Seznámení s dalším analytikem (zejména ekonomickým), který uveřejňuje své texty na platformě Substack – Alexem Krainerem. Píše, že již před 38 lety si američtí vojenští stratégové uvědomili, že americká hegemonie v západní Asii se rozplyne. 28. února 2026 je začátek jejího konce.
.
Írán nemusí vyhrát současnou válku na Blízkém východě, aby porazil Spojené státy a Izrael. Stačí, když přežije, a zdá se, že nejen přežívá, ale je velice aktivní. To by nemělo překvapit nikoho, kdo událostem věnuje byť jen letmou pozornost. Podle deníku The Washington Post americké zpravodajské služby vypracovaly tajnou analýzu situace krátce předtím, než USA a Izrael zahájily své vojenské operace proti Íránu. Došly k závěru, že ani masivní vojenský útok na Írán pravděpodobně nesvrhne Íránskou islámskou republiku a její státní systém. Z nějakého důvodu však byla jejich analýza nebrána v potaz.
Ale je to ještě horší: pouhé dva dny před zahájením války proti Íránu Trump propustil ředitele spojeného štábu (Director of the Joint Staff) viceadmirála Freda Kachera. Viceadmirál Kacher se zřejmě pokusil varovat Trumpa před útokem na Írán kvůli rizikům, nedostatečným zásobám munice a pravděpodobným obětem. Jako nejvyšší operační důstojník americké armády byl Kacher tím nejvhodnějším důstojníkem, který mohl prezidentovi poskytnout tolik potřebný pohled na realitu. Trumpovi se zřejmě nelíbilo, co slyšel, a tak Kachera propustil po necelých třech měsících ve funkci. Kacherův šéf, náčelník Společného štábu (Chairman of the Joint Chiefs), generál Dan Caine, zřejmě také vyjádřil opatrnost ohledně Íránu, ale nakonec souhlasil s provedením Trumpových rozkazů.
Největší vojenská síla, jakou nikdo nikdy neviděl…Američtí vůdci rádi vyzdvihují vojenskou sílu USA jako neomezenou a všemocnou. Pro Donalda Trumpa je to zjevně druhá přirozenost, ale není v tom sám: Před nějakou dobou byl jeho předchůdce, Joe Biden, dotázán, zda by USA mohly vést válku na třech frontách (Ukrajina, Blízký východ a Čína). Jeho odpověď zněla: „Ano, samozřejmě že to dokážeme. Jsme přece Spojené státy americké, proboha.“ Mnozí tomu jistě rádi věří, ale američtí vojenští důstojníci si již dlouho uvědomují omezení své armády. 7. února 1990 – před 36 lety – zveřejnil deník New York Times zprávu založenou na „Defense Planning Guidance“, dokumentu, který rámcově vymezuje strategické uvažování a určuje obranné priority nejvyšších amerických vojenských velitelů.
