Tímto a příštím textem chceme představit dalšího výrazného anglicky píšícího analytika mezinárodních vztahů, který vystupuje na Substacku pod přezdívkou Aurelien. Oba dva texty se týkají strategie – první na Ukrajině, druhý v Íránu.
.
Doufal jsem, že se vyhnu psaní další eseje o válce na Ukrajině a jejích důsledcích, ale balast, který vyprodukovala nedávná Mnichovská bezpečnostní konference, spolu se skličující úrovní toho, co se kolem ní vydává za komentář, mi znovu připomínají, že Západ to stále nepochopil. Nemám tím na mysli jen představu, že by Rusko mohlo „prohrát“, protože když si nastavíte nemožné, zcela vykonstruované podmínky vítězství a pak se je symbolicky pokusíte Rusům vnutit, můžete samozřejmě vždycky tvrdit, že „prohráli“. A právě v posledních dnech se čtvrté výročí války stalo záminkou pro spoustu podobně volných a nepoučených výkladů. Nakonec se nevyhnutelně objeví i tvrzení, že „sice vyhráli, ale za příliš vysokou cenu“ — a to je tvrzení, které v podstatě nelze logicky vyvrátit, pokud si zároveň určujete, co přesně znamená „příliš vysoká“ a co se vůbec rozumí slovem „cena“.
Mám tím na mysli směs nevědomosti a myšlenkové neuspořádanosti. Obojí jsem už dříve zmiňoval v souvislosti se svým tvrzením, že porážka Západu je do značné míry porážkou intelektuální. Začněme tedy nevědomostí a zároveň rozlišujme mezi odmítáním připustit porážku, které je v zásadě politické, a neschopností porážku vůbec pochopit, což je selhání rozumové. V obou případech se uvažování odvíjí obráceně: vychází z předem daných závěrů a teprve potom zoufale hledá argumenty, které by tyto vnucené závěry podepřely. Začněme tím prvním.
V roce 2022 evropské vlády uvěřily, že Rusko invazí na Ukrajinu udělalo katastrofální chybu, a v bruselských hotelových barech to zapíjely šampaňským a zajídaly kanapkami. Předpokládalo se, že se zchátralá ruská vojenská mašinérie během několika týdnů, ne-li dnů, zhroutí, což vyvolá politickou krizi, povede k pádu Putina a nakonec i k jeho nahrazení nějakým umírněným prorozápadním nástupcem nebo něčím v tom smyslu. Když se to nestalo, přesunula se očekávání k představě, že Ukrajina bude dál bojovat s podporou západních zbraní, západního vojenského poradenství a západních sankcí proti Rusku. A pokud ruskou ekonomiku sankce samy o sobě ještě nesrazily na kolena, měla vše dokonat velká ukrajinská ofenziva roku 2023: dorazit zbytky toho, co v Moskvě ještě drželo pohromadě, svrhnout Putina a nahradit ho nějakým umírněným prorozápadním politikem či něčím podobným.
Teď, když se nenaplnil ani jeden z těchto scénářů a je zjevné, že už se ani nenaplní, zatímco politické, ekonomické i vojenské náklady nese Evropa a Spojené státy, západní metropole nezvládají nic lepšího než útěk do fantazií a kolektivní modlitbu za zázrak. Ostatně zničení Ukrajiny, které už probíhá, není ani tím nejzásadnějším problémem, jakkoli by pro Západ znamenalo katastrofální ponížení. Skutečným problémem je mobilizovaná, dobře organizovaná a bojem otužilá ruská armáda spolu s obranným průmyslem, a k tomu politická nálada v Moskvě, která se pohybuje od otevřené zatrpklosti až po neskrývanou touhu po pomstě. A sama válka — vskutku ironie dějin — výrazně urychlila vývoj i zavádění nových zbraní a schopností, jimiž Rusko dnes disponuje, zatímco Západ nikoli a možná ani nikdy nebude. To je tedy skutečně mistrovský výsledek. Takový stav věcí — politickou, ekonomickou a vojenskou slabost a zaostalost Západu — západní lídři nedokážou připustit, aniž by se jim nezhroutil celý myšlenkový svět. A tak to připustit nemohou. A proto musí přijít zázrak, který tomu zabrání.
