Nejprve si rychle ujasněme, o čem tento esej není. Není primárně o anomii, jak ji popsal Durkheim: tedy o nesouladu mezi osobními hodnotami a hodnotami společnosti a o následné neschopnosti přizpůsobit se společenským a ekonomickým změnám, kdy fakta každodenního života už neodpovídají hodnotám, které jsou předkládány. Jak uvidíme, toto je součást problému, ale zdaleka ne celý problém. A také, ačkoli naznačuji, že dnešní společnost sama vykazuje mnoho rysů schizofrenie, nechci se pouštět do zrádných vod antipsychiatrického hnutí šedesátých a sedmdesátých let, které je příliš složité a vnitřně rozporné na to, abychom se jím zde zabývali. Jen si mimochodem všimněme, že psychické problémy — a způsoby, jak jsou popisovány a léčeny — se samozřejmě liší podle povahy dané společnosti a že zkušenost se špatnými věcmi obvykle činí lidi nešťastnými.
Tedy schizofrenie. Navzdory etymologii i představám populární kultury nemá schizofrenik „rozdvojenou osobnost“ a v zásadě není nebezpečnější ani násilnější než ostatní lidé. Na internetu existuje mnoho dobrých pojednání o schizofrenii, ale protože jde spíše o soubor příznaků než o prostou nemoc, nejsnáze ji lze stručně charakterizovat jako obtíž rozlišit vlastní vnitřní myšlenky a představy od reality. Může mít podobu halucinací, bludů, strachu, že je člověk ovládán nebo odposloucháván druhými, dezorganizované řeči a chování, které jednotlivci často škodí, a stažení ze společnosti. Existuje řada typických příznaků a někdy se překrývají; toto je pouze ilustrační výčet.
V jakém smyslu by mohlo být užitečné ukázat, že západní společnost trpí něčím analogickým schizofrenii? Nejprve musíme rozlišit mezi chováním institucí, jednotlivců a společnosti jako celku, přičemž přijmeme, že hranice mezi nimi jsou proměnlivé. Začněme tedy nejjednodušším případem, který mě napadá: jednotlivci, částečně s odkazem na Durkheima. Jednoduše řečeno, ve většině dnešních západních společností existuje zásadní rozdíl mezi obrazem společnosti, který je obecně předkládán, a způsobem, jakým lidé tutéž společnost sami zažívají ve svém každodenním životě. Kdybychom mluvili o jednom jednotlivci, mohlo by jít o člověka trpícího bludy o společnosti — třeba přesvědčením, že je obětí spiknutí. Ale zde — a právě proto si myslím, že schizofrenie je dobrá metafora — je problém obrácený. Jednotlivec správně vidí, co je pravdivé v jeho vlastním životě a vlastní zkušenosti, ale mocenská struktura společnosti o něm prosazuje něco, co lze docela rozumně označit za bludy. A ve většině případů si tato struktura — chcete-li PMK, politicko-manažerská kasta — tyto bludy osvojila a sama je sdílí. Problém tedy leží ve společnosti, nebo v jejích částech, nikoli v jednotlivci.
Politická obtíž spočívá v tom, že tyto bludy jsou účinné jen částečně. Existuje tendence, vycházející z určitého čtení Marcuseho, vnímat obyčejné lidi jako bezmocné oběti politické a konzumní manipulace. Je pravda, že existují lidé s mocí, kteří by si přáli, aby tomu tak bylo, ale pozorovatelně tomu tak vždy není. Ano, Edward Bernays byl Freudovým synovcem, založil moderní public relations a byl spojen s různými kampaněmi, v nichž jeho klient uspěl, ale těžko říci, do jaké míry, pokud vůbec, sehrál určující roli. Reklama jako celek je pověstně nepřesné umění — odtud nářek připisovaný různým podnikatelům: „Polovina mého reklamního rozpočtu je vyhozená, jen nevím která.“ Stejně tak v politice často nebývají obrovské částky utracené za některé politické kampaně účinné. Brexit je možná klasickým moderním příkladem. Lidé se prostě velmi často odpojí a nepovažují za nerozumné předpokládat, že všechno v oficiálním a komerčním diskurzu je prostě lež. V některých případech, jako u Ukrajiny, může schopnost vlád a PMK ovládat výklad událostí alespoň dočasně ovlivnit vnímání, ačkoli ani v takovém případě se do vojenských náborových středisek nehrne záplava dobrovolníků. To však propast mezi elitami a obyčejnými lidmi ještě prohlubuje, protože obyčejní lidé nejsou tak hloupí, jak si PMK ráda myslí.
