Rubrika: Mezinárodní vztahy

Ohlášený druhý text Aureliana ze Substacku, tentokrát se týká Íránu. Vyšel 11. března a v originále nese název A Farewell To Arms Supplies. Yet another essay on strategy and attrition warfare (Sbohem dodávkám zbraní. Další esej o strategii a opotřebovací válce).

.

Před několika týdny jsem publikoval text, o němž jsem doufal, že bude na delší dobu mým posledním esejem o strategii. Vzal jsem si v něm jako východisko Ukrajinu a popsal, jak politici i komentátoři nedokážou pochopit ani to, co mají přímo před očima, a už vůbec ne samotný pojem opotřebovací války. Netušil jsem, že se k tomu budu muset vracet tak brzy.

Jenže zmatek provázející americko-izraelský útok na Írán — sotva se to dá nazvat debatou — znovu ukázal, že těmto věcem nerozumějí ani ti, od nichž by se to očekávalo, a že rozhodnutí byla přijímána ve vznešené izolaci od současné reality i od reality, kterou lze v rozumných mezích očekávat v blízké budoucnosti. Možná je tedy opět čas připomenout několik jednoduchých skutečností o strategii a o tom, co je třeba k jejímu uskutečnění, a také pár poznámek k podivnému, ale zcela předvídatelnému typu asymetrické opotřebovací války, k níž, jak se zdá, směřujeme.

Nebudu se pouštět do otázek typu počty raket, technické parametry zbraňových systémů a podobně; to přenechám lépe informovaným, i když to ovšem nikdy neodradilo špatně informované, aby se do toho pustili po svém. A vyhnu se i podrobným komentářům k politice regionu, protože ačkoli v ní nejsem úplný nováček, zdaleka nejsem odborník a v Íránu jsem nikdy nebyl. (Ano, vím, že to jiné také nezastavilo.) Zaměřím se tedy především na otázky principu a doktríny, ilustrované několika historickými příklady, ve snaze vyjasnit, co se děje, co se pokazilo a jaké mohou být možné výsledky.

Každá příručka strategie, každý soubor poznámek z vojenské štábní školy vám řekne, že k vedení rozsáhlé vojenské operace potřebujete v zásadě tři věci:

• Jasnou představu o tom, čeho chcete dosáhnout, vyjádřenou tak, aby bylo bez nejasností možné říci, zda bylo cíle dosaženo, či nikoli. (Někdy se tomu říká „konečný stav“.) To je strategická úroveň.

• Plán souboru činností — vojenských, ale také diplomatických, politických a ekonomických — které vás při úspěšném provádění podle celkového záměru dovedou ke kýženému konečnému stavu. To je operační úroveň a právě tu Západ, zvláště anglosaský svět, historicky příliš dobře nechápal.

• A konečně nezbytné vojenské, politické, ekonomické a další zdroje, které vám umožní operační plán skutečně provést a postupovat ke konečnému stavu, aniž byste vyčerpali své prostředky nebo vás zastavil vývoj, který jste měli předvídat, ale nepředvídali.

Zdá se mi poměrně zřejmé, že současný útok na Írán nemá žádnou skutečnou představu o konečném stavu a zjevně ani neví, jak se k němu dostat. Zda má k dispozici potřebné zdroje, je asi až druhotná otázka, pokud není jasný samotný cíl — ale k tomu se ještě vrátíme.

Věci se kazí ve chvíli, kdy není splněna jedna nebo více z těchto podmínek. Začnu tou první, protože je očividně zásadní, v jistém smyslu nejobtížnější, a zpravidla je zdrojem většiny ostatních problémů. Když nevíte, kam chcete dojít, sotva tam dorazíte. Tato nejistota se však často maskuje bombastickými frázemi o „vyhrání války“, „obnovení stability“ nebo dokonce „vyslání signálu“. Ve skutečnosti je testem skutečného strategického cíle to, že není nutné se ptát „proč to děláte?“, protože odpověď je už patrná z formulace samotného cíle. Samozřejmě lze doufat, že konečný stav časem přinese i další žádoucí důsledky. Spojenecká vojenská kampaň proti Třetí říši měla například za cíl zničení Wehrmachtu a nacistického režimu a okupaci země. Tím vojenský úkol končil. Obnova země, vytváření nových politických institucí a potrestání zbývajících nacistických vůdců byly už úkoly politické, které vojenské vítězství umožnilo, ale které museli vykonat jiní. Současně navíc často probíhá řada paralelních činností ve spřízněných oblastech s vlastní dynamikou — například plánování okupační správy v roce 1945. Základní bod však zůstává: armáda musí dostat za úkol připravit plány k dosažení politického konečného stavu, jehož smysl i povaha jsou zřejmé a který lze objektivně posoudit.

To se ovšem ne vždy děje. Zvolím negativní příklad, který vás možná překvapí, ale dobře ukazuje, že jde o problém vlastní každému použití vojenské síly k dosažení politických cílů. Když v Bosně v roce 1992 vypukly boje a ve vzduchu panovala panika, nejistota a propaganda, ozývaly se ze všech stran výzvy k „intervenci“, aby se „zastavilo násilí“. Jenže „intervence“ zde nebyla strategií, ba ani vymezeným pojmem — bylo to heslo a neznamenalo nic víc než „něco udělat“. Nebylo možné definovat žádný realistický vojenský úkol v Bosně, ani teoreticky, a různé interní studie evropských vlád ukazovaly, že i pouhé uklidnění bojových oblastí by vyžadovalo 100 000 vojáků rozmístěných po celé zemi, kteří by po 4 až 6 měsících museli být vystřídáni čerstvými jednotkami, a to vše ve službě jakéhosi hypotetického operačního plánu, pokud by vůbec někdy vznikl. A takové síly v Evropě, jejíž armády byly stále převážně založeny na krátkodobé branné povinnosti, ani vzdáleně neexistovaly. Nebylo tedy splněno ani jedno ze tří kritérií. Média, řada politických lobbistických skupin i mnozí aktéři v OSN se s tím však nechtěli smířit, a tak nakonec vznikly jednotky OSN.

Aby se tyto jednotky mohly jmenovat UN Protection Force, tedy UNPROFOR, musely dostat alespoň nějaké poslání; tím se stal doprovod humanitárních konvojů, odtud jejich název. Nebyl stanoven žádný konečný stav, neexistoval žádný zřejmý smysl kromě onoho „něco dělat“, aby se mezinárodní společenství cítilo lépe — první podmínka tedy splněna nebyla. Síly nikdy nečítaly víc než 20 000 mužů, byly slabší než bojující strany a nemohly podnikat nic proaktivního. Neměly žádný operační plán, jen nepřetržitý déšť instrukcí a mandátů z New Yorku, které bylo obvykle nemožné splnit a které si navíc často vzájemně odporovaly. Mnohé z těchto „geniálních nápadů“ přicházely od států, které samy vojáky neposílaly. Druhé kritérium tedy také splněno nebylo. A konečně jen málokteré národní kontingenty byly schopny své úkoly skutečně plnit. Některé byly vyslány čistě proto, aby získaly zkušenosti nebo si vydělaly, a mnoha z nich bylo zakázáno zapojit se do boje. Podle povahy úkolu tak byla pro skutečné operace k dispozici snad čtvrtina nebo třetina sil, navíc na velmi rozdílné úrovni schopností. Nebylo tedy splněno ani třetí kritérium. Za těchto okolností je vlastně obdivuhodné, že UNPROFOR dokázal to, co dokázal — a za pouhé tři roky po sobě zanechal přes 200 mrtvých.

To, že je síla vytvořena a nasazena bez skutečné představy o tom, čeho má dosáhnout, je ve skutečnosti mnohem běžnější, než se obvykle připouští. Dějiny jsou plné zdánlivě hloupých rozhodnutí začít válku nebo posilovat neúspěch z důvodů, které ve zpětném pohledu působí šíleně a navíc bývají odtržené od tehdejší reality. Jenže tím se zakrývá širší problém: taková rozhodnutí se zřídkakdy přijímají z jediného důvodu a často vznikají působením různých tlaků a ambicí. Mohou také vycházet z částečně nebo zcela falešného chápání situace, anebo prostě jen z myšlenkového sebeukájení. Některá jsou motivována přehnaným sebevědomím, jiná strachem, že čekání situaci ještě zhorší. Podívejme se na několik příkladů a zkusme některé z těchto poznatků vztáhnout na současnou situaci kolem Íránu.

Jestli ještě někdy napíšu další historickou knihu, budu ji chtít nazvat Alternativa byla horší, abych zdůraznil, že většina rozhodnutí o válce a míru je suboptimální a často představuje výsledek hledání nejméně špatného řešení. Jedním z nejčastěji probíraných případů je japonský útok na Pearl Harbor v roce 1941. Když se v padesátých letech začaly objevovat první populární knihy o válce, jejich autoři nechápavě kroutili hlavou: co to Japonce proboha napadlo? Jak se mohli bezdůvodně rozhodnout zaútočit na mnohem větší a potenciálně silnější zemi? Dnes tomu rozumíme lépe: japonské hospodářství se pod tíhou sankcí blížilo kolapsu a v zemi zbývalo jen několik dní zásob ropy. Zároveň však chápeme, nakolik rozhodnutí souviselo s vnitřní politikou mezi armádou a námořnictvem a s rizikem vojenského převratu, pokud by japonská vláda dala najevo, že je ochotna ustoupit požadavkům na opuštění Mandžuska. Když válečné hry ukázaly, že plánovaný útok pravděpodobně selže, ale možná by mohl uspět, jevil se jako nejméně špatná z celé řady špatných možností.

Podobná logika jako by ovládala i myšlení pruského generálního štábu v roce 1918. Jestliže kapitulace byla nemyslitelná, pak pravděpodobná porážka při pokusu prorazit spojenecké linie a zmocnit se přístavů v Lamanšském průlivu byla lepší než jistá porážka, která by následovala, kdyby se neudělalo nic. Stejně tak populární historici nechápali, jak mohl Hitler na konci roku 1941 vyhlásit válku Spojeným státům. Hitler však usoudil — správně — že Spojené státy už jsou fakticky ve válce tak jako tak a že formální vyhlášení umožní německým ponorkám působit přímo proti americké lodní dopravě. Kromě toho válka v Rusku měla být brzy u konce a Británie měla být donucena ke smíru dávno předtím, než by USA mohly válku nějak významně ovlivnit. Jinými slovy, situace by se tím nezhoršila — a mohla by se i zlepšit. Podobných příkladů je celá řada: víme například, že sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1979 nebyla vedena velkou vírou v úspěch, jen ostatní možnosti byly ještě horší. A v novější době byla argentinská invaze na Falklandy v roce 1982 zoufalým manévrem hluboce neoblíbené vojenské vlády. Myšlenka, že Britové budou schopni a ochotni odpovědět, je zjevně vůbec nenapadla; pro Brity však byla ve hře samotná politická budoucnost vlády Margaret Thatcherové, takže jiná možnost nebyla.

S tím úzce souvisejí případy, kdy jsou státy do konfliktů vtaženy nebo se v nich postupně zaplétají hlouběji, aniž by kdy měly strategický cíl, ba často ani skutečné zdůvodnění — a někdy ani nebylo přijato jednoznačné rozhodnutí. I to je mnohem běžnější, než si lidé myslí, a často to souvisí s dopadem vnějších krizí. Klasickým příkladem je ruská mobilizace proti Rakousku-Uhersku v roce 1914. Rusové tehdy po válce s Vídní netoužili, ale cítili povinnost politicky silným gestem podpořit svého spojence Srbsko. Což ovšem znamenalo, že Prusové, pro něž bylo Rakousko-Uhersko jako spojenec spíše přítěží než výhodou, měli pocit, že je musí proti ruským hrozbám podpořit. A víme, jak to skončilo. Hledat ochránce a přimět ho, aby se v krizi cítil povinen postavit se na vaši stranu, je trik starý jako politika sama. A po čase začne ocas vrtět psem. Klasickým případem je Vietnam, kde se Spojené státy nechaly využívat vládou v Saigonu, která vykazovala úroveň korupce srovnatelnou s dnešní Ukrajinou, přesto však cítily povinnost ji podporovat, omlouvat její jednání a vynakládat životy i obrovské prostředky na její udržení u moci. To, že pak velmi vážení myslitelé s dýmkami a kostěnými brýlemi zpětně vyprodukovali důmyslná intelektuální zdůvodnění amerického angažmá ve vietnamském soukolí, nečiní washingtonské jednání o nic prozíravějším ani racionálnějším. Ostatně významným rysem studené války byla právě podpora velmocí pro nejrůznější odpudivé jednotlivce a režimy, pro něž pak musely hledat omluvy a sepisovat obhajoby, často z čistě krátkodobých taktických důvodů.

Silně podezírám, i když to nemohu dokázat, že něco podobného se stalo i v případě saúdského bombardování Jemenu. Saúdské letectvo mi kdysi někdo popsal jako „létající klub pro prince“. Nebylo bráno vážně jako skutečná vojenská síla, ale spíše jako ilustrace historické dohody, v níž Saúdové nakupovali zahraniční vojenskou techniku, aby si jednak zajistili přítomnost podpůrného personálu v zemi — fakticky rukojmích — a jednak vytvořili u dodavatelských zemí pocit závazku přijít jim v případě krize na pomoc. Představa, že se tato země začne tímto způsobem agresivně naparovat, musela Spojené státy znepokojovat, ale jejich závazky už byly tak hluboké, že nemohly couvnout. Je tedy docela možné, že USA Saúdům pomáhaly s plánováním misí a výběrem cílů právě proto, že důsledky opačného postupu by byly ještě horší.

Státy se ovšem také mohou ve svých strategických cílech prostě mýlit nebo v nich mít zmatek. Francouzi si mysleli, že pokud prohrají válku v Alžírsku, otevřou tím cestu sovětské invazi do Evropy z jihu. Oni i Britové si mysleli, že suezská operace je jediný způsob, jak zabránit Násirovi rozbouřit celou severní Afriku. Podobně v roce 2022 někteří komentátoři zcela vážně tvrdili, že pokud Západ nepošle zbraně Ukrajině, Čína tím bude „povzbuzená“ k útoku na Tchaj-wan či něco v tom smyslu. Americké představy o budoucnosti Iráku po invazi v roce 2003 byly v podstatě neomezeným cvičením v normativní fantazii. Naproti tomu dlouhodobé cíle mezinárodního společenství v Afghánistánu byly podrobné a přesné — vytvořit západní ráj, soudě podle dokumentů, které jsem viděl — ale bez sebemenšího náznaku, jak a vlastně proč by se takový stav měl kdy dostavit. Znovu tedy šlo o fantazii, spíše o „worldbuilding“ jako v nějakém románu.

Paradoxně právě to, že mnohá z těchto „zdůvodnění“ jsou natolik nesouvislá, fantastická, neúplná a dokonce vnitřně rozporná, činí zahajování vojenských dobrodružství snazším. Ne každý ve Francii se například obával sovětské invaze z nezávislého Alžírska, ale byla to jedna z několika překrývajících se a navzájem se posilujících představ, které umožnily tak dlouho pokračovat v katastrofální politice; kdyby existovalo jediné jasné zdůvodnění, válka by se tak dlouho netáhla. Je zřejmé, že současný americko-izraelský útok na Írán je učebnicovým příkladem. Nejde ani tak o to, že se strategické cíle ve Washingtonu mění ze dne na den, jako spíše o to, že existuje celá řada různých motivací, z nichž některé si vzájemně odporují, a zastávají je různí lidé, kteří pak při různých příležitostech před kamerami pronášejí různé věci. Všichni mají společné jen mlhavé přesvědčení, že Írán má být napaden. A je to klasická chyba komentátorů, když si myslí, že protože mnoho různých aktérů v hlavním městě nějaké země veřejně něco podporuje, musí existovat jednotná politika, natož dohodnutý plán. V mnoha případech se shodnou jen na vágních, ale působivě znějících strategických sloganových formulích — ve všem ostatním se prudce rozcházejí.

V případě Íránu je poměrně zřejmé, že americký establishment nikdy neodpustil — a nikdy neodpustí — ponížení spojené s pádem šáha a obsazením amerického velvyslanectví. (Z výroků samotného Donalda Trumpa je patrné, že tento pohled sdílí.) Zároveň je pro většinu lidí těžké to vyslovit nahlas, a tak různé washingtonské skupiny i jejich zahraniční přikyvovači nabízejí odlišná a často si odporující zdůvodnění, z nichž některým do jisté míry skutečně věří. Pokud to vidím správně, existují „střízlivější hlavy“ v tom smyslu, že si myslí, že vojenská kampaň není nejlepším způsobem, jak Írán zničit, ale jen málokdo skutečně prosazuje, aby se Západ naučil s Íránem žít. Náhlé změny v oficiálně vyhlašovaných „cílech“ tak jednoduše znamenají, že se do popředí dostal jiný způsob, jak Írán potrestat. S tím souvisí i hluboká, vědomě pěstovaná neznalost samotné země a její vnitřní politiky. A zajímavé je, že tahle neznalost není nová — sahá několik generací zpět. Víme to, protože jen málokteré téma moderních dějin bylo zkoumáno tak intenzivně jako neschopnost Spojených států předvídat pád šáha v roce 1978 a jeho nahrazení islámským režimem. Je zřejmé, že toto selhání bylo naprosté: jen málokterý americký diplomat mluvil persky a většina z nich se stýkala hlavně se západně orientovanou elitou podporující šáha, zatímco názory ulice přehlížela. V jistém smyslu dnes sledujeme podobný proces v opačném gardu, když Západ naslouchá kritikům režimu, většinou sekulárním liberálům. Ostatně samotná otázka míry „lidové podpory“ současného režimu se mi zdá špatně položená, možná dokonce bezobsažná, protože zjevně vůbec nebere v úvahu specifika situace v samotné zemi.

Rozhodnutí zaútočit na Írán má tedy hluboké historické kořeny, alespoň v případě USA (o Izraeli toho vím příliš málo, abych mohl soudit). Zdá se, že Donald Trump nasedl na jakousi mohutnou eskalační vlnu, zčásti vlastní výroby, zčásti vyvěrající z dlouholetého a hořkého resentimentu, a už z ní nedokáže seskočit. Před několika týdny nastal pozorovatelný okamžik, kdy bylo zřejmé, že válka je nevyhnutelná: ne proto, že by byla rozumná, ne proto, že by neexistovaly jiné možnosti, ne proto, že by měla vysokou šanci na úspěch, a už vůbec ne proto, že by bylo možné spolehlivě předvídat její důsledky, ale proto, že návrat zpět už tehdy nebyl možný. Trump se chytil do pasti, kterou si zčásti nastražil sám, a nedokáže z ní ven. A tak mu, jako tolika jiným před ním, nezbývá než se hnát dál v naději na zázrak.

Druhým kritériem je, jak si vzpomínáte, nějaký plán řady kroků, které společně povedou k cíli, jehož chcete dosáhnout. Jenže k tomu musíte mít definovatelný cíl, jak jsme viděli, a zároveň musí existovat určitý přenosový mechanismus, díky němuž tyto kroky mají — nebo alespoň mohou — vést právě k požadovanému výsledku. Jak jsem už mnohokrát naznačil v souvislosti s Ukrajinou, často to ve skutečnosti znamená jen předpoklad, že „se prostě něco stane“, načež bude nějakým kouzelným způsobem dosaženo cíle — v onom případě pádu stávajícího politického systému v Rusku. V případě Iráku se zdá, že se téměř vůbec neuvažovalo o tom, jak má požadovaný přechod k liberálně demokratickému západnímu státu proběhnout: prostě se předpokládalo, že k němu dojde. V Afghánistánu naopak, a to i kvůli zapojení velkého množství donorů a nevládních organizací, existovaly velmi podrobné předpoklady o budoucím vývoji rozděleném do jednotlivých fází. Problém byl v tom, že když jste se na ty fáze podívali blíže, neměly mezi sebou žádnou nutnou ani příčinnou vazbu a nebyl důvod předpokládat, že jedna fáze — například „porazit Tálibán“ — automaticky, nebo vůbec, povede k další — například „zavést západní instituce a právní stát“. Totéž platilo o Bosně. Už třicet let jsme po fázi 1 — tedy po ukončení bojů — uvízli ve fázi 2, v pokusu vytvořit multietnický stát západního typu s multietnickými politickými stranami. Jenže protože o takový výsledek v Bosně nikdo, kdo má skutečnou moc, příliš nestojí (ačkoli Západ naslouchá právě těm několika, kdo o něj stojí), zůstáváme zaseknutí na místě — a podle posledního vývoje se dokonce začínáme posouvat zpět.

