Pokračujeme v uveřejňování jednotlivých kapitol knihy francouzského politologa a spisovatele Oliviera Delorma 30 bonnes raisons pour sortir de ľEurope. Jedná se o politicko-historickou esej, která je rozdělena do dvou částí.
V první části – „Abychom skoncovali s propagandou – co Evropa není“ – autor rozebírá mýty o Evropské unii. Tvrdí, že EU není ani zárukou míru, ani nástrojem spolupráce národů, ale projektem, který od počátku sloužil ekonomickým a geopolitickým zájmům silnějších států a USA. Poukazuje na to, že evropská integrace vznikla v kontextu studené války a závislosti na americké moci – Marshallův plán a vytvoření OEEC podle něj nastartovaly proces podřízenosti Evropy. „Evropská mírová myšlenka“ je podle Delorma propaganda zakrývající trvalou hegemonii a soupeření. Kritizuje také euro jako nástroj ideologické kontroly a nezvládnutý experiment, který ničí ekonomiky jižní Evropy – zejména Řecka.
Druhá část – „Co ve skutečnosti je Evropa“ – popisuje podle autora skutečnou podstatu Evropské unie: elitářský, nedemokratický a technokratický projekt řízený „kněžstvem“ eurobyrokracie. Delorme používá paralelu s katolickou církví – Evropa má svá dogmata, své svaté (J. Monnet, R. Schuman, A. de Gasperi) a svoje inkvizitory, kteří vylučují každý kritický hlas. Podrobně rozebírá životopisy zakladatelů Evropského společenství a tvrdí, že jejich ideologické a konzervativní kořeny měly blíže k autoritářství než k demokracii.
Celkově jde o kritickou analýzu evropského projektu, psanou s – vpravdě francouzským – ironickým a bojovným stylem (není třeba se ho bát!), která spojuje historické příklady, ekonomickou argumentaci a politickou výzvu k „dekolonizaci Evropy Evropany samými“. Kniha vyšla již v roce 2016, ale aktuální je (pořád, ale možná) právě teď, v souvislosti s prohranou válkou na Ukrajině a s tím, jak EU stupňuje agresivitu vůči některým svým rozumnějším státům, které nesouhlasí s jejím současným směřováním.
I
Evropa proti národům není nic nového
11. června 2015 v deníku Die Welt, který je považován za seriózní a blízký vládnoucí Křesťanskodeokratické unii, nějaký pisálek jménem Berthold Seebald obvinil Řeky, že již v roce 1821 podkopali evropský řád: je to prý v podstatě v jejich povaze, dnes stejně jako včera, destabilizovat Evropu, do které bylo velkou chybou je přijmout. Přisuzovat Řekům všechny možné vady a neřesti, pomocí předsudků, lží a nepřesností, je v Německu od roku 2009 vpravdě sport velmi populární – ale platí to i pro Francii, ve sdělovacích prostředcích, která jsou neúnavnými zastánci údajně solidární Evropy.
Je to opravdu podivná „evropská konstrukce“, kde se některým přisuzuje poctivost a chuť do práce, jiným lenost a „vrozený“ smysl pro podvody, kde se předstírá, že nevíme, že kdybychom místo Řeků dosadili Židy, Araby nebo černochy, všechny antirasistické organizace by se oprávněně vzepřely. Ve skutečnosti tento diskurs dnes slouží k „budování“ Evropy na základě údajné hierarchie národů (viz kapitola XX), což nepříjemně připomíná dobu, kdy se Německo pokoušelo budovat ji na základě údajné hierarchie ras. Tento diskurs také slouží, na základě salámové strategie (útočit na všechny najednou by mohlo vyvolat nekontrolovatelné reakce: je tedy třeba krájet plátek po plátku), k tomu, aby přesvědčil národy, které ještě nejsou v hledáčku, že se nemají čeho bát, protože ti, na které se útočí, si svými „proviněními“ své zacházení „zasloužili“.
Popravdě řečeno, Seebaldovo obvinění je vlastně směšné, vždyť pochází od občana země, která za jedno století vyvolala dvě světové války a spáchala genocidu – což ji bezpochyby opravňuje k tomu, aby dávala lekce morálky ostatním. Seebald mohl dodat, že Řecko také narušilo evropský řád tím, že bylo během poslední světové války jednou ze zemí, kde byl odpor nejokamžitější a nejmasivnější, za což Řekové draze zaplatili (zahynulo jich mezi 8 % a 9 %, oproti 1,5 % Francouzů…). Toto obvinění nám ale především něco odhaluje. V roce 1821 se Řekové vzbouřili proti Osmanské říši – turecké a muslimské –, která po čtyři století držela řecké a slovanské křesťany v regionu v nerovném postavení, diskriminovala je na základě původu a náboženství. Tato épanastis (řecky revoluce) je první národně osvobozeneckou válkou v Evropě a Haiti, které vyhlásilo svou nezávislost v roce 1804, bylo prvním státem, který uznal nezávislost Řeků. Toto povstání bylo důsledkem seznámení řeckých obchodníků s myšlenkami osvícenství a francouzské revoluce, kterým Turci přenechali námořní obchod, považovaný za nedůstojný a příliš nebezpečný. Z Marseille, Janova, Benátek a Terstu si tito Řekové přivezli knihy, které hovořily o rovnosti před zákonem a daněmi, národní suverenitě, zastupitelské demokracii, individuálních a veřejných svobodách… aby je přeložili a šířili na Balkáně.
