Rozhovor prof. Diesena s prof. Jeffrey Sachsem.

.

GD: Profesor Jeffrey Sachs je tu dnes s námi, aby diskutoval o tom, co vypadá jako rozpad světa. Děkujeme vám, že jste se k nám opět připojil.

JS: Jsou to dramatické okamžiky, o tom není pochyb. Absolutně neuvěřitelné.

GD: Vstoupili jsme do druhého týdne války proti Íránu a operace změny režimu zjevně neprobíhá podle plánu. Jakou strategii podle vás nyní Spojené státy zvolí, když se jim nepodařilo dosáhnout původního cíle?

JS: Strategie je velké slovo, pokud jde o Donalda Trumpa. Nemyslím si, že existuje strategie, o které opravdu nevíme. A samozřejmě, v době války nám nebudou říkat, co se děje v zákulisí. Ale co si můžeme vyvodit, je obrovská zmatenost, zmatenost ohledně očekávání toho, co se stane, zmatenost ohledně válečných cílů, zmatenost ohledně skutečné situace na místě. Obvyklým přirovnáním je mlha války. Myslím, že pokud jde o Washington, jsme v tuto chvíli naprosto zmatení. Jediným veřejným zdrojem informací, který máme, jsou příspěvky Donalda Trumpa na Truth Social. Jsou to bláznivé výlevy šílence. A to je také součástí toho, co prožíváme. Máme válku, která je velmi nebezpečná a velmi složitá a máme prezidenta, který je podle mého názoru duševně vyšinutý.

GD: Opakovaně jsem před tím varoval. Iluze kontroly eskalace je to, co by nás mohlo dovést k třetí světové válce, protože tato válka se rychle šíří a je velmi mimo kontrolu. Ve skutečnosti nejde jen o válku v Íránu. Vidíme samozřejmě, že Írán si připisuje zásluhy za útoky na americké základny v několika zemích, ale zároveň popírá útoky na Saúdskou Arábii, Ázerbájdžán a Turecko, což nedává moc smysl a mohlo by to být samozřejmě pokusem USA a Izraele zapojit do války své zástupce, proxy. No, nevíme. Ale víme, že USA vyzbrojují kurdské bojovníky a zapojují je do války jako své zástupce. A nyní se objevují argumenty, že Rusko poskytuje Íránu zpravodajské informace, což si nejsem jistý, zda je pravda, ale zdá se to pravděpodobné, protože USA poskytují zpravodajské informace Ukrajině. A také po zavraždění íránského vedení  je nyní na Moskvu vyvíjen obrovský tlak, aby obnovila svou odstrašující sílu před dalšími útoky NATO, a zároveň Evropané hovoří o zvyšování počtu jaderných zbraní a jejich šíření. Směřujeme již k třetí světové válce?

JS: Zřejmě se nacházíme v počáteční fázi třetí světové války a otázkou bude, zda se podaří ji udržet pod kontrolou. Ale již jsme ve světové válce, protože na západní polokouli probíhá válka. A i když se pozornost soustředí na Írán, Trump dává svým ne tak jemným způsobem najevo, že USA obsadí Kubu. To se může velice dobře stát. Válka na Ukrajině samozřejmě pokračuje. Válka na Blízkém východě se nyní rozšiřuje po celém Blízkém východě. Válka mezi Pákistánem a Afghánistánem s tím možná nějak souvisí. Íránské námořní plavidlo bylo potopeno u pobřeží Indie. Boje tedy probíhají po celém světě a jsou přinejmenším volně propojené. Nevíme, jak úzce jsou propojené. Součástí americké strategie se zdá být snaha ovládnout a kontrolovat energetické trhy. To se příliš nedaří, protože dodávky energie jsou každou hodinu ničeny. Vstupujeme tedy také do celosvětové energetické krize, která bude pravděpodobně velmi vážná. A jak se říká, ještě se to neprojevilo na trzích. Takto se obvykle kataklyzmatické globální události proměňují ve finanční žargon. Ale jde o to, že vstoupíme do energetické krize, která bude mimořádně závažná. To značně poškodí Evropu. Bude to vážně ohrožovat asijské země. Pravděpodobně to bude znamenat rozšíření války. Není tedy pochyb, nebo spíš bych měl říct – byl bych naprosto šokován, kdyby Rusko a Čína nepodporovaly Írán. Proč by to nedělaly? Mají strategický vztah s Íránem. Čína je závislá na íránské ropě. Spojené státy jsou v podstatě ve válce s Čínou. A většina toho, co Spojené státy dělají, je ve skutečnosti namířena proti Číně – například přerušení dodávek venezuelské ropy do Číny. Nyní se snaží přerušit dodávky ruské ropy do Číny, i když výjimka byla právě zrušena kvůli chaosu, a snaží se přerušit dodávky íránské ropy do Číny. Pokud by tedy Čína nečinně přihlížela a nechala USA ovládnout svět, bylo by to dost podivné.

GD: Ano, přesně. No, tato snaha ovládnout světové energetické trhy je velmi zjevná. Právě jsem viděl klip na Fox News, kde se v jednom rozhovoru říká, že jakékoli náklady, které v této válce Američané zaplatí, budou vyváženy obrovskými výhodami, jakmile získají kontrolu také nad íránskou ropou. A to mě přimělo přemýšlet o článku, který jste nedávno napsal, v němž tvrdíte, že útok USA a Izraele na Írán je také útokem na OSN. A skutečně, mezinárodní právo bylo v minulosti zjevně porušováno, ale nyní se zdá, že se ani nepředstírá, že by se mělo dodržovat. Zdá se, že jsou na to dokonce hrdí. Například Hegseth odmítá jakákoli pravidla pro vedení boje jako politickou korektnost. Zdá se tedy, že existují téměř přímé snahy o zrušení mezinárodního práva. Rada míru to víceméně jasně vyjadřuje. Zajímalo by mě, zda byste mohl tento argument rozvést.

JS: No, americká vláda obecně, ale v dramatické míře pod Trumpem, pohrdá OSN a  chce OSN zničit, snaží se OSN zničit jak tisíci řezy, tak ničivým úderem. Pokud věříte, že jste světovým hegemonem, jak věří císař Donald, pak je vše, co se vás snaží lilliputským způsobem potlačit, ubohé. Chtějí tedy zničit OSN a dali to jasně najevo. Na začátku tohoto roku Spojené státy vystoupily z více než 30 agentur OSN. USA odmítly základní smlouvy a cíle OSN. Došlo k ukončení dohod o kontrole jaderných zbraní, které byly součástí systému OSN. USA neplatí své účty OSN. USA nerespektují instituce OSN. A je jasné, že alespoň Trump a tato americká vláda, a řekl bych, že obecněji CIA a hluboký stát, usilují o globální hegemonii. A OSN je toho opakem. No, možná ne úplně opakem, ale je to společná odpovědnost s ostatními zeměmi a USA nepřijímají společnou odpovědnost s nikým. Takže vše, co se děje, je úplným pohrdáním OSN. Takovou brutalitu cítění, vyjadřování a jednání jsme od roku 1945 u nikoho neviděli, ať už to byl Sovětský svaz, Spojené státy v dřívějších dobách nebo jakákoli jiná země. Nic, co by se tomu byť jen vzdáleně podobalo. Každý rok s kolegy počítáme index multilateralismu v souladu s OSN, který každoročně zveřejňujeme ve zprávě nazvané Zpráva o udržitelném rozvoji. A ještě před touto válkou byly Spojené státy zdaleka, opravdu zdaleka nejméně v souladu s Organizací spojených národů ze všech 193 členských států OSN, pokud jde o zapojení do procesů OSN, včetně hlasování v Valném shromáždění, kde USA téměř vždy hlasují v malé menšině s Izraelem, Paraguayí a několika dalšími zeměmi proti vůli zbytku světa, pokud jde o nepodepisování smluv nebo vystupování ze smluv. USA jsou prostě darebácký stát a snaží se zničit OSN, řekněme to tak. A to vše se v posledních týdnech zrychlilo, což je znepokojivé, pokud mohu použít mírný výraz, protože rád používám silnější výrazy, a Evropa je v tom v plné míře spoluviníkem. Evropa neprojevuje ani špetku podpory procesům systému OSN, nebo co je nejdůležitější, Chartě OSN, jádru Charty OSN. Samotným účelem, který najdete v preambuli a poté v úvodních článcích, je zastavit použití síly a hrozbu síly jednoho národa proti jinému národu. To je podstata celého systému OSN. Článek 2 odstavec 4 Charty OSN, který doporučuji lidem k přečtení online, říká, že žádný národ nesmí vyhrožovat silou nebo použít sílu proti jinému národu. Je to jednoduché. A jak jasně uvádějí úvodní slova Charty OSN, má to zabránit pohromě války. Máme však amerického prezidenta, který věří, že USA vládnou světu a že násilí je základním nástrojem vládnutí světu, a že pokud země nevyhoví požadavkům USA, což Trump nazývá bezpodmínečnou kapitulací, s tím, že jako teď v Íránu Trump vybere nového vůdce Íránu, bude násilí pokračovat, dokud se tohoto výsledku nedosáhne. Je to ve stylu Hitlera, Napoleona nebo jiných bláznivých vůdců, kteří si mysleli, že mohou vládnout. Ale ani v těch dřívějších případech nevěřili, že vládnou světu. Chtěli vládnout svému sousedství. Chtěli vládnout Evropě. Hitler chtěl životní prostor ve slovanských zemích. Trump, Trumpova rétorika a chování naznačují, že věří, že vládne světu. Věří tomu na osobní i politické úrovni. A nepřeháním. A nejde o Trumpův bludný syndrom. Je to prostě zjevné chování. Ten člověk je blázen a můžete to sledovat. Má všechny rysy megalomanie, velikášství, narcismu. A mimochodem, je zcela jasné, že procesy americké vlády, kde zahraniční politiku USA obvykle řídí CIA, jsou v současné době trochu rozhozené, protože nedokážou držet krok s tímto šílenstvím. Takže v tom, co se děje, je spousta nepředvídatelnosti a spousta nebezpečí, protože máme směsici amerického normálního velikášství, které je hlubokou vlastností Spojených států, a platilo to za Bushe mladšího, Obamy i Bidena, ale u Trumpa se k tomu přidává kromě obvyklého amerického institucionálního velikášství a militarismu i osobní vůdcovský blud. Známe to z dějin. Není to poprvé. Je to však poprvé v jaderném věku. V jaderném věku jsme nikdy neměli takovou situaci. A řekl bych, že svět je v nebezpečnější situaci než kdykoli předtím, tečka.

GD: Zmínil jste evropskou reakci na tuto situaci. Vidíme, že Německo se snaží prezentovat jako největší podporovatel Trumpa a téměř explicitně doufá, že to bude odměněno hlubším zapojením USA do války na Ukrajině. A taky že nebudeme dělat žádné ústupky směrem k míru na Ukrajině, zatímco Velká Británie a Francie se nyní snaží vstoupit do války přímějším způsobem. A to samozřejmě na pozadí Macronova tvrzení, že důvodem, proč potřebují více jaderných zbraní, je to, že aby byla Francie v bezpečí, musejí se jí ostatní obávat, stejně jako se musejí obávat Evropy. To je cesta k bezpečnosti. Jak to chápete? To se velmi liší od mírového projektu, který jsem učil studenty před pouhými patnácti dvaceti lety.

JS: Ano, Evropa zcela ztratila jakoukoli identitu a jakýkoli smysl. Řekl bych, že zároveň s tím, jak OSN umírá, projekt Evropské unie nedosahuje strategické autonomie, evropský projekt, Evropa jako vazal Spojených států, se rozpadá. Máme nejslabší vedení v Evropě za několik generací. Opět máme zejména nejhorší německé vedení. A Německo je klíčové pro evropský projekt. Pokud přemýšlíte o německých kancléřích, znal jsem několik z nich. Vzpomeňte na Willyho Brandta nebo Helmuta Schmidta nebo Helmuta Kohla nebo Schrödera nebo Merkelovou – to byly osobnosti. Byli také slušní. Rozuměli německým zájmům, ale také rozuměli myšlence Evropy jako mírovému cíli. Po staletích ničivých válek v Evropě. Poslední dva němečtí kancléři se od tohoto přístupu odchýlili. Scholz byl prostě nejslabším kancléřem, naprostá nula. Říká se, že USA na něj něco měly, takže byl nějakým způsobem podplacen. Nevím, nemám tušení, jestli je to pravda. A u Merze máte pocit, že – Bože můj – máte pocit, že tento muž chce návrat k německému militarismu. Mohl bych být méně zdvořilý, ale když se podíváte na Merze, vidíte někoho, kdo zřejmě neví nic o moderní historii. Je to agresivní ignorant, na jedné straně se podbízí USA a na druhé straně je válečný štváč. Jeho politika je nesouvislá a ani v nejmenším nezastupující zájmy Evropy nebo Německa. Nerozumí své práci. Je mi líto, ale jeho první úkol měl být zvednout telefon a zavolat svému protějšku v Rusku, prezidentu Putinovi, a začít diskutovat o zásadním vztahu mezi Německem a Ruskem, aby se zabránilo katastrofě a obnovila se nějaká forma kolektivní bezpečnosti na kontinentu. Nikdy – ani jednou – nehnul prstem. Ani ho nenapadlo, že je to jeho práce. Takže tu máte Trumpovo šílenství a podřízenost Evropy,  opravdu mimořádně depresivní scéna. Minulý týden jsem byl v Radě bezpečnosti OSN poté, co Izrael a USA zaútočily na Írán, a byli tam evropští velvyslanci a  jeden po druhém, v den, kdy USA a Izrael zaútočily na Írán, všichni kritizovali Írán, a většina z nich ani nezmínila útok Izraele a USA na Írán. Ani si, Glenne, nedokážete představit, jak surrealistické to bylo. Zvláště mě znepokojil a zmátla dánská velvyslankyně. Dánsko je země, která bude brzy napadena Spojenými státy, a je velmi, velmi pravděpodobné, že USA prohlásí, že Grónsko z důvodu národní bezpečnosti patří Americe. Sledujte tento prostor, který je právě teď v pohybu. Mohli byste si tedy myslet, že Dánsko bude mít nějakou představu o tom, že mezinárodní právo může být důležité, protože jednoho dne budou plakat před celým světem: „Podívejte, jak nespravedlivý je k nám císař Donald. Bere nám naše území.“ Ale dánská velvyslankyně se rozhořčila vůči Íránu, aniž by zmínila válku, kterou Izrael a Spojené státy proti Íránu zahájily. Poté jsem k ní přistoupil, abych jí sdělil své obavy, ale ona se na mě podívala, otočila se a odešla. Nechtějí se zapojit. Nechtějí diskutovat. Opravdu smutné. To, že se Evropa jednoduše zcela podřídí americkému a izraelskému šílenství, je něco, co by vás nenapadlo u Schumanna, Moneta nebo jiných architektů Evropy, lidí, kteří věděli, co znamenala druhá světová válka, a kteří se snažili zabránit třetí světové válce. Chovali by se jinak, stejně jako generace evropských vůdců, ať už to byl Willy Brandt, Helmut Kohl, de Gaulle nebo Mitterrand… Evropa, která je dědicem tisícileté civilizace, která něco ví, která zažila válku a chce mír. Ale to vůbec není to, co vidíme. Máme Van der Leyenovou, máme Merze. To prostě nevymyslíte. A tento projekt zkrachoval. A proto jsme na počátku třetí světové války, protože nikdo nemá v tuto chvíli rozum, aby řekl císaři Donaldovi, že to, co dělá, není dobrý nápad.

GD: No, nejenomže je nálada stává více válečnická, ale také vidíme, jak se v mnoha ohledech oslabuje právní stát. A já se chci zeptat, jak vidíte toto oslabení právního státu a dělby moci, protože na rozdíl od kontinentální Evropy mají Spojené státy silnou tradici demokracie a dělby moci. Ptám se proto, že demokracii a svobodě se ve válkách obvykle nedaří, jak jsme viděli během studené války. To nebylo dobré ani pro liberalismus. A vidíme, že v dobách vnějších hrozeb vlády často vykazují autoritářské sklony. A trvá to už více než deset let. Od aféry Russiagate přes válku na Ukrajině až po hospodářskou válku s Čínou. Žádná z těchto věcí se mimochodem nezastaví. Jen se navzájem vrší. A teď je samozřejmě v plamenech Blízký východ. Za těchto podmínek by se dalo očekávat, že se právní stát oslabí. Určitě to vidím i tady v Evropě. Máme EU, která sankcionuje své vlastní občany. Máme situaci, kdy jakýkoli nesouhlas nebo kritika vládních válek v podstatě znamená, že stojíte na straně nepřítele a budete za to odpovídajícím způsobem potrestáni. Ale jak to vidíte ve Spojených státech? Protože pokud by tam byl konec právního státu, pak to pro Evropu nevěstí nic dobrého.