Tento způsob myšlení — který najdeme i v pokrizové doktríně a plánech národní obnovy — má ve skutečnosti poměrně konkrétní původ v tom, čemu se říká teorie modernizace. Ta vznikla v padesátých a šedesátých letech z přesvědčení, že hospodářský růst a modernizace povedou k demokratickým, racionálním a sekulárním politickým systémům. O této teorii, jejím vlivu i jejích mezích jsem psal jinde. Pro naše účely je důležité, že po skončení studené války, po Fukuyamových textech a po zdánlivém pohybu nového Ruska směrem k západnímu modelu dostala nový impuls a stala se dominantním, byť většinou nevysloveným přesvědčením západních hlavních měst o tom, jak se všechny společnosti vyvíjejí.

Stojí za to připomenout, že ještě před několika generacemi se zdálo, že existují alespoň určité důkazy, které tuto víru podporují. Na Blízkém východě například modernizace začala během krátkého období západního kolonialismu po roce 1919: se sociálními změnami, včetně postavení žen, s masivním rozšířením vzdělávání, s otevřením vůči vnějšímu světu prostřednictvím výuky angličtiny a francouzštiny a s rozvojem politických stran západního typu. A skutečně od počátků nezávislosti v regionu ve čtyřicátých letech jsme byli svědky vzniku alespoň navenek moderních, sekulárních států s jistou nadějí na rozvoj skutečně demokratických systémů. Samozřejmě existovali reakcionáři a tradicionalisté, kteří se takovým změnám mohli pokusit zabránit, ale bylo možné je potlačit — a stejně stáli na špatné straně dějin.

Právě do tohoto souboru předpokladů vpadla nečekaně íránská krize let 1978–79 a obrátila jej naruby. Írán byl tehdy považován za učebnicový případ úspěšné modernizace, hnané neúprosně vpřed pevným, ale respektovaným vládcem, jemuž odporuje jen hrstka zpátečníků s dlouhými vousy. Naprosté selhání v předvídání nejen míry odporu proti šáhově Bílé revoluci, ale i vlivu a organizovanosti šíitského duchovního establishmentu, dodnes připomíná cosi jako zakopané dětské trauma v kolektivním nevědomí západní politické třídy. Připomeňme, že tehdy byla náboženská síla v západní politice téměř zanedbatelná. I v zemích, jako byla Francie či Itálie, kde církev sehrávala politickou roli, právě ustupovala před silami sekularismu. V jiných západních zemích, zejména v Británii, se zvrhla v instituci bezzubého humanismu, která už o náboženství jako takovém téměř nemluvila. (Pamatuji si metodistického kazatele z první poloviny sedmdesátých let, který zjevně četl Marcuseho a snažil se rozproudit debatu o represivní toleranci.) Muslimské komunity na Západě byly tehdy menší a z velké části neradikalizované. Politický islám byl doménou několika úzce specializovaných badatelů.

Není tedy divu, že Francouzi s podporou USA a snad i dalších usoudili, že bude chytrým tahem poslat ajatolláha Chomejního z francouzského exilu zpět do Teheránu, aby po odchodu šáha uklidnil situaci a pomohl zabránit převzetí moci protizápadními silami. Západ ovšem vůbec netušil, jak Chomejního chápat, jakou roli v Íránu hraje a jaký má vliv. Nabízející se modely zahrnovaly papeže, Martina Luthera Kinga či dokonce Gándhího. Představa, že by mohl být obratným politickým hráčem s vlastním programem a miliony stoupenců, byla zcela mimo rámec západní představivosti — a dodnes toto rozhodnutí i jeho následky představují bolestivou, nezhojenou jizvu v kolektivní psychice západních rozhodovacích elit. A tak podle velmi známého vzorce viníme Íránce za důsledky vlastních rozhodnutí a za následky, které jsme měli předvídat, ale nepředvídali — což je jeden z důvodů, proč je tolik nenávidíme.

Nejde však jen o Írán. Právě nesouvislé představy odvozené z teorie modernizace pomáhají vysvětlit i katastrofální selhání v Iráku: předpokládalo se, že Iráčané ponechaní sami sobě a zbavení zlého Saddáma se rychle vydají cestou k moderní liberálně demokratické tržní ekonomice, protože to je přece osud všech společností. Náboženské síly patří do včerejška, a tudíž je možné je přehlížet. Podobně byl příchod Islámského státu nejprve v Iráku a poté v Sýrii takovým šokem právě proto, že samotná představa náboženství nejen jako politicky mobilizační síly, ale jako úplného a nezpochybnitelného návodu k životu, byla na Západě od sedmnáctého století prakticky neznámá. (Ironií je, že teoretici Islámského státu považovali svůj model za velmi moderní, normativní a postnacionalistický, byť ne zrovna v tom smyslu, v jakém tato slova používá Brusel — ale to je látka na jindy.)

A obecněji, abych uzavřel druhý bod: nemůžete vypracovat operační plán, pokud nevíte, jak do sebe zapadají jednotlivé části společnosti, proti níž stojíte, a do jaké míry je moc soustředěna v té či oné oblasti. I u čistě vojenské kampaně — pokud pomineme variantu tzv. „kartáginského míru“ — musí nakonec někdo rozhodnout o kapitulaci. Během druhé světové války se Britové dlouho drželi představy, že bombardování přivede německé obyvatelstvo do takového zoufalství, že přinejmenším odmítne chodit do práce a ideálně pomůže svrhnout nacistickou vládu a vynutit si kapitulaci. Jenže neexistoval žádný přenosový mechanismus, jímž by německé obyvatelstvo mohlo dát najevo svůj názor, i kdyby se chtělo vzdát — navíc Rusům. Zato tu bylo gestapo. Zbytkový vliv teorie modernizace je dodnes tak silný, že západní politici i média automaticky předpokládají, že každá země je plná „lidí jako My“, připravených kdykoli převzít otěže vlády, a že naopak pokud v nějaké zemi vládnou „lidé ne jako My“, pak drtivá většina obyvatelstva jen čeká, až my tu vládu svrhneme za ně. A ano, je to opravdu tak hloupé, jak to zní.

Západ byl velmi špatný v odhadování síly a slabosti různých režimů, někdy i proto, že démonizoval jednotlivce, o nichž něco slyšel. Po léta se snažil zbavit srbského vůdce Slobodana Miloševiće tím, že podporoval jeho rozhádané politické oponenty penězi i úsilím — a pokaždé Milošević vyhrál. Když nakonec amputace Kosova vedla k jeho porážce ve volbách roku 2000 a k jeho svržení, Západ si gratuloval a bez dechu očekával prozápadního umírněnce, který ho nahradí. Dostal Vojislava Koštunicu, který považoval Miloševiće za měkkotu, a navíc velmi rozhněvané srbské obyvatelstvo. Stejně tak nedokážeme rozlišovat mezi osobními režimy, jako byla Asadova Sýrie nebo Kaddáfího Libye, kde odstranění vůdce uvrhlo vše do chaosu, a institucionálními režimy typu Egypta nebo Alžírska, které prostě běží dál. Když zemřel Robert Mugabe, mnozí očekávali, že se Zimbabwe zásadně promění. Nestalo se, protože Mugabe byl jen jednou součástí mocenské struktury ZANU-PF. Až zemře rwandský diktátor Paul Kagame, země se naopak klidně může rozpadnout, protože povraždil nejen většinu nepřátel, ale i většinu svých přátel. Tady tedy vidíme základní a typicky americkou chybu: předpoklad, že íránský režim je křehký, že po odstranění malé skupiny jeho vůdců se systém zhroutí a že „lidé jako My“ už stojí připraveni převzít moc.

Třetí kritérium — mít potřebné zdroje — se může zdát samozřejmé: vždyť se podívejte na všechny ty naleštěné letouny a lodě. Jenže vraťme se k mé dřívější eseji o opotřebování. Nejdůležitější je pochopit, že v konfliktech, jako je ten právě probíhající, znamená vítězství pro různé země různé věci. Otázka „vyhrají USA, nebo Írán?“ je přesně vzato bezobsažná, protože války nejsou fotbalové zápasy. Jediným relevantním měřítkem je, zda země dosáhne vlastních kritérií vítězství, která si sama stanovila. Je možné, že v tomto konfliktu „vyhrají“ obě strany, pokud budou americké cíle zpětně sníženy jen na to, že se Íránu způsobí bolest. Faktem však zůstává, že obě strany usilují o něco zcela jiného. Spojené státy se podle mého názoru v zásadě snaží Írán zničit a konečně vymazat hanbu roku 1979, i když to nechtějí veřejně říkat a místo toho formulují nejrůznější rozporné dílčí cíle. Íránci chtějí samozřejmě přežít, ale také vytlačit Spojené státy ze Zálivu a strategicky ovládnout region. Americký cíl je zjevně nedosažitelný — leda při teoretickém použití jaderných zbraní, které by zničily celý region: žádné množství škod způsobených letadly a raketami nemůže „zničit“ zemi, a cokoli menšího by bylo psychologicky neuspokojivé a vedlo by později jen k dalšímu násilí.

Jenže opotřebování je složitější, jak ostatně rozebíral už Clausewitz. A skutečnost, že strany mají asymetrické cíle i podmínky vítězství, znamená, že jednoduchá srovnání založená na opotřebování mohou být zavádějící. Nejjednodušší je dívat se na opotřebování v případě Íránu prizmatem relativní schopnosti dosahovat cílů. Jinými slovy: americké (a izraelské) cíle vyžadují, aby byly zachovány určité schopnosti na použitelné úrovni, zatímco íránské cíle vyžadují zachování podstatně odlišného souboru schopností. Kdo zničí víc letadel nebo — v rozumné míře — víc raket, nemusí být nutně „vítězem“. Stejně tak nejsou vždy rozhodující peníze. Může být pravda, že k sestřelení dronu, který stojí zlomek ceny, je zapotřebí interceptor za milion dolarů, ale to je zároveň irelevantní, pokud jedna strana není tak zdrojově omezená, že si už další interceptory nemůže dovolit. A to zjevně není tento případ. Jsme tak posedlí finančními propočty, že zapomínáme, že skutečná omezení válčení nejsou finanční, nýbrž velmi praktická. Když například dojdou suroviny, první reakce zní: „ceny porostou“. Ano, jistě — ale skutečný problém je, že těch surovin prostě bude méně a někteří zákazníci, včetně armády, se bez nich budou muset obejít. Drony nejsou jen levnější, ale také nesrovnatelně snazší a rychlejší na výrobu než interceptory a vyžadují mnohem méně vzácných a drahých součástek a materiálů, z nichž některé je čím dál obtížnější sehnat. Na druhou stranu Spojené státy z velmi praktických důvodů nemohou prostě přejít na výrobu a používání dronů, i kdyby pro ně dokázaly přes noc vytvořit doktrínu.

Aby tedy Írán „vyhrál“ — nebo přesněji řečeno aby neprohrál — musí si uchovat dostatek raket a schopnost je odpalovat, aby vytlačil Spojené státy ze Zálivu, a zároveň zachovat alespoň omezený systém velení a řízení i přijatelnou míru politické kontroly nad zemí. Spojené státy naopak musejí uchovat schopnosti zahrnující: zastavit drtivou většinu dronů, a to jak těch současných, tak těch, které teprve budou vyrobeny; udržovat v regionu po dobu nejméně několika měsíců velké síly; chránit tyto síly před útoky; zajistit, aby ztráty na životech zůstaly na naprostém minimu; po skončení turnusů nahrazovat personál stejně kvalifikovanými náhradníky; doplňovat lodím vše od paliva a munice po toaletní papír; opravovat lodní systémy, když se pokazí; mít bezpečný a funkční systém péče o raněné i o běžné nemocné; udržet v chodu složitá a drahá letadla v náročných podmínkách; zajistit odpočinek a střídání pilotů i pozemního personálu; zajišťovat dostatečné zásoby složitých a drahých náhradních dílů a munice; udržovat radary a průzkumné prostředky v provozu; a samozřejmě také zajistit, aby politická podpora války zůstávala co nejvyšší. A tak dále. (Nic z toho samozřejmě samo o sobě neznamená, že USA „vyhrají“, jen to, že alespoň tyto minimální podmínky musejí splnit, aby neprohrály. A různé typy a kombinace opotřebování mohou jakoukoli šanci na úspěch zcela zničit.)

Jenže za těmito minimálními požadavky, které je třeba chránit před opotřebováním, stojí celá řada dalších předpokladů, nad nimiž mají Spojené státy jen malou kontrolu. Velká část nezbytných surovin a klíčových vstupů, například křemíkových čipů, pochází ze zemí, které se na USA dívají s nelibostí. Ve skutečnosti nelze zaručit ani zajištění základních potřeb, jako jsou potraviny, spotřební materiál nebo náhradní díly — už jen kvůli chaosu, který samotná válka vyvolala. Za určitou hranicí už složité vybavení nelze opravovat v poli ani v jeho bezprostřední blízkosti. Kam a jak by Spojené státy dopravily neletuschopné letadlo k velké opravě, aniž by riskovaly, že bude během přepravy napadeno a zničeno? A kolik takových kusů by zvládly a jak dlouho by to trvalo?

Právem se říká, že americké síly, stejně jako síly většiny západních mocností, jsou optimalizovány pro malé, krátké války, v nichž lze předpokládat vzdušnou převahu. Jak jsem ale už dříve upozornil, prakticky všechny války jsou v nějakém smyslu opotřebovací a ukazuje se, že i „krátké“ války — ať už trvají dny, týdny, nebo kdo ví jak dlouho — velmi rychle podléhají různým formám opotřebování. Nejde tu ani tak o opotřebování politické a finanční základny, jako spíš o zcela hmatatelné tvrdé limity, které přinesli ti všichni chytří lidé, když všechno outsourcovali a zglobalizovali, zapomínajíce, že jednou ze základních věcí, kterou potřebuje každá armáda — ostatně každý složitý systém — je duplikace [kritických součástí, systémů, personálu, schopností k zajištění operačního úspěchu i v případě, kdy primární součástí, systřémy atd. jsou zničeny – pozn. red.]. Pamatujete? Zdá se pravděpodobné, že Západ už svou schopnost vést vážné operace po dobu delší než týden nebo dva do značné míry sám opotřeboval, a celková situace se spíše zhoršuje, než zlepšuje, protože schopnosti zničené v Íránu nebude možné rychle nahradit — a možná vůbec ne.

.

Zdroj: aurelien2022@substack.com

Tímto a příštím textem chceme představit dalšího výrazného anglicky píšícího analytika mezinárodních vztahů, který vystupuje na Substacku pod přezdívkou Aurelien. Oba dva texty se týkají strategie – první na Ukrajině, druhý v Íránu.

.

Doufal jsem, že se vyhnu psaní další eseje o válce na Ukrajině a jejích důsledcích, ale balast, který vyprodukovala nedávná Mnichovská bezpečnostní konference, spolu se skličující úrovní toho, co se kolem ní vydává za komentář, mi znovu připomínají, že Západ to stále nepochopil. Nemám tím na mysli jen představu, že by Rusko mohlo „prohrát“, protože když si nastavíte nemožné, zcela vykonstruované podmínky vítězství a pak se je symbolicky pokusíte Rusům vnutit, můžete samozřejmě vždycky tvrdit, že „prohráli“. A právě v posledních dnech se čtvrté výročí války stalo záminkou pro spoustu podobně volných a nepoučených výkladů. Nakonec se nevyhnutelně objeví i tvrzení, že „sice vyhráli, ale za příliš vysokou cenu“ — a to je tvrzení, které v podstatě nelze logicky vyvrátit, pokud si zároveň určujete, co přesně znamená „příliš vysoká“ a co se vůbec rozumí slovem „cena“.

Mám tím na mysli směs nevědomosti a myšlenkové neuspořádanosti. Obojí jsem už dříve zmiňoval v souvislosti se svým tvrzením, že porážka Západu je do značné míry porážkou intelektuální. Začněme tedy nevědomostí a zároveň rozlišujme mezi odmítáním připustit porážku, které je v zásadě politické, a neschopností porážku vůbec pochopit, což je selhání rozumové. V obou případech se uvažování odvíjí obráceně: vychází z předem daných závěrů a teprve potom zoufale hledá argumenty, které by tyto vnucené závěry podepřely. Začněme tím prvním.

V roce 2022 evropské vlády uvěřily, že Rusko invazí na Ukrajinu udělalo katastrofální chybu, a v bruselských hotelových barech to zapíjely šampaňským a zajídaly kanapkami. Předpokládalo se, že se zchátralá ruská vojenská mašinérie během několika týdnů, ne-li dnů, zhroutí, což vyvolá politickou krizi, povede k pádu Putina a nakonec i k jeho nahrazení nějakým umírněným prorozápadním nástupcem nebo něčím v tom smyslu. Když se to nestalo, přesunula se očekávání k představě, že Ukrajina bude dál bojovat s podporou západních zbraní, západního vojenského poradenství a západních sankcí proti Rusku. A pokud ruskou ekonomiku sankce samy o sobě ještě nesrazily na kolena, měla vše dokonat velká ukrajinská ofenziva roku 2023: dorazit zbytky toho, co v Moskvě ještě drželo pohromadě, svrhnout Putina a nahradit ho nějakým umírněným prorozápadním politikem či něčím podobným.

Teď, když se nenaplnil ani jeden z těchto scénářů a je zjevné, že už se ani nenaplní, zatímco politické, ekonomické i vojenské náklady nese Evropa a Spojené státy, západní metropole nezvládají nic lepšího než útěk do fantazií a kolektivní modlitbu za zázrak. Ostatně zničení Ukrajiny, které už probíhá, není ani tím nejzásadnějším problémem, jakkoli by pro Západ znamenalo katastrofální ponížení. Skutečným problémem je mobilizovaná, dobře organizovaná a bojem otužilá ruská armáda spolu s obranným průmyslem, a k tomu politická nálada v Moskvě, která se pohybuje od otevřené zatrpklosti až po neskrývanou touhu po pomstě. A sama válka — vskutku ironie dějin — výrazně urychlila vývoj i zavádění nových zbraní a schopností, jimiž Rusko dnes disponuje, zatímco Západ nikoli a možná ani nikdy nebude. To je tedy skutečně mistrovský výsledek. Takový stav věcí — politickou, ekonomickou a vojenskou slabost a zaostalost Západu — západní lídři nedokážou připustit, aniž by se jim nezhroutil celý myšlenkový svět. A tak to připustit nemohou. A proto musí přijít zázrak, který tomu zabrání.

Ale ani v tichých, důvěrných rozhovorech někde stranou tomu osvícenější západní disidenti ve skutečnosti nerozumějí. I oni jsou totiž stále produktem strategické kultury, která v zásadě nerozumí ani moderní válce ve velkém měřítku obecně, ani historickému a současnému ruskému vztahu k válce zvlášť. Není to ani tak výtka jako spíš konstatování: posledních pětatřicet let se o tato témata nikdo významný doopravdy nezajímal a ironicky právě knihy o dějinách 20. století představují možná nejsnazší, ne-li jedinou cestu, jak se do obou problémů vůbec ponořit. Vyšší vojenský velitel v některé západní armádě nebo velvyslanec při NATO se dnes navíc nejspíš narodil kolem roku 1970 a studoval právě v době pádu Berlínské zdi. Takový vojenský představitel pravděpodobně nikdy nevelel v operaci ničemu většímu než rotě, nanejvýš praporu, a možná sloužil jako štábní důstojník na velitelství některé mise OSN. Mírové operace, protiteroristické akce, vojenská pomoc a podobné činnosti jsou samozřejmě zcela legitimní vojenské úkoly a západní armády se na ně už dlouho organizují i cvičí. Problém ale spočívá v přesvědčení — na které jsem opakovaně upozorňoval — že další velká konvenční válka v Evropě je natolik nepravděpodobná, že nemá smysl pro ni vytvářet struktury, připravovat výcvik ani rozvíjet doktrínu. Přitom se víceméně vědělo, že Rusko tento pohled nesdílí, protože jeho geografická realita zůstala stejná jako vždy. Jenže Západ o Rusku příliš nepřemýšlel: považoval ho za upadající stát s neschopnou armádou a ten malý zbytek politické energie, který tématu věnoval, spotřeboval hlavně na pohrdavé grimasy a povýšené poznámky. Tím se Západ intelektuálně odzbrojil do té míry, že nakonec nebyl schopen pochopit ani to, co má přímo před očima — natož pak to, co se pod tím vším skutečně odehrává.

