Rubrika: Mezinárodní vztahy

Rozhovor či „grilování“ Glenna Diesena v pořadu Ďáblův advokát, kde moderátor klade tzv. „nepříjemné“ otázky za účelem prověření soudržnosti Diesenových postojů.

.

Zdá se, že americká armáda za pár hodin zablokuje Hormuzský průliv pro všechny lodě vyplouvající z íránských přístavů. A co si myslíte, že se stane? Ochromí to íránskou ekonomiku natolik, že Íránci budou požádáni o kapitulaci, nebo si myslíte, že Trump ustoupí jako první kvůli výsledné vysoké ceně ropy?

No, myslím si, že přístup, který Trump pravděpodobně zvolí, bude spočívat v tom, že vytvoří nějakou formu blokády Íránu, aby v podstatě vyhladověl zemi, pokud jde o přístup k energii, potravinám, vodě, čemukoli. Myslím si, že to vidíte na útocích na železnice, silnice, mosty a samozřejmě na námořní blokádě – na něčem, co v podstatě ochromí zemi. Myslím, že o to jim jde. Do jaké míry bude tato blokáda fungovat, to nevím. No, kdyby to byla ta magická zázračná zbraň, která vyřeší všechno, není jasné, proč to nezkusili už dříve. Vidím v tom tedy mnoho různých nedostatků. Například, budou blokovat úplně všechny lodě? Budou střílet na čínské lodě? Co když se tam budou chtít dostat Indové? Zastaví je? Budou se zaměřovat pouze na íránské lodě? Stále není jasné, čeho má blokáda dosáhnout a jak vlastně reaguje na zbytek mezinárodního systému, který nebude považovat za legitimní, že Spojené státy brání jejich lodím v přístupu. Navíc si myslím, že i z operačního hlediska bude těžké toho dosáhnout. Pokud se dostanou příliš blízko k íránskému pobřeží, budou zranitelní vůči útokům. A navíc, jak tato válka ukázala, USA se pokusily o úplnou dominanci v eskalaci. To znamená, že by si měly vybrat, například, které země by se měly zapojit, co jsou legitimní cíle. Íránci ukázali, že tato pravidla nedodržují, že jsou schopni v podstatě následovat Američany po tomto žebříčku eskalace. Z tohoto důvodu, pokud začnou útočit nebo uškrtit Írán, hrozí například zničením odsolovacích zařízení. Íránci mají hory, mají přístup k jiným zdrojům vody. Pokud Íránci podniknou odvetný útok proti státům Perského zálivu a vyřadí jejich odsolovací zařízení, octnou se tyto státy bez vody v poušti, takže Íránci mohou s Američany stoupat po tomto žebříčku eskalace. Myslím, že to je hlavní poselství. Ale podle mě to zavání zoufalstvím, ale mohu se mýlit.

Vypadá to jako zoufalství, protože teprve před pár týdny Trump zrušil sankce na íránskou ropu. Teď dělá pravý opak. Takže nevíme přesně, jaký bude jeho další postup.

Američané potřebují stabilizovat trh, takže zmírňují sankce nejen vůči Íráncům, ale také vůči Rusům. Na jedné straně si nemůžou dovolit, aby se ceny vymkly kontrole, na druhou stranu teď chtějí uvalit tuto blokádu, protože chtějí Írán uškrtit. Nemyslím si, že si jsou jisti tím, co dělat, protože víceméně musí v určitém okamžiku přijmout porážku, že nedokážou dosáhnout toho, čeho chtějí dosáhnout. Ale také nemohou přiznat porážku,  dokud je Hormuzský průliv pod íránskou kontrolou, pokud tam Íránci zřídí mýtnou bránu. Tu už v Hormuzském průlivu mají, pak mohou dělat mnoho věcí. Mohou vybírat peníze od lodí, které tudy proplouvají, což pak v podstatě budou reparace, které jim umožní obnovu. Mohou to také využít k nátlaku na ostatní země v regionu, aby nehostily nepřátelské americké základny. To by odpojilo USA od regionu. Mohou na ně tlačit, aby například obchodovaly pouze v čínském jüanu nebo alespoň v jiné měně než v dolaru, pokud jde o jejich energetiku, což by pak zničilo petrodolar a opět odpojilo USA od regionu. Íránci tedy mohou udělat spoustu věcí. USA mohou Íránu způsobit spoustu bolesti. Mohou bombardovat města, zabíjet civilisty, ničit infrastrukturu, vyvolávat nedostatek, ekonomické problémy. Ale víte, kdykoli Trump říká, že zničíme, zabijeme jejich vůdce, zničíme letectvo a tak dále, tak to ve skutečnosti moc nepomůže, protože zbraně, které Íránci potřebují k uzavření Hormuzského průlivu, jsou relativně levné. A pro Íránce je to existenční hrozba. Velmi dobře vědí, že pokud se vzdají, řekněme, svých konvenčních zbraní nebo regionálních partnerství, příště budou mnohem slabší, což bude pravděpodobně už za pár měsíců, až se Spojené státy a Izrael vrátí. Takže pokud Američané uspějí, což znamená změnu režimu bez náhradní vlády, čeká nás možná balkanizace Íránu, nebo se z něj alespoň stane nová Sýrie. Myslím si, že právě proto to Írán vnímá jako existenční hrozbu. Nemohou si tedy dovolit ustoupit. A také mají prostředky, aby neustoupili. Z tohoto důvodu si myslím, že Trumpův sklon měřit úspěch podle toho, kolik lidí zabil nebo co se mu podařilo vyhodit do vzduchu, nedává moc smysl.

Myslíte si, že íránská vojenská eskalace jako útoky na státy v Perském zálivu a na jejich infrastrukturu, je racionální volbou íránské vlády?

Nemohou útočit na americká města ani rafinerie, zaměřují se tedy na státy v první linii. Tyto státy v první linii se totiž podílely na útoku na Írán. Myslím si tedy, že pro Írán jsou to legitimní a také racionální cíle. Samotné Spojené státy nemusejí být pro Írán existenční hrozbou. To, co z USA dělá existenční hrozbu, je toto předsunuté rozmístění v těchto státech v první linii. V podstatě jim tedy ukládají náklady za to, že hostí tyto základny a v tak napomáhají útoku. Nemyslím si, že jsou tak pasivní, jak by se rádi tvářili. New York Times psaly, že nejen Izraelci, ale i Saúdové velmi silně tlačili na Američany, aby zaútočili na Írán. Takže hostí americké jednotky a povzbuzují je k útoku na Írán, a jakmile je Írán napaden, prohlásí se za neutrální a neúčastnící se konfliktu. Zároevň jsou ovšem pro Íránce snadným terčem, a to nejen kvůli své blízkosti, ale pokud chcete způsobit skutečnou bolest, je to opravdu slabina Spojených států, protože v mnoha mnoho z těchto zemí jako v Kataru a Saúdské Arábii tvoří velkou část obyvatel – zejména v Kataru, kde je to  85 až 90 % – v podstatě zahraniční pracovníci. Jsou zcela závislí na vývozu energie a ta se vyváží přes úžinu, kterou Írán může uzavřít. Z tohoto důvodu, pokud zničí energetická zařízení, pak je s jejich ekonomikami konec. A pokud vyvoláte nějakou nestabilitu, těchto 85 až 90 % populace by mohlo odejít. A samozřejmě, pokud uzavřete přívod vody, odsolovací zařízení, pak budou muset odejít. Myslím si tedy, že Íránci mají celkově k dispozici mnoho trumfů, pokud chtějí eskalovat situaci

Propojme to tedy s otázkou války na Ukrajině. Myslíte si, že Ukrajina v současné době také čelí existenční hrozbě, když jsou její města napadána Ruskem a miliony lidí jsou vystaveny nebezpečí? Podle vašich vlastních měřítek, podle íránského standardu, neměla by Ukrajina mít stejné oprávnění usilovat o maximální vojenskou podporu Západu, aby zajistila své vlastní přežití? A proč si myslíte, že existenční hrozba legitimizuje eskalaci Íránu, ale ne odpor Ukrajiny?

Írán i Ukrajina čelí existenční hrozbě. Ukrajina je ničená. Už přišli o čtyři regiony, plus oblast, plus Krym. A pokud se jejich armáda teď zhroutí, Rusové se pravděpodobně nezastaví. To jsou Charkov, Dněpropetrovsk, Nikolajev a Oděsa, což by zemi mohlo učinit vnitrozemskou. Miliony lidí uprchly. Mají stovky tisíc mrtvých. Země skutečně čelí existenční hrozbě. Rusové nyní považují hrozbu Ukrajiny spojenou s NATO za tak závažnou, že si myslím, že kdyby existoval způsob, jak Ukrajinu v podstatě zničit, tedy rozdělit ji na menší části, udělali by to, kdykoli by to šlo. Myslím, že je velmi rozumné považovat Ukrajinu za zemi čelící existenční hrozbě. A z tohoto důvodu není těžké pochopit, proč Ukrajinci bojovali a bojují tak tvrdě. To je samozřejmě část problému pro Rusy – že když tlačí tak tvrdě, tak Ukrajinci čelí existenční hrozbě. Ukrajinci jsou ochotni jít mnohem dál, aby se bránili. Takže ne, nevidím v tom tak velký rozdíl. Problémem samozřejmě je, že i Rusové se domnívají, že čelí existenční hrozbě. A to v případě, že by NATO vstoupilo na Ukrajinu nebo by se Ukrajina dostala do sféry vlivu NATO. Jsou tedy také ochotni bojovat až do samého konce. Je to tedy opravdu velmi nebezpečná situace. Ale pokud chcete pochopit, proč Ukrajinci bojovali a bojují tak tvrdě, jsou schopni snášet všechnu tu bolest a pokračovat i po více než čtyřech letech, je to přesně proto, že zcela oprávněně čelí existenční hrozbě.

Proč si myslíte, že Rusko čelí existenční hrozbě ze strany NATO? Vždyť Finsko a Švédsko vstoupily do NATO loni a Rusko nereagovalo, a tři pobaltské státy vstoupily do NATO a Rusko je nenapadlo. A Rusko nenapadlo ani Polsko ani Bulharsko, ani žádné jiné východoevropské země. Proč by tedy možné přistoupení Ukrajiny k NATO mělo představovat existenční hrozbu pro Rusko?

Pojďme se na Ukrajinu podívat jako na velmi jedinečnou zemi v tomto ohledu, pokud chcete destabilizovat Rusko. Nejenže je to něco, co může odříznout Rusy od Černého moře, což je důvod, proč se tato válka do značné míry týká také Černého moře. Proto tak rychle obsadili Krym po změně režimu v roce 2014. Pokud si přečtete články z novin Washington Post či New York Times o tom, proč bylo důležité dostat Ukrajinu do sféry vlivu NATO nebo Ameriky, zjistíte, že to bylo také kvůli dlouhým hranicím s Ruskem, to bylo důležité, když USA začaly hned první den po převratu v roce 2014 navazovat partnerství s ukrajinskými zpravodajskými službami a vybudovaly podél hranic řadu tajných stanic CIA. Bylo to důležité pro infiltraci do Ruska kvůli hlubokým vztahům, které Ukrajinci a Rusové měli tak dlouho. Nejde jen o uzavření Černého moře, ale také o velikost populace. Pokud chcete použít jakéhokoli zástupce, proxy, k tomu, aby Rusko výrazně oslabil, tak na západních hranicích nemá žádné silné sousedy kromě Ukrajiny, která představuje s 35 nebo 40 miliony obyvatel klíčovou zranitelnost pro Rusko. To není můj názor, to jsme se naučili v roce 2008, když NATO nabídlo Ukrajině budoucí členství. V té době tam byl velvyslancem USA v Moskvě William Burns, který se později stal ředitelem CIA. Napsal slavnou zprávu, ve které uvedl, že pokud se pokusíme vtáhnout Ukrajinu do sféry NATO tím, že z ní uděláme člena, první věcí, která se pravděpodobně stane, bude občanská válka na Ukrajině, protože více než polovina obyvatelstva nechce být součástí NATO. A v tom okamžiku by pravděpodobně zasáhli Rusové. Neochotně dodal, že by to byla strašně chaotická válka. Ale Rusové by to udělali, protože to vnímají jako existenční hrozbu. Proto Angela Merkelová ve stejné době také řekla, že pokud se pokusíme přivést Ukrajinu do NATO, Rusové to budou interpretovat jako vyhlášení války. Věděli jsme tedy, jak závažně to Rusové vnímají. Víte, ať už s tímto ruským hodnocením souhlasíme, že jde o existenční hrozbu, nebo ne, je to v podstatě irelevantní. Není pochyb o tom, že to Rusové tak vnímají. A z tohoto důvodu budou Rusové jednat podle svého přesvědčení. Pokud tedy věří, že čelí existenční hrozbě, budou bojovat, aby tomu zabránili. Proto jsem byl velmi kritický vůči NATO, když v podstatě říkají, že po této válce se Ukrajina stane členem NATO. To, co tím Rusům říkáte, je, že cokoli z Ukrajiny zbude, se stane přední linií NATO. A pokud sedíte v Kremlu, pak chcete Ukrajinu zbavit veškerého strategického území a zničit vše, co zbývá z kritické infrastruktury. Takže si určitě nemyslím, že Ukrajincům prokazujeme laskavost tím, že veřejně prohlašujeme, že z nich v budoucnu uděláme členy NATO. Pokud bychom jim chtěli pomoci, myslím, že bychom je měli vyjmout z přední linie této geopolitické rivality v rozdělené Evropě a ne je vystavovat tak, jak se to dělo a děje.

Tvrdíte, že Západ musí uznat legitimní bezpečnostní obavy Ruska ohledně rozšiřování NATO jako hlavní příčinu války na Ukrajině. Platí stejná logika i pro Izrael? Nevidí Izrael Írán a jeho spojence jako existenční hrozbu? A to hrozbu mnohem vážnější než jakoukoli potenciální hrozbu, kterou Ukrajina představuje pro Rusko? Není tedy v tomto smyslu útok Izraele na Írán oprávněný?

Je tu určitý rozdíl. Myslím si, že Írán může představovat hrozbu pro Izrael také proto, že do značné míry podporuje Palestince. A Izraelci jsou hrozbou pro Írán, protože se už desítky let snaží vtáhnout Spojené státy do války proti Íránu. To, co popisujete, je podle mě základem mezinárodní bezpečnostní architektury. Chci říci, že kdykoli hodnotíme mezinárodní bezpečnost, výchozím bodem je mezinárodní anarchie. To znamená, že všechny země soupeří o bezpečnost. Máme zemi A a zemi B a každá z nich chce bezpečnost. Pokud Spojené státy získají více raket, neznamená to větší bezpečnost. Nyní panuje nejistota pro Číňany, takže Čína se musí vyzbrojit. To je nejistota pro USA. Takže vždy existuje bezpečnostní soutěž. Takže Írán čelí hrozbě ze strany Izraele, Izrael čelí hrozbě ze strany Íránu, ale není to dobrý důvod k tomu, aby se začaly napadat. Podle mě byla válka proti Íránu od začátku odsouzena k neúspěchu, a v každém případě opět dosáhla nechtěného opačného výsledku – Íránci se nyní postarají o to, aby se vyzbrojili až po zuby, a pokud nemohou důvěřovat konvenčnímu odstrašování, pořídí si jaderné odstrašování. Takže si myslím, že to vůbec nepomáhá bezpečnostní kalkulaci. Výsledek bude mnohem, mnohem horší. Ovšem, pokud se vrátíme k otázce Ukrajiny, tam žádná bezpečnostní soutěž nebyla. Pokud se vrátíte do roku 2008, drtivá většina Ukrajinců nechtěla být součástí NATO. Samotné NATO vydalo v roce 2011 zprávu, ve které v podstatě kritizovalo, že problém partnerství NATO s Ukrajinou spočívá v tom, že podle součástí NATO chce být sotva 20 % lidí. To byl tedy ten problém. Ale tím, že se NATO snažilo vtáhnout Ukrajinu do své sféry vlivu, vytvořilo bezpečnostní soutěž. Protože Ukrajina bez NATO nikdy nepředstavovala hrozbu, a proto Rusové nikdy nevznášeli žádné nároky na ukrajinské území, ani na Krym. Nic z toho nepožadovali. Jakmile byla v roce 2014 svržena vláda, vypadalo to, že budou postupně vtaženi do sféry vlivu NATO. Pak začala masivní bezpečnostní soutěž. Rusové v tom viděli existenční hrozbu a začali jednat. A pak zaútočili na Ukrajinu způsobem, který z Ruska dělá existenční hrozbu pro Ukrajinu. Takže nyní jsou Ukrajina i Rusko uvězněny v boji o svou existenci. Můj názor byl, že pokud nic z toho neexistovalo předtím, než NATO začalo prosazovat svou expanzi na Ukrajinu, tak právě postup NATO vyvolal bezpečnostní soupeření. Myslím, že na Blízkém východě bude bezpečnostní soupeření vždy. Nejen mezi Izraelem a Íránem, ale i mezi Íránem a Saúdskou Arábií. A musí tam být. Obvykle se bezpečnostní soupeření překonává různými prostředky. Je větší transparentnost, existují dohody o kolektivní bezpečnosti, existují způsoby, jak tyto napětí zmírnit. Nemyslím si, že by se o něco z toho někdo snažil. Izraelci a Američané skutečně dali jasně najevo, že nejsou připraveni žít vedle Íránu.

Ale nevztahuje se ta samá kritika i na Rusko? Pokusilo se Rusko o nějakou transparentnost, o nějakou mírovou iniciativu s Ukrajinou? Nebylo to tak, že spíš Rusko začalo napadat Ukrajinu, nejdřív obsadilo Krym a pak zahájilo invazi v plném rozsahu? Neměla by se tedy ta samá kritika vztahovat i na Rusko?

Ano, ale jen do určité míry. Myslím, že když byl Zelenskyj v roce 2019 zvolen, byl ve velmi zranitelné pozici. Stál tváří v tvář Západu, nezajímala ho žádná rétorika o tom, že by se měl s Rusy sblížit nebo uzavřít mír s Donbasem. Byl také vystaven nacionalistům. Myslím, že v tu chvíli měli Rusové nabídnout skutečnou olivovou ratolest, aby se věci urovnaly a napětí se snížilo. Místo toho zaujaly vůči němu velmi maximalistický postoj. Myslím, že to byla obrovská chyba. Jen to zvýšilo napětí. Ale co je zajímavé na evropské bezpečnostní architektuře – víte, že lze tvrdit, že v bezpečnostním dilematu přispívají obě strany -, na začátku 90. let jsme měli možnost provést sociální experiment. Co se stane, když se rozpadne Sovětský svaz? Vznikne Rusko. A Rusko v podstatě řekne: „Můžeme se vzdát svého impéria. Chceme se jen připojit k Evropě.“ A o to také požádali. Od dob Gorbačova v 80. letech prosazoval tento společný evropský domov. V prosinci 1988 oznámili, že se stáhnou z východní Evropy, a stáhli půl milionu vojáků. V roce 1989 vyhlásili konec studené války. V roce 1990 jsme dostali, co jsme chtěli. Měli jsme novou dohodu o společné evropské bezpečnostní architektuře, kterou byla Pařížská charta pro novou Evropu z roku 1994. Založili jsme tehdy Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, což je inkluzivní bezpečnostní organizace. A Rusové dali velmi jasně najevo, že jejich cílem je být prostě jednou z mnoha normálních evropských zemí. Dokonce ignorovali svá tradiční partnerství na východě, protože se chtěli sblížit se Západem. Ale byli slabí. A Američané se rozhodli, že místo této inkluzivní bezpečnostní architektury budou usilovat o hegemonický mír. A hegemonický mír se dosahuje prostřednictvím aliančních systémů, kde jsou vaši protivníci dobře vyváženi a vaši spojenci zůstávají závislí. Usilovali jsme tedy o rozšíření NATO. A myslím si, že cílem tohoto liberálního míru nebo hegemonického míru bylo právě rozšíření NATO. To byl jeho projev. Zpočátku Boris Jelcin i Putin navrhovali, že se Rusko může připojit k NATO. Navrhovali, že jim nevadí, aby se Ukrajina připojila k EU nebo NATO, pokud se připojíme také, aby mezi námi nevznikla dělící čára. V roce 2008 navrhli novou evropskou bezpečnostní architekturu. V roce 2011 navrhli Unii EU a Ruska. Západ je pokaždé odmítl. V roce 2013, když Západ destabilizoval Ukrajinu, Rusové a Ukrajinci vystoupili a řekli: „Uzavřeme trojstrannou dohodu, aby Ukrajina nemusela volit mezi Východem a Západem.“ Západ to odmítl. Řekli: „Ukrajina si musí vybrat.“ Když se Ukrajina rozhodla špatně a odmítla dohodu s EU, svrhli vládu. Není to tedy tak, že by se Rusové nesnažili. A to i po letech 2014 a 2015, kdy jsme měli minskou mírovou dohodu, která byla založena převážně na autonomii Donbasu, což oni viděli jako příležitost udržet Ukrajinu neutrální. Byl to Západ, kdo začal vyzbrojovat Ukrajince a podkopávat minskou dohodu. Takže si nemyslím, že je spravedlivé říkat, že se Rusové nesnažili vytvořit společný evropský domov

Ale Rusko také přesně nedodržovalo minskou dohodu. Poslali tam své jednotky a nemyslím si, že by se některá ze stran držela dohody.

No, technicky vzato to není porušení, protože minská dohoda byla dohodou mezi Kyjevem a Donbasem. Vím, že se to často vykresluje, jako by to byla dohoda mezi Kyjevem a Moskvou. Pokud se podíváte na dohodu Minsk 2, není to dohoda mezi Rusy a Kyjevem. Nyní můžete argumentovat, že Moskva do toho do značné míry zasahovala. A s tím bych souhlasil. Víte, často předstírají, jako by to byli dobrovolníci z Ruska, kteří přicházejí do Donbasu. A ano, technicky to tak bylo. Ale je to trochu podobné tomu, jak jsou dnes na Ukrajině západní jednotky. Mohli by tam vstoupit na dobrovolné bázi, ale když se vrátí domů, dostanou povýšení, mohou postoupit v hodnostech. Takže je to odměňováno. Stále to organizuje stát a oni jsou za to odpovídajícím způsobem odměňováni. Takže si nemyslím, že by Rusové neudělali, víte, že by nepřispěli ke katastrofě, ve které se nacházíme. Myslím, že mohli postupovat i jinak. A můj názor je, že z velké části reagovali nedokonalým způsobem. Nicméně si myslím, že v zásadě reagovali na bezpečnostní soupeření, počínaje svržením Janukovyče.

Mluvíte o rozšiřování NATO, jako by to byla čistě myšlenka Ameriky a Evropy, ale co role balkánských států, států východní Evropy a Ukrajiny? Nemají snad lidé ve východoevropských zemích vlastní iniciativu? Nechtěli vstoupit do NATO kvůli svým vlastním bezpečnostním obavám, kvůli vlastní ochraně před Ruskem?

