Rubrika: Mezinárodní vztahy

Text sleduje vývoj světové geopolitiky od vzestupu námořních mocností po současný „ruský obrat na Východ“. Autor ukazuje, že historicky byla nejdůležitější kontrola nad euroasijským kontinentem — kdo ovládl Eurasii, měl moc nad světem. Britské a později americké impérium zajišťovaly hegemonii prostřednictvím kontroly moří a rozdělování pevninských mocností, jak popsal britský geograf Halford Mackinder ve své teorii Heartlandu. Po pádu Sovětského svazu se Rusko snažilo o integraci s Evropou, ale po roce 2014, kdy došlo k převratu na Ukrajině a k posílení napětí se Západem, obrátilo svou pozornost k Asii. Spolu s Čínou začalo budovat koncept „Větší Eurasie“, propojený sítí dopravních, energetických a digitálních koridorů v rámci iniciativ jako Pás a cesta, BRICS či Šanghajská organizace pro spolupráci. Tento nový multipolární systém má nahradit hegemonii USA, které podle autora ztrácí vliv a reagují čím dál agresivněji, čímž jen urychlují běh událostí.

.

Na titulním obrázku mapa eurasijského světadílu s vyznačenými státy.

.

Dominance USA tedy nesměla být nikterak ohrožena. To samozřejmě také klade přísná omezení na jakoukoli roli, kterou by Rusko mohlo hrát v Evropě, a na propojení mezi Rusy a dalšími vedoucími evropskými mocnostmi, jako je Německo. Hlavní díl intelektuální práce o kontrole USA nad Eurasií po studené válce je z pera Zbigniewa Brzezinského, poradce řady prezidentů, mj. Jimmy Cartera a Baracka Obama, který také hrál ústřední roli ve vyzbrojování mudžáhedínů v Afghánistánu v 80. letech. Brzezinski poznamenal, že hegemonie a kontrola nad Eurasií závisí na schopnosti Ameriky udržet rozdělení mocností, zachovat bezpečnostní závislost na USA, a to bude receptem na kontrolu nebo trvalou dominanci nad Eurasií z námořní periferie. Proto se námořní hegemon, dnes tedy Spojené státy, spoléhá na systémy spojenectví, protože svět je rozdělen na bloky – na jedné jsou závislí vazalové, kteří udělají, co se jim řekne, a na druhé straně jsou zadržovaní protivníci. To zabrání vypuknutí opravdového míru, který by tyto rozdělující linie ukončil. Brzinski také argumentoval, že Rusko je slabé a nemá jinou možnost než se přiklonit k Západu, a z tohoto důvodu se Rusko stane geostrategickou černou dírou na dvojí periferii Evropy a východní Asie, a toho by Spojené státy měly využít. To vytváří předpoklad, jak píše Brzezinski, pro postupnou geopolitickou expanzi západního společenství stále hlouběji do Eurasie. Takže pokud by Rusko odolávalo západnímu pronikání do Eurasie, pak, jak píše Brzezinski, Rusko musí vědět, že by došlo k masivní blokádě ruského námořního přístupu na západ. Podle Brzezinského by Rusko mělo být ideálně rozděleno a přetvořeno ve volnou konfederací složenou z evropského Ruska, sibiřské republiky a východoasijské republiky.

Zatímco Rusko mělo být odděleno od Evropy a ideálně rozděleno na samostatné regiony nebo země, USA rozvíjely své vlastní iniciativy Hedvábné stezky, ale jedná se o velmi odlišnou Hedvábnou stezku. Nejednalo se o decentralizovaná multipolární formu s diverzifikovanou konektivitou, ale jejím cílem bylo rozdělit Eurasii, aby si Spojené státy udržely hegemonii. Viděli jsme tedy, že všechny iniciativy, ať už šlo o ropovod TAPPI (Trans-Asian Pipeline) z Turkmenistánu, Afghánistánu, Pákistánu a Indie, nebo gruzínský a ázerbájdžánský ropovod pro přístup do Střední Asie, měly výslovný cíl oddělit Střední Asii od Ruska a Číny. Tedy hegemonická vize Eurasie.

Kolem roku 2014 se staly dvě věci, které začaly měnit světový řád. První z nich bylo, že v roce 2014 země NATO svrhly vládu na Ukrajině, což Rusům signalizovalo, že jakákoli naděje na větší Evropu je mrtvá, protože Ukrajina bude frontovou linií namísto mostem. Jak jsme se později dozvěděli, již první den po převratu Američané začali budovat nové ukrajinské zpravodajské služby, a to s cílem využít Ukrajinu, dříve hlavního partnera Ruska, jako hlavního partnera Ameriky k vedení skryté války proti Rusku. Druhou věcí bylo to, že Čína ztratila důvěru v mezinárodní ekonomický systém vedený USA a začala být dostatečně silná na to, aby jej začala zpochybňovat.

V roce 2013 jsme byli svědky zahájení iniciativy Pás a cesta (Belt and Road), tedy snahy o oživení staré Hedvábné stezky, která dominovala před vzestupem západní námořní moci. V roce 2015 jsme také byli svědky vzniku velmi ambiciózní technologické a průmyslové politiky v podobě programu China 2025, jehož cílem bylo získat vedoucí postavení ve všech hlavních technologiích souvisejících se čtvrtou průmyslovou revolucí. V témže roce jsme viděli i vznik nových finančních nástrojů, nových bank, založení Asijské banky pro investice do infrastruktury (Asian Infrastructure Investment Bank, AIIB) , a také začala internacionalizace čínské měny, ale zároveň se začaly používat i měny jiných zemí. Nyní, když Rusko i Čína ztratily důvěru v ekonomický systém vedený USA, jsme tedy byli svědky zrodu formátu Větší Eurasie. Rusko opravdu opustilo sen o společné Evropě a místo toho přijalo iniciativu Větší Eurasie. Jeho rozvoj se již nebude zaměřovat na Západ, jak tomu bylo od dob Petra Velikého před třemi sty lety, ale s Čínou jako s hlavním partnerem se nyní bude dívat na Východ, zde se bude rozvíjet a rozšiřovat hospodářskou spolupráci. Západ, který se snaží oddělit Rusko od Evropy a od Německa, tak vidí posun Ruska směrem k Číně a Asii. V 19. století by to možná vedlo k ekonomickému zaostávání Ruska, ale v moderní době je to něco jako Mackinderova nejhorší noční můra. Dvě obrovské euroasijské mocnosti, Rusko a Čína, se spojily s cílem podkopat dominanci námořní periferie. Vidíme, že čínská iniciativa Pás a cesta propojuje nebo znovu propojuje euroasijský kontinent po zemi i po moři pomocí železnic, dálnic, námořních přístavů a digitálních sítí. Díky této fyzické propojenosti dochází k růstu obchodu, propojení dodavatelských řetězců, k technologickým partnerstvím, průmyslové spolupráci, finanční spolupráci s novými bankami a používání národních měn. V podstatě vidíme základy nové mezinárodní ekonomické architektury. Nejedná se pouze o spolupráci mezi Ruskem a Čínou, ale o propojení celého kontinentu, a dokonce i celého světa. Je to neuvěřitelně populární myšlenka, protože Eurasie představuje multipolaritu. To znamená, že ne všechna rozhodnutí budou diktována z jednoho centra moci. Pro Rusko dává Větší Eurasie velký smysl, protože se může přesunout z dvojí periferie Evropy a východní Asie a místo toho se umístit do centra mnohem většího celku. Takže ruská energetická exportní infrastruktura zaměřená na Západ byla postupně přesměrována na Východ, především do Číny, ale také do Indie. Dnes vidíme, že západní ekonomiky stagnují a vládne všepohlcující nenávist vůči Rusku, zatímco na Východě jsou ekonomiky dynamičtější a Rusko je zde většinou vítáno.

