Alastair Crooke předkládá „obraz měnícího se světa, který se pokouší znovu uspořádat tváří v tvář agresivní podobě upadajícího amerického hegemona. Svět hledá způsoby, jak izolovat své ekonomiky před americkými cly, energetickým tlakem, technologickým útokem a dolarovou zbraní namířenou proti zbytku světa — a zároveň jak se přizpůsobit nové éře asymetrické geopolitické války, kterou íránská válka uvedla do pohybu... Morální, civilizační způsob bytí proti radikální trumpovsko-americké materialistické prázdnotě bude pravděpodobně definovat občanské i globální války naší éry.“
.
Profesor Michael Hudson v nedávné diskusi polemizuje s těmi, kdo dnes mluví o „úpadku amerického hegemona“. Úpadek podle Hudsona naznačuje, že něco stoupá a klesá, ale vždy se znovu zotaví. „Statisticky však nikdy nic takového jako cyklus neexistovalo… Nejde o úpadek, je to kolaps.“
„Jsme svědky konce jedné éry, ne úpadku, ale náhlé změny. A tato změna nepřichází zvenčí: konec americké moci není důsledkem žádné zahraniční občanské války ani jiné války proti americké dominanci. Konec přichází ze samotných Spojených států, z jejich snahy postavit svůj zájem hegemona proti zájmům všech ostatních zemí.“
„Paradoxně“, říká profesor Hudson, „každý krok podniknutý ve snaze uniknout americkému ‚úpadku‘ se stal mechanismem, který jej právě přivodil. Spojené státy šly do války, aby znovu potvrdily svou dominanci — a ukázaly, že už dominovat nedokážou… Vedly čtyřicet let politiku maximálního tlaku, aby zlomily Írán, a místo toho vytvořily právě toho protivníka, který nyní vzdoruje americké dominanci.“
Aby prezident Trump zachoval americkou moc, obrátil se podle Hudsona k pokusu vnutit celé světové ekonomice sérii škrticích bodů „prostřednictvím kontroly ropy — protože tu potřebuje každý“.
To, že Trump zahájil válku proti Íránu, proti Rusku a pokouší se ekonomicky škrtit Čínu, však samo o sobě nepředstavuje celou strukturu uchování americké moci. Ta je širší. Ropa je ale jednou z jejích hlavních dimenzí — stejně jako s ní spojená hegemonie dolaru. Trump zjevně chce upevnit globální kontrolu nad energetikou, aby Spojené státy mohly určovat, kdo bude mít k energii přístup — tedy nikoli Írán, Rusko či Kuba — a komu bude dodávka energie přiškrcena, aby se omezil jeho konkurenční potenciál, tedy Číně.
Na druhé straně jsou dodavatelé paliv, jako je Rusko, sankcionováni právě proto, aby se omezilo, komu může být ruská ropa a plyn dodávána. Klientské státy imperiální mocnosti — tedy Evropa — se zdají být překvapivě spokojeny s rolí vykonavatele amerického energetického škrcení a samy se proměňují v plodného vydavatele sankcí.
Další stránkou amerického pokusu zaškrtit ekonomiky zbytku světa — vedle dominance v oblasti ropy — jsou především cla. Trump doufal, že hrozbou ekonomicky ničivých cel přiměje poddajné státy, aby se přihlásily k loajalitě vůči Washingtonu, přijaly soulad s americkou politikou a poskytly Americe suroviny, které potřebuje — výměnou za přístup do washingtonské „vnitřní sítě“, tedy mezi americké klientské státy.
Ve skutečnosti existují dvě washingtonské „vnitřní sítě“: jedna tvořená Trumpem, jeho rodinou a širším okruhem obchodních partnerů; druhá pak Trumpovými zahraničními chráněnci, například státy Perského zálivu.
Celní politika je v podstatě zdvořilý způsob, jak říci: použijeme cla, energetické přiškrcení nebo finanční tlak, abychom narušili vaše ekonomiky, pokud nesouhlasíte se vstupem do „sítě“ vedené Spojenými státy.
Ani celní politika, ani politika energetického škrcení se však neobešly bez nezdarů, mimo jiné proto, že Írán se odmítl podřídit a nadále dodává ropu Číně a dalším íránským spojencům.
Novou oporou politiky škrcení se tak stává iniciativa „Pax Silica“. Arnaud Bertrand vysvětluje, jak tu Trumpova administrativa „výslovně popsala svůj syndikátní účel“: „Země se přihlásí, sladí své dodavatelské řetězce s Washingtonem, vyloučí Čínu — zdvořile označovanou jako země zapojená do ‚netržních praktik‘ a ‚nekalého dumpingu‘ — a výměnou získají přístup k imperiálnímu technologickému ekosystému.“
„Aby nebylo pochyb, náměstek ministra zahraničí Jacob Helberg — bývalý člověk z Palantiru a architekt této iniciativy — to říká jasně: kdo ovládá ‚výpočetní kapacitu a minerály, které ji živí‘, bude řídit 21. století. A on chce kolem Washingtonu vytvořit skupinu ‚sladěných‘ zemí v rámci ‚nového konsenzu ekonomické bezpečnosti‘, aby zajistil, že právě ony budou těmi, kdo budou vládnout.“
Trumpova válka za „učinění Ameriky opět velkou“ má proto celosvětové důsledky. Svět se nemůže jednoduše vrátit do podoby, v jaké byl předtím. Wall Street a „trhy“ se zřejmě domnívají, že je to pravděpodobné, ba nevyhnutelné — nedokážou si představit jinou budoucnost. Zbytek světa však vidí íránskou válku jako znak systémového přechodu do nové éry, právě proto, že fosilní paliva, hnojiva a další související produkty jsou složkami, které udržují svět v chodu.
