Rubrika: Mezinárodní vztahy

„Ukrajina se stala autoritářštější. Ukrajinská armáda se nyní stala armádou otroků. Devadesát procent mužů, kteří skončí v armádě, je chyceno na ulici odvodními úředníky. Ti, kdo se nepodřídí, jsou tvrdě biti. A mnoho lidí na Západě se stále odvolává na jakousi zákonnost. Já jim vysvětluji, že rasové zákony v Německu z roku 1935 byly také legální. Rasová segregace v USA byla legální a lynčování bylo legální. Je tedy velmi špatný nápad ospravedlňovat nucenou mobilizaci zákonem. Dnes vidíme, že Azov začínal s něco přes tisícem lidí. Nyní má hnutí Azov dva armádní sbory...“

.

GD: Ano, o to právě jde. Předtím jsem říkal, že by v příklonu k nacionalistickým narativům jako válečné strategii a také k přeorientování Ukrajiny pryč od Ruska mohla být určitá strategická výhoda. Kdybych ale radil ukrajinské vládě, řekl bych, že to povede i k předvídatelným strategickým problémům. Zaprvé: když dehumanizujete miliony samotných Ukrajinců, nemůžete mít skutečně soudržnou společnost. Dopadá to i na válčení, protože nyní jsou tu všichni ti lidé — buď miliony, které z Ukrajiny uprchly, nebo lidé, kteří se na Ukrajině skrývají — kteří nevidí motivaci bojovat za vládu, která s nimi zachází jako s občany druhé kategorie a jejich vlastní jazyk, jejich mateřštinu, v podstatě kriminalizuje a činí z nich zrádce. Arestovyč, bývalý poradce Zelenského, tento bod skutečně formuloval. Vím, že svůj postoj změnil víckrát než jednou, ale tento mi připadal rozumný. Samotný argument, bez ohledu na to, kdo s ním přišel, je docela přesvědčivý: mohli mít miliony vlastenců, kteří by chtěli bránit vlast. Když je ale vlast definována takto krajně nacionalisticky, miliony lidí se k ní v podstatě otočily zády. To není strategický tah. A samozřejmě druhým problémem je odcizování důležitých partnerů. Vím, že mnoho západních vlád dělalo vše pro to, aby se dívalo stranou, ale pořád se najdou lidé, kteří se ptají: co tady vlastně děláme? Na Západě nám stále říkají: Ne, ne, Zelenskyj je Žid, to všechno je ruská propaganda. Potom ale přicházejí mediální zprávy, vidíme fašistické symboly přejímané armádou, vidíme, že Polsko i Izrael vyjadřují pobouření nad těmito fašistickými symboly a oživováním fašistické paměti. Je těžké to vysvětlovat; narativ začíná praskat. Jak si ale myslíte, že to může dojít do takové míry a být stále ignorováno? Protože pro Evropu Zelenskyj může cokoli. Může být přistižen při korupci a nevadí to. Může provádět čistky politické opozice, médií, pravoslavné církve, a stále je oslavován jako demokratický hrdina. Dejme mu cenu míru. Jak tomu rozumíte?

MH: Víte, v roce 2022, když válka začala, jsem si uložila autocenzuru a nekritizovala jsem ho. Začala jsem kritizovat v roce 2023, kdy mě zasáhlo to, že azovská 3. útočná brigáda zorganizovala výstavu, na níž prezentovala fotografie divize Waffen-SS Galizien a v podstatě se s příslušníky této divize porovnávala. Takže to nebyla kremelská propaganda. Oni sami se srovnávali. Sami porovnávali své bojovníky s těmi, kdo bojovali za nacisty a sloužili nacistické věci. Když jsem na tuto skutečnost poukázala, pochopila jsem, že nikdo z mých kolegů mě ve skutečnosti nechce podpořit. Nikdo. Ani ti, kteří studují holokaust, ani ti, kteří mají židovský původ, ani ti na Západě, na západních univerzitách . Byl to pro mě velmi zajímavý jev. Vysvětlovali mi, že není správný čas kritizovat ukrajinskou vládu, protože všechny tyto věci jsou důležité — ano, tyto řeči jsou velmi důležité — ale tyto problémy jsou ve srovnání s ruskou agresí menší a musí být odloženy až do vítězství Ukrajiny. A já jsem jim řekla: budete zděšeni společností, kterou svým mlčením vybudujete. Budete touto společností zděšeni. A nyní, o pár let později, co vidíme? Jsme touto společností zděšeni. Protože Zelenskyj soustředil ještě více moci. Ukrajina se stala autoritářštější. Ukrajinská armáda se nyní stala armádou otroků. Devadesát procent mužů, kteří skončí v armádě, je chyceno na ulici odvodními úředníky. Ti, kdo se nepodřídí, jsou tvrdě biti. A mnoho lidí na Západě se stále odvolává na jakousi zákonnost. Já jim vysvětluji, že rasové zákony v Německu z roku 1935 byly také legální. Rasová segregace v USA byla legální a lynčování bylo legální. Je tedy velmi špatný nápad ospravedlňovat nucenou mobilizaci zákonem. Dnes vidíme, že Azov začínal s něco přes tisícem lidí. Nyní má hnutí Azov dva armádní sbory. Smála jsem se, když jsem sledovala Černomořské bezpečnostní fórum v Oděse minulý týden. Předsedající jednoho panelu představoval hosty a řekl: a nyní zveme člena elitní brigády. Smála jsem se, protože jsem si byla jistá, že půjde o 3. útočnou brigádu s kořeny v Azovu. A měla jsem pravdu. Změnili diskurz o Azovu. A nyní je to ve veřejném mínění elitní brigáda. Třetí útočná brigáda, všichni velitelé pocházejí ze starého Azovu. Jsou to radikálové s bělošsky supremacistickými názory. Nyní s velmi rasistickými a šovinistickými hesly vystupují proti pracovním migrantům. Jsou misogynní, jsou velmi rasističtí, jsou antisemitičtí. A přesto jim stále říkají elitní brigáda. Takže nyní máme dva sbory vytvořené z hnutí Azov. A skutečně věřím, že západní země, a zvláště ukrajinští sousedé jako Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Česká republika, by se tímto vývojem měli znepokojovat, protože Azov má koncept Velké Ukrajiny. Vyzývám všechny, kdo stále věří, že Azov je opravdu nevinný, aby se podívali na jeho koncept Velké Ukrajiny a na mapu Velké Ukrajiny, která zahrnuje všechny části sousedních států. Azov má imperialistický koncept a Ukrajina má nejvíce bojem zocelenou armádu v Evropě. A věřím, že v budoucnu je skutečně velká pravděpodobnost, že západní země, země NATO, budou mít problém s Ukrajinou, nikoli s Ruskem, ale s Ukrajinou a s těmito velmi radikálními, ale velmi aktivními a ideologicky motivovanými muži, kteří se o něco pokusí. Protože právě minulý týden velitelé Azovu mluvili o tom, že půjdou do Podněstří a pomohou Moldavsku. Zelenskyj mluvil o pomoci Rumunsku. A my nevíme, co to znamená. Moldavsko a Rumunsko mluví o spojení do jednoho státu a oni vyhrožují například i Bělorusku. Slyšíme také řeči o rozmístění některých brigád v pobaltských státech, údajně proto, aby chránily Ukrajinu. Tyto řeči nyní slyšíme od vysoce postavených ukrajinských velitelů. Jen je poslouchejte. Poslouchejte, o čem mluví. Mají opravdu velkou vojenskou zkušenost, bojovou zkušenost a mají skvělé zbraně NATO. Ve srovnání s polskou armádou a s armádami jiných zemí NATO mají velkou bojovou a válečnou zkušenost. Nejsem tedy optimistická, nejsem optimistická ohledně budoucnosti Ukrajiny. A hlavní ideologií na Ukrajině je etnonacionalismus. Je to velmi, velmi nebezpečná ideologie, kterou prosazuje Azov a nyní běží v turborežimu a je podporována Zelenským. Protože Zelenského režim se o Azov opírá. Proto vidíme, že všichni neonacisté na Ukrajině, všechny krajně pravicové skupiny, podporují Zelenského. Neustále Zelenského obhajují, neustále píší ve prospěch Zelenského, všechny korupční skandály odmítají. Chodí do různých pořadů a říkají: ale víte, Zelenskyj to nevěděl, je nevinný, nevěděl o tom. Je to neuvěřitelné. Je to neuvěřitelné. Nemohla jsem uvěřit, že budu svědkem takového spojenectví mezi Zelenského kanceláří a jeho vnitřním kruhem a neonacisty a krajní pravicí na Ukrajině. Ale to je nyní fakt, který vidíme.

GD: Objevuje se spousta zvláštních seskupení. Zmínila jste nyní bezpečnostní fórum v Oděse a já jsem na seznamu hostů viděl také Rezu Pahlavího, íránského monarchistu, tedy někoho z těch, kdo chtějí v podstatě vrátit vládu šáha. Je to velmi podivná směs lidí. Už jsem jen čekal, že na seznamu uvidím i Džúláního. Ale souhlasím. Myslím, že představa, že si lze takovou skupinu prostě vzít a použít ji jako nástroj k dosažení nějakého strategického cíle, je velmi nebezpečná. A jak jste řekla, může to zkazit celé kolektivní vědomí Ukrajiny. Pokud chcete Ukrajinu zachránit, nemyslím si, že postavit tyto lidi, banderovce, do pozice těch, kdo v podstatě definují ukrajinskou duši, chcete-li, je správné. Můžete tím nakonec ukrajinskou duši zabít. Takže to je… A také, když se podíváte na Německo za první světové války, poslalo Lenina do ruského impéria, protože doufalo, že pokud dojde ke komunistické revoluci, vyřadí to Rusko z první světové války. A pak máte bolševiky vládnoucí Rusku další desetiletí. Stejné je to s podporou bin Ládina v boji proti Sovětům. Později máte džihádisty a globální teror. Takže vidíme, že si zasejeme problémy do budoucna. Ale je velmi obtížné vůbec kritizovat nacisty, dokonce i v západní Evropě, protože v politické propagandě chcete často všechno rozdělit do dvou jednoduchých táborů. Buď podporujete ruskou invazi na Ukrajinu a všechny hrůzy, které způsobila, nebo podporujete Ukrajinu tím, že ji nekritizujete. Když tedy kritizujete oslavu fašistických skupin, podrýváte postavení Ukrajiny, což znamená, že stojíte na straně Ruska. Když projevujete empatii vůči Ukrajincům, kteří jsou vyvlečeni ze svých domovů, naloženi do autobusů, posláni na frontu zemřít, nebo o nich jen informujete, také stojíte na straně Ruska. Když poukážete na to, že většina Ukrajinců chce vyjednávání, že i v roce 2019 většina hlasovala pro mír, také stojíte na straně Ruska, protože to ubírá vládě na důvěryhodnosti. Takže to, co je dnes v Evropě považováno za proukrajinské, znamená v podstatě ignorovat vůli Ukrajinců, sabotovat diplomacii, posílat další zbraně a bojovat do posledního Ukrajince. Je to jaksi děsivé. A i v této zemi, v Norsku, jeden politik, předseda parlamentního výboru pro zahraniční věci a obranu, jede na Ukrajinu, vyfotí se s Bileckým a zveřejní to. To je člověk, kterého britská média a všechna média před ruskou invazí citovala, že řekl, že posláním Ukrajiny je vést bílou rasu proti Židům a Untermensch. Takové výroky nelze žádným způsobem vybělit. Dělali, co mohli. A potom samozřejmě vítat příslušníky Azovu se všemi jejich logy a symboly v parlamentu — a to se považuje za proukrajinské. Myslím, že je to ostuda pro Norsko i ostuda pro Ukrajinu. Tito lidé nás žádným způsobem nereprezentují. Totéž udělal Boris Johnson, když v britském parlamentu mával velkou vlajkou Azovu. Naši předkové se musejí obracet v hrobech. Je to prostě šílené… A navíc to Ukrajině ani nepomáhá. Kdyby to Ukrajině alespoň nějak pomáhalo, byla by to jedna věc. Ale představte si, že nyní sedíte v Moskvě a vidíte toto. V podstatě si řeknete: všechna tato historicky ruská území, všechny miliony Rusů, kteří nyní žijí na Ukrajině — společenská smlouva byla porušena. Už je nesmějí reprezentovat. Vezmeme si všechno území zpět. Když válka začínala, rétorika z Moskvy byla alespoň umírněnější. Dnes Ukrajinu označují jako „země 404“, takzvaná Ukrajina, a stávají se docela agresivními, protože přestávají uznávat nejen vládu, ale i legitimitu Ukrajiny jako země. Je to katastrofa, která by se měla tlumit. Místo toho jen podporujeme nejhorší instinkty, které vyvolají nejhorší možné reakce. Je těžké chápat, kam to směřuje… Jak udržitelné to podle vás je? Chápu, že mnoho Ukrajinců se tím nechá strhnout: byli napadeni, ztratili mnoho mužů, území, infrastruktura je ničena. Dokážu pochopit logiku, že když je válka hlavní prioritou, všechno ostatní odsuneme stranou a budeme to řešit později. Alespoň to je, myslím, jak to řeší západní politická třída. Jak trvalé to podle vás je? Vidíte nějaké trhliny?

MH: Víte, západní média… Zelenskyj nedávno ukrajinským médiím řekl, že pravděpodobně můžeme očekávat, že do konce tohoto roku válka skončí. Ve skutečnosti však západní média na základě svých zdrojů zveřejnila informace, že Zelenskyj se připravuje na další dva až tři roky války. Takže narativ o půl roce války je pouze pro ukrajinské publikum, jen pro ukrajinské publikum. Je to o tom: prosím, počkejte ještě pár měsíců, všechno bude v pořádku. Všechno bude v pořádku. Vyřešíme to. Dostaneme peníze, zreformujeme odvody, odvodní střediska. Budou zdvořilejší. Zdvořile požádají vašeho manžela, aby nastoupil do té dodávky a šel k pěchotě. Ale všechno to zní jako pohádky. A stále více lidí na Ukrajině ztrácí naději. Mluvím se všemi svými příbuznými na Ukrajině a je to jako nikdy nekončící noční můra. Vidíme, že lidé, kteří se nyní snaží z Ukrajiny utéct, jsou převážně muži, ne dokonce ženy, ale muži. Protože hlavním cílem lidí je dnes přežít, pro muže přežít. Ale ti lovci jsou všude. Na autobusových zastávkách, na ulici, v posilovnách, v nemocnicích, všude. Jdete do obchodu s potravinami a unesou vás. Jdete k zubaři a unesou vás. Nikde nejste v bezpečí. Ukrajinští muži jsou nejzranitelnější. Máme feministickou mantru, že ve válce jsou zranitelnější ženy a děti. Ale dnes sledujeme, jak zranitelní jsou muži. Jejich tělesná integrita je zcela porušována. Když vidíme ty drsné scény, jak jsou biti, jak jsou brutalizováni, je to neuvěřitelné. A nikdo se jich neptá: chcete zemřít za tento zkorumpovaný stát? Proto nemám naději. Ukrajina se mění v soukromou vojenskou společnost Západu. A vrátím-li se k Černomořskému bezpečnostnímu fóru: když jsem poslouchala senátory Kellyho a Blumenthala, chtějí bojovat. Stále krmí Ukrajinu těmito pohádkami o tom, že jste blízko vítězství, jen pokračujte. A poslouchám Kellogga, jak mluví o obrovském utrpení Ruska a ruských ztrátách, a vůbec nic o ukrajinských ztrátách. Nic. Sleduji ztráty svého města a Lvovské oblasti každý den. Každý den pět jmen, šest jmen, až osm jmen každý den, a nikdo je nepočítá. Jsou to jen čísla. A pro Kellogga, Kellyho, Blumenthala a další neokonzervativce, kteří prosazují zájmy obchodníků se smrtí a prodejců zbraní, výrobců zbraní, tito lidé neexistují. Jsou to jen čísla. A oni se ani neodváží ta čísla uvést. O těch číslech ani nemluví. Nikdy tato čísla nezmiňují, protože ta čísla, ztráty Ukrajiny, jsou také děsivá. Nikdy nemluví o dezertérech, dokonce ani o oficiálních číslech, o 300 tisících dezertérech a těch, kteří svévolně opustili jednotku. To jsou obrovská čísla. Nikdo o nich na těchto bezpečnostních fórech nemluví. Nikdo nemluví o ceně problému. Nikdo nemluví o tom, že Ukrajina, že Zelenskyj nedokáže chránit civilisty před útoky dronů a bombovými útoky. Nikdo o tom nemluví. A nikdo nemluví o tom, že Ukrajina také cílí na civilisty, jako tomu bylo ve Starobilsku. A ti studenti byli Ukrajinci, narození na Ukrajině a vychovaní na Ukrajině. A nyní jsou v ukrajinském vojenském diskurzu a mediálním diskurzu označováni za kolaboranty, prostě za kolaboranty, kteří si nezaslouží naši lítost. Jsou jen vedlejší škoda. A web Myrotvorec dokonce umístil na své stránky učitele starobilské školy, několik učitelů, a obvinil je z kolaborace s Ruskem. Ukrajinští lidé jsou tedy v podstatě vychováváni v této nenávisti, dokonce vůči vlastním lidem. Když slyším Zelenského slova: neopustíme naše lidi, neopustíme Donbas, protože jsou to naši lidé — ne, nemá to nic společného s Donbasem a nemá to nic společného s lidmi. On jen nechce, aby válka skončila, protože zastavení války pro něj znamená ztrátu moci a ztrátu zdroje zisku pro něj a jeho vnitřní kruh. Nejsem tedy ohledně Ukrajiny optimistická a mám velké obavy o společnost, kterou Ukrajina buduje. O tuto vysoce militarizovanou společnost, etnonacionalistickou společnost, velmi šovinistickou společnost, plnou nenávisti a plnou cenzury. Nechci takovou budoucnost pro ukrajinské děti. Proto jsem vzala své dítě pryč. A každý den jsem šťastná, že jsem své dítě před tím zachránila. Protože když vidím všechen tento vývoj, když vidím, jak lidé z Azovu, z Azovské centurie, chodí do ukrajinských veřejných škol a je jim do všech těch škol dovoleno vstupovat, a další krajně pravicové organizace pořádají ve veřejných školách „lekce odvahy“ se všemi těmi symboly nenávisti, jsem prostě zděšena. Co to děláte? A všechno je to dnes na Ukrajině tak normalizované. Je mi to velmi líto. Je mi to velmi líto. To, co se na Ukrajině dnes děje, je jako peklo.