Rusko pracuje na řadě velkých projektů. Má východozápadní koridor podél transsibiřské železnice, ale Rusové rozvíjejí i severní námořní trasu podél Arktidy, která je střechou euroasijského kontinentu a nabízí rychlý a levný dopravní koridor, který je mimo kontrolu amerického námořnictva, byť NATO plánuje vstoupit do Arktidy, a to podle všeho ve velkém stylu. Vidíme také, že Rusové budují svůj mezinárodní severojižní dopravní koridor, koridor spojující Rusko s Íránem a Indií, který je mnohem rychlejší a levnější než Suezský kanál.

To je také něco, co spojuje sousední země blízko Ruska, Íránu a Indie. Jedná se o důležitou součást íránských snah o propojení s Eurasií. Írán nyní považuje své partnerství s Čínou a Ruskem za velmi důležité. Pro Indii je to také důležité. Má zájem o eurasijskou integraci, ale nechce se příliš soustředit na Čínu. Čína si také uvědomuje, že eurasijská integrace bude vítána, pokud bude multipolární, a nebrání diverzifikaci, například dalšímu propojení Indie a Ruska. Takže od Jižní Koreje po Čínu, Indii, Kazachstán, Rusko, Írán a arabské státy, všechny mají strategie pro eurasijskou integraci. Tyto iniciativy se liší, ale všem je společné to, že vyžadují zlepšení vzájemných vztahů a nalezení politických řešení sporů, aby se mohly propojit. Protože žádná mocnost na eurasijském kontinentu nemůže vnucovat svou iniciativu ostatním, je nutné slaďovat zájmy. Například Rusko a Čína mají velmi odlišné zájmy a iniciativy ve Střední Asii. Ani jedna z nich však nemůže dosáhnout toho, co chce, aniž by sladila své zájmy s druhou stranou. Proto vidíme, že se západní předpoklady, že Rusové a Číňané se ve Střední Asii střetnou, nikdy nenaplnily, a to proto, že ani jedna z těchto zemí nyní neusiluje o hegemonii. Místo toho budují multipolární systém, takže vidíme, jak se ruská Eurasijská hospodářská unie (EAEU) a čínská iniciativa Pás a cesta sladily v rámci formátu Šanghajské organizace pro spolupráci. A vůdčí organizací pro propojení nového mezinárodního ekonomického systému je samozřejmě BRICS. A nejde již jen o přístavy, silnice nebo železnice, ale nyní máme také digitální koridory, energetické koridory, obilné koridory a různá technologická partnerství. Máme průmyslovou integraci, obchod v národních měnách, společné rozvojové banky, platební systémy a komoditní burzy.

Alternativou k eurasijskému multipolárnímu systému je, aby se všichni podřídili námořní hegemonii a aby se oddělila Střední Asie od Číny, Čína od Ruska, Rusko od Indie, Indie od Íránu, Írán od Turecka atd. V tomto smyslu se tedy jedná o impérium chaosu, závislé na aliančních systémech a neustálých konfliktech, takže bez ohledu na to, zda vidíme výhody nebo nevýhody v pokračování globální nadvlády USA, tato n advláda prostě není udržitelná a dochází k úpadku. A když hegemon slábne, stává se také agresivnějším, to znamená, že zatímco dříve se snažil budovat důvěru kolem své administrativní kontroly nad mezinárodní ekonomikou, nyní vidíme, že upadající hegemon je spíše nakloněn používat nátlak, aby zabránil vzniku soupeřů. Proto Američané zahájili technologickou hospodářskou válku proti Číňanům, energetickou a proxy válku proti Rusku a vidíme, že se k nim přidali Evropané, kteří nyní diskutují o legalizaci krádeže ruských suverénních fondů. To vše je snaha zabránit vzestupu soupeřů. Účinek je však právě opačný. Tato situace pouze motivuje zbytek světa k rozrůznění svých ekonomických partnerství v širším eurasijském kontextu.

Instinktivní odpor Západu ke spolupráci v Eurasii s cílem zachovat dominanci námořních mocností tedy opomíjí, že už nejsme v 19. nebo 20. století. Za prvé, Rusko nemá schopnosti ani úmysly ovládnout Eurasii. A hrozba přicházející z Eurasie již není hrozbou konkurenční hegemonie, ale spíše multipolárního systému, takže zatímco v minulosti by USA uvítaly rovnováhu sil v Eurasii, jediným důvodem, proč to již není přijatelné, je to, že USA přijímají pouze hegemonický model. Západ tak dělá řadu chyb. Například důsledkem diskutované krádeže suverénních fondů ruské centrální banky je, že svět se bojí západního finančního systému a zoufale hledá alternativy. Útok na čínské technologie ohrožuje dodavatelské řetězce závislé na Západě. Proto vidíme, jak je Západ vytlačován z dodavatelských řetězců. A tak dále. Na Západě se těmito problémy vlastně nemůžeme seriózně zabývat, protože v kmenovém myšlení, ve kterém jsme momentálně uvízli, může být kdokoli, kdo poukáže na to, do jaké míry si sami škodíme, obviněn z toho, že se přiklání k protivníkovi. Naše „vyprávění“, naše narativy se tak stále více odklánějí od reality. I když bychom v Evropě hodně získali tím, že se vzdáme hegemonické myšlenky a přijmeme multipolární skutečnost, tedy nové mezinárodní rozložení moci, není tu absolutně žádná ochota přijmout obrovské proměny, k nimž v současné době dochází, a provést změny nezbytné k maximalizaci hospodářského blahobytu a bezpečnosti. Abychom ocitovali Machiavelliho, lidé se nedívají na věci tak, jak skutečně jsou, ale tak, jak by si přáli, aby byly, a budou zničeni…

Jaké jsou tedy dnešní nálady v Rusku? Domnívám se, že je lze shrnout citátem od Dostojevského: „Protože Rusko není jen v Evropě, ale i v Asii; protože Rus není jen Evropan, ale i Asiat. A nejen to: v Asii máme možná ještě větší naděje než v Evropě. A nejen to: v našem budoucím osudu je možná právě Asie naším hlavním východiskem!“ [Deník spisovatele, 1881. V orig.: „Потому необходимость, что Россия не в одной только Европе, но и в Азии; потому что русский не только европеец, но и азиат. Мало того: в Азии, может быть, ещё больше наших надежд, чем в Европе. Мало того: в грядущих судьбах наших, может быть, Азия-то и есть наш главный исход!“ – pozn. překl.]. A já k tomu připojím jen to, že zeměpis hraje jako vždy velkou roli a svět vstoupil do velmi důležitého bodu zlomu. A proto se nyní rodí eurasijský světový řád a všechny snahy o to, tomuto vývoji zabránit, ho jen ještě více urychlují.