Samozřejmě je pochybné, zda kdy existovala společnost, v níž by se dominantní oficiální diskurz a lidové vnímání každodenního života a světových událostí v podstatě shodovaly. Ale nemluvím zde o ideologii nebo etických hodnotových soudech, nýbrž o všední „hmotě“, z níž je každodenní život utvořen. Před jednou či dvěma generacemi mohli mít politici a komentátoři rozdílné názory na bohatství a moc, na politické a ekonomické systémy, na náboženství a etiku. Panovala však obecná shoda na povaze světa, o němž diskutovali, i na tom, jaká jsou klíčová témata. Zde jsou dva příklady z opačných konců spektra.
Když jsem byl mladý, například jednou z hlavních veřejných debat byla debata mezi těmi, kdo si mysleli, že to, co zůstalo z impéria, je zdrojem síly a velmocenského postavení, a proto by mělo být zachováno, a těmi, kdo si mysleli, že jde o neúnosné náklady a politickou zátěž a že by se země měla soustředit na atlantické a evropské vazby. V tomto případě byl spor v podstatě u konce na sklonku šedesátých let, kdy došlo k tiché shodě, že se bude usilovat o členství v tehdejším EHS. Dokud však probíhal, obě strany argumentovaly na společném základě a pro i proti relativní důležitosti dohodnutých faktorů — obchodu, zaměstnanosti, zemědělství — takže zainteresovaný občan mohl debatu sledovat. Naproti tomu dominantní diskurz v období referenda o brexitu spočíval v posmívání se obyčejným lidem a ve vyhrožování.
Podobně velké morální debaty té doby — o potratech, o dekriminalizaci homosexuality, o trestu smrti — mohly být nesmírně vyhrocené, ale příslušné otázky byly přesto předkládány způsobem, kde většina lidí měla pocit, že mu rozumí, bez ohledu na to, na které straně stáli. Dnes se však zdá, že mnohé společenské, politické a ekonomické otázky, jimiž jsou posedlé naše elity a naše sdělovací prostředky, existují jen v jakémsi alternativním, fantazijním světě, o který obyčejní lidé nemají vůbec žádný zájem a kterému vůbec nerozumějí. Když se elity skutečně uráčí mluvit s obyčejnými lidmi o věcech, které jejich životy opravdu ovlivňují, odtržení bývá často téměř úplné.
Lidé se například dočtou nebo v médiích uvidí, že ekonomice jejich země se zjevně daří, že inflace je pod kontrolou, hospodářský růst je stabilní a tak dále. Ale zároveň vědí, že cena jídla pro jejich rodiny neustále roste, že obchody v jejich městě zavírají a nezaměstnanost stoupá, že veřejné služby se zhoršují a že pokaždé, když jdou nakupovat, někdo sbírá potraviny pro hladové. Je pravda, že zde existují technické definiční rozdíly, ale svým způsobem je právě to součástí problému. Během poslední generace či podobně byly nezaměstnanost i inflace znovu a znovu předefinovávány — téměř vždy směrem dolů — takže už neodrážejí realitu, jak ji zažívají obyčejní lidé.
