Rubrika: Nezařazené

Rozhovor Glenna Diesena s Anthony Aguilarem, bývalým důstojníkem americké armády a bezpečnostním kontraktorem v Gaze, nabízí silné svědectví o aktuální humanitární katastrofě v tomto regionu. Aguilar popisuje, jak byl najat organizací GHF, která převzala roli OSN v distribuci potravin, ale podle jeho výpovědi místo pomoci provozuje systém záměrného vysídlování a hladovění Palestinců. GHF podle něj zřídila koncentrační tábor na jihu Gazy, kam je civilní obyvatelstvo soustřeďováno bez přístupu k vodě, elektřině či základní zdravotní péči.

Aguilar tvrdí, že IDF a její partneři záměrně dehumanizují Palestince, včetně dětí, a zacházejí s nimi jako s nepřáteli, přičemž používají vojenskou sílu i v distribučních centrech. Označuje GHF za nábožensky motivovanou organizaci s vazbami na CIA a izraelskou vládu, která místo humanitární pomoci podporuje genocidní plán. Svět podle něj selhává v reakci, a pokud nezasáhne, dojde k likvidaci palestinského obyvatelstva. Varuje, že mlčení mezinárodního společenství bude mít fatální důsledky – nejen pro Palestinu, ale pro samotnou budoucnost lidstva.

GD: Často se o tom mluví jako o válce proti civilistům a vy také mluvíte o malém rozlišování mezi civilisty a ozbrojenými bojovníky. Samozřejmě to odporuje všem válečným zákonům a hovoří se o tom, že je velmi obtížné dokázat genocidu, protože musíte prokázat úmysl – ovšem tento proces dehumanizace, o kterém mluvíte, je velmi zakořeněn v jazyce, vidíte, že izraelské vedení o Palestincích neustále mluví téměř jako o rakovině nebo moru společnosti, ne jako o lidech. Ale vidíte tento jazyk i v terénu, protože jste tam byl, pracoval jste tam s různými lidmi z humanitární nadace v Gaze, viděl jste IDF, slyšel jste stejný jazyka od IDF, když mluví o Palestincích jako celku?

AA: Každý den. Uvědomuji si například jeden incident z 24. května, první den, kdy Američané viděli distribuční místo od konce března, kdy je IDF začala stavět. IDF určila, jak se tato místa vyberou, kde budou umístěna, a postavila je. Žádní Američané z GHF, Boston Consulting Group, Safe Freight Solutions, UG Solutions ani amerického velvyslanectví, nikdo tady před tímto datem nebyl, takže když jsme tam šli poprvé a viděli jsme, jak jsou stanoviště postavená a kde se nacházejí, byla tam hlídka IDF, kolem stanovišť, kolem stanoviště jedna, dvě a tři, probíhaly boje v rámci Operace Gideonovy vozy, útočné bojové operace. Byl jsem na stanovišti číslo jedna a stál jsem ve věži a díval se na severozápad a izraelská pěchota tam hlídkovala, odpočívali ve stínu valů, protože tato místa byla obehnána šestimetrovými valy a oni odpočívali ve stínu valů a já jsem stál ve věži a viděl jsem je tam dole a pozdravil jsem je a oni se na mě podívali a řekli: „Jo, Američané přicházejí.“ A já jsem řekl: „Ano, jsem Američan, jsem z UG Solutions a přijel jsem poskytnout pomoc.“ A jeden z vojáků IDF se zeptal: „Proč krmíte naše nepřátele? Proč jste tady, abyste dávali našim nepřátelům jídlo? Jen nám to ztěžujete, mohli bychom je všechny zabít a bylo by po všem, ale vy krmíte naše nepřátele.“ Takže ano, pro ně jsou všichni Palestinci Hamas, je to součást dehumanizace, součást vyprávění, které dehumanizuje obyvatelstvo. Každý chlapec, dívka, muž, žena, dítě, starý člověk a všichni mezi tím jsou Hamas, což samozřejmě není pravda, ale vnímají to tak, že všichni musejí zemřít, že jsou všichni Hamas, je třeba je vymazat z povrchu zemského, zbavit se všech Palestinců, buď je zabít, nebo je dostat pryč. To je z definice etnická čistka, genocida. Jsou tu všechny aspekty genocidy, které existují. A ještě ohledně úmyslu, to jste zmínil dobře. Když někoho zabiju, někdo zemřel, musíte zjistit důvod, zda tu byl úmysl. Bylo to promyšlené? Byla to nehoda? Plánoval jste to roky? Je to spiknutí? Řekl bych, že úmysl je zřejmý už ze samotného provedení a mechanismu tohoto provedení, protože to bylo plánováno od začátku, od samého začátku se plánovalo, že budou lidé vysídleni, byl tu úmysl, aby hladověli, aby nedostávali dost jídla, aby to vypadalo, že je krmíte, ale oni přesto pomalu umírali. To vše bylo naplánováno, to vše bylo zamýšleno. Takže je tu plán a pak to, jak to se to odehrávalo od března do dubna, května, června, července, srpna a nyní vstupujeme do září. Úmysl je demonstrován skutečností, že měli plán a ten plán uskutečňují. To, co se děje, je úmyslné. Není na tom nic náhodného. Hladovění, hladomor, vysídlení, bezohledné zabíjení nejsou nešťastným aspektem války. Věřte mi, zažil jsem mnoho válek. Nikdy v žádné válce, ve které jsem bojoval, nedocházelo k naprostému nedbání civilního obyvatelstva, k naprostému nedbání lidských bytostí v civilním obyvatelstvu. Nikdy. Takže pokud nějaký americký voják nebo veterán nebo politik nebo kdokoli jiný řekne, že je to jen nešťastná součást války, řeknu, že neví, o čem mluví. A že by se měl stydět. Řeknu vám příklad. 23. března 2019 v Baghúzu v Sýrii, na hranici mezi Irákem a Sýrií, přímo na řece Eufrat, byl poražen kalifát, ISIS. Tam se vzdaly poslední bojové síly ISIS, organizované bojové síly, prapory ISIS v severovýchodní Sýrii. Bojovalo se od severu přes Rakku, Dajr az-Zaur, Baghúz, přes celou tuto oblast, vedly se intenzivní boje. Umírali tu naši spojenci, umírali tu Američané. Byly tu všechny důvody k nenávisti a pomstě, když se poslední zbývající bojovníci ISIS vzdali v počtu tisíců. Nestříleli jsme je, nezabíjeli jsme je a nemučili jsme je hlady. Nakrmili jsme je. Dali jsme jim vodu. Léčili jsme je. Zajistili jsme jejich bezpečnost a bezpečný přesun do Al Holu, do uprchlického tábora pro civilisty a do zadržovacích zařízení pro bojovníky ISIS. Vynaložili jsme na to velké úsilí, protože to je humanitární právo pro každého, a kdo říká, že v této válce neplatí humanitární právo, že ve válce neplatí žádná pravidla, tak ne, není to pravda. A ti veteráni, kteří říkají, že ve válce neplatí žádná pravidla, že když jsem byl ve válce, střílel jsem na děti a zabíjel děti, tak tito jedinci by měli být znovu povoláni do aktivní služby, postaveni před vojenský soud a posláni do Leavenworthu, protože se jedná o válečný zločin. Izrael je signatářem protokolů Ženevské úmluvy. Neexistuje pro něj žádná omluva. Je to úmyslné, je to záměrné. To, co se děje od nejvyšších úrovní, jsou válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, porušování zákonů ozbrojeného konfliktu, válečného práva, porušování zákonů pozemní války. Je to naprosto jasné a svět musí jednat. Mezinárodní společenství musí jednat, protože pokud tak neučiníme, bude se to dál dít. Izrael nemá v úmyslu přestat.

GD: Podle toho, co říkáte, byly humanitární úsilí a poslání předány z OSN na lidi, kteří ve skutečnosti provádějí genocidu… Ale ještě k tomu jazyku, o kterém jsme mluvili: Označují-li všechny civilisty jako Hamás, aby ospravedlnili zacházení, jakého se jim dostává, jak se to vztahuje na děti? Viděl jste, že by se s dětmi zacházelo stejně, protože by jistě bylo velmi obtížné tvrdit, že velmi malé děti jsou Hamás. Existuje zde nějaká výjimka?

AA: Žádnou výjimku jsem neviděl. Zejména z izraelského pohledu a pohledu IDF jsou děti pouze budoucí Hamas. Pokud tyto děti vyrostou a dospějí, budou Hamas. Všichni musejí zemřít nebo odejít. Všichni musí být v tomto boji odstraněni, ať už zabitím, nebo vysídlením, přesunutím někam jinam. Všichni jsou Hamás, od kojenců po starce, všichni jsou Hamas. Lidé z UG Solutions, kteří jsou na místě v Gaze, pomalu, ale jistě přijali stejný názor a ženy, děti, starší lidé pro ně nemají žádnou hodnotu. Všichni jsou Hamas. Podívejte se na vyprávění, narativ, který GHF zastává, poslechněte si jazyk, který používají. Je to velmi výmluvné. Například 16. července zemřelo na distribučním místě číslo tři 20 Palestinců, byli ušlapáni k smrti. Dvacet lidí ušlapáno či udušeno k smrti. GHF to dokonce přiznala. Není to tajemství. Ale reakce GHF na to byla: „To udělal Hamás.“ Všechno je Hamas. Když prší, je to Hamas. Když je venku příliš horko, je to Hamás. Když někdo zemře hlady, je to Hamas. Když někdo zemře kvůli izraelské bombě, je to Hamás. Pokud někdo zemře při pokusu o získání jídla, no, sbírali jídlo a při tom vypadali jako Hamas. Sbírali jídlo tak, jak by ho sbíral Hamas. Je to absurdní, ale svět tomu bohužel už dlouhou dobu věří, včetně vysokých představitelů USA, jako je velvyslanec Mike Huckabee nebo zvláštní vyslanec Witkoff, kteří pořád opakují ty samé věci: „Není tam hladomor. Není tam hlad. No, jsou vyhazováni do vzduchu a stříleni, protože jsou členy Hamásu. No, je to kvůli Hamásu. Hamás udělal toto, Hamás udělal tohle.“ V době, kdy jsem tam byl, jsem nepracoval jen na jednom místě. Pracoval jsem na všech čtyřech distribučních místech a pracoval jsem na distribuci a dodávkách. Pohyboval jsem se na obou operačních velitelských stanovištích. Jezdil jsem po všech trasách. Ani jednou jsem neviděl nikoho ozbrojeného. Ani jsem nikdy neviděl nikoho, kdo by se hlásil k Hamásu nebo byl identifikován jako člen Hamásu. Nejen to, za celou dobu, co jsem zde strávil,  jsem nikdy nebyl nijak ohrožen, ani jsem nevnímal žádnou hrozbu nebo nepřátelství vůči mně. Nikdy, ani jednou, ani zdaleka. A byl jsem na všech místech po celou dobu distribuce na každém místě. Viděl jsem to všechno od začátku do konce. Nikdy, nikdy jsem nevnímal žádnou hrozbu. Takže to, že všichni jsou členy Hamásu, je lež. To, že tam není hladomor, že tam není hlad, je lež. Myšlenka, že nepotřebují vodu, že v Gaze je voda, je lež. Svět si tedy musí uvědomit tyto lži, aby si uvědomil, že pokud se probudíme příliš pozdě, důkazem bude to, že k tomu všemu opravdu dojde. Nezůstanou žádní Palestinci. Jsem teď velmi znepokojen, protože Operace Gideonovy vozy 2 neměla začít dříve než na konci září. S povoláním a výcvikem dalších 60 000 záložníků posunula IDF  tento termín na konec srpna. Operace Gideonovy vozy 2 již začala. Bombardování. Tanky postupují severně od koridoru Nezarim do jižní části města Gaza. To se stalo. To se děje. Do konce září bude tato operace nejspíš ukončena, protože manévrují nejen z jihu, ale přidali další síly, které manévrují ze severu. Takže pokud někdo studuje historii manévrů, ví, že provádějí  manévr ze severu, manévr z jihu a oba se pohybují na západ. Z vojenského hlediska se jedná o klešťový manévr, při němž vyvíjíte tlak a tlačíte všechny na jih do koncentračního tábora. To se právě teď děje zatímco tu mluvíme a bude se to dít, až se zítra ráno probudíte. Do konce září může být Operace Gideonovy vozy 2 ukončena. A pak bude následovat zpětné čištění, které bude spočívat v systematickém bombardování. Tisíce lidí zemřou. Když jsem začal mluvit se sdělovacími prostředky a vystoupil na veřejnosti, jasně jsem řekl, že plán je následující: Budou vysídlovat a pak postaví koncentrační tábor. To udělali. Zahájí operace v Gaze. Nebude žádné příměří. Nepřijmou žádné příměří. Vtrhnou do Gazy a vyčistí každou ulici. Dělají to. Obávám se, že až na konci září já a ostatní řekneme: „Já vám to říkal. Já vám to říkal“, tak bude příliš pozdě, protože už nebudou žádní Palestinci. Takže nám dochází čas na to, abychom podnikli kroky, a je velmi reálné, že za našeho života, za našich životů, budeme svědky moderního holokaustu. Budeme svědky moderní genocidy. Budeme svědky toho, jak před zraky celého světa bude zabito přes milion z více než dvou milionů lidí. A všem, kteří si myslí, že se to nemůže stát, bych řekl, že i v historii naší moderní společnosti to zažili moji prarodiče. Moji prarodiče byli naživu, když vypukla druhá světová válka. Když byli lidé soustředěni ve varšavských ghettech v Polsku a poté deportováni. V ghettech bylo soustředěno přes dva miliony lidí, a ti pak byli systematicky deportování během pouhého týdne. Myslet si, že se to nemůže stát dvěma milionům lidí během zbývajících měsíců, je mylné. Stane se to. Je to možné a děje se to. Stačí se podívat o jednu generaci zpět v našich dějinách, abychom viděli, že je to skutečné. Stačí se podívat na fotografie a zprávy, na bombardování, smrt a zabíjení reportérů přímo před našima očima, abychom viděli, že je to skutečné. A pokud jako mezinárodní společenství brzy nepodnikneme kroky, ocitneme se na špatné straně historie, protože nemůžeme říci, že jsme to nevěděli. Nemůžeme říci, že jsme to neviděli. Nemůžeme říci, že jsme si toho nebyli vědomi. Víme to. Jsme si toho vědomi. Vidíme to a nic neděláme.

