To není upír snů, – to není přízrak běd, toto je Německo, Evropa a svět… Jiří Wolker


Rubrika: Nezařazené

  • Americko-židovské modlitby za vítězství v íránské válce jsou naprostým zohavením Krista 1/2

    Americko-židovské modlitby za vítězství v íránské válce jsou naprostým zohavením Krista 1/2

    Dnes přepis rozhovoru prof. Diesena s plk. v. v. Larry Wilkersonem:

    .

    GD: Vítejte zpátky. Dnes je s námi plukovník Lawrence Wilkerson, bývalý vedoucí kanceláře amerického ministra zahraničí, který také strávil dlouhou dobu ve vojenské službě a v Bílém domě. Děkuji vám tedy, že jste znovu přišel do pořadu.

    LW: Rád vás zase vidím, Glenne. Doufám, že se to v Evropě aspoň trochu zlepšuje, ale jiní lidé mi říkají opak; jeden norský přítel mi dnes ráno řekl: ne, je to horší.

    GD: No, počasí vypadá dobře, jinak ale politicky? Všechno ostatní? Ne, zdá se, že to jde dost špatně, jako ostatně na většině míst světa. Ano, hodně problémů se očividně zhoršilo. Samozřejmě už předtím byla situace špatná, ale kvůli válce, válce proti Íránu, je to mnohem horší. A z nejnovějších Trumpových výroků: nejprve dal 48hodinové ultimátum ke zničení íránských energetických zařízení. Pak to prodloužil na pět dní. Pak znovu na deset dní. Chtěl jsem vědět, co si myslíte, že se stane na konci tohoto odpočítávání. Může si Trump vůbec dovolit jít teď po eskalačním žebříčku výš? A také není jasné, k čemu to odpočítávání vlastně je. Opravdu věří, že tím něco od Íránu získá? Je to veřejná diplomacie určená ke zvládání narativu, nebo v tom vidíte něco, co má udržet vládu pohromadě? Zajímá mě, jak si tyto poslední události z Bílého domu vykládáte.

    LW: Kdybych k vám měl být naprosto upřímný – a budu – myslím si, že se Trump snaží koupit si čas, o němž ví, že mu dochází, a neví, jak jinak to udělat. A má kabinet dostatečně servilní na to, aby ho následoval. Nemyslím si, že má sebemenší představu, jak se z toho dostat. Je v tom až po uši. Myslím, že si konečně uvědomil, že je v tom hluboko, a nemá nástroje, jak se z toho vyprostit. A hlavní osobou, která ho do toho dostala tam, kde je, je Bibi Netanjahu; a Bibi s ním nemá naprosto žádný soucit a klidně by ho v mžiku stáhl s sebou, i kdyby to bylo do pekla a zpět. Takže si to konečně asi uvědomuje, dokonce i navzdory své megalomanii, která se každým dnem stupňuje. Myslím, že Jeff Pace má pravdu. Trump už nedokáže dokončit nejen věty, někdy nedokáže souvisle dokončit ani jednotlivá slova. Je zaseknutý a právě teď se snaží koupit si čas všemi těmi různými termíny – pět dní, deset dní, třináct dní, cokoli. Zároveň ale velmi znepokojivě soustřeďuje po celém světě množství sil; ne významnou vojenskou sílu ve smyslu invaze do Íránu, to prostě nelze udělat. A kdyby se o to pokusil, myslím, že by to nejspíš vedlo k impeachmentu. A to i za účasti jeho vlastní strany. To, co dělá, je, že shromažďuje vše možné ze speciálních sil a pomocných složek, například 160. pluk speciálního letectva pro operace, Rangery z Washingtonu, Rangery z jiných částí země, nejrůznější speciální operátory, které se pokusí použít nějakým esoterickým způsobem. Mluví se o ostrovu Chárg nebo některém jiném ostrovu v Perském zálivu, o nichž jsem dnes ráno slyšel, nebo o jiných místech, jako to udělal ve Venezuele – s tou bodovou přesností, kterou mu poskytují technické prostředky, které má k dispozici. Ale to je nemožné. Tady to tak neuděláte, jako jste to udělali ve Venezuele. A už vůbec ne s těmito nesourodými silami přiváženými z různých koutů světa. Letadla z Ramsteinu, letadla z Itálie, letadla z Japonska. Vůbec nevím, co si myslí, kromě toho, že si představuje: rychle něco provedu jako ve Venezuele a bude to skvělé a bude! A způsobím takové škody, například na ostrově Chárg, hlavním íránském přístavu, že dosáhnu nějakého posunu v rozhovorech, které se ovšem vůbec nevedou. To byly včera od Witkoffa naprosté lži. Z velmi důvěryhodného zdroje vím, že neviděl jediného Íránce. Jednal s Pákistánci nebo Ománci nebo jinými lidmi, kteří nabízeli své dobré služby, díkybohu. Ale nemluvil s jediným Íráncem. A v této souvislosti vám řeknu, co právě prohlásil podle mého názoru nejdůležitější Íránec – to je Arakčí. Na zasedání OSN, na mimořádném jednání svolaném kvůli tomu, že OSN nyní předstírá, že se chce zabývat bombardováním školy v Íránu, při němž bylo zabito mnoho školních dětí, Arakčí řekl toto: „Dva jaderné režimy, dva šikanující režimy s jadernými zbraněmi, napadly mou zemi.“ To řekl ve svém projevu na mimořádném jednání OSN. „Je to už podruhé, co torpédovaly diplomacii.“ Byl laskavý. Neřekl, že uprostřed diplomacie vedené v dobré víře začaly divoce bombardovat moji zemi. „Normalizace zločinů proti lidskosti nestačí k popsání tohoto stavu. Útok na školu byl jen poslední kapitolou. Všechno to začalo Palestinou. Všechno to začalo Gazou. Nyní máme 27 dní nezákonné války proti mé zemi. Ukázalo se, že vy, Amerika, vy, Izrael, vy, Organizace spojených národů, nemáte žádný ohled na humanitární právo. 600 škol v mé zemi bylo bombardováno. Byly bombardovány nemocnice. Byly bombardovány jesle a domovy. Byly bombardovány domovy pro seniory. Byly bombardovány sanitky, stojící i jedoucí. Byly bombardovány vodní zdroje. Byly bombardovány zdroje potravin. To všechno jsou válečné zločiny, všechno je to důsledek toho, že svět ignoroval Palestinu.“ Tím se vrátil k původnímu zločinu, chcete-li. A zakončil to slovy: „Ale máme odhodlání.“ A nepochybuji, že ho mají. S ním by měl Witkoff jednat. Witkoff se Arakčího ale k smrti bojí. Neodvážil by se s ním ani do jedné místnosti, protože Arakčí je vynikající diplomat a Witkoff neví, která bije. On i Kushner jen vydělávají peníze na svých diplomatických turné. Takže v tom se nacházíme. Jsme v bodě naprostého zmatku v impériu a zasedání kabinetu bylo jeho zosobněním, jestli je to správný výraz. Nevím, kam to odtud půjde, ale vím, že to nebude dobré.

    GD? Zmínil jste, že si Trump kupuje čas. Ale nač ten čas vlastně kupuje?

    LW: Kupuje čas jen proto, aby kupoval čas. Ano, to je celé. Kupuje čas proto, aby kupoval čas. A přesouvá všechny tyto síly, jako by byl nějaký kouzelník s vojenskou mocí, zatímco lidé jako generál Caine by mu měli říkat, že to stojí miliardy a k ničemu to nevede. K čemu to vlastně je, pane prezidente? Čeho se snažíte dosáhnout? Poslouchal jsem dnes ráno Cainea. Víte, generála Cainea, který jen káže ve prospěch lidí, kteří mu dávají vydělat. Mluvil o tom, že všechno nakonec povede k tomu, že na ně zaútočíme, a zaútočíme těmi silami, které se právě soustřeďují. Ty dvě expediční jednotky námořní pěchoty, jedna z Okinawy a myslím, že druhá jde dněkud z kontinentálních USA, a 82. výsadková divize a ti lidé ze speciálních operací. „Zaútočíme na ně.“ Kde na ně zaútočíme? Kde? „Zaútočíme na různých ostrovech. Emiráty nám nabídly ostrovy.“ Aha, myslíte ten ostrov, o který se s Íránem přete asi padesát let? Malá Sparta. Co z toho ostrova uděláte? Vždyť ani neleží blízko průlivu. Co tam budete dělat? Jen tam sedět a kázat? Promiňte, generále Caine, dopouštíte se naprosto zásadní chyby. Kdybych byl na velitelském cvičení a nějaký major nebo podplukovník, který by se ho účastnil, mi řekl to, co jste právě řekl vy – totiž že plníme všechny své cíle – vyhodil bych ho z toho cvičení. Poslouchej, synku, ty tu nejsi od toho, abys plnil své cíle. Jsi tu od toho, abys splnil své poslání. Splnění cílů má vést ke splnění poslání. Jaké je tvoje poslání? A ty bys mi nedokázal odpovědět. Nedokázal bys mi říct, jaké je tvé poslání. A přesně tam jsme. Z vojenského hlediska je to nejhorší výkon, jaký jsem kdy od vrcholného představitele Spojených států viděl. Je to strašné. Naprosto strašné. A viním všechny, od Cainea přes Hegsetha až po prezidenta.

    GD: Jak si ale vysvětlujete toto nové vedení? Mnoho lidí se toho obávalo. Protože to, co se teď děje, bylo do velké míry předvídatelné. Íránci tentokrát sami dost otevřeně říkali, co udělají, navzdory Trumpovu tvrzení, že nikdo nemohl předvídat, že zaútočí na všechny tyto základny a uzavřou Hormuzský průliv. Ano, dobře, možná rychlost, s jakou průliv uzavřeli, mnohé překvapila, ale celkový směr měl být předvídatelný. Tak co je to s touto administrativou?

    LW: Proč?

    GD: Vidíme, jak se chová a co dělá – ale nejde jen o vystupování a vulgární jazyk, ale třeba i ta podivná modlitební setkání. Já jsem křesťan, proti modlitbě nic nemám a možná by měla mít v kultuře větší roli, ale v politice a ve válečné rétorice to podle mě nemá místo. Spíš je to dost absurdní.

    LW: Je to naprosté zohavení Ježíše Krista. O tom není pochyb. Je to přijetí Starého zákona, který Ježíš Kristus po celý svůj život na zemi odmítal. Všech zhruba 33 let jeho života bylo věnováno odmítání Starého zákona. Říkal to znovu a znovu a znovu. A teď tu máme lidi od Franklina Grahama po Peta Hegsetha, kteří chtějí Starý zákon vzkřísit; včetně Teda Cruze a řady dalších, Mikea Johnsona ze Sněmovny. Chtějí vzkřísit tohoto starozákonního Boha a používat ho jako kyj proti svým nepřátelům. A jejich nepřáteli jsou všichni od demokratů až po Íránce. A líbí se jim, co Trump dělá. Nemohu uvěřit, že vedení obou stran bude v tomto postupu směrem ke zkáze pokračovat, protože cena za to – a nejen v dolarech pro zemi, která už má kumulovaný dluh 40 bilionů dolarů – ale cena pro celý svět bude obrovská. Dnes ráno jsme se dívali na lodní dopravu, na obchod obecně. Dívali jsme se na klíčové produkty v tomto obchodu. Jedním z nich bylo například helium. Bez helia nelze v mnoha ohledech vyrábět počítačové čipy, zvláště ty sofistikovanější. A velká část obchodu s heliem – ani jsme to nevěděli – prochází Hormuzským průlivem. Podobně močovina. Narušujeme světovou ekonomiku tak významným a hlubokým způsobem, že se z toho nemusí vzpamatovat celé roky. Už teď jsme v recesi. Když se podíváte jen na dvě čtvrtletí po sobě, už teď jsme v recesi. A je velmi slušná šance, že sklouzneme do deprese. A to všechno kvůli tomu, co teď děláme – nebo ne jenom proto, hodně z toho bylo předznamenáno naší rozhazovačnou fiskální politikou – ale toto to urychlilo a prohloubilo. A nemyslím si, že Scott Bessent nebo Donald Trump vůbec chápou, co dělají. A ani nikdo z těch, s nimiž jsme dnes ráno mluvili, si podle všeho neuvědomuje, co způsobují světové ekonomice. Pokud to vědí, měli by být všichni zítra ráno za úsvitu vyvedeni a zastřeleni. Protože nejde jen o impérium. Jde o spoustu lidí. Jde o 7 nebo 8 miliard lidí, které to vážně a významně zasáhne, pokud to velmi brzy nezastavíme. A já ani nevím, jestli to půjde zastavit, i kdybychom přestali, protože jsme to už rozjeli.

    GD: Ano. Chtěl jsem říct, že i kdybychom přestali, myslím, že i kdyby válka skončila zítra nebo dnes, mnoho problémů se už kumuluje na místě, například lodě, které teď stojí mimo průliv a nemají kam plout, všechny naložené a s posádkami. Pravda, ty posádky mají jen deset až dvanáct lidí, to je dnes všechno, co je potřeba k provozu těchto velkých lodí, ale stojí před průlivem a nemůžou projet. A jedná se o obrovské množství lodí. To je ale ta zranitelnost po desetiletích globalizace a vzájemné závislosti, kdy se každý stal závislým na tom, že celý mechanismus bude fungovat hladce – a pak někdo náhle zaútočí na Írán. Tohle je skutečně katastrofální.

    LW: Když jsem byl na Naval War College, napsal jsem o tom studii a mimo jiné jsem zkoumal všechny světové průlivy, které mají kritický význam. A jako vodítko jsem použil tehdejší proces tvorby Úmluvy o mořském právu. Zkoumal jsem, které průlivy by byly kritické v režimu této úmluvy. Víte, průlivy jsou buď mezinárodní, nebo rozdělené: částečně v tomto teritoriálním moři, částečně v tamtom teritoriálním moři, a uprostřed je koridor, kudy lodě projíždějí, který je internacionalizován. Nepopisuji to úplně přesně, ale odvedli jsme dobrou práci při určení všech kritických úžin a moří, vnitřních moří například jako Ochotské moře, které nás tehdy kvůli možné válce v Pacifiku se Sovětským svazem hodně zajímalo. A došel jsem k závěru, že na světě existuje asi šest nebo sedm míst, která, pokud byste je ovládli – a ovládnout znamená mít veškeré prostředky k ovládání: ve vzduchu, na moři i pod hladinou, možná i ve vesmíru – byste mohli srazit svět na kolena. A ono se to potvrzuje. Potvrzuje se to tím nejžalostnějším a nejodpornějším způsobem. A Hormuzský průliv vlastně nebyl tím vůbec nejzávažnějším z pěti nejdůležitějších, ale byl mezi nimi. Mnohem důležitější byl třeba Báb al-Mandab. Děláme to sami sobě. A jak jste správně poznamenal, částečně proto, že jsme sami sebe nechali tak zglobalizovat. Ale bylo to docela dobré, fungovalo to docela dobře, dokud všechno fungovalo. Jenže do toho vhoďte něco takového jako teď – a to jsem dělal ve svých scénářích. Vhazoval jsem tam podobné prvky a sledoval, jak se svět velmi, velmi zle rozpadá. A to bylo před 25 lety. Tehdy jsme nebyli tak globalizovaní jako teď.

    GD: Zdá se, že Trump člověk jediného triku. Jeho přístup k většině protivníků je tento: masivní hrozby, demonstrace drtivé síly a pak nastoupí „vyjednavač“, aby získal dohodu všechno nebo nic. Jenže problém je v tom, že pokud Írán drží všechny karty, pokud jde o další eskalaci, a také pokud jde o druh dohod, které Trump chce, tak ty pro Írán ve skutečnosti nejsou možné, protože to vidí jako existenční hrozbu. Ničeho se nevzdají. Dokonce se ani nechtějí vrátit ke statu quo, protože už to bylo neúnosné. A také i kdyby existovala dohoda, která by zněla rozumně, už neexistuje žádná důvěra. Je velmi pravděpodobné, že by je při podpisu takové dohody zasáhly rakety.

    LW: Izrael to stejně nikdy nenechá být, dokud nezbude poslední Izraelec. Budou v tom pokračovat. Budou to dál roztáčet. A mimochodem si myslím, že se blížíme k bodu, kdy možná budeme uvažovat o posledním Izraelci. Pro Izrael je to opravdu velmi vážné.

    GD: Co ale víme o situaci v Izraeli? Protože z Izraele teď nedostáváme mnoho záběrů. Vůbec ne.

    LW: Myslím, že už samotný fakt, že Netanjahu včera večer v hebrejštině – v okamžiku vrcholné hlouposti nebo hysterie – oznámil, že povolá dalších 400 000 lidí, o něčem svědčí. Bitva v Libanonu pro ně nejde dobře. Hizballáh prokázal pozoruhodnou schopnost zastavovat tankové kolony a zničit první tank, zničit poslední tank a pak začít likvidovat tanky mezi nimi. Izraelští tankisté opouštějí tanky a vybíhají do kopců podél kolon, aby se dostali z palby pryč. V jediné koloně už zničili sedm nebo osm Merkav. Nezažívají dobré chvíle. Jinými slovy, teď už chápu, proč řekl, že povolá dalších 400 000. Ale okamžitě mě napadla otázka: právě jsi povolal 300 000, z nichž 30 % nenastoupilo? Kde chceš vzít dalších 400 000? A ještě přesněji: kde vezmeš ty, kteří skutečně přijdou? Jsou to lidé nad 65 let? Jsou to lidé pod 18 let? Kdo jsou ti lidé, které povoláváš? Nemáš tak velký národ. A asi jste viděl ty záběry: jeden generál IDF si rve vlasy a pláče do kamery, několik starostů dělá totéž. Být dnes v Izraeli je krajně nebezpečné kdekoli než v krytu. Prakticky nic už nevzlétá a všechno padá dolů. V Izraeli už není protivzdušná obrana a Íránu nedošly rakety; ba naopak, teď může používat i levné drony, aby v Izraeli způsobil velké škody, protože Izrael nemá nic, čím by ty levné drony sestřeloval. Přidejte k tomu Libanon a skutečné úkoly, kterým teď Izrael čelí v Libanonu, a pak k tomu přidejte to, co se stále děje v Gaze. A do toho Natali Bennett pronáší tyto obludné výroky. A Bennett je pronáší proto, že si myslí, že Netanjahu nedorazil Hamás v Gaze. A má pravdu, nedorazil. Tato vychvalovaná, údajně nesmírně úspěšná a nesmírně pyšná armáda, IDF, její pozemní složka, stále ještě neporazila Hamás v Gaze. A Bennett se na Netanjahua zlobí, že odvrátil zrak od hlavního cíle, že dovolil OSN a Trumpovi vytvářet „Trumpovo město“ nebo co. Takže Izrael je teď ve zmatku. Nerad to říkám, a předpovídám to už dlouho a necítím z toho žádnou radost, že se to naplňuje. Izrael jako židovský stát v Levantě zmizí. Izrael zmizí a Netanjahu bude tím, kdo bude tomuto zániku předsedat.

    GD: No, viděl jsem v Times of Israel zprávu, že náčelník generálního štábu IDF, generálporučík Samir, varoval – znovu připomínám, je to náčelník generálního štábu IDF – že se IDF zhroutí kvůli nedostatku lidí. To je velmi vážné varování. Zdálo by se tedy, že je čas nezdvojovat sázku, ale najít únikovou cestu. Vy ale říkáte, že žádná úniková cesta není a že Izrael může přestat existovat.

    LW: Úniková cesta vyžaduje, aby Netanjahu čelil důsledkům. A to je pro něj velká překážka. Protože když bude čelit důsledkům, pravděpodobně skončí ve vězení.

    GD: Jen těžko si dokážu představit – když se podíváte na íránský požadavek vůči Spojeným státům, aby odešly z regionu, a na Izrael, který dobrovolně neustoupí -, že by Spojené státy a Izrael, dvě země, které spojily svou bezpečnost s globální a regionální dominancí a militarizovaly to, a navíc s takovými vůdci, jaké teď mají, byly ochotny říct: Dobře, přepočítali jsme se. Dáme Íráncům, co chtějí, a stáhneme se z této války,na níž mnoho lidí tlačí už desítky let. Takže myslíte si, že by Izrael v situaci, kdy by mohl přestat existovat, mohl sáhnout po jaderných zbraních?