Ale ani v tichých, důvěrných rozhovorech někde stranou tomu osvícenější západní disidenti ve skutečnosti nerozumějí. I oni jsou totiž stále produktem strategické kultury, která v zásadě nerozumí ani moderní válce ve velkém měřítku obecně, ani historickému a současnému ruskému vztahu k válce zvlášť. Není to ani tak výtka jako spíš konstatování: posledních pětatřicet let se o tato témata nikdo významný doopravdy nezajímal a ironicky právě knihy o dějinách 20. století představují možná nejsnazší, ne-li jedinou cestu, jak se do obou problémů vůbec ponořit. Vyšší vojenský velitel v některé západní armádě nebo velvyslanec při NATO se dnes navíc nejspíš narodil kolem roku 1970 a studoval právě v době pádu Berlínské zdi. Takový vojenský představitel pravděpodobně nikdy nevelel v operaci ničemu většímu než rotě, nanejvýš praporu, a možná sloužil jako štábní důstojník na velitelství některé mise OSN. Mírové operace, protiteroristické akce, vojenská pomoc a podobné činnosti jsou samozřejmě zcela legitimní vojenské úkoly a západní armády se na ně už dlouho organizují i cvičí. Problém ale spočívá v přesvědčení — na které jsem opakovaně upozorňoval — že další velká konvenční válka v Evropě je natolik nepravděpodobná, že nemá smysl pro ni vytvářet struktury, připravovat výcvik ani rozvíjet doktrínu. Přitom se víceméně vědělo, že Rusko tento pohled nesdílí, protože jeho geografická realita zůstala stejná jako vždy. Jenže Západ o Rusku příliš nepřemýšlel: považoval ho za upadající stát s neschopnou armádou a ten malý zbytek politické energie, který tématu věnoval, spotřeboval hlavně na pohrdavé grimasy a povýšené poznámky. Tím se Západ intelektuálně odzbrojil do té míry, že nakonec nebyl schopen pochopit ani to, co má přímo před očima — natož pak to, co se pod tím vším skutečně odehrává.
Způsob, jakým Rusko vede válku na Ukrajině, začíná dostávat určitou nálepku: „opotřebovací válka“. Říkám záměrně nálepku, protože jen málokdo zjevně opravdu chápe, co tento pojem znamená, zatímco až příliš mnoho lidí si pod ním představuje prostě nekonečné frontální útoky, dokud se útočník nakonec neprobije hrubou silou. (Rusové to takto očividně nevnímají.) „Opotřebování“ se pak často staví do protikladu k „manévrové válce“, chápané jako nadřazený, západní způsob boje, který byl vštěpován i Ukrajincům. Ti už podle této logiky měli dávno vyhrát — jenže z jakýchsi těžko vysvětlitelných důvodů se to nestalo.
Velmi rychle se ukáže, že tyto dva pojmy nejsou skutečnými alternativami, natožpak alternativami, mezi nimiž si lze prostě libovolně vybrat. Opotřebování je strategií vedení války na vysoké úrovni, kdežto manévrová válka označuje operační způsob, jak samotné boje organizovat, a vždy závisí na povaze konkrétního konfliktu. Má proto smysl začít právě opotřebováním, protože jde o pojem zasazený výš v hierarchii uvažování a do značné míry vystihuje, jak se ve skutečnosti vede většina, ne-li všechny války. Jak už jsem ale řekl, slovo „opotřebování“ v sobě snadno nese zavádějící představy a bývá spojováno s tupým, bezohledným mlácením do protivníka bez ohledu na vlastní ztráty. Ve skutečnosti však byla většina válek přinejmenším od raného novověku v určitém smyslu válkami opotřebovacími, a to z prostého důvodu: válka vyžaduje zdroje všeho druhu a ten, kdo o ně přijde dřív, zpravidla prohrává. Dobrým historickým příkladem je třeba to, že vojáky bylo nutné živit a platit — a k tomu bylo kdysi zapotřebí skutečných kovových peněz. Vládci v evropských válkách osmnáctého století proto například nechávali tavit kovové nádobí, a dokonce i kostelní stříbro, aby z něj razili mince na žold pro své vojáky. Tehdejší logika byla jednoduchá: kdo nemá čím platit, nemůže vést válku.