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Na úvodním obrázků prezident Trump u Zdi nářků v Jeruzalémě, 2017. Zdroj: Bílý dům (prostřednictvím Wikipedie Commons)

Bývalý britský diplomat a zpravodajec Alastair Crooke na substacku Conflicts Forum ze dne 3. března o napadení Íránu ze strany Izraele a Spojených států: Na jedné úrovni je tento konflikt existenčním bojem, v němž proti sobě stojí íránské raketové a protiraketové schopnosti na jedné straně a schopnosti USA a Izraele na straně druhé.

Konvenční představa byla taková, že jde o předem rozhodnutý souboj: Írán bude technologicky i palebnou silou Spojených států překonán a bude donucen kapitulovat.

Předpokládalo se, že vojenské ponížení Íránu spolu s likvidací jeho vedení vyvolá spontánní vlnu lidového rozhořčení, která íránský stát přemůže a vrátí ho zpět do západní sféry vlivu.

Na rovině čistě bilaterálního střetu – jak válka vstupuje do čtvrtého dne – však má navrch Írán. Stát se nezhroutil; Írán naopak pustoší americké vojenské základny v Perském zálivu pomocí dronů a raket a a útočí na Izrael hypersonickými raketami, které jsou (poprvé) vybaveny vícečetnými samostatně naváděnými bojovými hlavicemi.

V této chvíli Írán dosáhl toho, že země Perského zálivu jsou na pokraji úplného vyčerpání zásob protiraketových střel a zároveň výrazně snížil ubývající zásoby izraelsko-americké protivzdušné obrany tím, že zpočátku upřednostňoval starší rakety a drony, které obranu vyčerpávají. Íránské špičkové rakety letící rychlostí vyšší než Mach 4 se ukazují jako do značné míry nezachytitelné pro izraelskou protivzdušnou obranu.

Zavraždění nejvyššího vůdce na základě informací amerických zpravodajských služeb se ukázalo jako zásadní chyba. Namísto toho, aby to vedlo k poklesu morálky, vyvolalo to masivní vlnu podpory pro Islámskou republiku. K zjevnému překvapení Washingtonu to také roznítilo šíity v celém regionu, kteří vyzývají k džihádu a pomstě za zabití uctívaného šíitského náboženského vůdce. Tel Aviv a Washington hodně špatně odhadly situaci.

Shrnuto: Írán je odolný a dlouhodobě drží své pozice proti Spojeným státům, jejichž kalkulace byla založena na představě rychlé války typu „udeř a zmiz“ – strategie do značné míry vynucené nedostatkem munice. Monarchie Perského zálivu se otřásají. „Brand“ Perského zálivu – prosperita, velké peníze, AI, pláže a turismus – pravděpodobně končí. Také Izrael možná nepřežije ve své současné podobě.

Geopolitické důsledky však sahají daleko za hranice Íránu a států Perského zálivu. Selektivní uzavření Hormuzského průlivu Íránem a ničení přístavních zařízení v Perském zálivu v širším měřítku vypovídají o něčem jiném.

Vezměme si například zvláštní zaměření Íránu na ničení infrastruktury americké Páté flotily v Bahrajnu. Pátá flotila tvoří páteř regionální hegemonie USA – jak uvádí přispěvatel Megatron na síti X: „Přibližně 90 % světového obchodu s ropou prochází těmito oblastmi a americká kontrola zaručuje propojené energetické dodavatelské řetězce. Flotila zároveň pokrývá tři klíčové strategické úzké body: Hormuzský průliv, Suezský průplav a průliv Bab al-Mandeb. A její velitelství není jen přístav. Je to komplexní radarové, zpravodajské a databázové centrum.“

Íránu se podařilo zničit radary a velkou část logistické a administrativní infrastruktury bahrajnského přístavu. Systematicky vytlačuje americké síly z Perského zálivu.

Spojené státy nebojují válku proti Íránu jen proto, aby přidaly íránské zdroje do svého „portfolia energetické dominance“ podle venezuelského modelu. Írán loni představoval pouze asi 13,4 % celkového objemu ropy dovážené Čínou po moři – nejde tedy o zásadní položku.

Válka s Íránem je však především součástí větší americké hry: kontroly strategických úžin a energetických tranzitních tras obecně, aby byl Číně odepřen přístup na energetické trhy a omezen její růst.

Trumpova Národní bezpečnostní strategie (NSS) stanovila jako cíl americké politiky „přesměrovat čínskou ekonomiku směrem k domácí spotřebě“.

V americkém kódovém jazyce to znamená donutit Čínu méně vyvážet a více dovážet prostřednictvím radikální ekonomické přestavby směrem k větší domácí spotřebě – cílem je obnovit podíl Spojených států na světovém vývozu ve srovnání s mimořádně konkurenceschopným a levnějším vývozem čínským.

Jedním způsobem, jak tuto změnu vynutit, jsou cla a obchodní válka. Dalším je však odepření přístupu Číny k energetickým trhům, které potřebuje ona i širší trh BRICS pro svůj růst. Strategie NSS naznačuje, že by toho bylo možné dosáhnout omezením dodávek zdrojů – tedy námořními blokádami strategických úžin, obléháním a zabavováním lodí prostřednictvím svévolného uvalování sankcí na plavidla (jako v případě Venezuely).

Útoky Íránu na Perský záliv mohou být v první řadě zamýšleny jako vzkaz, že Írán již není ochoten přijímat to, aby se sousední státy Perského zálivu spojovaly s Izraelem a Amerikou proti Íránu. Írán se však, zdá se, také pokouší vytlačit USA z kontroly nad klíčovými námořními úžinami, přístavy a námořními koridory, jinými slovy, snaží se dostat námořní cesty v okolí Perského zálivu pod íránskou kontrolu. Takový posun by byl mimořádně významný – nejen pro Čínu a její vztahy s Íránem, ale také pro Rusko, které potřebuje udržet námořní vývozní trasy otevřené.

Pokud by Írán v tomto obrovském střetu s Izraelem a administrativou Donalda Trumpa zvítězil, důsledky by byly obrovské. Selektivní uzavření Hormuzského průlivu na několik měsíců by samo o sobě způsobilo chaos na evropských trzích s plynem a mohlo by také vyvolat krizi na dluhových trzích.

Navíc zhroucení „brandu“ Perského zálivu jako bezpečného investičního přístavu pravděpodobně povede k oslabení dolaru, protože investoři začnou hledat jiné geografické oblasti pro umístění svých aktiv.

Americký koridor Trump Route for International Peace and Prosperity (Trumpova cesta k mezinárodnímu míru a prosperitě) přes jižní Kavkaz pak pravděpodobně zanikne. To by mohlo přimět Indii vrátit se k dovozu ruské ropy – a setrvat u něj – a ovlivnit také vztahy Indie s Izraelem.

Kromě geopolitického přeuspořádání v důsledku této války se zásadně promění také globální geofinanční architektura.

.

Zdroj: conflictsforum@substack.com

Na úvodním obrázku mapa odvetných íránských raketových úderů bezprostředně po zahájení útoků (únor 2026). Zdroj: Peronisinsterest (prostřednictvím Wikipedie Commons)

Pokračování rozhovoru prof. Diesena s plk. v. v. Douglasem MacGregorem.

.

DM: No, mluvíte o potupném ústupu. Což je to poslední, co Donald Trump chce. Musíme si promluvit o tom, jak se tam dostaneme. Již v prvních 24 až 36 hodinách jsme předvedli naši taktickou odbornost, naši taktickou převahu, chcete-li. Podařilo se nám zabít řadu klíčových osobností, nejen nejvyššího vůdce. Taktika vyhrává bitvy, ale války nakonec vyhrává strategie, a my žádnou strategii nemáme. Když se všichni ptají, jaký je účel? No, znělo to jako změna režimu, ale myslím, že jsme v tuto chvíli zjistili, že změna režimu nefunguje. Je to velká země, 93 milionů obyvatel, velikost západní Evropy, zdá se, že drží pohromadě, není důvod se domnívat, že by v této fázi nemohla zůstat pohromadě. A jaká je tedy strategie, když nemůžete svrhnout vládu, co uděláte? Budete na ni dál střílet rakety a střely v naději, že někdo řekne: „Prosím, prosím, přestaňte, uděláme, co budete chtít?“ Možná je to cíl. Nemyslím si, že je to rozumný cíl, nemyslím si, že někdo promyslel ukončení války. Jak ji ukončit? A legrační je, že jsem dnes ráno poslouchal ministra války, jak říká, že jsme tuto válku nezačali, ale že ji ukončíme. No, já si myslím, že jsme tu válku začali, Izraelci ji začali a my jsme se k nim přidali. Všechny důvody, které stále uvádíme jako důvody pro válku, jsou falešné, ale ty nejdepresivnější a nejhloupější důvody sahají 47 nebo 40 let do minulosti. Víte, počet lidí, jejichž smrt lze skutečně přičíst Íránu, se pohybuje v řádu několika stovek. Není to velké číslo a Íránci se během války v Iráku nechovali nijak jinak, než bychom se chovali my, kdyby došlo k podobné válce v Mexiku. Jinými slovy, děláte, co můžete, abyste odradili síly, které jsou na území sousední země, od vstupu na vaše území. Další věc je, že máme, myslím, 4 000 raket v našem arzenálu, něco v tom smyslu, možná jsou to různé druhy, řízené a balistické, nevím, Írán jich má asi 45 000, takže to je docela velký rozdíl. Další věc je, že můžete zabít vůdce, ale nemůžete bombardováním donutit civilizaci k podrobení, a my jsme nikdy nepochopili, s čím máme v Íránu co do činění. Všichni mluví o Íránu jako o nějakém radikálním islámském státě, ale nic nemůže být dál od pravdy. Írán je v konečném důsledku Persie a ta civilizace je mnohem starší. Perská civilizace, perské myšlení, perská filozofie, perské umění a historie, to vše v posledních 25 až 30 letech uplatňuje svou dominanci. A íránský lid se z velké části odvrátil od ideologicky rigidnější formy islámu. Není to tak, že by nenáviděli Chomejního a tančili v ulicích, když byl zabit, naopak, lidé ho vnímali jako velmi skromného a slušného člověka. Obětoval svůj život, zůstal tam, kde věděl, že bude zabit, a jeho smrt z něj udělala mučedníka, kterého mohou ctít i lidé, kteří nemají rádi islám. Myslím si tedy, že jsme proti sobě poštvali celý národ, mobilizovali jsme proti sobě lidi. Nevidím v tom nic dobrého. A to je náš problém, že promítáme své hodnoty, své myšlení, své zkušenosti na ostatní. Naše zkušenosti mohou platit v souvislosti s evropskými zkušenostmi, ale neodpovídají zkušenostem lidí na Středním východě, v Asii, Africe nebo dokonce v Latinské Americe. Proto si myslím, že se právě nacházíme v jiném světě a ani tomu nerozumíme. Svět se mění, starý svět končí a my bojujeme proti vzniku nového světa. Myslím, že můžeme říci, že budoucnost světa už nepíšeme my. A co je vítězstvím v této válce? Vítězstvím je stabilita. A my jsme udělali vše pro to, abychom stabilitu zničili – stabilitu na trzích, stabilitu v obchodě, stabilitu v hospodářství, stabilitu v důvěře mezi státy. Opět jsme jednoznačně prokázali, že jsme naprosto nespolehliví. Už měsíce říkám, že rozhodnutí zaútočit na Írán je hotová věc a že jde jen o to, kdy k tomu dojde, nikoli zda k tomu dojde. Přesto jsme pokračovali v předstírání, že probíhají jednání, což nám uškodilo ve vztazích s Ruskem, uškodilo nám to ve vztazích s Čínou a zničilo nás to na Blízkém východě. Rychle následujeme Izrael do koutu vyhrazeného pro vyvrhele. Například Indové jsou závislí na 2,6 milionech barelů ropy z Perského zálivu, které každý den proudí do jejich přístavů. Když se to uzavře, každá indická rodina bude muset platit válečnou daň, o které nikdy nehlasovala, 10 dolarů nárůst ceny ropy znamená 15 miliard dolarů, pokud jde o zátěž pro indické hospodářství. Nejsou jediní, ale my takhle neuvažujeme, nemyslíme na to, jaký to má dopad na ostatní, nemáme pro takové věci cit, a zaplatíme za to, myslím, strašlivou cenu, Glenne, a to je teprve začátek.

GD: Když Trump před rokem nastoupil do úřadu, zdálo se, že má některé správné nápady. Jedna z mých obav ohledně Spojených států je, že se zdá, že strategie posledních 30 let už nefunguje, že Spojené státy se vyčerpaly a pak motivují ostatní velmoci, aby je kolektivně vyvažovaly. Z mého pohledu tedy dávalo smysl, aby se USA stáhly, pak by mohly posílit svou pozici a euroasijské mocnosti by se navzájem ve větší míře vyvažovaly. A vypadalo to, že Trump směřuje tímto směrem, tedy stáhnout se z Evropy, ze Středního východu, že se chce místo toho soustředit na západní polokouli, všechno to dávalo smysl – to neznamená to, že operace ve Venezuele byla kdovíjak geniální tah, ale alespoň se zaměřil tam, kam říkal, že se zaměří. A po roce v úřadu je stále na Ukrajině, to je jeden z problémů, myslím, že Američané rozdali hodně protivzdušné obrany a dalších zbraní, které mohly být použity. Ale také nyní upevňují pozici USA na Blízkém východě, možná ne upevňují, ale utrácejí spoustu zdrojů. Jak si vysvětlujete, že to, co se zdálo být strategií, se nijak nedodržuje?

DM: Zaprvé, žádná strategie neexistuje. Víte, to je ten problém, ten nový dokument, který byl zveřejněn jako nová národní vojenská strategie – neexistuje žádný skutečný důkaz, že bychom se jí řídili. Zaměření na západní polokouli neznamená a nemělo by znamenat invazi do jiných zemí západní polokoule. Víte, to všechno je prostě směšné. Mluvíte o radikálním islámu a islamistickém terorismu – a útočíte na Írán, to nesedí. Kdybyste řekli, že se zaměříme na nebezpečí v Pákistánu, nebezpečí v Sýrii, to by bylo věrohodné, ale ne v Íránu. Zároveň říkáte, že máme obrovský problém s drogami, máme problém s obchodováním s lidmi a drogami, a hlavním místem, kde k tomu dochází, je Mexiko. To je pro nás nejnebezpečnější, ale my útočíme na Venezuelu, i když k tomu nemáme žádný skutečný důvod, protože Venezuela byla ochotná s námi obchodovat. A pak jsme unesli prezidenta a jeho ženu, zaplatili jsme miliony dolarů, abychom podplatili různé lidi v zemi, aby nás vpustili dovnitř, a pak jsme mluvili o této brilantní vojenské operaci. No, jsem si jistý, že to bylo brilantní, je to policejní operace, paramilitární policejní operace umožněná americkou armádou. Ale není to strategie, není to opravdu výsledek. My Venezuelu neovládáme, Venezuela ovládá Venezuelu. A oni mají čas. Mezitím jsme na hranicích s Mexikem nic nezměnili, je to sice lepší než dřív, ale nezastavili jsme příliv drog a obchod s lidmi do naší země. Stále sem proudí, ne v takovém množství jako dřív, ale stále sem proudí a miliardy dolarů v hotovosti stále proudí na jih do Mexika. Takže je tu spousta věcí, které jsou jen fikcí. Nemyslím si, že existuje nějaká strategie. Protože každý rozumný Američan by se podíval na Blízký východ a řekl by, že toto místo nepotřebuje americkou vojenskou sílu, pokud se do toho zapojíme, všechno zničíme. To by mohlo vyhovovat Izraeli, alespoň dočasně, ale nikdy jsem nevěřil, že to je pro Izrael dobré, nevidím žádný důkaz, že by tato věc zvaná Velký Izrael, o které se otevřeně mluví a která zahrnuje získání území kolem Izraele, aby se Izrael stal velkým státem s šesti, sedmi miliony Židů, měla šanci na úspěch. Myslím si, že to, co to způsobilo, je, že to urazilo, rozhněvalo a odcizilo prakticky všechny v regionu. Takže si myslím, že než to skončí, bude třeba se pokusit odpovědět na otázku, zda Izrael to všechno přežije. To je ta skutečná otázka, nejsem si jistý, zda to přežije, Írán to přežije, je tu určitě už 2700 let. Je to jako jít do války s Čínou. Přežije Čína? Samozřejmě že přežije, existuje už 5 000 let. Stejně tak Indie. Otázka zní, zda pokud se zapojíte do těchto hloupých válek, přežijeme to my Američané. Jsme ve světě relativně noví, nejsme civilizační stát jako takový. Všechny tyto věci budou v následujících týdnech předmětem diskuse. A myslím, že prozatím prezident Trump prostě nařídí všem, aby pokračovali v útocích, bombardování, cílených úderech. To je vše, co může udělat, může vyhrožovat dalšími sankcemi, ale myslím, že ty už do značné míry ztratily svůj účinek. Myslím, že to je příčinou nenávisti a nepřátelství vůči nám v Íránu. Takže z toho pro nás nevidím nic dobrého. Myslím si však, že Persie z toho vyjde mnohem silnější a vlivnější.