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Text sleduje vývoj světové geopolitiky od vzestupu námořních mocností po současný „ruský obrat na Východ“. Autor ukazuje, že historicky byla nejdůležitější kontrola nad euroasijským kontinentem — kdo ovládl Eurasii, měl moc nad světem. Britské a později americké impérium zajišťovaly hegemonii prostřednictvím kontroly moří a rozdělování pevninských mocností, jak popsal britský geograf Halford Mackinder v teorii Heartlandu. Po pádu Sovětského svazu se Rusko snažilo o integraci s Evropou, ale po roce 2014, kdy došlo k převratu na Ukrajině a k posílení napětí se Západem, obrátilo svou pozornost k Asii. Spolu s Čínou začalo budovat koncept „Větší Eurasie“, propojený sítí dopravních, energetických a digitálních koridorů v rámci iniciativ jako Pás a cesta, BRICS či Šanghajská organizace pro spolupráci. Tento nový multipolární systém má nahradit hegemonii USA, které podle autora ztrácejí vliv a reagují čím dál agresivněji, čímž jen urychlují běh událostí.

.

Na titulním obrázku mapa eurasijského světadílu s vyznačenými státy.

.

Geopolitika se zabývá studiem vzájemného působení geografických faktorů a politické moci a strategie. Hlavním geografickým zaměřením geopolitiky byl vždy euroasijský kontinent. Jedná se o rozsáhlý kontinent, který se rozkládá od Atlantiku po Tichý oceán a od Arktidy po Arabské moře. Je to kontinent, na kterém žije většina světového obyvatelstva, nachází se zde většina světových zdrojů a také většina světového území. Obecně se vždy mělo za to, že kdo ovládá Euroasii, ovládá svět. Zde se budu zabývat stručnou historií toho, jak velmoci soupeřily především o kontrolu nad Eurasií. Na závěr se zaměříme na radikální posun moci, který v současné době pozorujeme a který mění celý světový řád.

Jak víme, Eurasie byla v minulosti propojena starověkou Hedvábnou stezkou, která zahrnovala pozemní i námořní koridory a sloužila k výměně kultury, myšlenek, technologií i materiálních statků. Starověká Hedvábná stezka byla decentralizovaná, sestávala z mnoha cest spojujících různé civilizace obchodními trasami, které obvykle spravovali kočovníci. Poslední říší, která hrála klíčovou roli v rozšiřování a udržování starověké Hedvábné stezky byla kočovná Mongolská říše . Ale v 14. století začala Mongolská říše upadat. Na počátku 16. století došlo ke vzestupu evropských námořních mocností. Kolumbus, Magellan, Da Gama, ti všichni rozpoutali revoluci v geografii, když propojili svět po moři. A to mělo řadu důsledků, protože se utvářely nové mocenské struktury. Na rozdíl od starověké Hedvábné stezky se námořní koridory evropských mocností staly velmi centralizovanými. Důraz byl kladen na kontrolu klíčových přístavů, námořních úžin, kde si jedna mocnost mohla monopolizovat kontrolu. A pokud jde o diverzifikaci, existovalo jen málo možností. Impuls k dominanci byl dále posílen technologickými inovacemi v Evropě, což je důvod, proč například Adam Smith uznal, že setkání Evropy se zbytkem světa se vyvíjelo ve velmi ničivé a vykořisťovatelské podobě. Adam Smith doufal, že v budoucnu bude méně nerovnosti moci, tedy méně koncentrace moci v rukou Evropanů, aby byly hospodářské vztahy vzájemně výhodnější, protože tato koncentrace moci v Evropě vytvořila na jedné straně velmi dominantní postavení Evropy a na druhé straně podřízenou a na vykořisťování zaměřenou roli pro území, s nimiž Evropané přišli do styku. Byl vybudován systém dominance námořních mocností. Obchodní impéria byly námořní mocnosti, protože kontrola nad přístavy a námořními trasami byla důležitá pro strategickou dominanci v globálním obchodu.

A to bylo důležitější než územní dobývání. Postupem času se však evropské obchodní impéria vyvinula v plnohodnotná impéria. A evropská impéria pak nepřímo soutěžila tím, že dobývala zbytek světa. Nakonec však také vstoupila do konfliktu mezi sebou. A postupem času začala jedna velmoc za druhou slábnout a dominantní námořní mocnost se pak stala globálním hegemonem. To jsme viděli na počátku 19. století po dlouhém soupeření mezi Francouzi a Brity, kdy porážka Napoleona se stala počátkem Pax Britannica, tedy míru pod nadvládou Británie, který trval sto let až do první světové války. V rámci Pax Britannica Britové ovládali moře a to, že ovládali moře, které spojuje svět, bylo zdrojem britské hegemonie. Britové navíc měli, zejména od počátku 19. století, také obrovský náskok v průmyslové revoluci a zároveň i finanční sílu, což pak vedlo k dalšímu posilování britské moci. Po tomto zrodu britské hegemonie se však geopolitika Eurasie změnila, protože během napoleonských válek se stalo něco velmi důležitého. Stručně řečeno, Rusko se spojilo s Napoleonem a v letech 1800 až 1801 vyslalo kozáckou výpravu přes Střední Asii, aby dosáhla Britské Indie. Britové se obávali, že by to mohlo ohrozit britskou kontrolu nad Britskou Indií. Vznikla tak nová geopolitická realita, a to, že britská kontrola nad moři nestačila k ovládnutí eurasijského kontinentu, protože velká eurasijská pozemní mocnost, jakou je Rusko, mohla postupovat po eurasijském kontinentu po zemi. Britsko-ruské soupeření probíhalo po dobu následujících sedmdesáti let, od roku 1820 do roku 1890, a vešlo ve známost jako „Velká hra“ – geopolitické soupeření 19. století o kontrolu nad střední Eurasií, tedy o soupeření o kontrolu nad obchodními cestami a přírodními zdroji. V roce 1828 Rusové vyhráli válku proti Persii, která hrozila ovládnout části jižní námořní periferie. Británie již zjevně nebyla dominantním státem, nedokázala Rusy odrazit a Persie byla pod velkým tlakem, aby se spojila s Ruskem, a společně tak mohly podniknout kroky proti Britské Indii. Současně se Britové a Francouzi obávali, že se Rusko stále více přibližuje k Osmanské říši.