    .

    Na úvodní fotografii je záběr z výcviku americké mořské pěchoty. Zdroj: Vláda Spojených států, prostřednictvím Wikipedie Commons.

  • Rusko a cesta k velké dohodě

    Rusko a cesta k velké dohodě

    Článek Scotta Rittera s původním názvem Russia to the Rescue (Rusko přichází na pomoc) vyšel na dalším zajímavém webu – forumgeopolitica.com. Pro zajímavost – web je čtyřjazyčný: v angličtině, ruštině, němčině a francouzštině.

    .

    Válka, která rozvrací celý systém

    Jak Spojené státy vstupují do čtvrtého týdne své katastrofální, dobrovolně zvolené války s Íránem, z původně regionálního požáru se stal konflikt globálních rozměrů. Světové energetické trhy se otřásají pod dopady násilí namířeného proti klíčovým energetickým zařízením a infrastruktuře a pod následky, které to má pro globální energetickou bezpečnost. Evropa propadá panice, Asie je otřesená a zoufale hledá alternativní dodavatele energie, protože její kontrakty z Blízkého východu mizí v plamenech spolu s ropnými a plynovými poli, jež tyto suroviny produkovaly, i s loděmi, které je měly dopravit na trh.

    To, že právě toto bude důsledkem obludné americké chyby, když se Spojené státy společně s Izraelem rozhodly zahájit překvapivý útok na Írán bez jakéhokoli právního, etického či racionálního ospravedlnění, uniklo jak těm, kdo tuto nezákonnou agresivní válku rozpoutali, tak těm, kdo celé měsíce nečinně přihlíželi, zatímco agresoři svůj záměr hlasitě a otevřeně oznamovali. Mlčení Evropy a Asie z nich činí spoluviníky, jejich nečinnost jen posílila zdání legitimity, které se přilepilo na falešná tvrzení Izraele a Spojených států o povaze íránské hrozby, jíž měl být odůvodněn preventivní útok, aniž by vůbec existovala snaha zasadit jej do rámce mezinárodního práva. Naprostá bezprávnost americko-izraelské agrese vedla mnohé pozorovatele k závěru, že pojem mezinárodního práva byl fakticky odhozen a že svět se nyní řídí už jen právem džungle.

    Eskalace, chaos a ruské zisky

    Bezpráví plodí chaos a chaos rodí katastrofu — zvlášť ve vysoce regulovaném světě globální energetické bezpečnosti. Jak americko-izraelská válka s Íránem vstupuje do čtvrtého týdne, několik věcí je naprosto zřejmých. Především Spojené státy ani Izrael nedosáhly žádného z cílů, které si stanovily při rozpoutání tohoto konfliktu, zejména těch spojených se změnou režimu v Íránu a s omezením či zničením íránské schopnosti provádět raketové a dronové útoky. Zatímco se americké a izraelské zásoby přesně naváděné munice dlouhého dosahu a protiraketových střel rychle tenčí, Írán podle všeho disponuje téměř bezednými zásobami moderních raket a dronů, které přinesly zkázu Izraeli, americkým vojenským a diplomatickým objektům v regionu i kritické infrastruktuře arabských států Perského zálivu, jež umožnily Spojeným státům využít své území k přípravě a zahájení útoků proti Íránu. Navíc po desetiletích amerických prohlášení, že americké námořnictvo zaručí, aby strategicky zásadní Hormuzský průliv Írán nikdy neuzavřel, Írán v tomto úzkém vodním koridoru nastolil faktickou plnou kontrolu nad námořní dopravou: lodě ze spřátelených zemí nebo ty, které si s Íránem svůj průjezd předem vyjednaly, nechává proplouvat bez úhony, zatímco plavidla z nepřátelských států nebo ta, která se pokoušejí o tranzit bez předchozí koordinace, napadá a potápí.

    Americko-izraelská letecká kampaň nikdy nedosáhla kýženého strategického účinku a nyní se zvrhla ve slepou orgii smrti a ničení, když se Spojené státy a Izrael snaží činit íránský lid odpovědným za odolnost jeho vedení a armády prostřednictvím kroků, které lze označit pouze jako kolektivní trestání — a tedy válečný zločin. Prezident Trump, který si příliš pozdě uvědomil pošetilost svého jednání, se nyní snaží vytvořit si prostor k tomu, aby jednoduše vyhlásil vítězství a z konfliktu vycouval. Izrael se v obavě, aby Spojené státy konflikt prostě neopustily, uchýlil k unáhlenému útoku na největší íránské plynové pole, čímž vyprovokoval Írán k odvetě proti ropné a plynárenské infrastruktuře arabských států v Zálivu — a tím spustil globální kolaps energetických trhů. Nyní Spojené státy nasadily na íránském území speciální jednotky, aby pátraly po těžko odhalitelných íránských raketových odpalovacích zařízeních, a přesouvají do oblasti další pozemní síly, včetně expediční jednotky námořní pěchoty, aby američtí velitelé měli více možností, jak udělat to, co Trump dříve prohlašoval, že nikdy neudělá — tedy vyslat americké vojáky přímo na íránské území.

    Americko-izraelská válka s Íránem se vymyká kontrole a směřuje k takové míře existenční eskalace, která by teoreticky mohla vést až k použití taktických jaderných zbraní ze strany Spojených států a Izraele, pokud by se ukázaly neschopné zastavit íránské odvetné dronové a raketové útoky na Izrael a arabské státy Perského zálivu. Zatímco Spojené státy zvažují přesun dalších vojenských kapacit na Blízký východ a Izrael rozšiřuje boje invazí do Libanonu s cílem porazit Hizballáh, Washington zároveň sleduje, jak se mu hroutí celá strategie ekonomického škrcení Ruska kvůli pokračující zvláštní vojenské operaci na Ukrajině, protože Spojené státy i zbytek světa se zoufale snaží přizpůsobit kataklyzmatu, které zasáhlo globální dodávky energie. V této situaci se Rusko stalo prakticky jediným skutečným příjemcem výhod z jinak katastrofálních důsledků války. Spojené státy byly nuceny zrušit zákaz nákupu ruské ropy, který samy zavedly prostřednictvím sankcí, a tím Rusku umožnily znovu získat přístup na zásadní čínský a indický trh, jenž byl pod americkým tlakem omezen, a zároveň vyjednat vstup na další asijské trhy, které se náhle otevřely, protože dodavatelé z Blízkého východu přestali být schopni poptávku pokrývat.

    Výsledkem jsou doslova finanční žně pro Rusko, protože inkasuje rekordní zisky a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by tento stav měl brzy skončit. Krátkodobé výhody, z nichž Rusko těží, však nevyvažují dlouhodobou bolest, kterou kvůli válce s Íránem pociťuje zbytek světa. Ruští diplomaté opakovaně zdůrazňují, že Rusko dává přednost předvídatelnosti a stabilnímu geopolitickému prostředí, a proto by bylo v zájmu všech zúčastněných stran — včetně Ruska —, aby válka v Perském zálivu co nejrychleji skončila. Jenže za současného stavu to nevypadá jako reálný scénář. I kdyby se Spojeným státům podařilo oddělit se od Izraele a vydat se vlastní cestou k ukončení konfliktu, íránská vláda k tomu není nakloněna. Podobně jako Rusko ve vztahu ke konfliktu na Ukrajině i Írán chápe, že příměří, které neřeší základní příčiny konfliktu, povede jen k jeho obnovení v budoucnu — a z takového scénáře by profitovaly pouze Izrael a Spojené státy. Aby Írán přistoupil na ukončení bojů, musí z něj vyjít s výsledky, které zásadně promění geopolitické uspořádání Blízkého východu. Přinejmenším by požadoval drastické omezení americké vojenské přítomnosti v regionu, možná dokonce úplné stažení všech amerických sil a uzavření všech amerických vojenských základen — žádná 5. flotila, žádné předsunuté velení CENTCOMu, žádné rozsáhlé vojenské styčné mise. Stejně tak by Írán požadoval zrušení všech sankcí, které na něj byly v průběhu let uvaleny. Zároveň by si ponechal svůj program balistických raket. Írán by rovněž trval na tom, aby projekty typu Abrahámovských dohod podporovaných Spojenými státy či hospodářský koridor Indie–Blízký východ–Evropa, které mají posilovat hospodářskou dominanci Izraele v regionu, byly omezeny, ne-li zcela zastaveny, a to nejméně do doby, než vznikne palestinský stát odpovídající potřebám palestinského lidu.

    Írán tyto požadavky — a další, například své nezpochybnitelné právo obohacovat uran či nutnost, aby Spojené státy a Izrael Íránu zaplatily reparace — formuloval ve vyjádřeních íránského ministerstva zahraničí. Trumpova administrativa naopak představila vlastní maximalistické podmínky ukončení konfliktu, které se v podstatě rovnají podmínkám kapitulace a vůbec neodpovídají realitě na bojišti — podobně jako nerealistické požadavky, které ve vztahu ke zvláštní vojenské operaci předkládají Ukrajina a Evropa.

    Rusko a cesta k velké dohodě

    V tomto prostředí krajních požadavků a stejně krajní neústupnosti všech zúčastněných stran vystupuje Rusko jako jediný pragmatický hráč, který má v konfliktu dostatečně významný podíl na tom, aby mohlo ovlivnit jak Írán, tak Spojené státy při formulaci podmínek řešení, jež by mohly být přijatelné pro všechny. V okamžiku, kdy Spojené státy pociťují ekonomický tlak globální energetické krize, kterou samy spustily svým ukvapeným rozhodnutím jít do války s Íránem, je Rusko v jedinečné pozici vnést do jinak rozkolísaného trhu stabilitu. Už to samo o sobě činí Rusko pro Spojené státy přitažlivým partnerem, zvlášť když se zároveň etablovalo jako důvěryhodný strategický partner Íránu.

    Rusko má možnost vyjednat se Spojenými státy velkou dohodu, která by ukončila konflikty na Ukrajině i na Blízkém východě za podmínek odpovídajících jak požadavkům Ruska a Íránu na odstranění kořenových příčin konfliktu, tak domácí politické potřebě Donalda Trumpa posílit svou sebeprezentaci jako mírotvorce. Konkrétní podobu takové dohody je nejlepší ponechat těm, kdo by ji vyjednávali, ale není třeba velké fantazie, aby si člověk představil Evropu, v níž by se prosadil bezpečnostní rámec, jaký Rusko poprvé navrhlo v prosinci 2021, a Blízký východ bez rozsáhlé americké vojenské přítomnosti. To by zároveň umožnilo takové strategické přeskupení amerických vojenských kapacit do západní hemisféry, s jakým počítá Národní bezpečnostní strategie z roku 2025, a současně by to pomohlo ukončit energetickou krizi, která dnes ohrožuje globální ekonomickou stabilitu. Jedním z ústupků, které by Rusko mohlo Spojeným státům nabídnout, by bylo zachování dominantního postavení petrodolaru na světové scéně — postavení, jež současná energetická krize ohrožuje.

    Přitažené za vlasy? Možná. Rusko však má zkušenost s tím, že dokáže zdánlivě bezvýchodné situace, v nichž všechny strany pohltila nenávist, proměnit v příležitost ke vzájemnému míru a prosperitě. V tomto ohledu je výmluvným příkladem čečenská zkušenost. Zázrak, který Vladimir Putin a Achmat Kadyrov vykonali, když ukončili rusko-čečenský konflikt a umožnili proces, jenž proměnil Čečensko v pokojnou a prosperující součást Ruské federace, by se mohl opakovat, kdyby se naskytla příležitost. Čím dříve by se proto Putin a Trump mohli sejít a tuto velkou dohodu uvést do pohybu, tím lépe. S tím, jak Írán zasypává Izrael ničivými údery a Spojené státy hrozí zničením íránských elektráren, pokud nebude Hormuzský průliv otevřen veškeré lodní dopravě, opravdu není času nazbyt.

    .

    Zdroj: forumgeopolitica.com

    Úvodní fotografie: Írán, březen 2026. Zdroj: avash.ir, prostřednictvím Wikipedie Commons. Wikipediua uvádí, že původní popisek pod obrázkem nemusí být důvěryhodný

  • Literární neděle – 22. března 2026

    Literární neděle – 22. března 2026

    Martin Kukučín (1860 Jasenová – 1928 Pakrac, Jugoslávie) – kapitola z Kukučínovy asi nejznámější prózy Rysavá jalovica.

    .

    Jarmok sa odbýva v Mrhanove. Mrhanovo je inak dedina, ale má rínok a vežu s veľkými
    hodinami. Teda nemenujte Mrhanovo dedinou, lebo slávny magistrát vás zaprocesuje. Kde sú
    na veži, a to ešte toľké hodiny ako na mrhanovskej, tam nemožno, aby to bola dedina. To i
    slepý musí nahliadnuť. Aké sú tie hodiny zdnuka, neznám; zvonku by boli dosť dobré, len
    ruky sú oslabené na nich. V Mrhanove niet síce blázna, čo by šiel ruky potískať; no keď
    silnejší vietor zafučí, tá kratšia pohne sa aj o dve hodiny ďalej. To je niekedy aj nepríjemné a
    má špatné následky. Napríklad ako vlani na Ondreja sa bolo stalo.

    Pán richtár mrhanovský držal vtedy obar, a ako sa to v Mrhanove svedčí, povolal naň celý
    magistrát s pánom notárom v čele. Pani richtárka od božieho rána bola ani na kolečku; tu
    jadernice, tu zas klobásy obstarávať, a najhlavnejšie: hostinu pre slávny magistrát chystať.
    Ako sa stalo, ako nie, dosť na tom, opozdili sa s robotou, takže obar nebol by sa mohol v
    určitú hodinu vydržiavať. Pán richtár bol celý zjašený, nahnevaný, troch žobrajúcich
    vandrovných vyhnal zo svojho domu. Vošiel do kuchyne, chcejúc žene pomáhať. Vzal si na
    hlavu jadernice. Tam na korýtku boli uvarené, omastené krúpy, ktorými sa mali nadievať.
    Pán richtár sa chytil do toho a šlo mu to od ruky omnoho lepšie než písanie nejakej inštancii.
    Ale čože: nezvyčajný kuchárskemu remeslu, zabudol krúpy osoliť, ba nedal do nich ani
    majoránu, ani piepru. Pani richtárka zas behala z izby do kuchyne; v tom vrtení skrútil sa jej
    okrúhly čepiec, takže čo mala mať v tyle, to mala na čele. Veľká mašľa, čo mala byť nad
    samým čelom, bola obrátená k tylu. Mäsiar sa tiež náhlil s klobásami. A náhlivá robota
    nebýva vraj dobrá. Tak i on v tej trme-vrme dve jadernice nadel, miesto krúp, mäsom. Vôbec
    všetci v dome behali ako bez hlavy: šesť hodín je čochvíľa tu, hostina má sa započať, a na
    stole a pekáčoch ešte nič.

    No hlava mesta Mrhanova ani v tomto zmätku nestratila hlavu, ba pánu richtárovi napadla
    zlatá myšlienka.

    Docituje hlásnika, riaditeľa vežových hodín, a naloží mu, aby ruku o dve hodiny vrátil na
    nich. Hlásnik sprvu divil sa čudnému rozkazu pána richtára a vyhováral, že to nemožno; no
    potom poslúchol. Nuž a čo by sa mal sprostý hlásnik diviť? Akoby pán richtár z Mrhanova
    nemohol vládnuť hodinami, keď Jozue mohol slncu rozkázať, aby za tri dni nezapadlo!
    Hodiny sú teda, dľa rozkazu, napravené: miesto pol piatej ukazujú pol tretej. Slávnemu
    magistrátu čas pomaly plynie. Veď, bože môj, na obed sa len máličko prehodilo, v očakávaní
    tučného obaru. Od obeda nietu, a predsa tak málo hodín! Vyobliekaní údovia slávneho
    magistrátu vychodia na priedomie a pozerajú hodiny. No nedá to nikam: iba pol tretej.

    Natešený nad svojou múdrosťou, richtár potešuje ustarostené kuchárky, však ešte dosť času,
    aby sa nebáli. A tie sa neboja; všetko im ide pekne od ruky, veď sám pán richtár vypomáha
    im. No radosť jeho bola privčasná. K veži zamierila vrana, a že slávny magistrát ešte nebol
    uzavrel, že vrany nesmú sadať na hodiny, usalašila sa práve na tej slabšej, kratšej ruke,
    zakvákajúc a klaňajúc sa na nej. Jej šťastie, že mala krídla, lebo ináč bola by letela ako anjel a
    padla ako čert. Ako si tam dvorila, rúčka začala klesať a zošmykla sa dolu, až ukazovala
    šiestu hodinu. Vrana zviezla sa z rúčky; no podletiac, sadla na vrcholček veže.

    Slávny magistrát vydýchol radosťou, vidiac, že už šesť hodín. Pobrali sa tak v kŕdli do
    richtárov. Pani richtárka len zhíkla, vidiac takú mrákavu vchodiť do izby; jej muž ale
    odskočil do komory, aby preobliecť a tak slušne pred magistrátom objaviť sa mohol. Nemôže
    od divu, kde sa tých šesť hodín vzalo; veď len pred chvíľou bolo pol tretej, iba dve jadernice
    nadel, a už je šesť. Obliekal sa pomaly. Nič mu nešlo od ruky. Košeľu tridsať (ak nie viac)
    ráz obrátil, raz naopak, zas na líce a nikdy nemohol jej na poriadok prísť. Čižmy boli tesné a
    nechceli nijako na jeho tučnú nohu. Konečne vyšnurovaný, ale aj dobre vyparený pán richtár
    objavil sa medzi svojimi hosťmi, vítajúc ich. Pravda, títo boli namrzení, lebo na stole nevideli
    ešte nič a v žalúdkoch im náležite svitalo. No s tým väčšou chuťou jedli potom neosolené a
    nepokorenené jadernice a klobásy, takže zabudli i zašmakovať, aké vpravde sú.

    Na druhý deň, pravda, kolovalo mnoho chýrov o nespôsobnosti a zdĺhavosti pani richtárkinej.
    A to všetko pre oslabnutú hodinovú rúčku na veži.

    Aby som vás uspokojil, zdeľujem vám, že hodiny tie sú už napravené, minulého leta ich
    hodinár reparoval a síce novou, peknou, bielou farbou natrel ciferník, až je bieloskvúci a
    čierne čísla z neho sa odrážajú; oba ukazováky pekne pozlátil, až sa to tam na tej
    mrhanovskej veži jagá — za lacný groš.

    V tomto meste ide byť dneska jarmok. Už teraz sveta plno po uliciach. Vôkol veže sú šiatre
    postavené, ľud sa hemží vôkol ako v mravenčisku.

    Náš Krt rozložil kapce pod stenou akéhosi známeho, a kým na obed zazvonili, nemal pred
    sebou nič, lebo všetko mu rozchytali, akoby darmo. Zamastený, plátenný mešec, do ktorého
    utŕžené grošíky metal, oťažieval a rozveselený predavač poštrngával si šestáčikmi, až ľudia
    kolostojaci mu závidia. Keď všetko popredal, ani si nezaobedoval, lež s triezvou hlavou
    pobral sa na rínok v tú stranu, kde predávali rožný statok. Chcel ísť kravu kúpiť.

    Ale cestou svedomie ozvalo sa v ňom, vytýkajúc mu, že gazdovi ani len nezaďakoval za
    prepustenú podstenu; a to tak dobrému chlapovi, ako bol Ferko Ľahký, mrhanovský mešťan.
    Krt bol citlivého svedomia: vrátil sa. Vošiel do izby a zaďakoval za podstenu. Ale či má
    odísť bez všetkého, ako mrzkí ľudia robia? Veru to! Poslal po rozóliš. Eva proti tomu
    nepovie nič, však i ona po každom jarmoku počastuje Ferkovcov. Nuž a či Adam má byť
    horší od Evy?

    Krt chce najprv počítať peniaze. Vysype července na stôl a ukladá po šajnách jeden rimský za
    druhým. On vie najlepšie na šajny rátať, lebo keď chodil do školy, len takéto šli. Ráta, ráta, i
    vyšlo mu za kapce štyridsať rimských šajnov. A ako to ľahko na tie šajny rátať! Päťdesiatka v
    tanistre je sto dvadsaťpäť, a teraz za kapce štyridsať, teda spolu sto i šesťdesiatpäť rimských
    šajnov.

