V dubnu 2026 zveřejnila americká technologická společnost Palantir na síti X dvaadvacetibodové shrnutí ideových tezí knihy The Technological Republic: Hard Power, Soft Belief, and the Future of the West. Knihu napsali Alexander C. Karp, spoluzakladatel a generální ředitel Palantiru, a Nicholas W. Zamiska, šéf firemních záležitostí a právní poradce společnosti. Palantir text prezentoval jako stručné shrnutí myšlenek obsažených v knize, veřejná debata jej však rychle začala označovat za manifest – a to nikoli náhodou. Nejde totiž jen o marketingový doplněk ke knize, ale o poměrně otevřené politické prohlášení o tom, jakou roli by podle Palantiru měly sehrát technologie, stát, armáda a Silicon Valley v nadcházejícím období.
Základní teze tohoto manifestu je jednoduchá: technologické firmy se podle Palantiru nemají omezovat na vývoj aplikací, spotřebitelských služeb a produktů pro pohodlí uživatelů. Mají se znovu napojit na stát, národní bezpečnost a vojenskou moc. Silicon Valley podle Karpa a Zamisky dluží Spojeným státům aktivní službu, protože právě americký politický, ekonomický a bezpečnostní systém umožnil jeho vzestup. V době nastupující umělé inteligence už podle této logiky nestačí „měkká síla“, rétorika liberálních hodnot nebo víra ve spontánní pokrok trhu. Budoucí moc států má být založena na softwaru, datech, umělé inteligenci a schopnosti tyto technologie nasadit v bezpečnostní a vojenské sféře.
Manifest proto vyvolal silnou reakci. Obsahuje výzvy k vývoji zbraní využívajících umělou inteligenci, k větší roli technologických firem v obraně a veřejné bezpečnosti, k obnově všeobecné služby, ale také kulturně-politické soudy o pluralismu, náboženství, Západu a údajně „regresivních“ kulturách. Právě tato směs technologického mesianismu, militarismu, civilizační rétoriky a korporátní sebejistoty působí na kritiky znepokojivě. Palantir zde nevystupuje pouze jako dodavatel softwaru, ale jako společnost, která si nárokuje právo spoluutvářet základní politickou orientaci státu.
Text je třeba číst v širších souvislostech. Palantir dlouhodobě působí v oblasti datové analýzy, bezpečnosti, zpravodajství, armády, policie a migrační kontroly. Jeho software je spojován s rozhodovacími systémy, dohledem a zpracováním rozsáhlých datových souborů. Současně se ve Spojených státech i v Evropě vede stále ostřejší debata o tom, komu mají technologie sloužit, kdo je má kontrolovat a zda se umělá inteligence nestává nástrojem centralizace moci. Manifest Palantiru vstupuje právě do tohoto napětí: na jedné straně slibuje obranu Západu, demokracie a bezpečnosti; na druhé straně otevírá otázku, zda taková obrana nemůže sama vést k oslabení demokratické kontroly, občanských práv a politické odpovědnosti.
Následující článek Raphaela Machada čte manifest právě jako výraz tohoto nebezpečného posunu. Nezajímá jej pouze to, zda jsou jednotlivé body manifestu provokativní nebo přehnané. Ptá se spíše, jaký typ politického řádu se za nimi rýsuje. Dochází k závěru, že „Technologická republika“ není republikou v klasickém smyslu, ale technokratickou vizí společnosti, v níž se moc státu, korporací, datových systémů a umělé inteligence slévá do jednoho bezpečnostního aparátu. Proto autor mluví o panoptikonu, technokracii a kyberpunkové dystopii: podle něj nejde o návrat k Platónově republice filozofů, ale o její převrácení do podoby vlády technologických elit nad společností redukovanou na data, spotřebu a válku.
.
„Technologická republika“ Palantiru by byla technokracií – odpolitizovanou politickou strukturou řízenou umělou inteligencí, uspořádanou jako benthamovský panoptikon, v němž vědci a inženýři vystupují jako filozofičtí strážci.