V době, kdy byly armády malé, fungovaly jen sezonně a bylo možné je postavit do pole jednoduše tehdy, když na to byly peníze, nepředstavovala samotná lidská síla ještě tak zásadní problém. Jenže schopnost Francouzské republiky zmobilizovat velké množství dobrovolníků, výskyt nepravidelných bojovníků ve Španělsku po francouzské invazi a postupné rozšiřování branných armád v průběhu 19. století změnily samotnou logiku války: o vítězství či porážce už nerozhodovaly jen prostředky, které měl panovník osobně k dispozici, ale zdroje celé země. Masové armády navíc vyžadovaly odpovídající zázemí — systém, který by dokázal evidovat, odvádět, cvičit, organizovat, velet a průběžně sledovat obrovské množství mužů, stejně jako doktrínu, jež by takové síly uměla účinně nasadit. K tomu bylo zapotřebí skladů, výcvikových prostorů a také mobilizační a dopravní infrastruktury, která by vojáky dopravila tam, kde jich bude třeba, alespoň stejně rychle, jako to dokáže protivník. Není proto divu, že se železnice velmi brzy stala jedním z klíčových nástrojů moderní války a že se říkalo, že pruský generální štáb svěřoval tuto oblast svým nejlepším důstojníkům.
Vojenská technika se od té doby vyvíjela rychle a státy nevstupovaly do války jen s tím, co už měly ve skladech a ve výzbroji, ale také se silou svého budoucího průmyslového výkonu. Mezi lety 1914 a 1918 se dělostřelecké granáty vyráběly v do té doby nepředstavitelných počtech, což vyžadovalo kvalifikované pracovníky, výrobní kapacity i přístup k potřebným surovinám. Poprvé také vznikla nutnost dělat promyšlená rozhodnutí o tom, jak co nejlépe využít muže a ženy, zejména ty, kteří disponovali průmyslovými dovednostmi důležitými pro válečné hospodářství. Současně prudce postupoval technický vývoj a s ním i potřeba specialistů v zázemí fronty — od dopravy a zásobování municí až po péči o tažná zvířata či řešení žoldu a potravinových přídělů.
Není proto nijak překvapivé, že chceme-li lépe porozumět dnešní válce na Ukrajině, měli bychom se podívat na první světovou válku jako na klasický příklad války opotřebovací — a právě tak ji dnes ostatně vykládají i historikové. Byla to opotřebovací válka v tom nejširším smyslu: obě strany se snažily oslabit protivníkovu celkovou schopnost válku vést, nejen ničit jeho jednotky přímo na frontě. Spojenci se pokoušeli Německo ekonomicky uškrtit, zatímco Němci nakonec sáhli k neomezené ponorkové válce. Obě strany experimentovaly s leteckým bombardováním. Obě také diplomaticky manévrovaly, aby do konfliktu vtáhly další země a získaly tím více lidských i materiálních zdrojů. V obou táborech — a zvláště u ústředních mocností — se zároveň hledaly a využívaly nové zdroje pracovních i vojenských sil s mimořádnou intenzitou. Britové i Francouzi se navíc ve velké míře opírali o lidský i hmotný potenciál svých impérií. Významnou roli hrála i relativní efektivita: teoretická mobilizační kapacita Ruska se nikdy nepodařila plně využít kvůli neefektivnosti a korupci. A v konečném důsledku Spojenci zvítězili především proto, že chápali, že vedou válku opotřebovací; Němci tomu rozuměli podstatně méně.
Nejzřetelněji se to projevilo na západní frontě. Po úvodním vzrušení z pohyblivých bojů roku 1914, kdy se zdálo, že válka by mohla skončit poměrně rychle, se konflikt brzy proměnil v onu zdánlivou patovou situaci, jakou si se západní frontou běžně spojujeme. Řečeno jednoduše: obě strany byly schopny držet souvislou frontovou linii od švýcarských hranic až k moři, a tím v podstatě znemožnily jakýkoli skutečně významný manévr. S přibývajícími měsíci a roky se obrana dále zdokonalovala a obranná taktika byla stále ničivější. Útoky samozřejmě podnikat šlo a v určité míře bylo možné do nepřátelských linií i proniknout. Jenže vzápětí nastoupily protivníkovy zálohy a dělostřelectvo, zatímco spojení s vlastními jednotkami bylo prakticky nemožné, takže většina dosažených zisků byla brzy ztracena. Ačkoli se útočné postupy během války výrazně zlepšily — díky pečlivě připraveným dělostřeleckým přehradám i nasazení obrněných vozidel — tento základní problém se nikdy nepodařilo vyřešit, navzdory tomu, že politici a média hlasitě volali po velkých průlomech, podobně jako to dnes činí v případě Ukrajiny.
