Rubrika: Mezinárodní vztahy

Aurelien (pseudonym, Brit žijící ve Francii) je dlouholetý znalec mezinárodní politiky, bezpečnosti a fungování státních institucí. Po několik desetiletí spolupracoval se zahraničními vládami, nevládními organizacemi, médii i akademickou sférou jako oficiální či neformální zástupce vlád, pedagog, školitel a poradce. Vyučoval také zahraniční studenty a vysoké státní úředníky přijíždějící do Evropy. Ve svých textech se proto soustředí na témata, s nimiž má osobní zkušenost. V článku „Úctu už nečekejte. Zbyly nám jen peníze“ sleduje proměnu západního vlivu v Africe a na Blízkém východě. Porovnává někdejší sebevědomí, odbornost a praktické výsledky Západu s dnešní technokratickou politikou, grantovou byrokracií a moralizováním. Tvrdí, že Západ ztrácí respekt, protože jeho instituce slábnou a vlastní elity přestaly věřit své civilizaci.

.

Rolihlahla Mandela se narodil do aristokratické vrstvy thembského národa mluvícího jazykem isiXhosa ve Východním Kapsku v Jižní Africe. V takových společnostech tradičně formální vzdělávání mimo elity neexistovalo. Mandela však navštěvoval základní a střední školy založené misionáři, kde mu jeho (afričtí) učitelé dali další, křestní jméno Nelson. Formální vzdělávání západního typu přinesli do Afriky misionáři od poloviny 19. století, kdy objev chininu umožnil Evropanům žít i v malarických oblastech. Hlavním motivem těchto iniciativ byla samozřejmě evangelizace, ale jak uvidíme, existovaly i širší etické a filozofické cíle. Většinu učitelů a správců těchto škol tvořili Afričané.

Když přišel čas, chtěl Mandela studovat na univerzitě. Bylo to v polovině třicátých let, tedy v období před apartheidem, kdy zemi ještě řídila politicky liberálnější anglicky mluvící elita. Přesto byl přístup na univerzity pro ne-bělochy obtížný. Existovala však jedna výjimka: univerzita Fort Hare, založená misionáři roku 1916. Přijímala studenty všech ras a řada přednášejících byla afrického původu. Školné bylo výrazně dotované. Mandela tvrdil, že pro jeho generaci představovala Fort Hare „Oxford a Cambridge, Yale a Harvard v jednom“. Stejně jako mnoho jeho kolegů si proto vypěstoval zvláštní sympatie k Británii. A zdaleka nebyl jediným studentem Fort Hare, který později dosáhl velkých věcí. Univerzita se stala líhní budoucích vůdců nezávislých afrických států: studoval tam Kenneth Kaunda, první prezident Zambie, stejně jako Robert Mugabe (Zimbabwe), Julius Nyerere (Tanzanie) a Seretse Khama (Botswana). Absolventy byli také mnozí historicky významní představitelé ANC, včetně Govana Mbekiho a Olivera Tamba. Podvratnou povahu mnohorasového vzdělávání si Afrikánská Národní strana při budování apartheidního státu po roce 1948 velmi dobře uvědomovala: Fort Hare se stala univerzitou výhradně pro černochy.

Začal jsem Mandelou, protože ho většina lidí zná. Ve skutečnosti však byla generace vůdců, která se v Africe dostala k moci v šedesátých letech, z velké části vzdělána na Západě nebo na západních školách a univerzitách a osvojila si západní myšlenky (k tomu se ještě vrátím). Ahmed Ben Bella, první prezident Alžírska, chodil do francouzské školy a za druhé světové války se vyznamenal ve francouzské armádě; osobně ho vyznamenal de Gaulle. Stejně jako vedení FLN obecně mluvil plynně francouzsky. Z intelektuálů bojoval ve francouzské armádě také Frantz Fanon a vděčná vláda mu poskytla stipendium ke studiu medicíny ve Francii. A konečně MPLA, marxistické hnutí za nezávislost, které bojovalo proti Portugalcům a nakonec s kubánskou pomocí zvítězilo v následné občanské válce, vedli intelektuálové z mestické pobřežní elity vzdělaní v Lisabonu. Evropští misionáři byli mezitím od třicátých let 19. století přítomni téměř všude v Africe a přicházeli ze všech významných evropských zemí, protestantských i katolických. Evangelizace byla nepochybně důležitým motivem, dobové dokumenty však ukazují, že většina misionářských hnutí měla také silné, na svou dobu pokrokové sociální svědomí.

Jistě jste si všimli, že jsem se vyhnul línému ztotožnění misionářské činnosti s kolonialismem. Misionáři působili v Africe celé generace před skutečným nástupem kolonialismu v devadesátých letech 19. století a některé významné misionářské země žádné kolonie nikdy neměly. Například nejméně tucet švédských protestantských denominací provozoval misionářské programy a němečtí misionáři působili po celé Africe dávno před vznikem nevelké a krátce trvající německé koloniální říše. Ani po založení kolonií nebyly vztahy mezi misionáři a koloniální správou vždy jednoduché. Zejména v protestantských zemích byly misionářské společnosti politicky spojeny se zbožnými a pracovitými středními vrstvami, které koloniím nedůvěřovaly kvůli nákladům a riziku konfliktu s koloniálními rivaly. Zároveň velmi důrazně prosazovaly sociální změny, například zrušení otroctví, zatímco koloniální správci se často obávali reakcí místních vůdců.

Dějiny správy koloniálních území jsou fascinující a patří k mnoha tématům, která zde lze pouze letmo zmínit. Dvě hlavní koloniální mocnosti, Británie a Francie, však svůj úkol braly velmi vážně. Vznikala příslušná ministerstva a personál se pečlivě vybíral. Ve Francii byla založena zvláštní škola pro výcvik budoucích správců, v Británii se absolventi dobrých univerzit vybírali v konkurzech. Šlo také o mimořádně závažný osobní závazek. V době nespolehlivých spojů jste se v podstatě upsali na celý život v cizí zemi a domů jste se během kariéry dostali snad čtyřikrát či pětkrát. Výsledkem bylo, že tito správci své země velmi dobře poznali. Nebylo jich však mnoho — odhaduje se, že Súdánská politická služba neměla za více než padesát let své existence více než čtyři sta členů — a značnou část své účinnosti vděčili početné vrstvě místních zaměstnanců.

Ve třetím desetiletí jednadvacátého století je přirozené, že se na věci díváme jinak než před sto padesáti lety, a nehodlám zde znovu otevírat otázku kolonialismem. Mnohem zajímavější je mentalita, která tehdy vedla správce i misionáře, a její srovnání s kariéristickým, neúčinným a upřímně řečeno často korupčním systémem, který máme dnes — v době, kdy je skutečný západní vliv na země Afriky a Blízkého východu paradoxně možná ještě větší než tehdy.

Jak jsem uvedl, prvním důležitým rysem byla vážnost, s níž jednotlivci i organizace přistupovali ke svým úkolům. Byla to doba, která uvažovala v pojmech povinnosti, smyslu a životního poslání. U misionářů se to rozumělo samo sebou. Jejich povinností však nebylo jen evangelizovat, ale také hlásat evangelium, v němž, jak slavně napsal svatý Pavel, „není už Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž a žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“. Tato univerzalita — jeden z důvodů původního rychlého šíření křesťanství v jeho prvních staletích — mu získala oblibu i v Africe, zatímco jeho odpor k otroctví působil v očích tamních tradičních mocenských struktur podvratně.

Tato vážnost měla i sekulární podoby. Nejzřetelnější byla v protestantských zemích, kde stále silně působila tradiční představa povolání, doslova „volání“, a kde měly církve i organizace jako Biblická společnost či Londýnská misijní společnost obrovský politický vliv. (Dobré skutky se ostatně očekávaly od všech křesťanů.) V Británii byla zejména Liberální strana silně ovlivněna evangelikálními protestantskými církvemi, pro něž záchrana duší a šíření evangelia nemohly končit na mořském pobřeží. Byly ochotny podporovat imperiální expanzi — nikoli z hrubě šovinistických důvodů, ale proto, aby méně šťastným lidem v zámoří přinesly dobrodiní evangelia a liberálních myšlenek střední třídy. Byla to navíc také doba britských reforem: rozšiřování volebního práva, zavádění bezplatné povinné školní docházky, rozvoje technického vzdělávání a vytvoření první profesionální, politicky nestranné státní služby v západním světě. Neexistovala snad morální povinnost uplatnit tyto myšlenky — to, čemu bychom dnes říkali dobrá správa věcí veřejných — také jinde?

Ve Francii samozřejmě existovalo silné katolické misionářské hnutí. Hlavní motivace však přicházela od mladé Třetí republiky, která se právě upevňovala v době Berlínské konference roku 1885, obecně pokládané za skutečný počátek kolonialismu v Africe. Dobové záznamy ukazují, že francouzská kolonizace měla mnoho dalších motivů — například zdroje a lidskou sílu pro budoucí válku s Pruskem —, zároveň však existovala téměř mesiášská touha vyvážet univerzální principy revoluce, jakmile se ve Francii alespoň rozumně upevnily. Mladá republika současně vedla nelítostný boj s církví, aby odstranila náboženský vliv ze škol a politiky; tento proces nebyl skutečně dokončen až do šedesátých let 20. století a dnes se opět obrací. Republika rozhodně nehodlala připustit, aby ji církev v zahraničí předběhla. Od samého počátku proto byli do kolonií vysíláni instituteurs, nové sekulární učitelské rámě republiky, aby tam nešířili pouze francouzskou civilizaci a jazyk, ale také univerzální principy modernity a sekularismu.

Právě morální vážnost této doby vedla její představitele k uvažování a vyjadřování v morálních absolutních kategoriích, což je často přivádělo do konfliktu s místními tradicemi. Za samozřejmé pokládali misionáři i koloniální správci nejen odsouzení otroctví, ale také postoje k sociálním otázkám, například k postavení žen. Polygamie nebyla relativistickým, etnicky podmíněným společenským zvykem závislým na kontextu, nýbrž špatnou věcí, kterou je třeba vymýtit. Takové soudy bylo možné obhajovat — a také se obhajovaly — podle zásad uspořádaných a obecně přijímaných etických systémů založených na různých směsích liberálních, republikánských a křesťanských principů, ať už si o těchto principech dnes myslíme cokoli.

Byla to také doba velkého optimismu ohledně budoucnosti a víry v pokrok. Nevím přesně, kdy Západ fakticky opustil pokrok jako populární ideologii — snad po skončení programu Apollo —, ale generace přelomu 19. a 20. století zažila jeden z jeho vrcholů. Částečně za to mohly ohromující nové vynálezy — rádio, telegraf, automobil, letadlo —, částečně však také obrovské zlepšení kvality života díky všeobecnému vzdělávání, bezpečným ulicím po setmění, řádné kanalizaci, lepší zdravotní péči a zákonům zvyšujícím bezpečnost práce. Heslem doby se proto stal aktivismus a koloniální správci i misionáři se často zabývali praktickými projekty: stavbou škol, nemocnic, železnic a podobně. (Na rozdíl od běžných představ se bezpečnost a spravedlnost, kdykoli to šlo, ponechávaly tradičním autoritám.) Takový byl duch doby.

A konečně rozdělení sfér vlivu na Berlínské konferenci — které samozřejmě samo o sobě automaticky nevytvořilo kolonie — znamenalo přinejmenším jistou soudržnost ve správě jednotlivých zemí a v zavádění sociálních a hospodářských iniciativ. To ostře kontrastuje s dnešním chaosem, kdy může mít africká vláda na svém území projekty tuctu různých zemí a institucí, které si často navzájem překážejí.

Výsledkem všech těchto oficiálních i neoficiálních iniciativ bylo pomalé šíření moderních politických, ekonomických a sociálních myšlenek. Paradoxně měla celkově modernizační vliv dokonce i společensky reakční katolická církev. Modernismus navíc nebyl vždy vnucován shora, protože koloniální správci se často spojovali s konzervativnějšími složkami tradiční africké společnosti. Přesto postupně pronikal prostřednictvím vzdělávání, návštěv Evropy a oběhu knih obsahujících moderní myšlenky. Jak podrobně ukázal Olufemi Taiwo, modernismus a kolonialismus tedy rozhodně nejsou totožné: mnoho změn proběhlo před kolonialismem a mnoho dalších po „koloniální mezihře“, což činí značnou část únavného diskurzu o „dekolonizaci“ poměrně bezpředmětnou.

Dosud jsem o Africe hovořil velmi souhrnně. Nyní se ještě stručněji zaměřím na části Blízkého východu, protože i tam je dnes Západ velmi aktivní v sociálních a politických projektech a je užitečné začít pohledem na to, jak se věci dělaly v minulosti. Modernismus zejména v Levantě nezačal až britskými a francouzskými mandáty po roce 1919. Navzdory konzervativnosti Osmanské říše se cizinci již brzy usazovali ve městech jako Damašek, Bejrút či Alexandrie a přinášeli s sebou moderní politické a sociální myšlenky. Jazykem správy však byla turečtina, jazykem náboženství určitá podoba arabštiny a jen bohatí příslušníci místního obyvatelstva si mohli dovolit učit se cizím jazykům, cestovat do Evropy, číst zahraniční knihy — pokud nebyly zakázány — a vstřebávat nové ideje. Nástup mandátního období, kdy se ve školách vyučovala především francouzština, umožnil nejen sousedním komunitám s různými jazyky, aby spolu komunikovaly, ale také aby se zapojily do přívalu rychle se rozvíjejících evropských politických a sociálních myšlenek a zakládaly politická a společenská hnutí nezávislá na náboženské či nacionalistické příslušnosti. Levicové politické ideje dorazily téměř okamžitě: Komunistická strana Sýrie a Libanonu vznikla roku 1924, Komunistická strana Iráku, tehdy pod britským mandátem, o deset let později. Vzkvétaly i další levicové strany, k nelibosti mandátních úřadů, byly však součástí nevyhnutelné modernizační vlny, která tyto společnosti hluboce proměnila — stejně jako Egypt, fakticky tehdy spravovaný Brity. Úloha misionářů byla naproti tomu mnohem omezenější, už proto, že značná část obyvatel těchto zemí byla křesťanská. Přesto byli aktivní: prestižní Université Saint-Joseph v Bejrútu založili jezuité roku 1881 — ironicky s podporou tehdejší antiklerikální francouzské vlády — a od té doby vychovala celé generace libanonských elit.

Také tato živelná modernizace a dovoz západních myšlenek ve všem od politiky po módu narážely na odpor domácích konzervativních sil. Sporné otázky, například změna postavení žen, přispěly ve dvacátých letech v Egyptě ke vzniku Muslimského bratrstva, které zvolilo dlouhodobou a trpělivou strategii podrývání modernismu v rodině a ve škole a prosazování návratu k „tradičním hodnotám“ založeným na náboženství. (Sžíravou ironií je, že Bratrstvo, financované převážně Tureckem a Katarem, se dnes pilně věnuje radikalizaci muslimských přistěhovaleckých komunit v Evropě.)

Stálý proud západních politických a sociálních myšlenek do hlavních arabských metropolí vytvořil předpoklady pro vzestup nacionalistických hnutí. Jejich pohled na svět byl důsledně sekulární a modernistický a v mnoha případech čerpal z evropských modelů národního státu. Násirova Filosofie revoluce předkládá teleologický obraz vzestupu egyptského národa, který se poprvé po tisíciletích osvobozuje od koloniálních mocností; mnozí v něm spatřovali Hegelův vliv. Násir původně skutečně zamýšlel zavést v novém státě pluralitní demokracii a ostře vystupoval proti vlivu Muslimského bratrstva, které se ho roku 1954 pokusilo zavraždit.

Nejvlivnějším politickým hnutím tehdejšího arabského světa byla strana Baas („Obrození“). Působila v celém regionu, k moci se však dostala pouze v Iráku a Sýrii. Její ideologie byla silně ovlivněna západními socialistickými myšlenkami, nebyla však jejich prostou kopií: zahrnovala také panarabismus, antiimperialismus a výrazný smysl pro arabskou kulturní identitu. Nebyla ani sektářská: jeden z jejích dvou hlavních zakladatelů byl křesťan, druhý sunnitský muslim. Kolem roku 1970 se tedy zdálo, že směr arabského světa je jasný: v celém regionu vládly sekulární modernizační režimy, nejnověji i v Libyi.

V Africe i na Blízkém východě tak vyrostla generace vůdců s představami inspirovanými — nikoli však omezenými — idejemi, které předchozí generace přejímaly z Evropy. Většinou nebyli ideologicky „protizápadní“ (i když si od Sovětského svazu mohli zajistit výhody tím, že přijali správný slovník). Chtěli sami ovládat své území, vypudit cizí mocnosti a následně vybudovat národní státy západního typu. Ačkoli tedy ANC usiloval o vojenskou pomoc Sovětského svazu — protože Západ byl příliš hloupý na to, aby mu ji nabídl —, jeho ideologie byla inkluzivní: Charta svobody z roku 1955 definovala Jižní Afriku jako zemi „všech, kdo v ní žijí“, a hnutí proto hledalo inspiraci a pomoc také na Západě. A přestože se od sedmdesátých let období dekolonizace romantizuje slovníkem „osvobození“, přechod k nezávislosti v Africe obvykle proběhl bez násilí, s výjimkou zemí s významnou bělošskou populací. Jakkoli je dnes těžké tomu uvěřit, první roky nezávislosti byly obdobím velikého optimismu ohledně Afriky. Teorie modernizace předpokládala, že se Afrika po politické stránce brzy začne podobat Evropě, a západní vlády zřizovaly ministerstva rozvoje, aby pomohla s tím, co se chápalo jako přirozený proces modernizace a industrializace kontinentu. (Když jsem byl mladý, vědeckofantastické příběhy odrážely tehdejší ortodoxní představu budoucí Afriky podobné Evropě nebo Spojeným státům.)

Je však třeba zdůraznit, že v Africe i na Blízkém východě byly hlavními spotřebiteli modernizace městské střední vrstvy, z nichž mnohé měly společenské a ekonomické vazby na koloniální úřady a osobně těžily z modernismu a jeho příležitostí. Pro obyčejné lidi byla situace zcela jiná. (Jak ironicky poznamenal průkopnický africký historik J. F. Ade Ajayi, v některých koloniích si běžní lidé teprve začali uvědomovat existenci koloniální mocnosti, když kolonizátoři začali odcházet.) To — a jeho obdoba v arabském světě — se později ukázalo jako závažný problém.

Nově vzniklé nezávislé státy se obracely na Západ s prosbou o pomoc a radu z ryze praktických důvodů: viděly tam věci, z nichž se chtěly učit a které chtěly napodobit. Navazovaly tím samozřejmě na dlouhou tradici, již zahájili Japonci během reforem Meidži, kdy byli japonští studenti vysíláni do Evropy, aby se učili technickým oborům a studovali fungování vlády. A je třeba říci, že bylo co napodobovat. Evropa se po hrůzách let 1939–1945 a předchozích staletích krve a zmatků fyzicky, politicky a do jisté míry i morálně obnovila. Kdo by přijel do západní Evropy dejme tomu roku 1970, našel by funkční státy a úřednické aparáty, politické systémy, které převážně fungovaly, širokou shodu v mnoha zásadních veřejných otázkách, fungující zdravotnictví a významnou míru sociálního zabezpečení a ochrany práv. V nedokonalém světě se taková relativní úspěšnost zdála hodná následování. Evropským státům zároveň dodávala určitou sebedůvěru a hrdost na to, čeho se od roku 1945 podařilo dosáhnout.

Částečně v důsledku toho začaly západní státy — a zdaleka ne pouze bývalé koloniální mocnosti — rozvíjet ambiciózní programy pomoci a technické spolupráce. Do jisté míry vycházely z idealismu po druhé světové válce, ale také z pragmatického úsudku, že růst a stabilita v konečném důsledku prospívají všem, a z nekonečného hledání vlivu, jemuž se státy věnují od chvíle, kdy státy existují. Samozřejmě vím, že pro některé lidi je samotná představa, že národy sledují své zájmy a usilují o vliv v zahraničí, přímo skandální. Existují také lidé, kteří věří — nebo se tak alespoň tváří —, že jejich vlastní národ je natolik zlý a odporný, že si nezaslouží mít žádné zájmy ani vliv. Jak říkám, nevím, nakolik jde pouze o pózu, ale na tom stejně příliš nezáleží. Hra o vliv je stará jako dějiny a většinou má nulový součet: politika nesnáší vakuum a ve většině částí světa platí, že když vliv jednoho státu klesá, vliv jiných států roste.

Je tomu tak proto, že — jakkoli to mohou občané velkých států chápat obtížně — většina zemí hledá ve vztazích s většími a bohatšími státy výhody, od technické pomoci přes obchodní dohody až po vojenskou ochranu. Úspěch zahraniční politiky malé země často závisí na tom, jak obratně manévruje, aby od druhých získala to, co chce a potřebuje, a přitom si zachovala co největší míru nezávislosti. Většina vůdců globálního Jihu velmi dobře ví, jak vyvažovat veřejná ujištění o suverenitě se soukromými žádostmi o pomoc a jak rozehrávat velké státy proti sobě. A protože velká část následujícího textu bude mimořádně kritická k tomu, co dnes dělají západní státy a mezinárodní organizace, měl bych začít pozitivní poznámkou.

Pro jednoduchost budu hovořit především o typech činnosti, které se samozřejmě v podrobnostech nesmírně liší podle dárce a příjemce. Velká část se v nejširším smyslu týká výcviku a vzdělávání. Někdy jde prostě o zdroje. Většina zemí dokáže zajistit základní a středně pokročilý výcvik vlastní policie, armády, celníků a podobných složek — na takových školách jsem sám učil. Člověk vytipovaný jako potenciální budoucí policejní prezident, náčelník obrany a podobně však bude potřebovat víc a jen poměrně málo zemí na světě takové lidi školí ve větším počtu. Budoucí kandidát tedy pravděpodobně odjede do zahraničí, což samo o sobě často rozšiřuje obzory, a seznámí se tam s mnoha kolegy z jiných států. (Mimochodem, i vyspělé země posílají velké počty vojenských důstojníků na výcvik do zahraničí z širších kariérních a vztahových důvodů: navštívíte-li některou západní štábní školu, nejspíš zjistíte, že polovinu studentů tvoří cizinci.)

Někdy je výcvik technický — týká se nových vědeckých, lékařských či zdravotnických postupů nebo jejich uplatnění ve státní správě. Někdy jde o vytváření sítí, například o budování vazeb mezi akademickými výzkumníky v Africe a evropskými odborníky na Afriku. Jindy je pomoc organizační. Země, na niž je vyvíjen tlak, aby zlepšila celní kontrolu a zabezpečení hranic, se poohlédne po pomoci a radách států, které už mají funkční systémy. Nemusejí to být západní země: takzvané iniciativy Jih–Jih financují návštěvy zemí či odborníků — třeba ze stejného regionu —, kteří jsou ve vývoji dál. Existují však také iniciativy zaměřené na nevládní prostředí. Já jsem se například podílel na školení novinářů, jak rozumět citlivým oblastem státní správy a jak o nich informovat v zemích, kde neexistuje tradice veřejné debaty, nebo parlamentních analytiků v nových demokraciích, aby mohl nový parlament řádně plnit svou úlohu. Vedl jsem kurzy pro akademiky o tom, jak porozumět jednotlivým sektorům státu, jak je zkoumat a jak vést rozhovory s vysoce postavenými činiteli. A mnoho dalšího.