    Toľkoto peňazstva ešte nikdy nemal, zdá sa mu, že kešeňa chce sa odtrhnúť od veľkej ťarchy.
    Hlava sa mu krúti, akoby stál na vrcholci veže a vsadzoval do nej kríž. No na jeho šťastie
    prišiel rozóliš, i nalial si ho plný verdúnok. Veď on, chudák, nikdy nevylial, ani nedal si
    odtrhnúť rukáv pre núkanie.

    Najprv zazdravkal a len potom vlial ohnivý nápoj do bezzubých úst. A nie že by, ako iní
    žráči, chytro prežrel, ale posociaval ho po všetkých kútoch smädných úst, aby jeho chuť tým
    dlhšie mohol cítiť, ba i požuje ho svojimi hladkými ďasnami. Natiahne krk, pozrie do povaly,
    vytreští drobné očká a rozóliš čľup do bezmernej kadlubiny Krtovho žalúdka. Jeho tvár
    zvraští sa, bezzubé ústa stisnú sa, až koniec dlhého nosa poľúbi vpred čnejúcu bradu. Ešte si
    mľaskne, oblizne chudé pery, aby ani len kvapka dobrého nápoja v nič nevyšla, a dnom
    prázdnej skleničky šuchá prsia, aby ukázal, že mu od skleničky v nich obmäkne.

    Keď sa takto posilnil, hneď veselšie zahadzoval sa na dlhej čugani ku kravám.
    Tu jarmok sa už rozchodil. No stojí ešte jedna čierna krava, čierna, akoby ju bol z komína
    vytiahol. Krt pozrie zboku na ňu, hneď sa mu spáčila. Je síce malá, neveľká; no vemä
    ohromné, rohy malé a na nich len po dve obrúčky: teda krava mladá, šesťročná. A načo jemu
    stará krava? On chce mať mladú, preto mu táto tak na pľúca padla. Hej, Krt, Krt, pozri na
    rohy! Roztvor oči a uvidíš, že päť obručí pilníkom odobrali! Hľa, krava už vôkol huby
    šedivie, to už stará rebrina. No Krt nepozoruje nič; len zuby chce jej vidieť, i roztvára jej
    hubu. Hľa, jeden zub chybuje. To priviedlo Krta k rozvahe.

    Tu má hvizdák,“ riekol k predavačovi.

    „O to malá starosť, i vy ste museli byť štrbavý, keď vám zuby pršali. A teraz ste, chvalabohu,
    nie,“ a predavač šelmovsky sa usmieval na holých ďasnách Krtových, potom doložil: „To
    hovädo iba teraz váľa zuby, lebo je ešte mladé. Kúpte si ho, dojka je chýrna. Ani nekope,
    mlieko má husté, zmúti sa za otčenáš. Moja žena banuje za ňou, ale čo robiť; musím odpoly
    darmo predať.“

    „A čo vaše poctivé meno?“

    „Píšem sa Martin Šmálok a som až hen z Pitvorníka. Ľudia ma široko-ďaleko znajú. Ani by
    som nepredával toto hoviadko, ale idem vydávať dievku; nuž a viete, že na to to i to treba.“
    „Tak, tak,“ prisviedčal mu Krt, ktorý Šmálkovi všetko do litery uveril. Šmálok nevydáva
    dievku, ale kupčí s kravami. A že okolo Pitvorníka na tri míle niet človeka, ktorého by ešte
    nebol oklamal, musí ísť do ďalších miest medzi neznámych ľudí. On za maličkosť kúpi starú
    hrachovinu, štrbavú kravu, pilníkom jej onoví rohy a takú omladenú za dobrý groš predá, keď
    trafí na dobrého blázna. I teraz raduje sa, že dobre predá, lebo hneď, ako na Krta pozrel,
    zbadal, že je tento v kupectve nezbehlý.

    „Povedzte, ale razom, čo pýtate za tú kravičku?“ pýta sa Krt.

    „Šesťdesiat rimských,“ odvetil Šmálok.

    Krt div nepodskočil od radosti; myslí si: ,Šmálok pýta len šesťdesiat, bude dobrá kúpa. Domov dovediem mladú kravičku aj sto päť rimských v mešci. Budeže Eva rada. Hneď ma učastuje tým sladkým, čo od rána zvýšilo.‘
    No Krt ešte nejde slúbiť cenu, najprv chce skúsiť kupca, či mu ešte niečo nespustí.

    Pýtate šesťdesiat, bez čoho?“

    „Bez mešteka,“ rozosmial sa Šmálok. I Krt sa pousmial na jeho vtipe.

    „Ale no, dám vám rovných štyridsať, vyčítam tu na dlaň, hotových. Verte mi, štyridsať jej je
    cez uši dosť, už je aj preplatená. No ešte keby nie ten zub, ale ten hvizdák —!“

    Šmálok sa hneď vynašiel, hovoriac Krtovi: „Práve ten hvizdák je drahý, o piatku je viac hodna preň, veď po ňom poznať, že hovädo mladé. A vy sľubujete štyridsať, ale by ste mi dali! Otcu, materi hodna je sedemdesiat, ale že
    som utisnutý a vy hodný človek, dám vám ju za päťdesiatpäť.“

    Krt mal zhíknuť od radosti, že trafil na tak mäkkého človeka, čo päť rimských spúšťa, akoby
    pero opálil. Doložil i on, povediac mu:

    „Dajte ju za štyridsaťdva, i koniec veci.“

    „To nemôžem, švagre môj drahý, čože by mi žena povedala?“

    „A čo by mne povedala, keby jej za také nič toľký groš vysypal?“

    „Dobrého mnoho nebýva. Krava nie veľká, ale dojka dobrá. Veď ste vy tiež malý, a predsa
    odvážite iných desať. Bože môj, či len to, čo je veľké, má byť aj dobré? Ak si ju kúpite, veru
    budete ma spomínať a po jarmokoch len Šmálka hľadať, pamätajte moje reči.“

    A Šmálok hovoril pravdu. Mnohí ľudia spomínajú už nielen jeho, ale aj jeho mater a otca, aj
    hľadajú ho po jarmokoch. No Šmálok neukáže sa im na oči, nechcejúc počuť, ako chvália od
    neho kúpený tovar.

    Krtovi obmäklo srdce; prihodil tri, sľúbiac rovných štyridsaťpäť.

    Šmálok nechce byť horší od Krta, pustil za rovných päťdesiat.
    Medzi nimi je len päť rimských. Dosiaľ šlo jednanie ľahko, lež teraz nechcelo sa pohnúť.
    Žiaden nechcel ani grajciarom popustiť. Krt desať ráz pošiel preč a desať ráz sa vrátil; no
    nemohol Šmálka obmäkčiť. Konečne doložil:

    „Dám štyridsaťsedem, ale viac ani babky, čo by mierami dukáty meral. To je moje posledné
    slovo.“ A Krt staval sa, akoby chcel Šmálka nechať a odísť. Konečne tento zvolal za ním:

    „Ale dáte štyridsaťdeväť. Lacnejšie nemôžem.“

    Krt sa vrátil na dva kroky a povedá:
    „Len ešte spusťte niečo.“

    „Nespustím ani halier, a čo sa mi hneď dievka nevydá. Ako chce; nech sedí doma, nemusí to
    byť tak hupkom.“

    No Krt sa tuho držal. Zadúšal sa, že neprihodí ani pol babky. Ale vtom priblíži sa k nim akýsi
    švec. To bol priateľ Šmálkov, od neho najatý na to, aby postrašil zatvrdlých kupcov. Pristúpil
    k Šmálkovi a pýta sa ho, akoby ho nikdy nebol videl:

    „Čo pýtate za túto kravičku?“

    Šmálok odpovedá:

    „Štyridsaťdeväť. Ale tuto je prujší kupec,“ a ukazuje na Krta.

    „Prujší, prujší,“ odvráva si švec, „ten je prujší, kto dá viac. A ja dám štyridsaťosem.“

    Krta nahnevalo, že mu spod nosa berú už skoro dojednanú kúpu. Osopil sa rovno na ševca:
    „Nestarajte sa do nás, choďte svojou cestou! Ba nemáte na svojom bydle štyridsať grajciarov,
    nie toľko rimských.“

    „Ale ja nemám? Tu máte štyridsaťdeväť,“ i vyťahoval pugilár, akoby chcel platiť za kravu.

    Krtovi mrklo v očiach. Nechcel dopriať takému obšivkárovi kravu, ktorá sa mu len teraz
    začala, ako svedčí, pozdávať. Tak mladé a lacné hovädo opustiť pre mizerný rimský? Po
    krátkom rozmýšľaní priskočí k Šmálkovi a lakťom odstrčí ševca nabok.

    „Ja som prujší, mne ju musíte dať! Tu máte vašich štyridsaťdeväť.“

    Šmálok sa pokojne usmieval i priťapol Krtovi, podvihnúc mu pravú ruku dohora.
    „Nech vás pán boh požehná! Uvidíte, že neobanujete. Ale musíte dať aj oldomáš a ním tohto
    suseda počastovať.“

    Krt zazrel na ševca, ale sa podzvolil počastovať ho oldomášom. Zakerovali i s kravičkou k
    hlučnému hostincu.

    Krt štedre platil oldomáš; keď mal pod črepom, pomeril sa i so ševcom, na ktorého posiaľ sa
    bol hneval. Všetci boli dobrej vôle, Šmálok pod stolom šúchal si ruky od radosti nad dobrým
    predajom. Oldomáš skončený, treba Krtovi poberať sa domov. Jeho drobné očičky zúžili sa
    zas a žiarili ako zaránky. Jeho rozólišom obliata dušička bola vo vytržení.

    Za oldomáš vyplatil dva rimské; teda viac, než čo zarobil ihlou za jeden deň. Vytriasol
    peniažky z mešteka; no päťdesiatku treba zmeniť. Za márny papierik dostal kopu červencov, i
    ukladal šajnové rimské jeden za druhým na stôl. Vyčítal štyridsaťdeväť, ponúkajúc ich
    Šmálkovi. Šmálok sa díva naňho ako teľa na nové vráta, konečne vraví:

    „Ešte prichodí dvadsaťdeväť rimských a štyridsať grajciarov.“

    Krt roztvoril oči, nakoľko mu len stačili, a pýta sa:
    „Akých?“

    „Nuž takých, čo sem chybujú.“

    „Ale veď je tu všetkých štyridsaťdeväť, nechybí ani grajciar. Počítajte si len!“

    „Horký štyridsaťdeväť; to je devätnásť rimských a šesťdesiat grajciarov.“

    „Ale veď vy neviete rátať,“ oborí sa naň Krt. „Pozrite: jeden, dva, tri… až štyridsaťdeväť.“

    „Veru to! To by bola pekná vec! Nemajte ma za blázna. Vyčítajte ešte dvadsaťdeväť
    rimských i štyridsať grajciarov.“

    „Štyridsať grajciarov, štyridsať grajciarov,“ odvráva si Krt. „Nuž, švagre, veď štyridsať
    grajciarov je jeden rimský. Vy teda pýtate ešte tridsať rimských.“

    „Ja pýtam len dvadsaťdeväť rimských a štyridsať grajciarov. Do rimského ide sto grajciarov,
    a nie štyridsať.“

    „Ba ide štyridsať,“ odsekol mu Krt.

    „To išlo za krčaha kráľa, kým sa krížikmi rátalo a straky čepce nosili.“

    „A kým ľudia ešte statočnými boli a nie šmálmi,“ poznamenal rozhnevaný Krt.

    „Nuž ale povedzte mi, kto ráta teraz na šajny? Len sprostí ľudia, čo nemajú všetkých doma.
    Nuž i vy chcete byť hlupákom. Ak nie, vyčítajte mi mojich štyridsaťdeväť rimských a
    pôjdem zbohom.“

    Krt rozhorčený na celý dnešný poriadok, zvolal:

    „Veď je to bohaprázdny svet. Keď ja predávam kapce na šajny, kupujú ako med, ale keď
    chcem i kravu tak kúpiť, zahudú mi, že to, vraj, len sprostáci robia. Nuž či tak budeme žiť.
    Há? Za starodávna bola krava za štyridsaťdeväť šajnov, a teraz pýtate za ňu sto dvadsaťtri i
    dvadsať grajciarov. Nuž či to tak?“ A staval sa Šmálkovi do očí, len chytiť a chytiť. No
    Šmálok sa poriadne držal. Po dlhom hádaní Krt zhrnul vyčítané peniažky nazad do mešteka i
    bolo po znamenitej kúpe. Meštek oľahčel o dva šajnové rimské, vyplatené za mastný
    oldomáš; napojený Šmálok a švec konečne odišli, potešujúc sa aspoň tým, že tak darmo k
    oldomášu prišli.

    Tak, hľa, pochodil náš drahý Adam Krt.

    .

    Úvodní obraz: Václav Jansta

  • Napadení Íránu ze strany USA a Izraele urychluje rozpad Západu

    Napadení Íránu ze strany USA a Izraele urychluje rozpad Západu

    Seznámení s dalším analytikem (zejména ekonomickým), který uveřejňuje své texty na platformě Substack – Alexem Krainerem. Píše, že již před 38 lety si američtí vojenští stratégové uvědomili, že americká hegemonie v západní Asii se rozplyne. 28. února 2026 je začátek jejího konce.

    .

    Írán nemusí vyhrát současnou válku na Blízkém východě, aby porazil Spojené státy a Izrael. Stačí, když přežije, a zdá se, že nejen přežívá, ale je velice aktivní. To by nemělo překvapit nikoho, kdo událostem věnuje byť jen letmou pozornost. Podle deníku The Washington Post americké zpravodajské služby vypracovaly tajnou analýzu situace krátce předtím, než USA a Izrael zahájily své vojenské operace proti Íránu. Došly k závěru, že ani masivní vojenský útok na Írán pravděpodobně nesvrhne Íránskou islámskou republiku a její státní systém. Z nějakého důvodu však byla jejich analýza nebrána v potaz.

    Ale je to ještě horší: pouhé dva dny před zahájením války proti Íránu Trump propustil ředitele spojeného štábu (Director of the Joint Staff) viceadmirála Freda Kachera. Viceadmirál Kacher se zřejmě pokusil varovat Trumpa před útokem na Írán kvůli rizikům, nedostatečným zásobám munice a pravděpodobným obětem. Jako nejvyšší operační důstojník americké armády byl Kacher tím nejvhodnějším důstojníkem, který mohl prezidentovi poskytnout tolik potřebný pohled na realitu. Trumpovi se zřejmě nelíbilo, co slyšel, a tak Kachera propustil po necelých třech měsících ve funkci. Kacherův šéf, náčelník Společného štábu (Chairman of the Joint Chiefs), generál Dan Caine, zřejmě také vyjádřil opatrnost ohledně Íránu, ale nakonec souhlasil s provedením Trumpových rozkazů.

    Největší vojenská síla, jakou nikdo nikdy neviděl…Američtí vůdci rádi vyzdvihují vojenskou sílu USA jako neomezenou a všemocnou. Pro Donalda Trumpa je to zjevně druhá přirozenost, ale není v tom sám: Před nějakou dobou byl jeho předchůdce, Joe Biden, dotázán, zda by USA mohly vést válku na třech frontách (Ukrajina, Blízký východ a Čína). Jeho odpověď zněla: „Ano, samozřejmě že to dokážeme. Jsme přece Spojené státy americké, proboha.“ Mnozí tomu jistě rádi věří, ale američtí vojenští důstojníci si již dlouho uvědomují omezení své armády. 7. února 1990 – před 36 lety – zveřejnil deník New York Times zprávu založenou na „Defense Planning Guidance“, dokumentu, který rámcově vymezuje strategické uvažování a určuje obranné priority nejvyšších amerických vojenských velitelů.

    Tehdy bylo generálu Normanu Schwarzkopfovi, který byl v té době velitelem Ústředního velení USA (US Central Command, uloženo, aby se soustředil na zabezpečení ropných polí na Arabském poloostrově před „regionálními hrozbami“. Tento cíl byl jasně vymezen jako strategická priorita americké armády, protože vojenské špičky chápaly, že hegemonii USA na Blízkém východě nelze brát jako samozřejmost. V roce 1988 Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) zveřejnilo studii s názvem „Setkání s rebely: Regionální výzvy pro příštího prezidenta“. Studie tvrdila, že „naším celkovým cílem je zůstat dominantní vnější mocností v regionu“. Ve stejném roce se prezident Bush zabýval touto výzvou v projevu na Akademii pobřežní stráže: „Vznik regionálních mocností rychle mění strategickou situaci… Musíme bránit agresivním ambicím odpadlických režimů.“

    To bylo přesně v souladu se studií CSIS, která uváděla, že „… schopnost vyrovnat se s regionálními vyzyvateli se musí stát ústředním cílem zahraniční politiky USA.“ Její autoři však poznamenali, že „jde o životaschopnost vojenské síly jako obecného nástroje diplomacie… Rozdíl mezi schopnostmi USA a jejich důvěryhodností se může dále prohlubovat s tím, jak se svět stává stále více multipolárním.“ Tento text, předznamenávající multipolaritu a úpadek vojenské moci USA, byla skutečně napsán v roce 1988 – před 38 lety! Již tehdy si vojenští stratégové uvědomovali, že schopnost hegemona vojensky ovládat Blízký východ je omezená a závisí na regionálních spojencích – zástupcích (proxy): „ USA nebudou schopny provést žádnou významnou nouzovou operaci bez podstatné míry pomoci od jiných národů. Všechna rozhodnutí v oblasti zahraniční a obranné politiky musí být učiněna s tímto vědomím.“ Regionální hegemonie USA se také do značné míry opírala o „důvěryhodnost“ a projekci síly, nikoli o její skutečnou sílu. Bývalý šéf CIA a Pentagonu James Schlesinger byl upřímný: „… jednotlivé složky ozbrojených sil nemusejí dohromady tvořit celek nezbytný k udržení pozice Ameriky jako vedoucí světové mocnosti. Američtí tvůrci politiky by si měli být zcela jasně vědomi toho, že základem pro určování struktury ozbrojených sil USA a vojenských výdajů v budoucnosti by neměla být pouze reakce na jednotlivé hrozby, ale spíše to, co je zapotřebí k udržení celkové aury americké moci.“

    Jinými slovy, hegemonie USA nad Blízkým východem závisela na dvou klíčových pilířích:

    • Schopnosti mobilizovat proxy síly (tj. Izrael, al-Káidu, ISIS, al-Nusru atd.) a
    • Schopnosti promítat sílu a odstrašit a podrobit si jakékoli „regionální hrozby“.

    Oba tyto pilíře se dnes očividně hroutí. Vychloubání Donalda Trumpa a Peta Hegsetha ohledně největší a nejničivější síly v historii Mléčné dráhy lze chápat přesně jako to, co Schlesinger nazval udržováním „celkové aury americké moci“. Mezi rokem 1988 a dneškem se však důvěryhodnost projekce síly USA nadále zhoršovala a Trumpovo a Hegsethovo chvástání již nemá sílu zhypnotizovat regionální rivaly USA, aby se podrobili. Tento vlak už dávno odjel.

    Ve své knize „Time to Start Thinking“ (Čas začít přemýšlet) popsal Edward Luce strategickou poradu, která se konala v roce 2011 na Národní univerzitě obrany za účasti 16 vysokých amerických vojenských důstojníků. Došli k následujícímu závěru: „Okno americké hegemonie se zavírá. Právě teď jsme v bodě, kdy ještě máme na výběr. Do roku 2021 už na výběr mít nebudeme. … USA jsou příliš závislé na své armádě a měly by výrazně omezit svou ‚globální stopu‘ ukončením všech válek, zejména v Afghánistánu, a uzavřením mírových vojenských základen v Německu, Jižní Koreji, Velké Británii a jinde… To vše je prostředkem k dosažení cíle, kterým je obnovení ekonomické životaschopnosti Ameriky. … Naším hlavním cílem by mělo být obnovení americké prosperity. Proto doporučujeme, aby Pentagon snížil svůj rozpočet nejméně o 20 % … Většina ušetřených prostředků by měla být vynaložena na civilní priority, jako je infrastruktura, vzdělávání a zahraniční pomoc. … Nikdo zde si nemyslí, že se politika v tomto městě změní přes noc; pouze říkáme, že pokud se tak nestane, budeme mít potíže. Nejde o ideologii; jde o pochopení toho, kde se jako země nacházíme.“ Je naprosto zarážející, že Donald Trump, jehož administrativa těmto varováním jasně rozuměla a dbala na ně, náhle otočil o 180 stupňů a zahájil ten nejbezohlednější a nejneuváženější geopolitický hazard v živé paměti. Názory a varování skutečných odborníků byly zavrženy a Trump, jak sám řekl, začal bombardovat Írán na radu Steva Witkoffa, Jareda Kushnera, Peta Hegsetha a Marka Rubia. Je to opravdu těžko uvěřitelné, ale zdá se, že tomu tak skutečně bylo.