GD: Říkáte, že Izrael možná nepřežije, jak by podle vás zanikl? Bylo by to kvůli stažení USA, hospodářským důsledkům této války, útěku obyvatel, vojenské porážce nebo jakým způsobem?

DM: Vše z výše uvedeného. Poslechněte si, jak Netanjahu vysvětluje svých takzvaných sedm front. To ale není udržitelné. Izraelci údajně nyní mobilizovali dalších 100 000 záložníků, bude zajímavé sledovat, kolik z nich se dostaví do služby. V Izraeli se mluví o invazi do Libanonu, o pronásledování Hizballáhu, protože ze vzduchu nelze dělat všechno. V určitém okamžiku bude Izrael vyčerpaný a na dně, podobně jako Ukrajina. Dnes není otázkou, zda Rusko přežije, ale zda přežije Ukrajina. Ať to bude jak to bude, určitě to nebude jako dřív. Znamená to tedy, že Izrael možná v nějaké podobě přežije, možná, ale nebude to jako dřív ani jako dnes. Víte, tyto věci závisejí na řadě činitelů, ale musíte se podívat na trendy, které momentálně nejsou příznivé.

GD: Co si myslíte, že se bude dít v příštích dnech a týdnech? Myslím tím, jaká je možná eskalace. Nevidím, co by USA mohly udělat jinak, kromě snad útoku, tedy pokračovat v tom, co dělají. Ale jak vidíte možnou eskalaci ze strany Íránu a vzhledem k tomu, že, jak jste řekl předtím, konflikt se již velmi rychle regionalizoval, vidíte možnost, že se stane globálním? Za jakých podmínek by se podle vás mohli připojit Číňané nebo Rusové? Myslím tím, že pokud sledují to, co sledujeme my, mohli by dojít k závěru, že Íránci si věci vyřeší sami.

DM: Pokud se Izraelci rozhodnou použít taktickou jadernou zbraň nebo jakoukoli jadernou zbraň s cílem zastavit neutuchající raketové útoky Íránu, myslím, že to situaci dramaticky změní. Nejsem si jistý, zda by to Izrael přežil. Rusové a Číňané by v tom okamžiku určitě zasáhli a dali nám jasně najevo, že pokud se to nezastaví a bude pokračovat, aktivně se připojí k boji proti Izraeli a proti nám. A nemyslím si, že Izraelci něco takového udělají okamžitě. Předpokládám, že v určitém okamžiku Izraelci řeknou: „Pokud Írán nepřestane, odpálíme jadernou zbraň.“ To je podle mě to, co by se mohlo stát. Nemáme nad Izraelem žádnou kontrolu, Izrael kontroluje nás, to je zcela jasné, takže pokud Izrael nedokážeme kontrolovat a Izrael to udělá, zasáhnou Rusko a Čína. A zasáhnou v okamžiku, kdy vyčerpáme své zásoby. Jak tedy můžeme vést významný boj? Víte, až do tohoto okamžiku, po celou dobu proxy války na Ukrajině, za kulisami i na veřejnosti, se mluvilo o tom, že nemůžeme zajít příliš daleko, že musíme myslet na své válečné rezervy. Ale nakonec, postupem času, byla tato opatrnost odhozena. Protože neexistovaly žádné důkazy o tom, že Rusko bylo poraženo, že Rusko bylo zničeno, že sankce fungují, a tak jsme se rozhodli, že do války na Ukrajině budeme vkládat stále více a více. No, selhalo to na celé čáře a vyčerpali své válečné rezervy v Německu, ve Francii, v Británii a v dalších zemích. A v této situaci Rusové a Číňané řeknou: „To stačí, přestaňte, Izrael použil jadernou zbraň, to nebudeme tolerovat, a pokud nepřestanete, můžeme jako odpověď použít jadernou zbraň.“ Co uděláme? Myslím, že musíme Izraelcům říct, že musejí přestat, a pokud nepřestanou, odejdeme. Myslím, že se do této situace dostaneme. A to není konečný stav, který jsme plánovali, plánovali jsme jiný konečný stav – Írán a jeho zlí vůdci, kteří jsou zodpovědní za terorismus a ohrožují celý svět, se budou muset podrobit. Ne, nemusejí. A neudělají to.

GD: Je těžké předvídat, jak se to bude vyvíjet. Podívejme se na válku na Ukrajině, jak opatrná byla rétorika na začátku, jak opatrný byl Západ, pokud jde o dodávky zbraní, a kde jsme dnes, když německý kancléř chlubí, jak jsme způsobili v Rusku nesčetné oběti. Myslím tím, že na začátku roku 2022 tu něco takového nebylo, takže vzhledem k tomu, jak rychle tato válka s Íránem eskaluje, je to, co říkáte, rozhodně možné. Ještě poslední otázka: vidíte nějaké možnosti nebo cesty, jak by Trump mohl tuto válku ukončit, nebo je to prostě nemožné, protože Íránci potřebují, jak předpokládám, vyhnat Američany z regionu?

DM: Všechno řídí Netanjahu, takže pozorně poslouchejte Netanjahua a budete vědět, co Trump udělá. Řekněme si to upřímně – Trump přijímá rozkazy od Netanjahua, není nezávislý, má doma lidi, kteří ho tlačí určitým směrem. V důsledku toho nevidím, že by se v Washingtonu v dohledné době něco změnilo, všichni prostě řeknou: „No, budeme pokračovat v bombardování, budeme pokračovat v raketových útocích a nakonec uspějeme.“ To jsme dělali 78 dní nad Kosovem. A nakonec to nebyla vzdušná a raketová válka, která přesvědčila Srby, aby opustili Kosovo, ale rozhodnutí Ruska přestat Srbům pomáhat, řekli: „Ne, nemůžeme vám přes zimu dodávat palivo, jídlo a léky.“ Stalo se to proto, že Strobe Talbott, náměstek ministra zahraničí, odjel do Moskvy a vyjednal dohodu, deal, jak rád říká prezident Trump, a ta dohoda zahrnovala řadu slibů, které jsme dali, abychom Rusy přesvědčili, aby to udělali. Rusové to dnes zpětně považují za moment hluboké hanby ve své historii. A myslím, že mají pravdu, ale nemyslím si, že v té chvíli měli na výběr. No, teď mají na výběr. Číňané mají na výběr. Zbytek světa už není tak slabý jako kdysi, což je součástí vlny nových změn v naší civilizaci a ve světě, které americká vláda nechce přijmout. V tuto chvíli jsme v boji, pokud jde o rakety a konvenční zbraně, s téměř rovnocenným protivníkem, jak se říká. To je něco, co jsme si nikdy nedokázali představit. Prezident Trump vyjádřil šok a překvapení, stejně jako Whitkoff, že Íránci ještě nekapitulovali. Protože z jejich pohledu, založeného na jejich zkušenostech s realitním podnikáním v New Yorku, je způsobená škoda tak strašná, že se vzdáte a odejdete, poddáte se a podepíšete dohodu. No, tohle není realitní podnikání. Tohle není New York City, zde je civilizační stát, který se absolutně nevzdá požadavkům židovského státu na Blízkém východě, které jsou podpořeny americkou vojenskou silou. Takže si nemyslím, že s prezidentem Trumpem v tuto chvíli daleko dojdeme, možná později se něco změní. A oblastí, o které jsme ještě nemluvili a kterou by všichni měli pečlivě sledovat, je náš trh s dluhopisy. Zejména 10leté dluhopisy a výnosy porostou. Podívejte se na de-dolarizaci, podívejte se na naši finanční slabost. Tyto věci jsou důležité. Myslím, že bychom mohli skončit ve velmi vážné finanční krizi, rozhodně horší než té, které jsme čelili v letech 2007 a 2008. To je pravděpodobně další činitel v této mnohostranné rovnici, který by nás mohl zásadně vyřadit ze hry. Ale ať se nakonec stane cokoli, jsme svědky konce starého Blízkého východu, jsme svědky konce americké vojenské hegemonie a politické dominance. To je to, co sledujeme.

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Na úvodním obrázku Alí Chameneí (1939-2026, nejvyšší vůdce Íránu v letech 1989-2026. Zdroj: english.khamenei.ir (prostřednictvím Wikipedie Commons)

Rozhovor prof. Diesena s plk. v. v. Douglasem MacGregorem.

.

GD: Vítejte zpět, dnes je tu s námi plukovník Douglas Macgregor, vyznamenaný válečný veterán, autor a bývalý poradce ministra obrany USA. Děkujeme, že jste se k nám opět připojil. Nyní se blížíme ke konci třetího dne války proti Íránu. Myslím, že lze říci, že Trump doufal v rychlou válku, ale nezdá se, že by zde došlo k nějaké rychlé změně režimu. Jak to hodnotíte, jak bychom měli měřit vývoj války a co můžeme očekávat?

DM: Myslím, že první věc, kterou můžeme říci, je, že Íránci zaútočili na nejméně 27 základen, včetně přístavních zařízení na Blízkém východě, od letecké základny Incirlik až po Dubaj v Perském zálivu. Válka se tak fakticky regionalizovala a důsledky těchto akcí zatím nelze plně docenit. Všichni víme, co se děje v Perském zálivu a co se již stalo na ropných trzích. Dnes se ropné trhy v Evropě otevřely s nárůstem o 20 %, a to pouze na základě pravděpodobnosti, že dodávky ropy budou po určitou dobu narušeny. Myslím si tedy, že se blížíme k ceně přes 100 dolarů za barel. Dostaneme se tam poměrně rychle, jak vysoko, to nevím, ale myslím si, že k tomu dojde. A pokud se podíváte na místo jako Spojené arabské emiráty, velmi levné drony porazily to, co se jeví jako jedna z nejdražších vzdušných a raketových obran na světě, a vyřadily z provozu řadu letišť a letištních drah. Musíte si uvědomit, že v Perském zálivu působí nejrůznější mezinárodní konglomeráty, zejména mnoho indických konglomerátů, které prostřednictvím Spojených arabských emirátů a Dubaje realizují obrovské obchody. To vše je nyní prakticky zastaveno. Jsou tam také miliony lidí, asi 4,6 milionu Indů, kteří vlastní podniky v Emirátech a nyní jsou uvězněni, a oni jsou klíčovou součástí ekonomiky. Kromě nich jsou tu stovky tisíc, pravděpodobně miliony Evropanů, Američanů a dalších, kteří uvízli. V současné době musíte překročit hory dolů do Maskatu, abyste našli letadlo, které vás odveze. Myslím, že škody na ropné infrastruktuře teprve začínají. Máme důkazy, že některé ropné rafinerie byly zasaženy, zejména v Saúdské Arábii, a myslím, že toho uvidíme ještě více. Jsme tedy na začátku toho, co je zjevně dlouhá regionální válka. A ještě jsme ani nezačali posuzovat možnost, že se do ní zapojí další strany. Protože tato nouzová situace vyvolaná válkou v Perském zálivu má dopad na Indii, severovýchodní Asii, Turecko i Evropu. V podstatě se nyní celý svět soustředí na tuto válku, která je zdánlivě mezi Izraelem a Íránem. Zábavné na této válce je, že nezačala společným izraelsko-americkým útokem. Začala izraelským útokem. Ministr zahraničí Rubio řekl skupině osmi, tedy senátorům amerického Senátu, kteří jsou členy Senátního výboru pro ozbrojené síly, že Izrael zahájil útok, že jsme o tom nebyli informováni, že jsme nebyli varováni, že to udělají, že jsme věděli jen to, že je to možné, a my jsme se rozhodli se prostě připojit. A teď začínáme pociťovat plný dopad všech těchto raket, řada raket byla vystřelena na lodě, víme, že tři stíhačky F-15 byly sestřeleny, připisujeme to přátelské palbě, i když o tom panují určité spory. Mnozí v regionu a ve světě jsou přesvědčeni, že to udělali Íránci. V každém případě jsme ztratili tři F-15, ale neztratili jsme piloty. Ztratili jsme však americké námořníky, vojáky, letce nebo mariňáky, jen nevíme kolik – přiznali jsme, myslím, tři nebo čtyři, ale mám podezření, že jich je víc. Otázka zní, kam směřujeme? Myslím, že směřujeme k dlouhé válce. Jsem si jistý, že posloucháte prohlášení ministra Hegsetha, prezidenta Trumpa, plná řečí o státě podporujícím terorismus a o tom, jak to musí být, že se nakonec bude muset podřídit Izraeli a Spojeným státům. Myslím, že to jsou velmi neopatrná a hloupá prohlášení, která neodpovídají realitě. Upřímně řečeno, Glenne, pokud bychom měli zájem bojovat proti radikálnímu islámu, pravděpodobně bychom se soustředili na Pákistán. A určitě na Sýrii, kterou v současné době ovládají zbytky ISIS a Al-Káidy. Tyto dva státy se však zdá se příliš neřeší – zejména Pákistán je již dlouhou dobu jakýmsi inkubátorem radikálního islámu a islamistického terorismu. Jde tedy ve skutečnosti o zájem Izraele zničit Írán a odstranit ho jako překážku izraelské vojenské hegemonie nebo židovské nadvlády, jakkoli to chcete nazvat. A my jsme do toho zapojeni, jsme tomu oddaní. A myslím si, že nakonec bude mít logistika pravděpodobně velký dopad, protože nám dojdou rakety. A myslím, že už jsme na té cestě, protože si prostě nemyslím, že prezident Trump nebo jeho poradci opravdu věří, že by skončili v dlouhé válce s Íránem, a to je místo, kde se právě teď nacházejí.

GD: No, kromě vojenských cílů, jak jste zmínil, jsme také viděli útoky na přístavy, ropné rafinerie, lodní dopravu, letiště, zdá se, že jde také o několik civilních cílů. Překvapilo vás to? A jak vidíte, řekněme, kalkulace na íránské straně? Protože na jedné straně chtějí způsobit co největší újmu, ale předpokládám, že nechtějí zatáhnout příliš mnoho dalších vnějších aktérů, protože to s sebou nese riziko, že se do války zapojí státy Perského zálivu, nebo dokonce Evropané, kteří naznačili, že by se zapojili a bránili svá aktiva, své základny a své spojence? Jak hodnotíte, řekněme, kalkulace íránské strany?

DM: Myslím, že Íránci vědí, že Emiráty a Saúdové hráli dvojí hru, že se snažili hrát na obě strany, jak se říká. Takže si nemyslím, že by Íránci něčeho z toho litovali, a myslím, že chtějí, aby svět pocítil bolest, protože oni sami pociťují akutní bolest. To tedy není vůbec překvapivé. Pokud jde o Evropany, ti od samého začátku věděli, že Írán nepředstavuje žádnou hrozbu. Víte, bylo to směšné, když jsme trvali na výstavbě protiraketové základny v Rumunsku s odůvodněním, že chráníme naše evropské spojence před íránským raketovým útokem. Nikdo tomu nevěřil, je to nesmysl. Pokud jde o zásah Evropanů, myslím, že Britové vyslali své F-22, ale zda něco opravdu udělali, to nevím. Vím, že jejich základny na Kypru byly zasaženy a předpokládám, že pravděpodobně vyřazeny z provozu. Takže nevím, co si mám myslet o evropském zásahu. Myslím, že je to spíš plané řeči, ale uvidíme, určitě by mohli poslat nějaké lodě. Ale pak by byli v nebezpečí a vše záleží na tom, zda s tím evropské národy budou souhlasit. Opět je třeba rozlišovat mezi Íránem a šíity na jedné straně a drtivou většinou muslimů, kteří jsou sunnité, Arabové a Turci, na straně druhé. A myslím, že Evropané jsou o něco sofistikovanější než Američané. Nezaměňují je, chápou, že Írán je jiný, že Írán má jiné zájmy a že Írán jako civilizační stát, Persie, je jiný, je zcela odlišný od ostatních umělých konstruktů vytvořených po první světové válce. Uvidíme, ale od Evropanů moc nečekám. Víc mě znepokojují Číňané a Rusové, a když říkám znepokojují, myslím tím, že si kladu otázku, jak dlouho budou stát stranou a nechají to takto pokračovat. Protože to zjevně není v jejich zájmu, chtějí, aby Írán přežil. Írán je klíčovou součástí BRICS, je součástí iniciativy Pás a cesta. Turci chtějí, aby Írán přežil. Neslyšel jsem žádné stížnosti Turků na zničení naší letecké základny v Incirliku, protože vědí, že je to naše letecká základna, a vždy byli zdrženliví, pokud jde o to, aby nám umožnili operovat z této základny proti komukoli v regionu. Myslím si tedy, že jsme svědky toho, jak se svět ubírá zcela novým směrem. Řekl bych, že to je konec Sykes-Picotovy dohody. Myslím, že se změní mapy, a byl bych velmi překvapen, kdyby všechny tyto rodinné diktatury v Perském zálivu přežily ve své současné podobě. Myslím, že hospodářské škody se budou jenom prohlubovat. Indové se již obrátili ohledně nákupu ropy na Rusy. A to pro ně dává naprostý smysl, jsem překvapen, že s námi vůbec někdy spolupracovali. Dolar ztrácí rychlost a výšku. Myslím tím, že ekonomicky je to pro nás katastrofa, finančně je to pro nás pohroma. Bude to trvat delší dobu, ale časem se to pro nás bude zhoršovat. Pamatujte, že jsme to my, kdo se chlubí světu, jak jsme mocní a jak se celý svět musí třást strachem z americké vojenské síly. Lidé tedy budou očekávat, že budeme jednat. Írán na druhou stranu nemusí dělat nic jiného, než přežít. Dokud Írán přežívá a čím déle válka trvá, tím slabší vypadáme my, tím slabší vypadá Izrael a tím silnější vypadá Írán. A já si myslím, že Írán přežije. Nevidím žádný důkaz, že by najednou zvedl telefon, zavolal do Washingtonu a prosil o milost. To se podle mě nestane. Takže jsme v opravdové pasti. Myslím, že nakonec budeme z regionu vymeteni. Podívejte se, co se právě teď děje v Iráku, šíité povstávají a irácká vláda nás chce dostat ze země, chce nás pryč už roky. Myslím, že budeme muset odejít. Nemyslím si, že by někdo, kdo žije v Perském zálivu, chtěl, abychom byli v blízkosti jejich přístavů, letišť nebo čehokoli jiného. Myslím si tedy, že se pro nás schyluje ke katastrofě. A co se týká Izraele, izraelská železná kupole (Iron Dome) nefunguje moc dobře, a peřstože se rozhodně snažíme odpalovat rakety na podporu Izraele v rámci protivzdušné a protiraketové obrany, zdá se, že Íránci technologicky pokročili mnohem dál, než jsme očekávali, a nyní jsou schopni odpalovat rakety s návnadami, které, jak víte, mají více hlavic, a pak skutečná nebezpečná raketa proletí, zatímco my jsme zaneprázdněni návnadami. Takže to pro nás nefunguje příliš dobře. Ale zajímavé je, že na Západě nám sdělovací prostředky jako vždy ukazují nádherný obraz amerického a izraelského vojenského úspěchu. Ale nemyslím si, že je to obraz, který začíná vnímat zbytek světa.