Způsob, jakým Rusko vede válku na Ukrajině, začíná dostávat určitou nálepku: „opotřebovací válka“. Říkám záměrně nálepku, protože jen málokdo zjevně opravdu chápe, co tento pojem znamená, zatímco až příliš mnoho lidí si pod ním představuje prostě nekonečné frontální útoky, dokud se útočník nakonec neprobije hrubou silou. (Rusové to takto očividně nevnímají.) „Opotřebování“ se pak často staví do protikladu k „manévrové válce“, chápané jako nadřazený, západní způsob boje, který byl vštěpován i Ukrajincům. Ti už podle této logiky měli dávno vyhrát — jenže z jakýchsi těžko vysvětlitelných důvodů se to nestalo.

Velmi rychle se ukáže, že tyto dva pojmy nejsou skutečnými alternativami, natožpak alternativami, mezi nimiž si lze prostě libovolně vybrat. Opotřebování je strategií vedení války na vysoké úrovni, kdežto manévrová válka označuje operační způsob, jak samotné boje organizovat, a vždy závisí na povaze konkrétního konfliktu. Má proto smysl začít právě opotřebováním, protože jde o pojem zasazený výš v hierarchii uvažování a do značné míry vystihuje, jak se ve skutečnosti vede většina, ne-li všechny války. Jak už jsem ale řekl, slovo „opotřebování“ v sobě snadno nese zavádějící představy a bývá spojováno s tupým, bezohledným mlácením do protivníka bez ohledu na vlastní ztráty. Ve skutečnosti však byla většina válek přinejmenším od raného novověku v určitém smyslu válkami opotřebovacími, a to z prostého důvodu: válka vyžaduje zdroje všeho druhu a ten, kdo o ně přijde dřív, zpravidla prohrává. Dobrým historickým příkladem je třeba to, že vojáky bylo nutné živit a platit — a k tomu bylo kdysi zapotřebí skutečných kovových peněz. Vládci v evropských válkách osmnáctého století proto například nechávali tavit kovové nádobí, a dokonce i kostelní stříbro, aby z něj razili mince na žold pro své vojáky. Tehdejší logika byla jednoduchá: kdo nemá čím platit, nemůže vést válku.

V době, kdy byly armády malé, fungovaly jen sezonně a bylo možné je postavit do pole jednoduše tehdy, když na to byly peníze, nepředstavovala samotná lidská síla ještě tak zásadní problém. Jenže schopnost Francouzské republiky zmobilizovat velké množství dobrovolníků, výskyt nepravidelných bojovníků ve Španělsku po francouzské invazi a postupné rozšiřování branných armád v průběhu 19. století změnily samotnou logiku války: o vítězství či porážce už nerozhodovaly jen prostředky, které měl panovník osobně k dispozici, ale zdroje celé země. Masové armády navíc vyžadovaly odpovídající zázemí — systém, který by dokázal evidovat, odvádět, cvičit, organizovat, velet a průběžně sledovat obrovské množství mužů, stejně jako doktrínu, jež by takové síly uměla účinně nasadit. K tomu bylo zapotřebí skladů, výcvikových prostorů a také mobilizační a dopravní infrastruktury, která by vojáky dopravila tam, kde jich bude třeba, alespoň stejně rychle, jako to dokáže protivník. Není proto divu, že se železnice velmi brzy stala jedním z klíčových nástrojů moderní války a že se říkalo, že pruský generální štáb svěřoval tuto oblast svým nejlepším důstojníkům.

Vojenská technika se od té doby vyvíjela rychle a státy nevstupovaly do války jen s tím, co už měly ve skladech a ve výzbroji, ale také se silou svého budoucího průmyslového výkonu. Mezi lety 1914 a 1918 se dělostřelecké granáty vyráběly v do té doby nepředstavitelných počtech, což vyžadovalo kvalifikované pracovníky, výrobní kapacity i přístup k potřebným surovinám. Poprvé také vznikla nutnost dělat promyšlená rozhodnutí o tom, jak co nejlépe využít muže a ženy, zejména ty, kteří disponovali průmyslovými dovednostmi důležitými pro válečné hospodářství. Současně prudce postupoval technický vývoj a s ním i potřeba specialistů v zázemí fronty — od dopravy a zásobování municí až po péči o tažná zvířata či řešení žoldu a potravinových přídělů.

Není proto nijak překvapivé, že chceme-li lépe porozumět dnešní válce na Ukrajině, měli bychom se podívat na první světovou válku jako na klasický příklad války opotřebovací — a právě tak ji dnes ostatně vykládají i historikové. Byla to opotřebovací válka v tom nejširším smyslu: obě strany se snažily oslabit protivníkovu celkovou schopnost válku vést, nejen ničit jeho jednotky přímo na frontě. Spojenci se pokoušeli Německo ekonomicky uškrtit, zatímco Němci nakonec sáhli k neomezené ponorkové válce. Obě strany experimentovaly s leteckým bombardováním. Obě také diplomaticky manévrovaly, aby do konfliktu vtáhly další země a získaly tím více lidských i materiálních zdrojů. V obou táborech — a zvláště u ústředních mocností — se zároveň hledaly a využívaly nové zdroje pracovních i vojenských sil s mimořádnou intenzitou. Britové i Francouzi se navíc ve velké míře opírali o lidský i hmotný potenciál svých impérií. Významnou roli hrála i relativní efektivita: teoretická mobilizační kapacita Ruska se nikdy nepodařila plně využít kvůli neefektivnosti a korupci. A v konečném důsledku Spojenci zvítězili především proto, že chápali, že vedou válku opotřebovací; Němci tomu rozuměli podstatně méně.

Nejzřetelněji se to projevilo na západní frontě. Po úvodním vzrušení z pohyblivých bojů roku 1914, kdy se zdálo, že válka by mohla skončit poměrně rychle, se konflikt brzy proměnil v onu zdánlivou patovou situaci, jakou si se západní frontou běžně spojujeme. Řečeno jednoduše: obě strany byly schopny držet souvislou frontovou linii od švýcarských hranic až k moři, a tím v podstatě znemožnily jakýkoli skutečně významný manévr. S přibývajícími měsíci a roky se obrana dále zdokonalovala a obranná taktika byla stále ničivější. Útoky samozřejmě podnikat šlo a v určité míře bylo možné do nepřátelských linií i proniknout. Jenže vzápětí nastoupily protivníkovy zálohy a dělostřelectvo, zatímco spojení s vlastními jednotkami bylo prakticky nemožné, takže většina dosažených zisků byla brzy ztracena. Ačkoli se útočné postupy během války výrazně zlepšily — díky pečlivě připraveným dělostřeleckým přehradám i nasazení obrněných vozidel — tento základní problém se nikdy nepodařilo vyřešit, navzdory tomu, že politici a média hlasitě volali po velkých průlomech, podobně jako to dnes činí v případě Ukrajiny.

Za těchto okolností nebyly samy o sobě postup ani ústup tím nejdůležitějším a každý zisk na bojišti mohl být vykoupen obrovskými náklady a jen nepatrným efektem. Foch, největší generál celé války, to pochopil a začal budovat opotřebovací mašinérii, která měla Německo nakonec zlomit. Přesto byl ještě před koncem války odvolán, právě proto, že se zdálo, že všechno postupuje příliš pomalu. Dohoda měla v zásadě k dispozici větší lidské rezervy i vyšší výrobní kapacitu než ústřední mocnosti. Dříve či později se to muselo projevit a Spojenci museli zvítězit — pokud budou ústřední mocnosti, zejména Německo, dál soustavně vyčerpávat. A ani odchod Ruska z války v roce 1917 Německu zásadně nepomohl: na obsazení a správu dobytých území potřebovalo tolik sil — podle některých odhadů až milion mužů — že se jeho problémy s nedostatkem lidí nijak výrazně nezmenšily.

Nástrojem k tomu byly opotřebovací bitvy: dělostřelecké bombardování mělo protivníka zabíjet, zraňovat a ochromovat a následné boje měly obráncům způsobit přinejmenším stejně vysoké ztráty jako útočníkům. Německo, které mělo menší zdroje, se mělo dříve či později zhroutit — a také se zhroutilo. Proto se navzdory tehdejší propagandě od bitev, jako byly Verdun a Somma v roce 1916, ani nutně nečekalo, že přinesou výrazné územní zisky. Na Sommě byly německé ztráty přibližně srovnatelné s britskými, jenže Němci si je mohli dovolit mnohem méně. Dobré plánování a schopné velení přitom mohly ztráty útočníka výrazně omezit: britská katastrofa na Sommě byla do značné míry důsledkem toho, že vojáci byli jen napůl vycvičení — útok byl původně plánován až na srpen, ale uspíšil se, aby odlehčil tlaku na Francouze. Francouzské jednotky na sousedním úseku fronty, které byly vycvičeny lépe, si vedly mnohem úspěšněji. A ani největší průlom závěrečné fáze války — německá operace Michael z roku 1918 — nepřinesl nic rozhodujícího: byť mohla západní vlády i veřejnost vyděsit, výsledkem byl jen výběžek fronty, který nikam nevedl a který nebylo možné ani zásobovat, ani účinně posilovat.

Upřímně, chcete-li porozumět tomu, jak Rusko vede válku na Ukrajině, nejlepší vstupní cestou je přečíst si v nějaké kvalitní historii západní fronty o spojenecké ofenzivě roku 1918. Spojenci tehdy Němce zatlačovali zpět krok za krokem, nikoli však prostřednictvím nějakých dramatických průlomů. Jenže Němcům už tehdy nezbývalo nic jiného než tento proces co nejdéle zdržovat a bylo zřejmé, že v konečném důsledku nemohou vyhrát. V mnohém je podobná i dnešní situace na Ukrajině — problémem ovšem je, stejně jako byl pro komentátory a politické vůdce v roce 1918, že to na první pohled nevypadá jako vítězství.

Jedním z důvodů je to, že se právě nacházíme v období, kdy technologie na bojišti zjevně zvýhodňují spíše obránce než útočníka. U dronů je to vidět obzvlášť jasně: útočník se musí odkrýt, zatímco obránce může zůstat skrytý. To ovšem neznamená, že by drony byly na taktické úrovni čistě obrannou zbraní — Rusové například postupovali pod krytím dronových rojů — ale v tuto chvíli přece jen relativně více prospívají obraně. Je ale důležité chápat, že i když to umožňuje udržovat „souvislou“ frontu, neznamená to, stejně jako to neznamenalo ani v letech 1914–1918, že Ukrajinci stojí podél celé linie kontaktu doslova rameno na rameni. Znamená to spíš to, že v této linii nejsou mezery a slabá místa, jimiž by mohl útočník manévrovat. Na Ukrajině drony částečně převzaly tradiční roli dělostřelectva při zamezování podobných průlomů, a proto je asi přesnější říci, že Ukrajina disponuje souvislou obrannou schopností, než mluvit o souvislé frontě v doslovném smyslu. To ve výsledku znamená, že Rusko musí vést válku opotřebovacího typu — a přesně to také dělá. Jenže protože cílem takové války není jen nepřátelská armáda, ale celková schopnost protivníka válčit, zaměřují se ruské útoky i na další prvky této schopnosti, zejména na komunikační uzly a energetickou infrastrukturu.

Západ měl vždy problém pochopit logiku opotřebovací války. Dokonce i strategické bombardování, které nakonec právě takto fungovalo, bylo ve třicátých letech původně pojímáno jako prostředek k jedinému, drtivému úderu, jenž protivníka okamžitě vyřadí z boje. Západ tedy nerozumí tomu, co dnes vidí na Ukrajině — a to je přesně ono intelektuální selhání, o němž byla řeč dříve — ale nerozumí ani povaze případné budoucí války s Ruskem, která by se vedla velmi podobně. Přitom se dá říci, že Západ už po celé generace v opotřebovacích válkách opakovaně tahá za kratší konec. Válku ve Vietnamu chápali komunisté jako válku opotřebovací, zatímco Spojené státy ji vnímaly spíše jako klasickou manévrovou válku. Víme, kdo vyhrál a proč: komunisté nakonec vyčerpali politicko-vojenskou schopnost Spojených států ve válce pokračovat a teprve poté přešli ke konvenční ofenzivě proti saigonské vládě. Podobnou logiku měly i vleklé konflikty v Alžírsku, Angole a Mosambiku, a do určité míry i v Jižní Africe. Právě to, že západní komentátoři tomuto typu války nerozumějí, vysvětluje jejich „fotbalový“ způsob komentování bojů na Ukrajině: Podívejte, Rusové tady postoupili o deset kilometrů! Podívejte, Ukrajinci tamhle znovu získali pět kilometrů! A teď si to Rusové vzali zpátky! Takové změny mohou být samozřejmě důležité, když padne nebo je znovu dobyto strategické město, významný dopravní a komunikační uzel nebo třeba vzdálený břeh velké řeky. Ve většině případů je ale podstatná jiná otázka: jak konkrétní výsledek bojů ovlivnil celkovou opotřebovací válku? A západním komentátorům zjevně ani nepřijde na mysl, že nerozhodná bitva, nebo dokonce neúspěšný útok, může být zcela přijatelný, pokud odvede ukrajinské zálohy z míst, která jsou ve skutečnosti důležitější.

Příklady západních porážek, o nichž byla řeč dříve — a k nimž můžeme připojit i Afghánistán a snad i Irák — jsou důležité i z jiného důvodu: do celé úvahy vnášejí faktor času. Západ chce a zároveň očekává rychlá, jasně čitelná vítězství. Jeho teoretici přitom podle mého soudu činí nebezpečné rozlišení mezi „vyhrát válku“ a „vyhrát mír“, jako by šlo o dvě zcela oddělené činnosti. Clausewitz by nad tím nejspíš jen podrážděně zavrtěl hlavou a připomněl, že smysl vojenského tažení je vždy politický a že tažení nekončí, dokud není politických cílů dosaženo — anebo dokud nejsou opuštěny. A jestliže vůbec netušíte, jak těchto politických cílů dosáhnout ve chvíli, kdy hlavní boje skončí, pak jste možná celé to tažení vůbec neměli začínat.

Západ měl historicky potíže s tím, aby si stanovil dlouhodobé cíle, držel se jich a dokázal k nim krok za krokem směřovat. Neznamená to, že by západní země postrádaly dlouhodobé ambice; ty se čas od času znovu vynoří v podobě nové iniciativy nebo dočasného oživení. Jenže systematické plánování a důsledné provádění jednotlivých kroků — tedy přesně to, co opotřebovací válka vyžaduje a co by bylo nutné i pro jakýkoli program „přezbrojení“ — nikdy nepatřily k hlavním přednostem Západu. Jako příklad opačného postupu lze uvést FLN, která převzala kontrolu nad Alžírskem díky pečlivě promyšlené dlouhodobé strategii, od níž se nikdy neodchýlila. Nejprve se musela prosadit jako jediný legitimní hlas domácího obyvatelstva, a to i za cenu rozdrcení jiných politických sil, včetně těch, které usilovaly o smířlivější řešení. Jejím dalším úkolkem bylo ozbrojenými provokacemi radikalizovat místní populaci, co nejdéle odolávat Francouzům a nakonec je vytlačit, převzít plnou kontrolu nad územím a vyhlásit alžírský stát. FLN věděla, že vojensky Francii porazit nemůže — a skutečně byla vojensky poražena — vsadila však na ekonomické a politické opotřebování, a právě v této rovině nakonec zvítězila. Zajímavý protiklad představuje Angola, kde Portugalci v době revoluce roku 1974 směřovali k úspěchu v opotřebovací válce, protože hlavní osvobozenecká hnutí se alespoň zčásti vyčerpávala vzájemnými střety.

Takže i kdyby se praktické potíže s „převyzbrojením“, o nichž jsem už mluvil, podařilo jakýmsi zázrakem překonat, dlouhodobé a soustředěné strategické uvažování, bez něhož se žádné skutečné převyzbrojení neobejde, v posledních letech rozhodně nepatřilo k přednostem západního politického systému. Ostatně už samotný výraz „převyzbrojení“ je poněkud zvláštní, protože předpokládá, že mu předcházel nějaký stav odzbrojení. Jenže to je v dějinách poměrně vzácný jev a většinou tím bývají míněny spíše jen viditelné poválečné úpravy po velkých konfliktech. Jediným skutečně výstižným historickým příkladem převyzbrojení je polovina třicátých let, kdy Británie a v menší míře i Francie začaly modernizovat a rozšiřovat své ozbrojené síly kvůli možnosti války s Německem. V britském případě však šlo přinejmenším stejně o modernizaci — zejména pozemní armády — jako o samotné navyšování počtů. Letectvo se sice rozšiřovalo a vznikala řada nových leteckých základen, protože sílilo přesvědčení, že z Německa hrozí letecké nebezpečí, a zároveň padlo rozhodnutí spoléhat v případné válce především na pilotovaný bombardér. Námořnictvo zase dostalo nové a početnější lodstvo. Ve Francii se pozornost soustředila hlavně na modernizaci armády, zejména prostřednictvím nových stíhacích letounů a tanků. Ani tam, ani v Británii však nedošlo k nějakému zásadnímu rozšíření ozbrojených sil — francouzská armáda založená na branné povinnosti byla už tak dost početná — a britská armáda začala opravdu výrazně růst až po vypuknutí války.

Není tedy vůbec jasné, co lidé myslí, když mluví o „převyzbrojení“ — a jestli to vůbec sami vědí. Jistě, západní armády jsou dnes mnohem menší než za studené války, protože scénář rozsáhlé konvenční války v Evropě přestal působit věrohodně. Už jsem jinde vysvětloval, proč dnes prostě není možné znovu vytvořit branné armády typu osmdesátých let, ale dodal bych, že se navíc zjevně vůbec neuvažovalo o tom, k jakému strategickému účelu by vlastně měly sloužit a jak by jej měly naplňovat. Ostatně, jak to na Západě bývá, začalo se odpovědí a teprve zpětně se hledá otázka, k níž by se hodila. Tou odpovědí je tedy „převyzbrojení“, i když vlastně nevíme, co přesně si pod tím představit. A když se na to člověk podívá blíž, zdá se, že to znamená jen asi tolik co: „budeme utrácet peníze a nakupovat věci, podrobnosti dodáme později.“ Ve skutečnosti ale problém nespočívá ani tak v nedostatku peněz (například britský obranný rozpočet je vyšší, než byl po značnou část studené války). Skutečným problémem je spíš děsivý růst nákladů na velké zbrojní projekty, který sám vyvolal jakési nechtěné odzbrojování, protože počty ve výzbroji se musely zmenšovat podle toho, co si ještě bylo možné dovolit. A tak navzdory výzvám k „převyzbrojení“ západní armády ve skutečnosti stále dál zmenšují své stavy a pokračují v trendu, který trvá už nejméně padesát let.

A protože jediné, čemu opravdu rozumíme, jsou peníze, mají být peníze i odpovědí. Jenže jak vlastně zněla ta otázka? Kde je souvislý myšlenkový postup, který by člověk oprávněně očekával a v nějž by mohl doufat — tedy postup, který by řekl, na co přesně mají být ty peníze vynaloženy? A vůbec: z jakých předpokladů o světě po válce na Ukrajině se vlastně vychází, aby na nich bylo možné stavět nějaké plánování? Raději nečekejte, že se nějakých dočkáte.

