Rozhovor prof. Glenna Diesena se Stanislavem Krapivnikem nabízí pohled bývalého amerického důstojníka ruského původu, který se po návratu do vlasti jednoznačně staví na ruské pozice a ostře kritizuje Západ. Krapivnik popisuje dění v Gruzii, na Ukrajině i v Evropě jako důsledek politiky Spojených států a EU, které podle něj rozšiřují svůj vliv prostřednictvím nevládních organizací, médií a vojenských aliancí. Tvrdí, že Západ vnucuje světu černobílou volbu – buď být jeho spojencem, nebo nepřítelem – a že Rusko i Gruzie se proti tomu snažily postavit.

V části o Ukrajině Krapivnik prezentuje konflikt jako preventivní krok Ruska, které mělo reagovat na hrozící ukrajinský útok na Donbas. Podle něj Rusko „zničilo první ukrajinskou armádu“ a válku vede pomalu, aby minimalizovalo vlastní ztráty. Západní interpretaci označuje za propagandu a zdůrazňuje, že Rusko bojuje s „vlastním národem“, protože Ukrajinci jsou podle něj kulturně i etnicky Rusové.

V energetické části hovoří o přesunu ruského exportu do Asie, budování plynovodů Síla Sibiře a o tom, že Evropa si sankcemi způsobila hospodářský úpadek. Tvrdí, že Západ podcenil schopnost Ruska se přizpůsobit, a výsledkem je generační odklon Ruska od Evropy směrem k Asii. Rozhovor rámuje konflikt jako civilizační střet, v němž Rusko odmítá být poučeným žákem Západu.
.
.
GD: Ano, to, co jste zmínil o eskalaci, je jedna z mých velkých obav, protože si myslím, že NATO a Rusové si vzájemně nerozumějí, pokud jde o signalizaci toho, jak se postupuje po eskalačním žebříčku, protože NATO je takřka králem „salámové metody“, tedy taktiky malých krůčků. Viděli jsme to při rozšiřování NATO - pokud se objeví nějaký odpor, nazveme to Partnerstvím pro mír místo rozšiřování NATO, prostě je pomalu připravíme na členství a pak uděláme ten krok, stejně jako u protiraketové obrany. Prostě umístíme 10 protiraketových střel a pak najednou za pár let jich je několik tisíc. Stejně tak je to s Ruskem, začalo to válkou, teď je to proxy válka s Ukrajinou, začalo to nějakými Abramsy, Himarsy, F-16... a máme tu americké rakety, které mají střílet hluboko do Ruska, naváděné americkými družicemi, cíle vybírají američtí generálové... A při každém kroku se díváme na Rusy a říkáme, no, zatím nám to neoplácejí, takže můžeme trochu víc provokovat, můžeme vystoupit po eskalačním žebříku o něco výš... Vy jste při popisu eskalace použil slovo „pružina“ a to mi přišlo zajímavé, protože Putin použil stejné slovo ve svém projevu v roce 2014. Poukazoval na to, že nás tlačili a tlačili, až byla pružina úplně stlačena, a pak jsme vyrazili do útoku, a to byl tak trochu kontext znovuzískání Krymu. Takže na Západě nebo v zemích NATO jsme se dívali na Krym a všichni byli šokováni, že to přišlo tak nečekaně. Byla to prý přehnaná reakce - ale opět, je to proto, že se dělají malé krůčky, pořád se nic neděje a když se něco nakonec stane, tak se jeví jako přehnaná reakce. Takže ze strany Západu jde o iluzi kontroly eskalace, že můžeme stoupat a klesat po tomto žebříku a že dokážeme předvídat reakce ze strany Ruska. Myslím, že právě tady se věci v ne až tak vzdálené budoucnosti mohou a možná i budou vyvíjet velmi špatně. Ale chci se vás zeptat na to, jak se vyvíjí to, že se zdá, že Ukrajina a NATO se teď zaměřují na vyřazování ruských energií, ať už se jedná o útoky na rafinerie, zastavování lodí nebo sankce proti ruským partnerům a tak dále. Zároveň i Rusko výrazně zesiluje své úsilí v této oblasti a z různých důvodů, vojenských, obchodních, vypíná světla na Ukrajině. Jak tedy vidíte vývoj války v energetické oblasti?

SK: No, než se k tomu dostanu, přidám ještě dvě věci. Existuje ruské přísloví, které říká, že Ivan dlouho vstává, ale když vstane, teče krev proudem.

GD: Otto von Bismark měl něco podobného. Něco v tom smyslu, že je velmi snadné vyhnat ruského medvěda z jeho jeskyně, ale pak ho těžko vrátíte zpět.

SK: Bismarck měl prý ještě jedno: Rusové se pomalu rozjíždějí, ale rychle jedou. A to je vlastně ono, pojetí, že války jsou hřích - nutíte nás bojovat, tak vás teď prostě zničíme, protože nás nutíte k hříchu. Pokud to musíme udělat, uděláme to co nejtvrději a nejkrvavěji, abyste nám to už nikdy neudělali, abyste nás nenutili do boje. A to je ruská mentalita. Ovšem, realisticky viděno, tím jediným, co teď zachraňuje Západ před masivní eskalací, je Putin. Protože kdyby to bylo podle lidí, podle generálů, v tuto chvíli by planul  oheň od Londýna až po Varšavu. To je úroveň hněvu, která se již nahromadila. I Vladimir Putin je ovšem omezen v tom, co může udělat, aby zabránil tomu, aby se situace vyhrotila. Má to přesně opačné účinky. Západ si stále dělá iluze, že odstraní Putina, dostane dalšího Jelcina a pak bude vládnout světu a dalších 100 let se bude krmit na úkor Ruska. Třeba tu ta možnost je, ale já bych na to nesázel. Spíš dostanete někoho, kdo vypálí většinu Evropy. Jako pomstu. Takže budete mít Putina v dobré paměti, jako dobré časy, a teď přijdou časy špatné. Nedostanete liberální reinkarnaci Jelcinovy éry. To se nikdy nestane. Alespoň ne v příštích třech až čtyřech generacích. Rusko se postavilo na nohy a hněv je teď velmi silný. Takže co se týká energetické infrastruktury: Mám pro lidi špatné zprávy, hrozné zprávy. V Rusku nejsou žádné fronty na benzín či naftu. Ceny paliv stouply, bohužel postupně stoupají už posledních šest, sedm let, což předtím nebylo, ale to je inflace, která je všude na světě, u fiat měn. Takže žádné masivní výpadky. Víte, já jsem strávil asi 15 let v ropném a plynárenském průmyslu jako ředitel dodavatelského řetězce. Takže jsem docela obeznámen s infrastrukturou a tím, jak to všechno funguje. No, proces krakování, který byl vynalezen ruským inženýrem Vladimírem Šuchovem ještě za carského Ruska. Moderní proces krakování je takový, že moderní rafinérie jsou obrovské. Mají délku 10, 15 kilometrů. To, co vidíte na fotografiích, není samotná rafinérie. To, co vidíte na fotkách s krásnými plameny – aby všichni viděli, co dokážeme -  je ve skutečnosti zásah do skladovacích zařízení ropy. Jsou to velká kulatá skladovací zařízení, jejichž střecha se zvedá a spouští podle objemu, aby se udržel tlak. Hoří opravdu dobře a snadno se opravují a nahrazují. Některé nádoby jsou i obrovské, ty vyměnit je obtížnější, ale většina je poměrně malá a lze je víceméně rychle vyměnit. Problém je, když zasáhnete potrubí, protože všechna potrubí a všechny nádoby jsou pod tlakem a jsou vybaveny uzavíracími ventily, které jsou monitorovány počítačem. Takže když zasáhnete jeden z nich, může dojít k malému vzplanutí, dokud počítač nevypne a neuzavře ventily na obou stranách, a pak už tímto potrubím neproudí žádné palivo a není co hořet. To se ovšem nedá tak dobře propagandisticky využít.Z ruské strany bylo oznámeno, že bylo odstaveno asi 14 % rafinérských kapacit. To procento kolísá, klesá, pak zase stoupá. Část rafinérských kapacit, které jsou nyní odstaveny, je převedena na zimní paliva. To se děje dvakrát ročně, máme zimní a letní paliva. A to je prezentováno jako: „Podívejte, co jsme udělali. Zničili jsme jejich ropné kapacity, rafinérské kapacity,“ což je lež. Kapacity jsou sníženy, protože se přechází na zimní naftu a zimní benzín. Děje se to dvakrát ročně, jako v každé severské zemi. Co jim uniká, je to, že kromě toho, že Rusko je čistým vývozcem ropy a plynu, je také největším vývozcem nafty. Myslím, že před začátkem konfliktu mělo Rusko sedmdesátiprocentní podíl na světovém vývozu nafty. Rusko zásobovalo Evropu. Nešlo jen o paliva, ale i o ocel, ocelové výrobky, titan, titanové výrobky, hliník, automobilové díly, které se montovaly v Německu, surový papír, hnojiva, potraviny, pšenici, rýži, ryby, vepřové maso a tak dále. Rusko bylo základním dodavatelem komodit pro většinu Evropy. Nejde tedy jen o odříznutí od energie. Evropa se skutečně odřízla od všeho. Německo mělo problémy s papírem, protože Rusko prodávalo velké role surového papíru a pak od Německa kupovalo lepenku, papír do tiskáren a všechno ostatní. Jakmile to Němci zakázali, ruský průmysl se prostě otočil a začal vyrábět sám. Jeden z mých přátel byl IT ředitelem ve společnosti, která vyráběla surový papír pro Německo a kupovala lepenku. Nyní vyrábí 80 % ruské lepenky. Víte, to jsou trhy, které Evropané už nikdy nezískají zpět. Jsou pryč. Ten trh je prostě uzavřený. Takže když zasáhnete tuto infrastrukturu, zasáhnete řadu komodit. Putin v srpnu nařídil zmrazení veškerého vývozu paliv z Ruska. A kdo je největším dovozcem paliv na světě? Mluvím o benzínu a naftě. Je to Evropa. Je to tedy úder proti sobě samé. Je to vlastní gól. Totéž se stalo, když mnoho evropských komentátorů oslavovalo, že Rusko postihly na jihu sucha a přišlo o pšenici za několik miliard dolarů. Ale Rusko nebude hladovět. Rusko je třetím největším producentem pšenice, produkuje dvakrát nebo téměř třikrát více pšenice než USA a je největším vývozcem pšenice na světě. Rusko nebude hladovět, ale budou zasaženy ceny komodit, protože na komoditním trhu toho bude méně. Kdo je největším dovozcem? Evropa. To je další vlastní gól. Z ruské strany tedy nedošlo k žádným závažným problémům. Nyní se podnikají různé kroky k ochraně těchto zařízení. Není dostatek protiletadlových systémů, které by pokryly celé území. Sice se masově vyrábějí, ale Rusko je velmi rozlehlá země. Navíc Rusko dodává zbraně Íránu a možná i Venezuele, to nevím, ale kolují o tom různé zvěsti. Takže se něco dělá, instalují se sítě, instalují se různé další místní systémy. Dokonce se začínají používat vzducholodě, které budou držet sítě. Protože drony, se kterými máte co do činění, jsou drony typu Cessna, drony letadlového typu. Nejedná se o FPV drony. Takže pokud se tyto sítě nainstalují, nemohou pod nimi létat. Kromě toho Putin minulý týden schválil vytvoření dobrovolnických záložních jednotek. Jsou to lidé, kteří z nějakého důvodu nemohou jít na frontu, ale mohou se přihlásit jako dobrovolníci a pracovat jako domobrana, například jeden měsíc v roce, v rotačních skupinách. Budou tedy bránit hranice nebo hlídat hranice klíčových infrastrukturních lokalit pro případ, že by se objevily diverzní skupiny. Takže se podnikají určité kroky. Z ruské strany existuje několik důvodů, proč ničit energetickou infrastrukturu na Ukrajině. Za prvé, zjevně tím bráníte logistice. Za druhé, narušujete činnost – ne už výrobních závodů, ty už na Ukrajině skoro nejsou -, ale opravárenských závodů. Za třetí, a to je hlavní důvod, zbavujete se přítomnosti lidí. Zbavujete se přítomnosti civilního obyvatelstva. Lidé nemohou přežít ve městech, zejména v Charkově, Sumi, městech, která budou dříve či později osvobozena. Nechcete tam civilisty. Pokud nemají topení, nemají světlo, nemají vodu, odejdou. Pak se bojiště stane mnohem méně komplikovaným. Nepřátelské jednotky tam možná stále budou, ale nebudou mít lidský štít, za kterým by se mohly schovat. Mimochodem, mnoho výbuchů, které denně vidíte v ukrajinských městech v civilních budovách, je způsobeno tím, že ukrajinská armáda tyto civilisty používá jako lidské štíty a mezi budovami umisťuje své protiletadlové systémy. Takže rakety vystřelí, pokud něco zachytí nad městem, samozřejmě spadnou dolů, a i když nic nezachytí, dříve nebo později jim dojde palivo a spadnou dolů. A když jsou nad velkým městem, samozřejmě na něco dopadnou. Prostě gravitace. Pokud se podíváte na Moskvu, uvnitř města jsou systémy Pancir, což jsou malé rakety a většinou automatické kanóny. A na okraji města jsou okruhy systémů S300, S400, S500, takže na města nic nespadne. Lidé nejsou používáni jako lidské štíty. Ukrajinci používají své vlastní civilisty jako lidské štíty. Vědí, že Rusové nezaútočí, pokud jsou hned vedle mateřské školky, protože ruská strana se snaží vyhnout civilním obětem. Víte, když dojde k masivnímu útoku 300–400 dronů na Ukrajině, zemřou tři čtyři civilisté. Všichni kvůli tomu křičí. Na ruské straně zabíjejí každý den tři, čtyři, pět civilistů. Když se podíváte na předměstí Moskvy, uvidíte budovy s vypálenými částmi, kde ukrajinské drony útočí na budovy. A jsou to všechno obytné budovy. Nemohou zasáhnout vládní a klíčovou infrastrukturu. Takže se zaměřují na obytné budovy, aby zabili civilisty. Víte, byl jsem v Gorlovce, procházel jsem ty oblasti a natáčel reportáž pro RT. Východní Gorlovka je trochu nebezpečná, občas tam létají drony, ale víceméně se dá projít. Západní Gorlovka je frontová linie. A je to tam jako ve všech evropských městech, kromě měst jako Moskva, končí to jednou ulicí a za ní je pole. A to je všechno, město končí. A jsme na cestě smrti. Je tam spousta vyhořelých aut po útocích dronů. Jeli jsme tam. Je tam trh, zasáhla ho 155mm střela, někde tam jezdí americký Paladin [samohybná houfnice – pozn. překl.]. Zasáhli trh v 8:00 ráno, naštěstí ještě nebyl otevřený. Ten chlap, co prodával sušenky, ležel za mnou, když jsem dělal reportáž, víte, jeho tělo je pořád tam, jeho žena skoro přišla o obě nohy, byla evakuována, nikdo si pro tělo nepřijde, protože tam pořád probíhá dělostřelecká přestřelka a létají tam drony. A my jsme byli tak hloupí nebo blázniví, že jsme tam šli a dělali reportáž na kameru. A parkovali jsme uvnitř některých dvorů. Jsou tam desetipodlažní, dvanáctipodlažní budovy a když procházíte a rozhlížíte se kolem, jsou tu vyhořelé byty, tady, tam. To jsou drony, FPV drony, které Ukrajinci vypouštějí, létají lidem do oken, aby zabili civilisty. Vědí, že tam jsou schovaní. Dívají se, když tam létají. Vybírají si náhodně. Na ruské straně jsou to všechno vojenské cíle. Často, když jsou zasaženi civilisté, jsou ve špatnou dobu na špatném místě, dochází k neúmyslným vedlejším škodám, nejsou cílem. Takže jakmile nefungují veřejné služby, civilisté odejdou. A to je to, co Ukrajina nechce. Chce civilisty v Charkově, chce civilisty v Sumi, protože když válečné operace dojdou do těchto oblastí, chce, aby civilisté stáli v cestě. Je to dobrá propaganda a zpomaluje to ruské síly. Rusko dělá opak, zbavuje se přítomnosti civilistů z této oblasti, nutí je hromadně odcházet.

GD: Pamatujete si - v prosinci loňského roku byla v ukrajinských sdělovacích prostředcích spousta reportáží - bylo to i velké téma mezi politiky, objevilo se to také v Kiev Post a všude jinde – o tom, že se 100 až 200 000 lidí vrátilo do regionů, které jsou pod ruskou kontrolou, což bylo samozřejmě prezentováno hlavně jako ekonomické rozhodnutí, ovšem, upřímně řečeno, pokud by z celé duše nenáviděli Rusko, nepřestěhovali by se do území kontrolovaných Ruskem. Takže si myslím, že ta situace je trochu složitější, než jak nám ji představují naše sdělovací prostředky. A ještě poznámka k sankcím, protože pro mě jako pro Evropana je bolestné sledovat probíhající sebepoškozování Evropy. Když jsme v roce 2022 uvalili na Rusko všechny tyto sankce, hned první den jsem řekl, že nám to uškodí, protože Rusko se může diverzifikovat směrem od nás, připravovali se na to,  my se ale nemůžeme diverzifikovat směrem od Rusů. A v té době mi bylo řečeno - to říkáte proto, že jste Putinista. Že podkopávám důvěru v sankce. A teď jsme v této situaci tři a půl roku. Evropské ekonomiky jdou do háje. Teď sledujeme, jak se Rusové a Číňané dohodli na Síle Sibiře. Veškerá tato arktická energie, která mohla pohánět náš průmysl, místo toho směřuje do Asie. A to se oslavuje jako „Podívejte, jak jsme se osvobodili“. Je to jako zapálit si vlastní dům a doufat, že se oheň nějak rozšíří i na ruský dům. Nevěstí to pro nás nic dobrého.

SK: U nás se říká: „Nechám si omrznout uši, abych naštval babičku.“

GD: Ano, přesně tam jsme.

