Dnešní článek je vehementní reakcí amerického analytika Scotta Rittera na názory Sergeje Karaganova, o kterých jsme na tomto webu psali před několika dny. Scott Ritter kritizuje Karaganovovu představu preventivního ruského jaderného úderu na Evropu. Tvrdí, že NATO sice stupňuje válečnou rétoriku, ale nepředstavuje pro Rusko existenční konvenční hrozbu. Jaderné zbraně by podle něj zničily princip odstrašení; smysluplnější je kontrola zbrojení a případně konvenční reakce. Ritter uzavírá, že Karaganovův návrh má paradoxní přínos: připomíná, jak nebezpečná je představa „vyhratelné“ jaderné války. Právě tím znovu ukazuje, že jaderné zbraně nelze chápat jako běžný nástroj politiky. Nejbezpečnějším závěrem je jejich úplné odstranění, aby o jejich použití nebylo možné uvažovat.

.

Na konci 70. a počátku 80. let přišla makléřská firma z Wall Streetu, E. F. Hutton, s jednou z nejikoničtějších televizních reklamních kampaní v historii, postavenou na sloganu „Když mluví E.F. Hutton, lidé poslouchají.“

Sergej Karaganov je ruským protějškem E. F. Huttona – když Karaganov mluví, lidé poslouchají. Tento 73letý politolog, který v současné době vede Radu pro zahraniční a obrannou politiku a působí jako děkan Fakulty světové ekonomiky a mezinárodních vztahů na Moskevské vysoké škole ekonomické, radil oběma ruským prezidentům postsovětské éry, Borisi Jelcinovi a Vladimíru Putinovi, a jeho názor má i nadále velkou váhu v nejvyšších rozhodovacích kruzích ruské vlády.

Karaganov již několik let varuje před rostoucí hrozbou, kterou pro Rusko představuje NATO, a zejména evropské členské státy NATO, které si vytvořily světový názor, podle něhož je Rusko existenční hrozbou, které je třeba se rozhodně postavit a porazit. V tomto ohledu se Karaganov nemýlí.

Jazyk Evropanů je usvědčující. Podle nově zveřejněné německé vojenské strategie představuje Rusko „největší a nejbezprostřednější hrozbu v dohledné budoucnosti“ pro Německo a transatlantickou bezpečnost. Tajná strategie končí prohlášením, že „Rusko připravuje půdu pro vojenský útok na členské státy NATO“. Německý náčelník generálního štábu generál Carsten Breuer tento argument podpořil ve svém prohlášení pro média z roku 2025, kde poznamenal, že „existuje záměr a dochází k hromadění zásob“ ze strany Ruska pro případný budoucí útok na pobaltské členské státy NATO. Breuer a německý ministr obrany Boris Pistorious využívají hrozbu ze strany Ruska jako záminku pro zbrojení Německa s cílem učinit německou armádu do roku 2029 nejmocnější v Evropě. Proč právě tento rok? Podle generála Breuera právě v tomto roce Rusko zaútočí na Evropu. „To je to, co analytici odhadují,“ řekl Breuer, „v roce 2029. Musíme tedy být připraveni do roku 2029.“

Německá analýza je téměř identická s analýzou jejich britských spojenců. Bývalý náčelník generálního štábu generál sir Patrick Sanders, který odešel do důchodu v létě 2025, varoval, že válka s Putinem je do roku 2030 „reálnou možností“. „Pokud Rusko přestane bojovat na Ukrajině,“ řekl Sanders britským médiím, „dostanete se do situace, kdy během několika měsíců bude mít schopnost provést omezený útok na člena NATO, za jehož podporu budeme zodpovědní, a to se stane do roku 2030.“

Tyto válečné úvahy některých předních vojenských mozků NATO nevznikají ve vzduchoprázdnu, ale odrážejí obecný postoj k přípravám na válku, který prosazuje samotná aliance NATO. Stačí se zeptat Marka Rutteho, generálního tajemníka NATO, který nedávno varoval, že NATO je v závodě s časem, pokud jde o přípravu na nevyhnutelnou válku s Ruskem. „Jsme dalším cílem Ruska,“ řekl Rutte. „Obávám se, že příliš mnoho lidí je tiše spokojených. Příliš mnoho lidí necítí naléhavost situace. A příliš mnoho lidí věří, že čas je na naší straně. Není. Čas jednat je právě teď. Konflikt je na dosah. Rusko přineslo válku zpět do Evropy. A my musíme být připraveni. Rusko přineslo válku zpět do Evropy. Musíme být připraveni na válku v takovém rozsahu, jakou prožili naši prarodiče a praprarodiče.“