Existují však i zásadnější iniciativy. Stále více vysoce postavených policistů a vojáků po celém světě má vyšší akademické tituly, včetně základů mezinárodní politiky a bezpečnosti. Mnoho států nemá akademickou kapacitu, aby takové kurzy personálně zajistilo, a učitelé proto často přicházejí ze zahraničí. I to jsem dělal. A konečně se země mohou ocitnout v úplně nové politické situaci — buď v důsledku domácího vývoje, nebo proto, že se kolem nich změnil mezinárodní systém — a hledají radu a pomoc, jak se s tím vyrovnat.

Je toho mnohem více, ale toto snad poskytuje rychlou představu. S podobnými aktivitami byly vždy spojeny určité strukturální problémy, i když je lze do jisté míry inteligentně řídit. Prvním je samozřejmě závislost. Malý stát pravděpodobně nikdy nebude mít prostředky dělat všechno sám a vždy bude hledat pomoc. Ale i větší státy si mohou na pomoc zvyknout, jednoduše proto, že je to snazší a platí to někdo jiný. To vede k absurditám typu najímání zahraničních konzultantů, aby vypracovali revizi vaší zahraniční či bezpečnostní politiky. Výsledkem je nedostatek sebedůvěry a jakési preventivní podlézání dárcům. Lékem — pokud vůbec existuje — je rozvoj domácích intelektuálních kapacit, což jsem se osobně vždy snažil podporovat. Tato naučená bezmoc má různé příčiny, k nimž se za chvíli dostanu, ale může být frustrující až rozčilující. Vzpomínám si, jak jsem před mnoha lety na jedné konferenci ve frankofonní Africe bušil do stolu — doslova, nebo spíše obrazně, už si nevzpomínám — a říkal: Vous n’avez pas besoin de moi! Nepotřebujete mě! Mohu vám dodat informace, vysvětlit, jak věci fungují v jiných zemích, diskutovat o tom, co se obecně osvědčuje, ale máte dost vlastních schopných lidí, abyste se rozhodli sami; chybí vám jen sebedůvěra.

Druhým problémem je, že tyto věci stojí peníze, a uskutečňují se proto především projekty, které jsou dárci ochotni financovat. Nejznámějším a nejkatastrofálnějším příkladem byla Demokratická republika Kongo, ale tento jev je všudypřítomný. Na rozdíl od vážného, dlouhodobého závazku pobývat v zemi, jaký existoval před sto lety, je dnešní pracovník rozvojové agendy v hlavním městě či na velvyslanectví na místě tři roky a chce na konci něco vykázat — a především se vyhnout všemu kontroverznímu či obtížnému. „Reformní“ program na ministerstvu vnitra tak může být ve skutečnosti jen náhodnou sbírkou projektů, které zahraniční dárci považují za příjemné financovat. Misionáři se snažili zachraňovat duše; nevládní organizace udělují morální lekce. Koloniální správci stavěli železnice; dárci platí konzultanty, aby radili, jak je privatizovat. A téměř všechny aktivity jsou symbolické a performativní: korupce v neplacené celní správě prý vyžaduje nový zákon, brutalita neplacených a nevycvičených policistů kodex chování. Tady je překlad toho, který používáme v mé zemi.

Třetím problémem je, že se systém stává samoudržujícím: lidé si v něm budují kariéry, prostředníci z něj vybírají rentu a přijímající vlády si na něj zvykají. Skutečného mezinárodního odborného know-how je v mnoha oblastech ve skutečnosti poměrně málo, což byste však podle velikosti celého odvětví a počtu lidí a organizací soupeřících o zakázky nepoznali. A protože platí zahraniční voliči, podléhají projekty ubíjející míře byrokracie a auditu. Stále častěji je proto řídí velké specializované poradenské firmy, které si pěstují vazby na zahraniční vlády způsobem, jenž někteří považují za pochybný. Značná část rozpočtu projektu se v důsledku toho do dané země vůbec nedostane a utratí se doma. A protože si dárci uvědomují, že je třeba vyhnout se čistě bělošským týmům, vznikla celá neokoloniální vrstva lidí zavázaných různým dárcům namísto toho, aby pracovali pro vlastní vládu, kde by mohli být užitečnější.

Teoreticky by se však proti tomu všemu dalo postavit. Asijské země od Japonska 19. století proces samy kontrolovaly a přebíraly a používaly jen to, co považovaly za užitečné. (Dělají to dodnes.) A některé africké země podle mé zkušenosti — například Alžírsko nebo Jižní Afrika — mají dost sebedůvěry, aby si zachovaly intelektuální kontrolu nad tím, co se děje. Ale co ostatní? Je to obrovské téma a mohu se jen opatrně dotknout jeho okraje. V případě Afriky se dnes obecně uznává, že dovézt západní model státu a pokusit se vměstnat staletí často bouřlivých změn do několika desetiletí bylo od počátku příliš ambiciózní. Nejde o selhání Afričanů, ale o selhání modelu, jehož úspěch vyžadoval mnohem více předpokladů, než si první generace afrických bojovníků za nezávislost uvědomovala. (Skutečnost, že většina afrických a arabských států má umělé hranice, z nichž některé zhruba kopírují hranice osmanských provincií, možná nepomáhá, ale v tomto ohledu se podobají téměř každému jinému státu na světě.) To, co Basil Davidson proslule nazval „prokletím“ národního státu v Africe, nemá žádné zjevné řešení, mnohé dárcovské projekty však situaci ještě zhoršují tím, že nadále předstírají, že tyto problémy neexistují.

Jen málo témat afričtí intelektuálové po několika pivech oplakávají tolik jako úpadek africké vůdčí vrstvy od získání nezávislosti. Ve skutečnosti však její příslušníci pouze následují imperativy přežití. V Evropě trvalo celá staletí, než byly extraktivní vrstvy nahrazeny vrstvami produktivními — a nyní se zdá, že se ty první vracejí. Proč by tomu v Africe mělo být jinak? Pocit selhání, zklamání po velkých nadějích šedesátých a sedmdesátých let, chaos způsobený nekontrolovatelnými cenami surovin, neoliberalismem, vleklými konflikty a korupcí — to vše živí samoudržující příběh neúspěchu, který podkopává sebedůvěru a podporuje závislost.

V arabském světě naproti tomu máme co do činění s dědictvím staletí vysoce centralizované, nesmírně vzdálené a zcela neodpovědné osmanské vlády. Jak tvrdí velký egyptsko-libanonský spisovatel Amin Maalouf, tato zkušenost podněcovala trvalý pocit bezmoci tváří v tvář tajemným všemocným silám. Po odchodu Osmanů a mandátní mezihře se tento pocit přenesl na cizí státy obecně. A porážka a ponížení od Izraele v roce 1967 rozbily křehké sebevědomí sekulární éry více než kterákoli jiná jednotlivá událost.

Dnešní západní politiky k takovým problémům vůbec nepřihlížejí a nadále předpokládají podmínky a možnosti, které prostě neexistují. Výsledek je zároveň dotěrný i neúčinný. Po celé Africe a arabském světě, v částech Asie i jinde se činí konzultanti a nevládní organizace, pořádají „školení“ o nepodstatných tématech, vyrábějí zprávy, které nikdo nečte, předkládají doporučení, která se nikdy neuskuteční, a reorganizují věci, které nikdy nebudou fungovat. Možná deset procent této práce má nějakou hodnotu — několik příkladů jsem uvedl — a já měl štěstí, že na ní nikdy nezávisel můj příjem a mohl jsem vždy říci ne. Mnohé z těchto činností jsem ostatně dělal zdarma nebo v rámci svého zaměstnání. Existuje však mnoho živořících nevládních organizací a konzultantů, kteří polovinu času tráví soupeřením o zakázky na nejnovější módní téma. A protože étos dárců — ať už vlád, nadací či institucí — směřuje k technokratickému, liberálnímu a normativnímu pojetí vládnutí, zdá se, že podobné projekty se svým umrtvujícím slovníkem a ochromujícím způsobem amorfními pojmy často neslouží ničemu jinému než okázalému signalizování ctnosti. Chtěl jsem uvést odkazy na některé banálnější a zbytečnější projekty, na něž se právě vypisují zakázky, ale nemám na to žaludek. Řekněme jen, že pokud se pokládáte za odborníka, můžete se docela jistě ucházet o nezávislý projekt auditu účinnosti iniciativ v oblasti školení diverzity v jedné blízkovýchodní zemi za posledních pět let — a na nějakou dobu vám to zajistí obživu.

Jak jsem naznačil, v nekonečné hře o vliv, staré jako dějiny, měl Západ a zejména Evropa určité výhody. Jeho systémy většinou fungovaly, viditelně překonal některé z problémů, které se nyní vyskytovaly jinde, disponoval historickým, kulturním a filozofickým bohatstvím, jež mnoho zemí obdivovalo, a byl zdrojem moderních, pro mnohé osvobozujících myšlenek. S tvrdou mocí to mělo jen málo společného a vlastně ani s mocí měkkou. Diplomat mohl s láskou vzpomínat na rok strávený na Sorbonně, generál na britský výcvikový tým, který přijel do jeho země a přinesl skutečné odborné znalosti k vyřešení konkrétního problému. V průběhu desetiletí se takové věci sčítají, i když je většinou nelze přímo vidět. (Spojené státy se svou historií silového prosazování byly naproti tomu v tomto způsobu práce málokdy zvlášť účinné.)

O to jsme nyní přišli. Nadále kážeme o dobrém vládnutí, přestože se naše vlastní politické systémy hroutí. Nadále se pokoušíme ovlivňovat cizí armády, přestože ty naše prakticky přestaly existovat. Nabízíme pomoc v boji proti pašování drog, zatímco se části Evropy samy proměnily v narkostáty. Troufáme si napravovat politické krize jiných, zatímco v Británii se chystá sedmá vláda během deseti let a ve Francii se politický systém rozpadá přímo před našima očima. A k normativní stránce věci se raději ani nedostávejme. Zbytek znáte. Už nás nikdo neposlouchá z úcty, nýbrž jen z nostalgie a ze zvyku — a protože zatím ještě máme peníze na financování projektů. Jak dlouho to však vydrží?

.

Zdroj: aurelien2022@substack.com

Pokračování rozhovoru prof. Diesena s prof. Sakwou. Sakwa označuje současnou západní politiku vůči Rusku za hermeticky uzavřenou, ahistorickou a intelektuálně sterilní. Politický Západ nesmyslně vydává vlastní liberální řád za univerzální, odmítá legitimitu ruských bezpečnostních obav a každou snahu o pochopení kontextu označuje za appeasement či propagandu. Evropské elity ztratily strategickou samostatnost, podřídily se Washingtonu a selektivní historickou pamětí udržují blokovou disciplínu i rusofobii. Sakwa tento systém považuje za geopoliticky nebezpečný a škodlivý i pro Evropu samotnou. Východisko vidí v překonání atlantického rámce, obnovení diplomacie a vytvoření nové celoevropské bezpečnostní architektury, která by Rusko nevylučovala, ale začlenila.

.

Glenn Diesen:
Už Richard Cobden v roce 1836 zdůrazňoval, že ačkoli je velmi kritický vůči ruským imperiálním ambicím, nebrání mu to rozpoznat britský militarismus a způsob, jakým byly obavy z Ruska zveličovány, aby tento militarismus podporovaly. Neměl by existovat rozpor mezi uznáním toho, že obě strany mohou dělat špatné věci. Dnes ale všechno působí jako fotbalový zápas. Musíte fandit správnému týmu a nechat se pohltit jeho narativem. Například obavy Polska nebo pobaltských států, že by mohly být ovládány Ruskem, nejsou nerozumné. Kdybych byl po skončení studené války Polákem, pravděpodobně bych také dával přednost tomu, abych se při opětovném rozdělení Evropy ocitl na správné straně dělicí čáry. Historické vzpomínky a křivdy jsou pochopitelné. Současně je ale nutné racionálně uznat, že evropská bezpečnost nemůže být založena na historické pomstě. Musíme se snažit řešit bezpečnostní soupeření. Právě to bylo účelem celoevropské bezpečnostní architektury. Proto byla v roce 1990 přijata Pařížská charta pro novou Evropu. Proto jsme rozvíjeli OBSE. Uznávali jsme, že bezpečnost nelze založit pouze na dominanci nebo na udržování slabosti rivalů. Musí být nedělitelná. To všechno ale nějak zmizelo a my jsme se obrazně řečeno všichni stali Lotyši. Všichni jsme museli přijmout myšlenku, že Rusové jsou ze své podstaty špatní a že jedinou cestou k bezpečnosti je jejich zadržování nebo porážka. Přitom mohou současně platit dva argumenty. Lze tvrdit, že Rusko může být dominantní a zneužívat své sousedy. Zároveň lze říci, že má legitimní obranné obavy. James Baker v devadesátých letech upozorňoval, že pokud rozšíříme NATO s cílem pomoci ruským sousedům, dosáhneme pravého opaku. Vznikne sebenaplňující se proroctví. Rusko uvidí postupné rozšiřování NATO směrem ke svým hranicím a dospěje k přesvědčení, že musí kontrolovat země na svém bezprostředním okraji. Přál bych si, aby bylo možné srovnávat „nás“ a „je“, ale dnes to možné není. Kdyby Rusko nebo Čína začaly pronikat do Latinské Ameriky a budovat základny například v Mexiku, vyvolalo by to masivní americkou reakci. Spojené státy by požadovaly výlučný vliv a jednaly by velmi tvrdě. Je tedy možné tvrdit, že Rusové mají určité důvody pro své myšlení a že uvažují v podobných kategoriích. Ani to ale dnes nesmíme říci. Proto mě sice nepřekvapil, ale zaujal výrok generálního tajemníka NATO Marka Rutteho na summitu NATO. Tvrdil, že je naprosto šílené, aby Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Jak vůbec může nějaká země v 21. století napadnout jinou zemi? Řekl, že vyspělé demokracie takové věci nedělají. Když jsem to poslouchal, působilo to absurdně. Kolik válek jsme sami vedli? Jemu to ale zjevně nepřišlo na mysl. Zřejmě proto, že jde o války liberálních demokracií, údajně vedené za hodnoty, takže se nepočítají jako skutečné války. Nemůžeme prý srovnávat sebe s Rusy. Zdá se, že všechno, co Rusko udělá, je špatné. Nanejvýš může udělat správnou věc, ale ze špatných důvodů.

Richard Sakwa:
To je velmi důležitý postřeh. Zmínil jste dvě věci. Zaprvé neschopnost vidět širší souvislosti. Používám pro to slovo „hermetický“. Politický Západ se uzavřel a už není schopen komunikovat s druhou stranou ani brát vážně její obavy. George Kennan toho schopen byl. Stejně tak James Baker a celá generace lidí, kteří si ještě pamatovali druhou světovou válku a ducha Jalty a Postupimi, kdy velmoci spolupracovaly na dosažení míru a na založení Organizace spojených národů. Tato generace a její pluralistický, otevřený přístup zmizely. Namísto něj máme hermeticky uzavřený systém. Není proto překvapivé, že jeho představitelé nedokážou říci nic mimo vlastní ideologický rámec. V den summitu v Ankaře, kdy byly proneseny zmíněné výroky, byl současně bombardován Írán, nemluvě o válce v jižním Libanonu. Druhá věc souvisí s Helsinkami 1975 a především s Paříží 1990. Přístup Západu není jen hermetický, ale také ahistorický a zbavený kontextu. Když se vy nebo já a řada vašich hostů snažíme kontext nabídnout, okamžitě slyšíme, že jde o appeasement, usmiřování nepřítele. Používají se příšerné výrazy, například německé označení Putin-Versteher nebo Russland-Versteher, tedy člověk, který „chápe Putina“ nebo „chápe Rusko“. Samotné porozumění je považováno téměř za zradu a akt appeasementu. Když jsem tento argument slyšel poprvé, nemohl jsem uvěřit, že někdo vážně tvrdí, že porozumění je špatné a že bychom se o ně neměli snažit. Invaze z února 2022 byla samozřejmě šokující událostí. Naprosto šokující. Upřímně řečeno, dodnes jsem se z toho šoku zcela nevzpamatoval. Musíme však chápat kontext a příčiny. Dějiny nezačaly 24. února 2022, stejně jako nezačaly 1. srpna 1914. Musíme se vrátit zpět, podívat se na vojenské aliance, ekonomický vývoj a další faktory. Právě o to se dnes snažíme. Chceme pochopit, jak jsme se dostali do situace, kdy bezpečnostní obavy Ruska nebyly přijímány ani jako něco, o čem lze legitimně hovořit. Samotná myšlenka, že Rusko může mít legitimní bezpečnostní obavy, byla označována za „moskevský talking point“, tedy za převzatý ruský propagandistický argument. To souvisí také s hrubnutím a úpadkem veřejného jazyka. Například Joe Biden používal otřesný slovník, přestože byl po celou politickou kariéru údajně odborníkem na zahraniční politiku. Dnes tento vývoj za Peta Hegsetha a Donalda Trumpa dosahuje naprostého extrému. Používají se slova jako „spodina“. U Bidena jsme slyšeli podobně hrubé výroky, například že „tento muž“, tedy Putin, „nemůže zůstat u moci“. Je to úplná redukce světa na personalizovanou perspektivu: Putinovo Rusko, Putin dělá tohle, Putin dělá tamto. V Rusku však existuje rozsáhlý establishment, dlouhá diplomatická tradice, celá síť skupin, frakcí a institucí, které se podílejí na širší politické debatě a na vytváření zahraniční politiky. Proto zdůrazňuji pojem politického Západu. Něco se s námi na Západě stalo. Já Západ hájím jako liberální, ústavní a demokratický prostor. V tomto směru jsme dosáhli mnoha úspěchů. Nejde tedy o prosté popírání nebo zavržení naší vlastní zkušenosti. Musíme si ale uvědomit vlastní selhání a vytvořit z toho lepší Západ. Tento lepší Západ však nemůže být založen na atlantickém mocenském systému, na politickém Západě vytvořeném po roce 1945 a vedeném Spojenými státy. Tento politický Západ se stal chorobným a patologickým útvarem. Stačí poslouchat NATO a jeho představitele. Je intelektuálně sterilní, geopoliticky nebezpečný a v konečném důsledku škodlivý pro nás samotné stejně jako pro kohokoli jiného. Je čas překročit současný rámec atlantické bezpečnosti. Jak to udělat? V této chvíli je to zjevně téměř nemožné. Musíme ale znovu nalézt určitou celoevropskou vizi bezpečnosti. Jak jste zmínil, bezpečnost musí sahat od Lisabonu po Vladivostok. Evropa se musí stát postamerickou, nikoli protiamerickou. Musíme vybudovat nový bezpečnostní řád v partnerství se Spojenými státy, Čínou, Indií a dalšími zeměmi. Žijeme ve druhé čtvrtině 21. století, ale zdá se, že nás stále ovládají nenávisti 19. století, které vedly k první světové válce, krymské válce a mnoha dalším katastrofám. Pokusme se to znovu vybudovat na lepších základech. Právě k tomu podle mě vede debata o rusofobii. Pomáhá nám pochopit naše vlastní patologické rysy a patologii této ničím neomezované nenávisti. Tuto nenávist samozřejmě rádi podporují ve Lvově, v Haliči a v nejhorších částech polské politické scény. Musím ale zdůraznit, že také v samotném Polsku probíhá velmi živá a energická debata. Neustále dostávám zprávy od Poláků, kteří jsou naprosto zdrcujícím způsobem kritičtí k tomu, jak se Polsko v minulosti stalo předvojem rusofobie. V Polsku existuje také velmi dlouhá tradice, kterou nemusíme nazývat přímo rusofilií, ale která je spojena s porozuměním a kontaktem s ruskou kulturou, politikou, literaturou a uměním. O to ničivější je, že dnes v Evropě čelíme riziku, že se rusko-ukrajinská válka v plném rozsahu promění v rusko-evropskou válku, která nás všechny zničí. Musíme říci, že touto cestou jít nechceme. V Polsku, Lotyšsku a především na Ukrajině žijí dobří lidé, kteří tento směr odmítají. Snaha vykreslovat konflikt jako boj ušlechtilého Ukrajince proti barbarskému mongoloidnímu Rusovi je mrtvým, zdegenerovaným narativem. Je to čistě politická a ideologická konstrukce. Podle mě je rusko-ukrajinská válka ničivou válkou mezi dvěma velkými slovanskými národy. Obě společnosti jsou většinově slovanské, samozřejmě ne výlučně. Jde také o dvě velké pravoslavné civilizace, které jsou si v mnoha ohledech velmi blízké. Právě tato blízkost částečně vysvětluje intenzitu konfliktu. Ukrajinští etnonacionalisté se snažili od Ruska zvlášť důrazně distancovat. Součástí toho bylo potlačování ruské kultury uvnitř Ukrajiny. Na Ukrajině však existuje také obrovská společenská skupina, které jsem věnoval svou knihu o rusko-ukrajinské válce. Nazývám ji „jiná Ukrajina“. Tito lidé požadují mnohojazyčnou, mnohokonfesní, tolerantní a pluralistickou zemi, která bude mít dobré vztahy se všemi svými sousedy.

Glenn Diesen:
Položím poslední otázku. Zmínil jste politickou nezralost a také to, že lidé jako Kennan a Baker už zmizeli z politické scény. V podstatě naznačujete, že za ně nemáme žádnou náhradu. Dnešní politický diskurz je skutečně velmi odlišný. Zajímalo by mě proč, protože všechny důkazy jsou k dispozici, ale neexistuje žádná odpovědnost. Každý ví, že od helsinského procesu jsme se až do konce osmdesátých let snažili nalézt způsob, jak by Východ a Západ mohly spolupracovat. Za hlavní úkol bylo považováno nahrazení soupeření mezi bloky inkluzivní evropskou bezpečnostní architekturou založenou na nedělitelné bezpečnosti. To všechno bylo tehdy považováno za zdravý rozum. Když se proto v devadesátých letech začalo hovořit o rozšíření NATO, tedy o rozšiřování vojenského bloku studené války namísto budování bezpečnostní architektury založené na nedělitelné bezpečnosti, vznikl proti tomu obrovský odpor. Padesát předních amerických akademiků, velvyslanců a vojenských představitelů podepsalo dopisy varující, že tento krok skončí katastrofou. Pozdější ředitel CIA William Burns opakovaně upozorňoval, že pokud se pokusíme vtáhnout Ukrajinu do oběžné dráhy NATO, vyvolá to občanskou válku a ruskou invazi, tedy něco, co Rusko původně nechce udělat. Angela Merkelová jednou označila nabídku členství Ukrajině v NATO za vyhlášení války. Všechno jsme to věděli. Bylo to považováno za zdravý rozum. Pak ale přišel rok 2014 a přes noc se začalo tvrdit, že všechno souvisí pouze s ruským imperialismem a ruskou DNA. Rusko prostě údajně chce ovládat své sousedy. Najednou zmizela realita, historická paměť a všechno, co jsme dříve věděli. Dokonce i stejní lidé zapomněli, co říkali několik týdnů předtím. Poté přišla léta Russiagate. Po několik let byly titulky plné tvrzení, že Trump je agentem Kremlu. Nakonec jsme zjistili, že to bylo nepravdivé, a jednoduše jsme na to zapomněli. Každé referendum a každé volby, které nepodporovaly vnitřní soudržnost Západu – ať už šlo o brexit, nebo vzestup populistů –, byly označovány za velké ruské spiknutí. Nebyly potřeba žádné důkazy a většina těchto tvrzení byla později vyvrácena. Poté jsme měli minské dohody. Dnes víme, že západní země sedm let podkopávaly jejich realizaci. Víme také, že istanbulská dohoda byla zmařena Spojenými státy a Spojeným královstvím. Slyšeli jsme to od Turků, bývalého izraelského premiéra i od bývalého náčelníka německé armády. Dnes už jde téměř o všeobecně známou věc. Pak přišel Nord Stream. Také ten byl zprvu prezentován jako součást Putinova plánu zničit vlastní energetickou infrastrukturu. Nakonec jsme zjistili, že za tím Rusko nestálo. Říkalo se nám, že označit ukrajinskou vládu za zkorumpovanou je pouze ruským propagandistickým argumentem. Dnes už je přijatelné to říkat. Bylo nám řečeno, že fašistické prvky na Ukrajině jsou ruskou propagandou. Po několika letech se jimi začali znepokojovat Poláci a další země. Jedno tvrzení za druhým, které se nesmělo vyslovit, bylo později potvrzeno jako správné. Přesto nedošlo k žádnému vyvození odpovědnosti. Lidé, kteří šířili nesmysly, cenzurovali jiné a očerňovali je, zůstávají na svých místech. Kdokoli proti nim vystoupil, je dál označován za zrádce, protože neopakoval správná protiruská hesla.Jak si to vysvětlujete? Když například v této zemi řeknu, že Rusko bylo k válce vyprovokováno, ministr obrany mě označí za ruského propagandistu. Vláda zde dnes napadá akademiky. Když řeknu, že Rusko vyhrává, neptají se mě, proč si to myslím, ani nezkoumají žádné ukazatele. Prostě prohlásí, že jde o proruský argument. Když řeknu, že sankce nebudou fungovat, i to je označeno za proruské. Neexistuje žádná argumentace. Buď fandíte jedné straně, nebo druhé. Politická nezralost se zdá být dobrým pojmenováním tohoto stavu. Proč tomu tak je? Dříve jsme v Evropě i ve Spojených státech měli velké politiky a diplomaty. Kde jsou dnes diplomaté? Kde jsou politici? Když se dívám na lidi, kteří nás zastupují, vidím opravdu to nejhorší. Zdá se, že tam není vůbec nic pozitivního.