SK: Zmínil jste Sílu Sibiře. To je velmi důležitý bod. Síla Sibiře 1 vede z východních sibiřských ropných a plynových polí, vše směřuje do Číny. Síla Sibiře 2 jde ze západosibiřských plynových polí. To byl Severní proud 1 a 2. Teď to bude směřovat do Číny. Bude trvat čtyři až pět let, než se potrubí zprovozní, a pak bude vzkvétat Mongolsko, protože teď bude mít levnější energii a navíc poplatky za přenos. Pro Evropu je to konec. Můžete zprovoznit Severní proud 2, ale za čtyři roky bude prázdný, protože Číňané skoupili všechna ta ropná a plynová pole, celý objem. Museli byste vybudovat nová plynová pole pro Evropany a Číňané mají dlouhodobé smlouvy. Takže za pár let,  jakmile začne Síla Sibiře 2 fungovat, bude konec. Všechno to půjde na východ, nic už nepůjde na západ. Konec. A to je něco, co mnoho Evropanů nechápe. Myslí si, že jakmile to skončí, prostě se vrátíme do Ruska. Ne. Chevron a Exxon chtěli zpět do Ruska a chtěli se znovu spojit s Rosněftem. Ale Putinova vláda jim řekla, že nejsou vítáni. Nechceme je zpět. Už je nepotřebujeme. Něco vám řeknu. Jako ředitel dodavatelského řetězce pro Halliburton Eurasia jsem pracoval na jednom projektu. V roce 2014 jsme dodávali zařízení pro společný vrt Rosněftu a Exxonu v moři severně od Archangelsku. Vrtali průzkumný vrt, ale Obama řekl: „Odejděte.“ Exxon ho přesvědčil, aby jim dovolil provést průzkumný vrt. Připomínám, že vrtat se dá jen v letních měsících, jinak je moře zamrzlé. Byly problémy se zařízením pro podmořské vrty. Vrtali 2 000 metrů, což pro moderní vrt není nic. Byla tam sladká lehká ropa. V tom jednom ložisku bylo přibližně za asi sto miliard dolarů ropy. V moři je tam několik takových ložisek. Odhaduje se, že tam je ropa v hodnotě asi bilionu dolarů. No, 10 % by šlo Exxonu, takže USA přišly o sto miliard dolarů za 10 let jen z této oblasti. Smlouvy byly zrušeny z důvodu vyšší moci a  Rosněfť začal investovat do vlastního vývoje námořní technologie. Exxon už není potřeba. A teď to půjde do Číny. A co dělají Spojené státy? Nevědí nic lepšího, než urazit Modiho, zasahovat do indických voleb a svrhnout bangladéšskou vládu. Takže máme rusko-čínský ropovod vedoucí do severní Číny. A podepisují se dohody o jeho protažení do Indie, mimochodem přes Bangladéš, s novou bangladéšskou vládou, protože i ti potřebují energii. A jakmile to bude hotové, bude existovat samostatná linka, která povede do jihovýchodní Asie. A nakonec chtějí udělat totéž s plynovodem. Plynovody vedou také do Indie. Vytváří se tedy infrastruktura, na kterou USA nemají absolutně žádnou odpověď, protože nejde po moři. Nyní jde všechno po zemi, po pozemních trasách. Mimo dosah USA, které se mohou nanejvýš pokusit svrhnout vlády podél této trasy. Není jich ale tolik - nesvrhnou Indy, nesvrhnou Číňany. A pokud se pokusí znovu svrhnout vládu v Bangladéši, víte, nikdo jim to nedovolí, jakmile tam bude plynovod. Rusko podepsalo smlouvu s Afghánistánem a Tálibánem o provozování LNG. V současné době se přepravuje kamiony po dvou různých trasách. Dnes jsou to kamiony, zítra to bude plynovod. Rusko se tedy plně obrátilo na východ. A to není pro Západ dobrá zpráva. A v Rusku nyní panuje generační hněv. Západ ztratil Rusko na nejméně dvě generace, možná i tři. Elity chtěly být součástí Evropy, ale tyto sankce je proti jejich vůli, bránily se tomu zuby nehty, od Evropy odpudily. Obrovská rusofobie přesvědčila lidi, že nás Západ opravdu nenávidí. Střední třída to všechno samozřejmě sledovala a obrátila se na východ nebo dovnitř. A Rusko si najednou vzpomnělo, že Rusko je civilizační stát a že je to obrovský civilizační stát. Něco, na co se zapomnělo - konec Sovětského svazu, kolaps, 90. léta, první desetiletí nového tisíciletí... Víte, někteří lidé začali nenávidět sami sebe. Mnozí z nich neměli žádnou úctu k sobě ani ke své zemi. A k roku 2010 se to vše začalo měnit. A co se týče zvláštní vojenské operace, ta tento proces nesmírně urychlila. V ruských dějinách je to jako kyvadlo, které se pohybuje sem a tam. A teď se velmi silně odklání od Západu. A elity najednou říkají: „Nemusíme vytahovat svoje peníze z Ruska, můžeme prostě investovat v Rusku a budeme mít lepší výnos. A bude to pro nás lepší. Lidé nás pak mají rádi. Takže možná bych měl zanechat odkaz své zemi místo jachty, kterou jsem si chtěl koupit ve Francii." Je to tedy změna mentality. A to je jeden z důvodů, proč to také trvá tak dlouho. Mimo bojiště existuje mnoho úrovní. Je to opotřebovací ekonomická válka, je to opotřebovací kulturní válka a je to opotřebovací politická válka, protože Rusko se dívá na Západ a říká si, že čím déle to bude trvat, tím více se Evropa bude hroutit. Protože řada velkých evropských zemí se dostávají do velkých problémů. Podívejte se na Anglii. Anglie je policejní stát, gulag pod širým nebem. V Anglii existují úžasné statistiky o tom, kolik lidí bylo zatčeno za zveřejňování příspěvků na internetu. V Rusku to bylo 424, ve Velké Británii 12 000. A když si uvědomíte, že Velká Británie má třetinu obyvatelstva Ruska, bylo by to pro účely tohoto srovnání asi 36 000. A vidíte, že stejný proces probíhá v celé Evropě. Evropská liberální demokracie ukazuje své zuby. Sundala si vůči vlastním lidem sametové rukavičky. Je to tedy otázka toho, jak dlouho vydržíme, než se Evropané sami zhroutí.

GD: Zmínil jste výkyv kyvadla. Co je ale zajímavé na Rusku přinejmenším od dob Petra Velikého, který se pokusil o europeizaci Ruska, je to, že ruská modernizace byla následně v tradici Petra Velikého vždy rámována jako europeizace Ruska, tedy že se Rusko stává více západním. Dnes ale poprvé modernizace znamená, že se Rusko dívá na východ. To nikdy předtím nebylo, zejména co se týká Číňanů, ale i dalších východních partnerů. Takže pokud jde o energii směřující na východ, přeju to Mongolům a dalším, ale zároveň jako Evropan nemohu necítit hořkost z toho, že nevidíme, jak si militarizací nových dělicích čar na kontinentu sami sobě škodíme. Každopádně moc děkuji, že jste si udělal čas. Kde vás mohou lidé najít? 

SK: Jsem na YouTubu jako @MrSlavikman. Jsem na X jako Stas Krapivnik. Mám dva telegramové kanály, ruský a anglický. Nebo mi mohou poslat e-mail na stas.krapivnik@yandex.ru.
.
Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Rozhovor prof. Glenna Diesena se Stanislavem Krapivnikem nabízí pohled bývalého amerického důstojníka ruského původu, který se po návratu do vlasti jednoznačně staví na ruské pozice a ostře kritizuje Západ. Krapivnik popisuje dění v Gruzii, na Ukrajině i v Evropě jako důsledek politiky Spojených států a EU, které podle něj rozšiřují svůj vliv prostřednictvím nevládních organizací, médií a vojenských aliancí. Tvrdí, že Západ vnucuje světu černobílou volbu – buď být jeho spojencem, nebo nepřítelem – a že Rusko i Gruzie se proti tomu snažily postavit.

V části o Ukrajině Krapivnik prezentuje konflikt jako preventivní krok Ruska, které mělo reagovat na hrozící ukrajinský útok na Donbas. Podle něj Rusko „zničilo první ukrajinskou armádu“ a válku vede pomalu, aby minimalizovalo vlastní ztráty. Západní interpretaci označuje za propagandu a zdůrazňuje, že Rusko bojuje s „vlastním národem“, protože Ukrajinci jsou podle něj kulturně i etnicky Rusové.

V energetické části hovoří o přesunu ruského exportu do Asie, budování plynovodů Síla Sibiře a o tom, že Evropa si sankcemi způsobila hospodářský úpadek. Tvrdí, že Západ podcenil schopnost Ruska se přizpůsobit, a výsledkem je generační odklon Ruska od Evropy směrem k Asii. Rozhovor rámuje konflikt jako civilizační střet, v němž Rusko odmítá být poučeným žákem Západu.
.
.
GD: Dnes je tu s námi Stanislav Krapivnik, bývalý důstojník americké armády, který se přestěhoval do  Ruska, což mu nejspíš poskytuje jedinečný pohled na oba světy, zejména z vojenského hlediska. Vítejte v pořadu.

SK: Děkuji. No, vlastně jsem se do Ruska nepřestěhoval, v podstatě jsem se vrátil domů. Moji rodiče přišli do USA v roce 1979. Můj otec byl disident. A pak jsem se vrátil s rodinou, moje žena je z Gruzie. Dříve to byla Sovětská republika Gruzie. Vrátili jsme se v roce 2010. Pracoval jsem v Jekatěrinburgu na Uralu pro společnost Cameron International [nadnárodní společnost zabývající se výrobou zařízení pro ropný a plynárenský průmysl – pozn. překl.].

GD: V Gruzii jsem byl v květnu nebo červnu s velvyslancem Jackem Matlockem, který tam nebyl mnoho let a byl hodně dojatý, protože bylo fascinující, jak moc se toho tam změnilo.

SK: V roce 2002 jsem byl vojenským poradcem v Tbilisi. Poté jsem se tam několikrát vrátil. Letos v létě jsem byl u své tchyně a pak jsem jezdil po venkově. Vrátil jsem se tam také několikrát kvůli práci. A pak jsem tam byl při posledních volbách, abych informoval o volbách a prvních protestech. Popisoval jsem první protesty, které se konaly po volbách. Měly energii lehkého jazzového koncertu, ne metalového koncertu, jen jazzového koncertu. Snažili se lidi rozpumpovat, ale nešlo to, pak bylo asi půl jedenácté večer a všichni šli domů. Takové byly první protesty.

GD: Ano, před parlamentem v Tbilisi to jaksi nevypadalo vůbec přirozeně. Byly tam vlajky EU a nápisy v angličtině, které asi většina z nich ani neumí přečíst. 

SK: Dám vám další příklad. Dělal jsem tam reportáž pro několik ruských zpravodajských agentur. Ale mám přátele ve straně Gruzínský sen. Byl jsem s jedním z nich, jeho švagr je starosta Tbilisi. Policie nás znala, tak jsme zůstali stranou poblíž policie a natáčeli. Protože v tom davu bylo hodně Rusů, ruských liberálů a Ukrajinců, z nichž alespoň někteří mě poznali. Tak jsem tam nešel. Se mnou byl irský novinář Chay Bowes, který pracuje pro Russia Today. Pokud nesledujete RT English, většina lidí neví, kdo to je. Šel mezi ně. Víte, já tomu říkám liberální internacionála. Máte islámskou nebo džihádistickou internacionálu a máte i liberální internacionálu. Jedná se o neoliberální skupiny z celé Evropy a USA, které chodí na jakékoli protesty. Nevím, kdo je sponzoruje, možná Sorosovy nadace, někdo je ale sponzoruje, to je jasné. Chay k nim přistoupil, byli to tři Italové a jeden Francouz, a drželi transparent v angličtině. Ani nevěděli, že je to v angličtině. Ani se neobtěžovali přečíst si vlastní transparent. A on s nimi mluví a oni říkají: „Oh, irský novinář.“ Očekávají totiž, že se bude jednat o nějaké evropské noviny. A začne s nimi mluvit a oni mu všechno vyklopí. Chay mi popisoval, že jim říkal: „Takže vy jste gruzínští Italové?“ „Ne, ne, jsme Italové.“ „A co tady děláte?“ A tihle lidé byli ve středním věku. Nebyli to teenageři, lidé kolem dvaceti let. Byli to profesionální demonstranti, celoživotní profesionální demonstranti. „Tahle a tahle organizace nám zaplatila, abychom sem přijeli, víte, jsme pro liberální demokracii.“ Přesouvají se z jednoho protestu na druhý. Ale tito lidé nemají v té zemi právo protestovat. A já jsem řekl svému příteli ze strany Gruzínský sen: „Víš, vaší největší chybou je, že jste měli všude zřídit kontrolní stanoviště a kontrolovat lidem pasy. Pokud nejsou Gruzínci, nemají právo protestovat. Jsou hosty této země. Gruzínci jsou občané, ti mají právo protestovat. Všichni ostatní, sbohem.“ A 20, 30 % davu byli negruzínci, možná i víc.

GD: Ano, takhle se demokracie vydala podivným směrem. Všichni uznávali, že každá demokracie potřebuje silnou přítomnost občanské společnosti, ale najednou měla být občanská společnost zastupována mezinárodními nevládními organizacemi, financovanými zahraničními vládami a spolupracujícími s tajnými službami. Když se nad tím zamyslíte, je to komedie, ale novinářům se to líbí. Nicméně gruzínská vláda mě poněkud ohromila, protože v Evropě musíte zaujmout jeden ze dvou postojů. Buď podporujete NATO ve vší jeho politice, bez ohledu na to, jak je šílená, pokud jde o rozšíření, válku, bojkot, diplomacii, nebo se postavíte na stranu Ruska a ve slušné společnosti pro vás nebude místo. Gruzínci však zvolili střední cestu a říkají: „Rádi bychom vstoupili do EU, ale nestaneme se přední linií proti Rusům.“ V Evropě nevědí, co s tím dělat, protože Gruzínci prostě říkají, že tento postoj je v jejich národním zájmu. Nechceme se stavět proti Rusku. A jedinou odpovědí jim je: „Jste putinovci a my vás musíme svrhnout.“ 

SK: Je tu problém. Říká se tomu „sedět na dvou židlích“. Dříve nebo později spadnete. Nebo v případě Erdogana se jedná o tři, čtyři, pět, deset různých židlí. Ale on je mistr žonglování. V Gruzii se snaží hrát na obě strany. Trochu to přehnali, protože se přihlásili na cvičení NATO. I když, víte, je to dost hloupé, když se nad tím zamyslíte, protože nejprve Britové, pak EU, pak Američané přijali zákony ohledně toho, že přinesou demokracii do Gruzie a svrhnou stranu Gruzínský sen, což je tam výslovně uvedeno. A Gruzínci se jim stále snaží podlézat. Ale pánové, v tomto okamžiku už není žádné odpuštění! Zničí vás, zničí vás osobně. Je to černobílá volba, protože to je to, co Západ nabídl, černobílou volbu. Buď hrajete s námi, nebo hrajete s nimi, ale nic mezi tím nebude. Ale oni se vrhli do tohoto cvičení NATO, ve skutečnosti v podstatě přehlídky jednoho obrněného vozidla z každé země, Gruzínci byli v čele s gruzínskou vlajkou. No, a na to Vladimír Putin reagoval, protože existuje hnutí,  které se snaží uklidnit situaci s Gruzií v plném rozsahu a přesvědčit Abcházce, aby se znovu připojili k Gruzii jako konfederace,  jako autonomní region, stejně jako v případě Adžárie. Jižní Osetinci jsou ve slepé uličce, protože Severní Osetie je za hranicí a Jižní Osetinci se za žádných okolností k Gruzii nepřipojí. Chtějí sjednotit obě provincie a jednu provincii v Rusku. Ale Abcházci jsou úplně jiná entita. Navíc Rusko podporuje Abcházce a nemá z toho moc užitku, což je trnem v oku pro budoucí vztahy. Cílem tedy bylo přimět Abcházce, samozřejmě ne všechny, ale přimět Abcházce k jednání, a Moskva tlačí na obnovení jednání tří plus jedna, tedy Gruzie, Abcházie, Jižní Osetie a Ruska. Naposledy se tato jednání měla konat za vlády Saakašviliho. Saakašvili s nimi souhlasil, ale pak přiletěla na svém koštěti Condoleezza Riceová a došlo k válce v roce 2008. Protože to poslední, co Američané chtějí, je, aby někde vypukl mír. Bože, chraň, aby se to stalo, protože jakmile vypukne mír, ztratíte svůj vliv. Potřebujete konflikt, neustálý konflikt. Když se tedy Gruzínci zúčastnili tohoto cvičení NATO, Putin vydal  pokyn k určení hranic, jihozápadních hranic Ruska, mezi Ruskem, Gruzií, Abcházií a Jižní Osetií, čímž plně uznáváme Abcházii a Jižní Osetii ve smyslu jasných hranic. Účast na cvičení NATO byl  pro Gruzínce velký krok špatným směrem. Jak jsem řekl, snaží se hrát na obě strany, ale jde o to, že se odcizili Moskvě a Západ je sežere zaživa. Zašli příliš daleko a zároveň příliš urazili city Bruselu, a budou zničeni. Ivanišvili bude zničen, už mu zabavili majetek v hodnotě dvou miliard dolarů. Takže je to hon na čarodějnice. Je to totéž jako v Sýrii, kde se  Assad nakonec snažil zalíbit Západu. Odcizil si Rusko, Írán, Čínu a snažil se znovu získat legitimitu. A výsledkem je, že máme zemi ovládanou popravčími z Islámského státu a Assadova země byla zničena. Tak se nedá postupovat. Západ vám nedává možnost hrát si s oběma. Buď je to naše pískoviště, nebo jejich pískoviště. A to vidíme na Ukrajině od roku 2013, tak to je. Pokud jde o Západ, je to černé nebo bílé. Buď jste náš vazal, nebo jste nepřítel.

GD: Ano, to se týkalo Janukovyče, protože on také hledal spojení s Evropou, myslel si, že může rozrůznit vztahy, protože když vsadíte všechno na ruskou kartu, můžete se stát příliš závislým. Myslel si, že když Ukrajina bude fungovat jako most, bude jednat s oběma stranami, bude to ideální nejen pro prosperitu, ale také pro politickou autonomii, a v roce 2013 navrhl alternativní řešení ohledně dohody mezi EU, Ukrajinou a Ruskem. Budeme mostem, a ne frontovou linií! Evropané ale jednoznačně řekli, že ne, to se nestane. To není vaše úloha. A když se mu nepodařilo učinit správné rozhodnutí, udělali ho za něj. Ale to je pěkný přechod k aktuálnímu tématu, jímž je současná situace na Ukrajině. Tato opotřebovávací válka trvá už tři a půl roku a nyní začínáme vidět, jak ztráty na životech a vybavení vedou ke ztrátě kontroly nad územím. Co tedy vidíte na frontových liniích v místech jako Pokrovsk, Kupjansk nebo Siversk?