Tehdy bylo generálu Normanu Schwarzkopfovi, který byl v té době velitelem Ústředního velení USA (US Central Command, uloženo, aby se soustředil na zabezpečení ropných polí na Arabském poloostrově před „regionálními hrozbami“. Tento cíl byl jasně vymezen jako strategická priorita americké armády, protože vojenské špičky chápaly, že hegemonii USA na Blízkém východě nelze brát jako samozřejmost. V roce 1988 Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) zveřejnilo studii s názvem „Setkání s rebely: Regionální výzvy pro příštího prezidenta“. Studie tvrdila, že „naším celkovým cílem je zůstat dominantní vnější mocností v regionu“. Ve stejném roce se prezident Bush zabýval touto výzvou v projevu na Akademii pobřežní stráže: „Vznik regionálních mocností rychle mění strategickou situaci… Musíme bránit agresivním ambicím odpadlických režimů.“
To bylo přesně v souladu se studií CSIS, která uváděla, že „… schopnost vyrovnat se s regionálními vyzyvateli se musí stát ústředním cílem zahraniční politiky USA.“ Její autoři však poznamenali, že „jde o životaschopnost vojenské síly jako obecného nástroje diplomacie… Rozdíl mezi schopnostmi USA a jejich důvěryhodností se může dále prohlubovat s tím, jak se svět stává stále více multipolárním.“ Tento text, předznamenávající multipolaritu a úpadek vojenské moci USA, byla skutečně napsán v roce 1988 – před 38 lety! Již tehdy si vojenští stratégové uvědomovali, že schopnost hegemona vojensky ovládat Blízký východ je omezená a závisí na regionálních spojencích – zástupcích (proxy): „ USA nebudou schopny provést žádnou významnou nouzovou operaci bez podstatné míry pomoci od jiných národů. Všechna rozhodnutí v oblasti zahraniční a obranné politiky musí být učiněna s tímto vědomím.“ Regionální hegemonie USA se také do značné míry opírala o „důvěryhodnost“ a projekci síly, nikoli o její skutečnou sílu. Bývalý šéf CIA a Pentagonu James Schlesinger byl upřímný: „… jednotlivé složky ozbrojených sil nemusejí dohromady tvořit celek nezbytný k udržení pozice Ameriky jako vedoucí světové mocnosti. Američtí tvůrci politiky by si měli být zcela jasně vědomi toho, že základem pro určování struktury ozbrojených sil USA a vojenských výdajů v budoucnosti by neměla být pouze reakce na jednotlivé hrozby, ale spíše to, co je zapotřebí k udržení celkové aury americké moci.“
Jinými slovy, hegemonie USA nad Blízkým východem závisela na dvou klíčových pilířích:
- Schopnosti mobilizovat proxy síly (tj. Izrael, al-Káidu, ISIS, al-Nusru atd.) a
- Schopnosti promítat sílu a odstrašit a podrobit si jakékoli „regionální hrozby“.
Oba tyto pilíře se dnes očividně hroutí. Vychloubání Donalda Trumpa a Peta Hegsetha ohledně největší a nejničivější síly v historii Mléčné dráhy lze chápat přesně jako to, co Schlesinger nazval udržováním „celkové aury americké moci“. Mezi rokem 1988 a dneškem se však důvěryhodnost projekce síly USA nadále zhoršovala a Trumpovo a Hegsethovo chvástání již nemá sílu zhypnotizovat regionální rivaly USA, aby se podrobili. Tento vlak už dávno odjel.
Ve své knize „Time to Start Thinking“ (Čas začít přemýšlet) popsal Edward Luce strategickou poradu, která se konala v roce 2011 na Národní univerzitě obrany za účasti 16 vysokých amerických vojenských důstojníků. Došli k následujícímu závěru: „Okno americké hegemonie se zavírá. Právě teď jsme v bodě, kdy ještě máme na výběr. Do roku 2021 už na výběr mít nebudeme. … USA jsou příliš závislé na své armádě a měly by výrazně omezit svou ‚globální stopu‘ ukončením všech válek, zejména v Afghánistánu, a uzavřením mírových vojenských základen v Německu, Jižní Koreji, Velké Británii a jinde… To vše je prostředkem k dosažení cíle, kterým je obnovení ekonomické životaschopnosti Ameriky. … Naším hlavním cílem by mělo být obnovení americké prosperity. Proto doporučujeme, aby Pentagon snížil svůj rozpočet nejméně o 20 % … Většina ušetřených prostředků by měla být vynaložena na civilní priority, jako je infrastruktura, vzdělávání a zahraniční pomoc. … Nikdo zde si nemyslí, že se politika v tomto městě změní přes noc; pouze říkáme, že pokud se tak nestane, budeme mít potíže. Nejde o ideologii; jde o pochopení toho, kde se jako země nacházíme.“ Je naprosto zarážející, že Donald Trump, jehož administrativa těmto varováním jasně rozuměla a dbala na ně, náhle otočil o 180 stupňů a zahájil ten nejbezohlednější a nejneuváženější geopolitický hazard v živé paměti. Názory a varování skutečných odborníků byly zavrženy a Trump, jak sám řekl, začal bombardovat Írán na radu Steva Witkoffa, Jareda Kushnera, Peta Hegsetha a Marka Rubia. Je to opravdu těžko uvěřitelné, ale zdá se, že tomu tak skutečně bylo.