    Kromě toho, že jsou síly impéria skutečně vyčerpané a unavené válkou, jsou také demoralizované. To je důsledek vstřelování gigantických vlastních gólů. Zároveň síla a odolnost Íránu překvapily pouze ty, kteří se nechali oslnit „celkovou aurou americké moci“. Ti, kteří této otázce věnovali byť malou pozornost, překvapeni nebyli. Zde je to, co jsem o této situaci napsal v prosincovém zpravodaji TrendCompass z roku 2023: „Konečným výsledkem bude vyhnání hegemona z regionu bohatého na zdroje (a bankovní záruky), což bude mít obrovský negativní dopad na západní finanční instituce. Jedinou kouzelnou hůlkou, která jim zbývá, bude tiskárna na peníze a inflace. Nyní jsme za tímto bodem. Když imperiální vojenská síla ochabne, ztratí politickou moc nad svými vazaly, kteří si budou muset hledat ochranu jinde. Už si nebudou půjčovat od vašich finančních institucí a možná neudělí výnosné vládní zakázky vašim korporacím. Nakonec se největší dopad ztráty hegemonie projeví v ekonomice a na finančních trzích imperiální moci. Pokud impérium nebude schopno znovu prosadit kontrolu nad regionálními mocnostmi, jejich bohatství na přírodní zdroje se již nebude proměňovat v záruky pro vaše banky. Je to jako vytrhnout základy zpod celé budovy. Aby zabránily zhroucení, nebudou mít západní centrální banky jinou možnost než tisknout v obrovských množstvích peníze. To však pouze získává čas. Zhroucení systému je matematickou jistotou a je jen otázkou času. K této velké změně dnes dochází a pětisetleté základy starého koloniálního světa se hroutí jako lavina.“

    Prezident Si Ťin-pching měl na konci své návštěvy v Moskvě naprostou pravdu, když prohlásil: „Právě teď dochází ke změnám, jakých jsme nebyli svědky sto let – a my jsme ti, kdo tyto změny společně pohání.“ Rusko a Čína se společně jasně vydaly na cestu k rozbití západní hegemonie. Trumpův útok na Írán to jen urychlil. Ale ani Rusko, ani Čína nepovažují americký lid za nepřítele. Spíše si vzaly na mušku imperiální oligarchii – majitele bankovních záruk. Zahraničněpolitická doktrína ruské vlády, kterou představil Vladimir Putin na zasedání Valdajského klubu 31. března 2023, říká: „Ruská federace má zájem na zachování strategické parity, mírovém soužití se Spojenými státy a nastolení rovnováhy zájmů mezi Ruskem a Spojenými státy.“ Naštěstí Putinova vláda nadále pěstuje konstruktivní vztahy se svými americkými protějšky. Tyto bilaterální vztahy jsou pro budoucnost míru ve světě důležitější než cokoli jiného. Věřím, že v dlouhodobém horizontu pomohou tyto vzájemné vztahy nasměrovat mezinárodní vztahy k skutečně mírovému soužití a plodné spolupráci. I když dnes vypadá situace ponuře, měli bychom mít na paměti konfuciánskou radu: Když padá velký strom, způsobuje velký hluk a zkázu. Semena však rostou v tichosti. A tato semena musíme živit.

    .

    Zdroj: alexkrainer@substack.com, 12. března 2026

    Na úvodní fotografii prezident Trump s ministrem zahraničí Rubiem a ministrem války Hegsethem v Oválném kabinetu, 2025. Zdroj: Bílý dům, prostřednictvím Wikipedie Commons

  • Literární neděle – 8. března 2026

    Literární neděle – 8. března 2026

    Josef Václav Sládek (1845 Zbiroh – 1912 Zbiroh) – doufejme, že není třeba psát, kdo byl. Báseň Na hrobech indianských je ze sbírky Básně z roku 1875.

    .

    Zem svobodná a přec tu bezpráví,

    jak děsnějšího neviděly světy:

    zmar každý krok a zločin krvavý,

    a každý hles vítězné oslavy

    divoký vskřek, jejž neznal barbar ani

    na zříceninách Říma před sta lety.

    .

    Když na vaši si tyran stele šíji

    a do prachu vás šlape poroby,

    tu ku poplachu všechny zvony bijí;

    když divoch padlých tančí nad hroby,

    těch, co mu v hrdlo sami tiskli nůž,

    tu divokou je šelmou rudý muž

    a děti strašíte tou komedií.

    .

    Však tento lid, jenž tisk‘ vás v náručí,

    když po kapkách se krve umučí

    a v srdce družné, prosté, otevřené

    se jako v posměch olova kus vžene,

    ba na hrobech když jeho prokletá

    vítězná píseň hurónské víc hýká

    — toť do pralesů vnikla osvěta

    a přec-li kdo, že bezpráví to, říká,

    to »lichý útlocit«, to »romantika« !

    .

    Leč — budu psát, však lichými ne slovy,

    vždyť viděl jsem tu zem jak čárný ráj,

    s jezery modrými, že azurový

    závodit můž‘ jen s nimi nebes kraj;

    a těch se v bezdnu tmavé lesy třpytí

    a táhnou v dál, že vrcholný ten lán,

    když slunce zář se po něm rozesvítí,

    jest jak ten rozvlněný oceán;

    a ptáče každém suku na širokém

    a zpěv se mísí v každý větru dech,

    a z křoví laň velikým zírá okem,

    a nohou jako struna tepe mech.

    .

    A z pod větviny dlouhé, tmavostinné

    se řeky proudí čisté, křišťálové,

    jak slza když se z pod obočí řine.

    A vodopády barvě ve duhové

    stříbrným pásmem se skalin se lijí

    a v květy hází perly démantové

    a plní lesy šumnou melodií.

    A prérie ty dálné bezbranné

    s tím pestrém květů plných vůně, svitu

    a lesku démantů jak v malachitu,

    a toto vše, ta krása neobsáhlá,

    co z ní je tam, kam vaše ruka sáhla?

    .

    Kde vigvam stál, tu vaše bezměrá

    se líhnou města hladové jak houby,

    a v lesích pádná houká sekera

    a množí denně vaše dílo zhouby,

    a z lesů »plot« prérii rozřeže,

    a po jezerech letí parní šrouby

    a v svět roznáší vaše loupeže.

    Ba všechno, vše jste sobě osvojili

    a k otroctví si skladli pod nohy,

    z vás každý svou zve tu neb onu míli,

    kde díl má země té syn ubohý?

    Kde osvěta nesena temnot robu?

    Jej vyštvali jste odsud jako laň,

    že nemá místa pro své hlavy mdlobu,

    jej »rukou vlídnou« odvádíte k hrobu

    a příští rok jej vyštve vaše zbraň

    to pro dolar; ten proklet buď, kdy prací

    zaň jedno l i d s k é srdce dokrvácí.

    .

    Kde osvěta? tak ptám se ještě jednou.

    Já viděl lid ten před vašimi domy,

    jak s žebrákovou čekal tváří bědnou

    a marně čekal, ven až po něm shlédnou

    a hodí drobt, jenž padá pod stoly:

    a div že srdce při tom nepuklo mi:

    syn země té, žebrácké o holi!

    .

    Volnost jste sobě zbudovali tady,

    evropský otrok zdání o ní nemá,

    však střísněnu ji krví vidím všady

    dnes, v minulu — a budoucnost je němá.

    .

    A budte volni, všeho ze světa

    že z prachu k vám zřít budou otroci

    a svítiž vám ta vaše osvěta

    jak nové slunce tmavé do noci

    a stavte všemu, co je lidské, trony,

    že řekne rozum: »Spasili Jste nás,«

    a či srdce lidské nebude se vás

    též jednou ptát: »Kde padlé miliony?

    Kde Ábela si nechal, Kaine vrahu?«

    Kdo za vás odpoví v tom celém vašem blahu,

    kdo ze světlé té záře kolem hlavy

    vás rudého paprsku hanby zbaví?

    .

    Na úvodním obrázku výřez z obálky knihy Frithjofa Schuona Opeřené slunce (viz https://www.lukas-syn.cz/knihy/operene-slunce/)

  • Írán – chyba v narativu?

    Írán – chyba v narativu?

    Rozhovor prof. Glenna Diesena s prof. Marandim ohledně sobotního útoku Izraele a Spojených států na Írán.

    .

    GD: Dnes je tu s námi opět Saeed Mohamed Marandi, profesor na Teheránské univerzitě a také bývalý poradce íránského týmu pro jaderná jednání. Děkuji vám, že jste si udělal čas. Vidím velmi znepokojivé záběry z Teheránu, které zachycují útoky na centrum města. Musíte být vyčerpaný. Vážím si toho, že jste si udělal čas.

    SM: Děkuji vám za pozvání, Glenne. Ano, provedli letecké údery a od jednoho z mých přátel jsem se dozvěděl, že jejich dům byl těžce poškozen, takže útočí na civilní cíle.

    GD: No, je to druhý den války, o které jsme včera ráno mluvili, než bylo jasné, do jaké míry jsou Američané zapojeni, ale teď samozřejmě máme k dispozici mnohem více informací. Trvá to už více než 24 hodin. Co ale zatím víme o tom, co bylo v Íránu terčem útoků a jak Írán reaguje?

    SM: No, atentáty, s výjimkou vůdce a generálů, kteří se stali mučedníky, ostatní atentáty nebyly účinné. A jak jste viděli, íránská reakce byla okamžitá a trvalá. Došlo tedy k raketovým útokům, útokům dronů proti izraelskému režimu, ale také proti americkým aktivům a cílům a vojenským komplexům, ale nejen proti vojenským komplexům. Cílem jsou také všechna místa, kde mají USA svá aktiva. Myslím, že se zaměřili více na Emiráty a Bahrajn než na jakékoli jiné místo. A tak to pokračuje. Kromě toho mám za to, že Íránci používají převážně starší zbraně, starší drony, starší rakety, rakety nové generace byly použity buď velmi zřídka, nebo v mnoha případech nebyly použity vůbec. Snaží se tedy vyčerpat kapacity protivzdušné obrany, ať už v Perském zálivu, nebo v Izraeli. A předpokládám, že pak přejdou k novějším zbraním. Íránci také provedli letecký útok nebo sérii leteckých útoků se svým letectvem, což je zajímavá událost, a myslím, že to rozhněvalo Američany, a tak provedli taky sérii leteckých útoků. V Teheránu je na ulicích spousta lidí. Je to spontánní. Sám jsem tam nebyl. Ale lidé, kteří tam byli, říkají, že se tam prostě shromáždili lidé, kteří truchlí.

    GD: Viděli jsme spoustu útoků. Írán se mstí americkým cílům v regionu. Viděli jsme útoky na Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Katar, Kuvajt, Jordánsko. Nejsem si jistý, zda Saúdská Arábie byla také napadena, ale byl napaden také Omán, protože mají přístavní zařízení, které využívá americká armáda. Mnoho lidí je však překvapeno rozsahem těchto útoků. Neměli by být, pokud by vás poslouchali, protože jste v minulosti jasně říkal, že pokud bude Írán znovu napaden, tak přesně toto udělá. Ale vidíte v tom nějakou strategii, čeho se snaží dosáhnout, vzhledem k tomu, že státy Perského zálivu jsou, jak se zdá, tak často terčem útoků? Izrael byl samozřejmě také napaden, ale útoky na americké námořnictvo jsme zatím moc neviděli. Nebo mi to možná jen uniklo.

    SM: Jak jste správně podotkl, kdyby Trumpův režim měl lidi, kteří by měli trochu rozumu, uvědomili by si, že k tomu dojde. A překvapení je něco, co by nás mělo překvapit, i když to tak není, protože jsme zvyklí na jejich ignoranci. Myslím, že pokud Spojené státy a izraelský režim budou pokračovat touto cestou, dojde pravděpodobně k další eskalaci. Íránci samozřejmě útočí, ale neútočí s plnou silou. Tempo se však může velmi snadno a rychle zvýšit. Jak jsem již vysvětlil, Američané nemohou zničit íránské podzemní kapacity. A tyto podzemní kapacity, které směřují k Perskému zálivu a Indickému oceánu, jsou mnohem rozsáhlejší a mnohem destruktivnější než podzemní raketové základny směřující k izraelskému režimu, protože tyto základny byly vytvořeny nebo se staví od invaze do Iráku. Íránci se tedy připravují na potenciální útok, agresi nebo invazi USA přibližně od roku 2003, ne-li dříve. Po roce 2003 se však začali opravdu soustředit na podzemní zařízení, technologii dronů a raketovou technologii. V současné době tedy Íránci v zásadě škodí Američanům a také arabským režimům, protože tamní trhy budou vážně a pravděpodobně trvale postiženy. Vzpomínám si, a jsem si jistý, že si to pamatujete také, že předtím, než Saddám Husajn napadl Kuvajt, byl Kuvajt klenotem Perského zálivu, pokud jde o bohatství a podobné věci. Ale po invazi, i když byly irácké síly zatlačeny zpět a Kuvajt obdržel od Iráku pod Saddámem Husajnem nejrůznější kompenzace, nikdy se z toho nevzpamatoval. A hospodářská moc se přesunula na jih Perského zálivu. A nemyslím si, že se Emiráty, Katar nebo Bahrajn někdy opravdu vzpamatují z toho, co se stalo, protože to, co se stalo, v podstatě ukazuje, jak jsou zranitelné. A pokud to bude pokračovat, bude to pro ně samozřejmě ještě mnohem horší. Pokud se válka rozšíří, situace se ještě zhorší. Takže to neudělají. Hovoří se o tom, že Saúdové a Emiráťané by mohli zahájit nějaký útok na Írán, což by podle mě bylo naprosto pošetilé, protože Írán by pak měl záminku k tomu, aby je velmi tvrdě zasáhl. A oni jsou velmi zranitelní. Nejsou to silné mocnosti. Emiráťané mají pouze 1,4 milionu obyvatel s pasem. A Saúdská Arábie nedokázala porazit Jemen. A samozřejmě, pokud Saúdská Arábie vstoupí do konfliktu s Íránem, mohou očekávat, že Jemen proti nim také otevře frontu. Uvidíme, jak se to vyvine. Ale v každém případě jde o to, že Írán může udělat mnohem víc, než dělá teď. Írán plánuje dlouhodobou válku a my jsme svědky docela působivé vlny za vlnou raketových a dronových útoků.

    GD: Nyní jsme se dozvěděli, že bylo potvrzeno zabití Chameneího. Zajímalo by mě, jaký to má význam z hlediska konfliktu? Viděl jsem samozřejmě nějaké rozzuřené nepokoje v Pákistánu, v Karáčí, kde obsadili a zapálili americký konzulát. Viděl jsem lidi v Bahrajnu, jak oslavují, když Írán bombarduje americkou pátou flotilu. A samozřejmě, v několika iráckých městech také lidé vyšli do ulic. Ale pokud byste to přeložil do významu tohoto konfliktu, protože pro USA se to zdálo být splněnou misí, vyvěsili banner na své letadlové lodi. Ale jaký je význam toho všeho?

    SM: Ajatolláh Chameneí byl výrazná osobnost, mluvil čtyřmi jazyky. Byl mistrem perské literatury. Byl mistrem arabské literatury. Z vlastní zkušenosti vím, že četl mnoho románů v angličtině. Myslím, že jedním z jeho oblíbených anglických románů, jedním z jeho oblíbených západních románů, které četl v angličtině, byl Bídníci od Victora Huga. Hugo. Byl také několikrát před revolucí ve vězení. A pak po revoluci, když začala válka. Byl jedním z vůdců revoluce. Když začala válka, odešel na frontu jako dobrovolník, i když neměl žádné vojenské zkušenosti. Zkušenosti získal v bitvách během prvních měsíců války, kdy byly íránské ozbrojené síly v poněkud chaotickém stavu, protože to bylo těsně po revoluci a celá armáda a ozbrojené síly byly velmi oslabené. Mnoho důstojníků a branců dezertovalo na podporu revoluce. Mnoho generálů opustilo zemi a někteří z nich byli zajati, takže armáda nebyla v dobrém stavu, když Saddám napadl Írán. To je jeden z důvodů, proč k invazi došlo. Stráže měly v té době jen určité množství lehkých zbraní. Když tedy Saddám napadl Írán, bojovali v podstatě ne jako dobře vycvičení vojáci, ale jako dobrovolníci, kteří neměli prakticky žádné nebo jen velmi malé vybavení, proti velmi silné armádě. Když se stal prezidentem na konci války, když se Američané připojili a bojovali po boku Saddáma Husajna, válka se stala mnohem obtížnější a on opustil Teherán a odešel na frontu a vydal se do nejcitlivějších oblastí, kde se odehrávaly boje. Bylo tam hodně obav, že bude zabit, ale on tam chtěl být, aby povzbudil morálku. Teď jsme viděli, že zůstal ve své kanceláři. Bylo to během ramadánu a byl v práci, když byl zasažen. Západ a protíránská propaganda tvrdily, že se někde schovával, ale on byl ve své kanceláři. Viděli jsme, jak lidé už od časného rán spontánně vycházejí do ulic. A byli venku až do pozdní noci, aniž by věděli, že byl zavražděn. Ale dnes ráno vyšli znovu. Takže, víte, mnoho lidí truchlí, on je nesmírně populární osobnost, i když Západ by ho rád vykreslil jako nepopulárního a nenáviděného. Ale viděli jste shromáždění k výročí revoluce 11. února! Je jasné, jaké je v Íránu lidové cítění, navzdory sankcím a obtížím a útrapám, které jsou lidem ukládány. Ale v každém případě bude připomínán jako mučedník za Palestinu a mučedník za utlačované a jako někdo, kdo učinil Írán silným a podporoval latinskoamerické země, které se stavěly proti hegemonii USA, nebo v jižní Africe. Byl klíčovou postavou v podpoře sil bojujících proti apartheidu. Byla to výrazná osobnost. Myslím si však, že Spojené státy ve skutečnostiÍrán posílily, protože je zde hodně hněvu a hodně hněvu je i mimo Írán. V Iráku jsou lidé rozzlobení. Vidíme záběry z Iráku. Pokud se nemýlím, v Pákistánu to byli američtí vojáci, kteří zastřelili demonstranty. Myslím si však, že to jen posílí íránský postoj. Jak jste viděli včera, ihned po izraelských útocích jsme viděli íránskou reakci. Myslím si, že to bylo velmi významné. A tato reakce pokračuje od včerejška, po celou včerejší noc a dnes. Jak jsem již řekl, zapojilo se i letectvo. Myslím si, že to jen ukazuje, že instituce fungují dobře a že společnost je jednotná a rozhořčená. A íránští příznivci mimo Írán, za hranicemi Íránu, jsou pobouřeni. Nemyslím si, že je to dobré pro Spojené státy nebo jakékoli jejich zástupce, proxy, či spojence v regionu. V jistém smyslu si tedy více uškodili, než pomohli. Na rozdíl od toho, co očekávali. Udělali z něj mučedníka, doslova mučedníka. A myslím, že to ho učiní mnohem populárnějším, dokonce i mimo běžnou voličskou základnu. On představuje kulturu Karbaly a Ašúry a imáma Husajna, vnuka Proroka, která je velmi, velmi silná v íránské a šíitské kultuře a obecně v islámské kultuře i mezi mnoha sunnity. Jeho mučednictví je vnímáno v tomto kontextu, protože nepřítel, víte, Jazíd naší doby, Trump a Epsteinovci, se na něj zaměřili. A to posiluje měkkou sílu Íránu a posiluje jednotu a sympatie k íránskému postoji. Samozřejmě, že to teď bude obtížné. Někteří generálové budou muset být nahrazeni a pak bude v souladu s ústavou jmenován nový vůdce. Ale myslím si, že v širším kontextu, pokud se na to podíváte v širším kontextu, to ve skutečnosti posiluje Islámskou republiku a odpor.

