Analýza vždy úžasného Alastaira Crooka ze substacku Conflicts Forum:
.
Americko-izraelský model vedení války založený na úderech na dálku (stand-off air-strike) je nyní konfrontován zcela odlišným typem strategické asymetrické války – takové, kterou Írán začal plánovat už před více než dvaceti lety.
To je důležité pochopit při snaze posoudit, kde ve skutečnosti leží rovnováha sil ve válce. Je to jako srovnávat pomeranče s citrony; svou povahou jsou zásadně odlišné.
USA a Izrael shazují na Írán velké množství munice určené k útokům na dálku, ale s jakým cílem a jakým účinkem? To nevíme.
Víme však, že Írán má svůj plán asymetrické války. A ten se teprve začíná postupně uvádět do praxe. Celý arzenál íránských raket zatím nebyl odhalen – ani jeho nejnovější střely, ani ponorné drony a rychlé raketové čluny vybavené pro boj proti lodím, které dosud nebyly nasazeny. Neznáme tedy plný potenciál Íránu – a nemůžeme říci, jaký účinek by mohlo mít jeho úplné nasazení.
Hizballáh je nyní plně operační a Hútíové (zdá se) čekají na „zelenou“, aby zablokovali průliv Bab al-Mandab v součinnosti s blokádou Hormuzského průlivu.
Jádro tohoto íránského asymetrického paradigmatu vzniklo po naprostém zničení centralizovaného vojenského velení Iráku Spojenými státy v roce 2003 – výsledku tři týdny trvajícího masivního leteckého bombardování.
Otázkou, která se pro Íránce po válce v Iráku objevila, bylo, jak vybudovat odstrašující vojenskou strukturu v situaci, kdy Írán neměl – a ani nemohl mít – nic, co by se podobalo rovnocenné letecké síle. A zároveň když Spojené státy mohly díky svým satelitům s vysokým rozlišením sledovat rozsah íránské vojenské infrastruktury shora.
První odpověď byla prostá: co nejméně íránské vojenské infrastruktury ponechat na povrchu, kde by mohla být pozorována z výšky – z vesmíru. Její součásti musely být ukryty pod zemí, a to velmi hluboko (mimo dosah většiny bomb).
Druhou odpovědí bylo, že hluboko pod zemí ukryté rakety se mohou ve skutečnosti stát íránským „letectvem“ – tedy náhradou za konvenční letectvo. Írán proto již více než dvacet let buduje a hromadí raketové zbraně.
Díky intenzivnímu výzkumu v oblasti raketových technologií Írán údajně vyrábí asi 10–12 typů řízených střel a balistických raket. Některé jsou hypersonické; jiné nesou soustavu výbušných submunic, které jsou naváděné (aby se vyhnuly obranným interceptorům).
Velké rakety jsou odpalovány z hlubokých podzemních sil rozmístěných po celém Íránu (který je velký přibližně jako západní Evropa a je bohatý na horská pásma a lesy). Také protilodní střely rozmístěné podél pobřeží jsou rozptýleny v husté síti podél íránského pobřeží.
Třetí reakcí bylo nalézt řešení na úspěšnou „shock and awe“ (šok a hrůza, zdrcující úder) dekapitaci vojenského velení Saddáma Husajna v roce 2003.
V roce 2007 byla zavedena „mozaiková“ doktrína.
Myšlenka stojící za touto doktrínou byla rozdělit íránskou vojenskou infrastrukturu na autonomní provinční velitelství – každé s vlastním skladem munice, vlastními raketovými silami a tam, kde je to vhodné, i s vlastními námořními silami a milicemi.
Velitelé dostali předem připravené bojové plány spolu s pravomocí zahájit vojenské akce z vlastní iniciativy v případě „dekapitačního“ úderu na hlavní město. Tyto plány a protokoly měly být automaticky spuštěny v okamžiku, kdy by byl nejvyšší vůdce odstraněn.
Článek 110 íránské ústavy z roku 1979 svěřuje velení ozbrojených sil výhradně Nejvyššímu vůdci. Nikdo a žádná instituce nemůže jeho rozhodnutí přehlasovat ani zrušit. Pokud by byl následně zavražděn i nový vůdce, vstoupily by v platnost dříve delegované instrukce, které by žádná jiná autorita nemohla odvolat.
Stručně řečeno: v případě dekapitačního úderu funguje íránský vojenský aparát jako automatizovaný, decentralizovaný systém odvetného úderu, který nelze snadno zastavit ani kontrolovat.
Vojenská komentátorka Patricia Marins poznamenává:
„Írán vede téměř dokonalou asymetrickou válku – absorbuje útoky, strategicky činí okolní základny nepoužitelnými, ničí radary a udržuje kontrolu nad Hormuzským průlivem, přičemž si zároveň zachovává schopnost odpalovat rakety.“
„Spojené státy a Izrael jsou v mimořádně obtížné situaci, protože znají jen jeden způsob vedení války: nerozlišující letecké bombardování převážně civilních cílů, přičemž se jim nedaří zničit podzemní raketová města. Nyní čelí strategicky dobře připravenému Íránu, který bojuje podle vlastních podmínek a ve vlastním časovém rytmu. Co Írán udělal? Zaměřil se na odolnost vůči bombardování – a téměř celý svůj arzenál ukryl ve velkých podzemních základnách, do nichž se USA a Izrael už pokusily proniknout za cenu obrovského množství použité munice.“
Další zásadní poučení, které si Írán odnesl z války v Iráku v roce 2003, bylo, že americký a izraelský „způsob vedení války“ je plně založen na krátkých leteckých bombardovacích kampaních, jejichž cílem je dekapitace politického a vojenského vedení a velitelských struktur. Zranitelnost centralizovaného systému velení byla proto řešena zavedením „mozaikové“ struktury, která velení decentralizovala a rozptýlila mezi více velitelství, aby se systém nezhroutil v případě překvapivého dekapitačního úderu.
