Pokračování rozhovoru prof. Glenna Diesena s Joe Kentem, bývalým ředitelem Národního protiteroristického centra USA, který v polovině března odvážně rezignoval na svůj post pro nesouhlas s přehnaným vlivem Izraele na americkou zahraniční politiku.
.
GD: No, jsem rád, že jste zmínil tyto nekonečné války, protože jsme už měli tolik, řekněme špatných zkušeností – 20 let v Afghánistánu, kde jsme nahradili Tálibán Tálibánem, velmi nákladnou válku jak z hlediska lidských životů, tak z hlediska financí v Iráku, která v podstatě vedla k tomu, že klíčový vyvažující faktor vůči Íránu se stal více spřízněným s Íránem. Měli jsme, jak víte, Libyi, která skončila v chaosu. Sýrii, kde nyní v podstatě vládnou džihádisté. Jaký je váš hlavní závěr, nebo spíše poučení z těchto válek? Protože se zdá, že se z těchto lekcí nikdy nepoučíme. Ale kromě existence strategie ústupu, jak hodnotíte společné rysy těchto válek?
JK: Změna režimu nefunguje. Myslím tím, že nemůžeme přijít ze vzdálenosti 7 000 mil, z úplně jiné kultury, a pomocí zbraní svrhnout vůdce a pak být lidmi vítáni jako osvoboditelé. Nevím, kolikrát to ještě musíme prožít. Včera večer Mark Levin, kterého bych rád ignoroval, ale prezident ho poslouchá, zoufale tweetoval, abychom vyzbrojili íránskou opozici, abychom mohli v Íránu vyvolat chaos a svrhnout vůdce. Je to pořád dokola stejný recept. Upřímně si tedy myslím, že kdokoli, kdo prosazuje jakoukoli změnu režimu na Blízkém východě, by měl být vyloučen z jakýchkoli kruhů zahraniční politiky, protože to má tak katastrofální důsledky. A pak si myslím, že musíme být velmi, velmi uvážliví ohledně toho, co od většiny těchto zemí skutečně potřebujeme, a na základě toho skutečně přizpůsobit naši politiku. Obecně platí, že od většiny zemí na Blízkém východě potřebujeme, aby neposkytovaly útočiště teroristům. Potřebujeme, aby s námi spolupracovaly v oblasti protiteroristických operací a zpravodajství, což většina zemí v regionu dělá, protože většina teroristických organizací ohrožuje země v regionu. Pokud to tedy úplně nezpackáme a nedosadíme do čela státu bývalého vůdce Al-Káidy v Sýrii. To je jiný příběh, ale tak to prostě je. Potřebujeme od nich spolupráci v boji proti terorismu. A pak taky prostě potřebujeme ropu, aby mohl fungovat obchod a aby ropa mohla proudit. A to je velmi, velmi omezené. Když omezíte své cíle na velmi realistické věci, které potřebují jen naše země a většina zemí v regionu, je to vlastně docela snadné. Ale pokud začneme říkat, že potřebujeme věci jako demokratický zákon a pořádek, práva žen a práva homosexuálů a všechny tyto různé věci, musíme na ně ukazovat prstem kvůli jejich morálce a tak dále. A chceme financovat různé skupiny, které zastupují zájmy proti vládám, které se nám nelíbí. Pak se věci velmi, velmi komplikují a ocitneme se v tomto nekonečném cyklu zapojení v regionu, který samozřejmě považuji za důležitý. Neříkám, že není důležitý, ale nemyslím si, že je tak důležitý jako jiné věci, které se ve světě dějí. Takže znovu, musíme vědět, co od toho regionu vlastně potřebujeme.