GD: Bylo mi řečeno, že to, co IDF dělá, aby se lidé nepokoušeli vrátit, spočívá v podstatě v ničení všeho, co zbylo z infrastruktury. Zajímalo by mě, kolik jste viděl z infrastruktury a v jakém stavu je v současné době?

AA: Víte, během mé vojenské služby jsem viděl Fallúdžu a myslel jsem si, že už nikdy neuvidím nic horšího. Fallúdžu v Iráku. A pak jsem viděl Mosul po vytlačení ISIS ze severního Iráku do Sýrie. A tehdy jsem si opět myslel, že už nikdy neuvidím nic horšího. A pak jsem si totéž říkal v Sýrii, když jsem prošel Rakkou, kde proběhla velká bitva a bombardování a ISIS při svém ústupu zničilo spoustu věcí. Nic se ale nedá srovnat s úrovní zničení a absolutní zkázy, kterou jsem viděl v Gaze, a to nejen bombardováním budov, jak jste viděli na videích. Viděli jste fotografie hor trosek, kde kdysi stály města, kde kdysi stály budovy a bytové komplexy vysoké 10, 15 pater, a teď jsou tam jen hory trosek. A vidíte ty cesty, které jimi procházejí. Tyto cesty nejsou původní silnice. Tyto cesty prořezané buldozerem D9, obřím buldozerem, byly vytvořeny IDF. Pokud jste četli před dvěma týdny, před týdnem a půl, Caterpillar ukončil podporu, aby IDF již nemohla používat jejich buldozery. Jedná se o buldozer Caterpillar D9, který upravují na tento megabuldozer. Caterpillar se stáhl a řekl, že to už nebude podporovat. Tyto buldozery používají k prohrabování cest skrze trosky, aby vytvořili silnice, po kterých se může IDF pohybovat. Takže vše, co vidíte v Gaze, jsou hory trosek s probagrovanými cestami. A děje se to postupně. Pokud se podíváte na celou jižní Gazu a jižní Rafah, jižně od koridoru Morag, kde kdysi stály budovy, města a čtvrti, zelené stromy a zelená tráva, je to srovnáno se zemí. Srovnáno se zemí, ploché, vyklizené, srovnané. Dělají to i ve středu Gazy. Dělají to v koridoru Nezarim, koridor Nezarim na severu býval široký 4,5 kilometru. Nyní je široký sedm kilometrů. Celá délka Gazy je pouze 26,3 kilometrů a oni udělali Nezarim sedm kilometrů široký, celý Nezarim od pobřeží k hranicím je srovnán se zemí. Dělají to od středního severu, nyní od středního jihu, aby propojili to, co již udělali. Děje se to. Byl jsem na distribučním místě číslo tři v jižní části Chán Júnisu poblíž místa, kde býval východní Rafah, který už neexistuje. Abychom se dostali na toto místo, museli jsme projít zbytky budov a kopci trosek, abychom se dostali na stanoviště číslo tři. A tam byl jeden z řidičů buldozerů D9, řídil jeden z těchto velkých buldozerů. Tyhle buldozery jsou prostě obrovské. Je těžké uvěřit, když je vidíte. Tak jsem se na jeden z nich díval a říkal si: „Páni, to je neuvěřitelná technika.“ A jeden z řidičů z něj vystoupil a mluvil s námi, protože jsme projížděli s konvojem a on nebyl z IDF. Byl to smluvní dodavatel, ne z GHF, ale z Izraele, který měl smlouvu na řízení buldozeru. Dostávali 1.500 amerických dolarů za každý dům, který zbourali a uklidili. Vydělávají na tom spoustu peněz a srovnávají a uklízejí všechno. Takže vaše zprávy o tom, že po bombardování to prostě srovnají se zemí a vyčistí, jsou naprosto správné.

GD: Moje poslední otázka se týká už jen toho, co by podle vás světové společenství mělo udělat, protože za chvíli bude příliš pozdě. Ovšem to, co v takové situaci obvykle potřebujete, je opět otevřená společnost, která uznává transparentnost a vyžaduje zodpovědnost. Musíte odhalit chyby, abyste mohli něco takového napravit, protože celé to uspořádání, kdy se humanitární mise předá těm, kteří provádějí genocidu, je groteskní. Co tedy doporučujete, když přitom není mnoho lidí, kteří byli v takové situaci jako vy. Jaké je podle vás řešení této hrůzné situace?

AA: Z dlouhodobého hlediska nevím. Nejsem politolog, politik ani diplomat. Nevím, co je dlouhodobý horizont. Ale pro současnost, pro současnost a bezprostřední budoucnost musí svět odsoudit hladomor. Nejen ho uznat. My jsme ho už uznali. Teď je tu hladomor. Teď je tu hlad. Udělejte s tím něco. Odsuďte ho. Každá země se zatím dostala až na hranu, tam chvíli opatrně tancovala, a pak se vrátila zpět. Řekli: „No, pokud nepřestanete, možná v září uznáme Palestinu v OSN. Pokud nepřestanete, pošleme vám prostřednictvím velvyslanectví ostrý dopis. Pokud nepřestanete, možná na vás uvalíme sankce.“ Přestaňte s „možná“ a „snad“, udělejte to. Odsuzujte, odsuzujte, odsuzujte. Vysídlení a hladomor, odsuzujte je. Odsuzujte a požadujte, aby OSN mohla znovu spravovat a obnovit 400 distribučních míst. Zrušte GHF, nemělo by to být součástí ničeho, co se bude dít dál, protože činnost GHF není ani trochu humanitární. Je to součást vysidlování. Je to návnada. Je to návnada a past. Zbavte se GHF. Přiveďte OSN. Požadujte to, svět musí stát společně jako jednotná fronta, každá země a požadovat to. V současné době Francie říká něco, Německo říká něco, Velká Británie říká něco, Amerika toho moc neříká, protože prezident řekl, že tam je hladomor, ale velvyslanec Huckabee, velvyslanec USA v Izraeli, řekl, že tam žádný hladomor není. Není to jednotné poselství. Všichni musejí být na stejné vlně. Sledujeme to, uznáváme to, odsuzujeme to a odsuzujeme tyto činy. Tady jsou důsledky a musí se to udělat, ne o tom mluvit, nechodit po špičkách a couvat. K čemu jsoum dopisy s napomenutím nebo dopisy s protestem od velvyslanectví izraelskému velvyslanectví, které říkají: „Už vás nemáme rádi, už vás nemáme rádi,  pokud to neuděláte, nemůžete přijít na naši vánoční oslavu.“ Přestaňte s tím. Udělejte s tím něco. Největší národy světa říkají, že společně tomu nemůžeme učinit přítrž? Všichni víme, že to není pravda. A pokud si myslíme, že budeme sedět a sledovat to a že nenastane ten nejhorší scénář, tak bych všechny požádal, aby se prostě podívali na to, k čemu již došlo. Před rokem jsme se blížili k hladomoru. Říkalo se: „Ach, to se nestane. Ne, oni to nikdy neudělají. Ne, my zabráníme nejhoršímu.“ No, a teď je tu hladomor. Říkalo se: „Nikdy nezničí celé město Gaza a nevtrhnou do Jabalie a města Gaza.“ A oni to dělají. „Nikdy nepřesunou obyvatelstvo hromadně z míst, kde žijí, do jedné oblasti.“ A oni to dělají. Tak jak dlouho ještě budeme říkat, že se to nestane? Nestane se to? Děje se to. Pro mnoho lidí je už příliš pozdě. Došlo, ke spoustě věcí a my musíme odsoudit cíle toho, kam směřují – odsoudit vysídlení, odsoudit hladovění. Prakticky to uděláte tak, že okamžitě přivoláte OSN do komunitních center, aby lidé mohli zůstat tam, kde jsou, a měli co jíst. Pak můžeme začít jako společně diskutovat o tom, jak válka skončí, o otázkách identity, dvoustátním řešení nebo o čemkoli jiném. Pak můžeme vést ty diskuse, které by se měly vést, to je jasné. Ale pokud teď nezastavíme genocidu, vysídlování, hladovění, žádná z těchto diskusí nebude mít význam. A říkám to s rukou na srdci, říkám to celému světu, že na konci září nebude žádný palestinský stát, který by bylo možné uznat. Nebude žádný palestinský lid, za který by bylo možné bojovat. Nebude, a to nejen pro Palestince. Představte si to pro svět. Pro svět. Pokud se děje to, co se v Gaze děje,  a  naše vlády dívají jinam, pak hádejte co? Může se to stát i tam, kde žijete. A pokud si nějaký Američan myslí, že je to něco, co se děje daleko, velmi daleko, pak jakmile se genocida stane normou, hlad, vysídlení, bezohledné zabíjení se stane normou, tak to přijde. A to i k vám. Pamatujte si moje slova. Američané a další, kteří se teď do toho mohou zapojit – pokud se dostaneme do větší války, kvůli tomu, co se teď děje, protože jsme toho součástí, tak až se američtí vojáci začnou vracetí domů v rakvích zahalených vlajkami, neříkejte, že jste to nevěděli, neříkejte, že byste si přáli, abyste byli mohli něco udělat, nedávejte si žlutou stužku na dveře a nepředstírejte, že podporujete vojáky, protože právě teď můžete něco udělat, abyste tomu zabránili. Pokud každý Američan dá najevo svůj názor a svět odsoudí hladovění a vysídlování, je to vše, o co teď žádám. Nemůžeme se všichni shodnout, že lidskost je základ? Můžeme se shodnout, že hladovění a zabíjení dětí je špatné? Můžeme se na tom všichni shodnout? Pokud se na tom shodneme, můžeme zastavit vysídlování a hladovění a bude existovat palestinský lid, který bude mít zastoupení, pak můžeme vést další rozhovory, ale pokud si myslíme, že budeme diskutovat a vše vyřešíme do poloviny září, nemáme šanci. A pokud budeme i nadále věřit lžím, které se nám předkládají, budeme svědky moderního holokaustu, který navždy poskvrní naši lidskou historii.

GD: Obávám se, že s n ašimi vládami je to tak, že se chtějí,  aby byly  vnímány, jako že kritizují a jsou proti, snaží se dokonce uklidnit část opozice předstíráním, že chtějí tuto situaci zastavit, ale jak jste řekl, jdou jen k určité hranici a ve skutečnosti nechtějí vyvinout žádný tlak, aby tuto katastrofu zastavily, takže je to velmi skličující podívaná. V každém případě vám chci moc poděkovat za to, že jste se o tento příběh podělil, protože, jak jsem již řekl, není mnoho lidí, kteří by měli vaše vojenské zkušenosti a viděli to, co jste viděl vy, takže je to opravdu velmi důležité, zejména nyní, kdy je jen velmi málo sdělovacích prostředků, které mají k těmto informacím přístup. Takže moc děkuji.

AA: Jak už jsem řekl mnoha jiným lidem, není třeba mi děkovat, není to moje morální povinnost, je to morální povinnost, tečka. Nechtěl jsem vidět to, co jsem viděl, nehledal jsem to, co jsem viděl. Abych byl zcela upřímný, když jsem poprvé přijel do Izraele a měli jsme něco dělat v Gaze, myslel jsem si, že zachráníme svět, nakrmíme všechny, že Izrael dělá správnou věc, že my děláme správnou věc, že přineseme svobodu a spásu, ale není to tak. Takže pro všechny, kteří si myslí, že jsem politik nebo influencer na sociálních sítích – nemám žádné sociální sítě, nemám ani LinkedIn, nesnažím se o klikání ani sledování, nemám žádnou podporu, nemám sponzory, nemám mediální agenturu, nemám PR zástupce, nemám právníky. Je to prostě pravda, pravda od někoho, kdo nehledal pravdu jako takovou, ale pravda mě zasáhla přímo do tváře a nelze ji přehlížet. To, s čím přicházím, je morální povinnost,takže děkuji, že mi umožňujete sdílet příběh lidstva. Není to příběh jen Palestinců nebo Gazy nebo Izraele. Je to příběh lidstva. Palestina je zrcadlem naší lidské společnosti a právě teď se do něj díváme a není to moc dobré…

Zdroj: Glenn Diesen Substack (https:/substack.com/@glenndiesen)

Rozhovor Glenna Diesena s Anthony Aguilarem, bývalým důstojníkem americké armády a bezpečnostním kontraktorem v Gaze, nabízí silné svědectví o aktuální humanitární katastrofě v tomto regionu. Aguilar popisuje, jak byl najat organizací GHF, která převzala roli OSN v distribuci potravin, ale podle jeho výpovědi místo pomoci provozuje systém záměrného vysídlování a hladovění Palestinců. GHF podle něj zřídila koncentrační tábor na jihu Gazy, kam je civilní obyvatelstvo soustřeďováno bez přístupu k vodě, elektřině či základní zdravotní péči.

Aguilar tvrdí, že IDF a její partneři záměrně dehumanizují Palestince, včetně dětí, a zacházejí s nimi jako s nepřáteli, přičemž používají vojenskou sílu i v distribučních centrech. Označuje GHF za nábožensky motivovanou organizaci s vazbami na CIA a izraelskou vládu, která místo humanitární pomoci podporuje genocidní plán. Svět podle něj selhává v reakci, a pokud nezasáhne, dojde k likvidaci palestinského obyvatelstva. Varuje, že mlčení mezinárodního společenství bude mít fatální důsledky – nejen pro Palestinu, ale pro samotnou budoucnost lidstva.