To samozřejmě neznamená, že nepadly celé lesy na výrobu působivě vyhlížejících strategických dokumentů. Spojené státy loni za velkého mediálního doprovodu představily jak Národní bezpečnostní strategii, tak Národní obrannou strategii — a ty spolu ani nemusejí být zcela v souladu — a ministr Rubio nedávno na Mnichovské bezpečnostní konferenci pronesl několik široce citovaných poznámek. Naivní komentátoři předpokládali, že se tyto dokumenty okamžitě promítnou do konkrétních kroků, stejně jako teď s nadšením debatují, zda vágní plány evropských zemí na výzkum a vývoj raket dlouhého doletu povedou k jejich nasazení už v roce 2026, nebo zda si budeme muset počkat až do roku 2027. Jenže takhle politika nefunguje. Tyto dokumenty, projevy a jim podobné výstupy je nejlepší chápat spíše jako dopisy, které děti píší Ježíškovi: jsou to v podstatě seznamy přání. Ve výsledku totiž politika a strategie nejsou to, co vlády říkají, ale to, co skutečně dělají. A když se podíváme na další osud podobných dokumentů, zjistíme, že většinou jen leží v nějaké skříni a usazuje se na nich prach. Ambiciózní strategický dokument dokáže sepsat kdokoli; skutečná otázka zní, zda se z něj něco opravdu uskuteční — a velmi často neuskuteční. Možná si vzpomenete na slavný Obamův „obrat k Asii“, který nakonec vedl k… no, k uznání, že Spojené státy nemohou vyhrát válku s Čínou a že pro jejich síly bude nejspíš nejlepší žádný obrat neprovádět a držet se v uctivé vzdálenosti.

Jenže zpátky na zem: skutečně naléhavě potřebujeme opravdové strategické uvažování, ne triky a tweety. Lidé samozřejmě čas od času o strategii mluví, stejně jako mluví o strategických dokumentech, a možná jsou dokonce přesvědčeni, že nějakou strategii mají. Skutečnost je však taková, že to, čemu státy říkají strategie, bývá často jen souborem zakořeněných návyků. Během studené války jsem tak často slýchal představitele různých zemí říkat věci jako: „naše strategie“ nebo „naše politika“ vychází z toho, že jsme členy NATO. Dobře, ale v tom je zjevný logický lapsus. Proč jste vlastně členy NATO? Zjevně ne pro zábavu ani proto, že by nebylo nic lepšího. Zřejmě jste si stanovili určité cíle a některých nebo všech můžete lépe dosahovat s NATO než bez něj. Jaké tedy ty cíle jsou? Představme si, že jste malý evropský stát, který se v padesátých letech vzpamatovává z války. Vaším cílem je národní bezpečnost, ale víte, že jí sami nedosáhnete, a proto hledáte spojence. Zároveň je výhodné mít i velkého spojence — pokud ho dokážete přesvědčit, že vaše bezpečnost je i v jeho zájmu a že by měl působit jako protiváha sovětské moci. Proto NATO. Jenže spoléhat se jen na jednu zemi také není moudré, a tak zároveň vstoupíte do rodícího se Evropského hospodářského společenství a snažíte se vyvažovat Spojené státy proti Francouzům a Němcům. V obou případech se pak snažíte v těchto organizacích získat co největší vliv a dosadit své lidi na důležité pozice.

To byla zhruba faktická strategie, kterou tehdy řada zemí uplatňovala a kterou, s jistými obměnami, sledují dodnes. Jinými slovy: začínáte na správném konci logického řetězce a postupujete od obecného ke konkrétnímu, od cíle k jednotlivým řešením. Není absolutně žádná známka toho, že by takový způsob uvažování dnes na Západě existoval, nebo že by byl vůbec považován za teoreticky nezbytný. Stane se to, co se stává vždycky: udělají se — nebo alespoň ohlásí — ty kroky, které lze provést rychle nebo je alespoň rychle oznámit, a politici i komentátoři se je pak budou snažit vydávat za součást jakéhosi velkého Plánu, který tu byl od samého začátku. Jenže kdyby bylo skutečně možné promyslet a uskutečnit nějakou strategii pro období po válce na Ukrajině, jak by vlastně vypadala a jak by se měla provádět?

Teorie toho všeho je překvapivě jednoduchá, i když se jí dnes na Západě téměř nikdo nevěnuje, protože vyžaduje čas a úsilí a výsledky se často neprojeví hned. Vezměme si ale jednoduchý příklad, abychom ukázali, co se nedělá. Jak už jsem tvrdil dříve, jediným skutečně strategickým cílem evropských států pro příští generaci je zachovat si co největší míru politické a bezpečnostní autonomie tváří v tvář mocnému a zatrpklému Rusku v situaci, kdy jsou samy do značné míry odzbrojené. Pokud je to tedy strategický cíl, můžeme jej rozložit do několika praktických misí. Ty mají velmi obecnou povahu a mohou zahrnovat například zajištění neporušitelnosti pozemních, vzdušných a případně i námořních hranic státu. Z těchto misí pak můžeme odvodit určitý počet úkolů — například ochranu vzdušného prostoru státu, dávání najevo, že bude v případě potřeby bráněn, nebo vyvádění letadel, která se přiblíží příliš blízko. Z toho následně vyplývá určitý soubor schopností, které jsou k plnění těchto úkolů zapotřebí. Patří sem například schopnost odhalit potenciální narušitele na dálku, schopnost provádět běžné hlídkování, schopnost rychle vyslat letouny k zásahu, bude-li to nutné, a podobně. Všimněme si přitom, že jsme se zatím vůbec nedotkli otázky volby techniky ani peněz: ty přicházejí na řadu až později.

Poslední fáze spočívá v tom, že se zkoumá, jak mají být tyto schopnosti v praxi zajištěny a co přesně budou obnášet. (Například nepřetržité čtyřiadvacetihodinové hlídky ve vzduchu jsou velmi nákladné a jen málokterá země by si zvolila právě tuto cestu.) Proto by bylo třeba vypracovat koncept operací, který by danou schopnost zajistil. To by mohlo znamenat například vyšší investice do pozemních nebo vzdušných radarů, ale stejně tak by to mohlo spočívat ve spolupráci se sousední zemí, jejíž radary už dnes pokrývají prostor dostatečně, zatímco vy byste na oplátku poskytovali více stíhacích letounů pro záchytné zásahy. Samozřejmě technika sama o sobě ještě neznamená schopnost. Pokud tedy chcete nasadit více letadel, musíte zároveň zajistit i více letového personálu, více výcviku, případně i více cvičných letounů a širší podpůrné zázemí.

Podrobnosti takto pojatého budování schopností mohou být složité a technické, ale ať se kdokoli snaží tvrdit opak, samo o sobě na tom není nic nesrozumitelně komplikovaného. Není. Problém je spíš v tom, že Západ už natolik ztratil návyk uvažovat uspořádaně — tedy vycházet ze správného konce argumentu a směřovat k logickému cílovému stavu, jehož dosažení si vyžádá určitý čas — že to dnes téměř neumí. Právě proto nerozpoznáváme a nechápeme, co Rusko na Ukrajině dělá, a právě proto bez nějakého zázraku nikdy nebudeme schopni formulovat rozumnou odpověď.

.

Zdroj: aurelien2022@substack.com

Na webu nakladatelství Arianna Editrice jsme našli zajímavý článek (autor Davide Pellegrino) o Alí Laridžáním, íránském politikovi a filozofovi, jednom ze dvou zástupců nejvyššího vůdce islámské revoluce Alí Chameneího, který byl („který“ se týká jak Laridžáního, tak Chameního) cíleně zabit během americko-izraelských náletů na Teherán. V originále nese text název Alì Larijani, il filosofo-statista e il cortocircuito della „ragion pratica“ atlantica (Alí Laridžání, filozof-státník a zkrat „praktického rozumu“ atlantického typu). Pokud tomu tak je, jak článek nastiňuje, tak se útok na Írán nejspíš opravdu může nehezky obrátit proti útočníkům samotným, jak před tím varuje i řada analytiků.

.

Pellegrino píše: Alí Laridžání byl filozofem-státníkem. Četl Heideggera, Mullu Sadru, Kanta. Muž, který do hloubky studoval evropskou metafyziku, aby mohl rozebrat její limity, a rozuměl racionalistické konstrukci Západu tisíckrát lépe, než Západ chápe teologické základy Íránu.

S doktorátem a hlubokým osvojením fenomenologie Starého kontinentu se Laridžání neomezil na studium nepřítele: během dvaceti let před touto válkou rozpitval jeho kognitivní „software“. Pochopil, že jeho fatální slabina nespočívá v arzenálech, ale v mentální architektuře, která se nenapravitelně zvrhla v instrumentální, mechanistický nihilismus.

Operace Epic Fury je trestí této posedlosti: počet raket, tonáž protibunkerových bomb, HDP, GPS souřadnice generála. Inženýrská operace zaměřená na spálení viditelného povrchu Íránu, v přesvědčení, že zničením hmoty se vzdá i duch národa.

Laridžání, který své esejistické práce soustředil výhradně na vztah mezi matematikou, logikou a filosofií, dobře věděl, že nepřítel bude reagovat právě takto. Věděl, že plánovači Pentagonu zamění zničení budov a vraždy vůdců za vojenské a konvenční vítězství. Proto jim dovolil soustředit se na vnější projevy státu (infrastrukturu, banky, velitele), zatímco skutečnou podstatu íránské moci – revolučního ducha, síť Pasdaránů, paradigma mučednictví – stáhl do podzemní, neuchopitelné roviny.

Zatímco Donald Trump první den vyhlašoval vítězství, Laridžání už proměnil svou zemi v roj dronů Šáhed-136 a vnutil nepříteli sebevražednou a neúprosnou rovnici: za každý jednotlivý výbuch, který roztrhl Teherán, dopadla chirurgická odplata ohněm na citlivou infrastrukturu v Perském zálivu. Bolest vstřebaná Islámskou republikou byla okamžitě „zpeněžena“ ve strukturálních škodách proti Západu.

Právě v této brutální a chirurgické „monetizaci“ bolesti Laridžání aktivoval druhý filozofický pilíř. Studiem vývoje západního myšlení od Hobbese po anglosaský utilitarismus dávno identifikoval Achillovu patu tekuté modernity: posedlost kalkulem nákladů a přínosů. Pochopil, že civilizace zisku, založená na fetiši dividendy a akciového trhu, je ontologicky neschopná vést válku, která je finančně ztrátová. Úder na „křišťálové trezory“ Perského zálivu znamenal úder na samotné dogma, na němž stojí impérium: výhodnost.

Aby tuto křehkou utilitaristickou konstrukci definitivně rozbil, zbývalo do rovnice vložit poslední proměnnou, zbraň, kterou Západ přestal ovládat: čas. Tím, že proměnil válku v nesnesitelné finanční krvácení, donutil Laridžání epsteinovskou koalici čelit dlouhému časovému měřítku, které je jí cizí. Pro Washington je čas peníze, krátkozrakost volebních termínů, úzkost z voleb v polovině funkčního období; pro tisíciletou perskou civilizaci je čas čekání, trpělivost, dech.

Tím, že konflikt natáhl do neúnosné roviny a proměnil americkou bleskovou válku v nekonečné bahno, uvedl Laridžání „praktický rozum“ atlantického typu do zkratu. V tomto definitivním ontologickém šachmatu se završuje epitaf celé západní strategické doktríny posledního čtvrtstoletí: náboženství preventivní války.

.

Zdroj: https://www.ariannaeditrice.it/articoli/ali-larijani-il-filosofo-statista-e-il-cortocircuito-della-ragion-pratica-atlantica

Zdroj úvodní fotografie: https://farsi.khamenei.ir/photo-album?id=60973 (prostřednictvím Wikipedie Commons)

V našem nakladatelství právě vyšla kniha Jacquese Bauda Umění války. Jak víme, válka na Ukrajině patří k událostem, které v posledních desetiletích nejvýrazněji zasáhly evropské společnosti. Ovlivňuje jejich demografii prostřednictvím migrace, ekonomiku skrze sankční politiku i celkové politické klima, v němž roste tlak na jednotný názor a omezuje se prostor pro svobodnou diskusi. Tento posun je patrný nejen v jednotlivých státech, ale i na úrovni Evropské unie, kde se objevují prvky, které narušují tradiční principy právního státu.

Plk. v. v. Jacques Baud je analytik, jehož pohled se odlišuje od oficiálního narativu. Jeho profesní zkušenosti zahrnují vojenskou rozvědku i působení v NATO, včetně práce přímo na Ukrajině. Právě tato zkušenost mu umožňuje hodnotit konflikt z pozice, která většině jeho kritiků chybí. Jeho veřejná vystoupení však vedla k jeho systematické diskreditaci, označování za „konspirátora“ a nakonec i k zařazení na sankční seznam EU, což znamená zmrazení majetku a omezení osobní svobody bez soudního řízení. Tento případ ilustruje širší trend, kdy jsou v Evropě nepohodlné názory vytlačovány z veřejného prostoru.

Baudův přístup ke konfliktu vychází z klasické vojenské teorie, zejména z odkazu Clausewitze. Základem je rozlišení mezi strategií, operační úrovní a taktikou a důraz na jejich vzájemnou provázanost. Válka není sled izolovaných akcí, ale systém, v němž musí jednotlivé prvky tvořit funkční celek. Právě schopnost propojit teoretické uvažování s podrobnou znalostí konkrétních technických a organizačních faktorů představuje klíč k pochopení konfliktu.

Velká pozornost je věnována vojenské technice a jejímu reálnému využití. Zpochybňuje se představa o jednoznačné technologické převaze Západu a zaostalosti Ruska. Ukazuje se, že účinnost zbraní závisí nejen na jejich kvalitě, ale především na vhodnosti pro konkrétní prostředí a na jejich integraci do širšího systému. Příkladem jsou tanky, jejichž konstrukce odpovídá odlišným geografickým podmínkám. Západní technika, navržená pro jiný typ terénu, se na ukrajinském bojišti může stát nevýhodou. Podobně problematické je kombinování různorodých zbraňových systémů dodávaných z různých zemí, což komplikuje logistiku i velení.

Zkušenosti ze západních intervencí v Iráku, Afghánistánu nebo Libyi se ukazují jako obtížně přenositelné do konfliktu s technologicky vyspělým protivníkem. Západní armády byly zvyklé na války, kde protivník neměl srovnatelné prostředky, což vedlo k podcenění Ruska. Tento omyl je posilován tím, že propaganda zaměřená na veřejnost je zaměňována za realistickou analýzu, na jejímž základě se přijímají strategická rozhodnutí. Výsledkem jsou kroky, které měly a mají pro Ukrajinu vážné důsledky.

Klíčovým je selhání strategického myšlení. V řadě konfliktů Západ nedokázal stanovit realistické cíle a sladit s nimi své prostředky. Po svržení nepřátelských režimů často následoval chaos, který situaci dále zhoršil. Západ přitom válku chápe spíše morálně jako střet dobra se zlem, což vede k odmítání kompromisů a k požadavku úplného zničení protivníka. Tento přístup sice odpovídá potřebám politické komunikace, ale z vojenského hlediska je neefektivní.

Ruský přístup je naopak racionálnější a více v souladu s klasickou teorií. Politické cíle jsou formulovány konkrétně a vojenské operace jim jsou podřízeny. Nejde o absolutní vítězství, ale o dosažení stanoveného stavu, například oslabení protivníka. Tomu odpovídají i konkrétní kroky na bojišti, které mohou být na první pohled nepochopeny, pokud jsou posuzovány pouze z taktického hlediska. Příkladem je ruský postup na Kyjev, který byl prostředkem k vázání ukrajinských sil, nikoli pokusem o dobytí města.

Klíčovým pojmem je „těžiště“, tedy soubor činitelů, které určují schopnost státu vést válku. V ruském případě jde především o vnitřní stabilitu, fungující ekonomiku a podporu obyvatelstva. Tyto faktory mají materiální charakter a nacházejí se uvnitř země. Ukrajinské těžiště je naopak založeno na narativu vítězství a na zahraniční podpoře, tedy na faktorech nemateriálních a externích. Tento rozdíl zásadně ovlivňuje vedení války.

Rusko se soustředí na systematické oslabování protivníka při zachování vlastní stability, zatímco Ukrajina je nucena udržovat obraz úspěchu, který je nezbytný pro pokračující podporu ze zahraničí i pro mobilizaci vlastního obyvatelstva. To vede k provádění spektakulárních operací, které mají silný mediální dopad, ale často nepřinášejí odpovídající vojenský efekt, a mohou být dokonce kontraproduktivní.

Závislost na narativu má i širší důsledky. Informace, které tento narativ zpochybňují, jsou vnímány jako hrozba, a proto dochází k jejich potlačování. Tento mechanismus se neomezuje pouze na válku, ale objevuje se i v dalších oblastech veřejné debaty, kde dominují určité „příběhy“, jež nejsou plně v souladu s realitou. Obrana těchto příběhů se pak stává klíčovým prvkem politického boje.

Vedle analýzy vojenských aspektů Baud přináši i závažná zjištění o fungování ukrajinského režimu, včetně zapojení radikálních milic, využívání civilního obyvatelstva nebo likvidace odpůrců. Tyto skutečnosti jsou v rozporu s převládajícím obrazem konfliktu a nutí k přehodnocení zavedených představ. Stejně tak se ukazuje, že některé vojenské kroky, jako například neúspěšná protiofenzíva v roce 2023, byly předvídatelné a vycházely z chybných předpokladů.

Celkově se ukazuje, že zásadním problémem na straně Západu není nedostatek informací, ale způsob jejich interpretace. Izolované události jsou často vydávány za důkaz trendů, aniž by byly zasazeny do širšího kontextu. Chybí schopnost vidět celek a chápat souvislosti mezi jednotlivými prvky. V důsledku toho vznikají strategie, které jsou spíše souborem dílčích reakcí než promyšleným plánem.

Závěrem: Jacques Baud je autor, který odhaluje skryté aspekty konfliktu a nabízí alternativu k dominantnímu diskurzu. Jeho práce je určena především těm, kteří usilují o pochopení reality na základě faktů, i za cenu osobních či profesních rizik, a představuje důležitý podnět k přehodnocení ustálených představ o válce na Ukrajině i o fungování současných západních společností.

.

Vydalo nakladatelství Lukáš a syn, v knize je aktuální předmluva autora a doslov prof. Petra Druláka. Více lze nalézt na stránkách nakladatelství: https://www.lukas-syn.cz/knihy/umeni-valky/

Dnes představení dalšího autora, který uveřejňuje analytické článku na platformě Substack – Jonathana Cooka. V originále nese příspěvek název In Iran, Israel´s morbid military cult now has the US fully in it´s grip.

.

Přiznání amerického ministra zahraničí Marca Rubia z tohoto týdne, k němuž se přidal i předseda Sněmovny reprezentantů Mike Johnson, že Izrael donutil Washington k útoku na Írán, oprávněně vyvolalo rozruch. Rubio vdechl život něčemu, co by se za normálních okolností považovalo za antisemitský stereotyp, když tvrdil, že Trumpova administrativa neměla jinou možnost než zaútočit na Írán, protože kdyby tak neučinila, Izrael by útok provedl stejně a vystavil by tím americké vojáky odvetným útokům. Rubio prohlásil: „Prezident učinil velmi moudré rozhodnutí: Věděli jsme, že dojde k izraelské akci, věděli jsme, že to vyvolá útok proti americkým silám, a věděli jsme, že pokud proti nim nezasáhneme preventivně dříve, než tyto útoky spustí, utrpíme vyšší ztráty na životech.“

Rubio použil pojem „preventivně“ velmi neobvyklým a zavádějícím způsobem. V mezinárodním právu je agrese nezákonným použitím síly a „nejzávažnějším mezinárodním zločinem“, jak stanoví zásady z roku 1950 přijaté Norimberským tribunálem pro válečné zločiny. Existuje však potenciální polehčující okolnost, pokud útočící stát dokáže prokázat, že jednal preventivně, tedy s cílem zabránit reálné, bezprostřední a závažné hrozbě útoku.

Rubio však nenaznačoval, že USA jednaly „preventivně“ proti hrozbě ze strany Íránu. Měl na mysli, že Washington jednal preventivně, aby zabránil svému spojenci, Izraeli, spustit řetězec vojenských událostí, které by vedly k hrozbě pro americké vojáky. Kdyby Trumpova administrativa v těchto okolnostech skutečně jednala preventivně, USA by měly zaútočit na Izrael, nikoli na Írán.

Papírový tygr

Rubiův komentář však vyvolal další otázku: Proč Washington prostě Izraeli neřekl, že mu zakazuje zahájit válku proti Íránu bez souhlasu USA? Koneckonců, Izrael by nebyl schopen podniknout jakýkoli útok na Írán bez zásadní podpory ze strany USA. Izrael se musí spoléhat na pomoc amerických vojenských základen rozmístěných po celém regionu, stejně jako na arabské státy, které tyto základny hostí, a útok je zcela nemyslitelný bez podpory mohutné armády amerických válečných lodí vyslaných do regionu.