Rétorika Breuera, Sanderse a Rutteho se hodí k argumentu, že země NATO reagují na ruskou agresi. Nesmíme se však nechat oklamat a věřit, že agrese je jednosměrná. Na scénu vstupuje litevský ministr zahraničí Kestutis Budrys, který nedávno prohlásil: „My [NATO] musíme Rusům ukázat, že dokážeme prolomit malou pevnost, kterou si vybudovali v Kaliningradu. NATO má prostředky k tomu, aby v případě nutnosti srovnalo se zemí ruské základny protivzdušné obrany a raketové systémy.“ Budrysovo šílenství, které by i v případě úspěchu znamenalo jen o málo víc než kolektivní sebevraždu NATO, nevzniklo z ničeho, ale spíše odráží podobné názory vyjádřené generálem Chrisem Donahuem z americké armády, který slouží jako velitel amerických sil v Evropě. Donahue se chlubil, že ruský Kaliningrad je široký přibližně 47 mil a ze všech stran obklopený NATO. Tvrdil, že NATO a americká armáda nyní mají schopnost „to zničit ze země v časovém rámci, který je neslýchaný a rychlejší, než jsme kdy byli schopni.“ Donahue pokračoval: „Už jsme to naplánovali a už jsme to vyvinuli.“

V mnoha ohledech je Donahueovo chvástání mnohem trapnější než bojovné nesmysly, které hlásají jeho kolegové z NATO, už jen proto, že on by měl více než kdokoli jiný znát jak obrovská omezení moci USA a NATO (což se velmi veřejně prokázalo při nedávné neúspěšné agresi USA proti Íránu), tak i důsledky jakéhokoli útoku NATO na Kaliningrad, který by byl okamžitě fatální pro Donahuea, jeho štáb a celé vedení NATO, vzhledem k nevyhnutelnosti a závažnosti očekávané ruské odvety.

A v tom je právě ten háček. Pomineme-li šovinistickou rétoriku NATO, neexistuje v Evropě žádná konvenční vojenská síla, ať už jednotlivě nebo kolektivně, která by představovala existenční hrozbu pro Rusko. Nedávná vojenská cvičení NATO ukázala, jak nezkušené jsou pozemní síly NATO v moderních bojových operacích zahrnujících válku s drony v jakémkoli významném měřítku. Představte si na chvíli, že by se brigáda NATO na bojišti střetla s oddílem Rubicon. Výsledek by byl naprosto jednostranný, fatální pro poraženou stranu, kterou by v každém představitelném scénáři byly síly NATO.

Slova Breuera, Sanderse, Rutteho, Budryse a Donahueho podtrhují jednu univerzální konstantu, pokud jde o dnešní NATO: z vojenského hlediska je to v podstatě papírový tygr, neschopný udržet intenzivní pozemní boj na jakékoli významné úrovni. Válečnická rétorika, kterou chrlí tito mluvčí chaosu, je prostě zoufalou prosbou o relevanci ve snaze mobilizovat veřejnou podporu pro militarizační kampaň, která vyžaduje povzbuzení jak obyvatelstva, tak průmyslu způsobem, který byl v poválečné Evropě dosud nepředstavitelný a který je dnes ve všech ohledech nemožné dosáhnout. Jak řekl velitel letecké skupiny (CAG) Maverickovi v podání Toma Cruise v prvním filmu Top Gun: „Synu, tvoje ústa vypisují šeky, které tvoje tělo nedokáže proplatit.“ – Vítejte v dnešním NATO!

Zatímco Sergej Karaganov a jeho ruští kolegové z řad zastánců tvrdé linie mají více než oprávněný důvod k extrémnímu rozhořčení nad válečnickým postojem, který dnes Evropa zaujímá vůči Rusku, realita je taková, že Evropa v současné situaci nepředstavuje pro Rusko absolutně žádnou hrozbu a pravděpodobnost, že Evropa překoná značné politické a ekonomické překážky nutné k vybudování vojenské síly schopné přežít na ruském bojišti, natož zvítězit, je mizivá až nulová.