GD: Máte za sebou opravdu bohatou kariéru, během 25 let jste byl mnohokrát nasazen v místech jako Afghánistán, Irák, Sýrie, Jordánsko, Filipíny, Thajsko, Malajsie, Kambodža, Vietnam, Kazachstán a Tádžikistán a samozřejmě jste mnohokrát zažil bojové situace, byl jste zraněn ve službě a poté odešel do výslužby. Poté jste byl vyslán do Gazy, abyste tam pomáhal s rozdělováním humanitární pomoci. Pokud se nemýlím, pracoval jste pro Humanitární nadaci pro Gazu, GHF. Rád bych se dozvěděl něco více o tom, co vaše práce obnášela, co jste tam vlastně viděl, a o tom, co jsme slyšeli o rozdělování potravin a zabíjení, ke kterému tam docházelo a dochází. Myslím, že by bylo dobré začít tím, co jste v Gaze dělal, jaký byl obsah vaší práce?

AA: Když jsem byl najat Humanitární nadací pro Gazu, existovaly pod ní dvě smluvní entity, které skutečně prováděly humanitární pomoc v Izraeli a Gaze: Safe Reach Solutions a pod Safe Reach Solutions byla společnost UG Solutions, která byla zodpovědná za ozbrojenou bezpečnost při dodávkách a zabezpečení potravin. Byl jsem tedy najat UG Solutions jako bezpečnostní dodavatel, abych zajistil dodávky potravin a také zabezpečil distribuční centra. Měl jsem dojem, jak mi bylo vysvětleno, že GHF převezme veškerou činnost, kterou dělala OSN, a bude zajišťovat rozdělování potravin v komunitách, bude poskytovat vše, co dělala OSN, že pojedeme do Gazy a nahradíme ji, protože izraelská vláda přítomnost OSN zablokovala. Na základě mých prvních dojmů a myšlenek jsem opravdu chtěl být součástí zásobování a poskytování potravin lidem, kteří to zoufale potřebovali. V tu chvíli pro mě nebylo pochyb o tom, že lidé v Gaze hladovějí, že je tam nouze a že je absolutně nutné dovézt jídlo, vodu, kojeneckou výživu a vše, co společnost potřebuje k fungování, a že se tam toho všeho nedostává. A to bez ohledu na to, kdo koho blokuje, kdo tam nemůže vstoupit a kdo ano. To jsou všechno rozhodnutí, na které nemám žádný vliv. Cítil jsem ale, že to, co mohu ovlivnit, je alespoň účast na poskytování potravin Palestincům v Gaze. A tak mi byla tato práce představena. Tak jsem byl připraven jet do Gazy. Tak tomu nakonec nebylo, ale tak jsem to předpokládal.

GD: Jak víme, sdělovací prostředky tam příliš nebyly. Bylo zabito mnoho palestinských i zahraničních novinářů, ale přesto se na sociálních sítích objevuje spousta obrázků. Zajímalo by mě, co jste tam viděl z hlediska humanitární katastrofy a jak by se to dalo srovnat s vašimi předchozími misemi?

AA: Takže první otázka ohledně sdělovacích prostředků a reportérů: Nejen izraelská armáda, IDF, ale i GHF blokuje a omezuje jakoukoli přítomnost velkých západních sdělovacích prostředků nebo jakékoli nestranné mediální pokrytí, jak všichni víme z toho, co se stalo v Gaze, když byli úmyslně napadeni a zabiti dva reportéři. A GHF zastává stanovisko, že je příliš nebezpečné umožnit reportérům přítomnost na místě. GHF sem však zároveň přivádí internetové influencery, kteří nemají žádné zkušenosti s takovým prostředím, ačkoli jejich přítomnost představuje nebezpečí nejen pro ně samotné, ale i pro celou misi, jsou přítěží a rizikem, protože nevědí, co dělají. Takže GHF a IDF nepovolí vstup zkušeným válečným fotografům, reportérům, lidem, kteří byli v dost násilných a ohrožujících situacích a přežili, protože to údajně není dost bezpečné, ale přivádí sem internetové influencery. Myslím si tedy, že svět by se na to měl podívat opravdu kriticky, protože když nějaká organizace nebo okupant, nebo nástroj okupace, jako je GHF, odmítá vpustit reportéry nebo nestranné sdělovací prostředky, abychom viděli, co se tam skutečně děje, měli bychom být velmi znepokojeni. To, že okupant nevpustí sdělovací prostředky, je jasným znakem bezohledného a represivního chování. Je to znak tyranie. A svět by se tím měl zabývat. K druhé otázce ohledně samotné pomoci a pomoci na místě: Víte, my jsme nepřevzali humanitární pomoc poskytovanou humanitárními organizacemi. V rámci mechanismu OSN existovalo čtyři sta distribučních míst, odkud každý den vjíždělo do Gazy pět set padesát nákladních vozidel, aby zajistily obživu obyvatelstva. Mezi polovinou března a 26. květnem nic nevjíždělo. Když GHF zahájila 26. května činnost, provozovali jsme čtyři distribuční místa. Čtyři! 1 % celého mechanismu, který tu byl dříve. Se čtyřmi místy je nemožné obsloužit obyvatelstvo. Nyní jsou pouze tři místa. Místo na severu, koridor Necarim, bylo uzavřeno, protože IDF ho obsadila, aby mohla provádět vojenské operace na severu. Využili místa, které dříve sloužilo k rozdělování pomoci. Nyní z něj udělali velitelství IDF operující na severu. Tři zbývající místa se nacházejí na samém jihu, nejjižněji, jak je to v Gaze možné, na hranicích s Egyptem, kde nikdo nežije, protože celá oblast byla vybombardována, srovnána se zemí. Nejsou tam žádní lidé. Takže ze tří dnes existujících míst se distribuční místo číslo jedna a distribuční místo číslo dvě proměnily v tento velký tábor, vesnici nebo tábor, aby se soustředilo obyvatelstvo na jihu. Velký tábor, aby se soustředilo obyvatelstvo z míst, kde žijí ve středu a na severu, na jih. A pak je tu ještě místo číslo tři a teď postavili ještě číslo čtyři a pět. Z laického pohledu bychom si tedy mohli myslet, že je tam pět míst. Ale není. Jsou jen čtyři, protože zavřeli číslo čtyři z dřívějška, postavili nové číslo čtyři a vzali číslo jedna a dvě a spojili je dohromady. Takže máte číslo jedna, dvě, tři a čtyři. A tak, jak nyní fungují, fungují jako koncentrační centrum pro všechny Palestince, kteří mají být umístěni do tohoto tábora. Co se týká  humanitární pomoci, skutečného jídla, které jsme přiváželi, přiváželi jsme pouze sušené potraviny, sušené potraviny v surové formě – rýži, fazole, čočku, boby, těstoviny. Všechny tyto věci vyžadují vodu k vaření, vodu k přípravě, a my jsme vodu neposkytovali. Představte si celé obyvatelstvo Gazy – a jediný mechanismus, který do Gazy přiváží humanitární pomoc, nepřiváží vodu, kojeneckou výživu, žádné jídlo k okamžité spotřebě, hygienické potřeby, propan, palivo, žádné zařízení pro výrobu elektřiny, jako jsou generátory nebo solární panely. Nic. Nic kromě sušených potravin, které vyžadují vodu k přípravě, pro lidi, kteří přijdou na tato m ísta v první fázi, první fázi této operace. GHF měla záměrně naplánovanou operaci, o které jsem se dozvěděl, když jsem nahlédl za oponu, a uvědomil si, že to všechno byl záměr. Fáze jedna: připravit místo. Otestovat místo. Přivést do místa lidi, zjistit, jak místa fungují. Kolik lidí může přijít a odejít. Fáze dvě, provozovat místo rotačním způsobem, místo jedna a tři, místo dvě a čtyři, místo jedna, pouze místo jedna, žádná místa, udržovat obyvatelstvo v naprosté nejistotě a nepřipravenosti ohledně toho, která místa budou otevřena. To bylo plánované. Nebylo to něco, co se stalo jen kvůli dané situaci. Bylo to naplánováno. Fáze tři: soustředit obyvatelstvo na jihu do této koncentrované táborové oblasti a vyklidit celou Gazu, přičemž GHF bude přijímat všechny tyto lidi. Tedy v  2,7 kilometru dlouhém táboře, kde bude na jihu soustředěno celé obyvatelstvo. Poslouchejte ta slova – tábor, kde bude soustředěno celé obyvatelstvo. To je definice koncentračního tábora. GHF tedy nyní vybudovala a zřídila koncentrační tábor, 2,7 kilometru dlouhý koncentrační tábor na jihu, kam budou všichni Palestinci přesunuti a kde budou přežívat. Neříkám žít, říkám přežívat. Bez tekoucí vody, bez elektřiny, s otevřenými stokami, protože tam není kanalizace, bez nemocnic, protože jediná nemocnice, která na jihu zbyla, Násirova nemocnice, byla minulý týden zasažena tankovým granátem a raketou. Takže žádné fungující zdravotnictví, žádné školy, žádné fungující mešity ani žádná jiná náboženská místa. Všechny tyto věci, které jsou lidem, civilistům zaručeny, jídlo, voda, náboženské služby, vzdělání, zdravotnictví, všechny tyto věci jim jsou odepřeny a není to náhoda. Bylo to tak naplánováno a GHF na to dostala ziskovou smlouvu v hodnotě stovek milionů dolarů. Spojené státy vložily daňové dolary do soukromé společnosti, která je nyní zodpovědná za soustředění celého palestinského obyvatelstva na jedno místo a bude zodpovědná za jejich pomalou smrt a vyhlazení. Počítá se s tím, že obyvatelstvo bude pomalu ubito hladem a nemocemi. Představte si celé obyvatelstvo v tak malé oblasti bez tekoucí vody, bez kanalizace a bez základních potřeb. Máte tu úplavici, která zabíjí tisíce lidí. Nemoci, hlad a hladomor a neustálé bombardování. Mnoho Palestinců nezůstane naživu a ti, kdo přežijí, budou buď přesunuti na jiné místo, nebo ponecháni pomalé smrti. A to se nebude dít za týdny, měsíce nebo roky. To se děje právě teď. Právě teď. Než ve Spojených státech oslavíme Den díkůvzdání nebo vánoční svátky, tak pokud nebudeme jednat jako svět, jako společenství, jako mezinárodní společenství, Palestina a Palestinci přestanou existovat. Jsme na pokraji genocidy, kterou svět sleduje.

GD: Jak jsme se dostali do této situace? Co je to zač, Humanitární nadace pro Gazu, GHF, která zakazuje sdělovací prostředky, zřizuje jen několik distribučních středisek,  soustřeďuje obyvatelstvo, neposkytuje vodu, provozuje koncentrační tábor, který by se dal nazvat také vyhlazovacím táborem, jak to popisujete?

AA: No, pokud se zamyslíte nad všemi realistickými prvky, ne nad tím, co se říká ve sdělovacích prostředcích nebo co říká mluvčí GHF Chapin Fay, který upřímně řečeno nemá ponětí, o čem mluví, ať už z vojenského nebo humanitárního hlediska, je to jen mluvčí, skutečnost je taková, že lidé jsou násilně vysídlováni, protože jejich domovy jsou ničeny. Jsou ničeny jejich zdroje obživy. Úroda, obce, kanalizace, generátory, čerpadla jsou ničeny. Jsou převáženi do koncentračního tábora, za který GHF nejen nese odpovědnost, ale který také provozuje. Jsou to oni, kdo to dělají. Bylo to součástí jejich plánu. Co je GHF? Očekávali byste, že GHF se bude starat o Gazu, že v jejich organizaci budou pracovat humanitární pracovníci a že bude existovat nadace, kde můžete skutečně vidět, odkud berou peníze a jak fungují. Nejsou ani jedno z toho. Není to humanitární nadace. Gaza je nezajímá. Nezajímají se o žádnou humanitární práci a z právního hlediska nejsou nadací, protože nikdo neví, odkud berou peníze. Máme tu tedy tajnou organizaci, v jejímž čele stojí muž jménem Johnnie Moore, který o sobě říká něco, co jsem nevěděl, dokud jsem se nedávno nesnažil zjistit odpověď na stejnou otázku, tedy co je vlastně GHF. Muž, který šéfuje GHF, je samozvaným vůdcem křesťanského sionistického hnutí. Safe Reach Solutions je smluvní partner. Osoba, která řídí Safe Reach Solutions, je dlouholetým přítelem Johnnyho Moora a nedávno odešla do důchodu po dlouhé kariéře v oddělení pro zvláštní operace CIA. To je oddělení, které  zakládá krycí společnosti a provádí tajné operace. Je to část CIA, které se sama CIA bojí. A pak je tu UG Solutions. Muž zodpovědný za bezpečnostní smlouvu v Gaze pro UG Solutions je samozvaný křesťanský sionista a je národním prezidentem organizace zvané Infidels Motorcycle Club [Motorkářský klub nevěřících], která vyhlašuje boj proti džihádu a požaduje vyhlazení všech muslimů. Tento člověk řídí humanitární pomoc v Gaze. Organizace, která neposkytuje jídlo, vodu, umožňuje zabíjení a masakrování Palestinců na jejich územích, nyní řídí koncentrační tábor. Když se tedy podíváte na GHF, je to extremistická organizace, náboženská extremistická organizace financovaná vládou Spojených států. Byly jim poskytnuty peníze, aby byli klienty IDF. Americké dolary tedy jdou společnosti, která je klientem zahraniční vlády, která nyní otevřeně a jasně provádí genocidu. Válečné zločiny. Vysídlování obyvatelstva do takové míry, že nyní nemohou přežít. Hladovění a hladomor. To nejsou věci, které si Tony Aguilar vymyslel. To jsou věci, které svět vidí. A dále, odůvodněním toho, proč izraelská vláda zabránila OSN doručovat pomoc z Rafáhu, z Erezu, ze všech kontrolních stanovišť do zmíněných čtyř set míst, byl údajně ten, že veškeré jídlo dávali Hamásu. Izraelská vláda sama v posledních dvou týdnech prohlásila, že to není pravda. Neexistují pro to žádné důkazy. Organizace spojených národů to potvrdila. UNRWA to potvrdila. Americké organizace, západoevropské organizace, nezávislé izraelské organizace, nejen izraelská vláda, všechny prohlásily, že pro to neexistují žádné důkazy. Proč se tedy OSN nevrací? Protože Izraelci a GHF nemají v úmyslu nakrmit obyvatelstvo. Jejich záměrem je pokračovat v hladovění a nuceném vysídlování, dokud se všichni Palestinci nesoustředí na jihu a buď nezemřou, nebo se nezačnou jednání o jejich přesunu někam jinam. Všichni jsme ve zprávách slyšeli, kam by to mělo být. Doporučil bych všem posluchačům, aby si přečetli o Kypru a o pozemcích, které na Kypru zakoupily společnosti spojené s GHF. 80 hektarů zakoupených na východním Kypru. Proč? Ptejte se na tyto otázky, protože mně je naprosto jasné, že záměr a důkazy ukazují, že se jedná o plán genocidy, moderní holokaust, který se každý den odehrává před našima očima v našich sdělovacích prostředcích. Je vyhozena do vzduchu nemocnice a Izrael řekne: „To jsme ale nechtěli“, a svět se dívá jinam. Jsou zabiti reportéři, ne jeden, ne dva, ne tři, ale dvacet, třicet, čtyřicet, a svět se dívá jinam. Tisíce lidí umírají hlady, je tam hladomor, a svět se dívá jinam. Právě teď si Izrael uvědomil, že svět se bude ještě chvíli dívat jinam. Takže se teď spěchají, aby dokončili tuto operaci, a pomáhá jim v tom Humanitární nadace pro Gazu, kterou vede křesťanský sionista, který se nazývá nevěřícím. Pro lidi na celém světě je to ten, kdo poskytuje humanitární pomoc v Gaze. Žádám vás, abyste o tom přemýšleli, podívali se do zrcadla a zeptali se sami sebe, co to vlastně děláme.