    GD: Jak tedy vidíte další vývoj, eskalaci konfliktu do budoucna?

    SM: No, Íránci ještě neodhalili své schopnosti a jejich schopnost zničit tankery a majetek na druhé straně Perského zálivu je obrovská. Tyto schopnosti zatím ani zdaleka nevyužili. Tyto drony, které neustále létají na Dubaj nebo různé přístavy a majetek USA, jsou staré drony a jsou jen špičkou ledovce. Pokud tedy Írán chce zcela uzavřít Hormuzský průliv, může to udělat, ale může udělat i něco mnohem ničivějšího, a to zničit vše. Pokud zničí vše, nastane mír nebo příměří nebo zastavení nepřátelských akcí a Hormuzský průliv bude otevřený. Nebudou existovat žádné lodě, které by proplouvaly Hormuzským průlivem, a nebude existovat žádná produkce ropy nebo plynu, kterou by lodě mohly odvézt z Perského zálivu. Írán tedy může udělat mnohem více, než dělá nyní. Ale myslím si, že Írán se v zásadě chová stejně jako během 12denní války. Írán řídí válku, protože chce vidět, jak se věci vyvinou. Nevíme, zda tato válka potrvá dva týdny, dva měsíce nebo šest měsíců. Nevíme to. Někteří z našich společných přátel, analytiků, hovoří o problémech, které budou mít Spojené státy a izraelský režim v nadcházejících dnech, pokud jde o munici. Ale také stíhací letouny, protože musejí létat z velké vzdálenosti. Musejí být doplňovány palivem, pokud se nemýlím, dvakrát, aby mohly bombardovat Írán, což způsobuje velké potíže. Snižuje to počet bombardování Íránu, ale také to podle mě způsobuje velké potíže samotným letounům – musí na nich být prováděna neustálá náročná údržba. Není tedy jasné, jak dlouho to Spojené státy vydrží. A podle mého názoru je Íránci vyčerpávají. Vyčerpávají jejich protivzdušnou obranu. Používají své staré rakety a drony, které se používají už řadu let, a já nejsem odborník na tyto věci, ale tyto zbraně zastarávají. Teď je tedy čas je použít. Všechny tyto starší rakety a drony vyčerpávají své obranné schopnosti a vy víte, jak drahé jsou. Írán se tedy již připravuje na eskalaci. Skrývá se, udržuje své schopnosti skryté, neporušené, rozptýlené po celé zemi, používá starší vybavení nebo zbraně, ale útočí efektivně. Myslím si, že budeme muset počkat a uvidíme, jak dlouho to potrvá. Ale pokud se podíváme na předchozí model, a znovu se omlouvám, pokud nejsem příliš užitečný, protože neznám budoucnost a neznám podrobnosti o tom, co Írán plánuje. Ale pokud je 12denní válka, kterou jsme viděli předtím, dobrým modelem, myslím, že je spravedlivé říci, že Izraelci byli vyčerpaní po sedmi, osmi, devíti dnech. Nevím, nemůžu, nevím přesně kdy, ale situace se zhoršovala. Takže i když nevím, jak dlouho dokážou Američané a Izraelci pokračovat, myslím si, že to je model, který Íránci sledují, aby nepřítele vyčerpali a pak na něj vyvinuli tlak.

    GD: To, co popisujete, jsou dvě různé válečné strategie. Vypadalo to, jako by USA doufaly v rychlou změnu režimu, válku, která by vyřadila vojenské a politické vedení. A pak, myslím, doufaly – pokud je naděje strategií – že se Írán zhroutí podle syrského modelu. Ale to, co popisujete, je válka na vyčerpání, ve které se Íránci učí snášet bolest a útoky, které na ně dopadají a oplácet je a předpokládat, že protivník se vyčerpá jako první.

    SM. Ještě bych ěnco dodal k tomu, co jsem říkal: Spojené státy a Izrael mají za sebou dlouhou historii chybných odhadů. A právě jsem natočil pořad pro Al Mayadeen, který byl vysílán v pátek. Ukázal jsem, že tento příběh o kolapsu Íránu, o jeho rozpadu, o tom, že mladí lidé opovrhují revolucí a že se chystá kontrarevoluce nebo nová revoluce, to vše tu bylo už na konci 80. let, v 90. letech a tak dále. A tak to pokračuje dál. Je to pořád dokola to samé a nic se nemění. A pokud mají někteří z vašich diváků čas se na to podívat, je to docela zajímavé, zejména první polovina pořadu. Je docela fascinující, že byste mohli vyměnit fráze a titulky z té doby za ty současné a nikdo by si nevšiml rozdílu. Bylo by to úplně stejné po 40, po více než 40 let. Problémem tedy ve skutečnosti je, že Západ má tento narativ, do kterého tolik investoval. A samozřejmě do něj vložil spoustu peněz. Propagandu. Na Západě mají na výplatní listině desítky tisíc Íránců. Jen v Albánii mají tři až čtyři tisíce íránských trollů z teroristické organizace MEK. Když mají tolik lidí tam, představte si, kolik lidí je financováno na všech těch protíránských televizních kanálech, které vysílají do Íránu a Persie. Je jich mnohem víc na Západě než v Íránu. Televizní kanály, webové stránky, zpravodajské weby a tak dále, které jsou všechny nepřátelské vůči Íránu. Jde ale o to, že tito lidé, které financují, vytvářejí začarovaný kruh. Posilují tento narativ. A tak všechny tyto války, jejich politika vůči Íránu, jsou založeny na falešném narativu, který vede jejich politiky k přijímání chybných opatření, a pak narazí na zeď. Ale protože je tento narativ tak silný, nemění se. Vracejí se a dělají stále dokola totéž. Zatímco pro mě je představa, že Írán nějakým způsobem zkolabuje, prostě směšná, pro ně to tak není, i když v minulosti ke kolapsu nedošlo, i když zemřel imám Chomejní, byl zavražděn prezident a premiér. Tehdy, když jsme měli premiéra podle předchozí ústavy, došlo k vraždě hlavy státu. Došlo k nejrůznějším katastrofickým událostem. Nedávno zemřel prezident. Zahynul při havárii vrtulníku, nebo možná zemřel jako mučedník, nevím, nemám pro to žádné důkazy. Ale jde o to, že systém je mnohem silnější a stabilnější, než si oni myslí, a myslím si, že to pramení z orientalismu. Myslí si: „No, Írán je prostě orientální, víte, je tu orientální despota, a když odstraníte hlavu, všechno se rozpadne.“ Zatímco Írán, íránská společnost, je velmi sofistikovaná. Má ústavu, pokud ji někdo čte, a je to velmi komplexní stát, máme komplexní státní strukturu. Takže když vůdce zemře nebo je umučen, je nahrazen. A postavení ajatolláha Chameneího v očích lidí, jak jsem již řekl, vzrostlo. Stal se velkým mučedníkem revoluce. Myslím sice, že drtivá většina lidí by upřednostnila, aby nezůstal doma nebo ve své kanceláři, ale bylo to jeho rozhodnutí zůstat na místě. Řekl, že mnoho lidí nemá kam jít. Takže já také nikam nepůjdu. To je jeho pohled na svět. Jde o to, že by to měli pochopit, ale kvůli svým narativům, orientalismu a rasismu to nedokážou. A myslím, že to tak bude i v následujících dnech a týdnech.

    GD: Ano, tak se vytvářejí chyby v narativech. Například po bolševické revoluci mnozí lidé opravdu nenáviděli komunisty. Byli to oni, kdo odešli do USA. Když se tedy USA najednou musely seznámit s touto novou zemí, která vznikla, Sovětským svazem, obrátily se na diasporu doma. A samozřejmě, informace získáváte od těch, kteří nejvíce nenávidí vládu, kteří se vás snaží ujistit, že pokud na ně jen zatlačíte, snadno padnou a vy v podstatě získáte zpět svou zemi. Ale jsou to samozřejmě také některé narativy, které byly vytvořeny záměrně. Tak to je. Je to vždycky běžný, řekl bych, scénář, že protivník je zároveň všemocný a slabý. Protivník je tedy zlý, iracionální, všemocný, ale také slabý. Takže pokud na něj jen zatlačíme, rozpadne se. Takže, víte, vidíte ty narativy, ať už se týká Afghánistánu, Iráku, Libye nebo Sýrie, vždycky je to stejný příběh – obyvatelstvo, které nenávidí vládu a čeká, až přijdeme a osvobodíme je, a pak se slabá vláda rozpadne a my budeme vítáni jako osvoboditelé, víte, v podstatě podle linie George Bushe.

    SM: Ano, kdybych měl americkým analytikům poradit jednu věc, i když by se z toho stejně nepoučili, poradil bych jim, aby si přečetli o Karbale a Ašúře a událostech, které se tam odehrály, a o tom, jak to ovlivňuje íránskou společnost a kulturu a osu odporu obecně. Ale oni, oni nedokážou vidět svět tímto způsobem. Oni ho vidí pouze ze svého úzkoprsého pohledu na svět, založeného na výjimečnosti a nadřazenosti. A pak jsou tu samozřejmě, jak víte, Epsteinovci jako třída lidí nad politikou a nad politiky. Ale oni nejsou schopni se učit. Kdyby se učili, chovali by se k Íránu úplně jinak. A myslím, že věci, které jsem říkal v průběhu let a které je rozčilují, když je říkám, a oni to nazývají propagandou, jsou ve skutečnosti realita a jednoduchá fakta. Ale oni to prostě nevidí, nedokážou to vstřebat, nedokážou pochopit logiku. Ze svého nadřazeného, supremacistického pohledu to prostě odmítají a nazývají to propagandou. Ale realita je taková, že už je to 47 let a oni vedli dvě války. A teď, samozřejmě se Saddámem Husajnem, jsou to tři války, maximální tlak, sankce, válka za válkou, ale Írán se nezhroutil. Člověk by tedy předpokládal, že někdo řekne: „Počkejte, počkejte chvíli, pojďme to celé přehodnotit. Nefunguje to tak, jak bylo plánováno.“ Ale to se nestane, dokud nenarazí na zeď, která je větší než jen tento konflikt. A to je podle mě hospodářská krize nebo nějaká vnitřní společenská krize, k níž tato válka přispěje. O tom není pochyb. Ale myslím si, že jedinou věcí, která může změnit Západ, je významný historický posun, a tím bude podle mě nějaká forma kolapsu. Jestli to bude kombinace hospodářského, politického, sociálního a vojenského kolapsu, nebo převáží jedno z toho, to nevím. Ale myslím si, že to je jediná věc, která přinese změnu na Západě a v jejich mentalitě vůči zbytku světa.

    GD: Takže na závěr ještě jednou, byť je samozřejmě jasné, že nemáte křišťálovou kouli, abyste viděl do budoucnosti, co bude dál?

    SM: Myslím, že válka bude i nadále tvrdá, ale my budeme pokračovat v boji. Jsme odhodláni. A generál Sulejmání jednou řekl, že jsme národ imáma Husajna. Takže to dotáhneme do konce. Porazíme Spojené státy a izraelský režim. Budou se muset smířit se strategickou porážkou. Bude to za velkou cenu, ale je to jediná cesta vpřed. Nepřijmeme podrobení. Nepřijmeme. Ceníme si své svrchovanosti. Nevidím žádnou jinou cestu vpřed. Bude to tedy bitva vůlí. Ale pro nás je to válka o přežití. Pro ně je to válka na základě volby, kvůli Epsteinovcům, kvůli sionistům. Ale kromě toho má Írán ještě něco navíc, a to osu odporu. Mají onu zvláštní schopnost, jíž je kultura Ašúry, která je tak důležitou součástí celé této osy odporu. A jak jsem řekl, mučednictví ajatolláha Chameneího je něco, co změnilo situaci v celém regionu. Lidé v Iráku jsou dojatí, lidé v Jemenu jsou dojatí, lidé jinde jsou dojatí. Pokud se válka rozšíří, pokud válka bude pokračovat a rozšíří se, bude to pro Západ velmi škodlivé, protože to dá odporu větší sílu a učiní ho mocnějším.

    GD: Děkuji za váš čas. A ano, všichni, s nimiž o tom mluvím, souhlasí – a jsou to jak lidé, kteří mají sympatie k Íránu, tak i ti, kdo jsou vůči Íránu spíše nepřátelští -, všichni jsou zajedno v tom, že to nebyla dobře promyšlená válka, že je to nejspíš obrovská chyba. A myslím, že v příštích několika dnech to bude všem jasné. Ještě jednou děkuji.

    SM: Nemám pochyb o tom, že to byla katastrofální chyba pro Trumpa a celý sionistický projekt, ale oni jsou příliš opilí, aby pochopili, co udělali.

    .

    Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

    Úvodní fotografie je z Teheránu po izraelských útocích z června 2026. Zdroj: Koosha Mahshid Falahi/Mizan News Agency, https://www.mizanonline.ir/fa/news/4841255 (prostřednictvím Wikipedie Commons)

  • Literární neděle – 1. března 2026

    Literární neděle – 1. března 2026

    Fráňa Šrámek (1877 Sobotka – 1952 Praha), básník, prozaik, dramatik, národní umělec z r. 1946. Báseň Jarní poutník je ze sbírky Modrý a rudý z r. 1906.

    .

    Když jaro přišlo, stromy podél cest
    za druhy zvolil si a skřivany,
    dal očím plápolat a ústům kvést,
    šel pohan mezi pohany
    a dešti šlehán, sluncem hýčkaný,
    dal uspávat se loutnou hvězd.

    Pil mléko dívčích bříz a v olšinách
    se k svatbám zlatých vážek pozvat dal,
    zdvih pírko sojčí, ztracené tu v lásky hrách,
    a dýchal na ně, něžná slůvka tkal,
    stem něžných slůvek pírko obetkal,
    jak po srdci by dlouze smyčcem táh.

    Pak lesů host, jich stezek přijal stín,
    jak oblékl by nový, snubní šat,
    a míse prosby ve smích kukaččin,
    toužil a toužil, an se večer krad,
    zda bozi dovolí mu uhlídat
    tančící žínku v stříbru kapradin…

  • Írán: Strategické dilema

    Írán: Strategické dilema

    Simplicius píše na svém substacku z 12. února:

    V souvislosti s Trumpovým „bezprostředně hrozícím“ útokem na Írán nadále přicházejí rozporuplné zprávy a fámy. Hovoří se o největší vojenské přípravě od války v Iráku, přičemž různé osoby, jako bývalý operativec CIA John Kiriakou, předkládají své verze „zákulisních informací“, podle nichž Trump již učinil osudové rozhodnutí a je připraven během příštích 48 hodin zahájit rozsáhlou akci. Íránští představitelé naopak naznačují, že jednání budou pokračovat i příští víkend, a objevují se různé signály o tom, že dohody začínají nabírat konkrétnější obrysy.

    Je zřejmé, že Trump váhá kvůli vážným pochybnostem týkajícím se dlouhodobého konfliktu. Více zpráv naznačuje, že by se mohl přiklánět ke „kompromisu“ v podobě omezených úderů s cílem přinutit Írán k dohodě, místo aby riskoval plnohodnotný konflikt, který by mohl skončit ponížením.

    The Wall Street Journal tak píše: Americký prezident Donald J. Trump sdělil svým poradcům, že se přiklání k provedení počátečního úderu proti Íránu v nadcházejících dnech, jehož cílem má být ukázat, že Írán musí být ochoten vzdát se schopnosti vyrobit jadernou zbraň. Pokud by diplomacie nebo jakýkoli počáteční cílený útok nepřiměly Írán ustoupit jeho požadavkům na ukončení jaderného programu, zváží podle vysoce postavených poradců, kteří to sdělili deníku The New York Times, později v tomto roce mnohem rozsáhlejší útok, jehož cílem by bylo odstranit íránského nejvyššího vůdce Alího Chameneího a další představitele od moci.

    Než se pustíme do podrobností, je třeba říci jednu věc. Většina lidí má při předpovědích sklon okamžitě sklouznout ke krajnostem: buď Írán zcela poníží a zničí americké síly a potopí každou letadlovou loď, nebo Spojené státy Írán naprosto srovnají se zemí, zlikvidují celé vedení a nastolí nad celou zemí nadvládu podobnou té v Iráku.

    Ve skutečnosti, když se podíváme na historické precedenty, zjistíme, že k ničemu z toho obvykle nedochází. Nejčastější scénář je ten, že se ani jedna strana úplně nezvítězí a vznikne mnoho chaotických a nejasných škod, z nichž obě strany vyjdou jako samozvaní vítězové. Trump dává přednost „snadným“ řešením a pravděpodobně se z jakéhokoli ozbrojeného konfliktu stáhne, jakmile se mu podaří získat jeden výrazný PR motiv, který mu zajistí vavříny vítězství. Pokud by se mu například podařilo odstranit ajatolláha či jiné vrcholné představitele, mohl by okamžitě vyhlásit vítězství a postupně ukončit nepřátelství.

    To je pravděpodobně hlavní důvod, proč Trump odmítá vůbec stanovit konkrétní cíle rozvíjejícího se konfliktu: žádné skutečné předem dané cíle neexistují. Chce pouze dosáhnout čehokoli, co ponese punc úspěchu, aby to mohl zpětně označit za cíl, který měl od začátku. Tím si opět může přisoudit nálepku „geniálního“ stratéga, který dosáhl toho, co zamýšlel.

    Pokud by se ukázalo, že je íránské vedení příliš obtížné odstranit, může Trump jednoduše vyčkat, až Spojené státy zasáhnou jiné atraktivní vojenské cíle, které lze efektně prezentovat v televizi, a poté prohlásit, že právě ty byly od počátku skutečnými cíli, znovu vyhlásit vítězství a tvrdit, že „íránský jaderný potenciál byl zničen“.

    Víme, že skutečnou Trumpovou motivací k úderům na Írán nejsou vlastní americké zpravodajské informace o nějakém neexistujícím íránském potenciálu, ale spíše tlak ze strany Izraele. To znamená, že jeho hlavním operačním cílem je uspokojit izraelské představitele a zmírnit tento tlak, nikoli dosáhnout konkrétního vojenského cíle. Pokud jim dokáže předvést alespoň „poctivý pokus“ a prokázat loajalitu tvrdým úderem proti Íránu, může považovat svůj dluh za splacený a konflikt ukončit. Izrael samozřejmě nebude plně spokojen, dokud nebude Írán zcela zničen, ale takto hra funguje: Trump zmírní tlak útokem na Írán, i když to Netanjahua zcela neuspokojí, protože po určité vojenské demonstraci síly Izrael ztratí část své věrohodné páky. Zvlášť pokud Trump dokáže titulky přetvořit tak, aby „prokázal“, jak výrazně jeho „devastující“ údery Írán oslabily — což by Izrael bez přímého zpochybnění jeho narativu jen obtížně věrohodně vyvracel.

    Je také třeba poznamenat, že někteří jsou přesvědčeni, že Tucker Carlson právě sám zachránil Írán před zničením tím, že ve svém rozhovoru s ultrasionistou Mikem Huckabeem, americkým velvyslancem v Izraeli, odhalil skutečné plány Izraele. Připomeňme, že Carlson byl v Izraeli poměrně nepřátelským způsobem zadržen, protože je tam interně považován za jakéhosi nepřítele státu kvůli odhalování izraelské propagandy.

    V rozhovoru s Carlsonem se totiž Huckabee vyjádřil v tom smyslu, že Izrael má na základě svého biblicky vyvoleného postavení nárok dobýt celý Blízký východ. To vyvolalo na celém Blízkém východě bouři pobouření, přičemž ministerstva všech hlavních blízkovýchodních zemí zveřejnila protestní otevřený dopis:

    Prohlášení

    Ministerstva zahraničních věcí Saúdské Arábie, Egypta, Jordánska, Spojených arabských emirátů, Indonésie, Pákistánu, Turecka, Kataru, Kuvajtu, Ománu, Bahrajnu, Libanonu, Sýrie a Palestiny spolu s Organizací islámské spolupráce (OIC), Ligou arabských států (LAS) a Radou pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (GCC) vyjadřují své důrazné odsouzení a hluboké znepokojení nad výroky velvyslance Spojených států v Izraeli, v nichž naznačil, že by bylo přijatelné, aby Izrael vykonával kontrolu nad územími náležejícími arabským státům, včetně okupovaného Západního břehu Jordánu.