GD: Ano, když člověk sleduje naše zpravodajství, má dojem, že se už plánuje převzetí moci novou vládou a tak dále – je podivné, že se tyto příběhy tak liší od reality. Ale vypadá to, že to bude dlouhá válka. Jaký by tedy mohl být další scénář – řekl jste, že Spojené státy a Izrael budou vyčerpány jako první, a pak to asi skončí. Nebo vyjde impulz od států Perského zálivu, které budou požadovat, aby Spojené státy ukončily válku?

DM: Všechny přístavy, které obvykle používáme k doplnění našich námořních sil a k jejich opětovnému vybavení raketami a střelami a tak dále, byly zničeny. Jsme tak nuceni ustoupit až do Indie, která je od této oblasti poměrně daleko. V tuto chvíli můžeme ustoupit do Itálie. Myslím, že Kréta je možná mimo dosah, doufám, že ano. Ale jde o to, že všechno, na co jsme byli zvyklí, se teď musí změnit, válka se pro nás stala mnohem náročnějším úkolem. Pamatujte, že nejen uzavřeli Hormuzský průliv, ale také uzavřeli Suezský průplav, protože uzavřeli Rudé moře. Obchodní situace je tedy ponurá, vojenská situace je problematická. A nemyslím si, že dokážeme vyrábět rakety dostatečně rychlým tempem, abychom udrželi krok se spotřebou. A my jsme po celou dobu dodávali Ukrajině obrovské množství raket. A teď začínáme pociťovat problémy, protože velká část z nich je pryč, nebude to trvat dlouho, možná ještě pár dní, než začneme naše rakety využívat ekonomicky. A to znamená, že nemůžete sestřelit většinu toho, co na vás střílí. Pamatujte, že mluvíte o vystřelení nejméně dvou nebo tří raket na každou přilétající raketu a my stále nedokážeme úspěšně zamířit a sestřelit hypersonické rakety. A mnoho z těchto raket letí rychlostí Mach 3, 4, 5 a 6, což jsou rychlosti, které přesahují naše technologické možnosti. Takže si myslím, že z logistického hlediska budeme mít obrovský problém. A možná se teď zastavíme, ať už jsou to budou Rusové a Číňané, kdo bude ochoten zprostředkovat jednání, nebo Indové. Myslím, že Indie by byla pravděpodobně nejlepší volbou pro zprostředkování. Koneckonců jsou neutrální. Navzdory nedávné návštěvě Modího v Izraeli, kterou považuji za neuváženou, mají Modí a Indie kulturní vazby na Írán a sanskrt a indická civilizace jsou součástí perské civilizace. Myslím si tedy, že Indové mají příležitost překlenout propast mezi námi, Izraelci a Íránem. Uvidíme. V tuto chvíli si nemyslím, že by Írán upadal do chaosu. Ano, zabili jsme nejvyššího vůdce, ajatolláha Chámeneího, ale nevidím žádné důkazy o tom, že by to narušilo jednotu úsilí, velení a řízení. Další výhodou Íránců, a to je velmi důležité, je to, že velká část jejich kapacit je široce rozptýlena. To nám velmi ztěžuje situaci. A i v nejlepších časech jsme měli historicky velké potíže s čímkoli, co je mobilní. Takže v blízké budoucnosti nevidím žádné dobré zprávy. Doufám, že ve Washingtonu jednáme s dalšími, kteří by mohli pomoci zprostředkovat nějaké řešení této katastrofy. Vím ale, že o víkendu jsme zřejmě projevili zájem o jednání, nevím přes jaké kanály, ale zřejmě to přišlo z Bílého domu Donalda Trumpa a Íránci řekli nejen ne, ale rozhodně ne.

GD: Ukončení této války bude opravdu stát hodně peněz. Myslím, že je možná trochu pošetilé ji teď ukončit, vzhledem k tomu, že druhá strana by mohla jednoduše doplnit své rakety a za pár týdnů se vrátit. Ale co si myslíte, že by Íránci chtěli z této války, než by ji souhlasili s tím, aby skončila?

DM: Nevím, co řeknou, ale myslím, že chtějí, abychom odešli z regionu. A myslím, že jim vyhovíme, protože jsme k této válce přispěli. A spojili jsme se s Izraelem, který je v každém případě vyvrhelem, protože Izraelci jsou již široce nenáviděni a opovrhováni za svůj program masového vraždění a vyhnání v Gaze. Tato válka nyní tyto věci ještě hodně zhorší. Myslím si, že i pro Turky bude teď mnohem pohodlnější požádat nás, abychom odešli, a myslím si, že budeme vyzváni, abychom odešli. Jinými slovy, myslím si, že strategicky obětujeme naši pozici v regionu ve prospěch Izraele, ale nemyslím si, že Izrael z toho bude mít prospěch. A víte, takové věci budou mít dalekosáhlé důsledky. Pokud žijete na Korejském poloostrově, už máte dost americké vojenské přítomnosti. Nevidíte v ní smysl, protože Číňané nemají zájem o válku a Korejcům dali jasně najevo, že pokud něco podniknou, Čína jim nijak nepomůže. Myslím, že Korejci pravděpodobně říkají, že je čas, aby Američané odešli, a že pak budeme muset spolupracovat s Čínou, abychom sjednotili poloostrov a dospěli k nějakému stabilnímu řešení na poloostrově. Myslím, že Japonci to sledují a začínají se zamýšlet nad tím, jak úzce s námi chtějí spolupracovat. Myslím, že jde o to, zda vypadáme silní, mocní, neporazitelní a nezranitelní, nebo ne. A bohužel pro nás musíme vypadat neporazitelně a nezranitelně. Nyní jsme se vystavili všem možným mimořádným problémům, kterým bychom se jinak mohli vyhnout. Víte, vojenská síla je jedna z těch věcí, u kterých nikdo neví, co máte, dokud ji nepoužijete. Vzpomeňte si, v roce 1940 všichni říkali: „Díky Bohu za francouzskou armádu, největší armádu v Evropě, nejlépe vybavenou, s více tanky, více tímto, více vším.“ To ale rychle pominulo. Stejně tak britská armáda, ta taky nevydržela moc dlouho. Myslím, že dnes žijeme ve světě, kde stará éra končí a začíná nová, a pro budoucnost budou platit nová pravidla. A ta nebudou psána ve Washingtonu, budou psána, myslím, převážně v Asii a do jisté míry v Evropě a na Středním východě, ale budou psána místními národy, ne námi. To je dlouhodobá prognóza. Jak dlouho to potrvá, je těžké odhadnout, ale v současné době Íránci hodně trpí, ale také způsobují hodně utrpení a nemají žádný důvod přestat.

GD: No, pokud by někdo chtěl vyhnat Spojené státy ze Středního východu, myslím, že by se mohl zaměřit na tři oblasti. Jednou z nich by samozřejmě byla vojenská přítomnost a vojenské základny, které jsou bombardovány, tou druhou by samozřejmě byly ekonomické zájmy a třetí oblast by byla to, na co jste také narážel, tedy důvěryhodnost USA. Jak vidíte širší, řekněme, geopolitické důsledky toho, že důvěryhodnost USA byla takto otřesena, protože to je zjevně opakem toho, co Trump chtěl. Celý jeho přístup, myslím, spočívá v tom, že ukazuje velkou sílu a doufá, že protivníci ustoupí. A jak řekl Witkoff, Trump byl velmi překvapen, že se Íránci ještě nevzdali, když viděli všechnu tu obrovskou vojenskou sílu USA. A co se stane teď, když se ukáže, že to jsou Spojené státy, které musejí a najít cestu k důstojnému odchodu?

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Na úvodním obrázku Alí Chameneí (1939-2026, nejvyšší vůdce Íránu v letech 1989-2026. Zdroj: english.khamenei.ir (prostřednictvím Wikipedie Commons)

Rozmýšľam, koľko cynizmu a arogancie potrebujete na to, aby ste vojenskú agresiu proti Iránu označili za „humanistickú“ a aby ste ignorujúc všetky civilné obete falošne tvrdili, že stojíte za iránskym ľudom a zároveň podporovali americko-izraelské brutálne bombardovanie. Tým dobročinným agresorom z Izraela a USA sa hneď v prvých hodinách podarilo spáchať strašný vojnový zločin, keď zbombardovali dievčenskú základnú školu, v ktorej zahynulo vyše 85 detí! OSEMDESIATPÄŤ!!! Ale od západných predstaviteľov ste nepočuli ani slovo zdesenia, ani slovo odsúdenia, ale opakovanie tých istých ničím nepodložených lží o snahe Iránu vyrobiť jadrovú zbraň. Fakt vám to nič nepripomína? Fakt ste zabudli na Irak 2003? Ako môžete mlčať pri takých zverstvách?!

Český premiér Babiš dokonca podporil útok na Irán a absurdne odsúdil iránske odvetné údery na tie krajiny Perzského zálivu, z ktorých Američania útočili na Teherán, pričom detinsky klamal, že tieto štáty sa na operácii nijako nepodieľali. A prezident Petr Pavel sa alibisticky vyhováral, že je vraj predčasné (sic!!!) hodnotiť útok Izraela a USA, ale to, čo nie je predčasné, je odsúdiť iránsky režim. Neuveriteľné. Hoci generálny tajomník OSN jasne a tvrdo odsúdil agresiu ako flagrantné porušenie medzinárodného práva, Česi sa v tom odrazu nevedia zorientovať.

Podobne ako u nás bývalý minister hospodárstva Karel Hirman najprv (tak, ako je to už u Demokratov zvykom) tupo klamal, že Irán vraj odmieta zrušiť svoj vojenský jadrový program, aby nakoniec síce pripustil, že táto vojna síce ohrozí bezpečnosť dodávok ropy na svetové trhy, teda aj k nám, no za to je zodpovedný – čuduj sa svete – Irán! A túto tragikomickú demagogickú postavičku niekto stále považuje za odborníka. Nuž takto, pán Hirman. Vy ste predsa so všetkými opozičnými mudrlantmi vykrikovali, že ruskú ropu nepotrebujeme, že ju môžeme dovážať z Perzského zálivu… Ups! Tak kde nastala v tej vašej konštrukcii chyba? Len idiot alebo sabotér môže podporovať odrezanie Slovenska od všetkých relevantných energonosičov.

Najsmutnejšie sú postoje takých krajín ako je Kanada alebo Ukrajina. Kanadský premiér Mark Carney dojal svet, keď na WEF v Davose vyhlásil, že menšie krajiny musia spolupracovať, aby sa vyhli nátlaku veľmocí. Dnes servilne podporil Trumpa. V takom prípade si Kanada asi naozaj zaslúži, aby sa stala 51. štátom USA. A Ukrajina? Prekvapí vás, že Zelenskyj po tom, čo podporil únos venezuelského prezidenta, podporil aj americký útok na Irán? Čo potom od nás chce taký štát, ktorý sám podporuje agresora?

Ja žiadam všetkých tých bezškrupulóznych pokrytcov len o jediné: už nikdy nemoralizujte o Ukrajine. Nemôžete schvaľovať v Iráne, Venezuele či na Kube to, čo odsudzujete na Ukrajine. Nemôžete si vyberať z medzinárodného práva hrozienka. Nemôžete posudzovať svetový poriadok selektívne. Vaše moralizovanie stráca akúkoľvek hodnotu, keď požadujete súcit s ukrajinskými deťmi a pohŕdavo sa vyjadrujete o palestínskych deťoch – tak ako Magda Vášáryová. Nemáte žiadne právo hnať nás na pokraj tretej svetovej vojny kvôli Ukrajine, no neprotestovať ani slovom proti v tomto prípade naozaj „ničím nevyprovokovanému útoku“ proti Iránu. Nemáte právo hovoriť už vôbec nič.

Toto nie je „America first“. Toto je „Israel first“. Toto je podpora nelegálnych a nelegitímnych expanzívnych plánov židovského štátu, ktoré ohrozujú stabilitu Blízkeho východu a ktoré nevie nikto zastaviť. A je to naša spoločná vina. Pretože keď Donald Trump vidí, že všetko mu prejde, že nikto neurobil vôbec nič, aby ho zastavil, keď bombardoval Irán v júni minulého roka, keď urobil prevrat vo Venezuele, keď sa rozhodol vziať si Grónsko, Panamu či Kanadu a dnes oznamuje „priateľské prevzatie Kuby“ a keď teraz zisťuje, že nikto mu nekladie prekážky ani pri zničení iránskeho režimu – prečo by sa zastavoval? Kde sú teraz členovia tej jeho „Rady mieru“? Miništrujú pri svojvoľných vojnách?

Je naozaj trápne vidieť teraz nepriateľa v Rusku. Ani Rusko neútočí na civilistov tak tvrdo a bezohľadne ako Izrael a USA. Keď počujete bývalého šéfa českej diplomacie Jana Lipavského, že „rozumie“ dôvodom, pre ktoré USA a Izrael zaútočili na Irán a na námietky protiprávnosti ich agresie škandalózne odpovedá – „Čo urobil Irán pre medzinárodné právo?“ – je vám jasné, že od takýchto militantných hlupákov sa ochrany svetového poriadku nedočkáte. Potom ale padajú všetky argumenty proti správaniu Ruska. Opakujem: tí, ktorí ignorujú pošliapavanie medzinárodného práva v Iráne, nemajú právo niečo vyčítať Rusku. Sú to takí istí zločinci. A všetci, ktorí chápu nebezpečenstvo aktuálnej situácie, by mali byť schopní dotiahnuť toto uvažovanie až do dôsledkov: Je najvyšší čas zastaviť Donalda Trumpa. Nie Rusko, nie Irán a už vôbec nie Čína, ale Spojené štáty sú najväčšou hrozbou pre svetový mier. Už to konečne pochopte. Toto nie je spojenec. Toto nie je ani len regionálny hegemón. Toto je nebezpečný psychopat, ktorý sa chce stať pánom sveta. A takým sa neustupuje.

.

Zdroj: https://www.facebook.com/ChmelarEduard

Zdroj úvodní fotografie: Bílý dům (prostřednictvím Wikipedie Commons)

Text Alastaira Crooka je z 28. února, tedy ze dne napadení Íránu ze strany Izraele a USA.

.

Čtvrteční diplomatická jednání (26. února) – navzdory optimistickým prohlášením zprostředkovatelů a vyjednavačů – potvrdila zásadní patovou situaci. Požadavky USA vůči Íránu byly následující:

• Úplné odstranění jaderných zařízení ve Fordow, Natanzu a Isfahánu.
• Převod veškerého obohaceného uranu do Spojených států.
• Ukončení všech časově omezených ustanovení (sunset clauses) a zavedení trvalých omezení.
• Přijetí nulového obohacování – s výjimkou výzkumného reaktoru v Teheránu, který smí zůstat v provozu.
• Minimální zmírnění sankcí předem; další zmírnění až po úplném splnění požadavků.