GD: Chtěl jsem se vás také zeptat na zacházení IDF s civilisty, protože, jak jste také poukázal, sdělovací prostředky tu už nejsou přítomné. Je tedy velmi obtížné získat informace a kontrola nad informacemi je poměrně silná. Poznamenám, že to, co jste viděl, je jedinečné vzhledem k tomu, že jste vyznamenaný válečný veterán ze zvláštních jednotek, který celý život sloužil své zemi a byl opakovaně nasazován. To z vás dělá velmi důvěryhodného mluvčího, protože nemáte jen politické zázemí, ale také odborné znalosti o tom, jak vést válku… Mluvím o válce, ale nejsem si jistý,  zda by se to mělo nazývat válkou, protože to vypadá velmi jednostranně. Jak tedy vnímáte zacházení s civilisty ze strany IDF, zejména v distribučních centrech, kde jste byl nasazen, abyste dohlížel na bezpečnost?

AA: Izraelská vláda a IDF, nejen IDF, ale i izraelská vláda, podnikly velké kroky k dehumanizaci obyvatel Gazy, k dehumanizaci Palestinců, aby přesvědčily svět, že Palestinci nejsou skuteční, že neexistují, že nejsou lidé, že jsou zvířata, že jsou teroristé, že jsou všichni z Hamásu, že jsou všichni zlí, a to se odráží v životě v Gaze. Jejich domy jsou zničené a oni žijí ve stanech, OSN tam není, takže ta stanová městečka se vlastně rozpadají, vidíte videa lidí, kteří hladoví, fotky hladovějících lidí. Izrael a IDF se velmi snaží o dehumanizaci Palestinců prostřednictvím zmíněného vyprávění, a toto vyprávění se přehrává každý den. Ale GHF je součástí tohoto vyprávění, protože místa, která provozují, dále dehumanizují obyvatelstvo. Tisíce Palestinců se hrnou na jedno místo, aby získali nepatrné množství jídla, plazí se a žebrají o jídlo. Musejí se plazit po zemi, aby sebraly zbytky jídla, které tam zůstaly, pokud tito lidé dorazili pozdě. Musí žebrat o jakékoli jídlo, které je k dispozici, a když tam dorazí a žebrají o vodu, není tam žádná voda. GHF je součástí procesu dehumanizace. Jak tedy IDF zachází s civilisty v Gaze? Jako by jejich životy neměly žádnou hodnotu. Střílejí na ně. Střílejí z kulometů, tanků, dělostřelectva a minometů na civilní dav, na neozbrojené civilisty, kteří hladovějí, a to proto, aby ovládli dav. To je nelidské. Nejenže je to nelidské, ale je to také jasné porušení protokolů Ženevské konvence a smluvní dodavatelé UG Solutions, kteří jsou v Gaze, se na tom podílejí. Zaměstnanci UG Solutions přijali metody eskalace síly IDF: „Nemluvte, nekomunikujte, střílejte na ně.“ Takže nyní zaměstnanci UG Solutions střílejí slzný plyn, omračující granáty, gumové broky, střílejí na ně, aby rozptýlili dav nebo ho nasměrovali určitým směrem. Představte si, že přijdete na křižovatku a je to křižovatka ve tvaru T a není tam žádná značka, která by vám řekla, kudy máte jít, a vy jste tam, kam jdete, nikdy nebyli a dostanete se na tu křižovatku a nevíte, kudy máte jít. Aby vám někdo sdělil, že máte jít doleva nebo doprava, začne na vás střílet. Takže jediné, co víte, je, že byste neměli jít tím směrem. Tak utečete tím směrem a na další křižovatce na vás zase střílejí. Představte si tisíce lidí, 20 až 30 tisíc lidí v oblasti, kde panuje chaos a panika, na které se střílí, aby se dav nasměroval, zatímco na vás házejí omračující granáty, které vypouštějí slzný plyn. Byl jsem sám zasažen těmito omračujícími granáty se slzným plynem. Jsou ochromující. Nic nevidíte. Je to chaos. Je to chaos a je to záměrný chaos. IDF a izraelská vláda nepovažují Palestince za lidi a pokračují v jejich dehumanizaci a zacházejí s nimi jako se zvířaty, která neexistují a nemají právo na život. Tak s nimi zacházejí. A bohužel, nerad to říkám, ale Amerika, Spojené státy, jsou každým dnem součástí tohoto procesu dehumanizace.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (https:/substack.com/@glenndiesen)

Měření ukazují, že bezprostředním hybatelem oteplení v tomto století je odrazivost zemského povrchu, ale klimaticko-průmyslový komplex má životní zájem udržovat svoje dogma o dominantním vlivu emisí oxidu uhličitého.

Jak se nenápadně objevuje i ve více zdrojích (např. zde nebo zde), na oteplování přinejmenším v tomto století má výrazný vliv změna albeda, tady odrazivosti zemského povrchu, přesněji celého klimatického systému včetně oblačnosti či aerosolů.

Poslední naměřené hodnoty to jenom potvrzují. Na obrázku níže je uveden graf dvanáctiměsíčních klouzavých globálních průměrů hlavních složek radiační bilance podle měření družicového projektu CERES. Shora dolů je to odražená složka slunečního záření (tedy v krátkovlnné oblasti, modře), dlouhovlnné vyzařování Země do vesmíru (červeně), celková bilance záření (černě) společně s globálními průměry teplotní odchylky (červeně) a příkon záření od Slunce. Všechny složky záření mají stejné měřítko, takže je zřejmé, že zatímco příkon záření od Slunce vykazuje jen nepatrný nárůst (zejména v posledních 3-4 letech), významným činitelem se stala odražená složka záření neboli planetární albedo. Zároveň se nenechte zmýlit zvýšeným vyzařováním Země do vesmíru, které by mohlo vést k mylnému názoru, že skleníkový efekt se zmenšuje; tato složka radiační bilance závisí hlavně na teplotě klimatického systému, což je vidět i na červené křivce teplotní odchylky níže. Tato červená křivka vyzařování nicméně zcela popírá tvrzení nedávno vydaného propagandistického článku, že množství infračerveného vyzařování klesá, což má být důkazem zesíleného skleníkového efektu, samozřejmě vlivem člověka.

Z uvedených složek záření lze vykreslit vývoj tzv. absorbované složky krátkovlnného záření, která se dostane odečtením odraženého záření od přijaté sluneční radiace. Tato složka spolu s vývojem globální odchylky teploty jsou na úvodním obrázku i na obrázku níže. Je nanejvýš zjevné, že absorpce slunečního záření, která nemá přímou souvislost se skleníkovým jevem, je zejména v posledních deseti až patnácti letech poměrně těsně spojená s kolísáním teploty, i když tam samozřejmě jisté odchylky vidíme.

Co je příčinou těchto změn albeda, je spíše nejasné, většinou se odhaduje nějaká změna oblačnosti, která také souvisí s různými klimatickými jevy, jako je např. El Niňo. Samozřejmě, aktivisté klimaticko-průmyslového komplexu (CLIMAFIE, což je zkratka pojmu „CLIMAte FInance for Establishment) neustále tvrdí, že za změnami teploty stojí emise skleníkových plynů, protože na nezpochybnitelnosti tohoto tvrzení stojí jejich kariéra a také celá drahá politika tzv. dekarbonizace spočívající v prodeji emisních odpustků. Tedy, pardon, povolenek.

Jejich vysvětlení spočívá v hypotéze, že působení oxidu uhličitého bylo „maskováno“ antropogenními emisemi aerosolů („špiněním“ atmosféry z komínů elektráren, továren nebo i oceánských lodí), což podporuje vznik „odrazné“ oblačnosti a mlhy, které v posledních desetiletích zejména v Evropě a v Severní Americe znatelně poklesly. Tato hypotéza ovšem stojí hlavně na simulacích klimatickými modely, což je pouze indicie, nikoliv důkaz.

Zda je tato hypotéza vyčerpávající pro jednoznačné vysvětlení změn globální teploty v posledních desetiletích, ponechávám čtenáři, vyloučit uvedený vliv úplně nelze. Často se ovšem zapomíná, že klimatický systém má působením velkého množství vlivů svoji vlastní dynamiku, které zcela nerozumíme a možná nikdy zcela rozumět nebudeme, a která se schovává za odborný termín „přirozená fluktuace klimatického systému“. Je jasné, že v případě ochlazování přepínají propagandisté CLIMAFIE z módu „za veškeré oteplování mohou člověkem způsobené emise oxidu uhličitého a ostatních skleníkových plynů“ do módu „to je jen přirozená fluktuace teploty na pozadí člověkem způsobených negativních změn“.

I kdybychom připustili, že emise skleníkových plynů jsou hlavním hybatelem změn globální teploty, tedy že nějakým magickým způsobem mění planetární odrazivost (albedo), tak je zcela zřejmé, že tzv. dekarbonizační politika Evropské unie je ve své v podstatě nesmyslná. Na příkladu geograficky podobných zemí, Francie a Německa, je vidět, že největšího a nejefektivnějšího snížení emisí oxidu uhličitého lze dosáhnout hlavně pomocí masivní výstavby jaderných elektráren, pokud tedy (doufejme) vyloučíme klimatickou neutralitu podle vzoru kambodžských Rudých Kmérů. Francie nyní vypustí 10× méně oxidu uhličitého na vyrobenou kilowatthodinu elektřiny (a vlivem rozšířeného vytápění čistou elektřinou má menší lokální emise skutečných znečištěním v obcích) než Německo, které pod vlivem zelených fanatiků zlikvidovalo svoje jaderné elektrárny. A které vsadilo vše na masivní nasazení Občasných Zdrojů Energie (OZE), které někdy nedodávají téměř nic a někdy zase výrazný přebytek elektřiny, což nezdravě „rozhoupává“ elektroenergetiku i v sousedních zemích a celkově výrazně komplikuje a zdražuje zabezpečení stabilních dodávek elektřiny.

K tomu, aby měla Francie jedny z nejmenších emisí oxidu uhličitého v rámci Evropy, aniž by měla výhodu v dostatku vodní energie jako třeba skandinávské země, nepotřebovala žádné drahé grýn dýly, které by výrazně podkopávaly ekonomiku a hrozily celkovou destabilizací společnosti. Stačil jenom zdravý rozum.

To, že současná politika vlád Evropské unie a Evropské komise jednoznačně neupřednostňuje jadernou energetiku jako hlavní prostředek celé slavné dekarbonizace, je hlavním důkazem toho, že s námi CLIMAFIE hraje velmi nečistou hru. Hru, kdy je veřejnosti vnucována myšlenka, že sešněrováním ekonomiky a utažením opasků (všech kromě členů CLIMAFIE, samozřejmě) nějak měřitelně ovlivníme vývoj klimatu do stavu bez tolika nebezpečných povětrnostních jevů. Hru, jejíž součástí je převážná většina sdělovacích prostředků včetně veřejnoprávních, které papouškují hlavně zelenou propagandu (čest výjimkám). Hru, která polarizuje společnost a ve svém důsledku hrozí destabilizací až rozpadem Evropské unie, což si členové CLIMAFIE ve své ideologické omezenosti až zaslepenosti neuvědomují.

Titulek článku zní, že boj Evropské unie proti oxidu uhličitému nemá smysl. Možná by slušelo upřesnění: Má velký smysl pro CLIMAFII, která prorostla orgány EU i mnohými vládami a na tzv. boji proti klimatickým změnám postavila svůj byznys, spočívající v propagandistickém šíření strachu. Byznys, jehož součástí je iluze jakéhosi boje proti klimatické změně ve formě výběru stále zvyšujících se poplatků (emisních povolenek) za využívání energie z fosilních paliv a nasměrování těchto vybraných prostředků do předem určených zájmových oblastí, např. na masivní dotace „občasných zdrojů energie“ nebo i pro tzv. neziskové organizace na propagandu této politiky. Snad jediným trochu smysluplným využitím těchto prostředků jsou investice do šetření energií (např. zateplování), ale je otázkou, zda by to celé nebylo všechno efektivnější bez těchto penězovodů. Plýtvat prostředky je vždy hloupé a dobrý hospodář počítá náklady a výnosy, proto v případě potřeby zateplí i bez dotací.