Britové a Francouzi tedy zaútočili na Rusko v Krymské válce, která trvala od roku 1853 do roku 1856, s cílem vytlačit Rusko z Evropy. Rusové utrpěli ponižující porážku, jejíž důvody lze shrnout tak, že neměli žádné významné průmyslové odvětví, které by bylo možné převést na válečné účely. Bylo zřejmé, že Rusové výrazně zaostávají v industrializaci. Reagovali takzvanými „velkými reformami“ – rychlou industrializací a také výstavbou železnic přes Střední Asii. Zajímavé je, že tyto železnice vedly téměř po stejné trase jako starověká Hedvábná stezka a sahaly až do Afghánistánu. Po mnoha válkách Velká hra nakonec skončila protokoly Pamírské hraniční komise z roku 1895, které učinily z Afghánistánu nárazníkový stát mezi Ruskou říší a Britským impériem. To je důvodem velmi podivné geografie východních regionů Afghánistánu.

Díky této nárazníkové zóně se zdálo, že britská námořní dominance může pokračovat. V 90. letech 19. století však Rusko také vybudovalo transsibiřskou železnici spojující Moskvu s Vladivostokem na pobřeží Tichého oceánu. To opět ohrozilo britskou kontrolu nad východní Asií, tedy východním okrajem eurasijského kontinentu. Na základě toho všeho vznikla v Británii geopolitická teorie o Eurasii. Nazývala se teorie Heartlandu a vyvinul ji Halford Mackinder. Poprvé ji formuloval v roce 1904 v článku nazvaném Zeměpisné těžiště dějin (Geographical Pivot of History). V tomto článku Mackinder napsal: „Kdo ovládá východní Evropu, ovládá Heartland, kdo ovládá Heartland, ovládá světový ostrov, kdo ovládá světový ostrov, ovládá svět.“ Stručně řečeno, východní Evropa byla centrální oblastí, kterou bylo třeba ovládnout, aby bylo možné ovládnout svět. Mackinder tvrdil, že svět je rozdělen na dvě přirozeně antagonistické sféry: pevninu a moře. Námořní velmocí byla v té době Británie, která by byla ohrožena ztrátou své konkurenční výhody, pokud by Eurasii ovládla pevnina. Mackinder poznamenal, že železnice tradičně podporovaly pouze námořní obchod, to znamená, že železnice vedly nejkratší možnou cestou k pobřeží a odtud se přeprava zajišťovala lodní dopravou. S transkontinentálními železnicemi napříč eurasijským kontinentem však mohly být vytvořeny nové dopravní koridory, které by nahradily námořní dopravu a tím zcela ukončily dominanci námořních mocností. Mackinder napsal: „Suezský průplav zřejmě zvýšil mobilitu námořní moci ve srovnání s pozemní mocí. Železnice sloužily hlavně jako napájecí systém pro námořní obchod, ale transkontinentální železnice nyní mění podmínky pozemní moci a nikde nemají takový účinek jako v uzavřeném srdci Eurasie, v rozsáhlých oblastech, kde není k dispozici dřevo ani kámen pro stavbu silnic.“ Mackinder také poznamenal, že přítomnost ruské armády v Mandžusku byla dostatečným důkazem toho, že mobilní pozemní mocnosti se nyní stávají stejně konkurenceschopnými jako námořní mocnosti s přítomností britské armády v Jižní Africe. Nyní tedy existovalo klíčové soupeření mezi vedoucí námořní mocností a vedoucí pozemní mocností. To vytvořilo zcela novou realitu, protože již neexistovala konkurence mezi námořními mocnostmi o kontrolu nad světem, ale místo toho existovaly euroasijské pozemní mocnosti, které mohly zcela zvrátit význam kontroly nad mořem. Největší výzvou či hrozbou pro Brity proto bylo, kdo dokáže propojit euroasijský světadíl, a klíčovou hrozbou v 19. století v tomto smyslu bylo samozřejmě německo-ruské spojenectví. Je důležité si uvědomit, jak důležité byly tyto myšlenky pro geopolitiku, a to nejen pro formování britské strategie, ale také americké strategie, jakmile se Amerika stala dominantním státem.

Ve zprávách Národní bezpečnostní rady USA od roku 1948 a dále vidíme, že se odkazuje na politiku zadržování Eurasie v jazyce Mackindera a jeho teorie Heartlandu. Například na první stránce Národně-bezpečnostní strategie USA z roku 1988 se píše: „Vládne přesvědčení, že nejzákladnější národní bezpečnostní zájmy Spojených států by byly ohroženy, pokud by nepřátelský stát nebo skupina států ovládla euroasijský kontinent – oblast světa, jejíž kontrola je pro naši bezpečnost zásadní.“ Dále se zde vysvětluje, že právě proto se USA postavily proti Sovětskému svazu. USA jako vedoucí námořní mocnost nemohly dovolit, aby se euroasijské mocnosti spojily po zemi. Americká strategie zadržování spočívala v ovládnutí Eurasie z jejího pobřeží, tedy z námořní periferie. Evropa by tak byla západním okrajem Eurasie a na východním okraji by byly ostrovní státy u pobřeží Číny, které USA bezprostředně po druhé světové válce koncepčně definovaly ve své strategii zadržování prostřednictví dvojitého ostrovního řetězce.

Vrátíme-li se k Rusům, ti na počátku 20. století také vycházeli z myšlenek Mackindera a poté, co bylo carské Rusko smeteno bolševickou revolucí a nahrazeno Sovětským svazem, odešli ruští eurasianisté do exilu. Lidé jako Petr Savický [Pjotr Savickij, 1895 Černihov – 1968 Praha – pozn. překl.] , kteří ve 20. letech nastínili myšlenky, co by mělo nahradit Sovětský svaz poté, co nakonec selže, varovali, že první světovou válku z velké části způsobily námořní mocnosti, které donutily Německo expandovat na východ, aby získalo strategický prostor. Zároveň lze říci, že rusko-německé spojenectví by proto byla ideální pro vyvážení hegemonických snah námořních impérií. Námořní mocnosti byly považovány za přirozeně imperialistické a destruktivní, protože jejich dominance z periférie závisela na strategii „rozděl a panuj“, to znamená, že musely zabránit spojení velmocí v Eurasii, tedy Čína, Rusko, Německo a Turecko musely zůstat rozdělené, aby námořní mocnosti mohly dominovat z moře. Eurasijská reakce na západní námořní mocnosti, imperiální mocnosti, byla proto lidmi jako Savický vnímána jako snaha o spolupráci v celé Eurasii. Rusko bylo eurasijskou mocností, od dob Petra Velikého se však pokoušelo rozvíjet se a profilovat jako západoevropská námořní mocnost. A nejlepším způsobem, jak Britové, Američané a kdokoli jiný mohli Rusy držet na uzdě, bylo jednoduše odříznout jim přístup k námořním koridorům. Tato strategie stále funguje – je snaha o omezení přístupu Ruska k Černému moři, Baltskému moři a Arktidě. Pak by samozřejmě bylo Rusko vytlačeno do Asie, taková byla logika. Vidíme však, že po skončení studené války a následném rozpadu Sovětského svazu se Rusko nevrátilo k eurasijské vizi lidí jako Savický.

