Recenze prof. Jana Kellera knihy Emmanuela Todda Porážka Západu, která vyšla před několika měsíci v našem nakladatelství.

Emmanuel Todd je francouzský historik, antropolog a demograf, jehož myšlení přesahuje do sociologie, politologie a geopolitiky. Je autorem zhruba dvou desítek knih. Rozpracovává v nich svoji ústřední tezi, podle níž je charakter politických systémů, náboženství i ideologií podmíněn jednak podobou rodinných a příbuzenských vztahů, jednak demografickými proměnnými.
Jeho nejnovější kniha Porážka Západu s podtitulem Krize ekonomiky, kultury a náboženství je logickým vyvrcholením Toddových analýz, jejichž vývoj můžeme sledovat už zhruba půl století. Milníky na této cestě představuje jeho předpověď pádu východního bloku, kterou vyslovil v polovině sedmdesátých let 20. století, analýza neudržitelnosti ekonomiky Spojených států, kterou publikoval v roce 2002, a úvahy o vnitřní krizi demokracie z roku 2008.
Pokud bychom měli způsob Toddova uvažování shrnout co nejstručněji, vyzdvihli bychom jeho cit pro paradoxy. Rozbory, které nabízí, jsou promyšlenou polemikou s celou řadou běžných klišé, která se tradují o povaze současné společnosti. Býváme ujišťováni, že žijeme ve vzdělanostní společnosti, ve společnosti rozrůstajících se středních vrstev a že prožíváme konec ideologií. Todd s tím vším v zásadě souhlasí, zároveň však odkrývá, co je ve skutečnosti ukryto pod povrchem těchto dnes již zlidovělých tvrzení. Nejedná se o nic menšího než o fatální ohrožení demokracie. Vezměme to postupně.
Paradox vzdělání. Elementárně vzdělaná, tedy gramotná populace, konstatuje Todd, patří k nezbytným předpokladům vzniku demokracie. V tomto směru má historické zásluhy především protestantismus, který podporoval osvojení čtení celou populací intenzivněji než katolicismus. Za další stupeň demokratizace společnosti, pokračuje autor, bylo považováno masové rozšíření přístupu k vyšším formám vzdělání, které započalo v průběhu 60. let 20. století a od té doby se v každé další generaci neustále šíří. Masové rozšíření vysokoškolského vzdělání však má ve skutečnosti zcela jiný dopad, než jaký měla alfabetizace. Nerovná distribuce vyšších forem vzdělání působí jako jeden z hlavních faktorů sociálního rozvrstvení. Pokud má 20 až 25% generace vysokoškolské vzdělání, domnívá se Todd, začíná se tato část populace nadřazovat zbytku společnosti a přestává s ním komunikovat. Dnes získává vysokoškolské vzdělání a s ním pocit nadřazenosti 30 až 40% mladých lidí. Vzniká tak jakási masová elita, což je oxymóron, který nás uvádí do podivné situace. Ve všech zemích Západu je společnost rozštěpena na masovou elitu, o jejíž vzdělanosti mají ti starší určité pochybnosti, a na zbytek populace, který tato elita považuje za nositele populismu. Pokud se ovšem elita a lid nedokážou dohodnout na spolupráci, pojem „zastupitelská demokracie“ přestává dávat smysl. Elita již nechce zastupovat lid a lid už nemá pocit, že by byl zastupován. Odtud růst napětí ve společnosti.
Tento trend zaznamenal Todd už ve své práci z roku 2008. Konstatuje v ní, že poprvé v dějinách je vysokoškoláků tolik, že mohou žít jen mezi sebou, produkovat a konzumovat svoji vlastní kulturu. Dříve se spisovatelé a tvůrci ideologií museli obracet na celou populaci, pokud nechtěli riskovali, že budou mluvit jen sami pro sebe. Dnes se mohou jako skupina uzavřít, distancovat se od ostatních, být pohlceni pouze sami sebou. Populismus se rodí právě v reakci na jejich pohrdání zbytkem společnosti a jejími skutečnými problémy.