Za těchto okolností nebyly samy o sobě postup ani ústup tím nejdůležitějším a každý zisk na bojišti mohl být vykoupen obrovskými náklady a jen nepatrným efektem. Foch, největší generál celé války, to pochopil a začal budovat opotřebovací mašinérii, která měla Německo nakonec zlomit. Přesto byl ještě před koncem války odvolán, právě proto, že se zdálo, že všechno postupuje příliš pomalu. Dohoda měla v zásadě k dispozici větší lidské rezervy i vyšší výrobní kapacitu než ústřední mocnosti. Dříve či později se to muselo projevit a Spojenci museli zvítězit — pokud budou ústřední mocnosti, zejména Německo, dál soustavně vyčerpávat. A ani odchod Ruska z války v roce 1917 Německu zásadně nepomohl: na obsazení a správu dobytých území potřebovalo tolik sil — podle některých odhadů až milion mužů — že se jeho problémy s nedostatkem lidí nijak výrazně nezmenšily.
Nástrojem k tomu byly opotřebovací bitvy: dělostřelecké bombardování mělo protivníka zabíjet, zraňovat a ochromovat a následné boje měly obráncům způsobit přinejmenším stejně vysoké ztráty jako útočníkům. Německo, které mělo menší zdroje, se mělo dříve či později zhroutit — a také se zhroutilo. Proto se navzdory tehdejší propagandě od bitev, jako byly Verdun a Somma v roce 1916, ani nutně nečekalo, že přinesou výrazné územní zisky. Na Sommě byly německé ztráty přibližně srovnatelné s britskými, jenže Němci si je mohli dovolit mnohem méně. Dobré plánování a schopné velení přitom mohly ztráty útočníka výrazně omezit: britská katastrofa na Sommě byla do značné míry důsledkem toho, že vojáci byli jen napůl vycvičení — útok byl původně plánován až na srpen, ale uspíšil se, aby odlehčil tlaku na Francouze. Francouzské jednotky na sousedním úseku fronty, které byly vycvičeny lépe, si vedly mnohem úspěšněji. A ani největší průlom závěrečné fáze války — německá operace Michael z roku 1918 — nepřinesl nic rozhodujícího: byť mohla západní vlády i veřejnost vyděsit, výsledkem byl jen výběžek fronty, který nikam nevedl a který nebylo možné ani zásobovat, ani účinně posilovat.
Upřímně, chcete-li porozumět tomu, jak Rusko vede válku na Ukrajině, nejlepší vstupní cestou je přečíst si v nějaké kvalitní historii západní fronty o spojenecké ofenzivě roku 1918. Spojenci tehdy Němce zatlačovali zpět krok za krokem, nikoli však prostřednictvím nějakých dramatických průlomů. Jenže Němcům už tehdy nezbývalo nic jiného než tento proces co nejdéle zdržovat a bylo zřejmé, že v konečném důsledku nemohou vyhrát. V mnohém je podobná i dnešní situace na Ukrajině — problémem ovšem je, stejně jako byl pro komentátory a politické vůdce v roce 1918, že to na první pohled nevypadá jako vítězství.
