Rubrika: Nezařazené

Jak evropská nová politická třída začala popírat realitu
Rusko považuje vpád NATO na Ukrajinu za existenční hrozbu a NATO otevřeně vyhlásilo záměr učinit Ukrajinu po válce členským státem. Bez politického urovnání, které by obnovilo neutralitu Ukrajiny, Rusko proto pravděpodobně připojí strategická území, u kterých je pro ně nepřijatelné, aby byla pod kontrolou NATO, a poté promění to, co z Ukrajiny zbude, v nefunkční zbytkový stát. Vzhledem k tomu, že válka je prohrána, racionální politikou pro Evropany by proto bylo nabídnout dohodu založenou na ukončení východní expanze NATO, aby se zachránily ukrajinské životy, území a samotný národ. Žádný evropský vůdce však nebyl schopen takové řešení ani veřejně navrhnout. Proč?

Předložte průměrnému evropskému politikovi, novináři nebo akademikovi následující myšlenkový pokus: Kdybyste byli poradcem Kremlu, jaká by byla vaše rada Rusku, pokud by nedošlo k žádným jednáním o urovnání války na Ukrajině? Většina by se cítila morálně povinna dát absurdní odpovědi, jako například poradit Kremlu, aby kapituloval a stáhl se, i když je Rusko na pokraji vítězství. Jakýkoli impuls držet se rozumu a řešit bezpečnostní obavy Ruska by pravděpodobně odradila hrozba, že budou zostuzeni za „ospravedlňování“ ruské invaze.

Čím lze vysvětlit úpadek strategického myšlení, pragmatismu a racionality v evropské politice?

Evropská realita jako sociální konstrukt

Politická třída, která se v Evropě objevila po skončení studené války, se stala příliš ideologickou a oddanou narativům, které mají za cíl sociální konstrukci nové reality. Evropané přijali postmodernismus, což s sebou nese zpochybňování existence objektivní reality, protože naše chápání reality je utvářeno jazykem, kulturou a jedinečnými historickými perspektivami. Postmodernisté se proto často snaží změnit narativy a jazyk jako zdroj politické moci. Pokud je realita sociální konstrukcí, pak mohou být velké narativy důležitější než fakta. Ideologické narativy je totiž nutné bránit před nepohodlnými fakty.

Evropský projekt měl dobrý úmysl vytvořit společnou liberálně demokratickou evropskou identitu, která by překonala rozdělující národní rivalitu a mocenskou politiku minulosti. Význam objektivní reality se zpochybňuje a narativy ohledně reality jsou považovány za odraz mocenských struktur, které lze rozložit a znovu uspořádat.

Převaha konstruktivismu a zaměření na „řečové akty“ v EU vedla k přesvědčení, že i použití realistické analýzy a diskuse o soupeřících národních zájmech znamenají legitimizování reálné politiky, a tím i sociální konstrukci nebezpečnější reality. Řečové akty odkazují na použití jazyka jako zdroje moci prostřednictvím konstrukce politických realit a ovlivňování výsledků. Má se za to, že omezením zaměření na bezpečnostní soutěž v mezinárodním systému lze zmírnit mocenskou politiku.

Je možné takto vytvořit novou realitu? Překonáváme bezpečnostní soutěž tím, že se jí nezabýváme, nebo zanedbáváme odpovědné řízení bezpečnostní soutěže? Můžeme překonat národní soupeření tím, že se zaměříme na společné hodnoty, nebo vede zanedbávání národních zájmů k úpadku?

Sociální konstrukce nové Evropy

Koncept „rétorické pasti“ vysvětluje, jak EU dosáhla konsensu ohledně nabídky členství státům střední a východní Evropy, i když to nebylo v zájmu všech členských států EU. Postup byl takový, že členské státy nejprve přijaly ideologický předpoklad, že legitimita projektu EU je založena na integraci liberálně demokratických států. „Rétorická past“ spočívala v tom, že na základě odvolání se na hodnoty a normy jako základ EU znemožnil pocit morální povinnosti členským státům EU vetovat proces rozšíření. Použití příslušného jazyka a morální zarámování tak mělo ovlivnit evropské státy, aby nejednaly ve svém vlastním zájmu, a byly tak donuceny k souhlasu.

Schimmelfennig, který zavedl pojem „rétorická past“, tvrdí, že „politika je boj o legitimitu a tento boj se vede pomocí rétorických argumentů“.¹ „Rétorická past“ zjednodušuje složitou otázku na volbu mezi podporou procesu rozšiřování a zradou liberálně demokratických ideálů. Morální zarámování znemožnilo důležitou diskusi o možných nevýhodách přijetí nových členů a o tom, jak tyto výzvy nejlépe řešit. Odpor mohl být potlačen, protože zarámování této otázky jako morálního imperativu znamenalo, že ti, kdo toto zarámování zpochybňovali, mohli být obviněni z podkopávání posvátných hodnot, na nichž stojí legitimita celého evropského projektu.

Pojem „euro-speak“ zahrnuje používání emotivní rétoriky k legitimizování eurocentrického chápání Evropy, které delegitimizuje alternativní koncepce Evropy. Centralizace rozhodování a přenos moci z volených parlamentů do Bruselu se obvykle označuje jako „evropská integrace“, „více Evropy“ nebo „stále užší Unie“. Sousední nečlenské státy, které se řídí vnější správou EU, činí „evropskou volbu“, potvrzují svou „evropskou perspektivu“ a přijímají „sdílené hodnoty“. Nesouhlas lze delegitimizovat jako „populismus“, „nacionalismus“, „eurofobii“ a „antievropanství“, což podkopává „společný hlas“, „solidaritu“ a „evropský sen“.

Jazyk se změnil také v tom, jak Západ prosazuje svou moc ve světě. Mučení je „vylepšená výslechová technika“, diplomacie dělových člunů je „svoboda plavby“, dominance je „vyjednávání z pozice síly“, podvracení je „podpora demokracie“, puč je „demokratická revoluce“, invaze je „humanitární intervence“, odtržení je „sebeurčení“, propaganda je „veřejná diplomacie“, cenzura je „moderování obsahu“ a nejnovějším příkladem je konkurenční výhoda Číny, která je označována jako „nadbytečná kapacita“. Koncept newspeaku George Orwella znamenal omezení jazyka do té míry, že je nemožné vyjádřit nesouhlas.

NATO a EU: nové rozdělení Evropy nebo „evropská integrace“?

Západní lídři si zpočátku uvědomovali, že opuštění inkluzivní panevropské bezpečnostní architektury prostřednictvím rozšíření NATO a EU bude pravděpodobně znamenat začátek nové studené války. Předvídatelným důsledkem budování nové Evropy bez Ruska může být nové rozdělení kontinentu a následné spory o to, kde by měly být vytyčeny nové hranice.

Prezident Bill Clinton v lednu 1994 varoval, že rozšíření NATO riskuje „vytyčení nové hranice mezi Východem a Západem, která by mohla vést k naplnění předpovědi budoucího konfliktu“.² Clintonův ministr obrany William Perry dokonce na protest proti rozšíření NATO zvažoval rezignaci. Perry poznamenal, že většina lidí ve vládě věděla, že tato zrada vyvolá konflikty s Ruskem, ale domnívali se, že to nevadí, protože Rusko je slabé.³ George Kennan, Jack Matlock a řada amerických politiků to také označili za zradu Ruska a varovali před novým rozdělením Evropy. Tyto obavy sdílelo i mnoho evropských vůdců.

Co se stalo s diskuzí a varováními ohledně možnosti vyvolání další studené války? Narativ o EU a NATO jako „síle dobra“, která prosazuje liberálně demokratické hodnoty, musel být bráněn proti „zastaralému“ narativu mocenské politiky. Ruská kritika oživení bezpečnostní architektury blokové politiky typu „nulového součtu“ byla prezentována jako důkaz „mentality nulového součtu“ na straně Ruska. Neschopnost Ruska uznat, že NATO a EU jsou aktéry s pozitivním součtem, kteří přesahují mocenskou politiku, údajně odhalila neschopnost Ruska překonat nebezpečný způsob uvažování reálpolitiky, který byl způsoben trvalým autoritářstvím Ruska a jeho velmocenskými ambicemi. EU pouze budovala „kruh přátel“, zatímco Rusko údajně požadovalo „sféry vlivu“.

Rusko bylo postaveno před dilema, zda přijmout roli učedníka, který se snaží připojit k civilizovanému světu tím, že přijme dominantní úlohu NATO jako síly dobra, nebo zda se postavit proti expanzionismu NATO a operacím mimo území členských států NATO, ale pak být považováno za nebezpečnou sílu, kterou je třeba omezit. V obou případech by Rusko nemělo v Evropě žádné slovo. Liberálně demokratická hesla ospravedlňovala, proč by největší stát v Evropě měl být nakonec jediným státem bez zastoupení.

Rozšíření NATO a EU jako výlučných bloků také staví hluboce rozdělené společnosti na Ukrajině, v Moldavsku a Gruzii před dilema „buď my, nebo oni“. Namísto uznání předvídatelné destabilizace rozdělených společností v rozdělené Evropě je však tato situace představována jako „evropská integrace“ s pozitivním součtem, a to navzdory implicitnímu odpojení od Ruska. Společnosti, které upřednostňují užší vztahy s Ruskem před NATO a EU, jsou delegitimizovány za odmítání demokracie a jejich vůdci jsou označováni za autoritářské „putinovce“, kteří upírají svému lidu jeho evropský sen.

Toto morální zarámování světové politiky přimělo evropské vůdce, aby podpořili převrat, který vtáhl Ukrajinu do sféry vlivu NATO. Bylo všeobecně známo, že pouze malá menšina Ukrajinců si přeje členství v NATO a že to pravděpodobně vyvolá válku, ale liberálně demokratická rétorika přesto přesvědčila evropské vůdce, aby ignorovali realitu a podporovali katastrofální politiku. Zdravý rozum vyšel s hanbou.

Západní političtí představitelé, novináři a akademici, kteří se snaží zmírnit bezpečnostní soutěž tím, že se zabývají legitimními bezpečnostními obavami Ruska, jsou obviňováni z toho, že dělají Putinovi poskoka, opakují argumenty Kremlu, „legitimizují“ ruskou politiku a podkopávají liberální demokracii. V rámci binárního morálního rámce dobra oproti zlu jsou intelektuální pluralismus a nesouhlas odsuzovány jako nemorální.

Evropa je kromě války sužována také hospodářským úpadkem. Evropané nakupují ruskou energii přes Indii jako prostředníka, protože jsou morálně povinni dodržovat neúspěšné sankce. Vykazování ctností přispívá k tomu, že evropský průmysl ztrácí konkurenceschopnost. Deindustrializace Evropy je také způsobena zničením plynovodů Nord Stream, ale událost, která likviduje desítky let průmyslového rozvoje, je zapomenuta, protože jedinými dvěma podezřelými jsou USA a Ukrajina. Kromě toho USA nabízejí dotace následně nekonkurenceschopným evropským průmyslovým odvětvím, pokud se přestěhují přes Atlantik. Vzhledem k nepřítomnosti přijatelných narativů Evropané prostě mlčí a nebrání své národní zájmy. Narativ liberálních demokracií sjednocených hodnotami, nikoli rozdělených konkurenčními zájmy, musí být bráněn před nepohodlnými fakty.

Diplomacie, neutralita a ctnost války

Diplomacie není v souladu s konstruktivistickým úsilím o sociální konstrukci nové reality. Výchozím bodem mezinárodní bezpečnosti je bezpečnostní soutěž, v níž snahy o zvýšení bezpečnosti jednoho státu mohou snížit bezpečnost jiného. Diplomacie zahrnuje posilování vzájemného porozumění a hledání kompromisu s cílem tuto soutěž, toto soupeření zmírnit.

Sociální konstruktivisté často považují diplomacii za problematickou, protože „legitimizuje“ bezpečnostní soutěž, která uznává, že NATO může podkopat legitimní bezpečnostní zájmy Ruska. Navíc riskuje legitimizování protivníka a vytvoření morální rovnocennosti mezi západními státy a Ruskem. Evropské elity se domnívají, že vzájemným porozuměním legitimizují zastaralé a nebezpečné koncepty mocenské politiky. Absurdní přesvědčení, že vyjednávání je „ustupování“, „appeasement“ se v Evropě stalo normou.

Diplomacie byla proto přetvořena na vztah mezi subjektem a objektem, mezi učitelem a žákem. V tomto vztahu NATO a EU považují za svůj úkol „socializaci“ jiných států. Jako civilizační učitel používá osvícený Západ diplomacii jako pedagogický nástroj, v jehož rámci jsou státy „trestány“ nebo „odměňovány“ podle jejich ochoty přijmout jednostranné ústupky. Ačkoli byla diplomacie v dobách krizí historicky nezbytná, evropské elity se domnívají, že místo toho musí „špatné chování“ potrestat pozastavením diplomacie, jakmile vypukne krize. Setkání s protivníky během krizí s sebou nese riziko jejich legitimizace.

Neutralita byla donedávna považována za morální postoj, který zmírňuje bezpečnostní soutěž a umožňuje státu sloužit jako prostředník, namísto aby se zaplétal do konfliktů a přispíval k jejich eskalaci. V boji mezi dobrem a zlem je neutralita považována za nemorální. Pás neutrálních států, který existoval mezi NATO a zeměmi Varšavské smlouvy, byl rozpuštěn, a dokonce i válka se stává ctnostnou obranou morálních principů.

Jak obnovit racionalitu a napravit chyby po skončení studené války?

Neschopnost dosáhnout vzájemně přijatelného urovnání po skončení studené války, které by odstranilo rozdělení Evropy a posílilo nedělitelnou bezpečnost, vedlo k předvídatelné katastrofě. Oprava kurzu však nevyžaduje nic menšího než přehodnocení politiky posledních 30 let a samotného pojetí Evropy v době, kdy na obou stranách bují nepřátelství. Evropský projekt byl koncipován jako ztělesnění Fukuyamovy teze o „konci dějin“ a jedna celá politická třída založila svou legitimitu na podpoře myšlenky, že rozvoj Evropy bez Ruska je receptem na mír a stabilitu.

Má Evropa racionalitu, politickou představivost a odvahu kriticky zhodnotit své vlastní chyby a svůj podíl na současné krizi, nebo bude veškerá kritika i nadále odsuzována jako ohrožení liberální demokracie?

Zdroj: Glenn Diesen Substack (https:/substack.com/@glenndiesen)
1. Schimmelfennig, Frank: The EU, NATO and the integration of Europe: Rules and rhetoric, Cambridge, Cambridge University Press 2003, s. 208. ↩︎
2. B. Clinton: ‘Remarks to Multinational Audience of Future Leaders of Europe’, US Diplomatic Mission to Germany, 9 January 1994. ↩︎
3. J. Borger: „Russian hostility ‚partly caused by west‘, claims former US defence head“, The Guardian, 9. března 2016. ↩︎
28. 7. 2025
Důvody ukrajinské porážky
V červnu 2022 mexický prezident Andrés Manuel López Obrador shrnul podstatu politiky NATO a EU vůči Ukrajině:

My dodáme zbraně, vy mrtvoly! Jak nemorální!