V roce 1821 však tyto myšlenky již nebyly v souladu s evropským duchem doby. Robespierrův argument – „nikdo nemá rád ozbrojené misionáře“ (2. ledna 1792) – proti válce, kterou chtěli girondisté, se potvrdil. Napoleonův pokus o sjednocení Evropy silou v roce 1815 selhal a tento neúspěch dal vzniknout jiné Evropě. Reakční Evropě s hlídacím psem jménem Metternich, kancléřem Rakouského císařství. Evropě trůnů, která již měla svou Evropskou radu – tehdy nazývanou Kongres –, která se pravidelně scházela, aby zabránila oživení myšlenek úzce spjatých s národem, demokracií a svobodou.
V roce 1820 v Troppau (dnešní Opava v České republice) prosadil Metternich na kongresu princip práva zúčastněných mocností (Rakouska, Ruska, Pruska, Anglie, Francie) zasáhnout všude tam, kde by tyto myšlenky mohly představovat nebezpečí pro evropský řád. V roce 1821 v Laybachu (dnešní Lublaň ve Slovinsku) tato Evropská rada pověřila Metternicha, aby vyslal své ozbrojené misionáře, aby potlačili italské demokraty (tehdy nazývané liberály), a v roce 1823 ve Veroně pověřila Francii obnovené bourbonské dynastie, aby učinila totéž ve Španělsku (tažení, kterému vděčíme za náměstí Trocadéro).
Pokud jde o Řeky, kteří volali po křesťanské solidaritě proti svému muslimskému pánovi, tehdejší Evropská rada dokonce odmítla přijmout jejich vyslance. Metternich píše svému velvyslanci v Petrohradě, že bez ohledu na hlubší příčiny jejich povstání, bezprostřední důvod spočívá „v intrikách rozvratné frakce, která ohrožuje všechny trůny a všechny instituce“. Jinde píše, že v Řecku je 300 000 hlav, které je třeba useknout. To je Evropa, kterou dnes Seebald lituje a kterou podle něj Řekové destabilizují.
Ale jaký to má vztah k dnešní Evropě? Je pravda, že ta (zatím) nestínala žádné hlavy v Řecku ani jinde – pouze snižovala platy a rozpočty, zejména sociální. Trojka, jak ji nazývají Řekové, složená z Mezinárodního měnového fondu (MMF), Evropské centrální banky (ECB) a Evropské komise, pouze pošlapala práva parlamentu, ústavu a rozložila právní stát, veřejné vzdělávání a zdravotnictví, vymazala střední třídu, organizovala výprodej národního dědictví a donutila k exilu ty (na rozdíl od emigrace v minulosti odcházejí hromadně ti s nejvyšším vzděláním), jejichž vzdělání zaplatili řečtí daňoví poplatníci a jejichž dovednosti obohatí Spojené státy americké, Austrálii, severní Evropu, zejména Německo, které v květnu 2013 přiznalo, že přistěhovalectví ze strany Řeků vzrostlo za dva roky o 43 %, Španělů o 45 % a Italů o 40 %. Jediné, co udělala, bylo, že oslabila solidární struktury v oblasti zdravotní péče a odsoudila tak mnoho lidí k těžkým zdravotním komplikacím, mnohdy s fatálními následky.
Společným jmenovatelem je, že dnešní Evropa, stejně jako ta Metternichova, není založena na solidaritě mezi národy ani na demokracii. Dnešní Evropa, stejně jako ta Metternichova, není totiž dobrovolným sdružením svobodných národů, ale řádem, v němž jsou národy nuceny mlčet, zatímco ti, kdo vědí, vládnou, řádem, v němž národy nadále hlasují, ale jen pro formu, protože bez ohledu na to, jak hlasují, platí stejná politika. Francouzi a Nizozemci řekli „ne“ v roce 2005, Řekové v roce 2015 – a to většinou 61,3 % –, ale na základě jakési evropské transsubstanciace se jejich „ne“ proměnilo v „ano“.
Metternichova Evropa byla brutálnější, ale také méně pokrytecká. Misionáři dnešní Evropy nejsou vyzbrojeni pro bitevní pole, ale jejich měna, jejich plány ekonomické a sociální asfyxie – v evropském newspeaku „plány pomoci“ –, jejich bláznivá logika míří na stejný cíl – svrchovanost lidu – a mohou fungovat stejně účinně jako pušky nebo děla.
Napsat komentář