SK: No, opotřebovávací válka netrvá tři a půl roku, ale ve skutečnosti začala asi před dvěma a půl lety. V první fázi, kdy Rusko zničilo první ukrajinskou armádu, Rusko rychle postoupilo a zabralo mnohem více území, než byla ruská armáda schopna udržet. A to bylo záměrné, protože ruským cílem bylo zastrašit Kyjev, aby podepsal dohodu o neutralitě. Víte, když začaly boje, pokud se podíváte na zprávy OBSE, ukrajinské ostřelování Doněcku a Luhansku se zvýšilo pětkrát, šestkrát. Na hranicích měli shromážděnou armádu o síle 250.000 mužů. Jejich cílem bylo rozdrtit a vyhladit povstalecká území. Nemohli to skrývat, nikdy to neskrývali. My nepotřebujeme lidi, chceme jen území! Všichni významní politici to říkali na rovinu. Porošenko vyhlašoval, že ukrajinské děti budou chodit do školy, a ruské děti se budou schovávat ve sklepech. To byl jeho projev k národu. Všechno je to zaznamenáno. Nejde o nějakou konspirační teorii nebo moskevskou propagandu. Až do února 2022 všichni mluvili o nacistech, kteří ovládají ukrajinskou armádu. Byly o tom napsány tuny článků. Všechno bylo samozřejmě okamžitě zameteno pod koberec, všechno zmizelo. Naštěstí z internetu nic opravdu nezmizí. Ukrajina tedy shromáždila na hranicích 250.000 vojáků. A Zelenskyj rovnou řekl, že nebudou dodržovat Minsk. Když se naposledy konala minská konference, na které byli Putin a Zelenskyj, Zelenskyj se při Putinově projevu jen smál. Takže se blížila invaze. Vzhledem k tomu, jak blízko Doněcku byla fronta, jaká část Doněcku byla frontová linie, počítalo se s tím, že pokud před invazí zahájí Ukrajinci plný dělostřelecký útok, dojde k masivním ztrátám na životech mezi civilisty. Navíc už byly dvě diverzní skupiny obklíčeny a zničeny uvnitř Ruska v Rostovské oblasti, jednalo se o téměř 200 Ukrajinců. Nemluví se o tom, ale je to tak. V Rusku tedy už byly ukrajinské zvláštní jednotky, protože cílem nebyl jen Doněck, ale i útok na Rostov a možná i Voroněž, aby byla v Rusku vyvolána krize. To bylo přání Západu, přání NATO, vyvolat krizi. Rusko tedy udeřilo jako první. Účinně zničilo první ukrajinskou armádu. Ne úplně celou, ale její velkou část. Zbytek byl zničen v Charkovské oblasti, když začali útočit na ruské síly v Charkově. Opět, o tom se na Západě nemluví. A víme, jak to všechno dopadlo. Protože síly, které směřovaly ke Kyjevu, čítaly asi 40 000 vojáků a nemohly tedy nikdy dobýt město se dvěma a půl miliony obyvatel, to je fyzicky nemožné. S takovou silou bylo jejich úkolem udržet na místě ukrajinskou armádu, která čítala asi 100 000 mužů, aby se nemohla přesunout z Kyjeva. Po gestu dobré vůle, kdy se Rusové stáhli z Kyjevské oblasti a ze Sumské oblasti, přišla falešná zpráva o Buči a začala kyjevská ofenzíva na Charkov. Poznámka na okraj: První tři měsíce neměla ruská armáda povoleno střílet na Ukrajince, dokud Ukrajinci nezačnou střílet na ruskou armádu. Mluvil jsem s několika lidmi, kteří říkali - sedíme tam a sledujeme, jak se připravují na útok, ale nemůžeme nic dělat, protože pravidla boje jsou taková, že se snažíme vést mírová jednání. Teprve poté se pravidla boje změnila a oni mohli volně střílet. Kyjev vytvořil v Charkově železnou pěst [tedy masivní údernou sílu – pozn. překl.]. Skrývali techniku na parkovištích, pod obytnými budovami, v nákupních centrech a podobných místech. Věděli, že Rusko sem nezaútočí. Navíc zóna, která byla pod ruskou kontrolou, byla velmi propustná. Měla sice opěrná stanoviště, ale některá z nich byla od sebe vzdálena tři až pět kilometrů. A ruská armáda v té době nebyla příliš efektivní v zahajování palby. Například přivolání dělostřelecké palby mohlo trvat hodinu až dvě hodiny. Každý generál, každý plukovník to chtěl podepsat, což je krajně neefektivní. Jedna věc je, když útočíte a nepřítel je na pevné pozici, zastavíte se a čekáte, je to špatné, ale čekáte a stále je to proveditelné. Jinak to je v situaci, kdy se snažíte zasáhnout nepřítele, který je mobilní a pohybuje se v lehkých kolonách. Ukrajinská armáda zde použila lehká vozidla, aby se tyto dostaly mezi tato opěrná stanoviště a začaly uvnitř působit chaos. Dnes je to už jinak. Od požadavku k palbě je to méně než 10 minut, asi pět, šest minut, někdy i méně. U Iskanderu je od požadavku po spuštění útoku deset minut. Všechno se reorganizovalo. Ruská armáda se dobře učí. Někdy se učíte na vlastní kůži a z vlastních chyb, ale poučení si vezmete. A k této reorganizaci došlo v roce 2023. Problémem těchto lehkých kolonn však bylo, že nemohly obsadit žádnou ze zastavěných oblastí. Fyzicky k tomu neměly dostatečnou palebnou sílu. Takže nakonec ta železná pěst, kterou Kyjev shromáždil v Charkově, opustila Charkov a přešla do útoku. Problém je, že se v okamžiku, kdy přešla do útoku, ocitla pod ruskou leteckou a dělostřeleckou palbou a začala mít ztráty. Došlo  k poměrně tvrdým bojům o Krasnyj Lyman a nakonec byli Ukrajinci vytlačeni zpět až k Luhansku. Ztratili tu pěst. A je to jako pružina, tlačíte a tlačíte, ruské linie se zkracují, ukrajinské linie se prodlužují, a ukrajinská strana je napadena. Opět, to je něco, o čem se nemluví. Takže ukrajinská ofenzíva v Záporoží v roce 2023, to byla druhá ukrajinská armáda, která již byla vycvičena v západních zemích. A byla naplánována americkými generály, což něco vypovídá o moderních amerických generálech, kteří nejsou vybíráni podle svých schopností, ale podle své schopnosti líbat zadek tomu, kdo je povýší. Druhá ukrajinská armáda - to bylo v době, kdy Rusko přešlo k aktivní obraně. Byla vytvořena Surovikinova linie. Byl jsem na několika místech této linie. Je to opravdu velmi působivá linie. Byla vytvořena pro plný útok NATO, nejen Ukrajinců. A možná bude ještě použita, pokud se NATO opravdu rozhodne zaútočit. Ale realisticky vzato, NATO ji nemůže prolomit, ne se zbraněmi, které má v současné době k dispozici. Ukrajinci, jen pro přiblížení, obsadili 120 čtverečních kilometrů, což zní jako hodně pro lidi, kteří tomu nerozumí, ale je to 12 kilometrů na 10 kilometrů. To není moc velká plocha. Nechali tam 80 000 mrtvých, což jsou statistiky jako z první světové války. Víte, obsadili malý kus země, strategicky opravdu bezvýznamný, malý výběžek. Ztratili tisíce a tisíce vojáků nad jednou malou vesnicí, Robotyne, která se skládá v podstatě ze tří rovnoběžných ulic. Z té vesnice nic nezbylo, leží v nížině a vedle ní je vyvýšenina, ze které na Rusové na Ukrajince stříleli. Ti, jak říkám, ztratili asi 80 000 mužů, mrtvých, nemluvím o zraněných. A mnoho zraněných bylo ponecháno na bojišti, aby tam hnili a umírali. A když se tam ruští vojáci vydali, aby se pokusili odvézt zraněné, Ukrajinci je používali jako dělostřelecké cíle a návnady. Takže po několika takových útocích je prostě nechali tam umřít. Tehdy vlastně začala opotřebovávací válka. A víte, pokud si nepřítel chce vylámat zuby na vaší linii, necháte ho to udělat. Rusko převyšuje Ukrajince v dělostřelectvu asi 7 ku 1, má základní vzdušnou převahu, má raketovou převahu, jediné, co Rusko v roce 2023 nemělo, byly drony, FPV drony, Ukrajinci měli v těchto dronech výhodu od samého začátku. Teď už ji nemají, ale tehdy ji měli, používali je k průzkumu, umožňovaly jim mnohem větší mobilitu a lepší přehled o cíli, než měla ruská armáda a zejména síly Doněcké lidové republiky, DLR. Ale všechno se změnilo a to, co vidíme, je, že opotřebovávací válka je přesně to, co naznačuje její název – opotřebení, vyčerpání. Poměr zabitých není 36 ku 1, jak se říká, když se to počítá na základě výměny těl. Jedním z důvodů, proč jim dáváme tisíc těl a oni nám vracejí 30 nebo 40, je to, že postupujeme. Mimochodem, všichni na Západě říkají, že nedochází k žádnému postupu, ale dochází, proto máte tak málo těl Rusů, protože Rusové mohou své zabité vyzvednout, zatímco Ukrajinci své zabité vyzvednout nemohou. Skutečný poměr zabitých je někde kolem 7 nebo 8 ku 1, v neprospěch Ukrajinců. Stále ztrácejí mnohem více. Ve skutečnosti se to zvyšuje, protože kvalita vojáků klesá. Vysoce kvalitní jednotky, zkušené veteránské jednotky, specializované nacistické prapory jako Tornado nebo Azov, brigády, které tu byly na začátku konfliktu, byly zničeny. Mnoho z těchto jednotek má nyní bojovou účinnost pouze 20 až 30 %. Pro pochopení: brigáda s 30% účinností je prapor, prapor s 30% účinností je rota, rota s 30% účinností je četa. Na mapě to vypadá hezky, protože stále máte stejné malé symboly brigády. Ale to je to samé, čím prošel Hitler, když pohyboval divizemi po mapě. Podívejte se, kolik divizí máme! Ale generálové mu říkali: „Ano, ale v této divizi je jen jeden nebo dva prapory. To je vše, co zbylo.“ Ukrajinci teď mají kolem 1,8 milionu mrtvých, protože z hacku to bylo 1,7 milionu, a to bylo asi před čtyřmi nebo pěti měsíci. A musíte počítat s přinejmenším dvěma zraněnými na jednoho mrtvého. A mnoho zraněných je ponecháno zemřít. Takže máte další 3 miliony mužů vyřazených z boje kvůli zraněním. A dalších 400 000 pohřešovaných. Minulý týden ukrajinský generální prokurátor oznámil, že bylo zahájeno řízení v 300 000 případech dezertérství. Víte, to je v podstatě celá armáda Francie a Anglie dohromady, která dezertovala z ukrajinské armády a vypařila se. A pak jsou tu ještě váleční zajatci. Takže ukrajinská armáda má obrovské ztráty, což je důvod, proč se nyní začíná hroutit, protože nejsou muži, kteří by drželi frontovou linii, natož pak prováděli nekonečné protiútoky, které Zelensky nařizuje kvůli svému egu a PR mašinérii.

GD: Ano, je to logické, vidíte, že ke konci války se věci hroutí, když jsou nejlepší vojáci pryč, když začíná selhávat vybavení, když je špatný výcvik, když je spousta dezercí, když roste počet úmrtí. A vidíte, jak se výkonnost hroutí, protože v posledních třech a půl letech fungovali Ukrajinci nečekaně dobře. Mnozí očekávali, že se zhroutí už dávno, ale teď je to už opravdu vážné. A je to vážné i pro Evropany, protože Američané se od toho začínají trochu distancovat, snaží se předat nadcházející chaos Evropanům a Evropané, zdá se, jsou ochotni převzít odpovědnost s otevřenou náručí. Je tu ovšem i domněnka, že mohou zvrátit situaci, třeba prostřednictvím Tomahawků, nebo pokud se jim podaří získat tu správnou zázračnou zbraň. Jak vidíte tuto možnost, co se týče schopností a záměrů, zejména Evropanů, ale také Trumpa, který je trochu nevyzpytatelný v tom, že by mohl nějakým způsobem, nepřímo nebo přímo, zasáhnout, aby zachránil situaci?

SK: Víte, člověk si vždycky říká, jak to, že se německé obyvatelstvo nechalo tak snadno zmanipulovat onou zázračnou zbraní v roce 1944 a na začátku roku 1945, tím, že tato zázračná zbraň určitě vyhraje válku. Určitě vyhraje válku, když se Rudá armáda rychle blíží z jedné strany a západní spojenci postupují z druhé strany! Vidíme to teď na ukrajinské straně a ještě více na straně EU. Víte, žádná zázračná zbraň, kromě jaderných zbraní, nic na bojišti nezmění, a pokud dojde k použití jaderných zbraní, Evropa přestane existovat. Tak je to jednoduché. A jde o to, že k tomu, aby se Evropa stala neobyvatelnou, není potřeba mnoho úderů, protože Evropa je velmi kompaktní. Ruská Evropa je ale obrovská a ve srovnání se zbytkem eurasijského kontinentu není tak hustě osídlená. Takže v Evropě by následky jaderného úderu byly katastrofální. Stačí jeden úder ve středním Německu a většina Německa bude vyřízena. Totéž platí pro většinu Evropy. Doufejme tedy, že v EU zbývá dostatek rozumu – i když o tom tak nějak pochybuji -, aby se nevydala cestou absolutní sebevraždy. A teď to vezmu víc zeširoka. Dalo by se říci, že největším prokletím Ruska ve vztahu k Západu je to, že jsme bílí. Víte, když Američané nebo Evropané přijedou do Číny, Afriky, Indie nebo Jižní Ameriky, vidí lidi, kteří nevypadají jako oni. A pokud nevypadají jako já, možná nemyslí jako já, takže možná musím přijít na to, jak myslí. Přijedou do Ruska a vidí blondýny, modrooké, zrzky. Jsou jako my, ale nemyslí jako my. A to je nepříjemné. Je to tak už stovky, tisíce let. Jsme křesťané, ale jiní křesťané. Nejsme katolíci, nejsme latinská církev. Jsme pravoslavní. A máme odlišný pohled na svět. Místo toho, aby nás chápali, byl západní přístup historicky takový, že nás budou učit, jak správně žít, jak být jako oni. Ale ti zatracení tvrdohlaví Rusové nechtějí být jako oni, nechtějí se učit, odmítají to. Dalším krokem v této eskalaci je, že vezmou meč a donutí je, aby byli jako oni. Ale ti zatracení Rusové si stojí na svém a stále vyhrávají. A víte, první invazi do Ruska, organizovanou evropskou invazi do Ruska, provedl krakovský kníže Boleslav Chrabrý a jeho spojenci ze Svaté říše římské, různé německé státy. Obsadili Kyjev, vyhnali Jaroslava Moudrého, avšak nedokázali tato území udržet a nakonec museli ustoupit. To bylo v roce 1012 n. l. A od té doby to pokračuje bez přestání. Každý si pamatuje Napoleona, Hitlera, přišlo jich spousta dalších. A stále se to zhoršuje, alespoň u elit na Západě, které chovají téměř genetickou nenávist vůči Rusku. Nemá to žádný logický důvod. Ale je to tak. Podívejte se na Brity, když se nad tím zamyslíte, Rusko a Anglie by měly být naprosto přirozenými spojenci. Obě země leží na opačných koncích Evropy a nemají zájem na sjednocení Evropy, protože kdykoli dojde k sjednocení Evropy, dívá se jedním nebo druhým směrem, což není dobré pro žádnou z nich. Anglie je námořní impérium, Rusko je pozemní impérium, člověk by si myslel, že by měly být přirozenými spojenci. Ale ne, máte tu ze strany Britů 300 let psychopatické nenávisti vůči Rusku a „velkou hru“, což je legrační, protože po otevření historických carských archivů se ukázalo, že Rusko žádnou velkou hru nehrálo. Ruské vládě většinou ani nebylo známo, že se velká hra hraje, protože Rusko nikdy nemělo žádné úmysly vůči Indii, nikdy nemělo žádné úmysly vůči Afghánistánu. Když Rusko vstoupilo do Střední Asie, bylo to kvůli otroctví. Ze stejného důvodu vstoupilo do Čečenska, protože Čečenci lovili na otroky a prodávali je Turkům. Rusko tam vstoupilo, aby tomu zabránilo, a to asi na sto let, a pak generálové navrhli Mikoláši I., že je třeba tuto záležitost vyřešit a ukončit. A ukončili otroctví, které Čečenci provozovali. A nešlo jen o Rusy, přepadali Gruzínce, přepadali i další území, protože to bylo jejich hlavní podnikání. Pak přišla další skupina, další chanát, který se choval stejně. A Rusko pokračovalo dál a daleko a dál, do Chivy, aby zastavilo nájezdy na ruská území za účelem obchodu s otroky. Ale Britové to brali jako velkou hru. Takže máte tu psychopatickou nenávist, která nemá absolutně žádné racionální zdůvodnění. Ale s tím se musíme vypořádat. A problém eskalace spočívá v tom, že pro pravoslavné je válka vždy hříchem. Neexistuje spravedlivá válka. Koncept spravedlivé války svatého Augustina nebyl až do církevního rozkolu církví nikdy přijat. Poté jej přijala katolická strana, ale pravoslavná strana jej nikdy nepřijala. Pro nás je tedy válka vždy hříchem. Někdy může ovšem být ještě horší hřích, když nejdete bojovat. To je jiný koncept. Někdy musíte bojovat, abyste zastavili něco mnohem horšího. Ale válka je vždy považována za zlo, a proto Rusko vždy stálo na straně těch, kteří se snaží všechny uklidnit. Víte, když se Petr Veliký chystal nastražit léčku v Poltavě proti švédskému Karlu XII., psal mu dopisy: „Zastavme to. Vraťme se ke starým hranicím a prostě to zastavme.“ Karel ale nebyl stejného názoru a nakonec Švédsko srazil na úroveň druhořadé mocnosti. A víte, totéž se stalo v první světové válce. Mikuláš II. se snažil všechny uklidnit, přemluvit je, aby neskákali z útesu, ale všichni chtěli skočit z útesu kvůli velké dvouměsíční slavné válce. Moc dobře to neskončilo. No, a teď máte stejnou situaci s Putinem. Pořád totéž. Ale jde o to, že zatímco Západ postupuje krok za krokem, Rusko je spíš jako pružina, která je tlačená dolů, stále dolů. Ale všechna ta energie a nenávist a vztek se jen hromadí a když to vybuchne, nejde o postupný vývoj, ale o jednu velkou eskalaci. Věřte mi, že v tuto chvíli by většina ruského obyvatelstva ráda viděla Kyjev vypálený do základů a možná i válku s NATO, protože útoky vyvolávají obrovský hněv. Mají přesně opačný účinek, než si Západ myslí. Západ si myslí, že to demoralizuje ruské obyvatelstvo, ale u Rusů to tak nefunguje. Funguje to opačně, jen to zvyšuje hněv. Stále více lidí se hlásí do boje, a dokonce i lidé, kteří by se postavili na stranu Západu, liberální elity, ti, kteří neutekli, se už se na Západ nedívají jako na něco, s čím by se měli spojit. Takže ať už měl Brusel v Rusku jakékoli přirozené spojence, velmi rychle je ztrácí a ztratí je i pro příští generace. Taková je situace. A zpátky k aktuální situaci: Pokrovsk samozřejmě padne, je obklíčen. Jenže Rusko postupuje pomalu, aby uchránilo své vlastní jednotky. Není důvod spěchat. Ukrajinci nikam neutečou. Každý den jim ubývají zásoby jídla, ubývají jim zásoby munice. Proč spěchat a ztrácet vojáky, když stačí měnit granáty a drony za muže. Pokrovsk či Krasnoarmijsk je téměř z 90 % v ruských rukou, Myrnohrad asi z 20 či 30 %, jde to velmi pomalu. Je tam otevřený koridor, který je asi 1,5 až 1,8 kilometru široký. A důvod, proč vždy necháváte otevřený koridor v obklíčení, je morálka. Dokud existuje nějaká cesta ven, nepřítel bude vždy na pokraji útěku. Jakmile je úplně odříznete, mají jen jednu nebo dvě možnosti, bojovat do konce, nebo se vzdát. Problém je, že Ukrajinci jsou Rusové. A proto si nikdo v Rusku nemyslel, že to bude snadná válka. Protože bojujeme sami proti sobě. Pro Rusko je to občanská válka. Bojujeme sami proti sobě a jsme zatraceně tvrdohlaví. Neradi se vzdáváme, neradi ustupujeme. Budeme naschvál bojovat až do konce. A to je to, proti čemu bojujeme. Bojujeme sami proti sobě. Většina evropských zemí by to nezvládla. Nezvládly by to, nemají tu morálku. Nikdy ji neměly. Víte, Němci, pokud čtete německé zprávy z prvních dnů operace Barbarossa, je tam jedna dobrá zpráva, kdy kolona Němců byla ostřelována z jednoho kulometu Maxim. Němci nakonec oba kulometčíky zabili. Když zabili jednoho kulometčíka, druhý ho přikryl kabátem a vrátil se ke střelbě z kulometu. A co Němce šokovalo, bylo, že druhý neměl nohy. Přišel o ně už předtím, byl ovázán, seděl tam a kryl ostatní části Rudé armády, které se stahovaly. A tím kulometem zabil docela dost Němců. Byla to sebevražedná akce. Prostě se postaráme, abychom s sebou vzali co nejvíc nepřátel. To je mentalita v Rusku. A to je to, s čím bojujeme s Ukrajinci. Protože to jsou Rusové, jsou to středoevropští Ukrajinci, kteří jsou Rusové, etnicky Rusové, kulturně Rusové. Takže je to těžký boj. Víte, existují videa, na kterých je skupina ukrajinských vojáků, kteří byli obklíčeni v lese, a ruská strana na ně křičí, aby se vzdali, a oni křičí zpět, že jsou Rusové a nevzdají se. A tak to je. Ano, byli zničeni, protože se nevzdali. Ale v tom je podstata problému. Evropané tedy velmi špatně interpretují, co se děje. 
.
Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Bývalý britský diplomat a analytik Alastair Crooke se ve svém článku zabývá proměnami americké zahraniční politiky za vlády Donalda Trumpa a vlivem think-tanku RAND, který nově volá po umírněnějším přístupu k Číně. RAND doporučuje, aby USA uznaly legitimitu Číny a usilovaly o vzájemné příměří místo soutěže o hegemonii. Autor upozorňuje, že podobný přístup by mohl být uplatněn i vůči Rusku a Íránu, avšak americký establishment k tomu zatím není připraven. Trump podle textu usiluje o obchodní dohodu s Čínou, jež by mu poskytla politickou páku i ekonomické výhody, zejména v oblasti vzácných zemin. Zároveň však čelí odporu proizraelských miliardářů, kteří ovlivňují americkou politiku vůči Rusku a Blízkému východu. Autor uzavírá, že USA už nemohou udržet bývalý globální řád a že svět směřuje k novému uspořádání oddělených ekonomických bloků, přičemž Trumpův čas na prosazení změn je omezen politickými riziky a blížícími se volbami.