Íránská válka povede po celém světě k většímu uvědomění, že země potřebují přinejmenším potravinovou soběstačnost, aby se uchránily před americkým zneužíváním zahraničního obchodu s potravinami, ropou, hnojivy a v podstatě čímkoli, z čeho Spojené státy dokážou vytvořit škrticí prostředek — a následně jej použít jako zbraň. To znamená návrat k ekonomikám s vlastním vnitřním oběhem a vyšší mírou soběstačnosti — v protikladu k modelu Světové banky založenému na exportu a financování dluhem.
Andrej Bezrukov, profesor ruské univerzity MGIMO a bývalý důstojník rozvědky SVR, se výzvám měnícího se světa výslovně věnoval na Petrohradském fóru dne 3. června 2026. Ačkoli své poznámky zasadil do ruského kontextu, platí podle něj pro celý svět.
Ve svém projevu — který shrnula Laura Ru — Bezrukov tvrdil, že Rusko vstoupilo do nové, dlouhodobé globální konfrontace se Západem. Podle něj tento konflikt představuje zásadní proměnu povahy válčení, která bude v dohledné budoucnosti určovat ruskou politiku i společnost.
Bezrukov zdůraznil, že současný vojenský zápas není primárně o dobývání území, které podle něj ztratilo velkou část své tradiční hodnoty. Jde spíše o opotřebovací válku zaměřenou na podkopávání klíčových systémů, včetně infrastruktury, velitelských sítí, technologií, vesmírných prostředků, biologické bezpečnosti a informační sféry. „Strategie Západu v této válce je velmi jednoduchá: vyhnout se jadernému střetu s námi, z něhož by vyšli jako poražení. Proto vaří žábu na mírném ohni.“
Varoval, že Rusko by mělo očekávat, že zůstane ve válečném stavu po mnoho let, možná dvacet až třicet let. Během tohoto období se musí naučit žít s realitou války a zároveň pokračovat v ekonomickém rozvoji.
Ústředním tématem jeho projevu byla ostrá kritika současného ruského přístupu. Bezrukov tvrdil, že země byla ke svým protivníkům příliš shovívavá: „Jsme pomalí. Dovolujeme svým nepřátelům příliš mnoho. Nebojí se nás… protože mnoho, velmi mnoho červených linií, o nichž jsme mluvili, zůstalo jen na papíře.“
Aby se Rusko přizpůsobilo této nové realitě, vyzval Bezrukov k zásadní přestavbě státu a ekonomiky. Požadoval vytvoření systému dvojího určení, schopného současně usilovat o rozvoj i dlouhodobou obranu. Kritická infrastruktura — například datová centra, zásobníky ropy a komunikační uzly — musejí být umístěna pod zem, nebo chráněna podle stejných standardů jako jaderné elektrárny. Zdůraznil také potřebu překlenout propast mezi armádou a civilní společností a přijmout rozhodnější politiku. Rusko nemůže očekávat rychlý návrat k mírovým podmínkám, a musí proto podle toho přestavět společnost, ekonomiku i strategii.
Bezrukovův projev vzbudil velkou pozornost svým tónem i výzvou, aby se Rusko psychologicky i strukturálně přizpůsobilo éře konfrontace trvající celou generaci — tématu, jemuž se již dříve rozsáhle věnoval profesor Sergej Karaganov.
Tyto dva příspěvky představují obraz měnícího se světa, který se pokouší znovu uspořádat tváří v tvář agresivní podobě upadajícího amerického hegemona. Svět hledá způsoby, jak izolovat své ekonomiky před americkými cly, energetickým tlakem, technologickým útokem a dolarovou zbraní namířenou proti zbytku světa — a zároveň jak se přizpůsobit nové éře asymetrické geopolitické války, kterou íránská válka uvedla do pohybu.
Profesor Hudson uzavírá: „Írán bojuje za způsob života proti lidem, kteří mu chtějí upřít… schopnost utvářet vlastní budoucnost. O to v tomto boji jde. A vposledku je to morální zápas, který se promítá do zápasu ekonomického a obchodního — a vede k tomuto globálnímu rozštěpení.“
Právě tento morální, civilizační způsob bytí proti radikální trumpovsko-americké materialistické prázdnotě bude pravděpodobně definovat občanské i globální války naší éry.
.
Zdroj: conflictsforum.substack.com
Na úvodní fotografii americký ministr financí Scott Bessent, 2026. Zdroj: Bílý dům
Napsat komentář