Velmi znepokojivé je však jaderné chování některých zemí NATO, které má kompenzovat obrovské nedostatky aliance v oblasti konvenční vojenské síly. Toto předvádění jaderné síly nabývá na naléhavosti nyní, když nepřátelská ambivalence prezidenta Trumpa vůči NATO a evropské bezpečnosti zpochybňuje závazek Ameriky plnit jakýkoli hypotetický scénář podle článku 5 – postoj, který současně zpochybňuje spolehlivost amerického jaderného deštníku. Francie a Spojené království pracují na vytvoření společné jaderné doktríny, která by kompenzovala ztrátu amerického jaderného arzenálu, a obě země vedou aktivní diskuse s ostatními členy NATO o rozšíření svých jaderných deštníků na Arktidu, Pobaltí, Polsko a Německo.

Sergej Karaganov proslul tvrzením, že žádný americký prezident by nebyl ochoten vyměnit Boston za Poznaň, což znamená, že pokud by Rusko hypoteticky zaútočilo na toto nešťastné polské město jadernou zbraní, Spojené státy by na to nereagovaly stejným způsobem. To je samozřejmě druh hypotézy, která by nikdy neměla být testována, a vzhledem k tomu, že Rusku nehrozí ze strany Evropy žádná existenční hrozba, neexistuje žádný důvod, proč by se o jejím testování mělo vůbec uvažovat. Rusko spolu s dalšími významnými jadernými mocnostmi (USA, Čínou, Velkou Británií a Francií) podepsalo na počátku roku 2022 společné prohlášení, v němž potvrdilo, že jadernou válku nelze vyhrát a nikdy se nesmí vést. Prohlášení dále uvádí: „Jelikož by použití jaderných zbraní mělo dalekosáhlé důsledky, potvrzujeme také, že jaderné zbraně – dokud budou existovat – by měly sloužit k obranným účelům, odrazovat od agrese a předcházet válce.“ Rusko se od tohoto společného prohlášení oficiálně nedistancovalo, což by na první pohled naznačovalo, že Karaganovova iniciativa preventivního použití jaderných zbraní proti Evropě nemá žádnou šanci na úspěch, pokud jde o odraz v oficiální ruské politice.

Existuje samozřejmě jeden zásadní problém – Karaganov se podílel na vypracování jaderné strategie Ruské federace pro rok 2025, která částečně prohlašovala, že jaderné zbraně by mohly být nasazeny v situacích, kdy konvenční síly nestačí k odražení protivníka nebo dosažení vojenského cíle. Dosud SMO sama o sobě nesplňuje kritéria pro preventivní použití jaderných zbraní. Zda by tuto hranici překročila rozsáhlá konvenční válka s NATO, je samostatná otázka. Situace, které dnes Rusko čelí a kterou Karaganov zmiňuje, však zahrnuje jadernou velmoc, která pomáhá státu bez jaderných zbraní provádět konvenční útoky na Rusko, které by mohly představovat existenční hrozbu. To je samozřejmě přesná definice toho, čím je probíhající konflikt mezi Ruskem a kolektivním Západem o Ukrajinu, zejména pokud jde o pokračující kampaň útoků dronů podporovanou NATO proti strategickým ruským cílům.

Není to jen Karaganov, kdo volá po spravedlnosti. Dmitrij Poljanskij, ruský velvyslanec při OBSE, s poukazem na to, že probíhající ukrajinské útoky dronů proti Rusku jsou možné pouze díky západní vojenské odborné pomoci, technologii a zpravodajským informacím, nedávno prohlásil, že už může být „příliš pozdě“ na to, aby se zabránilo ruskému odvetnému úderu proti evropským cílům přímo spojeným s podporou ukrajinských útoků dronů dlouhého doletu proti Rusku. Ale ani za těchto okolností nejsou nutně zapotřebí jaderné zbraně, což uznává i Karaganov. Proti vybraným evropským cílům by měly být nasazeny konvenční raketové údery s použitím zbraní, jako je raketa středního doletu Orešnik. Karaganov však jde ještě dál a prosazuje použití jaderných úderů, pokud konvenční rakety „Evropu neodradí“. Zde Karaganov klade důraz na potřebu vštípit Evropě „prvotní strach“ nikoli hrozbou jaderných zbraní, která zjevně nefungovala, ale jejich skutečným použitím.