Ještě v devadesátých letech 20. století se Todd domníval, že tato nově vzniklá formálně vzdělaná masová elita bude pro sebe monopolizovat vysoké příjmy a jim odpovídající postavení. V pozdějších pracích konstatuje, že někdy kolem roku 2000 se vzdělání a příjmy začaly rozpojovat. Stále větší část příslušníků inteligence přestává být svým vzděláním chráněna na světovém trhu, čeká je přesun do méně kvalifikovaných zaměstnání, spolu s tím pokles prestiže a klesající platy. Jejich vzdělání je ovšem takového charakteru, že si zatím svoje deklasování a nedobré vyhlídky nepřipouštějí. Paradox vzdělání tak spočívá v tom, že spolu s masovým rozšířením vzdělávání mizí hlavní kvalita vzdělanosti, schopnost sebereflexe. V knize Porážka Západu to autor formuluje  takto: „Vzdělanostní pokrok vedl ke vzdělanostní regresi, protože směřoval k zániku hodnot příznivých pro vzdělání.“   
Paradox středních vrstev. Ve stejné době, kdy společenské vědy oznamovaly příchod společnosti vzdělání, se hovořilo o nástupu společnosti masivních středních vrstev. Tyto dvě věci spolu souvisí, neboť, jak konstatuje Todd, vzdělání ve vyspělých společnostech do značné míry určuje příslušnost ke střední třídě. Na prvý pohled bylo všechno v pořádku, protože střední vrstvy jsou, podle dalšího z rozšířených klišé, základem demokracie. Poměry se zdály být stabilní. Tím spíše, že během dvaceti či třiceti poválečných let se ve Spojených státech i v zemích západní Evropy tyto vrstvy rozrostly o nemalou část kvalifikovaných dělníků, kteří začali být schopni konzumovat na úrovni středních tříd.
Vlna globalizace, která sílí od osmdesátých let 20. století, však tuto idylu narušila. Na prvý pohled je globalizace jen jakousi rekolonizací světa Západem, tentokrát pod americkým, nikoliv britským vedením, konstatuje autor. Tento proces, ze kterého vydatně těží nejbohatší vrstvy západního světa, však zároveň rozkládá vrstvy střední. Naprostá většina z dnes již třetiny vysokoškolsky vzdělané populace nemá v globalizované ekonomice co nabídnout. Dělníci, kteří prošli sociálním vzestupem, jsou na tom ještě hůře. V rámci delokalizace pracovních míst přišli o své továrny a přecházejí do mizerně placených služeb. O výdělky je připravují ještě hůře placení dělníci z bývalého východního bloku a laciní programátoři z Indie. Todd, který je vzděláním historik, přirovnává tuto situaci k poměrům v dobách pozdního Říma. Společnost Spojených států a po jejich vzoru i země  západní Evropy se rozpadají na hrstku dravé plutokracie a masu ekonomicky neužitečného plebsu. Až do počátku osmdesátých let 20. století dělníci na Západě konzumovali to, co sami vyrobili. Takto fungovala první konzumní společnost. Globalizace a přemístění továren mimo Západ změnilo proletariát v plebs, který si udržuje svoji životní úroveň díky laciným věcem vyrobeným jinde. Ekonomové vyhrožují, že pokud by si tyto věci začali opět vyrábět sami, vše by se jim zdražilo. Dopad globalizace je tedy trojí, shrnuje autor: Volný obchod přeměňuje výrobce ve spotřebitele, zvýhodňuje spotřebitele na úkor výrobce a mění produktivního občana v parazitujícího plebejce, který má jen malou touhu vrátit se jako pracovník do továrny.
Namísto slibované společnosti horizontálně členěných středních vrstev jsme tak svědky zrodu nebývale příkré sociální pyramidy. Její  nejvyšší patra jsou obydlena finanční oligarchií, která představuje jednu setinu, pokud ne jen jednu tisícinu populace. Početnost vyšší střední třídy, která této elitě slouží, odhaduje autor na zhruba deset procent. Zbytek vysokoškoláků směřuju do řad plebsu, jenž si v západních zemích spolu s dělníky udržuje životní úroveň především vysáváním chudších zemí v rámci globalizace. Jejich životní standard  je podmíněn málo placenou prací v Číně, Bangladéši ale i v zemích střední a východní Evropy. Paradox spočívá v tom, že tak činí v rámci téže globalizace, která postupně ruší jejich pracovní místa, tlačí na snižování mezd a je zdrojem celkového sociálního regresu.         
Paradox konce ideologií. Přinejmenším od roku 1960, kdy vyšla stejnojmenná kniha Daniela Bella, se všeobecně soudí, že nastal konec ideologií. Postmoderní myslitelé to jen přejmenovali na konec velkých vyprávění. Emmanuel Todd opět souhlasí, epocha velkých politických ideologií, které byly schopny oslovovat masy lidí, je skutečně minulostí. Přichází však s vlastním vysvětlením tohoto jevu. Nabízí dokonce dvě vysvětlení, která se navzájem nevylučují.