Jedním z důvodů je to, že se právě nacházíme v období, kdy technologie na bojišti zjevně zvýhodňují spíše obránce než útočníka. U dronů je to vidět obzvlášť jasně: útočník se musí odkrýt, zatímco obránce může zůstat skrytý. To ovšem neznamená, že by drony byly na taktické úrovni čistě obrannou zbraní — Rusové například postupovali pod krytím dronových rojů — ale v tuto chvíli přece jen relativně více prospívají obraně. Je ale důležité chápat, že i když to umožňuje udržovat „souvislou“ frontu, neznamená to, stejně jako to neznamenalo ani v letech 1914–1918, že Ukrajinci stojí podél celé linie kontaktu doslova rameno na rameni. Znamená to spíš to, že v této linii nejsou mezery a slabá místa, jimiž by mohl útočník manévrovat. Na Ukrajině drony částečně převzaly tradiční roli dělostřelectva při zamezování podobných průlomů, a proto je asi přesnější říci, že Ukrajina disponuje souvislou obrannou schopností, než mluvit o souvislé frontě v doslovném smyslu. To ve výsledku znamená, že Rusko musí vést válku opotřebovacího typu — a přesně to také dělá. Jenže protože cílem takové války není jen nepřátelská armáda, ale celková schopnost protivníka válčit, zaměřují se ruské útoky i na další prvky této schopnosti, zejména na komunikační uzly a energetickou infrastrukturu.
Západ měl vždy problém pochopit logiku opotřebovací války. Dokonce i strategické bombardování, které nakonec právě takto fungovalo, bylo ve třicátých letech původně pojímáno jako prostředek k jedinému, drtivému úderu, jenž protivníka okamžitě vyřadí z boje. Západ tedy nerozumí tomu, co dnes vidí na Ukrajině — a to je přesně ono intelektuální selhání, o němž byla řeč dříve — ale nerozumí ani povaze případné budoucí války s Ruskem, která by se vedla velmi podobně. Přitom se dá říci, že Západ už po celé generace v opotřebovacích válkách opakovaně tahá za kratší konec. Válku ve Vietnamu chápali komunisté jako válku opotřebovací, zatímco Spojené státy ji vnímaly spíše jako klasickou manévrovou válku. Víme, kdo vyhrál a proč: komunisté nakonec vyčerpali politicko-vojenskou schopnost Spojených států ve válce pokračovat a teprve poté přešli ke konvenční ofenzivě proti saigonské vládě. Podobnou logiku měly i vleklé konflikty v Alžírsku, Angole a Mosambiku, a do určité míry i v Jižní Africe. Právě to, že západní komentátoři tomuto typu války nerozumějí, vysvětluje jejich „fotbalový“ způsob komentování bojů na Ukrajině: Podívejte, Rusové tady postoupili o deset kilometrů! Podívejte, Ukrajinci tamhle znovu získali pět kilometrů! A teď si to Rusové vzali zpátky! Takové změny mohou být samozřejmě důležité, když padne nebo je znovu dobyto strategické město, významný dopravní a komunikační uzel nebo třeba vzdálený břeh velké řeky. Ve většině případů je ale podstatná jiná otázka: jak konkrétní výsledek bojů ovlivnil celkovou opotřebovací válku? A západním komentátorům zjevně ani nepřijde na mysl, že nerozhodná bitva, nebo dokonce neúspěšný útok, může být zcela přijatelný, pokud odvede ukrajinské zálohy z míst, která jsou ve skutečnosti důležitější.
Příklady západních porážek, o nichž byla řeč dříve — a k nimž můžeme připojit i Afghánistán a snad i Irák — jsou důležité i z jiného důvodu: do celé úvahy vnášejí faktor času. Západ chce a zároveň očekává rychlá, jasně čitelná vítězství. Jeho teoretici přitom podle mého soudu činí nebezpečné rozlišení mezi „vyhrát válku“ a „vyhrát mír“, jako by šlo o dvě zcela oddělené činnosti. Clausewitz by nad tím nejspíš jen podrážděně zavrtěl hlavou a připomněl, že smysl vojenského tažení je vždy politický a že tažení nekončí, dokud není politických cílů dosaženo — anebo dokud nejsou opuštěny. A jestliže vůbec netušíte, jak těchto politických cílů dosáhnout ve chvíli, kdy hlavní boje skončí, pak jste možná celé to tažení vůbec neměli začínat.