Místo toho se Rusko vrátilo k velmi západocentrické politice a do značné míry ignorovalo země na východě, protože sledovalo cíl větší Evropy, tedy inkluzivní evropskou bezpečnostní architekturu. Ruská strategie však nebrala do úvahy to, že Rusko je oslabené a USA vidí historickou příležitost vytvořit trvalý hegemonický systém v Evropě a ovládnout Eurasii také z námořní periferie. Viděli jsme, že méně než dva měsíce po rozpadu Sovětského svazu byla v uniklém návrhu obranného plánování z roku 1992 nastíněna Wolfowitzova doktrína [Paul Wolfowitz – v té době náměstek amerického ministra obrany pro politické otázky – pozn. překl.], v níž se uvádělo: „Je nepravděpodobné, že by se v příštích mnoha letech znovu objevila globální konvenční výzva pro bezpečnost USA a Západu z eurasijského vnitrozemí [v orig. „heartland“ – pozn. překl.]“ Hlavním cílem však bylo zabránit tomu, aby se taková výzva objevila. Toho mělo být dosaženo zajištěním zájmů vyspělých průmyslových zemí, opět cituji: „A konečně musíme udržovat mechanismy, které odradí potenciální konkurenty od toho, aby vůbec usilovali o větší regionální nebo globální roli.“ USA tedy musely kontrolovat klíčové regiony, klíčové energetické koridory a klíčové dopravní korfidory, aby zajistili, že se neobjeví žádní soupeři. Jako možní soupeři se přitom uvádělo dokonce i Německo, Japonsko a další spojenci.

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Významný americký think tank RAND, financovaný z větší části americkou vládou, vydal nedávno rozsáhlou zprávu s názvem „Stabilizovat americko-čínské soupeření“ (Stabilizing the U.S. – China Rivalry), v němž nečekaně vyzývá k mírnějšímu a pragmatičtějšímu přístupu USA vůči Číně. RAND varuje, že snaha o „absolutní vítězství“ je nebezpečná a že obě mocnosti by měly uznat legitimitu druhé strany a usilovat o stabilní vztahy. Výstižné je, že RAND doporučuje zejména americkému vedení, aby přestalo provokovat Čínu vojenskými návštěvami Tchaj-wanu, které mají za cíl udržovat Čínu v ohrožení a napětí. Autoři přitom navrhují návrat k principům, které v minulosti umožnily uvolnění napětí mezi Západem a Sovětským svazem – tedy vzájemné respektování hranic, dohody o kontrole zbraní a osobní diplomatické vztahy.

Historická část dokumentu připomíná, že i Leninův Sovětský svaz měl vizi stabilních vztahů se Západem, a jako pozitivní příklad uvádí éru détente za vlády Brežněva v letech 1968-1979, kdy obě strany chápaly, že nekonečná eskalace ohrožuje jejich přežití. RAND zde dokonce nepřímo obhajuje Brežněva za jeho snahy o mír.

Závěrem think tank tvrdí, že čínská politika nemusí být nutně ofenzivní (jedna z klíčových tezí RANDu zní, že snaha Číny stát se aktivnější na mezinárodní scéně a vybudovat „světovou“ armádu nemusí být nutně vždy ofenzivní povahy) a že její ambice lze chápat jako snahu o legitimní vliv, nikoli imperialismus. Dokument je tak výzvou k zásadnímu přehodnocení americké zahraniční politiky, která podle autorů stále vychází z imperiální nedůvěry a neschopnosti přijmout svět, v němž USA již nejsou jedinou neotřesitelnou velmocí.

.

1. Úvod a hlavní poselství

Zpráva RAND Corporation RRA4107-1 s názvem Stabilizing the U.S.–China Rivalry představuje syntézu několikaletého výzkumu o tom, jak Spojené státy mohou zabránit přerodu soupeření s Čínou v přímou konfrontaci. Autoři — Michael J. Mazarr, Amanda Kerrigan a Benjamin Lenain — vycházejí z premisy, že současné americko-čínské vztahy se staly strukturálně konfliktními a připomínají „studenou válku 2.0“. Zároveň však odmítají fatalistickou představu nevyhnutelné války. Tvrdí, že je možné vytvořit stabilní rámec řízené rivality, která oběma stranám umožní chránit své klíčové zájmy, ale přitom minimalizovat riziko katastrofy.

Autoři upozorňují, že USA často podléhají sebeplnícímu proroctví: vnímají Čínu jako agresivní a expanzivní mocnost, čímž samy přijímají konfrontační strategii, která tuto agresi následně vyvolává. Místo snahy o „vítězství“ nad Čínou doporučují orientaci na dlouhodobou stabilitu — obdobu „řízené soupeřivosti“, která byla v minulosti klíčová pro udržení míru mezi jadernými velmocemi.

Zpráva vznikla v rámci širšího výzkumného projektu RAND o vztazích USA–Čína a byla financována z interního programu pro globální strategii. Navazuje na dřívější publikace RAND o konkurenci velmocí, technologickém soupeření a krizové stabilitě.

2. Metodologie a přístup

Výzkum vychází z kombinace:

• analýzy historických precedentů (zejména studené války, britsko-německé rivality před rokem 1914 a anglo-amerického soupeření v 19. století),
• rozboru čínsky psaných strategických dokumentů, projevů a oficiálních textů Komunistické strany Číny,
• a modelování scénářů krize (Tchaj-wan, Jihočínské moře, technologické soupeření).

Zpráva přitom nehodnotí, kdo má „pravdu“, ale snaží se zmapovat prostor pro stabilitu — tedy body, kde se mohou obě strany potkat bez ztráty tváře či suverenity.

3. Co znamená „stabilní rivalita“

Jedním z klíčových přínosů studie je rozpracování konceptu stabilní rivality. Autoři upozorňují, že soupeření samo o sobě není problém — problémem je nestabilní soupeření, v němž chybí mechanismy k řízení krize. Cílem tedy není odstranit rivalitu, ale zabránit eskalaci.

Historická zkušenost podle autorů ukazuje, že stabilní rivalita vyžaduje šest základních principů:

1. Vzájemné uznání legitimity – Obě strany musí přijmout, že druhá má legitimní vládu, systém a zájmy. Bez toho se jakákoli dohoda zhroutí.
2. Omezené cíle – Rivalita nesmí být definována jako boj dobra se zlem. Pokud jedna strana usiluje o úplné vítězství, stabilita je nemožná.
3. Jasné červené linie – Je nutné přesně stanovit, jaké kroky jsou nepřijatelné (např. invaze na Tchaj-wan, umístění raket v určitých oblastech apod.).
4. Trvalé komunikační kanály – Otevřená vojenská i diplomatická komunikace snižuje riziko nedorozumění a náhodné eskalace.
5. Základní shoda o světovém pořádku – Například respekt ke svrchovanosti, svobodě plavby a smluvní závaznosti.
6. Krizové mechanismy – Dohody o tom, jak se chovat při incidentech (např. letecká srážka, kyberútok), umožňují rychlý návrat ke klidu.