Bylo by snazší, kdyby šlo jen o cynický trik našich vládců — a cynismus v politice by člověk nikdy neměl zcela ignorovat —, ale sahá to mnohem dál. Pohled na ekonomiku, který zastává politická třída a PMK, není založen na realitě; je to blud, založený na naprosté disociaci od reality a na přesvědčení, že pravda spočívá v číslech, nikoli v lidské zkušenosti. A stejně jako mnoho bludů je podepřen pečlivě vypracovanými argumenty inteligentních lidí. Přesto zůstává faktem, že říkat obyčejným lidem, že ceny nerostou, když se slovy „ceny“ a „rostou“ zacházíme ve velmi zvláštním smyslu, je bludné. Toto chování zároveň — abych se vrátil k tématu minulého týdne — přispívá k téměř neproniknutelné bariéře neporozumění a nedůvěry, která existuje mezi elitami a obyčejnými lidmi, a fakticky vyžaduje, aby lidé pochybovali o důkazech vlastní zkušenosti a místo toho věřili hlasům, které v rádiu slyší říkat, že ve skutečnosti je všechno v pořádku.
Nebo si vezměme téma, jako je imigrace. Pro politickou třídu a PMK, jejichž překrývající se cíle související s imigrací zahrnují dobrý pocit ze sebe sama a nalezení zdroje levné pracovní síly, je žádost, aby zdůvodnili současnou politiku, považována téměř za urážku. Přesto se někdy objevuje skupina typických souvisejících argumentů, nebo alespoň ospravedlnění. Říká se, že imigranty potřebujeme, zejména mladé imigranty, protože je příliš málo mladých lidí, kteří by vykonávali práci. Pokud se zde na chvíli zastavíte, mohli byste rozumně očekávat, že dalším krokem v argumentaci bude seznam oblastí a sektorů, v nichž existuje velké množství volných pracovních míst. Žádný takový seznam neexistuje. Ve skutečnosti existuje značný přebytek pracovní síly, zejména mezi mladými lidmi. Nedávná zpráva napočítala téměř milion Britů ve věku 16 až 24 let, kteří nejsou zapojeni do vzdělávání, zaměstnání ani do přípravy na povolání. Mohli byste začít tím, že nabídnete práci jim. Ve Francii je přibližně každý pátý mladý člověk ve věku 18 až 25 let ekonomicky neaktivní, včetně studentů, kteří se drží na univerzitě, protože jedinou alternativou je nezaměstnanost. A věřili byste, že mladí lidé z imigrantských rodin jsou mezi ekonomicky neaktivními zastoupeni zastoupeni nepoměrně více? Není to překvapivé, protože mnozí pořádně nemluví jazykem své nové země, měli vzdělávací problémy nebo mohou být dokonce negramotní.
Ale jistě, slyším říkat PMK, potřebujeme více mladých lidí, protože naše populace stárne, takže to znamená, že musíme mít imigranty. Dobrá, až na to, že váš ekonomicky aktivní mladý muž — protože ženám je v mnoha těchto kulturách zakázáno pracovat — bude součástí širší rodinné jednotky, jejíž celkový dopad ve skutečnosti zvýší podíl starších a ekonomicky neaktivních lidí v ekonomice. A tak dále. A je obzvlášť zvláštní, že západní politici tyto argumenty nadále předkládají, přestože jsou politicky hluboce nepopulární. Myšlenka, že by měla existovat národní imigrační politika s pravidly a kontrolami, která by ještě před jednou generací připadala každému samozřejmá a kterou podporuje drtivá většina západního obyvatelstva včetně většiny imigrantské komunity, byla nyní oficiálně odložena do koše „extrémní pravice“. V mnoha zemích se o tomto tématu dokonce ani nesmí mluvit. To je mimo jiné prostě špatná politika.