GD: Ano, to je vždycky problém – s financováním nebo podporou politické opozice. Tedy, obvykle jsou to ti nejnásilnější aktéři, kteří se při jakékoli změně režimu, válce nebo revoluci dostanou na vrchol. Vskutku, pokud se vrátíme k první světové válce, Němci, kteří se snažili podpořit opozici v Rusku, aby se postavili na ruskou stranu války, nakonec přivezli Lenina a výrazně přispěli k bolševické revoluci, což jim pak přineslo Sovětský svaz, se kterým se museli potýkat po několik následujících desetiletí. A zdá se, že to často platí i ve většině těchto zástupných válek. V roce 1999, když jsme bojovali proti Jugoslávii, jsme podpořili KLA, Kosovskou osvobozeneckou armádu, o které, alespoň republikáni ve Spojených státech v té době uznávali, že sestává z některých velmi pochybných osob. To znamená, že se dopouštěly mnoha různých forem zločinů, a tak to bylo i v případě různých opozičních skupin po celém Středním východě. Ale vy jste uvedl ten příklad. Řekl jste, že jsme pomohli dosadit vůdce Al-Káidy v Sýrii. Myslím, že to nebyl ideální výsledek, ale jak vidíte Spojené státy, které, přispěly k výcviku a vyzbrojení těchto lidí, v podstatě k tomu, že se Džaulání dostal k moci.
JK: To, co se odehrálo v Sýrii, by se nikdy nestalo, kdybychom vůbec nevstoupili do Iráku. Myslím tím, že irácká válka k tomu vedla, pokud jde o vznik ISIS a Al-Káidy v regionu. Ale když jsme vstoupili do Iráku, tak jsme tam věci tak zpackali, že jsme dosadili tohoto velmi proíránského, prošíitského nebo šíitského vůdce. Myslím tím, že Irák je země s šíitskou většinou. Saddám to tak nějak držel pod pokličkou. A jak jste řekl, byl protiváhou Íránu. Saddáma jsme svrhli. Bohužel jsme se spojili s mnoha íránskými zástupci, proxy, kteří bojovali proti Iráčanům v irácko-íránské válce, a dosadili je k moci. A na konci irácké války, když jsme se v roce 2011 chystali odejít, mnoho států Perského zálivu a zejména Izraelci řekli: „Počkejte, to není dobré.“ Nyní máme šíitský půlměsíc, který v podstatě sahá od Teheránu až po Damašek. Bagdád je pro ně obrovskou základnou. Izraelci byli vždy v rozporu s Asadem, protože Asad podporoval Hizballáh, podporoval Hamás a pomáhal v tom Íránu. Takže jsme měli tento šíitský půlměsíc. A tak jsme opět jsme museli jít a v podstatě uhasit požár, který jsme zapálili. Sýrie je tak trochu opakem Iráku a měli jste tam Asada, který byl takovou verzí šíity, ale většina země byla sunnitská. Arabské jaro ovšem začalo v Tunisku. V Sýrii se odehrály některé spontánní protesty, to je jisté. A z velké části se jednalo, myslím, o relativně sekulární, relativně kosmopolitní syrské protesty proti Asadovu režimu. Ale pak jsme přišli my a vyzbrojili jsme spoustu radikálnějších sunnitů. Byla tam Svobodná syrská armáda, opět někteří sekulární, někteří dezertéři z armády. Ale nejlepšími bojovníky, které jsme našli, byli někteří z radikálních sunnitů, kteří se rychle spojili s Al-Káidou. Al-Káida v Iráku utichla. Mnozí z nich, včetně samotného Šary a Bagdádího, prvního vůdce ISIS, byli ve vězení v Iráku. Byli propuštěni. Jakmile jsme odešli, vydali se do Sýrie a my jsme nakonec podporovali mnoho z těchto proxy skupin s myšlenkou, že nám pomohou proti Asadovi. Dokonce jsme v uniklých e-mailech Hillary Clintonové slyšeli, jak říká, že Al-Káida je v Sýrii na naší straně. A tak jsme podporovali Al-Káidu, která se nakonec proměnila v ISIS. A pak jsme se museli vrátit a uhasit ten požár, který jsme sami zapálili. ISIS velmi posílilo, ale mělo trochu odlišnou ideologii, kdy říkali: „Víte co, vlastně nám na Asadovi tolik nezáleží. Záleží nám na globálním džihádu.