Palantir, už tak notoricky známý jako megakorporace zaměřená na kontrolu a analýzu dat, ale také jako ideologicky nejvyhraněnější a nejuvědomělejší z firem poskytujících IT služby, nedávno zveřejnil politický manifest, který otevírá výmluvné, byť nijak zvlášť překvapivé okno do jeho představy o budoucnosti.
Dvacet dva bodů, které mají představovat kroky k ustavení toho, čemu říkají „Technologická republika“, stojí za to zde ocitovat:
1. Silicon Valley má morální dluh vůči zemi, která umožnila jeho vzestup. […]
2. Musíme se vzbouřit proti tyranii aplikací. […]
3. Bezplatný e-mail nestačí. […]
4. Limity měkké síly, samotné velkolepé rétoriky, byly odhaleny. […]
5. Otázkou není, zda budou zbraně s umělou inteligencí vyvíjeny; otázkou je, kdo je bude vyvíjet a za jakým účelem. […]
6. Vojenská služba musí být všeobecnou povinností. […]
7. Když americký mariňák požádá o lepší pušku, musíme ji vyrobit; a totéž platí pro software. […]
8. Veřejní činitelé nemusejí být našimi kněžími. […]
9. Musíme projevovat mnohem větší shovívavost vůči těm, kteří se podřídili veřejnému životu. […]
10. Psychologizace moderní politiky nás svádí z cesty. […]
11. Naše společnost příliš dychtivě uspěchává zkázu svých nepřátel a často se z ní raduje. […]
12. Éra odstrašení, atomový věk, se chýlí ke konci a nová éra odstrašení založeného na umělé inteligenci právě začíná.
13. Žádná jiná země ve světových dějinách neprosazovala progresivní hodnoty více než tato. […]
14. Americká moc umožnila mimořádně dlouhý mír. […]
15. Poválečná neutralizace Německa a Japonska musí být zvrácena. […]
16. Měli bychom tleskat těm, kdo se snaží budovat tam, kde trh selhal. […]
17. Silicon Valley musí hrát roli v boji proti násilné kriminalitě. […]
18. Neúnavné odhalování soukromých životů veřejných osob odrazuje nepřiměřené množství talentovaných lidí od veřejné služby. […]
19. Opatrnost ve veřejném životě, kterou nevědomky podporujeme, je rozkladná. […]
20. Rozšířenou nesnášenlivost vůči náboženskému přesvědčení v určitých kruzích je třeba potírat. […]
21. Některé kultury přinesly zásadní pokroky; jiné zůstávají dysfunkční a regresivní. […]
22. Musíme odolat povrchnímu pokušení prázdného, bezobsažného pluralismu. […]“
Hlavní klíč k rozluštění myšlení stojícího za Palantirem však leží v díle The Technological Republic, jehož spoluautory jsou Alexander Karp a Nicholas Zamiska, kteří nejsou jen vysoce postavenými manažery Palantiru, ale také jeho předními intelektuály. A už to samo – skutečnost, že Palantir má „intelektuály“ – ukazuje jistý rozdíl v tom, jak Palantir chápe sám sebe a své poslání.
Hlavní kritika, kterou Karp a Zamiska – a v širším smyslu i Thiel – směřují vůči způsobu, jakým Big Tech dosud podniká, totiž spočívá v tom, že americké technologické společnosti podle nich opustily snahu promýšlet své aktivity v rámci světonázoru, který by spoluutvářely společně se státem.
Výzva k integraci Big Techu a státu, ale především k tomu, aby „technokraté“ převzali poslání dávat státnímu jednání smysl a účel, je proto v těchto úvahách opakujícím se tématem. Zde bychom museli poněkud hegelovsky upozornit, že etickou povahou státu je utvářet smysl a směr vývoje společnosti a že převzetí této primárně státní funkce soukromou technokracií ve spolupráci se státem představuje nejen uzurpaci funkcí, ale i konečný triumf liberalismu nad tradičními pojetími státu – ovšem liberalismu, který už není popperovský. Jinými slovy, mluvíme zde spíše o „liberalismu uzavřené společnosti“ než o „liberalismu otevřené společnosti“, tedy o pojmech, které jsme mimochodem začali chápat jako synonyma díky katechismu Karla Poppera. Peter Thiel, spoluzakladatel Palantiru, skutečně veřejně prohlásil, že se domnívá, že „demokracie“ a „svoboda“ jsou neslučitelné.