Další strategický poznatek, který Írán z války v Iráku vyvodil, byl, že západní armády jsou koncipovány především pro krátké, intenzivní letecké války.
Protilékem podle íránské analýzy bylo „hrát na dlouhou trať“. Současné strategické rozhodnutí íránského vedení vsadit na dlouhou válku vychází přímo z tohoto poznání – že západní armády jsou postaveny na přístupu „udeř a zmiz“ – a také z jejich přesvědčení, že íránská společnost má větší odolnost snášet útrapy války než veřejnost izraelská či západní.
V podstatě se mechanismus, jak prodloužit válku déle, než by vyhovovalo Trumpovi, opírá především o logistiku.
Íránské logistické „sevření“
Izrael a Spojené státy se původně připravily a vyzbrojily na krátkou válku. V případě USA dokonce velmi krátkou – od sobotního rána, kdy byl zabit Chomejní, do pondělí, kdy se měly otevřít americké akciové trhy.
Írán reagoval do hodiny po atentátu na imáma Chameneího spuštěním připraveného „mozaikového“ plánu a zaměřil se na americké základny v Perském zálivu. Podle zpráv použily Revoluční gardy (IRGC) staré balistické rakety a drony z výrobních sérií z let 2012/2013. Účelem tak masivního nasazení starších raket a dronů bylo zjevně vyčerpat zásoby interceptorových střel, které mají americké základny v oblasti Perského zálivu k dispozici.
Současně probíhal podobný proces vyčerpávání interceptorů i na straně Izraele. Postupné ubývání těchto obranných střel v oblasti Perského zálivu i v Izraeli se stalo zjevné. To představovalo první vrstvu logistického „sevření“.
Druhou vrstvou je ekonomické a energetické „sevření“, které vzniká uzavřením Hormuzského průlivu pro všechny „protivníky“, nikoli však pro „přátele“. Uzavření Hormuzu má vyvolat finanční a dodavatelskou krizi na Západě, aby se tak omezily ekonomické vyhlídky, které by válka mohla Západu přinést. Oslabující trhy znamenají oslabující Trumpovo odhodlání.
Třetí „sevření“ je zaměřeno na veřejnou podporu války ve Spojených státech. Íránské odmítání příměří či jednání a naopak volba dlouhé války převrací veřejná očekávání, narušuje dosavadní konsensus a zvyšuje úzkost i nejistotu.
Pravděpodobné strategické cíle Íránu
Jaké tedy mohou být konečné cíle Íránu? Zaprvé odstranit trvalou hrozbu vojenského útoku; vynutit zrušení dlouhodobého ekonomického obléhání íránského obyvatelstva prostřednictvím sankcí; dosáhnout navrácení zmrazených aktiv a ukončení izraelské okupace Gazy a palestinských území.
Je také možné, že Írán věří, že dokáže „převrátit“ geopolitickou rovnováhu v oblasti Perského zálivu tak, aby námořní úžiny a klíčové námořní trasy regionu přestaly být pod hegemonní kontrolou Spojených států a byly otevřeny pro plavbu lodí zemí BRICS bez sankcí, zabavení či blokády ze strany Washingtonu. Jinými slovy spustit jakousi obrácenou „svobodu plavby“ v původním významu tohoto pojmu.
Je zřejmé, že íránské vedení si plně uvědomuje, že úspěšné nasazení jejich plánu asymetrické války by mohlo zvrátit geostrategickou rovnováhu nejen v západní Asii, ale i v celém světě.
A co tedy Trumpův plán? Trumpův životopisec Michael Wolff včera řekl:
„On [Trump] žádný plán nemá. Neví, co se děje. Ve skutečnosti ani není schopen formulovat plán. Vytváří dramatické napětí a v jeho vlastní mysli se z toho stává zdroj hrdosti: Nikdo neví, co udělám příště. Takže se mě všichni bojí – a to mi dává tu největší páku. Nemít plán se stává plánem.“
Wolff naznačuje metaforu Trumpa jako performéra:
„Je na jevišti a všechno si vymýšlí za pochodu – a je na tuto schopnost velmi hrdý, přičemž je v tom opravdu velmi schopný.“
Wolff charakterizuje Trumpa slovy:
„Zastavíme válku. Začneme válku. Budeme je bombardovat; budeme vyjednávat; dosáhneme bezpodmínečné kapitulace. Nic se nestane, aniž by to vycházelo od něj [Trumpa]. A to se mění z okamžiku na okamžik.“
Ve skutečnosti je pro Trumpa jediným podstatným měřítkem to, aby byl vnímán jako vítěz. Včera prohlásil, že Spojené státy válku „vyhrály“ – „Vyhráli jsme. Vyhráli jsme tu sázku. Během první hodiny.“
Během několika dalších týdnů se však může zranitelnost jeho nestálosti projevit zřetelněji, pokud se ropné, akciové a dluhopisové trhy začnou prudce propadat. Trump nyní obvolává různé lidi a snaží se najít někoho, kdo by mu dokázal nabídnout vítěznou „cestu ven“ z války, kterou sám začal.
Íránci však mají také slovo v tom, kdy válka skončí. A ti říkají, že teprve začínají…
.
Zdroj: conflictsforum@substack.com
Na úvodním obrázku potopení íránské fregaty IRIS Dena v Indickém oceánu americkou ponorkou. Zdroj: Americké ministerstvo války (prostřednictvím Wikipedie Commons)
Napsat komentář