Simplicius píše na svém substacku z 12. února:
V souvislosti s Trumpovým „bezprostředně hrozícím“ útokem na Írán nadále přicházejí rozporuplné zprávy a fámy. Hovoří se o největší vojenské přípravě od války v Iráku, přičemž různé osoby, jako bývalý operativec CIA John Kiriakou, předkládají své verze „zákulisních informací“, podle nichž Trump již učinil osudové rozhodnutí a je připraven během příštích 48 hodin zahájit rozsáhlou akci. Íránští představitelé naopak naznačují, že jednání budou pokračovat i příští víkend, a objevují se různé signály o tom, že dohody začínají nabírat konkrétnější obrysy.
Je zřejmé, že Trump váhá kvůli vážným pochybnostem týkajícím se dlouhodobého konfliktu. Více zpráv naznačuje, že by se mohl přiklánět ke „kompromisu“ v podobě omezených úderů s cílem přinutit Írán k dohodě, místo aby riskoval plnohodnotný konflikt, který by mohl skončit ponížením.
The Wall Street Journal tak píše: Americký prezident Donald J. Trump sdělil svým poradcům, že se přiklání k provedení počátečního úderu proti Íránu v nadcházejících dnech, jehož cílem má být ukázat, že Írán musí být ochoten vzdát se schopnosti vyrobit jadernou zbraň. Pokud by diplomacie nebo jakýkoli počáteční cílený útok nepřiměly Írán ustoupit jeho požadavkům na ukončení jaderného programu, zváží podle vysoce postavených poradců, kteří to sdělili deníku The New York Times, později v tomto roce mnohem rozsáhlejší útok, jehož cílem by bylo odstranit íránského nejvyššího vůdce Alího Chameneího a další představitele od moci.
Než se pustíme do podrobností, je třeba říci jednu věc. Většina lidí má při předpovědích sklon okamžitě sklouznout ke krajnostem: buď Írán zcela poníží a zničí americké síly a potopí každou letadlovou loď, nebo Spojené státy Írán naprosto srovnají se zemí, zlikvidují celé vedení a nastolí nad celou zemí nadvládu podobnou té v Iráku.
Ve skutečnosti, když se podíváme na historické precedenty, zjistíme, že k ničemu z toho obvykle nedochází. Nejčastější scénář je ten, že se ani jedna strana úplně nezvítězí a vznikne mnoho chaotických a nejasných škod, z nichž obě strany vyjdou jako samozvaní vítězové. Trump dává přednost „snadným“ řešením a pravděpodobně se z jakéhokoli ozbrojeného konfliktu stáhne, jakmile se mu podaří získat jeden výrazný PR motiv, který mu zajistí vavříny vítězství. Pokud by se mu například podařilo odstranit ajatolláha či jiné vrcholné představitele, mohl by okamžitě vyhlásit vítězství a postupně ukončit nepřátelství.
To je pravděpodobně hlavní důvod, proč Trump odmítá vůbec stanovit konkrétní cíle rozvíjejícího se konfliktu: žádné skutečné předem dané cíle neexistují. Chce pouze dosáhnout čehokoli, co ponese punc úspěchu, aby to mohl zpětně označit za cíl, který měl od začátku. Tím si opět může přisoudit nálepku „geniálního“ stratéga, který dosáhl toho, co zamýšlel.
Pokud by se ukázalo, že je íránské vedení příliš obtížné odstranit, může Trump jednoduše vyčkat, až Spojené státy zasáhnou jiné atraktivní vojenské cíle, které lze efektně prezentovat v televizi, a poté prohlásit, že právě ty byly od počátku skutečnými cíli, znovu vyhlásit vítězství a tvrdit, že „íránský jaderný potenciál byl zničen“.
Víme, že skutečnou Trumpovou motivací k úderům na Írán nejsou vlastní americké zpravodajské informace o nějakém neexistujícím íránském potenciálu, ale spíše tlak ze strany Izraele. To znamená, že jeho hlavním operačním cílem je uspokojit izraelské představitele a zmírnit tento tlak, nikoli dosáhnout konkrétního vojenského cíle. Pokud jim dokáže předvést alespoň „poctivý pokus“ a prokázat loajalitu tvrdým úderem proti Íránu, může považovat svůj dluh za splacený a konflikt ukončit. Izrael samozřejmě nebude plně spokojen, dokud nebude Írán zcela zničen, ale takto hra funguje: Trump zmírní tlak útokem na Írán, i když to Netanjahua zcela neuspokojí, protože po určité vojenské demonstraci síly Izrael ztratí část své věrohodné páky. Zvlášť pokud Trump dokáže titulky přetvořit tak, aby „prokázal“, jak výrazně jeho „devastující“ údery Írán oslabily — což by Izrael bez přímého zpochybnění jeho narativu jen obtížně věrohodně vyvracel.