Izrael může odolávat íránské odvetě pouze proto, že mu určitou ochranu poskytují systémy pro zachycování raket, které dodávají a financují USA. A k tomu všemu je Izrael regionálním hegemonem pouze díky masivním dotacím od USA – v hodnotě mnoha miliard dolarů ročně – které mu umožňují zůstat jednou z nejsilnějších armád na světě.Jinými slovy, Izrael by sám nedokázal vést válku proti Íránu. Bez USA je to papírový tygr.

Rubiův komentář naznačoval jednu ze dvou možností: buď jsou USA, s nejsilnější armádou v dějinách světa, v područí malého státu Izrael, nebo Trump podřídil svou vlastní armádu, nejsilnější v historii, Izraeli. Ať už je to jakkoli, těžko se to slučuje s Trumpovým opakovaným tvrzením, že staví Ameriku na první místo. Tento bod je tak do očí bijící, že je to pravděpodobně důvod, proč byl Rubio nucen hned následující den od svých komentářů ustoupit. Mezitím Trump spěšně naznačil, že to byl on, kdo donutil Izrael k útoku na Írán, a ne naopak.

Geopolitické šílenství

Nejspíš tomu nebude tak, že by Izrael Trumpa k tomuto kroku přímo donutil – spíše se Trump nechal zlákat lživým tvrzením izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, že útok na Írán bude hračka – pokud zaútočí v okamžiku, kdy budou mít jistotu, že zabijí íránského nejvyššího vůdce Alího Chameneího. Trump byl přitom přesvědčen, že takový úder s cílem odstranit vůdce by byl opakováním jeho „úspěchu“ ve Venezuele, kdy unesl prezidenta Nicoláse Madura z Caracasu, aby ho postavil před soud v New Yorku. Ve Venezuele mělo přitom flagrantní porušení mezinárodního práva ze strany USA fungovat jako namířená nabitá brokovnice na hlavu Madurovy nástupkyně Delcy Rodriguezové: Udělejte, co říkáme, nebo to nový prezident schytá z obou hlavní.

Netanjahu přesně věděl, jak Trumpovi, stále opojenému jedovatými výpary tohoto protiprávního podniku, prodat myšlenku, že by mohl tento postup zopakovat v Íránu s tím, že ajatolláhův nástupce bude fungovat jako americká plastelína.

Proto v této katastrofické válce, kterou si USA a Izrael zvolily, bojuje Teherán obranný boj,  aby obnovil alespoň trochu geopolitického rozumu. Pokud Írán prohraje, nebo pokud USA uspějí, aniž by zaplatily strašlivou cenu, Bůh ví, kam Izrael a Washington svět příště zavedou. Osud světa je v pravém slova smyslu v rukou Teheránu.

„Izraelizace“ USA

To, co společný útok na Írán nejjasněji ukazuje, je, jak moc se Netanjahuovi za poslední čtvrt století podařilo „izraelizovat“ Washington a Pentagon. USA vždy vedly nelegální agresivní války. Vždy byly spíše gangstery než globálními policisty. Teď je to jenom ještě horší – současná administrativa je jen ještě více pomatená, ještě více psychopatická. Právě na tom Netanjahu pracoval. A Trump nyní dává volný průchod izraelizaci USA. A je to vidět všude.

Ve středu ministr války Pete Hegseth – tradiční titul „ministr obrany“ zřejmě zněl příliš zákonodárně – upustil od jakékoli předstírané role hodného chlápka. Trval na tom, že americké síly budou jednat bez milosti a že íránský režim „je na odpis“. USA budou přinášet „smrt a zkázu po celý den“. Den předtím nastínil svůj plán: „Žádná hloupá pravidla boje, žádné bahno budování národa, žádné cvičení v budování demokracie, žádné politicky korektní války.“

Nejde o tradiční rétoriku amerických vlád, které se snaží předvádět nadřazenost západních hodnot nebo tvrdí, že plní civilizační misi vůči zbytku světa. Jedná se o rétoriku koloniální arogance, o stejný vojenský středověký přístup, který již dlouho zastávají izraelští vůdci. Hegseth zněl až příliš podobně jako generál Moshe Dayan, izraelský ministr obrany v 60. letech. Ten proslul tím, že formuloval hlavní vojenskou doktrínu Izraele takto: „Izrael musí být jako vzteklý pes, příliš nebezpečný na to, aby se s ním chtěl někdo zaplést.“

Taktika „vzteklého psa“

Před svým útokem se USA léta snažily vyhladovět íránský lid, aby se vzbouřil, stejně jako Izrael šestnáct let omezoval a nechával hladovět obyvatele Gazy po dobu, že je to přiměje ke svržení Hamásu. Strategie v obou případech selhala. Proč? Protože přehlížela tu nejjednodušší skutečnost: že lidé, kteří jsou týráni, jsou lidské bytosti, které si vždy zvolí svobodu a důstojnost namísto ponížení a podřízenosti.

USA, které jsou nyní vedeny za nos do ponižující války na vyčerpání s Íránem, útočí jako „šílený pes“ – stejně jako to udělal Izrael v Gaze poté, co byl ponížen jednodenním výpadem Hamásu z koncentračního tábora, který tam Izrael pro Palestince vytvořil. Hegsethovo „žádná pravidla boje“ znamená, že USA nyní otevřeně přiznávají, že celý Írán se stal zónou volné palby, stejně jako tomu bylo v Gaze. To vysvětluje, proč jedním z prvních cílů amerických a izraelských útoků byla základní škola, kde bylo zabito více než 170 lidí, z nichž většina byly děti mladší 12 let.

Podle zpráv dokonce i v pravicovém deníku Telegraph již útoky USA a Izraele vyvolaly v Teheránu „apokalypsu“. Terčem útoků se stává základní civilní infrastruktura, jako jsou nemocnice, školy a policejní stanice. Obytné oblasti jsou bombardovány kobercovými nálety a zásoby potravin a léků se rychle tenčí. Rubio slíbil, že přijdou ještě horší věci. USA se očividně nechaly unést zvrácenou logikou Dahijské doktríny, kterou Izrael vyvinul při svých opakovaných útocích na Libanon a dále zdokonalil během dvou a půl let v Gaze.

Doutnající ruiny

Dahijská doktrína jde mnohem dál než pouhá idea asymetrické války, která je vlastní útokům silnější strany na slabší. Podle této dokgtríny již civilní oběti nejsou nešťastnou „vedlejší škodou“ útoků na vojenské cíle. Civilní obyvatelstvo je naopak považováno za stejně legitimní cíl útoku jako vojenská infrastruktura. Pro Izrael vyplynula doktrína Dahija z poznání, že neexistují žádné smysluplné válečné cíle, kterých by Izrael mohl dosáhnout ve svých bitvách proti Palestincům, nad nimiž vládne, nebo proti odporu Hizballáhu v Libanonu.

Izrael se tak nespokojil s pouhou pacifikací Palestinců. Věděl, že je nelze pacifikovat na neurčito, vzhledem k tomu, že neměl v úmyslu s nimi kdykoli dosáhnout politického urovnání. Bájné řešení dvou států bylo určeno čistě pro západní spotřebu; v Izraeli nikdy nemělo žádnou smysluplnou podporu. Cílem Izraele bylo spíše použít drtivé a bezohledné násilí k zastrašení Palestinců, aby se sami „etnicky vyčistili“ z regionu, jak se částečně stalo v roce 1948.

Podobně v Libanonu, kde byla doktrína Dahija poprvé vyvinuta, nebylo cílem dosáhnout politického urovnání s Hizballáhem prostřednictvím demonstrace síly. Hizballáh dal jasně najevo, že se nikdy nesmíří s tím, že by Palestinci byli vymazáni ze své vlasti. Cílem bylo způsobit Libanonu tolik utrpení, aby se ostatní náboženské sekty obrátily proti Hizballáhu a uvrhly zemi do vleklé občanské války, což by Izraeli umožnilo pokračovat ve vyhnání – a nyní i genocidě – palestinského lidu. V rámci doktríny Dahija Izrael implicitně uznal, že nebojuje pouze proti militantům, ale proti širší společnosti, z níž tito militanti pocházejí. Musel přijmout, že z tradičního vojenského hlediska nemůže dojít k žádnému vítězství ani kapitulaci. Místo toho je tedy třeba všude nechat doutnající ruiny.

Izrael opakovaně nasazoval masivní palebnou sílu proti civilní infrastruktuře a obytným oblastem, aby zlomil vůli společnosti – aby ji „vrátil do doby kamenné“ jak to formulují izraelští generálové – tak, aby obyvatelstvo vynakládalo energii spíše na přežití než na odpor. To je to, co Hegseth a Rubio nyní prohlašují za válečné cíle Washingtonu v Íránu. Úmyslná, brutální demonstrace masového ničení, která nemá žádný jiný účel než samotnou demonstraci.

Morbidní patologie

Toto není vítězná strategie, ať už vojenská, nebo politická. Není to ani strategie, která selhala. Je to morbidní patologie sekty. To vysvětluje záplavu stížností amerických vojáků na jejich velitele, které se objevily v prvních dnech Trumpovy války proti Íránu. Podle zprávy Jonathana Larsena na Substacku jich bylo dosud zaznamenáno nejméně 110. V jedné ze stížností adresované Military Religious Freedom Foundation (MRFF) velitel jedné nebojové jednotky řekl poddůstojníkům, že Trump byl „pomazán Ježíšem, aby zapálil signální oheň v Íránu, vyvolal Armagedon a označil svůj návrat na zemi“.

Ministerstvo války pod vedením Hegsetha, evangelického křesťana, který věří, že Západ vede „křížovou výpravu“ proti islámu, se zdá být lhostejné k pravidlům prvního dodatku ústavy zakazujícím misijní činnost v ozbrojených silách. Teokratizace amerických ozbrojených sil není ale nic nového. George W. Bush hovořil o „křížové výpravě“ proti teroru již před téměř čtvrt stoletím. Zdá se však, že tento proces nyní dosáhl bodu, kdy jsou nejvyšší řady amerického velitelského řetězce hluboce prodchnuty evangelickým zápalem pro válku, v níž hraje ústřední roli Izrael.

Mikey Weinstein, předseda MRFF a veterán letectva, který sloužil v Bílém domě za Ronalda Reagana, řekl Larsenovi, že jeho skupina byla „zaplavena“ hlášeními vojáků o „euforii jejich velitelů a velitelských řetězců ohledně toho, jak je tato nová ‚biblicky schválená‘ válka jasným a nepopiratelným znamením rychlého příchodu fundamentalistického křesťanského ‚konce časů‘.“ V nauce o „konci světa“, založené na Knize Zjevení, se odehraje strašlivá bitva mezi dobrem a zlem v Armagedonu – místě v dnešním severním Izraeli –, která povede k návratu Mesiáše na Zemi a „velkému vytržení“, při kterém věřící křesťané povstanou, aby byli s Bohem. Weinstein dodal: „ Mnozí z jejich velitelů jsou obzvláště potěšeni tím, jak krvavá tato bitva bude, a soustředí se na to, jak krvavé to všechno musí být, aby se naplnila a byla ve 100% souladu s fundamentalistickou křesťanskou eschatologií konce světa.“

Slovo Boží

Ústředním bodem těchto věrouk je shromáždění Židů, jako Božího vyvoleného lidu, do Země Izraelské – oblasti mnohem větší, než je území moderního státu Izrael. Pro křesťanské fundamentalisty, jako je Hegseth a rostoucí počet amerických velitelů, je Izrael katalyzátorem konce světa.

Z velmi zřejmých důvodů Izrael pěstuje své vazby s obrovským počtem křesťanských fundamentalistů v USA. Ti jsou politicky aktivní – jejich hlasy zajistily Trumpovi prezidentský úřad – a Izrael považují spíše za kriticky důležitou domácí záležitost než za otázku zahraniční politiky. Touží po tom, aby Izrael obsadil rozsáhlá území na Blízkém východě, a je jim v podstatě lhostejné, co to znamená pro Palestince nebo ostatní národy v regionu.

To vše dokonale zapadá do ideologie, kterou zastávají Netanjahu a izraelské vojenské velení, které před lety ovládli ti samí náboženští extremisté, kteří vedou násilné osadnické hnutí, jež systematicky útočí na Palestince na Západním břehu a krade jim půdu. Když izraelská armáda zahájila genocidu v Gaze, Netanjahu povzbuzoval vojáky tím, že jim řekl, že bojují proti národu Amalek – nepříteli starověkých Izraelitů. V Bibli Bůh přikázal králi Saulovi, aby provedl úplné vyhlazení Amalekitů a zabil každého muže, ženu, dítě i kojence, stejně jako veškerý dobytek. Jak je patrné z vyhlazení Gazy, izraelští vojáci přijali svůj úkol doslova. Koneckonců neplnili jen Netanjahuovy rozkazy, ale rozkaz od Boha.

„Střet civilizací“

Netanjahu se nespoléhal pouze na sakralizaci bezohledné války vedené jeho vlastní armádou a armádou USA. Pěstoval také širší rasistickou a protimuslimskou náladu v USA a Evropě, aby Izraeli ulehčil cestu při ničení velkých částí Blízkého východu. Energicky prosazuje myšlenku „střetu civilizací“, tedy představu, že „židovsko-křesťanský Západ“ vede trvalou společnou válku proti barbarství islámského světa.

Synergie mezi americkou armádou podmaněnou křesťanským fundamentalismem a izraelskou armádou podmaněnou biblicky inspirovaným židovským supremacismem je nyní v Íránu až příliš zřetelně patrná. Tento spojený vojenský kolos nemá žádný zájem na ochraně lidských práv. Nerozlišuje mezi civilními a vojenskými cíli. Upřednostňuje bezpečnost svých vlastních vojáků – jako vykonavatelů Boží prozřetelnosti – před civilisty, na které tito vojáci útočí. A věří, že tím, že ničí životy íránského lidu, prosazuje Boží vůli.

Toto je skutečná tvář válečného stroje, který hájí „západní civilizaci“. Toto jsou skutečné hodnoty, za které Západ v Íránu bojuje. Zbytek je jen kouřová clona.

.

Zdroj: https://jonathancook.substack.com/ (5. března 2026)

Na úvodním obrázku ministr obrany Lloyd J. Austin III vystupuje na Politickém lídrovském fóru Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti (American Israel Public Affairs Commitee Political Leadership Forum, AIPAC) ve Washingtonu, D. C., 10. ledna 2023. Zdroj: Americké ministerstvo války, prostřednictvím Wikipedie Commons

Opět rozhovor prof. Diesena s prof. S. M. Marandim.

.

GD: No, viděl jsem projev izraelského ministra zahraničí Gideona Saara, který byl interpretován různými způsoby, ale vypadalo to, že Izrael možná ustupuje od svých velmi vysokých cílů, které byly předkládány, takže by to nemusela být nekonečná válka. Jak hodnotíte současný postoj Izraele a Spojených států, pokud jde o to, co od této války očekávají, čeho mohou dosáhnout a kdy ji chtějí ukončit?

SM: Víte, Glenne, vy to víte lépe než já a stejně tak to ví i vaše publikum – od té doby, co začala genocida v Gaze a masakr v Libanonu a eskalace na Západním břehu a nástup Al-Káidy k moci v Sýrii a její otevřené spojení s Trumpovým režimem a s izraelským režimem, si lidé začínají uvědomovat realitu, že sionismus je zlo, že sionismus je problém. Američané se v USA obrátili proti sionismu, mládež se proti němu obrátila a další se proti němu obrací. Takže jak stoupá cena ropy, jak stoupá cena energie a život se stává těžším, koho budou lidé obviňovat ze svých osobních finančních problémů, které se budou zhoršovat den za dnem v následujících týdnech a měsících? Koho budou obviňovat? Budou obviňovat Trumpa, budou obviňovat Netanjahua, budou obviňovat sionistickou lobby, budou obviňovat zastánce Izraele, budou obviňovat neokonzervativce. Je to tedy katastrofální, katastrofální situace. Celkově vzato, od 7. října jsem vždy říkal, že největší porážkou, kterou izraelský režim utrpěl, je zničení jeho image. Mimochodem, na bojišti neuspěli. Vzpomeňte si, jak vždycky říkali, jak byl Hizballáh poražen, ale podívejte se, co se děje teď, podívejte se, jak odpor v Libanonu drtí izraelský režim. A musíme si pamatovat, že libanonský odpor přináší tyto oběti pro lidi v Gaze, aby zastavil genocidu, jejich boj je za jiný lid… Takže opakuji, největší porážkou izraelského režimu bylo zničení jeho image a důvěryhodnosti a to, že je po celém světě stále více vnímán jako nelegitimní. Takže pokud k tomu přidáte utrpení obyvatel a vinu za toto utrpení připisovanou sionismu, jak to pomáhá Izraelcům? Jaký dopad to má na vliv sionistické lobby ve Spojených státech? Takže kdybych byl teď na straně Izraelců – Bůh chraň -, nebo na straně Trumpa – Bůh chraň -, říkal bych: ukončete tuto válku ještě včera. Ukončete ji, je to katastrofa. Nejenže prohráváte válku, protože každým dnem, kdy Írán vrací údery, lidé po celém světě více vnímají Írán jako hrdinský, stále více s o Írán zajímají a vidí, že impérium je mnohem slabší, než si představovali; mysleli si, že Spojené státy jsou neporazitelnou mocností. Nyní vidí, že Spojené státy a tato kolektivní koalice proti Íránu selhávají, a s tím, jak hospodářská krize udeří silněji, věci se pro izraelský režim a Spojené státy a jejich podporovatele na Západě ještě hodně zhorší. A myslím si, že vymazání vlivu sionistické lobby, úpadek jejího vlivu bude v důsledku této války mnohem rychlejší a čím déle tato válka potrvá, tím rychlejší ten úpadek a pád bude.

GD: Zajímalo by mě, jaká rizika vidíte v tom, že by byl Írán příliš úspěšný. Sledoval jsem některé komentáře profesora Johna Mearsheimera a ten poukazoval na to, že pokud Izraelci uvěří, že směřují k masivní strategické porážce, je docela možné, že budou uvažovat o použití jaderné zbraně, aby donutili Írán ke kapitulaci. Vidíte to jako součást íránských kalkulací, že by to mohl být možný směr? Myslím, že to je asi jedna z výzev jaderné války – pokud někdo porazí jadernou mocnost příliš drtivě, je to riziko, které podstupuje. Vidíte to taky tak?

SM: Rozdělím svou odpověď na více částí. Za prvé, už samotná skutečnost, že izraelský režim uvažuje o použití jaderné zbraně, ukazuje, jak nemorální, brutální, genocidní a zlý tento režim je. Samotná skutečnost, že někdo může uvažovat o použití takové zbraně, nám říká vše o samotném režimu. Za druhé, pokud by režim skutečně použil jadernou zbraň proti komukoli, myslím, že by to znamenalo konec režimu. A za třetí, pokud by jadernou zbraň použili, v podstatě by tím všem říkali: „Vyrobte si jaderné zbraně“ – což je přesně to, co říkají Íráncům. A izraelský režim je velmi malý. Ale hlavně, Glenne, je tato válka pro Írán obrannou válkou a bojem o přežití. Nepřijmeme žádnou hrozbu, nepodrobíme se žádné hrozbě a nepřijmeme zničení naší země, protože nám někdo vyhrožuje – to je důvod, proč dnes bojujeme. Trump již řekl, že zničí Írán a ten se z toho nikdy nevzpamatuje, on to prý dokáže. Takže co, vzdáme se? Ne, protože jsme nezávislý národ, máme důstojnost, máme čest. Proč bojujeme? Protože jsme na správné straně historie. Naším hříchem za posledních 47 let bylo, že jsme říkali: „Přestaňte zabíjet Palestince, zastavte etnické čistky.“ Jako lidské bytosti, jako muslimové, jako šíité musíme podporovat utlačované. Jsme ochotni za to podstoupit mučednictví. Vážíme si života více než kdokoli jiný. Proto podporujeme Palestince, proto podporujeme oběti po celém světě, protože jejich životy jsou pro nás cenné. Jsme však ochotni přinést tu nejvyšší oběť, abychom si zachovali svou důstojnost a čest, to je naše povinnost. Nenecháme se tedy zastrašit Spojenými státy ani izraelským režimem. Použití jaderných zbraní však změní planetu a tak či onak povede k rychlému zničení izraelského režimu.