Někteří ano, ale ne všichni. Původní dohody směřovaly k odstranění dělících čar. Toho bylo dosaženo Pařížskou chartou. Měli jsme mít Evropu bez dělících čar založenou na nedělitelné bezpečnosti. Takže jedna strana by neměla posilovat svou bezpečnost na úkor druhé strany. To byl v podstatě argument proti blokové politice, kterou jsme měli po studené válce překonat. Ale země jako například Polsko nebo pobaltské státy nechtěly, aby byly dělící linie odstraněny. Chtěly jen být na druhé straně. Dá se to samozřejmě pochopit – pokud jste desítky let žili pod vládou Moskvy, nutně nechcete mít Rusy v klubu. Chtěli zachovat dělící čáry, jen být na druhé straně. Takže pokud by se konalo demokratické referendum, připojili by se. Pobaltské státy však neměly příliš demokratická referenda, protože neumožnily účast rusky mluvícím občanům. Nicméně lze říci, že v celé východní Evropě panovala silná touha stát se součástí NATO, aby se země dostaly ze stínu Moskvy. Ale jak jsem již řekl, v případě Ukrajiny tomu tak nebylo. A to je něco, co dobře dokládají všechny průzkumy veřejného mínění v podstatě od roku 1991 do roku 2014, že drtivá většina Ukrajinců nechtěla vstoupit do NATO. Kdyby si měli vybrat, většina z nich by zvolila partnerství s Ruskem. Pokud se však podíváte na všechny průzkumy, většina z nich říká: „Nechceme si vybírat.“ To samé vlastně slyšíte i od Bělorusů. Kdyby si museli vybrat, zvolili by Rusko. Většina z nich si však vybrat nemusí. Chtějí být mostem, ne frontovou linií v rozdělené Evropě. Na Ukrajině bylo rozhodnutí učiněno za ně. Samozřejmě, teď, když je Rusové už tolik let bombardují a zabíjejí, jak by dopadlo hlasování dnes? Určitě by vstoupili do NATO. Záleží však na tom, jaká by měla být pravidla pro vstup do NATO. Dojde k posílení mezinárodního míru, pokud prostě umožníte jakékoli zemi vstoupit do jakéhokoli vojenského bloku, do kterého chce vstoupit? Nemyslím si to. Samozřejmě Ukrajina by měla mít stejná práva jako třeba Mexiko. A Mexiko může uzavřít jakékoli politické partnerství nebo ekonomickou dohodu s jakoukoli zemí na světě. Ale pokud by Číňané a Rusové začali zakládat vojenské základny v Mexiku, mohu vám zaručit, že každé město v této zemi by bylo v případě nutnosti srovnáno se zemí, aby byly tyto základny odstraněny. Takže si nemyslím, že takhle prostě funguje politika velmocí. Velmoci nedovolí jiným velmocím usadit se na svých hranicích. A nemyslím si, že je to ani bezpečný způsob, jak posílit bezpečnost. Proto, pokud chcete bezpečnost, musíte řešit bezpečnostní soutěž. Proto existuje inkluzivní bezpečnostní architektura. A to jsme měli v Evropě, k tomu jsme směřovali, než jsme v 90. letech viděli slabost Ruska a rozhodli se místo toho rozšířit NATO.

Pokud si tedy myslíte, že Rusko napadlo Ukrajinu z legitimních bezpečnostních důvodů, ospravedlňuje to, aby Spojené státy převzaly Venezuelu, Kubu a Grónsko? Protože podle Donalda Trumpa jsou tyto země pro bezpečnost Spojených států velmi důležité.

Ne, nemyslím si, že by cokoli legitimizovalo převzetí nebo dobytí těchto zemí. A myslím, že sféra vlivu a sféra zájmu jsou dvě odlišné věci. Sféra vlivu naznačuje, že velmoci by měly mít výlučný vliv na svých hranicích. A nemyslím si, že by to někdo měl mít. Nemyslím si, že Rusové mají právo na výlučný vliv na Ukrajině, ani že Američané nebo Číňané mají podobná práva. Ale sféra zájmů je něco jiného. To není výlučný vliv. Jde o uznání toho, že když jste na hranicích jiné velmoci, musíte brát v úvahu její zájmy. Jinými slovy, pokud Rusové nebo Číňané spolupracují s Mexikem, cokoli dělají uvnitř Mexika, ovlivňuje také bezpečnost Spojených států. Toto tvrzení se velmi liší od tvrzení, že Američané mají výlučný vliv v Mexiku. Ale myslím si, že bylo správné, že ani Čína, ani Rusko nezasáhly vojensky na pomoc Venezuele, protože si myslím, že vojenské usazení se na hranicích jiné velmoci je katastrofa. Myslím, že spíše pomohou Íránu, protože ten není na americkém zadním dvorku. Ale Amerika nemá právo požadovat výlučný vliv. A o tom v podstatě byla ta venezuelská akce. Venezuelané by se přizpůsobili obchodu s Amerikou. Mohli by jim prodávat ropu. Ale Američané chtěli, aby zastavili vývoz ropy do Číny a dalších zemí, které jsou pro Spojené státy důležité. USA tedy usilují o výlučný vliv. Nemyslím si, že by to byl směr, kterým by se svět chtěl ubírat.

Rusko má jeden z největších jaderných arzenálů na světě, čeho se tedy přesně bojí v souvislosti s NATO?

Není to jen jeden z největších, ale myslím, že ten největší. Je o něco větší než ten americký. Záleží samozřejmě na tom, jak to měříte.  Ale mají jadernou odstrašující sílu. Ale opět jde o jadernou odstrašující sílu, která ne vždy moc funguje. Vidíte to teď, například země NATO se nezdají být příliš znepokojeny odpalováním raket dlouhého doletu, které jsou ovládány Američany a britskými dodavateli s tím, že jejich cíle vybírají západní zpravodajské služby a západní váleční plánovači, takže se do značné míry jedná o přímé útoky ze strany NATO, ale údajně to děláme prostřednictvím zástupců, i když Ukrajinci v tom možná ani nejsou zapojeni. A nyní také vidíme, jak v Petrohradu útočí drony. Není možné, aby tyto drony prošly všemi těmito zeměmi, aniž by se nacházely na území NATO, aniž by si jich někdo všiml. Navíc samotný směr nebo délka letu naznačuje, že nebyly ani vypuštěny z Ukrajiny. Mohly být vypuštěny z Finska nebo pobaltských států. Takže si myslím, že když posloucháte například Evropany, oni ani nemluví o jaderném odstrašování. Nazývají to ruským jaderným vydíráním, což znamená, že to nemůžeme respektovat, protože tím bychom odměnili Rusy. Takže si nemyslím, že jaderné odstrašování funguje tak, jak by mělo. A proto, pokud by v současné situaci došlo k válce s Ruskem, nebude to nutně mít formu jaderného úderu. Myslím, že to bude provedeno prostřednictvím zástupce. Proto jsou Ukrajinci, víte, nebezpeční. Kdyby šlo o jinou zemi, nebylo by to tak nebezpečné, ale protože mají tak obrovské území a obrovskou populaci, jsou velmi ideálními zástupci. NATO nebude mít v budoucnu podobnou příležitost zničit Rusko, jakou má nyní s využitím Ukrajinců. Myslím si, že i proto je to jiné než příklad  Finska nebo Švédska. A myslím si, že pokud se podíváte na války posledních několika let, je pochopitelné, že Rusové mají důvody k obavám.

Od konce druhé světové války Sovětský svaz napadl Československo, Maďarsko a Afghánistán a Rusko napadlo Gruzii, anektovalo Krym a zaútočilo na Ukrajinu. Ale za posledních sedmdesát let Rusko, respektive Sovětský svaz, nikdy nebylo napadeno žádnou sousední zemí. Vraťme se tedy k mé otázce. Čeho se Rusko vlastně bojí? Nikdy nebylo napadeno žádným sousedem a samo bylo útočníkem. Naopak, oni napadali jiné země, sousední země. Pokud jde tedy o bezpečnostní obavy, neměly by sousední země mít oprávněné obavy z ruské hrozby než naopak?

Když se podíváte na konec druhé světové války, najdete lidi jako Trumana, který velmi otevřeně argumentoval, že pokud vyhrávají nacisté vyhrávají, měli bychom pomoci Sovětům. Pokud vyhrávají Sověti, měli bychom pomoci nacistům. Takže cílem je oslabit protivníka. Britové měli plán útoku na Sovětský svaz, který byl vypracován v květnu 1945, a v jehož rámci by získali spolupráci USA a naverbovali bývalé vojáky z nacistického Německa, aby na konci války zaútočili na SSSR.

Měli zaútočit, ale neudělali to.

Ne, ale nebylo to kvůli nedostatku snahy. Co chci říct je, že po druhé světové válce nebyl žádný záměr žít v míru s Rusy. I z tohoto důvodu byli Rusové velmi citliví na to, aby měli nárazníkovou zónu. A proto se snažli zabránit svým nárazníkovým státům, kterým podle Brežněvovy doktríny nebyla povolena plná suverenita, aby neskončily v západní sféře vlivu. Takto vypadaly bezpečnostní kalkulace ze strany Sovětského svazu. To neznamená, že je to legitimní nebo ospravedlnitelné, nebo že by Češi a Maďaři neměli právo žít v míru nebo mít vlastní svrchovanost. Nemyslím si, že Brežněvova doktrína omezené suverenity je nějak ideální. Jen říkám, že tak se chovají velmoci. Tak to je. Pokud se Střední Amerika začne příliš přibližovat Číně, Američané se budou cítit nejistě a budou reagovat podobným způsobem. Nemyslím si, že jde o legitimitu nebo respektování či přesvědčení, že je to v rámci mezinárodního práva nesprávné. Je to prostě způsob, jakým velmoci reagují. V normativním smyslu by Rusko samozřejmě nemělo mít žádné slovo v tom, co se děje na Ukrajině. Na jedné úrovni to chápu. Ukrajina je svrchovaná země. Měli by se rozhodovat sami. To je ovšem velmi normativní postoj. V reálném světě víme, že nikomu neprokazujeme laskavost tím, že předstíráme, že taková jsou pravidla hry, když taková pravidla hry nejsou. Pokud by se Číňané nebo Rusové pokusili přivést Mexiko do svojí sféry vlivu a umístit tam své rakety, Američané by Mexiko zničili. Přál bych si, aby tomu tak nebylo, ale vím, že tomu tak je. Nepovažoval bych tedy umístění ruských raket do Mexika za dobrém pro Mexiko. Myslím si, že by to pro něj znamenalo rozsudek smrti. Stejně jako NATO podepsalo rozsudek smrti Ukrajině, když v roce 2014 svrhlo vládu, aby Uktrajinu přivedlo do sféry vlivu NATO.

Pojďme tedy použít vaše chápání velmocenské politiky. Evropské země jako celek, Evropská unie, mají HDP osmkrát nebo devětkrát větší než Rusko. Takže z hlediska mocenského postavení jsou Evropané v tomto smyslu mnohem mocnější než Rusko. Neospravedlňuje to tedy podle vašeho výkladu mocenské politiky, že by Evropané mohli a měli vyzbrojit Ukrajinu, aby zajistili, že Ukrajina bude v bezpečí před ruskou hrozbou?

Jak se to vezme. Než Američané svrhli vládu, žádné ruské hrozby neexistovaly. A myslím, že to je hlavní chyba celého argumentu, který máme v NATO, a to, že jsme šli Ukrajincům na pomoc, protože, když se vrátíte do roku 2014, byla to jen malá menšina Ukrajinců, která chtěla být součástí NATO. Ta představa, že NATO je altruistická organizace, která chce vynaložit všechny své zdroje na pomoc slabším zemím, je hezký způsob, jak prodávat války, ale to není důvod, proč tam šli. My víme, proč tam šli. A to proto, aby měli Ukrajince jako svého zástupce, proxy. Opět, to napsaly i New York Times. To se stalo první den po převratu, úplně první den. Nový šéf ukrajinské rozvědky, kterého Američané pomohli dosadit, jako první věc zavolal MI6 a CIA, aby navázal trojstranné partnerství pro tajnou válku proti Rusku. Takže víte, tohle není něco, co děláte, pokud chcete zemi pomoct, protože tím vyvoláte bezpečnostní riziko, konkurenci a to, že Ukrajinci budou zničeni. Takže si nemyslím, že to pomáhá něčí bezpečnosti. Opět se vracíme k myšlence, že více zbraní a více aliančních systémů by mělo pomáhat podporovat bezpečnost. To je mylný předpoklad. Je to v rozporu s celou premisou toho, na čem bezpečnost závisí.

.

Zdroj: glenndiesen@substack.com

Dnes po nějaké době opět seznámení s mezinárodněpolitickou analýzou Simplicia z jeho substacku simplicius76@substack.com.

.

Dnes se podívejme v širším záběru na nejnovější světový vývoj, protože je tu několik odlišných směrů, které stojí za pozornost.

Za prvé, Viktor Orbán byl poražen v maďarských volbách, což protiruská osa s velkou pompou oslavovala. K jejich smůle se však ukazuje, že nový maďarský premiér Peter Magyar není oproti svému předchůdci o nic „lepší“. Po svém vítězství prohlásil, že bude s Putinem jednat, a zdá se také, že je vůči ukrajinským iniciativám podstatně méně „podpůrný“, než se očekávalo.

Jak píše Reuters 13. dubna:

Maďarský volební vítěz Magyar říká, že nepodporuje urychlený vstup Ukrajiny do EU.

Magyar dále požadoval, aby Ukrajina znovu otevřela ropovod Družba, a podle toho, co víme, nyní Zelenskému dokonce i vyhrožuje:

„Ukrajinskému prezidentovi mohu vzkázat, že se neznáme. Nemluvili jsme spolu telefonicky ani nijak jinak. Ale tohle není hra. Pokud je ropovod Družba technicky způsobilý k přepravě ropy, pak by ho měl otevřít v souladu se závazky Ukrajiny. Neznáme se, ale ukrajinskému prezidentovi bych nedoporučoval vydat se cestou vydírání. To je něco, co odmítne přijmout nejen Maďarsko, ale Evropa jako celek — včetně evropských lídrů.“

Magyar také pohrozil, že Netanjahua nechá zatknout, pokud přijede do Maďarska (na rozdíl od Orbána, který Netanjahua otevřeně vítal a považoval ho za „spojence“). Magyar také zřejmě podpořil novou politiku blokující pracovníky ze zemí mimo EU, kterou někteří považují za namířenou proti Ukrajincům, aby jim zabránila přicházet do Maďarska jako uprchlíkům.

Pokud jde o půjčku ve výši 90 miliard eur pro Ukrajinu, Magyar byl jen o něco vstřícnější než Orbán. Prohlásil, že půjčku nebude přímo blokovat, jak to dělal Orbán, ale že zachová maďarskou „výjimku“ z finančního přispívání na tuto půjčku. Stručně řečeno, hraje jakousi vyvažovací hru: ponechává EU dostatek prostoru, aby maďarskou vládu její nomenklatura přímo nenapadla, ale zároveň si Maďarsko zachovává svou svrchovanost.

Magyar v novém rozhovoru dokonce poněkud překvapivě zmínil Orbána jako možnou náhradu Uršuly ve vedení EU, což naznačuje, že se Magyar ideologicky cítí být Orbánovi blíž než zkorumpovanému a tyranskému politbyru EU. Když čtete mezi řádky, zdá se, že Magyar vlastně říká, že má Orbána rád, ale nemůže ho přímo vychvalovat, protože by to odporovalo narativu jeho vlastní kampaně, jelikož sám usiluje o moc. Dokáže to však podat tak obratně, že dává najevo, že by Orbán byl přínosem pro EU jako celek. Je to něco jako říkat: Tady ho nepotřebujeme, protože já jsem lepší, ale podle měřítek EU je Orbán z nich nejlepší.

Magyarovo vítězství je ovšem nadále zoufale včleňováno do narativu o tom, že Rusko po celém světě „prohrává“ — přichází o své spojence, o podpůrnou základnu, o svá předsunutá vojenská postavení v zahraničí a podobně.

Když se ale podíváte na fakta, dá se vytvořit argument právě opačný. Zatímco nad Orbánem slunce zapadalo, v bulharských volbách zvítězil „proruský“ Rumen Radev:

Jak píše Reuters (https://reut.rs/4dTacqI):

Proruský bývalý prezident Rumen Radev, který podle výsledků exit pollů směřuje k drtivému vítězství v bulharských volbách, prohlásil, že se Evropa stala obětí své vlastní ambice být morálním vůdcem.

Současně si dobře informovaný účet na síti X, který sleduje pohyb námořnictva, tento týden znovu všiml, že ruské válečné lodě v syrském Tartúsu „znovu získávají opěrný bod“ (https://x.com/MT_Anderson/status/2044791682856857937) – a to pouhý den poté, co byly americké síly podle zpráv spatřeny při předávání své poslední syrské základny a odchodu ze země po dlouhých jedenácti letech. Už před několika týdny USA předaly nechvalně proslulou základnu al-Tanf a nyní se zdá, že ze Sýrie odešly definitivně — zůstal jen malý bezpečnostní tým u velvyslanectví v Damašku.

Jak píší The New York Times (https://www.nytimes.com/2026/04/16/world/middleeast/us-handover-military-bases-syria.html):

USA dokončily předání vojenských základen v Sýrii. Tento krok znamená konec formální americké vojenské přítomnosti v Sýrii poprvé po více než deseti letech.

Kdo tedy ve skutečnosti po celém světě ztrácí moc, vliv a dosah?

Dnes se objevily ohlasy od jednoho experta ze Spojených arabských emirátů, který dokonce naznačil, že Spojené arabské emiráty po fiasku války s Íránem už USA nepotřebují a že by Amerika měla ze země odejít (Abdulkhaleq Abdulla @Abdulkhaleq_UAE):

Tohle jsem dnes řekl agentuře Reuters: SAE už nepotřebují Ameriku k vlastní obraně, protože během íránské agrese prokázaly, že jsou schopny se samy bránit se ctí. To, co SAE potřebují, je získat pouze ty nejlepší a nejmodernější zbraně, které Amerika má. Proto je čas začít uvažovat o uzavření amerických základen, protože představují břemeno, nikoli strategickou výhodu.

K tématu, kterého jsme se minule dotkli — tedy že se Evropa stává ukrajinským „strategickým zázemím“ a že přicházejí provokace z Pobaltí — se objevilo několik nových posunů. Poukazuje se na to, že země po celém světě se připravují na další vojenskou konfrontaci, na další válku. Ve svém nedávném projevu tuto globální náladu výstižně zachytil běloruský prezident Lukašenko:

„Musíme se nyní zmobilizovat, abychom přežili tyto těžké časy. A navíc jsou to časy nejisté. Jako prezident nevím, na co vás mám připravovat.“

Běloruský vůdce dodal, že „nikdo neví, co se stane dál, co mocní vytáhnou“.

Jak jsem tedy uvedl už ve svém minulém textu, veškerý hospodářský růst Německa je nyní navázán na militarizaci. List WSJ uvádí, že Německo „přepojuje“ svou výrobní základnu čistě na produkci zbraní, zatímco všechna ostatní odvětví kolabují:

Německo se znovu buduje jako továrna na zbraně – zatímco automobilový průmysl a těžká výroba slábnou, Berlín směřuje továrny, pracovní sílu i kapitál k novému vyzbrojování Evropy. V situaci, kdy se německý exportní model rozpadá, se Německo přeorientovává od aut ke kanónům — a snaží se průmyslový úpadek proměnit v obranný boom. Po desetiletích, kdy bylo výrobním motorem Evropy, se země potýká s nejdelším obdobím stagnace od druhé světové války, protože zápasí s konkurencí z Číny a s poklesem poptávky. Odpověď je stejně drsnájako samotná krize: přetvořit svou průmyslovou základnu v arzenál Západu… Napříč německým průmyslovým pásem se výrobní linky, které kdysi poháněly německý exportní zázrak, přepojují na stroje pracující pro evropské znovuvyzbrojení. Vláda je tomu nakloněna. Přístup Berlína nespočívá v oživení staré ekonomiky, ale v jejím nahrazení. Nevyužité tovární haly a rostoucí zásoba propuštěných kvalifikovaných pracovníků jsou přesměrovávány do jediného sektoru, který ještě ve velkém roste.(https://www.wsj.com/world/europe/germany-is-reinventing-itself-as-a-weapons-factory-990ad18d)

Cílem je přesměrovat co největší část „neobranného sektoru“ do obranných dodavatelských řetězců, tedy v podstatě převést své civilní výrobní schopnosti na válečnou produkci. Bruselu už nezbývá nic jiného než válka, aby udržel svou stagnující ideologickou vizi v chodu, a jeho věrní služebníci k tomu přispívají svým dílem.

WSJ uvádí, že totéž dělají i Spojené státy: Pentagon se snaží přeměnit civilní automobilky na výrobce zbraní:

Pentagon oslovuje automobilky a výrobní podniky, aby zvýšil produkci zbraní. Vysoce postavení představitelé ministerstva obrany jednají s GM, Fordem a dalšími o přesunu části kapacit. https://www.wsj.com/politics/national-security/pentagon-approaches-automakers-manufacturers-to-boost-weapons-production-19538557

Stručně článek shrnu: Vysoce postavení představitelé rezortu obrany vedli předběžná jednání s vedením společností GM, Ford, GE Aerospace a Oshkosh o využití jejich továren, vybavení a pracovní síly ke zvýšení produkce raket, dronů a dalších taktických vojenských systémů. Cílem je, aby komerční výrobci doplnili nebo zálohovali tradiční obranné kontraktory, zejména v situaci, kdy probíhající konflikty na Ukrajině a v Íránu vyčerpaly americké zásoby. Jak se dosavadní systém „mezinárodního práva“ a globální architektura bezpečnosti definitivně hroutí, státy po celém světě hledají způsoby, jak se zajistit proti riziku a připravit se na totální konflikt. To se ovšem netýká Spojených států, které jsou samy hybatelem veškerého tohoto rizika a konfliktu a snaží se maximalizovat své zisky z chaosu, který vytvořily, tím, že budou dominovat všem ostatním.

Když se vrátíme k příběhu kolem Pobaltí, dnes vyvrcholil ve chvíli, kdy stálý představitel Ruska při mezinárodních organizacích ve Vídni Michail Uljanov zveřejnil na síti X následující hrozbu:

Jsme ve fázi, kdy je třeba přijímat zásadní rozhodnutí. Jestliže pobaltské státy skutečně věří, že se Rusko bojí podniknoutkrokyna ochranu lidských práv ruského obyvatelstva, pak se mýlí. Brzy se setkají se skutečností. (Mikhail Uljanov @Amb_Ulyanov)

Z nedávných vyjádření ruského ministerstva obrany, Medveděva a také Bezpečnostní rady prostřednictvím Šojgua je zřejmé, že ruské elity stále častěji diskutují o možnosti reálných kroků proti pobaltským státům. Samozřejmě poslední slovo má Putin a většina by se shodla, že je nepravděpodobné, že by překročil Rubikon právě tímto způsobem. Na druhé straně přibývá tvrzení, že Putinova moc pomalu slábne, takže vždy existuje možnost, že „silovici“ začnou na tuto otázku tlačit podobně, jako to v Íránu činí IRGC. Existuje důvod, proč Rusko už několik posledních let, jak jsme zde průběžně uváděli, buduje masivní druhou „záložní“ armádu v týlu, a nyní obě strany zrychlují přípravy na takto monumentální střet.

Jak píše @avivector na síti X:

Dnes provedly dva bombardéry Tu-22M3 ze základny Solcy za doprovodu dvou stíhaček Su-35S čtyřhodinový cvičný let nad Baltským mořem a přiblížily se k dánskému vzdušnému prostoru. V oblasti ostrova Bornholm byla tato skupina zachycena dvojicí pohotovostně vyslaných stíhaček F-35A Královského dánského letectva ze základny Skrydstrup. V oblasti ostrova Gotland byla skupina zachycena dvojicí pohotovostně vzlétlých stíhaček JAS 39 Gripen švédského letectva. Včera byly dva bombardéry Tu-22M3 (z nichž jeden nesl označení RF-94149, červená 15) přesunuty ze základny Oleňa na základnu Solcy, aby se zúčastnily dnešní cvičné mise. Jedním z dvojice stíhaček Su-35S z letiště Petrozavodsk byl stroj RF-81717, červená 50, ze 159. gardového stíhacího leteckého pluku.(https://x.com/avivector/status/2046287674550436312)

Putin kdysi slíbil, že návratem veteránů zvláštní vojenské operace (SVO) se promění politická budoucnost Ruska, a nejnovější zprávy naznačují, že to probíhá podle plánu:

Za 3 roky se 1 500 vojáků z fronty stalo poslanci „Jednotného Ruska“ — Medveděv

▪️ Téměř 1 500 veteránů zvláštní vojenské operace se stalo poslanci Jednotného Ruska a jsou připraveni pracovat na komunální úrovni, uvedl předseda strany D. Medveděv na fóru „Malá vlast — síla Ruska“.