.

Jak píše Alastair Crooke, prezident Trump je přesvědčen, že Spojené státy, které vyhrály studenou válku vojensky (v Afghánistánu), ekonomicky (liberální trhy) i kulturně (Hollywood), si zaslouží „zábavu“ v podobě „řízení jak země, tak světa“. Tato politika nyní poprvé získává určité praskliny.

Tento měsíc think-tank RAND, instituce, jež už dlouhou dobu ovlivňuje směřování americké zahraniční politiky USA, zpochybnila aroganci studené války proti Číně. Ačkoli se zpráva zaměřuje na obavy Ameriky z hrozby vzestupu Číny, důsledky zpochybnění doktríny – že nelze tolerovat žádného vyzyvatele hegemonie USA, ať už v oblasti finanční nebo vojenské – se dotýkají samotného jádra praktikování americké zahraniční politiky. Klíčovým závěrem RANDu je, že „Čína a USA by se měly snažit dosáhnout modus vivendi“ tím, že „každá strana přijme politickou legitimitu druhé strany a omezí snahy o vzájemné oslabování, alespoň do rozumné míry“. Návrh, aby každá strana uznala a přijala legitimitu druhé strany, místo aby ji vnímala jako zhoubnou hrozbu, by sám o sobě představoval malou revoluci.

Pokud by to platilo pro Čínu, proč by to nemělo platit také pro Rusko nebo Írán?, ptá se Crooke. Ještě výmluvnější je, že RAND doporučuje, aby zejména vedení USA odmítlo myšlenku „absolutního vítězství“ nad Čínou a přijalo politiku jedné Číny tím, že přestane provokovat Čínu vojenskými návštěvami Tchaj-wanu, které mají za cíl udržovat Čínu v ohrožení a napětí. Zpráva přitom vyšla těsně před setkání prezidenta Trumpa s prezidentem Si Ťin-pchingem v Kuala Lumpuru, s tím, že Trump usiluje o „obchodní dohodu“ s Čínou, která potvrdí jeho dominanci a dá mu prostor pro jeho radikální plány na restrukturalizaci americké finanční scény – pokud to bude možné.

Může být návrh RANDu ve Washingtonu skutečně přijat?, ptá se opět Crooke. RAND má ve Washingtonu velký vliv – odráží tedy tato zpráva rozkol ve strukturální architektuře na straně těch, kdo tahají za nitky moci? Jiné signály (na Blízkém východě však ukazují opačným směrem. USA přece již desítky let uplatňují stejnou zahraniční politiku. Jsou tedy USA vůbec schopny takové zásadní kulturní proměny, jakou prosazuje RAND? Západ je na ústupu – ano. Ale usnadňuje to, nebo naopak ztěžuje přijetí některých návrhů RAND, které jsou založeny na zdravém rozumu? Pokud jde o Čínu, zdá se, že v amerických vojenských kruzích se vytvořil technický názor, že USA „v žádném případě“ nemohou Čínu vojensky porazit.

Crooke píše, že jakákoli hluboká změna však vyžaduje čas, aby se plně projevila, a může být zvrácena neočekávanými událostmi. V současné době tu vidíme řadu možných černých labutí. A kdo by případně vedl takovou změnu v americkém vnímání sebe sama? Došlo by ke skutečné (institucionální) změně shora dolů, nebo zdola nahoru? Mohla by se „zdola“ objevit populistická iniciativa „America First“ v důsledku toho, že Trump a Republikánská strana ztratí ve volbách v polovině prezidentského funkčního období (midterms) většinu v Sněmovně reprezentantů?

V jistém smyslu má RAND jasně pravdu, že kromě krátkodobého divadla již USA nemohou dlouhodobě vyhrát ekonomickou nebo technologickou válku – ani vojenský konflikt s Čínou. Prozatím se zdá, že je na obzoru nejisté příměří. Ale na jak dlouho?

Crooke uvádí, že jak píše Wall Street Journal (WSJ), „během svého prvního funkčního období Trump často rozčiloval Si Ťin-pchinga svou volnou kombinací hrozeb a srdečnosti“. Dnes ale, píše Wall Street Journal, „čínský vůdce věří, že našel řešení“: Si odhodil tradiční diplomatické praktiky a vytvořil nové, speciálně pro Trumpa. Po dlouhé přípravě se Si podle WSJ rozhodl udeřit ještě tvrději, aby získal nad Trumpem převahu a zároveň ukázal sílu a nepředvídatelnost – vlastnosti, které podle něj americký prezident obdivuje. Zdá se, že Čína má v úmyslu prosadit se silou. Chce být hybatelem a je přesvědčena, že tento tvrdý přístup vyvolá v Číně (a ve zbytku světa, což WSJ opomíjí uznat) velmi pozitivní ohlas. Otázkou je, jak bude Siův přístup působit v USA. Zároveň je to nezodpovězená velká otázka: Kdo vlastně ovládá americkou zahraniční politiku?

Na to autor odpovídá tak, že jedna zřejmá odpověď po debaklu vrcholného setkání v Budapešti je, že Trump má v této oblasti zahraniční politiky malý nebo žádný vliv. Že dostal od lidí v pozadí v tomto smyslu „upozornění“ ve smyslu žádné normalizace vztahů s Moskvou. Příměří ano, protože zmrazený konflikt, nezatížený omezeními na znovuvyzbrojení Ukrajiny, by dal establishmentu NATO prostor k předefinování konfliktu – ze strategické porážky NATO na pomalé vítězství, a to prostřednictvím šíření vyprávění o postupném oslabování ruské ekonomiky. To by, přinejmenším v myslích Evropanů, s sebou neslo „příslib“ jakéhosi definitivního příměří v budoucnu, tím, že by ukládalo Rusku pokračující náklady, které jej nakonec k tomuto konečnému příměří donutí. „Muchou v polévce“ zde je, že Moskva absolutně nesouhlasí se zmrazeným konfliktem – a vidí, že situace na bojišti směřuje k ruskému vítězství.

Skutečnost je taková, že konečný výsledek na Ukrajině bude takový, jaký „bude“. Evropané to vědí, ale nemohou to říct, protože se nedokáží orientovat ve světě, ve kterém nepřevládá jejich pohled na věc. Pokud se tento luddismus [označení pro britské dělnické hnutí z poč. 19. století, které protestovalo proti průmyslové revoluci a zavádění nových strojů, a to často jejich ničením, dnes se tento termín používá k popisu odpůrců technologických inovací – pozn. překl.] bere jako „páka“ Západu, pak skončí, jakmile se v Evropě projeví ekonomická realita.

Čím tedy vysvětlit Trumpovo budapešťské fiasko?, táže se Crooke. Na jedné straně to bylo veto proizraelských megadárců, pro které musí být za každou cenu zachována vojenská hegemonie USA podporující Izrael. Izrael bez ní nemůže existovat. Mnozí, ne-li všichni členové Trumpova týmu, byli tlačeni zvenčí – určitými fanatickými proizraelskými dárci a stejně smýšlejícími miliardáři. (Trump o tom překvapivě upřímně mluvil minulý měsíc během svého projevu v Knessetu.)

Někteří z těchto Trumpových dárců jsou ovšem také součástí (samostatné) frakce Wall Street, která kromě toho, že je prosionistická, má na mysli širší finanční zájmy. Americký finanční systém zoufale potřebuje posílit jistotu (collateral) (tj. aktiva s vnitřní hodnotou, jako je ropa a další přírodní zdroje) pro podporu nadměrně zadluženého amerického stínového bankovního systému. Tato proizraelská frakce z Wall Streetu stále touží po opakování „Ruska v devadesátých letech“ (jakkoli je to nepravděpodobné). S hlavním proizraelským blokem dárců však sdílí odhodlání Izraele udržet Rusko mimo Blízký východ, což se rozšířilo i na konflikt na Ukrajině. 7. října tohoto roku Netanjahu žádal Putina, aby nevyzbrojoval Írán, a údajně mu vyhrožoval odvetou na Ukrajině. Pro tyto dárce je kalkulace ohledně obchodní dohody s Čínou zcela odlišná. Pokud by Trump souhlasil se „silnou“ obchodní dohodou s Čínou, Bílý dům by to vnímal jako oslabení schopnosti Kanady sestavovat levné součásti pocházející z Číny a jiných zemí – pro překládku a prodej na americkém trhu. Dohoda s Čínou by Trumpovi poskytla další páku v období směřujícím k rozpuštění Dohody Spojené státy Mexiko – Kanada (USMCA) v roce 2026. A to je důležité, protože Trump se snaží začlenit celou západní polokouli – od Argentiny po severní Antarktidu – do „sféry vlivu“ USA.

Dohoda s Čínou o kontrole vývozu vzácných zemin by však byla zjevně klíčová pro celý technologický sektor USA, připomíná Crooke. Čína má nad dodavatelským řetězcem vzácných zemin nejen dominantní, ale téměř neotřesitelnou kontrolu. S 70 % světových zásob vzácných zemin (100 % u některých kovů) a 94 % rafinérských kapacit si Peking připravil a vybudoval pevnost kolem jedné z nejdůležitějších surovin moderní technologie.

Existuje ještě jeden důvod – možná dokonce důvod převažující – proč USA naléhavě potřebují „záchranu“ ze strany Číny. Právní základ pro Trumpův globální celní útok se stále více vzdaluje od možností, které mu poskytuje zákon pro nouzové situace směrem k jasnému ustanovení Ústavy USA, že pravomoc zvyšovat příjmy v zásadě náleží Kongresu. (Cla, jak se bude argumentovat, jsou příjmy.) Je zřejmé, že Trump využil ospravedlnění ohledně „ekonomické nouze“ na nejvyšší míru. První případy týkající se cel začal 3. listopadu projednávat Nejvyšší soud. Pokud by soud rozhodl proti Trumpovi, mohl by nařídit vrácení všech dosud vybraných celních příjmů. Jaký dopad by to mělo na zahraniční politiku Spojených států, vzhledem k tomu, že cla byla využita k donucení řady států zaplatit USA obrovské částky (v souvislosti s přílivem kapitálových investic)?

Na odpověď je ještě příliš brzy, říká Crooke. Ale v případě Číny Trump a USA nutně potřebují dohodu. Trumpova hospodářská politika obecně (pokud ji Nejvyšší soud nezruší) znamená trvalou změnu v hospodářském a geopolitickém prostředí. Není možné se vrátit k situaci, jaká byla před listopadem 2024. Dříve převládající globálně propojený řád věcí je smeten a nahrazuje ho nový řád samostatných hospodářských bloků s vlastními vnitřními spojenectvími, dodavatelskými řetězci a technologiemi.

V jiných oblastech zahraniční politiky je tak radikální změna směru méně pravděpodobná – alespoň prozatím. Proizraelští miliardáři stojící za Trumpem nesleví ve svých snahách podpořit Izrael v jeho cíli vytvoření Velkého Izraele. Z dlouhodobého hlediska však není dominance proizraelských sil v zahraniční politice tak jistá. Podpora Izraele mezi mladými Američany slábne. Kongres zůstane „koupený“ ze strany AIPACu a Trump se nezvratně vymezil jako neochvějný zastánce Izraele. Mezi Trumpem a jeho MAGA základnou začala panovat roztržka. A Izrael začal panikařit kvůli „America First“ a protiizraelskému posunu, který se odehrává mezi mladými Američany.

Navzdory možnému novému vymezení volebních obvodů na Jihu USA z důvodu sporů kolem zákona o registraci voličů z roku 1965 (který může dát republikánům dalších 12 křesel ve Sněmovně reprezentantů), by Trump mohl přesto prohrát volby v polovině funkčního období. To znamená, že Trump by měl v podstatě jen jeden rok na to, aby byla uskutečnil svou agendu – než ji převálcuje obstrukce demokratů, vyšetřování nebo dokonce snahy o impeachment.

Důvod Trumpova spěchu je tedy jasný. Samozřejmě se nic z toho nemusí stát a vládnoucí vrstvy v USA (a Evropě) se budou moci opět uklidnit s úlevou, že lze najet do starých kolejí. Ale sebeuspokojení by nyní nebylo na místě. Starý pohodlný svět se už nevrátí, uzavírá Crooke.

.

Zdroj: https://substack.com/@conflictsforum

Pokračujeme v uveřejňování jednotlivých kapitol knihy francouzského politologa a spisovatele Oliviera Delorma 30 bonnes raisons pour sortir de ľEurope. Jedná se o politicko-historickou esej, která je rozdělena do dvou částí.

V první části – „Abychom skoncovali s propagandou – co Evropa není“ – autor rozebírá mýty o Evropské unii. Tvrdí, že EU není ani zárukou míru, ani nástrojem spolupráce národů, ale projektem, který od počátku sloužil ekonomickým a geopolitickým zájmům silnějších států a USA. Poukazuje na to, že evropská integrace vznikla v kontextu studené války a závislosti na americké moci – Marshallův plán a vytvoření OEEC podle něj nastartovaly proces podřízenosti Evropy. „Evropská mírová myšlenka“ je podle Delorma propaganda zakrývající trvalou hegemonii a soupeření. Kritizuje také euro jako nástroj ideologické kontroly a nezvládnutý experiment, který ničí ekonomiky jižní Evropy – zejména Řecka.

Druhá část – „Co ve skutečnosti je Evropa“ – popisuje podle autora skutečnou podstatu Evropské unie: elitářský, nedemokratický a technokratický projekt řízený „kněžstvem“ eurobyrokracie. Delorme používá paralelu s katolickou církví – Evropa má svá dogmata, své svaté (J. Monnet, R. Schuman, A. de Gasperi) a svoje inkvizitory, kteří vylučují každý kritický hlas. Podrobně rozebírá životopisy zakladatelů Evropského společenství a tvrdí, že jejich ideologické a konzervativní kořeny měly blíže k autoritářství než k demokracii.

Celkově jde o kritickou analýzu evropského projektu, psanou s – vpravdě francouzským – ironickým a bojovným stylem (není třeba se ho bát!), která spojuje historické příklady, ekonomickou argumentaci a politickou výzvu k „dekolonizaci Evropy Evropany samými“. Kniha vyšla již v roce 2016, ale aktuální je (pořád, ale možná) právě teď, v souvislosti s prohranou válkou na Ukrajině a s tím, jak EU stupňuje agresivitu vůči některým svým rozumnějším státům, které nesouhlasí s jejím současným směřováním.

I

Evropa proti národům není nic nového

11. června 2015 v deníku Die Welt, který je považován za seriózní a blízký vládnoucí Křesťanskodeokratické unii, nějaký pisálek jménem Berthold Seebald obvinil Řeky, že již v roce 1821 podkopali evropský řád: je to prý v podstatě v jejich povaze, dnes stejně jako včera, destabilizovat Evropu, do které bylo velkou chybou je přijmout. Přisuzovat Řekům všechny možné vady a neřesti, pomocí předsudků, lží a nepřesností, je v Německu od roku 2009 vpravdě sport velmi populární – ale platí to i pro Francii, ve sdělovacích prostředcích, která jsou neúnavnými zastánci údajně solidární Evropy.

Je to opravdu podivná „evropská konstrukce“, kde se některým přisuzuje poctivost a chuť do práce, jiným lenost a „vrozený“ smysl pro podvody, kde se předstírá, že nevíme, že kdybychom místo Řeků dosadili Židy, Araby nebo černochy, všechny antirasistické organizace by se oprávněně vzepřely. Ve skutečnosti tento diskurs dnes slouží k „budování“ Evropy na základě údajné hierarchie národů (viz kapitola XX), což nepříjemně připomíná dobu, kdy se Německo pokoušelo budovat ji na základě údajné hierarchie ras. Tento diskurs také slouží, na základě salámové strategie (útočit na všechny najednou by mohlo vyvolat nekontrolovatelné reakce: je tedy třeba krájet plátek po plátku), k tomu, aby přesvědčil národy, které ještě nejsou v hledáčku, že se nemají čeho bát, protože ti, na které se útočí, si svými „proviněními“ své zacházení „zasloužili“.