Možná jediný aspoň lokálně měřitelný vliv na klima je oteplování přízemních vrstev atmosféry vlivem ztmavování povrchu rozšiřujícími se plochami (bohatě dotovaných) solárních elektráren, čili zmenšování albeda zemského povrchu. Připomeňme, že změna albeda je pravděpodobně hlavní příčinou oteplování v tomto století, byť v tom solární elektrárny zatím globálně nehrají zásadní roli.

Vedlejším či možná i zamýšleným účinkem této „zelené“ politiky je a bude poškozování ekonomiky (a s tím související oslabování obranyschopnosti) a chudnutí velké části obyvatel, samozřejmě s výjimkou pravověrných či oportunistických členů klimaticko-průmyslového komplexu (CLIMAFIE). Je smutné, že to velká část politiků připouští nebo to dokonce aktivně prosazuje, nicméně aspoň částečnou korekci mohou přinést příští volby.

Připomeňme, že tuto politiku prosazovaly v tomto století všechny předchozí vlády včetně Babišovy, i když od budovatelských vyjádření „je to příležitost“ nyní přecházejí k výrokům „asi je to problém, ale už se s tím nedá nic moc dělat“, a Babiš se tváří, že jeho schválení Green Dealu byl „jenom souhlas s obecným rámcem evropské klimatické politiky“. Kdyby to nebylo vážné, byla by to komedie o tom, jak mnozí politikové přehazují odpovědnost jeden na druhého a tváří se, jako by Green Deal vlastně nikdy nechtěli. Bohužel, najít ty zástupce, kteří by se proti zelenému šílenství dlouhodobě stavěli a zároveň by nepoklonkovali autoritářským až diktátorským režimům, není jednoduché.

Jsem zvědavý, zda a jak pan Babiš, pravděpodobný vítěz voleb, prosadí zrušení či zásadní revizi Green Dealu, jak v poslední době naznačuje. Odhaduji, že svede vše na Fialovu vládu („už se s tím nedá nic dělat“) a s příslibem dotací pojede vše v nalinkovaných zelených kolejích. Ale mohu se mýlit, třeba překvapí.

Perlička na závěr: Americká agentura pro životní prostředí (EPA) navrhla vyřadit oxid uhličitý ze seznamu látek ohrožujících životní prostředí. Klima bude „zachraňovat“ už jenom Evropa …

Podzim

–

Padá, padá, padá

krev a zlato

na všechny cesty; co nevidět

zasypán bude celý svět.

Na polích chodím a ustrašen dívám se na to.

Vždyť zlato je tak těžké a krev je z ran,

každému, každému povídám;

neslyšíš, – země pod tíhou sténá,

možná do zítřka zemře udušená.

Ale nikdo mi nevěří,

neběží do zahrad, do polí,

zaprosit větry, břízy a topoly.

Kdyby je lidé políbili, jistě by se usmířily

a rázem

by zase jen padalo na zem

lehounké, zetlelé listí…

–

Jiří Wolker (1900-1924)

V Rumunsku vloni zrušil ústavní soud výsledek prezidentské volby s neslaným nemastným odvoláním se na údajné informace zpravodajských služeb o jejich ovlivnění ze zahraničí.

Americký vicepresident J. D. Vance to komentoval takto: „Nemáte s námi společné hodnoty, pokud zrušíte volby, protože se vám nelíbí jejich výsledek. Když se tak bojíte vlastního lidu, že ho umlčíte a donutíte mlčet.“

Vyjádřil tak obavu z ohrožení samotného základu demokracie, totiž zásady, že lid je zdrojem veškeré státní moci.

Časopis The Economist na tento krok rumunské justice reagoval ve svém indexu demokracie snížením hodnocení Rumunska na „hybridní režim“. Le Monde diplomatique varoval v této souvislosti před „likvidací voleb“.

Podstatou „rumunského problému“ je skutečnost, že v civilizovaných zemích nejsou informace zpravodajských služeb soudně využitelné, protože jsou zpravidla objektivně nepřezkoumatelné.

Benátská komise Evropské unie na žádost Parlamentního shromáždění Rady Evropy vydala (27. ledna 2025) v této souvislosti „naléhavé stanovisko“ k zodpovězení následující otázky: „Za jakých podmínek a na základě jakých právních norem může ústavní soud zrušit výsledek voleb?“

Podle názoru Benátské komise v těchto případech hrají zásadní roli dobře odůvodněná a transparentní rozhodnutí. Musí přesně uvádět důkazy svědčící o konkrétním porušení zákona. Nesmí však být založena pouze na utajovaných zpravodajských informacích (které lze použít pouze jako kontextové informace), protože jejich použití nezaručuje potřebnou transparentnost a ověřitelnost.

Občané, kteří mají rádi svou vlast, by si jistě nepřáli, a státní zaměstnanci, kteří jsou za ochranu ústavy a zájmů státu placeni, jistě nedopustí, aby se něco podobného přihodilo i u nás. A to nejenom kvůli nevyhnutelné těžké újmě na prestiži naší země, ale především kvůli neprominutelnému porušení ústavního pořádku. Takový faul na demokracii by nutně vyvolal občanské nepokoje, požadující nápravu i potrestání.

Proto je třeba apelovat na české zpravodajské služby, aby zavčas přepečlivě rozpracovávaly problematiku případného zahraničního vlivu na předvolební dění, a to v době předvolební, kdy by zahraniční aktéři mohli reálně působit na rozhodování voličů.

Zjistí-li pak v předvolební době české zpravodajské služby zahraniční působení na předvolební kampaň, nemohou samy dle zákona dělat nic jiného, než bez odkladu předat tyto poznatky zákonným adresátům. V tomto případě trestněprávním orgánům (§8/3 zákona č. 153/1994 Sb.), aby mohly tyto poznatky procesně správným způsobem zajistit, prověřit, zdali skutečně kolidují s trestním pořádkem, a případně okamžitě konat.

Nezjistí-li však do termínu konání voleb české zpravodajské služby žádné takové poznatky, pak se lze právem domnívat, že až po volbách případně zjištěné údajné ovlivňování ze zahraničí nemohlo mít na voliče před volbami žádný efekt, když je nezachytily ani tak vychvalované české zpravodajské služby, nota bene zejména Bezpečnostní informační služba (BIS), šéfovaná v CIA vyznamenaným generálem.

Proto soudy nesmí brát zřetel na jakékoliv „poznatky“ zpravodajských služeb v tomto směru, zjištěné až po volbách, protože jejich získání či dokonce zveřejnění mohlo být vedeno snahou ex post ovlivnit výsledky voleb, a navíc i proto, že zpravodajské služby prostě neprodukují soudně přezkoumatelné a tudíž soudně využitelné informace.

V této souvislosti je důležité zmínit, že Bezpečnostní informační služba má ve své zákonem stanovené působnosti (§5/1 zákona č. 153/1994 Sb.) výslovně dánu povinnost zabezpečovat informace o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti České republiky a o zpravodajských službách cizí moci.

Do tohoto výměru dozajista patří případné pokusy o ovlivňování voleb. Zákon však tuto povinnost stanovuje neomezeně, tedy proti uvedeným záměrům a činnostem, ať už by přicházely odkudkoliv, a tvářily se jakkoliv lidu- či demokracii milovně.

BIS má tedy povinnost pátrat po všech možných pokusech nelegálně ovlivnit volby, což by bylo možno dokázat především zajištěním dokumentů o převodech a přísunech finančních prostředků ze zahraničí všem subjektům, které jsou aktivní zejména v politické oblasti.

Jinak, natvrdo řečeno, BIS je ze zákona povinna zabezpečit informace o všech takových jevech, ať už by přišly – geopoliticky řečeno – nejen z Východu, ale i ze Západu, Severu či Jihu.

Bude-li se však někdo z české zpravodajské komunity až po volbách pokoušet soudu předložit a proti výsledkům voleb uplatnit jakékoliv „zpozdilé“ poznatky, bude na místě takovou aktivitu prošetřit s cílem ustanovit konkrétní „aktéry“, resp. pachatele, a posoudit i jejich trestní odpovědnost ve vztahu k zanedbání povinností či dokonce úmyslnému porušení zákonných povinností s důsledky, ohrožujícími ústavní zřízení, anebo z napomáhání či aktivní činnosti namířené proti základům státu.

Související nutné personální změny s ohledem na zvýšení efektivity činnosti české zpravodajské komunity by pak byly samozřejmou nezbytností.

Nejde totiž o nic menšího, než o obranu a ochranu ústavou deklarované státní suverenity.

Jan Schneider, 3. září 2025

Rozhovor prof. Glenna Diesena s prof. Petrem Drulákem.

GD: Chtěl jsem se vás zeptat, jak do toho zapadá Ukrajina, protože máte pravdu, myslím, že bezpečnostní dilema by mělo být tím prvním, s čím se setkáme, když studujeme mezinárodní vztahy. Obvykle takhle začínám výuku, protože předpokladem všech politických teorií je v podstatě vestfálská realita, že neexistuje žádná mezinárodní ústřední autorita. Všechny státy soutěží o bezpečnost a v této soutěži se státy dostávají do bezpečnostního dilematu, kdy nevyhnutelně či proti své vůli skončí v konfliktu. Ale proto je bezpečnost často založena na myšlence nedělitelné bezpečnosti. Hledáte způsoby, jak zvýšit bezpečnost obou stran. Ale je podivné, jak ideologové jakoby vymazali realitu, protože si pamatuji, že v 90. letech se o těchto věcech hodně otevřeně diskutovalo. V roce 1994 sám prezident Clinton řekl, že pokud rozšíříme NATO, mohlo by to vést k novému rozdělení kontinentu a Rusové by se cítili ohroženi. Velvyslanci, špičkoví diplomaté, různí politici, ředitelé CIA – všichni v podstatě uznávali, že by to mohl být obrovský problém, pokud by bezpečnost byla organizována kolem rozšiřující se vojenské aliance. To by vedlo k tomu, že jedna strana by posílila svou bezpečnost na úkor druhé. Ale pak přišla ideologická část, kdy se říká, že NATO je zdrojem demokracie a stability, takže Rusko by to mělo vítat, a pokud má nějaké obavy, nemůže mít právo veta, a to se říká, jako by to dávalo smysl, ale proč by největší země v Evropě neměla mít žádné právo veta ani místo u stolu – protože pokud jí bude odepřeno institucionální slovo, zbývají jí jen vojenské možnosti. A vidíte, jak se celá tato diskuse s těmito ideologickými slogany táhne přes  celá 90. léta i v novém tisíciletí, vidíte, jak se v roce 2021 řeklo: „Dejte nám bezpečnostní záruky, nebo zvážíme vojenské možnosti“ – a stále nic, a pak je tu válka a tři a půl roku se většina evropských vůdců odmítá s Ruskem sejít. Teď, když je válka prohraná, to také nedává žádný smysl, ale logika je taková, že Rusové jsou zločinci a jsou zlí, takže s nimi nemůžeme mluvit, protože bychom je mohli legitimizovat. Řekl jste, že v určitém okamžiku bude nutné tento postoj přehodnotit, ale zároveň vidíne, že se naši politici tímto směrem stále ubírají a situace je nyní velmi špatná.

PD: Máte tu experimenty, které Evropané prováděli v posledních několika letech, je to ukrajinský experiment, je to experiment Zeleného údělu, který je ve skutečnosti velmi nebezpečný. Myslím tím, že ukrajinský experiment je velmi nebezpečný z hlediska vojenské bezpečnosti, protože tato eskalace nebo tento neustálý tlak na eskalaci, který přichází z Evropy, je špatný a může se vymknout z rukou. To se může stát. Ale Zelený úděl je nebezpečný i z jiného hlediska, protože skutečně poškozuje evropské ekonomiky. Očekávám tedy, že lidé v určitém okamžiku povstanou. Myslím tím, že vznikne veřejný tlak, aby se od těchto politik upustilo. Další politikou, kterou považuji za velmi nebezpečnou, je migrační politika. Mám na mysli otevřené dveře do Evropy, což je něco, co ve skutečnosti Evropu ničí. Očekávám tedy veřejný tlak, který opět přijde zdola. Očekávám tlak zdola, který ve skutečnosti donutí vůdce buď přehodnotit své dosavadní postoje, nebo je nahradí vůdci, kteří budou mít jiné představy o tom, co dělat. Když se podíváte na Německo, uvidíte, že stranou, která je v průzkumech veřejného mínění nejsilnější, je AFD, což je docela logický výsledek a znamená to, že němečtí voliči mají opravdu dost toho, co dělají etablované strany, ať už jsou to křesťanští demokraté nebo sociální demokraté, protože provádějí stejnou hloupou politiku ohledně Ukrajiny, Zeleného údělu a migrace. Podle mě je demokratický tlak stále tou lepší volbou a doufám, že evropský systém bude schopen respektovat demokratickou vůli lidí. Samozřejmě vidíne i druhou tendenci, a tou je úplné potlačení demokratické vůle lidí. V současné době je tato tendence patrná spíše v Moldavsku nebo v Rumunsku. Dokážu si ale představuji si, že totéž udělají v Německu, totéž udělají i jinde. Pak se tu vlastně rýsuje ošklivá alternativa, a tou je občanská válka. Stále věřím, že demokracie, evropská demokracie, může Evropu zachránit před současnou nezodpovědnou elitou. Takže moje očekávání by bylo, že by vznikl společenský tlak, občanský tlak, aby se věci dělaly jinak, ne v tom smyslu, že by veřejnost byla zcela informovaná a měla jasné představy, ale že by se našli lidé, kteří by zkoušeli různé jiné věci. Mám na mysli Trumpa ve Spojených státech, který ovšem není všelékem. Dělá mnoho věcí, které považuji za velmi sporné, ale je tu někdo, kdo má určitý kontakt s realitou a bojuje na mnoha polích. Myslím, že nejdůležitější boje se odehrávají ve Spojených státech s jeho vlastním hlubokým státem. A přesto je to mnohem lepší možnost než pokračování předchozí demokratické vlády. Proč bychom si tedy nemohli představit podobný vývoj za půldruhého roku ve Francii nebo v některých dalších zemích? Stále věřím, že demokracie bude schopna tyto šílenosti řešit. Ale čím déle to bude trvat, tím bolestivější a nákladnější to pro nás bude. To je zřejmé.