V tomto případě se Karaganov hluboce mýlí. Použití jaderných zbraní maří strategické výhody, které Rusko získalo vybudováním největší a bojově nejschopnější (a prověřené) armády na světě. Zruší to eskalatorní převahu, kterou Rusko dosáhlo nasazením konvenčního úderového systému Orešnik. Nejhorší však je, že to vymaže samotné doktrinální paradigma, které zabránilo světu sklouznout na cestu jaderné zkázy – myšlenku, že jaderné války nelze vyhrát, a proto se nikdy nesmí vést. Karaganovova doktrína se ve skutečnosti snaží zavést nové paradigma – jaderné války lze ve skutečnosti vyhrát, a proto by se měly vést. Karaganov dokazuje svou tezi postulováním neprokázané hypotézy – že USA nevymění Boston za Poznaň. Vyhýbá se ovšem nepříjemné otázce, zda by se Francie nebo Spojené království, samostatně nebo společně, rozhodly pro jadernou odvetu, tím, že prohlašuje, že Rusko by tyto obě země i celou Evropu zlikvidovalo, pokud by se o to pokusily. To však vyvolává otázku, zda by ruský vůdce byl ochoten vyměnit Petrohrad nebo Moskvu za Londýn, Berlín a Paříž. Chce Karaganov tuto hypotézu opravdu otestovat?

Předpokládejme však, jen pro účely argumentace, že Karaganovova teze platí a že Evropa je kolektivně zastrašena ruským preventivním jaderným úderem na Poznaň a USA se rozhodnou neobětovat Boston a nepodniknou odvetný úder. Co potom? Jaderné válce se dosud dařilo zabránit díky představě, že v ní nemohou být žádní vítězové. Karaganovova doktrína obrací scénář a prohlašuje, že vítězové ve skutečnosti existovat mohou. Co se však přesně „vyhrálo“? Desítky let teorie odstrašování budou smeteny a na jejich místě zůstane obrovská strategická nerovnováha, která nemůže obstát. Nemůže existovat jaderné odstrašení, pokud je jedna strana ochotna použít jaderné zbraně a druhá ne. Ano, Spojené státy se pravděpodobně vzdají obětování Bostonu nebo jakéhokoli jiného amerického města ve prospěch evropského města, které by se stalo obětí ruského jaderného zničení. Spojené státy však budou muset okamžitě vyrovnat rovnici jaderného odstrašení tím, že prokáží, že i ony mohou použít jaderné zbraně, a tak otestovat hypotézu, zda by Rusko bylo ochotno obětovat Kazaň za Teherán. Odpověď bude pravděpodobně ne. Krize zažehnána. Nebo také ne.

Svět již není místem, kde nelze vést jadernou válku, ale spíše místem, kde se jaderná válka stala přijímanou praxí. Válečné simulace a základní teorie her tvrdí, že jakmile jsou jaderné zbraně použity, je jen otázkou času, než se situace vyhrotí k plné jaderné výměně, která ukončí veškerý život na planetě. Nejedná se o plané spekulace. V roce 1983 Pentagon provedl válečnou simulaci s názvem Proud Prophet, improvizovanou akci za účasti nejvyšších představitelů americké armády a jejích globálních bojových velitelství, při které byly použity skutečné komunikační kanály, doktríny a tajné válečné plány. Simulace umožňovala zvážit omezené jaderné údery malého rozsahu, ale vždy končila stejným způsobem – globálním jaderným Armagedonem.

Karaganov se touto otázkou nezabývá, a to z dobrého důvodu – protože žádný vůdce, ať už ruský nebo americký, by nezačal jadernou válku v situaci, která by nepředstavovala zjevnou hrozbu pro jejich existenciální přežití, pokud by věděli, že bez ohledu na okolnosti bude výsledek vždy stejný – všichni zemřou. Karaganov vlastně světu velkou službu tím, že důrazně postuloval možnost vyhratelné omezené jaderné války – nejen proto, že to umožňuje světu znovu přijmout základní myšlenku, že jaderné války nelze vyhrát, a proto by se nikdy neměly vést, nýbrž i že jaderné zbraně měly být zcela odstraněny, aby se zabránilo upadnutí do intelektuálních pastí, jako je ta, kterou nabízí Karaganov, kde je jejich použití považováno za možné. Neexistuje totiž lepší ospravedlnění pro kontrolu jaderných zbraní a odzbrojení než scénáře předložené Karaganovem.

A v současné době, kdy byla kontrola jaderných zbraní vyřazena z globálního diplomatického repertoáru, potřebuje svět takový kopanec do zadku, jaký přináší jakékoli rozumné zamyšlení nad klamem jaderných teorií Sergeje Karaganova – bez kontroly jaderných zbraní je náš kolektivní zánik prostřednictvím zbraní, které odmítáme odstranit, téměř jistý.

.

Zdroj: forumgeopolitica.com