Richard Sakwa:
Ano, naprosto souhlasím. Úroveň současných evropských elit je šokující. Jejich historické znalosti a schopnost chápat geopolitickou realitu jsou žalostné. Člověk nemusí být realistou. Může zůstat idealistou, hájit demokracii a další hodnoty. Přesto musí chápat, že svět je mnohem složitější. Je to výborná otázka: Proč tomu tak je? Prvním důvodem je falešný univerzalismus politického Západu. Tento Západ tvrdí, že je univerzální, čímž podkopává skutečný univerzalismus zakotvený v Chartě Organizace spojených národů. Charta OSN je založena na suverénním internacionalismu 193 suverénních států. Politický Západ však prosazuje takzvaný liberální mezinárodní řád nebo řád založený na pravidlech jako jediný účinný a životaschopný model světového uspořádání. Číňané, Rusové, Indové, mnohé africké země a další státy tento nárok odmítají. Nejde tedy jen o Rusko. Proto vidíme vznik něčeho, čemu můžeme říkat politický Východ nebo globální Východ, stojící vedle globálního Jihu proti globálnímu Západu. To je první bod: politický Západ se stal hermeticky uzavřeným. V důsledku toho evropské elity ztratily schopnost samostatně myslet. Příliš dlouho byly závislé na Washingtonu a nacházely se vůči němu v podřízeném postavení. Zapomněly si položit otázku, co je v národním zájmu Evropy jako celku a co je v národním zájmu jednotlivých evropských států. Spojené státy si v rámci vlastního aliančního systému vždy zachovávaly suverenitu a určitou oddělenost. My Evropané jsme se však do tohoto systému začlenili natolik, že jsme tuto schopnost ztratili. Druhým důvodem je generační faktor. Nedávno mi někdo připomněl Aldouse Huxleyho. V předmluvě k vydání románu Konec civilizace z roku 1946, který poprvé vyšel v roce 1932, uvádí pozoruhodný postřeh, jenž je velmi aktuální i dnes: Po třicetileté válce v letech 1618 až 1648, během níž byla zabita přibližně třetina německého obyvatelstva, se politické elity na více než sto let staly konzervativními. Huxley tím nemyslel pravicovou politiku, ale opatrnost. Elity nebyly politicky dobrodružné ani militaristické a chápaly ničivé důsledky války. Poté se tato zkušenost vytratila a Evropa se dostala do další třicetileté občanské války v letech 1914 až 1945. Dnes se znovu setkáváme se stejným jevem. Uplynulo několik generací a dokonce i jaderné zbraně jako by ztratily svůj odstrašující účinek. To je druhý bod. Třetím faktorem je paměť a zapomínání. Mluvil jste o tom, že jako by historie začínala včera a nikdo se nesnažil události zasadit do kontextu. Ernest Renan se na konci 19. století ve slavné přednášce ptal: „Co je národ?“ Odpověděl, že národ je vystavěn stejně tak na tom, co zapomíná, jako na tom, co si pamatuje. Paměť je vždy selektivní. Při budování národa se zapomíná na špatné věci a zdůrazňují se věci dobré. Přesně to dnes dělá politický Západ. Není to národ, ale je to blok, který potřebuje udržovat blokovou disciplínu. Proto musí jeho členové přijmout potlačování přesné historické paměti. Vidíme to například ve vztahu ke druhé světové válce a při hodnocení Sovětského svazu. Některá usnesení Evropského parlamentu představují historický revizionismus nejhoršího druhu. Utrpení Lotyšů, Estonců a Litevců bylo samozřejmě skutečné. Bylo však absolutizováno. Evropská unie měla tato historická nepřátelství zmírnit, stejně jako zmírnila konflikt mezi Francií a Německem a učinila válku mezi nimi prakticky nemožnou. Po skončení studené války jsme měli stejný úkol ve vztahu k Rusku: začlenit je do společenství národů. To se však nepodařilo, protože zde existoval politický Západ, kolektivní či atlantický Západ, NATO, Evropská unie a celý tento systém. Nakonec bych zmínil ještě jednu věc, která možná všechny předchozí body přesahuje. Velký ruský filozof Vadim Cymburskij napsal slavnou knihu Ostrov Rusko. Nahlížel Rusko v široké historické perspektivě. Rusko je podle něj obrovská, ale řídce osídlená země. Otázkou proto je, jak takovou společnost spravovat. Cymburskij vždy prosazoval maximální federalismus, decentralizaci a přenášení pravomocí na nižší úrovně. Rusko je podle něj obklopeno tím, co nazýval limitrofem. Římané podobným výrazem označovali okraj říše, hranici nebo přechodové pásmo. Jeho koncepce „ostrova Ruska“ říká, že kdykoli Rusko vstoupí do tohoto přechodového prostoru – na Ukrajinu, do Polska nebo jinam –, ocitá se v nebezpečí. Někdy do něj samozřejmě vstoupit musí. V případě Ukrajiny chápal, že jde o oblast zásadního bezpečnostního zájmu. Pro Rusko i pro druhou, západní stranu však konflikt o toto pohraniční pásmo představuje obrovské nebezpečí. Když se Rusko příliš rozšíří, hrozí mu zhroucení. Viděli jsme to u Sovětského svazu i u Ruského impéria. Cymburskij nám proto může mnoho říci i dnes. Stal se také nejvýraznějším představitelem intelektuálního směru, který je pro mě v současném Rusku nejzajímavější. Pro zjednodušení jej můžeme označit za liberální konzervatismus. Tito lidé jsou v mnoha ohledech konzervativní a částečně obhajují myšlenku civilizačního státu. Současně však podporují ústavnost, právní stát a další podobné principy. Na nedávných konferencích v Moskvě a Pskově jsem dospěl k názoru, že právě tomuto proudu bychom měli naslouchat. V Rusku existují lidé, kteří říkají přesně to, co říkáme my: odsuzují rusofobii i westofobii, tedy nenávist k Západu, a hledají způsob, jak spravovat ono pohraniční pásmo. Souvisí to také s otázkou, jak mají jednotlivé společnosti řídit samy sebe. Hovořil jsem o demokratismu, neliberalismu a samozřejmě také o problémech uvnitř samotného Ruska. Právě zde podle mě může probíhat plodnější debata. Musím však dodat, že Cymburského linie je zásadně odlišná od názorů militantnějších a radikálnějších myslitelů, které můžeme spojit například s filozofií Alexandra Dugina. Duginův směr je ve svých útocích nejneústupnější a zdůrazňuje neevropskou, eurasijskou povahu ruského vývoje. Liberálně konzervativní proud je však velmi významný. Dokonce bych řekl, že jde o dominantní proud v Kremlu. Právě proto voláme po dialogu a diplomacii. V Rusku existují lidé připravení jednat a připravení uzavřít mír. Mezi ruským obyvatelstvem neexistuje žádné všeobecné nadšení pro tuto válku. Stejně tak neexistuje žádné všeobecné nadšení pro protievropanství. Rusové jsou velmi kritičtí k evropské politice a evropským představitelům, ale v hlubokém kulturním smyslu jsou Evropany. Musíme nalézt nové základy a nový rámec, na nichž bude možné vybudovat nové celoevropské společenství.

Glenn Diesen:
Doufejme tedy, že snaha podívat se také na sebe samé a zmírnit bezpečnostní soupeření nezůstane něčím revolučním nebo kontroverzním. Přitažlivost obrazu světa rozděleného na dobré a zlé je samozřejmě velká. Jak jsem uvedl, je do jisté míry zakotvena v lidské přirozenosti. Je ale velmi destruktivní, jak jsme již viděli. Je také v přímém rozporu s tím, jak se skutečně řeší mezinárodní konflikty. Je nutné pochopit legitimní obavy protivníka a hledat možnosti kompromisu. Doufejme tedy, že se k tomu nakonec dopracujeme.

.

Zdroj: glenndiesen.substack.com

Rozhovor prof. Glenna Diesena s prof. Richardem Sakwou.

.

Glenn Diesen:
Vítejte zpět, milí přátelé. Dnes se k nám připojuje profesor Richard Sakwa z University of Kent, abychom hovořili o rusofobii a o článku, který na toto téma nedávno napsal. Děkuji, že jste znovu přijal pozvání do našeho pořadu.

Richard Sakwa:
Je mi potěšením.

Glenn Diesen:
Bylo to v roce 1836, tedy téměř před dvěma sty lety, kdy Richard Cobden vydal svůj velmi známý pamflet o léčbě rusofobie. V zásadě tvrdil, že iracionální strach z Ruska nebo nenávist vůči němu jsou pro Brity značně škodlivé. Bylo to samozřejmě ještě před krymskou válkou v padesátých letech 19. století. Důležité je, že Británie měla mnoho racionálních důvodů, proč být Ruskem znepokojena. Cobden však upozorňoval, že zde existuje také významná iracionální složka. Právě odtud pochází ona „fobie“: kulturní a politický pohled, který překračuje reálný konflikt zájmů a tlačí Británii do konfliktu, i když není nezbytný. Cobden také poukazoval na to, že britský militarismus a imperialismus tuto nenávist k Rusku využívají, často k vlastní škodě Británie. Nyní, o dvě stě let později, je rusofobie stále aktuálním tématem, a to z dobrých důvodů. Rusko bývá často vykreslováno velmi iracionálním způsobem a zároveň hraje zásadní roli v politice takzvaného politického Západu. Než však začnu předjímat vaše argumenty, rád bych se zeptal: Jak vykládáte rusofobii a jak tento pojem rozebíráte?

Richard Sakwa:
První otázkou je – a nyní cituji jiné autory –, zda je „rusofobie“ skutečně správným termínem. Fobie je například strach z pavouků, arachnofobie. Když se ale pavouků bojíte, obvykle se nesnažíte pavouky úmyslně dráždit a napadat je. Necháte je být a snažíte se jim vyhnout. Není to původně můj postřeh, ale někdo vyslovil názor, že vhodnější termín by se neměl podobat slovu „fobie“, nýbrž spíše výrazům, jako je misantropie, tedy slovům odvozeným z řeckého kořene označujícího nenávist. Nejde totiž pouze o strach z Ruska. Je v tom něco hlubšího, téměř nenávist. Přesnějším pojmem by tedy mohla být například „misorussie“ nebo nějaká obdoba tohoto výrazu, protože rusofobie je něčím víc než pouhou kritikou Ruska. Je to víc než opozice založená na národních zájmech, která je sama o sobě zcela legitimní. Zmiňoval jste třicátá léta 19. století. To bylo v době vrcholícího soupeření, které Arthur Conolly později nazval „Velkou hrou“, tedy konfliktu o Střední Asii, ale také o řadu širších otázek. Bylo to také po polském povstání v letech 1830–1831. A zde vidíme další podobnost se současností. Po potlačení polského povstání strávila polská diaspora zbytek 19. století agitací proti Rusku, podobně jako to dnes činí někteří naši ukrajinští a polští přátelé nebo představitelé pobaltských zemí. Určité historické vzorce se tedy opakují. To je první bod. Druhý bod spočívá v tom, že rusofobie je spojena ještě s něčím dalším. Hloubka současné snahy o popření a negaci Ruska je naprosto ojedinělá. Nemá historickou obdobu. Ani během první studené války, ani na vrcholu konfliktů v 19. století jsme neviděli situaci, kdy by diplomatické vztahy sice nebyly formálně přerušeny, ale prakticky by žádná diplomacie ani dialog neexistovaly. Vidíme zákazy účasti ruských sportovních týmů, kulturní negaci Ruska a napadání kohokoli na Západě, kdo řekne: „Podívejme se na to jinak.“ Nemusí přijímat moskevský pohled, ale může uznat, že ruské jednání má určitou logiku a není pouze projevem iracionální patologie, jak je často popisováno. Tvrdím proto, že současná rusofobie je spojena s ještě jedním fenoménem, který můžeme pro zjednodušení nazvat studenou válkou. Nedávno vyšel v časopise Montreal Review velmi dobrý článek, který hovoří o dlouhé studené válce začínající bolševickým převzetím moci v roce 1917. První studenou válkou byl takzvaný rudý strach, který následoval během ruské občanské války a pokračoval do počátku dvacátých let. Spojené státy ostatně uznaly Sovětský svaz teprve v roce 1933 za prezidenta Roosevelta. To byla první studená válka. Poté následovala klasická studená válka v letech 1947 až 1989. A pak zde máme třetí studenou válku. Ta po roce 1991 začala jako „studený mír“, po roce 2014 se změnila v jakousi velmi horkou studenou válku a nakonec přerostla v horkou válku, v níž se dnes nacházíme. Tvrdím, že tyto dvě věci – studená válka a klasická, hluboce zakořeněná a dlouhodobá rusofobie, kterou popsal už Cobden a o níž píšete i vy ve své knize – se navzájem posilují a živí. Proto dnes vidíme tak mimořádnou intenzitu této nenávisti k Rusku. Je všeobecně rozšířená, téměř všepohlcující a doprovází ji pokus popřít celou civilizaci a celou zemi. Například Ursula von der Leyenová nedávno zcela správně řekla, že země nemohou jen tak napadat jiné státy. Měla samozřejmě na mysli rok 2022. O tom můžeme vést nekonečné debaty, ale válku v té či oné podobě podporuje jen málokdo. Zdá se však, že přehlédla řadu jiných válek a nevyprovokovaných intervencí, počínaje bombardováním Srbska v roce 1999 a pokračujíc například útokem na Írán. Děje se tedy něco, co označujeme slovem rusofobie. Je to sice nedostatečný termín, ale samotný fenomén musí být analyzován. A jak říkám, je posilován dlouhodobou studenou válkou. A ještě poslední poznámka ke studené válce. Po skončení klasické studené války, tedy za Michaila Gorbačova na konci osmdesátých let, bylo ve Washingtonu zjevně rozhodnuto, že Rusko je příliš velké, příliš neuspořádané, příliš těžkopádné, příliš nebezpečné a příliš silně vyzbrojené jadernými zbraněmi, než aby mohlo být přijato do politického Západu. Tento projekt byl považován za nemožný navzdory ruským liberálům a mnoha proevropsky orientovaným Rusům, kteří mimochodem dodnes představují velmi významnou skupinu v Moskvě. Právě jsem se vrátil z Primakovových čtení. Diskuse tam byly přemýšlivé a velmi živé a týkaly se místa Ruska ve světě. Proevropský hlas je stále poměrně silný i v mocenských chodbách Kremlu. Připojení Ruska k politickému Západu však bylo nemožné. Bylo nemožné připojit se k vojenské alianci vedené Spojenými státy, která byla původně vytvořena proti Sovětskému svazu. Stručně řečeno, mnoho faktorů se spojilo do mimořádně silného, škodlivého a zhoubného fenoménu, který nazýváme rusofobií.

Glenn Diesen:
Je zajímavé, že nejde pouze o jedinou proměnnou. Když se podíváme na počátek 19. století, Rusové tehdy porazili Napoleona. Do jisté míry to ukončilo soupeření mezi Brity a Francouzi jako konkurenčními námořními mocnostmi. Pro Rusko to ale nebylo výhodné, protože Británie a Francie se poté mohly snadněji sjednotit proti němu. Během napoleonských válek navíc Rusové nakrátko vyslali kozáckou armádu směrem k Britské Indii, což rovněž změnilo britské vnímání hrozeb. Ukázalo se, že výzvy nemusejí přicházet pouze od námořních mocností, ale také od expandující ruské pozemní mocnosti. Zajímavé je i to, co jste řekl o Polácích. To přidává další rozměr. Poláci samozřejmě měli vlastní konflikty s Ruskem. Takzvaný Testament Petra Velikého, který byl ve skutečnosti podvrhem, bývá často označován za jeden ze základních textů rusofobie. Vycházel do značné míry z polského protiruského sentimentu a byl šířen ve Francii. Jeho hlavní argument je velmi podobný tomu, co slýcháme dnes: Rusové se údajně vždy snaží postupně expandovat a jejich konečným cílem je ovládnutí Evropy. Polský konflikt s Ruskem tak měl být zároveň bojem za celou Evropu, který by měl všechny sjednotit. Zní to velmi podobně jako dnešní tvrzení, že boj Ukrajinců je také naším bojem, protože až Rusové skončí s Ukrajinou, přijde na řadu někdo další. Rusko je vykreslováno jako velké monstrum, které nemá bezpečnostní obavy, ale pouze nekonečnou chuť získávat další území a dominovat. Jak jste řekl, proti tomuto obrazu je velmi obtížné vystupovat s konkurenčními argumenty. Člověk buď opakuje správná hesla, nebo je téměř označen za zrádce. Jak ale hodnotíte historickou roli falešného Testamentu Petra Velikého v rozvoji rusofobie?

Richard Sakwa:
Je to skutečně jeden ze základních kamenů tohoto diskurzu, podobně jako byl na židovské straně podvrh vytvořený carskou tajnou policií na konci 19. století, tedy Protokoly sionských mudrců. Tento dokument skutečně živí jeden ze způsobů, jimiž se dnes vykládá ruské chování. Můžeme rozlišit přibližně čtyři hlavní paradigmata. Prvním je imperiální model, částečně vycházející z onoho takzvaného testamentu, ale také z mnoha dalších zdrojů. Podle něj je Rusko ze své podstaty expanzivní, imperialistickou a despotickou mocností. Není tedy jen expanzivní, ale je zároveň klasickou despotickou mocností uvnitř. Poté se údajně snaží svou autokracii vyvážet do zahraničí. Je to velmi silný model a neustále se opakuje. Tvrdí se, že v sovětském období byl ruský imperialismus pouze zakrytý komunismem. Předpokládá se, že tehdy se šířil komunismus, zatímco dnes byla komunistická vrstva odstraněna a odhalila skutečnou podstatu Ruska. To je první model. Druhý model souvisí s typem režimu. Podle něj je Rusko od prvopočátku autokratické a despotické. Poláci by samozřejmě zdůraznili, že je také antiliberální. A existuje mnoho skutečností, které mohou tento argument podporovat. Uvnitř Ruska však přesto probíhají pozoruhodně intenzivní debaty. To je podle mě hlavní poznatek, který si odnáším ze své nedávné návštěvy: intenzita vnitřních diskusí v Rusku je mimořádná. Jednoduchá představa, kterou například Michael McFaul předkládá ve své nejnovější knize, tedy demokracie proti autokracii, představuje obrovské zjednodušení. Ano, Rusko je autoritářský systém. Nikdo by nezpochybňoval, že jde o silně řízený politický systém. Je také vysoce personalizovaný, ale není personalistický. Rozlišuji mezi těmito dvěma věcmi. Instituce v Rusku fungují. Nejde jednoduše o zkorumpovanou kleptokracii. Například premiér Michail Mišustin řídí vládu, která je pozoruhodně efektivní. Vladimir Gelman hovoří o špatném vládnutí. A samozřejmě, v Rusku existuje mnoho prvků špatného vládnutí. Když však navštívíte Moskvu, Pskov nebo jiné části Ruska, zjistíte, že to ve skutečnosti není špatně řízená společnost. Jako Brit jsem si například v Moskvě nevšiml jediného výmolu. Když se vrátíte do Anglie, mnoho lidí říká: „Vítejte zpět ve třetím světě.“ Stav našich silnic, veřejného prostoru a fyzického prostředí je šokující. Všude jsou graffiti, špína a odpadky. Když ale přijedete do Pskova nebo dnes prakticky do jakéhokoli ruského provinčního města, zjistíte, že jsou dobře spravována. Rozlišení mezi demokracií a autokracií tak zakrývá obrovské množství jiných otázek: Jak dobře je systém řízen? Jaké veřejné statky poskytuje? Jak účinně funguje? V některých oblastech je Rusko daleko před Spojeným královstvím. Nechci naši zemi shazovat, protože i my jsme v mnoha směrech dosáhli velkého pokroku. Pokud ale jde o digitalizaci a elektronickou veřejnou správu, Rusko je velmi daleko. Existují tam například centra, kterým se dříve říkalo multifunkční centra a dnes nesou název „Moje dokumenty“. Můžete do nich přijít a získat pomoc s počítačem při vyplňování žádostí o důchod, daňových formulářů a podobně. To je tedy druhé paradigma. Třetí paradigma je civilizační. Podle něj Ukrajina a dříve Poláci zadržují barbarské asijské hordy. Tento pohled souvisí s postkoloniálními debatami a s orientalismem, jak jej popsal Edward Said. Jak říkáte, Testament Petra Velikého je pouze jedním malým prvkem v mnohem širším diskurzu, kterým se snažíme popsat současné nepřátelství. Musíme si položit otázku, zda je toto nepřátelství především záležitostí Evropy proti Rusku, nebo Spojených států proti Rusku. Dnes jsme totiž zjistili, že politický či kolektivní Západ není v této otázce jednotný. Spojené státy byly vždy oddělitelnou součástí politického Západu. Jak vidíme u Trumpa a jak jsme dříve viděli v obdobích détente, mohou existovat období uvolnění. Zdá se, že dnes jsou rusofobním duchem nejhlouběji prostoupeni Evropané, nikoli Washington.