Je také třeba poznamenat, že někteří jsou přesvědčeni, že Tucker Carlson právě sám zachránil Írán před zničením tím, že ve svém rozhovoru s ultrasionistou Mikem Huckabeem, americkým velvyslancem v Izraeli, odhalil skutečné plány Izraele. Připomeňme, že Carlson byl v Izraeli poměrně nepřátelským způsobem zadržen, protože je tam interně považován za jakéhosi nepřítele státu kvůli odhalování izraelské propagandy.
V rozhovoru s Carlsonem se totiž Huckabee vyjádřil v tom smyslu, že Izrael má na základě svého biblicky vyvoleného postavení nárok dobýt celý Blízký východ. To vyvolalo na celém Blízkém východě bouři pobouření, přičemž ministerstva všech hlavních blízkovýchodních zemí zveřejnila protestní otevřený dopis:
Prohlášení
Ministerstva zahraničních věcí Saúdské Arábie, Egypta, Jordánska, Spojených arabských emirátů, Indonésie, Pákistánu, Turecka, Kataru, Kuvajtu, Ománu, Bahrajnu, Libanonu, Sýrie a Palestiny spolu s Organizací islámské spolupráce (OIC), Ligou arabských států (LAS) a Radou pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (GCC) vyjadřují své důrazné odsouzení a hluboké znepokojení nad výroky velvyslance Spojených států v Izraeli, v nichž naznačil, že by bylo přijatelné, aby Izrael vykonával kontrolu nad územími náležejícími arabským státům, včetně okupovaného Západního břehu Jordánu.
Mnozí se nyní domnívají, že toto pobouření mohlo přimět Trumpa k přehodnocení dlouhodobé vojenské kampaně proti Íránu — je to sice úvaha poněkud přitažená za vlasy, ale poměrně racionální, vzhledem k tomu, že Carlson podle nich „posvítil“ na skutečné záměry stojící za izraelsko-americkou protiíránskou kampaní. Připomeňme, že nejrůznější think-tanky prosazovaly úplnou balkanizaci Íránu na menší státní útvary po porážce ajatolláha. A připomeňme také mé dlouhodobé tvrzení, že tento potenciální nadcházející útok představuje pro Izrael poslední šanci proti Íránu, protože po amerických volbách v polovině funkčního období (midterm), v nichž může Trump ztratit kontrolu nad celým Kongresem, už možná nikdy znovu nezíská politický kapitál k takto rozsáhlým jednostranným krokům. To nyní potvrzují i nejradikálnější režimní jestřábi, kteří otevřeně přiznávají, že jde o jejich poslední příležitost „vyřídit“ Írán:
Mark R. Levin (@marklevinshow)
ANO, VELKÝMI PÍSMENY…
POKUD TEĎ NEZLIKVIDUJEME ÍRÁNSKÝ REŽIM, UŽ SE TO NIKDY NEPODAŘÍ A NAŠE DĚTI A BUDOUCÍ GENERACE NÁM TO NIKDY NEODPUSTÍ. POKUD DOVOLÍME ISLÁMISTICKÉMU TERORISTICKÉMU REŽIMU S CELOSVĚTOVÝMI GENOCIDNÍMI AMBICEMI, ABY SE ROZVÍJEL, PAK ROSTL A NÁSLEDNĚ DOBÝVAL, S NEJPOKROČILEJŠÍMI NIČIVÝMI ZBRANĚMI, JAKÉ SI LZE PŘEDSTAVIT, LIDSTVO NÁM TO NIKDY NEODPUSTÍ. TITO MASOVÍ VRAZI TYTO ZBRANĚ POUŽIJÍ, PROTOŽE VĚŘÍ, ŽE ALLÁH CHCE, ABY ZLIKVIDOVALI VŠECHNY ZEMĚ, SPOLEČNOSTI A LIDI, KTEŘÍ SE NEPODŘÍDÍ JEJICH SMRTÍCÍMU KULTU 7. STOLETÍ – PODMAŇOVÁNÍ A VRAŽDĚNÍ NEJEN MILIONŮ, ALE STOVEK MILIONŮ LIDÍ. NECHŤ JE ŘEČENO, ŽE