▪️ Podle Medveděva bude Jednotné Rusko podporovat poslance, kteří se účastnili zvláštní vojenské operace. Pro veterány už existují federální i regionální programy, stejně jako stranické vzdělávací projekty.

▪️ Medveděv zdůraznil: Rusko potřebuje právní ochranu pro komunální zaměstnance. Místní orgány jsou lidem nejblíže a občané se na ně obracejí se všemi problémy, i s těmi, které nespadají do jejich pravomoci.

To znamená, že ruská struktura státní správy je stále více obsazována veterány SVO, určitě nejspíše „jestřáby“, pokud jde o válku proti Ukrajině, a dokonce i proti Evropě. Lze tedy očekávat jen to, že stále vzdorovitější nové ruské postoje vůči Evropě budou v příštích letech sílit.

Hodně se mluví o tom, že ruská ekonomika „se hroutí“, ale znovu a znovu vidíme, že totéž platí i pro evropské ekonomiky — a ještě horším způsobem — takže jde prostě o závod ke dnu, v němž Rusko rozhodně nevede. Ve skutečnosti, pokud Rusko do konce tohoto kalendářního roku dosáhne plánovaného růstu svých sil bezpilotních systémů, budou mít už jen tyto dronové síly se svými 160 000 příslušníky více vojáků než celé armádní struktury většiny evropských armád.

A Rusko má podle tohoto pohledu dobrý důvod usilovat o odvetu: nedávno bylo zveřejněno dosud neviděné video nechvalně proslulého AI projektu Maven společnosti Palantir, které vrhá zajímavé světlo na zapojení Západu na Ukrajině (video je v závěru Simpliciova textu). Ze zvětšených detailů z videa je zřejmé, že sledování ruských prostředků na Ukrajině bylo prováděno už od samého počátku, tedy od 24. února 2022. Potvrzuje to, že USA a Západ od prvních okamžiků ukrajinského konfliktu vrhaly veškeré své zdroje, zejména ty založené na AI, na zničení Ruska. Z tohoto pohledu je tedy ruská únava z provokací Západu, kterou nyní vidíme přetékat v souvislosti s nejnovějšími incidenty kolem Pobaltí, zcela oprávněná.

.

Zdroj: simplicius76@substack.com

Na úvodní fotografii Volkswagen Wolgsburg. Zdroj: Wikipedia Commons

Zmena kurzu v Budapešti by mala prinútiť slovenskú politickú reprezentáciu začať konečne geopoliticky myslieť. Opusťme nateraz jalové koalično-opozičné prekáračky o tom, kto je koho spojenec a kto koho zradil. Toto nikam nevedie, rovnako ako opozičné úsmevné ilúzie o Pétrovi Magyarovi, ktorý nemá žiadnu ideológiu, začínal ako prisluhovač západných investorov, kariéru sa pokúšal urobiť ako zákulisný hráč Orbánovho Fideszu a keď neuspel, profiloval sa ako oportunistický zradca všetkého, čo sľúbil – ak si od takéhoto človeka niečo sľubujete, je to dosť desivé. Už viackrát som upozornil, že slovenský politický diskurz je absolútne nepodstatný, bezobsažný a nudný, analyzovať tie každodenné táraniny a vzájomné hysterické až primitívne účelové obviňovania je stratou času. Zamerajme sa na niečo oveľa dôležitejšie.

Budúci maďarský premiér Péter Magyar obligátne prisľúbil úsilie o revitalizáciu V4 (povinná jazda všetkých nových lídrov), v skutočnosti sa však zameriava na úzku strategickú spoluprácu s Poľskom. Geopolitickým záujmom Slovenskej republiky (bez ohľadu na charakter vlády) je zabrániť posilňovaniu tohto tandemu, ktorý môže paralyzovať širšiu spoluprácu v strednej Európe. Vyšehradská skupina je v stave klinickej smrti a občas sa dá využiť na odpor proti klimatickej a migračnej politike Bruselu, ale plnohodnotne už nebude nikdy fungovať. Predlžovanie tejto agónie nás môže vťahovať do sféry poľskej hegemónie, či už v rámci iniciatívy Trojmorie alebo latentným presadzovaním akéhosi „dvojrýchlostného modelu“ V4, v ktorom bude tandem Varšava – Budapešť vždy dominantnejší ako dvojica Praha – Bratislava. A poľská dominancia v strednej Európe nie je v štátnom záujme Slovenskej republiky.

V tejto situácii má Robert Fico dve možnosti. Buď bude po zvyšok svojho mandátu oportunisticky využívať príležitostné možnosti naprieč celou Európou, ako to už napokon robí český premiér Andrej Babiš, opierajúci sa raz o Berlín, raz o Paríž. Premiérovi Ficovi je asi bližšie južné krídlo reprezentované talianskou premiérkou Meloniovou, no radšej by som ho videl v tandeme s hodnotovo konzistentným španielskym socialistom Pedrom Sánchezom ako s krajne pravicovou političkou, ktorá na začiatku svojej kariéry otvorene sympatizovala s Mussolinim. Pokúsiť sa môže aj o spojenectvo s Emmanuelom Macronom, ale to by ho stálo politicky oveľa viac.

Druhou možnosťou je začať systematicky prebudovávať regionálnu spoluprácu v strednej Európe a vybrať si taký formát, ktorý bude dlhodobo geopoliticky najlepšie vyhovovať záujmom Slovenskej republiky. Po vylúčení Trojmoria a skepse voči V4 je najlogickejšou možnosťou rozvoj a rozširovanie Slavkovského formátu. Príležitosť chopiť sa iniciatívy sa naskytne už čoskoro – na májovom summite S3 v Bratislave za účasti najvyšších predstaviteľov Česka, Rakúska a Slovenska. Na ňom by mohol prezident Peter Pellegrini navrhnúť rozšírenie Slavkovského formátu o Maďarsko, Chorvátsko a Slovinsko. Má v tíme dostatok kvalitných diplomatov (Kubiš, Ballek) a vyjednávačov na to, aby dokázal partnerov presvedčiť o výhodách takejto spolupráce krajín, ktoré majú silné historické politické, ekonomické a kultúrne väzby. Takýto formát rovnocenných štátov by nebol zaťažený veľmocenskými ambíciami Poľska.

Stredná Európa je dnes očividne iná ako pred niekoľkými rokmi. Za to desaťročie existencie Slavkovského formátu ekonomicky vyrástla a objavila výhody vzájomného prepojenia. Obchod, ale napríklad aj turistický ruch vzrástli niekoľkonásobne. Tento región sa vyznačuje oveľa väčšou dynamikou ako „stará Únia“, odoláva konformite Bruselu a v rozpore s tým, čo dnes túžobne očakávajú Šimečka s Korčokom a Gröhling s Naďom, môže osmeliť ďalších rebelov (viď dnešné Slovinsko, kde sa dejú zaujímavé veci).

Stredná Európa si musí uvedomiť, že nemôže donekonečna slúžiť ako periféria poskytujúca príležitosti pre stagnujúcu nemeckú ekonomiku (ako si to predstavuje Česko), že americký obranný dáždnik tu nebude večne (ako sa na to spolieha Poľsko), že identita tohto regiónu sa nedá budovať na protiukrajinskej aliancii (ako sa na to zameriavalo Maďarsko a čiastočne aj Slovensko). Regionálna spolupráca sa nesmie formovať len ako trucovité blokovanie všetkého, čo príde z Bruselu, musí sa upevňovať aj konštruktívnymi príspevkami k širšej európskej a medzinárodnej politike, musí nás spoločne posilňovať a zvyšovať politickú váhu jednotlivých krajín v tejto šialenej dobe nových hrozieb, ale aj nových príležitostí.

Pád Viktora Orbána nemusí byť pre slovenskú vládu katastrofou, ak maximálne možným spôsobom využije svoje komparatívne výhody v tejto geopolitickej hre. Otázkou však zostáva, či máme lídrov, ktorí tento potenciál chápu, ktorí sú schopní ho uskutočňovať a ktorí vedia formovať verejnú mienku týmto smerom…

.

Zdroj: www.facebook.com/ChmelarEduard

Zdroj úvodní fotografie: Elekes Andor, prostřednictvím Wikipedie Commons

Aktuální analýza amerického politického a vojenského analytika Larryho Johnsona z jeho webu sonar21.com – tímto zároveň doporučujeme.

.

Když odložíte logiku a racionální uvažování a místo toho budete poslouchat, co Donald Trump a jeho mediální „komnata ozvěn“ říkají o válce s Íránem, uslyšíte toto:

USA zničily íránské vojenské schopnosti.
Jaderný program je zcela zlikvidován.
Íránská ekonomika je na kolenou a hledá cestu, jak se znovu začlenit do globální ekonomiky.
Současná americká blokáda íránských přístavů z prostoru vně Hormuzského průlivu slaví ohromný úspěch a zničila íránskou ekonomiku.

To všechno je v podstatě propaganda. Co nevím, je, zda Trump a jeho tým této slátanině upřímně věří, nebo zda budují narativ, jehož cílem je manipulovat veřejností a vytvořit důvod, proč mohou USA z války s Íránem vycouvat. Myslím si, že Donald Trump je znepokojen svými klesajícími preferencemi v průzkumech a rostoucí kritikou jeho výstupů na sociálních sítích uvnitř vlastní základny MAGA, což vyděsilo Susie Wilesovou a urychlilo hledání životaschopného plánu odchodu.

Tento titulek z Fox Business je nejnovějším příkladem Trumpova nového projektu budování narativu: „Trump říká, že válka s Íránem je velmi blízko konci, protože se očekává obnovení mírových rozhovorů.“ Zde jsou klíčové body:

Prezident Donald Trump řekl, že válka mezi USA a Íránem je „velmi blízko“ konci, protože nepřátelské akce polevují uprostřed dvoutýdenní dohody o příměří.

„Myslím, že je to blízko konce, ano. Považuji to za velmi blízko konci,“ řekl Trump moderátorce FOX Business Marii Bartiromové v rozhovoru, který bude odvysílán ve středu v pořadu „Mornings with Maria“.

Přestože Trump říká, že se válka blíží ke konci, zároveň prohlásil, že USA ještě neskončily.

„Kdybych to teď zabalil, trvalo by jim 20 let, než by tu zemi znovu vybudovali. A my ještě nejsme hotovi,“ řekl. „Uvidíme, co se stane. Myslím, že opravdu hodně chtějí uzavřít dohodu.“

Trump ospravedlňoval svůj vstup do konfliktu na Blízkém východě tím, že to bylo nutné k odzbrojení íránských jaderných kapacit.

„Musel jsem změnit kurz, protože kdybych to neudělal, měl by teď Írán jadernou zbraň,“ řekl Trump v pořadu „Mornings with Maria“. „A kdyby měli jadernou zbraň, oslovovali byste tam každého ‚pane‘, a to nechcete.“

Trumpovy chaotické výroky o vztazích s Íránem a o stavu války během posledních deseti dnů přeskakovaly z jedné krajnosti do druhé. Myslím si však, že určité vodítko k Trumpovu uvažování máme v závěrečném vystoupení J. D. Vancea před novináři před jeho sobotním odletem z Islamabádu, kdy označil hlavní překážkou dohody o ukončení války íránské odmítání ustoupit v otázce obohacování uranu… To řekl na pokyn z Bílého domu.

V nedávném projevu na Turning Point USA Vance naznačil, jak by mohl Trumpův plán odchodu vypadat:

Trump říká Íránu: „Když se zavážete, že nebudete mít jadernou zbraň, pomůžeme Íránu ekonomicky prosperovat.“

Dnes Donald Trump ve svém rozhovoru s Marií Bartiromovou zopakoval proti-jaderné téma… tedy že bylo nutné odzbrojit íránské jaderné kapacity. Pryč jsou zdůvodnění týkající se změny režimu nebo otevření Hormuzského průlivu. Ústřední otázkou nyní je, zda Írán vyrobí jadernou bombu.

Penzionovaný podplukovník americké armády Danny Davis (podívejte se na jeho podcast Deep Dive) má zajímavý pohled na to, co by Trump mohl v příštích dvou týdnech udělat:

Začíná se mi rýsovat teorie, která by mohla vysvětlit, jak Trump plánuje ukončit válku, kterou nelze vojensky vyhrát.

Dnes odpoledne mě kontaktoval zdroj v Londýně, který tvrdil, že čtyři od sebe nezávislé, dobře umístěné britské zdroje potvrdily tutéž informaci: jakmile skončí příměří, Trump spustí masivní raketový úder po celém Íránu, zničí všechny pozemní vojenské cíle, které ještě zůstaly stát, a bude intenzivně útočit i na mnohá z těch raketových měst ve svazích hor.

Tyto zdroje nechápaly, čeho by tím mělo být dosaženo, jen že všechny přípravy už byly hotové a na předsunuté operační základny byla dodána další munice.

Když to spojíte s tím, co Trump právě dnes večer řekl na Fox Business News, začínám si myslet, že Trump rozpoutá toto masivní letecké bombardování a pak jednoduše prohlásí, že válku vojensky vyhrál, a odejde!

Přesně tento koncept naznačuje v tomto třicetivteřinovém klipu, kde Marii Bartiromové říká, že válka je ‚téměř u konce‘ a že Íránu bude trvat 20 let, než se vzpamatuje. Takže jednoduše prohlásí, že jaderný program je zničen, raketový program je zničen a konvenční armáda je naprosto zlikvidována, a tudíž už nepředstavují hrozbu.

Z íránské strany nic nenasvědčuje tomu, že by na tento týden bylo naplánováno nové kolo rozhovorů, ale lidé kolem Trumpa tuto informaci vypouštějí do tisku. Zvažte tuto otázku… Nebyl Vanceův odchod z jednání v Islamabádu trochu divadlem? Pokud USA znovu požádají Pákistán o zprostředkování a setkají se s íránskou delegací a nabídnou jí dohodu, která bude v podstatě JCPOA bez časového omezení, pak by Trump mohl tvrdit, že od Íránu získal trvalý závazek nikdy nevyrobit jadernou zbraň.

Jenže dosažení takové dohody stojí v cestě několik překážek… Tou největší je Libanon a válka s Hizballáhem. Írán Hizballáh neopustí, což znamená, že Izrael bude muset souhlasit se stažením svých jednotek z Libanonu výměnou za závazek Hizballáhu zastavit útoky drony, raketami a střelami na Izrael, jinak bude válka pokračovat a Írán bude Hizballáhu pomáhat. Pochybuji, že Trump Izrael opustí, takže absence příměří mezi Hizballáhem a Izraelem by byla překážkou, přes kterou vlak nejede.

Vedle scénáře jaderné dohody prosazuje Fox News i další narativ, totiž že blokáda je mimořádně účinná, Íránu docházejí peníze a zoufale žádá o obnovení jednání. Tento narativ je lež, ale právě tento narativ Bílý dům tlačí, aby vysvětlil, proč by se možná mohl, snad už tento týden, posadit k jednání s íránskými představiteli. Sázka na to, že blokáda donutí Írán vrátit se k jednacímu stolu a bude připravený kapitulovat, stojí na následujících (pochybných) předpokladech v článku zveřejněném Miadem Malekim. Dodal bych, že Maleki má solidní historii toho, že se ve svých předpovědích soustavně mýlí, ale nesmysly, které šíří, hltají nervózní sionisté v Trumpově Bílém domě. Maleki píše:

Více než 90 % íránského námořního obchodu prochází Hormuzským průlivem. Samotný Shahid Rajaee (Bandar Abbás) odbavuje 53 % všech nákladních operací. Imám Chomejní odbavuje 58 % dovozu základního zboží. Přístavy v Búšehru loni přepravily 57 milionů tun. To vše hluboko uvnitř Perského zálivu.

Alternativy? Íránské možnosti mimo průliv jsou zanedbatelné. Džask, často vychvalovaný jako obchvatná varianta, funguje jen na zlomku své projektované kapacity 1 milion barelů denně. Bylo postaveno jen 10 z 20 skladovacích nádrží. Skutečná průchodnost je přibližně 70 tisíc barelů denně. Čáhbahár odbaví jen 8,5 milionu tun ročně. Pět kaspických přístavů dohromady zvládne 11 milionů tun, oproti více než 220 milionům tun přepraveným přes Perský záliv.

Dovoz: Írán v roce 2025 dovezl zboží za 58 miliard dolarů, tedy asi 159 milionů dolarů denně. Blokáda odřízne průmyslové vstupy, stroje a spotřební zboží. Potravinová inflace už do února 2026 dosáhla 105 %. Ceny rýže vzrostly sedminásobně. Za blokády se to dramaticky zhorší. Blokáda snad umožní vykládku humanitárních nákladů.

Mimořádně důležitým tématem je časový limit skladovacích kapacit: Írán má přibližně 50–55 milionů barelů celkové pevninské kapacity pro skladování ropy, z níž je zhruba 60 % zaplněno. Volná kapacita: asi 20 milionů barelů. Při přebytku produkce 1,5 milionu barelů denně, která se za normálních okolností vyváží, se sklady zaplní asi za 13 dní. Poté bude Írán muset odstavit vrty. Když se odstaví ropná pole, začne do nich pronikat spodní voda, což je proces zvaný „water coning“. Kapičky ropy pak zůstanou trvale uvězněny v pórech horniny. Tuto ropu už nikdy nebude možné vytěžit. Produkce na íránských polích už teď klesá o 5–8 % ročně. Vynucené odstávky by mohly trvale zničit 300 až 500 tisíc barelů denní produkční kapacity, tedy 9 až 15 miliard dolarů ročních příjmů by bylo navždy pryč.

Urychlovač měnového kolapsu: Riál už se propadl z 42 000 na 1,5 milionu za dolar. Banky omezují výběry na 18–30 dolarů denně. Celková inflace: 47,5 %. Blokáda, která odstraní veškeré devizové příjmy, uvrhne riál do terminální hyperinflace. Režim vydal svou historicky nejvyšší bankovku, 10 milionů riálů, v hodnotě asi 7 dolarů.

Podtrženo a sečteno: Námořní blokáda způsobuje kombinované hospodářské škody ve výši asi 435 milionů dolarů denně. Skladovací kapacity se zaplní za 13 dní, což si vynutí odstavení vrtů a způsobí trvalé poškození ložisek. Riál vstoupí do terminálního kolapsu. Íránské alternativy mimo průliv dokážou nahradit méně než 10 % průchodnosti Perského zálivu. Blokáda činí pokračování odporu ekonomicky nemožným.

Navzdory západním zprávám tvrdícím, že blokáda je velký úspěch, jde přinejmenším zatím o frašku… Pokud USA začnou, nebo se pokusí, zadržovat lodě — zejména ty směřující do Číny — výrazně vzroste riziko, že blokáda přeroste v mnohem širší válku. Ale soudě podle ceny ropných futures (viz oilprice.com) jsou obchodníci s ropnými futures pevně přesvědčeni, že válka se chýlí ke konci a současný výpadek dodávek ropy bude krátkodobý. Myslím, že je to blud. Dokud a pokud USA plně nesplní desetibodový plán Íránu, zůstane Hormuzský průliv uzavřen pro všechny lodě sloužící západním zájmům, nedostatek ropy potrvá a válka bude pokračovat. Současné příměří vyprší v pondělí 20. dubna a Írán je připraven pokračovat v boji. Divokou kartou zůstává Donald Trump… Co udělá?

.

Zdroj: sonar21.com

Zdroj úvodní fotografie: Gage Skidmore, prostřednictvím Wikipedie Commons

Alastair Crooke píše na svém substacku (z 10. dubna), že dočasné přerušení bojů v západní Asii je velmi nejisté. Původně mělo dojít k zastavení vojenských operací na „všech frontách“, včetně Libanonu — a právě to byla jedna z deseti íránských předběžných podmínek pro zahájení jednání o trvalém příměří. Trump potvrdil, že íránský desetibodový rámec představuje „proveditelný základ“ pro přímá jednání s Teheránem.

Z íránského pohledu však nešlo o výchozí body k dalšímu vyjednávání, nýbrž o jasně stanovené předběžné podmínky.

CBS uvedla, že Trump byl informován o tom, že podmínky, které ve čtvrtek přijal, se mají vztahovat na celý Blízký východ — a že jejich součástí je i Libanon. Zprostředkovatelé oznámili, že příměří má zahrnovat také Libanon; totéž zaznělo i v prohlášení pákistánského premiéra Šehbáze Šarífa. Libanon jako součást dohody potvrdil rovněž ministr zahraničí Aragčí.

Trumpův postoj se však po telefonátu s Netanjahuem obrátil. Podle izraelského zpravodaje Ronana Bergmana, píšícího pro Yediot Ahoronot, Netanjahu náhle a se zpožděním situaci vyhrotil: izraelské vojenské i politické vedení dostalo pokyn ukázat, že pro Hizballáh žádné příměří neplatí, a to masivním útokem na hustě obydlené rezidenční čtvrti v Libanonu. Výsledkem bylo přes tisíc mrtvých a zraněných, převážně civilistů.

Současně s útoky na Libanon Izrael oznámil, že chce zahájit politickou iniciativu — přímá jednání s libanonskou vládou zaměřená na odzbrojení Hizballáhu a na normalizaci vztahů mezi Libanonem a Izraelem. Cílem mělo být posílit Netanjahuův požadavek na „krátké časové okno pro další útoky proti Hizballáhu, než se Američané pokusí přenést stejný duch uklidnění i na Libanon“, jak napsala Anna Barskyová v listu Ma’ariv. „V Izraeli se odhaduje, že pro tuto potřebu existuje částečné americké pochopení; zdaleka to však není jisté.“

Významný izraelský vojenský komentátor Alon Ben David poznamenal, že Netanjahuova iniciativa by mohla vést k občanské válce v Libanonu — a v závorce dodal, že „to bylo vždy cílem“.

Íránská logika je ovšem v přímém rozporu s později „upraveným“ americkým výkladem, podle něhož Libanon nikdy nebyl nedílnou součástí požadavku na zastavení bojů „na všech frontách“. Pro Teherán platí jednoduchá rovnice: příměří buď pro všechny, nebo pro nikoho.

Uskuteční se tedy jednání? Jen tehdy, bude-li Trump schopen zabránit Netanjahuově snaze rozpoutat další vlny plošného bombardování Libanonu. Otázkou ovšem je, zda má Trump skutečně dostatečný vliv na Netanjahua, který — spolu s některými státy Perského zálivu, jak se uvádí — stále chce, aby Trump „dotáhl věc až do konce, až ke svržení zlého režimu“, jak zdůrazňuje Ronen Bergman.

Americká realita je však tvrdá: „Spojené státy přišly o svou námořní přítomnost a vojenské základny v oblasti Perského zálivu; jejich zásoby zbraní pro útoky z bezpečné vzdálenosti jsou téměř vyčerpány, stejně jako prostředky protivzdušné obrany, které se navíc ukázaly jako žalostně neúčinné…Tak vypadá rozhodující strategická porážka.“

Jak to vystihl Ben Rhodes, bývalý zástupce poradce pro národní bezpečnost USA: „Je těžké prohrát tak krátkou válku takhle úplně.“

Co Trumpa přivedlo od úterního nočního výroku, že „ještě dnes v noci zemře celá civilizace“, k tomu, že o několik hodin později přistoupil na jednání na základě íránského desetibodového plánu, zůstává předmětem spekulací. Něco nám snad může napovědět to, když si vedle sebe položíme dva obrázky: fotografii havarovaného vrtulníku z nešťastné Carterovy záchranné operace na osvobození amerických rukojmí v Íránu v roce 1980 a trosek amerického letounu u Isfahánu po neúspěšném pokusu ze soboty 4. dubna zmocnit se obohaceného uranu z tunelu nedaleko Isfahánu.

Jak poznamenal jeden komentátor, jediné, co této novější scéně zrcadlící rok 1980 chybí, je přítomnost zavražděného nejvyššího vůdce Alího Chameneího.