Glenn Diesen:
Tato jednoduchá heuristika, podle níž je každý stát buď liberální demokracií, nebo autokracií, se stala jediným prizmatem, jímž nahlížíme svět. Na Západě to děláme prakticky u všech konfliktů. Nemusíme ani vědět, kde se jednotlivé země nacházejí na mapě. Jakmile vznikne konflikt, slyšíme, že jde o svobodu proti terorismu, civilizaci proti barbarům nebo liberální demokracii proti autoritářství. Tento zjednodušený binární pohled nás zbavuje nutnosti znát historické pozadí, dějiny nebo dokonce geografii. Přesto se zdá být účinný, protože je hluboce zakotven v lidské přirozenosti. Lidé jsou sice racionální jednotlivci, ale zároveň jsou skupinovými tvory. Organizujeme se do skupin kvůli bezpečí a smyslu. Máme instinktivní sklon definovat vlastní skupinu jako dobrou a vnější skupinu jako špatnou. Je to účinný způsob udržování vnitřní soudržnosti. Rusové se podle mě vždy ideálně hodili do role vnější skupiny západní Evropy. Byli „zlým“ protikladem našeho „dobra“. Byli vykreslováni jako Asiaté uvnitř Evropy, barbaři stojící proti naší civilizaci, Východ stojící proti našemu Západu. Až do druhé světové války byly Rusko a rusofobie často popisovány v etnických kategoriích. Asijská složka měla symbolizovat barbarství a v mnoha politických projevech byla velmi důležitá. Se začátkem studené války se ale tento obraz částečně proměnil v ideologický konflikt. Přirozeně zapadl do binárního rozdělení: oni byli komunisté, my kapitalisté; oni autoritáři, my demokraté; oni ateisté, my křesťané. Po studené válce jsme však kontinent znovu rozdělili rozšiřováním NATO a museli jsme znovu vytvořit ideologickou dělicí čáru. Dnes je proto všechno prezentováno jako konflikt liberální demokracie s autokratickým systémem. George Kennan už v devadesátých letech upozorňoval, že je to příšerný způsob, jak chápat složitost evropské politiky. Nelze jednoduše nakreslit čáru a předstírat, že Polsko, pobaltské státy a další země jsou automaticky mnohem demokratičtější a že právě toto je hlavní rozdíl mezi nimi a Ruskem. Chtěl bych se ale zeptat na vámi uváděný civilizační rozměr, protože Ukrajina do něj vnáší zajímavý prvek. Ukrajinci se často vymezují vůči Rusům tím, že sami sebe označují za dědice Kyjevské Rusi, zatímco Rusy vykreslují jako dědice Mongolů. Rusové jsou tak popisováni jako barbarští Asiaté ohrožující Evropu od východu. Proto také znovu slýcháme etnické urážky, například označování Rusů za „orky“. Tento pohled je stále spíše menšinový, ale postupně získává prostor i v Evropě. Zvláště v pobaltských zemích slýcháme komentáře o ruské DNA. Myslíte si, že se znovu vrací etnický způsob nahlížení na druhého? Nebyl by to příliš pozitivní vývoj.

Richard Sakwa:
Ano, to je další ze zdrojů současného nepřátelství vůči Rusku. Nejprve bych však chtěl zdůraznit, že jakákoli debata o rusofobii neznamená, že nemůžeme legitimně kritizovat ruský politický systém, jeho politiku nebo cokoli jiného. Taková kritika je normální. Snažíme se však pojmenovat nenormálně vysokou úroveň nepřátelství, při níž už není možné vést s evropskými partnery ani debatu a dialog. A to je jeden z důvodů, proč jsme se ocitli v současné válce. Jedním ze zdrojů tohoto nepřátelství je právě východohaličská perspektiva, která byla po několik staletí velmi nepřátelská vůči Moskvě a Moskvanům, označovaným například hanlivým slovem „Moskali“. Toto nepřátelství má historické kořeny v polsko-litevském společenství, které zahrnovalo území dnešní západní Ukrajiny, a později také v habsburské říši. Je to nepochybně jedna z důležitých složek. Haličské nepřátelství vůči Rusku bylo částečně pochopitelné, protože zde proti sobě stály různé říše: polsko-litevská unie a Rakousko-Uhersko proti expandujícímu Ruskému impériu. Logiku tohoto konfliktu lze pochopit. Dnes je však toto nepřátelství mnohonásobně zesíleno. Podobně jako polská diaspora v 19. století dostaly dnes specifické historické křivdy rozsáhlou platformu a jsou zesilovány institucemi NATO a Evropské unie. Totéž platí pro pobaltské republiky. Mají legitimní stížnosti a křivdy. Kdo je nemá? Po skončení studené války a rozpadu Sovětského svazu však měla Evropská unie působit jako nástroj smíření a překonání historických křivd. Tyto historické události jsou samozřejmě reálné. Například v Polsku je zde otázka katyňského masakru. Takové věci nesmějí být zametány pod koberec. Mělo by se o nich diskutovat vyváženým, informovaným a historicky odpovědným způsobem. Namísto toho se však staly téměř mimetickými. Staly se součástí samotné DNA politického Západu, který je nyní vystavěn na nepřátelství vůči Rusku. Zmínil jste také rozdělení na demokracii a autokracii. Jednou z příčin i důsledků současného konfliktu je, že západní část Evropy se ocitla mezi dvěma extrémy. Na jedné straně stojí něco, co už léta označuji jako „demokratismus“. Je to názor, že některé věci jsou důležitější než samotná demokracie. Například na Ukrajině bylo údajně „demokratické“ usilovat o vstup do NATO, přestože proti tomu dlouho stála většina obyvatelstva. Stejný přístup jsme viděli při hlasováních o evropské ústavě: tvrdilo se, že určitý krok je správný, i když jej obyvatelstvo odmítalo. To je demokratismus. Příkladem byly rovněž rumunské volby, kdy byl kandidát odstraněn z volebního procesu, nebo nedávné moldavské volby. Na jedné straně tedy máme autoritářský demokratismus. Na druhé straně máme neliberalismus, který podkopává ústavnost a právní stát. Příkladem může být předchozí polská vláda nebo maďarská vláda. Při kritice rusofobie a struktur nepřátelství bychom proto neměli automaticky podporovat neliberální politiky jen proto, že jsou příznivěji nakloněni Rusku. Stejně tak bychom je neměli automaticky odmítat způsobem charakteristickým pro demokratismus. Měli bychom stát na skutečně demokratické platformě: svobodné a spravedlivé volby, nezávislý a nestranný právní stát a přístup ke svobodným a nestranným médiím. To jsou klasické liberální postuláty. Existovalo také něco, co můžeme nazvat liberalismem studené války. Ten byl zjevně instrumentalizován při vedení studené války proti Sovětskému svazu. Jeho dědictví ale pokračuje dodnes. Musíme se proto podívat sami na sebe a pochopit patologické rysy politického Západu, které vytvářejí konflikt s druhou stranou. To samozřejmě nezbavuje Rusko odpovědnosti za jeho vlastní jednání. Máte však pravdu, že po odstranění ideologické vrstvy komunismu se dnes vytváří pseudorozlišení mezi autokraciemi a demokraciemi, jako by neexistovalo celé spektrum politických systémů. Existuje přece také spektrum mezi dobrým a špatným vládnutím, mezi účinným a neúčinným poskytováním veřejných statků. To lze měřit podle dětské chudoby, všeobecné chudoby, přístupu k důchodům, zdravotní péči a řady dalších ukazatelů. Právě do takové složitější perspektivy by podle mě měla být tato debata zasazena.

Krátký rozhovor prof. Diesena s prof. Sachsem na okraj summitu NATO v Ankaře.

.

Glenn Diesen: Děkuji. Summit NATO v Ankaře už skončil a byl, řekněme, zajímavý. Zdálo se, že militarismus i nepřátelství vůči nepřátelům NATO byly vystupňovány. A velké napětí panovalo dokonce i uvnitř NATO.

Trump, známý také jako „tatínek Marka Rutteho“, se nakonec ukázal jako poněkud mizerný táta. Ke svým, řekněme, spojencům v Evropě se chová velmi hrubě. Bylo to opět neuvěřitelné sledovat.

Zajímalo by mě ale, jaký je váš názor. Co jste si z tohoto summitu NATO odnesl?

Jeffrey Sachs: Myslím, že aliance NATO je v zásadě převážně v rozkladu. Není to seriózní uskupení a neprobíhá v něm žádné seriózní strategické uvažování. Byly to dva dny trumpismů.

Trump je naprosto duševně nevyrovnaný. Můžeme to normalizovat, můžeme se tomu smát, můžeme tvrdit, že je to taktika. Ale je to skutečně něco hrozného a všichni na tu hru přistupují.

Dva dny tedy sledujete cosi velmi bizarního. Trump řekne, že Španělsko je příšerné a že bychom s ním měli přerušit veškerý obchod. Španělsko odpoví: „Se Spojenými státy máme velmi dobré vztahy. Všechno je v pořádku. Příjemně jsme si popovídali.“

Prezident Spojených států v podstatě prohlásí, že Grónsko musí patřit Spoejným státům. Dobře, to je prý v pořádku. Jenže není. Patřit jim nebude.

V tuto chvíli to vlastně není aliance. A nejsou to setkání seriózních lidí, což říkám nerad.

Samozřejmě se hodně mluvilo o vojenských výdajích. Je to klub, který všechny povzbuzuje, aby utráceli více, především za americké zbraně, a aby mluvili o válce. Bývaly však doby, kdy se o velkých otázkách diskutovalo seriózně. Ty doby jsou už dávno pryč.

Spojené státy jsou v podstatě bez vedení. Zmítají se bez směru. Trump je, jak jsem řekl, očividně nahý císař. Celé je to zkrátka bizarní.

Každý den přináší něco bizarního. Možná je to Trumpova taktika přežití: každý nový den vytěsní ten předchozí. Nyní se přesouváme k obnoveným bojům s Íránem a na summit NATO se brzy zapomene.

To je můj základní dojem.

Není to ale neškodné. Celý západní svět je do značné míry unášen proudem, nemá žádnou strategii, chová se velmi odpudivě a účastní se mnoha smrtících válek, aniž by si podle všeho někdo uvědomoval jejich skutečná rizika.

Tito lidé se vesměs vyznačují tím, že jsou to hlupáci.

Glenn Diesen: Když americký prezident označí íránské vyjednavače za „špínu“, je opravdu mimořádné, že se z toho stala jakási nová norma. A také ta rétorika…

Jeffrey Sachs: Chtěl jsem jen říct, že skutečnost, že se to normalizovalo, že pokrčíme rameny a řekneme: „No, to je prostě Trump,“ není dostatečná reakce.

Vedeme horké války. Jsou mimořádně nebezpečné. Lidé jsou zabíjeni ve velkých počtech. Život není vtip, ale přistupuje se k němu s pokrčením ramen nebo jako k nějakému žertu. A žert to není.

Na jedné straně je tedy situace velmi vážná. Závažné ale je právě to, že tito lidé ve skutečnosti o ničem vážném nediskutují. O ničem upřímném, o ničem seriózním.

Ve světě, který je ve válce, je to šokující.

Glenn Diesen: Evropští představitelé nadále vyzývají k hlubším úderům na území Ruska, a to vlastními zbraněmi, na základě vlastních zpravodajských informací a vlastního výběru cílů. Cílem má být přinutit Rusy zasednout k jednacímu stolu.

Říkají to však evropští představitelé, kteří už čtyři a půl roku bojkotují diplomacii. Je to tedy velmi zvláštní. Zdá se, že je nikdo nemůže upozornit na tento rozpor, protože nikdo nechce být označen za proruského jen proto, že poukazuje na objektivní skutečnost.

Nyní totéž vidíme i na americké straně. Marco Rubio tvrdil, že útoky na Rusko pomohou prosadit mír. Trump se jen tak mimochodem zmínil o zavedení bezletové zóny. A samozřejmě má být nyní povolena licenční výroba raket Patriot na Ukrajině.

Vstupují Spojené státy znovu do této války, případně se do ní zapojují hlouběji? Je to totiž velmi odlišné od rétoriky, kterou jsme od Trumpa slyšeli poté, co se podruhé ujal moci.

Jeffrey Sachs: Trump vedl kampaň na základě příslibu, že tyto zbytečné války ukončí. Americké války jsou však poháněny vojensko-průmyslově-digitálním komplexem.

Myslím, že je nyní důležité přidávat i slovo „digitální“, protože velké technologické společnosti jsou naprosto jednoznačně součástí těchto válek a představují jedno z jejich hlavních ziskových center.

Kdykoli Trump podnikl nějaký krok směřující k diplomatickému řešení, většina americké politické třídy, většina Washingtonu, obě komory Kongresu a celý Pentagon proti tomu ostře vystoupily.

Možná ne tolik samotní generálové, ale rozhodně mnozí bývalí generálové, kteří nyní působí ve společnostech získávajících vojenské zakázky.

Trump pak změnil kurz, protože je to v první řadě slabý a pošetilý člověk. Nemá žádnou strategii a práci, kterou zastává, téměř vůbec nechápe.

Řekl bych tedy, Glenne, že můžeme mluvit o změně rétoriky, protože Trumpovi připadalo naprosto přijatelné, aby válka dál eskalovala. Ano, Trump řekl – ať už to má nějaký význam, nebo ne –, že Ukrajina bude schopná vyrábět systémy Patriot a podobně.

Pravdou však je, že tato rétorika ve Washingtonu nikdy nezmizela. Zdálo se, že se Trump pokouší vytyčit poněkud odlišný kurz, ale vždy to bylo neúčinné. Neustále se vracel k sankcím, ultimátům a výhrůžkám Rusku.

Toto poslední kolo proto nepředstavuje nějaký rozhodující obrat v americké politice.

Americkou vládu – a řekl bych, že také vlády dalších velkých zemí – v zásadě řídí válečná mašinérie fungující jako zdroj zisku. To je dominantní součást americké politiky.

Ke změně by byl zapotřebí silný prezident s jasnou vizí a schopností hovořit k americkému lidu jinak než prostřednictvím idiotských příspěvků na Truth Social. Prezident by totiž musel dokázat oslovit veřejnost přímo a překonat vliv této mocné lobby.

Trump toho není schopen. Ani ho to příliš nezajímá.

Silicon Valley, vedené především společnostmi, jako je Palantir, ale dnes už prakticky celý technologický sektor, vydělává spoustu peněz tím, že v těchto válkách uplatňuje své nové modely.

Tyto války se jim líbí, protože v nich mohou testovat své zbraňové systémy, mohou je modernizovat a získávají velké vojenské zakázky.

To, co se stalo v posledních několika dnech, je proto podle mě naprosto obvyklé.

Skutečnost, že Trump nedokázal válku ukončit tak, jak sliboval – tedy že válku na Ukrajině ukončí jediným telefonátem během čtyřiadvaceti hodin –, je dokladem základní dynamiky americké politiky na jedné straně a naprosté neschopnosti, nevědomosti a pošetilosti tohoto člověka na straně druhé.

Nedokáže ve skutečnosti dělat nic, co by dosahovalo úrovně strategie. Dokáže pouze přecházet od jedné hodinové taktiky ke druhé.

Taktizovat z hodiny na hodinu umí, i když ani v tom není důsledný. Strategie však není schopen.

Glenn Diesen: Generální tajemník NATO Mark Rutte podle všeho postavil váhu NATO za americkou válku proti Íránu. Prohlásil, že americké rozhodnutí znovu jít do války s Íránem bylo naprosto oprávněné, a v zásadě mu vyjádřil plnou podporu.

Zároveň tím ale vyslal velmi přímý signál Rusům: NATO už nemluví o míru, ale pouze o válce.

Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov nyní uvedl – a podobně se vyjadřoval už před summitem –, že „zvláštní vojenská operace“ se kvůli zapojení NATO proměnila ve válku.

Zdá se, že už téměř nikdo nevyvíjí úsilí, aby zabránil tomuto pochodu ke třetí světové válce.

Chtěl jsem se vás proto zeptat, jak toto ruské prohlášení chápete. Co se tím změní? Vzdali už Rusové naději na americkou diplomacii? Považují ji za podvod stejně jako v případě Íránu? Jak si tyto nové události vykládáte?

Jeffrey Sachs: Nemyslím si, že by kdokoli v ruském vedení přikládal Spojeným státům nebo americké diplomacii jakoukoli váhu.

Myslím, že se snaží Trumpa zbytečně neprovokovat, ale nikdo v ruském vedení neočekává, že by Trump sehrál jakoukoli rozhodující, nebo dokonce aktivní roli při ukončení této války. To už skončilo.

Myslím, že zpočátku určitou naději měli. To, co se následně stalo, však podle mého názoru potvrzuje Putinův známý výrok z rozhovoru z roku 2017.

Tehdy řekl, že už spolupracoval s několika prezidenty. Přicházejí do úřadu s určitými představami. Potom ale dorazí muži v tmavých oblecích, modrých kravatách, s aktovkami a vysvětlí těmto prezidentům, jak svět ve skutečnosti funguje. A o jejich původních představách už nikdy neuslyšíte.

Putin má tedy bohaté zkušenosti. A já jsem v průběhu let hovořil s ruskými představiteli. Mají mnoho zkušeností s tím, že prezidenti přicházejí a odcházejí.

Americký bezpečnostní stát a vojensko-průmyslově-digitální komplex však představují hlubší a trvalejší součást americké politiky.

Nemyslím si tedy, že by Rusové někdy bezvýhradně sázeli na to, že Spojené státy tento konflikt vyřeší. Doufali však, že by Trump možná mohl něco udělat. Myslím, že během prvního roku tomu věnovali určité úsilí, ale už koncem roku 2025 podle mého názoru tuto naději definitivně opustili.

Jejich současná prohlášení jsou tedy vedena snahou zbytečně Trumpa neprovokovat, ale zároveň velmi jasně říkají: V zásadě jsme ve válce. Nemyslíme si, že diplomacie něco vyřeší. Tuto válku vyhrajeme.

Myslím, že Rusko už před lety do značné míry rezignovalo na takzvaný Západ, tedy na Evropskou unii, Británii, Spojené státy a Kanadu. Nyní je to však zcela zřejmé.

Svou budoucnost vidí především jako budoucnost euroasijskou a také jako budoucnost spojenou s dalšími částmi rozvojového světa.

Podle mého názoru je to v zásadě také pohled Číny a Íránu. Je to v zásadě pohled většiny Eurasie mimo Evropu.

Myslím, že právě tímto směrem směřujeme. Na jedné straně stojí západní svět, který se zakopal ve snaze chránit dávná, ale mizející privilegia a výhody, jež už ve skutečnosti nemá. Zbytek světa říká: Neočekáváme od vás nic, snad kromě války. A pokud to bude nutné, postavíme se vám.

Katastrofou na tom všem samozřejmě je, že válka zabíjí obrovské množství Ukrajinců. Neřeší vůbec nic.

A není možné, aby bylo Rusko poraženo jinak než za cenu toho, že nás to přivede k jaderné válce. Rusko se totiž nevzdá kvůli útokům podporovaným Západem, které směřují hluboko na ruské území.

Bude eskalovat. A pokud bude zatlačeno dostatečně daleko a pokud budou tyto údery působit dostatečně velké škody, přistoupí k jaderné eskalaci.

Celá koncepce západních vlád je tedy projevem tak hluboké nevědomosti, svévole a bezohlednosti, až je to ohromující.

Jedna věc by nám však měla poskytnout určitou perspektivu a přimět nás k zamyšlení: všechny tyto vlády – Trump, Macron, Merz a ostatní – jsou nepopulární.

Veřejnost ve Spojených státech ani v Evropě tyto války nechce. Nechce vojenskou eskalaci.

Nejnovější průzkumy Gallupu ukazují, že Ukrajinci si přejí konec války, i kdyby to znamenalo učinit ústupky potřebné k jejímu ukončení. To je velmi jasné.

Máme tedy politickou třídu, která jedná anachronickým způsobem. Věří v západní dominanci a západní moc, nerozumí změnám, k nimž ve světě došlo, a neřídí se názory vlastní veřejnosti, ani jim nerozumí.

V zásadě existují tři způsoby, jak to všechno může nakonec dopadnout.

První možností je, že Rusko přímo dosáhne svých vojenských cílů. To je rozhodně možné a někteří by řekli, že dokonce velmi pravděpodobné.

Druhou možností je eskalace do jaderné války. Myslím, že je to naprosto možné, protože nás nyní vedou ti nejneschopnější lidé, jaké si lze představit – Trump, Merz, Macron a mnozí další.

A třetí možností je, že vlády a lobby podněcující válku budou nakonec svrženy veřejností, která je jimi naprosto znechucena.

Merzova popularita je na historickém minimu mezi německými kancléři. Totéž platí pro prezidenta Macrona. Trumpova popularita se nějakým způsobem stále drží nad 35 procenty, ale je nižší než 40 procent. Jeho negativní hodnocení se pohybuje kolem 60 procent.

Blíží se volby, které – pokud budou skutečně provedeny a hlasy sečteny spravedlivě, navzdory všem manipulacím, jichž probíhá mnoho, a navzdory všem rozhodnutím Nejvyššího soudu ve prospěch Trumpa – pravděpodobně zajistí opozici většinu alespoň v jedné z komor Kongresu.

Možná, opravdu jen možná, by se tak naše velmi slabé a očividně selhávající demokratické instituce mohly stát brzdou této politické třídy, která je skutečně ubohá.

To by nakonec představovalo mírové východisko.

Glenn Diesen: To bych viděl rád. Zdá se však, že čím hůře válka probíhá, tím více se na ni spoléhají.

Když evropské ekonomiky slábnou, obracejí se k většímu militarismu jako prostředku hospodářského a technologického rozvoje.

Když naši představitelé kvůli válce ztrácejí podporu veřejnosti, využívají válku k potlačování nesouhlasu. Veškerou opozici v podstatě odmítají jako nějaké prokremelské spiknutí.

A když sledujeme fragmentaci Západu, slyšíme, že boj proti Rusku má být novou sjednocující myšlenkou.

Zatím tedy žádnou korekci kurzu nevidím.

Jeffrey Sachs: Zatím ne, ale doufejme, Glenne.

Myslím, že všechno, co jste řekl, je naprosto správné. Je tu však jedna výjimka: veřejnost se nenechává strhnout.

Ve Francii se Marine Le Penová nyní uchází o prezidentský úřad v příštím roce. Právě to se stane hlavním politickým dramatem Francie, nikoli Ukrajina.

V Německu roste v průzkumech AfD, která říká, že Německo potřebuje vůči Rusku zcela odlišný přístup založený na diplomacii. To může představovat zásadní zlom.

Ve Spojených státech může naprostý odpor veřejnosti vůči Izraeli, vůči tomu, co se stalo – genocidě v Gaze –, a nyní také vůči válce s Íránem, potenciálně změnit směr americké politiky.

Připouštím, že nic z toho není jednoduché. Hluboce zakořeněná vojenská mašinérie je ve Spojených státech i v Evropě mimořádně mocná.

Tito politici jsou v podstatě pouze mluvčími mnohem hlubšího souboru úzkých, ale velmi mocných zájmů.

Povzbuzující však podle mě je, že veřejnost tuto politiku nepřijímá.

To znamená, že navzdory naprosto zřejmému odporu politické třídy – a v tomto ohledu máte naprostou pravdu, uvnitř této skupiny politiků se na její dynamice nic nemění – může změnu přinést jejich volební porážka.

Mohou je porazit strany stojící mimo dosavadní politický establishment, které dokážou využít skutečných názorů veřejnosti.

Glenn Diesen: Vím, že musíte běžet, položím tedy už jen jednu velmi krátkou otázku.

Jak jste řekl, absence strategie je zcela zřejmá. Co jsou však podle vás nynější cíle Američanů a Evropanů ve vztahu k jejich hlavnímu soupeři, kterým je podle summitu Rusko?

Čeho zde vlastně chtějí dosáhnout? Jde pouze o to zatáhnout Američany hlouběji do války? Jak to čtete vy?

Tlačit tak tvrdě na válku s největší jadernou mocností světa se totiž nezdá být racionální.