GD: Problém nastane i po skončení války, protože kvůli této nové identitě, kterou se snaží vytvořit, se mnoho lidí jako vy pravděpodobně nevrátí. A bude velmi těžké Ukrajinu znovu budovat, pokud se lidé nevrátí. Jakou zemi tady člověk vytvoří? Není to něco, co vyřešíme později. Myslím, že je to velký problém. Pro mě je ale vždy hlavní frustrací znovu to jednoduché binární dělení, které jsem už zmínil. Jste proukrajinský, nebo proruský. To je všechno. A díky tomu je jakákoli diskuse v podstatě nemožná a všichni jsou imunní vůči kritice, protože nesmíte být proruský. A pokud vám zjevně dělá starost, že Ukrajinci jsou posíláni na smrt, znamená to, že fandíte invazi. Neexistuje žádný střed. Vzpomínám ale například na březen 2014, kdy Henry Kissinger napsal článek, že bychom se měli vzdát této představy — krátce poté, co Rusko obsadilo Krym — že bychom z Ukrajiny měli dělat frontovou linii. Buď Ukrajinu Západu proti Rusku, nebo Ruska proti Západu. Jediný způsob, jak Ukrajina může zůstat celistvá a nebýt zničena, je, aby se stala mostem, nikoli frontovou linií. Dnes by to bylo považováno za protiukrajinské. Stejně tak, když argumentujete, že nejlepším způsobem, jak ukončit tuto válku, je, aby se země NATO dohodly s Ruskem na bezpečnostním uspořádání, v němž například zastavíme rozšiřování NATO, v podstatě odstraníme Ukrajinu z frontové linie rozdělené Evropy, a tak tento národ zachráníme. I to by dnes bylo považováno za proruské. A dokonce lidé jako Keith Kellogg, kterého jste předtím zmínila — generál Keith Kellogg, který se znovu stal vyslancem — pronesl projev, který jste pravděpodobně viděla. Tvrdil, že to, co nyní děláme, je vrchol profesionality: máme Ukrajince, aby bojovali proti Rusku, abychom mohli Rusko oslabit a potom se mohli soustředit svými zdroji na konfrontaci s Čínou. Takže Ukrajinci jsou maso, které můžeme hodit Rusům. Když jsem se k tomu vyjádřil, odpověděl mi na Twitteru, že to je Sun-c’. Což je velmi zvláštní. A on je považován za proukrajinského. Proč? Otevřeně řekl, že můžeme Ukrajince využít k vyřazení Ruska z řad velmocí, což nám umožní soustředit se na Čínu. Proč je to proukrajinské? Jediná logika je, že když je to špatné pro Rusko, je to dobré pro Ukrajinu. A ano, našel jsem článek z roku 2023 z Washington Post po té katastrofální ukrajinské protiofenzivě, zahynula tam obrovská spousta mužů. A teď přímý citát z Washington Post, po té hrozné protiofenzivě se tam píše: nejbezohlednější protivník Západu byl otřesen. NATO výrazně posílilo přijetím Švédska a Finska. Německo se odvyklo závislosti na ruské energii a v mnoha ohledech znovu objevilo svůj smysl pro hodnoty. Spory v NATO plní titulky, ale celkově to pro alianci bylo triumfální léto. A dál se tam říká, že posledních osmnáct měsíců bylo nečekaným ziskem, velkým úspěchem. Kromě všech mrtvých Ukrajinců, samozřejmě. Kromě zničení země. Ale znovu: tak dnes vypadá proukrajinská rétorika. A když to kritizujete a řeknete, že nemohou vyhrát, proč v tom pokračujeme, pak je to proruský argument a jste zrádce. Za svůj život jsem neviděl politickou propagandu tohoto druhu. Ale každopádně, máte nějaké závěrečné myšlenky, než skončíme?

MH: Jen doufám, že tato válka skončí, protože utrpení je příliš mnoho. A doufám, že pořady jako ten váš a další naruší tento mainstreamový diskurz, válečnický diskurz na Západě, který tuto válku dál živí a prezentuje ji vlastně jako proukrajinský postoj. Protože já jsem — a mnoho, mnoho lidí na Ukrajině je — z toho unavených. Doufejme v lepší zítřek.

GD: Ano, souhlasím. Posledním příkladem toho, co jsem říkal, by mohlo být, když šéf německé rozvědky prohlásil, že bychom měli tuto válku udržovat dalších pět let, abychom se mohli připravit na konflikt s Ruskem. Takže to je další proukrajinské prohlášení: potřebujeme, aby Ukrajince brali dalších pět let na frontu, abychom se mohli připravit. Je to hrozné. Hrozné. Nemohu uvěřit, že to došlo tak daleko, a pravděpodobně to půjde ještě dál, pokud to bude pokračovat. Ale stejně jako vy doufám, že tato válka rychle skončí. Už je příliš mnoho utrpení. Každopádně vám mnohokrát děkuji za váš čas. Vážím si toho.

MH: Ano, děkuji, Glenne. Moc děkuji.

.

Zdroj: glenndiesen.substack.com

Havryšková označuje převoz ostatků Andrije Melnyka a státní pocty za bod obratu v ukrajinské politice paměti. Podle ní se kult OUN a UPA, dříve spjatý hlavně se západní Ukrajinou, za Zelenského posouvá na celostátní úroveň. Přitom Melnyk byl nacistický kolaborant a jeho stoupenci se podíleli na protižidovském násilí. Zaráží ji zejména Zelenského role, mlčení historiků, absence veřejné debaty, přítomnost 3. útočné brigády s vazbami na Azov a mlčení Německa. Celou událost chápe jako symptom nacionalistického mýtu, revizionismu druhé světové války a zkreslování holokaustu.

.

GD: Vítejte zpět u našeho pořadu. Znovu je s námi Marta Havryszko, ukrajinská historička a badatelka v oblasti studií holokaustu a ukrajinského nacionalismu, která v současnosti působí ve Spojených státech. Děkuji tedy, že jste znovu přijala pozvání.

MH: Ráda jsem tady. Děkuji.

GD: Nedávno jsme byli svědky toho, že ukrajinský stát vedený Zelenským vzdal plné státní pocty Andriju Melnykovi. Jeho ostatky byly repatriovány a znovu pohřbeny na Ukrajině. Vy jste to velmi ostře kritizovala. Zajímalo by mě, jestli můžete zasadit do kontextu, co se vlastně děje, protože to není první takový případ. Nuže, říkejme tomu „vybělování“ minulosti a vzdávání pocty značně pochybným historickým postavám.

MH: Ano, a tato událost je skutečným bodem obratu v národní politice paměti na Ukrajině. Proč? Z několika důvodů. Zaprvé, Melnyk patří k ukrajinskému nacionalistickému hnutí a kult ukrajinského nacionalistického hnutí náležel především západní Ukrajině, kde toto hnutí vzniklo. Když Ukrajina v roce 1991 získala nezávislost, rozkvetl tam slavný kult bojovníků za svobodu, členů ukrajinského nacionalistického podzemí a Ukrajinské povstalecké armády, UPA. Vznikaly pomníky a členové tohoto ukrajinského nacionalistického podzemí — Bandera, Melnyk a Šuchevyč — byli oslavováni jako bojovníci za svobodu. Po revoluci na Majdanu se tento kult začal stále zřetelněji prosazovat i ve střední Ukrajině, řekněme. Ale nyní se díky Zelenskému tento kult stává stále viditelnějším na celostátní úrovni. Vlastně mě překvapilo, že ostatky Andrije Melnyka, vůdce jedné z frakcí OUN, nepřivezl na Ukrajinu prezident Juščenko, který fašistickému vůdci Banderovi udělil titul Hrdina Ukrajiny, ani Porošenko, který měl také velmi nacionalistickou agendu a dějiny nacionalistického hnutí instrumentalizoval pro své politické cíle. Učinil to ale současný prezident židovského původu, židovský prezident, jehož dědeček Semjon Zelenskyj byl vyznamenaný válečný veterán, jenž bojoval proti nacistům v řadách Rudé armády. Prezident, jehož příbuzní byli zavražděni nacistickými kolaboranty. A nyní přiváží Andrije Melnyka, který sám byl nacistickým kolaborantem, jehož lidé a podřízení spolupracovali s nacisty v řadách pomocné policie. To znamená, že jako policisté pronásledovali Židy. Hlídali ghetta. Doprovázeli Židy na popraviště. A účastnili se střílení Židů. Andrij Melnyk byl také zastáncem vytvoření divize Waffen-SS Galizien, tedy Halič. Příslušníci divize Waffen-SS Galizien vzdávali hold Hitlerovi. Podíleli se na potlačování protinacistického partyzánského boje na Slovensku a v bývalé Jugoslávii. Proč by tedy prezident s takovým rodinným pozadím, s takovou ideologií a světonázorem, přivážel tohoto nacistického kolaboranta na Ukrajinu? Když jsem jako badatelka holokaustu, badatelka ukrajinského nacionalistického hnutí, sama Židovka a vnučka polské ženy, viděla prezidenta klečet před hrobem nacistického kolaboranta, styděla jsem se. Byla jsem rozzuřená. Nedokázala jsem pochopit, proč vůbec nedošlo k žádné diskusi. Nebyla zorganizována ani veřejná debata. Potřebujeme v demokratické Ukrajině takového národního hrdinu, jehož lidé se podíleli na zabíjení svých židovských sousedů? Opravdu mě překvapilo, proč právě teď. A proč se to stalo. Proč se to stalo za prezidenta Zelenského. A druhý důvod? Zelenskyj je komik z Kvartalu 95. Celá jeho kariéra byla vystavěna na tom, že si dělal legraci z ukrajinského nacionalismu. Když se podíváte na jejich skeče o Lvově a o ukrajinských nacionalistech, o jejich antisemitismu a šovinismu, často si z toho všeho tropili žerty. A nyní tam Zelenskyj stojí s vážnou tváří a předstírá, že zná dějiny ukrajinského nacionalistického hnutí. Velmi složité dějiny. A všechny ty válečné zločiny a zločiny proti lidskosti spáchané členy ukrajinského nacionalistického podzemí! Byla jsem tak frustrovaná. A velmi, velmi důležité je také mlčení ukrajinských historiků a mlčení ukrajinské inteligence. Toto mlčení se začalo vytvářet už před deseti lety, když byly za Porošenka přijaty zákony o paměti. Podle jednoho z těchto zákonů o paměti, takzvaného dekomunizačního zákona, byli členové OUN a UPA uznáni jako bojovníci za nezávislost Ukrajiny. A oni skutečně byli bojovníky za nezávislost Ukrajiny. Ale dvě zásadní otázky stále leží na stole. Jaký ukrajinský stát si přáli? Byl to stát autoritářský, etnický stát. Proto páchali etnické násilí proti Židům, proti Rusům a proti Polákům. A druhá otázka zní: jaké nástroje používali? Těmito nástroji bylo brutální etnické násilí proti civilním sousedům, starým lidem, dětem, ženám. A tato brutalita stála životy desítky tisíc jejich sousedů. Co tedy dnes oslavujeme? Tvrdíme, že bráníme svobodu a demokracii. Ukrajinská vláda tvrdí, že Ukrajina směřuje do rodiny národů, do evropské rodiny národů, kde jsou lidská práva, lidský život a lidská důstojnost nejdůležitější. Proč tedy nyní oslavujete nacistické kolaboranty? Proč teď? Po desetiletích existence nezávislého ukrajinského státu — proč teď? Ale my rozumíme tomu, proč právě teď. Protože Ukrajina místo sovětského mýtu vytváří mýtus nacionalistický, aby mobilizovala společnost do války proti Rusku. A rozumíme tomu, že sedm milionů Ukrajinců, kteří bojovali proti nacistům, jsou dnes padlí hrdinové; někdy jsou dokonce označováni za sovětské kolaboranty, za okupanty. A ti nacističtí kolaboranti, tři sta tisíc z nich — a jen sto tisíc bylo v ukrajinském nacionalistickém podzemí — jsou nyní vnímáni jako národní hrdinové. Co to má být? V roce 2019 proti tomu hlasovalo 73 procent Ukrajinců. A nyní se bojí vůbec pozvednout hlas. Nikdo se jich na názor neptá, protože nebyla zorganizována žádná veřejná diskuse. Kancelář prezidenta Ukrajincům prostě oznámila: víte, přivezeme toho člověka na Ukrajinu. Byla to jen informace; veřejnost byla jen informována. Žádná veřejná debata, žádné kritické přemýšlení o tom, zda potřebujeme tohoto nacistického hrdinu na ukrajinské půdě. Potřebujeme takového hrdinu? Co to znamená pro naši budoucnost? Co to znamená pro současnou Ukrajinu? A další věc, která byla velmi nápadná: ukrajinská armáda má dnes přibližně milion lidí a 120 brigád. Proč tam byla přítomna jen jedna brigáda, 3. útočná brigáda, která má kořeny v neonacistickém hnutí Azov? A mezi těmi lidmi byli i osoby s problematickým světonázorem. Například člověk s přezdívkou McGregor, který pózuje s nacistickými symboly. Člověk, který je frontmanem kapely Sokyra Peruna, jež má píseň „Šest milionů slov lži“, která je o popírání holokaustu. A všichni tito lidé byli přítomni na tomto vysokém, státním pohřbu s vrcholnými vojenskými a státními činiteli. A co je velmi zajímavé, tatáž brigáda nedávno oslavovala výročí vzniku divize Waffen-SS Galizien. Mlčela však 8. května, kdy Ukrajina na celostátní úrovni připomínala konec druhé světové války a truchlila za oběti nacismu. Ukrajina přitom ve druhé světové válce ztratila přibližně deset milionů lidí. Od této brigády nezaznělo ani slovo. A tato brigáda vytvořila 3. armádní sbor, přibližně 50 tisíc lidí. Mlčeli, ale místo toho oslavovali nacistické kolaboranty z divize Waffen-SS Galizien. A byli pozváni kanceláří prezidenta, aby se účastnili státního pohřbu a státní pocty nacistickému kolaborantovi. Takže nejde jen o nějaký pohřeb, nejde jen o nějakou událost. Je to velmi problematické znamení a symptom politiky paměti na Ukrajině, která se proměnila v revizionismus druhé světové války, zkreslování holokaustu a apologii nacismu. A velmi mě zasáhlo, že Německo, které je strážcem paměti nacistických zvěrstev v Sovětském svazu a zejména na Ukrajině, Německo, které sponzoruje tolik pomníků a pamětních míst na Ukrajině, mlčí. Žádné prohlášení, ani slovo. Mainstreamová německá média k tomu nejsou kritická. Němečtí představitelé nejsou kritičtí, kancléř mlčí. Proč vidí AfD jako krajně pravicové neonacistické hnutí, ale nevidí, že ukrajinská vláda oslavuje neonacisty a zve je, aby oslavovali nacistického kolaboranta? Aby otevřeně glorifikovali nacistického kolaboranta? Co se děje? Tuto otázku bychom si měli klást všichni: co se děje na Ukrajině a kam Ukrajina s takovou politikou paměti směřuje?