Z pohledu Západu je totiž průběh konfliktu odvislý od narativu, tedy příběhu, který vyprávějí západní politikové a sdělovací prostředky. Od počátku ruské operace na Ukrajině vytvářelo západní líčení událostí falešný pocit nadřazenosti, který vedl Ukrajinu k podcenění reálné ruské hrozby, a tedy ve výsledku k porážce.

Hlavním důvodem ukrajinského neúspěchu je to, že Zelenskyj hrál roli vrchního velitele a sám vedl operace. Hrál roli velitele-bojovníka ve vojenské uniformě, kterou mu přisoudily naše sdělovací prostředky. Vystavoval se tedy na odiv, místo aby se spoléhal na své vojáky. Zjevně však nemá schopnosti vést vojenské operace, což vytváří napětí s ozbrojenými silami. Od konce roku 2022 ztratili vojáci důvěru ve své velení. Zelenského naléhání na držení Bachmutu proti radám jeho štábu bylo katastrofální.¹Je úsměvné, že stejně jako The Kyiv Independent jsem na tento problém upozorňoval již ve svých předchozích pracích, ale naše sdělovací prostředky to označily za „konspiraci“!
Jinými slovy, bylo naprosto jasné, že s ukrajinským vedením jsou problémy a že to může vést k neúspěchu. Počátkem prosince 2023 se ukrajinská Strana zmínila o Zelenského odpovědnosti za neúspěch operace na překročení Dněpru u vesnice Krynky a citovala Financial Times, že Zelenskyj viděl realitu růžovými brýlemi.²
Z vojenského hlediska utrpěla Ukrajina změnou doktríny, která vytvořila propast mezi jednotlivými generacemi vojenských velitelů. Přechod od doktríny inspirované Sovětským svazem k doktríně inspirované NATO vytvořil zranitelnost. Například princip převahy, který je určujícím faktorem v koncepcích NATO, Ukrajina nikdy plně neuplatnila.
Jak uvedla Ukrajinska pravda v prosinci 2023:³

Podle vysokého ukrajinského vojenského představitele válečné hry „nefungují“. Válka, kterou vedou ukrajinští vojáci, se nepodobá žádné jiné válce, které čelily síly NATO. Jedná se o velký konvenční konflikt bez vzdušné převahy, které se americké ozbrojené síly těšily v každém nedávném konfliktu, do něhož se zapojily. Zákopy jako z první světové války blokují všudypřítomné drony a další futuristické nástroje.

Problém je v tom, že všichni naši televizní „odborníci“ nejsou schopni uvažovat jinak. Ve Francii se z novinářů stali vojenští experti a z vojáků političtí komentátoři. Ani jeden z nich neuplatňuje při své práci přísně zásady své profese – po celou dobu ukrajinské krize se obě strany ukázaly jako amatéři, jejichž nekompetentnost se pro Ukrajinu stala osudnou.
Slyšení těchto „odborníků“ před zástupci parlamentu ve Francii dokládají koncepční slabiny, které ovlivňují armády NATO, a tedy i ukrajinské armády:
- Sklon nebrat do úvahy protivníka při taktickém plánování. Možná vás to překvapí, ale pramení to ze skutečnosti, že naše armády třicet let bojovaly s drtivou převahou, takže reakce protivníka neměly význam.
- Neschopnost uvažovat o operačním úspěchu jako o výsledku operačních synergií. Naši generálové nadále považují operační/strategický úspěch za součet taktických úspěchů.
- Neschopnost vypracovat skutečné strategie, která vyplývá z přdešlých dvou slabých stránek.
Hlavním činitelem ukrajinského neúspěchu byla převažující úloha politiky a komunikace při vojenském rozhodování. Jak jsme viděli, Ukrajina se domnívala, že se zapojuje do krátkodobého konfliktu s masivním zapojením NATO. Diskurz a role politiky byly proto v Kyjevě rozhodující. Problémem je, že tato rétorika byla nadutě zahleděná sama do sebe. Naši novináři ji přenášeli, aniž by si kladli otázku, zda je realistická, či nikoli. Je zřejmé, že poskytovat materiální podporu vítěznému hráči je něco zcela jiného než pomáhat poraženému. Počátkem roku 2023 se Francie rozhodla zdvojnásobit svou podporu Ukrajiny a dodávat 2 000 střel ráže 155 mm měsíčně. V listopadu 2023 požádal generál Zalužnyj Lloyda Austina, ministra obrany USA, o 17 milionů granátů a 350–400 miliard dolarů pomoci!⁴ To dokládá, jak jsou naši vojáci a politici mimo realitu na místě, a potvrzuje to mé postřehy ohledně podprůměrné kvalitě slyšení „odborníků“ francouzskými poslanci.
Západ však ve skutečnosti nesplnil ukrajinská očekávání.
Na začátku prosince 2023 si deník The Washington Post všiml toho, co jsem již řekl ve svých předchozích pracích, totiž že Západ značně podcenil ruské schopnosti. Téhož dne BBC přinesla slova ukrajinských vojáků, kteří se podíleli na pokusu o průlom u vesnice Krynky na Dněpru. Prozradili, že neplánovali žádné velké logistické zdroje, protože se domnívali, že Rusové utečou, jakmile se přiblíží.⁵
Podceněním protivníka a ovlivňováním naší politiky v tomto směru se naše sdělovací prostředky nepochybně staly strůjci ukrajinské porážky. Již v únoru 2022 jsme mohli vidět, že západní a ukrajinské cíle kolísají mezi přáním a realitou. Ať už si však o zásluhách SVO myslíme cokoli, bylo jasné, že Ukrajina nemá zájem na prodlužování bojů. Problém byl identifikován již v únoru 2022 (a zmíněn v mých předchozích knihách), ale Západ posedlý vlastním příběhem a nenávistí k Rusku záměrně nechal Ukrajinu se utopit.
Je samozřejmě snazší vést válku cizí krví, v bezpečí novin v Paříži, Bruselu nebo Ženevě!
Rusové dobře pochopili, že válka se nevede výhradně na bitevním poli, ale také na poli diplomatickém. Proto se o diplomatické řešení pokusili v září 2014, únoru 2015, prosinci 2021 a v únoru, březnu a srpnu 2022. Pokaždé to byly naše sdělovací prostředky a naši politici, kteří se postavili proti. Josep Borrell, šéf zahraniční politiky EU, sám řekl, že „tato válka musí být vyhrána na bitevním poli…“⁶
A tak se taky pravděpodobně stane.
Dne 25. září 2023 předseda ruského parlamentu (Dumy) Vjačeslav Volodin prohlásil, že konflikt skončí buď „podřízením se kyjevského režimu podmínkám Ruské federace, nebo koncem existence Ukrajiny jako státu“.⁷
Na konci listopadu 2023 bylo možné pozice shrnout takto:
- Zelenskyj a jeho okolí pravděpodobně věděli, že jejich politické (a pravděpodobně i fyzické) přežití je spojeno s pokračováním boje, a proto neusilovali o nic menšího než o bezpodmínečnou kapitulaci ruských sil.
- Američané usilovali o „zmrazení“ konfliktu a naléhali na Zelenského, aby zahájil dialog s Rusy, ale také odmítli přistoupit na kompromis.
- Rusové si uvědomili, že zmrazení konfliktu je jen způsob, jak vyvolat pauzu, která umožní Ukrajině znovu se vyzbrojit, aniž by se vyřešily problémy, které ke střetu vedly.
Ukrajinci začali chápat, že se ocitli ve slepé uličce a že si nepřipravili cestu ven. To, že neurčili, co by mohlo představovat „vítězství“, nabízí určité možnosti, ale zdá se, že nikdo v Kyjevě nemá politickou odvahu se jich chopit. Bombou byla prohlášení Davyda Arachamiji pro ukrajinské médium 1+1, z nichž vyplývá, že v březnu 2022 existovalo řešení⁸ a Zelenskyj ho smetl ze stolu, aby se o rok a půl později ocitl v ještě horší situaci. Zajímavé je, že o tomto rozhovoru v Evropě žádné naše sdělovací prostředky neinformovaly. Převzala jej však ruská opoziční Meduza, která k němu přidala svědectví bývalého Zelenského poradce Oleksije Arestovyče, který potvrzuje, že válka mohla skončit už na začátku dubna 2022 a tím „ušetřit životy několika set tisíc Ukrajinců“.⁹ Všimněte si těch „stovek tisíc“ životů, které Západ zmarnil.
Prostě říkají to, o čem jsem psal ve své knize Operace Z a co jeden profesor na Svobodné univerzitě v Bruselu, takzvaný „odborník“ na Ukrajinu, během debaty v červnu 2023 označil za lež.
V tuto dobu začali na frontě ukrajinští velitelé odmítat Zelenského rozkazy k postupu.¹⁰ Zdálo se, že kritika, kterou si Zelenskyj vyměňoval se svým vrchním velitelem generálem Zalužným, se mění v boj o moc. Zavraždění jednoho z pobočníků generála Zalužného,¹¹ následované pokusem o vraždu manželky šéfa vojenské rozvědky (GUR),¹² se zdálo být projevem tohoto boje.
Na jedné straně Zelenskyj nadále vylučuje jinou strategii proti Rusku než boj, aniž by skutečně definoval požadovaný cíl. Ostře kritizoval generála Zalužného za katastrofální situaci na místě,¹³ přestože vedení války ukrajinskou stranou bylo spíše politické než vojenské. Ukrajinská armáda měla nedostatek personálu a na frontu musely být posílány ženy, přičemž se množily zvěsti o chystané všeobecné mobilizaci. V poli vojáci ztratili důvěru v politické vedení země.
Na druhou stranu sám generál Zalužnyj přiznával, že vést opotřebovací válku proti Rusku byla chyba¹⁴ a že „protahovaný konflikt prospívá spíše nepříteli než Ukrajině“.¹⁵ Kritizuje svého prezidenta, přičemž má podle všeho důvěru armády a Američanů.
Nastává patová situace: Zelenskyj je u moci, nemůže ale propustit svého generála z důvodu jeho velké oblíbenosti mezi vojáky. Na rozdíl od Evropanů si v této době také Američané uvědomili, že se s Ukrajinou dostali do slepé uličky. V listopadu 2023, rok poté, co se o Zelenském psalo jako o „muži roku“, ho časopis Time označil za „mesiášského“ a „blouznivého“,¹⁶ tedy stejnými výrazy, jaké se používají pro Vladimira Putina.¹⁷
Pokud jde o situaci na místě, skutečnost, že se frontová linie příliš nehýbe, neznamená, že jsme v patové situaci, jak tvrdí naši „odborníci“. Znamená to pouze, že Rusko postupuje opatrně, protože na rozdíl od Ukrajiny má materiální, lidské a ekonomické zdroje, aby mohlo v bojích pokračovat. Jak píše The Economist: „Válka není ve slepé uličce. Rusko má jednoznačně výhodu, protože může volně manévrovat po celé frontové linii a útočit, kde se mu zachce.“¹⁸
Problém je v tom, že Volodymyr Zelenskyj nemá realistickou představu o žádoucím konečném stavu. Lze snadno pochopit jeho přání, aby se Rusové stáhli, a aby tak došlo k obnovení ukrajinské svrchovanosti nad celým jejím územím. Za současného stavu věcí je však těžké si představit, jak toho lze dosáhnout. Představa úplného vítězství nad Ruskem, kterou stále vyvolávají naše sdělovací prostředky, jeho okolí i on sám, se zdá být vzdálená a nereálná. Pokles jeho popularity od konce roku 2023 je úměrný dosavadním úspěchům, které si připsal. Tarpeova skála se nachází v blízkosti Kapitolu. Zelenskyj se nyní musí kousat do prstů, že od svého nástupu k moci nevyužil všech příležitostí ke zlepšení situace. Nyní je v nejhorší možné situaci, s vítězným protivníkem, který už s ním nemá zájem jednat, protože Rusové pochopili, že není pánem svých rozhodnutí.
Západ a Ukrajinci, kteří byli příliš pozdě konfrontováni s vyhlídkou, že nezvítězí, se nepokusili definovat jasnou, konkrétní a realistickou představu o tom, co by mohlo představovat vítězství. Bývalý ministr zahraničních věcí Dmytro Kuleba položil otázku: „Pokud Západ nemůže vyhrát tuto válku, kdo ji může vyhrát?“ Tím přiznal, že Ukrajina bojuje za Západ.¹⁹
Zdá se, že Ukrajinci nepochopili (nebo si to nechtějí připustit), že Západ se jim nesnažil pomoci, ale chtěl oslabit Rusko. Proto měl Kongres pochybnosti o užitečnosti dalších investic do tohoto konfliktu. V prosinci 2023 se Zelenskyj vydal do Spojených států přesvědčit Kongres, aby uvolnil 61 miliard dolarů, které slíbil Joe Biden. Ale místo aby odpověděl na obavy poslanců ohledně způsobu využití těchto peněz nebo strategie, kterou hodlá použít k dosažení vítězství, je obvinil, že svou nerozhodností podporují Vladimira Putina.²⁰ Označovat své spojence za zrádce je stěží tou nejlepší možnou diplomatickou strategií…
Při tom všem je Zelenského hořkost pochopitelná, protože byl donucen vzdát se míru výměnou za pomoc, která měla trvat „tak dlouho, jak bude třeba“ („as long as it takes“), ale v prosinci 2023 se z toho stalo „tak dlouho, jak budeme moci“ („as long as we can“).²¹
Na Ukrajině nastal vhodný okamžik pro zpochybnění všeho. Po euforii ze slibovaného vítězství začala na ukrajinskou společnost tvrdě dopadat realita. Začalo přibývat politických vražd, podle NBC News byl například ukrajinskými službami zavražděn bývalý socialistický poslanec Ilja Kiva (který tvrdil, že masakry v Buči byly zinscenovány SBU a britskou MI6).²²
Dne 14. prosince 2023 se Vladimir Putin zúčastnil čtyřhodinového setkání s otázkami a odpověďmi v Moskvě. Oleksij Arestovyč, bývalý poradce Zelenského, to komentoval na Twitteru takto:

Putin má tiskovou konferenci na žlutomodrém pozadí. Kdyby Zelenskij mluvil na bílo-modro-červeném pozadí, už by byl dávno na odpis. Putin nás nazývá bratry a jednotným národem a my je nazýváme prasaty a orky.