GD: Problém je v tom, že kdykoli se do politiky vnáší ideologie nebo morálka, má to za následek, že se vše stává černobílým. Především to odvádí pozornost od národních zájmů, protože pokud nejste v souladu s černobílým viděním světa, pak je v podstatě nemůžete prosazovat. Mám na mysli Němce, kteří říkají, že pokud chtějí zachránit svou ekonomiku, musejí mít přístup k levné energii, ale to je v Německu považováno za proruské, takže to nelze udělat. To samé jsem slyšel mimochodem i v Gruzii, kde si všichni uvědomují, že pokud se pokusí vstoupit do NATO, Rusko je pravděpodobně rozdrtí, ale nemohou říct, že od toho upustí, protože to je považováno za proruské, takže stále musejí říkat, že chtějí do NATO, a lidé jsou nuceni do pozice, kdy nemohou racionálněji diskutovat o dostupných alternativách. Jak jste řekl, migrace je podle mě také dobrý příklad, protože se zabýváte otázkou migrace, která má své klady a zápory, ale pak se to zredukuje na to, že jste buď tolerantní, nebo bigotní. Stejné je to s genderovou ideologií – buď podporujete manželství homosexuálů, říkáte, že muž může mít děti nebo že žena má penis, nebo cokoliv jiného, nebo nenávidíte všechny LGBT lidi, nebo s ekologickou změnou – buď ji přijímáte tak, jak je předkládána, nebo ji úplně popíráte, a to samé platí v zahraniční politice. Buď podporujete humanitární intervencionismus a války za lidská práva, nebo vám je lhostejné utrpení jiných lidí. A tak skončíme v podivné situaci, jako je to, co se děje ohledně Ukrajiny, kde všichni musí skandovat, že stojíme za Ukrajinou, i když víte, že drtivá většina Ukrajinců chce konec války, takže mi to přijde velmi podivné, ale jedná se o konsenzus založený na zákazu či alespoň hanobení nesouhlasného stanoviska.

PD: Doplním k tomu, že techniky, které používají, jsou ve skutečnosti mnohem subtilnější než techniky, které používaly předchozí režimy ve střední Evropě. V sedmdesátých a osmdesátých letech tu existovala jasná kontrola informací, byly věci, které se nesměly říkat. Připomeňme si ale, že i tyto naše režimy se prohlašovaly za demokratické. Nikdy by neřekly, že jsou nedemokratické, ale tvrdily, že jsou ve skutečnosti demokratičtější než západní společnosti – i když neexistovala svoboda informací ani svoboda projevu. A u režimů, které stály na opačné straně, bylo nerespektování svobody projevu v posledních deseti dvaceti letech hodně spojeno s migrací. Řekl bych, že migrace byla důležitým motorem cenzury v západní Evropě. Volná debata a volná diskuse přestaly být možné a západní státy začaly rozvíjet všechny druhy technik sledování, techniky potlačování svobody slova, čímž podkopávají demokracii. Stále se nazývají liberály, nazývají to liberální demokracií a zapomínají, že liberálové historicky obvykle argumentovali ve prospěch svobody slova pro všechny. Nyní tvrdí, že skutečným liberálem je ten, kdo potlačuje projevy, které jsou považovány za nenávistné, a nenávistné projevy jsou pro ně všechny projevy těch, kteří s nimi nesouhlasí. Je to tedy nešťastný trend, se kterým jsem se setkal i já, když jsem se pokusil reformovat českou zahraniční politiku v oblasti lidských práv. Najednou jsem byl totiž vykreslen jako někdo, kdo je proti lidským právům, kdo je přítelem autoritářských režimů a tak dále. Byla to debata, kterou bylo těžké vyhrát, protože jejich hlasy jsou velmi silné. V tomto smyslu je to nešťastný stav evropské demokracie a můžeme třeba dojít k závěru, že evropská demokracie je odsouzena k zániku, což stále doufám, že není pravda, ale pokud není odsouzena k zániku, pak je třeba za ni bojovat. Myslím, že stojí za to bojovat. Mluvím o mírovém boji, demokratickém boji, abychom si zachovali svobody, které doufáme, že budeme mít a které jsme nějakou dobu měli. Stále si pamatuji 90. léta, kdy byla v mé společnosti výrazně větší svoboda než dnes, a když jsme se podívali na západní země, viděli jsme modely společností, které nefungovaly dokonale, ale přesto stály za to, abychom je napodobovali. Když se dnes dívám na západní země, jediné, co mě napadá, je, že nechci, aby moje země vypadala jako ony.

GD: Ano, člověk má pocit dekadence. Všiml jsem si, že když jsem se po dvaceti letech vrátil domů, vůbec to tu nepoznávám. Ale je zajímavé, že se poukazuje na to, že někdy díky globalizaci nebo v dobách, kdy společnosti prosperují, se liberální demokracii daří lépe, protože liberální ideály a demokracie mají demokratickou podporu, ale ta se po nějaké chvíli začne rozpadat, takže na jedné straně skončíte s těmi, kteří chtějí tyto ideály udržet naživu bez podpory veřejnosti, to jsou nedemokratičtí liberálové, a na druhé straně máte neliberální demokraty, což by byli v podstatě Orbánové, kteří zpochybňují mnoho z tohoto liberálního idealismu, který prosazuje EU, ale mají demokratickou podporu. Zajímalo by mě, jak dlouho to může takto jít dál, protože nyní vidíme, že mnoho lidí s demokratickou podporou je vyřazeno ze hry, protože se  nedrží ideologie. Ve Francii se zbavili Le Penové, v Německu se mluví o zákazu AfD, která je nyní největší politickou stranou, co se týče podpory, Rumunsko zrušilo volby a ohledně Maďarska se říká, že EU zvažuje možnost odstranění Orbána od moci, na Slovensku jsme viděli střelbu na Fica s tím, že reakce sdělovacích prostředků po celé Evropě byla taková, že si to zasloužil, protože je putinovec, což je velmi podivné, víte, jako způsob, jak říci, že není legitimní. Neříkám, že za tím je nějaké spiknutí, jen říkám, že je téměř považován za nelegitimního. Legitimními vůdci jsou ale ti, kteří se řídí touto ideologií, tedy Macron, Starmer, Merz. Nemají žádnou veřejnou podporu, takže nemají nezbytný demokratický mandát, ale mají ideologické závazky, což je další zdroj legitimity.

PD: Je to opravdu rozchod liberalismu s demokracií, což je velmi důležitý vývoj posledních dvaceti třiceti let. V některých zemích to začalo pravděpodobně už dříve. A pro mnoho z nás je to také otázka volby, na kterou stranu se postavit, zda na stranu demokracie, nebo na stranu liberalismu. Pro mě je liberalismus jen jednou z ideologií, která má některé přednosti, zejména historické, ale která byla v posledních dvaceti třiceti letech zdiskreditována, protože se obrátila proti demokracii. Víte, ve střední Evropě máme stejnou zkušenost se socialismem. Myslím, že socialismus je skvělá myšlenka, velmi skvělá myšlenka, a myslím, že existuje mnoho stále důležitých věcí, za které bojovali raní socialisté a které jsou do jisté míry stále platné, jako například ekonomická demokracie, určitá rozumná rovnost. Nemyslím tím úplnou rovnost, ale rozumnou rovnost ve společnosti, to jsou důležité socialistické myšlenky. Ale jak víte, podle našich zkušeností z dvacátého století to byl socialismus, který se obrátil proti demokracii, byl to sovětský model socialismu, který ve skutečnosti přispěl k jeho diskreditaci. Dnes je proto v České republice téměř nemožné hovořit o socialismu pozitivním způsobem. Socialismus prostě rovná se předchozí režim a podle mého názoru stejný osud čeká i liberalismus, protože skutečnost, že se liberalismus obrátil proti demokracii, nakonec povede k jeho diskreditaci. Každopádně jsme na rozcestí. Vlastně bych řekl, že je horší bojovat za to, aby tyto režimy byly demokratické, než proti režimům osvícených diktátorů, kteří mohou být na začátku osvícení, ale po několika letech vlády se zblázní, jak se obvykle stává. V každém případě pokud zdiskreditujete tyto ideály svobody, svobody slova, spojujete se se špatnými liberály, kteří skutečně udělali hodně špatných věcí, pak může být budoucnost docela nebezpečná. Opět, jako u lidských práv, víte, lidská práva jsou na začátku dobrý nápad. Ale v rukou praktiků zahraniční politiky ve Spojených státech, v Praze, ale také ve Stockholmu a ve Velké Británii se stala cynickým nástrojem mocenské politiky, který dnes na mezinárodní scéně nemá vůbec žádnou hodnotu, protože je vnímán jako prostředek západního vměšování – a skutečně to je nástroj západního vměšování, protože ti, kteří chtějí vážně chránit lidská práva, by použili jiné metody než toto kázání o lidských právech, které poskytuje jejich hlasatelům velké sebeuspokojení.

GD: Je fakt, že před 200 lety na to John Stuart Mill pohlížel podobně, říkal, že demokracie je dobrá věc, protože poskytuje větší podporu liberálním ideálům, které zpochybňují tradice viktoriánské Anglie, ale zamýšlel se nad tím, že pokud v budoucnu veřejnost přestane podporovat tyto liberální principy nebo ideály, co pak? Budeme se řídit liberálními principy, nebo demokracií? A on řekl, že v takovém případě je lepší, aby moc převzaly liberální elity, protože demokracie je podle jeho názoru pouze prostředkem k dosažení cíle, což je trochu děsivá myšlenka, a tak nějak se cítím, když vidím, kam jsme dospěli dnes s liberálními elitami, které vědí víc než my a které musí lidi poněkud odstrčit stranou.

Chtěl bych se ale ještě dostat k otázce občanské společnosti a nevládních organizací. Mně se zdá, že nevládní organizace občanskou společnost v podstatě ovládají. Demokracie samozřejmě nemůže být jen o tom, že lidé volí, to nemůže být jediná forma účasti na správě věcí veřejných, musí být i jiné oblasti občanské společnosti, kde lze společnosti přispívat. V posledních letech však dochází k tomu, že občanská společnost je nahrazována, zastupována takzvanými nevládními organizacemi, ale vidíme, že tyto takzvané nevládní organizace jsou ve skutečnosti stále více vládní, jsou financovány vládami, jsou vedeny lidmi spojenými s vládami, a to nejen na domácí půdě, ale i v zahraničí. Zajímalo by mě, jak to vidíte v kontextu svého článku.

PD: Víte, je to jako s lidmi. Myslím tím, že občanská společnost je skvělý nápad a stále věřím, že občanská společnost je velmi důležitá, ale já bych jasně rozlišoval mezi občanskou společností a nevládními organizacemi. Protože dnes, když se řekne občanská společnost, často se tím myslí nevládní organizace. To ale ve skutečnosti nemá s občanskou společností nic společného. Občanská společnost je založena na dobrovolné činnosti lidí. Máte své povolání a po práci věnujete každý den několik hodin, každý týden několik hodin práci pro společnost. Může to být kostel, charita nebo něco jiného. To, co dnes vnímáme jako nevládní organizace, je ve skutečnosti nová třída profesionálů. Tito lidé jsou profesionálové. A tito profesionálové jsou, jak jste správně poznamenal, financováni buď vládami, oligarchy, nebo nadnárodními orgány. V Evropě máme samozřejmě Evropskou komisi a Evropská komise je důležitým poskytovatelem finančních prostředků pro nevládní organizace. Jaké finanční prostředky jsou poskytovány nebo jaké organizace jsou podporovány? Samozřejmě organizace, od kterých se očekává, že budou šířit ideologii, tedy bruselskou ideologii. Pokud vás podporuje oligarcha, opět, jak víte, oligarchové mají určité představy o tom, jak by měla být společnost řízena, a mají své vlastní nevládní organizace, které tyto představy šíří. Totéž platí pro vládní financování. Aby demokracie fungovala, potřebujete občanskou společnost, ale nepotřebujete nevládní organizace, protože nevládní organizace se ve skutečnosti staly nástroji zachování současného systému. A samozřejmě lidé, kteří se angažují v činnostech nevládních organizací, jsou často lidé, kteří si nárokují určitý morální monopol, protože se považují za nositele nějakých finálních pravd, které jim byly zjeveny. A získané finanční prostředky používají k  prosazování těchto pravd, často navzdory nebo proti vůli demokraticky zvolených politiků. Takže opět, zejména v oblasti lidských práv, máte nevládní organizace zabývající se lidskými právy, z nichž mnoho nevládních organizací profituje. Tady v České republice máme třeba jednu obrovskou nevládní organizaci, jmenuje se Člověk v tísni. Má rozpočet, který je srovnatelný s rozpočtem české kontrarozvědky a téměř srovnatelný s rozpočtem českého ministerstva zahraničí. Většina jeho rozpočtu pochází buď z Bruselu, nebo ze Spojených států. Část také od české vlády. A mají svou vlastní ideologickou agendu, která je v oblasti lidských práv jasně neokonzervativní. Pro mě to vůbec není výplod občanské společnosti. Je to jen další aktér, nátlaková skupina. Takže vidím dnešní nevládní organizace ve stejné kategorii jako jiné nátlakové skupiny, jako jsou například obchodní lobby. Ano, jsou součástí demokratického provozu, ale těžko mohou tvrdit, že mají morální převahu. Jsou to jen jiní profesionálové, kteří mají svou vlastní agendu. Tyto cíle často nesdílí hlavní proud společnosti, sociální většina, a oni se snaží tyto cíle společnosti vnutit navzdory společnosti. A používají morální argumenty, aby vydírali ostatní, například mluví o lidských právech a dalších věcech. Pokud to zůstává v národní sféře a máte místní obyvatele, kteří to podporují, pak můžete říci, že je to součást společnosti, součást demokratického projevu. Je to tedy součástí hry. V malých zemích, jako je většina středoevropských zemí, vzniká problém, že mnoho z těchto nevládních organizací je, stejně jako naše velké nevládní organizace, financováno ze zahraničí. Jsou financovány Bruselem. Jsou financovány Národní nadací pro demokracii, Sorosem a dalšími. To znamená, že vaše demokracie je pak formována těmito silami, vnějšími silami. Proto vždy podporuji kohokoli, kdo se snaží prosadit nějakou právní průhlednost ohledně financování těchto nevládních organizací, jak to udělali loni Gruzínci, kteří si tím vysloužili velkou nenávist v Bruselu, jak se o to snaží Maďaři, jak by to rádi udělali Slováci, a jak se o to nyní snaží některé české strany, které by rády prosadily zákon o větší transparentnosti financování nevládních organizací. Takže ano, nevládní organizace jsou součástí hry, ale je třeba je kontrolovat, aby byly stále užitečné, protože mohou být užitečné, pokud nepřekročí určité hranice.