Autoři poznamenávají, že Spojené státy mají často ideologickou bariéru vůči myšlence spolupráce s autoritářským režimem. Bez určité míry pragmatismu však podle nich nelze dosáhnout stabilní rovnováhy.

4. Jak se Čína dívá na svět

Velká část zprávy je věnována analýze čínského pohledu. Zde autoři využívají čínské prameny — projevy Si Ťin-pchinga, dokumenty KS Číny, oficiální bílé knihy a teoretické texty čínských strategů. Jejich hlavní zjištění jsou tři:

1. Čína usiluje o respekt, nikoli o světovládu.
   Přestože si přeje větší vliv a „národní obrodu“, nejde o export komunismu ani o přímou kontrolu nad jinými státy. Jejím cílem je, aby Západ přestal zasahovat do jejích „vnitřních záležitostí“ (Tchaj-wan, Xinjiang, Hongkong).
2. Ideologické rozdíly jsou reálné, ale ne absolutní.
   KS Číny chápe USA jako konkurenta, nikoli nutně jako nepřítele. Mluví o „mírové koexistenci“ za předpokladu, že Západ uzná čínské „jádrové zájmy“. Autoři však upozorňují, že tyto zájmy se postupně rozšiřují – z čistě územních na kulturní a technologické oblasti.
3. Čína vnímá svět jako arénu hierarchie, ne rovnosti.
   V čínském pojetí mezinárodních vztahů existuje přirozené pořadí, v němž má „civilizační centrum“ (Čína) určité právo vést. To komplikuje západní představu o rovnosti států. Přesto i tento rámec umožňuje určitý druh stabilní rovnováhy — pokud USA přijmou roli rovnocenného „civilizačního pólu“.

Zajímavým momentem je rozbor čínského termínu „fabao“ (法宝), který západní analytici často překládají jako „magická zbraň“. RAND upozorňuje, že ve skutečnosti jde o nábožensko-kulturní metaforu, nikoli o vojenský plán — důkaz, že západní interpretace někdy zveličují agresivní tón čínské rétoriky.

5. Rizikové oblasti a návrhy na stabilizaci

Zpráva identifikuje tři kritické body, kde může rivalita snadno přerůst v krizi: Tchaj-wan, Jihočínské moře a technologická soutěž.

A. Tchaj-wan – epicentrum rivality

Tchaj-wan je podle RAND „nejpravděpodobnější jiskrou“ války.
Autoři navrhují pětistupňovou strategii stabilizace:

1. Zvýšit cenu války pro Čínu.
   USA musí zachovat vojenskou přítomnost v regionu, podporovat obranyschopnost Tchaj-wanu, ale bez otevřeného provokování Pekingu.
2. Vyhnout se symbolickým provokacím.
   Například omezit návštěvy nejvyšších amerických představitelů na ostrově nebo vyjádření, která by mohla být interpretována jako uznání nezávislosti.
3. Poskytovat ujištění o respektu ke status quo.
   Washington by měl zřetelně deklarovat, že neusiluje o „oddělení Tchaj-wanu“, nýbrž o zachování míru.
4. Rozvíjet krizovou komunikaci.
   Obnovit přímé linky mezi americkým a čínským velením, včetně rychlých konzultačních protokolů při námořních incidentech.
5. Kultivovat neformální kontakty.
   Zapojit akademické, podnikatelské a kulturní kanály, které mohou zůstat aktivní i při napětí.

Autoři upozorňují, že současná politika USA (zejména po roce 2022) často přeceňuje demonstraci síly, ale podceňuje strategické ujišťování. Klíčem není pouze odstrašování, ale kombinace odstrašování a stabilizace — tedy signál, že válka by byla neúnosná, ale mír možný.

B. Jihočínské moře – laboratoř multilaterální stability

V Jihočínském moři jde především o námořní incidenty a soutěž o zdroje.
RAND doporučuje:

• Zavést regionální krizový protokol, podobný dohodám NATO–Sovětský svaz z 70. let (INCSEA).
• Vytvořit „dekonfliktní zóny“, kde se válečné lodě obou zemí nesmějí přiblížit pod určitý limit.
• Podporovat multilaterální správu rybolovu a těžby, například formou společných projektů ASEAN–Čína.
• Zajistit stálou komunikaci mezi americkou a čínskou flotilou, včetně sdílení informací o plánovaných cvičeních.

Autoři tvrdí, že Jihočínské moře může sloužit jako „pilotní oblast“ pro testování nových modelů stabilní spolupráce — podobně jako se během studené války postupně vyvíjely mechanismy pro kontrolu zbrojení.

C. Technologická soutěž – neviditelná fronta

Třetí oblastí je vědecko-technologická rivalita. RAND zde varuje před „technologickým decouplingem“, který by mohl poškodit obě ekonomiky. Doporučení:

1. Zavést rámec pro řízení rizik umělé inteligence – například společné zásady pro bezpečnost algoritmů a zákaz AI ve zbraňových systémech bez lidského dohledu.
2. Podporovat výměnu dat v nevojenských oblastech, jako je klimatologie nebo zdravotnictví.
3. Zřídit stálý bilaterální výbor pro technologickou stabilitu, který by fungoval podobně jako dřívější americko-sovětské komise.
4. Společné projekty „AI-for-Good“ – výzkum etiky a bezpečnosti umělé inteligence s mezinárodním zveřejňováním výsledků.

Cílem je omezit riziko technologického nepochopení, které by mohlo vést k nechtěné eskalaci, například v oblasti kybernetiky nebo automatizovaných systémů velení.

6. Návrhy pro americkou politiku

V závěru zpráva shrnuje soubor doporučení, jak má Washington přetavit strategii „stabilizace rivality“ do praxe. Hlavní body:

1. Přehodnotit strategické cíle.
   Rivalita s Čínou nemůže být „válkou o demokracii“. Spojené státy by měly přijmout realitu dlouhodobé koexistence dvou odlišných systémů.
2. Zavést konzistentní rétoriku.
   Prohlášení o „oddělení“ nebo „obrácení Číny“ poškozují důvěru. Vnější komunikace musí být koordinovaná napříč úřady.
3. Posílit institucionální kapacity pro dialog.
   Například obnovit pravidelné setkání bezpečnostních poradců, zavést vojensko-diplomatické „horké linky“ a zřídit stálý sekretariát pro krizovou komunikaci.
4. Rozvíjet strategické ujišťování.
   Deklarovat, že cílem USA není změna režimu, ale obrana konkrétních principů — svobody moří, svrchovanosti, mezinárodního práva.
5. Podporovat spojence, ale bez zbytečné eskalace.
   Posílení obrany Tchaj-wanu či Japonska je klíčové, ale doprovázené diplomatickými kanály vůči Číně, aby šlo o „pevnost s otevřenými dveřmi“.
6. Budovat pozitivní agendu spolupráce.
   Např. spolupráce v oblasti změny klimatu, pandemické připravenosti, vědecké etiky nebo potravinové bezpečnosti.