Popravdě řečeno, Seebaldovo obvinění je vlastně směšné, vždyť pochází od občana země, která za jedno století vyvolala dvě světové války a spáchala genocidu – což ji bezpochyby opravňuje k tomu, aby dávala lekce morálky ostatním. Seebald mohl dodat, že Řecko také narušilo evropský řád tím, že bylo během poslední světové války jednou ze zemí, kde byl odpor nejokamžitější a nejmasivnější, za což Řekové draze zaplatili (zahynulo jich mezi 8 % a 9 %, oproti 1,5 % Francouzů…). Toto obvinění nám ale především něco odhaluje. V roce 1821 se Řekové vzbouřili proti Osmanské říši – turecké a muslimské –, která po čtyři století držela řecké a slovanské křesťany v regionu v nerovném postavení, diskriminovala je na základě původu a náboženství. Tato épanastis (řecky revoluce) je první národně osvobozeneckou válkou v Evropě a Haiti, které vyhlásilo svou nezávislost v roce 1804, bylo prvním státem, který uznal nezávislost Řeků. Toto povstání bylo důsledkem seznámení řeckých obchodníků s myšlenkami osvícenství a francouzské revoluce, kterým Turci přenechali námořní obchod, považovaný za nedůstojný a příliš nebezpečný. Z Marseille, Janova, Benátek a Terstu si tito Řekové přivezli knihy, které hovořily o rovnosti před zákonem a daněmi, národní suverenitě, zastupitelské demokracii, individuálních a veřejných svobodách… aby je přeložili a šířili na Balkáně.

V roce 1821 však tyto myšlenky již nebyly v souladu s evropským duchem doby. Robespierrův argument – „nikdo nemá rád ozbrojené misionáře“ (2. ledna 1792) – proti válce, kterou chtěli girondisté, se potvrdil. Napoleonův pokus o sjednocení Evropy silou v roce 1815 selhal a tento neúspěch dal vzniknout jiné Evropě. Reakční Evropě s hlídacím psem jménem Metternich, kancléřem Rakouského císařství. Evropě trůnů, která již měla svou Evropskou radu – tehdy nazývanou Kongres –, která se pravidelně scházela, aby zabránila oživení myšlenek úzce spjatých s národem, demokracií a svobodou.

V roce 1820 v Troppau (dnešní Opava v České republice) prosadil Metternich na kongresu princip práva zúčastněných mocností (Rakouska, Ruska, Pruska, Anglie, Francie) zasáhnout všude tam, kde by tyto myšlenky mohly představovat nebezpečí pro evropský řád. V roce 1821 v Laybachu (dnešní Lublaň ve Slovinsku) tato Evropská rada pověřila Metternicha, aby vyslal své ozbrojené misionáře, aby potlačili italské demokraty (tehdy nazývané liberály), a v roce 1823 ve Veroně pověřila Francii obnovené bourbonské dynastie, aby učinila totéž ve Španělsku (tažení, kterému vděčíme za náměstí Trocadéro).

Pokud jde o Řeky, kteří volali po křesťanské solidaritě proti svému muslimskému pánovi, tehdejší Evropská rada dokonce odmítla přijmout jejich vyslance. Metternich píše svému velvyslanci v Petrohradě, že bez ohledu na hlubší příčiny jejich povstání, bezprostřední důvod spočívá „v intrikách rozvratné frakce, která ohrožuje všechny trůny a všechny instituce“. Jinde píše, že v Řecku je 300 000 hlav, které je třeba useknout. To je Evropa, kterou dnes Seebald lituje a kterou podle něj Řekové destabilizují.

Ale jaký to má vztah k dnešní Evropě? Je pravda, že ta (zatím) nestínala žádné hlavy v Řecku ani jinde – pouze snižovala platy a rozpočty, zejména sociální. Trojka, jak ji nazývají Řekové, složená z Mezinárodního měnového fondu (MMF), Evropské centrální banky (ECB) a Evropské komise, pouze pošlapala práva parlamentu, ústavu a rozložila právní stát, veřejné vzdělávání a zdravotnictví, vymazala střední třídu, organizovala výprodej národního dědictví a donutila k exilu ty (na rozdíl od emigrace v minulosti odcházejí hromadně ti s nejvyšším vzděláním), jejichž vzdělání zaplatili řečtí daňoví poplatníci a jejichž dovednosti obohatí Spojené státy americké, Austrálii, severní Evropu, zejména Německo, které v květnu 2013 přiznalo, že přistěhovalectví ze strany Řeků vzrostlo za dva roky o 43 %, Španělů o 45 % a Italů o 40 %. Jediné, co udělala, bylo, že oslabila solidární struktury v oblasti zdravotní péče a odsoudila tak mnoho lidí k těžkým zdravotním komplikacím, mnohdy s fatálními následky.

Společným jmenovatelem je, že dnešní Evropa, stejně jako ta Metternichova, není založena na solidaritě mezi národy ani na demokracii. Dnešní Evropa, stejně jako ta Metternichova, není totiž dobrovolným sdružením svobodných národů, ale řádem, v němž jsou národy nuceny mlčet, zatímco ti, kdo vědí, vládnou, řádem, v němž národy nadále hlasují, ale jen pro formu, protože bez ohledu na to, jak hlasují, platí stejná politika. Francouzi a Nizozemci řekli „ne“ v roce 2005, Řekové v roce 2015 – a to většinou 61,3 % –, ale na základě jakési evropské transsubstanciace se jejich „ne“ proměnilo v „ano“.

Metternichova Evropa byla brutálnější, ale také méně pokrytecká. Misionáři dnešní Evropy nejsou vyzbrojeni pro bitevní pole, ale jejich měna, jejich plány ekonomické a sociální asfyxie – v evropském newspeaku „plány pomoci“ –, jejich bláznivá logika míří na stejný cíl – svrchovanost lidu – a mohou fungovat stejně účinně jako pušky nebo děla.

František Kaván (1866 Víchovská Lhota u Jilemnice – 1941 Libuň) – ve své době jeden z nejoblíbenějších českých malířů, básník a překladatel (zajímavost: v roce 1902 vydal sbírku povídek L. N. Tolstého přeložených do krkonošského nářečí s názvem Poudačky: Nářečím z nad Jilemnice přeložil Kavánů František). Titulní obraz nese název Louka z jara.

Soumrak

.

Šeří se, hnutí a jihnutí,

tajemné, vábivé, vlídné,

u nás se počalo, plná je světnice

(krás, jak se jich málokdy zhlídne).

.

Volají na mne, lákají,

ze zářných dveří vše kývá:

dítě jsem, na schodech stoje prst v ústech mám,

v sadě se tichounce stmívá.

–

U vody

.

Odpoledne žloutlo, přerostly mě stíny.

Proudy za proutím stejně zvučely,

kolem nesly bílou pěnu vody Chrudimčiny.

Mysl se jednotvárně houpala.

Hnali na pastvu,

kráva za kravou zvolna stoupala.

.

Vlna za vlnou – vzdálil se šum,

vzdáleny vrchy a vzdáleno stádo,

vše se složilo do řady vzdálené, všecko je klidno,

všecko je klidno a rádo,

že je snem,

že jsem snem…

–

V nemoci

.

V loži ležím chorý,

polobdě, sláb, tich,

venku doly, hory,

sníh a sníh a sníh.

.

Otevrou se dvéře,

dívka vstoupí sem,

za ruku mě béře:

„Znáš mě? Lída jsem.“

.

Hodin rána splývá

se zdi třesavá,

mizí Lída, – zbývá

mžitka měňavá.

.

Hlava, srdce bolí,

raděj umřel bych, –

žití, hory, doly,

sníh a sníh a sníh…

Západní podpora změny režimu na Ukrajině v roce 2014 umožnila Washingtonu a jeho spojencům přeměnit Ukrajinu ze spojence Ruska na frontovou linii proti Rusku. Telefonát Nulandové a Pyatta odhalil, že Washington rozhodl o tom, kdo bude v nové vládě v Kyjevě. První den po převratu uzavřely CIA a MI6 partnerství s ukrajinskými zpravodajskými službami, které musely být od základu přestavěny, aby mohly být použity jako partner proti Rusku.¹ Ukrajinský generální prokurátor Viktor Šokin popisuje, jak Washington požadoval právo rozhodovat o všech nových jmenováních a řídit Ukrajinu jako kolonii.² Skupiny, které byly dříve označovány za fašisty, byly financovány a podporovány Washingtonem, který hrál důležitou roli při převratu a mohl fungovat jako veto proti jakýmkoli snahám o normalizaci vztahů s Ruskem. Západní „nevládní organizace“ (NGO), financované západními vládami, hrály klíčovou roli při svržení prezidenta Janukovyče a poté převzaly ústřední roli při řízení občanské společnosti a sdělovacích prostředků na Ukrajině.

V roce 2019 došlo k významnému narušení politiky zadržování Ruska. Projekt Ukrajina se zdál být mimo kontrolu, když 73 % Ukrajinců hlasovalo v prezidentských volbách pro Zelenského a jeho mírovou platformu. Zelenský vedl kampaň za obnovení práv rusky mluvících Ukrajinců, jednání s úřady v Donbasu, provádění minské mírové dohody a uzavření míru s Ruskem. Nevládní organizace a nacionalisté okamžitě varovali před „kapitulací“ a vyhrožovali Zelenskému, že nesmí naplnit svůj mírový mandát. I Boris Johnson uznal, že nacionalisté hráli klíčovou roli v zabránění Zelenskému, aby naplnil svůj mírový mandát, ovšem nevyjadřoval se k roli nevládních organizací.

Klíčová nevládní organizace založená bezprostředně po převratu v roce 2014, Ukraine Crisis Media Center (UCMC), zveřejnila seznam „červených čar, které Zelenský nesmí překročit“.³ Jelikož je tato nevládní organizace financována západními vládami, šlo evidentně také o červené čáry Západu. Financování UCMC zahrnuje USA, Švédsko, Norsko, Nizozemsko, Kanadu, Německo a nástroje vlivových operací, jako jsou USAID, National Endowment for Democracy a Institute for Statecraft se svou „Integrity Initiative“.⁴

Červené čáry v podstatě představovaly celou mírovou platformu, pro kterou hlasovalo 73 % Ukrajinců.  UCMC financovaná ze Západu, však trvala na tom, že se v důsledku voleb nic nezmění a že projekt Ukrajina bude bez přerušení pokračovat.

Zde jsou některé z červených čar:

• „uspořádání referenda o formátu jednání s Ruskou federací a o principech mírového urovnání“
• „vedení samostatných jednání – bez účasti západních partnerů Ukrajiny – s Ruskou federací, členy okupačních orgánů a jejich ozbrojenými skupinami a gangy na dočasně okupovaných územích“
• „splnění ultimátních požadavků agresorského státu nebo dosažení kompromisu s Kremlem za cenu ústupků na úkor národních zájmů, národní suverenity, územní celistvosti a pořádku a nezávislé domácí a zahraniční politiky Ukrajiny“
• „bránění provádění bezpečnostní a obranné politiky stanovené ve Strategickém obranném bulletinu Ukrajiny“
• „zdržování, sabotování nebo odmítání strategického kurzu směřujícího k členství v EU a NATO; omezování politického dialogu a rozbíjení bilaterálních institucionálních mechanismů pro spolupráci s evropskými a euroatlantickými partnery“
• „zahájení jakýchkoli akcí, které by mohly přispět ke snížení nebo zrušení sankcí proti agresivnímu státu ze strany mezinárodních partnerů Ukrajiny“
• „pokus o přezkoumání jakýchkoli akcí zaměřených na podporu mezinárodní solidarity s Ukrajinou, obnovení ukrajinské územní celistvosti, zajištění bezpečnosti a ochranu práv všech osob, které utrpěly ruskou agresí“
• „pokusy o revizi jazykového zákona“
• „pokusy o revizi zákona o vzdělávání“
• „pokusy o revizi zákona o dekomunizaci a odsouzení totalitních zločinů minulosti“
• „provádění jakýchkoli akcí zaměřených na podkopávání nebo diskreditaci pravoslavné církve na Ukrajině nebo podporu ruské pravoslavné církve na Ukrajině“
• „obnovení ruských sociálních sítí a ruských televizních kanálů na Ukrajině“
• „ignorování dialogu s občanskou společností“

Výsledkem bylo, že Zelenskyj neobnovil práva rusky mluvících obyvatel, nezahájil diplomatická jednání s Donbasem, neimplementoval minskou dohodu a neuzavřel mír s Ruskem.

Poznámky:

1 Špionážní válka: Jak CIA tajně pomáhá Ukrajině v boji proti Putinovi – The New York Times, https://www.nytimes.com/2024/02/25/world/europe/cia-ukraine-intelligence-russia-war.html

2 Má Ukrajina kompromitující materiály na Joea Bidena? | Názor – Newsweek, https://www.newsweek.com/does-ukraine-have-kompromat-joe-biden-opinion-1818052

3 Společné prohlášení zástupců občanské společnosti k prvním politickým krokům ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského | UACRISIS.ORG, https://uacrisis.org/en/71966-joint-appeal-of-civil-society-representatives#

4 Dárci – Uacrisis.org, https://uacrisis.org/en/donors

Recenze prof. Jana Kellera knihy Emmanuela Todda Porážka Západu, která vyšla před několika měsíci v našem nakladatelství.