    Mnozí se nyní domnívají, že toto pobouření mohlo přimět Trumpa k přehodnocení dlouhodobé vojenské kampaně proti Íránu — je to sice úvaha poněkud přitažená za vlasy, ale poměrně racionální, vzhledem k tomu, že Carlson podle nich „posvítil“ na skutečné záměry stojící za izraelsko-americkou protiíránskou kampaní. Připomeňme, že nejrůznější think-tanky prosazovaly úplnou balkanizaci Íránu na menší státní útvary po porážce ajatolláha. A připomeňme také mé dlouhodobé tvrzení, že tento potenciální nadcházející útok představuje pro Izrael poslední šanci proti Íránu, protože po amerických volbách v polovině funkčního období (midterm), v nichž může Trump ztratit kontrolu nad celým Kongresem, už možná nikdy znovu nezíská politický kapitál k takto rozsáhlým jednostranným krokům. To nyní potvrzují i nejradikálnější režimní jestřábi, kteří otevřeně přiznávají, že jde o jejich poslední příležitost „vyřídit“ Írán:

    Mark R. Levin (@marklevinshow)

    ANO, VELKÝMI PÍSMENY…

    POKUD TEĎ NEZLIKVIDUJEME ÍRÁNSKÝ REŽIM, UŽ SE TO NIKDY NEPODAŘÍ A NAŠE DĚTI A BUDOUCÍ GENERACE NÁM TO NIKDY NEODPUSTÍ. POKUD DOVOLÍME ISLÁMISTICKÉMU TERORISTICKÉMU REŽIMU S CELOSVĚTOVÝMI GENOCIDNÍMI AMBICEMI, ABY SE ROZVÍJEL, PAK ROSTL A NÁSLEDNĚ DOBÝVAL, S NEJPOKROČILEJŠÍMI NIČIVÝMI ZBRANĚMI, JAKÉ SI LZE PŘEDSTAVIT, LIDSTVO NÁM TO NIKDY NEODPUSTÍ. TITO MASOVÍ VRAZI TYTO ZBRANĚ POUŽIJÍ, PROTOŽE VĚŘÍ, ŽE  ALLÁH CHCE, ABY ZLIKVIDOVALI VŠECHNY ZEMĚ, SPOLEČNOSTI A LIDI, KTEŘÍ SE NEPODŘÍDÍ JEJICH SMRTÍCÍMU KULTU 7. STOLETÍ – PODMAŇOVÁNÍ A VRAŽDĚNÍ NEJEN MILIONŮ, ALE STOVEK MILIONŮ LIDÍ. NECHŤ JE ŘEČENO, ŽE JSOU MEZI NÁMI TI, KTEŘÍ TO VĚDÍ A DĚLAJÍ VŠE, CO MOHOU, ABY PŘESVĚDČILI MOCNÉ, ABY UKONČILI TENTO GENOCIDNÍ REŽIM, DOKUD JE SLABŠÍ NEŽ KDY DŘÍVE. DOHODY NEJSOU NIC JINÉHO NEŽ PAPÍROVÁ UJEDNÁNÍ, KTERÁ NEZNAMENAJÍ PRO TENTO REŽIM NAPROSTO NIC A VE SKUTEČNOSTI BY TAKOVÁ DOHODA BYLA ROZSUDKEM SMRTI PRO ZÁPAD A NAŠE DĚTI. A SELHÁNÍ NAŠÍ GENERACE UDĚLAT TO, CO SE MUSÍ UDĚLAT NA OBRANU LIDSKOSTI, DEMOKRACIE A SVOBODY PRO KAŽDOU DALŠÍ GENERACI, BY BYLO NEJVĚTŠÍ ZCELA ZBYTEČNOU ČLOVĚKEM ZPŮSOBENOU KATASTROFOU V DĚJINÁCH. NEKLAMME SE MORÁLNÍM SEBEUSPOKOJENÍM, ŽE NĚJAKÁ VYJEDNANÁ DOHODA JE NĚČÍM JINÝM NEŽ USTUPOVÁNÍM A NAKONEC KAPITULACÍ.

    11:36 – 21. února 2026 · 1,8 mil. zhlédnutí

    K tomu Simplicius suše podotýká: Jejich zoufalství, kdy jim  doslova prýští pěna u úst,  výmluvně ukazuje, že jde o poslední šanci Kultu odvrátit vlastní zánik.

    Někteří věrohodně tvrdí, že by na tom nemělo záležet: Trump jedná jednostranně s Kongresem i bez něj, takže proč by mělo být podstatné, pokud by jej po těchto volbách ovládli demokraté? Neexistuje žádný konkrétní mechanismus, který by demokraté byli „najednou“ schopni použít k jeho zastavení. Jde spíše o to, že množství politického tlaku a páky, které by proti němu od té chvíle uplatňovali, by mohlo jeho prezidentství zcela ochromit a učinit z něj „chromou kachnu“, nucenou neustále se bránit. Samozřejmě to ovšem zahrnuje i možnost impeachmentu a další kroky. Samotná kritická masa tlaku by mu v budoucnu fakticky znemožnila snadno provádět podobné rozsáhlé jednostranné akce.

    Strategické dilema

    Od úsvitu dějin lze pozorovat jeden jev. Sami jste ho už viděli: ozbrojený bojovník vede řadu zajatců odsouzených k smrti na popravu. Kdyby se všichni najednou postavili na odpor, měli by šanci ozbrojence přemoci. Místo toho však kráčejí dál v odevzdané poslušnosti vstříc své smrti. Existuje zde cosi psychologického, co lidi v takových situacích paralyzuje a brání jim jednat, přestože nečinnost znamená téměř jistou smrt, zatímco čin by alespoň nabízel určitou, byť malou šanci na úspěch.

    S tímto jevem souvisí řada známých dilemat z teorie her, která vedou lidi k volbě zdánlivě bezpečných řešení při lavírování mezi rizikem a nejistotou spolupráce, i když tato „bezpečná“ rozhodnutí mohou v budoucnu otevřít cestu k mnohem větším rizikům. Ti, kdo znají sci-fi román Zrádkyně Baru Cormorant, si možná vzpomenou na „zrádcovo dilema“. Popisuje skupinu místodržitelů, kteří chtějí svrhnout despotickou autokracii, jež nad nimi vládne, ale nejsou schopni jednat, protože čelí strategickému paradoxu: pokud by všichni koordinovaně vystoupili, mohou „říši“ snadno svrhnout; pokud však některý z nich vyrazí sám v očekávání, že se ostatní přidají, riskuje, že zůstane jediný, kdo jednal — a bude označen za zrádce se všemi důsledky. Je to strategické dilema vedoucí k paralýze, protože si nikdy nemůžete být jisti, že se k vám ostatní skutečně připojí.

    Mnohé země globálního Jihu čelí podobným dilematům, když stojí proti neustálému tlaku „Impéria“. V případě Ruska si mnozí dlouhodobě stěžují, že Putin „ustupuje“ a „hraje na jistotu“, protože věří, že přílišné rozkývání situace by narušilo status quo, zatímco opatrný postup může vést k postupnému vítězství. Rozhodnější, ale rizikovější krok hned na začátku by mohl znovu přebrat plnou iniciativu od protivníka.

    Volba bezpečnější cesty vede k vnímanému pomalému „škrcení“ Ruska, které je z hlediska teorie her považováno za méně riskantní strategii než výbušně rozhodný krok, jenž by mohl přinést rychlé vítězství — ale stejně rychle i zničující následky. Typickým příkladem je úvaha o tom, že by Rusko přímo zasáhlo americké letecké prostředky, například průzkumné drony nad Černým mořem, jako konečné vyhlášení „červené linie“. To by mohlo vést k tomu, že by USA stáhly své zpravodajské a průzkumné kapacity (ISR), což by Rusku výrazně usnadnilo další postup. Stejně tak by to ale mohlo vyvolat krizový bod, kdy by se USA rozhodly pro mohutnou odvetu proti oslabenému a vyčerpanému Rusku.

    Volba „hrát na jistotu“ a tolerovat americké průzkumné prostředky, které poskytují Ukrajině „oči a uši“, se může jevit jako obezřetně pragmatická. Zároveň však vytváří dlouhodobá rizika, včetně postupného „rozšiřování mise“, kdy americká vojenská drzost narůstá a stále nebezpečnějším způsobem testuje ruské hranice a limity.

    Tváří v tvář nejistým důsledkům se světoví lídři obvykle uchylují k nejbezpečnější dostupné variantě, i když ta postupně zhoršuje dlouhodobý výhled. Připomeňme si tento tweet:

    Russians With Attitude (@RWApodcast)

    Zdá se mi intuitivně spíše správné než nesprávné, že politické elity Ruska, Íránu a Číny mají společné to, že jsou mimořádně averzní k riziku, jsou to konzervativní na reakci zaměření „boomeři“, kteří jsou prakticky neschopní podnikat proaktivní kroky s výjimkou těch nejkrajnějších okolností, a nejvíce jim jde o „stabilitu“ a existenci určitého rámce pravidel, v němž mohou fungovat. Když už jednají eskalačně, téměř vždy jde o reakci na zjevné, téměř existenciální provokace, a i tehdy je řízení eskalace dodržováno natolik přísně, že to pozorovatelům připadá jako „ustupování“.

    Viděli jsme to nedávno i ve válečných hrách pořádaných magazínem Welt, v nichž řada západních odborníků zastupovala válečné vůdce „červeného týmu“ (Rusko) a „modrého týmu“ (Německo). V těchto simulacích byli němečtí „lídři“ paralyzováni hrozbou okamžité vojenské akce proti Rusku a opakovaně volili bezpečnější, deeskalační kroky, aby nevyvolali krizový bod. To umožnilo Rusku projít přes Suvalský koridor a v podstatě obsadit jižní část Litvy.

    Tím se dostáváme k Íránu a zásadnímu strategickému dilematu, jemuž čelí: Írán je nucen přihlížet, jak USA sestavují jeden z největších úderných svazů ve své historii. Pokud by si Írán byl naprosto jistý, že se Spojené státy rozhodly jej skutečně „vymazat z mapy“, bylo by zjevně v jeho existenčním zájmu udeřit první a tvrdě, aby hned na začátku co nejvíce oslabil sílu útočníka.

    Čím déle Írán váhá, tím více času mají USA k tomu, aby se „usadily“ v ideálním úderném postavení a způsobily maximální škody. Írán je tak nucen vsadit obrovskou a riskantní sázku na jednu ze dvou možností: 1) že dojde k nějaké dohodě a USA útok odvolají, nebo 2) že Spojené státy zvolí velmi „omezený“ úder, aby si jen „upustily páru“, jak se to podle některých periodicky jeví jako potřeba amerického vojensko-průmyslového komplexu.

    Totéž platí pro americké námořní síly: druhá letadlová úderná skupina — vedená lodí USS Gerald R. Ford — je stále na cestě a v oblasti u Íránu se zatím nachází pouze jedna letadlová loď, USS Lincoln. Írán by mohl vsadit vše na jednu kartu a zaútočit na tuto jedinou, relativně zranitelnou údernou skupinu bez blízké podpory, riskoval by však vyvolání rozsáhlé americké války, která by mohla Írán zničit. Naopak může „hrát na jistotu“ a vyčkat na příjezd druhé letadlové lodi, s nadějí, že vyjednávání přinese výsledek — tím by však zároveň riskoval, že USA budou mít později své plně zkombinované námořní síly bezpečně rozmístěné a připravené k útoku na Írán.

    V očích mnohých se íránské rozhodnutí umožnit druhé letadlové lodi pomalu zaujmout pozici nijak neliší od skupiny rukojmích, kteří bez odporu nechají osamělého ozbrojence vést je k popravě. V obou případech je rizikem smrt, ale v lidské psychologii existuje sklon upřednostňovat vzdálenější hrozbu smrti, i když není o nic méně jistá. Pravděpodobně proto, že lidé jsou tvorové naděje a raději si představují nějaký „zásah shůry“ na poslední chvíli, než aby v daném okamžiku vzali svůj osud do vlastních rukou.

    Tato úvaha o strategických dilematech však nemá tvrdit, že rozhodnutí Íránu — ani Ruska v předchozím příkladu — je jednoznačně chybné. V systémech s nejistými výsledky a množstvím proměnných neexistuje jednoznačné „správně“ nebo „špatně“. Existují pouze modely teorie her a odhadované názory na to, jaký postup by mohl, nebo nemusel, být nejvhodnější.

    Většina lidí — zejména anonymních komentátorů na internetu — reaguje čistě impulzivně a hlasitě prosazuje okamžitou, riskantní odpověď. Kdyby se však sami ocitli v situaci, kdy by šlo o všechno — včetně jejich vlastního života — pravděpodobně by zjistili, jak obtížné je „stisknout spoušť“. I oni by se nejspíš stali poddajnými tváří v tvář svým únoscům a nechali se bez odporu odvést k šibenici — protože pro člověka je téměř vždy snazší doufat v další čas než čelit nejistým důsledkům vlastního přímého jednání.

    V případě Íránu existuje řada dalších proměnných, kvůli nimž je předčasné označovat jeho „pasivitu“ za zbabělost či omyl. Neznáme například rozsah ani charakter zákulisních jednání, která mohou Íránu poskytovat jedinečný vhled do skutečných záměrů USA — vhled, k němuž my nemáme přístup. Írán může své rozhodování opírat o náznaky tajných dohod, které většina internetových komentátorů ve svých úvahách o poměru rizika a přínosu jednoduše nezohledňuje.

    Na druhé straně řada zemí globálního Jihu, které byly terčem agrese „Impéria“, často přebírá mentalitu spravedlivé oběti — kdy tomu, koho vnímají jako padoucha, nastavují jakousi druhou tvář. To vede k tomu, že se stylizují do archetypu „dobrého hocha“ a přejímají s tím spojené atributy, například přesvědčení, že úder proti agresorovi je přípustný pouze v čisté sebeobraně, protože to je „morálně správné“. Podobně může Írán vnímat první úder jako něco, co je v rozporu s jeho pečlivě budovaným globálním obrazem „morálně nadřazeného“ státu.

    Brzy se může ukázat, která z možností v tomto modelu teorie her byla optimální. Autor se přiklání k názoru, že Írán může postupovat správně, protože existují náznaky Trumpovy nejistoty a zároveň pochybnosti o „maximalistických“ záměrech USA i o jejich skutečných schopnostech. Zároveň lze argumentovat, že civilizace, která přežila tisíce let, si zaslouží určitý kredit důvěry ve svá strategická rozhodnutí — i když se tento předpoklad může ukázat jako chybný.

    Co myslíte vy – selhává Írán ve správném řešení svého strategického dilematu? Nebo je doktrína „udeř první“, kterou prosazují horliví internetoví bojovníci, nebezpečně mylnou strategií?

    .

    Zdroj: Simplicius76@substack.com

    Na úvodním obrázku Beit Rahbari, persky „Dům vedení“ – oficiální rezidence nejvyššího vůdce Íránu v Teheránu. Zdroj: farsi.khamenei.ir (prostřednictvím Wkipedie Commons)

  • Rusko a Čína se spojily na obranu Íránu 2/2

    Rusko a Čína se spojily na obranu Íránu 2/2

    Rozhovor prof. Diesena s majorem v. v. (US Army) Stanislavem Krapivnikem se zaměřuje na geopolitické napětí kolem Íránu, Ukrajiny a vztahů mezi USA, Ruskem a Evropou. Krapivnik tvrdí, že Rusko a Čína v posledních měsících významně posílily íránskou protivzdušnou obranu prostřednictvím integrovaných systémů S-300/400, radarů a spolupráce se satelitními technologiemi, což může změnit rovnováhu sil v případě útoku USA či Izraele. Hovoří o formujícím se bloku Rusko–Čína–Írán a možné širší koalici států. V evropském kontextu kritizuje vedení EU a NATO, které podle něj směřuje k eskalaci konfliktu s Ruskem. Tvrdí, že USA sledují vlastní ekonomické zájmy a mohou usilovat o oslabení Evropy prostřednictvím dlouhé války. Současná jednání mezi Moskvou a Washingtonem označuje za neúčinná. Situaci na frontě hodnotí jako postupný ruský postup a západní zprávy o ruských ztrátách považuje za propagandu. Celkově prezentuje konflikt jako širší mocenský střet o budoucí uspořádání světa.

    Na úvodním obrázku ruský protivzdušný systém S-500.

    .

    SK: Nemůžu přesně říct, co se děje v Kremlu. Už dlouho jsem tam nebyl pozván, vlastně nikdy, ale pokud čtete Newsweek, tak podle novinářů jsem prý nejlepší přítel Vladimíra a znám všechna jeho tajemství. Ale ano, když čtete tento druh brakové literatury, neustále se o sobě dozvídám nové věci. Ale viděli jsme, jak vystoupil Lavrov a třikrát za týden zopakoval stejnou věc, že je to všechno jen velká fraška. Směřuje to do slepé uličky a je třeba se rozhodnout. Myslím, že trpělivost Ruska se blíží ke konci. Ale trpělivost je to obrovská, mohla by vejít do análů zenu. Já osobně bych už zasadil alespoň nějaký přípravný úder jako varování USA, aby vyjednávaly. Stávající jednání jsou naprosté  divadlo. Nikam to nevede a nikam to ani nepovede. Jednání se nikdy nevedou tímto způsobem. Jak jsem říkal, je to jako fast food v McDonald’s. Drive-through jednání. Nedostanete skutečné jídlo, dostanete svinstvo, černé svinstvo. To samé dostanete z těchto jednání. Myslím, že ruská strana řekla: „Pojďme si promluvit s americkou stranou a zkusme navázat vzájemně výhodné ekonomické vztahy.“ No, zatím tu máme tři  podnikatele, kteří se v tom angažují – Kushnera, Witcoffa a třetího, jehož jméno si nepamatuji. Je to investiční bankéř, který nyní stojí v čele amerického úřadu pro veřejné zakázky, Federálního úřadu pro veřejné zakázky. Naposledy se objevil v Moskvě. Nevím, možná tam byl jen na výletě. Ale myslím, že šlo o možné uzavření vzájemně výhodných obchodních dohod. Jediné, co Trump nechce, je dlouhá válka, třeba v podobě raketové války v Íránu. Nechce, aby tisíce amerických vojáků umíraly v Rusku. Tisíce nebo alespoň stovky, ale spíš tisíce každý den v plnohodnotné válce, jakou vedou Ukrajinci. To by v USA dlouho nevydržely. Jakmile dorazí rakve, budu muset začít objednávat mnohem více amerických vlajek vyrobených v Číně, abych jimi mohl zakrýt všechny rakve, které přijdou, pokud se vydají touto cestou. A to je pro Trumpa sebevražda. Třeba pokud Írán potopí letadlovou loď nebo ji těžce poškodí, a to může, protože má živé radarové nebo satelitní údaje z Číny a Ruska. Někdo říká: „Ne, ne, letadlové lodě budou plout v Indickém oceánu. Nedokážou je najít.“ Proč si myslíte, že je nedokážou najít? Kolik je ruských satelitů? Asi 170. Kolik čínských satelitů? Asi 300. Myslíte si, že je nedokážou najít v živých datech? Totéž přece dělají USA a Velká Británie pro Ukrajinu v Černém moři. I kdyby k tomu došlo, mohlo by to být obrovskou ranou a možná i ranou vedoucí k rezignaci Trumpa, protože nemá souhlas Kongresu. Takto Kongres hraje na obě strany. Pokud vyhraješ, vždy jsme za tebou stáli, pokud prohraješ, nikdy jsme ti přece neřekli, že můžeš vést tuto válku. Je to pokrytecké, ale taková je americká politika. Ale v tomto případě, pokud posloucháte, co řekl Marco Rubio, Spojené státy potřebují silné spojence. Potřebují, abyste začali znovu budovat své impérium na východě. Jdi na východ, hochu! Jdi na východ a zemři pod ruskými tanky a dělostřeleckou palbou. To je to, co chtějí, aby Evropané udělali. USA se do této války nezapojí. Tato válka jim ale  vydělá peníze. Stejně jako Druhá světová válka, která vyvedla Ameriku z Velké hospodářské krize a postavila ji zpět na nohy, ekonomicky, protože se všichni navzájem mlátili. Když druhá světová válka začala na ruské straně, bylo to v roce 1941. Na evropské straně to bylo v roce 1939. Na čínské straně to bylo v roce 1936. A protože se všichni navzájem mlátili dost tvrdě, USA se staly obrovskou, obrovskou ekonomickou supervelmocí. Myslím, že se jednalo asi o 50 % světového HDP na konci druhé světové války. A byla to velká válka. Přešli z velké hospodářské krize, při které ztratili asi 10 % populace, k tomu, že se najednou stali světovou ekonomickou supervelmocí. Možná ne vojenskou supervelmocí, ale ekonomicky byli supervelmocí. A první článek, který jsem v tomto ohledu četl, myslím, že se jednalo o Forbes, bylo to v roce 1999, říkal, že potřebujeme další velkou válku, potřebujeme další velkou evropskou válku. Tímto způsobem můžeme odepsat svoje dluhy a můžeme se stát věřiteli a můžeme znovu vybudovat Evropu. Takže se tímto směrem uvažuje už delší dobu. Vezmeme-li za počáteční bod rok 1999, tak USA už 27 let připravují Evropu na sebevražednou jízdu smrti. Proti komu? Proti Rusku. Nebudou bojovat proti Číně, ta je příliš daleko. Ale proti Rusku. A když budou všichni zničení, můžeme přijít a vzít si, co chceme, a znovu vás vybudovat za velké úvěry, zatímco vám vezmeme vše, co má cenu. A to je americký pohled na věc. Amerika nebude bojovat přímo proti Rusku. Sebevražda. Budou se chovat neutrálně a budou se dobře prodávat jako neutrální. Jakmile začnou boje, budou prodávat vybavení a palivo Evropanům pod americkými vlajkami. Někdo by mohl říct:  „To není možné, nemohou být tak špatní. To nemůžou udělat. To je šílené.“ Ale to jsou Epsteinovi lidé. Od těchto lidí chcete nějakou morálku? O tom to je. Zajímá někoho, kolik lidí bude třeba obětovat? Nejsou to plnohodnotní lidé. Nejsou naši. A naši, to je kdo? Myslím ti, že mezi nimi jsou i lidé, kteří říkají, že musíme snížit počet lidstva na 500 milionů. Zlatá třída, ale ve skutečnosti zlatá třída bude tvořena tím půl milionem a pak možná 20 až 30 % vzdělaných, kteří jim budou sloužit. Zbytek rolníci. Myslím, že lidé, kteří prosazují tyto myšlenky, to tak opravdu chtějí. Možná to v tuto chvíli nemají schopnost udělat, ale pokud vám stále říkají, že to chtějí, tak to je to, co opravdu mají v duši.