Autoři zdůrazňují, že stabilizace není ústupkem. Naopak, je to forma strategické zralosti, která umožňuje USA dlouhodobě soutěžit bez vyčerpání a bez ohrožení globálního míru.

7. Praktické kroky pro stabilitu

Zpráva uvádí i konkrétní návrhy implementace, rozdělené do krátkodobých a dlouhodobých opatření.

Krátkodobě (1–2 roky):

• znovuotevřít přímé kanály mezi Pentagonem a Čínskou lidovou osvobozeneckou armádou;
• navrhnout společná cvičení pro zvládání námořních nehod;
• vytvořit pracovní skupinu USA–Čína pro řízení rizik AI;
• ustavit multilaterální kontaktní skupinu pro Tchajwanský průliv.

Dlouhodobě (3–10 let):

• uzavřít rámcovou dohodu o předcházení krizím;
• vytvořit mechanismus řešení případných konfliktů v Jihočínském moři;
• společné fórum pro výzkum technologií s dvojím užitím;
• zavést systém diplomatických konzultací po vzoru OBSE.

8. Závěry a celkové hodnocení

Zpráva Stabilizing the U.S.–China Rivalry vyznívá střízlivě a pragmaticky. Nevylučuje možnost konfliktu, ale ukazuje cestu, jak udržet soupeření v mezích, které jsou pro svět únosné. Klíčová zjištění:

• Rivalita USA–Čína je strukturální a dlouhodobá, ne dočasná.
• Stabilizace je vlastní formou síly, nikoli slabosti.
• Obě strany mají společný zájem na vyhnutí se válce — zejména v době jaderné zranitelnosti a technologické provázanosti.
• Válka by byla globální katastrofou nejen pro obě země, ale i pro světovou ekonomiku a klimatickou spolupráci.
• Úspěch vyžaduje kombinaci odstrašování a ujišťování: být dost silný, aby druhý neútočil, ale dost předvídatelný, aby se nebál.

Autoři končí doporučením, že USA by měly převzít roli architekta stabilní rivality, nikoli spasitele světového řádu. Taková strategie neznamená vzdát se hodnot, ale učinit je udržitelnými v multipolárním světě.

9. Shrnutí hlavních myšlenek

Oblast	Klíčový problém	Doporučené řešení
Tchaj-wan	Riziko ozbrojené konfrontace	Kombinace odstrašování a politického ujištění; vyvarovat se provokací
Jihočínské moře	Incidenty a soupeření o zdroje	Regionální krizové protokoly a multilaterální správa zdrojů
Technologie a AI	Nekontrolované soupeření	Společný rámec bezpečnosti AI a technologická spolupráce
Vztahy USA–Čína	Ideologická nedůvěra	Realistický modus vivendi, nikoli „nová studená válka“

10. Celkové poselství

Zpráva RAND je výzvou k strategickému pragmatismu. Nejde o to „přátelit se s Čínou“, ale pochopit, že v 21. století už není možné řídit svět ze strany jediného hegemona. Stabilizace soupeření znamená vytvořit nový rámec světového pořádku, v němž soupeření neznamená zkázu, ale součást trvalé rovnováhy.

Podle autorů tak USA stojí před dilematem: mohou dál usilovat o dominanci a riskovat katastrofu, nebo přijmout vedoucí roli v navrhování pravidel pro mírové soupeření. To druhé, tvrdí RAND, je cesta moudřejší — a také jediná, která může zaručit, že soupeření USA a Číny nepovede k válce, ale bude se jednat o soupeření stabilní a předvídatelné.

.

Zdroj: https://www.rand.org/content/dam/rand/pubs/research_reports/RRA4100/RRA4107-1/RAND_RRA4107-1.pdf

Rozhovor s prof. Glennem Diesenem se soustředí na kritiku amerického militarismu a neokonzervativní strategie po konci studené války. Plukovník Lawrence Wilkerson, bývalý náčelník štábu amerického ministra zahraničí Colina Powella, vysvětluje, že po pádu Sovětského svazu vznikla v USA myšlenka „unipolárního momentu“, kdy mohly bez odporu prosazovat své zájmy po světě. Tento přístup vyústil v sérii válek – od Iráku po Libyi a Sýrii – které podle něj oslabily nejen USA, ale i NATO a morální autoritu Západu.

Wilkerson tvrdí, že klíčovou roli hrála skupina neokonzervativců (Cheney, Rumsfeld, Wolfowitz, Feith), inspirovaná strategií „Čistý zlom“ (Clean Break), vypracovanou původně pro izraelského premiéra Netanjahua. Tato doktrína prosazovala svržení nepřátelských režimů a přetvoření Blízkého východu silou. 11. září podle něj poskytlo záminku pro realizaci těchto plánů, přičemž Spojené státy se nechaly vtáhnout do nekonečných konfliktů.

Wilkerson upozorňuje, že americká vojenská síla se nyní opírá o dovoz klíčových komponent z Číny a že impérium se rozpadá. Očekává ústup USA z Evropy a konec strategie „Čistého zlomu“. Evropu považuje za zoufalou a závislou na Washingtonu a s nedostatkem skutečného vedení.

Varuje, že Izrael může rozpoutat válku s Íránem, která by mohla přerůst v jaderný konflikt. Pokud by premiér Netanjahu cítil existenční ohrožení, mohl by podle Wilkersona použít jaderné zbraně. Rozhovor uzavírá skepsí: svět stojí na pokraji kolapsu kvůli neschopnému a krátkozrakému vedení na obou stranách Atlantiku.

.

