Článek Scotta Rittera s původním názvem Russia to the Rescue (Rusko přichází na pomoc) vyšel na dalším zajímavém webu – forumgeopolitica.com. Pro zajímavost – web je čtyřjazyčný: v angličtině, ruštině, němčině a francouzštině.
.
Válka, která rozvrací celý systém
Jak Spojené státy vstupují do čtvrtého týdne své katastrofální, dobrovolně zvolené války s Íránem, z původně regionálního požáru se stal konflikt globálních rozměrů. Světové energetické trhy se otřásají pod dopady násilí namířeného proti klíčovým energetickým zařízením a infrastruktuře a pod následky, které to má pro globální energetickou bezpečnost. Evropa propadá panice, Asie je otřesená a zoufale hledá alternativní dodavatele energie, protože její kontrakty z Blízkého východu mizí v plamenech spolu s ropnými a plynovými poli, jež tyto suroviny produkovaly, i s loděmi, které je měly dopravit na trh.
To, že právě toto bude důsledkem obludné americké chyby, když se Spojené státy společně s Izraelem rozhodly zahájit překvapivý útok na Írán bez jakéhokoli právního, etického či racionálního ospravedlnění, uniklo jak těm, kdo tuto nezákonnou agresivní válku rozpoutali, tak těm, kdo celé měsíce nečinně přihlíželi, zatímco agresoři svůj záměr hlasitě a otevřeně oznamovali. Mlčení Evropy a Asie z nich činí spoluviníky, jejich nečinnost jen posílila zdání legitimity, které se přilepilo na falešná tvrzení Izraele a Spojených států o povaze íránské hrozby, jíž měl být odůvodněn preventivní útok, aniž by vůbec existovala snaha zasadit jej do rámce mezinárodního práva. Naprostá bezprávnost americko-izraelské agrese vedla mnohé pozorovatele k závěru, že pojem mezinárodního práva byl fakticky odhozen a že svět se nyní řídí už jen právem džungle.
Eskalace, chaos a ruské zisky
Bezpráví plodí chaos a chaos rodí katastrofu — zvlášť ve vysoce regulovaném světě globální energetické bezpečnosti. Jak americko-izraelská válka s Íránem vstupuje do čtvrtého týdne, několik věcí je naprosto zřejmých. Především Spojené státy ani Izrael nedosáhly žádného z cílů, které si stanovily při rozpoutání tohoto konfliktu, zejména těch spojených se změnou režimu v Íránu a s omezením či zničením íránské schopnosti provádět raketové a dronové útoky. Zatímco se americké a izraelské zásoby přesně naváděné munice dlouhého dosahu a protiraketových střel rychle tenčí, Írán podle všeho disponuje téměř bezednými zásobami moderních raket a dronů, které přinesly zkázu Izraeli, americkým vojenským a diplomatickým objektům v regionu i kritické infrastruktuře arabských států Perského zálivu, jež umožnily Spojeným státům využít své území k přípravě a zahájení útoků proti Íránu. Navíc po desetiletích amerických prohlášení, že americké námořnictvo zaručí, aby strategicky zásadní Hormuzský průliv Írán nikdy neuzavřel, Írán v tomto úzkém vodním koridoru nastolil faktickou plnou kontrolu nad námořní dopravou: lodě ze spřátelených zemí nebo ty, které si s Íránem svůj průjezd předem vyjednaly, nechává proplouvat bez úhony, zatímco plavidla z nepřátelských států nebo ta, která se pokoušejí o tranzit bez předchozí koordinace, napadá a potápí.