Emmanuel Todd je francouzský historik, antropolog a demograf, jehož myšlení přesahuje do sociologie, politologie a geopolitiky. Je autorem zhruba dvou desítek knih. Rozpracovává v nich svoji ústřední tezi, podle níž je charakter politických systémů, náboženství i ideologií podmíněn jednak podobou rodinných a příbuzenských vztahů, jednak demografickými proměnnými.
Jeho nejnovější kniha Porážka Západu s podtitulem Krize ekonomiky, kultury a náboženství je logickým vyvrcholením Toddových analýz, jejichž vývoj můžeme sledovat už zhruba půl století. Milníky na této cestě představuje jeho předpověď pádu východního bloku, kterou vyslovil v polovině sedmdesátých let 20. století, analýza neudržitelnosti ekonomiky Spojených států, kterou publikoval v roce 2002, a úvahy o vnitřní krizi demokracie z roku 2008.
Pokud bychom měli způsob Toddova uvažování shrnout co nejstručněji, vyzdvihli bychom jeho cit pro paradoxy. Rozbory, které nabízí, jsou promyšlenou polemikou s celou řadou běžných klišé, která se tradují o povaze současné společnosti. Býváme ujišťováni, že žijeme ve vzdělanostní společnosti, ve společnosti rozrůstajících se středních vrstev a že prožíváme konec ideologií. Todd s tím vším v zásadě souhlasí, zároveň však odkrývá, co je ve skutečnosti ukryto pod povrchem těchto dnes již zlidovělých tvrzení. Nejedná se o nic menšího než o fatální ohrožení demokracie. Vezměme to postupně.
Paradox vzdělání. Elementárně vzdělaná, tedy gramotná populace, konstatuje Todd, patří k nezbytným předpokladům vzniku demokracie. V tomto směru má historické zásluhy především protestantismus, který podporoval osvojení čtení celou populací intenzivněji než katolicismus. Za další stupeň demokratizace společnosti, pokračuje autor, bylo považováno masové rozšíření přístupu k vyšším formám vzdělání, které započalo v průběhu 60. let 20. století a od té doby se v každé další generaci neustále šíří. Masové rozšíření vysokoškolského vzdělání však má ve skutečnosti zcela jiný dopad, než jaký měla alfabetizace. Nerovná distribuce vyšších forem vzdělání působí jako jeden z hlavních faktorů sociálního rozvrstvení. Pokud má 20 až 25% generace vysokoškolské vzdělání, domnívá se Todd, začíná se tato část populace nadřazovat zbytku společnosti a přestává s ním komunikovat. Dnes získává vysokoškolské vzdělání a s ním pocit nadřazenosti 30 až 40% mladých lidí. Vzniká tak jakási masová elita, což je oxymóron, který nás uvádí do podivné situace. Ve všech zemích Západu je společnost rozštěpena na masovou elitu, o jejíž vzdělanosti mají ti starší určité pochybnosti, a na zbytek populace, který tato elita považuje za nositele populismu. Pokud se ovšem elita a lid nedokážou dohodnout na spolupráci, pojem „zastupitelská demokracie“ přestává dávat smysl. Elita již nechce zastupovat lid a lid už nemá pocit, že by byl zastupován. Odtud růst napětí ve společnosti.
Tento trend zaznamenal Todd už ve své práci z roku 2008. Konstatuje v ní, že poprvé v dějinách je vysokoškoláků tolik, že mohou žít jen mezi sebou, produkovat a konzumovat svoji vlastní kulturu. Dříve se spisovatelé a tvůrci ideologií museli obracet na celou populaci, pokud nechtěli riskovali, že budou mluvit jen sami pro sebe. Dnes se mohou jako skupina uzavřít, distancovat se od ostatních, být pohlceni pouze sami sebou. Populismus se rodí právě v reakci na jejich pohrdání zbytkem společnosti a jejími skutečnými problémy.
Ještě v devadesátých letech 20. století se Todd domníval, že tato nově vzniklá formálně vzdělaná masová elita bude pro sebe monopolizovat vysoké příjmy a jim odpovídající postavení. V pozdějších pracích konstatuje, že někdy kolem roku 2000 se vzdělání a příjmy začaly rozpojovat. Stále větší část příslušníků inteligence přestává být svým vzděláním chráněna na světovém trhu, čeká je přesun do méně kvalifikovaných zaměstnání, spolu s tím pokles prestiže a klesající platy. Jejich vzdělání je ovšem takového charakteru, že si zatím svoje deklasování a nedobré vyhlídky nepřipouštějí. Paradox vzdělání tak spočívá v tom, že spolu s masovým rozšířením vzdělávání mizí hlavní kvalita vzdělanosti, schopnost sebereflexe. V knize Porážka Západu to autor formuluje  takto: „Vzdělanostní pokrok vedl ke vzdělanostní regresi, protože směřoval k zániku hodnot příznivých pro vzdělání.“   
Paradox středních vrstev. Ve stejné době, kdy společenské vědy oznamovaly příchod společnosti vzdělání, se hovořilo o nástupu společnosti masivních středních vrstev. Tyto dvě věci spolu souvisí, neboť, jak konstatuje Todd, vzdělání ve vyspělých společnostech do značné míry určuje příslušnost ke střední třídě. Na prvý pohled bylo všechno v pořádku, protože střední vrstvy jsou, podle dalšího z rozšířených klišé, základem demokracie. Poměry se zdály být stabilní. Tím spíše, že během dvaceti či třiceti poválečných let se ve Spojených státech i v zemích západní Evropy tyto vrstvy rozrostly o nemalou část kvalifikovaných dělníků, kteří začali být schopni konzumovat na úrovni středních tříd.
Vlna globalizace, která sílí od osmdesátých let 20. století, však tuto idylu narušila. Na prvý pohled je globalizace jen jakousi rekolonizací světa Západem, tentokrát pod americkým, nikoliv britským vedením, konstatuje autor. Tento proces, ze kterého vydatně těží nejbohatší vrstvy západního světa, však zároveň rozkládá vrstvy střední. Naprostá většina z dnes již třetiny vysokoškolsky vzdělané populace nemá v globalizované ekonomice co nabídnout. Dělníci, kteří prošli sociálním vzestupem, jsou na tom ještě hůře. V rámci delokalizace pracovních míst přišli o své továrny a přecházejí do mizerně placených služeb. O výdělky je připravují ještě hůře placení dělníci z bývalého východního bloku a laciní programátoři z Indie. Todd, který je vzděláním historik, přirovnává tuto situaci k poměrům v dobách pozdního Říma. Společnost Spojených států a po jejich vzoru i země  západní Evropy se rozpadají na hrstku dravé plutokracie a masu ekonomicky neužitečného plebsu. Až do počátku osmdesátých let 20. století dělníci na Západě konzumovali to, co sami vyrobili. Takto fungovala první konzumní společnost. Globalizace a přemístění továren mimo Západ změnilo proletariát v plebs, který si udržuje svoji životní úroveň díky laciným věcem vyrobeným jinde. Ekonomové vyhrožují, že pokud by si tyto věci začali opět vyrábět sami, vše by se jim zdražilo. Dopad globalizace je tedy trojí, shrnuje autor: Volný obchod přeměňuje výrobce ve spotřebitele, zvýhodňuje spotřebitele na úkor výrobce a mění produktivního občana v parazitujícího plebejce, který má jen malou touhu vrátit se jako pracovník do továrny.
Namísto slibované společnosti horizontálně členěných středních vrstev jsme tak svědky zrodu nebývale příkré sociální pyramidy. Její  nejvyšší patra jsou obydlena finanční oligarchií, která představuje jednu setinu, pokud ne jen jednu tisícinu populace. Početnost vyšší střední třídy, která této elitě slouží, odhaduje autor na zhruba deset procent. Zbytek vysokoškoláků směřuju do řad plebsu, jenž si v západních zemích spolu s dělníky udržuje životní úroveň především vysáváním chudších zemí v rámci globalizace. Jejich životní standard  je podmíněn málo placenou prací v Číně, Bangladéši ale i v zemích střední a východní Evropy. Paradox spočívá v tom, že tak činí v rámci téže globalizace, která postupně ruší jejich pracovní místa, tlačí na snižování mezd a je zdrojem celkového sociálního regresu.         
Paradox konce ideologií. Přinejmenším od roku 1960, kdy vyšla stejnojmenná kniha Daniela Bella, se všeobecně soudí, že nastal konec ideologií. Postmoderní myslitelé to jen přejmenovali na konec velkých vyprávění. Emmanuel Todd opět souhlasí, epocha velkých politických ideologií, které byly schopny oslovovat masy lidí, je skutečně minulostí. Přichází však s vlastním vysvětlením tohoto jevu. Nabízí dokonce dvě vysvětlení, která se navzájem nevylučují.
V knize pojednávající o krizi demokracie z roku 2008 spojuje zánik ideologií s odtržením masy vysokoškoláků od zbytku společnosti. Dokud se ještě věřilo v ideologie, celou společnost to zároveň rozdělovalo i propojovalo. Rozdělovalo ji to na tábory vyznávající odlišné politické programy, v každém z těchto táborů však sdílená ideologie propojovala jednotlivé vrstvy mezi sebou. Radikální levice, sociální demokraté i gaullisté ve Francii měli své vlastní ideové elity, oslovovali určitou část středních vrstev a měli své přívržence i ve vrstvách lidových. Rozšíření středního a vyššího vzdělání od konce šedesátých let tyto kulturně homogenní sociální pyramidy rozbilo. Lidé dnes volí podle výše vzdělání a podle vykonávané profese, komunikace mezi jednotlivými vrstvami se snižuje, ideje a hodnoty cirkulují horizontálně. Stejně tak jako žurnalisté, kteří volně a bez jakýchkoliv ideových zábran cirkulují mezi médii nejrůznější orientace.
V knize Porážka Západu doplňuje toto vysvětlení o nový rozměr vycházející z jeho teorie tří fází vývoje náboženského myšlení. První fází je pochopitelně aktivní náboženství, kdy početné skupiny věřících vyznávají články své víry a vykonávají příslušné obřady. Velká světová náboženství v tomto stavu existovala stovky a tisíce let. To, čím prošla kultura založená na křesťanství od počátku modernity a jmenovitě od osvícenských dob, nazývá Todd zombie náboženstvím. V této fázi lidé přestávají věřit v boha, stále si však podržují schopnost zastávat určité společné přesvědčení a mobilizovat se formou kolektivního jednání. Zde nastupují zesvětštěné víry v podobě politických ideologií včetně upnutí se k myšlence národního státu. Produktem této fáze je rovněž sociální stát jakožto forma sdílené solidarity. Teprve ve třetí fázi, kterou Todd označuje jako stav nula, se jakákoliv kolektivní víra vytrácí. Nulový stav vyjadřuje rozpoložení jednotlivců, kteří byli „osvobozeni“ od závazného Superega, tedy od zvnitřněných nadindividuálních norem. Znamená to nejen konec ideologií, ale také vymazání národního cítění a zpochybnění všech forem autority, konec představ o závazné morálce, ztrátu ochoty činit oběti ve jménu celku.
Projevem nulového stavu náboženství jsou podle autora například postmoderní představy o tom, že neexistuje žádná jiná realita, než jen krajně těkavé a sociálně nezávazné konstrukce jednotlivých myslí. Nulovým stavem náboženství je i přesvědčení neoliberálů, že neexistuje společnost, existují pouze jednotlivci, kteří si navzájem  konkurují v tom, kdo z nich je chamtivější a bezohlednější. Projevem nulového stavu náboženství je též narcismus. Také on souvisí se zánikem ideologií. Je tendencí celých sociálních skupin zapomenout na druhé a na vnější svět. U členů elity vede k popření sociální a ekonomické zodpovědnosti. U středních vrstev se projevuje soběstředností a ignorováním celospolečenských problémů. Zachvátil i vrstvy nižší. Také ony se uzavírají vnějšímu světu, ztrácejí schopnost kolektivní akce, která by mohla zlepšit jejich životní podmínky. Koncept narcismu přejímá Todd od amerického historika Christophera Lasche, na rozdíl od něj však nevěří, že lidové vrstvy jsou vůči narcismu imunní. Jak konstatoval již ve své práci o konci demokracie: „Bylo by stejně absurdní idealizovat lid, jako brát vážně elity.“ V čem spočívá paradox konce ideologií? Jejich kolaps nepřináší převládnutí vědeckého poznání a expertízy při řízení společnosti, jak předpokládal Daniel Bell a s ním mnozí další optimisté šedesátých a sedmdesátých let. Kolektivní víry byly nahrazeny individuálním zahleděním se do sebe, jež pohlcuje energii členů všech vrstev společnosti.
Emmanuel Todd netvrdí, že zná řešení tří hlubokých paradoxů, jimiž je sevřena současná společnost. Není ostatně politik, takže nic takového tvrdit ani nemusí. Ve všech třech případech ústí však jeho úvahy do podobné otázky. Jak bude reagovat mladá generace vysokoškoláků na to, že naprostá většina z nich je předurčena stát se akademicky vzdělaným plebsem? Jak budou reagovat individualisticky naladění příslušníci středních vrstev na své ohrožení kolektivním deklasováním? A jak budou politicky reagovat narcistní jedinci všech vrstev na to, že stárnou a spolu s tím se zhoršuje jejich materiální situace? I když je skvělý demograf, ani on zatím odpověď nezná.

Kniha je k dostání na https://www.lukas-syn.cz/knihy/porazka-zapadu/.

 

Zdeněk Matěj Kuděj (1881-1955) byl český spisovatel, novinář, překladatel a cestovatel. V roce 1912 – jak píše: „Prchal jsem tehdy z těsných poměrů své rodné země, sevřené neblahými spáry dvouhlavého orla. Po dlouhém pobytu v zemi svobody, ve Spojených státech severoamerických, nemohl jsem se nikterak smířit s poměry ve vlasti, sešněrovanými úzkoprsými a nenávistnými zákony státu, který ovládán stále víc vlivy ze sousedního Německa, utiskoval všechny Slovany způsobem den ze dne provokativnějším“ – podnikl cestu do carského Ruska; v Kyjevě byl ovšem pro podobnost s hledaným anarchistou zatčen a strávil půl roku ve vazbě. To vše popsal ve výborné knize Hostem u báťušky cara, z níž je uvedená (druhá) kapitola.

Jsem zatčen

Bydlil jsem v Kyjevě v hotelu Palé Rojal, v kte­rémžto pojmenování jsem po delším přemýšlení po­znal francouzské Palais Royal, po česku králov­ský palác. Jméno pyšnější než sám hotel, který by byl na západě zařazen do druhé třídy. Ale byl to „evropský hotel“, jak Rusové říkali, moderní a sluš­ný, s čistými, třeba nevelikými pokoji, s teplou i stu­denou vodou, s koberci a zrcadly na schodech, se slu­žebnictvem, mluvícím několika evropskými jazyky, a vlastní ruskou i evropskou kuchyní, s restaurací a kavárnou, kde bylo možno číst i mnoho cizojazyč­ných časopisů.

Byl také slušně drahý a ubytoval jsem se v něm jen pro svou naprostou neznalost ruských poměrů. Byl bych jistě udělal lépe, kdybych se byl ubytoval v některé z gastinic, které byly velmi laciné, anebo v nomerech, jak se nazývaly rodinné penzionáty. Ale než jsem si to mohl rozmyslit a přestěhovat se, při­hodily se události, které mně v tom zabránily.

Hned po svém příjezdu odevzdal jsem svůj pas hotelovému švejcarovi, jak v Rusku nazývají hote­lové vrátné. Tento hodnostář mne sám přihlásil k po­bytu a zbavil mě tak starostí s úřady. Pas mi byl hned po vyřízení vrácen bez jakýchkoli nepříjemno­stí. To bylo velmi důležité. Neboť za carské vlády byly policejní předpisy velmi přísné, jednak proto, že nitro Rusi bylo neklidné, jednak pro zahraniční napětí, které dosud sílilo následkem rakouské anexe Bosny a Hercegoviny a neklidu na Balkáně.

První dny v Kyjevě jsem ztrávil prohlídkou města, v němž bylo pro mě mnoho zajímavého, a pokusy o seznámení s krajany, kterých tehdy v Kyjevě žilo několik tisíc.

Peněz jsem měl dost, a proto jsem se po práci za­tím neohlížel. Přátelé mne ujistili, že se časem jistě pro mne něco naskytne, abych tedy nespěchal. A já opravdu nespěchal a žil jsem několik dní svobodně a bezstarostně jako pták.

Pak se stalo, že jsem byl pozván jedním krajanem na křtiny. Byly slaveny po rusku, s obřadem pravo­slavným a důkladnou pitkou. Bylo již k půlnoci, kdy jsem se omluvil svým hostitelům a svěřil se izvoščikovi, aby mne na saních dopravil do mého hotelu. Příjemně znaven odstrojil jsem se rychle a ulehnuv na lůžko, usnul jsem spánkem spořádaného mladého muže, který nemá nic na starosti nežli sebe.

„Ťuk, ťuk ťuk — ťuk ťuk!“ Klepání doléhalo stále důrazněji k mému procitajícímu vědomí. Vzchopil jsem se napolo na lůžku. Platilo to mně? Opravdu. Nebylo pochyby. Kdosi klepal na mé dveře. A to do­konce velmi naléhavě a stále důrazněji. No, snad ne­hoří? Hmátl jsem po tlačítku stolní lampy a rozžehl jsem světlo.

„Dále!“ vyzval jsem pozdního návštěvníka, jehož klepání se už začalo měnit v bouchání pěstí. Venku někdo stiskl kliku a ve dveřích se objevil ruský četník.

„Vida!“ pomyslil jsem si vyčítavě. „Zapomněl jsi zavřít dveře na klíč. Nu, aspoň nemusíš vstávat.“ Ale ukázalo se brzy, že jsem se mýlil. Neboť za prv­ním četníkem se objevil druhý, za druhým třetí a tak dále, až se jich do mé ložnice nahrnulo šest. Krátké služební karabiny měly opatřeny dlouhými trojhrannými štyky, na opascích měli sumky a na prsou žluté šňůry. Tři se postavili vlevo, tři vpravo.

„Bože, co je to?“ Napadla mě bláhová myšlenka, že to jsou divadelní chóristé, pěvecký sbor, čekající na příchod sólistů. Přišli sem sehrát operetu? Večer jsme o krtinách žvanili dlouho o divadle, opeře i ope­retách, a tohle jsou patrně důsledky. Nepochybně sním. Za pěveckým sborem se objeví jistě tenorista — princ — anebo princezna — subretta. Přišli však oba najednou. To jest — ani tenorista, ani su­bretta, dokonce ani princ či princezna. Místo nich se objevil malý chlapík v úřednické uniformě, se zla­tými lístky na sametových výložkách, provázený četnickým kapitánem se zlatými šňůrami na prsou.

Zíral jsem na ně pln údivu. Co tu chtějí? Ale hned se vše vysvětlilo. Chlapík v uniformě úředníka roze­vřel brašnu, vytáhl z ní jakýsi spis a dívaje se na mne, tázal se přísně:

„Vy gospodin Kuděj?“ a jmenoval za příjmením i mé otcovské a křestní jméno.

Přitakal jsem.

„Máte pas v pořádku?“

Přisvědčil jsem.

„Račte mně jej ukázat, abych se mohl přesvědčit.“ Sáhl jsem do zásuvky nočního stolku po své tobolce a podal jsem mu žádaný dokument.

Nahlédl do něho i do spisu, který držel v ruce, a po­dal potom pas četnickému kapitánovi, který jej za­strčil do své velké služební tobolky a vstrčil za ka­bátec uniformy.

To bylo nepochopitelné. Věděl jsem, že bez pasu není možno v carské říši udělat ani krok, proto odebrání pasu bylo zlým znamením.

Zatím činovník se zlatými lístky na výložkách začal číst úřední spis, který držel v ruce. Četl polo­hlasně a tak rychle, že jsem nerozuměl jedinému slo­vu. Teprve když obrátil list a ukázal na mne prstem, porozuměl jsem slovům, proneseným zvýšeným a dů­raznějším hlasem:

„Proto se zatýká a uvaluje se na něho vyšetřovací vazba!“

Rozevřel brašnu, zastrčil do ní polovinu svého spi­su a druhou dal kapitánovi. Pak vytáhl z kapsy stří­brné pouzdro na cigarety, nabídl jednu papirosu ka­pitánovi, zapálil si sám druhou, zasalutoval nedbale a vyšel ven svižně a spokojeně jako herec, který se bez zabreptnutí šťastně zhostil své úlohy.

„Vstávejte s lůžka! Musíte s námi!“ oslovil mne četnický kapitán.

„Promiňte,“ namítl jsem, „nemohu se přece oblé­kat před tolika lidmi. Nařiďte jim laskavě, aby zatím vyšli ven. Zaručuji se vám svým slovem, že nic ne­provedu.“

„O to se starám já,“ řekl a pousmál se. Podíval se po přeplněném pokoji a patrně uznal, že mám pravdu. Pokoj byl neveliký a četníků v něm tolik, že mezi nimi zbývala jen těsná ulička,

„Ven, molodci, a počkejte u dveří!“ nařídil.

Šesteré cvaknutí podpatků a četníci vyšli dvojstu­pem, jako na cvičišti. Dveře nebyly ovšem tak široké, aby mohli pohodlně projít, a proto nastala menší tlačenice. Dopadlo to však celkem dobře, aniž jejich důstojnost příliš utrpěla.

Osaměl jsem v pokoji s důstojníkem. Kapitán rozepjal kožené pouzdro po svém boku, uvolňuje tak svou služební pistoli, a nepouštěje papirosu z druhé ruky, obrátil si jednu ze židlí lenochem vpřed a usedl na ni jezdecky.

„Račte vzít na vědomí, že při prvním podezřelém pohybu se u nás střílí,“ ujistil mne přátelsky. „Vezměte si jen to, co nejnutněji potřebujete, a svá zavazadla nechte zde. Budou vám doručena později, za to ručí hoteliér. Pospěšte si! Čekají nás!“

Mluvil klidným a zdvořilým tónem, proto jsem uznal za nejlepší uposlechnout na slovo. Začal jsem se horlivě strojit, ale pošetilé myšlenky mně při tom projížděly hlavou.

„Co mně chtějí? Jsem opravdu zatčen? A proč při­šli v noci? Neměli by dost času ve dne, až bych se prospal? A proč tak silná četnická asistence?“

Šněroval jsem si levou botu, když mi prolétla hla­vou velkolepá myšlenka:

„Nejsi ty, bratříčku, vlastně nějaký důležitý a vyni­kající zločinec? Politický, nebo prostý — na tom už tak nezáleží — hlavně však vynikající! Jinak by ti přece nevěnovali takovou péči, nejevili by takovou starost o tvou osobu. Tys, milý brachu, musil provésti opravdu něco velkého! Vida! Kdo by to byl o tobě řekl? Dosud sis o sobě myslil, že jsi docela obyčejný, všední občánek a teď náhle — slavný člověk! Ale za­sloužil ses o to opravdu? Máš něco na svědomí?

Počal jsem dotěrně zpytovat své dosud klidné svě­domí, ale ku podivu, to se nedalo vyrušit z klidu a jeho hlas se neozýval. Napadlo mi, že snad ten žoviální kapitán, který seděl na židli proti mně a poku­řoval cigaretu, by o tom mohl vědět více než já.

„Poslyšte, barine kapitáne,“ řekl jsem důvěrně, „nevíte, proč mne zatýkáte?“

„Cože? Vždyť vám to před chvilkou přečetli,“ od­pověděl lenivě. „Což jste nerozuměl?“

„Rozuměl — to jest vlastně nerozuměl!“ řekl jsem rozpačitě. „Proto se vás na to ptám.“

„Jak já to mám vědět? To musíte vědět vy. Mou povinností není, abych se v takových věcech vyznal. To je věc ochranného oddělení, rozumíte? Já mám jen povinnost dopravit vás na ředitelství. Jsem zde jen proto, abych vykonal ten rozkaz. Ostatní se mne netýká.“

„A co myslíte, budu tam uvězněn? Nebo mne po­šlou někam jinam?“

„Nevím. A kdybych věděl, nesměl bych vám to říct.“

„Proč?“

„Jak to, proč? V rozkaze toliko stojí: Předat poli­cejnímu ředitelství. Vysvětlení dostanete až tam.“

„Hm. Tak vy opravdu nevíte, proč jsem zatčen?“

„Nemohu sloužit. Ostatně hleďte, ať jste již hotov. Policejní ředitel nezná žertů. Jinak bych vás musil pobídnout!“ dodal skoro výhružně.

Moudrá řeč. Měl jsem vždy v úctě rozumné důvody a dal jsem se jimi vždy přesvědčit, když jsem viděl, že nemám možnost je vyvrátit. Došněroval jsem si tedy boty, navlékl svůj skotský plášť, nasadil na hlavu čepici a uchvátiv tobolku a několik drobností, prohlásil jsem, že jsem připraven k odchodu.

Vyšli jsme společně na chodbu. Byl to až příliš slavnostní průvod. Vpředu dva četníci s nasazenými bodly, po mém boku švarný důstojník jako křídelní pobočník, a za námi ještě zadní voj, sestávající ze čtyř mužů. V tak vzácné společnosti jsem ještě nikdy neměl čest se pohybovat. Čeho jsem si ještě mohl přát? Snad jásajících davů, které by nás vítaly, dru­žiček a nevinných dítek, které by sypaly kvítí na cestu?

Nu, jeden květ při tom přece nescházel. Když jsme sestoupili do vestibulu a míjeli jasně osvětlenou šat­nu, jakýsi elegantní muž tam pomáhal z drahého kožišinového pláště krásné mladé dámě. Byl ve smo­kingu a měl monokl na oku. Ona byla oděna v plesové šaty z matně třpytného zlatohlavu. Na jejích prsou se skvěla nádherná červená růže. Právě ji odepínala a držela v ruce, když jsme šli mimo. A tu se stal div, již několikátý toho večera.