Tyto požadavky byly zjevně formulovány tak, aby bránily diplomatickému řešení, nikoli aby jej usnadňovaly. Odráží strategii zakořeněnou v instinktivním předpokladu slabosti Íránu, který v případě demonstrace síly americké armády jistě podlehnou a kapitulují. Tato hypotéza byla vždy arogantní. Ukázala se jako zjevně nepravdivá, protože Teherán, jak bylo předvídatelné, požadavky USA odmítl:

• Írán trval na uznání svého práva (podle NPT [Nuclear Non-Proliferation Treaty, Smlouva o nešíření jaderných zbraní z r. 1968 – pozn. red.]) obohacovat uran pro civilní účely.
• Odmítl „nulové obohacování“.
• Odmítl převést íránský obohacený uran ze svého území.
• Trval na tom, že jakákoli dohoda musí zahrnovat uznání jeho práva na obohacování – a významné zrušení sankcí. Írán odmítá pojetí neomezených omezení, které jsou mu ukládány.

Nálada na konci jednání byla rozhodně optimistická. Hlavní íránský vyjednavač ministr zahraničí Arágčí řekl: „Dnešní kolo bylo dosud nejlepší. Jasně jsme představili naše požadavky.“ Íránská strana chtěla domácímu i zahraničnímu publiku jasně ukázat, že vyjednávání bere velmi vážně.

Zprávy z USA však naznačují, že rozhodnutí o útoku bylo již učiněno během summitu v Mar-a-Lago 29. prosince 2025 mezi Netanjahuem a Trumpem.

Íránské vedení dobře chápalo, že žádné ústupky, které by Írán mohl v jednáních rozumně nabídnout, by Trumpovi nepřinesly jeho vytoužené rychlé politické „vítězství“. O to více, že Írán trval na tom, že protiraketová obrana není předmětem jednání.

Ačkoli americký ministr zahraničí Rubio kladl jaderný program Íránu do centra jednání, před tímto (posledním) kolem jednání nicméně zdůraznil, že z pohledu Washingtonu je hrozba íránských balistických raket „základní složkou, kterou nelze ignorovat“.

Rubiovo tvrzení ovšem koresponduje s izraelským hebrejským [psaný v hebrejštině – pozn. red.] tiskem, který uvádí, že po setkání Netanjahua s Trumpem v prosinci 2025 to byl Netanjahu, kdo požadoval, aby USA zaútočily na íránské balistické rakety – a že útok na íránský raketový arzenál musí mít přednost před útoky na íránská jaderná zařízení.

Zároveň izraelský hebrejský tisk uvedl, že Trump Netanjahuovu kategorickou žádost přijal.

Celkově Trump zůstal neústupný v tom, že bez ohledu na výsledek íránského patu – ať už bude dosažen kapitulací Íránu nebo vojenskou silou – musí z konfrontace osobně vyjít jako „silný“ a s tím, že bude mít kontě „historický úspěch“.

.

Válka hledající své zdůvodnění

S úpadkem diplomacie se tak konflikt přesunul z oblasti strategických kalkulací a realismu do sféry psychologického formování. Tedy k otázce, jak charakterizovat válku bez jasného zdůvodnění před stále pochybující americkou veřejností. A jak nejlépe vyvolat válku takovým způsobem, aby Trumpovi poskytla správnou psychologickou výhodu před nadcházejícími volbami do Kongresu v polovině volebního období.

Proto přicházejí absurdní Trumpova tvrzení, že Írán pracuje na výrobě mezikontinentálních balistických střel (ICBM), jimiž by mohl zaútočit na území Spojených států. V tomto psychologickém narativu Trump nezachraňuje jen Izrael, ale zachraňuje Ameriku!

Tyto úvahy o psychologickém formování nutí rozdělený Trumpův tým vzdalovat se stále více realitě — horečně hledat věrohodný casus belli, který by ospravedlnil vojenský úder proti Íránu. Írán navzdory Rubiovým tvrzením Spojeným státům mezikontinentálními střelami nevyhrožuje. Írán nepředstavuje pro USA žádnou hrozbu — a ani nevlastní jaderné zbraně.

Nenechte se mýlit, poznamenává Will Schryver,

„Toto je americká válka z vlastní volby. Tato válka – a všechny její důsledky – jsou na odpovědnosti Spojených států. Toto je Trumpova válka. Tato válka byla zahájena 3. ledna 2020 na přímý rozkaz Donalda Trumpa.“

Ale Trumpův tým se domnívá, že říkat nahlas, že úder na Írán má upevnit hegemonii Izraele na Blízkém východě, je pro americké voliče, kteří jsou proti obětem a jsou stále více skeptičtí k Trumpově upřednostňování izraelských zájmů, je nepřijatelný způsob, jak propagovat „další velkou válku na Blízkém východě“.

Dilema nedostatku důvodů pro válku se zjevně stalo tak akutní, že se američtí představitelé shodli, že Izrael by měl zaútočit jako první, aby byla válka s Íránem pro domácí publikum co nejvíce „politicky stravitelná“.

Anna Barskyová minulý týden v hebrejském deníku Ma’ariv napsala, že návrh, aby Izrael „zaútočil jako první… přechází od ironie k mrazivosti. Protože nastiňuje scénář, ve kterém Izrael vědomě a záměrně funguje jako úvodní výstřel k tahu, jehož prvotním cílem je vyvolat účinek ve vědomí ve Spojených státech“.

Trump si nejprve představoval, že samotné posílení amerických sil bude pro Írán dostatečně psychologicky zastrašující, že bude kapitulace předem daná. Witkoff to jasně řekl ve Fox News: Trump byl zmatený a frustrovaný, proč Írán ještě nekapituloval tváří v tvář takovému americkému vojenskému nasazení v jeho blízkosti.

Ale co víc, Trump, který žije grandiózními prohlášeními a sliby „neuvěřitelné americké vojenské síly“, byl znepokojen úniky informací, které odhalily, že navzdory nárůstu sil USA nemají vojenskou kapacitu „udržet [déle než] čtyř až pětidenní intenzivní letecký útok na Írán – nebo týden útoků nižší intenzity“ a svým generálům v tom odporoval.

Ti mu totiž předložili mnohem komplexnější obraz: nebyli ochotni zaručit změnu režimu; nebylo jisté, jak dlouho bude kampaň trvat, a nebylo možné přesně předpovědět reakci Teheránu – ani regionální dopady.

Trump si pravděpodobně navzdory varováním představoval (nebo v ní doufal) krátkou krvavou válku trvající několik dní, po které by mohl nad troskami země vyhlásit „vítězství“ a manévrovat směrem k příměří – s mediálními titulky hlásajícími další „Trumpův mír“.

Války samozřejmě nikdy nerozhoduje pouze jedna strana. Írán varoval, že pokud bude napaden, vyvolá to totální válku – nejen v Íránu, ale v celém regionu. Hned první den války to Írán udělal, když zaútočil na americké základny v Perském zálivu – americké vojenské základny hoří, a to všem na očích. Velké ropné společnosti právě pozastavily dodávky přes Hormuzský průliv.

Trump – ale přesněji Netanjahu – právě vyvolal válku na několika frontách, s útoky na Izrael z mnoha směrů (z Íránu, Jemenu, Iráku…). Dlouhá válka je pravděpodobnější než rychlá válka.

Trump se dostal do „zugzwangu“, nuceného tahu, kdy je nucen podniknout tah proti Íránu, ale tím zhoršuje svou vlastní situaci – takže „zugzwang“. Podle toho, co víme mnozí v Pentagonu věří, že USA čelí nebývalé katastrofě, pokud se příliš angažují ve velkém konfliktu s Íránem (a neprovedou to „brilantně“).

Přesto byl ideologický impuls k úderu, pocházející z tábora Netanjahua a jeho různorodých pomocníků a dárců v USA, natolik silný, že se ukázal jako nepřekonatelný. Ti vidí americký úder jako „příležitost jednou za generaci“, jak přetvořit geopolitickou mapu — přetvořit Írán v pro-západního spojence Izraele v nové koalici bojující proti islámskému radikalismu.

Takové názory – i když jsou fantastické – by neměly být lehce odsunuty stranou. Jsou hluboce zakořeněny v kultuře a v různých eschatologických přesvědčeních.

Válečná logistika má svou vlastní dynamiku: jakmile se „spustí“ vojenské nasazení, je velmi obtížné jej zastavit. Na počátku první světové války se ukázalo, že evropské vedení není schopno zvrátit mechanismus nasazení vojsk – jednoduše kvůli omezením daným železničním systémem. Zastavení rozsáhlé válečné dynamiky vyžaduje značné úsilí.

Trump, který spustil existenční globální zkoušku síly, nebude schopen, jako král Knut, „přikázat“ přílivu, aby ustoupil. Zahájil události, které budou určovat naši globální geopolitickou budoucnost. Půjde o budoucnost Číny, Ruska i Íránu.

V sázce je také ekonomický řád. Trumpovo řešení dluhové krize do značné míry závisí na jeho obchodní válce. Schopnost Trumpových cel zmírnit dluhové závazky závisí na hegemonii dolaru. A hegemonie dolaru je do značné míry funkcí zachování mýtu o výjimečné vojenské nezranitelnosti USA.

Ale protože Írán Trumpovo blafování prokoukl, stojí Trump před ponižující volbou: buď se stáhnout (tj. předčasně vyhlásit příměří, jako v 12denní válce, a vyhlásit takzvané „vítězství“), nebo v případě delší války přijmout, že americká armáda bude vnímána jako papírový tygr, a sledovat, jak se to odrazí na dluhových trzích.

Trump je skutečně oddaným zastáncem Izraele, ale je jen krůček od toho, aby na této skále potopil své prezidentství.

Možná neměl na výběr.

.

Zdroj: conflictsforum@substack.com

Na úvodní fotografii prezident Trump v izraelském Knessetu, 2025. Zdroj: Bílý dům (prostřednictvím Wikipedie Commons)

Bývalý britský zpravodajec a diplomat Alasiatir Crooke píše 12. února na substacku Conflictsforum: Není to ovšem chyba – že se nic nevyřeší. Je to záměr. Otevírá to totiž cestu k „byznysu“ – k uzavírání dohod mezi „zainteresovanými stranami“ a k rozdělování miliard v provizích. To je Trumpův geopolitický transakční model: obchod nahrazuje tradiční vyjednávání (alespoň dokud proudí peníze); peníze jsou politika.

Říká se, že Trump, Witkoff a Kushner jsou přesvědčeni, že dokážou vytvořit systém finančních odměn pro západní držitele dluhopisů, investory a politiky (a v případě Ukrajiny i pro Zelenského okruh), který umožní „zachovat finanční výnosy z války“.

Jakmile budou platby rozděleny – z pohledu Trumpa a Witkoffa – stanou se „územní otázky, bezpečnostní záruky, status členství v EU a postavení NATO podružnými detaily, jakmile je nastaven širší platební systém“. Jinak řečeno, jde především o to, na čem skutečně záleží – o peníze.

S tímto světonázorem jsou jednání mezi USA a Ruskem vedena dvěma newyorskými „guruy“ z oblasti realit (Witkoffem a Kushnerem) spolu s Joshem Gruenbaumem, který byl rovněž jmenován tajemníkem Trumpovy „Rady pro mír v Gaze“. Gruenbaum dříve působil ve fondu KKR, který sice není vyloženě „supím fondem“, ale specializuje se na agresivní investice do problémových dluhů.

Kde jsou v těchto rozhovorech zkušení profesionálové z ruské diplomacie? Nápadně chybějí. Ministr zahraničí Lavrov se jich neúčastní.

Proč? Protože hypotéza Trumpa a Witkoffa zní, že konflikt na Ukrajině lze „vyřešit systémem, v němž možnost finančního zisku přetrvá. Tedy že ti, kdo měli z ukrajinské války finanční prospěch – ‚zainteresované strany‘ – budou mít finanční prospěch i nadále. Cyničtěji řečeno, ‚Agenda prosperity na podporu obnovy Ukrajiny‘ je kódovým označením pro to, aby si americký Senát a EU ponechaly finanční mechanismus, který lze využívat k dalšímu obohacení.“

V podstatě jde o přenesení trumpovské newyorské realitní zkušenosti do skutečného konfliktu – v němž „krev“ obvykle představuje skutečnou měnu vloženou do války. Tento přístup podtrhuje úpadek Západu směrem k nihilismu, který oběti mužů a žen přinášené své zemi považuje za maličkost, již lze vykoupit penězi.

Podívejme se na Witkoffův tým — na jedné straně je tu BlackRock a jeho generální ředitel Larry Fink, kteří byli Witkoffem pověřeni získáváním prostředků na obnovu Ukrajiny. Larry Fink také úzce spolupracuje s Witkoffovým týmem při rozdělování potenciálních „příležitostí“ spojených s rekonstrukcí (není však přímo zapojen do moskevských rozhovorů s prezidentem Putinem).

Pak jsou tu Rothschildové, kteří jsou hlavními poradci kyjevského ministerstva financí a zodpovídají za správu obrovského ukrajinského dluhu z dluhopisů přesahujícího 216 miliard dolarů — tedy vedou jednání s držiteli dluhopisů a spravují jejich pohledávky vůči Kyjevu.

Dále existují i státní věřitelé, kteří garantovali úvěry Ukrajině od finančních institucí, jako jsou MMF a Světová banka. Samotná EU poskytla záruky ve výši 193 miliard eur.

Tito „stakeholdeři“ v rámci Witkoffova modelu — ukrajinští věřitelé, zájmy BlackRocku a případně i KKR — by mohli výrazně profitovat z balíčku obnovy v případě politického urovnání dohodnutého mezi USA a Moskvou.

„K únoru 2026 se ukrajinské státní dolarové dluhopisy obchodují v rozmezí 60 až 76 centů za dolar, což odráží silnou citlivost trhu na možné mírové návrhy. Ceny výrazně vzrostly z minim kolem 19–20 centů za dolar, zaznamenaných koncem roku 2024 a na začátku roku 2025, jak nabírá na síle diplomatická dynamika.“

Rothschildové mohou, ale také nemusejí mít přímý zájem na balíčku ukrajinského dluhu, avšak jako „firma“ mají hořkou historii svých jednání s prezidentem Putinem v souvislosti s tím, co se stalo s Jukosem. Ten byl v 90. letech největší ropnou a plynárenskou společností v Rusku.

V roce 2003 Michail Chodorkovskij, tehdejší šéf ruského ropného gigantu Jukos, jmenoval lorda Jacoba Rothschilda „garantem“ či „ochráncem“ svého kontrolního podílu ve společnosti. Převod kontroly nad Jukosem (který zahrnoval velkou část ruských ropných a plynárenských zdrojů) na lorda Rothschilda byl automaticky spuštěn v roce 2003 Chodorkovského zatčením ruskými úřady. Záměrem bylo dostat tyto zdroje mimo dosah prezidenta Putina.

Jukos byl však následně zestátněn a zlikvidován prostřednictvím daňových doměrků, které jeho aktiva fakticky zbavily jakékoli hodnoty.

Na nové „příjmové“ straně Witkoffovy „rozvahy“ prosazují EU a USA vytvoření fondu ve výši 800 miliard dolarů na poválečnou obnovu škod způsobených válkou na Ukrajině. Všichni Witkoffem identifikovaní stakeholdeři mají zájem získat svůj díl tohoto koláče — Zelenskyj potřebuje část pro své vlastní „zainteresované strany“ a EU zároveň šikuje své vojenské dodavatele, aby si rovněž nárokovali podíl z oněch 800 miliard.

Na ruské straně pak stojí Kirill Dmitrijev, na Wall Street vycvičený šéf ruského Národního fondu blahobytu, který zahájil iniciativy nabízející Spojeným státům investiční příležitosti jako součást strategie „stakeholderů“ zaměřené na obnovení hospodářských vazeb a podporu jednání. Ty zahrnovaly společné projekty v oblasti vzácných zemin a rozvoje Arktidy.

Z pohledu Moskvy — a při jejím jasném porozumění Trumpově merkantilní a transakční mentalitě, s tím, že by vtáhnutí Washingtonu prostřednictvím „obchodních“ příležitostí k rozhovorům s Ruskem (po dlouhém období přerušené komunikace) v situaci, kdy je americké vedení nestálé a vrtošivé — mohlo být jednání s Witkoffem a Kushnerem vnímáno jako rozumná a odvážná možnost.

Tato metodika „byznys především“ má však zásadní slabinu: „jednání“ s Witkoffovým týmem nefungují. Události se vyvíjejí špatným směrem, jak ministr zahraničí Lavrov otevřeně zdůraznil ve dvou nedávných rozhovorech (minulý týden s Rickem Sanchezem na Russia Today a v úterý pro ruskou televizi NTV).

Ministr zahraničí Lavrov zdůraznil, že dohody dosažené v Anchorage uvízly na mrtvém bodě — a ve skutečnosti se z nich ustupuje; „směřujeme špatným směrem“, varoval. Nejenže vztahy chladnou, ale přibývá asymetrických kroků a roste riziko eskalace, naznačil Lavrov.