Dnešní imigrační politika spočívá v podstatě na bludu založeném na víře: pokud je něco morálně Správné, pak jsou fakta druhořadá. Navzdory tomu, co se často říká, je skutečné protiimigrantské smýšlení samo o sobě poměrně vzácné a pravděpodobně není silnější než v minulosti. Všechny společnosti jsou koneckonců do určité míry předpojaté. Lidé spíše odmítají bludnou politiku, která tvrdí, že v zásadě lze vstřebat nekonečné počty imigrantů bez jakýchkoli nákladů, bez jakýchkoli problémů se školstvím, sociálními službami, bydlením nebo kulturou. Když vaše dvě nejstarší děti odešly ze školy a nemohou najít práci, nebudou vás příběhy o nedostatku pracovních sil přesvědčovat. Když má vaše nejmladší dítě ve škole potíže, protože třetina třídy nemluví národním jazykem dost dobře na to, aby sledovala výuku, a někteří žáci jsou traumatizovaní sirotci z válečných zón, nezapůsobí na vás, když vám bude řečeno, že vyslovováním takových obav „prospíváte extrémní pravici“.
Jenže s těmi, kdo trpí bludy, se z definice nedá argumentovat a zde bychom se neměli nechat zastrašit máváním čísly, zvlášť od ekonomů. V celé řadě oblastí jsou bludné politické rámce podepřeny výpočty, které vypadají složitě, podobně jako mnohé internetové stránky a knihy složitými matematickými důkazy ukazují, že Apollo 11 nemohlo přistát na Měsíci nebo že útoky na New York v roce 2001 nemohly způsobit zřícení Dvojčat tak, jak se zřítila. V případě pochybností použijí bludní lidé jakákoli čísla, která najdou, třeba i smyšlená. Už dříve jsem zmínil, že studie ukázaly, jak jsou údaje v tak citlivých oblastech, jako je obchod s lidmi nebo úmrtí v konfliktech, často nejen přehnané, ale doslova vymyšlené. Je pravděpodobné, že se ukáže, že mnoho čísel o úmrtích ve válce na Ukrajině bylo rovněž vymyšleno. Západní politika vůči Ukrajině jako celek se ostatně zdá být založena téměř výhradně na klinických bludech. Podobně většina tvrzení vznášených podnikateli s ukřivděností stojí na údajných faktech a číslech, jejichž vztah ke skutečnému světu je, řekněme, vratký, a lidé si toho samozřejmě všimnou, když porovnají různé požadavky průmyslu křivd s vlastní žitou zkušeností. Je zajímavé, že schizofrenici často uvádějí příznaky totožné s těmi, na něž si stěžují lidé tvrdící, že trpí mikroagresemi.
Když v politice vidíte, že politici jednají způsoby, které ve skutečnosti škodí jejich kariéře a jejich straně, je normální mít podezření, že se děje něco zvláštního. Ano, za určitých okolností lidé selhávají tak, že zároveň kariérně postupují nahoru, v jiných případech politici ustupují vnějším tlakům. Ale například v případě imigrace nic nebrání velkým politickým stranám vrátit se ke konsensu starému jednu generaci či podobně, což by bylo politicky populární, pomohlo by jim vyhrávat volby a zároveň by zahnalo noční můru „extrémní pravice“, která je tak zaměstnává. Nic — kromě neschopnosti uniknout vlastním bludům.