O povaze současné politické krize, která vede ke vzestupu populismu a projevuje se rozštěpením mezi demokracií a liberalismem, jsme už hovořili několikrát. Liberální elity si uvědomují, že požadavky lidu jsou neslučitelné s jejich zájmy, a začínají masy ignorovat. Zahořklé masy pak vynášejí tribuny lidu, kteří organizují národně-populistické strany postavené na antielitářském a antiliberálním sentimentu. To stojí u kořene trumpismu, posilování Le Penové, růstu AfD atd. Ideologové Palantiru ve svém diskurzu vystupují jako tvůrci liberální reakce na demokratický populismus – což je zvláštní vzhledem k populistické povaze trumpismu, těmto aktérům tak blízkého, ale zároveň to může pomoci vysvětlit Trumpovu kooptaci „Deep State“ a jeho kapitulaci před ním.
Tón knihy je tónem těch, kdo důvěřují genialitě vědců a inženýrů a věří v ni jako v ideologickou sílu schopnou vytvořit soubor hodnot a definovat národní cíle Spojených států. Údajný politický a civilizační „agnosticismus“ velkých jmen Big Techu a jejich soustředění na naplňování požadavků konzumní společnosti jsou přitom líčeny jako velké tragédie celé generace.
Pozoruhodné je také to, že autoři z Palantiru zřejmě věří nejen v to, že Big Tech by měl ideologicky formovat stát a určovat jeho cíle, ale i v to, že samotný stát by se měl organizovat podobněji jako megakorporace Big Techu. Někomu může připadat zvláštní, že například body 18 a 19 manifestu vyzývají k větší toleranci vůči korupci. Tatáž myšlenka se objevuje i v The Technological Republic. Ve skutečnosti jde o nenápadnou obhajobu zmatení hranice mezi „veřejným“ a „soukromým“, a to i v oblasti majetku, ale především v oblasti odpovědnosti – tedy právě o obhajobu splynutí nebo záměny státu a Big Techu.
A to vše je řečeno z poměrně konkrétního geopolitického hlediska. Filozofové Palantiru zasazují svůj projekt do rámce obrany planetární hegemonie USA, tedy zachování starého unipolárního řádu z období po studené válce. Jde tedy o obhajobu „ústupu“ Big Techu od jeho kosmopolitního a univerzalistického zaměření ve prospěch technokratického patriotismu.
Obrysy tohoto myšlení velmi jasně ukazují, že tato technokratická ideologie je formulována jako „nouzový“ projekt – tedy jako projekt, který má reagovat na krizi – úpadek Spojených států. A jako taková je ve skutečnosti výrazem právě této krize a tohoto úpadku, jakkoli je jejím cílem pokusit se je překonat. Jedním z důkazů je obhajoba nutnosti vojenské mobilizace společnosti a znovuzavedení povinné branné služby v USA, která byla zrušena v roce 1973.
I kdyby vnitřní výhody povinné branné služby byly relevantní, skutečnost je taková, že ve svém hegemonickém období si Spojené státy docela pohodlně vystačily s profesionální armádou. Případný návrat k povinné službě tedy může vycházet jen z uznání amerického úpadku a vzestupu jiných soupeřících mocností.
Palantir však neobhajuje pouze jistou militarizaci Spojených států, ale také militarizaci Německa a Japonska. Opět platí, že bez ohledu na to, zda by Německo a Japonsko měly znovu disponovat plnohodnotnými ozbrojenými silami, se zdá být zcela zřejmé, že Palantir tuto agendu prosazuje z touhy mít k dispozici regionální vojenskou mocnost, která by mohla sloužit jako štít či nárazník proti Rusku, respektive Číně.
V tomto ohledu tedy intelektuálové Palantiru uvažují jako geopoličtí „realisté“ a chtějí použít strategii „přehazování břemene“ – tedy instrumentalizovat jiné státy, aby převzaly odpovědnost za zadržování některé vzestupné soupeřící mocnosti.