Co se tedy děje?

Zaprvé, v pozadí Trumpova přístupu k jeho „byznysové strategii“ stojí několik specifických parametrů — tím hlavním je kultura uzavírání dohod založená na „systému finančních odměn“. Tento přístup však ignoruje realitu. Otázka vztahů Ruska s Ukrajinou (a s USA) se netočí kolem hypotetického porcování miliardového koláče poválečné obnovy.

Podstatou je spíše nutnost dospět k dohodě o tom, kde přesně má být ohraničena sféra zájmu NATO. A v návaznosti na to i o tom, kam sahá hranice Ruska a střední Asie.

Události se však vyvíjejí opačným směrem: Lavrovova frustrace je v těchto rozhovorech velmi zřetelná. Trump se stále více soustředí na americkou dominanci (nemalou měrou poháněnou dolarovou a dluhovou krizí USA).

Trumpovo zaměření na dominanci motivované dluhem stojí v přímém protikladu k multipolaritě založené na vzájemném respektu k národním bezpečnostním zájmům jednotlivých mocností.

To vede k druhému parametru — totiž k tomu, že ne všechny konflikty a války lze vyřešit finančním „vykoupením“. Existuje tu „historie“ a obětované životy. Úspěšné může být pouze řešení, které zahrne porozumění celému kontextu, jenž konflikt původně vyvolal.

A právě základní příčiny sporu jsou tím, co je v rámci Witkoffova pojetí zcela vynecháno.

Samostatně je tu také dědictví evropských a amerických bankovních a finančních zájmů, které předurčuje sklon zachovávat ukrajinské status quo jako součást jejich dlouhodobého postoje.

Přístup „postarat se o stakeholdery“ se pak automaticky překlápí do snahy udržet stávající mocenské struktury v Kyjevě, bez nichž by peněžní hodnota ukrajinských dluhopisů — z nichž mnohé drží evropské vlády — klesla na nulu.

Tržní analytik Alex Krainer uvedl, že „evropské státy, včetně Spojeného království, se nacházejí v katastrofální fiskální situaci, částečně proto, že Ukrajině půjčily (nebo ručily za půjčku) stovky miliard, které se pravděpodobně stanou ‚špatnými dluhy‘“.

Moskva jasně prohlásila, že pro životaschopné a stabilní soužití mezi Ruskem a Kyjevem je nutná proměna politické kultury vedení na Ukrajině. Z ruského pohledu by pokračování kulturního rámce Zelenského režimu založeného na radikálním nepřátelském stanovisku znamenalo vystavit Rusko budoucnosti pravidelných opakovaných konfliktů, kdy by evropské státy Ukrajinu periodicky znovu vyzbrojovaly a přeskupovaly.

Jakákoli naznačená změna stylu ukrajinského vedení by však podrazila nohy Witkoffovu pečlivě vystavěnému „systému finančních odměn“. Výsledek konfliktu vyvolaný vojenskou realitou na bojišti, jenž by vedl k proměně politické kultury v Kyjevě, by byl pro schéma výhod pro stakeholdery nepřijatelný.

„Stakeholdeři“ jsou v odporu vůči takovému vývoji jednotní. Witkoffův plán jejich odpor vůči jakékoli změně status quo fakticky posiluje.

Není tedy překvapivé, že ministr zahraničí Lavrov signalizuje ústup od Witkoffova vyjednávacího podniku. Nezabírá to. Vzdaluje to Rusko od jeho bezpečnostních imperativů. Naopak to otevírá cestu k pokračování války proti Rusku.

.

Zdroj: conflictsforum@substack.com

Na úvodním obrázku Witkoff a Kushner v Kremlu. Zdroj: www.kremlin.ru (prostřednictvím Wikipedia Commons)

Rozhovor prof. Diesena s majorem v. v. (US Army) Stanislavem Krapivnikem se zaměřuje na geopolitické napětí kolem Íránu, Ukrajiny a vztahů mezi USA, Ruskem a Evropou. Krapivnik tvrdí, že Rusko a Čína v posledních měsících významně posílily íránskou protivzdušnou obranu prostřednictvím integrovaných systémů S-300/400, radarů a spolupráce se satelitními technologiemi, což může změnit rovnováhu sil v případě útoku USA či Izraele. Hovoří o formujícím se bloku Rusko–Čína–Írán a možné širší koalici států. V evropském kontextu kritizuje vedení EU a NATO, které podle něj směřuje k eskalaci konfliktu s Ruskem. Tvrdí, že USA sledují vlastní ekonomické zájmy a mohou usilovat o oslabení Evropy prostřednictvím dlouhé války. Současná jednání mezi Moskvou a Washingtonem označuje za neúčinná. Situaci na frontě hodnotí jako postupný ruský postup a západní zprávy o ruských ztrátách považuje za propagandu. Celkově prezentuje konflikt jako širší mocenský střet o budoucí uspořádání světa.

Na úvodním obrázku ruský protivzdušný systém S-500.

.

GD: Vítejte zpět. Opět tu máme Stanislava Krapivnika, bývalého důstojníka americké armády a vojenského analytika původem z Donbasu, který se nyní vrátil do Ruska. Děkuji, že jste přišel. Mám pro vás spoustu otázek, na které se těším.

SK: Bude mi potěšením.

GD: Myslel jsem, že bychom se mohli nejprve podívat na Blízký východ, protože zatímco Spojené státy pokračují v budování všech těchto vojenských kapacit v rámci přípravy na možný útok na Írán, velkou otázkou, kterou si všichni kladou, je, co udělají země jako Rusko a Čína, které si nemohou dovolit, aby byl Írán poražen a možná i rozdělen. Rusko ani Čína však nechtějí přímou válku se Spojenými státy. Jak Rusko pomáhá Íránu v oblasti obrany?

SK: Víte, to je zajímavé téma, protože Írán představuje pro Rusko i Čínu platformu integrace, kterou je zde možno prověřit v boji. Rusko pro Írán velmi rychle vyvinulo a integrovalo protivzdušný obranný štít, který Írán zpočátku neměl. Írán měl stovky S300, měl stovky S200. Starší systémy byly systémy 60, které mimochodem stále fungují docela dobře proti Tomahawkům, když Tomahawky skutečně vybuchnou. Integrovaný deštník, vzdušný deštník, funguje jako systém, pokud je plně integrovaný. Na strategické úrovni můžete začít zachytávat nepřátelské cíle mimo území, které bráníte, a pak máte vnitřní vrstvu, kde začínáte bránit na strategické úrovni uvnitř země. Pak máte úroveň bojiště, pak máte lokalizovanou úroveň a pak máte přesnou obranu. Pancir je na lokalizované úrovni, dále Igla… Jak funguje americký systém? Pamatuji si to dobře. Muž, raketomety odpalované z ramene, to je naše bodová obrana. To je poslední linie obrany. Pokud se něco dostane až k cíli, nebo se zvedne někde velmi blízko, takže je to v dosahu, jako například dron nebo helikoptéra, která se z ničeho nic objeví, pak použijete bodovou obranu. Takže máte celý tento systém, integrovaný systém a samozřejmě nebudete sestřelovat balistické rakety nebo řízené střely pomocí raketometu, ale nikdy nevíte. Teoreticky nemůžete. Ale můžete například sestřelit tryskové letadlo, vrtulník nebo velký dron. Ale je to integrovaný systém a je integrovaný nejen proto, že má více vrstev, ale také proto, že radarové systémy a další systémy mezi sebou komunikují. Pokud tedy nedojde ke kontaktu nebo se nepodaří zničit objekt v jedné vrstvě, předá se tato informace další vrstvě, která se zapojí, ta ji předá další vrstvě, která se zapojí, a tak dále, až do okamžiku, kdy je objekt zničen nebo vybuchne. Mimochodem – zmínil jsem se o tom, že Tomahawk nemusí vybuchnout… 12 raket Tomahawk, které Trump vystřelil na Nigérii, mělo 33% míru selhání při detonaci. Čtyři hlavice byly nalezeny nevybuchlé. Takže špatná série, nevím.  Ale pokud to platí pro většinu z nich, pak má USA ještě větší problém. Co se týká Íránu, nejprve bylo Rusko požádáno, respektive pod tlakem, aby neprodávalo Íránu systémy S400, které Írán chtěl. Myslím, že Írán za ně nakonec zaplatil a Rusko je v roce 2000 nedodalo kvůli sankcím. Poté bylo Rusko připraveno Íránu pomoci a řeklo, že postaví protivzdušný systém. Íránci se ale postavili vlastní systém, ale byl mnohem slabší a horší a během 12denní války byl těžce poškozen. Írán se tedy vrátil k jednání, Rusko se vrátilo, znovu postavilo systém a za posledních šest měsíců vycvičilo piloty SU35, dodalo stíhačky SU35, které mimochodem překonaly F35, i když se jedná o stíhačku generace 4 plus plus oproti stíhačce 5. generace. To je jedna strana věci. Na druhé straně Číňané zavádějí své integrované radarové systémy, které pracují s nízkou vlnovou délkou a v integraci se satelitními systémy mohou zachytit cokoli v okruhu, myslím, 500 až 600 kilometrů od Íránu. Takže cokoli, co Spojené státy nebo Izrael vypustí, je zachyceno a dává Íránu dostatek času, aby na to mohl začít reagovat. Víte, pokud si představíte, že raketa letí rychlostí 1 000 kilometrů za hodinu, máte stále asi 30 minut na reakci, než se dostane do vašeho vzdušného prostoru, což je pro protiletadlové systémy docela dost času. Cílem je zkrátit tento čas co nejvíce. Opakuji, stealth letadla nejsou neviditelná. Jsou velmi těžko zachytitelná radarem, takže doufáme, že budou nad cílem nebo někde blízko cíle v okamžiku, kdy je radarový systém zachytí nebo někdo prostě zahlédne. Takto mimochodem Srbové sestřelili několik amerických letadel. Spatřili je lidé s rádiovými stanicemi, protože se stále používal stejný letový úhel. Jsou tedy neviditelná? No, nejsou. A díky rádiovým stanicím, které si informaci předávaly, byla sestřelena systémem S300 nebo S200, protože je dokázali zaměřit, když byly téměř na dosah. Takže s těmito dvěma systémy, integrovaným sovětským nebo bývalým sovětským, nyní ruským systémem a čínským systémem možná sledujeme syntézu do něčeho mnohem mocnějšího a většího. Američtí plánovači říkají, že je to všechno spousta chvástání, které nikdy nebylo vyzkoušeno. Ale myslím si, že to pro americké, izraelské a NATO síly může být velmi velké překvapení a šok. Ale je to jejich problém. Ať už to Trump chce, nebo ne, bude do této války zatažen.

GD: Ale všechny tyto věci tam v červnu, když USA poprvé zaútočily, nebyly, ne?

SK: Ne, byly tam systémy S300, S400 ne. A úder na velitelství na začátku způsobil docela velké škody, i když nevíme přesně, jak velké. Ale u některých radarů a protiletadlových systémů byli zlikvidováni klíčoví důstojníci, kteří měli na starosti jejich zprovoznění. A nebyly tam čínské systémy, vícefázové radarové systémy. To vše bylo dovezeno, nainstalováno a integrováno během posledních šesti měsíců. Uvidíme, jak dobře je to integrováno. Boj je samozřejmě ultimátní test, když je v sázce váš život. V tu chvíli uvidíme, jak jsou ty systémy integrovány. A víme, že Čína, Rusko a Írán podepsaly trojstrannou alianci. Takže pokud tato integrace bude fungovat, budeme to moci vidět po celém ruském pohraničí, po celém čínském pohraničí. Čína používá ruské S300, S400, S500 a nejnovější S550. A Rusko používá čínský radar a Írán také. Takže tato syntéza těchto dvou systémů by mohla být velmi významným zlomem. Uvidíme.

GD: Asi jste viděl projev Marca Rubia v Mnichově. Celé to bylo velmi imperialistické. Stěžoval si na ztrátu evropských impérií, která se pyšně rozprostírala po celém světě a která byla po druhé světové válce ztracena. Připadalo mi to však trochu podivné, protože předpokladem bylo, že se nebudeme omlouvat za to, že jsme zahodili všechna tato pravidla a liberální předstírání, protože musíme zvrátit náš úpadek. Budeme prostě používat extrémní sílu, abychom obnovili impérium. Problém je, že pokud udeříte příliš tvrdě, pokud budete příliš agresivní, pak vás zbytek mezinárodního systému začne kolektivně vyvažovat. Říkalo se, že Kissingerovou nejhorší noční můrou bylo spojení Číny a Ruska. Ale když do toho přidáme Írán, který by samozřejmě byl nejslabší z těchto tří, ukazuje to, jak se tyto tři velké euroasijské mocnosti spojují. Jak pošetilá je představa, že když se zbavíte všech zábran a vydáte se na cestu k impériu, nikdo vás nezastaví! Zdá se, že to není dobře promyšlené.

SK: Ale je to ještě horší, Glenne. Jsou do toho zapojeni i menší hráči. Je tu samozřejmě také Bělorusko, Severní Korea. Severní Korea má jaderné zbraně. A když už jsme u toho, může tam být i Kambodža, která je mnohem blíž Severní Koreji. Může se zapojit Thajsko, kteréje podle mě v poslední době pod americkým dohledem,  Kambodža, Vietnam. Ti okolo nejsou z tohoto divadla moc nadšení. Nechtějí uprchlíky. Nechtějí, aby byl Írán zničen. Možná s ním nejsou nejlepší přátelé, to ani zdaleka, ale nechtějí chaos, který by mohl nastat, zejména na jejich vlastních hranicích. A jsou tu i další země. Indie. Indie je dost zajímavá. Indie, která byla největší blokující silou v BRICS v otázce jakékoli společné měny, je nyní jejím největším zastáncem. Modi a Trump se pohádali kvůli Trumpově neustálému agresivnímu postoji ke všemu, když nedostane, co chce. A Indie je nyní velkým zastáncem společné měny. Neříkám, že Indie je připravena vstoupit do jakékoli vojenské aliance, ale je to možnost. Rusko zprostředkovává mír mezi Indií a Čínou a mezi těmito dvěma zeměmi je vlastně docela velký obchod, což je zajímavé, ale nemluví se o tom. Uvidíme, jak to dopadne. A pořád je tu Pákistán. Pákistán učinil nabídku Íránu, že pokud Izrael použije jadernou zbraň, Pákistán použije jadernou zbraň vůči Izraeli na obranu Íránu. Takže je tu spousta věcí v sázce, nejen ty tři státy, je tu spousta dalších otázek, které by mohly opravdu změnit výsledek. A máte naprostou pravdu. Nikdo nemá rád velké tyrany. A Rubio ve svém projevu vyzýval k obnovení impéria. Jediné, čeho celá západní civilizace dosáhla, jediné, co mělo nějakou hodnotu, bylo impérium. To je to, co z toho projevu vyplývá. V západní civilizaci nebylo nic jiného než impérium. Její sláva byla impérium. To s sebou nese několik problémů. Nejprve je ale třeba pochopit, odkud Rubio pochází. Víte, jeho předky.

GD: Ano. Kubánci.

SK: Ano i ne. Pokud jde o jeho původ, jeho otec se narodil na Kubě, ale jeho další předci patřili k nižší španělské šlechtě, která se pak stala třídou místokrálů. Jeho předkové, ne tak dávní, víte, před 100, 150 lety, byli španělští místokrálové. Byli to guvernéři, šlechta, která byla používána jako guvernéři ve španělské říši. Odtud pochází jeho rodina. A jako někdo, jehož rodina také pochází ze šlechty, z matčiny strany, vnímám, že to jsou věci, které se předávají z generace na generaci a předávají se velmi vážně. Takže on ví, kdo byli jeho předkové, a dokonce to zmínil ve svém projevu. Víte, moji předkové pocházejí z…, říkal. Nepamatuji si přesně, z jaké provincie pocházejí. Působí to na mě, jako že Rubio má  touhu znovu se stát místokrálem Latinské Ameriky nebo nějaké části Latinské Ameriky. Takže byl vychován v duchu impéria, alespoň do určité míry. I když jeho otec uprchl z Kuby před Batistou, ne před Castrem. Jeho rodina se přestěhovala do Miami čtyři roky předtím, než se Castro dostal k moci. To není to, co říká lidem, ale to, co je historicky zdokumentováno. Takže celé jeho myšlení je založeno na impériu. Máte co do činění s člověkem, pro kterého je triumfem západní civilizace impérium zotročující třetí svět. Víte, jeho předkové byli ti velcí páni, kteří vládli nad špinavými, ošklivými rolníky a bili je, protože oni byli třída místokrálů. A myslím, že to ho dodnes velmi silně ovlivňuje.