Sebepoškozující chování je ve skutečnosti jedním z rysů schizofrenie. Postižení se typicky stahují z kontaktů s přáteli a rodinou a mají potíže v profesním životě nebo ve vzdělávání. V důsledku toho jsou méně úspěšní ve všech oblastech života, ale nevyvozují z toho žádné zjevné závěry; spíše mají sklon propadat se hlouběji do bludů a halucinací. A vzhledem ke všemu výše řečenému je dost zajímavé, že schizofrenici špatně komunikují s druhými, mohou dávat nesouvisející odpovědi na otázky a mluvit slovním salátem. Podle všeobecné shody jsme nikdy dříve neměli politickou třídu tak špatnou v komunikaci, ani tak špatnou v porozumění tomu, co si obyčejní lidé myslí nebo jak vypadá obyčejný život. Vzpomeňte si na příklad svého nejméně oblíbeného politika… V posledních týdnech jsem mluvil o některých faktorech, které vysvětlují rozvíjející se politickou sebevraždu západní politické třídy. Ale vedle Smrti Ega, kterou by jim způsobilo uznání reality, existuje prostý fakt, že mnozí z nich jsou v sevření hlubokých bludů. Zapomínají na věci, které se staly, dokonce i na věci, které sami řekli, a žijí v bludném světě, kde jsou například ruské ztráty na Ukrajině obrovské a země se každým dnem zhroutí a oni budou ospravedlněni, stejně jako jiní věří, že budou ospravedlněni, až bude každým dnem odhalena „pravda“ o atentátu na Kennedyho, UFO nebo Apollu 11. A připomeňme si v této souvislosti, že schizofrenici mají mnohem vyšší sklon k sebevraždě, než je průměr.
Problém se neomezuje na politiku; ve skutečnosti je pravděpodobně horší v soukromém sektoru. Je přinejmenším zvláštní, že obhájci i kritici našeho současného ekonomického systému předpokládají, že je v zásadě racionální a že jeho aktéři tedy sledují racionální cíle. Od Marxe existuje sklon personifikovat Kapitál a zacházet s ním téměř jako s něčím, co má vlastní mysl, když bloudí světem a hledá nejproduktivnější investici. To samozřejmě vůbec nesouvisí se způsobem, jakým dnes velké firmy soukromého sektoru fungují. Ve skutečnosti, pokud existuje jediný rys, který definuje moderního světově proslulého megakapitalistu, o němž bludná média píší s aurou obdivu, je to pravděpodobně iracionalita. A stačí nahlédnout do fundovaného psaní o ekonomice, aby si člověk položil otázku, zda jsou Titáni technologií, kteří nám chtějí vládnout, zcela příčetní, tak málo se jejich chování řídí jakýmkoli racionálním vzorcem.
Koneckonců stereotypním obrazem kapitalismu je hledání stále větších zisků. Přesto mnohé z nejdiskutovanějších společností dnešního světa žádné zisky nemají a některé je nikdy mít nebudou. Mají jen dluhy, financované různými chytrými schématy, jak vytáhnout peníze z lidí, kteří kupují virtuální kusy papíru v naději, že je později prodají větším hlupákům za více peněz. Některé z nich, pravda, nakonec získají špetku ziskovosti díky chytré manipulaci účetních pravidel, ale to je zhruba všechno. Dlouho jsem věřil, že byste dokázali získat financování pro perpetuum mobile, pokud by investoři věřili, že svůj podíl v něm budou moci následně prodat se ziskem. Představa, že by toto mělo být významné pole ekonomické aktivity a že by lidé měli dostávat skutečné peníze za to, že se jí věnují, musí vašemu místnímu zelináři připadat jako šílenství. Mýlil by se?
V každém případě firmám dnes záleží méně na ziskovosti než na ceně akcií a prakticky jakýkoli mechanismus, který ji zvýší, bez ohledu na to, jak šílený je nebo jak blízko má dokonce ke kriminální činnosti, je považován za přijatelný a nadšeně oslavován. A samozřejmě si musíme připomenout, že ceny akcií jsou jen zřídka spojeny s nějakou podkladovou realitou; fakticky souvisejí s kolektivním názorem nepříliš chytrých lidí na to, kolik peněz mohou vydělat jejich dalším prodejem. Stejně tak často citované „ceny“ ropy v tuto chvíli neodrážejí nic tak přízemního jako ceny, které dnes platí kupující prodávajícím, ale spíše subjektivní odhady cen za několik měsíců, a tedy cenu, za kterou byste měli podepsat smlouvu, abyste v té době dosáhli zisku. Je dobře známo, že ocenění akcií jako celek je v zásadě iracionální, ba emocionální, a často je produktem organizovaných bludů a prosté nevědomosti. Proto je nevinnou zábavou číst mučivá zdůvodnění finančních novinářů, kteří se snaží předstírat, že pohyby cen akcií mají skutečně nějakou souvislost s realitou.