“ A tak začali provádět útoky na Západě, v Evropě, a snažili se inspirovat útoky v Americe. A tak jsme se museli vrátit do Iráku a do Sýrie, abychom ISIS zlikvidovali. Džaulání je ovšem docela chytrý chlap. Odtrhl se od ISIS. Chtěl se soustředit na svou domovskou zemi, Sýrii. Byl vybrán Zawáhirím, tehdejším vůdcem Al-Káidy, protože jsme právě zabili Bin Ládina, a měl vést Al-Nusru, což byla pobočka Al-Káidy uvnitř Sýrie. Nakonec si uvědomil, že to byla tak trochu toxická značka sama o sobě. A doslova mu to nasadilo terč na hlavu. A tak pak změnil název na Hajat Tahrír al-Šám (HTS), což bylo velmi zaměřené na Sýrii. Získal velkou podporu od Turků. Věděli jsme, že je Turci podporují, ale potřebovali jsme Turky pro operace proti ISIS. Opět ten požár, který jsme zapálili, a od té chvíle získala HTS velkou podporu od Turků a my jsme je tak nějak po dlouhou dobu ignorovali. Ale stále jsme měli ten cíl zbavit se Asada, protože, opět, Asad byl hrozbou pro Izraelce, protože podporoval Hamás a Hizballáh. A tak jsme to Turkům dovolili. Podporovali jsme Turky v jejich podpoře HTS a nakonec se jim podařilo svrhnout Asadův režim. A opět, v tomto bodě měl prezident Trump, myslím, správný instinkt. V prosinci, poté, co byl zvolen, ale ještě nebyl inaugurován. A Asadův režim padl. Prezident Trump řekl něco jako: „Hele, Sýrie je v troskách. Vždycky to tam byl chaos a upřímně řečeno, není to naše věc, což si myslím, že byl správný přístup. Bohužel se Turkům podařilo v podstatě přejmenovat Džauláního na Ahmada Šaru a vytvořit dojem, že bychom mohli ze Sýrie udělat skvělé kosmopolitní místo ve Středomoří. Ale abych byl spravedlivý, vláda HTS udělala spoustu špatných věcí a do svých řad si nechali proniknout členy Al-Káidy. Členové Al-Káidy s nimi velmi sympatizují. Přijali zahraniční bojovníky. Zdá se však, že alespoň část Šarovy vlády se snaží Sýrii stabilizovat. Takže verdikt o tom, jak to dopadne, zatím nepadl. Osobně Šarovi nevěřím. Nevěřím jeho vládě, ale tak to v Sýrii prostě je. Ale znovu, jediný důvod, proč do toho musíme vkládat tolik úsilí, je ten, že jsme zkusili tuhle válku za změnu režimu. Na tuhle cestu nás zavedli Izraelci. Irák nás tam dostal jako první. A je to tak trochu jeden z těch případů, kdy když známe celou tu historii, jak to, že se vydáváme touhle cestou v další zemi na Blízkém východě…
GD: Myslím, že jsem kdysi četl nějaké zprávy, že v Sýrii americká vláda nebo Pentagon podporovaly jednu frakci, která bojovala proti jiné frakci, za kterou stála CIA. Nepamatuji si podrobnosti, protože to začalo být příliš zamotané, ale vypadá to, že jsme se zapletli do velmi komplikované hry. Jak ale vidíte vývoj v Sýrii? Protože velká část koalice proti Asadovi byla založena v podstatě na tom, že šlo o koalici proti Asadovi. Jinými slovy, když byl Asad odstraněn, najednou máme v Sýrii Turecko, Izrael a různé skupiny pod vedením Džauláního. Spojené státy samozřejmě mají své vlastní zájmy. Jsou podle vás všichni tito různí aktéři sladit své zájmy, pokud jde o stabilizaci Sýrie pro nějaké společné dobro? Nebo se spíš Sýrie rozpadne na, řekněme, území podporované nebo okupované Izraelem versus frakci podporovanou Tureckem? Nebo jak to vidíte? Protože jsme asi před týdnem nebo tak viděli první útok na hranici, kdy některé irácké milice vystřelily pozemní rakety do Sýrie, což je samozřejmě zajímavý vývoj v rámci války s Íránem.