Prezident Carter se tehdy stal politickou obětí celé události.

Připomeňme také, že nynější válka začala bleskovým úderem, jehož cílem bylo zabít nejvyššího vůdce Alího Chameneího — a počítalo se s tím, že půjde jen o krátký konflikt trvající několik dní. Zpráva New York Times o schůzce z 11. února 2026, na níž Netanjahu přesvědčil Trumpa, aby se připojil k útoku na Írán, potvrzuje, že „prezident zřejmě věřil, že půjde o velmi krátkou válku… a v žádném okamžiku během jednání mu předseda (generál Caine) přímo neřekl, že válka s Íránem je strašný nápad… Generál Caine se neustále ptal: ‚A co potom?‘ Trump však jako by často slyšel jen to, co slyšet chtěl.“

A to, co chtěl Trump na briefingu 11. února slyšet, úzce odpovídalo i Netanjahuovým vlastním hlubokým tužbám. Pro oba byl Írán výjimečným protivníkem. „Trump považoval Írán za mimořádně nebezpečného nepřítele a byl ochoten podstoupit velká rizika, aby naplnil svou touhu rozbít íránskou teokracii,“ napsaly New York Times.

Ani Trump, ani Netanjahu — navzdory tříhodinovému oficiálnímu briefingu z 11. února — zjevně vůbec nepředpokládali razantní íránskou odpověď v podobě okamžitých útoků na americké základny v Perském zálivu, které následovaly po zabití nejvyššího vůdce. Přitom tuto možnost Írán ve svých předchozích varováních zřetelně naznačoval.

Celý plán úderu schválený 11. února na schůzce v situační místnosti Bílého domu stál na představě dekapitačních úderů, bombardování z dálky a na intuitivním, nikoli důkazy podloženém přesvědčení, že uvnitř Íránu nevyhnutelně vypukne povstání, které režim svrhne.

Není tedy překvapivé, že Trump nyní zoufale hledá cestu ven z izraelského debaklu, do něhož byl vtažen. Stejně jako kdysi Carter se ocitl na mělčině politicky i vojensky. Jakýkoli smysluplný ústup však od něj bude vyžadovat zásadní ústupky — a ty budou v ostrém rozporu s jeho dlouhodobě vyhroceným postojem vůči Íránu a Íráncům.

Zdá se pravděpodobné, že i pokud jednání skutečně začnou, nepovedou k dohodě. Írán se pokouší rozbít sedmdesát let staré paradigma tím, že Spojené státy pod hrozbou ekonomických a tržních otřesů nutí přistoupit na jeho „propuštění“ z panoptika americké a izraelské represe. Zda to povede k ještě větší bolesti a dalším obětem — tedy k nové válce — anebo naopak k jejich umenšení, zůstává otevřenou otázkou.

.

Zdroj: conflictsforum@substack.com

Na úvodní fotografii trosky amerického letadla u Isfahánu. Převzato z původního článku.

Pokračování seznámení s rozhovorem stanice Hindustan Times s prof. Jeffrey Sachsem. Jak říká moderátorka, prof. Sachs je v nebezpečné patové situaci opravdu mimořádně přímý a otevřený…

.

Nechce ale Donald Trump – vzhledem k současné situaci – upřímně válku ukončit? Co chce?

Donald Trump chce, abych použil jeho vlastní oblíbený výraz, aby mu nejvyšší vůdce Íránu přišel políbit zadek. To je opět citace Donalda Trumpa – toho, co řekl o korunním princi Saúdské Arábie. Ano, toto je prezident Spojených států. Snažím se světu něco říct. Světe, prosím, poslouchej! Tohle není normální. A dospělí, a počítám mezi ně premiéra Modiho, počítám mezi ně prezidenta Putina, počítám mezi ně prezidenta Si Ťin-pchinga, dospělí si s touto osobou musí promluvit, opravdu si promluvit. A myslím tím teď, než svět vybuchne. On by je poslouchal, protože pro něj jsou to velcí kluci. Je jako středoškolák, který musí patřit do party. Takže tohle jsou tři lídři supervelmocí a ano, pravděpodobně by je poslouchal.

Byl někdo z nich osloven, aby mezi fungoval jako prostředník mezi Spojenými státy a Íránem?

Nevím. A nemyslím si, že by to udělali společně. Ale myslím, že by měli. To je základ a myslím, že by se to mělo udělat. Trump touží po uznání. Nemůže ignorovat premiéra Modiho. Kdo jste? Hlava supervelmoci s 1,5 miliardou obyvatel. Nemůže jen tak ignorovat prezidenta Si. Má tam za pár týdnů jet. Nemůže jen tak ignorovat prezidenta Putina, o kterém ví, že je impozantní a vede impozantní zemi. Takže by se ti tři třeba mohli posadit a říct: Donalde, posaď se, uklidni se, zhluboka se nadechni, dej si čaj, tady máš sušenku. Nemusíš zničit Írán a tady je důvod, proč to pro tebe není dobré. A my s tebou zůstaneme, strávíme spolu příjemné odpoledne. Bude to úžasné. My čtyři lídři bychom mohli hrát bridž, mohli bychom dělat spoustu věcí. Donalde, pojďme spolu strávit příjemné odpoledne. Nemusíš zničit Írán. To je podle mě to, co je opravdu potřeba.

Analogie s tátou a dítětem?

Ano, ten člověk se chová jako tříleté dítě. Je impulzivní, je násilnický, je bez lítosti. Myslím, že tříleté děti se obecně chovají lépe, ale nutně nemají moc sebekontroly, a to je mentalita Donalda Trumpa. A mnoho psychologů poukázalo na to, že měl velmi těžké dětství. Měl velmi krutého a despotického otce. Celý život v sobě živí nejistotu. A to se proměnilo v tento druh zhoubného narcismu.

Co si myslíte o dosavadní strategii Íránu ve válce?

Vidí, jak jim na hlavy padají bomby. Jsou to velmi milí lidé. S íránskými diplomaty se neustále setkávám. Chtějí mír. Jsou zděšeni tím, co se děje v jejich zemi. Ale také chápou, že čelí maniakovi. To vědí. Takže se budou bránit. Ale nemyslím si, že z toho mají radost. Setkával jsem se s nimi poslední dva roky a oni chtěli vyjednávat. Je to zvláštní, protože démonizace Íránu je v západních médiích všudypřítomná. Ale moc lidí ze Západu ve skutečnosti nezná arabské diplomaty a vůdce a nesetkává se s nimi. Já ano, díky své práci v OSN. Jsou velmi důstojní, mírní, hledají vyjednávání, ptají se: Bude to, na čem jsme se domluvili, fungovat? Byl jsem samozřejmě naprosto zděšený loni v létě, když je uprostřed vyjednávání Izrael a Spojené státy začaly bombardovat a začaly tuto válku. Ale pak řekli: Dobře, zkusíme to znovu. Řekl jsem: Děláte si legraci? Chápete, jak psychicky zvrácení jsou Netanjahu a Trump? Buďte hodně opatrní! Víte, jsem zcela pro diplomacii. Kážu to každý den. Ale nejsem pro to, aby mě uprostřed jednání zabila druhá strana. A tentokrát to samozřejmě bylo ještě horší. Víte, předpokládá se, že důvodem, proč byli nejvyšší vůdce Chameneí a tolik vládních úředníků pohromadě, je to, že dosáhli pokroku v jednáních. Ománský vyjednavač řekl, že bylo dosaženo velkého pokroku. A íránští představitelé se měli sejít, aby projednali významné ústupky, aby diskutovali o tom, jak v jednáních postupovat. A Mossad, což je vražedná mašinérie, řekl: Aha, jsou všichni pohromadě. Zabijme je všechny. A Trump řekl: Jo, to je skvělý nápad. Zabijme je všechny.

Írán již odmítl přinejmenším dva návrhy USA, o nichž víme. Vyjednává Írán z pozice síly?

Nevedou se vyjednávání v pravém slova smyslu. Spojené státy předkládají jednostranné požadavky. Chtějí kapitulaci. Takže USA nevyjednávají. Co USA řekly o bezpečnosti Íránu? Co řekly USA o tom, že jejich vojenské základny útočí na Írán? Co řekly USA o Izraeli, nejhorším darebáckém státě na světě, který sní o rozbití a zničení Íránu? Nic neřekly. Jenom, že tady jsou naše požadavky a pokud je nesplníte, pošleme vás zpátky do doby kamenné. To není vyjednávání, to je čisté násilí.

Co Írán právě teď chce?

Írán chce mír a nechce být znovu napaden, nechce, aby byly Íránci znovu zabíjeni. A neví úplně, jak toho dosáhnout, protože má v patách dva psychopaty a jedním z nich je prezident Spojených států.

Proč se světoví lídři neozývají, zejména lídři NATO?

S NATO to vzdávám. Podívejte, pokud máte americkou vojenskou základnu, nejste svrchovaná země. To je základní teze. Jste okupovaná země. Proč by Francie, proč by Německo mělo mít americké vojenské základny 80 let po skončení druhé světové války? Proč by Japonsko mělo americké vojenské základny 80 let po skončení druhé světové války? A to platí pro všechny tyto země NATO. USA tyto země ovládají. Nejsou to nezávislé země. Sotva dokážou vyslovit souvislou větu. Bohužel, vše, co v OSN říkají, je útok na Írán. Ani neříkají, že Írán byl napaden. Je velmi předvídatelné, jak to dopadne na zasedání Rady bezpečnosti OSN. Pokud země hostí americkou vojenskou základnu, řekne, že Írán je agresor. Prostě absolutně nemohou říct pravdu o zemi, která je okupuje. Proto jsem Indii celou dobu říkal: Proboha, nepřipojujte se ke QUAD (Quadriletaral Security Dialogue). Žertujete? Neměla Indie už dost koloniální nadvlády? Nestávejte se součástí amerického impéria. Je to velká chyba. Ale tyto země jsou součástí amerického impéria už posledních 80 let, takže ani nedokážou myslet jasně. Ani nevědí, co to znamená myslet nezávisle. Jediný, kdo se vyjadřuje nějak smysluplně, je španělský prezident Pedro Sanchez, který řekl: Do této války se nezapojím. A pak Trump řekl: Vymažeme Španělsko z mapy. Nepamatuji si přesně, jak to vyjádřil, ale vidíte, že ve Washingtonu obecně uvažují ve smyslu: My ovládáme všechno. A Trumpovo myšlení to pak posouvá do bludné roviny: Já ovládám všechno a nikdo mi nesmí odmlouvat, a potrestám, koho chci. Takže všechny tyto země se bojí něco říct. Prostě se bojí. A je pro mě úžasné, jak moc se bojí, ale bojí se. Když jsem loni na podzim mluvil s vůdci zemí Perského zálivu a ptal se: Víte, jste opravdu ve strašném nebezpečí, proč se spojujete s Izraelem? A jeden z nich mi řekl: Ale pane Sachsi, slíbili nám čipy Nvidia. Slíbili nám datová centra. Takhle to funguje. Je to neuvěřitelné. A teď je za ty čipy od Nvidie a datová centra bombardují jako o život. Lidé musí dospět a pochopit, že pokud se budeme chovat takto, svět si neudržíme.

Evropa a zejména země NATO byly dlouhou dobu staly poslušnými přitakávači Američanů, ale není to, že se kategoricky odmítly připojit se k Trumpově válce na Blízkém východě, znamením toho, že začínají zaujímat vlastní postoj?

Víte, Trump říká: Měli bychom NATO zrušit. A doufám, že to udělá, pro dobro všech. To by pro Evropu bylo to nejlepší, co by se mohlo stát. Konečně by dospěla. Získala by svou nezávislost. Mohla by být znovu svrchovaná. Mohli bychom oslavovat, že koloniální éra pro Evropu skončila, a mohli bychom oslavovat nezávislost těchto zemí. To by byla skvělá věc. On to ale nedotáhne do konce. Důvod, proč to nedotáhne do konce, je ten, že NATO není nějakou laskavostí vůči Evropě. NATO je laskavostí pro Spojené státy. Je to způsob, jakým Spojené státy řídí své impérium. Takže Trumpovi by řekli: Ani náhodou. Nevzdáme se veškeré této kontroly nad 450 miliony lidí! Ale i tak doufám, že se to stane.

Mohl by Trump vnímat zradu Evropy na Blízkém východě jako důvod k pomstě ve věci války na Ukrajině?

Doufám, že ano, protože válka mezi Ukrajinou a Ruskem by měla skončit tím, že Evropa přestane podporovat Ukrajinu, Spojené státy přestanou podporovat Ukrajinu a Ukrajina řekne: „Dobře, budeme neutrální“, protože celá válka na Ukrajině byla šílená válka, stejně jako tahle, protože Spojené státy třicet let neposlouchaly Rusko, když říkalo: Neumisťujte své zatracené vojáky na naše hranice. A Spojené státy řekly: Kdo sakra jste, abyste nám říkali, kam máme umístit naše vojenské základny? A tak jsme skončili ve válce. A Ukrajina byla tak naivní, tak nezkušená v oblasti státnictví, že nedokázala pochopit katastrofu, do které je USA vedly.

Říkáte, že doufáte, že Spojené státy stáhnou svou podporu Ukrajině?

Ano, protože k čemu je podpora, která vede k smrti milionů Ukrajinců?

Ukrajina se pak zhroutí?

Ukrajina by měla prostě prohlásit, že je neutrální, a vůbec se nezhroutí. Rusko nechce Ukrajinu vlastnit. Nechce americkou armádu na ukrajinském území. Proto ta válka vznikla od samého začátku, kvůli rozšíření NATO v rozporu se slibem, který Spojené státy a Německo daly Sovětskému svazu v únoru 1990, že se NATO neposune ani o centimetr na východ. Ale Spojené státy jako obvykle podváděly,řekly: Umístíme NATO, kam budeme chtít. A když ukrajinská vláda v roce 2014 řekla: Nechceme NATO, chceme neutralitu, není rozumné vstupovat do NATO. Jsme vedle Ruska, tak Spojené státy pomohly tuto vládu svrhnout. Tomu se říká barevná revoluce. Je to známé jako Majdan. Spojené státy mají prsty v celém tom svržení Janukovyče. Tohle je válka, kterou Spojené státy naplánovaly už v 90. letech. Vlastně si nemyslely, že to bude válka, stejně jako v Íránu, kde si myslely, že se Írán vzdá za jeden den. Mysleli si, že Rusko se nikdy nebude bránit, pokud Ukrajina vstoupí do NATO. Jako obvykle se přepočítali. Mysleli si: Co může Rusko dělat? My se přesuneme na Ukrajinu. Rusku do toho sakra nic není. Vím to. Mluvil jsem s americkými politiky. Mimochodem, dělám to už více než 40 let. Tito lidé nejsou chytří. To je možná těžké pochopit. Nejsou chytří. Nevědí, co dělají. Upřímně, nemáme dobré vedení. Proto je tolik válek, protože lidé nemyslí, neposlouchají, nerozumí, nerespektují druhou stranu, nevyjednávají. A Američané jsou v tom nejhorší, protože si myslí, že řídí všechno. Takže je mi líto, ale je to otázka myšlení. A možná si řeknete: Ach, ti chytří lidé, určitě mají skvělé poradce. Určitě vědí, co dělají. Je to záhada. Proč je tedy nenapadlo, jak to skončí? Protože nejsou chytří. Nepřemýšlejí, neposlouchají a nemají úctu k nikomu jinému. A to je zásadní problém. Říká se, že pýcha předchází pád. A v americké vládě je více arogance, než si dokážete představit. Všechno je nejlepší, všechno je nejmocnější, všechno je pod osobním velením Donalda Trumpa. Zítra zničí všechno v Íránu. Jsou prostě tak arogantní, že nemohou přestat. A nesklánějte se před touto arogancí, to je to, o co právě prosím ostatní vůdce. Pokud císař opravdu nemá šaty, neříkejte mu pořád, jak krásné jsou jeho šaty, protože to jen prodlužuje jeho šílenství. Zítra můžou kvůli tomuto šílenství zemřít tisíce a tisíce lidí, a je to proto, že se nikdo nepostavil a neřekl: To prostě nemůžeš udělat.

Řekněme, že válka na Blízkém východě zítra skončí. Jaký Írán po ní zůstane?

Bude to Írán, který utrpěl velké škody, ale který si uvědomuje, že je dědicem 5 000 let staré civilizace, která se nevzdala šílenci. Mohlo by se tu taky začít mluvit o tom, že je načase získat jaderné zbraně, protože tohle je úplně šílený svět, kde se Izrael chová bezohledně, kde Amerika podporuje každou izraelskou válku a tak dále. Kdo ví, záleží na tom, jak to skončí. Pokud to skončí tím, že Spojené státy a Izrael zastaví své útoky, je to jedna věc. Pokud to skončí tím nejlepším způsobem, kdy dospělí řeknou dětem: Sedněte si a přestaňte s tím, ničíte tím všechno v domě, pak by to bylo lepší.

Lze s Íránem navázat politiku otevřených dveří, když tu vždy může být hrozba další války?

Někdo musí Izraeli říct pravdu. A pravdou je, že se musíte vrátit ke svým hranicím, které jsou hranicemi ze 4. června 1967. Vedle vás bude stát Palestina. Už na něj nebudete útočit. Nebudete útočit na Libanon, Sýrii, Irák, Jemen, Írán, nebudete. Budete prostě žít uvnitř svých vlastních hranic a přestanete ničit celý region a ohrožovat celý svět. Někdo musí ten projev pronést. Ale Trump nebude tím, kdo ten projev pronese. Nedokázal by to ani srozumitelně vyjádřit. Spojené státy nejspíš nejsou tím, kdo by měl takový projev pronést. Ale myslím si, že ostatní velmoci ten projev pronést musí. V Británii nemám žádnou naději. Jako obvykle způsobili chaos s Balfourskou deklarací a vším ostatním. To je britské koloniální dědictví. Ale Francie by mohla projevit odpovědnost. Indie, Rusko, Čína, Brazílie, zbytek BRICS, Africká unie, mnoho zemí by mohlo projevit odpovědnost. Jde o to, že nikdo nechce vystrčit krk. Nikdo nechce říct ani slovo. Nikdo nechce říct pravdu, pokud pravda znamená, že by se Donald mohl trochu rozčílit.

Nevyčkávají jen – s tím, že zbývají jen dva nebo tři roky a pak bude Donald Trump pryč?

Blízký východ nevydrží tři roky. Nevím, jestli vydrží tři měsíce. Opravdu nevím. Míra destrukce, která by mohla přijít během příštích několika dnů, by mohla být obrovská. Takže si nemůžeme dovolit luxus čekat tři roky.

Nazval jste amerického prezidenta hlupákem, Izrael darebáckým státem a Írán milými lidmi. Máte v Americe jedinečný hlas, neoznačí za nějakého íránského agenta nebo tak něco?

Nejsem agentem nikoho. Jsem stěžovatel za rovné příležitosti. Nelíbil se mi žádný z našich moderních prezidentů. Nelíbí se mi americká zahraniční politika už desítky let. Nejsem straník. Nemám v tom žádný osobní zájem, kromě toho, že se snažím analyzovat situaci co nejjasněji, a to je to, co dělám, o to se snažím.

.

Úvodní fotografie: Ministr obrany Pete Hegseth se loučí s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem po bilaterálním jednání v Pentagonu ve Washingtonu, D. C., 9. července 2025. Zdroj: Ministerstvo války USA (prostřednictvím Wikipedie Commons)

Seznámení s rozhovorem stanice Hindustan Times s prof. Jeffrey Sachsem. Jak říká moderátorka, prof. Sachs je v nebezpečné patové situaci opravdu mimořádně přímý a otevřený…

.

Kdo podle vás v současné době vyhrává válku?

Prohrávají všichni, protože je to katastrofa pro celý svět. Spojené státy a Izrael však nedosáhly svých cílů, jimiž bylo svržení íránské vlády nebo donucení Íránu ke kapitulaci. V tomto smyslu si tedy Írán drží svou pozici a ukazuje, že má schopnost odvetných úderů a odstrašování. Ale je to tragédie pro všechny. Nemyslím si, že jde o hru na výhru a prohru. Je to prostě katastrofa.

Jak může země s pravděpodobně nejsilnější armádou a nejlepšími zpravodajskými službami na světě udělat tak kolosální omyl?

Zaprvé proto, že má také nejhloupějšího prezidenta na světě. Ten člověk je idiot. Je to blázen. Je tak naplněn sám sebou, že nikoho jiného neposlouchá. Můžete mít nejsilnější armádu a nejlepší zpravodajskou službu, ale pokud nikoho neposloucháte, můžete dělat ty nejhloupější věci, jaké si lze představit. A Trump je blázen. Netanjahu je nejhorší válečný zločinec na světě. Válčil všude, od Libye a Súdánu po Gazu a Západní břeh, Libanon, Sýrii, Irák, Jemen a Írán, a to vše v honbě za svou šílenou iluzí Izraele jako regionálního hegemona. Máte tu tedy v čele dva lidi, kteří jsou prostě katastrofální případ. Upřímně řečeno, myslím si, že jsou opravdu duševně nemocní, protože jsou tak psychopatičtí, že neberou ohled na životy, neberou ohled na katastrofy. Nezohledňují důsledky toho, co dělají. Armádu byste měli použít, když je to potřeba, a nepoužívat ji, když to není potřeba.

Je to něco, s čím se ztotožňuje i zbytek Američanů?

Obecně v tomhle Trumpa podporuje asi čtvrtina Američanů. Většina Američanů je silně proti. Frustrace je velmi, velmi vysoká, protože většina z nás si myslí, že lidé kolem Trumpa a Trump sám jsou idioti. A neradi vidíme, jak naši zemi vládnou idioti. A volím slova velmi pečlivě, protože je to tak, že Trump říká, že zítra spáchá masovou vraždu Íránců. Zničí kulturní dědictví, které sahá tisíce let do minulosti. Udělá to z rozmaru a z naprosté ignorance. Netanjahu to udělá na základě nenávisti, kterou v sobě hromadil celý život. Netanjahu nenávidí všechny kromě možná svých izraelských spoluobčanů, ale nenávidí Palestince. Nenávidí každého, kdo podporuje Palestince. Nenávidí Íránce. Je to tedy muž plný nenávisti. Takže ano, lidé jsou znechuceni. Američané opouštějí Izrael tak rychle, jak jen mohou. Většina podporuje Palestinu. To je poprvé v historii, protože tradičně Američané podporovali Izrael, ale to je pryč. Lidé jsou zděšeni z toho, co se děje.

Jak vnímá válku silná americká proizraelská lobby?

Ta lobby je politická síla, ale není to dominantní názor ve Spojených státech. Je tam spousta peněz, velké peníze, které financují kandidáty podporující Izrael. Ve Spojených státech je ovšem jedna skupina početnější než Židé, a to jsou ti, kterým říkáme křesťanští evangelikálové nebo křesťanští sionisté. Jsou to lidé, kteří mají velmi zvláštní představy o konci světa. Věří, že události, které se odehrávají v Izraeli, utvářejí konec světa. Tito lidé tvoří možná 15 nebo 20 % amerického obyvatelstva. V žádném případě nejsou dominantní, ale jsou dost velcí na to, aby měli vliv. A můžete je vidět, když se podíváte na internet a sledujete modlitby v Bílém domě a lidi, kteří říkají, že Trumpa poslal Bůh. Je to velmi podivné, ani byste nevěřili tomu, že je to možné, ale skutečně se to v Bílém domě děje.

Opravdu Trump věří, že ho poslal Bůh?