Cokoli, co emocionálně osloví ty, kdo akcie kupují a prodávají, je vhodnou kořistí, ze všeho nejvíce argument, že se lze proškrtat k růstu. Oznamte, že propouštíte deset procent zaměstnanců, a vaše akcie porostou, protože… nu, nějaký chytrý finanční novinář nepochybně dokáže vysvětlit proč. Už nějakou dobu je propouštění zaměstnanců a zavírání provozů vnímáno jako dobrá, mužná věc a jako něco prospěšného pro krátkodobé zvýšení ceny akcií, přestože výsledky bývají často špatné i pro zisky a z dlouhodobého hlediska také pro ceny akcií. Ale v tomto sebepoškozujícím, sebou posedlém světě institucionální schizofrenie se ničení firmy v naději na dočasné zvýšení ceny akcií považuje za normální chování. Před mnoha lety jsem byl na prezentaci britské firmy pro potenciálního korejského obchodního partnera. Britská firma hrdě ukazovala grafy, jak postupně snižuje počet zaměstnanců, a já viděl, jak se Korejci horečně snaží vypočítat, ke kterému datu firma nakonec přestane existovat.
Určitý typ bludné osobnosti, která si plete čísla se skutečnými věcmi, by skutečně mohl pomoci přivést firmu ke krachu prostřednictvím řady škodlivých krátkodobých iniciativ, které dočasně zvýší cenu akcií, a tím i domnělé „bohatství“ daného jednotlivce. Je však jasné, že za určitým bodem už bohatství nesouvisí s žádnými skutečnými, ani hypotetickými potřebami a honba za ním se stala pouhou patologií. Koneckonců i piráti a loupežníci kradli částky peněz, které mohli skutečně utratit. Ale disociace od druhých a od samotného světa a potíže s dodržováním společenských norem chování jsou také příznaky schizofrenie.
V populární kultuře existovaly různé modely Kapitalisty: spořivý, sebezapírající měšťák, továrník s doutníkem v ústech, který potírá odbory, chladný, vypočítavý bankéř, a dokonce i charismatický showman, který obvykle nakonec zbankrotoval. V posledních letech jsme však viděli vzestup kapitalisty — nebo alespoň generálního ředitele (CEO) —, který je v podstatě „šibal“, ne-li přímo podvodník, a jehož jedinou skutečnou schopností je přimět lidi, aby se rozloučili s penězi. Úspěšní podnikatelé samozřejmě často uměli dobře propagovat sami sebe, ale obvykle měli i jiné dovednosti. Moderní CEO se naproti tomu rád prezentuje jako filozof, jasnozřivec schopný předvídat budoucnost, vizionář, který rozpoznal lidskou potřebu a nejlépe ještě vynalezl něco, co zachrání lidstvo. Téměř ve všech případech je to nesmysl, ale je jasné, že pro většinu těchto lidí nejsou peníze za určitou hranicí hlavní motivací. Spíše hledají status, slávu, ospravedlnění a nakonec prostě to, aby je někdo bral vážně — a to v jejich vlastním ocenění jako heroické vizionáře. A nekritická a amatérská média jejich ega samozřejmě odměňují bezmyšlenkovitým hagiografickým zahlcením. Mají sny a vize transhumanistických budoucností, ale ty má i muž, který navrhl výše zmíněné perpetuum mobile a jehož génius nebude nikdy uznán, protože ropné společnosti podplatily vlády, aby zajistily, že jeho vynález nikdy nebude financován. Kdyby jen byl o něco lepší v public relations…
Což nás přirozeně přivádí k tomu, čemu odmítám říkat „umělá inteligence“. Pouhý pohled na titulky, na téměř nepochopitelné částky peněz, které jsou „utráceny“ — pokud je to opravdu to správné slovo — za velké jazykové modely (LLM) ve vztahu k rozumně možným výnosům, by měl rozptýlit jakoukoli přetrvávající víru, že technologický průmysl řídí racionální lidé. Pokud znáte práci komentátorů jako Ed Zitron a Gary Marcus, pak vás nebude třeba přesvědčovat, že údajná ekonomika a financování LLM ve velkém měřítku pocházejí z alternativního vesmíru a že ti, kdo do LLM investují tak obrovské sumy peněz, že jsou téměř bez významu, jsou lapeni ve fantazijní existenci a neschopni rozlišit mezi realitou a vlastní posedlostí. Slíbit, že utratíte ekvivalent HDP malé země — pokud si ho dokážete půjčit — za technologii, které plně nerozumíte, abyste poskytli výsledky, které nedokážete popsat v žádném smysluplném detailu, bez zjevného způsobu, jak vydělat peníze, lze charakterizovat mnoha způsoby, ale „racionální“ by mezi nimi pravděpodobně nebylo.