GD: Ano,  redukovat evropskou civilizaci na to, že jsme měli impérium a musíme ho získat zpět, je velmi výmluvné. Ale k tématu Mnichovské bezpečnostní konference – jak vidíte možný vztah mezi Ruskem a Evropany, který se neubírá dobrou cestou? Protože jsem viděl, jak kancléř Merz v Mnichově tvrdil, že my jsme, zdůrazňuji my, způsobili Moskvě neslýchané ztráty a náklady. To je od německého kancléře docela neobvyklé.  Slyšel jsem také další komentáře dánského premiéra, který řekl, že bychom už neměli respektovat žádné červené linie. Měly by být provedeny hluboké údery do Ruska. Zdá se, že pomalu mizí všechno předstírání a stále více se hovoří o přímé válce. Vidíte něco na obzoru? Jaká je nálada, když to slyší v Rusku, mezi politickou třídou, armádou nebo veřejností?

SK: No, víte, úkolem armády je brát každou hrozbu vážně a připravit se na ni. Úkolem politiků je zjistit, co je skutečně hrozbou, a pokud je to hrozba, připravit pokyny. Evropskou hrozbu vnímám samozřejmě od prvního dne a také to říkám. Pokud vám někdo řekne, že vás chce zabít, berete to velmi vážně. Možná nemají zbraně a schopnosti to hned udělat, ale mají úmysl. A vy musíte přijmout, že mají úmysl a touhu to udělat. A zároveň si uvědomujeme – ano, tito lidé jsou opravdu tak hloupí. Máte před sebou rozmazlenou aristokracii, která vládne EU. Stejnou aristokracii, která vládla předtím. Až na to, že teď máme republiky. Když se jednalo o skutečné monarchie, měli monarchové lepší kontrolu nad svými idioty, jako jsou tito premiéři, než je tomu teď. Nyní v republice se ti nejhorší z nejhorších mohou dostat na vrchol, zejména v uzavřeném systému, který neumožňuje žádnou skutečnou konkurenci, a řídit zemi. Tak se to děje, než republiky zemřou, a všechny republiky zemřou. Toto je třetí nebo čtvrtá velká vlna republik ve světě a všechny zemřou, obvykle do 200 let. A umírají kvůli tomuto typu lidí. Tak se to děje. Systém se stává naprosto zkorumpovaným. A víte, zjednodušeně řečeno, zlato klesá ke dnu a svinstvo plave nahoře. A takhle tyto systémy fungují. Víte, jedná se v nejlepším případě o soutěže popularity. A obvykle nejsou nejoblíbenější lidé těmi nejchytřejšími. A nejhorší je, že manipulace je tak velká, že vlastně už nezáleží ani na tom, jestli jste populární nebo ne, a získáte moc, protože jste součástí té manipulace. Vaše manipulující třída zablokovala cestu všem ostatním. Rumunsko je dobré místo, kde začít. Víte, zajímavé je, že americké ministerstvo zahraničí zveřejnilo, že Ursula von der Leyenová zmanipulovala osmery volby v Evropě. No, nejen v EU, ale v Evropě obecně, protože to udělala dvakrát v Moldávii. Takže EU manipuluje volby. Rumunsko – to přece byly „jasné a férové volby“. Jenom jste špatně zvolili kandidáty, zvolte si jiné. Co se týká vedoucí evropské třídy, mnoho jejich předků byli jasní nacisté. Podívejte se na šéfku MI6 – její dědeček byl ukrajinský nacista a masový vrah, hledaný válečný zločinec. A jeho vnučka nese toto dědictví. Toto dědictví není genetické, ale rodinné. Jsem si jistý, že jí vyprávěli o vší slávě jejího dědečka a ona v tom pokračuje. U mnoha z těchto lidí, když se začnete zajímat o jejich rodinné zázemí, zjistíte, že se nejednalo jen o obyčejné  vojáky Wehrmachtu. Většina z nich nebyla běžnými důstojníky Wehrmachtu. Byli to esesáci, byli to členové nacistické strany. A nacismus nebyl jen v Německu, rozšířil se po celé Evropě. V Norsku byl Quisling, který byl velmi šťastný, že mohl sloužit svým berlínským pánům poté, co Německo napadlo Norsko. Je pravda, že Norsko by bylo napadeno Británií, takže bez ohledu na to, jak by se situace vyvinula, bylo Norsko v špatné pozici. Ale možná by s Brity bylo o něco lépe než s nacisty. Ale v každém případě vždy najdete v každé zemi lidi jako Quisling, kteří jsou více než šťastní, že mohou sloužit komukoli, kdo přijde k moci. A teď, v průběhu času, a myslím, že to byl cíl, se k moci v celé Evropě dostávají lidé, jejichž předkové nebyli, jak jsem řekl, obyčejní vojáci Wehrmachtu, ale skuteční členové SS, skuteční členové strany. Je to děsivé, když se nad tím zamyslíte, když se na to podíváte realisticky v mnoha z těchto zemí. Takže máte lidi, kteří jsou naštvaní, chtějí pomstu, pomstu vůči Rusku. Přitom nemají ponětí, co je to vojenská služba. Nemají ponětí, co je to válka. Hitler věděl, co je to válka, protože byl desátníkem v první světové válce. Co ví Merz? Co ví kterýkoli z těchto lidí? Nikdy nenosili uniformu, nebo pokud ji nosili, bylo to jako u Lindseyho Grahama, který byl v armádě právníkem. Oni opravdu nevědí, co je to boj. Neznají hrozby. Je snadné zapojit do války cizí děti. Jak jednou řekla Albrightová, proč mít armádu, když ji nemůžete použít? No ano, máte armádu, máte vojsko, ale nemusíte ho používat. To je doufejme váš cíl. Ale pokud je vaším cílem impérium, proč mít armádu, když ji nemůžete použít? A tito lidé jsou šílení. Velmi doufám, že rakousko-uherský blok zůstane silný a že Orbán přežije příští volby. Protože v EU existuje článek 417, myslím, který se týká společné obrany EU. Von der Leyenová prý pronesla projev, že do roku 2027 přijmou Ukrajinu do EU. A pak všichni budou muset bránit Ukrajinu. Víte, v podstatě všichni budou muset jít do války, protože to je součástí dohody. A právo veta bude zrušeno pro země jako Maďarsko nebo Slovensko, které to nechtějí. Ale kolik zemí v EU by pravděpodobně řeklo ne, nebudeme bojovat, nebo by čelily revoluci, pokud by k tomu nutily své obyvatelstvo. Napadají mě Řecko a Bulharsko. Myslím si, že politbyro EUSSR je velmi zaměřeno na válku. A je podporováno klíčovými zeměmi, jako je Německo a Polsko. Polsko, které mimochodem nyní požaduje odškodnění za sovětskou okupaci, během níž se jeho populace od konce druhé světové války zdvojnásobila. Od té doby se každý rok zmenšuje. Víte, dobře, pokud se máme vracet v čase, co třeba polská anexe západní Ukrajiny a západního Běloruska v roce 1920 nebo 500 let polské okupace ruského území nebo vypálení či dvojnásobná polská okupace Moskvy? Chci říct, pokud se budeme vracet tak daleko do minulosti, proč se zastavit před 80 nebo 40 lety, pojďme až na samý začátek. Vraťme se 300 let zpátky, vraťme se 500 let zpátky. Kdo komu dluží víc? To je absurdní úroveň těchto politiků. A já nevidím, pokud nedojde k převratu nebo revoluci, že by se v mnoha z těchto zemí dostaly k moci správné strany a odvrátily se od války. Nevidím žádný způsob, jak se tomu vyhnout. Jsou šílení. Myslím tím, že jsou to klinicky duševně nemocní lidé.

GD: Otázka reparací je podle mě docela škodlivá. Chápu myšlenku, která za tím stojí,  vyrovnání a tak dále. Ale jde o to, že jakmile vytvoříte všechny ty ekonomické pobídky, aby se minulost nezapomněla a začalo se na ní vydělávat, je to jed pro diplomacii. Vždycky tu bude pobídka vydělávat na minulém utrpení. Ale samozřejmě je to také velmi politická záležitost. Kdyby nebylo současného konfliktu, tak by k tomu nedošlo. Ale víte, je to dobrý postřeh, co jste řekl o hrozbách ze strany Evropanů. Hrozby jsou založeny na schopnostech a záměrech. Takže pokud vyjadřujete nepřátelské záměry, aniž byste měl schopnosti, je to celkem hloupé, protože svým protivníkům říkáte, co chcete udělat, i když nemáte prostředky k tomu, abyste to udělal. Je to tedy velmi nebezpečná věc a také způsob sebesabotáže. Spojené státy však mají záměry i schopnosti. No, záměry se trochu vyjasnily po Rubiově projevu. Ale vidíme například, že kdykoli americký dron přeletí nad Černým mořem, pokud sledujete telegramové kanály, už teď vědí, že přijde útok ukrajinských dronů. Stále se jedná o americké zbraně, americké rakety, americké zpravodajské služby – USA vybírají cíle a drony létají podél ruských hranic. Takže to stále vypadá jako válka USA. Jak to podle vás ovlivní současné rozhovory mezi Američany a Rusy? Trump totiž stále trvá na tom, že je jediným zprostředkovatelem a že se jedná o konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou. Jenže samozřejmě se čas od času ozve Rubio a další a řeknou: „Hele, jde o zástupnou válku.“ A zároveň chtějí být prostředníky. Jak to podle vás ovlivní jednání? Protože v Rusku musejí jistě být kvůli velmi přímému zapojení Spojených států dost naštvaní.

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Zdroj úvodní fotografie: Wikipedia Commons (Tisková služba Ministerstva obrany Ruské federace)

Po „Epsteinovi“ už nic nemůže pokračovat jako dřív: ani poválečné hodnoty ve smyslu „už nikdy více“ – odrážející náladu na konci krvavých válek a s obecně sdílenou touhou po „spravedlivější“ společnosti, ani bipolární ekonomika založená na extrémních majetkových nerovnostech, ani důvěra – po odhalené zkorumpovanosti, institucionální prohnilosti a zvrácenostech, které podle Epsteinova spisu bují v části západních elit, píše Alastair Crooke na svém susbstacku Conflicts Forum z 5. února.

Jak lze v takovém kontextu mluvit o „hodnotách“?

V Davosu Mark Carney jasně naznačil, že „řád založený na pravidlech“ je jen ubohá potěmkinovská kulisa, o níž se všeobecně ví, že je falešná – a přesto se tato kulisa udržuje. Proč? Jednoduše proto, že klam je užitečný. Byla totiž naléhavá potřeba zakrýt zhroucení systému do radikálního, protihodnotového nihilismu. Zakrýt skutečnost, že elitní kruhy – kolem Epsteina – fungovaly mimo morální, právní či obecně lidská omezení a rozhodovaly o míru a válce na základě svých nízkých pudů.

Elity chápaly, že jakmile by se úplná amorálnost vládců stala známou širokým masám, Západ by přišel o strukturu morálních příběhů, které ukotvují uspořádaný život. Pokud je zřejmé, že establishment se morálky zříká, proč by se jí měl řídit kdokoli jiný? Cynismus by se šířil shora dolů. Co by pak drželo národ pohromadě?

Nuže, nejspíš už jen totalitarismus.

Postmoderní „pád“ do nihilismu nakonec opravdu dospěl do nevyhnutelné slepé uličky (jak ji předpověděl Nietzsche roku 1888). Paradigma osvícenství se nakonec proměnilo ve svůj opak: svět bez hodnot, smyslu či účelu (kromě chamtivého sebeobohacování). To zároveň znamená konec samotného pojmu Pravdy, která stála od dob Platóna v srdci západní civilizace.

Tento kolaps rovněž podtrhuje selhání západního mechanického Rozumu: „Tento druh apriorního, uzavřeného kruhového uvažování měl na západní kulturu mnohem větší vliv, než si dokážeme představit… Vedl k vnucování pravidel, která jsou považována za nevyvratitelná, nikoli proto, že by byla zjevena, ale proto, že byla vědecky prokázána, a tudíž proti nim není odvolání,“ poznamenává Aurelien [Filozoficky píšící autor na substacku aurelien2022@substack.com, kterého Crooke často cituje – pozn. red.]. 

Tento mechanický způsob myšlení sehrál významnou roli ve třetí vrstvě „davoské roztržky“ (po intelektuálním úpadku a zhroucení důvěry ve vedení). Mechanické myšlení založené na deterministickém pseudovědeckém světonázoru vedlo k ekonomickým rozporům, které západním ekonomům bránily vidět to, co měli přímo před očima: hyperfinanční ekonomický systém plně sloužící oligarchům a zasvěceným.

Žádné selhání našich ekonomických modelů, jakkoli závažné, však „neoslabilo svěrákový stisk matematických ekonomů ve vztahu k vládní politice. Problém spočíval v tom, že Věda v tomto binárním režimu příčiny a následku nedokázala pojmout ani chaos, ani komplexitu života“ (Aurelien). Jiné teorie než newtonovská fyzika – jako kvantová či teorie chaosu – byly z našeho způsobu myšlení z velké části vyloučeny.

Smyslem „Davosu“ – následovaného odhaleními kolem Epsteina – je, že vejce Důvěry spadlo na zem a už jej nelze znovu slepit.

Zároveň je zřejmé, že okruh kolem Epsteina nebyl jen o zvrácených jednotlivcích; „to, co bylo odhaleno, ukazuje na systematické, organizované, ritualizované praktiky“. A to podle komentátora Lucase Leiroze mění vše:

„Takové sítě mohou existovat jen tehdy, když jsou kryty hlubokou institucionální ochranou. Neexistuje žádná rituální pedofilie, žádné obchodování s lidmi v nadnárodním měřítku, žádná systematická produkce extrémního materiálu – bez politického, policejního, soudního a mediálního krytí. To je logika moci.“

Epstein se z množství e-mailů vynořuje jistě jako pedofil a naprosto nemorální člověk, ale také jako vysoce inteligentní a významný geopolitický hráč, jehož politické postřehy si cenily vysoce postavené osobnosti po celém světě. Byl zákulisním hráčem geopolitiky, jak jej popsal Michael Wolff, a to i v rámci zápasu mezi židovskou mocí a „pohany“.

To naznačuje, že Epstein byl ani ne tak nástrojem zpravodajských služeb, jako spíše jejich rovnocenným partnerem. Není divu, že lídři vyhledávali jeho společnost (i z hrubě nemorálních důvodů, které nelze přehlížet). A je zřejmé, že skrze něj manévroval hluboký stát napříč republikánskou i demokratickou stranou (Uniparty). Nakonec toho Epstein věděl příliš mnoho.

David Rothkopf, bývalý poradce pro politické záležitosti v demokratickém táboře, spekuluje o tom, co Epstein znamená pro Ameriku:

„[Mladí Američané] si uvědomují, že jejich instituce je selhávají, a že se budou muset [zachránit] sami… máte desítky tisíc lidí v Minneapolis, kteří říkají, že už nejde o ústavní otázky, právní stát nebo demokracii – což může znít dobře – ale to je vzdálené běžnému člověku u kuchyňského stolu.“

„Lidé říkají, že Nejvyšší soud nás neochrání; Kongres nás neochrání; prezident je nepřítel; nasazuje do našich měst vlastní armádu. Jediní, kdo nás mohou ochránit, jsme my sami.“

„Je to o miliardářích, blbče“ [narážka na známé heslo: „Je to o ekonomice, blbče“], vysvětluje Rothkopf:

„Snažím se říct, že pokud si neuvědomíte, že rovnost a beztrestnost elit jsou pro všechny zásadní témata, že lidé mají pocit, že systém je zmanipulovaný a nefunguje v jejich prospěch… že už nevěří, že americký sen je skutečný – a že kontrolu nad zemí ukradla hrstka superbohatých lidí, kteří neplatí daně a stále víc a víc bohatnou – zatímco my ostatní zaostáváme čím dál víc – [pak nemůžete pochopit dnešní zoufalství lidí mladších 35 let].“

Rothkopf říká, že epizoda Davos/Epstein představuje roztržku mezi lidem a vládnoucí vrstvou.

„Západní společnosti nyní čelí dilematu, které nelze vyřešit volbami, parlamentními komisemi ani projevy. Jak lze nadále přijímat autoritu institucí, které kryly takovou míru hrůzy? Jak lze udržet respekt k zákonům, jež jsou uplatňovány selektivně lidmi, kteří stojí nad nimi?“ říká Leiroz.

Ztráta respektu však nejde k jádru patové situace. Žádná konvenční politická strana nemá odpověď na selhání „ekonomiky u kuchyňského stolu“ – tedy na nedostatek slušně placených pracovních míst, omezený přístup ke zdravotní péči, drahé vzdělání a bydlení.

Žádná mainstreamová strana nemůže nabídnout věrohodné řešení těchto existenciálních problémů, protože ekonomika byla po desetiletí skutečně „zmanipulována“ – strukturálně přesměrována k financializovanému, na dluzích založenému modelu na úkor reálné ekonomiky.

Vyžadovalo by to, aby byla současná anglo-liberální tržní struktura zcela vykořeněna a nahrazena jinou. To by znamenalo desetiletí reforem – a oligarchové by proti tomu tvrdě bojovali.