Západ nadále hovoří o možném vítězství, ale je ještě důvěryhodný?
Tato krize ukázala, že Evropa nejenže ztratila vedoucí postavení v celosvětové politice a průmyslu, ale že je v mnoha otázkách hluboce rozdělena. Jediné, co Evropu spojuje, je rusofobie.
Po skončení studené války se náš zbrojní průmysl přetvořil ve směru kooperativnějšího přístupu k mezinárodní bezpečnosti, v němž diplomacie znovu získala své právoplatné místo. Tím, že jsme vyměnili mezinárodní řád založený na právu za řád založený na pravidlech, jsme vytvořili konfrontačnější prostředí, pro které se tento průmysl již nehodí.
Průměrnost našich novinářů a politiků je známá už dlouho. Nyní jsme objevili průměrnost naší armády. Zdá se, že nedostatek odvahy, nedostatek představivosti, neschopnost pochopit protivníka či nedostatek empatie se staly charakteristickými znaky moderních důstojníků… Až do té míry, že Ukrajincům poskytli výcvik, který nebyl vhodný pro válku, v níž bojovali. Ke všem těmto vlastnostem se přidala obrovská hloupost. Připomeňme si zde, že ve své strategii pro americkou vládu z dubna 2019, jejímž cílem bylo oslabit Rusko s využitím Ukrajiny, korporace RAND varovala:

Mohlo by to mít značné náklady pro Ukrajinu a pro prestiž a důvěryhodnost Spojených států. Mohlo by to mít za následek neúměrné lidské a územní ztráty pro Ukrajinu, jakož i příliv uprchlíků. Mohlo by to dokonce vést Ukrajinu k nevýhodnému míru.²³

Věděli jsme to – a dospěli jsme až sem.
Hrstka fanatických západních politiků a novinářů záměrně obětovala Ukrajinu…

Ukázka z připravované knihy Jacqese Bauda: Umění války. Jak západní politici a novináři svým podceněním Ruska připravili Ukrajinu o životy, území a budoucnost.
1. Kate Tsurkan, „Zelensky, Zaluzhnyi have conflicting views on Bakhmut“, The Kyiv Independent, 6 mars 2023 (https://kyivindependent.com/bild-zaluzhnyi-and-zelensky-have-conflicting-views-on-bakhmut/) ↩︎
2. https://strana.today/news/452665-itohi-656-dnja-vojny-v-ukraine.html
  ↩︎
3. Alona Mazurenko, „US and the West insisted on Ukraine’s targeted counteroffensive to cut off Russia from Crimea“, Ukrainska Pravda, 4 décembre 2023 (https://www.pravda.com.ua/eng/news/2023/12/4/7431593/) ↩︎
4. Alona Mazurenko, „Commander-in-Chief Zaluzhnyi asked Pentagon chief for 17 million rounds of ammunition“, Ukrainska Pravda, 4 décembre 2023 (https://www.pravda.com.ua/eng/news/2023/12/4/7431543/) ↩︎
5. „Ukraine war: Soldier tells BBC of front-line ‘hell’“, BBC News, 4 décembre 2023 (https://www.bbc.com/news/world-europe-67565508) ↩︎
6. https://www.courrierinternational.com/article/vu-de-russie-l-ue-veut-balayer-la-diplomatie-au-profit-de-la-guerre-estime-moscou
  ↩︎
7. http://duma.gov.ru/en/news/57887/
  ↩︎
8. „Interview with David Arakhamia, head of the Ukrainian delegation at the peace talks“, 1+1, 25 novembre 2023 (https://youtu.be/0G_j-7gLnWU) ↩︎
9. „‘We had to buy time’ A Ukrainian negotiator said Moscow offered peace in exchange for Kyiv ending its NATO bid. Russia’s propagandists were thrilled“, Meduza, 28 novembre 2023 (https://meduza.io/en/feature/2023/11/28/we-had-to-buy-time) ↩︎
10. Matthew Dooley, „Ukraine’s top commanders refuse orders to advance against Putin in major blow to Zelensky“, Express, 2 novembre 2023 (https://www.express.co.uk/news/world/1830656/ukraine-refuse-zelensky-vladimir-putin-russia) ↩︎
11. Veronika Melkozerova, „Aide to Ukraine’s top general killed by explosive in birthday present“, Politico, 6 novembre 2023 (https://www.politico.eu/article/aide-to-ukrainian-armed-forces-commander-killed-by-explosive-in-birthday-present/) ↩︎
12. Luke Harding, „Ukraine spy chief’s wife recovering after being poisoned“, The Guardian, 28 novembre 2023 (https://www.theguardian.com/world/2023/nov/28/ukraine-spy-chiefs-wife-recovering-after-being-poisoned) ↩︎
13. Dinara Khalilova, „Zelensky’s administration official criticizes Commander-in-Chief Zaluzhnyi’s comments in press“, The Kyiv Independent, 4 novembre 2023 (https://kyivindependent.com/presidential-office-on-zaluzhnyis-article-military-should-refrain-from-disclosing-front-line-situation/) ↩︎
14. „It was mistake to hope for exhaustion of Russian Federation, situation reached dead end – Zaluzhnyi“, Censor.NET, 2 novembre 2023 (https://censor.net/en/news/3453121/it_was_mis- take_to_hope_for_exhaustion_of_russian_federation_situation_reached_dead_end_zaluzhnyi) ↩︎
15. „‘It was my mistake’: Ukrainian Commander-in-Chief on counteroffensive and ‘gunpowder’ for victory“, RBC-Ukraine, 2 novembre 2023 (https://newsukraine.rbc.ua/news/it-was-my-mistake-commander-in-chief-on-counteroffensive-1698929719.html) ↩︎
16. Simon Shuster, „´Nobody Believes in Our Victory Like I Do.´ Inside Volodymyr Zelensky’s Struggle to Keep Ukraine in the Fight“, TIME Magazine, 30 octobre 2023 (https://time.com/6329188/ukraine-volodymyr-zelensky-interview/) ↩︎
17. Taras Kuzio, „Putin weaponizes history with new textbook justifying Ukraine invasion“, The Atlantic Council, 22 août 2023 (https://www.atlanticcouncil.org/blogs/ukrainealert/putin-weaponizes-history-with-new-textbook-justifying-ukraine-invasion/) ↩︎
18. „Ukraine’s commander-in-chief on the breakthrough he needs to beat Russia“, The Economist, 1er novembre 2023 (https://www.economist.com/europe/2023/11/01/ukraines-commander-in-chief-on-the-breakthrough-he-needs-to-beat-russia) ↩︎
19. Iryna Balachuk, „If the West cannot win this war, then what war can it win? – Ukraine’s Foreign Minister“, Ukrainska Pravda, 6 novembre 2023, (https://www.pravda.com.ua/eng/news/2023/11/6/7427407/) ↩︎
20. Paul McLeary, „Zelenskyy says Putin is ‘inspired’ by Capitol Hill deadlock on Ukraine“, Politico, 11 décembre 2023 (https://www.politico.com/news/2023/12/11/zelenskyy-says-putin-is-inspired-by-capitol-hill-deadlock-on-ukraine-00131145) ↩︎
21. https://www.whitehouse.gov/briefing-room/speeches-remarks/2023/12/13/remarks-by-president-biden-and-president-zelenskyy-of-ukraine-in-joint-press-conference-2/
  ↩︎
22. https://www.nbcnews.com/news/world/ukraine-assassinated-ilya-kiva-moscow-traitors-russia-rcna128479
  ↩︎
23. James Dobbins, Raphael S. Cohen, Nathan Chandler, Bryan Frederick, Edward Geist, Paul DeLuca, Forrest E. Morgan, Howard J. Shatz, Brent Williams, « Extending Russia269: Competing from Advantageous Ground », RAND Corporation, 2019 (p. 100) ↩︎
22. 7. 2025
Deset překvapení války
Největším paradoxem je, že musíme připustit, že válka, zkušenost s násilím a utrpením a království hlouposti a omylu je také určitým testem vztahu ke skutečnosti. Válka nás přenáší na druhou stranu zrcadla, do světa, kde ideologie, statistické podvody, selhání sdělovacích prostředků a státní lži, nemluvě o bludech zastánců teorií různých spiknutí, rychle ztrácejí na síle. Vyjde najevo jednoduchá pravda: Hybnou silou dějin, které teď prožíváme, je krize Západu. Někteří lidé to vědí. Až válka skončí, nikdo to nebude moci popřít.

Dne 24. února 2022 se Vladimir Putin objevil na televizních obrazovkách po celém světě. Oznámil vstup ruských vojsk na Ukrajinu. Jeho projev se v zásadě netýkal Ukrajiny ani práva na sebeurčení obyvatel Donbasu. Byla to výzva určená Severoatlantické alianci. Putin vysvětlil, proč nechce, aby bylo Rusko zaskočeno, jako tomu bylo v roce 1941, kdy příliš dlouho čekalo na nevyhnutelný útok: „Další rozšíření infrastruktury Severoatlantické aliance, která začala s vojenským rozvojem na území Ukrajiny, je pro nás nepřijatelné.“ Byla překročena „červená čára“. Nepřichází v úvahu, aby na Ukrajině vzniklo „Antirusko“. Jedná se, jak zdůraznil, o akt sebeobrany.

Tento projev potvrzující historickou a právní platnost Putinova rozhodnutí s krutým realismem odhalil technický poměr sil, který hrál v jeho prospěch. Nastal-li čas, aby Rusko jednalo, bylo to proto, že mu vlastnictví hypersonických raket dávalo strategickou převahu. Putinův projev, který byl velmi dobře vystavěný a velmi rozvážný, byť vykazoval určité emoce, byl naprosto jasný, a i když nikdo nebyl nucen s ním souhlasit, byl by si zasloužil diskuzi. Namísto toho se okamžitě prosadil obraz nepochopitelného Putina a Rusů, kteří jsou buď nepochopitelní, nebo podmanění, nebo hloupí. Následná nepřítomnost diskuze – ve Francii a Spojeném království naprostá, v Německu a Spojených státech částečná – zostudila západní demokracii.

Jako většina válek, zejména světových, ani tato neprobíhala podle plánu a připravila nám řadu překvapení. Uvádím deset hlavních:
1. Vypuknutí války v Evropě – skutečné války mezi dvěma státy, neslýchané události ve světadílu, který se domníval, že dosáhl věčného míru.
2. Protivníci, kteří se střetávají v této válce: Spojené státy a Rusko. Amerika označovala více než deset let za svého hlavního nepřítele Čínu. Ve Washingtonu šlo nepřátelství vůči Číně napříč politickými stranami a bylo bezpochyby jedinou věcí, na níž se republikáni a demokraté v posledních letech dokázali shodnout. Nyní se účastníme – prostřednictvím Ukrajiny – války mezi Spojenými státy a Ruskem.
3. Vojenský odpor Ukrajiny. Všichni očekávali, že odpor bude rychle rozdrcen. Mnozí na Západě si vytvořili dětinský a přehnaný obraz ďábelského Putina a odmítali vidět, že Rusko vyslalo na Ukrajinu pouze 100 000 až 120 000 vojáků, přičemž Ukrajina má rozlohu 603 700 km2. Pro srovnání, k invazi do Československa, země o rozloze 127 900 km2, Sovětský svaz a jeho satelitní státy v rámci Varšavské smlouvy použily v roce 1968 celkem 500 000 vojáků.
  Nejvíce však byli překvapeni sami Rusové. V jejich představách, stejně jako v představách většiny informovaných obyvatel Západu, a popravdě i ve skutečnosti byla Ukrajina tím, čemu se odborně říká failed state, tedy zhroucený stát. Od získání nezávislosti v roce 1991 ztratila Ukrajina kvůli emigraci a klesající porodnosti snad 11 milionů obyvatel. Ovládli ji oligarchové, korupce dosáhla šílených rozměrů a zdálo se, že země i její obyvatelé jsou na prodej. V předvečer války se Ukrajina stala zaslíbenou zemí levného náhradního mateřství.
  Samozřejmě byla Ukrajina ze strany NATO vybavena protitankovými střelami Javelin a od začátku války měla k dispozici americké pozorovací a naváděcí systémy, ale zuřivý odpor země v rozkladu je historicky jedinečný. Nikdo nemohl předpokládat, že Ukrajina najde ve válce důvod k životu a k ospravedlnění vlastní existence.
4. Ekonomická odolnost Ruska. Tvrdilo se nám, že sankce, zejména vyloučení ruských bank z mezibankovního platebního systému SWIFT, srazí zemi na kolena. Kdyby si však naši zvídaví politici a novináři našli čas a přečetli si knihu Davida Teurtrieho Rusko: návrat moci (Russie: le retour de la puissance), která vyšla několik měsíců před válkou, byli bychom této směšné víry ve svou všemocnost ve finanční oblasti ušetřeni. Teurtrie ukazuje, že Rusové se přizpůsobili sankcím z roku 2014 a připravili se na osamostatnění v oblasti informačních technologií a bankovnictví. V této knize popisuje moderní Rusko, na hony vzdálené rigidní neostalinistické autokracii, kterou den co den líčí náš tisk, Rusko schopné velké technické, ekonomické a sociální pružnosti, zkrátka protivníka, kterého je třeba brát vážně.
5. Podlomení jakékoli evropské vůle. Od začátku byla Evropa francouzsko-německým svazkem, který nicméně od krize v letech 2007–2008 získal podobu patriarchálního manželství, v němž Německo vystupovalo jako dominantní manžel, který už neposlouchá, co mu jeho manželka říká. Ale i pod německou hegemonií si Evropa zachovávala určitou míru autonomie. Přes počáteční neochotu na druhé straně Rýna v podobě váhání kancléře Scholze však Evropská unie velmi rychle opustila jakoukoli snahu hájit vlastní zájmy, odřízla se od svého ruského energetického a obchodního partnera a začala se stále přísněji sankcionovat. Německo bez mrknutí oka přijalo sabotáž plynovodů Nord Stream, jež mu částečně zajišťovaly dodávky energie. To byl teroristický čin namířený proti Německu, ale i proti Rusku, který spáchal americký „ochránce“ Německa, jenž se pro tuto příležitost spojil s Norskem, tedy zemí, která nepatří do Evropské unie. Německu se dokonce podařilo zcela ignorovat výsledky vynikajícího šetření této neuvěřitelné události ze strany Seymoura Hershe, jenž obviňuje stát, který se představuje jako nepostradatelný ručitel mezinárodního řádu. Byli jsme však také svědky toho, jak se z mezinárodní scény vypařila Francie Emmanuela Macrona, zatímco Polsko se stalo hlavním agentem Washingtonu v Evropské unii a následovalo v této roli Spojené království, které se kvůli brexitu ocitlo mimo Unii. Na kontinentu tak byla osa Paříž–Berlín nahrazena osou Londýn–Varšava–Kyjev řízenou z Washingtonu. Tento ústup Evropy jako autonomního geopolitického hráče je vpravdě matoucí, uvědomíme-li si, že sotva před dvaceti lety vedl odpor Německa a Francie vůči válce v Iráku ke společným tiskovým konferencím kancléře Schrödera, prezidenta Chiraca a prezidenta Putina.
6. Nástup Velké Británie jako agresivního psa štěkajícího na Rusko a horlivce snažícího se mluvit za celé NATO. Britské ministerstvo obrany se v západním tisku začalo projevovat jako jeden z nejohnivějších komentátorů konfliktu, a to do té míry, že američtí neokonzervativci vedle něj vypadali jen jako celkem vlažní militaristé. Velká Británie chtěla být první, kdo na Ukrajinu pošle rakety dlouhého doletu a těžké tanky.
  Stejně bizarním způsobem se toto válečné štvaní dotklo i Skandinávie, která byla dlouho mírumilovně naladěná a spíše než boji byla nakloněná neutralitě.
7. Severní Evropa vyjadřující se podobně horečnatě jako Britové. Norsko a Dánsko jsou velmi důležitými vojenskými prostředníky Spojených států, přičemž Finsko a Švédsko projevují vstupem do NATO zájem o válku, který, jak uvidíme, předcházel ruské invazi na Ukrajinu.
8. Znepokojení Spojených států, jež postupně narůstalo a oficiálně se objevilo v červnu 2023 v četných zprávách a článcích a jehož původním zdrojem byl Pentagon, z toho, že americký vojenský průmysl je nedostatečný a že světová supervelmoc není schopna zajistit dodávky nábojů nebo čehokoli jiného svému ukrajinskému chráněnci. To je zcela mimořádný jev, uvědomíme-li si, že v předvečer války činil společný hrubý domácí produkt (HDP) Ruska a Běloruska 3,3 % HDP Západu (Spojených států, Kanady, Evropy, Japonska a Koreje). Tato hodnota představuje dvojí problém: Jednak pro ukrajinskou armádu, která válku prohrává kvůli nedostatku materiálních zdrojů, a jednak pro královskou západní vědu – politickou ekonomii – jejíž, troufáme si říct, falešná povaha se tak ukazuje světu. Koncept hrubého domácího produktu je zastaralý a my se nyní musíme zamyslet nad vztahem neoliberální politické ekonomie ke skutečnosti.
9. Ideologická osamělost Západu a jeho nevědomost ohledně vlastní izolace. Lidé na Západě si zvykli diktovat hodnoty, k nimž se musí svět hlásit, a tak poněkud hloupě očekávali, že celá planeta bude sdílet jejich rozhořčení nad Ruskem. Zjistili, že to tak není. Jakmile pominul prvotní šok z války, byla všude vidět stále méně skrývaná podpora Ruska. To, že Čína, kterou Američané měli na seznamu jako svého dalšího protivníka, nebude podporovat NATO, bylo možné očekávat. Je však třeba poznamenat, že komentátoři na obou stranách Atlantiku, zaslepení svým ideologickým narcismem, dokázali více než rok vážně uvažovat o tom, že by Čína nemusela podporovat Rusko. Ještě větším zklamáním bylo odmítnutí Indie postavit se na stranu Západu, bezpochyby proto, že Indie je největší demokracií na světě, a to je pro „liberální demokracie“ poněkud trapné. Veřejnost byla uklidňována tím, že je to z důvodu, že indická vojenská technika pochází z velké části z Ruska. V případě Íránu, který rychle dodal Rusku bezpilotní letouny, komentátoři nedocenili význam tohoto sblížení. Amatérští geopolitici ve sdělovacích prostředcích i jinde, zvyklí házet obě země do jednoho pytle jako zlé síly, zapomněli, jak daleko má jejich spojenectví k samozřejmosti. Historicky měl Írán dva nepřátele: Británii, kterou po pádu britského impéria nahradily Spojené státy, a… Rusko. Tento obrat by měl být varovným signálem rozsahu probíhajících geopolitických otřesů. Turecko, které je členem NATO, podle všeho navazuje stále těsnější vztahy s Putinovým Ruskem, u nichž se dnes v oblasti Černého moře mísí opravdové porozumění se soupeřením. Západ to vykládal pouze tak, že kolegové diktátoři zjevně sdílejí společné aspirace. Ale od doby, kdy byl Erdogan v květnu 2023 demokraticky znovuzvolen, je stále
  obtížnější tuto linii udržet. Ve skutečnosti se zdá, že po roce a půl války celý muslimský svět považuje Rusko spíše za partnera než za protivníka. Je stále jasnější, že Saúdská Arábie a Rusko se v otázce řízení těžby a cen ropy navzájem považují spíše za ekonomické partnery než za ideologické protivníky. Obecněji řečeno, hospodářská dynamika války den ode dne zvyšuje nepřátelství vůči Západu v rozvojovém světě, protože ten trpí sankcemi.
10. Porážka Západu. Takové prohlášení může být překvapující, když válka ještě neskončila. Tato porážka je však jistá, protože Západ se spíše ničí sám, než že by byl napaden Ruskem.
  Rozšiřme si obzory a na chvíli se oprostěme od emocí, které válečné násilí oprávněně vyvolává. Nacházíme se v období dovršené globalizace, a to jak ve významu dosažení maxima globalizace, tak i ve smyslu jejího dokončení. Pokusme se o geopolitický pohled: Ve skutečnosti Rusko není hlavním problémem. Sice má hodně velkou rozlohu, ale počet jeho obyvatel se zmenšuje a nebylo by tak schopno převzít kontrolu nad planetou – a ani po tom netouží. Je to normální mocnost mezi jinými, jejíž vývoj není nikterak záhadný. Žádná ruská krize nemůže narušit globální rovnováhu. To, co ohrožuje rovnováhu planety, je terminální krize Západu, přesněji řečeno krize Spojených států. Její nejzazší vlny narazily na hráz ruského odporu, na klasický konzervativní národní stát.
Ukázka je z autorova úvodu ke knize Porážka Západu.
18. 7. 2025
Konec mezinárodního řádu založeného na pravidlech?