Myslím, že je pozoruhodné, že když LLM produkují hloupé odpovědi, tyto odpovědi se označují jako „halucinace“. V mnoha ohledech se jejich „chování“, pokud je chceme do té míry zlidšťovat, podobá chování někoho s těžkou schizofrenií. Nijak neinteragují se „světem“, odmítají přiznat, že se mýlí, vymýšlejí si věci a lžou. A protože budou stále více trénovány na databázi, kterou samy pomáhaly vytvářet, budou hnány stále hlouběji do sdílených bludů. Celkově vzato jsou vynikající destilací všeho, co je pro naši společnost charakteristické, a jejího postupu od Božské komedie a Notre-Dame přes Shakespeara až ke ChatGPT. Je proto příznačné, že jedním z epitafů moderní západní kultury by měly být kolektivní halucinace o hodnotě a přínosech kolektivních halucinací.
Na začátku jsem řekl, že ve skutečnosti jde o inženýrský problém. Každá trvalá společnost, ba dokonce každá organizace, musí mít dostatečnou míru vnitřní soudržnosti a fungovat s minimální mírou racionality, jinak se rozpadne. Potřebná soudržnost navíc není jen praktická, ale v nejširším smyslu také intelektuální. Představte si, že si koupíte kus složité technologie, jen abyste zjistili, že dodaný návod k použití se vztahuje k jinému výrobku, že žádný návod k vašemu nákupu ve skutečnosti neexistuje a že chatbot vám řekne, že je to vaše chyba, protože jste si koupili špatný výrobek. Rozšiřte to však na společnost jako celek a začnete chápat nepořádek, v němž se nacházíme. Je nezbytné, aby se realita společnosti a života, jak ji zažívají obyčejní lidé, nějakým způsobem odrážela v diskurzu a prioritách politické třídy a PMK, i kdyby jejich vlastní soukromé názory byly velmi odlišné od názorů mas. Jak měl údajně říci legendární egyptský mudrc Hermés Trismegistos: „To, co je nahoře, je podobné tomu, co je dole, a to, co je dole, je podobné tomu, co je nahoře.“
V minulosti samozřejmě existovaly vládnoucí třídy beznadějně odtržené od lidí a neschopné chápat společenské a ekonomické změny. Obvykle za to trpěly. Nedokážu si však vzpomenout na žádnou vládnoucí třídu v dějinách, která by fakticky žila v jiném a paralelním vesmíru než obyčejní lidé a zároveň se snažila vnucovat svým poddaným svůj bludný pohled na realitu. Dnešní politická třída a PMK mají vlastní představu o tom, jaký svět ve skutečnosti je, jaká témata jsou důležitá a jaké jsou správné názory na jakékoli téma, které vás napadne. Prostřednictvím incestního procesu se tato síť stala tak homogenní a zabrala tolik politického prostoru, že pro většinu obyčejných lidí vytváří jediný obraz světa, který mohou snadno najít. Možná se jim její posedlosti a bludy nelíbí — mnohým se nelíbí —, ale není jasné, kam jinam by mohli jít, aby to nebylo stejně špatné. Koneckonců možná nejste přesvědčeni autorizovanou verzí ukrajinské krize, ale stačí neopatrný krok do stok internetu a můžete najít stránky vysvětlující, že za tím vším stojí britská královská rodina, která samozřejmě ovládá mezinárodní obchod s heroinem. Ano, viděl jsem to. A pro většinu z nás bohužel platí, že „čtu různé názory a dělám si vlastní úsudek“ není víc než uklidňující blud. Jen málokdo z nás má dostatečnou odbornost, aby to dokázal mimo určité úzké oblasti — já vím, že ji nemám —, takže si vybíráme ty názory a údajná fakta, která nám připadají příjemná a uspokojivá, a pomalu si budujeme vlastní bludnou bublinu a vlastní malý disociovaný svět. Proto se diskusní sekce na některých internetových stránkách stávají nečitelnými.