Palantir je dále nejznámější svým vztahem k technologiím umělé inteligence a snahou je militarizovat a integrovat do politiky veřejné bezpečnosti. Hlavním argumentem jeho intelektuálů je, že Spojené státy musejí militarizovat umělou inteligenci, protože jejich soupeři „s tím nebudou ani chvíli váhat“. Je nám zřejmé, že například Čína a Rusko mají o toto téma zájem; ale na rozdíl od toho, co tvrdí Karp a Zamiska, se Čína i Rusko veřejně vyslovily pro přísnou regulaci umělé inteligence, jejímž cílem je omezit její dopad na pracovní trh i na vojenskou oblast.
V tomto smyslu může argument pro laissez-faire přístup k umělé inteligenci sloužit spíše vlastním korporátním zájmům Palantiru a jeho zájmům v oblasti společenské kontroly, než aby odpovídal objektivnímu popisu reality. Karp a Zamiska se také dostatečně nevypořádávají s obavami a riziky týkajícími se soukromí občanů a zametají je pod koberec tváří v tvář imperativu vnitřní bezpečnosti – není třeba dodávat, že Spojené státy měly dobré výsledky v oblasti bezpečnosti už mezi 40. a 70. lety, tedy v době, kdy umělá inteligence neexistovala.
Nelze podceňovat kontrolu, kterou Palantir nad Spojenými státy UŽ má. Prvky jeho vlivu prostupují celým textem manifestu. Když se mluví o dluhu Silicon Valley vůči společnosti, je důležité vzít v úvahu, že Palantir už vydělává více než 1,5 miliardy dolarů ročně na vládních zakázkách, přičemž zbytek jeho příjmů pochází od soukromých klientů, kteří svěřují své systémy Palantiru právě díky důvěryhodnosti zajištěné vládními vazbami.
ICE, tedy úřad pověřený řešením nelegální migrace, už zase přenesl na Palantir odpovědnost za mapování čtvrtí a sledování pohybu lidí, aby mohl řídit svou práci. Logikou je zde samotná proměna člověka a jeho jednání v kontrolovatelné a zpeněžitelné algoritmy Big Techu. V tomto smyslu platí, že navzdory kritice jiných společností zaměřených na aplikace pro služby a spotřebu by bez chapadlovité práce těchto firem – které začaly spravovat každý aspekt naší existence: hudbu, jídlo, nákupy, filmy a seriály, dopravu, vzdělávání atd., a tím si přivlastnily naše data, nebo ještě přesněji: rozložily nás na data – neměl Palantir k dispozici materiál, který nyní může využít ke svému cíli přesměrovat Big Tech od uspokojování tužeb ke kontrole disentu a zachování planetární hegemonie USA.
Zajímavý je nakonec i termín, který Karp a Zamiska svému projektu přisuzují: „Technologická republika“. Terminologie možná odkazuje na dualitu tak přítomnou v americké politicko-filozofické debatě mezi „republikou“ a „demokracií“. Nelze v ní však nevidět také určitý odkaz k platónské utopii, „Platonopoli“, ideálnímu městu ovládanému filozofem-králem, kterého podporuje kasta altruistických strážců. Toto srovnání není absurdní vzhledem k vazbám Petera Thiela na neoreakcionářské ideology, obhájce něčeho jako technofeudalismu – tedy politického systému ve skutečnosti feudálně řízeného technologickými megakorporacemi.
Palantirova „Technologická republika“ by tedy byla technokracií – odpolitizovanou politickou strukturou řízenou umělou inteligencí, uspořádanou jako benthamovský panoptikon, v němž vědci a inženýři vystupují jako filozofičtí strážci a vládnou mase nevědomých trubců, živých jen proto, aby konzumovali a válčili.
To nám skutečně nepřipadá jako to, co měl Platón na mysli. Ve skutečnosti to působí jako převrácení platónské republiky, jako kyberpunková dystopie, která může lidstvo docela dobře dovést k sebezničení.
.
Zdroj: strategic-culture.su
Napsat komentář