JK: Myslím, že v Sýrii by se mohlo odehrát několik různých věcí. Bohužel nejsem ohledně budoucnosti Sýrie optimistický. Dojde k velkému střetu a myslím, že prvním ohniskem bude střet mezi Turky a Izraelci. Ačkoli Izraelci rozhodně chtěli, aby Asad odešel kvůli své podpoře Hamásu a Hizballáhu. Velmi se obávají Džauláního a HTS a toho, jak blízko mají k Turkům a že je mají na svých hranicích. Ve skutečnosti, pokud jde o to, že nikdy nemůžete předvídat, jaký zpětný ráz dostanete, Hizballáh byl, myslím, vážně oslaben. Po 7. říjnu byl vážně oslaben izraelskými operacemi. Ale také spousta lidí v Libanonu začala být opatrná vůči Hizballáhu, který je vtahoval do konfliktů. Nicméně, jakmile se Džaulání vrátil k moci a na jejich hranicích byla v podstatě ustavena sunnitská vláda Al-Káidy, vzpomněli si na to, jak před pouhým deseti lety se ISIS pokoušela proniknout přes jejich hranice a byl to právě Hizballáh, kdo je odrazil. To vlastně dalo Hizballáhu velký politický impuls k tomu, aby si znovu získal podporu lidí. A tak se Izraelci Džauláního obávají. Podporují drúzy na jihu. Mají vztahy s některými alavity. Jsou tedy v rozporu s tím, co chtějí Turci, a Turky také vnímají jako existenční hrozbu, jako regionální hrozbu pro sebe. Myslím si tedy, že izraelské a turecké zájmy se v Sýrii dostanou do kritického bodu. To staví Džauláního do velmi nejisté pozice, protože si myslím, že nechce rozhněvat ani jednu ze stran. Chce dobré vztahy s Izraelci. Zjevně chce i dobré vztahy i s Turky. Třetím faktorem, který je neznámou, je to, že Džauláního a HTS v podstatě vynesla k moci velmi radikální část sunnitského obyvatelstva, z níž mnozí byli po dlouhou dobu spojeni s ISIS. Nyní, když je ISIS z větší části poražena, mnozí z nich jsou ochotni prohlásit, že již nejsou členy ISIS nebo že jsou členy nové skupiny, ale stále zastávají velmi, velmi tvrdé postoje a chtějí, aby Džaulání zaujal tvrdý postoj vůči Izraeli a aby podpořil tradičnější sunnitskou vládu jihovýchodního typu. A tak pokud Džaulání bude tvrdý a bude pro nás dobrým partnerem v boji proti terorismu, dostane se do rozporu s tou základnou podpory, která ho dostala k moci. Musí tedy právě teď hrát tuto nebezpečnou hru, ve které nemůže příliš tvrdě zasahovat proti teroristům, kteří pro něj představují hrozbu. I když je pod velkým tlakem z naší strany i ze Západu obecně, aby prováděl protiteroristické operace, protože jsme velmi znepokojeni, zejména proto, že dva hlavní uprchlické tábory, Al Húl a Al Roj, byly v podstatě vyprázdněny. Máme tedy lidi, kteří jsou ve vazbě už asi deset let, a to jsou rodiny, děti, které v tomto prostředí zradikalizovaly. A také tisíce zadržených členů ISIS. Podařilo se nám dostat asi 5 000 nejhorších zadržených členů ISIS ze Sýrie do Iráku. Tam mohou být souzeni iráckým soudním systémem. Ale stále je tu dalších 25 až 30 000 členů ISIS, přinejmenším sympatizantů, kteří se nyní znovu začlenili do syrského obyvatelstva. A Džaulání, jeho vláda, nemají schopnost sledovat všechny tyto lidi, aby se ujistili, že se skutečně znovu začleňují do společnosti. Takže jsou tak nějak tam venku. Takže pod povrchem, těsně pod ním, se nachází v podstatě struktura toho, co bylo islámským chalífátem, se kterou se musí vypořádat. A pokud proti tomu zakročí příliš tvrdě, mohlo by ho to pohltit. Pokud nezakročí dostatečně tvrdě, ztratí podporu ze Západu. A mezitím, ne že bych s Džauláním sympatizoval, ale na severu a na jihu má dva soupeřící pány, Turecko a Izrael. Takže tam by to mohlo velmi, velmi rychle vybuchnout, vzhledem ke všem tlakům, které v regionu panují.