Západ měl historicky potíže s tím, aby si stanovil dlouhodobé cíle, držel se jich a dokázal k nim krok za krokem směřovat. Neznamená to, že by západní země postrádaly dlouhodobé ambice; ty se čas od času znovu vynoří v podobě nové iniciativy nebo dočasného oživení. Jenže systematické plánování a důsledné provádění jednotlivých kroků — tedy přesně to, co opotřebovací válka vyžaduje a co by bylo nutné i pro jakýkoli program „přezbrojení“ — nikdy nepatřily k hlavním přednostem Západu. Jako příklad opačného postupu lze uvést FLN, která převzala kontrolu nad Alžírskem díky pečlivě promyšlené dlouhodobé strategii, od níž se nikdy neodchýlila. Nejprve se musela prosadit jako jediný legitimní hlas domácího obyvatelstva, a to i za cenu rozdrcení jiných politických sil, včetně těch, které usilovaly o smířlivější řešení. Jejím dalším úkolkem bylo ozbrojenými provokacemi radikalizovat místní populaci, co nejdéle odolávat Francouzům a nakonec je vytlačit, převzít plnou kontrolu nad územím a vyhlásit alžírský stát. FLN věděla, že vojensky Francii porazit nemůže — a skutečně byla vojensky poražena — vsadila však na ekonomické a politické opotřebování, a právě v této rovině nakonec zvítězila. Zajímavý protiklad představuje Angola, kde Portugalci v době revoluce roku 1974 směřovali k úspěchu v opotřebovací válce, protože hlavní osvobozenecká hnutí se alespoň zčásti vyčerpávala vzájemnými střety.
Takže i kdyby se praktické potíže s „převyzbrojením“, o nichž jsem už mluvil, podařilo jakýmsi zázrakem překonat, dlouhodobé a soustředěné strategické uvažování, bez něhož se žádné skutečné převyzbrojení neobejde, v posledních letech rozhodně nepatřilo k přednostem západního politického systému. Ostatně už samotný výraz „převyzbrojení“ je poněkud zvláštní, protože předpokládá, že mu předcházel nějaký stav odzbrojení. Jenže to je v dějinách poměrně vzácný jev a většinou tím bývají míněny spíše jen viditelné poválečné úpravy po velkých konfliktech. Jediným skutečně výstižným historickým příkladem převyzbrojení je polovina třicátých let, kdy Británie a v menší míře i Francie začaly modernizovat a rozšiřovat své ozbrojené síly kvůli možnosti války s Německem. V britském případě však šlo přinejmenším stejně o modernizaci — zejména pozemní armády — jako o samotné navyšování počtů. Letectvo se sice rozšiřovalo a vznikala řada nových leteckých základen, protože sílilo přesvědčení, že z Německa hrozí letecké nebezpečí, a zároveň padlo rozhodnutí spoléhat v případné válce především na pilotovaný bombardér. Námořnictvo zase dostalo nové a početnější lodstvo. Ve Francii se pozornost soustředila hlavně na modernizaci armády, zejména prostřednictvím nových stíhacích letounů a tanků. Ani tam, ani v Británii však nedošlo k nějakému zásadnímu rozšíření ozbrojených sil — francouzská armáda založená na branné povinnosti byla už tak dost početná — a britská armáda začala opravdu výrazně růst až po vypuknutí války.
Není tedy vůbec jasné, co lidé myslí, když mluví o „převyzbrojení“ — a jestli to vůbec sami vědí. Jistě, západní armády jsou dnes mnohem menší než za studené války, protože scénář rozsáhlé konvenční války v Evropě přestal působit věrohodně. Už jsem jinde vysvětloval, proč dnes prostě není možné znovu vytvořit branné armády typu osmdesátých let, ale dodal bych, že se navíc zjevně vůbec neuvažovalo o tom, k jakému strategickému účelu by vlastně měly sloužit a jak by jej měly naplňovat. Ostatně, jak to na Západě bývá, začalo se odpovědí a teprve zpětně se hledá otázka, k níž by se hodila. Tou odpovědí je tedy „převyzbrojení“, i když vlastně nevíme, co přesně si pod tím představit. A když se na to člověk podívá blíž, zdá se, že to znamená jen asi tolik co: „budeme utrácet peníze a nakupovat věci, podrobnosti dodáme později.“ Ve skutečnosti ale problém nespočívá ani tak v nedostatku peněz (například britský obranný rozpočet je vyšší, než byl po značnou část studené války). Skutečným problémem je spíš děsivý růst nákladů na velké zbrojní projekty, který sám vyvolal jakési nechtěné odzbrojování, protože počty ve výzbroji se musely zmenšovat podle toho, co si ještě bylo možné dovolit. A tak navzdory výzvám k „převyzbrojení“ západní armády ve skutečnosti stále dál zmenšují své stavy a pokračují v trendu, který trvá už nejméně padesát let.