Kromě toho, že jsou síly impéria skutečně vyčerpané a unavené válkou, jsou také demoralizované. To je důsledek vstřelování gigantických vlastních gólů. Zároveň síla a odolnost Íránu překvapily pouze ty, kteří se nechali oslnit „celkovou aurou americké moci“. Ti, kteří této otázce věnovali byť malou pozornost, překvapeni nebyli. Zde je to, co jsem o této situaci napsal v prosincovém zpravodaji TrendCompass z roku 2023: „Konečným výsledkem bude vyhnání hegemona z regionu bohatého na zdroje (a bankovní záruky), což bude mít obrovský negativní dopad na západní finanční instituce. Jedinou kouzelnou hůlkou, která jim zbývá, bude tiskárna na peníze a inflace. Nyní jsme za tímto bodem. Když imperiální vojenská síla ochabne, ztratí politickou moc nad svými vazaly, kteří si budou muset hledat ochranu jinde. Už si nebudou půjčovat od vašich finančních institucí a možná neudělí výnosné vládní zakázky vašim korporacím. Nakonec se největší dopad ztráty hegemonie projeví v ekonomice a na finančních trzích imperiální moci. Pokud impérium nebude schopno znovu prosadit kontrolu nad regionálními mocnostmi, jejich bohatství na přírodní zdroje se již nebude proměňovat v záruky pro vaše banky. Je to jako vytrhnout základy zpod celé budovy. Aby zabránily zhroucení, nebudou mít západní centrální banky jinou možnost než tisknout v obrovských množstvích peníze. To však pouze získává čas. Zhroucení systému je matematickou jistotou a je jen otázkou času. K této velké změně dnes dochází a pětisetleté základy starého koloniálního světa se hroutí jako lavina.“
Prezident Si Ťin-pching měl na konci své návštěvy v Moskvě naprostou pravdu, když prohlásil: „Právě teď dochází ke změnám, jakých jsme nebyli svědky sto let – a my jsme ti, kdo tyto změny společně pohání.“ Rusko a Čína se společně jasně vydaly na cestu k rozbití západní hegemonie. Trumpův útok na Írán to jen urychlil. Ale ani Rusko, ani Čína nepovažují americký lid za nepřítele. Spíše si vzaly na mušku imperiální oligarchii – majitele bankovních záruk. Zahraničněpolitická doktrína ruské vlády, kterou představil Vladimir Putin na zasedání Valdajského klubu 31. března 2023, říká: „Ruská federace má zájem na zachování strategické parity, mírovém soužití se Spojenými státy a nastolení rovnováhy zájmů mezi Ruskem a Spojenými státy.“ Naštěstí Putinova vláda nadále pěstuje konstruktivní vztahy se svými americkými protějšky. Tyto bilaterální vztahy jsou pro budoucnost míru ve světě důležitější než cokoli jiného. Věřím, že v dlouhodobém horizontu pomohou tyto vzájemné vztahy nasměrovat mezinárodní vztahy k skutečně mírovému soužití a plodné spolupráci. I když dnes vypadá situace ponuře, měli bychom mít na paměti konfuciánskou radu: Když padá velký strom, způsobuje velký hluk a zkázu. Semena však rostou v tichosti. A tato semena musíme živit.
.
Zdroj: alexkrainer@substack.com, 12. března 2026
Na úvodní fotografii prezident Trump s ministrem zahraničí Rubiem a ministrem války Hegsethem v Oválném kabinetu, 2025. Zdroj: Bílý dům, prostřednictvím Wikipedie Commons
Napsat komentář