Ideálně by mohly vzniknout nové politické strany. V Evropě však byly „mosty“, které by nás potenciálně mohly vyvést z hlubokých strukturálních rozporů, záměrně zničeny ve jménu cordon sanitaire, jehož cílem je zabránit vzniku jakéhokoli ne-„centristického“ politického myšlení.

Pokud protesty nemají žádný účinek na změnu statu quo a volby zůstávají jen volbou mezi dvěma variantami téhož, mladí lidé dospějí k závěru, že „nás nikdo nepřijde zachránit“ – a ve svém zoufalství mohou dojít k přesvědčení, že o budoucnosti lze rozhodnout už jen v ulicích.

.

Zdroj: conflictsforum@substack.com

Úvodní fotografie: Best Friends Forever (Nejlepší přátelé navěky) je socha vytvořená v roce 2025 aktivisty jako protest proti vazbám mezi Donaldem Trumpem a Jeffrey Epsteinem. Zdroj: Wikipedia Commons, autor John Flood

Rozhovor s profesorem Nikolajem Petrem se zaměřuje na proměnu mezinárodního řádu a napětí mezi USA a Evropou v době přechodu k multipolárnímu uspořádání. Petro popisuje současnou situaci jako strategické vakuum, zejména na straně EU, která podle něj postrádá vlastní dlouhodobou vizi a spíše se ohlíží zpět k hegemonnímu řádu vedenému USA. Zatímco Spojené státy se snaží obnovit svou dominanci selektivním tlakem na spojence, Evropa zůstává rozdělena a není schopna formulovat autonomní zahraničněpolitickou strategii. V otázce Ukrajiny EU podle Petra vsadila na strategii oslabení Ruska, avšak původní cíle se postupně zúžily na snahu „zachránit, co se dá“. Chybí realistický mírový plán i jednotný postup. Petro zároveň upozorňuje, že jak USA, tak EU uvažují převážně zpětně, zatímco koncept multipolarity, prosazovaný například zeměmi BRICS, představuje spíše pokus o nový, pluralitnější model mezinárodních vztahů.

.

GD: Ano, myslím, že to je skvělý postřeh. A to byla jedna z výhod pro Evropany, že je vedl Washington. To znamená, že mohli outsourcovat strategické myšlení, místo aby přicházeli s konkurenčními nápady a řešili je. A cokoli Washington rozhodl, bylo prodáno v jazyce liberálních demokratických hodnot, které se pak sjednotily a vytvořily konsensus. Problémem tak nyní samozřejmě je, že už neexistuje žádná vize. Takže jsou prostě uvězněni v této prázdné rétorice, kde se vše, co dělají, týká hodnot, a neustále si namlouvají, že jsou šampiony těchto liberálně demokratických ideálů. To však vyvolává otázku, zda si myslíte, že by se Evropská unie mohla realisticky někdy fungovat jako autonomní pól… Ale takhle mocenská politika nefunguje. Myslím tím, že je tu příliš mnoho rozporů.

NP: Problém je, že, jak říkáte, v EU neexistuje konsensus ohledně role, kterou by EU měla hrát v zahraniční politice. Struktura zahraniční politiky EU je stále ve fázi utváření a někdy přímo konkuruje zahraniční politice jednotlivých národních států. V tomto ohledu je situace mnohem dramatičtější než například ve finančním sektoru, kde bankovní systém funguje pod Evropskou centrální bankou a existují rozpočtová omezení a podobné věci. Existují sice způsoby, jak to obejít, a vždy se najdou výjimky, ale struktura je přesto daná. EU se v oblasti zahraniční politiky stále musí spoléhat na spolupráci národních vlád. A to ji nakonec činí nesmírně neefektivní při vytváření velké strategie, protože v rámci EU existuje příliš velká politická rozmanitost. Jsem si jist, že vizionáři velké EU, imperiální EU, by chtěli, aby to zmizelo, a trvali by například na tom, aby existovala jednotná a tudíž silnější politika, která by mohla čerpat ze zdrojů jednotlivých států. Ale nikdy nebude v zájmu jednotlivých států, aby takovou moc přenechaly centrální organizaci, jako je EU. Boj se tedy odehrává na dvou úrovních a je velmi těžké si představit, jak by EU mohla tuto překážku překonat. Jedna úroveň je institucionální, na které byrokracie EU nemá sílu prosadit svou vůli v oblastech, jako je zahraniční politika nebo dokonce obranná politika. Na druhé úrovni je pak jednoduchá otázka politické rozmanitosti v rámci OSN a národních států. Národní státy, které čelí perspektivě, že EU bude stále více zasahovat do jejich záležitostí a přebírat více funkcí, budou proti tomu také více bojovat, což oddálí perspektivu Evropy jako autonomního pólu, možná ji oslabí a možná povede, jak někteří často spekulují, k rozpadu EU. Není jasné, co přinese budoucnost, ale zdá se mi, že protisystémové síly, síly, které jsou dnes považovány za protisystémové, budou v budoucnu v převaze. To bude doprovázeno oslabením institucí EU a posílením národních politik.

GD: V EU je opravdu příliš mnoho vnitřních rozporů, protože na jedné straně vzniká dojem, že EU dává přednost slabým národním vůdcům, protože to usnadňuje vládnutí z Bruselu. Ale tito slabí vůdci pak nedokážou prosazovat základní národní zájmy. Takže se vyprázdní nejen politická moc v národních státech, ale také jejich hosposářská síla. Takže to jde od desíti k pěti a to všechno nijak nepřispívá ke stabilitě. A do značné míry je EU také založena, mnoho projektů EU je založeno na myšlence, že nesmíte dopustit, aby dobrá krizi přišla vniveč. To je přece okamžik, kdy můžete centralizovat moc. To bylo skutečně součástí kritiky eura, protože euro bylo koncipováno jako nedokončený dům. To znamená, že pokud zavedete měnovou unii, nemůžete ji plnohodnotně uvést do chodu bez fiskální unie. A fiskální unii nelze mít bez politické unie. Ale oni nikdy neměli souhlas s politickou unií. Takže prostě zavedli společnou měnu. Je zřejmé, že nastanou fiskální problémy, a pak prosadíte fiskální unii. A abyste toho dosáhli, musíte prosadit politickou unii. Takže v podstatě předvídatelně způsobíte krizi. A v této krizi je příležitost centralizovat moc.

NP: To se týká i politiky EU na Ukrajině…

GD: Ano, jakmile dojde ke krizi, poukazuje se na to, že nejednota EU je problémem, který oslabuje kontinent a používá se to jako důvod k tomu, aby jim byla dána větší moc. Takže stále říkají, že potřebujeme více Evropy, když Evropa selhává. Je to velmi podivný a protichůdný přístup. Ale jsem rád, že jste zmínil Ukrajinu. Moje další otázka totiž je, zda si myslíte, že Ukrajina posílila nebo oslabila vnitřní soudržnost Evropy? Protože na jedné straně se zdá, že hlavní sjednocující silou je strašák jménem Rusko – důvod, proč by  proč 27 členských států mohlo mít stejnou zahraniční politiku. Na druhé straně to také zvýšilo závislost. A samozřejmě celý tento koncept geopolitické EU je očividně katastrofa. Je to tedy velmi obtížné. Nevím, jak to říct, jde to oběma směry?

NP: Myslím, že to táhne různými směry v různých fázích konfliktu. Na samém počátku konfliktu došlo k předvídatelnému sjednocujícímu efektu s ohledem na Ukrajinu a k do značné míry předvídatelné reakci EU, která Ukrajinu opatrně podpořila, ale zároveň se ohlížela přes rameno na Spojené státy, aby viděla, co udělají. A když Bidenova administrativa řekla, ano, jdeme do toho a vy můžete jít taky, čímž v podstatě povolila EU podporovat úsilí Spojených států, pak jsme měli společnou a jednotnou frontu proti Rusku. Ale ta jednotná fronta očekávala rychlou porážku Ruska. Takže teď, aniž bychom se zabývali technickými podrobnostmi toho, kdo v tuto chvíli vyhrává, se rétorika změnila. Přinejmenším všichni vidíme, že rétorika se změnila, a konkrétně pokud se vrátíme k EU, EU již nemluví o vítězství pro Ukrajinu v reálném smyslu. Mluví o příměří, které zachová Ukrajinu, to, co z Ukrajiny zbylo. A nyní to definuje jako vítězství. Vítězství již neznamená vytlačení Ruska. Vítězství je nyní definováno jako záchrana toho, co lze na Ukrajině zachránit. A to je pro EU obrovská porážka, pokud se podíváme zpět na původní požadavky a politiku před čtyřmi lety. A samozřejmě, velká část toho jde na vrub vnímanému stažení Spojených států z konfliktu, i když, jak mnoho analytiků poukazuje, na jedné straně se rétoricky stáhly, ale na druhé straně pokračují v poskytování nezbytných zpravodajských a technických informací, když je potřeba, Ukrajině. Zda je cílem skutečně dosáhnout mírového urovnání, nebo konflikt naopak prodloužit, není v tuto chvíli zcela jasné. Strategie EU se tedy opět vrací k tomu, o čem jsme mluvili na začátku, tedy k nedostatku strategie, protože strategie, kterou měla na začátku konfliktu, selhala, ale nemá žádnou alternativu. A dodnes neexistuje žádný mírový plán EU a zřejmě ani žádná skupina v rámci celé struktury EU, která by měla za úkol vypracovat mírový plán. Místo toho je vše ponecháno na Ukrajině a řídí se tím, co Ukrajina říká. Ale samozřejmě je to životaschopná strategie pouze do té doby, dokud vše, co EU bude potřebovat  poskytovat, budou pouze finanční prostředky. A ty, mimochodem, přicházejí po kapkách. Finanční prostředky, které EU Ukrajině poskytuje, nejsou spolehlivým zdrojem financování. A v příštích dvou letech bude částka, která byla dosud přidělena, tedy 90 miliard eur na dva roky, o čtvrtinu nižší než skutečná částka, kterou Ukrajina považuje za nezbytnou k zajištění základních státních funkcí a pokračování války na minimální úrovni. Strategií EU je tedy v podstatě čekat. Čekat na co? Část odpovědi možná najdeme v nové mediální kampani, kterou jsme mohli sledovat v posledních dvou měsících a která zaplavila hlavní západní noviny a média, a sice očekávání, že Rusko, ruská ekonomika, brzy zkolabuje. Čteme jeden článek za druhým, které, když je čtete, vypadají, jako by byly napsány podle stejného scénáře. Pocházejí ze stejné malé skupiny think tanků a jsou založeny na prognózách vycházejících z minulých trendů. Trendů, které se tvoří měsíc nebo dva měsíce na konci roku a o kterých víme, že jsou sezónní. Takže každý seriózní analytik se na ně může podívat a říct: „No, ve čtvrtém čtvrtletí vždycky dochází k poklesu a na jaře k oživení. A každý ekonom ví, že hospodářství má tyto cykly. Ale skutečnost, že tyto cyklické poklesy vykreslujeme jako nevyhnutelný vývoj, který vede k nevyhnutelnému úpadku, aniž bychom kdy mluvili o opatřeních, která ruská vláda v minulosti úspěšně přijala a která nyní opět začíná přijímat, aby jim čelila, to za prvé, a za druhé, aniž bychom kdy skutečně diskutovali srovnávacím způsobem o tom, jak stejné problémy ovlivňují ukrajinskou ekonomiku, tak to všechno vede ke zkreslenému dojmu, který chce EU podle všeho prosazovat, a sice že pokud Ukrajina s pomocí EU dokáže nějakým způsobem pokračovat v této ničivé válce alespoň další rok nebo dva, že tentokrát, na rozdíl od dřívějška, ruská ekonomika skutečně zkolabuje. A pak si nejsem jistý, co přesně se má stát, ale prý se nějakým způsobem Rusko stáhne nebo bude chtít učinit významné ústupky. A to lze prodávat jako větší porážku Ruska než současné podmínky, o kterých se diskutuje. A proto EU říká Ukrajině: bojujte dál, umírejte dál, my zaplatíme většinu účtů.

GD: Takže dobře, kruh se uzavřel a jsme zpátky u evropského přání a strategického vakua, které spočívá v tom, že budeme bojovat ještě trochu déle a doufat, že se Rusko nějak rozpadne, aniž by bylo jasné, jak by vypadalo vítězství v kontextu ekonomické krize. Myslím, že pokud bychom byli upřímní a uvědomili si, že Rusové to vnímají jako existenční hrozbu, museli bychom některé z těchto předpokladů přehodnotit.

NP: Ano, hlavní slabina současné vlny článků o blížícím se kolapsu ruské ekonomiky není to, že jsme tento argument již viděli, i když by to mělo pro každého být varovným signálem, ale to, že zde nejsou žádné nové informace. A informace, které jsou poskytovány, jsou krajně jednostranné. Každá ekonomika má své vzestupy a pády. Ekonomika je komplexní organismus, kdy v situaci, když jedna jeho část zeslábne, ostatní části, zejména věci jako úrokové sazby, úvěrové vzorce, zahraniční obchodní partneři, všechny zasáhnou, aby strukturu znovu vyvážily. Skutečný ekonomický kolaps, ať už to znamená cokoli, a opět je příznačné, že to není nikdy definováno, je v moderním světě téměř nemožné si představit. Zajímavé je, že navzdory všem rétorickým výrokům, které lídři EU občas pronášejí o tom, že Putin je nerozumný a tak dále, jejich předpoklad o dopadu, který by měl kolaps ruské ekonomiky na ruskou vojenskou strategii, je založen v zásadě na rozumném přístupu Putina a ruského vedení. Protože říkají, že jakmile se náklady spojené s vedením  války extrémně zvýší, rozumný vůdce, tedy jako Putin, se skutečně rozhodne stáhnout. Existuje tedy dvojí pohled na to, jak evropští vůdci ve skutečnosti vnímají ruské vedení. A opět se objevují přetrvávající zprávy jak z ruských, tak z evropských zdrojů, že Francie a například francouzská vláda, když ne Macron osobně, tak francouzská vláda, ve skutečnosti navázala a začala obnovovat politické kontakty na vysoké úrovni s ruským vedením. To je tedy také ve vzduchu, i když se o tom veřejně nemluví.

GD: Ano, myslím, že to je výborný postřeh. Sázejí na Putinovu rozumnou reakci, přičemž varují, že k tomu není žádný důvod. A je tu i další rozporuplnost. Německý kancléř poukázal na to, že před dvěma lety Orbán odjel do Moskvy – a dokonce aniž by k tomu měl mandát, protože maďarský premiér přece potřebuje povolení, aby mohl mluvit s Putinem! – a ničeho nedosáhl. Jaký má tedy smysl mluvit s Ruskem? To byl víceméně jeho argument. Ale samozřejmě zároveň řekl, že Macron se nyní snaží navázat diplomatické vztahy. Takže si myslím, že je to další známka strategického vakua, kdy se všichni snaží jednat v různých směrech.

NP: Správně. A uvidí se, co zabere.

GD: Ano. Takže abych to shrnul, USA se snaží oživit svou dominantní pozici v mezinárodním systému tím, že míchají a přeskupují karty, a Evropané pobíhají jako bezhlavá kuřata.

NP: Pokud bych to měl shrnout do jedné věty, kterou bych chtěl zdůraznit, tak je to to, že EU a Spojené státy mají mnoho společného, pokud jde o základní politickou vizi, ale ta v podstatě hledí zpátky. Mají však odlišné vize toho, k čemu konkrétně se snaží vrátit, a to povede ke konfliktu. V každém případě se jedná o pohled zpět, což určitě není dobré. Naproti tomu multipolární pohled prosazovaný zeměmi BRICS, zejména Ruskem, hledí do budoucnosti. Hledá alternativu k tomu, co bylo v minulosti. A proto si myslím, že je nakonec slibnější, protože je nadějnější.

GD: Ano. Ale opět se zde objevuje rozpor. Nemyslím si, že je možné, aby Evropané uvažovali o multipolárním systému v rámci formátu BRICS, protože se stále dívají zpět. Navrhl jsem, že by Evropané i Američané měli zvážit připojení se k BRICSu, ale to bylo interpretováno jako „připojme se k Varšavské smlouvě“, protože to vnímají jako tento blok proti tomuto bloku, tedy návrat ke studené válce. Snažil jsem se zdůraznit, že BRICS není blok. To znamená, že Spojené arabské emiráty a Írán nejsou v bloku, Indie a Čína nejsou v bloku. Ale oni se stále dívají dozadu.

NP: Stále hledají někoho, kdo by je ukáznil. A tento svět BRICSu, multipolární svět, je v mnoha ohledech méně ukázněný, ale někdy je to jednodušší. Bude diplomaticky snazší dosáhnout dohod, protože otázky, které se týkají hodnot, axiologických otázek, otázek toho, co vám dává právo mít takový druh vlády, jaký máte, se v kontextu BRICSu, v multipolárním kontextu neřeší. A to jsou dnes přitom hlavní zdroje konfliktů ve světě.

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Zdroj úvodní fotografie: Wikipedia Commons