A protože jediné, čemu opravdu rozumíme, jsou peníze, mají být peníze i odpovědí. Jenže jak vlastně zněla ta otázka? Kde je souvislý myšlenkový postup, který by člověk oprávněně očekával a v nějž by mohl doufat — tedy postup, který by řekl, na co přesně mají být ty peníze vynaloženy? A vůbec: z jakých předpokladů o světě po válce na Ukrajině se vlastně vychází, aby na nich bylo možné stavět nějaké plánování? Raději nečekejte, že se nějakých dočkáte.
To samozřejmě neznamená, že nepadly celé lesy na výrobu působivě vyhlížejících strategických dokumentů. Spojené státy loni za velkého mediálního doprovodu představily jak Národní bezpečnostní strategii, tak Národní obrannou strategii — a ty spolu ani nemusejí být zcela v souladu — a ministr Rubio nedávno na Mnichovské bezpečnostní konferenci pronesl několik široce citovaných poznámek. Naivní komentátoři předpokládali, že se tyto dokumenty okamžitě promítnou do konkrétních kroků, stejně jako teď s nadšením debatují, zda vágní plány evropských zemí na výzkum a vývoj raket dlouhého doletu povedou k jejich nasazení už v roce 2026, nebo zda si budeme muset počkat až do roku 2027. Jenže takhle politika nefunguje. Tyto dokumenty, projevy a jim podobné výstupy je nejlepší chápat spíše jako dopisy, které děti píší Ježíškovi: jsou to v podstatě seznamy přání. Ve výsledku totiž politika a strategie nejsou to, co vlády říkají, ale to, co skutečně dělají. A když se podíváme na další osud podobných dokumentů, zjistíme, že většinou jen leží v nějaké skříni a usazuje se na nich prach. Ambiciózní strategický dokument dokáže sepsat kdokoli; skutečná otázka zní, zda se z něj něco opravdu uskuteční — a velmi často neuskuteční. Možná si vzpomenete na slavný Obamův „obrat k Asii“, který nakonec vedl k… no, k uznání, že Spojené státy nemohou vyhrát válku s Čínou a že pro jejich síly bude nejspíš nejlepší žádný obrat neprovádět a držet se v uctivé vzdálenosti.
Jenže zpátky na zem: skutečně naléhavě potřebujeme opravdové strategické uvažování, ne triky a tweety. Lidé samozřejmě čas od času o strategii mluví, stejně jako mluví o strategických dokumentech, a možná jsou dokonce přesvědčeni, že nějakou strategii mají. Skutečnost je však taková, že to, čemu státy říkají strategie, bývá často jen souborem zakořeněných návyků. Během studené války jsem tak často slýchal představitele různých zemí říkat věci jako: „naše strategie“ nebo „naše politika“ vychází z toho, že jsme členy NATO. Dobře, ale v tom je zjevný logický lapsus. Proč jste vlastně členy NATO? Zjevně ne pro zábavu ani proto, že by nebylo nic lepšího. Zřejmě jste si stanovili určité cíle a některých nebo všech můžete lépe dosahovat s NATO než bez něj. Jaké tedy ty cíle jsou? Představme si, že jste malý evropský stát, který se v padesátých letech vzpamatovává z války. Vaším cílem je národní bezpečnost, ale víte, že jí sami nedosáhnete, a proto hledáte spojence. Zároveň je výhodné mít i velkého spojence — pokud ho dokážete přesvědčit, že vaše bezpečnost je i v jeho zájmu a že by měl působit jako protiváha sovětské moci. Proto NATO. Jenže spoléhat se jen na jednu zemi také není moudré, a tak zároveň vstoupíte do rodícího se Evropského hospodářského společenství a snažíte se vyvažovat Spojené státy proti Francouzům a Němcům. V obou případech se pak snažíte v těchto organizacích získat co největší vliv a dosadit své lidi na důležité pozice.