GD: Fašistické skupiny na Ukrajině byly vždy malé, okrajové. Nebylo to tak, že by je chtěla většina Ukrajinců. Myslím si však, že mohou být využívány velmi instrumentálně, protože představa, že fašisté jsou osvoboditelé, je zajímavý vývoj. Často upozorňuji na historickou blízkost Ukrajinců a Rusů po staletích života ve stejném státě. Možná se pletu, ale mohl to být Solženicyn, kdo ji označil za dvojsečnou zbraň. Na jedné straně na východě najdete mnoho Ukrajinců, kteří v podstatě říkají: jsme bratrské národy. Mnozí argumentují: proč vůbec máme dva samostatné státy? V podstatě jsme jeden národ, všichni jsme potomky Kyjevské Rusi. Na západě však mnozí — a dodal bych, že docela oprávněně — tvrdí, že tato blízkost může zároveň zmenšovat naši suverenitu. Tedy: jestliže jsme všichni stejní, proč máme vlastní stát? Mohou tak tuto historii vnímat jako hrozbu pro suverenitu. Jakýkoli protiruský narativ, který Rusy představuje například jako dědice Mongolů, Zlaté hordy, Asiatů, zatímco Ukrajinci představují skutečné Evropany, je dobrý způsob, jak upevnit, řekl bych, odlišnou identitu. Takže v tom vidím pragmatismus. Neobhajuji fašistickou ideologii, aby bylo jasno. Ale myslím, že když se podíváte na to, proč by Německo mlčí — a vy jste na Německo poukázala — je důležité, že když Němci porazili Rusy v první světové válce, Brestlitevská smlouva byla opět představována jako osvobození Ukrajinců Německem. Ve skutečnosti se však každý historik shodne, že šlo jednoduše o to, že Ukrajinci přešli z postavení části ruského impéria do postavení vazala Němců. Potom byli samozřejmě Němci poraženi a následovala druhá světová válka. A vidíme, že Němci znovu pohlížejí na nacionalisty na Ukrajině a říkají si: kdo chce větší odstup od Ruska? Vidí v nich nástroj, který mohou použít. Začínají tedy s mnohými spolupracovat. A pak vidíte, jak se mezi ukrajinskými nacionalisty mnozí začínají začleňovat do fašistické ideologie. A nyní bych řekl, že potřetí po studené válce vidíme totéž: naším cílem bylo vytvořit kolektivního hegemona. Sjednotíme nakonec celou Evropu pod EU a NATO, buď jako členy, nebo de facto členy, s výjimkou Ruska. Tedy vytvořit Evropu bez Ruska. To znamená derusifikovat kontinent. A najednou se fašistické skupiny na Ukrajině stávají našimi přirozenými partnery, protože chtějí derusifikovat Ukrajinu a my chceme derusifikovat Evropu. Když říkám „my“, myslím tím naše politické vůdce. Takže je svým způsobem samozřejmé, že zde existuje společný zájem. Neříkám, že západní představitelé se hlásí k nacistické ideologii. Je to trochu jako „vybělování“ Džúláního v Sýrii. Můžeme se přátelit s džihádisty, můžeme se přátelit s fašisty, pokud slouží nějakému cíli. Znovu tedy: myslím, že je to instrumentální. Jak ale vnímáte způsob, jakým se tomu věnují západní média? Protože v Polsku panuje rozhořčení kvůli všem Polákům, které ukrajinští fašisté za druhé světové války zabili. Ale když se dívám zejména na západoevropská média, je tam ticho. Není tam nic. Něco jsem četl, ano, myslím, že to bylo v New York Times, kde o Andriji Melnykovi napsali, že je to „rozporuplná historická postava“, což je zvláštní formulace. Mohli by tak, kdyby chtěli, označit za rozporuplného i Hitlera. Jaký je váš dojem?

MH: Ano – prý rozporuplný, „kontroverzní“, taky jsem to viděla. Mohou říkat, víte, co chtějí. Takže jsme měli tento Melnykův pohřeb a druhý den Zelenskyj udělil jedné vojenské jednotce titul Hrdinové UPA. Ukrajinská povstalecká armáda. Polsko se pak velmi urazilo. Následovala série protestů polských představitelů, zvláště prezidenta. Polský prezident, Nawrocki, řekl, že Zelenskému odebere jejich vysoké státní vyznamenání, Řád bílého orla. Pak jsme měli prohlášení premiéra. Řekl, že toto rozhodnutí poškozuje památku obětí UPA. Podle polského Institutu národní paměti bylo totiž ukrajinskou povstaleckou armádou UPA ve východní Haliči a na Volyni během druhé světové války zavražděno nejméně 100 tisíc polských civilistů. A dnes jsme viděli, že městská rada v Lublinu odstranila z budovy ukrajinskou vlajku. A dnes další polský představitel řekl, že Zelenskyj by měl zavolat Nawrockému a omluvit se. Takže z polské strany stále máme toto rozhořčení, protože pro Poláky je to velmi citlivé téma a ukrajinská strana se nechce omluvit. Všimla jsem si také, že mnozí lidé na Ukrajině, dokonce i velmi liberální lidé, začali přijímat tuto krajně pravicovou formuli: naše země, naši hrdinové. To byla formule, kterou jsme slýchali na pochodech strany Svoboda, na těchto krajně pravicových neonacistických pochodech oslavujících Banderovy narozeniny. Ale nyní je to mainstreamové heslo. Poslední čtyři roky, od roku 2022, byli Ukrajinci neustále krmeni narativem: chráníte Evropu, chráníte nás všechny. Evropští politici v Evropě a západní média v Ukrajincích v podstatě vypěstovali tento mesiášský komplex. A oni skutečně věří, že mohou mít tyto fašistické a nacistické hrdiny, že do toho nikomu nic není a že jim všichni musejí jen dávat peníze. A oni pak mohou tyto peníze utrácet za státní pohřby nacistických kolaborantů, za budování honosných hřbitovů pro ně a okázalých pomníků. Ne. To tak není. Ukrajina musí pochopit, že evropské hodnoty ve skutečnosti znamenají i přijetí paměťového rámce druhé světové války o „nikdy více“. Dobře, můžeme diskutovat o tom, co „nikdy více“ dnes vlastně znamená. Ano, při pohledu na Gazu, Západní břeh a všechny tyto věci, a „nikdy více“ pro koho a tak dále. O tom všem můžeme diskutovat. Ale nemůžete oslavovat neonacisty, nemůžete neonacisty v podstatě vyzbrojovat. Nemůžete oslavovat etnické násilí. A ukrajinští představitelé dnes opravdu nechápou, že to není jen jejich věc. Deset milionů, deset a půl milionu ukrajinských důchodců je zcela závislých na Západu. Ukrajinští učitelé, ukrajinští lékaři, ukrajinské děti, všichni na Ukrajině jsou závislí na Západu. A dnes, když Ukrajina zcela závisí na milosti — řekla bych — svých západních partnerů, Zelenskyj dělá toto. Nedokážu to pochopit. Viděli jsme nová prohlášení z Maďarska o ochraně maďarské menšiny. Takže nyní máme problémy s Maďarskem, vážné problémy s Maďarskem. A Zelenskyj nyní vytvořil další problémy s Polskem. A proč je to problematické? Protože Polsko je druhá země s největším počtem ukrajinských uprchlíků. Následky tedy mohou nést obyčejní lidé. Myslím například zločiny z nenávisti. Obyčejní lidé, obyčejní Ukrajinci, kteří nemají nic společného se Zelenského politikou a jeho chucpe, mohou trpět následky ve svém každodenním životě. Protože už vidíme nárůst trestných činů z nenávisti v Polsku proti Ukrajincům. Vidíme to. Mnoho lidí v Polsku říká: máme Ukrajinců dost. Už žádná pomoc, žádná taková pohostinnost, nic. Věřím tedy, že to byl od Zelenského velmi, velmi hloupý krok. Když dáte na jakýkoli titul název Hrdinové UPA — třeba škole a tak dále — diskusi prostě uzavřete. Je to způsob, jak je oslavovat, glorifikovat, udělat z nich pouze hrdiny. Není to o debatě, není to o jejich spoluvině na etnickém násilí. Je to v podstatě cesta k trestání každého, kdo je kritizuje. Proto například když jsem byla uvedena na seznamu Myrotvorec, jedním z důkazů proti mně byl můj akademický článek o genderově podmíněném násilí páchaném členy OUN a UPA na ženách. O znásilňování a jiných hanobících trestech žen, například o stříhání vlasů za romantické vztahy s důstojníky Rudé armády. Ti důstojníci byli například Ukrajinci. Ti muži byli Ukrajinci z východní Ukrajiny. Ale byli to špatní Ukrajinci, protože byli Sověti. Mluvili rusky a věřili v sovětskou Ukrajinu. Byli tedy vnímáni jako nepřátelští muži a místní ženy, místní dívky, byly členy OUN a UPA trestány stříháním vlasů. A tehdy, před osmdesáti lety, tento druh trestu podkopával společenské postavení těchto žen a jejich rodin. Poté se staly neprovdatelnými. Pro ty ženy, zvláště ve venkovských oblastech, v jejich vesnicích, to byla tragédie. A tento článek — když jsem ho uveřejnila, byla jsem v podstatě za tento článek potrestána. Oni zabíjeli například polské ženy, nebo je znásilňovali. Zabíjeli ženy z východní Ukrajiny, které byly poslány na západní Ukrajinu. Každý historik, který se dnes snaží uchovat kritické myšlení o OUN a UPA, nemá na Ukrajině žádnou vyhlídku na akademickou kariéru. Bude stigmatizován, přijde o práci a v podstatě bude zbaven jakýchkoli vyhlídek na Ukrajině, v takové Ukrajině. Věřím tedy, že tento vývoj na Ukrajině je velmi, velmi problematický. A nejde jen o nějaké konkrétní výzkumné pole nebo o konkrétní akademiky a historiky. Jde o stav společnosti, v níž jsou váleční zločinci a ti, kteří páchali válečné zločiny na nevinných dětech, ženách a starých lidech, oslavováni jako hrdinové, jako národní hrdinové.

.

Zdroj: glenndiesen.substack.com

Analýza Alastaira Crooke s jeho substacku Conflicts Forum. Crooke píše, že válka s Íránem přeskupuje světovou geopolitiku: Írán drží strategickou výhodu díky Hormuzu, Trump hledá únik z konfliktu, Izrael ztrácí manévrovací prostor, Rusko přitvrzuje vůči Ukrajině a Evropě a Čína finančně reaguje na kroky USA posilováním jüanu, zlata a vlastního dluhopisového trhu.

.

Zdánlivě každý den přináší vzrušená nová tvrzení, že americko-íránská ‚dohoda‘ už čeká jen na podpis. Jak se tak často stává, prostředníci (Pákistánci a Katařané) se snaží řídit obě strany tím, že jedné říkají, že druhá je už na prahu souhlasu, i když tomu tak není – zvlášť v atmosféře naprosté nedůvěry. Tímto způsobem doufají, že věci dotlačí ke konečné dohodě. Je to známá taktika, ale poměrně často vede spíše ke zmatku a nedůvěře než k vytouženému urovnání.

„Plán“ má v této fázi jen dva ústřední pilíře: íránské „znovuotevření“ Hormuzského průlivu (za íránských podmínek) výměnou za zrušení americké námořní blokády a — k pozdějšímu datu — srozumění, že se bude řešit zředění íránského uranu obohaceného na 60 % výměnou za konec sankcí.

Říci, že ďábel se skrývá v detailech, by bylo slabé slovo.

Írán chápe, že Trumpovy titulky o „bezprostřední dohodě“ mají zaprvé udržet nahoře americký akciový trh a ceny ropných futures výrazně pod cenou dodávky fyzické ropy. A zadruhé zastřít, že Trump možná hledá věrohodný způsob, jak ukončit válku rychlou, neúplnou dohodou, která by se s velkou pravděpodobností odehrála převážně za íránských podmínek.

Všechny ostatní otázky — včetně klíčových podrobností jakékoli jaderné dohody — by byly odloženy.

Trump chce od Íránu úvodní ústupek, který by mohl oslavit jako viditelné vítězství — a který by zároveň potěšil trhy. Írán však nebude směňovat svou vojenskou páku, a už vůbec ne strategickou převahu, již ve válce získal, ani Hormuz, za mlhavá ujištění prostředníků. Írán Spojeným státům nevěří ani za mák.

Alí Akbar Velájatí, vysoký poradce íránského nejvyššího vůdce, poznamenává: „Dějiny dosvědčují, že každý, kdo přišel hledat nadvládu — od Alexandra přes Čingischána až po Trumpa — se nakonec rozpustil v srdci starobylé íránské civilizace. Tentokrát je íránská červená linie jasná: papíry a podpisy samy o sobě nejsou žádnou zárukou. Hmatatelnou zárukou přežití dohody je Hormuzský průliv.“ … „Neboť geografie nelže. Je konečným soudcem každé úmluvy sepsané na papíře.“

Prostředníci se přirozeně zoufale snaží zabránit dalšímu kolu války. Írán však požaduje tvrdé detaily. To je Trumpovo dilema. Chce rychlé vítězství, avšak už pouhé tušení neurčité, neúplné dohody — převážně za íránských podmínek — sneslo na jeho hlavu hněv proizraelské miliardářské třídy (odpor byl intenzivní), a Izrael (pravděpodobně s povzbuzením téže třídy) následně torpédoval Trumpovo příměří tím, že zahájil taktiku spálené země vojenským útokem na Libanon i na Gazu a její obyvatele, čímž porušil podmínku příměří nutnou pro jakoukoli dohodu.

Trump je v zugzwangu. (Jakýkoli tah, který udělá, může jeho pozici jen zhoršit — strategicky nebo doma.) Totéž kličkování a nestrategii načrtnutou na zadní straně obálky jsme viděli dokonale ilustrované v ikonických záběrech z Trumpovy návštěvy Pekingu — Trump improvizoval; bez předchozí přípravy; summit „od boku“. Právě tento obraz možná jednou definuje celou éru — ikonickým okamžikem dneška byl americký prezident s výrazem porážky, zatímco sebejisté vystupování prezidenta Si Ťin-pchinga ukazovalo, kdo má situaci pod kontrolou.

Proč, lze se ptát, by proizraelská třída riskovala, že Západ bude silně poškozen hospodářskými důsledky dlouhodobého uzavření Hormuzu, které by vyplývaly z jejího rozhněvaného veta vůči Trumpově naznačované „dohodě“? Možná proto, že židovské „velké peníze“ — od krize roku 2008 a následného strukturálního přesunu bohatství z reálné ekonomiky k financializované „traderské elitě“ — mohou mít pocit, že jsou vůči hospodářskému poklesu imunní. Mohou jej dokonce vnímat jako „příležitost“ (vedoucí k levným aktivům).

Důsledkem Íránské války, ne-li přímo její příčinou, nicméně je moment významného přeskupení globální geopolitiky. Pro Izrael je to špatná zpráva. Současný izraelský narativ zní, že žádná dohoda je lepší než špatná dohoda, protože Izrael by se přece mohl za rok či dva k válce s Íránem vrátit. Tomu samozřejmě nikdo nevěří. Izrael nemůže vést válku proti Íránu bez plné pomoci Spojených států. A zítřejší Amerika — ve svých vztazích s Izraelem — bude pravděpodobně jiná než ta dnešní.