Jeffrey Sachs: Samozřejmě musíme vycházet z předpokladu, že od roku 1945, a zcela jistě od roku 1991, kdy údajně skončila studená válka, bylo záměrem hlubokého státu neboli vojensko-průmyslového komplexu oslabovat Rusko každým oportunistickým způsobem, jaký se naskytl.

To znamenalo podporovat nejrůznější povstalecká hnutí na ruské periferii, obklopit Rusko a Černé moře prostřednictvím rozšiřování NATO a pokoušet se vyvolávat nepokoje pomocí takzvaných ekonomických nástrojů – jednostranných sankcí, konfiskace ruských peněz a podobně.

Nemyslím si, že by se tyto cíle změnily.

Základními hybateli zahraniční politiky Spojených států jsou opět CIA, vojenské dodavatelské společnosti a nyní také Palantiry tohoto světa a další podobné společnosti.

Nezajímají je ztracené životy ani vynaložené peníze. Chtějí prodávat své zboží. A pokud Spojené státy během tohoto procesu zbankrotují, vůbec jim to nevadí.

Vytvořili jsme třídu miliardářů podněcujících války, kteří veřejně mluví o tom, jak důležité jsou tyto války vedené západním světem.

To je tedy naše pokračující situace. Je to základní motivace, která nás buď přivede k naprosté katastrofě, jež se právě připravuje, nebo povede k nějakému politickému zlomu, protože veřejnost konečně dokáže využít nástroje demokracie a prosadit svůj názor.

Připouštím, že se to dosud nestalo.

Spojené státy po celá desetiletí dohlížely na západoevropskou politiku, aby zajistily, že žádná protiamerická politika nebude schopná přežít. Tento dohled pokračuje dodnes.

Řekl bych však, že většina našich západních zemí se nyní nachází v politické krizi. Důvodem je rozpor mezi dominantními třídními zájmy militarizovaného státu a názorem širší veřejnosti, která chápe, že jde o katastrofu.

Myslím tedy, že se budeme dál zmítat bez směru.

Od Trumpa nic neočekávejte. Nic rozumného, žádný dlouhodobě udržitelný směr.

Jedná stále méně souvisle a ve skutečnosti je také stále méně relevantní. Ovšem velmi rád ovládá média a média zase s oblibou věnují pozornost každému idiotskému výroku tohoto člověka…

.

Zdroj: glenndiesen.substack.com

Úvodní fotografie: oficiální snímek ze summitu NATO v Ankaře, prezidentský palác, 7. června 2026. Zdroj: Bílý dům

Vytrvalost se vyplácí — alespoň tak by se mohlo zdát. Necelý týden před výročním summitem NATO v Ankaře ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj znovu vyzval k vybudování domácího závodu na výrobu raket protivzdušné obrany Patriot. Jeho žádost přišla po jednom z největších ruských raketových útoků na Kyjev. Na rozdíl od předchozích útoků, při nichž ukrajinská strana tvrdila, že naprostou většinu ruských raket zachytila západními systémy protivzdušné obrany, tento útok odhalil tvrdou realitu: Ukrajina na něj neměla žádnou obrannou odpověď.

Ukrajině došly rakety.

„Abychom mohli spolehlivě chránit životy, potřebujeme vlastní výrobu,“ řekl Zelenskyj.

Ukrajinský prezident tím zopakoval požadavek, který vznášel už celé měsíce. V květnu prohlásil: „Žádal jsem předchozí administrativu a žádám i tu současnou: dejte Ukrajině licence. Zvýšíme výrobu raket Patriot. Bude to velmi užitečné pro nás, pro Blízký východ i pro každého, komu se Spojené státy rozhodnou pomoci.“

Dne 8. července se Zelenskému během setkání s americkým prezidentem Donaldem Trumpem na okraj ankarského summitu jeho přání splnilo.

„Dáme vám licenci na výrobu Patriotů,“ řekl Trump rozzářenému Zelenskému. „To je docela paráda, ne? Takhle si nebudete moct stěžovat, že vám jich nedáváme dost.“

Trump dodal, že o tom ještě musí informovat „společnost“, a vzápětí poznamenal, že „to dopadne dobře“.

Problém vyřešen?

Ani zdaleka.

Trump a Zelenskyj se ocitli v něčem, co lze nazvat jen „pastí jménem Patriot“ — v představě, že jediná technologie může nějak změnit osud celého státu.

Problém, kterému čelí Ukrajina a její západní sponzoři — včetně zjevně znovu povzbuzených Spojených států vedených Trumpem — nelze vyřešit dalším naléváním zdrojů do opotřebovací války, která hraje ve prospěch Ruska. Takový přístup by totiž předpokládal, že Ukrajina má šanci zvítězit v probíhající zástupné válce mezi kolektivním Západem a Ruskem.

Nemá.

Cílem Západu vždy bylo uvěznit Rusko v nekonečném konfliktu, který vyčerpá ekonomickou, vojenskou i morální sílu země a jejích obyvatel.

Problémem kolektivního Západu je, že ekonomický, vojenský a morální kolaps, který očekával, se neodehrává v Rusku, ale spíše na Ukrajině a u jejích evropských partnerů.

A dalším problémem je, že Spojené státy jsou více než ochotné nechat Ukrajinu i Evropu dál vyčerpávat zbytky jejich sil v sázce na předpoklad, že Rusko se vyčerpá ještě víc.

Souběžně se Zelenského žádostí o právo vyrábět rakety Patriot probíhala rozsáhlá informační válka. Jejím jádrem byla dronová ofenziva zaměřená na kritickou ruskou infrastrukturu, doprovázená bezprecedentní propagandistickou kampaní. Ta měla proměnit působivé záběry hořící ruské ropné infrastruktury, zničených nákladních vozidel a dlouhých front u čerpacích stanic s neustále opakovaným motiv: Rusko se nedokáže bránit, jeho vedení je oslabené a zoufale hledá cestu ven z války, kterou nemůže vyhrát.

Cíl této kampaně je přímočarý: vyzbrojit Ukrajinu.

Dát Ukrajině zbraně, které potřebuje k obraně.

Přehlédnout cenu, kterou Ukrajina dosud zaplatila ve ztracených životech a promarněných zdrojích.

Přehlédnout skutečnost, že Rusko si udržuje strategickou převahu napříč celým spektrem oblastí, které tento konflikt určují — na bojišti, ve zbrojních továrnách, v zasedacích místnostech firem i v kuloárech globálního rozhodování. Rusko dominuje ve všech směrech.

Přehlédnout realitu, že ani Ukrajina, ani její západní sponzoři tuto válku nemohou vyhrát.

Stačí vytvořit dojem, že mohou.

Protože dojem si vytváří vlastní realitu.

Zvlášť pokud se Rusko stane obětí této informační války a začne o sobě pochybovat.

Problém je v tom, že přinejmenším v otázce ukrajinské výroby raket Patriot nemá dojem, který se autoři tohoto plánu snaží vyvolat, žádnou šanci stát se skutečností.

Je odsouzen k neúspěchu už samotnou neschopností těch, kdo jej vymysleli.

Vzhledem k dnešní realitě výroby systému Patriot je nejpravděpodobnějším kandidátem na ukrajinskou licenční výrobu interceptor MIM-104F Guidance Enhanced Missile-Tactical, zkráceně GEM-T. Za běžných podmínek stojí výroba jednoho interceptoru GEM-T tři až čtyři miliony dolarů. Zrychlená výroba by mohla jednotkovou cenu zvýšit na šest až sedm milionů dolarů. Licenční výroba vyžadující nové závody by mohla náklady zvýšit na více než deset milionů dolarů za jednu raketu.

Za raketu, která není navržena k sestřelování moderních hrozeb představovaných Ruskem, jako jsou Iskander-M, Kinžal, Zirkon nebo Orešnik.

To znamená, že americko-ukrajinská licenční dohoda není od počátku koncipována tak, aby skutečně zlepšila schopnost Ukrajiny bránit se. Jejím účelem je spíše vytvořit mezi lidmi náchylnými k podobným iluzím dojem, že Ukrajina by toho skutečně dosáhnout mohla.

Kdyby jen dostala potřebné zdroje.

Ukrajinská licence bude pravděpodobně úzce navazovat na stávající licenční výrobu GEM-T v Německu, kde byl ve městě Schrobenhausen vybudován nový výrobní závod. Provozuje jej společnost COMLOG, společný podnik Raytheonu a MBDA Deutschland. COMLOG je určen k výrobě a modernizaci raket Patriot PAC-2 GEM-T pro evropské uživatele, včetně Ukrajiny.

Je vysoce pravděpodobné, že ukrajinská licence bude rozšířením stávající německé licence. Takové uspořádání by zjednodušilo řadu otázek exportní kontroly.

Interceptory GEM-T obsahují naváděcí elektroniku, pohonné komponenty, bojové hlavice a rozhraní pro odpalovací zařízení. Tyto prvky pocházejí od sítě dodavatelů, která již existuje v rámci německé licence. Dodací lhůty některých z těchto komponentů přesahují šest měsíců.

Základní kámen závodu ve Schrobenhausenu byl položen v roce 2022. Plán počítal s výstavbou šesti nových budov do roku 2026: montážní haly, skladu, přípravny spalovacích komor, technického centra, rozšíření stávající budovy technických služeb a nového kancelářského křídla. Podle MBDA měla vzniknout užitná plocha 6 500 metrů čtverečních. Závod ve Schrobenhausenu je čistě montážním provozem; do kvalifikační fáze a sériové výroby všech komponentů potřebných pro konečný produkt je zapojeno více než 50 bavorských a německých dodavatelů. Mezi subdodavateli je Bayern-Chemie, jejíž závod v německém Aschau byl pověřen výrobou tuhých raketových motorů pro interceptory GEM-T. Bayern-Chemie vyráběla motory pro Patrioty v letech 1987 až 1996 a disponuje infrastrukturou vhodnou k obnovení této činnosti.

Systém řízení kormidel raket GEM-T vyráběných v Německu již nebude hydraulický, ale elektromechanický. Úpravy horní části rakety, takzvané přední sekce, i instalace nového počítače evropského původu podtrhují skutečnost, že německý GEM-T je samostatný produkt nezávislý na dostupnosti amerických komponentů. To je další důvod, proč je úprava licence COMLOG nejpravděpodobnější cestou, kterou se Spojené státy ve vztahu k Ukrajině vydají.

To vše je však součástí humbuku kolem údajné proveditelnosti takové dohody — představy, že pro Ukrajinu existuje naděje, jakmile začnou tyto na Ukrajině vyráběné rakety sjíždět z výrobní linky.

Za ideálních podmínek by se GEM-T montovaný na Ukrajině mohl stát realitou nejdříve v roce 2028.

A to ještě za předpokladu, že Kongres tento transfer povolí.

Znamenalo by to však věřit, že Rusko bude nečinně přihlížet, zatímco Ukrajina od nuly staví nový závod o rozloze 6 500 metrů čtverečních nebo upravuje stávající zařízení pro montáž raket GEM-T Patriot.

Znamenalo by to věřit, že Rusko tento montážní závod ani četná podpůrná zařízení zapojená do dovozu nebo výroby dílčích komponentů neidentifikuje a nepokusí se je násilně vyřadit z provozu.

Rusko, jednoduše řečeno, nečinné nebude.

A jakýkoli závod na výrobu GEM-T vybudovaný na ukrajinském území by měl životnost počítanou na dny — v nejlepším případě na týdny.

Ukrajinský GEM-T Patriot nikdy nespatří světlo světa.

A každý, kdo tuto fantazii prodává — včetně Zelenského a Trumpa — ví, že je to pravda.

Ukrajinský GEM-T je mýtus, chiméra určená k tomu, aby zlomila ducha ruského národa šířením představy nekonečného konfliktu.

Jenže to je past, do níž ruský lid ani jeho vedení nespadnou.

Totéž se bohužel nedá říci o Zelenském ani Trumpovi.

A cena za jejich omyl bude měřena krví ruských i ukrajinských obětí.

.

Zdroj: scottritter.substack.com

Zdroj úvodní fotografie: Jason Cutshaw, prostřednictvím Wikipedie Commons

Simplicius v článku z 9. července mj. uvádí, že poté, co žádné západní zbraně dodané Ukrajině nepřinesly rozhodující průlom, NATO už fakticky sází hlavně na ukrajinské údery proti ruské energetické a civilní infrastruktuře. Cílem je vyvolat tlak veřejnosti na Kreml a donutit Rusko k jednání, autor ale pochybuje, že tato strategie Rusy zlomí, ale naopak může posílit požadavky ruské veřejnosti na tvrdší postup. Zároveň zdůrazňuje ruské výhody v opotřebovací válce.

.

Hodně se teď mluví o nových Rubiových výrocích během summitu NATO ohledně ukrajinských úderů dlouhého dosahu. On i Trump podle všeho podpořili myšlenku, že Ukrajina bude zasahovat cíle hluboko v Rusku, přičemž poznamenali, že tyto zásahy vytvářejí „prostor“ k tomu, aby bylo Rusko přivedeno k jednání.

Ještě zajímavější je ale historie tohoto postoje, která odhaluje tajné zákulisní úsilí USA dát Ukrajině větší schopnost působit Rusku bolest s cílem vytvořit páku proti Putinovi.

Před šesti měsíci zveřejnily New York Times investigativní článek, který popisoval, jak CIA pokračovala ve svých operacích na Ukrajině „v plné síle“ i poté, co Pentagon Trumpovy administrativy prostřednictvím Hegsetha začal svou vlastní roli omezovat:

V mnoha ohledech se partnerství rozpadalo. Existoval však protinarrativ, odvíjející se převážně v tajnosti. V jeho středu stála CIA.

Zatímco Hegseth odsunul své proukrajinské generály na vedlejší kolej, ředitel CIA Ratcliffe důsledně chránil úsilí vlastních důstojníků ve prospěch Ukrajiny. Udržel přítomnost agentury v zemi v plné síle; financování jejích programů tam dokonce vzrostlo. Když pan Trump nařídil březnové zmrazení pomoci, americká armáda spěchala s ukončením veškerého sdílení zpravodajských informací. Když však Ratcliffe vysvětlil riziko, kterému čelí důstojníci CIA na Ukrajině, Bílý dům agentuře dovolil nadále sdílet zpravodajské informace o ruských hrozbách uvnitř Ukrajiny.

Agentura nyní doladila plán, jak alespoň získat čas a ztížit Rusům možnost využít mimořádného momentu ukrajinské slabosti.

Zatímco hlavním americkým systémům, jako jsou ATACMS, bylo zabráněno v použití proti cílům uvnitř Ruska, CIA směla usnadňovat zaměřovací mise pro ukrajinské drony hluboko v Rusku:

Jeden mocný nástroj, který Bidenova administrativa nakonec použila — dodávky ATACMS a zpravodajských informací pro zaměřování úderů uvnitř Ruska — byl fakticky stažen ze stolu. Paralelní zbraň však zůstala k dispozici: povolení pro důstojníky CIA a armády sdílet zaměřovací zpravodajské informace a poskytovat další pomoc pro ukrajinské dronové údery proti klíčovým součástem ruské obranné průmyslové základny. Patřily mezi ně továrny vyrábějící chemikálie používané ve výbušninách a také zařízení ropného průmyslu.

Po počátečním neúspěchu začala CIA s ukrajinskými protějšky spolupracovat ještě těsněji, což vedlo k větším úspěchům. A tady přichází hlavní pointa: přiznávají, že CIA byla v podstatě odpovědná za kompletní vytvoření nové strategie, a navíc s Trumpovým svolením, kvůli Trumpově údajné rozmrzelosti z Putina, o němž se domníval, že ho vodí za nos:

V červnu se američtí vojenští důstojníci setkali se svými protějšky z CIA, aby pomohli vytvořit soustředěnější ukrajinský postup. Měl se zaměřit výhradně na ropné rafinerie a místo zásobních nádrží měla cílit na Achillovu patu rafinerií: odborník CIA identifikoval typ spojky, který bylo tak těžké nahradit nebo opravit, že by rafinerie zůstala mimo provoz celé týdny. Aby se vyhnuli negativní reakci, nedodávali by zbraně ani další vybavení, které chtěli Vanceovi spojenci pro jiné priority.

Když postup začal přinášet výsledky, Ratcliffe o něm mluvil s Trumpem. Prezident mu zřejmě naslouchal; často spolu v neděli hrávali golf. Podle amerických činitelů Trump chválil skrytou roli Ameriky v těchto úderech na ruský energetický průmysl. Dávaly mu možnost popírat odpovědnost i páku, řekl Ratcliffovi, když ruský prezident ho dál „vodil za nos“.

Zásadní je, že CIA poté dostala povolení pomáhat také s údery na ruské ropné tankery:

Energetické údery měly podle jednoho odhadu amerických zpravodajských služeb ruskou ekonomiku stát až 75 milionů dolarů denně. CIA měla být rovněž oprávněna pomáhat s ukrajinskými dronovými údery na plavidla „stínové flotily“ v Černém moři a ve Středozemním moři. Po celém Rusku se měly začít tvořit fronty na benzín.

„Našli jsme něco, co funguje,“ řekl vysoký americký činitel, ale pak musel dodat: „Jak dlouho, to nevíme.“

Nyní NATO tento postup spočívající v co největších úderech na ruské civilní „zázemí“ plně podporuje.

FINANCIAL TIMES: NATO podporuje snahu Ukrajiny udeřit na Rusko tvrději, říká finský prezident

Alexander Stubb řekl FT, že údery dronů dlouhého dosahu změnily americký pohled na válku a dostaly Kyjev do „nejlepší“ pozice od roku 2022.

Finský prezident Alexander Stubb řekl FT:

„Podle našeho výkladu Rusko tuto válku neukončí kvůli ztrátám na bojišti, které jsou samozřejmě kolosální,“ řekl Stubb. „Nebude to kvůli upadající ekonomice. Bude to ale kvůli změně veřejného mínění. A veřejné mínění se nyní v Rusku mění.“

Přečtěte si to znovu: NATO zjevně dospělo k závěru, že Rusko už nelze porazit vojensky, a dokonce ani ekonomicky. Jediný způsob, jak podle nich nyní lze Rusko přivést k jednacímu stolu, je působit bolest civilnímu obyvatelstvu, o čemž věří, že se to odrazí na politické elitě a vytvoří tlak na Putina, aby válku ukončil. To se zdá být vždy konečnou rovnicí Impéria — jeho poslední oblíbenou záložní možností.

Problém je, jak jsme nedávno probírali, že ruské obyvatelstvo mnohem lépe chápe skutečné obrysy globálních událostí než propagandou zpracované západní obyvatelstvo. Rusové vědí, že vedou existenční válku řízenou Západem s cílem Rusko úplně zničit. Ruští lidé se proto „neradikalizují“ proti vlastní vládě, alespoň ne tak, jak si to Západ představuje.

Dokonce i orgán západní propagandy Meduza informuje, že ruský řidič postižený nedávným nedostatkem paliva vyjádřil hněv na vládu, ale nikoli z očekávaných důvodů:

Meduza in English
@meduza_en

Ruský řidič strávil 39 hodin čekáním ve frontě na benzín. Viní ruské úřady z palivové krize — ne proto, že zahájily válku s Ukrajinou, ale protože si myslí, že jsou vůči Kyjevu „příliš měkké“.

To říká vše: „Viní ruské úřady z palivové krize — ne proto, že zahájily válku s Ukrajinou, ale protože si myslí, že jsou vůči Kyjevu ‚příliš měkké‘.“

To je rozšířený názor většiny Rusů.

Ve skutečnosti nedávno i přední „ruský opoziční“ oligarcha Michail Chodorkovskij mluvil o tom, jak se ruská společnost usadila do tří hlavních skupin: 15 % prozápadních lidí, 15 % „příjemců výhod války“, kteří chtějí, aby Putin vůči Ukrajině přitvrdil ještě více, a 70 % hlavní masy, která skutečně chce konec války, ale pouze za ruských podmínek. I tento zuřivě protiruský propagandista nyní přiznává, že drtivá většina Rusů jsou v podstatě mírumilovní lidé, kteří nepřijmou kapitulaci, ani její zdání.

Z nejnovějšího článku Wall Street Journal:

„Na prezidenta Putina vyvíjíme velký tlak. Nemyslím si, že se mu líbí, co se děje,“ řekl Trump. „Ale s prezidentem Putinem jsem hodně mluvil. Chce válku ukončit.“

Můžeme vyvodit, že Trump chce jednat s maximální možnou věrohodnou popiratelností, aby vytvořil páku na Putina a Rusko, a přitom mohl dál hrát zdrženlivého a předstírat, že USA nejsou plně zapojeny.

Nejnovější článek FT podobně cituje ukrajinské činitele, podle nichž americká zpravodajská pomoc pomáhala Kyjevu plánovat nejlepší trasy pro jeho drony hluboko do ruského území, aby se vyhnuly ruským systémům protivzdušné obrany a elektronického boje:

Válka na Ukrajině: Ukrajina útočí na ruskou energetickou infrastrukturu bezprecedentním tempem

Zesílené dronové útoky Kyjeva vyvolávají nejhorší palivovou krizi v Rusku za desítky let.

Svou roli sehrála také americká zpravodajská pomoc, která pomáhala Kyjevu vytyčovat nejlepší trasy pro jeho drony a pomáhala jim obcházet protivzdušnou obranu, řekli FT vysocí ukrajinští představitelé.

Nedávno vyšlo najevo, že ukrajinské střely Flamingo jednoduše využívaly hlavní ruské říční systémy k obcházení detekce, protože všechny údery těžkých Flamingo proběhly podél řeky Volhy.

Při nejnovějším pokusu o úder byl spatřen ruský letoun A-50U AWACS, který údajně sehrál klíčovou roli při detekci Flamingo shora a umožnil jejich ničení.

Ale ani ukrajinští experti nejsou tak přesvědčeni, jak naznačují populární mediální narativy, že Ukrajina díky nejnovějším úderů dlouhého dosahu získala až takovou převahu. Ukrajinský vojenský blogger a operátor dronů Ozbrojených sil Ukrajiny Oleksandr Karpyuk napsal nový text, v němž naopak tvrdí, že Rusko výrazně rozšířilo svá protiopatření, včetně blokování Starlinku na velkých úsecích fronty, což ochromuje ukrajinské pokusy o údery dlouhého dosahu.

Píše:

2) Údery na logistiku.

To je momentálně faktor měnící pravidla hry a my této příležitosti maximálně využíváme. Nepřítel tomu ale aktivně čelí, a ne bez úspěchu. Některé sektory už jsou zablokovány od Starlinku systémy elektronického boje, a — na rozdíl od těch záběrů, které ukazují otevřeně zaparkované přívěsy s anténami při zásahu — tyto jsou nyní maskované. Navíc „podzemní komplexy“, které Rusové v současnosti stavějí ve dvou úrovních, zjevně mají jámy, kde budou toto vybavení pro elektronický boj rozmísťovat. Zatím má Rusko takových systémů jen několik a jsou velmi drahé, ale postupně je navyšuje. Časem se to stane problémem, protože pokud bude Starlink vyřazen, kolik našich dronů dokáže letět 100 km pomocí rádiové komunikace a úspěšně zasáhnout cíl? Ne moc. Vezměme si například Hornet: aby měl takové schopnosti bez Starlinku, potřebuje komunikační modul, který stojí asi 15 000 dolarů. A to je jen komunikační modul — bez samotného dronu. Objednáváme potřebný počet rádiových modulů v rámci programu vojensko-technické spolupráce? Nevím. Ale doufám, že se v tomto ohledu udržuje rovnováha.