Říká to. A rozhodně je to duševně nemocný člověk. Podle psychiatrů specializujících se na forenzní psychiatrii, se jedná o psychopata, narcistu, paranoika, megalomana. Existuje spousta klinických termínů, ale chce se tím říct, že tento člověk je až do bludné míry plný sebe sama. Nezajímá se o nikoho jiného. Zajímá se jen o sebe. A ano, může věřit, že je zástupcem Boha. Netanjahu se chová podobně. Jsme v rukou dvou opravdu velmi duševně nestabilních lidí. Takhle se o tom v politických kruzích nemluví. Ach ano, Izrael má své důvody a tak dále. Ale toto je ta nejbizarnější, zbytečná, krutá a vražedná válka, jakou si lze představit. Je to ještě horší než válka v Iráku v roce 2003, což byla falešná válka, kterou také podnítil Netanjahu. Tentokrát ani nevymýšlejí výmluvy. No, vlastně výmluvy trochu vymýšlejí. Minule tvrdili, že jde o zbraně hromadného ničení. To byl jen vymyšlený argument. Tentokrát Trump, jako naprostý idiot, upřímně říká: Zabráním jim, aby měli jaderné zbraně. Oni ale jaderné zbraně nechtěli. Nejvyšší vůdce, kterého zavraždili, prohlásil jaderné zbraně za něco, co je v rozporu s náboženstvím. Íránci se v roce 2015 podřídili dohledu Mezinárodní agentury pro atomovou energii v rámci dohody podporované Radou bezpečnosti OSN nazvané Společný komplexní akční plán a Trump ji v roce 2018 rozbil. Co tedy chtějí? USA a Izrael chtějí svrhnout íránskou vládu a dosadit loutkový režim. Možná si přitom mysleli, že to bude snadné, že stačí zavraždit pár desítek lidí a všechno se stane jako mávnutím kouzelného proutku. Místo toho však ženou celý svět do války.

Jak může prezident Spojených států říkat sprosté a necitovatelné věci jako včera?

Ale my ho tady musíme citovat, je důležité, je důležité, aby to lidé slyšeli. Říká: Otevřete ten zasraný průliv, vy šílení zkurvenci! Ano, toto je prezident Spojených států. To není normální. To ani není výhrůžka. To je druh šílenství. O tom mluvím. To je to, co tvrdím už docela dlouho. Tohle je klinický problém. V naší historii, za 250 let, jsme nikdy neměli prezidenta Spojených států, který by se vyjadřoval tak, tak, jak včera napsal Donald Trump, protože je to nemocný člověk. A samozřejmě to nikdo nechce říct. Stejně jako vůči císaři bez šatů chce každý říkat: Ach, Donald je můj přítel. Bude premiér Modi stále říkat: Donald je můj přítel? Ale on není přítelem nikoho. Není přítelem Indie, není přítelem nikoho. Je to nemocný člověk. A má pod kontrolou nejmocnější armádu na světě. A zítra může na základě svého rozmaru zabít spoustu lidí. A to se bere jako normální. A naše noviny a náš Kongres stojí stranou a jen se ptají: Co myslíte, že udělá? Kolik lidí zabije? Dokončí to? A neptá se: Jak zastavíme toto šílenství? Protože tohle je šílenství. Vím, že Íránci nechtěli jadernou zbraň a chtěli vyjednávat. Vím to, protože mi opakovaně volali. Pane Sachsi, znáte někoho v Bílém domě, znáte někoho, s kým bychom mohli mluvit? Protože se pohybuji v OSN, protože jsem se dvakrát setkal s íránským prezidentem a on strávil obě setkání tím, že mluvil jen o míru. A já jsem se cítil velmi smutně. Je to milý muž, kardiochirurg, který nechápe našeho opovrženíhodného prezidenta, který na jakoukoli větu ze strany kardiochirurga řekne: Myslím, že vás zabiju. Proč k tomu světoví lídři nemůžou něco říct, než bude příliš pozdě? To mě obzvlášť rozčiluje. Proč nemůže nějaký světový vůdce říct: Opravdu není správné, pane Trumpe, abyste říkal, že vrátíte Írán do doby kamenné. Opravdu není správné, pane Trumpe, abyste říkal: Otevřete ten zasraný průliv a tak dále. Opravdu není správné, pane Trumpe, abyste říkal, že zničíte každý most a elektrárnu v Íránu. Proč se všichni drží zpátky? Proč naše noviny píšou: Ach, zajímalo by nás, co Donald Trump udělá dál. Je na čase, aby se to už nedělo. Je to druh šílenství. Tohle není politika jinými prostředky. Je to prostě vražda před našimi očima, kterou páchá pomatený stařec a naprosto zvrhlý válečný zločinec Benjamin Netanjahu, s nímž se mimochodem premiér Modi setkal týden předtím, než to začalo, poté, co Izrael spáchal genocidu v Gaze. Ale my prý tyto věci nemáme říkat. Ve slušné společnosti se prý má genocida přehlížet. Ale bylo zabito sto tisíc lidí, hlavně žen a dětí. Celé město Gaza, jehož historie sahá tisíce let do minulosti, bylo srovnáno se zemí, bylo před našimi očima proměněno v trosky. A to je normální? Nemůžeme ve světě normalizovat masové vraždění. A přesně to děláme. Proto opravdu žádám politické vůdce, aby něco udělali.

Pravda je, že většina Američanů zvolila tohoto prezidenta ne jednou, ale dvakrát. A mnozí nyní argumentují, že si to Američané zřejmě zaslouží, protože měli vědět, co přijde. Zaslouží si to?

Indie si to nezaslouží. Írán si to nezaslouží. Země Perského zálivu si to nezaslouží. Nikdo si Trumpa nezaslouží, ani mimo Ameriku, ani v Americe. Není pravda, že většina Američanů zvolila Trumpa. Je pravda, že ho volila zhruba polovina země, protože chudým lidem ve skutečnosti neumožňují volit. Dělají vše pro to, aby byla volební účast ve Spojených státech nízká. No, z této poloviny pro Trumpa hlasovala o něco více než polovina. Nevím, jaké je přesné číslo, ale ze všech oprávněných voličů to bylo pravděpodobně 27 nebo 28 %, protože hlasovala asi polovina oprávněných voličů a asi polovina z nich hlasovala pro Trumpa. Na začátku tedy měl podporu asi 40 % dospělé americké populace. Nyní je to možná jen 33 % dospělé americké populace. Jeho míra nespokojenosti přesahuje 60 %. Na papíře máme systém zvaný Ústava Spojených států, což znamená, že si nevolíme krále ani despotu. Máme systém založený na vzájemné kontrole a rovnováze tří složek vlády, ale jedna z nich je mrtvá. Kongres nic nedělá. Nepřebírá žádnou odpovědnost. I když podle naší Ústavy má Kongres odpovědnost, a mimochodem, výlučnou odpovědnost za cla, to je záležitost z loňského roku. A za válku, to je záležitost bezprostřední. Ve skutečnosti to nebyla většina, která hlasovala pro Trumpa. V Spojených státech máme poměrně nízkou volební účast. V roce 2024 se voleb zúčastnilo něco málo přes 60 % oprávněných voličů a asi polovina z nich hlasovala pro Trumpa. Ukazuje se, že ho podpořilo asi 32 % všech oprávněných voličů. Takže to zdaleka není většina. A když se podíváte na jeho hodnocení, začalo zhruba na 40 % souhlasu a 50 % nesouhlasu. Dnes je to asi 33 až 35 % souhlasu a zhruba 60 % nesouhlasu. A náš zákonodárný orgán, náš Kongres, který má zastupovat lid, už prakticky neexistuje. Od začátku jsem říkal, že to, co Trump dělá s cly, je nelegální. Bylo jasné, že je to protiústavní. Obrátil celý svět vzhůru nohama. Je to maniak.

Ve svém posledním projevu prezident Trump zmínil, že celý Írán lze zničit za jednu noc a že tou nocí může být zítřejší noc. Vzhledem k tomu, že prezident sám sebe neustále popírá, jakou váhu má jeho úterní termín?

Zítra může dojít k intenzivnímu bombardování, ale nemyslím si, že je pravda, že dokáže zničit Írán za jednu noc. Zítra by mohl spáchat masovou vraždu. To je možné. Mohl by spáchat bezprecedentní válečné zločiny. To je možné. Ale nemyslím si, že dokáže zničit Írán. A myslím si, že pokud bude Írán takto zasažen, velmi tvrdě se pomstí Izraeli a americkým cílům v regionu a vojenským a energetickým cílům na Blízkém východě. Myslím si, že nás čeká katastrofa, a myslím si, že je pravděpodobné, že k této katastrofě v jednu chvíli skutečně dojde.

Prezident Trump každý den říká, že íránská armáda, jaderná infrastruktura a režim byly „zdecimovány“, proč tedy ta válka stále pokračuje?

Prostě nebyly zdecimovány. Otázka tedy zní: proč to Trump říká? Částečně jde o obvyklé chvástání a lži americké vlády, ale také o jeho individuální duševní stav. Ať už Trump mluví o čemkoli, vždy jde o největší, nejlepší, nejhistoričtější a nejvýznamnější událost v dějinách světa, kterou způsobil ten největší génius. Někdo by si mohl myslet, že je to roztomilé nebo chytré. Ve skutečnosti se jedná o velmi hlubokou duševní poruchu. Je to narcista a megalomaniak. Žije v bludném světě obklopen lidmi, kteří mu říkají, jak je úžasný. Na dnešní tiskové konferenci jsme byli svědky něčeho, co si nepamatuji, že by se kdy stalo, a to pohledu na vysoké americké představitele, jak se před Trumpem ponižují. Ředitel CIA řekl: Ach, je to taková čest. Taková úžasná životní čest sloužit tomu nejskvělejšímu prezidentovi! Hegseth, o němž si nemyslím, že by vůbec byl schopen zastávat jakoukoli odpovědnou funkci, natož funkci takzvaného ministra války, se také ponižoval před velikostí prezidenta. A pak kazatelé říkali prezidentovi, že ho poslal Bůh. To se skutečně právě teď děje. To si nevymýšlím. Včera, na Velikonoční neděli, byli v Bílém domě kazatelé, kteří se modlili a říkali, že Bůh poslal Donalda Trumpa, aby zvítězil.

Kdo v americké vládě si upřímně a při plném vědomí myslí, že Írán představuje bezprostřední hrozbu?

Nevím, jestli jsou kromě Trumpa a Hegsetha ještě další. Ve Washingtonu jsou samozřejmě křesťanští sionisté, kteří si myslí, že se blíží konec světa, a jsou z toho nadšení. Ale pokud jde přímo o lidi v rámci americké vlády, usilovně hledám, ale nemůžu najít žádnou zprávu o komkoli z výkonné moci, kdo by to podporoval, kromě Trumpa a Hegsetha. Joe Kent, který byl šéfem kontrarozvědky, na protest rezignoval. Tulsi Gabbardová je proti tomu implicitně, a to jak podle toho, co sama říká, tak i podle Trumpových prohlášení. V posledních dnech bylo propuštěno několik generálů. Je to alarmující vzhledem k tomu, že, jak víte, Hegseth je hrubý člověk, který na nic z toho není vůbec připravený. Ale propouští generály a my můžeme jen hádat, proč, protože se nám nic neříká – nejspíš se ale generálové se staví proti tomu, co se děje, a proto je propouští. Ovšem mámke tu jednoho senátora, který je ve Washingtonu tou nejodpornější osobou hned po Trumpovi, Lindseyho Grahama. Není války, kterou by tenhle člověk nepodpořil. Zbytek Senátu je potichu. Něco si šuškají, jsou ubozí. Mají ústavní přísahu, kterou nedodržují. Víte, máme Radcliffa, který se před Trumpem ponížil. Máme generála Cainea, který je předsedou Sboru náčelníků štábů. Ale šířily se zvěsti, že Kaine varoval Trumpa před pravděpodobným neúspěchem této akce. Nevíme to, ale říká se to.

Mají Washington a Tel Aviv v Íránu společné cíle? A pokud ne, komplikuje to cestu k ukončení této války?

Jsou zajedno. Oba chtějí zabít co nejvíce Íránců a podrobit Írán úplné nadvládě Izraele a Spojených států. Chtějí nastolit loutkový režim, takže jsou opravdu zajedno.

.

Úvodní fotografie: Ministr obrany Pete Hegseth se loučí s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem po bilaterálním jednání v Pentagonu ve Washingtonu, D. C., 9. července 2025. Zdroj: Ministerstvo války USA (prostřednictvím Wikipedie Commons)

Pokračování rozhovoru prof. Glenna Diesena s Joe Kentem, bývalým ředitelem Národního protiteroristického centra USA, který v polovině března odvážně rezignoval na svůj post pro nesouhlas s přehnaným vlivem Izraele na americkou zahraniční politiku.

.

GD: No, jsem rád, že jste zmínil tyto nekonečné války, protože jsme už měli tolik, řekněme špatných zkušeností – 20 let v Afghánistánu, kde jsme nahradili Tálibán Tálibánem, velmi nákladnou válku jak z hlediska lidských životů, tak z hlediska financí v Iráku, která v podstatě vedla k tomu, že klíčový vyvažující faktor vůči Íránu se stal více spřízněným s Íránem. Měli jsme, jak víte, Libyi, která skončila v chaosu. Sýrii, kde nyní v podstatě vládnou džihádisté. Jaký je váš hlavní závěr, nebo spíše poučení z těchto válek? Protože se zdá, že se z těchto lekcí nikdy nepoučíme. Ale kromě existence strategie ústupu, jak hodnotíte společné rysy těchto válek?

JK: Změna režimu nefunguje. Myslím tím, že nemůžeme přijít ze vzdálenosti 7 000 mil, z úplně jiné kultury, a pomocí zbraní svrhnout vůdce a pak být lidmi vítáni jako osvoboditelé. Nevím, kolikrát to ještě musíme prožít. Včera večer Mark Levin, kterého bych rád ignoroval, ale prezident ho poslouchá, zoufale tweetoval, abychom vyzbrojili íránskou opozici, abychom mohli v Íránu vyvolat chaos a svrhnout vůdce. Je to pořád dokola stejný recept. Upřímně si tedy myslím, že kdokoli, kdo prosazuje jakoukoli změnu režimu na Blízkém východě, by měl být vyloučen z jakýchkoli kruhů zahraniční politiky, protože to má tak katastrofální důsledky. A pak si myslím, že musíme být velmi, velmi uvážliví ohledně toho, co od většiny těchto zemí skutečně potřebujeme, a na základě toho skutečně přizpůsobit naši politiku. Obecně platí, že od většiny zemí na Blízkém východě potřebujeme, aby neposkytovaly útočiště teroristům. Potřebujeme, aby s námi spolupracovaly v oblasti protiteroristických operací a zpravodajství, což většina zemí v regionu dělá, protože většina teroristických organizací ohrožuje země v regionu. Pokud to tedy úplně nezpackáme a nedosadíme do čela státu bývalého vůdce Al-Káidy v Sýrii. To je jiný příběh, ale tak to prostě je. Potřebujeme od nich spolupráci v boji proti terorismu. A pak taky prostě potřebujeme ropu, aby mohl fungovat obchod a aby ropa mohla proudit. A to je velmi, velmi omezené. Když omezíte své cíle na velmi realistické věci, které potřebují jen naše země a většina zemí v regionu, je to vlastně docela snadné. Ale pokud začneme říkat, že potřebujeme věci jako demokratický zákon a pořádek, práva žen a práva homosexuálů a všechny tyto různé věci, musíme na ně ukazovat prstem kvůli jejich morálce a tak dále. A chceme financovat různé skupiny, které zastupují zájmy proti vládám, které se nám nelíbí. Pak se věci velmi, velmi komplikují a ocitneme se v tomto nekonečném cyklu zapojení v regionu, který samozřejmě považuji za důležitý. Neříkám, že není důležitý, ale nemyslím si, že je tak důležitý jako jiné věci, které se ve světě dějí. Takže znovu, musíme vědět, co od toho regionu vlastně potřebujeme.

GD: Ano, to je vždycky problém – s financováním nebo podporou politické opozice. Tedy, obvykle jsou to ti nejnásilnější aktéři, kteří se při jakékoli změně režimu, válce nebo revoluci dostanou na vrchol. Vskutku, pokud se vrátíme k první světové válce, Němci, kteří se snažili podpořit opozici v Rusku, aby se postavili na ruskou stranu války, nakonec přivezli Lenina a výrazně přispěli k bolševické revoluci, což jim pak přineslo Sovětský svaz, se kterým se museli potýkat po několik následujících desetiletí. A zdá se, že to často platí i ve většině těchto zástupných válek. V roce 1999, když jsme bojovali proti Jugoslávii, jsme podpořili KLA, Kosovskou osvobozeneckou armádu, o které, alespoň republikáni ve Spojených státech v té době uznávali, že sestává z některých velmi pochybných osob. To znamená, že se dopouštěly mnoha různých forem zločinů, a tak to bylo i v případě různých opozičních skupin po celém Středním východě. Ale vy jste uvedl ten příklad. Řekl jste, že jsme pomohli dosadit vůdce Al-Káidy v Sýrii. Myslím, že to nebyl ideální výsledek, ale jak vidíte Spojené státy, které, přispěly k výcviku a vyzbrojení těchto lidí, v podstatě k tomu, že se Džaulání dostal k moci.

JK: To, co se odehrálo v Sýrii, by se nikdy nestalo, kdybychom vůbec nevstoupili do Iráku. Myslím tím, že irácká válka k tomu vedla, pokud jde o vznik ISIS a Al-Káidy v regionu. Ale když jsme vstoupili do Iráku, tak jsme tam věci tak zpackali, že jsme dosadili tohoto velmi proíránského, prošíitského nebo šíitského vůdce. Myslím tím, že Irák je země s šíitskou většinou. Saddám to tak nějak držel pod pokličkou. A jak jste řekl, byl protiváhou Íránu. Saddáma jsme svrhli. Bohužel jsme se spojili s mnoha íránskými zástupci, proxy, kteří bojovali proti Iráčanům v irácko-íránské válce, a dosadili je k moci. A na konci irácké války, když jsme se v roce 2011 chystali odejít, mnoho států Perského zálivu a zejména Izraelci řekli: „Počkejte, to není dobré.“ Nyní máme šíitský půlměsíc, který v podstatě sahá od Teheránu až po Damašek. Bagdád je pro ně obrovskou základnou. Izraelci byli vždy v rozporu s Asadem, protože Asad podporoval Hizballáh, podporoval Hamás a pomáhal v tom Íránu. Takže jsme měli tento šíitský půlměsíc. A tak jsme opět jsme museli jít a v podstatě uhasit požár, který jsme zapálili. Sýrie je tak trochu opakem Iráku a měli jste tam Asada, který byl takovou verzí šíity, ale většina země byla sunnitská. Arabské jaro ovšem začalo v Tunisku. V Sýrii se odehrály některé spontánní protesty, to je jisté. A z velké části se jednalo, myslím, o relativně sekulární, relativně kosmopolitní syrské protesty proti Asadovu režimu. Ale pak jsme přišli my a vyzbrojili jsme spoustu radikálnějších sunnitů. Byla tam Svobodná syrská armáda, opět někteří sekulární, někteří dezertéři z armády. Ale nejlepšími bojovníky, které jsme našli, byli někteří z radikálních sunnitů, kteří se rychle spojili s Al-Káidou. Al-Káida v Iráku utichla. Mnozí z nich, včetně samotného Šary a Bagdádího, prvního vůdce ISIS, byli ve vězení v Iráku. Byli propuštěni. Jakmile jsme odešli, vydali se do Sýrie a my jsme nakonec podporovali mnoho z těchto proxy skupin s myšlenkou, že nám pomohou proti Asadovi. Dokonce jsme v uniklých e-mailech Hillary Clintonové slyšeli, jak říká, že Al-Káida je v Sýrii na naší straně. A tak jsme podporovali Al-Káidu, která se nakonec proměnila v ISIS. A pak jsme se museli vrátit a uhasit ten požár, který jsme sami zapálili. ISIS velmi posílilo, ale mělo trochu odlišnou ideologii, kdy říkali: „Víte co, vlastně nám na Asadovi tolik nezáleží. Záleží nám na globálním džihádu.“ A tak začali provádět útoky na Západě, v Evropě, a snažili se inspirovat útoky v Americe. A tak jsme se museli vrátit do Iráku a do Sýrie, abychom ISIS zlikvidovali. Džaulání je ovšem docela chytrý chlap. Odtrhl se od ISIS. Chtěl se soustředit na svou domovskou zemi, Sýrii. Byl vybrán Zawáhirím, tehdejším vůdcem Al-Káidy, protože jsme právě zabili Bin Ládina, a měl vést Al-Nusru, což byla pobočka Al-Káidy uvnitř Sýrie. Nakonec si uvědomil, že to byla tak trochu toxická značka sama o sobě. A doslova mu to nasadilo terč na hlavu. A tak pak změnil název na Hajat Tahrír al-Šám (HTS), což bylo velmi zaměřené na Sýrii. Získal velkou podporu od Turků. Věděli jsme, že je Turci podporují, ale potřebovali jsme Turky pro operace proti ISIS. Opět ten požár, který jsme zapálili, a od té chvíle získala HTS velkou podporu od Turků a my jsme je tak nějak po dlouhou dobu ignorovali. Ale stále jsme měli ten cíl zbavit se Asada, protože, opět, Asad byl hrozbou pro Izraelce, protože podporoval Hamás a Hizballáh. A tak jsme to Turkům dovolili. Podporovali jsme Turky v jejich podpoře HTS a nakonec se jim podařilo svrhnout Asadův režim. A opět, v tomto bodě měl prezident Trump, myslím, správný instinkt. V prosinci, poté, co byl zvolen, ale ještě nebyl inaugurován. A Asadův režim padl. Prezident Trump řekl něco jako: „Hele, Sýrie je v troskách. Vždycky to tam byl chaos a upřímně řečeno, není to naše věc, což si myslím, že byl správný přístup. Bohužel se Turkům podařilo v podstatě přejmenovat Džauláního na Ahmada Šaru a vytvořit dojem, že bychom mohli ze Sýrie udělat skvělé kosmopolitní místo ve Středomoří. Ale abych byl spravedlivý, vláda HTS udělala spoustu špatných věcí a do svých řad si nechali proniknout členy Al-Káidy. Členové Al-Káidy s nimi velmi sympatizují. Přijali zahraniční bojovníky. Zdá se však, že alespoň část Šarovy vlády se snaží Sýrii stabilizovat. Takže verdikt o tom, jak to dopadne, zatím nepadl. Osobně Šarovi nevěřím. Nevěřím jeho vládě, ale tak to v Sýrii prostě je. Ale znovu, jediný důvod, proč do toho musíme vkládat tolik úsilí, je ten, že jsme zkusili tuhle válku za změnu režimu. Na tuhle cestu nás zavedli Izraelci. Irák nás tam dostal jako první. A je to tak trochu jeden z těch případů, kdy když známe celou tu historii, jak to, že se vydáváme touhle cestou v další zemi na Blízkém východě…

GD: Myslím, že jsem kdysi četl nějaké zprávy, že v Sýrii americká vláda nebo Pentagon podporovaly jednu frakci, která bojovala proti jiné frakci, za kterou stála CIA. Nepamatuji si podrobnosti, protože to začalo být příliš zamotané, ale vypadá to, že jsme se zapletli do velmi komplikované hry. Jak ale vidíte vývoj v Sýrii? Protože velká část koalice proti Asadovi byla založena v podstatě na tom, že šlo o koalici proti Asadovi. Jinými slovy, když byl Asad odstraněn, najednou máme v Sýrii Turecko, Izrael a různé skupiny pod vedením Džauláního. Spojené státy samozřejmě mají své vlastní zájmy. Jsou podle vás všichni tito různí aktéři sladit své zájmy, pokud jde o stabilizaci Sýrie pro nějaké společné dobro? Nebo se spíš Sýrie rozpadne na, řekněme, území podporované nebo okupované Izraelem versus frakci podporovanou Tureckem? Nebo jak to vidíte? Protože jsme asi před týdnem nebo tak viděli první útok na hranici, kdy některé irácké milice vystřelily pozemní rakety do Sýrie, což je samozřejmě zajímavý vývoj v rámci války s Íránem.