Izraelský komentátor Nahum Barnea v deníku Jedi’ot achronot napsal: „My [Izrael] sklouzáváme do nikdy nekončící války na třech, možná čtyřech frontách, držíme území, která nám nepatří, s vojáky, které nemáme, v krvavé válce proti nepřátelům, které neumíme odstrašit — a to vše, aniž bychom našim občanům poskytovali skutečnou bezpečnost. Izrael se musí vymanit z íránské pasti. [Jenže] Netanjahu je poslední člověk, který má schopnost nás z ní vytáhnout.“

Mění se i Rusko (částečně pod vlivem Íránu). Strategická trpělivost je u konce a nedávný smrtící ukrajinský dronový útok na kolej v ruském městě Starobelsk, při němž zahynulo nejméně 21 lidí, převážně dospívajících dívek, byl v Moskvě popsán jako „poslední kapka“. Ruská veřejnost je právem rozzuřená. Moskva činí evropské metropole a Kyjev odpovědnými za nedávnou ukrajinskou salvu dronů a raket vypálených hluboko do Ruska, která využila vzdušný prostor NATO ve snaze obejít ruskou protivzdušnou obranu. Rusko navíc formálně oznámilo Washingtonu (prostřednictvím telefonátu s Marcem Rubiem v Indii), že evropské metropole a Kyjev považuje za odpovědné i za kolaps anchorageského rámce.

Rusko uvedlo, že hodlá skoncovat se schopností Ukrajiny provádět další takové útoky a zlikvidovat rozhodovací centra, která plánují a řídí útoky na Rusy — i kdyby to znamenalo zabití amerického a evropského personálu. Dne 15. dubna ruské ministerstvo obrany zveřejnilo seznamy obsahující jména a adresy více než 20 evropských společností a společných podniků, které údajně dodávají Ukrajině drony a součástky. Vysoce postavení ruští představitelé, včetně místopředsedy Bezpečnostní rady Dmitrije Medveděva, tyto mezinárodní provozy výslovně označili za „potenciální cíle“ ruských ozbrojených sil. Evropa byla varována.

Summity Trump–Si a Putin–Si v Pekingu označují přechod do tvrdší geopolitické éry. Dva summity, jeden po druhém, zřejmě povzbudily Čínu, aby uvolnila svou obvyklou opatrnost a přibrzdila americké pokusy rozšířit používání dolaru na úkor jüanu. „Velkou strategií“ amerického ministerstva financí je „zadržet“ současnou konkurenční výhodu Číny tím, že zvýší její kapitálové a energetické náklady. Americké ministerstvo financí se nejprve pokusilo uvalit na Čínu cla, ale poté, co tento trik selhal, se obrátilo ke snaze sevřít čínskou konkurenční výhodu blokádou čínského dovozu ropy (námořní blokády Íránu a Venezuely), aby zvýšilo čínské energetické náklady. Jestliže však Trump chce totální obchodní soutěž, zdá se, že pro Čínu nyní platí: hra začíná — žádný další „hodný pan Si“. Čína neodpovídá Trumpovi sankcemi ani raketami. Dělá něco mnohem cílenějšího: vytváří protipůsobící tlaky namířené zpět na americkou ekonomiku a činí tak tím, že omezuje peněžní toky do dolarové sféry v odpovědi na americký pokus hrubě rozšířit globální používání dolaru.

Jak americký Genius Act, tak Clarity Act jsou zkonstruovány tak, aby vytáhly drobné držitele místních zahraničních měn z jejich pozic tím, že je přimějí přejít do krypto tokenů denominovaných v dolarech a krytých americkými státními dluhopisy. Pokud by se to podařilo, rozšířilo by to dosah amerického dolaru a poskytlo nový zdroj poptávky po americkém dluhu. Podobně by podle Clarity Act mohli být investoři, kteří chtějí držet aktiva, přesunuti z běžných amerických akcií a dluhopisů do digitálních tokenů prostřednictvím digitalizovaného distribuovaného účetního systému. Stručně řečeno, USA se snaží nabrat co nejvíce zahraniční měny a vložit ji přes krypto do amerických trhů — fakticky vyměnit upadající petrodolar za náhradní hegemonii kryptodolaru, která by poté vytvářela dolarovou poptávku nezbytnou k tomu, aby americký dluhopisový trh neselhal.

Čína tedy kontruje tím, že míří na něco citlivějšího — tok čínských retailových peněz do amerických akcií a dluhopisů. Čínské úřady tvrdě zasáhly proti hongkongským makléřským firmám, které pomáhaly penězům z pevninské Číny proudit na americké trhy. Za současného stavu Wall Street do značné míry závisí na zahraničních kupcích akcií, avšak čínské úspory převyšují úspory všech ostatních zemí. Ty už k dispozici nebudou. Za druhé, Čína, největší držitel zlata na světě, otevře v červenci nové centrum pro obchodování se zlatem v Hongkongu. Jde o významný krok k prolomení západní kontroly nad obchodováním s drahými kovy — posiluje roli jüanu a umožňuje vypořádávat prodej ropy ve zlatě (Saúdská Arábie údajně již oklikou prodává ropu Číně prostřednictvím zlata). Za třetí, Euroclear, jedna z největších finančních společností na světě a páteř mezinárodního vypořádání, plánuje přijímat čínské dluhopisy obchodované v Hongkongu jako „dobrý kolaterál“.

Ekonom Sean Foo vysvětluje: „Když Euroclear přijímá čínské dluhopisy jako kolaterál, znamená to, že se s těmito dluhopisy zachází jako s ekvivalentem likvidní hotovosti. Znamená to, že jsou dost dobré k zajištění všech mezinárodních transakcí — což znamená, že globální finanční systém bude začleňovat čínský dluh do své základní infrastruktury.“ … „Existuje důvod, proč se čínské dluhopisy stávají pro globální investory atraktivními, a ten přesahuje samotnou geopolitiku či obchodní toky. Spočívá v jednom základním faktoru. Čína sedí na bankovních vkladech přesahujících 50 bilionů dolarů. To je více než souhrn bankovních vkladů EU, USA a Japonska. A to vytváří něco, co každý dluhopisový trh, například ten čínský, potřebuje, aby dobře fungoval — hlubokou a spolehlivou základnu domácích kupců: vlastní místní lidi, kteří nakupují.“

Shrnuto: S tím, jak do čínských dluhopisů proudí stále více peněz a trh s dluhopisy denominovanými v jüanech se prohlubuje, zůstávají čínské náklady na financování nízké. Peking se tak může financovat levně a prakticky neomezeně dlouho – a díky tomu může přečkat velkou strategii USA zaměřenou na omezení jejího vlivu tím, že tlačí dolů jak své kapitálové, tak energetické náklady.

.

Zdroj: conflictsforum.substack.com z 28. května 2026

Na úvodní fotografii Hormuzský průliv, satelitní snímek. Zdroj: Jacques Descloitres, MODIS Land Rapid Response Team, NASA/GSFC, prostřednictvím Wikipedie Commons

Článek Alastaira Crooka shrnuje tezi Sergeje Karaganova, ruského politologa a bezpečnostního stratéga, podle níž má Rusko obnovit věrohodnost jaderného odstrašení i hrozbou omezeného jaderného úderu.

.

Profesor Sergej Karaganov napsal článek s názvem Jak vyhrát světovou válku, který obhajuje omezený jaderný úder Ruska na protivníka jako prostředek k zabránění světové války. Na první pohled se to může jevit jako oxymóron — jaderný úder provedený právě za účelem zabránění světové války. Řada západních komentátorů reagovala s naprostou nepřátelstvím a profesora Karaganova prezentovala jako politického outsidera, který prosazuje okrajovou politiku, která by mohla otevřít Pandořinu skříňku a vést k širšímu jadernému konfliktu. Je to bluf, nebo revoluční přehodnocení ruské obranné strategie?

Západ by však měl brát tezi profesora Karaganova velmi vážně, a to ze dvou důvodů: Za prvé proto, že jeho argumentace dává smysl a dotýká se psychologie naší doby spolu s toxickými společenskými rozpory, které zrodila; a ještě více proto, že jeho článek a mnoho rozhovorů, které z něj vzešly, vyvolaly významný posun v ruském politickém a bezpečnostním uvažování. Jak tedy může nejít o záležitost k vážnému zamyšlení, zejména pro Evropany, které se to může přímo dotknout?

Jádrem textu je velmi zřejmý předpoklad: Rusko, poté co bylo napadeno Německem a téměř celou Evropou, s velkým úsilím od poloviny 50. let vytvořilo jadernou zbraň „aby zajistilo svou suverenitu a bezpečnost, a tím dosáhlo jaderné parity … Aniž bychom si to v té době uvědomovali, tím jsme rozložili evropskou/západní vojenskou převahu, základ jejího kolonialismu a ideologické nadvlády“. Ruská odstrašující síla měla svůj účinek – strach z jaderné války začal naklánět rovnováhu sil … na chvíli. Imploze Sovětského svazu v roce 1991 ji však opět převážila. Ale pak, od roku 2000, když USA usilovaly o revanšismus s cílem oživit svou dominanci, důvěra v realitu ruské jaderné odstrašující síly postupně klesala. Žádný západní stát se ruského jaderného arzenálu skutečně nebál, protože západní neokonzervativci hlasitě prohlašovali, že jde o bluf: že by se Rusko nikdy neodvážilo jej použít. „Blafovací narativ“ o příliš opatrném a slabém Rusku se ujal.

Profesor Karaganov otevřeně přiznává, že Rusko nese určitou část viny za ztrátu odstrašující síly. Podrobně rozebírá její zánik, chyby, které byly učiněny, a zamýšlí se nad skutečností, že Rusko skončilo s rámcem ekonomického a vojenského vyčerpávání, který mu byl vnucen prostřednictvím západního ukrajinského zástupce, proxy. Tento ukrajinský konflikt je nicméně pouze viditelnou povrchovou částí ledovce, jehož ponořená část představuje válku – včetně evropské posedlosti rozdělit a porazit Rusko a omezit Čínu a americko-izraelského pokusu o rozčlenění Blízkého východu. Rusko „potřebuje novou politiku“, uzavírá Karaganov.

Zaprvé uvádí profesor Karaganov jako předpoklad, že je nutné uznat, jak naše postmoderní nihilistická éra podkopala „samotnou podstatu člověka“ a ohrozila lidskou civilizaci. Má na mysli civilizace, které přesahují materiální stránku a nabízejí určitou morální architekturu, která lidem dává smysl a stabilitu. Zadruhé profesor Karaganov tvrdí, že vyjednané urovnání se Západem prostě nepřichází v úvahu – jakkoli lákavé se může zdát – dokud zůstane nedotčena západní pýcha a arogance. Odstrašení vyžaduje prvek skutečného strachu. Tvrdí, že je třeba vštípit přesvědčení, že Rusko by skutečně mohlo v omezené míře použít jaderné zbraně, má-li být prolomena psychologie ospalé samolibosti, že „Rusko by se nikdy neodvážilo …“. Poznamenává:„Použití jaderných zbraní je velký hřích. Ale faktické odmítnutí jejich použití je neodpustitelný, smrtelný a zločinný hřích, protože připravuje půdu pro rozšíření a eskalaci světové války rozpoutané Západem. Pokud nebude zastavena, povede to s největší pravděpodobností ke zničení lidstva, včetně naší vlastní země. Otázka Vladimira Putina: ‚A jaký smysl má svět bez Ruska?‘ zůstává relevantní.“ Zatřetí Karaganov tvrdí, že tento přístup by měl být doprovázen viditelným testováním a posílením jaderné triády, zatímco zároveň by měla být vyvinuta nová generace „Burevestniků, Oreshniků a dalších nových hypersonických nosičů, aby se Američané a Evropané zbavili fantazií o prosazování své vůle silou“. Karaganov prosazuje, aby byly evropské cíle nejprve zasaženy konvenčními zbraněmi — a pouze pokud to nebude fungovat, aby se poté použily jaderné zbraně. To je dnes obzvláště relevantní vzhledem k útokům dronů podporovaných Evropou hluboko uvnitř Ruska, které se zdají být mimo kontrolu. Zdá se nepravděpodobné, že by Rusko tolerovalo pokračování tohoto stavu věcí.

Na závěr profesor Karaganov navrhuje:„Měli bychom využít zkušenosti Íránu s obranou proti agresi. Teherán zasáhl slabá místa nepřátel; ti pocítili bolest a ustoupili … Evropané by měli vědět, že nemohou věci přečkat v bunkrech nebo na nějakých ostrovech. Naše ministerstvo obrany nedávno zveřejnilo seznam evropských podniků vyrábějících zbraně pro kyjevský režim; je to jen velmi malý krok, ale správným směrem“. Pozadím (které nelze v Moskvě ignorovat) je neustálé volání Evropanů po válce s Ruskem. Evropský veřejný diskurs je o válce, válce, válce s Ruskem, a to nejméně od roku 2030. I anglický král Karel ve svém nedávném nešťastném projevu před americkým Kongresem vyzval Ameriku, aby se připojila k Evropě při přípravách na válku s Ruskem. Evropa však nemá ani vojenské, ani finanční prostředky na velkou válku s Ruskem. Král Karel, který pravděpodobně vycítil blížící se konec éry Trumpa, připravoval půdu pro to, aby se Evropa pokusila přivést novou americkou administrativu jednak zpět do Evropy a jednak (opakováním historie) do války proti Rusku.

Určité evropské finanční a bezpečnostní proudy se tohoto projektu nikdy nevzdají.„ Nyní západní elita předstírá, že se nás bojí“, říká Karaganov, „ale ve skutečnosti se tak neděje, protože si je jistá, že Rusko je nikdy nepotrestá jadernými zbraněmi. Musíme v nich však vzbudit prvotní strach. Možná pak ustoupí, nebo je jejich páni z Deep State vyženou. Možná se společnosti vzbouří.“ „Posílení jaderné kredibility Ruska je také nezbytné k probuzení evropských společností z jejich ‚strategického parazitismu‘ – víry, že k válce nedojde a že vše dopadne nejlépe, jak může. Musíme vrátit pud pro sebezáchovu těm, kteří zapomněli na své minulé války a zločiny“.

Není tedy divu, že kolega profesora Karaganova, Dmitrij Trenin, nedávno jmenovaný předsedou Ruské rady pro mezinárodní záležitosti, napsal další článek s názvem Strategická stabilita nyní spočívá na strachu. Éra kontroly zbraní, píše Trenin, často ztotožňovaná se strategickou stabilitou, „ve skutečnosti již dávno skončila – s rostoucí neochotou Washingtonu zůstat vázán závazky přijatými v jiném historickém kontextu: na sklonku studené války a v jejím důsledku“ — „Nyní přichází skutečný jaderný řád“. Na jaře 2022“, píše Trenin,„zatímco nová smlouva START byla formálně stále v platnosti, USA otevřeně deklarovaly svůj cíl uštědřit Rusku strategickou porážku v proxy konfliktu na Ukrajině. Současně Washington navrhl konzultace o „strategické stabilitě“. Ve skutečnosti se USA snažily oslabit jadernou supervelmoc v konvenční válce a zároveň zachovat mechanismy kontroly zbraní, které je chránily před důsledky takové eskalace. Tento rozpor odhalil prázdnotu starého rámce“.V souladu s Karaganovovým návrhem — „Potenciální protivníci musejí vědět, že zbrojní závod je nesmyslný a dokonce sebevražedný: o této záležitosti by měl být veden dialog, alespoň s Američany“ — i Trenin dochází k závěru, že „je zapotřebí trvalý bilaterální a multilaterální dialog, opatření v oblasti transparentnosti a stálé komunikační kanály“.

Jádro věci však zůstává od doby před půl stoletím nezměněno. Strategická stabilita nakonec spočívá na věrohodném jaderném odstrašování – dostatečném arzenálu a prokázané připravenosti jej v případě nutnosti použít. Zastrašování, jakkoli nepříjemné toto slovo může být, zůstává základem míru mezi jadernými mocnostmi. Je tedy věrohodné ruské jaderné odstrašování také v zájmu Evropy? Ano, jednoznačně ano. Nezbytné jsou komunikační kanály – a je třeba je dobře spravovat.

.

Zdroj: conflictsforum.substack.com

Na úvodním obrázku prof. Karaganov (vlevo, r. 2007). Zdroj: 1233presspress, prostřednictvím Wikipedie Commons

Na konec června je plánováno vydání knihy Oliviera Delormea Třicet důvodů, proč odejít z EUropy, kterou jsme již na našem webu představovali (viz https://www.lukas-syn.cz/30-duvodu-proc-odejit-z-europy/). Do jejího vydání zde chceme uveřejnit ještě tři nebo čtyři charakteristické kapitoly. Dnešní kapitola je kapitola devátá.