GD: Často se ozývají komentáře, že různí bojovníci ISIS nějak nemají tendenci příliš útočit na Izrael, ani Džaulání. Ale nedávno jsem dělal rozhovor s Tedem Postolem, který je, jak víte, jaderný vědec na MIT. Zaměřuje se hodně na jaderné zbraně a jejich nosiče. A poukazoval na to, že pokud se Izrael nyní cítí v pasti a prohrává válku s Íránem, mohl by sáhnout po jaderné zbrani. Řekl, že by to byla tragická chyba, protože ačkoli Írán není jadernou velmocí, lze jej považovat za stát na prahu jaderného programu nebo alespoň za stát, který má dostatek know-how a materiálu k sestavení bomby, i když to pravděpodobně neudělá. Předpověděl, že jejich strategií bude nepřekročit tuto hranici, pokud nebudou napadeni jadernou zbraní. Ale pak by v relativně krátké době byli schopni něco sestavit a odpálit to zpět na Izrael. Opět se jedná o domněnky. Nevíme o Íráncích všechno. Do jaké míry si však myslíte, že je to možné, že bychom se mohli ubírat tímto směrem k možnosti nejen jaderné války, ale dokonce i jaderné výměny?
JK: Íránští zastánci tvrdé linie budou vyvíjet obrovský tlak. Ať už v Íránu nakonec bude vládnout kdokoli, třeba syn ajatolláha, o kterém jsme již usoudili, že je o něco tvrdší než jeho otec. A jsem si jistý, že když viděl, jak jeho otce zabili, ho to nijak nezmírnilo. Myslím, že mnoho z těch zastánců tvrdé linie, kteří tlačili na starého ajatolláha, aby směřoval k jaderné zbrani, nakonec bude ospravedlněno, protože bývalý ajatolláh, než jsme ho zabili, řekl: Tohle je pro nás dobrá pozice. Nechceme vyvíjet jaderné zbraně. Chceme mít tu schopnost, ale žádné jaderné zbraně. To nám dává maximální vyjednávací sílu. A nějakou dobu měl pravdu. Ale bohužel jsme v podstatě zničili, doslova zabili tuto myšlenkovou školu. A tak tu teď máme všechny ty zastánce tvrdé linie, a varuji – s těmito zastánci tvrdé linie si není radno zahrávat. Myslím tím, že to jsou ti lidé, kteří byli žáky Kásima Sulejmáního, kteří proti nám bojovali v Iráku, kteří proti nám bojovali v Sýrii, kteří po léta financovali a cvičili Hizballáh. Jsou to velmi vážní lidé. Teď říkají něco jako: My jsme vám to říkali. S Američany se vyjednávat nedá, s Izraelci se vyjednávat nedá. Izraelci, jediným východiskem z toho je v podstatě řešení jako v Severní Koreji. Myslím, že všichni teď poukazují na Severní Koreu a říkají: Víte, kdo právě teď není napaden? Severní Korea. A proto si myslím, že právě proto musíme situaci co nejdříve uklidnit a přivést je k jednacímu stolu. Protože se to tak nějak stalo samosplňujícím se proroctvím. V určitém okamžiku jsme v podstatě jen křičeli o jaderných zbraních, zbraních hromadného ničení a obohacování uranu, až se to teď tak nějak stane, protože z toho požáru, který jsme zapálili, bude nyní nová krize. Upřímně řečeno, byl bych hodně překvapen, kdyby Íránci logicky nyní znovu agresivně neusilovali o jadernou zbraň, protože umí obohacovat uran… Nejsem jaderný expert, jsem odborník na boj proti terorismu. Ale co se týče jejich schopnosti obohacovat uran a pak vyrobit bombu, třeba opravdu jednoduchou, to by pravděpodobně zvládli. Ale co se týče nosičů, jsou dobří v balistice a tak dále. Jen si myslím, že to je mnohem delší časový horizont, než by vás chtěla přesvědčit proizraelská lobby. Budou to prezentovat tak, že do konce týdne by mohli nasadit jaderné hlavice na balistické rakety, které dosáhnou Ameriku, a to prostě není pravda.