Protiletadlové osádky nepřítele zvyšují svou efektivitu a jejich schopnost čelit našim úderům na logistiku roste. Nestačí to ale na zablokování našich schopností. Kromě toho je teď prostě méně logistiky a je těžké zasáhnout cíl, který není na silnici. Aktivita v logistickém sektoru poklesla a počet dronů potřebných ke zničení jednoho cíle roste, ale zatím stále dominujeme ve vzduchu.

Co je ještě podstatnější, tvrdí, že na rozdíl od Ozbrojených sil Ukrajiny, které vsadily vše na zahraniční Starlink, jenž by teoreticky mohl kdykoli zmizet, Rusko rozvíjí vlastní domácí komunikační infrastruktury.

Čtěte pozorně:

3) Nepřátelské faktory měnící pravidla hry.

Na rozdíl od nás, kteří jsme čím dál závislejší na Starlinku, začal nepřítel rozvíjet vlastní komunikační infrastrukturu. Musíme přiznat, že ve výstavbě mesh sítí pomocí dronů dosáhli významného pokroku. A to je problém, protože my jsme se v elektronickém boji nevyvíjeli stejně rychle; ten je mimochodem pro naši protivzdušnou obranu neméně důležitý než interceptory. Jde jen o to, že rozsah investic do elektronického boje a do UAV je velmi odlišný, takže se ukázalo, že pokud jsou UAV mečem a elektronický boj štítem, pak náš meč se stal obrovským, zatímco náš štít — no, je to spíš puklíř, když použijeme tuto analogii. Na problému pracují a doufám, že boj proti nepřátelským dronovým mesh sítím brzy dosáhne nové úrovně. Jinak jsme v háji. Protože na nás vypouštějí všelico — pokud mesh síť dokáže byť jen trochu zvýšit účinnost toho, co na nás střílejí, tak potěš pánbůh. Kromě toho se na dronech stále častěji objevují optické navigační systémy, systémy identifikace objektů a systémy zachycení/navádění; s každou iterací je nepřítel dělá jednoduššími a účinnějšími, takže nesmíme podceňovat nejnovější evoluční změny v ruských dronech.

Podobně bývalý vrchní velitel Ukrajiny Valerij Zalužnyj napsal nový komentář pro The Telegraph, který i přední proukrajinské osobnosti označují za „vystřízlivující“ kontrolu reality.

V textu se Zalužnyj okamžitě zaměřuje na tuto nejnovější ukrajinské hloubkové údery a na to, jak zrodila naprosto chybné čtení současné válečné dynamiky:

Rostoucí počet západních analytiků nyní tvrdí, že Rusko fakticky prohrálo válku.

Poukazují na úspěšné ukrajinské údery na logistiku, útoky na kritickou infrastrukturu a postupné oslabování ruské vojenské pozice jako na důkaz, že konflikt se blíží ke konci.

To je nebezpečné špatné pochopení války.

Jedním z klíčových tvrzení je, že ukrajinské „účinné“ údery přicházejí pro samotnou Ukrajinu za velkou cenu — nejenže jsou samotné údery pro Ukrajinu velmi náročné a drahé, ale Rusko odpovídá tvrději:

Totéž platí za frontovou linií. Stále účinnější ukrajinské údery proti ruské logistice a kritické infrastruktuře uvalily na Moskvu skutečné náklady. Tyto útoky jsou však drahé, technologicky náročné a nakonec reciproční. Rusko si zachovává schopnost odpovědět stejnou nebo větší silou. Ani jedna strana nemůže spoléhat na tuto formu války jako na prostředek k dosažení rozhodujícího strategického výsledku.

Správně rámuje konflikt jako opotřebovací válku, nikoli jako otázku taktických postupů či PR zásahů proti tomu či onomu podniku. A v této opotřebovací válce má Rusko zásadní výhody:

Moskva tomu rozumí. Její strategie stále méně spočívá v rychlých postupech a více ve vyčerpání Ukrajiny ekonomicky, vojensky a psychologicky. Rusko stále disponuje hlubšími rezervami lidské síly a průmyslové kapacity v řadě klíčových sektorů, včetně výroby balistických raket. Samotná protivzdušná obrana tuto výhodu nemůže plně vyvážit.

Správně poznamenává, že celé ukrajinské úsilí závisí na západní podpoře a že existují „znepokojivé známky napětí“ — což je mírně řečeno.

Zalužnyj pak trochu volí opatrnější slova, ale v podstatě naznačuje, že válka je nyní o celkové společenské vytrvalosti a že jediný skutečný způsob, jak může Ukrajina zvítězit, je solidarita celého sjednoceného Západu prostřednictvím NATO. To je správné hodnocení, a je to jeden z důvodů, proč Putin neměl problém zpomalit bojovou stránku války, aby pro dlouhý běh vyvážil ekonomické a sociální aspekty širšího zápasu, přičemž sází na to, že Evropa nebude schopna politicky a ekonomicky vydržet víc než Rusko.

Zatím se zdá, že tato sázka je správná, ale to Západu nebrání napravovat vlastní přístup tak, že nyní upřednostňuje poškozování Ruska právě v tomto klíčovém bodě: jeho ekonomice a společnosti, místo aby se soustředil na ztráty na bojišti, což Západ už vzdal, protože si uvědomil, že všechny jeho „zázračné zbraně“ se ukázaly jako neužitečné a ve válce neznamenaly velkou výhodu.

Mark Ames
@MarkAmesExiled

Rusové očividně věděli, že Trump schválil poskytování zaměřovacích zpravodajských informací Ukrajině pro hloubkové údery na ruskou energetiku. Rusko na to letos odpovědělo tím, že poskytlo Íránu zaměřovací zpravodajské informace o amerických základnách, radarech a infrastruktuře. Írán USA porazil. Celkem geniální výměna.

Pro Ukrajinu se situace na bojišti nadále zhoršuje a hloubkové údery do Ruska, jejichž cílem je přimět ruskou společnost „pocítit bolest“, je vše, co jí zbylo.

Protiruský server Meduza dnes odhalil, že územní zisky se nadále posouvají ve prospěch Ruska, protože ruské síly na frontě znovu nabírají tempo:

Kevin Rothrock
@MrKevinRothrock

Nejnovější čísla sestavená Meduzou ukazují, že bilance územních postupů, která se podle těchto údajů nikdy nepřeklopila do čistého plusu pro Ukrajinu, na rozdíl od monitoringu ISW, se nadále posouvá ve prospěch Moskvy.

Západ nyní stojí před tvrdou volbou: aby zachránil Ukrajinu, musí se plně zavázat pomáhat Ukrajině dosáhnout bezprecedentní úrovně „bolesti“ pro ruskou společnost a ekonomiku. Každá eskalace však zároveň přivádí samotnou Ukrajinu blíže k propasti, protože Putin je tlačen k tomu, aby stále více sundával rukavice.

Někteří se nyní domnívají, že u moci jsou „silovici“ a Putin ztratil vliv. Je to zbožné přání a fantazírování, ale pokud by to byla pravda, znamenalo by to, že Ukrajinu čeká těžký zbytek roku. A vzhledem k tomu, že válka USA a Íránu znovu začala, Patriotů bude nedostatek právě v době, kdy Rusko vyrábí Iskandery jako nikdy předtím.

Závěrečné tematické video (ke shlédnutí na Simpliuciově substacku zde) ukazuje, kam až jsou Evropané ochotni zajít. Ruští operativci GRU/„komici“ Vovan a Lexus — pod rouškou toho, že se vydávali za bývalého ukrajinského ministra obrany Rustema Umerova — nedávno oklamali poradce estonského prezidenta Madise Rolla, aby přiznal, že Estonsko je připraveno pomáhat Ukrajině při jejích útocích na Rusko.

Je pravda, že je těžké s jistotou vědět, co myslel nabídkou pomoci s „koordinací“ takových akcí, ale je jasné, že v zákulisí jsou Evropané vůči Ukrajině mnohem ochotnější a permisivnější, než veřejně přiznávají.

Proč Rusko v reakci „nezaútočí na Evropu“? Existuje mnoho možných důvodů, ale jedním z pravděpodobnějších je, že Rusko si věří ve schopnost vyřídit Ukrajinu, aniž by muselo eskalovat směrem ke třetí světové válce. Interní čísla ruského ministerstva obrany pravděpodobně ukazují, že Ukrajina se zhroutí dlouho předtím, než bude Rusko zbídačeno natolik, aby potřebovalo nějaký „zoufalý“ jaderný úder nebo útok proti NATO.

To je ale jen můj kvalifikovaný odhad — co myslíte vy?

.

Zdroj: Simplicius76.substack.com

Zdroj úvodní fotografie: Bílý dům

Deň nezávislosti je najprežívanejším sviatkom v Spojených štátoch. Vlastne neviem, či by sa dal prirovnať k niečomu u nás, lebo aj tam, kde panuje medzi ľuďmi najväčšia zhoda (výročie Slovenského národného povstania), ide skôr o štátne oslavy, nie rodinné slávnosti s grilovaním, piknikovaním a zábavou so známymi. No aj tak platí, že so žiadnym sviatkom sa nespája toľko mýtov ako so 4. júlom 1776, dňom vyhlásenia Spojených štátov amerických, ktorého 250. výročie si dnes pripomíname. Každý si totiž do Deklarácie nezávislosti USA naprojektoval, čo chcel. No zároveň platí, že americká revolúcia uvoľnila demokratické sily, ktoré otcovia zakladatelia nikdy nemali v úmysle uvoľniť.

Amerika bola dlho predovšetkým snom. Vzdialeným, a preto bájnym snom o slobode, šťastí a rozprávkovom bohatstve. Z Anglicka, Írska, Francúzska, Nemecka a Holandska sa sem hrnuli státisíce politicky prenasledovaných ľudí, ale aj rôznych kriminálnych živlov, násilníkov, zlodejov a dlžníkov, ktorí utekali z Európy pred spravodlivosťou. Až do osemdesiatych rokov 19. storočia platil v USA zákon, na základe ktorého štát daroval každému prisťahovalcovi 64 hektárov pôdy. Potom sa však začali sťahovať do USA chudobní Taliani a nemajetní Poliaci, Česi, Slováci, ktorí sem utekali viac pred hladom ako za slobodou. Navyše, Rakúsko-Uhorsko zle zaobchádzalo so slovanskými národmi a ruský cár Alexander III. prenasledoval poľských Židov, ktorí sa do USA hrnuli v davoch. Krajina rástla prirýchlo. Ešte v 18. storočí horko-ťažko uživila pol milióna Indiánov. V roku 1790 mali Spojené štáty 4 milióny obyvateľov, v roku 1840 už 17 miliónov, v roku 1880 50 miliónov, v roku 1910 91 miliónov. Prisťahovalci vybojovali nezávislosť, vytvorili národ, založili novú tradíciu.

Lenže za tým všetkým sa skrýva tvrdá a krutá realita, ktorá nezodpovedá deklarovaným mýtom. Predovšetkým: keď Deklarácia nezávislosti USA sľubovala rovnoprávnosť všetkých ľudí, mala na mysli len mužov – nie ženy; a mala na mysli bielych mužov – nie čiernych, hnedých alebo červených; a mala na mysli majetných bielych mužov – nie chudobných, ktorí získali právo hlasovať až v 19. storočí; a mala na mysli slobodných majetných bielych mužov – nie otrokov. Skrátka, to vyhlásenie slobody a rovnosti sa týkalo len asi desatiny obyvateľstva. Ešte aj tú bronzovú Sochu slobody na vrchol washingtonského Kapitolu vyniesli čierni otroci, ktorí v novozaložených USA predstavovali 20 percent obyvateľstva. Pôvodní obyvatelia Ameriky boli už vtedy vystavovaní vyhladzovacej politike a v priebehu ďalších desaťročí sa stali obeťami najväčšej genocídy v dejinách ľudstva.

No ak berieme do úvahy miesto a čas, nemôžeme poprieť slová autora Deklarácie nezávislosti USA Thomasa Jeffersona, že Ústava Spojených štátov bola vo svojej dobe tým najmúdrejším dokumentom, ktorý bol do tých čias predložený ľudstvu. Ako sa teda mohlo stať, že štát postavený na ideáloch slobody a rovnosti pripustil takú obrovskú mieru bezprávia, nerovnosti a bezprecedentného otroctva?

Na počiatku všetkého bol uctievaný anglický učenec, jeden zo zakladateľov novovekej filozofie, hlavný predstaviteľ empirizmu John Locke. Jeho spisy mali priamy vplyv na formuláciu Deklarácie nezávislosti a Ústavy USA. Tento politický filozof a tajomník kolónie Karolína v službách anglického kráľa Karola II. hlásal náboženskú toleranciu, prirodzené práva a rovnosť, no zároveň to bol paradoxne práve on, kto zdôvodnil útlak pôvodných obyvateľov Ameriky a otroctvo násilne dovezených Afričanov. Karolínska ústava, ktorú naformuloval John Locke, ustanovila, že pohanstvo domorodcov nie je dostatočným dôvodom na to, aby im štát vzal pôdu. Toto rozhodnutie vychádzalo práve z doktríny náboženskej tolerancie. Ateistom sa zakazovalo usadiť sa a vlastniť pôdu, ale okrem nich bola prijateľná akákoľvek viera, takže ústava nariaďovala, že „pohania, židia a ďalší inoverci odkláňajúci sa od čistoty kresťanského náboženstva nesmú byť zastrašovaní a ľudia sa ich nesmú strániť“. To znelo naozaj rovnostársky. Ako si teda Angličania mohli začať uplatňovať právny nárok na pôdu domorodcov?

Všetko zdôvodnil John Locke vo svojich Dvoch pojednaniach o vláde. „Na počiatku bol celý svet Amerika,“ tvrdil. Bol to prirodzený stav dokonalej slobody a rovnosti. V kapitole „O vlastníctve“ však upozornil na to, že náčelníci domorodých kmeňov nemajú žiadny majetok. Tým však podľa Locka nemajú žiadnu zvrchovanosť nad obývaným územím. A ak nad ním nemajú zvrchovanosť, nepatrí im, lebo ak na základe svojej viery tvrdia, že pôdu nevlastnia, nemôžu uzatvárať zmluvy o jej predaji a nemôžu o sebe hovoriť ani to, že majú nejakú vládu, pretože vláda existuje len za účelom ochrany majetku.

Čo sa týka otroctva, už spomínané Dve pojednania o vláde sa začínajú vetou: „Otroctvo je tak hanebný a biedny stav človeka, a tak priamo sa prieči šľachetnej povahe a odvahe nášho národa, že sa dá sotva pochopiť, že by ho Angličan, nieto gentleman obhajoval.“ A predsa sa to stalo. Locke síce argumentoval, že všetci ľudia sa rodia rovní s prirodzeným právom na život, slobodu a majetok – otroctvo však nebolo súčasťou prirodzeného stavu občana, ale práva národov ako „pokračujúci vojnový stav medzi právoplatným dobyvateľom a zajatcom“. Lockova ústava doslova znela: „Každý slobodný občan z Karolíny bude mať absolútnu moc a autoritu nad svojimi černošskými otrokmi.“ To bolo však v rozpore so všetkým, čo John Locke rozumel pod občianskou spoločnosťou. Jediným spôsobom, ako tento rozpor ospravedlniť, jediným spôsobom, ako vysvetliť, že sa jeden druh ľudí rodí slobodný, kým iný druh ľudí nie, bolo zasiať semienko novej ideológie, ideológie rasy…

A tak sa stalo, že revolúcia v Amerike sa v skutočnosti nezačala u anglických kolonistov 4. júla 1776, ale oveľa skôr u ľudí, nad ktorými kolonisti vládli. Dlho predtým, než vôbec vznikla myšlienka americkej nezávislosti, dlho predtým, než George Washington prekročil rieku Delaware, sa vytvorila revolučná tradícia, ktorú nevymysleli Angličania v amerických kolóniách, ale Indiáni, ktorí viedli vojny a čierni otroci, ktorí sa búrili. Storočie predtým, ako anglickí kolonisti začali vlastný boj za nezávislosť, náčelník Metacom zjednotil všetky kmene v Novom Anglicku a zničil polovicu tamojších miest. Keď ho napokon zajali, tí ušľachtilí kresťania ho vláčili koňmi, rozštvrtili, sťali a odseknutú hlavu narazili na kôl v Plymouthe. Jeho deväťročný syn bol predaný ako otrok a poslaný na Barbados.

Povstania sa však množili ako huby po daždi, a tam, kde povstania neboli, panoval strach z povstaní. Strach, ktorý spôsobil, že kolonisti sa prestali pozerať na domorodé obyvateľstvo ako na ľudské bytosti a nevzťahovali sa na nich žiadne zákony: povstalcov lámali v kolesách, vyhladovali ich na smrť, opekali ich na pomalom ohni a vešali na šibenice. Ani to nestačilo. Utláčaní a otroci túžili po slobode. V Južnej Karolíne prijali v roku 1740 zákon, že učiť otroka písať je zločin. O týchto vzburách sa však nehovorí a deti v školách sa o nich neučia. Pritom sú základom povahy Spojených štátov viac ako mýty o slobode.

Aj sen o rovnosti sa začal rozplývať hneď od počiatku. Spojené štáty mali byť krajinou, kde nebude ani veľmi chudobných, ani veľmi bohatých. To bola predstava Thomasa Jeffersona. Alexander Hamilton bol proti tomu. To bol jeden z najväčších rozporov otcov zakladateľov. Hamilton považoval rast súkromného vlastníctva za prirodzenú vec. Jefferson po skúsenosti z Francúzska videl hrôzy biedy a dúfal, že sa jej Spojené štáty vyhnú. No tak ako v zakladajúcich dokumentoch USA nie je ani zmienka o neprípustnosti otroctva, nie je v nich deklarovaný ani princíp spravodlivosti. Do Deklarácie nezávislosti USA vpašoval Jefferson dôležitú pasáž o práve na život, slobodu a budovanie osobného šťastia. Toto právo sa ani v ústave, ani v dodatkoch, ani v ďalších ústavných aktoch Spojených štátov nikdy neobjavilo. Bolo nahradené právom na vlastníctvo.

Dopadlo to tak, že prideľovanie pozemkov vládou, vznik veľkých spoločností, objavovanie ropných prameňov a baní prinieslo v priebehu 19. storočia továrnikom a bankárom bohatstvá tak rýchlo, že to presahovalo všetko, čo kedysi zažili Benátky, Janov či Londýn. Dokázali prakticky bez kontroly vybudovať obrovské podniky s neobmedzenými výsadami. Väčšina tých kolosálnych majetkov sa vytvorila za jednu generáciu. Medzi spoločenskými triedami, ktoré žili fakticky oddelene, sa vytvorila neprekonateľná priepasť.

Spojené štáty mali už vo vienku zapísané smerovanie k oligarchickej a plutokratickej spoločnosti. Čoskoro sa ukázalo, že jedným z následkov zvyšujúcej sa moci veľkopodnikov bude ujarmenie štátu. Po občianskej vojne sa Kongres USA ocitol v rukách severných politikov uznávajúcich len finančné záujmy. Na konci 19. storočia už konkurencia neexistovala. Rafinérie firmy Standard Oil spracovávali už v roku 1882 viac ako 90 percent ťažby ropy. Nijaké súperenie. Hŕstka vyvolených, ktorá sa medzi sebou oslovovala krstnými menami a navzájom sa obohacovala.

A napokon, Spojené štáty, ktoré sa formovali na antikoloniálnom princípe, sa stali neokoloniálnym impériom so všetkým, čo kritizovali na iných veľmociach. André Maurois raz poznamenal, že Ústava USA je výborná v tom, že pri jemnej interpretácii z nej vyčítate všetko na svete. Dodajme, že na takomto princípe sú postavené náboženské texty. A v Spojených štátoch je jediným náboženstvom – Amerika.

Spojené štáty poskytli mnohým ilúziu slobody, ale ich úpadok sa nezačal érou Trumpa. Tú rozporuplnosť majú zakódovanú priamo v zakladajúcich dokumentoch. Dnes sú jediným štátom, ktorý by neprežil stratu svojich ideálov. Toto impérium už neprodukuje nič, len vyberá výpalné, snaží sa udržať zabarikádovaním hraníc a vývozom nezákonných, v niektorých prípadoch až pirátskych vojen (Venezuela) čo najďalej od svojho územia. Nezvládne to. Tak ako to nezvládlo španielske a po ňom britské impérium, pretože lieči symptómy, nie príčiny krízy. Ešte stále máte chuť oslavovať? Nuž, nech sa páči. Ale ak chcete oslavovať slobodu a rovnosť, oslavujte tých, ktorí sa postavili proti tomuto poriadku.

.

Zdroj: www.facebook.com/ChmelarEduard

Úvodní obraz Johna Trumbulla z roku 1819: Výbor pěti složený z otců zakladatelů předkládá návrh deklarace Kongresu

Pokračování rozhovoru prof. Glenna Diesena s komodorem britského Královského námořnictva ve výslužbě Stevem Jermym. Evropští lídři mluví o přípravě na válku s Ruskem, ale nechápou, jak by taková válka skutečně vypadala. Říká, že Rusko nevnímá konflikt jako expanzivní válku, nýbrž jako obranný boj proti rozšiřování NATO a západním útokům vedeným prostřednictvím Ukrajiny. Pokud by Evropa umožnila hluboké údery na ruské území, Moskva by podle něj nemusela čekat, až bude NATO připravené, a mohla by zasáhnout evropské zbrojní, vojenské a energetické cíle. Jermy varuje, že NATO není jednotné ani vojensky připravené, článek 5 nezaručuje automatickou společnou válku a USA by se nemusely chtít zapojit. Proto Evropa riskuje z vojenského i ekonomického hlediska katastrofální eskalaci, kterou nemůže kontrolovat.

.

SJ: Ne, a úplně souhlasím, Glenne. Proto se vracím ke Clausewitzovi a myslím, že jde o pochopení povahy války. Jak Clausewitz řekl, je to nejvyšší soud, který může státník a voják učinit. A myslím, že to také ukazuje na selhání strategického myšlení. Často budu citovat generála Andrého Beaufra, francouzského generála, který v roce 1956 napsal knihu o strategii, kde napsal, že, parafrázuji, ve válce si poražený zaslouží prohrát, protože jeho porážka bude důsledkem selhání myšlení buď před válkou, nebo během ní. A víte, na Západě, zejména v Evropě, máme velmi dlouhou historii selhání myšlení. Máme Afghánistán, Irák, Libyi, Sýrii, teď Ukrajinu a Írán. Víte, všechny bych nazval porážkami kvůli selhání myšlení před válkou. Tedy kdybychom to myšlení provedli správně, myslím, že je pravděpodobné, že s jednou možnou výjimkou bychom do žádné z těch válek nevstoupili, protože bychom si uvědomili, že jsou nevyhratelné. Ale myslím, že v tuto chvíli, a to jsem řekl už dříve, zejména Evropané bojují nebo podporují Ukrajinu podle politického narativu, který si sami vytvořili, zatímco Rusové vedou válku podle vojenské strategie. A překvapení, překvapení… Rusové vítězí. Ale dnešní evropský vojenský, politický narativ zní, že údery do Ruska fungují. Rusko je prý slabé. Ruská ekonomika selhává. Neexistují pro to důkazy, ale to je politický narativ. A tak se dostanete do tohoto sektářského myšlení v kruhu – tak bych nejlépe popsal způsob, jakým zřejmě fungují zejména lídři Británie, Francie, Německa. Myslím, že Bílý dům, Trump může jít oběma směry. Mám za to, že Vance by spíše uvažoval v duchu jako my dva a Hegseth a Rubio v duchu pojďme posílit Evropu a podporovat tuto válku. Ale ti, kdo uvažují strategicky, a myslím skutečně strategicky, jistě dojdou ke stejným závěrům jako my, protože jsou zřejmé. Jsou strategicky zřejmé.
Myslím, že otevřenou otázkou je, jak se to teď bude vyvíjet. A myslím, že se to bude vyvíjet podle tří časových os. Myslím, že první časová osa je, jak rychle budou zbraně E3 poskytnuty Ukrajině. Protože tyto zbraně nejsou nevýznamné. A mluvím o britských zbraních s hlavicemi o hmotnosti 250 kilogramů. To je významná hlavice a je to taková hlavice, u níž mám podezření, že Rusové budou připraveni skutečně podniknout kroky, aby zabránili jejímu odpálení do Ruska. Myslím, že druhá otázka je, za jak dlouho Bílý dům pochopí, že bez ohledu na to, co Trumpovi řekli na G7, Rusové ve skutečnosti neprohrávají a ruská ekonomika neselhává, a že jakékoli úsilí, které vloží do podpory této války, pravděpodobně povede k další porážce. Mám podezření, že to ho přiměje ustoupit, zejména když jde do průběžných voleb po první porážce. A poslední věc podle mě bude pro Putina, a Putin se bude ptát – a nepochybně vidí, že kvůli ekonomickým důsledkům sebezničujících sankcí, které EU uvalila na Rusko, a nyní zrychlujícím se problémům v našich energetických sítích kvůli Hormuzskému průlivu – jak dlouho potrvá, než Evropané spadnou do významné strategické, významné těžké recese, a v té fázi jak dlouho potrvá, než skutečně řeknou: nemůžeme si tuto válku dovolit, takže raději najdeme cestu ven? To je otevřená otázka. Ale myslím, že někde v rámci těchto tří časových os najdeme odpověď na to, jak se válka strategicky vyvine. Glenne, nejsem si jistý, jestli jsem odpověděl na vaši otázku, ale zajímalo by mě, co si myslíte také o časových osách a o tom, jak by se to mohlo vyvíjet.