To byla zhruba faktická strategie, kterou tehdy řada zemí uplatňovala a kterou, s jistými obměnami, sledují dodnes. Jinými slovy: začínáte na správném konci logického řetězce a postupujete od obecného ke konkrétnímu, od cíle k jednotlivým řešením. Není absolutně žádná známka toho, že by takový způsob uvažování dnes na Západě existoval, nebo že by byl vůbec považován za teoreticky nezbytný. Stane se to, co se stává vždycky: udělají se — nebo alespoň ohlásí — ty kroky, které lze provést rychle nebo je alespoň rychle oznámit, a politici i komentátoři se je pak budou snažit vydávat za součást jakéhosi velkého Plánu, který tu byl od samého začátku. Jenže kdyby bylo skutečně možné promyslet a uskutečnit nějakou strategii pro období po válce na Ukrajině, jak by vlastně vypadala a jak by se měla provádět?
Teorie toho všeho je překvapivě jednoduchá, i když se jí dnes na Západě téměř nikdo nevěnuje, protože vyžaduje čas a úsilí a výsledky se často neprojeví hned. Vezměme si ale jednoduchý příklad, abychom ukázali, co se nedělá. Jak už jsem tvrdil dříve, jediným skutečně strategickým cílem evropských států pro příští generaci je zachovat si co největší míru politické a bezpečnostní autonomie tváří v tvář mocnému a zatrpklému Rusku v situaci, kdy jsou samy do značné míry odzbrojené. Pokud je to tedy strategický cíl, můžeme jej rozložit do několika praktických misí. Ty mají velmi obecnou povahu a mohou zahrnovat například zajištění neporušitelnosti pozemních, vzdušných a případně i námořních hranic státu. Z těchto misí pak můžeme odvodit určitý počet úkolů — například ochranu vzdušného prostoru státu, dávání najevo, že bude v případě potřeby bráněn, nebo vyvádění letadel, která se přiblíží příliš blízko. Z toho následně vyplývá určitý soubor schopností, které jsou k plnění těchto úkolů zapotřebí. Patří sem například schopnost odhalit potenciální narušitele na dálku, schopnost provádět běžné hlídkování, schopnost rychle vyslat letouny k zásahu, bude-li to nutné, a podobně. Všimněme si přitom, že jsme se zatím vůbec nedotkli otázky volby techniky ani peněz: ty přicházejí na řadu až později.
Poslední fáze spočívá v tom, že se zkoumá, jak mají být tyto schopnosti v praxi zajištěny a co přesně budou obnášet. (Například nepřetržité čtyřiadvacetihodinové hlídky ve vzduchu jsou velmi nákladné a jen málokterá země by si zvolila právě tuto cestu.) Proto by bylo třeba vypracovat koncept operací, který by danou schopnost zajistil. To by mohlo znamenat například vyšší investice do pozemních nebo vzdušných radarů, ale stejně tak by to mohlo spočívat ve spolupráci se sousední zemí, jejíž radary už dnes pokrývají prostor dostatečně, zatímco vy byste na oplátku poskytovali více stíhacích letounů pro záchytné zásahy. Samozřejmě technika sama o sobě ještě neznamená schopnost. Pokud tedy chcete nasadit více letadel, musíte zároveň zajistit i více letového personálu, více výcviku, případně i více cvičných letounů a širší podpůrné zázemí.
Podrobnosti takto pojatého budování schopností mohou být složité a technické, ale ať se kdokoli snaží tvrdit opak, samo o sobě na tom není nic nesrozumitelně komplikovaného. Není. Problém je spíš v tom, že Západ už natolik ztratil návyk uvažovat uspořádaně — tedy vycházet ze správného konce argumentu a směřovat k logickému cílovému stavu, jehož dosažení si vyžádá určitý čas — že to dnes téměř neumí. Právě proto nerozpoznáváme a nechápeme, co Rusko na Ukrajině dělá, a právě proto bez nějakého zázraku nikdy nebudeme schopni formulovat rozumnou odpověď.
.
Zdroj: aurelien2022@substack.com
Napsat komentář