GD: Zmínil jste předtím, že není tolik cest k míru, ale samozřejmě, ano, mír je konečným cílem. Jaké je vaše celkové hodnocení této války, kam směřuje a za jakých podmínek si myslíte, že je možné ji ukončit? Protože to může být dlouhá válka. A USA mají pocit, že z toho musí vyjít jako vítězové. Írán si zřejmě nemůže dovolit nechat Spojené státy vracet se každých šest měsíců a bombardovat ho, dokud to konečně nevyjde. Takže je velmi obtížné, aby to obě strany ukončily. Jaké tedy vidíte možné podmínky pro mír?

SM: Opět – mluvím jen obecně a nemám žádné podrobné informace o tom, jaký je postoj Íránu. Ale především to bude přesahovat rámec pouhého Íránu. Bude muset dojít ke změně v tom, jak se zachází s Palestinci v Gaze, bude muset být respektována svrchovanost Libanonu. Takzvaná příměří budou muset být plně respektována, izraelský režim bude muset opustit Libanon a bude muset plně dodržovat dohody v Gaze. Žádné další vraždy a atentáty, žádné další každodenní zabíjení dětí v Gaze a Libanonu. Nebude to tedy jen o Íránu, ale bude se muset vyřešit i hrozba války proti Íránu. Žádný kus papíru, který podepíše americký prezident, pro nás nemá žádnou hodnotu, protože jsme již dvakrát vyjednávali a on vyjednávání vždy zradil. Budeme tedy muset změnit situaci na místě. A součástí toho bude, že v oblasti Perského zálivu již americké základny nebudou centry ohrožení Íránu, to již nebude tolerováno. Takže se bude muset změnit politika režimů v oblasti Perského zálivu. Budou také muset zaplatit plnou náhradu za vše, k čemu došlo. K tomu bezpochyby dojde. Nezáleží na tom, kdo tu náhradu zaplatí, někdo ji zaplatí. Tyto režimy již nyní utrpěly vážnou újmu, ale zaplatí. Nejde tedy jen o dlouhodobou bezpečnost Íránu, nebudeme akceptovat situaci, kdy americký Trumpův režim znovu vyzbrojí a zaútočí. A mimochodem, po dvanáctidenní válce se mnozí ptali, proč Írán přijal příměří, mohl přece pokračovat. Důvodem, proč Írán přijal příměří, i když válku vyhrával – a nepřijal ho hned první den, pokračoval v útocích asi tři nebo čtyři dny -, bylo, že během dvanáctidenní války, i když Írán postupně získával převahu a vyhrával, věděl, že pokud by válka pokračovala, Spojené státy by měly motivaci vstoupit do plnohodnotné války a nasadit všechny ty zbraňové systémy, které přivezly. Írán si to uvědomil a i když si relativně vedl dobře, měl mnoho nedostatků, a proto se rozhodl ukončit nepřátelské akce a připravit se na velkou válku. A tak posledních osm, devět měsíců Íránci pracovali 24 hodin denně a nyní je jejich souhrnná palebná síla mnohem větší než u nepřítele, je mnohem větší než během 12denní války. Počet zničených odpalovacích zařízení je mnohem nižší, počet padlých vojáků je mnohem nižší. A Írán byl tentokrát schopen odstranit své klíčové prostředky ze základen, takže většina těchto úderů směřovala na prázdné budovy. Írán se tedy musel připravit na něco mnohem většího, než je izraelský režim, izraelský režim není pro Írán hrozbou. A pokud má nějakou sílu, je mu dána Západem, protože ten podporuje tento rasismus a etnickou nadřazenost. Spojené státy jsou skutečnou hrozbou. A tak byla 12denní válka pro Írán vynikající příležitostí zjistit, co musí udělat, připravil se a nyní vidíme úspěch. Takže nakonec to bude muset skončit, ale bude to tak, že Írán zajistí, aby v nadcházejících letech byl jeho lid v bezpečí. A jeho spojenci v celém regionu získají bezpečnost. Ty režimy, které hostily americké základny, jsou viny, musí zaplatit náhradu. Představte si, Glenne – a včera večer jsem uvedl tento příklad Georgi Gallowayovi -, že Francie poskytne základny Rusům a Rusové zaútočí na Spojené království. Řekněme, že by Kanaďané poskytli základny Číňanům, a ti zaútočí na Spojené státy, a pak Kanada a Francie řeknou, že jsou neutrální. Přijme někdo ve Velké Británii nebo ve Spojených státech tento argument? Právě teď se ve Velké Británii každý den připravují bombardéry B2 k provedení těžkých úderů na Írán a zaměřují se na obyčejné lidi, zatímco podzemní raketové základny a základny dronů a továrny jsou nezasažitelnéé. Protože stíhací letouny nejsou příliš účinné kvůli íránským dronům a raketám a protivzdušné obraně, ale hlavně kvůli dronům a raketám, a musejí být umístěny velmi daleko od Íránu, takže když letí, musí tankovat, vrátit se do Íránu a pak se vrátit, znovu tankovat, což je velmi nákladné a ne příliš účinné. Takže teď stále častěji používají těžké dálkové bombardéry, které jsou také velmi drahé, ale munice, kterou shazují, je opravdu hodně a zabíjí to lidi. Britové jsou součástí této války. Vraždí děti, britský režim je režim zabíjející děti. Takže to byla jen poznámka pod čarou, nesouvisí to přímo s naším tématem, ale jde o to, že všechny ty režimy, které jsou do této války zapojeny, jsou viné, budou mít na rukou íránskou krev. Ale režimy ve východní části Perského zálivu jsou naši sousedé, zradili nás jednou v 80. letech, všichni podporovali Saddáma Husajna, dali mu tehdy stovky miliard dolarů, což mělo mnohem větší hodnotu než dnes, aby zabíjel Íránce. Po válce a po Saddámově invazi do Kuvajtu jim Íránci odpustili a snažili se navázat lepší vztahy. Tentokrát to tak neskončí, budou muset zaplatit odškodné.

GD: Ještě jedna poslední otázka: Vidíte nějakou možnost, že by Írán podnikl odvetné kroky proti zemím, jako je Británie, které se této války účastní, nebo je to, řekl bych, příliš daleko?

SM: Myslím si, že v budoucnu bude jejich přítomnost v našem regionu oslabena, o tom není pochyb. Ale jednu věc bych zde měl dodat, a myslím, že je důležité, aby to vaši posluchači věděli, a to, že všechny ty řeči o dronech ve Spojených státech a Íráncích, to jsou všechno lži. Ti samí lidé, kteří provedli 11. září – a já jsem býval jedním z těch, kteří tomu nevěřili, myslel jsem si, že to byla jen Al-Káida -, ti samí lidé, kteří využívají Al-Káidu v Afghánistánu a v New Yorku a v Sýrii a v Libyi, ti samí lidé se možná pokusí provést útok ve Spojených státech, operaci pod falešnou vlajkou. Sionisté prohrávají válku, a proto potřebují něco radikálního, a jediné, co mě napadá, je, že provedou, nedej bože, velký útok proti civilistům ve Spojených státech, aby změnili náladu mezi obyčejnými Američany, aby je přesvědčili, že válka proti Íránu je oprávněná a musí pokračovat. Takže pokud se něco stane na Západě, a zejména ve Spojených státech, nepochybuji o tom, že to provedou sionisté nebo sionistický režim, nebo někdo s nimi spojený, nebo nějaký naivní blázen či skupina naivních bláznů, které zmanipulovali.

GD: Jen rychlé poopravení toho, o čem jsme mluvili před chvílí – řekl jste, že Írán vyjednával dvakrát, ve skutečnosti to bylo třikrát. Podepsal také JCPOA. Takže v každém případě chápu klesající důvěru v diplomacii. Vím, že to v Teheránu teď není snadné, takže vám moc děkuji, že jste si udělal čas.

SM: Moc vám děkuji, Glenne, je mi vždy velkým potěšením vystoupit ve vašem programu a děkuji vám za veškerou hrdinskou práci, kterou děláte, a Bůh s vámi.

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Na úvodní fotografii památníček šesti americkým vojákům, kteří zemřeli 1. března 2026 v Kuvajtu po útoku íránského dronu. Památníček stojín na náměstí Cziny Dizengoffové v Tel Avivu. Zdroj: Wikipedia Commons

Opět rozhovor prof. Diesena s prof. S. M. Marandim.

.

GD: Vítejte zpět, opět tu máme Seyeda Mohammada Marandiho, profesora na Teheránské univerzitě a bývalého poradce íránského vyjednávacího týmu pro jaderné otázky. Děkuji, že jste se k nám opět připojil, vím, že v Teheránu musíte mít hodně práce. Zdá se, že to bude dlouhá válka a také jsme svědky prudké eskalaceí napětí. Na americké straně se nyní stále častěji hovoří o obsazení íránského ostrova Charg, který by měl zajišťovat 80 až 90 % íránských dodávek ropy. Pokud by Američané tento plán uskutečnili, zdá se, že by to v podstatě znamenalo „jadernou variantu“ v rámci snahy o zastavení íránské ekonomiky. Což pak vyvolává otázku: jaká je podle vás pravděpodobná íránská reakce, pokud by se USA vydaly touto cestou? Protože se domnívám, že se obávají reakce, jinak by ostrov již buď napadli, nebo se pokusili o jeho obsazení.

SM: No, především vám moc děkuji za pozvání. Myslím, že je zcela jasné, že už jen přístup na ostrov by byl velkým problémem. Spojené státy by totiž musely využít území  arabských diktatur v Perském zálivu nebo nad ním přeletět, a to by znamenalo, že Írán by musel podniknout odvetné kroky. Pokud by tedy bylo íránské území obsazeno, vedlo by to k významné eskalaci války a tyto režimy by musely zaplatit velmi vysokou cenu, mnohem vyšší, než jakou platí nyní. Pro Spojené státy by to však bylo velmi obtížné, protože ostrov je dobře chráněný a navíc by tam byly íránské síly na pobřeží, které by podporovaly lidi na ostrově a tamní obranné kapacity, a je to daleko od amerického námořnictva a blíže k íránskému pobřeží. Ale nejdůležitější je, myslím, marnost takové agrese; tento agresivní krok by nezměnil status regionu Perského zálivu, nezměnil by situaci v Hormuzském průlivu. Írán uzavřel Hormuzský průliv, a proto nic nemůže opustit ani vstoupit do průlivu bez íránského povolení. Úžina není formálně uzavřena, ale lodě, které jí chtějí proplout, musejí získat povolení, a tak by agresivní čin Spojených států proti ostrovu, území Islámské republiky Írán, znamenal zuřivé boje. Znamenalo by to, že by země, které byly využity k umožnění takové agrese, byly přísně potrestány, a musíme si uvědomit, že Kuvajt, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Katar – to jsou převážně pouště, mají jen ropu nebo plyn, nemají ani vodu, mají odsolovací zařízení, jsou velmi zranitelné vůči íránské odvetě. A pak znovu, jak jsem řekl – pokud Američané provedou takovou operaci a hypoteticky se jim podaří ostrov obsadit, nezmění to globální energetický trh k lepšímu, ale jen tom zhorší situaci, protože íránská odveta bude zahrnovat zničení aktiv těchto zemí, které se podílejí na invazi na íránské území. Takže to by znamenalo dlouhodobé škody, protože tu máme dva problémy: jeden je, že Hormuzský průliv je víceméně uzavřený, takže každý den se na globální trhy nedostane 20 milionů barelů ropy, a k tomu plyn a hnojiva a všechno ostatní, ale pokud dojde k válce kolem ostrova, budou všechna ropná zařízení kolem zničena, a to znamená, že i kdyby Hormuzský průliv později otevřeli na základě nějaké dohody, nebude žádná ropa, nebude žádný plyn k přepravě a nebudou žádné tankery, které by tu přepravu prováděly. Byl by to tedy absurdní krok a navíc logisticky velmi obtížný, ne-li téměř nemožný. A íránská obrana by se samozřejmě snažila zničit velkou část amerických vojenských kapacit, což by mělod další dlouhodobé dopady na globální trhy.

GD: No, co si ale máme myslet o zprávách, že Írán zaminovává Hormuzský průliv, protože to by pak také bránilo íránským lodím, předpokládám, a stejně tak lodím spřátelených národů v průjezdu průlivem. Víte o této operaci něco?

SM: Írán nezaminoval Hormuzský průliv ani Perský záliv ani Indický oceán, to jsou všechno nesmysly. Většina íránského námořnictva, které lze použít v době války, se nachází v podzemních tunelech, jsou tam motorové čluny, velmi výkonné zbraně, které lze použít pro asymetrickou válku. Írán zveřejnil nějaké záběry z těchto tunelů, jsou to něco jako podzemní raketové základny a podzemní základny pro drony, takže máte k dispozici velké množství rychlých člunů jak uvnitř Perského zálivu, tak i mimo něj, vybavených raketami typu moře-země a moře-moře, které mohou zničit cokoli v oblasti Perského zálivu i mimo něj; všechny jsou pod zemí a dobře chráněné, Američané se jich nemohou dotknout. A íránské kapacity zaminovat oblast Perského zálivu jsou také podzemní, takže tyto zbraně jsou všechny v bezpečí, ale Írán se tímto směrem nevydal, Írán nechce eskalaci, jsem si jistý, že to vaši diváci vědí, ale od samého začátku Íránci vyjednávali a i když by vyjednávání selhala, Spojené státy neměly právo napadnout Írán a vraždit Íránce. Ale Írán vyjednával a Spojené státy zaútočily na Írán, i když ománský ministr zahraničí řekl, že bylo dosaženo pokroku. Trump pak tvrdil, že Írán řekl americkým vyjednavačům, tedy jeho zeťovi a jeho nejlepšímu příteli, kteří jsou oba sionisté, že Íránci u jednacího stolu řekli, že chceme vyrobit jaderné zbraně, což je směšné ze dvou důvodů. Jedním je, že naštěstí šlo o nepřímá jednání, takže Írán má svědky, a jedním ze svědků je ománský ministr zahraničí, který, když odjel do Spojených států a poskytoval rozhovory, nic takového neřekl, takže je zřejmé, že buď lže Trump, nebo lžou jeho kamarádi z realitního byznysu. Druhým je, že Írán vždy tvrdil, že nevyvíjíme jaderné zbraně a že náš mírový program je mírový, a máme fatwu, a IAA byla vždy konzistentní alespoň v tom, že prohlásila, že neexistují žádné důkazy o tom, že by se Írán pokoušel vyrobit jadernou zbraň, a dokonce i americké zpravodajské služby přiznávají, že  íránský jaderný program je mírový, tak proč by proboha íránští vyjednavači měli říkat svému nepříteli, který je chce bombardovat a zabíjet, který jim vyhrožuje, že chceme vyrábět jaderné zbraně? Zjevně je to hloupá lež. A jen ti nejnaivnější příznivci kultu MAGA by něčemu takovému mohli věřit. Takže myslím, že je jasné jako facka, že Íránci eskalaci nechtěli a nechtějí. Takže v tuto chvíli jsou například plynová zařízení v Dauhá a v Kataru připravena k opětovnému spuštění, pokud nastane mír. Ropa může opět proudit, pokud nastane mír. A většina tankerů, které neporušily pokyny Íránu, ty tankery se mohou pohybovat a odvážet ropu a plyn z oblasti Perského zálivu, jakmile nastane mír. Takže není ani nejmenší šance, že by za těchto okolností Írán eskaloval. Pokud však eskalují Spojené státy, pokud se pokusí zničit naši klíčovou infrastrukturu, naše plynová zařízení, naše ropná zařízení, naši elektřinu, pak je vše ztraceno a Írán bude reagovat a Írán jim může ublížit mnohem více, než oni mohou ublížit Íránu. Protože aktiva USA a aktiva jejich zástupců, proxy na druhé straně Perského zálivu jsou obrovská. A budou zničena. Jedná se tedy o jakési vzájemně zaručené zničení, obdobu MAD. Pokud půjdou po nás, my půjdeme po nich. Nechceme to udělat, ale jsme na to připraveni. Další věc, na niž jsem chtěl poukázat, i když to nesouvisí s vaší otázkou, ale myslím, že je to velmi důležité: Všichni si pamatujeme americké a izraelské odhady a to, co nám říkali ve sdělovacích prostředcích, že Írán má určitý počet raket. No, vidíme, že Írán odpaluje rakety 24 hodin denně na více základen, terčem jsou jak aktiva izraelského režimu, tak aktiva amerického režimu. To tedy ukazuje, že zpravodajské služby Mossad, CIA a MI6 jsou velmi slabé, že o Íránu ve skutečnosti vědí mnohem méně, než předstírají. Neustále říkají světu, jak všechno vědí a jak jsou nejlepší ve shromažďování informací a že jsou to nejkompetentnější zpravodajské organizace na světě, ale vojenská ofenzivní schopnost Íránu je to nejdůležitější, co Írán v tomto konfliktu má a co s tímto konfliktem souvisím, a oni o tom nemají ani ponětí. Pořád říkají, že Íránu docházejí odpalovací zařízení, docházejí rakety, docházejí drony, říkají to už dva týdny, skoro dva týdny. Ale Írán pokračuje v útocích a Írán říká, že je ochoten, že je připraven vést tuto válku i po volbách do Kongresu.

GD: To je určitě zajímavé. A zde je také jedna ze slabých stránek Trumpa – nejen docházející zbraně a ekonomické problémy nebo energetika, ale samozřejmě také domácí politika. Pokud jde o Hormuzský průliv, americký ministr energetiky řekl, že americké námořnictvo, po obdržení mnoha žádostí, ještě není připraveno doprovázet tankery přes Hormuzský průliv. A také se nám říká, že USA v současné době zkoumají možnosti, jak dostat tankery přes Hormuzský průliv. Ale je to v tomto okamžiku vůbec proveditelné, protože moje první myšlenka byla, že Trump dělal velkou vědu z potopení lodí íránského námořnictva, ale nezdá se, že by Írán potřeboval velké námořnictvo, aby uzavřel Hormuzský průliv. Jaké jsou tedy pro ně hlavní výzvy? Myslím tím, když teď  americký ministr energetiky sedí u stolu a zkoumá možnosti, jak dostat tyto tankery přes Hormuzský průliv, na jaké problémy naráží?

SM: Bude pro ně nemožné to učinit. Za prvé, je tu íránské námořnictvo, většina námořnictva, důležitá část námořnictva, která by byla použita v případě války, všechny ty rychlé čluny v obrovských tunelech. Pod zemí. Pak jsou tu miny, které lze použít. Pak jsou tu rakety země-moře, které lze použít. Pak jsou tu samozřejmě rakety krátkého doletu. Ale také rakety středního doletu, drony středního doletu. A pak rakety dlouhého doletu a drony a řízené střely. Írán může zasáhnout Hormuzský průliv téměř odkudkoli v Íránu. Jak ho tedy Spojené státy hodlají otevřít? A pokud dojde k otevřené válce, Írán se bude mstít a potrestá ty režimy v regionu, které hostí americké základny, a s o to větší silou. Takže řekněme hypoteticky, že Hormuzský průliv otevřete, což je prakticky nemožné… Ale pokud ho hypoteticky otevřete, ale pokud už nebude ropa, pokud už nebudou petrochemikálie, pokud už nebude plyn a pokud už nebudou lodě, jaký to má smysl? Ztratíte stovky, ne-li tisíce mužů, ztratíte významnou část svého námořnictva a pak trvale zvýšíte cenu energie. Jinými slovy, neexistuje řešení, dohoda, která by nakonec přišla, pak globální ekonomiku nezachrání. Pokud Spojené státy přijmout, a budou je nuceny přijmout, íránské podmínky pro mír, pak může ropa proudit hned teď. Pokud Spojené státy válku zintenzivní, jaké by to mělo dlouhodobé důsledky? Pro svět by to bylo katastrofální.  A už to katastrofální je. Lidé ještě nechápou, co se chystá. Ale doufejme, že země po celém světě, mezinárodní společenství, veřejné mínění na Západě se obrátí proti nim. Britská vláda pomáhá Američanům a jejich těžkým bombardérům masakrovat Íránce – lidé v Evropě musí donutit své vlády ke změně, lidé po celém světě musí vyvíjet tlak na Spojené státy. Tak válka skončí.