GD: Často jsem poukazoval na to, že bychom asi měli doufat, že Íránci budou mít spoustu dronů a balistických raket, které nejsou příliš účinné, jednoduše proto, že pokud nemají konvenční odstrašující prostředek, budou více nakloněni k získání toho nejúčinnějšího odstrašujícího prostředku, kterým jsou samozřejmě síla jaderné zbraně. Takže tato představa, že by se země neměla cítit v bezpečí a zároveň postrádala konvenční odstrašující prostředek, je receptem na katastrofu, zejména pokud existuje možnost, že v budoucnu dojde k použití jaderných zbraní. Na závěr bych se vás chtěl zeptat také na, řekněme, širší dynamiku velmocí, jak ji vidíte, protože nejde jen o to, že válka proti Íránu právě zapálila celý region, ale má to dopad i na jiné velmoci, ať už je to Čína nebo Rusko. Například v Rusku, vím to jistě, panovalo velké nadšení, že by bylo možné zlepšit bilaterální vztahy. i my jsme si mysleli, že Rusové budou možná schopni dramaticky zlepšit vztahy s USA, protože kromě NATO nemají tolik protichůdných zájmů. Ale samozřejmě válka v Íránu také ovlivnila jejich uvažování. A totéž lze říci o Číně. Jen mě zajímalo, jak podle vás tato válka ovlivní širší dynamiku velmocí?
JK: Ano, upřímně řečeno, myslím si, že Čína je v tom všem pravděpodobně největším vítězem. Myslím tím, že jsme museli stáhnout velkou část naší bojové síly z Tichomoří. Takže pokud by se Čína rozhodla podniknout něco proti Tchaj-wanu, mohla by to udělat, nebo je mnohem blíž k tomu, aby to úspěšně provedla, než byla před pár měsíci, protože my jsme teď v Centcomu velmi rozptýlení. Ale pak je tu také fakt, že spousta zemí nyní vyřizuje své transakce, které dříve prováděly v petrodolarech, mimo dolar. Iránci dokonce, myslím, veřejně prohlásili, že budou vybírat v podstatě mýtné za Hormuzský průliv. Budou vypořádávat transakce s ropou v juanech. To je přímá hrozba pro petrodolar, což je přímá hrozba pro dolar jako rezervní měnu. Takže pokud jde o velmi dlouhou strategickou hru, všechno to hraje přímo do karet Číně, a takhle Čína bojuje. Takže si myslím, že pokud nám záleží na soupeření velmocí, a to by mělo, měli bychom být velmi opatrní ohledně toho, co Čína právě teď dělá. Globálně. Globálně to byla katastrofální chyba, protože to hrálo přímo do jejich karet. Dynamika Ruska je podle mě velmi zajímavá. Myslím, že dáváme Rusku v podstatě příležitost udělat nám to, co jsme my udělali jim na Ukrajině. A prezident Trump dokonce vystoupil a řekl to, když se ho reportér zeptal: Poskytují Rusové Íráncům nějaké zpravodajské informace nebo podporu? A Trump řekl něco v tom smyslu, že pokud ano, pravděpodobně by jen řekli, že to je to, co jsme my udělali jim na Ukrajině. Ale také z hlediska toho, že jsme se pokoušeli Rusko tlačit, a já s tím nesouhlasím. Nemyslím si, že to opravdu fungovalo. Snažili jsme se Rusko dostat do úzkých tím, že jsme uvalili sankce na veškerou jejich ropu, plyn, přírodní zdroje a tak dále. Ale když jsme zasáhli do Hormuzského průlivu a přerušili nebo alespoň omezili 20 % světového toku ropy, ta ropa z Ruska se najednou vrátila na trh. A tak jsme nebyli schopni ovlivnit ruskou ropu tak, jak jsme se snažili. Ale pak přišli Ukrajinci a začali útočit také na ruské infrastrukturní cíle. To opět vyvolalo větší nedostatek na trhu, což mělo dramatický dopad na ceny pohonných hmot v celé Evropě. Začínáme to pociťovat i tady v Americe. Uvidíme také sekundární a terciární dopady na výrobu hnojiv a výrobních komponentů. Takže pokud jde o hraní té skutečné velké hry a zapojení se do soupeření velmocí v tekutém písku Blízkého východu, myslím si, že je to nejrychlejší způsob, jak umožnit Rusku a Číně účinně proti nám manévrovat.