JSOU MEZI NÁMI TI, KTEŘÍ TO VĚDÍ A DĚLAJÍ VŠE, CO MOHOU, ABY PŘESVĚDČILI MOCNÉ, ABY UKONČILI TENTO GENOCIDNÍ REŽIM, DOKUD JE SLABŠÍ NEŽ KDY DŘÍVE. DOHODY NEJSOU NIC JINÉHO NEŽ PAPÍROVÁ UJEDNÁNÍ, KTERÁ NEZNAMENAJÍ PRO TENTO REŽIM NAPROSTO NIC A VE SKUTEČNOSTI BY TAKOVÁ DOHODA BYLA ROZSUDKEM SMRTI PRO ZÁPAD A NAŠE DĚTI. A SELHÁNÍ NAŠÍ GENERACE UDĚLAT TO, CO SE MUSÍ UDĚLAT NA OBRANU LIDSKOSTI, DEMOKRACIE A SVOBODY PRO KAŽDOU DALŠÍ GENERACI, BY BYLO NEJVĚTŠÍ ZCELA ZBYTEČNOU ČLOVĚKEM ZPŮSOBENOU KATASTROFOU V DĚJINÁCH. NEKLAMME SE MORÁLNÍM SEBEUSPOKOJENÍM, ŽE NĚJAKÁ VYJEDNANÁ DOHODA JE NĚČÍM JINÝM NEŽ USTUPOVÁNÍM A NAKONEC KAPITULACÍ.
11:36 – 21. února 2026 · 1,8 mil. zhlédnutí
K tomu Simplicius suše podotýká: Jejich zoufalství, kdy jim doslova prýští pěna u úst, výmluvně ukazuje, že jde o poslední šanci Kultu odvrátit vlastní zánik.
Někteří věrohodně tvrdí, že by na tom nemělo záležet: Trump jedná jednostranně s Kongresem i bez něj, takže proč by mělo být podstatné, pokud by jej po těchto volbách ovládli demokraté? Neexistuje žádný konkrétní mechanismus, který by demokraté byli „najednou“ schopni použít k jeho zastavení. Jde spíše o to, že množství politického tlaku a páky, které by proti němu od té chvíle uplatňovali, by mohlo jeho prezidentství zcela ochromit a učinit z něj „chromou kachnu“, nucenou neustále se bránit. Samozřejmě to ovšem zahrnuje i možnost impeachmentu a další kroky. Samotná kritická masa tlaku by mu v budoucnu fakticky znemožnila snadno provádět podobné rozsáhlé jednostranné akce.
Strategické dilema
Od úsvitu dějin lze pozorovat jeden jev. Sami jste ho už viděli: ozbrojený bojovník vede řadu zajatců odsouzených k smrti na popravu. Kdyby se všichni najednou postavili na odpor, měli by šanci ozbrojence přemoci. Místo toho však kráčejí dál v odevzdané poslušnosti vstříc své smrti. Existuje zde cosi psychologického, co lidi v takových situacích paralyzuje a brání jim jednat, přestože nečinnost znamená téměř jistou smrt, zatímco čin by alespoň nabízel určitou, byť malou šanci na úspěch.
S tímto jevem souvisí řada známých dilemat z teorie her, která vedou lidi k volbě zdánlivě bezpečných řešení při lavírování mezi rizikem a nejistotou spolupráce, i když tato „bezpečná“ rozhodnutí mohou v budoucnu otevřít cestu k mnohem větším rizikům. Ti, kdo znají sci-fi román Zrádkyně Baru Cormorant, si možná vzpomenou na „zrádcovo dilema“. Popisuje skupinu místodržitelů, kteří chtějí svrhnout despotickou autokracii, jež nad nimi vládne, ale nejsou schopni jednat, protože čelí strategickému paradoxu: pokud by všichni koordinovaně vystoupili, mohou „říši“ snadno svrhnout; pokud však některý z nich vyrazí sám v očekávání, že se ostatní přidají, riskuje, že zůstane jediný, kdo jednal — a bude označen za zrádce se všemi důsledky. Je to strategické dilema vedoucí k paralýze, protože si nikdy nemůžete být jisti, že se k vám ostatní skutečně připojí.