JK: Myslím, že v Sýrii by se mohlo odehrát několik různých věcí. Bohužel nejsem ohledně budoucnosti Sýrie optimistický. Dojde k velkému střetu a myslím, že prvním ohniskem bude střet mezi Turky a Izraelci. Ačkoli Izraelci rozhodně chtěli, aby Asad odešel kvůli své podpoře Hamásu a Hizballáhu. Velmi se obávají Džauláního a HTS a toho, jak blízko mají k Turkům a že je mají na svých hranicích. Ve skutečnosti, pokud jde o to, že nikdy nemůžete předvídat, jaký zpětný ráz dostanete, Hizballáh byl, myslím, vážně oslaben. Po 7. říjnu byl vážně oslaben izraelskými operacemi. Ale také spousta lidí v Libanonu začala být opatrná vůči Hizballáhu, který je vtahoval do konfliktů. Nicméně, jakmile se Džaulání vrátil k moci a na jejich hranicích byla v podstatě ustavena sunnitská vláda Al-Káidy, vzpomněli si na to, jak před pouhým deseti lety se ISIS pokoušela proniknout přes jejich hranice a byl to právě Hizballáh, kdo je odrazil. To vlastně dalo Hizballáhu velký politický impuls k tomu, aby si znovu získal podporu lidí. A tak se Izraelci Džauláního obávají. Podporují drúzy na jihu. Mají vztahy s některými alavity. Jsou tedy v rozporu s tím, co chtějí Turci, a Turky také vnímají jako existenční hrozbu, jako regionální hrozbu pro sebe. Myslím si tedy, že izraelské a turecké zájmy se v Sýrii dostanou do kritického bodu. To staví Džauláního do velmi nejisté pozice, protože si myslím, že nechce rozhněvat ani jednu ze stran. Chce dobré vztahy s Izraelci. Zjevně chce i dobré vztahy i s Turky. Třetím faktorem, který je neznámou, je to, že Džauláního a HTS v podstatě vynesla k moci velmi radikální část sunnitského obyvatelstva, z níž mnozí byli po dlouhou dobu spojeni s ISIS. Nyní, když je ISIS z větší části poražena, mnozí z nich jsou ochotni prohlásit, že již nejsou členy ISIS nebo že jsou členy nové skupiny, ale stále zastávají velmi, velmi tvrdé postoje a chtějí, aby Džaulání zaujal tvrdý postoj vůči Izraeli a aby podpořil tradičnější sunnitskou vládu jihovýchodního typu. A tak pokud Džaulání bude tvrdý a bude pro nás dobrým partnerem v boji proti terorismu, dostane se do rozporu s tou základnou podpory, která ho dostala k moci. Musí tedy právě teď hrát tuto nebezpečnou hru, ve které nemůže příliš tvrdě zasahovat proti teroristům, kteří pro něj představují hrozbu. I když je pod velkým tlakem z naší strany i ze Západu obecně, aby prováděl protiteroristické operace, protože jsme velmi znepokojeni, zejména proto, že dva hlavní uprchlické tábory, Al Húl a Al Roj, byly v podstatě vyprázdněny. Máme tedy lidi, kteří jsou ve vazbě už asi deset let, a to jsou rodiny, děti, které v tomto prostředí zradikalizovaly. A také tisíce zadržených členů ISIS. Podařilo se nám dostat asi 5 000 nejhorších zadržených členů ISIS ze Sýrie do Iráku. Tam mohou být souzeni iráckým soudním systémem. Ale stále je tu dalších 25 až 30 000 členů ISIS, přinejmenším sympatizantů, kteří se nyní znovu začlenili do syrského obyvatelstva. A Džaulání, jeho vláda, nemají schopnost sledovat všechny tyto lidi, aby se ujistili, že se skutečně znovu začleňují do společnosti. Takže jsou tak nějak tam venku. Takže pod povrchem, těsně pod ním, se nachází v podstatě struktura toho, co bylo islámským chalífátem, se kterou se musí vypořádat. A pokud proti tomu zakročí příliš tvrdě, mohlo by ho to pohltit. Pokud nezakročí dostatečně tvrdě, ztratí podporu ze Západu. A mezitím, ne že bych s Džauláním sympatizoval, ale na severu a na jihu má dva soupeřící pány, Turecko a Izrael. Takže tam by to mohlo velmi, velmi rychle vybuchnout, vzhledem ke všem tlakům, které v regionu panují.

GD: Často se ozývají komentáře, že různí bojovníci ISIS nějak nemají tendenci příliš útočit na Izrael, ani Džaulání. Ale nedávno jsem dělal rozhovor s Tedem Postolem, který je, jak víte, jaderný vědec na MIT. Zaměřuje se hodně na jaderné zbraně a jejich nosiče. A poukazoval na to, že pokud se Izrael nyní cítí v pasti a prohrává válku s Íránem, mohl by sáhnout po jaderné zbrani. Řekl, že by to byla tragická chyba, protože ačkoli Írán není jadernou velmocí, lze jej považovat za stát na prahu jaderného programu nebo alespoň za stát, který má dostatek know-how a materiálu k sestavení bomby, i když to pravděpodobně neudělá. Předpověděl, že jejich strategií bude nepřekročit tuto hranici, pokud nebudou napadeni jadernou zbraní. Ale pak by v relativně krátké době byli schopni něco sestavit a odpálit to zpět na Izrael. Opět se jedná o domněnky. Nevíme o Íráncích všechno. Do jaké míry si však myslíte, že je to možné, že bychom se mohli ubírat tímto směrem k možnosti nejen jaderné války, ale dokonce i jaderné výměny?

JK: Íránští zastánci tvrdé linie budou vyvíjet obrovský tlak. Ať už v Íránu nakonec bude vládnout kdokoli, třeba syn ajatolláha, o kterém jsme již usoudili, že je o něco tvrdší než jeho otec. A jsem si jistý, že když viděl, jak jeho otce zabili, ho to nijak nezmírnilo. Myslím, že mnoho z těch zastánců tvrdé linie, kteří tlačili na starého ajatolláha, aby směřoval k jaderné zbrani, nakonec bude ospravedlněno, protože bývalý ajatolláh, než jsme ho zabili, řekl: Tohle je pro nás dobrá pozice. Nechceme vyvíjet jaderné zbraně. Chceme mít tu schopnost, ale žádné jaderné zbraně. To nám dává maximální vyjednávací sílu. A nějakou dobu měl pravdu. Ale bohužel jsme v podstatě zničili, doslova zabili tuto myšlenkovou školu. A tak tu teď máme všechny ty zastánce tvrdé linie, a varuji – s těmito zastánci tvrdé linie si není radno zahrávat. Myslím tím, že to jsou ti lidé, kteří byli žáky Kásima Sulejmáního, kteří proti nám bojovali v Iráku, kteří proti nám bojovali v Sýrii, kteří po léta financovali a cvičili Hizballáh. Jsou to velmi vážní lidé. Teď říkají něco jako: My jsme vám to říkali. S Američany se vyjednávat nedá, s Izraelci se vyjednávat nedá. Izraelci, jediným východiskem z toho je v podstatě řešení jako v Severní Koreji. Myslím, že všichni teď poukazují na Severní Koreu a říkají: Víte, kdo právě teď není napaden? Severní Korea. A proto si myslím, že právě proto musíme situaci co nejdříve uklidnit a přivést je k jednacímu stolu. Protože se to tak nějak stalo samosplňujícím se proroctvím. V určitém okamžiku jsme v podstatě jen křičeli o jaderných zbraních, zbraních hromadného ničení a obohacování uranu, až se to teď tak nějak stane, protože z toho požáru, který jsme zapálili, bude nyní nová krize. Upřímně řečeno, byl bych hodně překvapen, kdyby Íránci logicky nyní znovu agresivně neusilovali o jadernou zbraň, protože umí obohacovat uran… Nejsem jaderný expert, jsem odborník na boj proti terorismu. Ale co se týče jejich schopnosti obohacovat uran a pak vyrobit bombu, třeba opravdu jednoduchou, to by pravděpodobně zvládli. Ale co se týče nosičů, jsou dobří v balistice a tak dále. Jen si myslím, že to je mnohem delší časový horizont, než by vás chtěla přesvědčit proizraelská lobby. Budou to prezentovat tak, že do konce týdne by mohli nasadit jaderné hlavice na balistické rakety, které dosáhnou Ameriku, a to prostě není pravda.

GD: Často jsem poukazoval na to, že bychom asi měli doufat, že Íránci budou mít spoustu dronů a balistických raket, které nejsou příliš účinné, jednoduše proto, že pokud nemají konvenční odstrašující prostředek, budou více nakloněni k získání toho nejúčinnějšího odstrašujícího prostředku, kterým jsou samozřejmě síla jaderné zbraně. Takže tato představa, že by se země neměla cítit v bezpečí a zároveň postrádala konvenční odstrašující prostředek, je receptem na katastrofu, zejména pokud existuje možnost, že v budoucnu dojde k použití jaderných zbraní. Na závěr bych se vás chtěl zeptat také na, řekněme, širší dynamiku velmocí, jak ji vidíte, protože nejde jen o to, že válka proti Íránu právě zapálila celý region, ale má to dopad i na jiné velmoci, ať už je to Čína nebo Rusko. Například v Rusku, vím to jistě, panovalo velké nadšení, že by bylo možné zlepšit bilaterální vztahy. i my jsme si mysleli, že Rusové budou možná schopni dramaticky zlepšit vztahy s USA, protože kromě NATO nemají tolik protichůdných zájmů. Ale samozřejmě válka v Íránu také ovlivnila jejich uvažování. A totéž lze říci o Číně. Jen mě zajímalo, jak podle vás tato válka ovlivní širší dynamiku velmocí?

JK: Ano, upřímně řečeno, myslím si, že Čína je v tom všem pravděpodobně největším vítězem. Myslím tím, že jsme museli stáhnout velkou část naší bojové síly z Tichomoří. Takže pokud by se Čína rozhodla podniknout něco proti Tchaj-wanu, mohla by to udělat, nebo je mnohem blíž k tomu, aby to úspěšně provedla, než byla před pár měsíci, protože my jsme teď v Centcomu velmi rozptýlení. Ale pak je tu také fakt, že spousta zemí nyní vyřizuje své transakce, které dříve prováděly v petrodolarech, mimo dolar. Iránci dokonce, myslím, veřejně prohlásili, že budou vybírat v podstatě mýtné za Hormuzský průliv. Budou vypořádávat transakce s ropou v juanech. To je přímá hrozba pro petrodolar, což je přímá hrozba pro dolar jako rezervní měnu. Takže pokud jde o velmi dlouhou strategickou hru, všechno to hraje přímo do karet Číně, a takhle Čína bojuje. Takže si myslím, že pokud nám záleží na soupeření velmocí, a to by mělo, měli bychom být velmi opatrní ohledně toho, co Čína právě teď dělá. Globálně. Globálně to byla katastrofální chyba, protože to hrálo přímo do jejich karet. Dynamika Ruska je podle mě velmi zajímavá. Myslím, že dáváme Rusku v podstatě příležitost udělat nám to, co jsme my udělali jim na Ukrajině. A prezident Trump dokonce vystoupil a řekl to, když se ho reportér zeptal: Poskytují Rusové Íráncům nějaké zpravodajské informace nebo podporu? A Trump řekl něco v tom smyslu, že pokud ano, pravděpodobně by jen řekli, že to je to, co jsme my udělali jim na Ukrajině. Ale také z hlediska toho, že jsme se pokoušeli Rusko tlačit, a já s tím nesouhlasím. Nemyslím si, že to opravdu fungovalo. Snažili jsme se Rusko dostat do úzkých tím, že jsme uvalili sankce na veškerou jejich ropu, plyn, přírodní zdroje a tak dále. Ale když jsme zasáhli do Hormuzského průlivu a přerušili nebo alespoň omezili 20 % světového toku ropy, ta ropa z Ruska se najednou vrátila na trh. A tak jsme nebyli schopni ovlivnit ruskou ropu tak, jak jsme se snažili. Ale pak přišli Ukrajinci a začali útočit také na ruské infrastrukturní cíle. To opět vyvolalo větší nedostatek na trhu, což mělo dramatický dopad na ceny pohonných hmot v celé Evropě. Začínáme to pociťovat i tady v Americe. Uvidíme také sekundární a terciární dopady na výrobu hnojiv a výrobních komponentů. Takže pokud jde o hraní té skutečné velké hry a zapojení se do soupeření velmocí v tekutém písku Blízkého východu, myslím si, že je to nejrychlejší způsob, jak umožnit Rusku a Číně účinně proti nám manévrovat.

GD: Vidíte, pokud jde o ty věčné války, o kterých jste mluvil, vidíte válku na Ukrajině ve stejném kontextu? Protože na Ukrajině jsme udělali něco podobného. Začali jsme podporovat radikální síly, jako je Pravý sektor, Azov a všechny ty různé skupiny, a postupem času zdá se, že už nad tím nemáme takovou kontrolu. Z Trumpa mám dojem, že by rád viděl ústupky od Zelenského, aby ukončil tuto válku, a nedokáže je od Zelenského dostat. Jak to vidíte? Jak si vysvětlujete, že Trump nedokáže ukončit tuto válku, což doufal, že udělá? A opět – předpokládám, že měl upřímný záměr ukončit válku na Ukrajině, nebo alespoň účast Ameriky v ní, a to poměrně rychle. Ale teď už je to rok, co to trvá.

JK: Pokud jde o Ukrajinu, myslím, že v době, kdy Trump nastoupil do úřadu, Rusko už vyhrávalo. A Rusové mají prostě úplně jiný pohled na to, jak vypadá vítězství, než my na Západě. Chci říct, že Rusové jsou naprosto v pohodě s tím, že ztratí tisíce lidí a budou to drtit, metr po metru, doslova až do té doby, než znovu získají to, co považují za své území. A my jsme na to nikdy nebyli připraveni. My jako Američané, nemyslím si, že jsme připraveni zapojit se znovu do takového boje. Myslím, že jsme si mysleli, že to bude snadné. Myslím, že jsme si mysleli, že budeme podporovat Ukrajince, kteří statečně chtějí bojovat za svou vlastní zemi. Myslím, že je obdivuhodné, co Ukrajinci udělali. Chtěli bojovat za svou vlastní zemi, ale myslím, že jsme si dovolili věřit, že ten příběh porazí zeměpis. A zeměpis prostě porazit nemůžete. Zeměpis pokaždé vyhraje. A tak si myslím, že Trump opravdu začal s špatnými kartami, ale tím, že nastoupil a hned neukončil podporu Ukrajincům a neřekl, že už válku podporovat nebudeme, ukázal Rusům, že nejsme stoprocentně odhodláni ji ukončit. Máte tu Putin, který je ve hře už dlouho a dokonce veřejně prohlásil, že mu na amerických prezidentech nezáleží, protože ti přicházejí a odcházejí, a ve skutečnosti to jsou ti chlapi v tmavých oblecích, kteří mají moc. Myslím, že jsme prostě všechny ty faktory neuznali. A tak si myslím, že pokud chceme být schopni ovlivnit mír tam, a myslím, že bychom měli, měli bychom Ukrajincům říkat to samé, co říkáme Izraelcům. Jako: S útoky jste skončili. Pracujte na míru. A pokud jde o šíření jaderných zbraní, jsem si jistý, že spousta lidí na Ukrajině říká, že se nikdy neměli vzdát jaderných zbraní. Způsob, jakým jsme agresivně šli po Íránu, ukáže každé zemi na světě, že je třeba mít jaderné zbraně a nikdy, nikdy se jich nevzdávat.

GD: Ještě poslední otázka. Jak podle vás válka s Íránem skončí? Vím, že nemáte křišťálovou kouli. Je tu spousta aktérů s mnoha protichůdnými zájmy. Je spousta věcí, které se mohou pokazit. Ale na základě toho, jak sledujete, kam to směřuje, myslíte si, že budeme pokračovat v eskalaci? Jak to skončí? Protože vidím, že Trump tomu chce učinit přítrž, ale zdá se, že tlačí na různé směry. Na jedné straně varuje, že spálíme v Íránu všechno na popel, pokud tuto válku neukončí. Na druhou stranu také říká: Poslouchejte, co se týká Hormuzského průlivu, je na Evropanech a regionálních aktérech, aby to vyřešili. Takže možná prostě půjdeme domů. Jak to tedy vidíte – nechci vás samozřejmě zavazovat k nějaké předpovědi, jak jsem řekl, je tam příliš mnoho neznámých proměnných. Ale kam si myslíte, že by to mohlo směřovat?

JK: Ano, jak jste řekl, je tam spousta proměnných. Podívejte, pokud Izraelce nezastavíme, skončíme zase v tomhle cyklu. Ten cyklus by se mohl odehrát v rychlém sledu, nebo by to mohlo trvat o něco déle. Trump dnes večer učiní nějaké prohlášení. A jak jste řekl, mohlo by to být: Hele, otevřete Hormuzský průliv, skončili jsme. Nebo by to mohlo být: Budeme pokračovat ve válce, zintenzivníme ji. Mohlo by to být odvedení pozornosti. Ale pokud Izraelce nezastavíme, skončíme buď tím, že se zavážeme k něčemu, co znovu otevře Hormuzský průliv, nebo že Hormuz dá dohromady alianci. A Izraelci to možná nechají chvíli běžet, ale pak se k tomu vrátí a budou požadovat další změnu režimu, nebo podniknou akce uvnitř Íránu proti Íráncům, které vyprovokují reakci, která nás pak donutí znovu se do toho cyklu zapojit. Obávám se, že pokud tam pošleme vojáky, tak přijdeme o další americké životy, a když přijdeme o americké životy, emocionální reakce amerického lidu bude: Už jsme tam ztratili nějaké životy, nemůžeme jen tak odejít. Musíme dokončit misi. Dokončit misi. Slyšíte ministra války, jak to neustále opakuje: Prostě dokončete misi. A znovu, co je tou misí? Je to změna režimu? Ovládneme celý Írán? Jak to uděláme? Ale pokud začneme ztrácet lidi na bojišti, bude to recept na to, že se do toho na dlouhou dobu zapleteme. A pokud tam teď vtrhneme a provedeme velkolepý útok ve stylu komanda, a odvezeme uran, tak co? A i kdybychom to zvládli, tak za šest měsíců zase přijdou Izraelci nebo přímo podniknou kroky, které nás sem zase zatáhnou. Takže já osobně nevidím, jak by to mohlo skončit. A myslím, že to bude mít následky, protože Íránci, myslím, že právě teď věří, že vyhrávají. A pokud od nás nedostanou nějaké ústupky, co se týče sankcí, uvolnění, úlevy nebo alespoň toho, že s nimi bude zacházeno jako s normální zemí v regionu, myslím, že si udrží určitý druh kontroly nad Hormuzským průlivem. Tím pádem, i když prezident Trump řekne, že odcházíme, že jsme skončili a ať si to vyřešíte sami, budou i tak moci ovlivňovat světové ceny energií, s čímž se budeme muset vypořádat bez ohledu na to, jak moc jsme do toho vojensky zapojeni. Takže opět – pokud neudržíme Izrael na uzdě, tak prostě nevidím, jak bychom se z toho mohli dostat, bez ohledu na to, co říkáme nebo děláme.

GD: Chci vám poděkovat, že jste si udělal čas. A sdílím vaše obavy, kdykoli se válka stane emocionální. A to je, myslím, problém u mnoha politických vůdců napříč politickým Západem. Jeho politické vedení často komunikuje prostřednictvím emocionálních sloganů. Jako že jejich vůdce je špatný. Buď ho bombardujeme, nebo mu dáváme moc. Tenhle druh rétoriky nás nikdy nedovede k ničemu dobrému. A myslím, že to pramení z neexistence strategie. V každém případě mě mrzelo, když jsem viděl, že opouštíte svou pozici. Potřebujeme více lidí se zdravým rozumem. Ale samozřejmě chápu, odkud vaše námitky pramení. Takže ještě jednou děkuji, že jste si udělal čas.

JK: Moc děkuji. Rád jsem si s vámi popovídal. Děkuji.

.

Úvodní fotografie: Ministryně pro vnitřní bezpečnost (DHS) Kristi Noemová vypovídá před výborem Sněmovny reprezentantů pro vnitřní bezpečnost na slyšení s názvem „Celosvětové hrozby pro vnitřní bezpečnost“, které se konalo 11. prosince 2025 v budově Cannon House Office Building na Capitol Hillu ve Washingtonu, D. C. Vlevo Joe Kent. Zdroj: Vláda Spojených států (prostřednictvím Wikipedie Commons)

Rozhovor prof. Glenna Diesena s Joe Kentem, bývalým ředitelem Národního protiteroristického centra USA, který v polovině března odvážně rezignoval na svůj post pro nesouhlas s přehnaným vlivem Izraele na americkou zahraniční politiku.

.

GD: Vítejte zpět v našem pořadu. Dnes je naším hostem Joe Kent, bývalý ředitel Národního protiteroristického centra USA. Velice vám děkuji, že jste si udělal čas a přišel do našeho pořadu. Nedávno jste rezignoval na funkci ředitele protiteroristického centra kvůli válce proti Íránu. Myslel jsem si, že by bylo dobré začít tím, proč si myslíte, že válka proti Íránu byla chybou.

JK: Jak jsem uvedl ve svém rezignačním dopise, domnívám se, že Írán pro nás nepředstavoval žádný problém ani bezprostřední hrozbu. Írán totiž nebyl na pokraji útoku na nás od doby, kdy se prezident Trump vrátil do úřadu. Sledovali jsme to a lidé, kteří mají přístup k internetu, si to mohou ověřit. Sledovali jsme, jak Íránci postupují podle velmi promyšleného plánu. Zabránili svým zástupcům, proxy, aby na nás útočili, když se Trump vrátil do úřadu. Seděli s námi u jednacího stolu až do 12denní války a operace Půlnoční kladivo (Midnight Hammer). Všimněte si, že během 12denní války na nás vůbec nezaútočili. Jakmile jsme na ně zaútočili a zasáhli jejich jaderná zařízení, odpověděli odpálením stejného počtu raket, jako jsme my shodili bomb, na prázdnou část základny v Kataru, a pak se okamžitě vrátili k jednacímu stolu s námi. Jedinou bezprostřední hrozbou, jak řekl ministr Rubio, byli Izraelci. Izraelci zaútočili na Írán. A my jsme věděli, že během této fáze války Íránci pochopí, že se jedná o existenční hrozbu pro jejich režim, že cílem bude změna režimu, a proto na nás reagovali odvetou. Ale znovu, celá tato série událostí by se neodehrála, kdyby Izraelci nezaútočili. Takže neexistovala žádná bezprostřední hrozba. A také jsem prostě proti tomu, abychom se zapletli do další války za změnu režimu na Blízkém východě. Nejsem fanouškem íránského režimu. Chápu, že představují teroristickou hrozbu, zejména z pohledu mé funkce a mé perspektivy jako ředitele Národního protiteroristického centra. Taktika změny režimu, která selhala v Iráku, selhala v Afghánistánu, Sýrii, Libyi, pro mě bylo prostě návodem na katastrofu, ale bylo to přesně to, co Izraelci chtěli. A tak sledovat, jak Izraelci opravdu nutí mou vládu k akci, to bylo něco, čeho jsem se nechtěl účastnit. A pak mám také spoustu osobních důvodů. Vzhledem k mé minulosti, kdy jsem bojoval v našich válkách v Iráku, Sýrii, Jemenu a na dalších místech, jsem opravdu nechtěl vidět, jak další mladí Američané přicházejí o život v zbytečné válce na Blízkém východě. A já osobně jsem se toho už nemohl déle účastnit.

GD: Jak si vysvětlujete izraelský vliv? Protože se často poukazuje na to, že izraelské a americké zájmy se sice překrývají, ale nejsou úplně stejné. V průběhu času, alespoň v posledních několika letech, vidíme, že se jejich zájmy zdají být čím dál více odlišné. Proč má Izrael tak velký vliv na rozhodování ve Washingtonu?