Takzvaný „mezinárodní řád založený na pravidlech“ má za cíl podpořit hegemonii ve světě, což znamená vytěsnění mezinárodního práva. Zatímco mezinárodní právo je založeno na rovné svrchovanosti všech států, mezinárodní řád založený na pravidlech prosazuje hegemonii na principu svrchované nerovnosti.

Důvody pro zrušení mezinárodního řádu založeného na pravidlech

Mezinárodní řád založený na pravidlech je běžně představován jako mezinárodní právo plus mezinárodní právo v oblasti lidských práv, což se jeví jako neškodné a pokrokové. To však s sebou nese zavádění protichůdných zásad a pravidel. Důsledkem je systém zbavený jednotných pravidel, v němž „moc vytváří právo“ („might makes right“). Mezinárodní právo v oblasti lidských práv zavádí soubor pravidel, která mají vyzdvihnout práva jednotlivce, avšak bezpečnost zaměřená na člověka je často v rozporu s bezpečností zaměřenou na stát jako základem mezinárodního práva.

USA jako hegemon si pak mohou vybrat mezi bezpečností zaměřenou na člověka a bezpečností zaměřenou na stát, zatímco protivníci se musí přísně řídit bezpečností zaměřenou na stát kvůli údajnému nedostatku liberálně demokratického kreditu. Například bezpečnost zaměřená na stát jako základ mezinárodního práva trvá na územní celistvosti států, zatímco bezpečnost zaměřená na člověka umožňuje secesi podle zásady sebeurčení. USA tak budou trvat na územní celistvosti ve spojeneckých zemích, jako je Ukrajina, Gruzie nebo Španělsko, a zároveň podporovat sebeurčení v nepřátelských státech, jako je Srbsko, Čína, Rusko a Sýrie. USA mohou zasahovat do vnitřních záležitostí protivníků, aby podpořily liberálně demokratické hodnoty, avšak protivníci USA nemají právo zasahovat do vnitřních záležitostí USA. Pro podporu hegemonistického mezinárodního řádu nemůže existovat rovná svrchovanost všech států.

Budování hegemonistického mezinárodního řádu založeného na pravidlech

Proces budování alternativních zdrojů legitimity pro podporu svrchované nerovnosti začal nezákonnou invazí NATO do Jugoslávie v roce 1999 bez mandátu OSN. Porušení mezinárodního práva bylo ospravedlněno liberálními hodnotami. Dokonce i legitimita Rady bezpečnosti OSN byla zpochybněna tvrzením, že by měla být obcházena, protože veto Ruska a Číny proti humanitárnímu intervencionismu bylo údajně způsobeno jejich nedostatkem liberálně demokratických hodnot.

Snahy o budování alternativních zdrojů moci pokračovaly i v roce 2003, aby se získala legitimita pro nelegální invazi do Iráku. Bývalý velvyslanec USA při NATO Ivo Daalder vyzval k vytvoření „Aliance demokracií“ jako klíčového prvku zahraniční politiky USA.¹ Další podobný návrh navrhoval vytvoření „Koncertu demokracií“, v němž by liberální demokracie mohly jednat v duchu OSN, aniž by byly omezovány právem veta autoritářských států.² Během prezidentských voleb v roce 2008 se republikánský kandidát na prezidenta senátor John McCain vyslovil pro vytvoření „Ligy demokracií“. V prosinci 2021 uspořádaly USA první „Summit pro demokracii“, který měl rozdělit svět na liberální demokracie a proti nim autoritářské státy. Bílý dům zarámoval svrchovanou nerovnost do jazyka demokracie: Vměšování Washingtonu do vnitřních záležitostí jiných států bylo „podporou demokracie“, zatímco udržování svrchovanosti Západu znamenalo obranu demokracie.³ Výše uvedené iniciativy se staly „mezinárodním řádem založeným na pravidlech“. V rámci tohoto imperialistického nastavení by existoval jeden soubor pravidel pro „zahradu“ a jiný soubor pro „džungli“.

Mezinárodní řád založený na pravidlech vytvořil dvoustupňový systém legitimních a nelegitimních států. Paradoxem liberálního internacionalismu je, že liberální demokracie často požadují, aby ovládly mezinárodní instituce a bránily tak demokratické hodnoty před kontrolou většiny. Přesto je trvalý a odolný mezinárodní systém schopný vytvářet společná pravidla nezbytný pro mezinárodní správu a řešení sporů mezi státy.

Mezinárodní právo v souladu s Chartou OSN je založeno na vestfálském principu svrchované rovnosti, neboť „všechny státy jsou si rovny“. Naproti tomu mezinárodní řád založený na pravidlech je hegemonický systém založený na svrchované nerovnosti. Takový systém svrchované nerovnosti se řídí zásadou z knihy George Orwella Farma zvířat, která stanoví, že „všechna zvířata [státy] jsou si rovna, ale některá zvířata [státy] jsou si rovnější než ostatní“. V Kosovu Západ prosazoval sebeurčení jako normativní právo na odtržení, které mělo být upřednostněno před územní celistvostí. V Jižní Osetii a na Krymu Západ trval na tom, že nedotknutelnost územní celistvosti, jak je stanovena v Chartě OSN, musí být upřednostněna před sebeurčením.

Jednotná pravidla nahrazena tribunálem veřejného mínění

Namísto řešení konfliktů pomocí diplomacie a jednotných pravidel je zde pobídka k manipulaci, moralizování a propagandě, protože mezinárodní spory jsou v případě soupeřících principů rozhodovány tribunálem veřejného mínění. Podvody a extrémní vyjadřování se tak staly běžnou záležitostí. V roce 1999 zejména USA a Velká Británie prezentovaly falešná obvinění z válečných zločinů, aby učinily intervencionismus legitimním. Britský premiér Tony Blair sdělil světu, že jugoslávské úřady se „chystají na genocidu v hitlerovském stylu, která se rovná vyhlazování Židů za druhé světové války. Bez nadsázky lze říci, že to, co se děje, je rasová genocida“⁴.

Mezinárodní řád založený na pravidlech nedokáže stanovit společná jednotící pravidla, jak řídit mezinárodní vztahy, což je základní funkce světového řádu. Čína i Rusko odsoudily mezinárodní řád založený na pravidlech jako dvojí systém, který má usnadnit uplatňování dvojích standardů. Náměstek čínského ministra zahraničí Xie Feng tvrdil, že mezinárodní řád založený na pravidlech zavádí „zákon džungle“, pokud je všeobecně uznávané mezinárodní právo nahrazeno unilateralismem.⁵ Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov podobně kritizoval mezinárodní řád založený na pravidlech za to, že vytváří paralelní právní rámec za účelem legitimizace unilateralismu:

„Západ přichází s mnoha formáty, jako je francouzsko-německá aliance pro multilateralismus, Mezinárodní partnerství proti beztrestnosti za použití chemických zbraní, Globální partnerství na ochranu svobody médií, Globální partnerství pro umělou inteligenci, Výzva k akci na posílení dodržování mezinárodního humanitárního práva – všechny tyto iniciativy se zabývají tématy, která jsou již na pořadu jednání OSN a jejích specializovaných agentur. Tato partnerství existují mimo všeobecně uznávané struktury, aby se v úzkém kruhu bez oponentů dohodla na tom, co Západ chce. Poté svá rozhodnutí předkládají OSN a představují je způsobem, který se de facto rovná ultimátu. Pokud OSN nesouhlasí, protože vnucovat cokoli zemím, které nesdílejí stejné ‚hodnoty‘, není nikdy snadné, přistoupí k jednostranným krokům“⁶.

Mezinárodní řád založený na pravidlech se neskládá z žádných konkrétních pravidel, není mezinárodně přijímán a nezajišťuje řád. Mezinárodní řád založený na pravidlech je třeba považovat za neúspěšný pokus vycházející z unipolárního světového řádu, který je třeba odstranit, aby bylo obnoveno mezinárodní právo jako požadavek stability a míru.

[1] I. Daalder and J. Lindsay: „An Alliance of Democracies“, The Washington Post, 23 May 2004.

[2] G.J. Ikenberry and A.M. Slaughter: „Forging a World of Liberty Under Law: U.S. National Security in the 21st Century“, Princeton, The Princeton Project on National Security, 2006.

[3] White House, ‘Summit for Democracy Summary of Proceedings’, The White House, 23 December 2021.

[4] N. Clark: ‘Fools no more’, The Guardian, 19 April 2008.

[5] Global Times, ‘US ‘rules-based intl order’ is ‘law of the jungle‘ to contain others: Chinese vice FM tells US envoy’, Global Times, 26 July 2021.

[6] S. Lavrov: „Foreign Minister Sergey Lavrov’s remarks at the 29th Assembly of the Council on Foreign and Defence Policy (CFDP)“, The Ministry of Foreign Affairs of the Russian Federation, 2 October 2021.

10. 7. 2025
Válka je svatokrádež – přestaňme ji přiživovat

Tímto článkem si připomínáme nedávno zesnulého papeže Františka – připomínáme si ho nejenom jako bojovníka za mír, proti zbytečným výdajům na zbrojení a zejména jako zásadního odpůrce jaderných zbraní, ale také kvůli tomu, že jako jeden z mála světových vůdců trval na tom, že válka na Ukrajině je válkou vyprovokovanou. Text je z knihy „Proti válce – odvaha budovat mír“, která vyšla v našem nakladatelství v roce 2023.

Před rokem jsem se na své apoštolské cestě do ztrýzněného Iráku mohl osobně přesvědčit o katastrofě, kterou způsobila válka, bratrovražedné násilí a terorismus. Viděl jsem rozvalené domy a rozdrásaná srdce, ale rovněž zárodky obrodné naděje. Nikdy by mě tenkrát nenapadlo, že se o rok později stanu svědkem toho, jak válečný konflikt propuká v Evropě.