GD: Zmínil jste Národní nadaci pro demokracii. To je zajímavé, protože všechny důkazy a informace o ní jsou víceméně dostupné. Byla založena v roce 1983 ředitelem CIA a prezidentem Reaganem za výslovným účelem získat vliv v občanské společnosti ve východní Evropě, ale od té doby se stala širším nástrojem k ovládnutí nebo zastupování občanské společnosti v jiných zemích. Nedávno jsem byl s Jackem Matlockem a dalšími v Gruzii a víte, počet nevládních organizací, které tam jsou, je docela ohromující a všechny jsou financovány ze zahraničí a všechny požadují, aby to byly právě ony, kdo skutečně zastupuje Gruzínce, bez ohledu na výsledek voleb, na to, jak lidé hlasují. Oni jsou ti jediní správní a pokud jim  nenasloucháte, mohou uspořádat protesty a tak dále. Konference, na níž jsem byl, se zúčastnil i gruzínský premiér a mluvil o tom, že se jedná o  snahu svrhnout vládu, použít Gruzii jako nástroj ve válce proti Rusku… Máme to i v naší zemi – Norský helsinský výbor. Financuje ho naše vláda, americká vláda, Národní nadace pro demokracii, jež je něco jako zástěrka CIA, a Soros. A já jsem dost kritický k úloze nevládních organizací a oni na to reagují tím, že říkají, že jsou demokratická instituce. Posílají tedy dopisy na moji univerzitu, aby mě propustili, ruší moje přednášky, které pořádám po celém Norsku…

PD: To je neuvěřitelné.

GD: Je to neuvěřitelné.

PD: Slyšel jsem o vás a o Helsinském výboru. Víte, Helsinský výbor je tak ušlechtilá myšlenka, víte, ta myšlenka Helsinek ze sedmdesátých let!

GD: Miluji Helsinskou dohodu z roku 1975. Pro mě je to recept na to, jak můžeme zachránit Evropu!

PD: Je to ušlechtilý nápad. Ale v současném systému, pokud chcete mír, jste hanoben jako válečný štváč. Pokud opravdu chcete lidskou důstojnost, pak jste… Nevím co, mají všelijaké nálepky. A jedná se o opravdový průmysl nevládních organizací, a je to hodně vidět v malých zemích, jako je Gruzie, ale i v Česku, nemluvě o Moldavsku,  jsou velmi mocní. Ale stojí za to jim vzdorovat, a proto vždy podporuji lidi jako Fico na Slovensku nebo Orbán v Maďarsku, protože jsou skutečně dost odvážní na to, aby se jim postavili a bojovali proti nim. Ne vždy vyhrávají, ale alespoň jsou schopni posunout, řekl bych, hájemství demokracie o pár kroků vpřed, proti těmto liberálním aktivistům, kteří s demokracií nemají nic společného…

Zdroj: Glenn Diesen Substack (https:/substack.com/@glenndiesen)

Rozhovor prof. Glenna Diesena s prof. Petrem Drulákem.

GD: Nedávno jste napsal článek s názvem „Zahraniční politika v oblasti lidských práv – skeptický pohled“. Předpokládám, že základním východiskem článku je, že po skončení studené války se zdá, že veškerá zahraniční politika je organizována na základě principu lidských práv. Což by mělo mít ve vaší zemi celkem dobrý ohlas, vzhledem k období komunismu a myšlence, že liberální demokracie by měly hrát ústřední roli v zahraniční politice. Vy však tvrdíte, že i přes upřímnou snahu mnoha politiků povznést se nad mocenskou politiku a nabídnout určitý univerzalismus, který by sjednotil svět, si tím nejste tak jistý a máte, řekl bych, zdravou skepsi ohledně nedostatků tohoto přístupu, který klade přílišný důraz na lidská práva v zahraniční politice. Zajímalo by mě, zda byste mohl tento argument rozvést a vysvětlit, proč tomu tak je.

PD: Ve skutečnosti jsem měl vždy smíšené pocity ohledně zahraniční politiky v oblasti lidských práv, protože na jedné straně považuji za dobrý nápad pomáhat lidem v jiných zemích žít důstojně, posilovat jejich důstojnost. Na druhou stranu jsem si byl také vědom skutečnosti, že zahraniční politika zaměřená na lidská práva je často poměrně jednostranná, zejména pokud mluvíme o západní zahraniční politice zaměřené na lidská práva a zahraniční politice zaměřené na lidská práva, kterou praktikovala, resp. praktikuje česká vláda v tom smyslu, že kritiku za porušování lidských práv si vyslouží pouze země, které vnímány jako geopolitičtí protivníci, a nekritizují se porušování lidských práv v zemích, které jsou považovány za přátelské. Vypracoval jsem tedy koncept zahraniční politiky v oblasti lidských práv, který by byl spravedlivější, rovnější v tom smyslu, že pokud nám opravdu záleží na lidských právech, měli bychom se starat také o lidská práva lidí, kteří žijí v zemích, které považujeme za přátelské. Tedy i v demokratických zemích, protože lidská práva nejsou problémem pouze v nedemokratických režimech, ale i v mnoha demokratických režimech. V posledních letech je to zřejmé, ale bylo to vidět i před deseti, dvaceti lety. To je první věc. Druhá věc je, že pokud chcete opravdu pomoci lidem, kteří žijí v zahraničí a kteří možná trpí, je lepší zaujmout diplomatický přístup k lidským právům, ne tento megafonový přístup, nemluvit o lidských právech přes reproduktor, nekázat o lidských právech, ale spíše hovořit s danou vládou diplomatickým způsobem, citlivě, s ohledem na její suverenitu. Šlo z mé strany v podstatě o myšlenku, jak přetvořit naši zahraniční politiku v oblasti lidských práv, ale tato myšlenka se příliš neujala. V letech 2014 a 2015 se o tom v České republice vedla široká veřejná debata. Já jsem se setkal s lidskými právy jako s určitým lidskoprávním komplexem. Máte komplex nevládních organizací, sdělovacích prostředků a pak zahraničních zájmů. Zjistil jsem, že zahraniční politika v oblasti lidských práv je ve skutečnosti velmi úzce spjata se zájmy Spojených států. To jsem vždycky tušil, ale když jsem to viděl na vlastní oči, byl jsem překvapený, jak je česká zahraniční politika v oblasti lidských práv podřízená americkým geopolitickým zájmům, nebo přesněji řečeno zájmům některých částí amerického hlubokého státu, protože ve Spojených státech máte vždy několik myšlenkových směrů, a to i v rámci jedné vlády, v rámci jakékoli vlády. Problémem české politiky v oblasti lidských práv je její neokonzervativní orientace v tom smyslu, že se  lidská práva skutečně používají jako zbraň proti režimům, které se vám nelíbí. Pokud je chcete destabilizovat, pokud na ně chcete vyvinout tlak, pak se odvoláváte na lidská práva. A samozřejmě, pokud se podíváte, nejde jen o českou zkušenost, ale i o zkušenost jiných západních zemí. Je to téměř jako příručka zahraniční politiky v oblasti lidských práv, že lidská práva zmiňujete ve vztahu k zemím, které jsou vašimi soupeři, a nikdy je nezmiňujete ve vztahu k zemím, se kterými chcete rozvíjet slušné vztahy. To byla v podstatě zkušenost, o které jsem se snažil uvažovat v článku, který jste zmínil.

GD: Když se bavíme o pojmech jako univerzalismus, univerzalismus lidských práv, na první pohled to vypadá jako silná myšlenka, že všichni sdílíme stejné lidské hodnoty, což nám umožňuje soustředit se na společenství, které přesahuje mocenskou politiku, ale univerzalismus také vstupuje do konfliktu se suverenitou, protože kdykoli mluvíme o univerzálních hodnotách, předpokládáme, že bychom měli chránit i ostatní lidi, a to jsme viděli i po francouzské revoluci. Netrvalo dlouho a začali pomáhat i jiným lidem, a totéž lze říci o bolševické revoluci, kdy přišli na pomoc jiným lidem a také jejich lidským právům, bez ohledu na to, jak dobré jejich myšlenky byly. Často se ocitám v rozporu, protože na jedné straně si nemyslím, že by člověk měl chovat morální relativismus. Myslím tím, že byste neměli srovnávat lidská práva v Saúdské Arábii se západní Evropou nebo Evropou. Problémem však je, že se to stává jednosměrnou ulicí, pokud řeknete, že lidská práva jsou v podstatě principem, který vám umožňuje omezit suverenitu jiného státu. Je to jen jednosměrné. A jak naznačujete, začalo to být velmi selektivní. Je tomu tak?

PD: Když dnes vidím zahraniční politiku v oblasti lidských práv u zemí, které se ji stále snaží praktikovat, zdá se mi, že tato politika ztratila veškerou důvěryhodnost. Je totiž velmi jednostranná a ve skutečnosti neprospívá lidem, kterým by měla pomáhat, ani samotnému konceptu lidských práv. Je totiž tak zřejmé, že se jedná o politický nástroj, že je diskreditovaná. Víte, když mluvíme o lidských právech v zahraniční politice, vždy se snažíme o nemožné. Protože vždy existuje idea suverenity, kterou je podle mě třeba respektovat, je to pro mě jeden ze základních kamenů, stavebních kamenů současného mezinárodního řádu. A pak, jak jste správně poukázal, existuje idea univerzalismu. A když mluvíte o univerzalismu, existují vlastně dva způsoby, jak o něm mluvit. Existuje jakýsi univerzalismus shora dolů a univerzalismus zdola nahoru, kdy univerzalismus shora dolů je něco, co je blízké naší náboženské tradici, kdy máte jakési zjevení a toto zjevení vám říká, že toto jsou práva, která by měla být sdílená všemi. To je tradiční západní přístup, který však nemusí být nutně oceňován lidmi pocházejícími z jiných duchovních a kulturních tradic. To je přístup shora dolů, a ten zpočátku fungoval v náboženské oblasti, ale dnes je liberalismus či liberální progresivismus jakousi novou náboženskou vírou, která používá stejný model myšlení. Obsah je jiný, ale model myšlení je stejný. Pro mě je lepší univerzalismus zdola nahoru, což znamená, že tyto univerzální myšlenky nebo myšlenky, které sdílejí všichni, skutečně vycházejí z dialogu. Na začátku tedy máte v podstatě diplomacii a v důsledku této diplomacie přicházíte s myšlenkami, s koncepty, které můžete považovat za přijatelné pro všechny. Ale v oblasti zahraniční politiky v oblasti lidských práv v tomto bodě nejsme. Myslím tím, že stále používáme přístup shora dolů, který je pro Blízký východ, Číňany a Indy těžko přijatelný, a i když Indie je demokratická země, nemusí nutně sdílet naše pojetí lidských práv. Zdá se mi tedy, že lidé, kterým opravdu záleží na lidských právech, by měli začít vážně pracovat zdola nahoru v dialogu a snažit se vyvinout koncepty, se kterými mohou žít nejen západní země, ale i země ostatní.

 GD: Ano, líbí se mi ten koncept, že nejde o přístup shora dolů, ale zdola nahoru, protože když se jedná o sdílenou hodnotu nebo myšlenku, lze na ní stavět. Problém je, že když se podívám na tento důraz na lidská práva, vidím Británii v 90. letech, kdy Tony Blair a jeho poradci, jako například Robert Cooper, začali zpochybňovat celý westfálský princip. Mluvili o liberálním internacionalismu. Cooper dokonce napsal knihu o liberálním impériu. A opět, když se jedná o přístup shora dolů, myslím, že hlavním bodem bylo, že lidská práva by měla přesahovat mocenskou politiku, ale místo toho se pak stávají nástrojem, který lze použít k tomu, aby se některé země mohly vyřadit, stačí se odvolat na lidská práva. Myslím, že po nějaké době to začne narušovat hodnoty. Například dnes, kdy Spojené státy najednou začaly hovořit o porušování lidských práv ve Venezuele – jsem si jistý, že ve Venezuele dochází k porušování lidských práv a kritika její demokracie je oprávněná, ale když to začnou zmiňovat, téměř slyšíte, jak válečné lodě opouštějí přístav, víte, začalo to být jako jasná asociace, že pokaždé, když mluvíme o lidských právech, zní to, jako bychom se připravovali na válku. Jak ale nevylít s vaničkou i dítě – říkají nám, abychom byli velmi rozzlobení kvůli genocidě v Sin-ťiangu v Číně, kde se ve skutečnosti o genocidu nejedná, na druhé straně podle všeho v Gaze dochází ke skutečné genocidě, ale tam by nás to prý nemělo zajímat, a je to totéž jako v Kosovu, kde  měli získat nezávislost kvůli svému utrpení, ale na Krymu by ji mít neměli. Nezdá se tedy, že by šlo o nějaký obecný soubor pravidel. V každém případě poté, co jsme se soustředili na bezpečnost státu, začali jsme říkat, že bezpečnost by se měla soustředit na jednotlivce. Ale lze lidskou bezpečnost oddělit od mocenské politiky?