GD: No, je těžké si představit, jak se to vyvine. A znovu, víte, v mnoha oblastech můžete, víte, podívat se na různé proměnné a pokusit se dělat nějaké předpovědi, ale u toho, jak by tato válka fungovala, by to bylo opravdu velmi obtížné, protože by se to podle mě velice rychle vymklo kontrole. Ale samozřejmě pokud se podíváte na schopnosti, pak si nemyslím, že by si Evropané vedli nějak dobře. A mám také za to, že jedním z důležitých faktorů je, že Rusové, ačkoli nemají stejnou rétoriku vyhrožování ohledně války a oznamování předem, předpokládám, teď dělají přípravy. Takže například předpokládám, že třeba Orešnik už přechází do masové výroby a víte, není to nutně zaměřeno primárně na Ukrajince. Myslím, že je to pro možnost války s NATO a oni to viděli za poslední více než čtyři roky. Je to postupný inkrementalismus eskalace ze strany NATO. Takže si myslím, že se na to už připravují. Takže ne, nemyslím si, že jsme na válku připraveni. Ale zajímalo mě, jaké by bylo zapojení USA. Myslím, že mnozí předpokládají, že pokud dojde k boji, Američané půjdou zpět „in“ – opět se zapojí, a my se vrátíme ke slavným dnům studené války. Zase bychom se spojili bok po boku. Ale mám podezření, že my Evropané už nejsme středem světa. A jak se říká, když nemáte místo u stolu, můžete být na jídelním lístku. A myslím, že to může být tento případ. Pokud vypukne válka, co by Američané udělali? Pořád si říkám, že by možná zacházeli s Evropany tak, jak jsme zacházeli s Ukrajinci. Tedy ano, běžte bojovat s Rusy. Jste dobří chlapci. Pokračujte, dělejte to. Pošleme vám zbraně. Tak při vás stojíme a podporujeme vás. Takže Američané v podstatě budou mít své proxy, kteří budou oslabovat protivníka a vykrvácejí přitom do běla. A myslím, že Evropané se stanou novými Ukrajinci. Ovšem s tím, že tentokrát by Američané samozřejmě mohli být ještě zdrženlivější, protože se to může velmi rychle zvrtnout v jadernou výměnu. Jen doplním, myslím, že jednou z nejnebezpečnějších věcí ze všech je, že mluvíme o válce s Ruskem. Obvykle bychom pak měli strategii toho, jak vypadá vítězství. Jak ho dosáhneme? Nic z toho nemáme. Alespoň první otázka: jak vypadá vítězství? Pokud bojujete s největší jadernou mocností světa, která to považuje za boj o svou existenci, co znamená její porážka? Čeho přesně chcete dosáhnout? Tedy je docela divoké, že tohle ani není tématem diskuse. Je to jen to emocionální skandování hesel.

SJ: Ano skutečně, jak říkáte, nikde nejsou žádné důkazy o nějakém strategickém myšlení. Víte, jaké jsou cíle? A v tuto chvíli bych si myslel, že implicitním cílem, ačkoli nejsou vysloveny, kroků, které Evropané podnikají v rámci jakési jakési eskalace skrze více zbraní pro Ukrajinu a s podporou Spojených států, je přivést Rusy zpět k jednacímu stolu. Ale Rusové už teď dali jasně najevo, že když Aljaška selhala a s tím, že všechny ostatní mírové iniciativy, z nichž byli vyloučeni, byly mrtvé už při zrodu, tedy dospěli k závěru, že svých cílů na Ukrajině mohou dosáhnout jen vojensky, a v tom budou pokračovat. Myslel jsem, že je zajímavé, že Putin skutečně mluvil také o Novorusku, což mě nepřekvapilo. Je to něco, o čem spekuluji asi rok, že by mohlo být konečnými cíli Rusů. Ale v každém případě si nedokážu představit jedinou strategii nebo jakoukoli věrohodnou strategii, která by nám umožnila dosáhnout jakýchkoli našich cílů, prostě vojensky Evropané nemají sílu čehokoli dosáhnout. Když se vrátím ke Spojeným státům a k tomu, co by Spojené státy udělaly, myslím, že Spojené státy, ačkoli zpočátku budou tací, kteří budou říkat pojďme podpořit Evropany, budou velmi znepokojené, domnívám se, riziky jaderné eskalace. A měly by se právem obávat. Myslím, že Rusové by nebyli první, kdo stiskne spoušť. Myslím, že obava by byla, že Francie nebo Británie, jedna či druhá, se skutečně rozhodne to udělat. Myslím, že je to nepravděpodobné. Nicméně kdyby se to stalo, důsledky by byly hluboké. Takže si myslím, že americká pozice by mohla být zpočátku taková, že řeknou: Ano, prosím, buďte teď novou Ukrajinou, takže chceme, abyste bojovali s Ruskem. Ale po chvíli, až uvidí zkázu, která dopadá na evropskou ekonomiku, a rozpad evropské společnosti, myslím, že by rychle změnili názor. Myslím, že mnoho lidí ve Spojených státech, možná kromě neokonzervativců, by bylo zděšeno tím, co se děje Evropě. Takže bych si rád myslel, že Američané zůstanou pevní. Jednou z věcí, které mě také zarážejí, Glenne, je, že když uvažujete o podobných scénářích, lidé často řeknou: No, Rusové by to samozřejmě neudělali, protože jsme překročili všechny jejich červené linie a oni prostě nic neudělali. Já s tím prostě nesouhlasím. Měli dvě kritické červené linie, které nám opakovaně říkali posledních 20 let, a to že pokud NATO expanduje do Gruzie a/nebo na Ukrajinu, pak zareagují. A v obou případech, kdy hrozila expanze NATO, nejprve do Gruzie, tak Rusové zareagovali, a poté na Ukrajinu, a Rusové také zareagovali. Takže ve skutečnosti si u těchto červených linií ani na okamžik nemyslete, že by Rusové nereagovali potřetí, protože myslím, že by reagovali. Myslím si, že si toho musíme být vědomi. A ve mně to vyvolává představu alternativní cesty, kterou je otázka diplomacie. Je mi jasné, že NATO, jak jsem už řekl, není ta všemocná síla, i s Amerikou na palubě, jak si tolik lidí myslí. Jestliže NATO nedokázalo porazit Tálibán, proč si myslíme, že by mohlo porazit Rusko? Takže pro mě chybějícím dílkem skládačky je diplomacie. Nemůžeme se vrátit k diplomacii? A neříkám, že to bude snadná diplomacie, ale neměli by to ve světle těchto věrohodných rizik pro Evropu a pro Evropany být právě Evropané, kdo začnou přemýšlet o rozhovorech s Ruskem, a ne Spojené státy? Není to něco, co by E3 mohly udělat? Není to něco, co by mohla udělat Evropská unie, jakkoli obtížné by to bylo? A myslím, že jedna z klíčových věcí, kterou bychom měli dělat, je, že bychom my, lidé, protože to my lidé budeme vyzváni, abychom tuto válku bojovali a nesli její důsledky, měli vést celonárodní debatu o tomto tématu. Vy mluvíte o tom, že jakákoli debata je uzavřena, protože je vnímána jako podpora Ruska a jako být Putinovým stoupencem. Jde ovšem o to, že je třeba vést kritickou debatu o něčem, co je strategicky a potenciálně strategicky existenční pro Evropany. Nechceme přece zničit evropskou společnost. Tak proč nemůžeme alespoň přemýšlet o plánu B, kdy můžeme začít mluvit s Rusy o tom, co chtějí, a začít mluvit o možnosti alternativní strategické architektury v Evropě? Momentálně to samozřejmě není snadné, ale jistě bychom tyto rozhovory měli vést, Glenne, a jistě bychom měli zvát, nebo alespoň žádat naše lídry, aby skutečně vysvětlili, proč s Ruskem nechtějí diskutovat. A proč my, lidé, nejsme tázáni na své názory na to, zda jsme ochotni jít do války s Ruskem, protože mám dojem, že drtivá většina lidí v Evropě ochotná nebude. Ale předávám vám slovo, Glenne. Nevím, co si myslíte vy ze své části Evropy.

GD: Ano, považuji také za šokující, že nás vedou do války s Ruskem a žádná diskuse, žádná debata, nic. Ale dovolte mi vrátit se k tomu, co jste řekl dříve o eskalaci na ruské straně, že nedodržují své vlastní červené linie. Myslím, že Rusko možná eskaluje jiným způsobem než NATO. Jak jsem řekl dříve, NATO používá pomalou salámovou taktiku, inkrementalismus. Tedy dobře, budeme dělat jen střely krátkého doletu, pouze obranné. Dobře, uděláme dlouhý dosah, ale budeme mít omezení. Nemůžete udeřit na ruské území. A pak, dobře, budeme tato omezení pomalu odstraňovat. A viděli jste to během těch čtyř let. Postupně jsme přešli od F-16, třetí světové války, až k tomu, že dneska voláme: Hej, pojďme přijít na to, jak vyřadit ruské letecké základny a útočit na jejich jaderné odstrašení. Tedy tak eskalujeme my. A myslím, že Rusové, některé náznaky ukazují, že to dělají jinak. Zmínil jste Gruzii v roce 2008. Ano, varovali před tím. Ale v roce 2014, když Rusové anektovali Krym jako odpověď na převrat, Putin ve svém projevu použil analogii, že pružinu můžete stlačit jen do určité míry, než prostě vyskočí. A myslím, že v podstatě taková by byla jejich eskalace, protože dělali totéž od roku 2014 do roku 2022. To je osm let, kdy v podstatě říkali: víte, implementujte minské dohody. Ukončeme to. Normalizujme vztahy. A viděli, jak se minské dohody sabotují a jak místo toho země NATO jen kupují čas a budují velkou ukrajinskou proxy armádu. A tak šli v roce 2022 do války. A pak se samozřejmě snažili vyjednávat. Už v prvních dnech Zelenskyj řekl, že ho Rusové kontaktovali, aby se začalo vyjednávat o obnovení neutrality Ukrajiny. A pak samozřejmě, jakmile přišli na to, že USA a Spojené království sabotovali istanbulskou dohodu a místo toho začaly pumpovat zbraně na Ukrajinu a zavedly bojkot diplomacie, tehdy pochopili, o čem to je. A pak anektovali čtyři území, čtyři oblasti. A samozřejmě teď s novým zapojením Západu Putin mluví o získání celého Novoruska, což by zahrnovalo Mykolajiv a Oděsu, což by z Ukrajiny udělalo vnitrozemský pahýlový stát. To samozřejmě je reakce na eskalaci. A také v tom rozhovoru, na který jste odkazoval, zmínil také operaci Barbarossa, což je zajímavé, protože proč by Rusko sedělo a čekalo, až Evropané dají všechny své figurky na místo a pak udeří na Rusko, až to pro ně bude příznivé? Jak Putin řekl, pokud víte, že se dostanete do rvačky, ujistěte se, že zasadíte první ránu. A myslím, že to je nebezpečí, víte, s celou tou válečnou rétorikou proti Rusům. Připadá mi fascinující, jak říkáte, že není žádné strategické myšlení, není žádný strategický kontext. Ale máte tu americké velvyslance, šéfy zpravodajských služeb, vojenské velitele, všechny, kteří varovali, že rozšiřování NATO znovu rozdělí kontinent. Že by to byla zrada. Měli jsme tu Clintonova vlastního ministra obrany, který zvažoval rezignaci, protože to byla rána do zad Rusům, jak říkal také George Kennan. Pak se dostanete k roku 2008, a máte tu ředitele CIA, který varoval, že rozšíření NATO vyvolá občanskou válku a Rusové neochotně zasáhnou. Máte tu Angelu Merkelovou, která to označila za vyhlášení války, pokud nabídneme Ukrajině členství v NATO. A pak se dostaneme k roku 2014, svrhli jsme vládu, abychom ji vtáhli do NATO, a najednou je to všechno nevyprovokované. Přichází to odnikud. Rusko je prý jen a jen imperialistické. Tedy je to velmi nepoctivé. A myslím, že to je slabina, kterou máme v NATO – jak získat konsenzus ohledně boje s Ruskem? Jde tedy o to, že musíte polapit lidi, politiky, novináře, v tomto narativu, aby každý opakovat vaše hesla. Jinak jste proruský, ospravedlňujete invazi.

SJ: Myslím, že my v alternativních médiích začínáme něco měnit. A víte, běžně, a jsem si jistý, že vy také, vidím komentáře, kde bych řekl, že 90 % říká: díkybohu za alternativní média. Je to jediné místo, odkud dostáváme dobré informace. Myslím si ale, že rizika, o kterých jsem mluvil, jsou reálná, a myslím, že o nich musíme být schopni mluvit, Glenne. Myslím si ale také, že diplomacie je možná. Musíte být odvážní, ale je možná. Tedy my, Británie, jsme ukončili naši válku s IRA, Irskou republikánskou armádou, po 38 letech tím, že jsme spolu mluvili, a diplomacií. A pro mě je to nejdůležitější cesta ven. A myslím, že čím více budeme schopni šířit tuto práci, a doufejme, že posluchači tohoto podcastu to dokážou, tím lépe. Takže doufejme, že tuto debatu dostaneme mezi lidi, Glenne, a povedeme v Evropě skutečnou veřejnou debatu o rizicích, do nichž nás naši lídři vedou, a skutečnou veřejnou debatu o tom, zda se skutečně můžeme vrátit na cestu diplomacie. Protože diplomacie je určitě odpovědí.

GD: Souhlasím. No, není to jen o tom, že naši diplomaté a politici bojkotují diplomacii. V podstatě tlačí veřejnost, aby dělala totéž. Týká se to i akademiků. Pokud cestujete do Ruska jako akademik, v podstatě se snaží uvalit svůj směšný zákaz kontaktu s Rusy tím, že argumentují: Je vhodné tam jezdit? A jde, jak říkám, i o ten nucený diskurs: Když řeknu, že Rusové vyhrávají nebo ukrajinská protiofenzíva selhává, nebo že invaze do Kurska je hrozný nápad, protože Ukrajinci utrpí masové ztráty… když prostě řeknete, že Ukrajina nevyhrává, pak je to proruské. To znamená, že fandíte Rusku. Pokud tvrdíte, že Ukrajina vyhrává, pak fandíte Ukrajině. Totéž s íránskou válkou. Když řeknu, že tohle nebude fungovat, protože když se na to podívám, tak vidím, že Američané nemohou udělat nic, čím by zabránili Íráncům udeřit na jejich základny a uzavřít Hormuzský průliv. Takže Íránci to vyhrají. Ach, to je proíránské. Takže zjevně jediný způsob, jak dnes můžete být vlastenecký, je přijmout blud a předstírat, že vyhráváte, i když nevyhráváte. UŽ jsem to v tomto podcastu zmínil, ale stojí za to to říct znovu. Dokonce jsem viděl článek v jednom zdejším listu, který o mě psal, že jsem řekl, že svět je multipolární, ale to je prý přece to, co Putin chce, aby si lidé mysleli, protože pak je Rusko klíčovým centrem moci ve světě! Takže bychom tento dar Rusku neměli dávat. Měli bychom tedy přestat říkat, že svět je multipolární. Tedy tohle je pro mě evropské myšlení. Tohle je, jak nemusíme řešit realitu. Zkonstruujeme si vlastní realitu. Ale pak nejednáte se světem takovým, jaký je, ale takovým, jaký si přejete, aby byl. Ale není v tom žádné strategické myšlení a nakonec by porážka měla být předvídatelná.

SJ: Ano, tedy já neargumentuji pro Rusko nebo proti němu. Argumentuji, a jsem si jistý, že vy také, pro jasné strategické myšlení, svobodu projevu a veřejnou debatu o otázkách, na kterých záleží. A myslel jsem, že právě o tom by na prvním místě měly být evropské hodnoty. Takže za to argumentuji. A myslím, že pokud dokážeme mít jasné strategické myšlení, budeme mít šanci tím projít. Ale pokud to nedokážeme a oni nás budou dál vést po cestě k válce, pak si myslím, že bychom mohli dostat válku, o kterou jsme nežádali, dříve, než jsme si mysleli, protože se neobtěžovali skutečně podívat na povahu války, do níž nás vedli. Každopádně, Glenne, pokračujme v tom, co děláme nejlépe, a děkuji za vše, co děláte. Těším se na příště.

GD: Děkuji, že jste přišel, a ano, uvidíme se příště.

.

Zdroj: glenndiesen.substack.com

Rozhovor prof. Glenna Diesena s komodorem britského Královského námořnictva ve výslužbě Stevem Jermym. Evropští lídři mluví o přípravě na válku s Ruskem, ale nechápou, jak by taková válka skutečně vypadala. Říká, že Rusko nevnímá konflikt jako expanzivní válku, nýbrž jako obranný boj proti rozšiřování NATO a západním útokům vedeným prostřednictvím Ukrajiny. Pokud by Evropa umožnila hluboké údery na ruské území, Moskva by podle něj nemusela čekat, až bude NATO připravené, a mohla by zasáhnout evropské zbrojní, vojenské a energetické cíle. Jermy varuje, že NATO není jednotné ani vojensky připravené, článek 5 nezaručuje automatickou společnou válku a USA by se nemusely chtít zapojit. Proto Evropa riskuje z vojenského i ekonomického hlediska katastrofální eskalaci, kterou nemůže kontrolovat.

.

GD: Vítejte zpět u našeho pořadu. Dnes je tu s námi penzionovaný komodor Královského námořnictva Steve Jermy, který velel válečným lodím v 5. torpédoborcové eskadře a v britském Fleet Air Arm, a který také zastával mnoho dalších funkcí, například funkci ředitele pro strategii na britském velvyslanectví v Afghánistánu. Nedávno si také otevřel vlastní Substack.

SJ: Díky, Glenne. Bylo pěkné, že jsme se minulý měsíc mohli osobně setkat v Tbilisi s tolika kolegy z hlavních, z alternativních médií. Byla velká zábava setkat se osobně.

GD: Chtěl jsem s vámi dnes mluvit o článku, který jste nedávno uveřejnil, o tom, že NATO směřuje k válce s Ruskem, název článku zní Přicházející válka s Ruskem. Jeho základní premisa je v podstatě taková, že to, co teď vidíme, je, že evropští lídři pronášejí mnoho komentářů o přípravě na válku s Ruskem, dokonce stanovují data, tedy uvádějí záměr. Také rozvíjejí schopnosti, takže pokud sedíte v Moskvě a provádíte vyhodnocení hrozeb, díváte se na záměry a schopnosti a začíná se vám rýsovat jasná hrozba. Zajímalo by mě tedy, jestli můžete rozvést svůj argument, protože to opravdu nevypadá, že by Evropané byli na válku s Ruskem připraveni.