Od samého počátku svého působení ve funkci římského biskupa jsem hovořil o třetí světové válce a upozorňoval jsem, že ji už zažíváme, byť zatím pouze po kouscích. Tyto kousky se časem čím dál víc rozrůstaly a vzájemně propojovaly…

V současnosti probíhá ve světě spousta válek, které působí obrovskou bolest a vybírají si nevinné oběti, a to zejména mezi dětmi. Kvůli těmto válkám se dávají na útěk milióny lidí, kteří jsou nuceni opustit svou zemi, domov a zničená města, aby si zachránili život.

Jedná se o nespočet pozapomenutých válek, které se čas od času znovu vynoří před naším těkajícím zrakem. Tyto války nám připadaly „vzdálené.“ Dokud válka nyní – skoro nečekaně – nepropukla v naší blízkosti. Ukrajina byla napadena a obsazena. A těmi, na něž tento válečný konflikt těžce doléhá, je bohužel nespočet nevinných civilistů, mnoho žen, dětí i starých lidí; ti všichni jsou nuceni žít v krytech vyhloubených pod zemí, aby se ochránili před bombardováním. Celé rodiny se rozdělily, protože manželé, otcové a dědové zůstali, aby se zapojili do boje, zatímco jejich manželky, matky a babičky se vydaly na dlouhé cesty za nadějí do zahraničí, aby hledaly útočiště v jiných zemích, které je přijímají s velkou srdečností.

Při pohledu na srdceryvné obrazy, které denně vídáme, a při poslechu nářku dětí a žen nelze než volat: „Přestaňte!“ Válka není řešení – válka je šílenství, válka je monstrum, válka je rakovina, která živí sebe sama pohlcováním všeho kolem! Ba co více, válka je svatokrádež, jež hubí to nejcennější na naší zemi – totiž lidský život, nevinnost maličkých, krásu stvoření. Ano, válka je svatokrádež!

Nemohu nevzpomenout, jak se v roce 1962 svatý Jan XXIII. obrátil na tehdejší mocnosti s úpěnlivou prosbou o zamezení další eskalaci konfliktu, který mohl svět uvrhnout do propasti jaderné války. Zapomenout nemohu ani na důraznost, s níž svatý Pavel VI. v roce 1965 na Valném shromáždění Organizace spojených národů řekl: „Už nikdy více válku! Už nikdy více válku!,“ nebo na četné výzvy k míru formulované svatým Janem Pavlem II., který v roce 1991 označil válku za „dobrodružství bez návratu.“

Nyní jsme svědky dalšího barbarství v řadě – a nám bohužel selhává paměť. Kdybychom totiž měli lepší paměť, vzpomněli bychom si na to, co nám vyprávěli naši prarodiče a rodiče, a potřebu míru bychom pociťovali stejnou měrou, jakou si naše plíce žádají kyslík. Válka vše rozvrací, je to čiré šílenství; jediným cílem války je zkáza a právě zkázou se válka sama rozvíjí a rozrůstá. Kdybychom měli lepší paměť, neutráceli bychom desítky, ba stovky miliard dolarů na vyzbrojování, na nákup čím dál sofistikovanějších zbraní, na rozšiřování trhu a posilování obchodu se zbraněmi, které nakonec zabíjejí děti, ženy i starce. Vždyť se podle výpočtů jednoho významného výzkumného centra ve Stockholmu jedná o 1981 miliard dolarů ročně. Přitom právě ve druhém roce pandemie, kdy se naopak veškeré naše úsilí mělo soustředit na celosvětové zdraví a záchranu životů před virem, došlo k dramatickému nárůstu o 2,6 procentních bodů.

Kdybychom měli lepší paměť, věděli bychom, že válku je třeba zastavit v našich srdcích dříve, než se přenese na frontu. Ze srdcí je nutno vykořenit nenávist dříve, než bude pozdě.

A k tomu nám poslouží dialog, vyjednávání, naslouchání, diplomatické schopnosti, kreativita i prozíravá politika, jež dokáže vybudovat nový systém soužití, který by se již nezakládal na zbraních a jejich síle, na zastrašování. Každá válka představuje nejenom selhání politiky, ale také ostudnou kapitulaci před silami zla.

V listopadu 2019 jsem v Hirošimě – městě, které se stalo symbolem druhé světové války a jehož obyvatelé byli spolu s obyvateli Nagasaki zmasakrováni dvěma jadernými bombami – znovu zdůraznil, že využití jaderné energie pro válečné účely je dnes více než kdy jindy zločinem, a to nejen zločinem proti člověku a jeho důstojnosti, nýbrž také proti všem možnostem budoucnosti v našem společném domově. Užití jaderné energie pro válečné účely je amorální a stejně tak je amorální držení jaderných zbraní.

Kdo by si dokázal představit, že se o necelé tři roky později bude nad Evropou vznášet přízrak jaderné války? Krok za krokem tak směřujeme ke katastrofě. Kousek po kousku hrozí, že se svět stane dějištěm jedné jediné Třetí světové války. Směřujeme k ní, jako kdyby byla nevyhnutelná.

Místo toho musíme důrazně opakovat: nikoli, není nevyhnutelná! Nikoli, válka není nevyhnutelná! Jestliže se necháme pohltit monstrem, které představuje válka, jestliže dovolíme, aby toto monstrum vztyčilo hlavu a určovalo naše skutky, pak prohrají všichni – zničíme Boží tvory, dopustíme se svatokrádeže a našim dětem a vnukům připravíme budoucnost prosycenou smrtí.

Na rozhodnutí vést válku se podílejí chamtivost, nesnášenlivost, touha po moci a násilí, a tyto motivy bývají často ospravedlňovány válečnou ideologií, která opomíjí nezměrnou hodnotu lidského života, každého lidského života, i úctu a péči, jež mu náleží.

Při pohledu na výjevy smrti, které k nám přicházejí z Ukrajiny, je těžké doufat. Přesto tu jsou zárodky naděje. Existují miliony lidí, kteří po válce netouží a neospravedlňují ji, nýbrž požadují mír. Existují miliony mladých lidí, kteří nás žádají, abychom udělali vše možné i nemožné pro ukončení války, všech válek. Právě s myslí upřenou na ně, mladé lidi a děti, musíme společně zopakovat: již nikdy více válku. A společně se zavázat k budování světa, který bude mírumilovnější, protože bude spravedlivější. Vítězem se v něm stane mír, nikoliv válečné šílenství; spravedlnost, nikoliv válečné příkoří; vzájemné odpuštění, nikoliv nenávist, která rozděluje a nutí nás spatřovat nepřítele v tom druhém, kdo je jiný než my. Rád bych zde citoval jednoho italského pastýře duší, ctihodného dona Tonina Bella, biskupa apulijské diecéze v Molfetta-Ruvo-Giovinazzo-Terlizzi, neúnavného hlasatele míru, který s oblibou opakoval, že konflikty a všechny války „povstávají z toho, že se rozplývají rysy tváří“. Jakmile tomu druhému vyretušujeme tvář, můžeme dát zaznít hřmotu zbraní. Jakmile však máme toho druhého – jeho tvář i jeho bolest – na očích, nedovolí nám to použít násilí k potupení jeho důstojnosti.

V encyklice Fratelli tutti jsem navrhl, aby se peníze, jež jsou vynakládány na zbrojení a další vojenské výdaje, použily na založení světového fondu. Jeho úkolem by bylo konečně vymýtit hlad a podpořit rozvoj nejchudších zemí, aby jejich obyvatelé nemuseli vyhledávat násilná či klamavá řešení a kvůli důstojnějšímu životu nebyli nuceni opouštět své země.

Znovu předkládám tento návrh dnes, a to především dnes. Protože válku je nutno ukončit, všechny války je nutno ukončit – a války skončí pouze tehdy, pokud je my přestaneme „přiživovat“.

Z Vatikánu, 29. března 2022

10. 7. 2025
Realistické varování

Doslov ke knize Glenna Diesena: Válka na Ukrajině a eurasijský světový řád

Válce na Ukrajině se dalo snadno zabránit, kdyby se dodržovaly vestfálské zásady. Západ však odmítl nevměšování a princip mocenské rovnováhy tím, že v roce 2014 podpořil státní převrat s cílem rozšířit NATO. Ústavní převrat podpořila menšina Ukrajinců a jen malá menšina si přála rozšíření NATO. Jak se ukazuje na základě četných důkazů, Západ věděl, že přeměna Ukrajiny z mostu mezi Ruskem a Západem na baštu proti Rusku pravděpodobně vyvolá občanskou válku a ruský vpád…

Norský profesor Glenn Diesen předkládá svojí knihou Válka na Ukrajině a eurasijský světový řád fakticky podložený pohled na válku na Ukrajině, který je v příkrém rozporu se vším, co dnes o této válce tvrdí většina západních politiků, úředníků, vojáků, aktivistů a jim poplatných médií. Válka nevypukla nevyprovokovanou ruskou agresí vycházející z Putinovy touhy obnovit Sovětský svaz a vládu nad střední Evropou. Diesen přesvědčivě dokládá, že válku vyprovokovala agresivní politika USA. Washington se dlouhodobě snaží oslabit jakoukoliv mocnost, kterou považuje za hrozbu své globální nadvládě.
Ačkoliv si Američané byli dobře vědomi toho, že Rusko považuje americkou expanzi ve východní Evropě za ohrožení, odmítali se s Ruskem o těchto otázkách bavit a posouvali svoji zónu vlivu až na ruské hranice. Přitom sami jsou připraveni prosazovat válkou své bezpečností zájmy tisíce kilometrů od vlastních hranic. Když Rusové opakovaně varovali, že nepřipustí, aby Američané převzali kontrolu nad Ukrajinou, Američané a jejich spojenci reagovali obviňováním Ruska z imperialistických choutek a mluvili o nutnosti respektovat touhy ukrajinského lidu. To, jak jim samým leží tyto touhy na srdci, předvedli v únoru 2014. Pomáhali svrhnout demokraticky zvoleného prezidenta Janukovyče, který se odvážil dát přednost Moskvě před Bruselem a Washingtonem, aby následně nastolili postmajdanskou vládu západních loutek. Ty už vyjadřovaly přesně ty touhy, jež se Američanům hodily.
Rusové tehdy reagují: zabírají Krym, kde mají vojenské základny zajišťující ruskou přítomnost v Černém moři, a podporují ruskojazyčné povstalce na východě země. Tito přívrženci svrženého prezidenta Janukovyče povstali proto, že jedním z prvních kroků kyjevské vlády byl zákaz ruštiny a diskriminace ruskojazyčných občanů. Kyjev se pokouší východ odříznout od zdrojů a zahajuje „protiteroristickou“ operaci, která si v průběhu let vyžádá 14 tisíc obětí; Rusko posílá zbraně, munici a poradce, ale přímo se vojensky neangažuje. Především Putin odmítá podpořit snahu povstalců o odtržení od Ukrajiny a upřednostňuje její federalizaci.

Na místě potom nejsou otázky, proč Rusko k invazi přistoupilo, nýbrž proč to udělalo tak pozdě a proč bylo zpočátku ve svém postupu tak umírněné. Z Diesenova výkladu vyplývá, že Putin věřil v možnost dohody a že termín „zvláštní vojenská operace“ neměl pouze maskovat vojenské obsazení Ukrajiny, nýbrž vystihoval podstatu věci. Tou bylo vynutit si ukrajinskou neutralitu, stvrdit příslušnost Krymu k Rusku a ochránit postavení ruskojazyčných Ukrajinců. Proto ruská vojenská operace nezahrnovala ochromující útoky na civilní infrastrukturu a minimalizovala ztráty ukrajinských civilistů. Stačí ji srovnat s americkým útokem na Bagdád před dvaceti lety či s izraelskými masakry v Gaze.
Diesen připomíná, že ještě po zahájení operace se chtěli dohodnout i samotní Ukrajinci. Prezident Zelenský byl připraven jednat o neutralitě a několik jednání se odehrálo za tureckého a izraelského zprostředkování. Zprostředkovatelé potvrzují, že dohoda mezi Rusy a Ukrajinci byla na spadnutí. Proč k ní nedošlo? Odmítli ji Američané a Briti. Válku si přáli, neboť očekávali, že zavlečením Ruska do dlouhé války ho politicky oslabí, ekonomicky vyčerpají a mezinárodně izolují. O samotnou Ukrajinu jim šlo až na posledním místě, pokud vůbec. Dnes je zřejmé, že žádný z těchto cílů se uskutečnit nepodařilo. Putinův režim je silnější než dříve, ruské ekonomice se daří a izolovat Rusko se podařilo pouze ve vztahu k Evropě, což poškodilo více Evropu než Rusko, zatímco pro globální jih zůstává Rusko respektovaným a vyhledávaným partnerem. Globální jih nestojí o porážku Ruska, která by v jeho perspektivě pouze posílila aroganci a agresivitu Západu. A Ukrajina? Je zničená a účet bude platit Evropa.

*

Jedná se o všeobecně známá fakta, nicméně oficiální propaganda je natolik potlačuje, že jejich samotné shrnutí představuje čin záslužný a doufejme, že stále ještě nikoliv trestný. Diesenova kniha však nabízí více. Mimo jiné nám umožňuje lépe pochopit charakter kyjevského režimu včetně zdánlivého paradoxu: Zelenský, který se stal prezidentem se slibem míru a dohody s Ruskem, dovedl zemi do války a je oslavován americkými jestřáby nadšenými, že válka za americké zájmy se vede za ukrajinské životy.

Diesen vysvětluje, jak moc jsou nejvyšší politici jako Zelenský závislí na extrémistických či dokonce neo-nacistických skupinách a milicích. Tyto živly jistě nepředstavují většinu ukrajinské veřejnosti, a pokud náhodou kandidují, dosahují jednotek procent. To však není měřítkem jejich vlivu. Právě tito násilníci uskutečnili majdanský převrat, mimo jiné střelbou do prozápadních demonstrantů, aby z jejich smrti vzápětí obvinili Janukovyče. Diesen uvádí, že v roce 2020 tvořily polovojenské milice asi 40 % všech ukrajinských ozbrojených sil, že byly prošpikovány extrémisty a vyzbrojovány a cvičeny západními mocnostmi. Když se Zelenský pokoušel získat nad nimi kontrolu, neuspěl a byl nucen se jim přizpůsobit, neboť v jejich ozbrojených rukách se nachází reálná moc. K paradoxům ukrajinských poměrů patří i to, že neonacistický prapor Azov i Zelenský měli téhož sponzora – židovského oligarchu Igora Kolomojského.