Myslím, že k tomuto procesu dochází stále více a že jde o jeden z mnoha nepředvídaných vedlejších škod internetu. Je to však také přirozený důsledek mocenské struktury, která je sama duševně narušená a navíc se zdá být odhodlána dohnat vlastní obyvatelstvo k šílenství. Ti Nahoře obývají normativní, bludný snový svět, připomínající Hegela v podání Monty Pythonů, v němž jsou skutečné pouze Ideje a záleží jen na ideologických zápasech. Problém s Imigrací například není v tom, jaké praktické věci s ní dělat, ale spíše v tom rozhodnout, jaký diskurz o ní je přijatelný, a pak podniknout kroky k tomu, aby byl tento diskurz všem vnucen. Poté problém, ehm, zmizí. Všechny problémy lze nakonec vyřešit performativními gesty; nic nikdy nemá negativní dopady ve skutečném životě. My Dole jsme mezitím nuceni kroutit svou řeč, své chování, a dokonce i své chápání světa, abychom se vyhnuli nějakému postihu.
A přesto se tam dole společnost, v níž žijeme, rozpadá. „Nic nefunguje,“ slyšíte denně ve většině západních společností. Mačkáte tlačítka a nic se neděje. Dopisy zůstávají nezodpovězené nebo se ztratí, zprávy nepřečtené, telefonáty nikdy nezvednuté ani neoplacené a pokusy někam se dostat, natož kontaktovat lidskou bytost, padají do pekla schizoidních chatbotů. Nejjednodušší věci se dnes naší společnosti zdají nemožné vykonat, zčásti proto, že Těm Nahoře už na tom nezáleží. Co na tom sejde, že děti neumějí pořádně číst a psát, když máme „umělou inteligenci“? Nebo tak něco.
Jak jsem naznačil, s lidmi, kteří mají bludy a halucinace, se nedá argumentovat: jen je to žene hlouběji a hlouběji. Obávám se, že totéž platí o institucích a politických třídách. Bylo by hezké myslet si, že kumulativní šok z Ukrajiny, Íránu a klimatické změny nějak otřese naší politickou třídou a naší PMK natolik, že navážou lepší vztah s realitou, ale mám podezření, že je to prostě donutí propadat se stále hlouběji do bludu, až utrpí jakési kolektivní nervové zhroucení. Někteří by řekli, že prezident Trump, konfrontovaný v otázce Íránu s volbou mezi dvěma nemožnými způsoby jednání, už se tím směrem možná vydává. Psychiatři nám říkají, že u jednotlivců neexistuje žádný známý lék na schizofrenii: nejlepší, co lze dělat, je zvládat ji. Kdo však zvládne psychologickou implozi našich vládnoucích tříd? Před nějakými padesáti lety se vize budoucnosti od King Crimson zdála trochu přehnaná. Teď si tím už nejsem tak jistý.
.
Zdroj: aurelien2022.substack.com