JK: Upřímně řečeno, myslím si, že je to kombinace několika faktorů, například Izraelci jsou ve své činnosti velmi efektivní. Jsou to malá země, a proto používají velmi sofistikovaný, vrstevnatý přístup k ovlivňování americké vlády. Jejich vliv na Kongres je, myslím, dobře zdokumentován. Mají velmi aktivní politické akční výbory, které využívají Američany podporující Izrael k poskytování velkého množství peněz různým politickým kandidátům, a to jim zajišťuje určitý stupeň přístupu. Máme také velmi úzké vztahy s Izraelci, pokud jde o sdílení zpravodajských informací. Je to proto, že Blízký východ je velmi náročné místo pro působení a Izraelci mají velmi schopnou zpravodajskou službu. Ale protože se na ně spoléháme v tak velké míře, pokud jde o naše zpravodajské informace, osobně se domnívám, že jsme se s nimi sblížili až příliš, protože nerozumíme mnoha věcem, které se na Blízkém východě dějí. V zásadě bereme to, co říkají, jako jediný názor, který stojí za to brát v úvahu, pokud jde o shromažďování zpravodajských informací. Ale pokud jste v této oblasti pracovali delší dobu, jako já, uvědomíte si, že Izraelci využívají své zpravodajské informace k tomu, aby nás ovlivňovali, stejně jako k tomu, aby nás informovali, a obvykle prosazují v této administrativě velmi odlišný cíl. Například Izraelci velmi účinně zmařili možnost vyjednávání mezi prezidentem Trumpem a Íránci. Prezident Trump vždy tvrdil, že jeho politikou je, aby Írán nemohl mít jaderné zbraně. Íránci s tím svým způsobem souhlasili. Nejvyšší vůdce, respektive bývalý nejvyšší vůdce, vydal před svou smrtí fatwu, tedy náboženský dekret, který Íránu zakazoval vyvíjet jaderné zbraně. Írán tedy v podstatě souhlasil, že nechce jaderné zbraně. Írán však chtěl mít schopnost obohacovat uran. Chtěl mít schopnost vyrobit jadernou zbraň, pokud by se tak rozhodl. V podstatě tedy nechtěl jít cestou Muammara Kaddáfího a Libye a říci: „Hele, vzdáme se všeho“, což by znamenalo, že by byl pak zranitelný vůči válce za změnu režimu. A nechtěl jít cestou Saddáma Husajna, který říkal: „Hele, budeme ji vyvíjet.“ Víte, předstírat, že ji možná mají. Takže jejich přístup byl docela pragmatický. Izraelci to vnímali jako hrozbu pro svůj cíl změny režimu, protože viděli: „Hele, Trump se s těmi lidmi posadí k jednacímu stolu a uzavře dohodu.“ Protože prezident Trump je, jak víte, hrdý na to, že je vyjednavač. Takže se snažili využít svou mnohovrstevnatou síť vlivu k posunutí červené čáry z „žádné jaderné zbraně“ na „žádné obohacování“. Takže žádný americký úředník v této administrativě neřekl „žádné obohacování“. V předchozí administrativě řekl ministr Pompeo, že Írán nemůže obohacovat, ale byl opravdu jediný, kdo to řekl. Když jsme se vrátili v lednu 2025, Izraelci využili svých oficiálních kontaktů a také svých lidí v médiích, proizraelských sympatizantů v médiích a v think-tancích, aby opakovali dokola, že americká politika v podstatě znamená „žádné obohacování“ nebo „obohacování rovná se bomba“. Jako by se říkalo: pokud můžete jakkoli obohacovat uran, budete mít jadernou bombu. A dělali to, víte, prostřednictvím opakovaných petic, dávali to do zpráv ještě týž večer, kdy byli v Bílém domě a lobovali za tyto různé věci, nebo byli v jedné z zpravodajských agentur a lobovali za tyto věci. A tak byli schopni ovlivnit politiku USA a v podstatě přesvědčit prezidenta Trumpa, že jeho nová politika je „žádné obohacování“. A teď jsme se ocitli v této bažině, kde bombardujeme íránská jaderná zařízení, zbavujeme je schopnosti obohacovat uran. Ale pak se Izraelci hned vrátí, jak jste slyšeli Marka Levina v televizi minulou noc, a řeknou: „No, pořád tam ještě něco je a my tam musíme jít.“ Takže ve skutečnosti nestačí jen bombardovat. Musíme tam fyzicky vtrhnout, což znamená, že tam musíme vyslat vojáky, musíme ovládnout území. Opět se tak dostáváme do této slepé uličky. A právě to je to, čemu říkám proizraelská ozvěna, takový ekosystém, který vybudovali napříč různými úrovněmi naší vlády.

GD: Ano, můj dojem z Íránu byl, že pokud by šlo výhradně o otázku větší transparentnosti kolem civilního jaderného programu, tedy že by nevyvíjeli zbraně, že by se dala uzavřít dohoda, že jejich frustrace často pramenila ze spojování jaderné otázky s otázkou podpory regionálních spojenců nebo s určitými omezeními balistických raket či dronů.Vidíte tedy v tom izraelský vliv, který se snaží propojit jadernou otázku s mnoha dalšími otázkami, aby v podstatě znemožnil dosažení dohody s cílem vyvolat válku?

JK: Ano, Izraelci byli velmi dobří v posouvání červených čar. Takže když prezident Trump vymezil vyjednávání velmi úzce na zákaz jaderných zbraní a pak i v oblasti obohacování, byl tam před 12denní válkou a dokonce i po 12denní válce určitý manévrovací prostor. Chci říct, Stephen Wyckoff je také velmi dobrý vyjednavač. A on a Íránci vedli velmi reálná jednání o tom, jaká úroveň obohacování by byla povolena, jak by se to monitorovalo. A tak to byl opravdu jen prostor pro vyjednávání. Myslím, že to bylo typické vyjednávání, přetahování, které se odehrává v jakémkoli zdravém vyjednávání. A tak Izraelci přišli a řekli: „Ale vlastně nejde o obohacování, nejde o jaderné zbraně, jde o balistické rakety. Neuvědomujete si, že tyto balistické rakety mohou zasáhnout vaše základny?“ No, většina našich základen byla na hranicích s Íránem. To bylo tak trochu samozřejmé. A pak řekli: „No, nejde o tyhle balistické rakety, jde o jejich balistické rakety středního a dlouhého doletu.“ A pak o jejich zástupce, proxy, o jejich podporu regionálních aktérů. Ano, to je problém a já jsem trávil velkou část své kariéry bojem proti těmto proxy. Írán ale ukázal, že je dokáže dostat pod kontrolu, a udělal to. V době, kdy se Trump vrátil do úřadu, to bylo tak, že nerespektovali Bidenovu administrativu. Napadli naše jednotky v Iráku a Sýrii asi 200krát od 7. října. Ale když se Trump vrátil do úřadu, protože v první Trumpově administrativě zabil Kásima Sulejmáního, řekli si: „Dobře, s tímhle si nemůžeme zahrávat. Získáme kontrolu nad našimi zástupci.“ A ukázali, že toho jsou schopni. Takže opět jsme byli v zdravém vyjednávacím prostoru. Takže ta představa, kterou často slýcháte od amerických úředníků, že Írán je banda psychopatických džihádistů, jako by to byli členové ISIS nebo něco, s čím nemůžeme vyjednávat – prostě si nemyslím, že by to jakákoli data podporovala. A znovu, podívejte, nejsem fanouškem íránského režimu. Nejsem fanoušek Revolučních gard. Přál bych si, aby se jich íránský lid zbavil. Bohužel jsme tento cíl oddálili. V lednu byli v ulicích demonstranti, kteří protestovali proti ekonomickým podmínkám v Íránu. A myslím si, že to má ve skutečnosti větší šanci zbavit se toho režimu než cokoli, co udělá vnější aktér. Místo toho jsme ale zasáhli a tím, že jsme se pokusili režim odstranit silou, jsme ho podle mě jen posílili. A to jsme taky vždycky předpovídali, protože si myslím, že to vypovídá o lidské povaze, ale také o kultuře regionu a kultuře šíitů. Takže jsme vlastně pracovali proti našemu vlastnímu deklarovanému účelu, proč jsme tam byli. A teď jsme v tomhle kolečku – snažíme se získat uran? Jaký je náš skutečný strategický cíl? Zatímco Izraelci posouvají míč dopředu, protože jejich cílem je buď se toho režimu úplně zbavit, nebo ho dostat do chaotického válečného stavu, kdy nebude schopen útočit na Izrael.

GD: Říkal jste předtím, že zpravodajské služby dělají v podstatě dvě věci. Zaprvé mohou informovat, ale mohou také prosazovat určitou politiku, pokud jde o, řekněme, vykreslování íránské vlády jako zcela iracionální, tedy jako vládu šílených mulláhů, kteří jen chtějí získat jadernou zbraň, aby vyhodili svět do vzduchu. Je to něco, co se prodává veřejnosti, aby se získala veřejná podpora? Nebo vidíte, že některé z těchto myšlenek sdílejí i ti, kdo rozhodují, například ve Washingtonu? Přijímají, řekněme, myšlenku, že Írán je tak iracionální, jak často působí dojem z poslechu projevů a médií? Protože si myslím, že to, co jste zmínil na začátku, je docela důležité. Íránci opatrně stoupají po žebříčku eskalace. Jsou schopni jít nahoru, jít dolů. Mnohé z toho naznačuje racionální kalkulaci státu, na rozdíl od, řekněme, šíitské verze Tálibánu.

JK: Víte, bohužel většina vysokých rozhodujících činitelů, pokud nemají vojenské zázemí a zkušenosti z Blízkého východu, musí řešit tak rozsáhlé portfolio, že nemají čas se těmito otázkami hlouběji zabývat. A často nemají čas se do toho ponořit ani s analytikem, který se těmito tématy zabývá desítky let. Tu možnost mají, někteří z nich toho využijí, ale mnoho z nich prostě nemá čas. A to je, opět, místo, kde Izraelci hrají velmi dobře. Využijí svůj přístup k vysokým úředníkům, obvykle z politických kanálů, ale také prostřednictvím oficiálních vládních kontaktů. A přijdou a tak nějak obejdou zpravodajský proces. Pokud Mossad nebo jedna z dalších izraelských zpravodajských organizací chce poskytnout CIA nebo jedné z našich zpravodajských agentur informace, prochází to vlastně procesem, docela přísným procesem. Není to dokonalé. Některé věci, které projdou, prostě nejsou pravdivé. Nicméně je to stále proces a je na něj uvalena určitá kontrola. A Izraelci to vědí. Znají tu hru. Takže pošlou své vysoké úředníky, aby se přímo spojili s našimi vysokými úředníky. A obvykle nemluví o zpravodajských informacích. Obvykle řeknou něco v tom smyslu, že jsou dva týdny od získání bomby. A, víte, nechcete být tím, kdo ponese odpovědnost za tyhle šílené ajatolláhy, nechcete, aby ajatolláh získal bombu, protože pak to bude na vás. A pak se to ten večer zopakuje v médiích, v konzervativních médiích, v tomto případě obvykle za vlády Trumpa, ale viděli jsme to i za předchozích vlád, a to i v demokratických médiích. A tak tuto ozvěnu využívají velmi efektivně. A tak také obcházejí proces zpravodajské služby. A opět, Izraelci, prostě proto, že tolik z nich má dvojí americké občanství. A znějí doslova stejně jako já, byl jsem v místnosti s Izraelci, kteří, víte, chodili do školy v Miami a v Ohiu a, víte, ve státě Washington, odkud pocházím. A tak to vlastně může být v jistém smyslu velmi matoucí. Jednou z našich slabostí, nás jako Američanů, že se s nimi cítíme příliš v pohodě. Oni se opravdu dobře starají o to, aby nepůsobili cize, zejména v regionu, jako je Blízký východ, kde se všechno jeví jako velmi, velmi cizí. Skvěle využívají tento přístup ve svůj prospěch. A to je prostě něco, na co si musíme opravdu, opravdu dávat pozor.

GD: Jedním z důvodů, proč jsem byl velmi optimistický ohledně Trumpova znovuzvolení, bylo, že se velmi snažil ukončit proxy válku na Ukrajině. Chtěl ukončit nekonečné války, které samozřejmě také mnoho Američanů vyčerpávají. A pořád jsem přemýšlel o tom, co mi řekl plukovník Lawrence Wilkerson, když jednal s Obamou během svého působení v Bílém domě, řekl, že ve Washingtonu panuje silná předpojatost ve prospěch války. To řekl Obama plukovníku Wilkersonovi. A zajímalo by mě, jak to chápete? Proč si myslíte, že se Trump vydal cestou války s Íránem? Protože se zdálo, že jeho předchozí přání nezapojovat se do žádných z těchto nekonečných válek bylo velmi upřímné. Myslím, že byl prvním prezidentem za poslední desítky let, který během celého svého prvního funkčního období nezačal žádnou novou válku. Proč si tedy myslíte, že v této otázce změnil názor?

JK: Ano, to je skvělá otázka. Souhlasil bych s premisou, že Washington je obecně prostě pro války. Je v tom samozřejmě aspekt vojensko-průmyslového komplexu. Myslím tím, že Washington, D.C. je v podstatě postaven na dodavatelích v oblasti obrany. Takže když chcete začít novou válku, vyzbrojit novou skupinu zástupců, zapojit se do nové operace prostřednictvím zástupců, narazíte na velmi malý odpor. Myslím si, že to je v tomto případě taková výchozí nastavení obou stran ve Washingtonu D.C., pokud to tak lze nazvat. Opravdu si myslím, že v případě prezidenta Trumpa, se jedná opět o Izraelce, o způsob, jakým na něj působili, a také si myslím, že do jisté míry hráli na jeho psychiku. Řekli mu: „Podívej, víš, už jsi se svou armádou dokázal historické věci. Dokázal jsi vtrhnout do Venezuely a odstranit jejich vůdce. Víš, byla to bezchybná operace. Bylo to historické. Demonstranti jsou už v lednu tady na ulicích. Stačí pár úderů a celá ta věc bude snadná, padne to a ty se zapíšeš do historie. A to se, víte, odrazilo v proizraelské lobby, ale také u mnoha těch neokonzervativnějších, neoliberálních typů, kteří prostě řekli: „Podívejte, Írán byl trnem v oku každému prezidentovi. Byl hrozbou pro každou, každou administrativu za posledních 47 let. Vy jste jediný, kdo je dost silný. Tohle je vaše místo v historii.“ Takže si myslím, že bohužel velmi účinně zapůsobili na jeho psychiku. A myslím si, že mnoho Trumpových instinktů – a to je ten člověk, kterého znám – mu říkalo: „Neskoč do té pasti. Nikdy to nefunguje.“ Ale myslím si, že to byla vytrvalost izraelské lobby a jejich zástupců v médiích a pak přístup, který mají ve vládě. Stále si myslím a doufám, a proto se snažím být v médiích co nejvíce, myslím, že má čas, aby se tak nějak probudil a uviděl, že to nebude snadná věc. Íránci v tuto chvíli mohou v podstatě vyhrát tím, že neprohrají. Ovlivňují světové ceny energií díky svému vlivu na Hormuzský průliv. Myslím, že Trump umí vidět věci v širších souvislostech. Takže opravdu doufám a modlím se, aby se zbavil všech lidí, kteří ho na tuto cestu zavedli, a udělal typický „trumpovský“ tah a uzavřel rychlý mír, pokud je to v této chvíli vůbec možné.

GD: Ano, myslím, že na Íránu je zajímavé to, že se nezdá, že by z hlediska eskalace někdo měl nad ním převahu. Jinými slovy, není možné pokračovat v eskalaci s cílem donutit Írán ustoupit. Zdá se, že Íránci mohou v eskalaci zajít prakticky až na samý vrchol. Myslím tím, že mají spoustu regionálních cílů. Mohou uzavřít Rudé moře, pokud budou chtít. Mohou zasáhnout odsolovací zařízení v zemích Perského zálivu, což by v podstatě donutilo všechny expaty k odchodu. Mohou tam zničit finanční sektor, zastavit energetické operace. Vypadá to tedy, že mohou na tomto žebříčku eskalace vystoupat ještě alespoň o pár příček výš. Jak tedy nyní hodnotíte strategii Íránců? Co udělají dál, pokud dojde k eskalaci?

JK: Myslím, že Íránci studovali války posledních dvou desetiletí na východě i na západě a zjistili, že v podstatě lze vyhrát tím, že neprohrajete. A tak si myslím, že pro ně je důležité udržet naživu dostatek svých vůdců, a oni zjevně mají ve svém vedení velkou hloubku, a myslím, že jejich vedení se díky útokům, které jsme provedli, jen posílilo. Myslím si, že režim má v současné době velkou podporu, zatímco ještě před pár měsíci tomu tak pravděpodobně nebylo. Ale také odvedli velmi působivou práci, pokud jde o výrobu a rozmístění balistických raket a dronů. A myslím tím, kdokoli, kdo se podívá na mapu Hormuzského průlivu, vidí, že je to tam dost úzký úsek, a pokud se jim tam sem tam podaří dostat dron, sem tam balistickou raketu, sem tam nějaké síly, pak naruší světovou energetiku a oni to vědí. A myslím, že tím, jak využívají Čínu a další světové mocnosti, říkají: „Hele, můžete si dovážet ropu, nebudeme obchodovat v dolarech, ale můžete klidně používat Hormuzský průliv.“ Myslím, že je to od nich velmi prohnané. A také prostě politicky vědí, že to nebude populární válka, protože se bude táhnout. Myslím si tedy, že právě teď našli jakýsi stabilní stav, ve kterém si uvědomují, že mohou pokračovat v úderu na cíle na Blízkém východě. Mohou to velmi znepříjemnit zemím GCC (Rada pro spolupráci arabských států Perského zálivu – pozn. red.), které nás prozatím tak nějak podporují. Ale myslím si, že jejich podpora stále více slábne. Už teď vidíme mnoho rozporů a trhlin v našich vztazích se Saúdskou Arábií, která je pro nás klíčová, abychom mohli uplatnit svou moc proti Íránu. Takže v tuto chvíli osobně nevidím pro Íránce příliš mnoho nevýhod v tom, aby v této válce pokračovali. Myslím, že si uvědomují, že s minimálním úsilím mohou pokračovat mnohem déle než my.

GD: To je ale zajímavé pojetí. Pokud prostě vydrží, mohou vyhrát. To je jedna z lekcí mnoha válek, od, řekněme, Vietnamu po válku v Iráku. To znamená, že USA vždy vyhrály na bojišti. Ale nakonec to nutně nemusí být měřítko úspěchu, konečného úspěchu. Vzhledem k tomu, že íránské cíle se zdají být zaměřeny na odstranění hrozeb z regionu, tedy amerických základen, vypadá to, že klíčovou roli v tom bude hrát Hormuzský průliv. Mohou totiž požadovat od států Perského zálivu reparace a tlačit na ně, aby odstranily americké základny ze svého území. Mohou, jak jste řekl, tlačit na země, aby prodávaly svou ropu v jiných měnách než v dolarech. Mnoho z toho se tedy zdá být zaměřeno na to, aby Spojené státy z toho regionu odešly. Považujete to za možné? Myslím tím, mohou USA odejít, nebo, řekněme, vyhlásit vítězství a vrátit se domů? Pokud Hormuzský průliv není pod kontrolou USA? Protože se nezdá, že by bylo možné ho pod kontrolu USA dostat. Samozřejmě se mohu mýlit.

JK: Myslím, že jsme teď v dilematu. Mám na mysli myšlenku, že budeme násilím otevírat Hormuzský průliv, tedy vojensky, dokázali bychom to? Myslím, že bychom k tomu pravděpodobně museli sestavit koalici, ale myslím, že vždycky dokážeme shromáždit dostatek techniky a vojenské síly, abychom něco udělali dočasně. Ale jde o to, že i kdybychom Hormuzský průliv dočasně otevřeli, nakonec by se Íránci zase vzpamatovali a použili povstaleckou taktiku, což způsobí, že Hormuzský průliv bude méně bezpečný, což by opět narušilo mezinárodní energetiku a lodní dopravu. Takže si nemyslím, že bychom to mohli dělat dlouhodobě. Jsem si jistý, že bychom to dokázali udělat, ale myslím si, že nakonec se to pro nás z velké části scvrkne na analýzu nákladů a přínosů. Co nás to bude stát, a to nejen v dolarech za vojenskou techniku, ale také v politickém kapitálu, když se pokusíme vojensky otevřít Hormuzský průliv? A pokud to nakonec nebude trvat dlouho nebo to selže, jaké politické náklady tam budeme muset nést, nebo se prostě posadíme k jednacímu stolu s Íránci? A pro mě vždy platilo, že prezident Trump chce dosáhnout nějaké udržitelné dohody, která nás nebude stát spoustu dalších vojenských zdrojů ani dalšího politického kapitálu. A myslím, že by takovou dohodu mohl dosáhnout. Pokud však neomezí Izraelce, Izraelci budou dělat to, co dělali posledních pár týdnů. V podstatě pokaždé, když prezident Trump veřejně prohlásí, že chce nějakou formu deeskalace, aby usnadnil vyjednávání, Izraelci v podstatě během několika hodin zasáhnou a bombardují. Prezident právě řekl, aby se nebombardovalo. Řekl, že už nebudeme útočit na energetickou infrastrukturu. Izraelci hned zasáhli a zasáhli energetickou infrastrukturu, aby válka pokračovala, protože se bojí, že prezident Trump dosáhne dohody a že Izraelce odsunou na vedlejší kolej. Myslím si tedy, že aby existovala nějaká šance na dohodu, která znovu otevře průlivy, která zajistí, že si s našimi spojenci v Perském zálivu udržíme vztahy a vrátíme se k něčemu, co se alespoň vzdáleně podobá tomu, co jsme měli dříve, musíme nejprve Izraelce zkrotit. Jinak se prostě ocitneme v tomto opakujícím se cyklu.

GD: Ano. Protože mnoho analytiků, se kterými jsem mluvil, si zřejmě není jistých, zda jsou to Izraelci, kdo nutí Ameriku k tomuto postupu, jak popisujete, nebo zda se jedná o nějakou propracovanou hru na hodného a zlého policajta. Ale podle mého názoru jsou to právě Izraelci, kdo to prosazuje.

JK: Podle mého názoru ano. Z mého pohledu to tak je, protože jsme v Íránu vždy měli velmi omezené cíle a většina lidí v této administrativě by uznala, že myšlenka změny režimu je nespravedlivá. Nikdy to předtím nefungovalo. Nikdo to nechce obhajovat. Nikdo to nechce zmiňovat. Ale Izraelci to opravdu, opravdu chtějí. A tak teď, když se vydáváme touto cestou změny režimu, se opravdu zdá, že Izraelci sedí za volantem. Chci říct, znovu, na samém začátku války, víte, ministr zahraničí, dokonce i sám prezident vystoupili a říkali něco jako: „No, museli jsme zaútočit na Írán, protože Izraelci všem ukazovali, že je opravdu nedokážeme udržet na uzdě, což je naprosto absurdní, protože platíme za jejich obranu, dáváme jim možnost přejít do útoku. Pomáháme jim bránit jejich vlast. Takže je tu skutečně nedostatek rovnováhy v našich vztazích a míře vlivu, který mají na naši vládu, a oni dělají velmi velká rozhodnutí, za která platíme, a to jak z hlediska skutečných nákladů, tak i z například z hlediska životů – my jsme tady ztratili 13 amerických vojáků a Izraelci neztratili vůbec nikoho v boji v této válce, která se vede kvůli jejich cílům.

GD: Zmínil jste, že Trump by chtěl chce nějakou formu deeskalace, aby se dosáhlo dohody. Ale jak by taková dohoda mohla vypadat? Protože zatím to vypadá, jako by Spojené státy a Írán byly od sebe na míle vzdálené. Jak by mohla vypadat možná dohoda? Bylo by to nalezení nějaké společné bezpečnostní architektury pro region, nebo jak by se mohly harmonizovat základní bezpečnostní zájmy Íránu a klíčové bezpečnostní zájmy Spojených států?