V knize pojednávající o krizi demokracie z roku 2008 spojuje zánik ideologií s odtržením masy vysokoškoláků od zbytku společnosti. Dokud se ještě věřilo v ideologie, celou společnost to zároveň rozdělovalo i propojovalo. Rozdělovalo ji to na tábory vyznávající odlišné politické programy, v každém z těchto táborů však sdílená ideologie propojovala jednotlivé vrstvy mezi sebou. Radikální levice, sociální demokraté i gaullisté ve Francii měli své vlastní ideové elity, oslovovali určitou část středních vrstev a měli své přívržence i ve vrstvách lidových. Rozšíření středního a vyššího vzdělání od konce šedesátých let tyto kulturně homogenní sociální pyramidy rozbilo. Lidé dnes volí podle výše vzdělání a podle vykonávané profese, komunikace mezi jednotlivými vrstvami se snižuje, ideje a hodnoty cirkulují horizontálně. Stejně tak jako žurnalisté, kteří volně a bez jakýchkoliv ideových zábran cirkulují mezi médii nejrůznější orientace.
V knize Porážka Západu doplňuje toto vysvětlení o nový rozměr vycházející z jeho teorie tří fází vývoje náboženského myšlení. První fází je pochopitelně aktivní náboženství, kdy početné skupiny věřících vyznávají články své víry a vykonávají příslušné obřady. Velká světová náboženství v tomto stavu existovala stovky a tisíce let. To, čím prošla kultura založená na křesťanství od počátku modernity a jmenovitě od osvícenských dob, nazývá Todd zombie náboženstvím. V této fázi lidé přestávají věřit v boha, stále si však podržují schopnost zastávat určité společné přesvědčení a mobilizovat se formou kolektivního jednání. Zde nastupují zesvětštěné víry v podobě politických ideologií včetně upnutí se k myšlence národního státu. Produktem této fáze je rovněž sociální stát jakožto forma sdílené solidarity. Teprve ve třetí fázi, kterou Todd označuje jako stav nula, se jakákoliv kolektivní víra vytrácí. Nulový stav vyjadřuje rozpoložení jednotlivců, kteří byli „osvobozeni“ od závazného Superega, tedy od zvnitřněných nadindividuálních norem. Znamená to nejen konec ideologií, ale také vymazání národního cítění a zpochybnění všech forem autority, konec představ o závazné morálce, ztrátu ochoty činit oběti ve jménu celku.
Projevem nulového stavu náboženství jsou podle autora například postmoderní představy o tom, že neexistuje žádná jiná realita, než jen krajně těkavé a sociálně nezávazné konstrukce jednotlivých myslí. Nulovým stavem náboženství je i přesvědčení neoliberálů, že neexistuje společnost, existují pouze jednotlivci, kteří si navzájem  konkurují v tom, kdo z nich je chamtivější a bezohlednější. Projevem nulového stavu náboženství je též narcismus. Také on souvisí se zánikem ideologií. Je tendencí celých sociálních skupin zapomenout na druhé a na vnější svět. U členů elity vede k popření sociální a ekonomické zodpovědnosti. U středních vrstev se projevuje soběstředností a ignorováním celospolečenských problémů. Zachvátil i vrstvy nižší. Také ony se uzavírají vnějšímu světu, ztrácejí schopnost kolektivní akce, která by mohla zlepšit jejich životní podmínky. Koncept narcismu přejímá Todd od amerického historika Christophera Lasche, na rozdíl od něj však nevěří, že lidové vrstvy jsou vůči narcismu imunní. Jak konstatoval již ve své práci o konci demokracie: „Bylo by stejně absurdní idealizovat lid, jako brát vážně elity.“ V čem spočívá paradox konce ideologií? Jejich kolaps nepřináší převládnutí vědeckého poznání a expertízy při řízení společnosti, jak předpokládal Daniel Bell a s ním mnozí další optimisté šedesátých a sedmdesátých let. Kolektivní víry byly nahrazeny individuálním zahleděním se do sebe, jež pohlcuje energii členů všech vrstev společnosti.
Emmanuel Todd netvrdí, že zná řešení tří hlubokých paradoxů, jimiž je sevřena současná společnost. Není ostatně politik, takže nic takového tvrdit ani nemusí. Ve všech třech případech ústí však jeho úvahy do podobné otázky. Jak bude reagovat mladá generace vysokoškoláků na to, že naprostá většina z nich je předurčena stát se akademicky vzdělaným plebsem? Jak budou reagovat individualisticky naladění příslušníci středních vrstev na své ohrožení kolektivním deklasováním? A jak budou politicky reagovat narcistní jedinci všech vrstev na to, že stárnou a spolu s tím se zhoršuje jejich materiální situace? I když je skvělý demograf, ani on zatím odpověď nezná.

Kniha je k dostání na https://www.lukas-syn.cz/knihy/porazka-zapadu/.