Americko-izraelská letecká kampaň nikdy nedosáhla kýženého strategického účinku a nyní se zvrhla ve slepou orgii smrti a ničení, když se Spojené státy a Izrael snaží činit íránský lid odpovědným za odolnost jeho vedení a armády prostřednictvím kroků, které lze označit pouze jako kolektivní trestání — a tedy válečný zločin. Prezident Trump, který si příliš pozdě uvědomil pošetilost svého jednání, se nyní snaží vytvořit si prostor k tomu, aby jednoduše vyhlásil vítězství a z konfliktu vycouval. Izrael se v obavě, aby Spojené státy konflikt prostě neopustily, uchýlil k unáhlenému útoku na největší íránské plynové pole, čímž vyprovokoval Írán k odvetě proti ropné a plynárenské infrastruktuře arabských států v Zálivu — a tím spustil globální kolaps energetických trhů. Nyní Spojené státy nasadily na íránském území speciální jednotky, aby pátraly po těžko odhalitelných íránských raketových odpalovacích zařízeních, a přesouvají do oblasti další pozemní síly, včetně expediční jednotky námořní pěchoty, aby američtí velitelé měli více možností, jak udělat to, co Trump dříve prohlašoval, že nikdy neudělá — tedy vyslat americké vojáky přímo na íránské území.
Americko-izraelská válka s Íránem se vymyká kontrole a směřuje k takové míře existenční eskalace, která by teoreticky mohla vést až k použití taktických jaderných zbraní ze strany Spojených států a Izraele, pokud by se ukázaly neschopné zastavit íránské odvetné dronové a raketové útoky na Izrael a arabské státy Perského zálivu. Zatímco Spojené státy zvažují přesun dalších vojenských kapacit na Blízký východ a Izrael rozšiřuje boje invazí do Libanonu s cílem porazit Hizballáh, Washington zároveň sleduje, jak se mu hroutí celá strategie ekonomického škrcení Ruska kvůli pokračující zvláštní vojenské operaci na Ukrajině, protože Spojené státy i zbytek světa se zoufale snaží přizpůsobit kataklyzmatu, které zasáhlo globální dodávky energie. V této situaci se Rusko stalo prakticky jediným skutečným příjemcem výhod z jinak katastrofálních důsledků války. Spojené státy byly nuceny zrušit zákaz nákupu ruské ropy, který samy zavedly prostřednictvím sankcí, a tím Rusku umožnily znovu získat přístup na zásadní čínský a indický trh, jenž byl pod americkým tlakem omezen, a zároveň vyjednat vstup na další asijské trhy, které se náhle otevřely, protože dodavatelé z Blízkého východu přestali být schopni poptávku pokrývat.
Výsledkem jsou doslova finanční žně pro Rusko, protože inkasuje rekordní zisky a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by tento stav měl brzy skončit. Krátkodobé výhody, z nichž Rusko těží, však nevyvažují dlouhodobou bolest, kterou kvůli válce s Íránem pociťuje zbytek světa. Ruští diplomaté opakovaně zdůrazňují, že Rusko dává přednost předvídatelnosti a stabilnímu geopolitickému prostředí, a proto by bylo v zájmu všech zúčastněných stran — včetně Ruska —, aby válka v Perském zálivu co nejrychleji skončila. Jenže za současného stavu to nevypadá jako reálný scénář. I kdyby se Spojeným státům podařilo oddělit se od Izraele a vydat se vlastní cestou k ukončení konfliktu, íránská vláda k tomu není nakloněna. Podobně jako Rusko ve vztahu ke konfliktu na Ukrajině i Írán chápe, že příměří, které neřeší základní příčiny konfliktu, povede jen k jeho obnovení v budoucnu — a z takového scénáře by profitovaly pouze Izrael a Spojené státy. Aby Írán přistoupil na ukončení bojů, musí z něj vyjít s výsledky, které zásadně promění geopolitické uspořádání Blízkého východu. Přinejmenším by požadoval drastické omezení americké vojenské přítomnosti v regionu, možná dokonce úplné stažení všech amerických sil a uzavření všech amerických vojenských základen — žádná 5. flotila, žádné předsunuté velení CENTCOMu, žádné rozsáhlé vojenské styčné mise. Stejně tak by Írán požadoval zrušení všech sankcí, které na něj byly v průběhu let uvaleny. Zároveň by si ponechal svůj program balistických raket. Írán by rovněž trval na tom, aby projekty typu Abrahámovských dohod podporovaných Spojenými státy či hospodářský koridor Indie–Blízký východ–Evropa, které mají posilovat hospodářskou dominanci Izraele v regionu, byly omezeny, ne-li zcela zastaveny, a to nejméně do doby, než vznikne palestinský stát odpovídající potřebám palestinského lidu.