    GD: Další věc, která se zdála jasná z Rubiova projevu se týkala toho, že od té doby, co byl Trump znovu zvolen, zůstává otázka, jaký je cíl, pokud jde o ztrátu unipolarity? Chcete ji obnovit, nebo se chcete přizpůsobit multipolaritě? Myslím, že to se také vyjasnilo. A co se týká vztahů s Ruskem – je cílem ukončit tento stoletý konflikt s Ruskem, nebo je to outsourcováno Evropanům? Myslím, že i to bylo vyřešeno. Mluvíme o možná temných úmyslech USA vůči Evropě, a nikdo to nechce slyšet, protože je tu narativ postavený na 80leté blahodárného spojenectví národů se stejnými hodnotami. Na svém kanálu jsem o tom už dvakrát mluvil s Haraldem Kujatem, bývalým šéfem německé armády, jenž dokonce zastával nejvyšší post v NATO. Víte, on poukazuje na to, že NATO nejenže vyprovokovalo válku, ale že USA a Británie sabotovaly snahy o mír jak v Minsku, tak v Istanbulu. Ale co mě nejvíc zaujalo, je to, že také tvrdí, že jedním z důvodů bylo také sabotovat Německo. To znamená, že vysávají všechny zdroje a průmysl z Německa, aby oslabili Německo a posílili sami sebe. Chci říct, to zní šíleně, protože nikdo nikdy nezve lidi, kteří to tvrdí, do žádného zpravodajského pořadu. Vždycky mě zajímá, proč s ním nikdo nechce mluvit, víte, s tím člověkem, který vedl, měl nejvyšší pozici, byl šéfem německých ozbrojených sil. Takové nikdo nechce poslouchat. Ale na druhou stranu, novináři mají okno do Putinovy hlavy, které je vždy otevřené. Kolik článků jsem už viděl, kde znají všechny Putinovy myšlenky, jeho pocity, obavy, aspirace, jako by to byla fakta. Stalo se to tak běžné, že to lidé ani nezpochybňují…

    SK: Ještě jedna věc. K tématu přátelských vztahů mezi Amerikou a zejména západní střední Evropou mám jednu poznámku: Operace Gladio. A pokud někdo neví, co je Operace Gladio, ať si to vyhledá. Tajné armády. Vedl jsem o tom rozhovor s plukovnicí Townerovou. Je to plukovnice letectva v důchodu a velmi se tím zabývá. Věděl jsem o tom, napsal jsem o tom pár článků, takže jsem o tom věděl hodně, ale ona je na úplně jiné úrovni. Je neuvěřitelné, kolik terorismu, vražd, kontroly, politické kontroly, tedy hrubé kontroly, bez rukaviček, kontroly Američané prováděli od roku 1948. Část operace Gladio, část těch armád financovaných a vycvičených CIA, se pokoušela zavraždit De Gaulla. Proto je NATO nyní v Belgii a už ne v Paříži. Protože De Gaulla se pokusili zabít, když se pokoušel vyjednávat a zbavit se Alžírska. Protože de Gaulle velmi rychle pochopil, že pokud si Francie ponechá Alžírsko, zaplaví ji přistěhovalci, což se stejně stalo po něm, protože otevřeli hranice. Ale on viděl, co se stane s Francií, a řekl si: ne,  Alžírsko nepotřebujeme. V Alžírsku došlo k puči, který provedla skupina francouzských důstojníků. S pomocí lidí z CIA se pokusili zavraždit jeho i celou jeho rodinu. Cíl to vzal osobně a tyto lidi vyhladil. Myslím tím radikální kampaň na vyhlazení svých nepřátel. A pak řekl Násirovi, aby vypadl, a opustil NATO. To se dá nazvat revolucí. No a také požadoval zpět své peníze a zlato, ne americké bankovky. To nakonec vyvolalo barevnou revoluci. Ale jde o to, že USA nikdy nebyly tak blahovolným přítelem Evropy. USA ovládaly Evropu krajně tvrdou silou. Mezitím rostla generace dnešních politiků, kteří jsou zrádci. Víte, když von der Leyenová řekla, že se v Americe cítí stejně doma jako v Německu, nelže. Musíte si začít klást otázku, ke komu jsou tito lidé loajální. A další věc, kterou mnoho lidí chápe, je to, jak CIA pracuje s cizinci. Víte, CIA přijde za generálem v nějaké zemi a řekne: „Hele, chceme, abys pro nás pracoval. Uděláme z tebe velitele. Dáme ti hodnost majora v CIA. Tady je pas. My si ho necháme u sebe. Ty budeš dělat práci, kterou máš dělat. A když se něco pokazí nebo když budeš chtít odejít, přijedeš do USA a my pro tebe budeme mít dům. Začneš pracovat pro CIA jako major, kapitán nebo co chceš – nebudeš generál jako dosud, ale máš tu stranou peníze a máš místo, kam můžeš uprchnout.“ A takhle si kupují lidi. Je to docela dobře promyšlené. Je to zlé, ale na druhou stranu geniální, a dělají to neustále. Takže si začnete klást otázku, kdo ve vašich bezpečnostních službách pracuje pro vás? Pro koho ve skutečnosti pracují? Jsou to opravdoví mediální mistři. Takže ano, od roku 1940, od poloviny 40. let, od konce druhé světové války dochází k rozkladu a korupci ve střední a západní Evropě. Kdybychom chtěli skutečný mír v Evropě, tak v roce 1948 Stalin požádal o vstup do NATO, které se právě utvářelo a oficiálně vzniklo v roce 1949. Prostě tomu dost dobře nerozuměl. Něčemu, co se formuje proti němu, proti Rusku obecně, Sovětskému svazu, jakkoli to chcete nazvat. Takže pokud jste chtěli obrannou strukturu v Evropě, tak tady ji máte. Rok 1948 byl skvělou příležitostí. Rok 1992 byl skvělou příležitostí s Jelcinem. Rok 2000 byl skvělou příležitostí s Putinem. Všichni požádali o vstup do NATO. Je zřejmé, že o to není zájem. NATO potřebovalo nepřítele. NATO potřebuje vést válku. Jinak NATO přestane existovat.  A kdo bude tu válku vést? My, Američané, to nebudeme. Amerika má Číňany. Tak tady to máte. Evropané se vracejí k impériu. Impérium jde na východ, jde zemřít. A my tak můžeme vydělávat peníze. To je v kostce projev Marca Rubia.

    GD: No, mají to i pro politické vůdce. Jako je třeba odcházející prezidentka Gruzie, ta, jakmile odešla z prezidentského místa, přijala místo v McCainově institutu a přestěhovala se přes celé USA, takže běžný plán pro odchod do důchodu po kariéře. Ale to je jedna z věcí, která mě v Evropě také hodně štve. De Gaulle byl považován za jednoho z velkých státníků. Uvědomoval si, že spojenectví neznamená, že se zájmy překrývají. Nejsou úplně totožné. A když dojde ke konfliktu, musíte se postavit za svou vlastní zemi. Ale teď, když vidíme, jak se zájmy USA a Evropy rozcházejí, stále to nikdo neuznává. Zdá se, že existují různé zájmy a že byste měli být loajální k USA, ale ne více než ke své vlastní zemi. Ale ochota zahodit národní zájmy je nyní prostě neuvěřitelná. Sebesabotáž. Ale je to nepříjemné sledovat. Pokud chcete mluvit o obnovení evropské velikosti, možná by bylo dobré začít tím, že se budete starat o národní zájmy, než budete snít o impériu. Ale moje poslední otázka se týká NATO. Země NATO stále prosazují narativ, že Rusko utrpělo obrovské ztráty a dosáhlo velmi málo. Vím, že válečné narativy mají za cíl prodávat dlouhou válku, takže vyhráváme, a proto pokračujme ve válce. Ale jak hodnotíte situaci na místě ve srovnání s těmito narativy?

    SK: No, je zřejmé, že tyto narativy nejsou postaveny na ničem. Jsou idiotské. Nejhorší jsou nejspíš ty v britském tisku – „Rusové jedí holuby, Rusové se navzájem požírají. Putin posílá muže bez nohou zpět na frontu“. Prostě vymýšlejí všechno možné, aby se navzájem předčili v hlouposti a směšnosti. Rusové prostě postupují vpřed, fronta se hýbe rychleji, než tomu bylo po většinu první světové války na západní frontě až do kolapsu. A pak, když k tomu kolapsu došlo, tak tu už najednou není německá vláda a není německá armáda a najednou je po všem. Teď můžete vstoupit na německé území. Víte, západní spojenci nikdy během celé první světové války neudělali ani krok na německou půdu, dokud německá armáda úplně nepadla a německá vláda se nezhroutila. Pak vstoupili už v podstatě bez překážek. Ukrajinská armáda teď vrhá všechny své strategické rezervy do Dobropillji, Záporoží…  Na severu postupovali velmi tvrdě a rychle, možná až příliš tvrdě a rychle… A to je něco, co bylo zajímavé. Postupovali rychle. Prošli ruskými liniemi, novými ruskými liniemi, opravdu rychle. Ztratili hodně mužů a hodně vybavení, protože mají sklon nešetřit své muže ani vybavení. Prostě je vrhají co nejvíce do mlýnku na maso. A pak, asi po třech nebo čtyřech dnech, Rusko najednou začne bombardovat mosty přes řeky, po kterých přecházeli, a jejich pohyb se začíná hroutit. Takže tu jsou dvě možnosti. Buď Rusko bylo zaskočeno a překvapeno, že Ukrajinci přišli. Nebo to bylo předem naplánované. Necháte zhroutit svou linii, abyste přilákali nepřítele dále a dále dovnitř. Důvod, proč mosty nebyly zpočátku zasaženy, je ten, aby nepřítel nasadil co nejvíce vojáků do této nové pasti. A pak začnou vyhazovat všechny mosty do vzduchu, aby nepřítel nemohl dostat zásoby a posily. A před dvěma a půl dny, dnem a půl, všechny zprávy o postupu v podstatě ustaly. Stále sice vydávají prohlášení, ale nemají žádné videodůkazy ani jiné důkazy o postupu. Rusko to už několikrát udělalo, víte, nechalo nepřítele vejít, vtáhlo ho do pasti a pak začalo útočit na křídlech, když se ocitl v připravené zóně smrti. Takže to je možná to, co sledujeme. Kromě toho tu máme několik místních protiútoků, které se obvykle snaží z jakéhokoli důvodu získat zpět kousek území. Nebo jen pro PR. A mimochodem, to vše se stalo těsně před mnichovskou konferencí. Ukrajinci obvykle na příkaz Zelenského před každou takovou konferencí provedou nějaký sebevražedný útok, protože v danou chvíli potřebují PR, aby ukázali, že jsou stále naživu a bojují, bez ohledu na to, jak moc prohrávají. V příhraničních oblastech v Sumy dochází k postupům, tyto malé nárazníkové zóny se spojují do větší oblasti, jde to po kouskách. Konstantinovka.  Rusko se nyní posunulo na jihozápad Konstjantynopile. Uprostřed teče řeka, která ji rozděluje na dvě poloviny. Krasnohorivka, těsně severně od toho. Ruské síly ve skutečnosti nebojují přímo u moře. Právě teď ho obcházejí a přerušují poslední zásobovací linii. Takže jde o to izolovat ty síly, jít přímo na nepřítele, zatímco je zásobován, a pak ho tímto způsobem vyčerpat. Ale odtud, z Krasneho Lymanu, jdete přímo ke Slovjansku na jih a dolů. Takže vše jde tak, jak má.  Ale když se podíváte na některé věci, které západní generálové říkají, musíte se hodně divit – všechny ty informace od naprosto důvěryhodných kyjevských zpravodajských služeb, víte, celý ten Přízrak Kyjeva a Tank Girl, že Rusko ztrácí 27 lidí na každého Ukrajince. No, zaprvé, je to směšné, je to blbost. Takhle neprohráváte, když máte vzdušnou převahu, dělostřeleckou převahu, obecně převahu ve výzbroji. Zadruhé, kdo verboval lidi z ulic, když jen za první měsíc a půl tohoto roku dezertovalo 100 000 vojáků? Víte, podle jejich vlastního přiznání 90 % jejich posil v současné době pochází od náborových skupin.

    GD: Ne, ta čísla nedávají moc smysl. A v jednu chvíli jste měli zprávy v britských médiích, kde museli vysvětlovat všechny ty příběhy o Přízraku Kyjeva a všechny ty fantazije. A přiznali, že ne, nebylo to skutečné, ale byl to příběh, který jsme tehdy potřebovali. Bylo to prý pro povzbuzení morálky. Takže teď je víceméně zcela jasné, že prodáváme příběhy, ne nutně realitu. Byl to dojemný příběh o odporu. Ale dovolte mi vmáčknout sem ještě jednu poslední otázku, protože jsem si vzpomněl, že se teď v Moskvě mluví o tom, že existuje určitý rozkol mezi lidmi jako Kirill Dmitijev, který si myslí, že je dobrý nápad uzavřít dohodu s USA ohledně obchodu a tak dále a pak na základě toho uzavřít mír. A na druhé straně je v podstatě Sergej Lavrov, který je více, řekněme, k této perspektivě kritický. Jak vnímáte tento rozkol? Nebo si myslíte, že je tento rozkol přehnaný?

    SK: A pak tu máte ještě armádu a tak, jasně. Podívejte, nic jako monolitická vláda nikdy neexistuje. Vždycky budou různé frakce, vždycky budou existovat lidé s různými názory. Ve skutečnosti se bojte, pokud vedete vládu, která má pouze váš názor, protože pak mát problém, pak máte vážný problém. Myslím si, že se to přehání, protože tu nebude revoluce ani palácový převrat ani nic podobného, jen debata a frakce, které chtějí tvrdší linii. Je vlastně dobře, že se ozývají. Protože pokud nic jiného, Západ potřebuje připomenout, že jediné, co ho drží při životě, je Putinova trpělivost. A trpělivost je omezená, ať se vám to líbí, nebo ne. A on je pod tlakem, aby to prostě vyřešil tvrdým způsobem. Prostě sundat rukavičky. Upřímně řečeno, kdyby Rusko chtělo, mohlo by snadno proměnit jakékoli ukrajinské město v Gazu nebo Mosul. Těžké bombardéry s opravdu těžkým kobercovým bombardováním ještě nevzlétly. Dosud nebyly nikdy použity. To je něco, co Evropané zřejmě také nechápou, že pokud začne boj s EU nebo NATO, rukavičky budou sundány. Nebude to tak, že tam jsou naši lidé a tak dále. Ne, bude to prostě masové ničení. Nemusí to být nutně jaderné. Z tohoto hlediska je podle mě dobré, že existuje více názorů a že jsou zjevně přítomny. Jak jsem řekl, nevěřím v žádný palácový převrat ani v nic podobného. A Západ by se měl modlit, aby k žádnému palácovému převratu nedošlo, protože pokud k němu dojde, čeká ho to nejhorší. Jejich velký sen se promění v nejhorší noční můru. Dostanou tu válku a zemřou. Očividně nechápou, s čím si zahrávají, ale uvidíme. Západ tlačí kolem Baltského moře. Tlačí tvrdě. Mohlo by se jednat o začátek války. Ano, zablokujeme veškerý ruský provoz. To je ovšem válečný akt. Takže když ty tankery proplují s ozbrojenými mariňáky s manpadsy [MANPADS – Man-Portable Air-Defense Systems, přenosné protiletadlové raketové zbraně odpalované z ramene – pozn. red.] a sestřelí vaše vrtulníky, potopíte tanker? Dobře, to je válečný akt. Navíc, když má eskortu torpédoborců, zejména pokud pluje mezi, řekněme, Dánskem a Ruskem, v oblasti, která je snadno pokryta ruským letectvem a raketovou palbou, zejména z Kaliningradu. Jo, velmi rychle se probudíte s velmi nepříjemným překvapením. Zatím ustoupili, kdykoli se tu objevila ruská armáda. Jejich odvaha se rychle vypařila, stejně jako u Estonců. Jako když se objevil plně vyzbrojený SU35. Doufejme, že je to jen štěkání čivavy. Ale pokud se rozhodnou, jako smečka čivav,  pustíme do toho velkého a zlého, pustíme se do medvěda, tak medvěd bude mít večeři. Čerstvou čivavu. A na okraj, co se týká Estonců – v Estonsku je pravděpodobně možná polovina obyvatelstva ruská. Vezměte do úvahy, že většina mladých Estonců má estonské pasy a opustila Estonsko, i když jsou stále započítáni ve sčítání lidu. A Rusové, i když města jako Narva jsou od středověku součástí Ruska, pas nemají. Nemohou nikam jet, takže tam zůstávají. Když se podíváte na místa jako toto, opravdu chcete začít hádku? Ale bohužel máme co do činění s opravdu hloupými lidmi. Kapitán Estonsko! Viděli jste tu fotku Kaji Kallasové?

    GD: Ano. Slíbila nám ale přece, že začne číst knihy a bude chytřejší. Už se dostala do marvelovských komiksů, takže v ni věřím. Ona to dokáže. Brzy se dostane k dobré literatuře. Viděl jsem zprávu ve sdělovacích prostředcích, že Rusové prý možná plánují její únos. A pomyslel jsem si, že to prostě nedává smysl. Myslím, že to pochází od Napoleona – nikdy nerušte nepřítele, když dělá chybu. Ale ona je prostě chodící, mluvící velká chyba. Tak proč ji unášet? Aby se všechny ty brilantní analýzy a postřehy dostaly z rukou EU. Nic z toho nedává smysl. Jsem si jistý, že Rusové jsou rádi, že tam sedí…

    .

    Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

    Zdroj úvodní fotografie: Wikipedia Commons (Tisková služba Ministerstva obrany Ruské federace)

  • Konec války na Ukrajině je předpokladem pro vznik mírového a bezpečnostního řádu v Evropě 1/2

    Konec války na Ukrajině je předpokladem pro vznik mírového a bezpečnostního řádu v Evropě 1/2

    Rozhovor prof. Diesena s generálem Haraldem Kujatem, bývalým předsedou Vojenského výboru NATO (tedy nejvyšší funkci v Alianci, tuto funkci zastával v letech 2002-2005; stejnou funkci zastával v NATO v letech 2015-2018 náš současný prezident), se soustředí na příčiny války na Ukrajině, možnosti jejího ukončení a selhání evropské politiky. Kujat zdůrazňuje, že válka nevznikla náhle, ale je výsledkem dlouhodobého politického vývoje po konci studené války, zejména postupného narušování bezpečnostní rovnováhy mezi NATO a Ruskem. Za zásadní chyby považuje rozšiřování NATO, zrušení klíčových odzbrojovacích smluv a nevyužití existujících mechanismů spolupráce s Ruskem. Podle něj byla představa vojenské porážky Ruska od počátku iluzorní a Evropa nese spoluodpovědnost za prodlužování konfliktu. Kujat tvrdí, že válka je již fakticky rozhodnuta ve prospěch Ruska a pokračování bojů jen zvyšuje utrpení Ukrajiny a riziko širší eskalace. Jedinou cestu vidí v okamžitém zahájení jednání, založených na ukrajinské neutralitě, vzájemných bezpečnostních zárukách a mezinárodním (ideálně OSN) dohledu nad dodržováním míru.

    .

    Na úvodním obrázku gen. Kujat.

    .

    GD: Vítejte zpět. Dnes máme tu velkou čest přivítat generála Haralda Kujata, bývalého velitele německých ozbrojených sil. Generál Kuyat byl také předsedou Vojenského výboru NATO, což je nejvyšší vojenská funkce v rámci NATO. Dnešním cílem je diskutovat o tom, jak lze dosáhnout míru na Ukrajině a jaká rizika nám hrozí, pokud se nám to nepodaří. Generále, děkuji vám, že jste se opět zúčastnil našeho pořadu.

    HK: Je mi potěšením.

    GD: Možná se blížíme ke konci války na Ukrajině, doufejme, a konečně se alespoň podnikají nějaké kroky k nalezení mírového řešení. Abychom však válku vyřešili, je podle mě důležité nejprve se zabývat jejími příčinami a dynamikou. Jak to hodnotíte? Jaké jsou základní příčiny této války, které je třeba řešit?

    HK: Ano, žijeme v době, která se příliš nezabývá minulostí. Historická paměť je velmi krátká. Válka nevzniká ze dne na den. Je výsledkem politického vývoje. Vzniká z politické situace a vede k nové politické situaci. Abychom tomu porozuměli a také pochopili, jak takovou válku ukončit, je důležité podívat se zpět na její příčiny. Začnu jednoduše koncem studené války, kdy se Sovětský svaz rozpadl. Varšavská smlouva byla zrušena a Rusko, které z ní vzešlo, procházelo velmi obtížným obdobím. Rusko se snažilo uspokojit své bezpečnostní potřeby tím, že hledalo užší vztahy s NATO. Na to se dnes často zapomíná. Důležitým milníkem v tomto procesu byl projev tehdejšího amerického prezidenta Bushe v Mohuči v květnu 1989. V tomto projevu Bush řekl, že Sověti by měli vědět, že nemáme v úmyslu podkopávat jejich legitimní bezpečnostní zájmy. To nebyl náš cíl. A předložil dalekosáhlé návrhy, jako například rozšíření procesu KBSE a snížení počtu amerických bojových jednotek na evropském území s cílem vytvořit vojenskou rovnováhu s Ruskem. Byly zde ale i další návrhy, jako například opatření na budování důvěry prostřednictvím zavedení neozbrojených letů nad územím druhé strany, což je dnes známé jako otevřené nebe. Jednalo se tedy o velmi dalekosáhlé návrhy. A v následující fázi, až do 90. let, zejména když NATO v roce 1997 zahájilo první přístupové jednání – vV té době jsem sám vedl přístupová jednání s první skupinou, Polskem, Českou republikou a Maďarskem -, tak během tohoto období samozřejmě vznikly na ruské straně značné obavy, které se týkaly vojenské rovnováhy. Změní se vojenská rovnováha s nárůstem počtu členských států NATO, nebo ne? A tehdy Rusové oslovili NATO a navrhli zřízení nárazníkové zóny, cordon sanitaire. Cílem bylo společně řešit krize a konflikty, které by mohly vzniknout v oblasti bývalých států Varšavské smlouvy a bývalých sovětských republik, tedy pobaltských států, a uhasit oheň, jak se tehdy říkalo, než se rozhoří do lesního požáru. Cílem bylo zabránit situacím, v nichž by byly nevyhnutelně ohroženy bezpečnostní zájmy Ruska a NATO, a zabránit tak vzniku války mezi NATO a Ruskem. To byl skutečný cíl. Tato myšlenka byla krátce nato začleněna do Zakládajícího aktu NATO-Rusko. Otázkou bylo, zda můžeme vytvořit mechanismus, který nám umožní společně řešit takovou situaci, mechanismus konzultací a rozhodování. Nebylo to snadné, ale podařilo se to. Kdokoli má zájem, může se i dnes podívat do Zakládající smlouvy NATO a Ruska. Zásadní chybou, kterou jsme udělali, bylo, že jsme pozastavili tento postup, tuto instituci, která měla zabránit konfliktům a byla vytvořena v době úzké politické koordinace a velmi úzké vojenské spolupráce, právě v době, kdy jsme ji potřebovali. To je velká historická chyba, kterou NATO udělalo, a my se s jejími důsledky potýkáme dodnes. Budu stručný a zaměřím se pouze na dva body, aniž bych zacházel do podrobností. Poté dokonce došlo k sblížení, a to do té míry, že Rusko v roce 2000 navrhlo vstup do NATO. To už tehdy Putin hovořil s Clintonem. Rozhodujícími body zlomu v těchto vztazích však byly otázky vojenské a strategické. Začalo to v roce 2001 ukončením smlouvy ABM o protiraketové obraně, která byla uzavřena v roce 1972 jako doplněk k tehdy existujícím omezením kontinentálních strategických útočných systémů. Následovalo ukončení smlouvy INF, která byla pro Evropu nesmírně důležitá, ze strany Spojených států a nakonec také odstoupení od smlouvy o otevřeném nebi, kterou navrhl prezident Bush v roce 1989. Politickým zlomem byl summit v Bukurešti v roce 2008, kde syn někdejšího prezidenta Bushe, George W. Bush, vyvinul značný tlak, aby Gruzie a Ukrajina obdržely pozvání ke vstupu do NATO, což samozřejmě vyžaduje konsensus všech členských států. Tento pokus selhal a jak to v takových situacích bývá, do komuniké byla zařazena dalekosáhlá perspektiva jakožto opatření, které mělo americkému prezidentovi zachovat tvář. V té době zaznívaly varování, včetně varování ze strany Američanů, že by to znamenalo překročení červené čáry. Konkrétně to přesně předpověděl pozdější ředitel CIA, který byl tehdy velvyslancem USA v Moskvě. A přesně to se stalo s anexí Krymu a následnými událostmi, které všichni známe.

    GD: Je zajímavé, že jak jste řekl, od 90. let se v té době otevřeněji mluvilo o výzvách pro ruskou bezpečnost a možných reakcích, které by mohly následovat. Od té doby se to však považuje za kontroverzní, jako by diskuse o této otázce mohla zpochybnit mandát NATO jako síly dobra. A jak jste řekl, v roce 2001 mnoho evropských států vyjádřilo opatrnost ohledně odstoupení od smlouvy ABM, protože by to mohlo narušit strategickou jadernou stabilitu. Ale teď už o tom nemluví. Stejně tak v roce 2008. Slyšel jste mnoho odporu z Evropy, ale také od některých amerických vůdců, jako je Robert Gates, ale už se o tom vlastně nesmí diskutovat. Nyní je to považováno za kontroverzní, což mi připadá docela znepokojivé, tedy neschopnost skutečně diskutovat o vzájemných bezpečnostních obavách, o tom, jak bychom se mohli navzájem ohrožovat. Chtěl jsem se ale přesunout k válce, ve které se momentálně nacházíme, protože USA změnily svůj postoj. A vy jste jedním z mála lidí, kteří to řekli v jednom z prvních rozhovorů, že v určitém okamžiku bude válka prohraná a Američané se z ní stáhnou. Myslím, že jste to řekl asi před třemi lety. Jak hodnotíte dnešní americkou politiku? Jaké jsou cíle a motivace Spojených států? Snaží se ukončit válku na Ukrajině, nebo se ji jen snaží přesunout na Evropany?

    HK: Jsem přesvědčen, že snaha prezidenta Trumpa ukončit tuto válku, nebo jak sám říká, ukončit zabíjení, je upřímná. Částečně je to samozřejmě proto, že chce vejít do dějin jako prezident míru. Nobelova cena samozřejmě také hraje roli, ale není to rozhodující faktor. Důležité je úsilí a opravdová snaha tuto válku skutečně ukončit. A to vítám ze dvou důvodů. Jedním z nich je, že Evropané ve skutečnosti za poslední čtyři roky nenašli sílu ani vůli ukončit tuto válku svými vlastními návrhy. Vždy šlo jen o to, zda je ještě možné porazit Rusko vojensky, což bylo od samého začátku beznadějné. Každý, kdo podlehl této iluzi, přispěl ke zničení Ukrajiny, k tomu, že lidské utrpení na Ukrajině den ode dne narůstalo. Domnívám se, že my Evropané musíme také uvažovat o míře odpovědnosti, kterou neseme za to, že jsme po léta tuto válku podněcovali, místo abychom vedle své podpory Ukrajině předkládali návrhy na její ukončení. To je opravdu klíčový bod celé této diskuse. Jak jsem řekl na začátku, válka vzniká z politické situace a vede k nové politické situaci. A tato nová politická situace musí být samozřejmě dosažena politickými a diplomatickými prostředky. Je také nemožné toho dosáhnout vojenskými prostředky, pokud jde o použití armády a zbraní. Jedinou otázkou je vítězství nebo porážka. Je nepřítel zničen nebo není zničen? Ale to již v 21. století nemůže být cílem. Cílem musí být místo toho co nejrychlejší ukončení konfliktu, ať už je jeho příčina jakákoli, a ukončení utrpení lidí i ničení země. To je hlavní problém pro Evropany. A pokud jde o ukrajinskou vládu, je třeba říci, že byl více než jeden okamžik, kdy bylo dosaženo bodu zlomu, kdy bylo třeba učinit rozhodnutí. Pokračujeme v této válce, nebo využijeme příležitosti konečně zahájit mírová jednání a ukončit tuto válku? A zopakuji něco, co jsem již mnohokrát řekl: tato válka nemusela vypuknout, kdybychom reagovali na návrhy smluv Ruska z prosince 2021 a alespoň vynaložili vážné úsilí. A tato válka mohla také skončit velmi brzy, kdybychom dokončili již pokročilá jednání v Istanbulu, která až do 15. dubna 2022 vedla dokonce k vypracování značně rozvinutého návrhu dohody. Samozřejmě bylo ještě třeba vyřešit některé velmi důležité body. Nic z toho se však nestalo. Těmito zlomovými body, včetně těch pozdějších, se ale nyní nebudu podrobněji zabývat. Bylo také na Evropanech, zda bude válka ukončena, nebo ne. To je třeba dnes říci. Je pravda, že americký prezident skutečně předložil rozumné návrhy, z nichž některé byly později revidovány, také pod vlivem Evropanů, prostřednictvím takzvané kyvadlové diplomacie mezi Rusy a Ukrajinci. V tuto chvíli však na základě veřejně známých informací nevíme přesně, které body byly definitivně vyřešeny a které zůstávají otevřené. Zatím se hlavní problém týká otázky neutrality Ukrajiny. To znamená také otázku členství v NATO. A také otázku nasazení ozbrojených sil členských států NATO. Záměrně neříkám jednotky NATO, ale spíše jednotky z členských zemí NATO, jak to preferuje takzvaná koalice ochotných. Dalším problémem je otázka bezpečnostních záruk pro Ukrajinu a samozřejmě hlavní problém je postoupení ukrajinského území. Všechny tyto problémy však mají možné řešení. Obě strany musí být ochotny učinit ústupky. Bez toho nebude možné dosáhnout výsledku. A co je obzvláště důležité, k čemuž se možná ještě vrátíme, je to, že tyto ústupky by měly být učiněny co nejdříve, jde o to, aby se obě strany již nedržely svých maximálních požadavků. Pokud totiž nebude brzy dosaženo dohody, bude o této válce rozhodnuto vojensky. A ve skutečnosti již rozhodnuto bylo. To si musejí všichni uvědomit. Ukrajinské ozbrojené síly již nejsou schopny udržet soudržnou obranu. Počet obětí je extrémně vysoký, stejně jako počet dezertérů. Personální problém se v krátké době stane tak závažným, že již nebude možné udržet úspěšnou obranu. To, co vidíme, je v podstatě zdržovací akce. Nic víc. Zůstává tedy otázka, zda Američané chtějí tento konflikt ukončit, zda existuje nějaký přístup ze strany Spojených států, který by byl přijatelný jak pro Rusko, tak pro Ukrajinu, aby se vyřešily základní problémy, které jsem právě zmínil. Mimochodem, řekl jsem, že určité možnosti vidím – jen chci poukázat na to, jsme s malou skupinou již v roce 2023 a znovu 5. ledna předložili mírový návrh, ale německá veřejnost si toho samozřejmě nevšimla. Jsem si toho dobře vědom. Ale jsou to skutečně návrhy, které stojí za zvážení a které by mohly pomoci vést k řešení.

    GD: Vždycky jsem si myslel, že je tragické, že Evropané do značné míry po čtyři léta odmítali diplomacii. A víte, v roce 2022 se Macron snažil udržet otevřený dialog s Rusy, ale byl pod velkým tlakem, aby přestal s Moskvou jednat. A zazněl jeden dobrý komentář. Myslím, že pocházel přímo od Macrona, který řekl, že problémem v budoucnosti by mohlo být, že o budoucnosti Evropy se bude rozhodovat v Moskvě a Washingtonu, pokud nebude fungovat diplomacie. A myslím, že to je zjevně problém, který se nyní stal realitou. Ale zmínil jste diskuse o míru. Ty musejí zahrnovat otázku neutrality Ukrajiny, ale ta také potřebuje bezpečnostní záruky. Tyto dva cíle by však mohly být v rozporu. Samozřejmě to závisí na rozsahu bezpečnostních záruk. Ale Ukrajina má samozřejmě legitimní bezpečnostní obavy, stejně jako Rusové. Jak lze tedy dosáhnout rovnováhy? Moje otázka zní: jaké jsou cíle Ruska? Obávám se totiž, že pokud mírová dohoda nebude zahrnovat obnovení neutrality Ukrajiny, Rusko v podstatě zabere celé území od Charkova po Oděsu. V takové situaci by se Ukrajina podle mého názoru nedokázala z této války vzpamatovat a mohla by se dokonce zhroutit jako stát. Jak tedy vidíte nebo hodnotíte ruské cíle a co jsou Rusové připraveni udělat, pokud nebudou uspokojeny jejich bezpečnostní obavy?

    HK: Plně souhlasím s tím, co jste právě řekl. To je přesně ten bod. Pokud se nám nepodaří brzy dosáhnout výsledku a alespoň zahájit konkrétní jednání, pak bude tato válka rozhodnuta vojensky a bude rozhodnuta ve prospěch Ruska. To je velmi, velmi důležitý bod. Jaké jsou tedy zájmy Ruska? Jak jsem zmínil na začátku, Rusko má historický zájem na tom, aby se Rusko a NATO nepřiblížily natolik, že by lidské nebo technické selhání mohlo vést k eskalaci, kterou již nebude možné politicky zvládnout a která by mohla vyústit ve velký evropský konflikt. Domnívám se, že tento zájem na zachování nárazníkové zóny zůstává velmi důležitým aspektem strategických cílů Ruska. Druhým bodem je, že území, o nichž se v současné době diskutuje, tyto dvě oblasti, zejména Luhansk a Doněck, již ve skutečnosti nemají být vráceny Ukrajincům. Existuje pro to několik důvodů. Jedním z nich je, že tyto oblasti byly a stále jsou, pokud se uprchlíci vrátí, převážně obývány rusky mluvícím obyvatelstvem. Druhým důvodem je, že tyto dvě oblasti mají zvláštní status, protože se obě prohlásily za nezávislé lidové republiky. Rusko tuto nezávislost dlouho neuznávalo, až 21. února 2022. To by však mimochodem mohlo sloužit jako možný základ pro kompromis, pokud by obě strany byly skutečně ochotny učinit ústupky. Kompromis by mohl spočívat v tom, že Rusko znovu potvrdí jejich uznání jako nezávislých států. To znamená, že v případě mírové smlouvy by se nestaly součástí Ruské federace a Ukrajina by učinila totéž. To by znamenalo, že bychom zde měli dva nezávislé státy, které by teoreticky mohly být také umístěny pod správu OSN. Jedná se o osvědčený přístup, který v minulosti pomohl státům nebo územím zapojeným do války znovu získat suverenitu a nezávislost. V tomto smyslu je to tedy důležitý aspekt. Druhým bodem je, že Rusko se samozřejmě bude snažit udržet pozemní spojení s Krymem. To znamená, že by to mělo dopad na dva regiony, Záporoží a Cherson. Zdá se však, že Rusko by mohlo být ochotno vzdát se části území, které obsadilo. Ale, a to jsem záměrně dříve nezdůraznil, první řešení pro Luhansk a Doněck by samozřejmě také znamenalo, že ukrajinské síly by se musely stáhnout z oblastí, které stále kontrolují v Doněcku. V Luhansku tomu tak není. Pokud tyto otázky nebudou vyřešeny, nedojde k žádnému pokroku v jednáních. To musíme mít na paměti. Je tu ještě jeden bod, který je třeba zvážit, a který není tak snadné přijmout, alespoň ne pro současnou ukrajinskou vládu, a to: Od samého počátku v roce 2022 byl přístup Ruska na Ukrajině zaměřen na změnu, na změnu režimu, jak dnes říkáme. Jinými slovy, odstranit tuto vládu. A to zůstává jedním z klíčových cílů Ruska. Ale je také pravda, a to můžete vidět, pokud se podíváte na Trumpův 28bodový plán z počátku loňského roku, že i Američané ve skutečnosti chtějí prezidentské volby, po nichž budou následovat parlamentní a místní volby. To v podstatě znamená, že současná vláda odejde z úřadu a nahradí ji nová vláda. Podle mého názoru jsou to hlavní cíle, které Rusko sleduje. Ale roli zde hraje i evropský přístup, a to pokus poskytnout Ukrajině bezpečnostní záruky. Právě tuto souvislost jste zmínil ve své otázce, když jste řekl, že diskutujeme o vojácích, evropských vojácích na ukrajinském území, ne na frontě, ne na frontové linii, ale spíše na západě. Ale to by v podstatě měla být zajišťovací síla, která by měla odradit Rusko od dalšího útoku. Důležité je zde, a Evropané to zřejmě pochopili, že tento úkol nemohou úspěšně zvládnout sami. Spíše potřebují, abych tak řekl, a říkám to poněkud ironicky, dodatečnou pojistku od Spojených států pro svou vlastní pojistnou sílu. A nyní údajně existuje dohoda mezi Ukrajinou a Spojenými státy. Rád bych ale také připomněl, co nedávno řekl prezident Trump: Jsme připraveni zasáhnout jako garantující mocnost, protože víme, že Rusko nemá v úmyslu znovu zaútočit. Kdyby tomu bylo naopak, neudělali bychom to. Myslím, že to je zajímavé prohlášení. Mělo by sloužit jako podnět k zamyšlení, zda má opravdu smysl dál prosazovat myšlenku koalice ochotných. A věřím, že lze najít jiná řešení, která by lépe sloužila bezpečnosti Ukrajiny než takovýto přístup. Je pravda, a myslím, že to je třeba znovu zdůraznit, že konec války na Ukrajině by byl předpokladem pro vznik nového mírového a bezpečnostního řádu v Evropě. A podle mého názoru by tento mírový a bezpečnostní řád byl největší a nejúčinnější zárukou bezpečnosti pro Ukrajinu.

    .

    Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)