Podstatnější je však západní podpora ukrajinským extrémistům a neonacistům. Diesen připomíná, že státy NATO mají poměrně hlubokou tradici podpory extrémistických a teroristických skupin. Dnes to vidíme především na podpoře islamistickým teroristům v boji proti režimům, které Američanům překážejí, jako například v Afghánistánu, Rusku, Sýrii, Íránu či v Kaddáfího Libyi. Nicméně po celou studenou válku fungoval v rámci NATO přísně utajovaný projekt Gladio, který organizoval v řadě západoevropských států pravicově extrémistické skupiny jakožto záložní partyzánské armády pro případ sovětské okupace. Některé z nich se čas od času vymkly kontrole a podnikaly teroristické útoky proti nic netušícím Západoevropanům.

Že nacisté či neonacisté mohou být užitečnými a motivovanými spojenci proti Rusku, se v NATO ví už od jeho vzniku. Nicméně nikde v Evropě se těmto skupinám nikdy nedostávalo takového veřejného uznání jako na dnešní Ukrajině. Z hlediska Západu představují užitečnou pátou kolonu, kterou mohou západní zpravodajské služby mobilizovat jak proti Rusku, tak i proti ukrajinským politikům, kteří by se chtěli s Ruskem dohodnout, jako svého času Zelenský. Na druhou stranu ani sám Západ je nedokáže zcela kontrolovat a podobně jako v případě islámských fundamentalistů zde vytváří monstra, která se v určitý okamžik mohou proti němu obrátit.
*

Diesen tyto události včleňuje do širšího historického kontextu, jímž je přechod od americké liberální hegemonie k multipolárnímu uspořádání světa. Úvodní kapitoly proto věnuje pojmu mezinárodní řád a ukazuje, jak se napříč staletími proměňoval. Vychází přitom ze školy politického realismu, která za hlavní znak mezinárodního řádu považuje rozložení moci. Moc může být rozptýlena mezi řadu hráčů, jako ve starověkém Řecku mezi Athénami, Spartou, Korintem, Thébami a dalšími, nebo naopak soustředěna v rukách jednoho z nich, jako tomu bylo v Římském impériu. Každý model má své výhody a nevýhody a v průběhu staletí se střídají. Dnes zažíváme přechod od centralizovaného systému americké hegemonie k systému, v němž bude více mocenských center, vedle USA také například Čína, Indie, Rusko či Brazílie, a kterému se říká multipolarita.

Válka na Ukrajině se dnes odehrává na pozadí amerického odporu vůči ztrátě výsadního postavení hegemona a snahy oslabit hlavní hráče nastupující multipolarity. Tento odpor není v historii ničím výjimečným, máme jen málo příkladů, kdy se velmoc dobrovolně vzdává výsadního postavení, jako to učinil Gorbačovův Sovětský svaz, když na přelomu osmdesátých a devadesátých let uvěřil v možnost velmocenské dohody s USA. Diesen připomíná, že Velká Británie a po ní USA se ve vztahu k Evropě a Asii důsledně držely mocenské logiky, která jim velela podkopávat potenciálního konkurenta tím, že podporovaly jeho nepřítele. V posledních dvou stoletích se to projevovalo rozehráváním Ruska proti Německu a později Číny proti Rusku. Devadesátá léta byla výjimečná tím, že USA dosáhly takové převahy, že všechny tyto státy se staly satelity životně závislými na vztazích s USA. Většina realistů by vysvětlila, že takový stav může být pouze dočasný, neboť hegemonie nutně vede k arogantní přezíravosti vůči bezpečnostním zájmům ostatních, což plodí odpor vůči hegemonovi.

Diesen na historických příkladech toto mocenské jednání dokládá. Ukazuje, jak Velká Británie po celé devatenácté století bojovala proti mocenské expanzi ruské říše, ale i jak ještě ve dvacátých minulého století nevylučovala válku s nastupujícím hegemonem USA či jak již na jaře 1945 uvažovala o nasazení zajatých nacistů ve válce proti SSSR. Po roce 1945 však tuto roli přebírají USA, když zahajují politiku zadržování komunismu. K méně známým kapitolám, které autor připomíná, patří také americké veto mírové smlouvy mezi SSSR a Japonskem v padesátých letech. Poté, co v devadesátých letech Gorbačov a Jelcin uvěří slibům Spojených států o plnoprávném partnerství, se arogantně prohlásí za vítěze studené války a dělají vše proto, aby Rusko geopoliticky oslabily, vyloučily z Evropy a upevnily své postavení světového hegemona.
Tímto způsobem USA nepřistupují pouze ke svým rivalům, jednají tak i se svými vazaly. Poznali to Němci, když přišli o plynovod Nordstream, pocítil to i Tchaj-wan. Diesen uvádí, že ministr obrany tohoto amerického chráněnce varoval před americkým útokem na svůj strategický průmysl, neboť ve Washingtonu uvažují o zničení největšího tchajwanského výrobce čipů TSMC, aby jeho továrny na výrobu polovodičů nepřebrala Čína.

Vzhledem k šíři historického záběru se do Diesenova výkladu občas vkrádají až přílišná zjednodušení a nepřesnosti. Středověká Svatá říše římská neměla co do mocenského uspořádání téměř nic společného se starověkým Římským impériem. Nejenže byla moc rozdělena mezi císařem a papežem, ale větší část Evropy tvořila samostatná království, která císaře neuznávala. Samostatný problém představuje mocenská rovnováha, formálně je zakotvena až mírem utrechtským, nikoliv vestfálským a Thomas Hobbes nepatří k jejím teoretikům. Autor rovněž pomíjí, že mocenská rovnováha může dobře fungovat i v podmínkách bipolarity, neboť mocenské vyvažování se nemusí opírat pouze o flexibilní alianční politiku, nýbrž i o mobilizaci vnitřních zdrojů, což podle neorealistů svědčí stabilitě. Nicméně to jsou jen drobnosti, které nezneplatňují Diesenovy argumenty.

Závažnější námitka může být vznesena k optimismu, s nímž Diesen vyhlíží multipolární svět a který shrnuje názvem jedné z kapitol: Od unipolárních konfliktů k multipolárnímu míru. Čtenář může na tomto základě dojít k závěru, že multipolarita a mocenská rovnováha představují uspokojivé řešení otázky po optimálním rozložení moci v mezinárodním systému. Tento závěr se navíc nabízí ve světle výstřelků amerického imperialismu, které autor přesvědčivě dokládá. O nesnesitelnosti upadající americké hegemonie není sporu.

To však neznamená, že multipolarita zaručuje mír. V dějinách často ústila do vyhlazovacích válek, které účastníky přiměly hledat alternativu. Řecká města byla ve vzájemných konfliktech naprosto nemilosrdná. O řecké zkušenosti lze jistě s Diesenem říci: „Blahodárná spolupráce a soupeření mezi různými řeckými městskými státy byly zdrojem rozmanitosti myšlenek a vitality, které pozvedly řeckou civilizaci.“ Pokud však k tomu nedodáme nic o ničení, vyhlazování a zotročování, která toto soupeření doprovázela, uniká nám podstatná skutečnost. Rovněž je třeba podtrhnout, že novověká evropská mocenská rovnováha končí jatkami dvou světových válek. Období multipolárního míru jistě může nastat, ale není to automatické a půjde jako vždy o mír dočasný. To, že se dnes Čína, Rusko, Indie a další chovají ve stínu americké hegemonie poměrně zodpovědně, jak uvádí Diesen, neznamená, že totéž od nich můžeme očekávat i do budoucna.
Neměli bychom skrývat tragický charakter otázky po ideálním mocenském uspořádání – žádné není. To nám však nebrání promýšlet mechanismy, které budou tuto tragičnost zmírňovat a zamezovat destruktivním dopadům nakládání s mocí na lidstvo. Tento úkol před námi stojí jak za hegemonie, tak i v multipolaritě.

*

Složitost nastavení stabilního a spravedlivého řádu souvisí také s tím, že mezinárodní řád není definován pouze rozložením moci. Charakterizují ho také ekonomické vztahy a normy, které jeho hlavní účastníci sdílejí. Americkou hegemonii doprovází ekonomika globalizovaného kapitalismu a normy progresivistického liberalismu. Těchto otázek se Diesen dotýká spíše letmo.
Podstatu normativního problému však vystihuje přesně. Kritizuje univerzalismus, s nímž Američané prohlašují své vlastní liberálně progresivistické normy za všeobecně závazné. Jak autor poznamenává, Američané nahrazují diplomacii socializací. Zatímco diplomacie předpokládá rovnoprávnou dohodu, socializace znamená přijetí amerických norem bez možnosti o nich diskutovat, či je dokonce měnit.

Americký univerzalismus je od počátku zatížen obrovským pokrytectvím a v poslední době navíc degeneruje. Pokrytectví spočívá v tom, že vznešenými ideály zastírá mocenskou povahu amerického jednání, což také objasňuje neustálou potřebu propagandy, která je proto v americké demokracii silnější než v autoritářských režimech. Ke slušným propagandistickým výkonům patří výrok Trumpova ministra zahraničí Pompea o plynovodu Nordstream: „Uděláme vše, co bude v našich silách, abychom zajistili, že tento plynovod nebude ohrožovat Evropu.“ Vskutku dojemná péče o evropskou bezpečnost ze strany Washingtonu! Když pak Američané či jejich spojenci tento plynovod zničí, ze sabotáže bezostyšně obviní Moskvu.
Degeneraci vládnoucího univerzalismu pozorujeme na tom, že namísto slibovaného věčného míru se dostáváme do věčných válek ve jménu míru, demokracie a lidských práv. Jak autor píše: „Demokracie a lidská práva paradoxně přestaly být hodnotami, které by sloužily ke kritice a omezování moci; místo toho se využívaly za účelem použití moci.“ Úpadek západního univerzalismu pak skvěle vystihuje citát maďarského premiéra Orbána: „Dnešní západní hodnoty znamenají tři věci: migraci, LGBTQ a válku.“

Diesen upozorňuje na konzervativní politické proudy na Západě, pro něž se tato ideologie stává nepřijatelnou a kterým se proto současné Rusko jeví jako ideologický spojenec. Nicméně tento fakt by si zasloužil hlubšího rozboru. Asi by bylo na místě odlišit respekt k Putinovým mocenským výkonům, jimiž pozvedl Rusko z oligarchizace a liberálního marasmu, a tomu, jak dnes dokáže čelit americké rozpínavosti, od obdivu Putina coby nositele konzervativních hodnot. Tento obdiv většinou pochází z nedorozumění, neboť Putinův režim postrádá jasné ideologické směřování a praktické nakládání s mocí je natolik ruské, že jeho západní obdivovatelé by své iluze rychle ztratili, pokud by s ním byli přímo konfrontováni. Zůstává pak otázka normativního zakotvení nastupující multipolarity. Jistě se nemůže jednat o silný univerzalismus jako ten, který dnes protlačují USA, ale určitá univerzální shoda je nezbytná. Řecká multipolarita fungovala v rámci jednoho jazyka a kultury, novověká evropská multipolarita vycházela z křesťanství. Oč se bude opírat nový řád, zatím nevíme.
Také není jasné, jak budou v multipolaritě uspořádány ekonomické vztahy. Diesen vysvětluje, jak se myšlenka globálního volného obchodu stala nástrojem nejprve britské a později americké hegemonie. Na této koncepci stojí i dnešní globalizovaný kapitalismus, který zajišťuje výjimečné zisky západním korporacím, ale který také umožnil Číně jako hlavnímu americkému rivalovi raketový vzestup.

Globalizovaný kapitalismus je svojí podstatou přísně hierarchický. Tuto hierarchii vystihuje autorem citovaný závěr anglického politického ekonoma Davida Ricarda, který před dvěma sty lety volný obchod obhajoval s tím, že „víno se bude vyrábět ve Francii a Portugalsku, obilí se bude pěstovat v Americe a Polsku a železářské a jiné zboží se bude vyrábět v Anglii“. Tento princip neříká jen to, že se každá země specializuje na to, co jí jde relativně nejlépe, nýbrž také vytváří hierarchii, v níž nejvýnosnější aktivity jsou soustředěny v nejvyspělejších zemích, zatímco méně vyspělé paběrkují. Na podobné hierarchii stojí současné neokoloniální vykořisťování části globálního jihu, z něhož profitují korporace americké, evropské ale i čínské a další.
Nelze autorovi vyčítat, že se nezabývá budoucností globalizovaného kapitalismu, což přesahuje válku na Ukrajině. Ale k úvaze o příštím mezinárodním řádu tato otázka nutně patří. Současný globalizovaný kapitalismus se svými hierarchiemi je plodem americké hegemonie a vůbec není zřejmé, že by byl slučitelný s multipolaritou. Spíše si lze představit změnu hegemona při zachování systému, například Čínu střídající USA podobně jako svého času Američané vystřídali Brity, než udržení jednotného ekonomického systému v soutěži několika mocenských center. Současně má však dnes řada ekonomických aktivit na rozdíl od minulosti zcela přirozeně globální záběr. Řešení tohoto rozporu bude rozhodujícím způsobem utvářet nastupující mezinárodní řád.

*

Diesenova kniha je výjimečná jak svým shrnutím války na Ukrajině, tak i jejím zasazením do širší souvislosti změny světového řádu. Autor racionálně vyhodnocuje fakta, která jsou dnes propagandisty zamlčována a cenzory stíhána. Diesen nutně rozzlobí i české hlídače veřejné debaty. Čtenáři však dává možnost zahlédnout pravou tvář mezinárodní politiky i konfliktu v našem sousedství, který tak neblaze dopadá na naše životy. Jeho text je také výzvou Evropanům, aby si uvědomili, že pokud budou jejich vlády pokračovat v nastoupené zahraniční politice, řítí se do katastrofy.

prof. Petr Drulák

10. 7. 2025
Krátká kapitola o dlouhém příběhu západního nihilismu

Doslov ke knize Emmanuella Todda Porážka Západu

Rozšiřme si obzory a na chvíli se oprostěme od emocí, které válečné násilí oprávněně vyvolává. Nacházíme se v období dovršené globalizace, a to jak ve významu dosažení maxima globalizace, tak i ve smyslu jejího dokončení. Pokusme se o geopolitický pohled: Ve skutečnosti Rusko není hlavním problémem. Sice má hodně velkou rozlohu, ale počet jeho obyvatel se zmenšuje a nebylo by tak schopno převzít kontrolu nad planetou – a ani po tom netouží. Je to normální mocnost mezi jinými, jejíž vývoj není nikterak záhadný. Žádná ruská krize nemůže narušit globální rovnováhu. To, co ohrožuje rovnováhu planety, je terminální krize Západu, přesněji řečeno krize Spojených států. Její nejzazší vlny narazily na hráz ruského odporu, na klasický konzervativní národní stát…

S blížícím se koncem války na Ukrajině se rozpadá pletivo lží, jímž celý konflikt obepletly vlády států politického Západu, jejich média a jejich analytici. S odchodem Bidenovy administrativy, která se o vyprovokování konfliktu zasloužila více než kdokoliv jiný, se od jejího čelného představitele dozvídáme, že navzdory tomu, co tvrdila celá léta oficiální propaganda, Spojené státy ve skutečnosti nepředpokládaly, že by Ukrajina mohla zvítězit, ale že válka sloužila oslabování Ruska.