.

Pro ordoliberála je to, co se v newspeaku Evropské unie stalo „volnou a nenarušenou“ hospodářskou soutěží, cílem samo o sobě a nejvyšším dobrem, ať už jde o vnitřní trh, nebo o volný obchod, a tedy o odstranění všech celních bariér bez ohledu na jejich důvod. Aby toho bylo dosaženo, musí se vytvořit vnější hospodářský řád nadřazený politické ústavě, jenž bude jednou provždy vyňat z demokratické rozpravy.

Základním pravidlem je cenová stabilita, která závisí na stabilitě měnové. Její udržování je svěřeno centrální bance, jež se nezodpovídá žádné demokratické autoritě a jejímž úkolem je za všech okolností bránit inflaci. V souladu s klasickou liberální teorií je měna chápána jako neutrální nástroj (jímž ale nikdy nebyla) a její tvorba nesmí ovlivňovat hospodářskou situaci, což je však v rozporu s doporučením keynesiánského pragmatismu. Množství peněz v oběhu se může měnit jen podle matematických modelů, jež spojují jeho vývoj s vývojem produkce, a to za účelem zajištění dostatečné likvidity hospodářských aktérů při stabilní cenové hladině.

Právě proto je Evropská centrální banka, založená po vzoru Německé spolkové banky, jedinou centrální bankou na světě, která se nikomu nezodpovídá a má jen jeden úkol: zajišťovat cenovou stabilitu. Ale například americký Federální rezervní systém musí od roku 1946 dbát také na umírněnost dlouhodobých úrokových sazeb a na plnou zaměstnanost, aby se neopakovaly chyby spáchané po roce 1929. Jeho činnost je navíc pod dohledem Senátu, před nímž předseda Rady guvernérů Federálního rezervního systému pravidelně obhajuje svou politiku.

Ordoliberální ideologie zakazuje centrální bance půjčovat státu, protože by to vedlo k vytváření peněz bez odpovídající protihodnoty. Stát se proto smí zadlužovat jen na finančních trzích, přičemž ve Francii tento vývoj započal zákonem č. 73-7 ze 3. ledna 1973. Trhy se tak povyšují na nejvyššího arbitra i trestající orgán. Podle ordoliberála totiž dokážou správně posoudit situaci jedině ony, zatímco demokratické instituce jsou ze své podstaty nezodpovědné, jelikož se snaží hlavně o své znovuzvolení. „Poslušnost vůči trhům bude odměněna, neposlušnost potrestána,“ napsal Wilhelm Röpke, jeden ze zakladatelů ordoliberalismu, ve své knize Sociální krize současnosti (The Social Crisis of Our Time) z roku 1942. Zatímco Pravidlo zakazuje refinancovat stát prostřednictvím centrální banky za nízké či nulové úrokové sazby a omezuje ji ve tvorbě peněz, pro obchodní banky je naopak mimořádně pružné, neboť poskytováním úvěrů a pouhými účetními operacemi dnes „vytvářejí“ v eurozóně více než 90 % peněz v oběhu.

Ordoliberál se dále domnívá, že jakýkoli zásah státu do hospodářské sféry musí být vyloučen. Veřejný sektor je proto předurčen k privatizaci a veřejné služby mají být otevřeny hospodářské soutěži, přičemž se musí stanovit povinnosti související s jejich posláním. Zde je namístě zmínit jednu z hlavních obsesí Evropské unie, kdy pro ni „veřejná služba“ neexistuje a její náhradou jsou „služby obecného zájmu“ a „služby obecného hospodářského zájmu“, které mají být zajišťovány nikoli státem, nýbrž soukromými provozovateli v konkurenčním prostředí.

Protože trvalá prosperita může podle této logiky vzejít jedině z dodržování zásad, musí se stát zároveň vzdát jakéhokoli rozpočtového deficitu. Zatímco Keynes posuzuje vhodnost (nevhodnost) schodku podle hospodářské situace a s ohledem na zásahy do ní, ordoliberál považuje každý deficit za nepořádek, jenž narušuje trh. Stejně tak se zadlužení státu může ospravedlnit jen tehdy, má-li protihodnotu v produktivních investicích, a pouze bezprostřední hrozba hospodářské deprese může vést k tomu, aby se po omezenou dobu a v co nejnižší míře tolerovala podpora ekonomiky ze strany státu. Pro ordoliberála jsou totiž hospodářské cykly nutným jevem. Nejenže nemá smysl snažit se jim bránit, ale také je to škodlivé.
Stát nemá mít za úkol ani přerozdělovat vytvořené bohatství. Pomoc nejslabším se má omezit na naprosté minimum a má fungovat jen tehdy, pokud jim ji nemůže poskytnout rodina. Tato pomoc má být zároveň tak skromná, aby neodváděla od práce. A zde se dostáváme ke starému luteránskému principu, který z povolání činí mravní povinnost: Zalíbit se Bohu znamená plnit svou povinnost prací tam, kam vás Bůh postavil. Výraz „sociálně-tržní hospodářství“ pak není ničím jiným než zástěrkou velmi staré a velmi falešné představy, že jedině svobodný trh přináší prosperitu, která poté prostupuje i k chudým.

Ludwig Erhard, vybraný Američany a Brity roku 1947 do čela hospodářské správy jejich bizóny (a po vynuceném sloučení s francouzskou okupační zónou v roce 1948 trizóny), ministr hospodářství Spolkové republiky Německo od jejího vzniku v roce 1949 až do roku 1963, od roku 1957 vicekancléř a v letech 1963 až 1966 kancléř, vytváří Německou spolkovou banku v souladu s ordoliberálními principy a obsazuje ordoliberály klíčová místa ve svém ministerstvu. Teprve léta sociálnědemokratické vlády (1969–1982) přinesou jisté promíchání německého ordoliberalismu s keynesiánsky inspirovaným sociálním státem. Avšak právě sociální demokrat Gerhard Schröder (1998–2005) se vrací k čistotě zakladatelské ortodoxie Spolkové republiky Německo, když slučuje ministerstva práce a hospodářství a drasticky omezuje sociální dávky a zákony, zatímco reformátor Peter Hartz (2003–2005) dereguluje trh práce.

Ordoliberalismus je tedy zakladatelským a dominantním prvkem dějin západního Německa, avšak ještě jímm nebyl v počátcích Evropského hospodářského společenství, vytvořeného Římskou smlouvou z roku 1957, jejímž německým vyjednavačem byl sice přesvědčený ordoliberál, ale přesto představovala kompromis. Snižování celních překážek uvnitř Evropského hospodářského společenství odpovídalo jednomu z ordoliberálních požadavků, naproti tomu zásady společného vnějšího cla a komunitární preference z něj vybočovaly. Stejně tak Římská smlouva mluví jen o soutěži nenarušené, nikoli volné. Jde o vytvoření poctivé soutěže mezi členy, která měla být prostředkem k dosažení jiných cílů. A pokud jde o společný zemědělský trh, jehož zavedení de Gaulle těžce prosadil, s garantovanými minimálními cenami vyjednávanými mezi státy nebo s nápravnými mechanismy trhu, jako je skladování při nadprodukci, ten představuje pro ordoliberála cosi téměř obludného. Sotva de Gaulle odejde, je systém postupně rozebírán, aby byla společná zemědělská politika očištěna od všech prvků… zemědělské politiky a navrácena k posvátnému principu hospodářské soutěže.
Pod společným tlakem thatcherovského ultraliberalismu a německého ordoliberalismu se dogma nyní už „volné a nenarušené“ soutěže usazuje v samotném srdci Evropy jako nepřekročitelný horizont, a to mezi Jednotným evropským aktem platným od roku 1987 a vznikem Světové obchodní organizace v roce 1995. Tyto kroky stvrzují likvidaci dvou ze tří pilířů původního Evropského hospodářského společenství, a sice společného vnějšího cla a komunitární preference. Jediným historickým přínosem Jacquesa Delorse tak ve skutečnosti bylo dodat této zkáze socialistické a francouzské krytí.
Francouzský socialista François Mitterrand, když přišel s iniciativou jednotné měny, poskytl německému ordoliberalismu jeho nejmocnější zbraň a příležitost povýšit se na hlavní ideologii Evropské unie, založené Maastrichtskou smlouvou v roce 1992. A to ve chvíli, kdy se Spojené království, Dánsko a později Švédsko nebo Česká republika, státy sice liberální, ale nepřátelské vůči dogmatické a protidemokratické strnulosti této ideologie, rozhodly zachovat si měnovou svrchovanost, přičemž se jejich ekonomikám dnes daří mnohem lépe než těm v eurozóně.

V Maastrichtu tedy byla stanovena kvalifikační kritéria pro přijetí jednotné měny (maximální míra inflace a rozpočtového schodku, poměr dluhu k HDP a úroveň dlouhodobých úrokových sazeb), která nejsou založena na žádné racionalitě ani na žádném vědeckém důkazu. Když se následně Německá spolková banka rozhodla zvýšit úrokové sazby, aby odvrátila riziko inflace vyvolané veřejnými výdaji spojenými se sjednocením, musely totéž učinit i ostatní země, které stejnému riziku vystaveny nebyly, a zarazit tak vlastní růst, jen aby nedošlo ke zhodnocení německé marky, jež by ohrozilo stabilitu směnných kurzů, podmínku pro zavedení jednotné měny. Nesmyslnost tohoto projektu byla zjevná už při jeho zrodu. Nicméně jsme ji přehlíželi a cynicky usoudili, že posedlost měnou stojí za obětování několika továren a za několik nezaměstnaných navíc.

Od doby, kdy euro nabylo konkrétní podoby, se ordoliberální logika, kterou jednotná měna uvedla do pohybu, jen dále rozvíjela. Euro bylo zároveň jejím nositelem, záminkou i alibi. Důsledky jsou různé: privatizace na všech frontách, omezování sociálního státu směřující k jeho zániku, otevírání veřejných služeb hospodářské soutěži či jejich rozklad, liberalizace finančních trhů, dohody o volném obchodu včetně TAFTA (jež je ordoliberální svým obsahem i absencí jakékoli demokratické kontroly nad jejím vyjednáváním) a likvidace pracovního práva (jelikož plná zaměstnanost má vzejít jedině z nenarušeného fungování trhu práce). Směrnice o „vyslaných pracovnících“, která staví proti sobě chráněné a nechráněné zaměstnance a představuje mocný nástroj „mzdové zdrženlivosti“, nebo zákon El Khomri (viz kapitola 18), podobný mnoha dalším zákonům přijatým v zemích Evropské unie za poslední desetiletí, nejsou ničím jiným než praktickými projevy ordoliberální logiky spjaté s eurem.

Souběžně s tím vyvolává návrat k základnímu Pravidlu celou kaskádu disciplinárních textů. Pakt stability a růstu („růstu“ ale jen naoko, jelikož růstové složky evropských smluv bývají zcela prázdné), přijatý roku 1997, je prvním z nich. Následují v roce 2011 evropská nařízení „Six-pack“, poté Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii z roku 2012, obsahující velmi ordoliberální a velmi hloupou zásadu, že stát nesmí vydat více, než vybere, a roku 2013 přichází „Two-pack“, tedy další balíček nařízení. Ve výsledku je nedemokratická Evropská komise vybavena pravomocemi vyšetřovat a trestat vlády, které jsou automaticky nezodpovědné, neboť vzešly ze všeobecného volebního práva. Euro tak není jen ideologická svěrací kazajka, ale i metoda vládnutí.

A jako v každé ideologii ani zde není měřítkem výsledek. Pro historika je opakované přijímání zákonů o téže věci a jejich neustálé zpřísňování známkou toho, že nedokážou realitu ohnout podle svých představ. Pro ordoliberála však špatné výsledky nemohou vyplývat z podstaty Pravidla, nýbrž pouze z toho, že se dostatečně nedodržuje. Jediným řešením je tedy Pravidlo ještě zpřísnit, více dohlížet a více trestat. Politika, která prohrává, se nemění. Je třeba ji zpřísnit a klidně i přidat různé účetní vynálezy, různé triky či neupřímné odhady růstu, aby bylo možné předstírat její uplatňování a zároveň se pokoušet uniknout jejím ničivým důsledkům.

A tak jsme viděli Angelu Merkelovou, strážkyni kultu, a Wolfganga Schäubleho, velkého inkvizitora pověřeného přimět kacíře k doznání a pokání, jak od zemí sužovaných deflací požadují stále další „strukturální reformy“, které mají vytvořit podmínky pro „zdravý a trvalý růst“ a jejichž jediným účinkem je podněcování deflační spirály, jež vede ke stále větší nejistotě, nezaměstnanosti a bídě a diskredituje demokracii.

Jak daleko může toto popírání reality zajít? Až do takového stupně absurdity, že se lze obávat, že ordoliberálové, kteří v Evropě vládnou, dají raději přednost obrovským problémům řeckých, portugalských, španělských, italských, francouzských a dalších občanů před zpochybněním vlastního dogmatu a že s nimi nechají zemřít i demokracii. Nakonec totiž nezáleží na tom, že národy hynou, hlavně když euro přežije! Nezáleží na tom, že národy hynou, hynou-li uzdravené a v souladu s Pravidlem!

V Štrasburgu sa dnes odovzdávali Európske rady za zásluhy. Má to byť akási forma „štátneho vyznamenania“ určeného pre osobnosti, ktoré významnou mierou prispeli k zjednoteniu Európy. Hneď medzi prvými získal najvyššiu formu takéhoto vyznamenania Volodymyr Zelenskyj… A mňa to až uráža.

Pýtam sa, za čo. Ako tento skorumpovaný komik s výraznými autoritárskymi črtami prispel k integrácii EÚ, ktorej nie je ani občanom? Tým, že nás všetkých rozoštval a vyčerpal všetky naše zdroje tak, že Európa prežíva tú najhlbšiu krízu a úpadok od druhej svetovej vojny? Tak, že tieto peniaze aj so svojimi kumpánmi rozkradol a stavajú si za to nie vily, nie haciendy, ale paláce ako cári? Vari sa Brusel snaží prehlušiť a čo najviac bagatelizovať rozsah najväčšieho korupčného škandálu v európskych dejinách tým, že nám bude štrngať pred očami metálmi? Európsky parlament chce vyšetrovať Slovensko za kauzy, v ktorých ide v porovnaní s rozsahom ukrajinskej korupcie len o „drobné“, kým Zelenského ideme za rozkrádanie európskych peňazí vyznamenávať??? To úplne vážne?

Len ma, prosím, neoblbujte bájkou pre slabomyseľných, že Ukrajinci bojujú za našu slobodu. Táto vojna nie je spoločným bremenom. Nikdy ňou ani nebola. Je to vojna privilegovaných vrstiev, ktorí na nej bohatnú a ktorí do nej agresívne verbujú chudobných ľudí. Zatiaľčo bohatí sedia vo svojich prepychových sídlach a počítajú miliardy, ktoré zarobili na smrti svojich nešťastných krajanov, na Ukrajine nie sú prostriedky na základné veci potrebné pre život a chod štátu, na nemocnice, školy, na nič – na Ukrajine sa nájdu peniaze len na vojnu a na kaucie pre Zelenského skorumpovaných kamošov.

Do tých dodávok násilím nevťahujú Ukrajincov jazdiacich na bentleys alebo maserati. V náborových centrách nebijú do krvi deti poslancov. Nelámu prsty a nohy synom prokurátorov a ministrov, ktorí už dávno študujú v bezpečí na najdrahších univerzitách v zahraničí. Unášajú mladých bagristov, inštalatérov, pomocných robotníkov, nemajetných študentov, otcov rodín, ktorí sotva dokážu uživiť vlastné deti. Tak tu prestaňte tárať o tom, čo chcú Ukrajinci, lebo to buď neviete alebo o tom klamete. Drvivá väčšina Ukrajincov chce čo najrýchlejšie ukončenie vojny. Nechcú bojovať za Zelenského. Akým právom o nich hlasito rozhodujete vy a tlieskate tyranovi, ktorý tú vojnu potrebuje, lebo mu predlžuje moc?