PD: Byl bych velmi opatrný, pokud jde o oddělení od mocenské politiky. Myslím tím, že politika jako taková je vždy nějak spojena s mocí nebo jí zkažena. A jak jste správně poukázal, problém s lidskými právy spočívá v tom, že tato hezká myšlenka, která měla přesahovat mocenskou politiku, se stala pouhým nástrojem mocenské politiky, což je vlastně ten nejhorší možný výsledek, protože pak se ocitnete ve stavu naprostého pokrytectví. Pokud máte někoho, kdo je upřímným mocenským politikem, řekne, že mu nezáleží na lidských právech, ale na moci, tak ano, může to být drsné, ale je to otevřené a přímé. Ale pokud máte lidi jako Tonyho Blaira nebo v Česku Václava Havla, který  byl symbolem zahraniční politiky lidských práv, a posloucháte jejich kázání a pak vidíte, jak  ve skutečnosti buď praktikují mocenskou politiku, nebo jsou jejími nástroji, pak je to, musím říct, docela nechutné. To je vlastně tragédie Václava Havla, protože v 80. letech byl docela odvážný člověk, ale v 90. letech se stal obětí této praxe lidských práv v mocenské politice. Nejsem si jistý, do jaké míry si to uvědomoval, ale jednal tak. A kdykoli mluvíme o mezinárodních vztazích, myslím, že bychom nikdy neměli zapomínat na diplomacii. S diplomacií bychom vlastně měli začít. Dnes vidíme, že západní země, alespoň západoevropské země, nejsou vůbec schopny diplomacii vést. Vidíme to v případě Ruska. Krize mezi Ruskem a Ukrajinou byla do jisté míry, nebo do značné míry, způsobena odmítnutím Evropy a Ameriky vést diplomacii s Ruskem, protože Rusko po mnoho let žádalo diplomatická řešení. Bylo odmítnuto. A právě toto odmítnutí konceptu diplomacie se podle mě odráží v zahraniční politice v oblasti lidských práv. Samozřejmě můžete udělat něco dobrého pro lidi v zahraničí, pokud vám opravdu záleží na jejich osudu a pokud cítíte, že trpí a že by trpět neměli, ale pokud to děláte bez diplomacie a pokud se vydáte cestou kázání, neděláte pro ně nic. Můžete udělat něco pro své vlastní morální uspokojení, jak jste dobří, že se o ně staráte, ale neuděláte nic praktického, protože lidé, vlády v dané zemi se nutně urazí a nebudou chtít, aby se vidělo, jak jednají pod tlakem, pod tlakem někoho ze Západu, kdo v minulosti spáchal mnoho zločinů a nyní káže o lidských právech. Pro mě je tedy výchozím bodem vždy diplomacie. Ať už mluvíme o otázkách války a míru, které byly tradičním tématem mezinárodní politiky, nebo o lidských právech, začněte s diplomacií a pak můžete udělat mnoho rozumných věcí. Pokud se vzdáte diplomacie, můžete mít válku nebo studenou válku nebo izolaci nebo situaci, že vaše prosby a žádosti, které mohou být rozumné, budou ignorovány, protože budete vnímáni jako někdo, kdo je vlezlý, pokrytecký a kdo ve skutečnosti nechce věci opravdu zlepšit.

 GD: Ano, z akademické literatury mě zaujalo, že od 90. let se o Evropské unii a NATO začalo hovořit jako o socializátorech. Bylo to částečně kvůli zkušenostem ve střední a východní Evropě, kde země, které chtěly vstoupit do EU a NATO, musely splnit určitá kritéria založená na dobré správě věcí veřejných. A tak západní státy přijaly tuto myšlenku, že jsou socializátory, ale za této premisy nabývá diplomacie velmi odlišnou formu, protože tradičně máte dva státy, které se zapojí, řeknou, že toto jsou moje zájmy, toto je můj zájem, toto je můj bezpečnostní problém, náš bezpečnostní problém, a pak můžete dosáhnout vzájemného porozumění, najít kompromis, něco, co zvýší bezpečnost obou. Ale v éře liberálně demokratických socializátorů často vidíme, že to nabývá podoby subjekt-objekt nebo učitel-žák, jako třeba v případě Ruska, kam Evropané přicházejí jako civilizační učitel, abychom předali naši dobrou civilizaci, a v tomto vztahu jsou přijatelné pouze jednostranné ústupky, nelze najít žádný střední bod. Musí-li jedna strana výhradně přijímat hodnoty druhé strany, pak se jedná o velmi obtížný způsob diplomacie, pokud přestanete naslouchat protistraně a jejím jediným úkolem je přijmout to, co jim předkládáme. A také pokud kladou odpor, tak není prostor pro kompromis, protože proč by dobro mělo dělat kompromisy se zlem? Tak to nemá být.  Vidíte vy na základě svých zkušeností z vlády nějaké další způsoby, jak je diplomacie podkopávána tímto lidskoprávním přístupem?

PD: Myslím, že jste zcela správně připomněl pojem socializace, protože to je vlastně pravý opak diplomacie. Socializace je vždy hierarchická. Kdykoli mluvíte o socializaci, předpokládáte, že existuje nějaké společenství a někdo, kdo je mimo toto společenství, a společenství je strážcem hodnot a ti, kteří se chystají vstoupit, by měli tyto hodnoty přijmout. Nejedná se tedy o rovnocenné partnerství. A tak to je od 90. let, a to je vlastně zkušenost střední Evropy od 90. let. Středoevropané vlastně přijali tento model vztahu s EU a NATO, socializaci v tom smyslu, že se jedná o kluby, do kterých chtěli Středoevropané patřit, a o vstupu do klubu se vlastně nevyjednává. Nejde o vyjednávání, o diplomacii, jde o přijetí. Jediné, o čem se dá vyjednávat, je rychlost, s jakou přijmete všechny jeho normy. A zdá se mi, že západní země, západoevropské země a Spojené státy vlastně zaujaly stejný postoj k zbytku světa, protože věří, že to bude jako ve střední Evropě. Ve střední Evropě to v 90. letech do jisté míry fungovalo. A pak, dvacet let po revolucích v roce 1990, se najednou objevili lidé jako Orbán, který byl na začátku přesvědčen, že tato socializace je v pořádku, a byl její součástí. Ale pak ho to přestalo bavit, protože v 90. letech věřil, že se musíme něco naučit, a pak se staneme rovnými a budeme s námi zacházeno jako s rovnými, ale zjistil, že Západ s ním nikdy nebude zacházet jako s rovným. A on trval na tom, že je rovný, a to je vlastně podstata toho problému mezi Maďarskem a EU a NATO. Zdá se mi tedy, že západní pohled na světovou politiku jako na pole socializace, kde ostatní napodobují americké, francouzské a britské modely společnosti a modely lidských práv, je zastaralý. V 90. letech se to vlastně dost negativně projevilo, ale v té době Evropané ještě mohli věřit, že jsou v postavení moci. Takže budou s to  být pro ostatní přitažliví a vnucovat jim svoje. Dnes si ale mnoho lidí  uvědomilo, že Evropa už v takovém postavení není, že zbytek světa netouží být jako oni. A ve střední a východní Evropě roste počet lidí, kteří skutečně věří, že nechtějí být jako oni. A mně se zdá, že jediným východiskem, nyní, když je západní Evropa v patové situaci, je v patové situaci na Ukrajině, v patové situaci ohledně zelené dohody,  v patové situaci ve svých vztazích se Spojenými státy, s Čínou, je  znovuobjevení diplomacie. Je to vlastně docela legrační, protože Evropu můžeme považovat za kolébku moderní diplomacie. Neřekl bych diplomacie jako takové, protože samozřejmě máme diplomatické zkušenosti z jiných kontinentů a kultur. Ale moderní diplomacie, jak ji chápeme, s ministerstvy zahraničí, velvyslanci, stálými institucemi, je do jisté míry evropským vynálezem. Nyní se Evropa v posledních 20 nebo možná 30 letech snažila na to zapomenout. Možná tedy ještě máme jiskřičku naděje, že Evropa je schopna ji znovu objevit, vrátit se k ní. Pokud to Evropané nedokážou, jsou jednoduše odsouzeni k bezvýznamnosti, podřízenosti, protože nemají zdroje, nemají materiální zdroje, aby jejich hlas byl tak platný, jak by si představovali. Jediným východiskem je obratná diplomacie. Stále věřím, že Evropané by toho měli být schopni. Ale samozřejmě, když se podíváte na současné evropské představitele, kteří mluví jménem Německa, Francie, Velké Británie, bruselských institucí, nevidíte moc naděje. Na druhé straně jsou tu lidé jako Orbán, někteří lidé v Polsku, na Slovensku a v dalších zemích. Pokud tito lidé pomohou znovuobjevit diplomacii, bude to dobré pro zahraniční politiku v oblasti lidských práv, která bude méně invazivní a kterou budou moci ostatní respektovat, ale bude to dobré i pro ještě důležitější otázku války a míru v Evropě.

GD: Ano, četl jsem knihu nebo alespoň kapitolu, kterou napsal bývalý či současný šéf maďarské centrální banky, a ten tvrdil totéž – že v 90. letech byly Amerika a západní Evropa jedinými hráči na scéně, takže jste se museli přizpůsobit. Ale také existovala myšlenka, že se jedná o dobré formy správy, kterou je třeba reformovat. Nyní ale máte  alternativy. Například Maďarsko se nyní bude snažit více diverzifikovat svou ekonomiku, aby když na ně například Němci budou vyvíjet tlak, aby měli další partnery a dokázali tomuto tlaku odolat. Jinými slovy, jednostranné přizpůsobení již není považováno za legitimní. A také slyším od diplomatů z Číny a Indie, že jsou nyní Evropany docela zmatení, protože ti stále přicházejí a snaží se jim dávat lekce, i když se rozložení sil výrazně posunulo. Myslím si tedy, že jak jste řekl, je třeba znovuobjevit diplomacii.

PD: Myslím, že víte, že Evropa pravděpodobně potřebuje silný střet s realitou. Bohužel to může trvat dlouho, může to trvat ještě roky, protože lidé jako vy a další lidé, které si zvete do svého pořadu, si to jasně uvědomují, ale evropští lídři stále hrají podle scénáře, ve kterém jsou těmi, kteří jsou ve zbytku světa vysoce ceněni, kterým se naslouchá a od nichž se očekává, že budou morálními vzory. To už není pravda, ale stále je tu prostor k zamyšlení nad tím, proč tomu tak už není. Pokud k tomu nedojde, realita zvítězí. Máme historické příklady, zejména ve střední Evropě nebo v Číně. Právě tyto země, střední a východní Evropa a Čína, zažily v druhé polovině 20. století velmi nelidské a brutální experimenty, ideologické experimenty, které byly zcela odtržené od reality. Mám na mysli kulturní revoluci, velký skok vpřed nebo socialistické experimenty v ekonomice ve východní Evropě. Československo bylo těmito událostmi v 50. a 60. letech skutečně těžce poškozeno. A od té doby se mi zdá, že tato část světa si vyvinula alespoň určitý smysl pro realitu, že byste neměli jít proti realitě nebo byste neměli jít proti ní příliš. A když se podíváme na současnou západní Evropu, na to, co kážou Němci, Francouzi, Britové nebo co dělala Bidenova administrativa, vidíme, že to má mnoho společného s těmi nebezpečnými experimenty druhé poloviny 20. století, které jsme zažili, a proto říkáme jasné ne. Tento hlas je však stále poměrně slabý a i ve střední Evropě je mnoho lidí, kteří sázejí na Západ a říkají, že jsou stále poměrně bohatí. Bude to dobré pro mou kariéru, pro mé podnikání, pro mé peníze, když budu na stejné straně jako oni. A i když to možná za 20 let skončí,  mám ještě 15 let příležitost bohatnout a získat vliv. Tak to prostě je. Opakuji, že se mi zdá, že je stále možné něco změnit, že to, co Evropa dělá, snad není zcela nezvratné. Ale pokud říkáte, že Číňané jsou zmateni tím, co Evropa dělá, není to žádné překvapení, protože v 60. a 70. letech byli velmi bezcitně vyučováni ideologickým experimentům a od té doby jsou velmi pragmatičtí a racionální. A tuto pragmatickou a racionální politiku vidím také u Putina. A když vidí Evropu, kterou vždy považovali za maják rozumu, racionality, osvícenství a tak dále, a vidí extrémistické ideologické postoje, které jsou zcela odtržené od reality a které hájí nejvyšší představitelé Evropy, musí být zmatení. Vlastně jsem také zmatený, protože, jak víte,  stejně jako vy učím mezinárodní vztahy. A když tito lidé mluví o Ukrajině, zdá se mi, jako by nikdy neslyšeli o bezpečnostním dilematu. Bezpečnostním dilematu, které se učí v prvním semestru oboru mezinárodních vztahů. A zahraniční politika v oblasti lidských práv je bohužel její součástí, protože je součástí ideologické iluze, jejíž obětí se Západ stal.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (https:/substack.com/@glenndiesen)