Spočítali si tito stratégové, co po takovém oslabování Ruska z Ukrajiny zůstane? Buď představitel mluví pravdu, čímž se přiznává ke zločinnému cynismu, nebo lže, aby zakryl iluze, s nimiž byla tato válka rozpoutána. Za propagandou se skrýval buď zločinec, nebo hlupák.

Záslužnou práci při demontáži západní propagandy odvedli realističtí analytici mezinárodních vztahů. V jejich řadách je nezpochybnitelnou autoritou profesor Chicagské univerzity John Mearsheimer, český čtenář má možnost seznámit se s věrohodnou analýzou v knize norského profesora Glenna Diesena Válka na Ukrajině a eurasijský světový řád. Realisté mimo jiné vysvětlují, že zahájení ruské vojenské operace na Ukrajině v únoru 2022 není nepochopitelným aktem šíleného diktátora. Ačkoliv se jedná o krok právně či morálně problematický, je motivován strategickou racionalitou, neboť odpovídá na americkou expanzi do oblasti ruských životních zájmů.
Realisté nám sice umožňují pochopit ruské jednání, ale nedávají žádnou uspokojivou odpověď ohledně motivů druhé strany. Proč se politický Západ a jeho ukrajinští chráněnci vůbec do něčeho takového pustili? Proč byli ochotni ve válce pokračovat i za cenu zničení země, o níž tvrdili, že ji chrání? Při racionálním
pohledu na mezinárodní politiku není záhadou jednání ruské, nýbrž západní.

Realisté se nemýlí, když ve snaze o vysvětlení odkáží na sebeklam, který si Západ vytvořil o světě a své roli v něm. Nicméně takové vysvětlení postrádá hloubku, neboť nutně vede k otázce, co se to tedy se Západem děje. Jak je možné, že země, které se oprávněně považují za kolébku vědy, racionality a efektivnosti a které ovládly svět a staly se vzorem ostatním, se ve 21. století propadají do zničujícího sebeklamu?

Taková otázka přesahuje analýzu mezinárodní politiky. Vyžaduje hlubší vhled do nitra západních společností. Francouzský demograf a antropolog Emmanuel Todd patří v tomto ohledu k nejpovolanějším. Už padesát let přispívá do francouzské intelektuální debaty provokativními tezemi, které vysvětlují politické dění demografickými charakteristikami.
V polovině sedmdesátých let publikuje svoji první esej, v níž předvídá pád Sovětského svazu. Opírá se mimo jiné o zvrat poválečného klesajícího trendu kojenecké úmrtnosti, k němuž tam dochází počátkem sedmdesátých let. Podle Todda je mírný nárůst kojenecké úmrtnosti znakem toho, že společnost přestává fungovat a začíná se rozkládat. Ačkoliv tento zvrat nebyl nijak dramatický a úmrtnost se od poloviny sedmdesátých let stabilizovala, soubor Toddem zvolených ukazatelů naznačoval, že sovětský systém skutečně čelí těžkým vnitřním problémům. Ale jak si ukážeme níže, dnes autor vidí příčinu pádu SSSR jinde.
V roce 2002 Todd předvídá rozklad amerického impéria během první poloviny 21. století. Přičítá ho narůstajícím společenským, zejména etnickým nerovnostem. I když je nerovnost vlastní vládnoucí americké kultuře protestantismu, americká elita se ji během studené války pokoušela zmenšit, aby Spojené státy obstály v soutěži se Sovětským svazem. Po jeho pádu došla k závěru, že nárůst nerovnosti není problém, s důsledky, které však nedokáže dohlédnout. Za další faktor rozkladu Todd považuje trvalý deficit americké obchodní bilance. Chápe ho jako určitou formu tributu, který zbytek světa dodává Američanům, neboť USA spotřebují více, než vyprodukují. Američané ztrácejí schopnost produkovat a deficit hradí měnou, která se opírá pouze o jejich imperiální postavení.

Todd svým rozborem sovětského i amerického impéria dokáže naštvat strážce ideologických dogmat zprava i zleva. Platí to i pro další teze, které rozvíjí. Národní konzervativci nepřijali Toddovu kritiku demonstrací na podporu satirického časopisu Charlie Hebdo poté, co jeho redakci zmasakrovali islamističtí teroristé. Feministkám vadí, že zpochybňuje to, že by západní společnost byla patriarchální. Zastánci války na Ukrajině se pak nedokážou smířit s tím, že ohledně války dává za pravdu Rusku a současně poukazuje na rozklad Západu.

Právě západní nihilismus je Toddovou odpovědí na otázku, proč muselo dojít k ukrajinské tragédii. Podstatou jeho argumentu však nikdy není samotná kontroverzní teze, nýbrž originální vědecký přístup.

Todd ve svých pracích vychází z rozboru rodinných struktur v dlouhém období. Rozpracovává jejich bohatou typologii, kterou pak přenáší na mapu, aby různými typy rodiny definoval klíčové sociální a politické charakteristiky různých regionů světa. Přitom se opírá o dvě základní kritéria, jimiž jsou vztahy rodičů s rodinami dětí (žijí rodiny dětí s rodiči?) a vztahy mezi sourozenci (jsou si v otázkách dědictví rovni?). Ty dále rozvíjí zohledněním míry
endogamie (jsou podporovány sňatky mezi příbuznými?) a vztahu mezi manžely (usazuje se rodina v místě muže, ženy, nebo to nehraje roli?).

Na tomto základě Todd rozlišuje čtyři základní typy evropských rodin: jádrovou ve dvou podobách (absolutní či rovná), rodovou a pospolitou. Absolutní jádrová rodina sestává pouze z rodičů a nezletilých dětí, přičemž děti nemají rovné postavení (hlavním dědicem bývá prvorozený syn). Rovná jádrová rodina se rovněž skládá jen z rodičů a nezletilých dětí, ale děti mají rovné postavení. V rodové rodině žijí společně rodiče a rodina prvorozeného syna, který je dědicem. V pospolité rodině pak žijí rodiče pospolu s rodinami svých synů.

Tyto čtyři typy rodin pokrývají evropské obyvatelstvo. V Anglii a Spojených státech byla dominantní rodina jádrová absolutní, na severu Francie je významně zastoupena rodina jádrová rovná a na jihu rodová, která je jinak typická pro Německo a střední Evropu. Rusko charakterizuje rodina pospolitá. Všechny typy evropských rodin spojuje to, že jsou exogamní, na rozdíl od endogamních rodin v islámských a afrických zemích, kde jsou běžné sňatky mezi příbuznými i z druhého kolene.

Z rodiny Todd odvozuje další společenské a politické charakteristiky. Jádrovou rodinu spojuje s tíhnutím ke svobodě, rodinu rodovou a pospolitou s respektem k hierarchii a autoritě. Naopak pospolitou a jádrovou rovnou rodinu spojuje ideál společenské rovnosti, zatímco jádrová absolutní a rodová struktura nerovnost buď tolerují, nebo přímo vyžadují. Odkazem na strukturu rodiny pak vysvětluje vznik liberální demokracie v Anglii a Francii (svoboda), komunismu v Rusku (autorita s rovností), nacismu v Německu (autorita s nerovností), univerzálních lidských práv ve Francii (svoboda s rovností) či toleranci k rasovým a ekonomickým nerovnostem ve Spojených státech (svoboda s nerovností).

Rodina Toddovi slouží jako královská proměnná, jež vysvětluje ty nejdůležitější politické a sociální procesy. Její rozklad je i rozkladem západní společnosti.

Nicméně tento rozklad je dlouhodobý, počítá se na staletí. Toddův zájem o vývoj struktur v dlouhém období se potkává a doplňuje s pohledy podobně laděných historiků; k jeho mentorům patří Emmanuel Le Roy Ladurie, představitel třetí generace slavné historiografické školy Les Annales. Ale k vysvětlení konkrétních historických událostí je třeba dalších charakteristik, které se budou lišit podle místa a času a které s vývojem rodiny mohou, ale také nemusejí souviset.

Proto Todd rozebírá západní nihilismus na základě dvou dalších významných proměnných: náboženství a stavu střední třídy. Z náboženství společnost čerpá svoji základní morální orientaci. V okamžiku, kdy se lidé od náboženství odvracejí, začínají tuto orientaci ztrácet. Todd rozlišuje dvě fáze náboženského úpadku: Nejprve se společnost k náboženství hlásí už jen vnějškově, bez vnitřního přesvědčení, pak tuto fázi „zombie“ střídá nihilistická fáze „nula“, v níž jsou odbourány už i vnější znaky náboženské orientace, společnost ztrácí schopnost chápat svět a upadá do násilí.

Todd se věnuje především různým větvím křesťanství – katolictví, pravoslaví a protestantským církvím. Do určité míry chápe toto dělení jako výsledek působení odlišných rodinných struktur v různých částech Evropy, současně však různá vyznání pojímá jako samostatně působící síly formující společnost. Například americký protestantismus charakterizuje vírou v predestinaci, která lidstvo rozděluje na předem vyvolené a předem zavržené, čímž umožňuje ospravedlnit propastné společenské nerovnosti způsobem, který je v katolických a pravoslavných společnostech těžko představitelný.

Nicméně protestantismu připisuje klíčovou historickou úlohu zdroje modernity. A to nikoliv z důvodů teologických, které považuje za rozhodující Max Weber, nýbrž proto, že protestantství vedlo věřící ke gramotnosti za tím účelem, aby si mohli sami číst Bibli. Gramotnost jednak vede k růstu kvalifikovanosti pracovní síly a od určité míry (podle Todda pokud podíl gramotných přesáhne 50 %) vytváří tlak na demokratizaci.

Zatímco náboženství působí srovnatelně s rodinnými strukturami, skrytě a v dlouhém období v řádu staletí, stav střední třídy je bezprostřednější a uchopitelný v řádu desetiletí. Význam střední třídy se neomezuje na zprostředkování spojení mezi elitou a masami. Národní stát podle Todda stojí a padá se střední třídou. Městská střední třída se svojí pestrostí a vzdělaností představuje substrát, z něhož žije jak národ, tak i stát se svými institucemi. Vzestup střední třídy vytváří podmínky pro vzestup státu a národa a její úpadek nutně vede i k jejich úpadku.

Důležité jsou rovněž důsledky rostoucí vzdělanosti střední třídy. Pokud vysokoškolské vzdělání, o něž se střední třída opírá více než ostatní, přesáhne určitou míru (podle Todda mezi 20 a 25 % v dané generaci), společnost začne přehodnocovat své směřování. Střední třída ztrácí svoji výlučnost oproti mase a vzdělaná masa se obrací proti společnosti, z níž vzešla.
Západ takové přehodnocení zažil ve druhé polovině šedesátých let, s vrcholem ve slavném roce 1968, a Sovětský svaz o dvacet let později s Gorbačovem. V tomto světle Todd reviduje svoji předchozí hypotézu o souvislosti mezi kojeneckou úmrtností a rozkladem SSSR. Za příčinu jeho pádu považuje právě obrat vzdělaných vrstev sovětské společnosti.

Mimo to se Todd v předložené analýze nevzdává řady dílčích kvantitativních ukazatelů měřících konkrétní projevy nihilismu, jako jsou například porodnost, kojenecká úmrtnost, počet vražd a sebevražd, volební účast, ekonomická nerovnost a ekonomická výkonnost.

Co nám tato perspektiva říká o konfliktu na Ukrajině a jeho hlavních hráčích? Todd nejprve vysvětluje, proč je Rusko stabilnější a odolnější, než očekávali západní analytici. Předpovídali Putinovu režimu krach, jakmile se dostane pod tlak sankcí a zbrojních dodávek Ukrajině.

Todd připomíná nesporné úspěchy Putinova režimu po úpadku devadesátých let, které se na Západě zamlčují. Patří k nim radikální snížení sebevražd, vražd, úmrtí na alkoholismus a především kojenecké úmrtnosti, která z 1,9 % v roce 2000 klesla na 0,44 % v roce 2020 (což je nižší hodnota než v USA). Upozorňuje i na jeho často opomíjené liberální prvky: tržní ekonomika, svobodné cestování, absence antisemitismu.
Rusko se ekonomicky nezhroutilo, neboť sankce využily ruské firmy k převzetí trhu opuštěného západními firmami. Také se Západu nepodařilo Rusko válkou uzbrojit, naopak nedokázal držet krok s ruskou výrobou zbraní a munice. Západ má sice mnohonásobnou převahu v HDP nad Ruskem, ale svůj průmysl ztrácí. Rusko si ho udržuje i s vysokou kvalitou technického vzdělání. Podíl mladých techniků mezi absolventy vysokých škol je zde asi trojnásobně vyšší než v USA (ale srovnatelný s Německem).

Dokonce ani nevypukla Západem očekávaná vzpoura střední třídy vůči Putinovi. Ta naopak zůstala loajální. Todd vysvětluje, že očekávání vzpoury se zakládalo na mylném předpokladu, že ruská střední třída je stejně individualistická jako ta západní. Tento předpoklad ale pomíjí, že obě vyrůstají z rozdílných typů rodiny. Ruská pospolitá rodina představuje strukturu, v níž má autorita a rovnost větší váhu než liberální individualismus. To omezuje ruský individualismus a činí společnost národně loajální. Rusko si tím oproti postnacionálnímu Západu stále zachovává některé rysy národního státu. Přesto se ani Rusku nihilistický trend nevyhýbá – podobně jako na Západě i v Rusku původní obyvatelstvo vymírá –, pouze je do určité míry bržděn a nabývá specifických podob. Odolností však překvapila i Ukrajina, která měla řadu znaků zhrouceného státu. Jenže oproti Rusku se z úpadku trvajícího od devadesátých let až do roku 2014 nevzpamatovala. Její odolnost ovšem nepochází z demokracie či ze sjednocení ukrajinského národa, jak tvrdí západní komentátoři. Ukrajinský národ skutečně vzniká, ale nikoliv demokratickým sjednocením, nýbrž zmizením ruskojazyčných elit, zásahem Západu a pádem ukrajinské demokracie.

Jako řada jiných i Todd při analýze ukrajinských poměrů vychází z rozdílu mezi západem a východem země. Ve shodě se svým teoretickým rámcem ho pojímá jako rozdíl mezi pospolitou rodinou na východě a jedním z typů jádrové rodiny na západě. Ten se jen částečně překrývá s jazykovým rozdílem mezi ruskojazyčným a ukrajinskojazyčným obyvatelstvem. Todd upozorňuje, že pluk Azov, neblaze proslulý ukrajinským extremismem, zakládají ruskojazyční Ukrajinci z nižších tříd. Současně však naráží na nedostatek dat, která by přesněji určovala ukrajinské rozložení rodinných typů. Proto se v analýze opírá o rozdíl jazykový.
Todd upozorňuje, že z velkých měst na východní Ukrajině od devadesátých let postupně emigruje ruskojazyčná střední třída do Ruska, čímž mizí základna, o niž by se mohl opřít národ a stát; na západě země s pouhými dvěma většími městy tak silná střední třída nikdy nebyla. Po roce 2014 jsou na vedlejší kolej odsouváni oligarchové, většinou ruskojazyční, jejichž spory utvářely nedokonalou ukrajinskou demokracii.