Írán tyto požadavky — a další, například své nezpochybnitelné právo obohacovat uran či nutnost, aby Spojené státy a Izrael Íránu zaplatily reparace — formuloval ve vyjádřeních íránského ministerstva zahraničí. Trumpova administrativa naopak představila vlastní maximalistické podmínky ukončení konfliktu, které se v podstatě rovnají podmínkám kapitulace a vůbec neodpovídají realitě na bojišti — podobně jako nerealistické požadavky, které ve vztahu ke zvláštní vojenské operaci předkládají Ukrajina a Evropa.
Rusko a cesta k velké dohodě
V tomto prostředí krajních požadavků a stejně krajní neústupnosti všech zúčastněných stran vystupuje Rusko jako jediný pragmatický hráč, který má v konfliktu dostatečně významný podíl na tom, aby mohlo ovlivnit jak Írán, tak Spojené státy při formulaci podmínek řešení, jež by mohly být přijatelné pro všechny. V okamžiku, kdy Spojené státy pociťují ekonomický tlak globální energetické krize, kterou samy spustily svým ukvapeným rozhodnutím jít do války s Íránem, je Rusko v jedinečné pozici vnést do jinak rozkolísaného trhu stabilitu. Už to samo o sobě činí Rusko pro Spojené státy přitažlivým partnerem, zvlášť když se zároveň etablovalo jako důvěryhodný strategický partner Íránu.
Rusko má možnost vyjednat se Spojenými státy velkou dohodu, která by ukončila konflikty na Ukrajině i na Blízkém východě za podmínek odpovídajících jak požadavkům Ruska a Íránu na odstranění kořenových příčin konfliktu, tak domácí politické potřebě Donalda Trumpa posílit svou sebeprezentaci jako mírotvorce. Konkrétní podobu takové dohody je nejlepší ponechat těm, kdo by ji vyjednávali, ale není třeba velké fantazie, aby si člověk představil Evropu, v níž by se prosadil bezpečnostní rámec, jaký Rusko poprvé navrhlo v prosinci 2021, a Blízký východ bez rozsáhlé americké vojenské přítomnosti. To by zároveň umožnilo takové strategické přeskupení amerických vojenských kapacit do západní hemisféry, s jakým počítá Národní bezpečnostní strategie z roku 2025, a současně by to pomohlo ukončit energetickou krizi, která dnes ohrožuje globální ekonomickou stabilitu. Jedním z ústupků, které by Rusko mohlo Spojeným státům nabídnout, by bylo zachování dominantního postavení petrodolaru na světové scéně — postavení, jež současná energetická krize ohrožuje.
Přitažené za vlasy? Možná. Rusko však má zkušenost s tím, že dokáže zdánlivě bezvýchodné situace, v nichž všechny strany pohltila nenávist, proměnit v příležitost ke vzájemnému míru a prosperitě. V tomto ohledu je výmluvným příkladem čečenská zkušenost. Zázrak, který Vladimir Putin a Achmat Kadyrov vykonali, když ukončili rusko-čečenský konflikt a umožnili proces, jenž proměnil Čečensko v pokojnou a prosperující součást Ruské federace, by se mohl opakovat, kdyby se naskytla příležitost. Čím dříve by se proto Putin a Trump mohli sejít a tuto velkou dohodu uvést do pohybu, tím lépe. S tím, jak Írán zasypává Izrael ničivými údery a Spojené státy hrozí zničením íránských elektráren, pokud nebude Hormuzský průliv otevřen veškeré lodní dopravě, opravdu není času nazbyt.
.
Zdroj: forumgeopolitica.com
Úvodní fotografie: Írán, březen 2026. Zdroj: avash.ir, prostřednictvím Wikipedie Commons. Wikipediua uvádí, že původní popisek pod obrázkem nemusí být důvěryhodný
Napsat komentář