GD: Vidíte, pokud jde o ty věčné války, o kterých jste mluvil, vidíte válku na Ukrajině ve stejném kontextu? Protože na Ukrajině jsme udělali něco podobného. Začali jsme podporovat radikální síly, jako je Pravý sektor, Azov a všechny ty různé skupiny, a postupem času zdá se, že už nad tím nemáme takovou kontrolu. Z Trumpa mám dojem, že by rád viděl ústupky od Zelenského, aby ukončil tuto válku, a nedokáže je od Zelenského dostat. Jak to vidíte? Jak si vysvětlujete, že Trump nedokáže ukončit tuto válku, což doufal, že udělá? A opět – předpokládám, že měl upřímný záměr ukončit válku na Ukrajině, nebo alespoň účast Ameriky v ní, a to poměrně rychle. Ale teď už je to rok, co to trvá.
JK: Pokud jde o Ukrajinu, myslím, že v době, kdy Trump nastoupil do úřadu, Rusko už vyhrávalo. A Rusové mají prostě úplně jiný pohled na to, jak vypadá vítězství, než my na Západě. Chci říct, že Rusové jsou naprosto v pohodě s tím, že ztratí tisíce lidí a budou to drtit, metr po metru, doslova až do té doby, než znovu získají to, co považují za své území. A my jsme na to nikdy nebyli připraveni. My jako Američané, nemyslím si, že jsme připraveni zapojit se znovu do takového boje. Myslím, že jsme si mysleli, že to bude snadné. Myslím, že jsme si mysleli, že budeme podporovat Ukrajince, kteří statečně chtějí bojovat za svou vlastní zemi. Myslím, že je obdivuhodné, co Ukrajinci udělali. Chtěli bojovat za svou vlastní zemi, ale myslím, že jsme si dovolili věřit, že ten příběh porazí zeměpis. A zeměpis prostě porazit nemůžete. Zeměpis pokaždé vyhraje. A tak si myslím, že Trump opravdu začal s špatnými kartami, ale tím, že nastoupil a hned neukončil podporu Ukrajincům a neřekl, že už válku podporovat nebudeme, ukázal Rusům, že nejsme stoprocentně odhodláni ji ukončit. Máte tu Putin, který je ve hře už dlouho a dokonce veřejně prohlásil, že mu na amerických prezidentech nezáleží, protože ti přicházejí a odcházejí, a ve skutečnosti to jsou ti chlapi v tmavých oblecích, kteří mají moc. Myslím, že jsme prostě všechny ty faktory neuznali. A tak si myslím, že pokud chceme být schopni ovlivnit mír tam, a myslím, že bychom měli, měli bychom Ukrajincům říkat to samé, co říkáme Izraelcům. Jako: S útoky jste skončili. Pracujte na míru. A pokud jde o šíření jaderných zbraní, jsem si jistý, že spousta lidí na Ukrajině říká, že se nikdy neměli vzdát jaderných zbraní. Způsob, jakým jsme agresivně šli po Íránu, ukáže každé zemi na světě, že je třeba mít jaderné zbraně a nikdy, nikdy se jich nevzdávat.
GD: Ještě poslední otázka. Jak podle vás válka s Íránem skončí? Vím, že nemáte křišťálovou kouli. Je tu spousta aktérů s mnoha protichůdnými zájmy. Je spousta věcí, které se mohou pokazit. Ale na základě toho, jak sledujete, kam to směřuje, myslíte si, že budeme pokračovat v eskalaci? Jak to skončí? Protože vidím, že Trump tomu chce učinit přítrž, ale zdá se, že tlačí na různé směry. Na jedné straně varuje, že spálíme v Íránu všechno na popel, pokud tuto válku neukončí. Na druhou stranu také říká: Poslouchejte, co se týká Hormuzského průlivu, je na Evropanech a regionálních aktérech, aby to vyřešili. Takže možná prostě půjdeme domů. Jak to tedy vidíte – nechci vás samozřejmě zavazovat k nějaké předpovědi, jak jsem řekl, je tam příliš mnoho neznámých proměnných. Ale kam si myslíte, že by to mohlo směřovat?