Pri dnešnom odovzdávaní metálov došlo až k literárnej fraške. Keďže veľa poslancov EP odmietlo robiť Zelenskému štafáž, nahnali do lavíc úradníkov. A tak sa českí europoslanci Ondřej Dostál a Kateřina Konečná nestačili čudovať, keď ich miesta zostali obsadené a nadšené ovácie vrátane standing ovation pre ukrajinského uzurpátora zahrali bruselskí komparzisti… Viete, toto je niečo strašné. Mám až déjà vu, pretože presne takto isto som ako študent nenávidel tých skostnatených komunistických aparátčikov, ktorých mi títo noví sterilní mocipáni a ich poskokovia tak strašne pripomínajú. Správaním, zvykmi, frázami, celou tou predposratosťou pred papalášmi, všetkým. Máme to tu zasa. A táto mentalita sa nedá zlomiť voľbami. Európa je tehotná revolúciou.

.

Zdroj: www.facebook.com/ChmelarEduard

Analytik vystupující pod přezdívkou Aurelien píše, že politici a komentátoři Západu trpí „problémem klasifikace“: nové krize se snaží násilně vtěsnat do starých a známých modelů, například NATO, EU, studené války, „velmocenské hry“ či dělení států na prozápadní a proruské. Podle autora to brání pochopení skutečnosti, že dnešní svět funguje spíše jako proměnlivá mozaika dílčích zájmů, krátkodobých spojenectví a ad hoc spolupráce. Na příkladech Ukrajiny a Íránu autor ukazuje, že americká moc je mnohem omezenější, než se předpokládalo, zejména kvůli logistice, výrobním kapacitám, surovinám a regionálním aktérům. NATO ani EU podle něj nezmizí, ale budou ztrácet význam ve prospěch pružnějších uskupení států. Budoucnost bude méně přehledná, s dočasnými spojenci a soupeři podle konkrétní situace. Západ je na tuto složitost špatně připraven, protože ztratil regionální znalosti, strategickou pružnost i schopnost realisticky jednat.

.

Z institucionálního hlediska je však nepravděpodobné, že by NATO nebo EU zavřely své dveře. Existuje příliš mnoho pragmatických výhod, příliš mnoho způsobů, jak systém využít ve svůj prospěch, příliš mnoho problémů při pokusu o reprodukci byť jen malé části jejich funkcí a žádná šance na dohodu o tom, co by je mohlo nahradit. NATO je v každém případě stínem své bývalé podoby, vojenským trpaslíkem, pokud jde o nasaditelné síly, jehož zbývající síla spočívá v konzultacích a řešení rozdílů, které by jinak mohly hnisat a vytvářet skutečné problémy. Ale nikdo by dnes organizaci jako NATO nezakládal od nuly. Pokud jde o EU, její historie a to, co diplomaté nazývají acquis, tedy vše, na čem se od 50. let dohodlo a co se provedlo, samozřejmě nezmizí, a Komise například se svých namáhavě získaných pravomocí jen tak nevzdá. Ve skutečnosti je však otevřená institucionální válka velmi nepravděpodobná. Budeme svědky pomalého úpadku vnímaného významu Bruselu spolu s rostoucím sklonem řešit důležité otázky ad hoc skupinami se společným zájmem, jejichž složení se bude lišit podle tématu – stejný sklon, který jsem zmínil dříve.

Výše uvedené se týká hlavně, ale ne výlučně, širších důsledků ukrajinské války, ale je zřejmé, že širší důsledky íránské války budou ještě hlubší, i když si zatím nemůžeme být jisti, jaké budou: závisejí totiž částečně na věcech, které se ještě nestaly. Je však třeba zmínit několik doplňujících bodů. Jedním z nich je konečně široké uznání významu strategické odolnosti a strategických aktiv jako politických a dokonce vojenských pák. Samozřejmě zde není vlastně nic nového, jen to, že fixace na hrubou numerickou vojenskou sílu a „ekonomickou“ sílu ve smyslu širokého používání dolaru zastínila určité věčné pravdy. Jednou z nich je, že války lze vést pouze tehdy, máte-li k tomu prostředky, a tyto „prostředky“ se v průběhu staletí proměnily – od lidských sil, peněz na výplatu vojáků a jejich zásobování až po výrobní kapacitu a přístup k těžbě a zpracování surovin, součástí a polotovarů. Západ již několik desetiletí věří, že války budou krátké a levné a že základy vojenské schopnosti lze nakonec koupit na volném trhu, pokud je cena správná. Ale éra válčení založeného na financích, pokud vůbec někdy existovala, ustoupila věčným pravdám válčení založeného na zdrojích.

Někdy jsou výsledky téměř komicky banální. Tisíce námořníků amerického námořnictva rozmístěných u Perského zálivu, kteří nemohou zakotvit v žádném přístavu, musí být nějak nakrmeni a napojeni, jinak se stanou neúčinnou bojovou silou. (A představte si, co by třeba epidemie chřipky udělala s posádkou letadlové lodi.) „Embargo“ na vývoz íránské ropy tak vydrží jen tak dlouho, dokud USA budou moci udržet lodě na pozicích, aby ho prosadily. Dlouho tvrdím, že projekce síly se z čistě vojenských důvodů stává zastaralým konceptem, ale k tomu nyní můžeme přidat i železná omezení logistiky. Projekce síly se v minulosti opírala o bezpečné základny, jako je Kypr nebo Džibuti (dokonce i malý Ascension se v roce 1982 ukázal jako neocenitelný). Na Blízkém východě a v Asii již tyto základny prakticky neexistují a samotné náklady a složitost udržování rozsáhlých sil nasazených po celé měsíce tisíce kilometrů od domova, stejně jako opotřebení vybavení, jsou od určitého bodu neúnosné. Neméně závažným problémem jsou důsledky minulých předpokladů o krátké vítězné válce, které vedly k vyčerpání zásob logistických podpůrných plavidel a zásob, které mají přepravovat.

Ale samozřejmě je jedna věc uznat důležitost těchto otázek a zcela jiná věc s tím něco udělat. Dolary jsou užitečné pouze tehdy, pokud za ně můžete koupit věci, které vám lidé chtějí prodat. Lodi nelze natankovat, rakety vyrobit ani radarové vybavení nasadit pomocí dolarových bankovek. Vzhledem k tomu, že Západ má omezené zásoby surovin, že velká část světových zásob těchto surovin je pod kontrolou zemí, které nemají se Západem dobré vztahy, a že mnoho základních součástí vojenského vybavení a související logistiky se vyrábí daleko ve státech, které si uvědomují, jakou páku jim to může poskytnout, můžeme se těšit na vznik nejrůznějších zajímavých politických konfigurací, často ad hoc a navzájem nesouvisejících.

V jistém smyslu je to právě toto, spíše než podoba budoucích válek, co je předmětem primárního zájmu. Koneckonců, křemíkové čipy se ve vojenské technice používají jen okrajově: umožňují mi také psát tato slova a vám je číst. Myšlenka, že „Evropa“, natož „NATO“, může mít v těchto otázkách organizované vztahy například s Tchaj-wanem, natož s Čínou, se mi jeví jako směšná. Státy, které mají věci, které Západ chce, budou z finančních a politických důvodů rozehrávat západní národy proti sobě a mohou za to požadovat vojenské a jiné ústupky. Západ se možná bude muset znovu naučit, národ po národu, co věděly staré obchodní národy: nejlepším zdrojem stability jsou dobré vztahy s dodavateli věcí, které potřebujete, a ne jejich ohrožování.

Další věcí je pro Západ násilná a nevítaná lekce o složitosti skutečných strategických situací, a zejména o roli a významu místních aktérů, jednotlivě i kolektivně, a jejich složitých vztazích s většími státy. Již více než století je populárním západním kulturním modelem světových krizí „Velká hra“, odehrávající se mezi velmocemi, v níž jsou místní obyvatelé trpícími, ale jinak většinou neaktivními postavami. Samotný termín pochází z nové masové populární literatury konce devatenáctého století, ačkoli realita byla poněkud méně velkolepá, než ji rádi vykreslovali spisovatelé jako Kipling. Ve skutečnosti se říše dostávaly do konfliktů na svých hranicích již tisíce let: v tomto případě šlo jednoduše o to, že expandující Romanovská říše začínala ohrožovat britské obchodní trasy do Indie, a tak obě strany dělaly, co mohly, aby posílily své vlastní postavení a oslabily postavení nepřítele, aniž by se uchýlily k válce, která by byla strašně nákladná a velmi obtížná.

Ale díky vlivu populárních spisovatelů, jako byl John Buchan, kteří čerpali ze starých klišé o židovsko-zednářských spiknutích a přidávali k nim nová související s aktivitami finančníků a výrobců zbraní, našla populární kultura minulého století způsoby, jak vysvětlit (nebo alespoň zdůvodnit) události, které by jinak bylo obtížné interpretovat, v jasných intrikách velmocí. A vlády často následovaly tento příklad. To bylo patrné již v roce 1917, kdy britská a francouzská vláda označily bolševiky za „německo-židovské žoldáky“ najaté Berlínem, aby vyřadily Rusko z války a zajistily německé vítězství. A jelikož bolševici skutečně vyjednali separátní mír, byl to pro všechny dostatečný důkaz, že šlo od samého počátku o spiknutí.

Tento redukcionistický způsob chápání světa pravděpodobně dosáhl svého dna během studené války, kdy byly celé komplexní konflikty zredukovány na „prozápadní“ a „prosovětské“ frakce, jako by to něco vysvětlovalo. (Vzpomínám si, jak jsem jednou hrál stolní válečnou hru o etiopsko-somálském konfliktu v Ogadenu. V době mezi návrhem hry a jejím vydáním prošla „prozápadní“ Etiopie revolucí a stala se „prosovětskou“.) Někdy to však mělo důležité dopady v reálném životě. Sovětský svaz tak v rámci své širší africké politiky podporoval Africký národní kongres v Jižní Africe a ANC tuto podporu přijal, protože neměl žádné jiné zdroje pomoci. Bylo sice pravda, že mnoho kádrů ANC bylo vyškoleno v Moskvě (setkal jsem se s nemalým počtem z nich) a že ANC měla nadstavbu marxistické terminologie a myšlení, která se k danému regionu příliš nehodila, nicméně na počátku 90. let byla většina vedení ráda, že se může odvrátit od Sovětského svazu a získat větší podporu ze Západu. Moskva ve skutečnosti ze svých let podpory získala málo nebo nic: typický příběh zapojení velmocí.

Nicméně vzrušené lidové interpretace a obvinění z „zasahování“ a „destabilizace“ byly v té době snadno pochopitelné a těžko vyvratitelné a v malém měřítku mohly mít jistou klamnou věrohodnost. (Lidé určitého věku si vzpomenou na „prosovětskou“ Indii a „prozápadní“ Pákistán.) Jedním z velkých intelektuálních problémů konce studené války byl tedy náhlý konec soupeření supervelmocí a s tím spojený nedostatek zjevných nepřátel, které by bylo možné obviňovat. Když se Jugoslávie začala rozpadat, západní vysvětlení vycházelo z toho, že to bude předehra k sovětské invazi (na kterou, abychom byli spravedliví, měli Sověti skutečně pohotovostní plány). Ale co se dělo teď? V letech 1991/92 jsem se zúčastnil řady evropských setkání, která byla téměř trapná ve svých odhaleních naprosté neznalosti Západu o této zemi a její historii, když byla Jugoslávie v podstatě jen levnou prázdninovou destinací. Nevyhnutelně jsme nakonec mluvili hlavně o sobě a o tom, co by „Evropa“ mohla udělat. Jeden pohled do bezedné propasti historie a vlády couvly a pokusily se uchýlit k normativnímu moralizování, což dopadlo tak, jak se dalo očekávat.

Náhlá absence Ruska jako globálního manipulátora a velmi pomalý nástup Číny vytvořily podmínky pro vyhlášení toho, čemu říkám hollywoodský hegemon: pokus přesvědčit americkou veřejnost a důvěřivé cizince, že USA po přelomu století nejsou upadající průmyslovou velmocí se stárnoucí armádou, ale imperiálním kolosem ovládajícím svět. Írán potvrdil to, co už měla Ukrajina dávno ukázat: ne že by tomu tak nebylo nyní, ale že tomu tak nebylo nikdy. V podstatě šlo jen o marketingový tah. Samozřejmě, že USA mají i dnes velkou vojenskou moc, ale jak jsem již mnohokrát poukázal, moc není něco, co existuje abstraktně. Koneckonců, slovo je příbuzné s francouzským pouvoir, které jako sloveso znamená „být schopen něco udělat“. Můžete mít veškerou teoretickou vojenskou sílu na světě, ale pokud s ní nemůžete udělat to, co chcete, je to irelevantní. V současné době USA nejsou schopny úspěšně zasáhnout na Blízkém východě proti Íránu, v Asii proti Číně nebo v Evropě proti Rusku, a na tom záleží.

O strategických důsledcích toho by se dalo říci mnoho, ale to až jindy. Zde chci jen zdůraznit, že si budeme muset intelektuálně zvyknout na svět, kde převládají akce a cíle místních obyvatel, a bude přinejmenším nutné pokusit se pochopit místní dynamiku. Už nemůžeme malé nebělošské národy abstrahovat jako postavy, které nehrají žádnou roli. V Perském zálivu tedy můžeme očekávat vznik některých krajně podivných, často dočasných strategických vzorců, protože národy přijímají krátkodobá opatření s krátkodobými spojenci, s nimiž mohou být v jiných oblastech v konfliktu. Překvapen bude pouze Západ. Je vysoce nepravděpodobné, že za pět let budeme schopni sestavit tým „proíránských“ států v Perském zálivu proti týmu „proamerických“. V minulosti to tak ve skutečnosti nikdy nefungovalo, a pod povrchem to tak rozhodně nebude ani v budoucnosti. Monarchie v Perském zálivu v minulosti usoudily, že přítomnost amerických a jiných zahraničních základen, personálu a dodavatelů, kteří jsou v podstatě rukojmími, je stabilizujícím faktorem a odradí od agrese státy, které se nechtějí zaplést také se Západem. Tento odstrašující model však zjevně již nefunguje a může být dokonce nebezpečný. Státy v regionu proto dospěly k závěru (stejně jako jejich protějšky v Evropě), že USA prostě nejsou užitečnou politickou protiváhou místních hrozeb a že budou muset hledat jiná, pružnější řešení.

Budeme si muset navyknout brát složitost regionálních konfliktů vážně a neodmítat místní aktéry jako „loutky CIA“ nebo jejich protějšky. Musíme si uvědomit, že skupiny mohou jeden den bojovat proti sobě a druhý den spolupracovat a že mají sbližující se, ale ne totožné krátkodobé zájmy. V Mali jsme právě byli svědky nepravděpodobného spojenectví z nutnosti mezi tuarégskými separatisty z FLA ze severu, JNIM, odnoží Al-Káidy, a místní pobočkou Islámského státu. První dvě skupiny spolupracovaly na obsazení regionálního hlavního města Kidal, zatímco obě islamistické skupiny, ačkoli jsou to zapřisáhlí nepřátelé, provedly rozsáhlou řadu útoků, při nichž zahynuli různí vládní představitelé a které silně otřásly mocí junty v Bamaku. Jakkoli se to západním analytikům může jevit jako bizarní, z pohledu aktérů to dává smysl: jak FLA, tak JNIM chtějí zničit moc junty na severu, a JNIM i IS chtějí zavést islámský režim, i když jejich konečné cíle jsou odlišné. Budou spolupracovat, dokud se jejich zájmy opět nerozejdou, a pak budou proti sobě znovu bojovat.

Tento druh situace – podobná panuje v Sýrii podél hranic s Libanonem – bude charakterizovat budoucnost a my budeme muset čelit výzvě ji pochopit. Aby toho nebylo málo, do těchto otázek jsou zapojeny také regionální mocnosti (Alžírsko, Turecko), které mají své vlastní agendy a budou s ostatními spolupracovat nebo proti nim bojovat v závislosti na tom, jak v danou chvíli vnímají své zájmy. A musíme přestat vnímat národy jako nevyhnutelné a neměnné celky s pevnými hranicemi: je důležité si neustále připomínat, že například Hizballáh není Libanon, stejně jako Ansar Allah není Jemen.