Mnohé země globálního Jihu čelí podobným dilematům, když stojí proti neustálému tlaku „Impéria“. V případě Ruska si mnozí dlouhodobě stěžují, že Putin „ustupuje“ a „hraje na jistotu“, protože věří, že přílišné rozkývání situace by narušilo status quo, zatímco opatrný postup může vést k postupnému vítězství. Rozhodnější, ale rizikovější krok hned na začátku by mohl znovu přebrat plnou iniciativu od protivníka.
Volba bezpečnější cesty vede k vnímanému pomalému „škrcení“ Ruska, které je z hlediska teorie her považováno za méně riskantní strategii než výbušně rozhodný krok, jenž by mohl přinést rychlé vítězství — ale stejně rychle i zničující následky. Typickým příkladem je úvaha o tom, že by Rusko přímo zasáhlo americké letecké prostředky, například průzkumné drony nad Černým mořem, jako konečné vyhlášení „červené linie“. To by mohlo vést k tomu, že by USA stáhly své zpravodajské a průzkumné kapacity (ISR), což by Rusku výrazně usnadnilo další postup. Stejně tak by to ale mohlo vyvolat krizový bod, kdy by se USA rozhodly pro mohutnou odvetu proti oslabenému a vyčerpanému Rusku.
Volba „hrát na jistotu“ a tolerovat americké průzkumné prostředky, které poskytují Ukrajině „oči a uši“, se může jevit jako obezřetně pragmatická. Zároveň však vytváří dlouhodobá rizika, včetně postupného „rozšiřování mise“, kdy americká vojenská drzost narůstá a stále nebezpečnějším způsobem testuje ruské hranice a limity.
Tváří v tvář nejistým důsledkům se světoví lídři obvykle uchylují k nejbezpečnější dostupné variantě, i když ta postupně zhoršuje dlouhodobý výhled. Připomeňme si tento tweet:
Russians With Attitude (@RWApodcast)
Zdá se mi intuitivně spíše správné než nesprávné, že politické elity Ruska, Íránu a Číny mají společné to, že jsou mimořádně averzní k riziku, jsou to konzervativní na reakci zaměření „boomeři“, kteří jsou prakticky neschopní podnikat proaktivní kroky s výjimkou těch nejkrajnějších okolností, a nejvíce jim jde o „stabilitu“ a existenci určitého rámce pravidel, v němž mohou fungovat. Když už jednají eskalačně, téměř vždy jde o reakci na zjevné, téměř existenciální provokace, a i tehdy je řízení eskalace dodržováno natolik přísně, že to pozorovatelům připadá jako „ustupování“.
Viděli jsme to nedávno i ve válečných hrách pořádaných magazínem Welt, v nichž řada západních odborníků zastupovala válečné vůdce „červeného týmu“ (Rusko) a „modrého týmu“ (Německo). V těchto simulacích byli němečtí „lídři“ paralyzováni hrozbou okamžité vojenské akce proti Rusku a opakovaně volili bezpečnější, deeskalační kroky, aby nevyvolali krizový bod. To umožnilo Rusku projít přes Suvalský koridor a v podstatě obsadit jižní část Litvy.
Tím se dostáváme k Íránu a zásadnímu strategickému dilematu, jemuž čelí: Írán je nucen přihlížet, jak USA sestavují jeden z největších úderných svazů ve své historii. Pokud by si Írán byl naprosto jistý, že se Spojené státy rozhodly jej skutečně „vymazat z mapy“, bylo by zjevně v jeho existenčním zájmu udeřit první a tvrdě, aby hned na začátku co nejvíce oslabil sílu útočníka.
Čím déle Írán váhá, tím více času mají USA k tomu, aby se „usadily“ v ideálním úderném postavení a způsobily maximální škody. Írán je tak nucen vsadit obrovskou a riskantní sázku na jednu ze dvou možností: 1) že dojde k nějaké dohodě a USA útok odvolají, nebo 2) že Spojené státy zvolí velmi „omezený“ úder, aby si jen „upustily páru“, jak se to podle některých periodicky jeví jako potřeba amerického vojensko-průmyslového komplexu.