GD: No, vidím, že Trump už pronesl něco jako vítěznou řeč, ve které řekl, že válka už byla vyhrána. Ovšem nemůže opravdu dosáhnout přesvědčivého vítězství a stáhnout se s hlavou vztyčenou, pokud nebude otevřený Hormuzský průliv, protože pokud bude uzavřený, jakékoli prohlášení o vítězství při stažení USA nebude dávat moc smysl. Z tohoto důvodu Trump také varoval před mnohem větším ničením. Myslím, že řekl, že pokud nebude průliv otevřený, bude dvacetkrát větší ničení, ale také řekl, že Spojeným státům došly cíle k útoku. To tak trochu vyvolává otázku: Co si o tom myslíte nebo co teď očekáváte od americké strany, protože se zdá, že už nejsou žádné dobré vojenské cíle k úderu, ale oni musejí eskalovat, musejí stoupat po žebříku eskalace, aby se pokusili přimět Írán, aby udělal to, co Amerika požaduje. Jaký je podle vás akční plán na americké straně?

SM: No, už to všechno dělají. Už útočí na nevojenské cíle. Dělali to od první hodiny, kdy zmasakrovali ty dívky a děti v základní škole. A teprve po týdnu začaly New York Times pod tlakem odhalovat pravdu. Ne proto, že by New York Times měla nějakou morálku nebo stud. Ne, všichni jsme věděli, co se stalo hned první den. Svět to věděl třetí den. Ale víte, když to lidé ve Spojených státech vidí na sociálních médiích, tak někdo musí něco říct. Američané zabíjejí lidi velmi pravidelně. A je to promyšlené. Oni přesně vědí, co dělají. Cíle, které dnes, včera, předevčírem a včera v noci zasáhli v Teheránu, to byly civilní cíle, to byly obyčejné rodiny, bombardovali domy, zabíjeli děti, ženy, víte, dělají to úmyslně. Ale co by Trump mohl udělat, je jít ještě dál, mohl by se začít snažit zničit klíčovou íránskou infrastrukturu, jako je ropa, plyn, elektřina a tak dále. To by ale znamenalo, že Írán by udělal totéž. To by znamenalo, že na druhé straně Perského zálivu už nebude elektřina. A to by rozhodně vedlo ke zhroucení těch režimů. Írán by se nezhroutil. Viděli jsme, jak jsou lidé jednotní; kdokoli sleduje íránské účty na sociálních sítíchuvnitř Íránu, ten ví, že lidé jsou každý den a každou noc v obrovských počtech na ulicích pod palbou. I když rakety dopadají poblíž, oni se ani nehnou.  Existuje o tom dostatek důkazů, kdokoli si to může jít prohlédnout na íránských účtech nebo v televizi nebo kdekoli jinde. Já to nedělám, protože je to pro mě prostě příliš, neustále stahovat záběry lidí v různých čtvrtích Teheránu nebo v různých městech, kde i když poblíž vybuchují bomby, oni dál skandují, ženy, muži, ani se nehnou. Írán tedy zůstane na místě a znovu se postaví na nohy. Ale ti američtí zástupci, proxy na druhé straně Perského zálivu, ti budou smeteni. Tyto režimy nemají v očích lidí, které drží pod palcem, žádnou legitimitu. A to by znamenalo konec globální ekonomiky. Americká ekonomika by se zhroutila. Takže pokud zničí íránskou infrastrukturu, infrastruktura ve Spojených státech možná nebude bombardována, ale až udeří energetická krize, nebude záležet na tom, jestli byla bombardována nebo ne, většina z toho bude k ničemu, protože ekonomika se zhroutí. Doufejme tedy, že Spojené státy to neudělají, bylo by to dost hloupé, nebo nemorální, i když oni jsou naprosto nemorální. Ale doufejme, že Trumpova vláda bude mít dost rozumu, aby to neudělala, ale samotná skutečnost, že to říká, toho hodně napovídá. Hodně to ukazuje, a nejde jen o Írán, řekl to i o Kubě, pokud si vzpomínáte, když Nejvyšší soud hlasoval proti jeho clům, velmi se rozzlobil a pak na tiskové konferenci řekl, že může zničit země, ale nemůže zavést cla, ani clo ve výši jednoho dolaru. Nikdo ze západních sdělovacích prostředků nezavolal Trumpovi a nezeptal se ho: „Co tím myslíte, že můžete zničit země?“ Myslím, že v tu chvíli mluvil o Kubě. A říká, že zničí Írán, aby se už nikdy nemohl vzpamatovat, a nikdo se nad tím nepozastavuje, ať už jde o Guardian, Washington Post, Los Angeles Times nebo cokoli jiného. Protože média vlastní a ovládají oligarchové, Epsteinovci a jejich novináři nemají žádný smysl pro morálku. Takže mohou mluvit o ničení jedné země za druhou a nikoho to nešokuje. Takže si myslím, že s každým dalším dnem je to jasnější a dokonce i naivci začínají procitat, kromě členů té sekty MAGA, ti nechtějí.

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Na úvodní fotografii památníček šesti americkým vojákům, kteří zemřeli 1. března 2026 v Kuvajtu po útoku íránského dronu. Památníček stojí na náměstí Cziny Dizengoffové v Tel Avivu. Zdroj: Wikipedia Commons

Analýza vždy úžasného Alastaira Crooka ze substacku Conflicts Forum:

.

Americko-izraelský model vedení války založený na úderech na dálku (stand-off air-strike) je nyní konfrontován zcela odlišným typem strategické asymetrické války – takové, kterou Írán začal plánovat už před více než dvaceti lety.

To je důležité pochopit při snaze posoudit, kde ve skutečnosti leží rovnováha sil ve válce. Je to jako srovnávat pomeranče s citrony; svou povahou jsou zásadně odlišné.

USA a Izrael shazují na Írán velké množství munice určené k útokům na dálku, ale s jakým cílem a jakým účinkem? To nevíme.

Víme však, že Írán má svůj plán asymetrické války. A ten se teprve začíná postupně uvádět do praxe. Celý arzenál íránských raket zatím nebyl odhalen – ani jeho nejnovější střely, ani ponorné drony a rychlé raketové čluny vybavené pro boj proti lodím, které dosud nebyly nasazeny. Neznáme tedy plný potenciál Íránu – a nemůžeme říci, jaký účinek by mohlo mít jeho úplné nasazení.

Hizballáh je nyní plně operační a Hútíové (zdá se) čekají na „zelenou“, aby zablokovali průliv Bab al-Mandab v součinnosti s blokádou Hormuzského průlivu.

Jádro tohoto íránského asymetrického paradigmatu vzniklo po naprostém zničení centralizovaného vojenského velení Iráku Spojenými státy v roce 2003 – výsledku tři týdny trvajícího masivního leteckého bombardování.

Otázkou, která se pro Íránce po válce v Iráku objevila, bylo, jak vybudovat odstrašující vojenskou strukturu v situaci, kdy Írán neměl – a ani nemohl mít – nic, co by se podobalo rovnocenné letecké síle. A zároveň když Spojené státy mohly díky svým satelitům s vysokým rozlišením sledovat rozsah íránské vojenské infrastruktury shora.

První odpověď byla prostá: co nejméně íránské vojenské infrastruktury ponechat na povrchu, kde by mohla být pozorována z výšky – z vesmíru. Její součásti musely být ukryty pod zemí, a to velmi hluboko (mimo dosah většiny bomb).

Druhou odpovědí bylo, že hluboko pod zemí ukryté rakety se mohou ve skutečnosti stát íránským „letectvem“ – tedy náhradou za konvenční letectvo. Írán proto již více než dvacet let buduje a hromadí raketové zbraně.

Díky intenzivnímu výzkumu v oblasti raketových technologií Írán údajně vyrábí asi 10–12 typů řízených střel a balistických raket. Některé jsou hypersonické; jiné nesou soustavu výbušných submunic, které jsou naváděné (aby se vyhnuly obranným interceptorům).

Velké rakety jsou odpalovány z hlubokých podzemních sil rozmístěných po celém Íránu (který je velký přibližně jako západní Evropa a je bohatý na horská pásma a lesy). Také protilodní střely rozmístěné podél pobřeží jsou rozptýleny v husté síti podél íránského pobřeží.

Třetí reakcí bylo nalézt řešení na úspěšnou „shock and awe“ (šok a hrůza, zdrcující úder) dekapitaci vojenského velení Saddáma Husajna v roce 2003.

V roce 2007 byla zavedena „mozaiková“ doktrína.

Myšlenka stojící za touto doktrínou byla rozdělit íránskou vojenskou infrastrukturu na autonomní provinční velitelství – každé s vlastním skladem munice, vlastními raketovými silami a tam, kde je to vhodné, i s vlastními námořními silami a milicemi.

Velitelé dostali předem připravené bojové plány spolu s pravomocí zahájit vojenské akce z vlastní iniciativy v případě „dekapitačního“ úderu na hlavní město. Tyto plány a protokoly měly být automaticky spuštěny v okamžiku, kdy by byl nejvyšší vůdce odstraněn.

Článek 110 íránské ústavy z roku 1979 svěřuje velení ozbrojených sil výhradně Nejvyššímu vůdci. Nikdo a žádná instituce nemůže jeho rozhodnutí přehlasovat ani zrušit. Pokud by byl následně zavražděn i nový vůdce, vstoupily by v platnost dříve delegované instrukce, které by žádná jiná autorita nemohla odvolat.

Stručně řečeno: v případě dekapitačního úderu funguje íránský vojenský aparát jako automatizovaný, decentralizovaný systém odvetného úderu, který nelze snadno zastavit ani kontrolovat.

Vojenská komentátorka Patricia Marins poznamenává:

„Írán vede téměř dokonalou asymetrickou válku – absorbuje útoky, strategicky činí okolní základny nepoužitelnými, ničí radary a udržuje kontrolu nad Hormuzským průlivem, přičemž si zároveň zachovává schopnost odpalovat rakety.“

„Spojené státy a Izrael jsou v mimořádně obtížné situaci, protože znají jen jeden způsob vedení války: nerozlišující letecké bombardování převážně civilních cílů, přičemž se jim nedaří zničit podzemní raketová města. Nyní čelí strategicky dobře připravenému Íránu, který bojuje podle vlastních podmínek a ve vlastním časovém rytmu. Co Írán udělal? Zaměřil se na odolnost vůči bombardování – a téměř celý svůj arzenál ukryl ve velkých podzemních základnách, do nichž se USA a Izrael už pokusily proniknout za cenu obrovského množství použité munice.“

Další zásadní poučení, které si Írán odnesl z války v Iráku v roce 2003, bylo, že americký a izraelský „způsob vedení války“ je plně založen na krátkých leteckých bombardovacích kampaních, jejichž cílem je dekapitace politického a vojenského vedení a velitelských struktur. Zranitelnost centralizovaného systému velení byla proto řešena zavedením „mozaikové“ struktury, která velení decentralizovala a rozptýlila mezi více velitelství, aby se systém nezhroutil v případě překvapivého dekapitačního úderu.

Další strategický poznatek, který Írán z války v Iráku vyvodil, byl, že západní armády jsou koncipovány především pro krátké, intenzivní letecké války.

Protilékem podle íránské analýzy bylo „hrát na dlouhou trať“. Současné strategické rozhodnutí íránského vedení vsadit na dlouhou válku vychází přímo z tohoto poznání – že západní armády jsou postaveny na přístupu „udeř a zmiz“ – a také z jejich přesvědčení, že íránská společnost má větší odolnost snášet útrapy války než veřejnost izraelská či západní.

V podstatě se mechanismus, jak prodloužit válku déle, než by vyhovovalo Trumpovi, opírá především o logistiku.

Íránské logistické „sevření“

Izrael a Spojené státy se původně připravily a vyzbrojily na krátkou válku. V případě USA dokonce velmi krátkou – od sobotního rána, kdy byl zabit Chomejní, do pondělí, kdy se měly otevřít americké akciové trhy.

Írán reagoval do hodiny po atentátu na imáma Chameneího spuštěním připraveného „mozaikového“ plánu a zaměřil se na americké základny v Perském zálivu. Podle zpráv použily Revoluční gardy (IRGC) staré balistické rakety a drony z výrobních sérií z let 2012/2013. Účelem tak masivního nasazení starších raket a dronů bylo zjevně vyčerpat zásoby interceptorových střel, které mají americké základny v oblasti Perského zálivu k dispozici.

Současně probíhal podobný proces vyčerpávání interceptorů i na straně Izraele. Postupné ubývání těchto obranných střel v oblasti Perského zálivu i v Izraeli se stalo zjevné. To představovalo první vrstvu logistického „sevření“.

Druhou vrstvou je ekonomické a energetické „sevření“, které vzniká uzavřením Hormuzského průlivu pro všechny „protivníky“, nikoli však pro „přátele“. Uzavření Hormuzu má vyvolat finanční a dodavatelskou krizi na Západě, aby se tak omezily ekonomické vyhlídky, které by válka mohla Západu přinést. Oslabující trhy znamenají oslabující Trumpovo odhodlání.

Třetí „sevření“ je zaměřeno na veřejnou podporu války ve Spojených státech. Íránské odmítání příměří či jednání a naopak volba dlouhé války převrací veřejná očekávání, narušuje dosavadní konsensus a zvyšuje úzkost i nejistotu.

Pravděpodobné strategické cíle Íránu

Jaké tedy mohou být konečné cíle Íránu? Zaprvé odstranit trvalou hrozbu vojenského útoku; vynutit zrušení dlouhodobého ekonomického obléhání íránského obyvatelstva prostřednictvím sankcí; dosáhnout navrácení zmrazených aktiv a ukončení izraelské okupace Gazy a palestinských území.

Je také možné, že Írán věří, že dokáže „převrátit“ geopolitickou rovnováhu v oblasti Perského zálivu tak, aby námořní úžiny a klíčové námořní trasy regionu přestaly být pod hegemonní kontrolou Spojených států a byly otevřeny pro plavbu lodí zemí BRICS bez sankcí, zabavení či blokády ze strany Washingtonu. Jinými slovy spustit jakousi obrácenou „svobodu plavby“ v původním významu tohoto pojmu.

Je zřejmé, že íránské vedení si plně uvědomuje, že úspěšné nasazení jejich plánu asymetrické války by mohlo zvrátit geostrategickou rovnováhu nejen v západní Asii, ale i v celém světě.

A co tedy Trumpův plán? Trumpův životopisec Michael Wolff včera řekl:

„On [Trump] žádný plán nemá. Neví, co se děje. Ve skutečnosti ani není schopen formulovat plán. Vytváří dramatické napětí a v jeho vlastní mysli se z toho stává zdroj hrdosti: Nikdo neví, co udělám příště. Takže se mě všichni bojí – a to mi dává tu největší páku. Nemít plán se stává plánem.“

Wolff naznačuje metaforu Trumpa jako performéra:

„Je na jevišti a všechno si vymýšlí za pochodu – a je na tuto schopnost velmi hrdý, přičemž je v tom opravdu velmi schopný.“

Wolff charakterizuje Trumpa slovy:

„Zastavíme válku. Začneme válku. Budeme je bombardovat; budeme vyjednávat; dosáhneme bezpodmínečné kapitulace. Nic se nestane, aniž by to vycházelo od něj [Trumpa]. A to se mění z okamžiku na okamžik.“

Ve skutečnosti je pro Trumpa jediným podstatným měřítkem to, aby byl vnímán jako vítěz. Včera prohlásil, že Spojené státy válku „vyhrály“ – „Vyhráli jsme. Vyhráli jsme tu sázku. Během první hodiny.“

Během několika dalších týdnů se však může zranitelnost jeho nestálosti projevit zřetelněji, pokud se ropné, akciové a dluhopisové trhy začnou prudce propadat. Trump nyní obvolává různé lidi a snaží se najít někoho, kdo by mu dokázal nabídnout vítěznou „cestu ven“ z války, kterou sám začal.

Íránci však mají také slovo v tom, kdy válka skončí. A ti říkají, že teprve začínají…

.

Zdroj: conflictsforum@substack.com

Na úvodním obrázku potopení íránské fregaty IRIS Dena v Indickém oceánu americkou ponorkou. Zdroj: Americké ministerstvo války (prostřednictvím Wikipedie Commons)

Se souhlasem autora přebíráme následující glosu dr. Ivo Strejčka, která vyšla 10. března na stránkách Institutu Václava Klause.

.

„Podnikli jsme malý výlet, … válka je už téměř u konce, … jsme čtyři až pět týdnů před plánem, … bude tolik míru,“ prohlásil před pár hodinami Donald Trump. I proto si okamžitě americká média, včetně těch protrumpovských, položila vážnou otázku, co tedy skutečně přimělo prezidenta Trumpa pustit se do tak riskantní operace, kterou válka s Íránem je. 

Bylo oním vážně míněným cílem svržení íránského režimu a otevření dveří íránské opozici k budování demokracie podle západního vzoru? Alespoň tak o tom v prvních hodinách izraelsko – amerických úderů sám Trump mluvil. Snad by tento cíl vysvětloval i zabití Chamenejího a nejvyšších státních a armádních představitelů. Jenomže ulice íránských měst nezaplavily žádné nadšené davy, neobjevil se nikdo, kdo by se těšil většinové podpoře íránského lidu a byl proto připraven ujmout se moci. 

Američané potichu ze státního převratu vycouvali, o změně režimu přestali mluvit, Trump dokonce přiznal, že „jednat v Íránu teď není s kým, protože ti odpovědní jsou už teď mrtví“. Po týdnu války Írán vede odvetné údery zřejmě docela přesně, armádě tedy někdo zkušeně velí, a nezdá se, že by se státní systém v Íránu hroutil. Americké snění o změně režimu tedy bylo naivní vírou a hrubým podceněním íránského vedení.

Byly tedy cílem americko-izraelských úderů zařízení na obohacování uranu či dokonce vysoce obohacený uran sám? To je varianta možná, neboť již nejméně posledních několik dnů se v amerických médiích objevují spekulace o nasazení 82. výsadkové divize „někde“ na území Íránu. Divize má asi 5 000 mužů, to je příliš málo na větší operaci, ale speciální operaci by tato elita americké armády zvládnout mohla. I proto se objevují spekulace (zejména izraelské), že v těžce vybombardovaných areálech íránského jaderného programu ve Fordo, Natanzu a Isfahánu se kanystry s obohaceným uranem objevit mohou. To by ale znamenalo nasazení těžké důlní a demoliční techniky uprostřed Íránu. Je to proveditelné? A existuje vůbec něco jako vysoce obohacený íránský uran? Není to jen varianta na slova Condoleezzi Riceové z roku 2003, když obhajovala invazi do Iráku slovy, že „dýmka míru nesmí být atomový hřib“ – aby se posléze v Iráku nenašlo nic?

A když už jsme u spekulací amerických médií, začínají se objevovat informace svědčící o tom, že amerických ztrát je zřejmě výrazně víc, než prezident Trump a jeho tým přiznávají. Největší americká vojenská nemocnice mimo území USA se nachází v Německu nedaleko Kaiserslauternu a americký oficiální vojenský server Stars and Stripes na svých stránkách tvrdí, že „nemocnice ve městě K rychle rozvíjí akci darování krve, neboť jí bude brzy velmi třeba“.

Trump se chlubí, že íránská flotila už prakticky neexistuje, letectvo a odpalovací rampy balistických raket jsou zdecimované a s íránským dronovým program bylo už málem skoncováno. Bylo tedy cílem americko – izraelských úderů „odstřelit“ duchovní a politické vedení Íránu a zničit jeho vojenskou sílu? Trump natolik často mění názory, natolik často si protiřečí, že jedinou pravdou zřejmě je jeho prohlášení o tom, že „vše je jen v mé hlavě“. A to je při všech hrozbách z íránské války plynoucích opravdu málo.

Pokud se tedy Trump nechal zatáhnout do války kvůli zcela nejasným motivům, a to do války, ve které se zřejmě již počítá s významnými ztrátami, je jeho chování nepochopitelné. Jediným možným vysvětlením tak zůstává úvaha o naplňování zájmů Izraele, premiéra Netanjahua a radikálních židovských politických formací na účet USA a Západu. Jedině zde dává logiku hledat konečné přesvědčení Trumpa o nutnosti bombardovat a bombardovat hned. Americká televizní stanice CNN nemá mnoho důvodů milovat viceprezidenta J. D. Vance, ale tvrdí, že to byl on, kdo v závěrečném rozhodnutí byl proti útokům na Írán (na rozdíl od Rubia, který ukazuje, že je neokonem víc, než jsme si mysleli) a byl prý také přítomen závěrečným telefonátům mezi Trumpem a Netanjahuem, které nátlak Izraele na amerického prezidenta potvrzují.