To bude, mírně řečeno, výzva, a politici a experti se ji budou snažit co nejvíce ignorovat, lpějíce na zastaralých představách o dominanci a hegemonii velmocí, tradičních institucích a národech světa seřazených v úhledných řadách jako soupeřící fotbalové týmy. (Právě jsem obdržel pozvánku, abych si přišel poslechnout přednášku vysokého úředníka OSN o potenciální roli OSN při řešení krize v Hormuzském průlivu. Ne, děkuji.) Ve skutečnosti je to pro Západ dost špatný okamžik na to, aby se svět stal radikálně složitějším. Kapacita a kvalita většiny západních vlád prudce klesá a málokterá z nich má dnes regionální odborné znalosti, jaké měla ještě před jednou generací.

U sdělovacích prostředků a „odborníků“ je to ještě mnohem horší. Staří zahraniční korespondenti jsou z velké části pryč a stážisté, kteří je nahradili, vědí o čemkoli jen velmi málo. A mezi „odborníky“, kteří chtějí být vlivní, nikoli respektovaní, je zuřivá soutěž o to, kdo vytvoří něco, co by mělo úspěch, takže budou produkovat to, co rozhodovací činitelé chtějí slyšet. Z toho vyplývá paradox, že většina „íránských“ expertů ve Washingtonu ve skutečnosti tráví čas psaním o tom, co by USA měly dělat, a ne o situaci v zemi, o které často vědí jen málo. Pro alternativní média je to ještě horší: málokterá mají čas nebo šíři znalostí, aby se náhle přesunula od komentování situace na Ukrajině ke složitosti vztahů mezi monarchiemi v Perském zálivu. Je tedy pravděpodobné, že i ty nakonec budou svým posluchačům říkat to, co chtějí slyšet, jak to mnozí stejně dělají už teď.

Celkově vzato tedy bude Západ konfrontován spíše s odhalením a rozvojem toho, co vždy leželo v základech starého modelu světa, než s nějakým novým modelem. Bohužel pochopení toho, jak svět nyní funguje, předkládání rozumných návrhů a jejich realizace vyžadují přesně ty dovednosti a kompetence, které západní vlády a západní společnosti v poslední generaci nebo déle pečlivě ničí. Není to dobře.

.

Zdroj: aurelien2022.substack.com

Analytik vystupující pod přezdívkou Aurelien píše, že politici a komentátoři Západu trpí „problémem klasifikace“: nové krize se snaží násilně vtěsnat do starých a známých modelů, například NATO, EU, studené války, „velmocenské hry“ či dělení států na prozápadní a proruské. Podle autora to brání pochopení skutečnosti, že dnešní svět funguje spíše jako proměnlivá mozaika dílčích zájmů, krátkodobých spojenectví a ad hoc spolupráce. Na příkladech Ukrajiny a Íránu autor ukazuje, že americká moc je mnohem omezenější, než se předpokládalo, zejména kvůli logistice, výrobním kapacitám, surovinám a regionálním aktérům. NATO ani EU podle něj nezmizí, ale budou ztrácet význam ve prospěch pružnějších uskupení států. Budoucnost bude méně přehledná, s dočasnými spojenci a soupeři podle konkrétní situace. Západ je na tuto složitost špatně připraven, protože ztratil regionální znalosti, strategickou pružnost i schopnost realisticky jednat.

.

Jednou z největších obtíží, s nimiž se potýkají politici a odborníci při snaze pochopit změny ve světě, je to, co nazývám „problémem klasifikace“. Většina změn, které se jeví jako náhlé a bouřlivé, má tři společné rysy. Prvním je, že ve skutečnosti nejsou náhlé, ale vyvíjely se po dlouhou dobu, často nepozorovaně, a proto nebyly chápány. Druhým je, že do děje zasáhla nějaká událost, často neočekávaná, která tyto dříve skryté změny náhle zviditelnila. Třetí je, že téměř ve všech případech se tyto změny řídí jednoduchými pravidly, která platí již tisíce let, ale obvykle se o nich v učebnicích politiky a mezinárodních vztahů nemluví.

Lidé, kteří mají málo času a často i málo porozumění, jsou tedy zcela překvapeni a kladou si otázku ne „Co se to tady děje?“, ale spíše „Které minulé události nebo jakému modelu se to nejvíce podobá z věcí, o kterých vím nebo o kterých jsem slyšel?“ Odborníci a politici se velmi rychle pustí do intelektuálních sporů o to, zda se jedná o nové X nebo nové Y, či zda je to nejnovější příklad procesu Z, o kterém včera četli. V našem moderním světě se neočekávané události mohou během několika hodin objevit ve všech mezinárodních médiích, doprovázené komentáři, které sahají od těch snad užitečných přes beznadějně zmatené až po úmyslně lživé, a vlády musí reagovat, i když nemají čas a často ani prostředky na to, aby skutečně pochopily, co se děje. V politickém a mediálním světě tedy probíhá soutěž o to, jak události – tak, jak se jeví – vtěsnat do nějakého již zažitého a tedy známého vzorce. Situaci zhoršuje skutečnost, že téměř od prvních minut jsou vlády a další subjekty obtěžovány médii, aby reagovaly na situace nebo vývoj, které mohou být zcela nejasné a dokonce fiktivní („Pokud se tyto nepotvrzené zprávy ukáží jako pravdivé…“).

To platí na mnoha úrovních a je to výsledkem nejen samotné rychlosti a nejistoty vývoje, ale také existence těchto starých modelů, jak institucionálních, tak behaviorálních, které jsou odborníkům známé a které se jim jeví jako přirozené a nevyhnutelné. Minulost, nebo alespoň naše interpretace minulosti, utváří náš způsob uvažování o přítomnosti a budoucnosti a do značné míry omezuje interpretace, které jsme schopni přijmout, a možnosti, z nichž můžeme čerpat při hledání možných řešení. V případě řešení a institucí může být tato napodobenina dokonce záměrně vyhledávána ve snaze konkurovat bohatším a rozvinutějším zemím. Africká unie byla například výslovně vytvořena podle vzoru EU (která poskytuje velkou část jejího financování) a obavy, které mnozí z nás tehdy měli, že výsledek bude nepřiměřeně ambiciózní, byly, myslím, alespoň částečně oprávněné. Podobně jsem byl mnohokrát dotazován, zda by bylo možné zavést nějaký model EU k řešení problémů Blízkého východu, a to ne proto, že by lidé tuto myšlenku nutně důkladně promysleli (viz krátká a nešťastná historie Sjednocené arabské republiky), ale proto, že tento model je dobře známý a je spojován s bohatými a obecně stabilními státy. (Nadšení obvykle ochladne, když lidem připomenu, kolik generací strašného násilí bylo zapotřebí k dosažení politického konsensu, který umožnil vznik EU. )

Zůstaneme-li však na chvíli u institucí, zajímavé je, jak podmíněné ve skutečnosti většina z nich je a do jaké míry jsou produktem konkrétních míst a dob. To tedy ze své podstaty omezuje jejich širší použitelnost: „nová instituce X“ dává smysl jako řešení krize pouze tehdy, jsou-li základní situace alespoň v hrubých rysech srovnatelné. Podobně je mnoho zdánlivě univerzálních pravidel nebo běžných způsobů chování v mezinárodních vztazích ve skutečnosti stejně vysoce specifických a v mnoha případech jsou produktem teoretických modelů vytvořených v konkrétním politickém klimatu, neovlivněných vpádem všední zkušenosti. Není divu, že často máme potíže pochopit, co se děje, protože klademe špatnou otázku. Ptát se například: „Připomíná to událost X, která se stala loni? „Stojí za tím vším velmoc Y, nebo spíše velmoc Z? Jde tu o (doplňte komoditu)?“ nebo „Je to pokus o vytvoření nové (doplňte organizaci)?“ vás s největší pravděpodobností nikam nedovede, pokud jde o pochopení toho, co se děje, natož o předpovídání budoucnosti, ale má tu výhodu, že neshody úhledně zařadí pod nadpisy, které znáte. Odtud plynou účinky problému klasifikace.

A abychom byli spravedliví, musíme uznat, že jakýkoli vážný pokus zabývat se složitostí i těch nejmenších událostí v odlehlých částech světa může vést k ohromující složitosti. Když se loni objevily první známky konfliktu na thajsko-kambodžské hranici, kolik lidí mohlo upřímně říci, že rozumí pozadí a dokáže souvisle vysvětlit, proč boje začaly? Vlády však k takovým otázkám musejí něco říci a obchodní modely mnoha internetových expertů závisí na okamžitém komentáři k hlavnímu tématu dne, takže se lidé uchylují ke stereotypům nebo klišé, která jim alespoň umožňují něco říci, a prosazují řešení (OSN? ASEAN?), o nichž alespoň oni a jejich publikum už někdy slyšeli.

Snová, téměř katatonická reakce Západu na souhrn pravděpodobných důsledků jak ukrajinské, tak íránské krize se dá částečně vysvětlit touto neschopností zasadit dnešní stále složitější události do již existujících struktur a modelů. (Vzpomínám si na amerického diplomata z roku 1990, který v mé přítomnosti řekl, že „historie se ubírá směry, na které nemá právo.“) Výsledkem může být jakási intelektuální poloparalýza, která vede k čistě reflexivnímu pokusu vtěsnat zdánlivě anarchické a neočekávané události do nějakého paradigmatu, jakéhokoli paradigmatu, což nám dává uklidňující dojem, že jsme jim skutečně porozuměli. Ve skutečnosti jsou paradigmata a používání historických precedentů mnohem častěji problémem než řešením a sklon k nadměrnému zevšeobecňování přináší mnohem více zmatku než objasnění.

První hlavní obtíž spočívá v předpokladu, že politika mezinárodních institucí funguje tak, jak si myslíme, na základě velmi úzkého výběru osvědčených modelů, a že tento výběr modelů představuje souhrn všech možných variant. Právě z tohoto důvodu se Západ zdá být neschopný správně pochopit například BRICS, který je obecně vnímán jako něco neurčitého mezi EU a NATO, zatímco ve skutečnosti se zjevně nepodobá ani jednomu z nich. Odborníci tak předstírají, že jsou zmateni tím, proč Rusko a Čína nevyslaly vojáky na obranu Íránu, protože jediné modely, které znají, naznačují, že by se tak mělo stát. (Rusko tedy „vrazilo Íránu kudlu do zad“, když nezačalo nepřátelské akce proti USA.) Pomineme-li na chvíli to, že většina lidí nechápe, co vlastně říká článek V Washingtonské smlouvy, faktem je, že tyto dvě národní seskupení nemají z hlediska svého původu a cílů prakticky nic společného, tak proč bychom měli očekávat, že se budou chovat podobně? Co se ve skutečnosti stalo, pokud víme, je to, že obě země poskytly Íránu nepřímou pomoc prostřednictvím technologické a zpravodajské spolupráce, protože tím oslabují vojenskou sílu USA jak obecně, tak v regionu, a v širším měřítku podkopávají hospodářskou a politickou sílu Západu jako celku. To jim oběma prozatím vyhovuje, aniž by to mělo vliv na jejich dlouhodobější soupeření nebo dokonce na konflikty v jiných částech světa. To není tak těžké pochopit, že? Ale představa, že BRICS, nemluvě o všech možných dalších ad hoc dohodách mezi státy, neodpovídá modelům NATO nebo EU, stále lidi mate. Co ti cizáci asi chystají?

Vracíme se k otázce, jaké jsou funkce a účely mezinárodních organizací, zejména těch, o nichž se veřejně nediskutuje. NATO a (dnešní) EU byly tedy velmi specifickými produkty své doby a okolností: Evropy zdevastované druhou válkou během jedné generace, ekonomicky a politicky vyčerpané a vystrašené z dalšího konfliktu či krize, ať už v souvislosti s nevyřešenou francouzsko-německou nevraživostí, nebo s ohromujícím zastrašujícím účinkem sovětské vojenské moci, případně obojím. Navrhovaná řešení – na jedné straně určitý druh zapojení USA jako protiváhy sovětské moci a na druhé straně určitý druh nadnárodních evropských struktur – byla tedy produktem velmi specifických okolností. A militarizace NATO z obav, že korejská válka je předehrou k bezprostřednímu sovětskému útoku na západní Evropu, byla produktem ještě výjimečnějších okolností: nikdy předtím neexistovala stálá vojenská aliance v době míru.

Proč by tedy mělo být cokoli z toho dnes relevantní? Proč by například zakládající dokument Africké unie měl obsahovat klauzuli o vzájemné obraně, když pravděpodobně žádná africká země nedokáže bránit své vlastní hranice před útokem, natož pak hranice někoho jiného? Na tuto otázku jsem nikdy nedostal uspokojivou odpověď, kromě: „Proto.“ Ve skutečnosti však stačí se v historii vrátit jen kousek zpět, abychom našli mnoho příkladů mnohem volnějších a podmíněnějších dvoustranných a vícestranných ujednání, krátkých smluv bez propracovaných struktur pro implementaci, které jsou lepším vodítkem k tomu, jak svět z velké části funguje, a to i dnes. Jak jsem již naznačil a jak nelze dostatečně zdůraznit, mezinárodní scéna není anarchická. Funguje vůbec jen díky rozsáhlému aparátu mezinárodních organizací, technickým normám, formálním i neformálním způsobům politické a hospodářské spolupráce a ad hoc koordinaci v oblastech společného zájmu. Zdaleka neplatí, že by se národy slepě snažily o zvýšení své moci a vlivu; většina z nich hledá příležitosti ke spolupráci s většími či menšími partnery, avšak především v nenápadných strukturách se skromnými cíli a někdy i krátkodobým časovým horizontem.

Tyto příležitosti tedy nemusí nutně tvořit součást nějakého většího a ambicióznějšího programu, veřejně uznaného a kodifikovaného, natož pak programu, který by byl výlučně určen pro dotčené národy. Například země, které jsou jinak ve vzájemném rozporu, mohou spolupracovat v oblastech, jako je boj proti organizovanému zločinu. Příkladem je trojstranný obchod s kokainem mezi Kolumbií, několika chudými západoafrickými státy a Evropou, který je nejjednodušší zastavit na moři, když je náklad přepravován ve velkém množství. Africké státy, které v jiných kontextech hlasitě protestují proti neoimperialismu, v tomto případě rády spolupracují se Západem. Kontext je jiný a prospěch je vzájemný.

„Vztahy“ tedy ani mezi velkými státy nejsou homogenní, ale hsou spíše mozaikou mikrovztahů v různých oblastech, z nichž některé mohou být snazší a produktivnější než jiné, některé mohou být výhodné pro jednu stranu, jiné pro druhou, a nemalá část přináší vzájemný prospěch: něco, co odborníci na mezinárodní vztahy podle mých zkušeností považují za obtížné nebo nemožné pochopit. Ti často žijí (nebo se tak alespoň zdá) ve světě, kde je jedinou realitou hrubá fyzická síla a kde velké mocné státy říkají menším státům, co mají dělat, a tím to končí. (Tento předpoklad je obzvláště běžný v alternativních médiích, která, jak to bývá, nekriticky přijímají analýzy tradičních médií, ale stěžují si na důsledky.) Když se tedy mluví o postavení menších národů, najdete tam dětské urážky jako „pudl“ a „lokaj“, které slouží jako náhrada za skutečné myšlení a analýzu.

Jen málokterý menší národ by to však viděl tímto způsobem. Například spojenectví s většími státy lze politicky i finančně proměnit v praktickou výhodu, může vám poskytnout lepší postavení ve srovnání se sousedy a konkurenty a může posílit vaši bezpečnost tím, že spojí větší mocnost s ochranou vaší nezávislosti. Pár slov podpory nebo hlas v Valném shromáždění OSN je za to malá cena. A samozřejmě od nepaměti menší státy obratně rozehrávají velké státy proti sobě, aby si zajistily výhody a ochranu. (Není nic cennějšího než přesvědčit velký stát, že je v jeho zájmu zaručit vaši bezpečnost.) To by nikoho nemělo překvapit, ale trvám na tom nyní, protože po Ukrajině a po Íránu očekávám, že uvidíme, jak se tato logika bude vyvíjet a rozšiřovat poněkud odlišným způsobem.