Nevím, co to bylo, snad mžikový rozmar, snad projev tajné sympatie. Když však neznámá viděla, jak mne ten hlouček ozbrojenců vede do neznáma vstříc chmurné budoucnosti, usmála se na mě tak půvabně, že mně zjihlo srdce v těle. Postoupila o krů­ček a její něžná ručka, oděná ještě v rukavičku, se vztáhla a nabídla mně ten osamělý květ. Zarazil jsem se bezděčně a celý průvod se mnou. První jsem se vzpamatoval já, vzal jsem růži, políbil ji s něhou, kterou bych sám od sebe byl neočekával, a uklonil jsem se hluboce.

Slyšel jsem zřetelně, jak vedle mne cvakly pod­patky a zadrnčely ostruhy na kapitánových jezdec­kých botách. Zahlédl jsem, jak zasalutoval. I četníci na okamžik nehybně ztrnuli. Všichni vzdávali čest neznámé kněžně, která shlédla milostivě na národ cti­telů. V příštím okamžiku kouzlo však vyprchalo a my vykročili všichni vpřed. Ohlédl jsem se ještě jednou u skleněných vrat hotelu, které před námi téměř uctivě otevřel hotelový švejcar v ohromném kožichu a v imponující papaše. Dívka stála dosud před šatnou, kde jsme se s ní setkali. Muž ve smokingu a s nasa­zeným monoklem vedle ní. Její ručka držící hedváb­ný šáteček se vznesla a šáteček se zatřepetal ve vzduchu.

Pak nás pohltila noční tma. Ulice byla liduprázd­ná, až na saně, které stály u schodiště, a na izvoščika, zabaleného až po nos a uši. Jemně se ozvaly zvo­nečky, upevněné na koňských postrojích. Koně byli patrně netrpěliví. Veliké sněhové vločky poletovaly tmou a třpytily se v širokém pruhu světla, který za námi dopadal z hotelu.

Kdo to mohl být? Kdo byla ta krásná neznámá, která mne podarovala krásným květem, jehož vůně mne dosud dráždila v chřípí? Proč to udělala? Byl to projev soucitu s neznámým člověkem, ocitnuvším se v nouzi, nebo mne snad odněkud znala? Odpověď na ty otázky jsem nemohl najít.

„Taková krasavice,“ povzdechl kapitán po mém boku. „Skoro vám závidím!“

Neodpověděl jsem. Proč by mně měl závidět ten okamžik domnělého a ničím neodůvodněného štěstí?

„Šikovateli!“ zavelel kapitán, patrně rozmrzen mým mlčením.

Z hloučku četníků vystoupil ramenatý muž.

„Dva muži se mnou! Ostatní doveďte domů!“ po­ručil kapitán. „Račte!“ dodal ke mně.

Pochopil jsem, že mám vstoupit do saní. Pomohl mně do nich, obalil mi dokonce nohy pokrývkou pod­šitou kožišinou, sám obešel saně a svižně do nich vskočil s druhé strany.

Dva četníci se postavili za nás, kapitán ovinul ko­lem mne paži docela družně a kamarádsky, a zavelel:

„Pa—šól!

Izvoščik pobídl koně, zazněl veselý cinkot zvonečků.

Byla to nádherná sanice. Sníh byl sypký a saně ujížděly jako po másle. Všechna ospalost se mne spadla. Přivoněl jsem k růži, kterou jsem před chvil­kou dostal od neznámé krasavice, a cítil jsem se šťasten. Šťasten přes to, co jsem asi mohl čekat v nejbližší budoucnosti. Co na tom záleželo? Chtělo se mně dokonce zazpívat:

                           „Hajda trojka

                           sněg pušištyj

                           noc moroznaja krugom.“

Včas jsem si uvědomil, že se k této noci píseň ne­hodí, poněvadž měsíc nesvítil, a k čemu také svítit na dvojici, kterou jsem představoval já a s odpuštěním — četnický kapitán.

Ten mne právě vyrušil z mých myšlenek.

„Znáte-li tu krásnou děvušku?“ tázal se mne tiše.

„Jakživ jsem ji neviděl!“

„Proč vám tedy dala tu růži?“

„Nevím. Snad se mnou cítila útrpnost.“

Kapitán zmlkl. Přejeli jsme mlčky několik ulic, za­hnuli kolem několika rohů. Konečně saně stanuly. Oba četníci seskočili se svých míst. Vyskočil i ka­pitán a pomohl mně vystoupit ze saní, vybaliv pečlivě mé nohy z kožešiny.

Nebylo třeba vysvětlovat, co mám dělat. Nad vcho­dem rozsáhlé kasárenské budovy svítilo ponuré svět­lo. Ne elektrické — plyn! Průčelí budovy bylo oprý­skané, sešlé, po léta neomítané, nevlídné. Vystoupili jsme po zasněžených a utlapaných schodech k matně osvětlenému vchodu. Za dveřmi stál strážce, který srazil paty a chvatně salutoval. Kapitán zdvihl ne­dbale ruku k furažce. Prošli jsme mimo strážce a vešli do veliké, nedostatečně osvětlené kanceláře. Kromě rozměrů nelišila se ničím od našich policej­ních strážnic. Pustá místnost, plná zatuchlého, ne­příjemně páchnoucího vzduchu; koldokola dřevěné, silně opotřebované lavice.

Za dřevěnou bariérou tři, čtyři stolky, obsazené úředníky. Nejvyšší mezi nimi, okolotočný nadziratěl, což je hodnost obdobná asi našemu obvodnímu in­spektoru, povstal a pozdravil kapitána, zatím co ostatní horlivě psali dál.

„Posaďte se!“ vyzvali mne.

Usedl jsem na lavici podél stěny. Rozjaření, které se mne cestou zmocnilo, vzpomínka na krasavici a na její růži počaly v tomto komisním a zatuchlém pro­středí rychle zmírat. Kapitána vpustili dovnitř bari­éry a zavedli ho do nějaké místnosti za ní. Nezdržel se tam dlouho. Netrvalo ani deset minut a vrátil se. Když procházel bariérou, pohlédl na mne a řekl:

„Nu — odpusťte již! A mnoho štěstí!“

Byl jsem jeho vlídností a pozorností téměř dojat. Nevěděl jsem, jak bych mu poděkoval, nebo jak bych jinak vyjádřil vděčnost za jeho ohleduplné chování. Ale pak se mně zdálo, že jeho oči spočinuly letmo na krásném růžovém květu, kterým jsem vyzdobil knoflíkovou dírku svého pláště. Poslušen náhlého hnutí, sáhl jsem po květu, vytáhl jej opatrně a beze slova jsem mu jej podal.

Zastavil se, přijal dárek a přivoněl k němu.

„Zdá se, že jste velmi jemný člověk,“ řekl tiše. „Škoda, že se nemůžeme lépe seznámit. Ještě jednou promiňte! Mnoho štěstí!“

Stiskl mi silně ruku, která se setkala s jeho na polovici cesty, a pak se ke mně rychle obrátil zády. Zazněly ostruhy a v příštím okamžiku za ním za­bouchly dveře.

Osaměl jsem v ztuchlém šeru policejní strážnice. Nikdo si mne nevšímal. Písaři u stolků psali a skří­pot jejich per doléhal až ke mně. Okolotočný nadziratěl seděl s nohama opřenýma o bariéru a pokuřoval nehybně z dlouhé dýmky. Minuty se lenivě vlekly jedna za druhou a zdály se stále nekonečnější. Až se konečně náhle ozvalo pronikavé zadrnčení elektrické­ho zvonku. Jeden z písařů se vzchopil a zmizel v kom­natě, ve které byl předtím kapitán. Ale hned se zas vrátil:

„K jeho vysokoblahorodí!“ řekl stručně a kývnul na mne.

Vzchopil jsem se, prošel bariérou i uličkou mezi okolotočným a písaři. Otevřeli přede mnou dveře. Ocitl jsem se v kanceláři, která byla na rozdíl od strážnice zařízena s opravdovým přepychem.

U velikého stolu v koutě komnaty seděl vysoký, štíhlý muž v uniformě, s množstvím řádů na prsou. Kříž Svatého Jiří a kříž Svatého Vladimíra svědčily o tom, že mám co dělat s „velkým zvířetem“, jak se u nás lidově říká. Dva nižší policejní důstojníci stáli uctivě v druhém koutě a pozorně si mne prohlíželi.

Muž sedící u stolu zdvihl hlavu od spisu, který prá­vě četl, odsunul poněkud židli, na níž seděl, a jeho zrak utkvěl na mně. Vydržel jsem ten pronikavý po­hled pevně.

Hezká tvář, nestará ještě, napudrovaná, výbojný knírek pod jemně modelovaným nosem, černé výrazné oči, trochu poprašku šedin na spáncích, pevná, poně­kud vpřed vysunutá brada a úzké, tenké rty.

Divoká šelma — projelo mi hlavou. Dej si pozor, brachu!

  Vzal do ruky nedbale pas, který mně odňali, a na­hlédl do něho:

 „Vy gospodin Kuděja?“ otázal se nepříjemně ostrým hlasem.

„Ne Kuděja — Kuděj!“ dovolil jsem si ho opravit.

„Ah — ovšem! Přehlédl jsem se. To je druhý pád vašeho jména. Pas gospodina Kuděja. Jste rakouský poddaný?“                                                                                                  

 „Ano — bohužel!“

„Jak to — bohužel?“

„Jsem Rakušan až v druhé řadě, především Čech.“

„Čech?“ opáčil, jako by mu svitlo. „Ah, o Češích jsem slyšel. Podivný národ! Neloyální k austrijskému carovi, nespokojený a revolucionářský. Nespolehlivý národ.“

„Věrný sám sobě a sympatizující se slovanským Ruskem,“ namítl jsem.

Podíval se na mne úkosem a jeho úzké rty se se­vřely. Náhle začal na mne mluvit francouzský. Ne­chal jsem ho mluvit, až mi položil nějakou přímou otázku.

„Neumím francouzsky,“ řekl jsem klidně.

„Opravdu? To je skutečně zvláštní,“ vpadl zase do ruštiny. „Přece jste studoval v Ženevě — ve Švý­carsku?“

„Nebyl jsem nikdy ve Švýcarsku,“ prohlásil jsem, nevycházeje z klidu.

„To se rozumí,“ pronesl posměšně. „Nebyl jste ni­kdy ve Švýcarsku! A v Turkestánu také ne, ani v Taškentu. Tam jste také nebyl?“

Můj údiv vzrůstal. Byl jsem tak překvapen, že jsem ani neodpověděl.

„Dobrá, dobrá. Hrajete svou úlohu znamenitě,“ po­znamenal jedovatě. „Člověk by skoro uvěřil, že jste vtělená nevinnost. Ale nemám teď tolik času, abych se s vámi mohl bavit Pro dnešek nám postačí, že vám hodláme nabídnout své pohostinství. Na státní útraty ovšem. Budete hostem báťušky cara!“

Vzmužil jsem se.

„Nevím, co na to říci,“ prohlásil jsem statečně. „Jsem opravdu tak překvapen-“

„Já vím! Já vím!“ přerušil mne chvatně a stiskl tlačítko elektrického zvonku po straně svého psacího stolu. Do komnaty se vřítili tři muži. Bradatý starší poddůstojník a dva mladí policisté. Stanuli v pozoru, jako kdyby je přikoval k zemi. Plukovník po mně šlehl zlomyslným pohledem, ale hned zase zlhostejněl a jeho obličej nabyl obvyklého výrazu.

„Prohledat!“ poručil úsečně.

Pochopové mě obratně svlékli. Obsah mých kapes byl vyprázdněn až do posledního smítka. Ohmatali všechny švy, prožmoulali zevrubně látku. Boty byly podrobeny právě tak pečlivé prohlídce jako čapka, rukavice, košile a jiné součásti mého oděvu. Jeden z důstojníků usedl k postrannímu stolku a zapisoval všechno, co našli. Pak mně dovolili, abych se zase oblékl. Tobolka s penězi a s mými dokumenty byla zabavena. Hrstku drobných kovových peněz a ka­pesník mně nechali.

„Které cely jsou prázdné?“ otázal se náčelník, když vše bylo odbyto.

Důstojník mrkl do služební knihy:

„Třetí koridor, vaše vysokoblahorodí. Šest, pat­náct a dvacet tři.“

„Samovazba!“

„Úplně správně, vaše vysokoblahorodí!“

„Titarenko, do patnáctky,“ řekl plukovník, vstá­vaje od stolu. Mne si již ani nevšiml; prošel kolem mne jako podél kusu nábytku.

Titarenko ke mně přistoupil chrastě objemným svazkem klíčů, upevněným na kruhu ze železného drátu.

„Račte za mnou,“ řekl, ukláněje se s lišáckým vý­razem v tváři. „Komnata je připravena.“

Obrátil se ke mně zády a vykročil. Já za ním, a za mnou dva policisté.

Prošli jsme jinou strážnicí, kde na kavalcích se­dělo nebo leželo asi dvacet strážníků. Pochodovali jsme nedohledným, matně osvětleným koridorem, vroubeným po obou stranách očíslovanými dveřmi.

Sestoupili jsme po vrzajícím točitém schodišti, vyšli na dvůr, obehnaný vysokou zdí, vešli opět do budovy, tentokráte v přízemí, sestoupili po několika stupních hlouběji, zabočili novou chodbou a jiným schodištěm, už jsme se konečně octli ve vlhké ponuré chodbě, jen chabě osvětlené.

Strážník, který seděl u stolku při malé petrolejové lampičce, vyskočil a srazil podpatky. Žalářník mu nedbale pokynul, aby se nevyrušoval. Na konci chodby jsme stanuli u silných dubových dveří. Nad nimi visel nevelký plechový štítek s arabskou číslicí 15.

Titarenko oddělil ze svazku železného kruhu jeden z klíčů. Dveře se otevřely. Zevnitř zaválo ztuchlinou, plísní a zimou. V kobce byla neproniknutelná tma.

„Račte!“ vyzval mne žalářník s přehnanou uctivostí v hlase.

„Sem? Do takové krysí díry?“ zhrozil jsem se. „Vždyť jsem nic neudělal. Jde o nějakou mýlku a –“

Nedal mně domluvit:

„Ano! Docela správně. Je to mýlka, vaše vysokoblahorodí. Zítra se vše uspokojivě vysvětlí. Ale teď račte-“

Než jsem mohl pomyslit na odpor, vstrčil mne zručně a celkem bez násilí do cely. V příštím oka­mžiku dveře za mnou prudce zapadly, až to temně bouchlo. V zámku se ozvalo protivné zaskřípnutí. Kolem mne čirá tma.

Vrhl jsem se k okénku, vyříznutému v silných du­bových dveřích. Strážník ve službě seděl již opět u svého stolku s nataženýma nohama a klímal, opí­raje se rukama o šášku s obráceným jílcem. Na schodišti doznívaly zvuky okovaných bot.

Opřel jsem rozpálené čelo o okraj okénka. V cele bylo chladno. Zachvěl jsem se po celém těle.

„Proč mne uvěznili? Proč se mnou zacházejí jako s těžkým provinilcem? Jaký to všechno má smysl?“

Nikdo neodpovídal na němé otázky mého nitra. Cítil jsem, že se mne zmocňuje otupělost. Ustoupil jsem od okénka a jal se jako slepec tápat temnou celou. Nahmatal jsem dřevěnou pryčnu. Ulehl jsem na ni tak jak jsem byl, oblečen. Vyčerpání se proje­vilo ospalostí. Ale zima mnou třásla a usnout jsem nemohl. Bylo mně zle, duševně i tělesně zle.

Tak jsem se stal hostem u báťušky cara.

Nejdůležitější světovou politickou událostí poslední doby bylo bezesporu vrcholné setkání Šanghajské organizace pro spolupráci v Tianjinu (31. srpna – 1. září) a navazující oslavy Dne vítězství nad Japonskem – konce války v Tichomoří (3. září) v Pekingu, a to zejména kvůli jasně projevovanému rozhodnutí Indie a dalších zemí tzv. globálního Jihu výrazně rozvíjet spolupráci v rámci této a spřízněných organizací. Reakce z Evropy viz virální video z projevu distingovaného finského prezidenta Alexandra Stubba: „Moje poselství nejen pro mé evropské kolegy, ale zejména pro Spojené státy, zní: Pokud nebudeme prosazovat kooperativnější a důstojnější zahraniční politiku, zejména vůči globálnímu Jihu, jako je Indie a podobně, prohrajeme tuto hru. Myslím si tedy, že nedělní a pondělní setkání v Číně je pro nás všechny na globálním Západě dobrou připomínkou toho, co je v sázce – snažíme se zachovat zbytky starého řádu.“ K této události přinášíme přepis záznamu z tiskové konference ruského prezidenta Vladimíra Putina z úterý 2. září večer pekingského času. Analytici si v něm většinou všímají toho, jak V. Putin diplomaticky reagoval na legrační příspěvek D. Trumpa na Twitteru, v němž obvinil Putina a Kim Čong-una ze spiknutí proti USA. Zcela jinak reagoval pak na výroky německého kancléře Merze, který označil prezidenta Putina za největšího současného válečného zločince (což je taky legrační, vzhledem k tomu, jak se Merz staví ke skutečnému válečnému zločinci Benjaminu Netanjahuovi). V odpovědi na otázku, kdy skončí zvláštní vojenská operace, pak zaznělo, že Rusko sice doufá, že se podaří dosáhnout dohody o ukončení války, ale je také připraveno ji ukončit vojenskou silou. Kromě toho také vysvětluje, proč je případné možné jednání přímo s V. Zelenským slepou uličkou, a to vzhledem k platným ustanovením ukrajinské ústavy.

K. Panjuškin: Konstantin Panjuškin, První kanál.

Vaše návštěva Číny je bezpříkladná, pracujete již čtyři dny. Za tu dobu jste se mnohokrát setkal s předsedou Si. Jak hodnotíte výsledky rusko-čínských jednání a co je během této  několikadenní návštěvy nejdůležitější?

V. Putin: Je to opravdu několikadenní návštěva, jak jste řekl. Je to spojeno s tím, že se zde konalo několik akcí. A když jsme tuto práci plánovali, naplánovali jsme ji tak, aby nebylo nutné několikrát cestovat na tak velké vzdálenosti. Připomínám, že to byl summit ŠOS, poté trojstranné setkání Rusko – Mongolsko – Čína a návštěva samotné Čínské lidové republiky.

Musím říci, že takový formát práce umožňuje nejen jednat u jednacího stolu, ale především se v neformálním prostředí několikrát setkat a v neformální, již naprosto přátelské atmosféře hovořit o jakémkoli tématu, které je předmětem společného zájmu. Ukázalo se to jako velmi důležité a velmi užitečné.

Pokud jde o výsledky, jsou podle mého názoru velmi pozitivní. Dokumenty, které byly přijaty, a to všemi účastníky, jsou zaměřeny na budoucnost. V této souvislosti bych chtěl zvláště zmínit čínskou iniciativu týkající se globálního řízení. Domnívám se, že je velmi aktuální. A co je důležité, tato iniciativa je zaměřena na pozitivní spolupráci mezi zeměmi, které se sešly na summitu v Číně, a našimi možnými partnery z řad zemí, které v současné době nechtějí o tomto partnerství hovořit.