JK: Ano, jak jste řekl, je tam spousta proměnných. Podívejte, pokud Izraelce nezastavíme, skončíme zase v tomhle cyklu. Ten cyklus by se mohl odehrát v rychlém sledu, nebo by to mohlo trvat o něco déle. Trump dnes večer učiní nějaké prohlášení. A jak jste řekl, mohlo by to být: Hele, otevřete Hormuzský průliv, skončili jsme. Nebo by to mohlo být: Budeme pokračovat ve válce, zintenzivníme ji. Mohlo by to být odvedení pozornosti. Ale pokud Izraelce nezastavíme, skončíme buď tím, že se zavážeme k něčemu, co znovu otevře Hormuzský průliv, nebo že Hormuz dá dohromady alianci. A Izraelci to možná nechají chvíli běžet, ale pak se k tomu vrátí a budou požadovat další změnu režimu, nebo podniknou akce uvnitř Íránu proti Íráncům, které vyprovokují reakci, která nás pak donutí znovu se do toho cyklu zapojit. Obávám se, že pokud tam pošleme vojáky, tak přijdeme o další americké životy, a když přijdeme o americké životy, emocionální reakce amerického lidu bude: Už jsme tam ztratili nějaké životy, nemůžeme jen tak odejít. Musíme dokončit misi. Dokončit misi. Slyšíte ministra války, jak to neustále opakuje: Prostě dokončete misi. A znovu, co je tou misí? Je to změna režimu? Ovládneme celý Írán? Jak to uděláme? Ale pokud začneme ztrácet lidi na bojišti, bude to recept na to, že se do toho na dlouhou dobu zapleteme. A pokud tam teď vtrhneme a provedeme velkolepý útok ve stylu komanda, a odvezeme uran, tak co? A i kdybychom to zvládli, tak za šest měsíců zase přijdou Izraelci nebo přímo podniknou kroky, které nás sem zase zatáhnou. Takže já osobně nevidím, jak by to mohlo skončit. A myslím, že to bude mít následky, protože Íránci, myslím, že právě teď věří, že vyhrávají. A pokud od nás nedostanou nějaké ústupky, co se týče sankcí, uvolnění, úlevy nebo alespoň toho, že s nimi bude zacházeno jako s normální zemí v regionu, myslím, že si udrží určitý druh kontroly nad Hormuzským průlivem. Tím pádem, i když prezident Trump řekne, že odcházíme, že jsme skončili a ať si to vyřešíte sami, budou i tak moci ovlivňovat světové ceny energií, s čímž se budeme muset vypořádat bez ohledu na to, jak moc jsme do toho vojensky zapojeni. Takže opět – pokud neudržíme Izrael na uzdě, tak prostě nevidím, jak bychom se z toho mohli dostat, bez ohledu na to, co říkáme nebo děláme.
GD: Chci vám poděkovat, že jste si udělal čas. A sdílím vaše obavy, kdykoli se válka stane emocionální. A to je, myslím, problém u mnoha politických vůdců napříč politickým Západem. Jeho politické vedení často komunikuje prostřednictvím emocionálních sloganů. Jako že jejich vůdce je špatný. Buď ho bombardujeme, nebo mu dáváme moc. Tenhle druh rétoriky nás nikdy nedovede k ničemu dobrému. A myslím, že to pramení z neexistence strategie. V každém případě mě mrzelo, když jsem viděl, že opouštíte svou pozici. Potřebujeme více lidí se zdravým rozumem. Ale samozřejmě chápu, odkud vaše námitky pramení. Takže ještě jednou děkuji, že jste si udělal čas.
JK: Moc děkuji. Rád jsem si s vámi popovídal. Děkuji.
.
Úvodní fotografie: Ministryně pro vnitřní bezpečnost (DHS) Kristi Noemová vypovídá před výborem Sněmovny reprezentantů pro vnitřní bezpečnost na slyšení s názvem „Celosvětové hrozby pro vnitřní bezpečnost“, které se konalo 11. prosince 2025 v budově Cannon House Office Building na Capitol Hillu ve Washingtonu, D. C. Vlevo Joe Kent. Zdroj: Vláda Spojených států (prostřednictvím Wikipedie Commons)
Napsat komentář