Ukrajinská krize nebyla předurčena k tomu, ale byla dobrým příkladem tématu, které bylo řešeno podle různých a často protichůdných krátkodobých tlaků, skrze které mezinárodní systém ve skutečnosti funguje, zejména na Západě. NATO pokračovalo po roce 1990, protože jeho členové cítili, že neexistuje žádný dobrý důvod k jeho zrušení, protože existovaly smlouvy, které vyžadovaly jeho další existenci, a především kvůli nedostatku zjevné alternativy. Doslova nikdo nechtěl návrat k anarchii ve stylu 30. let a neustále se měnícím spojenectvím ve střední Evropě. Ačkoli NATO nebylo pro západní mocnosti hlavní prioritou, s výjimkou konfliktů v Bosně a Kosovu a nasazení v Afghánistánu, panoval pocit, že vnáší trochu soudržnosti a logiky do vztahů mezi zeměmi, které mezi sebou vedly více válek, než by se dalo spočítat, a také dávalo USA hlas v otázkách evropské bezpečnosti a poskytovalo Evropě užitečnou transatlantickou protiváhu v případě krize s Ruskem, jakkoli nepravděpodobná se to mohlo zdát. Jako děravá trubka, o níž si řekneme, že ji jednou opravíme, se to nakonec všechno rozpadlo.

Zajímavé však je, že jelikož se pozornost soustředila jinde, nikdo si příliš neuvědomoval, že se základní realita od dob studené války již výrazně změnila, až dokud nebylo příliš pozdě. USA byly posedlé Irákem a Afghánistánem, Evropané byli posedlí důsledky brexitu, imigrací a snahou vybudovat soudržnou společnou zahraniční politiku. Zejména pro ty druhé nebylo Rusko přílišnou prioritou, kromě rituálních odsouzení po Krymu v roce 2014 a použití sankcí, aby se EU prezentovala jako aktér na světové scéně. Evropa v roce 2022 nevnímala Rusko jako skutečnou hrozbu: kdyby tak učinila, podnikla by alespoň nějaké konkrétní kroky k řešení této situace. Evropa však uvízla v časové smyčce: Podle ní bylo Rusko ekonomikou založenou na ropě se směšnou armádou a upadající mocností, se kterou se dalo zametat. Západní síly, výzbroj a výcvik byly natolik nadřazené všemu, co měli Rusové, že jakýkoli konflikt by byl krátký a vítězný.

Přestože se všechny tyto předpoklady rychle a důkladně ukázaly jako mylné, největším šokem byla v podstatě irelevantnost Spojených států. Je zřejmé, že Rusy neodradilo nevyhnutelné zapojení USA do krize. Evropští lídři nevěnovali dostatečnou pozornost skutečnosti, že americké síly v Evropě se ztenčily téměř na nulu a ty, které zůstaly, sloužily hlavně k operacím na Blízkém východě, a že velká část americké výzbroje byla zastaralá a nevhodná pro boj na Ukrajině, ani tomu, že americké zásoby byly omezené a nemohly být rychle nahrazeny. Kromě toho se o otázky obrany nezajímali natolik, aby si uvědomili, že i jejich vlastní síly se ztenčily téměř na nulu.

Navíc v minulosti vždy panovala naděje, že USA budou vnímat Evropu jako natolik významnou oblast zájmu, že se od ní nikdy neodvrátí a znovu se nestanou izolacionistickými. I během studené války panovala neustálá obava z nějakého řešení krize v Evropě mezi USA a Sovětským svazem nad hlavami Evropanů, protože nikdo si nebyl jistý, zda USA dodrží své smluvní závazky. Umístění amerických sil v Evropě jakožto faktických rukojmích bylo jedním ze způsobů, jak zajistit, že USA v případě nové krize nemohou jen tak utéci. Přesto je to v podstatě to, co nyní vidíme. Vztahy s Ruskem nejsou a už nikdy nebudou pro USA tak důležité jako pro Evropany a porážka na Ukrajině, byť ponižující, bude pro USA mnohem snáze stravitelná. Jsou to Evropané, kdo se bude muset vypořádat s troskami, které po ní zůstanou, a zapojení USA tento úkol spíše zkomplikuje. Na druhou stranu USA pravděpodobně stejně nebudou mít prakticky jinou možnost, než se z Evropy stáhnout a přenechat tam strategickou převahu Rusku.

Je pochybné, zda navzdory nářkům z Bruselu bude „Evropa“ schopna vystupovat vůči Rusku jako soudržný celek, a Moskva samozřejmě udělá vše pro to, aby takový jednotný přístup zmařila (ačkoli ani ona nebude chtít vyloženou anarchii). Faktem je, že celá Evropa bude žít ve stínu projekce ruské vojenské síly a bude se muset vypořádat s politickými důsledky tohoto stavu. To bude mít na jednotlivé země velmi odlišný dopad a nejpravděpodobnějším výsledkem bude řada volných a neformálních seskupení, která budou sdílet stejnou obecnou představu o tom, jak se k Rusku chovat, ale která budou zároveň jednat nezávisle nebo ve spolupráci se zeměmi z jiných seskupení. To vlastně není tak těžké pochopit, pokud pomineme veškerou teorii a podíváme se na to, jak se národy ve skutečnosti navzájem chovají. Jsou chvíle, kdy se zájmy národů shodují, a chvíle, kdy se neshodují. I když si národy rády zachovávají alespoň určitou soudržnost ve svých celkových zahraničněpolitických vztazích, existuje spousta případů, kdy například mohou podporovat různé politické nebo vojenské frakce, mít odlišné ekonomické zájmy nebo aktivně usilovat o spolupráci či nikoli, a to vše s tou samou zemí.

Můžete tedy zapomenout na nesmysly o nástupu „proruských“ vlád k moci. Celý diskurz o „pro-X nebo Y“ je pozůstatkem binárního, dualistického myšlení z dob studené války, a ani tehdy nebyl příliš užitečný. Dnes je v podstatě irelevantní. Budeme mít řadu států, které vidí své nejlepší zájmy v užším a méně konfrontačním vztahu s Ruskem: koneckonců, čeho vlastně dosáhne konfrontační vztah za pět let? Je pochybné, zda to pomůže i z hlediska domácí politiky. Můžeme očekávat, že sousedé se budou snažit koordinovat politiku vůči Rusku a že různé skupiny se budou snažit ovlivňovat politiku NATO a EU vůči této zemi. Ale krutou realitou je, že v tom hraje roli příliš mnoho různých zájmů, než aby se kdy podařilo dosáhnout větší koordinace než na čistě verbální úrovni.

.

Zdroj: aurelien2022.substack.com

Starší analýza Alastaira Crooka z jeho substacku Conflicts Forum, kterou uveřejňujeme proto, aby se neztratil celkový obraz – jak píše autor v závěru článku, Američané naléhavě potřebují být informováni o tom, jaká mocenská struktura je za útokem na Írán a jaké jsou její zájmy. A poté vést debatu o tom, kde Američané stojí a jak obnovit prvky, které by mohly vést k návratu státu řízeného vlastními zájmy amerických občanů.

.

Vzhledem k tomu, že se íránský konflikt vymyká kontrole, vyvstává otázka: „Jak se k tomu všemu postavíme?“ Západní propagandistický aparát — nejmocnější strategická zbraň Západu — opakovaně tvrdil, že americké síly dosahují nad Íránem rychlého a drtivého vítězství. Současně izraelští zpravodajští činitelé poskytují západním sdělovacím prostředkům informace, podle nichž v teheránském režimu přibývá známek zmatku a „chaosu“, a dodávají, že íránský řetězec velení je vážně narušen. A proč by taková tvrzení o drtivém vítězství nezaznívala? Trump zřejmě vstoupil do války s naprostou důvěrou v americkou vojenskou sílu, která měla zničit íránskou státní strukturu, její velitelskou síť i vojenské kapacity. Jeho generálové zřejmě obecnou představu o ničivém potenciálu schválili — byť k ní připojili několik „ale“, která patrně nepronikla do trumpovského způsobu uvažování. A přesně to pak Trump udělal — plošné „vyhlazení“, nepřetržité vlny bombardování z odstupu. Těm, kdo pochybují o jeho úspěchu ohledně zhroucení íránské státní struktury, jednoduše odpovídá, že budou ničit ještě víc. „Zabijeme víc jejich vůdců.“

Západní sdělovací prostředky (včetně izraelských) po úderech z 28. února ve svých souběžných reportážích rovněž oslavovala ničivou povahu rány zasazené íránskému politickému a vojenskému vedení. Nikdo se nepokusil kriticky promyslet dopad na stát, který se na asymetrickou odpověď na tuto válku připravoval 20 až 40 let. Nikdo se nesnažil domyslet skutečný účinek bombardování státu, který stáhl veškerou svou vojenskou infrastrukturu (včetně „letectva“) z povrchu a ukryl ji do hlubokých podzemních „měst“. Nikdo se nesnažil posoudit dopad atentátů na íránské politické a vojenské vůdce na náladu veřejnosti. Nikdo nepochopil, že íránská decentralizovaná „mozaika“ řízení může umožnit rychlou, předem připravenou reakci na dekapitaci vedení. Stejně tak se nepřihlédlo k tomu, že takto rozptýlená struktura vedení umožňuje Íránu vést dlouhou vyčerpávací válku proti USA a Izraeli — na rozdíl od americko-izraelského důrazu na krátké války, které neprověřují odolnost obyvatelstva. Veškeré hlavní zpravodajství se naproti tomu soustředilo na rozsah škod způsobených Teheránu a jeho obyvatelům — se samozřejmým předpokladem, že občanská destrukce a vysoký počet civilních obětí samy o sobě vytvoří opozici, která „povstane“ a „převezme“ otěže národního vedení.

To, že tak málo z tohoto konfliktu bylo skutečně promyšleno, odráží skutečnost, že USA stále více modelují své vojenské uvažování podle způsobu, který Izrael používá už dlouho — se zřejmě dalekosáhlými důsledky pro budoucnost Západu. Samozřejmě existují profesionální američtí vojenští důstojníci, kteří opakovaně varovali před nedostatky masivního bombardování jako samostatného strategického nástroje a tvrdili, že nikdy nepřineslo očekávané výsledky; jejich varování však měla jen malý dopad proti převládajícímu duchu „vyhlazení“. Samotný jazyk, který Trump a jeho tým používají k popisu Íránců jako „zlých“ a „vražedných podlidí zabíjejících děti“, je zjevně navržen tak, aby konflikt vyhrotil do té míry, že vyloučí jakoukoli jinou vojenskou strategii než další a další „vyhlazování“. Trump řekl novinářům z New York Times, že „se necítí být omezen žádnými mezinárodními zákony, normami, kontrolami ani protivahami“ a že „jediným omezením jeho schopnosti použít americkou vojenskou sílu“ je „má [jeho] vlastní morálka. Má vlastní mysl. To je jediná věc, která mě může zastavit.“ Údajně byl překvapen, že americký zákeřný útok na íránské vedení vyvolal okamžitou odvetu v podobě protiúderů na americké základny v Perském zálivu: „To jsme nečekali,“ řekl Trump; stejně tak nepředpokládal následné selektivní uzavření Hormuzského průlivu, přestože Íránci výslovně varovali, že udělají právě to. O riziku věděl, a přesto pokračoval – s tím, že si údajně „nemyslel“, že Íránci převezmou kontrolu nad tímto úzkým hrdlem v Hormuzu.

Podmínky, za nichž svět obchoduje s ropou a plynem

Důsledkem íránské kontroly nad přibližně 20 % světové ropy a podobným objemem plynu, které procházejí Hormuzem, je, že Írán získává jedinečný vliv na celou ekonomickou sféru založenou na dolaru. Zároveň to představuje zvláštní hrozbu pro státy Perského zálivu — protože Hormuz slouží také jako koridor pro hnojiva, dodávky potravin a mnoho dalšího. Selektivní uzavření Hormuzského průlivu proto nese druhotné ekonomické důsledky pro celý svět.

Proč tedy Izrael tak strategicky vyostřil konflikt útokem na íránské terminály přijímající plyn z pole South Pars, které Írán sdílí s Katarem? Izrael trvá na tom, že mu Trump k útoku dal zelenou. Trump odpověděl, že „Izrael dnes zaútočil na íránské plynové pole South Pars, aniž by o tom informoval Spojené státy nebo Katar.“ Útok na íránskou energetickou infrastrukturu zcela předvídatelně vyvolal recipročně další eskalaci v podobě íránských raketových úderů na energetickou infrastrukturu v Perském zálivu — a tím konflikt povýšil na úroveň vážné ekonomické války. V zásadě jde nyní o podmínky, za nichž bude svět moci nakupovat ropu a plyn. Budou odběratelé schopni nakupovat energii i v jiných měnách než v dolarech? Zdá se, že ano — Pákistán si dokázal vyjednat průjezd svého nákladu Hormuzem právě tímto způsobem, když prokázal, že náklad byl zakoupen v jüanech.

Ve hře tedy není jen americká vojenská přítomnost v regionu — kterou Írán požaduje ukončit — ale spíše íránské výzvy k úplnému ukončení obchodování regionu v dolarech. To by — pokud by Írán dosáhl svého — mohlo tvořit nepříjemnou bránu k pokračujícímu ekonomickému přežití států Perského zálivu. Tyto státy si možná brzy budou muset ujasnit, kde v této válce stojí. Na jedné straně se plně ponořily do amerického merkantilistického způsobu života. Írán však hrozí, že tento model rozbije. Na straně druhé mohou jejich budoucí vyhlídky — o nichž budou muset přemýšlet — záviset na íránském souhlasu s tím, aby jim bylo dovoleno Hormuzem proplouvat. Jestliže bude Írán svůj „nůž na krku“ globálního ekonomického systému používat selektivně — podle svých vlastních kritérií — je možné, že další státy (včetně evropských) budou nuceny usednout s Teheránem k jednacímu stolu, aby si zajistily svou budoucí ekonomickou prosperitu.

Neviditelné mocenské struktury USA

Nejde však jen o státy Perského zálivu, které budou muset zvažovat, kde stojí po této nepromyšlené a potenciálně velmi škodlivé ekonomické válce. Jsou i lidé v USA, kteří tvrdí, že i Američané si musí vyjasnit, kde stojí oni sami. Americký komentátor Bret Weinstein nedávno oslovil řadu Američanů, kteří stejně jako on aktivně podporovali Trumpa, ale nyní jsou zmateni a znepokojeni tím, že Trump přijal válku proti Íránu — zvláště když v důsledku toho visí jeho prezidentství na vlásku: „Proč by člověk, jako je Trump, který rozumí politice, udělal tak zjevnou chybu?“ V rozhovoru s Tuckerem Carlsonem Weinstein naznačil, že jednou z odpovědí je, že Trump ve skutečnosti nemá věci pod kontrolou: „My Američané musíme vést rozhovor sami se sebou — nejen o tom, v jak dezolátním stavu náš systém je a k čemu nás vede, ale i o tom, jak vlastně funguje. Co, kdo nás žene k tomu, co děláme.“

Otázka je hlubší než samotný problém, že Trump porušil svůj volební slib o „žádných nových zahraničních válkách“. Weinstein v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem poukázal na to, že už nějakou dobu (od roku 1961 nebo 1963) se americký systém zdá být skutečně v dezolátním stavu a už nejedná v zájmu Američanů. Ve skutečnosti se podle něj americké vládnutí zjevně stalo protikladným ke skutečným zájmům obyvatel USA — v mnoha oblastech od financí po zdravotnictví. A stát se od událostí z listopadu 1963 proměnil v „protiústavní“ strukturu, přesný opak toho, čím měly Spojené státy být. Weinstein tento stav připsal jakémusi „něčemu“, co nikdo nikde nevyhlásil, něčemu, co nelze přímo pozorovat. Naznačuje to „skrytou mocenskou strukturu“, jejíž kontrola a zájmy jsou neprůhledné: „Co ji pohání? Kdo přesně v tomto systému drží moc? To nevíme,“ tvrdil. Jaké jsou ty neviditelné zájmy, které USA vedly do této série zahraničních válek na Blízkém východě? Právě proto byla podle Weinsteina aféra kolem Epsteina tak zásadní: zveřejněné podrobnosti podle něj vykreslily mocenskou strukturu zahrnující tajné služby, peníze a korupci, což ukazuje na nevyřčenou ústavní a akutní bezpečnostní krizi uvnitř Spojených států.

Američané naléhavě potřebují být informováni o tom, co tato mocenská struktura je — a jaké jsou její zájmy. A poté vést debatu o tom, kde Američané stojí a jak obnovit prvky, které by mohly vést k návratu státu řízeného vlastními zájmy amerických občanů.

.

Zdroj: conflictsforum@substack.com 19. března 2026

Úvodní fotografie: Detail sochy Thomase Jeffersona z Národního památníku Mount Rushmore, zdroj: Scott Catron, prostřednictvím Wikipedie Commons