Vývoj posledních dnů i hodin nesvědčí o nějak úspěšném vývoji ve válce mezi USA, Izraelem a Íránem. Íránu se zřejmě podařilo překvapit Američany svojí vojenskou, technickou a politickou připraveností i odhodlaností. Pokud se Trump nechal tajnými službami přesvědčit, že Írán stojí na hliněných nohou a stačí pouze zabít pár desítek duchovních, politických a vojenských špiček a v Íránu se začne budovat demokracie amerického střihu, zle se přepočítal. 

Američané, kteří drtivě americkou intervenci odmítají, proto v přímém přenosu vidí skokový nárůst ceny ropných produktů a plynu (ostatně totéž vidíme na našich pumpách i my, a jinde v Evropě to není jiné), a domů se jim zřejmě brzy začnou vracet válkou zničení hoši. Žádné optimistické výhledy na obzoru nejsou. Hospodářské a společenské důsledky budou zlé a budou se překonávat dlouho.

Ani geopolitika na Blízkém a Středním východě velké naděje nenabízí. Vítězem může být jen Izrael, přestože sporným, kterému v této části světa vyhovuje vyvolávání a udržování chaosu. Írán, nebude-li drtivě poražen (a tak to zatím vůbec nevypadá), z regionu nikam nezmizí, avšak posílí svoji aureolu „hrdinným odporem proti americké a židovské agresi“. Poraženými budou Američané a spolu s nimi i celý Západ, který se touto válkou znovu ponořil do hrozivých nebezpečí teroristických útoků na svém území. O hospodářských důsledcích ani nemluvě.

Žádné skvělé vyhlídky! 

.

Zdroj: www.institutvk.cz

Na úvodní fotografii prezident Donald Trump oznámující zahájení americko-izraelských útoků na Írán 28. února 2026. Zdroj: https://x.com/realDonaldTrump/status/2027651077865157033 (prostřednictvím Wikipedie Commons)

Pokračování rozhovoru prof. Glenna Diesena s prof. Jeffrey Sachsem.

.

JS: Myslím, že ve Spojených státech je zahraniční politika již mnoho desetiletí v rukou CIA, což je výhodné, protože jednání mohou být zcela tajná. CIA funguje prostřednictvím sítě takzvaných zpravodajských agentur. Nejedná se vlastně o zpravodajské agentury, jsou to neoficiální vojenské jednotky. A to platí již mnoho desetiletí, zejména pokud jste vláda USA, kde zahraniční politika je imperiální politikou volby režimu a změny režimu. Trump jen nahlas a šílenějším způsobem říká to, co bylo vždy politikou USA. Trump, protože je opravdu tím, čím z hlediska psychologie je, říká, že si vybere příštího nejvyššího vůdce Íránu. Dobře, to je samozřejmě dost překvapivé, musím dodat. Žádný evropský vůdce neřekne ani slovo, že je to divné, že je to hodně dobrý způsob, jak eskalovat a pokračovat ve válce směrem k tomu, abychom byli všichni mrtví. Ani jeden evropský vůdce si neškrábe hlavu a neptá se: „Ach, toto je náš spojenec, ten, který říká ty nejdivnější věci, jaké si dokážete představit?“ Ne, to neříkají. Ale v každém případě je tento způsob uvažování trochu podivný. Ale pamatujte, že CIA měla vždycky takový způsob uvažování – v roce 1953, bez veřejné kontroly, bez vysvětlení, si USA vybraly, kdo bude vést Írán. Zavedli policejní stát, který v roce 1953 svrhl demokratickou vládu. A USA tento policejní stát podporovaly až do roku 1979, kdy se veřejnost proti němu vzbouřila, protože vůdce policejního státu umíral na rakovinu. Odtud vzešla íránská revoluce v roce 1979. Nevznikla z ničeho nic, ale z policejního státu, který zavedly USA. Podívejte se po celém světě, včetně Evropy, USA zavádějí vlády podle svého výběru. A to znamená, že právní stát ve Spojených státech, pokud jde o zahraniční politiku, byl vždy jen fasádou. Považuji to za velmi pozoruhodné. Myslím, že je velmi důležité, aby historici a analytici přemýšleli o slavném rozlučkovém projevu Dwighta D. Eisenhowera, který byl vrchním velitelem spojeneckých sil, nejvyšším generálem Spojených států a prezidentem od ledna 1953 do ledna 1961. Ve svém rozlučkovém projevu ze 17. ledna 1961 varoval před vojensko-průmyslovým komplexem. Měli bychom tento rozlučkový vzkaz chápat jinak – Eisenhower americkému lidu říkal, že už se to stalo. Že už je to vojenský stát. Že vládní instituce už byly zásadně oslabeny. Myslím, Glenne, a víte, nechci se příliš vzdalovat od tématu, ale myslím, že důkazy o tom, že CIA zabila Kennedyho v roce 1963, jsou zcela přesvědčivé. A to nemyslím jako nějakou okázalou poznámku nebo konspirační teorii nebo něco jiného. Je to míněno jako vysvětlení, že žádný americký prezident od Kennedyho se nezabýval bezpečnostním státem. Johnson zvrátil všechny Kennedyho mírové iniciativy a každý prezident od té doby v podstatě pokračuje v agendě bezpečnostního státu USA, včetně milých lidí jako Obama, který nastoupil a poté řídil několik operací změny režimu. A Obama si myslel: „Ano, já si vyberu, kdo bude vládnout Sýrii. Já si vyberu, kdo bude vládnout Libyji.“ Neřekli to takhle. Měli dobré způsoby. Trump nemá dobré způsoby. Trump má velikášské chování. Ale uvažoval tak i Obama a jeho zástupkyně, která je teď mojí kolegyní, Victoria Nulandová, a Hillary Clintonová, taky moje kolegyně na Kolumbijské univerzitě. V únoru 2014 rozhodli, kdo bude vládnout Ukrajině. Vlastně to bylo pravděpodobně koncem ledna 2014. Victoria Nulandová byla nahrána Rusy při telefonátu na otevřené lince s americkým velvyslancem, kde doslova mluvila o tom, kdo bude vládnout Ukrajině. A vybrala muže jménem Jaceňuk, který se po převratu stal vůdcem. Takže když Trump říká, že si vybere, kdo bude nejvyšším vůdcem, zní to bizarně a také to bizarní je, a je to krok k třetí světové válce, ale je to vlastně běžné chování USA, jen je to obvykle nevyřčená část chování USA. Bohužel mě tedy příliš neohromuje takzvaný mechanismus brzd a protivah amerického systému nebo ústava. Desítky let máme vojenský stát. Často si říkám, že stejně jako se Římská republika stala Římskou říší a americká republika se stala americkou říší, kdy k tomu vlastně došlo? V běžné diskusi lidé poukazují na římskou historii jako varování pro USA, aby k tomu nedošlo. Ale myslím si, že je celkem jasné, že k tomu došlo, že se to stalo už před několika desítkami let. A zajímalo by mě, jestli bychom v Římě v roce 27 př. n. l., kdy se Augustus prohlásil za princeps, cítili, že to byla dělící čára. To je dělící čára historiků. Ale stále existoval Senát, senátoři stále nosili tógy, stále existovaly konzuláty. Vypadalo to, že instituce římské republiky jsou stále neporušené. A já mám pocit, že to je situace v USA, že možná americká republika skončila v listopadu 1963 s atentátem na Kennedyho a od té doby jsme v americkém impériu, nevím. Ale já jsem jen vznesl námitku, že Trump je výstřední. Má temnou trojici osobnostních rysů: extrémní machiavellismus, zhoubný narcismus a psychopatii, což můžeme vidět, když projevuje absolutní nezájem o to, kdo umírá, nemá žádné city. Víme tedy, že se jedná o velmi neobvyklou psychologickou osobnost. Ale on je na vrcholu stroje, který tu již existoval.

GD: Do jaké míry podle vás souvisí to, že trvá na výběru jiných vůdců jiných zemí a nechce najít mírová řešení s protivníky a především s jinými vzestupujícími mocnostmi, ať už je to Rusko, Čína nebo Írán, s neochotou vidět zmizení hegemonie? Protože Evropané alespoň po studené válce plně přijali celou myšlenku světového řádu založeného na kolektivní hegemonii politického Západu vedeného USA. Ale pamatuji si celý ten unipolární moment, když byl jako koncept představen Charlesem Krauthammerem v roce 1990. Formuloval to jako rozložení moci. Veškerá moc je v Americe. Ale po 35 letech, kdy byla politická třída vychovávána v ideologii, že dominance západní hegemonie je v podstatě demokratickou teorií míru, která stabilizuje svět a překoná chaos minulosti, takže v podstatě je tato hegemonie spásou lidstva, po 35 letech politiků tohoto typu nedojde k pokojnému přechodu k multipolaritě. Vidíte to jako neochotu přijmout, že Západ už nebude dominovat? Proč neexistuje alternativa k tomu, aby se svět vrhl do třetí světové války?

JS: No, já si myslím, že je to další případ, kdy se jedná o hluboký proces, který vlastně probíhá už 80 let. Myšlenka multipolarity se zrodila a zemřela v roce 1945, a to z následujícího základního důvodu: Nápadem Organizace spojených národů byl také nápad vítězství ve druhé světové válce. A byl to Franklin Roosevelt, který pochopil, že on, Stalin a Churchill a na naléhání Franklina Roosevelta také Čankajšek, který byl v 40. letech hlavou bojující a napadené Číny, napadené samozřejmě Japonskem, musejí společně jednat, aby porazili Hitlera. Jednalo se o kolektivní podnik. Byl to podnik Organizace spojených národů, termín, který se používal od počátku druhé světové války. Roosevelt věřil v jednotu, že tyto národy musí držet pohromadě, aby porazily Hitlera a poté zajistily bezpečnost světa. Opravdu věřil ve světový mír a bezpečnost. V praxi nesl hlavní břemeno porážky Hitlera Sovětský svaz, který ztratil 27 milionů lidí a byl klíčem k rozbití Hitlerovy válečné mašinérie. Roosevelt věděl, že Spojené státy sehrály svou zvláštní roli jako průmyslová páteř porážky ve druhé světové válce, když poskytovaly zbraně, letadla, technologie, radary a další věci, které k tomu přispěly. Ale Sovětský svaz nesl hlavní břemeno války. Roosevelt byl naprosto odhodlán a schopen spolupracovat se Stalinem po celou dobu války, často odsouval Churchilla na vedlejší kolej. Roosevelt nebyl příliš nadšený Britským impériem. Viděl, že po válce budou existovat velké mocnosti, konkrétně čtyři: USA, Británie, Rusko a Čína. Francie byla z taktických důvodů přijata až později. Myšlenka však byla, že tyto země budou spolupracovat. Spolupracovat, ne bojovat mezi sebou, nevznášet proti sobě veto v OSN, ale spolupracovat na udržení světového míru. Roosevelt věřil, že menší mocnosti, zbytek světa, by měly mít své místo. Byl opakem americké arogance. Měl to v sobě. Hned od svého nástupu do úřadu prezidenta zavedl politiku dobrého sousedství vůči zbytku americkému kontinentu. Řekl, že musíme přestat napadat státy na americkém kontinentu – tak jako to nedávno udělal Trump ve Venezuele a chystá se udělat na Kubě. Tak vznikla OSN. Jenže byl tu jeden problém. Roosevelt trpěl neléčeným vysokým krevním tlakem a 12. dubna 1945 zemřel. A tím skončila americká vize multipolarity. Protože Truman, jeho nástupce, byl mnohem méně významná osobnost, bez zkušeností. A Truman okamžitě přijal myšlenku, že nyní půjde o válku s bolševismem. FDR nebyl těmito nálepkami příliš ohromen, musím říct. Byl prostě velkým pragmatikem. Nezajímalo ho, kdo koho jak nazývá, jaké jsou nálepky, tituly, ideologie. Chtěl vycházet s ostatními a chtěl být praktický. Ale již v druhé polovině roku 1945, a proto Spojené státy  na Japonsko dvakrát shodili atomovou bombu, aby to zapůsobilo na Stalina, byly USA ve válce o globální kontrolu. Myšlenka sdílené odpovědnosti byla v americké mentalitě již dávno pryč. A to bylo samozřejmě nejvýrazněji vyjádřeno v memorandu NSC 68 z roku 1950, že to budou USA, které budou bojovat proti světovému komunismu o nadvládu. Říkám to všechno proto, Glenne, protože když v roce 1991 padl Sovětský svaz, šílenství země, která tvoří 4 % světové populace a rozhodla se, že bude vládnout světu, se strašně zrychlilo. A v tomto stavu je od roku 1991. USA se považují za světovou velmoc, a tím myslím CIA, vojensko-průmyslový digitální komplex, ty, kteří rozhodují o válkách, kteří nás nepřetržitě vedou do válek, kteří přidělují miliardy dolarů a tak dále, oni věří, že vládnou světu. Když Čína během několika desetiletí vzrostla na mocnost a Spojené státy si toho někdy kolem roku 2010 všimly, vyděsilo je to. Nyní je tu nepřítel. Rusko bylo stejně považováno za bezvýznamné, takže se o něj nemusíme starat. Nemusíme tedy poslouchat nic, co Rusko říká, ale pozornost se obrátila na Čínu, a tu musíme porazit stejným způsobem. To je zahraniční politika USA za posledních 15 let. Je to ale všechno  blud, je to šílenství. Je to šílenství už desítky let, a je to opakované šílenství, které vede k milionům mrtvých po celém světě, ať už ve Vietnamu nebo ve válkách na Blízkém východě. A co se týká Ruska, mylný úsudek o Rusku je důvodem války na Ukrajině. USA nikdy nečekaly, že Rusko bude odporovat rozšíření NATO, nikdy nečekaly, že se bude schopno jakkoli postavit Spojeným státům. To je jak znevažování Ruska, tak hluboce bláznivé přehánění americké moci. Obojí jde ruku v ruce. Válka na Ukrajině je však v zásadě výsledkem americké iluze, kterou v roce 1997 výstižně vyjádřil Zbigniew Brzezinski ve své knize Velká šachovnice, kde došel k závěru, že Rusko nemůže odolat rozšíření NATO a Evropy na východ. A pak je tu ještě jedna vada na kráse, a tou je Izrael. Izrael je šílený darebácký stát, jehož polovina politického vedení má mentalitu z 5. století před naším letopočtem a čte texty krále Josiáše. A Izrael pravděpodobně právě uvrhl svět do třetí světové války, ale také do obrovské hospodářské krize. Načasování je izraelské, podněcování je izraelské. Skutečnost, že USA s tím souhlasí, je dána tím, že je to zcela v souladu s americkým hegemonickým projektem. Izrael, naprosté šílenství. A kvůli vlivu izraelské lobby ve Spojených státech se toto šílenství ani nezkoumá. USA mají velvyslance v Izraeli jménem Mike Huckabee, který je, řekněme, méně významným protestantským evangelickým teologem, pokud to tak mohu vyjádřit. Ale to je velmi zdvořilý způsob, jak to vyjádřit. A před dvěma týdny řekl, že ano, Izrael vlastní území od Nilu po Eufrat. A když se ho Tucker Carlson zeptal, takže když toto území vlastní, můžou si ho vzít?, Huckabee odpověděl, že jistě, ano, jistě, můžou si ho vzít. To je opět to, co psychologové nebo psychiatři někdy nazývají „folie à deux“ (šílenství dvou či sdílené šílenství – pozn. red.). Je to šílenství Izraele, kterému odpovídá šílenství Spojených států. Izrael chce mít hegemonií od Nilu po Eufrat nebo ještě dál. Spojené státy chtějí být světovým hegemonem. To je dlouhodobý projekt. A teď jsme na počátku třetí světové války. Pokud se někdo nepostaví a nezastaví toto šílenství. Ti, kteří to nakonec nejspíš udělají, jsou Čína a Rusko, protože jsou zralé, uvědomělé a nejsou z tohoto hegemonického projektu USA příliš nadšené. Kdyby Indie uznala své vlastní zájmy, zjevně by v tom také hrála velmi významnou roli. Indie se však do jisté míry připojila k projektu USA, což vyvolává velkou otázku. Co si Indie myslí? Co si myslí indičtí vůdci? Měli britské impérium po několik století. To by mělo stačit. Měli by mít dobrý instinkt, aby věděli, že nemají následovat americké impérium v tomto šílenství.

GD: Ano, myslím, že pragmatismus, jak říkáte, je to, co potřebujeme. V roce 2003 Condoleezza Riceová prohlásila, že multipolarita, jak ji nazvala, není rozdělení moci, ale soupeření zájmů a hodnot. Řekla, že by to nikdo neměl chtít, protože pokud si ceníte svobody, nechcete ji omezovat. Tedy logika, že potřebujeme dominanci. Bez dominance nemůže být svoboda. A myslím, že to platí i pro Evropany. My tomu plně věříme. Když poslouchám naše politiky a novináře, tak jsou pro to ochotni jít do války s Ruskem, jsou ochotni jít do války s Čínou, jsou ochotni jít do války s Íránem a spálit svět. Protože jinak nemůže být svoboda. Musí být dominance. Bez dominance není svoboda.

JS: Rozhodně. A mimochodem, přemýšlel jsem o tom z pohledu zvláštního, angloamerického způsobu myšlení, protože Británie a USA udělaly za posledních pár století nejvíc pro to, aby věci tímto způsobem zničily. Tento způsob myšlení sahá až k filozofii Thomase Hobbese, který řekl, že v přirozeném stavu je život osamělý, chudý, ošklivý, brutální a krátký. A Hobbes řekl, že aby se člověk dostal z války všech proti všem, potřebuje Leviathana, jak to nazval. Potřebuje nadřazenou moc. To byla jeho teorie vlády, že lidé se vzdají své svrchovanosti, aby se navzájem nezabíjeli. Svou svobodu zabíjet se navzájem předají suverénovi, který pak bude udržovat pořádek a všem se bude dařit lépe, protože se nebudou navzájem zabíjet. Pak tuto logiku přenesete na globální řád. A způsob, jakým to CIA nebo MI6 nebo tyto zpravodajské agentury na Západě přenesou do globálního řádu, je říci: No, nemáme nejvyššího vládnoucího Leviathana. Takže je to válka všech proti všem. A musíme být brutálně realističtí. Buď my, nebo oni. A někdy musíte udeřit první, jako Izrael a Spojené státy, které udeřily na Írán. To je jejich způsob uvažování. Ale další částí tohoto způsobu uvažování je, že Spojené státy říkají: „My budeme Leviathan. Děkujeme! Británie byla Leviathanem v 19. století. Jediný způsob, jak být v bezpečí, je, když jsme Leviathanem my. Jinými slovy, může existovat jen jeden, kdo vládne světu, a ten bude nyní vládnout světu. Existuje i jiný způsob života, a to ten, že spolu vycházíme. Vytvoříte společná pravidla, sdílíte pískoviště. To učíme naše pětileté děti. Není to tak, že k dosažení míru potřebujete jednoho vládce světa. A to je to, co američtí hegemonisté nebo supremacisté nedokážou pochopit. Ale myslím si, že je to částečně tím, že jsou uvězněni na emocionální úrovni, možná před pátým rokem věku, nevím. Opravdu nevidí, že existuje i jiná cesta, že v multipolárním světě bychom se mohli skutečně domluvit. Mohli bychom stanovit nějaká pravidla, mohli bychom spolupracovat. Ten, kdo to pochopil, jak jsem řekl, byl ve Spojených státech Franklin Roosevelt. Dalším, kdo to v nedávné době pochopil, byl John F. Kennedy. A pravděpodobně zemřel, protože zastával tento názor, a byl zabit zevnitř, protože zastával tento názor. Je to tedy těžký boj a nacházíme se ve velmi nebezpečné situaci. Pokud to tak bude pokračovat, pokud Trump bude i nadále věřit, že si vybere příštího íránského vůdce a že bude bezpodmínečná kapitulace, pak samozřejmě bude vše záviset na vojenských výsledcích. Ale jednou z reálných možností je celosvětová hospodářská  krize vyvolaná Izraelem a Spojenými státy, jakou jsme už dlouho nezažili.

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Na úvodním obrázků prezident Trump u Zdi nářků v Jeruzalémě, 2017. Zdroj: Bílý dům (prostřednictvím Wikipedie Commons)