JK: Myslím si, že prvním krokem k zastavení konfliktu a otevření Hormuzského průlivu je to, že ukážeme Íráncům a vlastně i zemím GCC, že budeme Izraelce držet na uzdě, že jim omezíme značnou část vojenské pomoci, abychom jim zabránili v útocích. A myslím si, že musíme být vůči Izraelcům velmi pevní a pravděpodobně i veřejně pevní a říct jim, že už nebudou útočit. Pomůžeme vám s obranou, pokud budete napadeni. Ale přestáváme podporovat jakékoli útočné operace, které hodláte provádět. A pokud nás neposlechnete, zastavíme veškerou vojenskou pomoc, kterou, jak Izrael ví, potřebuje ke svému přežití. Takže si myslím, že dokud neukážeme, že to uděláme, Íránci nás nebudou brát příliš vážně. A myslím, že ani země Perského zálivu, země GCC, nás nebudou brát vážně. Jakmile to uděláme, myslím, že je velmi možné motivovat Íránce, aby se v podstatě vrátili z izolace, aby se řeklo: Podívejte, máte spoustu ropy, kterou teď nemůžete prodat, spoustu zemního plynu. Svět to potřebuje. Otevřeme průlivy, zrušíme sankce na vaše energetické zdroje a zajistíme, aby ropa a obchod opět proudily. Obnovíme vaši ekonomiku. Nikdy jim nebudeme schopni poskytnout reparace, jak nyní požadují. Ale myslím si, že zmírnění sankcí a omezení Izraelců by je přivedlo k jednacímu stolu a potenciálně by to mohlo znamenat zlom. Nechci být příliš optimistický, ale myslím, že by to znamenalo zlom v regionu, kde by se všichni mohli alespoň shodnout na tom, že tyto války, které vedeme v podstatě nepřetržitě už od doby ještě před 11. zářím, posledních 20 až 40 let, podle toho, jak to chcete počítat, prostě nebyly pro nikoho produktivní. A že bychom měli vyřešit naše rozdíly u jednacího stolu, namísto těchto nekonečných válek.

.

Úvodní fotografie: Ministryně pro vnitřní bezpečnost (DHS) Kristi Noemová vypovídá před výborem Sněmovny reprezentantů pro vnitřní bezpečnost na slyšení s názvem „Celosvětové hrozby pro vnitřní bezpečnost“, které se konalo 11. prosince 2025 v budově Cannon House Office Building na Capitol Hillu ve Washingtonu, D. C. Vlevo Joe Kent. Zdroj: Vláda Spojených států (prostřednictvím Wikipedie Commons)

Pokračování rozhovoru prof. Glenna Diesena s plk. v. v. Larry Wilkersonem.

.

LW: V tomto ohledu mám velmi znepokojivou zprávu od Teda Postola, emeritního profesora z MIT, který mnohým z nás radí v jaderných otázkách. Volal mi v úterý večer a dlouho jsme mluvili. A myslím, že mě přesvědčil, měl bych říct. Myslím, že to, co říká, je přinejmenším z 75, možná 80 % možné. Nevím, jaké číslo by použil on. Tedy že Íránci už mají dost obohaceného uranu a zařízení hluboko pod zemí, takže by mohli sestrojit bombu, umístit hlavici na raketu o rychlosti Mach 3 nebo Mach 4 a dopravit ji na cíl, a možná i víc než jednu. A zatímco se mnou Ted mluvil, vrátil jsem se v mysli ke Kang Sok-juovi, Ri Kunovi a Jimu Kellymu, našemu náměstkovi ministra pro tichooceánskou oblast, kteří jeli do Pchjongjangu s ekonomickým balíkem, docela robustním. Dalo hodně práce prosadit ho přes George Bushe, ještě víc přes Dicka Cheneyho, jako kompenzaci za to, že KLDR upustí od cesty k jaderné zbrani. A Ri Kun nebo Kang Sok-ju, už si nevzpomínám který, se podíval na Jima a korejsky, s okamžitým překladem, řekl: „My už tu bombu máme.“ A tím ta diplomatická mise skončila. Bylo po ní. Jim se vrátil domů. Myslím, že přesně s takovým talentem, schopností a záměrem, chcete-li, hluboko pod zemí v Íránu máme co do činění. A jestli se rozhodli udělat to, o čem Ted Postol říká, že se podle něj rozhodli – a jistě k tomu mají materiál i schopnosti – pak vstupujeme do nové hry. Velmi brzy vstupujeme do zcela nové hry, protože Írán nebude mít jednu nebo dvě, ale tři nebo čtyři nebo pět zbraní. Jako Korejci, kteří říkali, že mají šest až dvanáct jaderných zbraní. Kam půjdeme dál, pokud to je pravda? A jak to Írán předvede? To mi teď po rozhovoru s Tedem zůstalo v hlavě jako obrovská otázka. Zároveň nás to vrací k Netanjahuovi, protože si stále myslím, že Netanjahu je člověk, který je nejvíc nakloněn k tomu, aby použil ne jednu, ale více jaderných zbraní. Až se dostane do skutečně bezvýchodné situace a plně si to uvědomí – a takovou situaci by mohly přivodit ty ohlášené volby, které se blíží. Udělá to? Vypustí džina z láhve a použije jaderné zbraně? Připomínám vám Arakčího první bod. První bod byl: „Jsme napadeni. Írán je napaden. Jsme nejaderný stát a napadají nás dva jaderné státy, jeden přiznaný a jeden nepřiznaný.“ Možná tu brzy budou tři. A pak musíte jet do Rijádu a položit si otázku: jaká je dohoda Mohammeda bin Salmána s Pákistánem a splní ji Pákistán? Vstupujeme tedy do zcela nové dimenze tohoto konfliktu – právě proto mi Ted volal. Dimenze, v níž kromě toho, co se děje světové ekonomice, a to nezmizí a může to během příštích šesti měsíců skutečně vyústit v globální depresi, čelíme také možnosti jaderné výměny. A vážné jaderné výměny. Máme také Putina, který mluvil se Si Ťin-pchingem, a oba se shodli – alespoň tohle je podle mě kvalitní zpravodajská informace – že udělají, co bude v jejich silách, aby průlivy zůstaly otevřené. A předpokládám, že to znamená za podmínek Íránu, totiž že žádný stát podporující Izrael nebo podporující nás v této válce nebude smět průlivem procházet a všichni ostatní ano. Jak toho chtějí na moři dosáhnout, to nevím. Ale ženeme to do bodu zlomu způsobem, který nevypadá dobře, když se na to podíváte a řeknete si: jaké jsou v této situaci možnosti? Tolik z nich je špatných. A pak se podíváte, kdo vede impérium: pavián, idiot v čele amerického impéria, a orangutani shromáždění kolem něj. Nedokážu to vyjádřit přesněji. Na místě jsou opravdu hluboké a zásadní obavy.

GD: Zdá se, že se to hroutí na mnoha rovinách. Na bojišti je to očividně katastrofa, která může přerůst až do jaderné výměny. Jak jste řekl, Írán už může mít jaderné odstrašení pro případ, že se Izrael vydá touto cestou. Máme tu kolaps ekonomiky, světové ekonomiky. Vidíte Trumpovu administrativu, která po útoku na Venezuelu zřejmě zažila své chvíle slávy, a teď sleduje, jak se může sama rozpadnout. Zdá se, že to má mnoho rozměrů a všechny jsou v podstatě hrozné. Vidíte ještě nějaké další širší dopady této války? Například už jen nedostatek přístupu k plynu dopadá na klíčová ekonomická centra, ať už na Tchaj-wan a jeho polovodičový průmysl. Jak si myslíte, že by se to mohlo šířit nebo jaké širší následky to může mít?

LW: Na univerzitě jsme si udělali takovou malou orientační analýzu, jen s použitím tužky a papíru, a snažili jsme se podívat, kolik zemí – zejména těch, které jsou na něčím seznamu cílů, jako Tchaj-wan – má kolik dní zásob, než se začnou rozpadat, zvlášť průmyslově, technologicky a podobně. Kromě Tchaj-wan jsme se dívali i na další země, ty, které jsou v konfliktu nebo ke konfliktu směřují, například Pákistán a Afghánistán. A dospěli jsme k závěru, že právě teď je na světě tolik ohnisek, která tato krize v jihozápadní Asii ještě více rozehřívá, že by se dalo velmi dobře argumentovat tím, že by to už velmi brzy mohlo vypadat jako světová válka, doprovázená – jak jsme řekli – globální depresí, a státy by se do toho skutečně zapojily ve snaze řešit své problémy spojené s depresí. Nechci to přehánět, ale podívejte se, co se podle mě stane v této zemi, když budete mít ceny benzinu jako teď v Jižní Karolíně, v jižní Kalifornii, a pak tady na východě a v dalších státech, kde už to není levné, ale ještě to není osm nebo devět dolarů za galon. Někdo mi včera říkal, že na Floridě to vyskočilo na 3,59 nebo tak nějak. To je neobvyklé. Až se to rozlije po celé zemi a až se to projeví i dalšími dopady, které nepochybně pocítíme, tak se to opravdu promění nejen v recesi, kterou už to je – podle definice recese jsme měli dvě po sobě jdoucí čtvrtletí v recesi, takže je to recese -, ale stačí, aby to ještě trochu kleslo, a máme depresi. A jakmile se z toho stane deprese, dostaneme se do historicky velmi obtížné situace, z níž se jen těžko vybředává. A pokud to ještě víc komplikujeme tím, že držíme skoro 4 000 lodí před Hormuzským průlivem bez možnosti plavby a dalšími podobnými věcmi, kterými ve skutečnosti zdržujeme ekonomické procesy po celé zeměkouli, tak to jen posilujeme a prohlubujeme. Je to skoro, Glenne, jako by někteří lidé chtěli globální konflikt. Nerad říkám něco takového, ale skoro to vypadá, že někteří finančníci – Rothschildové, JP Morganové, Medicejové, myslím dnešní obdoby těchto typů – globální konflikt podněcují a nebudou spokojeni, dokud ho nedostanou. Myslím, že pokud ho dostanou, čekají je velmi, velmi těžké a hluboké důsledky, protože tohle nebude příjemné pro nikoho. Nebudete moci jen tak jít na trh a vyjíždět a vracet se a vydělávat na tom jmění, protože zde mluvíme – na té nejhlubší a nejzávažnější úrovni – o možné jaderné výměně a potom o velké jaderné výměně. A jak si nakonec uvědomil i Ronald Reagan ve druhé polovině svého druhého funkčního období: tohle nechceme dělat, protože je to konec lidského rodu. Přesně tak. Jdeme teď po velmi nebezpečné cestě. A to, co mě tolik trápí, je, že v mé zemi, v impériu, po té cestě jdeme s hlupáky, s naprostými hlupáky. A nemyslím jednoho nebo dva, myslím celou hordu hlupáků. Od Hegsetha a jeho křesťanství přes Trumpa a jeho šmelinu až po Gabbardovou a její nedostatek odvahy, po Bessenta a jeho naprostou lhostejnost k umírajícím dětem – jmenujte si koho chcete. Ministr energetiky, který se včera naprosto znemožnil. Ptám se svých studentů: proč myslíte, že jsme z ministra energetiky udělali posledního zákonného člena Národní bezpečnostní rady? Proč to trvalo tak dlouho a proč jsme to udělali? Odpověď byla: protože má na starosti jaderné zbraně. Přesně. To je národní bezpečnost ve své krajní podobě. A přitom jakého hlupáka tam máme jako ministra energetiky! Vzpomínám si na jednoho předcházejícího ministra, jeho jméno si teď nevybavím, ale byl to jaderný fyzik a Obamovi nesmírně pomohl s JCPOA. A jedním z důvodů, proč mohl do těch jednání přinést tak mimořádnou odbornost, bylo právě to, že byl jaderný fyzik. Ano, byl ministrem energetiky, ale zároveň jaderným fyzikem. Možná jediným, kterého jsme tam kdy měli a který na tu funkci měl odbornou kvalifikaci. A teď se podívejte, koho tam máme. Paviána v jednom z vůbec nejnebezpečnějších resortů. Paviána. Takže jsme v problémech, Glenne. Ve velmi hlubokých problémech.

GD: Jestli má Ted Postol pravdu a Íránci už tu hranici překročili, nebo ji mohou kdykoli překročit, tak pokud čelí existenční hrozbě a myslí si, že by Spojené státy a Izrael v zoufalství mohly sáhnout po jaderných zbraních, pak mají materiál i znalosti a není nepravděpodobné, že by si vytvořili jaderné odstrašení. Jen mě zajímá, jak by na to reagovaly Spojené státy a Izrael. Protože pokud vidíte, že Rusko nebo Čína mají jaderné odstrašení, první reakcí je: dobře, musíme být zdrženlivější. Jenže kolem Íránu se zdá, že přijali ten obraz, podle něhož jsou to samí iracionální, šílení mulláhové, kteří chtějí jen zničit Izrael a Západ. Takže, podle Petea Hegsetha, je to tudíž „válka pro Boha“, dobro proti zlu, všechny tyhle nesmysly. Jak by tedy Spojené státy a Izrael reagovaly na íránské jaderné odstrašení? Protože by ho pravděpodobně neviděly jako odstrašení. Viděly by ho jako nějakou věc soudného dne.

LW: Než vám na to odpovím, podívejme se ještě na další aspekt, který jsem si ještě dnes ráno plně neuvědomoval. Věděl jsem, že existuje seznam cílů, ale netušil jsem, jak rozsáhlý a konkrétní je. Dnes ráno jsem viděl jeho část. Írán má seznam cílů pro region. Čtěte: Saúdská Arábie, SAE, Katar, Bahrajn – v zásadě už mají seznam všech hlavních, skutečně rozhodujících míst v regionu pro všechny tyto státy. To je pro ně mezikrok. Předpokládejme na chvíli, že skutečně někde nasadíme pozemní jednotky. Omezené jednotky, protože jich nemáme dost, ale přesto jich tam bude hodně. Teď se mluví o těch expedičních jednotkách námořní pěchoty, celkem asi 4 500 mužů, o přicházející jednotce – 82. výsadkové, a všechny ostatní jednotky jsou v podstatě speciální síly, jako ty, které jsme použili proti Venezuele. Máte Rangery, pluk speciálního letectva pro speciální operace SOAR z Fort Campbellu, všechny tyto vojáky, kteří se shromažďují na místech jako Ramstein a odtud mohou letět na Írán. Řekněme, že to udělají a přistanou na jednom nebo dvou těch ostrovech v Zálivu, včetně možná Chárgu, a způsobí tu trochu škod, tam trochu škod a podobně. A Írán si řekne: dobře, teď je čas na mezikrok. A zaútočí na všechny tyto cíle. To srazí všechny státy Perského zálivu na kolena, protože tyto cíle jsou kritické. Jsou to například zařízení pro export saúdské ropy, asi 12 milionů barelů denně. Část jde ropovodem k Džiddě a ven Rudým mořem. Do té doby to Húsíové pravděpodobně začnou znovu narušovat i tam. Část jde přes Hormuzský průliv, většina právě tudy. Takže mluvíme o tom, že všechny státy v regionu srazíme na kolena ještě předtím, než se stane cokoli dalšího. Co uděláme potom? Dobrá otázka, Larry, ptám se sám sebe. Co uděláme potom? Protože o své spojence jsme už podle mě pro všechny praktické účely přišli, ale pak bychom je ztratili úplně. A ne jen tak, že by už nestáli o naši ochranu; ztratili bychom je proto, že by se z nich staly trosky. Člověk si musí položit otázku, co v takové chvíli udělají jejich vlastní obyvatelé, když vládnoucí kruhy v podstatě samy sebe ničí. To je ten mezikrok. A pak přichází odpověď na vaši otázku o jaderných zbraních. Myslíte si, že by Donald Trump vůbec uvažoval o tom, že Írán je cíl, proti němuž by neměl použít jadernou zbraň? Ani na minutu. A už vůbec ne Netanjahu. Ani na minutu. Co tu tedy máme? Máme impérium a jeho vazalský stát ve Středomoří, Izrael, používající jaderné zbraně proti podle všeho nejadernému státu, aby ho zničily. Jenže jediný způsob, jak to udělat, je použít mnoho jaderných zbraní. A tím myslím opravdu mnoho. Myslím americkou balistickou ponorku v severní části Arabského moře, která vypálí své střely Trident. Co myslíte, že se stane potom? Váhám to vůbec domýšlet, protože na druhé straně jsou další lidé se stejným arzenálem. Vlastně jsou tam dva státy se stejným arzenálem. Rusko ještě větším než my. Čína o něco menším, ale rostoucím a rozhodně schopným způsobit katastrofu. Takže mluvíme o tom, že tři převládající jaderné mocnosti světa budou stát proti sobě v situaci, kdy USA právě použily masivní jaderné zbraně proti Íránu. Tam nechci jít. Tam nechci jít. Radši bych možná šel do hrobu, než tam.

GD: Ano, člověk by si myslel, že Spojené státy touto cestou nepůjdou kvůli riziku zatažení dalších jaderných mocností.

LW: A Trump, ke své cti, řekl, že to neudělá. Řekl, že to neudělá. Ale kolik věcí už řekl, že neudělá, a pak je udělal?

GD: Chtěl jsem říct, že by to dávalo smysl vzhledem k tomu, jaká předvídatelná katastrofa by to byla. Jenže už samotný útok na Írán byl předvídatelnou katastrofou. Takže mě to nenaplňuje optimismem. Položím vám už poslední otázku. Co si myslíte, jaké jsou z toho možné cesty ven? Protože jak jste řekl, Írán může stoupat výš po žebříku eskalaceš. Může odpovídat úder za úder. Pokud bude chtít, může vyřadit všechny ty státy Perského zálivu. USA toho proti íránské pevnosti bez použití jaderných zbraní opravdu mnoho nezmohou. Takže pokud nechceme stoupat po tom žebříku se všemi těmi důsledky, které rozhodně nechceme riskovat, jaká je tedy možná cesta ven? V Jemenu mohl Trump vyhlásit vítězství a jít domů. Tady domů jít nemůže, taková možnost tu asi není. Tak co máme před sebou? Jaká je možná diplomatická cesta ven, vezmeme-li v úvahu, že poslední dvě vyjednávání byla využita k zahájení překvapivých útoků?

LW: Myslím, že jste to právě řekl. Nemyslím, že je to příliš pravděpodobné, ale myslím, že jste to řekl. A právě protože je to tak málo pravděpodobné, vidíte, v jaké jsme pasti. Ale řekl jste: vyhlásit vítězství a odejít. A to znamená odejít i od Izraele a nechat ho jeho osudu. A to bude konec. To nejlepší, co by se dalo udělat, je vyhlásit vítězství a odejít a nechat Írán jeho vlastnímu vývoji, bez jediné americké sankce proti němu. Ty sankce bychom zrušili, přinutili bychom i Evropany zrušit jejich sankce a řekli Íránu: obnovte svůj stát. Dokonce bych nabídl nějaké reparace. Kdybych tam byl, nikdy bych tuto situaci nevytvořil, ale kdyby mě do ní náhle někdo dosadil, nabídl bych reparace a řekl bych tomu malému kolaborantskému státu Izrael: dělej, co umíš, ale přestaň zabíjet. A ustoupil bych i v otázce Gazy. Jenže to se nestane. Takže si jen maluji sny, nestane se to. Ale vyhlásit vítězství a odejít – něco takového by se Trumpovi možná líbilo, protože si myslí, že svým lidem může prodat cokoli. A zajímají ho jen jeho lidé. Může to podat jako vítězství a oni tomu uvěří. A s pevnou částí svého hnutí MAGA má asi pravdu, že by to dokázal prodat jako vítězství, kdyby se dost snažil. Pak ale přijdou volby do Kongresu uprostřed mandátu, a ty prohraje, a bude podroben impeachmentu. Takže budeme vůbec mít volby v polovině funkčního období? To je další obrovská otázka. I kdybychom se z toho nějakým zázrakem dostali, stejně ještě musí přežít tyto volby. A všechny průzkumy ukazují, že prohraje. Jeho strana katastrofálně prohraje. A on ví, že odtud už je impeachment za rohem, protože myslím, že i jeho vlastní strana by se k tomu v tu chvíli přidala. Pamatuji si Nixona a pamatuji si, jak republikáni agonicky zvažovali, zda se přidat k impeachmentu. A pak nakonec šli do Bílého domu a ukázali mu příslušné dokumenty k impeachmentu. A Nixon si řekl, že raději odstoupí, než aby byl prvním prezidentem skutečně odvolaným na základě impeachmentu, protože ty dokumenty byly tak silné. Přesně tohle se musí stát Trumpovi.

GD: Mám ale pocit, že nepůjde dolů bez boje.

LW: Ano, pravděpodobně ve svěrací kazajce. Tak takhle zřejmě z Bílého domu odejde – ve svěrací kazajce. Směju se, ale zároveň pláču. Tak by vlastně asi měl odejít z Bílého domu. Ano.

GD: Je tragické, jak jsme se dostali až sem… Jak jsem nedávno říkal Johnu Mearsheimerovi, zpočátku bylo ohledně Trumpa tolik důvodů k optimismu, protože v prvním období nezačal žádnou novou válku. Byl vlastně prvním prezidentem, který to neudělal. Celé to stálo na představě, že se USA musí přizpůsobit novému mezinárodnímu rozložení moci, že musejí ukončit nekonečné války na Blízkém východě, stáhnout se z nich a ukončit válku na Ukrajině. Ne že by ty cíle byly altruistické, ale prostě šlo o to, že se Amerika musí soustředit na Čínu a západní hemisféru. A teď jsme rok poté stále na Ukrajině a navíc zahajujeme nejhorší válku na Blízkém východě…

LW: Jestli čtu Johna správně – sleduji ho docela často a trochu ho znám, Quincy Institute jsme zakládali spolu – myslí si, že je to nakonec všechno vina Izraele. Tedy naše vina za to, že jsme Izraeli dovolili to udělat, ale přesto vina Izraele. Já si myslím, že je to víc než to. Myslím, že je to hlubší. Ano, uznávám, Izrael ovládá Kongres a ovládá i mnoho dalších aspektů našeho života. Tolik aspektů, že se podle mě Američané začínají bouřit, jak zjišťují, kolik toho Izrael vlastní. A to je zdravé. Ale nemyslím si, že je to jen tohle. Myslím, že je v tom i imperiální zpupnost. A tu zpupnost jsem viděl zblízka a osobně, když skončila studená válka a George H. W. Bush byl poražen a vyhnán z Bílého domu velkou koalicí podporovanou a financovanou Izraelem. Ale od té doby jsme prostě mimo rozum. Je to skoro, jako by nás vítězství ve studené válce přivedlo k šílenství. A to je tak podivné, protože to žádné vítězství nebylo. Gorbačov nám Sovětský svaz daroval, my jsme nad ním nevyhráli.

GD: Ano, to je i argument Jacka Matlocka. Jak víte, byl u toho, když se vyjednával konec studené války. A také varuje, že když byl konec studené války přepsán – tedy místo toho, aby byl chápán jako výsledek vyjednávání v roce 1989, začal být prezentován jako vítězství v roce 1991 – změnilo to DNA politického vedení. Mír se pak nevytváří vzájemným porozuměním a diplomacií, ale zastrašením a porážkou protivníka. A ve vítězství se mohou zasít i semena vlastního zničení…

LW: To byla rozhodně filozofie Richarda Cheneyho. Slyšel jsem ho víc než jednou říkat: strach je mnohem lepší než láska.

GD: Děkuji, že jste si na toto velmi skličující téma udělal čas. Jako vždy opravdu doufám, že se mýlíte…

LW: Ano, velmi rád vyjdu do ulic v žíněném rouchu a s popelem na hlavě, budu kvílet a skřípat zuby a křičet: mýlil jsem se, mýlil jsem se.

.

Na úvodní fotografii je záběr z výcviku americké mořské pěchoty. Zdroj: Vláda Spojených států, prostřednictvím Wikipedie Commons.