SJ: Ne, nemyslím si, že jsou, Glenne. Důvod, proč jsem ten článek napsal, je ten, že si podle mě skutečně nepromysleli potenciální náklady a důsledky takové války. Myslím, že si v podstatě představují, že Rusko bude klidně sedět, zatímco se budou připravovat na válku, aby pak v roce 2030 byli připraveni vyrazit. Ale předtím mohou vypálit tolik střel, nebo mohou poskytnout tolik střel, řízených střel a dronů k útokům do Ruska, aniž by Rusko reagovalo. A obě tyto věci jsou úplně v rozporu s tím, co se v Rusku říká a slyší. A ostatně i Putin nedávno řekl, myslím, že to bylo novým absolventům policie, ozbrojených sil a podobně, že Evropané se připravují na válku a že Rusko se musí připravit také. Myslím, že to, čemu Evropané v zásadě zřejmě nerozumějí, nebo bych měl říct naše evropské elity, lídři, je to, že z ruského pohledu jde o obrannou válku. Jsou v obranném postavení a všechno, co dělají, dělají proto, aby se chránili před tím, co vnímají jako expanzi NATO, která se přibližuje blíž a blíž k hranicím, proti čemuž protestovali roky a roky a roky. Takže by nás to nemělo překvapovat. A Evropané to zřejmě vidí jako něco na způsob koloniálních ambicí. Tedy já si neumím představit, proč by Rusko chtělo ovládnout Evropu. Ale podstatnější je, že evropští lídři také skutečně nepromysleli, jak by taková válka vypadala. A jak říkám v článku, první věcí je, že neexistuje žádná záruka, ba právě naopak, že Rusové budou čekat do roku 2030. Myslím, že je mnohem pravděpodobnější, že zareagují dříve. Ostatně mám silné podezření, ačkoli to nemohu dokázat, že jedním z důvodů, proč Rusové v roce 2022 vstoupili do Donbasu, bylo to, že generální štáb argumentoval, že čím déle by to nechali, tím škodlivější by to pro ně bylo, protože by museli čelit tím větším silám. Takže mám podezření, že to bylo součástí Putinovy kalkulace, a myslím, že stejná kolize by nastala teď. Nejpozoruhodnější ovšem je, že E3, tedy Německo, Británie a Francie, hlasitě mluví o poskytování zbraní k úderům hluboko do Ruska. A opět: představa, že Rusové budou sedět se založenýma rukama a prostě dovolí, aby se to stalo, je zjevně sázka na to, že Rusko nezareaguje. A přitom Rusové výslovně řekli, že na stole jsou stále úvahy o možných reakcích, které se skutečně zaměří na určitá evropská zařízení. A premisa, kterou jsem měl v článku, byla, že tato válka ve skutečnosti začne dříve, než Evropané plánují, protože Rusové se rozhodnou, že tváří v tvář evropské bojovnosti musejí jednat nyní, aby odradili budoucí útoky proti sobě. A tak jsem ten článek začal odhadem, že Rusko skutečně udeří, rozhodne se udeřit na výrobní zařízení v Evropě, zejména v Německu, ve Francii a v Británii, na místa, kde se vyvíjejí drony a řízené střely, aby se pak poslaly na Ukrajinu k útokům na Rusko. A můj další odhad, a je to jen odhad, Glenne, měl bych říct, že je to scénář, nikoli prognóza, je, že Evropané aktivují článek 5. A pak si uvědomí, že článek 5 nezavazuje státy ke kolektivní akci. Zavazuje je k tomu, aby udělali cokoli, co považují za nejlepší. A mám podezření, že některé státy nebudou chtít jít do války s Ruskem. Takže nás zahrnou spoustou vřelých slov, ale neposkytnou žádnou vojenskou podporu. A myslím, že obzvlášť pravděpodobné to bude, tuším, v případě Spojených států, mimo jiné proto, že právě utrpěly porážku v Íránu a mají vyčerpané zásoby. Takže mám podezření, že ačkoli se na G7 možná přiklonily k podpoře akcí proti Rusku, teď se na to podívají a řeknou: Nejsme si až tak jistý, že je to dobrý nápad. Nejsme si až tak jistí, že zvyšovat tlak na Rusko je dobrý nápad, protože to s sebou teď zjevně nese riziko pozemní války na evropském kontinentu. A poslední věc, kterou budou Američané chtít udělat, je poslat americké vojáky, aby bojovali a umírali v Evropě proti Rusku. Takže mám podezření, že i oni zůstanou stranou a E3 najednou zjistí, že je v tom sama. Ale můj další odhad, a opět je to jen odhad, je, že E3 se přesto rozhodne odpovědět svými útoky proti Rusku a zjistí, že trpí úplně stejnými problémy, které zjistili Američané při svých útocích proti Íránu, tedy že existují účinné, velmi účinné systémy protivzdušné obrany, S-400 a S-500. A že kromě toho, že skutečně sestřelí většinu útočných střel, si také vyberou těžkou daň na nich, na našich letadlech. A souběžně s tím, protože Rusové vidí, že na ně útočíme, se rozhodnou skutečně sundat rukavice a jít po naší energetické infrastruktuře úplně stejným způsobem, jako to udělali na Ukrajině. A v mžiku, přímo v návaznosti na důsledky sebezničujících sankcí vůči Rusku, které nám odřízly dodávky ropy a plynu z Ruska, a nyní pod tlakem omezení dodávek ve strategických úžinách, najednou zjistíme, že Evropa je v energetické krizi, která se rychle mění v krizi ekonomickou. A tak mám podezření, že jediné, co v té fázi budeme schopni udělat, bude prosit o mír, protože neexistují žádné jiné útočné možnosti, které by fungovaly. Takže to je jádro argumentu, Glenne. A jak říkám, je to scénář, nikoli prognóza. Ale účelem toho scénáře je přimět lidi, aby si uvědomili, jaké by mohly být náklady a důsledky války s Ruskem. Protože si myslím, že na Západě, ale zejména v evropských hlavních městech, v Londýně, v Berlíně a v Paříži, se hodně mluví o připravenosti na válku, ale jen velmi málo lidí to skutečně promyslelo. A kdyby to bylo promyšleno a sděleno evropské veřejnosti, myslím, že by lidé byli mnohem znepokojenější, než jsou teď. Ale zajímal by mě váš názor, Glenne, na to, zda by Evropané byli připraveni na válku s Ruskem podle linií, které jsem načrtl.

GD: To je dobrá otázka. Jsem rád, že jste to přirovnal k Íránu, protože si myslím, že část problému, který jsme teď měli v unipolárním nastavení, tedy liberální hegemonii v posledních třiceti letech, spočívá v tom, že válka získala úplně jiný význam. Tedy války jsou něco, co se vede na jiných místech. Není to na naší vlastní půdě. Je to něco, co vidíte na televizních obrazovkách. A víte, můžete si stěžovat třeba na nějaké vedlejší škody, ale není to válka, kterou zažily generace před námi. A myslím také, že ve válkách za posledních 30 let jsme měli úplnou, my, tím myslím NATO, jsme měli úplnou a naprostou kontrolu eskalace. Tedy můžeme rozhodnout, kdy válka začne. Například jste viděli válku proti Iráku. USA mohou rozmístit všechny své jednotky okolo Iráku, v podstatě vytvarovat bojiště přesně tak, jak chtějí, protože vědí, že Irák by se je neodvážil napadnout dříve, než se oni rozhodnou válku zahájit. Takže Američané rozhodnou, kdy válka začne. V podstatě rozhodnou, co je povoleno, které části mají být součástí této války. Izolují druhého. Izolují cíl tak, aby zajistili, že se válka nekontrolovaně nerozšíří. Také vidíte, že když ji chtějí ukončit, rozhodnou i o tom, kdy skončí. Myslím, že vaše přirovnání k Íránu ukázalo, že vstupujeme do úplně nové éry. Tedy když válka začala, zejména v únoru, Američané říkali: Oni by neměli udeřit na naše základny v regionu. To nebylo součástí pravidel. Také nemůžete útočit na spojenecké státy nebo je trestat údery na oblasti, na letiště nebo energetická zařízení. Také nemůžete udeřit na Hormuzský průliv nebo ho uzavřít. A teď se předpokládá, že válka skončila, musíte ho znovu otevřít, víte, jako by o tom rozhodovali oni. A znovu, myslím, že tohle je problém, tato iluze kontroly eskalace. Řekl jsem to mnohokrát, myslím, že právě tohle nás zavede do války, protože předpoklad, že člověk může situaci kontrolovat, je velmi nebezpečný. Myslím, že jakmile ty střely z evropských států začnou pronikat do Ruska a Rusko se skutečně rozhodne v odvetě reagovat konvenčními zbraněmi, alespoň zpočátku, v tu chvíli už nikdo nebude mít žádnou kontrolu eskalace. Okamžitě se to vymkne kontrole. Ale proto se vás také chci zeptat, jak vidíte, že by se tato válka vedla, protože se zdá, že Rusové byli poměrně zdrženliví. Byli velmi systematičtí. Víte, mají ten postupný boj podél frontových linií, kde se snaží vykrvácet protivníka. Ale často mám dojem, že to byl a je předpoklad evropských lídrů: Pošleme své jednotky a své stíhačky na Ukrajinu a tohle bude naše bojiště. Takže válka bude pořád na Ukrajině a v Rusku, ale my nebudeme mít válku na svém území. To je jejich základní předpoklad. Ale já si myslím, že Evropané vůbec nerozumějí tomu, jak by tato válka skutečně vypadala. Jak vy vidíte vedení takové války?

SJ: To je opravdu dobrá otázka. Myslím, že máte pravdu. Myslím, že existuje obecný předpoklad, že válku by bylo možné udržet na Ukrajině. A myslím, že je to velmi nebezpečný předpoklad, nevěřím tomu. Svůj článek uvedl tím, že jsem mluvil o učenci, generálovi, jehož dílo oba velmi dobře známe, generálu Carlu von Clausewitzovi, který je největším filozofem války. A on říká, že nejdůležitější hodnocení, které musí státník a voják učinit, je určit povahu války. A myslím, že Evropané, a vlastně i Američané, to zcela nepochopili. Jsem si jistý, že někteří ano. Ale jsou to naši lídři, a ti jsou důležití, kdo nepochopili povahu této války. Nerozumějí tomu, že pro Rusko je to vnímáno jako existenční věc. Nedávno Kaja Kallasová řekla, že musíme usilovat o rozbití Ruska. Co si tedy Rusové mají myslet, když šéfka evropské zahraniční politiky říká, že musíme rozbít Rusko? Z ruského pohledu je to tedy existenční, což znamená, že Rusko bojuje, jak to vidí, o své přežití. A to pravděpodobně sahá až k článku RAND Corporation z roku, myslím, 2018, Extending Russia, který mluvil o válce nebo alespoň o tomto typu procesu. Ale způsob, jakým by se válka vedla, by podle mě byl takový, že Rusové by se nesnažili o žádné útočné operace kromě těch, které provádějí nebo podnikají na Ukrajině. Myslím, že by tak nějak pokračovali ve snaze skutečně zajistit ty části Ukrajiny, ale jinak by seděli za svými liniemi s vědomím, že vše, co musejí dělat, je v podstatě jako Íránci, odrazit jakékoli útoky. A když se nad tím zamyslíte, právě to do značné míry dělali v prvním roce války, kdy provedli strategické stažení v rámci toho, co si myslím, že byla druhá fáze jejich strategie. Odešli a pak seděli za Surovikinovou linií, zatímco rozvíjeli a vyráběli, nebo bych měl říct mobilizovali, protože si uvědomili, že musejí vést válku. A za touto linií pak vedli to, čemu říkám tradiční obrana, tedy že cokoli na ně Ukrajinci vrhli, zničili. A zničili ne jednu, ale dvě armádní skupiny. Takže myslím, že nepůjde o ruské tanky valící se na západ, protože po tom není žádná touha. Spíše jde o to, že Rusové se budou snažit bránit. Jsem si jistý, že bude posílená obranná linie, která povede od Černého moře až k hranici s Norskem a Finskem. Takže znovu, je to obranná válka. A způsob, jakým by ji vedli, je stejný způsob, jakým Íránci vedli svou válku proti USA a Izraeli. A myslím, že rychle zjistíme totéž, co zjistili Američané, totiž že pozemní základny jsou zranitelné. A víme, že Američané se skutečně z Perského zálivu do značné míry stáhli, protože nedokážou bránit své pozemní základny. My v Evropě zejména máme velmi, velmi omezenou obranu proti balistickým střelám a vůbec žádnou obranu proti hypersonickým střelám. Takže jsme v podstatě nazí a válka může být v tomto ohledu vedena, chcete-li, způsobem, který si Rusko zvolí. Takže Rusové by mohli eskalovat způsobem, který jim vyhovuje. Tedy by možná nepřešli rovnou ke zničení celé naší energetické infrastruktury jako odpověď na útoky, na letecké útoky Západu, ale spíše by to dělali stupňovaně. A pořád by nám říkali, že jestli budete pokračovat, uděláme toto a pak toto, a můžeme vyřadit celou vaši energetickou infrastrukturu. A mohu vám říct, protože posledních 15 let pracuji v energetickém průmyslu, Evropa to nepřežije. Evropa nepřežije zničení své energetické infrastruktury, protože žádný průmyslový stát to nepřežije. Už to vidíme v malém měřítku v Německu, ale důsledky by byly velmi hluboké. V článku jsem mluvil také o možnosti, že Rusové vyhlásí blokádu, a my momentálně nemáme protiponorkové síly, abychom se bránili proti ruským ponorkám. Takže už pouhá hrozba blokády by pravděpodobně odradila lodní společnosti a pojišťovny od dodávání paliv, ropy a rafinovaných produktů do našich zemí. Tedy jediné dvě země, které by sice proti tomu nebyly úplně imunní, ale určitě imunnější než ostatní, jsou vaše země a moje. Vaše zejména, protože Norsko je nezávislé v ropě a plynu, a v menší míře Spojené království, protože asi 47 nebo 48 % naší ropy a plynu získáváme ze Severního moře. Ale kromě toho si představte, jaké to je, když přestanou jezdit kamiony, když traktory, které jsou kriticky závislé na naftě, přestanou obdělávat pole, když rybářské lodě, které jsou kriticky závislé na naftě, přestanou lovit. Nebude to dlouho trvat a dostaneme se do kritické ekonomické situace. A v té fázi bych očekával, že budeme usilovat o mír. Očekával bych také, že Američané budou dělat to nejlepší, co mohou, aby mluvili s oběma stranami a dovedli to k míru. I po vyhlášení míru, Glenne, pokud se válka vyvine tímto způsobem, pak si myslím, že důsledky pro Evropu budou hluboké. Znovu, záleží na tom, jak dlouho to potrvá. Tedy jediná otevřená otázka, Glenne, a je to opravdu, opravdu důležitá otevřená otázka, je, co Britové a Francouzi udělají s jaderným odstrašením. A to je takové binární rozhodnutí, že? Protože buď Britové a Francouzi, jeden nebo druhý, nebo oba, mohou tyto odstrašující prostředky použít, ale to je sebevražedné. To je konec Británie a konec Francie a pravděpodobně konec velké části Evropy. Takže podnikne premiér Burnham nebo prezident Macron sebevražednou akci? Není to za hranicí představitelného, Glenne, protože jsme od Evropanů dosud viděli opravdu iracionální kroky, ale je to velmi, velmi děsivá věc. Pravděpodobnější ale podle mě je, že budou usilovat o mír, ale pak stále budou muset nést důsledky války poté, co ten mír nastane. Tyto důsledky by se klidně mohly projevovat roky. Glenne, je to dlouhá odpověď na vaši otázku, ale myslím, že válka, odhaduji, pokud neeskaluje do jaderné situace, by byla poměrně krátká, protože Evropané nejsou schopni bránit se proti útokům na svá vojenská zařízení na evropské pevnině. A tam bych očekával, že se Rusko zaměří: vojenská zařízení, průmyslová zařízení podporující armádu a energetická zařízení.

GD: Myslím, že je důležité, co jste řekl, totiž že pro Rusy je to obranná válka. Varují nás od devadesátých let. Nemůžete prostě znovu rozdělit kontinent a pak postupně odstraňovat ty dělicí linie a přibližovat vojenskou infrastrukturu NATO blíž a blíž k našim hranicím. Problém je, že v rámci přijatelné analýzy, kterou máme v Evropě, tohle nesmíte říct, že Rusové to vidí jako obrannou válku, protože pak je to ospravedlňování, všechny tyhle nesmysly. Ale myslím, že tohle je problém, protože když jsme se v Evropě všichni museli zavázat k narativu, že to bylo nevyprovokované, přišlo to odnikud. Pak musíte tvrdit: no, proč se tedy Rusové rozhodli jít do války? A jediná odpověď pak je, víte, imperialismus. Prostě chtějí území. A myslím, že to také utváří to, co očekáváme od války s Ruskem. Nesmyslně věříme, že to celé je jen o tom, že Rusko se jednoho dne probudí a chce nové území, že Rusové z nějakého důvodu opravdu chtějí vládnout Polsku nebo Německu… To je v podstatě to, co si Evropané představují jako válku. Proto Nizozemci nacvičovali zřizování zajateckých táborů pro ruské vojáky, které by zajali v Evropě. A mě to ohromilo, protože proč by Rusové vstupovali do Evropy? Proč by to dělali? Tohle není imperiální válka o území. To, co Rusové chtějí, je obnovit své odstrašení. Tedy aby Evropané ustoupili, přestali vypouštět drony a střely do Ruska, přestali to dělat přes Ukrajinu. Účelem ruské války by tedy bylo, že musí obnovit své odstrašení a také by udeřilo na Evropu dříve, než bude Evropa připravena udeřit na Rusko. A nic z toho nevyžaduje žádné ruské vojáky v žádné zemi EU. Všechno, co to znamená, je vybombardovat kritickou infrastrukturu napříč evropským kontinentem, způsobit co nejvíce škod, a samozřejmě vojensko-průmyslová zařízení, a to je vše. Ale mělo by to být zřejmé. Jenže je to zřejmé pouze tehdy, pokud uznáte, že Rusové to vidí jako existenční hrozbu. Takže vidíte, my ani nemůžeme plánovat řádnou válku, protože si tu analýzu ani nepřipouštíme.

.

Zdroj: glenndiesen.substack.com

Dnes si väčšina ukrajinských politikov a médií pripomína 85. výročie vyhlásenia bábkového štátu „Samostijna soborna Ukrajina“. Je to rovnako nevkusný počin, akoby sme my oslavovali 14. marec 1939. Samotné založenie tohto pronacistického vazalského štátneho útvaru sa však stalo od začiatku fraškou, ktorú napokon odmietli samotní nemeckí okupanti.

Hneď na začiatku treba pripomenúť a zdôrazniť jednu vec: je iróniou dejín, že dnešná Ukrajina by neexistovala bez sovietskej anexie vtedajšieho východného Poľska v septembri 1939. Sovieti totiž obsadili práve Halič a Volyň – územie dnešnej západnej Ukrajiny – a tento akt oficiálne zdôvodňovali ochranou tamojšieho ukrajinského obyvateľstva a realizáciou starého ukrajinského národného programu zjednotenia všetkých Ukrajincov. Paradoxne, ukrajinské elity v Haliči to spočiatku takto aj chápali. Pocit, že skutočne dochádza k zjednocovaniu Ukrajincov, u nich vzrástol v lete nasledujúceho roka, keď si Sovietsky zväz vynútil od Rumunska odstúpenie Besarábie a severnej Bukoviny. Kým väčšina Besarábie bola začlenená do Moldavska, jej zvyšok a severná Bukovina splynuli s Ukrajinou.

Tieto opatrenia sa odrazili aj v národnostnej politike. Na území pripojenom k ZSSR bola ukrajinčina vyhlásená za úradný jazyk, väčšina škôl bola premenená z poľských na ukrajinské, Univerzita Jana Kazimíra v Ľvove bola premenovaná na Univerzitu Ivana Franka a transformovaná z poľskej na ukrajinskú. Podobne aj Univerzita v Černoviciach (do tej doby rumunská) bola po pripojení severnej Bukoviny ukrajinizovaná. Hovoriť tu teda o nejakom útlaku Ukrajincov je prinajmenšom úsmevné. Na druhej strane na vedúce miesta v štátnej správe sa až na výnimky nedostali miestni Ukrajinci, lebo Rusi im nedôverovali. Postoj väčšiny ukrajinských intelektuálov a umelcov k sovietskemu štátu preto výstižne vyjadril hudobný skladateľ Stanislav Ljudkevyč: „Oslobodili nás a nedá sa s tým nič robiť.“

Čo sa týka spomínaného vazalského štátu, už 10. apríla 1941 sa zišiel v Krakove mimoriadny kongres Organizácie ukrajinských nacionalistov, ktorý potvrdil Stepana Banderu ako „hlavného vodcu“ a prihlásil sa k myšlienke „totalitného charakteru budúcej samostatnej Ukrajiny“. Tým bol ideologický zámer banderovcov úplne jasný – podobne, ako sa HSĽS na piešťanskom zjazde ešte pod vedením Andreja Hlinku prihlásila k nacistickému heslu „jeden ľud, jeden štát, jeden vodca“ a k fašistickej osi Berlín – Rím. Po nacistickom prepadnutí ZSSR začali jednotky banderovcov v tyle ustupujúcej Červenej armády preberať moc do svojich rúk. V mestách a obciach ustanovili vlastnú správu a vytvárali milície, ktoré na mnohých miestach vraždili komunistov, predsedov kolchozov, predstaviteľov miestnej sovietskej správy, ale aj obyčajných Poliakov, Židov a Rómov.

Len týždeň po vypuknutí vojny, ráno 30. júna 1941, vstúpila nacistická armáda do Ľvova. Ako vidno z priloženej fotografie, obyvateľstvo ju nadšene vítalo. Do Ľvova prišiel s Nemcami aj Banderov zástupca Jaroslav Stecko, ktorý z balkóna na Rynku, historickom námestí okupovaného mesta, vyhlásil obnovenie samostatnosti Ukrajiny a prevzal funkciu premiéra dočasnej ukrajinskej vlády. Nebola to žiadna sláva. Na Rynku stálo len niekoľko desiatok pozvaných ukrajinských prominentov a styčných dôstojníkov wehrmachtu, väčšina ľudí radšej zostala doma a pozatvárala okenice.

Stecko sa vo vyhlásení o obnove samostatnosti Ukrajiny, ktoré vysielal rozhlas, vyslovil pre „úzku spoluprácu s Veľkonemeckou ríšou“ a zároveň poslal pozdravné listy Mussolinimu, Francovi, Pavelićovi a Tisovi, čím si vybral spojencov. Bandera sa pri organizovaní akcií spoliehal na to, že ak Hitler pripustil vznik samostatného Slovenska a Chorvátska, nebude mu vadiť ani samostatná Ukrajina pod vazalskou ochranou Veľkonemeckej ríše. V tomto bode sa však prerátal. Už na spomínanom zhromaždení prijali nemeckí dôstojníci vyhlásenie nezávislosti rozpačito a žiadali predstaviteľov OUN, aby celú akciu odložili. Keď to Bandera a Stecko odmietli, zatkli ich. Stále však sľubovali, že budú naďalej bojovať po boku spojeneckých fašistických armád „za nový poriadok v Európe a vo svete, ktorý vytvára Führer Adolf Hitler“.

Inými slovami, bábkový štát, ktorý dnes na Ukrajine oficiálne oslavujú, bol od začiatku vedome koncipovaný ako pevný spojenec a účastník zločineckého projektu Tretej ríše. Tomu sa nemôžeme prizerať nezaujato. Dnes už ani tí najväčší propagandisti Zelenského režimu nedokážu zatajiť, že toto všetko sa deje ako súčasť oficiálnej štátnej politiky. Dokonca aj primátor Ľvova Andrij Sadovij vyhlásil, že Roman Šuchevyč – veliteľ UPA počas masakru vo Volyni, kapitán nacistického Abwehru, ktorý sa podieľal na etnických čistkách a protižidovských pogromoch (ešte v deň vyhlásenia nezávislosti v samotnom Ľvove) a má ma svedomí stovky zavraždených židov, odbojárov a partizánov – „je náš hrdina a my sme na neho hrdí“.

Ľvovská krajská rada, poslanci ukrajinského parlamentu a dokonca Ukrajinský inštitút národnej pamäti (niečo ako náš ÚPN) dnes pateticky oslavujú deň, kedy Ukrajinci vyjadrili ochotu spolupracovať s nacistickým režimom a podieľať sa na jeho zločinoch. Deň, počas ktorého bili židov na uliciach, vyzliekali židovské ženy donaha, znásilňovali ich a napokon tisíc z nich zavraždili. Ani slovo o tomto „85. výročí“. Chýbajú už len pozdravné listy z Berlína a Bruselu. Čo sú toto za ľudia? Národ, ktorý odmieta čeliť zločinom spáchaným vo vlastnom mene, sa neposilňuje, ale oslabuje a vracia do tieňa vlastného podsvetia.

A ešte jeden mýtus už konečne vyvráťme. „Sláva Ukrajini! Herojam slava!“ nie je žiadny „ukrajinský národný pozdrav“, ale fašistický slogan. Všetky tie legendy o záporožských kozákoch, dokonca o nejakom stratenom verši básnika Tarasa Ševčenka sú dodatočne vytvorené bludy, ktorým podľahli všetci proukrajinskí politici a aktivisti mýliaci si solidaritu so zaslepenou hystériou. Keby sme aj pripustili, že nie veľmi originálny výkrik „Sláva Ukrajine“ má nejaké starobylé korene (podobne ako sa neoľudáci pokúšajú trápne obhajovať pôvod pozdravu „Na stráž“ v katolíckom skautingu), potom odpoveď na tento slogan „Herojam slava!“ má už neodškriepiteľne banderovské korene.

Celý pozdrav – „Sláva Ukrajini! Herojam slava!“ sa stal oficiálnym práve po spomínanom kongrese Organizácie ukrajinských nacionalistov v apríli 1941, na ktorom II. Veľké zhromaždenie OUN v organizačnom poriadku (bod 3, oddiel IV) záväzne schválilo: „Organizačný pozdrav má formu zdvihnutia pravej natiahnutej ruky doprava – nad úroveň temena hlavy. Povinné slová: ‚Sláva Ukrajine!‘ – odpoveď – ‚Hrdinom sláva!‘ “ Medzi hajlovaním a týmto pozdravom nie je teda nijaký významový rozdiel. A tak, keď ho nabudúce budete počuť, budete už presne vedieť, čo sa ním oslavuje.

.

Zdroj: www.facebook.com/ChmelarEduard