Totéž platí pro americké námořní síly: druhá letadlová úderná skupina — vedená lodí USS Gerald R. Ford — je stále na cestě a v oblasti u Íránu se zatím nachází pouze jedna letadlová loď, USS Lincoln. Írán by mohl vsadit vše na jednu kartu a zaútočit na tuto jedinou, relativně zranitelnou údernou skupinu bez blízké podpory, riskoval by však vyvolání rozsáhlé americké války, která by mohla Írán zničit. Naopak může „hrát na jistotu“ a vyčkat na příjezd druhé letadlové lodi, s nadějí, že vyjednávání přinese výsledek — tím by však zároveň riskoval, že USA budou mít později své plně zkombinované námořní síly bezpečně rozmístěné a připravené k útoku na Írán.
V očích mnohých se íránské rozhodnutí umožnit druhé letadlové lodi pomalu zaujmout pozici nijak neliší od skupiny rukojmích, kteří bez odporu nechají osamělého ozbrojence vést je k popravě. V obou případech je rizikem smrt, ale v lidské psychologii existuje sklon upřednostňovat vzdálenější hrozbu smrti, i když není o nic méně jistá. Pravděpodobně proto, že lidé jsou tvorové naděje a raději si představují nějaký „zásah shůry“ na poslední chvíli, než aby v daném okamžiku vzali svůj osud do vlastních rukou.
Tato úvaha o strategických dilematech však nemá tvrdit, že rozhodnutí Íránu — ani Ruska v předchozím příkladu — je jednoznačně chybné. V systémech s nejistými výsledky a množstvím proměnných neexistuje jednoznačné „správně“ nebo „špatně“. Existují pouze modely teorie her a odhadované názory na to, jaký postup by mohl, nebo nemusel, být nejvhodnější.
Většina lidí — zejména anonymních komentátorů na internetu — reaguje čistě impulzivně a hlasitě prosazuje okamžitou, riskantní odpověď. Kdyby se však sami ocitli v situaci, kdy by šlo o všechno — včetně jejich vlastního života — pravděpodobně by zjistili, jak obtížné je „stisknout spoušť“. I oni by se nejspíš stali poddajnými tváří v tvář svým únoscům a nechali se bez odporu odvést k šibenici — protože pro člověka je téměř vždy snazší doufat v další čas než čelit nejistým důsledkům vlastního přímého jednání.
V případě Íránu existuje řada dalších proměnných, kvůli nimž je předčasné označovat jeho „pasivitu“ za zbabělost či omyl. Neznáme například rozsah ani charakter zákulisních jednání, která mohou Íránu poskytovat jedinečný vhled do skutečných záměrů USA — vhled, k němuž my nemáme přístup. Írán může své rozhodování opírat o náznaky tajných dohod, které většina internetových komentátorů ve svých úvahách o poměru rizika a přínosu jednoduše nezohledňuje.
Na druhé straně řada zemí globálního Jihu, které byly terčem agrese „Impéria“, často přebírá mentalitu spravedlivé oběti — kdy tomu, koho vnímají jako padoucha, nastavují jakousi druhou tvář. To vede k tomu, že se stylizují do archetypu „dobrého hocha“ a přejímají s tím spojené atributy, například přesvědčení, že úder proti agresorovi je přípustný pouze v čisté sebeobraně, protože to je „morálně správné“. Podobně může Írán vnímat první úder jako něco, co je v rozporu s jeho pečlivě budovaným globálním obrazem „morálně nadřazeného“ státu.
Brzy se může ukázat, která z možností v tomto modelu teorie her byla optimální. Autor se přiklání k názoru, že Írán může postupovat správně, protože existují náznaky Trumpovy nejistoty a zároveň pochybnosti o „maximalistických“ záměrech USA i o jejich skutečných schopnostech. Zároveň lze argumentovat, že civilizace, která přežila tisíce let, si zaslouží určitý kredit důvěry ve svá strategická rozhodnutí — i když se tento předpoklad může ukázat jako chybný.
Co myslíte vy – selhává Írán ve správném řešení svého strategického dilematu? Nebo je doktrína „udeř první“, kterou prosazují horliví internetoví bojovníci, nebezpečně mylnou strategií?
.
Zdroj: Simplicius76@substack.com
Na úvodním obrázku Beit Rahbari, persky „Dům vedení“ – oficiální rezidence nejvyššího vůdce Íránu v Teheránu. Zdroj: farsi.khamenei.ir (prostřednictvím Wkipedie Commons)
Napsat komentář