To vše dohromady a taková jednota všech zúčastněných je velmi důležitým projevem pozitivního naladění a přesvědčení, že budeme schopni dosáhnout stanovených cílů.

L. Samsonia: Lana Samsonia, Interfax.

Chtěla bych pokračovat v tématu vaší návštěvy v Číně, ale ohledně dvoustranných jednání. Na závěr vaší návštěvy byl podepsán rozsáhlý balík dokumentů, a pravděpodobně se jedná především o dokumenty související s projektem „Síla Sibiře – 2“. Tento projekt se v poslední době stal fakticky hlavní myšlenkou všech jednání na nejvyšší úrovni a určitým ukazatelem vztahů mezi Ruskem a Čínou ve světě.

Domníváte se, že dosažená ujednání vyvracejí spekulace, které existují o vztazích mezi Ruskem a Čínou ve světě, a pokusy zasahovat zvenčí a ovlivňovat vztahy mezi oběma zeměmi?

V. Putin: Upřímně řečeno, ani nechápu, o čem mluvíte, protože jsem zaneprázdněn svou současnou prací a snažím se méně rozptylovat všelijakými pověstmi a domněnkami, o kterých mluvíte.

Jedná se o práci, která skutečně probíhala dlouho, a my jsme o tom s našimi partnery již dlouho diskutovali. Existovalo několik tras, které mají své klady a zápory. Jednání trvala dlouho, více roků. Ale jak vy i my víme, je známým faktem, že světová ekonomika – i přes to, že v mnoha zemích pozorujeme recesi, například v předních ekonomikách eurozóny – se přesto vyvíjí, zejména v asijsko-tichomořském regionu.

Poptávka po energetických zdrojích roste, a to i v čínské ekonomice, která zůstává jednou z hnacích sil světové ekonomiky: více než pětiprocentní růst – tento růst vychází ze základny. Někteří říkají: ale oni zaznamenali pokles tempa růstu HDP. Ano, k poklesu došlo, ale základna za tu dobu vzrostla a těch více než pět procent, které dnes pozorujeme, je jiných více než pět procent než před 10–15 lety. Kam to vede? Vede to ke zvýšení poptávky po energetických zdrojích.

Konečně se vyjednávající strany dohodly. Víte, nejde tu o žádnou dobročinnost ani z jedné, ani z druhé strany – jsou to vzájemně výhodné dohody. Jsou realizovány na základě tržních principů, vycházejí z tržních principů, které se vyvíjejí právě v tomto regionu. A mimochodem, cena tohoto produktu se také nestanovuje na základě dnešních cen, ale podle určitého vzorce, který má čistě objektivní charakter – a je tržní.

Proto existuje poptávka ze strany rostoucí čínské ekonomiky a my máme možnosti dodávat danou surovinu. Nakonec to není spojeno s naším setkáním – je to prostě výsledek mnohaleté práce hospodářských subjektů na obou stranách.

Samozřejmě to bude vytvářet konkurenční výhody pro naše čínské přátele, protože, opakuji, budou dostávat produkt za vyvážené tržní ceny, ne za nějaké nadhodnocené, jak to nyní vidíme například v eurozóně. A co je nejdůležitější, jde o stabilní dodávky, spolehlivé dodávky.

Všichni jsou spokojeni, všichni jsou s tímto výsledkem spokojeni a já také. Gazprom je přece jen jednou z našich předních společností, která získává a rozšiřuje nové trhy. Přes Mongolsko budeme mít 50 miliard [kubických metrů plynu]. To, co máme nyní, je 38, a pak ještě pár tras, ale ty se také budou rozšiřovat. Celkově to bude přes 100 miliard kubických metrů plynu.

Pavle, prosím.

P. Zarubin: Dobrý večer!

Pavel Zarubin, televizní kanál Rusko.

Často mluvíte, a včera jste mimochodem také mluvil, o prvotních příčinách ukrajinské krize, kdy zemi začali vtahovat do NATO. A teď vidíme, že evropští vůdci, kteří mluví o určitých zárukách bezpečnosti pro Ukrajinu, se prakticky zcela soustředí na téma rozmístění svých vojsk na Ukrajině. Mnozí přitom nadále trvají na vstupu Ukrajiny do EU.

Ale my také vidíme, že Evropská unie se před našima očima rychle mění z kdysi hospodářského společenství na něco jako vojensko-politický blok, kdy prakticky neustále dochází k útočným rozhodnutím a útočným prohlášením.

Co byste řekl ke všem těmto událostem?

V. Putin: Souhlasím s těmi, již se domnívají, že každá země má právo sama si zvolit systém zajištění své bezpečnosti. To se týká všech zemí, včetně Ukrajiny. Znamená to však také, že bezpečnost jedné strany nemůže být zajištěna na úkor bezpečnosti druhé strany, v tomto případě Ruské federace.

Vždy jsme byli proti tomu, aby Ukrajina byla členem Severoatlantické aliance, ale nikdy jsme nezpochybňovali její právo zabývat se svou ekonomickou činností tak, jak chce, včetně členství v EU.

A. Junašev: Můžeme pokračovat v diskusi o Ukrajině?

V. Putin: Ano, jistě.

A. Junašev: Alexander Junašev, Life.

Když se nyní diskutuje o snahách Ruska a USA o mírové urovnání na Ukrajině, stále častěji se ozývá formule „bezpečnostní záruky výměnou za území“. Odpovídá to tomu, o čem jste hovořil s Trumpem na Aljašce?

A co znamenají vaše slova, když jste řekl, že Rusko je připraveno se připojit k vypracování těchto záruk? Kdo by podle vás měl být ručitelem?

A pokud dovolíte, k Zelenskému: má v současné situaci smysl se s ním setkat? Je možné na tomto setkání vypracovat nějaké dohody?

Děkuji.

V. Putin: První část ještě jednou…

A. Junašev: Úsilí USA – nyní se objevují určité spekulace, že existuje určitý vzorec „bezpečnostní záruky výměnou za území“.

V. Putin: Ne, takovou otázku jsme nikdy nepoložili a tak jsme o tom nikdy nediskutovali.

Záruky bezpečnosti jsou samozřejmostí, často o tom mluvím. Vycházíme z toho, že každá země by měla mít tyto záruky, systém bezpečnosti, a to včetně Ukrajiny. Ale to nesouvisí s nějakými výměnami, natož s výměnami území.

Upřímně řečeno – a to chci zdůraznit – bojujeme spíše než o území za lidská práva a za právo lidí, kteří na těchto územích žijí, chtějí mluvit svým jazykem, žít v rámci své kultury a tradic, které jim předaly předchozí generace – jejich otcové, dědové a tak dále. O tom je to především.

A pokud se tito lidé v rámci demokratických volebních postupů, včetně referend, vyslovili pro to, aby byli součástí Ruské federace, je třeba tento názor respektovat. To je demokracie – chci to připomenout těm, kteří na to zapomínají. A kromě toho je to plně v souladu s mezinárodním právem: rád bych připomněl první články Charty Organizace spojených národů, kde je přímo uvedeno právo národů na sebeurčení.

Ale my nespojujeme jedno s druhým – území a záruky bezpečnosti. Samozřejmě lze říci, že se jedná o podobná témata, ale my je přímo nespojujeme. Takto se otázka během diskuse v Anchoridži nestavěla.

Pokud jde o možné schůzky s panem Zelenským, již jsem o tom hovořil. V zásadě jsem nikdy nevylučoval možnost takové schůzky. Mohou ale tyto schůzky mít nějaký smysl? Pouvažujme o tom.

V souladu s ústavou Ukrajiny – někdo s ní může souhlasit, někdo ne, stačí si pozorně přečíst text – v ústavě Ukrajiny není stanoven žádný způsob prodloužení pravomocí prezidenta Ukrajiny, vůbec žádný. Byl zvolen na pět let, pět let uplynulo – a je konec, jeho pravomoci skončily.

Existuje ustanovení, podle kterého se za válečného stavu nekonají volby. To ano, to je pravda. To ale neznamená, že se prodlužují prezidentské pravomoce. Znamená to, že jeho pravomoce končí a jeho práva přecházejí na předsedu Rady, včetně jeho pravomocí jako vrchního velitele.

Co tedy musí současná vláda udělat, pokud chce být legitimní a plně se účastnit procesu urovnání? Musí především uspořádat referendum: podle ukrajinské ústavy se otázky týkající se území – jakékoli – řeší pouze v referendu, pokud si dobře pamatuji. Referendum však nelze uspořádat za válečného stavu – to je také ustanovení samotné ústavy. To znamená, že aby bylo možné uspořádat referendum, je třeba zrušit válečný stav. Jakmile se tak stane, je třeba jít k volbám. A tento proces bude trvat donekonečna.

Výsledek voleb je nejasný, ale ať už bude jakýkoli, je třeba poté získat příslušné stanovisko ústavního soudu – tak to stanoví základní zákon. A jak získat stanovisko ústavního soudu, když poté, co úřady požadovaly od tohoto ústavního soudu Ukrajiny potvrzení prodloužení pravomocí prezidenta a tento soud to fakticky odmítl udělat, víte, co udělali na Ukrajině? Je to směšné, ale je to fakt: ostraha přestala pouštět předsedu ústavního soudu na jeho pracoviště.

A je to, konec filmu. Ale ne úplně, protože pokud vím, nevím, kde se teď nachází, ale v jednu chvíli odjel do zahraničí. V posledních letech však vypršela pravomoc některých členů ústavního soudu. Nemá potřebné kvórum pro přijímání rozhodnutí. Proto scházet se s úřadujícím šéfem administrativy – řekněme to takto opatrně – v zásadě nikam nevede.

Je to ale možné – nikdy jsem to neodmítal, pokud by tato schůzka byla dobře připravená a vedla k nějakým pozitivním možným výsledkům. Mimochodem, Donald mě požádal, abych pokud možno takovou schůzku uspořádal. Řekl jsem: ano, je to možné. Nakonec, pokud je Zelenskyj připraven, ať přijede do Moskvy – taková schůzka se uskuteční.

A. Kolesnikov: Andrej Kolesnikov, noviny Kommersant.

Dobrý večer!

Řekněte, myslíte si, že mnohopolární svět, o jehož nutnosti jste hovořil ve svém mnichovském projevu v roce 2007 a jehož novými póly jsou zřejmě Rusko, Indie a Čína, je již konečně vytvořen? Nebo je ještě co usilovat?

A pokud dovolíte, ještě jedna otázka. Před několika hodinami vás německý kancléř, pan Merz, označil za možná největšího válečného zločince naší doby. Co si o tom myslíte?

V. Putin: Kdy?

A. Kolesnikov: Doslova před pár hodinami.

V. Putin: Rozumím.

Ohledně toho, zda se mnohopolární svět vytvořil, nebo ne: Celkově se jeho obrysy samozřejmě vytvořily. Ale zároveň bych nemluvil o nějakých dominantách v tomto mnohopolárním světě. Když mluvíme o multipolaritě, neznamená to, že se musejí objevit nějací noví hegemoni. Nikdo takové otázky neklade: ani v rámci ŠOS, ani v rámci BRICS. Všichni účastníci mezinárodního společenství musí mít rovná práva a všichni musí být z hlediska mezinárodního práva ve stejném postavení.

Ano, samozřejmě existují ekonomičtí giganti, jako je Indie nebo Čína. Mimochodem, i naše země patří mezi čtyři největší země světa z hlediska parity kupní síly. To vše je realita dnešního dne. Nejsou to naše výpočty, ale výpočty mezinárodních organizací. To však neznamená, že někdo musí dominovat v politické nebo jiné oblasti, včetně oblasti bezpečnosti.

Proto nevycházíme z toho, že by se měly objevit nějaké nové dominantní státy. Všichni musí být na stejné úrovni.

Co se týče výroků, o kterých jste právě mluvil – Peskov mi o tom také řekl doslova před několika minutami –, co si o tom myslím? Myslím si, že je to neúspěšný pokus zbavit se – ne on osobně, ale jeho země, obecně „kolektivní Západ“ – zbavit se odpovědnosti za tragédii, která se nyní odehrává na Ukrajině.

Co tím mám na mysli? Připomenu, že jsem již několikrát řekl: V roce 2014 přijeli ministři tří evropských zemí do Kyjeva a podepsali dokument, který byl v podstatě dohodou mezi tehdejší vládou, tehdejším prezidentem Janukovyčem a opozicí. A v souladu s touto dohodou měly být všechny sporné otázky politické povahy řešeny v ústavním rámci – mírovou cestou, zákonnou cestou.

A doslova na druhý den došlo ke krvavému a brutálnímu státnímu převratu. Nikdo z těchto ručitelů nehnul prstem, aby situaci vrátil do zákonného rámce. Od toho se odvíjel celý konflikt, protože hned poté začaly události na Krymu a hned poté kyjevský režim zahájil bojové operace s použitím obrněných vozidel a letectva proti mírumilovnému obyvatelstvu těch regionů Ukrajiny, které s tímto státním převratem nesouhlasily. A pak zmařili všechny naše pokusy vyřešit tento problém mírovými prostředky a fakticky veřejně odmítli plnit Minské dohody.

Kdo je tedy vinen za tuto tragédii, která se odehrává? Ti, kdo to dovedli do této situace a zcela přehlíželi zájmy Ruska v oblasti jeho bezpečnosti. Pokud si někdo myslí, že je možné takhle kašlat na obyvatele naší země, měl by vědět, že takové věci, kdy Rusko bezmocně sleduje dění kolem sebe a nijak nereaguje, nikdy nedopustíme.

O. Skabejeva: Dobrý večer!

Olga Skabejeva, televizní kanál Rusko.

V Evropě se stále častěji a hlasitěji hovoří o nutnosti vzít naše peníze – 300 miliard dolarů – a předat je Ukrajině. Samozřejmě zůstávají ti, kteří podle starého zvyku považují to za ne zcela hezké a velmi nebezpečné, ale je jich méně než těch, kteří jsou připraveni prosadit krádež. Jaký na to máte názor?

A ještě jedna důležitá otázka ohledně zvláštní operace: Vladimire Vladimiroviči, je šance, že skončí v nejbližší době? Jak to vnímáte, máte pocit, že se blížíme k závěru?

V. Putin: Začnu asi druhou částí, protože ta je klíčová.

Již v roce 2022 jsme ukrajinským úřadům navrhli, aby respektovaly volbu lidí, kteří žijí na jihovýchodě Ukrajiny, stáhly odtud své jednotky a okamžitě ukončily tento konflikt. A musím říci, že to celkově nevyvolalo úplné odmítnutí.

Ale poté, co jsme na naléhavé výzvy našich západoevropských kolegů stáhli vojáky z Kyjeva, se situace okamžitě změnila a bylo nám řečeno, a to téměř doslova: Teď budeme bojovat, dokud buď vy nám, nebo my vám nezakroutíme krkem. Nevzpomínám si, zda jsem to někdy řekl veřejně, ale znělo to přibližně takto, jen v hrubších výrazech, ale zcela otevřeně a, jakkoli to zní podivně, jaksi přátelsky: teď buď my, nebo vy. A tak to pokračuje dál.

Přesto se mi zdá, že pokud zvítězí zdravý rozum, je možné se dohodnout na přijatelném řešení tohoto konfliktu. Z toho vycházím.

Tím spíše, že vidíme náladu současné americké administrativy pod vedením prezidenta Trumpa, vidíme nejen jejich výzvy, ale i upřímnou snahu najít řešení. Myslím, že na konci tunelu je určité světlo. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet. Pokud ne, budeme muset všechny úkoly, které před námi stojí, vyřešit ozbrojenou cestou.

O. Skabeeva: Neodpověděl jste na otázku ohledně Evropy, pokud je to možné, ohledně krádeže našich peněz.

V. Putin: Krádež peněz – o tom jsme již mnohokrát mluvili. Myslím, že zde nelze říci nic nového. Řekla jste: Někdo chce vzít, někdo nechce. Ti, kteří jsou chytřejší, nechtějí. Ano, to je pravda, říkám to bez jakékoli ironie a bez toho, abych útočil na ty, kteří jsou hloupější.

Proč? Protože ti chytřejší jsou lidé, kteří se zabývají financemi, ekonomikou a chápou, že to zcela zničí všechny principy mezinárodní ekonomické a finanční činnosti a bezpochyby způsobí obrovskou škodu celé světové ekonomice a mezinárodním financím.

Protože již nyní se v mnoha zemích světa vytvářejí spojenectví, která se snaží provádět své vlastní plány hospodářského rozvoje v rámci jednotlivých regionů, a v tomto případě se takový hospodářský separatismus bude jen zesilovat a celkový finanční a hospodářský světový řád bude zničen.

K. Kokovešnikov: Můžeme ohledně zvláštní vojenské operace?

V. Putin: Prosím.

K. Kokovešnikov: Dobrý den!

Televizní kanál Zvezda, Konstantin Kokovešnikov.

Mohl byste se podělit o nejnovější informace o situaci v oblasti zvláštní vojenské operace? Jaké zprávy, pokud to není tajemství, dostáváte od velitelů front? A jak moc se celkově v poslední době změnila situace na bojišti?

V. Putin: Všechny skupiny ruských ozbrojených sil na všech směrech postupují. Postupují úspěšně, různým tempem, ale prakticky na všech směrech, nebudu je všechny vyjmenovávat. Pokud zastupujete televizní kanál Zvezda, znáte názvy těchto skupin a směry jejich bojových operací.

Jak na to reaguje protivník? Tím, co vidíme: snaží se zacelovat díry, jak se říká, přesunem nejschopnějších jednotek z jedné pro něj poměrně složité oblasti do jiných oblastí bojových operací, které považuje za kritičtější. Například, pokud mě paměť neklame, zcela nedávno – je třeba to samozřejmě ověřit, jsme přece v Pekingu, ne v Moskvě – nicméně ze sumského směru přesunul protivník svou 95. brigádu do jiné oblasti.

Je to pro ně v sumském směru lehčí? Ne, prostě 95. brigádu nahradil méně bojeschopnou jednotkou a 95. brigádu poslal tam, kde to považuje za důležitější. A tak to je po celé linii dotyku – z jednoho úseku na druhý. Nelze polevit: může to být cokoli, může to být příprava někde v záloze, aby provedli nějaké akce rozsáhlejšího charakteru.

Předběžná analýza našich vojenských odborníků však ukazuje, že takové možnosti dnes protivník, ukrajinská armáda, nemá. Nejsou schopni vést rozsáhlé útočné operace, ale zabývají se pouze udržováním stávajících linií, a to způsobem, o kterém jsem právě mluvil.

Nejde o ojedinělý příklad – děje se to téměř po celé linii dotyku. To svědčí o tom, že – jak se domníváme nejen my, ale mimochodem i západní odborníci – rezervy ukrajinské armády se stále zmenšují a bojeschopné jednotky jsou dnes naplněny nejvýše na 47–48 procent. Situace je již na kritické hranici.

Nicméně bojové operace jsou složitá a krutá věc. Proto by se zde neměly dělat žádné prognózy, ale analýza je přesně taková, jak jsem právě popsal.