Po roce 2014 a ještě více po roce 2021 na Ukrajině vyrůstá nová mocenská konstelace, která odbourává chatrné základy ukrajinské demokracie. Vychází ze spojenectví banderovské západní části země s „vojensko-policejní organizací financovanou Washingtonem“ v Kyjevě. Tento nový ukrajinský „národ“ se poměrně účinně brání ruskému tlaku. Národ v uvozovkách proto, že postrádá sociální a ekonomickou základnu nutnou k existenci, chybí mu větší města a schopnost vybírat daně (válku financuje Západ).

Navíc se jedná o boj sebevražedný. Todd se táže, proč nebyl nový ukrajinský „národ“ ochoten přenechat Rusku Krym a oblasti na východě, kde Kyjev tak jako tak nemohl počítat s loajálním obyvatelstvem. Proč se raději pustil do války, kterou nemůže vyhrát?

V odpovědi autor opouští sociologický rámec a sahá ke kolektivní psychologii. Do centra ukrajinské motivace klade rusofobii, která svědčí o nevědomé, patologické neschopnosti oprostit se od Ruska a kvůli níž Ukrajinci částečně popírají i své dějiny a kulturu. To, že se rusofobie stává jediným pojivem Ukrajinců v sebezničujícím boji, je dokladem ukrajinského nihilismu.
Na celé analýze je nejvíce znepokojující fakt, že mezi Ukrajinou a politickým Západem je skutečně „hodnotové spojenectví“. Nejedná se však o spojenectví hodnot liberální demokracie, jak tvrdí západní propaganda. Na Západě už liberální demokracie není a na Ukrajině nikdy nebyla. Hodnotové spojenectví Ukrajiny a Západu je založené právě nihilismem.

V západním nihilismu se dnes rozpouštějí velké výdobytky Západu: racionalita, individualismus, liberalismus a demokracie. Todd je přisuzuje jádrové rodině (v Anglii, severní Francii a USA) a protestantství. Zatímco jádrová rodina je základem pro liberální demokracii, protestantství vychovává kvalifikovanou pracovní sílu (v důsledku gramotnosti), která přijímá společenskou nerovnost (v důsledku učení o vyvolených a zatracených), což umožňuje racionální organizaci společnosti.

Z jádrové rodiny a protestantismu vyrůstá politický Západ, který ve své zralé podobě samozřejmě zahrne i katolíky a rodovou rodinu. Jejich rozklad potom vede k západnímu nihilismu. Nepřekvapí, že tento rozklad začíná právě v protestantské části, která byla kolébkou Západu. Na vývoji USA a Velké Británie Todd dokumentuje přechod k zombie fázi protestantství, která ještě převládá ve druhé polovině 20. století a počátkem 21. století ústí do fáze nulové.

Úpadek Todd zachycuje měřitelnými charakteristikami. Porodnost všude klesá pod poměr prosté reprodukce a demografický
růst je živen přílivem neevropské migrace. Upadá průmyslová výroba a zejména americký HDP je postaven na fiktivních číslech. Klesá průměrná výška britské mládeže, což svědčí o problémech s výživou. Bílí Američané, z nichž se rekrutovala protestantská elita, umírají od roku 2000 častěji než v minulosti z důvodu alkoholismu, drogové závislosti či sebevražd. V tomto období v Americe také klesá průměrná délka života a od roku 2020 roste kojenecká úmrtnost. Za konečný znak nulové fáze považuje autor uzákonění manželství homosexuálů napříč Západem po roce 2000, neboť ukončuje křesťanské pojetí rodiny, na níž se podle Todda zakládá společnost.

Jedním z klíčových ukazatelů je rostoucí podíl vysokoškolského vzdělání, které se dnes na Západě rozšířilo na 30 až 40 % obyvatel. To má několik důsledků. Vzniká protimluv „masová elita“, jejíž příslušník pohlíží na lidi s nižším vzděláním s despektem jako na lidi druhé kategorie, jejichž názory není třeba se zabývat. Lidé s nižším vzděláním sice představují společenskou většinu, ale v dnešní Velké Británii a Spojených státech zaujímají postavení, které bylo v dobách rasismu vyhrazeno černochům a dalším neevropským menšinám. Volení představitelé se nepovažují za zástupce voličů, nýbrž za jejich dozorce a vychovatele. Společnost se rozpadá a demokracie přechází do oligarchie.
Rozpadá a hloupne. Výsledky testů žáků základních a středních škol se v posledních desetiletích zhoršují a totéž platí pro kvalitu výuky. Klesá také IQ. Todd zde odkazuje k paradoxu protestantismu, který podporoval vzdělání jako jednu z nejdůležitějších hodnot. Ale rozšířením vzdělání se lidé odvracejí od protestantství a jeho hodnot včetně samotného vzdělání. Nárůst počtu vysokoškolských titulů pouze maskuje pokles vzdělanosti.

Další důsledky se projevují v západní politické elitě, kterou charakterizuje kombinace pocitu nadřazenosti a chatrných znalostí; tato elita se ustavuje přesvědčováním voličů, k nimž automaticky přistupuje s pocitem nadřazenosti. S týmž pocitem pak jedná i v mezinárodní politice s představiteli nezápadních států. Ti jsou však na své funkce obvykle mnohem lépe připravováni. Dochází ke srážkám, na něž polovzdělaní západní představitelé reagují popíráním reality, jedním z projevů západního nihilismu.

Takové popírání reality předvedli evropští představitelé během války na Ukrajině, když navzdory faktům hlásali ukrajinské vítězství a ruské zhroucení. Podobně jako na Ukrajině i v Evropě se sjednotili na vlně rusofobie, která poskytla dočasný obsah jinak prázdnému projektu. Na Ukrajině jde o prázdnotu ukrajinského národa a v Evropě o vnitřní prázdnotu Evropské unie.

V této knize najdeme řadu podnětných postřehů, které dokreslují Toddovy hlavní argumenty. Ačkoliv je například přesvědčen o historicky pozitivní roli protestantismu, neskrývá ani jeho odvrácenou tvář. Učení o vyvolených a zavržených považuje za normativní základ moderního politického rasismu, ať už v nacistickém Německu (mapa hlasů pro nacisty byla mapou protestantismu), či ve Spojených státech, kde se stává dokonce existenční podmínkou americké demokracie (nejprve vůči indiánům, pak proti černochům).

Podnětné je i jeho srovnání ukrajinského hladomoru ve třicátých letech minulého století s irským hladomorem ve čtyřicátých letech století předminulého. Za jejich společného jmenovatele považuje radikální sociální experiment vedený v prvním případě státním kolektivismem a ve druhém případě moralistickým liberalismem. Srovnání uzavírá tím, že liberalismus „zabíjel účinněji než kolektivismus“ – na Ukrajině zemřelo 8,5 % obyvatel, v Irsku 12 %.

To, že se Evropa v otázce Ukrajiny zcela podřídila USA, vysvětluje vedle nihilismu také novou ekonomickou zranitelností evropské
oligarchie. Její někdejší relativní nezávislost na oligarchii americké se opírala o to, že evropská smetánka ukládala svá aktiva do švýcarských bank, kde byla v bezpečí před americkým dohledem i sankcemi. Ale Švýcarsko už nějakou dobu tuto roli nehraje. Pod obrovským mezinárodním tlakem organizovaným Američany přijalo americký dohled i pravidla a přestalo fungovat jako alternativa. Obnažená evropská oligarchie tím ztratila možnost nezávisle jednat.

Evropa směřuje do postavení, v němž vůči USA tradičně bývala Latinská Amerika. Zatímco Latinoameričané se v posledních desetiletích emancipují, vykořisťovaným „zadním dvorkem“ Spojených států se stává západní Evropa. O Severoatlantické alianci Todd říká, že smyslem její existence není Evropu chránit, nýbrž udržovat v americkém zajetí. Pro kritiky americké hegemonie není taková teze nijak nová ani objevná.
Ovšem soudy, které Todd pronáší o střední Evropě, jsou mnohem méně podložené a v některých případech sporné. Středoevropská rusofobie se mu jeví jako nepochopitelná a hledá pro ni krajně podivné sociálně-psychologické vysvětlení, které lze shrnout následovně: Díky Sovětskému svazu a ekonomickému rozvoji, který přinesl, se ve státech střední Evropy vytvořila střední třída, která se od devadesátých let ujímá moci a představuje základnu demokratického politického života. Namísto vděku se dnes stává nositelem protiruských nálad, neboť se nejspíše nedokáže s tímto faktem psychicky vyrovnat. Rusofobii pak vyvolává do podvědomí zatlačený dluh vůči bývalému okupantovi.

Přiznejme, že Toddovo vysvětlení může vystihovat některé společenské skupiny. Řada našich významných rusofobů, jako jsou Petr Pavel, Jaromír Štětina či Šimon Pánek, patřila v osmdesátých letech k prominentním společenským vrstvám, které se hlásily k Sovětskému svazu „na věčné časy“. Jejich pozdější rusofobie může být výsledkem psychologického mechanismu naznačeného Toddem. Rovněž se nemýlí, když tvrdí, že na středoevropské rusofobii je něco neautentického, hochštaplerského.

Jinak se však Toddovo vysvětlení míjí se sociologickou realitou regionu. Todd si správně všímá, že jedinou oblastí s rozvinutou střední třídou před nástupem komunismu byla česká část Československa. Nevyplývá z toho, že česká střední střída měla být méně zakomplexovaná, a tudíž i méně rusofobní, neboť Sovětům za moc nevděčí? Nešla pak česká rusofobie alespoň částečně vysvětlit faktem, že sovětská okupace byla naopak brzdou ekonomického rozvoje?

Naopak maďarská a slovenská střední třída se upevňují až po druhé světové válce. Pokud by působil Toddův psychologický mechanismus, pak by obě společnosti měly být podstatně více rusofobní než česká, ale je tomu naopak. Todd si všímá maďarského postoje k Rusku, který oceňuje, ale při vysvětlení tápe. Zmiňuje tamní významnou protestantskou menšinu, ale ta existuje i v Česku. Pak ještě tvrdí, že se jedná o zemi s mnohem menším antisemitismem než Polsko či Československo. Nejenže je takové tvrzení nepravdivé (jaké závany antisemitismu v komunistickém Československu sedmdesátých let má na mysli?), ale není ani zřejmé, jak by mělo souviset s rusofobií.
A konečně na úrovni krutého židovského vtipu je autorova hypotéza o válce na Ukrajině jako židovské pomstě. Todd poukazuje na klíčovou roli činitelů východoevropského židovského původu mezi těmi, kdo v USA válku podněcovali (Anthony Blinken, Victoria Nulandová, rodina Kaganů). Argumentuje, že vzhledem ke krutým zkušenostem, jimž byli jejich předci na Ukrajině vystaveni, nemohou cítit žádné sympatie k ukrajinskému antisemitskému
nacionalismu. Klade si pak otázku, zda tuto válku vedoucí ke zničení ukrajinského národa nepojali jako historickou satisfakci. Hodně divoká spekulace. Je otázka, zda židovský původ ochrání autora před obviněním z antisemitismu.

Vraťme se však k autorově ústřední tezi o západním nihilismu, který vzniká rozpadem základních společenských struktur, rodiny a náboženství a projevuje se normativní dezorientací, popíráním reality a individuálním i kolektivním úpadkem. Umožňuje nám pochopit zjevně nesmyslné jednání amerických, evropských a ukrajinských představitelů v letech vedoucích k válce i během ní.
Bylo by namístě, aby se autor důkladněji vypořádal i s nihilismem ruským, byť mu pro vysvětlení války nepřičítá větší význam. Je rovněž možné, že v postavě Putina vidí aktéra, který nihilismu vzdoruje.

Pokud však nihilistickou tezi vezmeme vážně, je zřejmé, že jakýkoliv politický vzdor tak mocnému historickému pohybu vyplývajícímu z hlubokých struktur společnosti může být jen dočasný. Koneckonců Todd ve své analýze západní společnosti navazuje na pojmy a teze, které se objevují už v předminulém století. Přiznává svůj dluh vůči zakladateli francouzské sociologie Émilu Durkheimovi, který v devadesátých letech 19. století analyzoval rozklad západní společnosti v důsledku odklonu od náboženství. Přišel s pojmem „anomie“, tedy „ztráta norem“. Jedním z konkrétních projevů anomie, které Durkheima obzvláště zajímaly, jsou sebevraždy. Zkoumal jejich nárůst, navrhl jejich typologii a všimnul si, že postihují spíše protestanty než katolíky.
Durkheim tím navázal na jiného sociologa, pražského profesora Tomáše Garrigua Masaryka. Masaryk totiž patří k originálním myslitelům druhé poloviny 19. století, promýšlejícím evropský nihilismus. Jako sociolog postupoval jinak než filozof Nietzsche či spisovatel Dostojevský, od nichž se nechal inspirovat. Především však jako jednající politik dokázal načas nihilismu vzdorovat, byť mylně hledal východisko v demokracii založené protestantstvím.
Ačkoliv Todd na Masaryka nenavazuje a jejich pojetí nihilismu se překrývá jen částečně, leccos sdílejí. Shodují se v historické roli, kterou připisují protestantství, varují před patologií moderního individualismu a volají po návratu k objektivní realitě. Proto Masaryk razí pojem realismu i jako svůj politický program. Jatka první světové války považuje za důsledek německého militarismu, který vychází ze subjektivismu německé, dodejme protestanské, filozofie. Podobně dnes Todd vysvětluje masové zabíjení na Ukrajině vražedným nihilismem západním a sebevražedným nihilismem ukrajinským.

Znamená to mimo jiné, že Západ se stále nachází v dlouhém přechodném období započatém francouzskou revolucí a revolucí průmyslovou. Jimi podnícený nihilismus se odvíjí v dlouhém období, které se počítá na staletí, a nejspíše ještě nedosáhl svého vrcholu, či spíše dna. Také se zdá, že ačkoliv spíše sílí, jeho růst není lineární a prochází nejrůznějšími zvraty. Todd zmiňuje například poválečné evangelické oživení ve Spojených státech. Je možné, že i více než čtvrtstoletí Putinovy vlády se bude zpětně jevit jako dočasný zvrat mezi sovětským a postsovětským rozkladem a tím po Putinovi následujícím.

Nelze proto ani vyloučit, že i Evropa či některé její části najdou sílu k politickému zvratu. Buď může být dočasný, nebo může být mostem do nové historické éry překonání západního nihilismu i samotného Západu.

prof. Petr Drulák

24. 6. 2025

Rubrika: Nezařazené

Důvody pro zrušení mezinárodního řádu založeného na pravidlech

Budování hegemonistického mezinárodního řádu založeného na pravidlech