GD: Myslím, že Macrona nejspíš budou muset z úřadu vynést. Každý jiný prezident by už dávno rezignoval. Ale ne, on se drží. Případ Německa je opravdu fascinující, protože to byla hospodářská velmoc Evropy. Poučila se z historie – téměř symbolizovala rozchod Evropy s vlastní minulostí. Ale teď se samozřejmě vrací k tomu samému. Existuje touha vybudovat armádu, která by bojovala proti Rusku. Když Ukrajina napadla Kursk, ruský region, kde byli nacisté během druhé světové války, němečtí generálové se usmívali a říkali: „Aha, tady jsme už kdysi byli.“ Opravdu podivné. Takže teď opět dychtí bojovat proti Rusku – a to i v rámci Evropské unie, protože Němci chtějí hrát větší roli, což staví Merze do konfliktu s von der Leyenovou. Teď Němci chtěli jednoho z Ukrajinců podezřelého z vyhození Nord Streamu do vzduchu – vypadá to jako obětní beránek, ale přesto – vydat do Německa. A polský premiér Němcům říká, že jediné, co by měli udělat, je omluvit se za to, že Nord Stream vůbec postavili. Takže Poláci teď chrání lidi, kteří ho vyhodili do vzduchu. Mluvím o tom, že i mezi nejbližšími spojenci začíná panovat stále větší napětí. Maďaři také nejsou s Němci příliš spokojeni. Jaké jsou cíle Německa? Ekonomika jde do kytek. Sní o vybudování nejmocnější armády v Evropě. Otevřeně mluví o zákazu hlavní opoziční strany, která má v průzkumech ze všech politických stran nejvyšší podporu. Otevřeně podporují genocidu v Gaze. Chci říci, že Německo je dnes úplně jiné než jen před několika lety. Je až neuvěřitelné, kam jsme se to dostali. Ale nejde jen o Německo, celá Evropa se stává poněkud nepříjemným místem – alespoň podle toho, jak mluví politici, jaké mají priority. Myslím tím celou tu myšlenku, že už nemůžeme mít sociální stát, že je čas jít do války. To, že tři a půl roku bojkotují diplomacii, zatímco v Evropě zuří velká válka, v níž umírají statisíce mužů a která by mohla eskalovat do jaderné války. Evropská unie přece měla být mírovým projektem. Je ale skutečně naprosto odlišná od té Evropy, jakou jsme viděli v 90. letech a dokonce i před jen pár lety…

LW: Velmi odlišná. Vracím se k rozhovorům, které jsem vedl s Colinem Powellem, když jsem se k němu v roce 1989 připojil. Řekl: „Mitterrandové, Kohlové, Majorové, Thatcherové – všichni brzy odejdou a bude to jiná Evropa.“ Protože první léta po skončení studené války byla z hlediska vztahů mezi USA a Ruskem poměrně pozitivní a Evropa se mohla postavit na vlastní nohy. Mohla si k tomu najít dobré vedení. Ale nestalo se tak. Našla si totéž, co Amerika – řadu pitomců, lidí, kteří neměli ponětí, co činí. V impériu jsme zároveň měli opravdu nezkušené a v některých velmi reálných ohledech nerozumné vedení. Od H. W. Bushe jsme neměli žádného slušného prezidenta. Všichni byli mizerní prezidenti – omlouvám se, všichni byli mizerní prezidenti, včetně Obamy. To jsme dostali. Dostali jsme svět, který už více než čtvrt století nemá žádné vedení a spoustu válek, přičemž mnozí naši prezidenti byli za tyto války odpovědní. Vzpomeňte si například W. Bushe, který způsobil asi největší rozkol mezi Spojenými státy a Německem, když v Oválné pracovně v podstatě řekl „FUCK Schröder“ a Joschka Fischer a Colin Powell museli držet ruce pod stolem, abych tak řekl, aby udrželi nenarušené vztahy. Ale – nikdy jsem o tom předtím nemluvil – i během toho období oba tito muži – když si vyměňovali kuchyňské náčiní na jedné straně a pivo na druhé – mluvili o tom, jak je budoucnost Evropy nejistá. Nevěděli, kam směřuje, protože viděli začátek rozkolu v transatlantických vztazích a nedostatek skutečně dobrého vedení a politické procesy, které více či méně vedly k tomuto nedostatku dobrého vedení. A to ve všech oblastech, a dokonce i v Americe. Ačkoli si nemyslím, že Colin Powell předpokládal, že se dostaneme do bodu, kdy se George W. Bush stane takovým prezidentem, jakým byl. Přesvědčil Powella, že bude úplně jiným prezidentem, než jakým se nakonec stal. Možná to z něj udělalo 11. září, nevím. Spíš myslím, že to z něj udělal Dick Cheney. Ale měli jsme špatné vedení. A špatné vedení v demokraciích znamená, že jdeš dolů. A tam směřujeme – oba, Evropa i impérium.

GD: Co to tedy znamená pro transatlantické vztahy? Protože, jak víte, když skončila studená válka a o dva roky později se rozpadl Sovětský svaz, hlavní otázkou bylo, co bude teď s NATO? Proto se naše diskuse v 90. letech točily kolem toho, že se NATO musí rozšířit, aby mělo nový smysl. Muselo více prosazovat intervencionismus – opustit čistě obrannou strategii, protože pokud se jedná o obrannou alianci, tak ji vlastně nepotřebujete, když nemáte hlavního protivníka. Heslem tedy bylo „Mimo oblast, nebo mimo hru“ (Out of area or out of business), což naznačovalo, že musíme začít provádět vojenské intervence. Ale kam to podle vás směřuje, zejména s ohledem na války na Blízkém východě, hrozící porážku na Ukrajině a změnu priorit Spojených států v multipolárním světě? Myslíte si, že úloha NATO může být zachována?

LW: Trefil jste to přesně — „Buď mimo oblast, nebo mimo hru“. To je přesně ta motivace, která dnes stojí za tím, co se děje, a co trhá NATO na kusy. „Out of area or out of business.“Tahle malá fráze to vystihuje dokonale, protože ve skutečnosti by znamenala doslova „out of business“ – mimo byznys. Znamenala by konec peněz pro Lockheed Martin, Raytheon, Grumman a všechny ty další firmy a jejich evropské protějšky. Znamenala konec imperiálního přepínání sil, na které si všichni zvykli a které chtěli zachovat. Proč prostě neřekli „out of business“, nezavřeli to a nedovolili Evropě, aby si vytvořila vlastní bezpečnostní identitu, jak jsme to chtěli udělat v letech 1991 a 1992, a aby byla nezávislá ve všem kromě jaderného deštníku? Takový byl plán. A byl to docela dobrý plán, když se nad tím zamyslíte: Evropa by měla vlastní bezpečnostní identitu, kromě jaderných zbraní. Dokonce se mluvilo o konsolidaci jaderných sil – tedy že by Francie a Británie své zbraně sloučily pod americký jaderný deštník. Nakonec jsme se rozhodli, že to není proveditelné. Ale i tak jde o malé síly. Vztahy ekonomické a finanční mohly pokračovat dál, nebylo třeba je přerušovat. Jenže nebylo nutné držet se té nesmyslné logiky „out of area or out of business“. NATO přece byla obranná aliance vytvořená výslovně proto, aby držela Rusy mimo, Němce při zemi a Američany uvnitř. [„Keep the Russians out, the Americans in, and the Germans down“ – slavný výrok připisovaný lordu Ismayovi, prvnímu generálnímu tajemníkovi NATO (1952–1957) – pozn. překl.] Jenže to už teď neplatilo. Takže ten plán, to by byl rozumný – dokonce brilantní, i když podle mě spíš prostě zdravý – způsob, jak na obou stranách Atlantiku postupovat. Ale my jsme to neudělali. Rozhodli jsme se zachovat status quo, dokonce ho posílit, a pokračovat v „byznyse“. A jaký je ten byznys dnes? Válka na Ukrajině. Rozdělená Evropa. Evropská unie, která vypadá den ode dne bezmocněji. Staří dodavatelé zůstávají ve hře a po světě hledají další „kořisti“, na které by mohli zaútočit – přestože dobře vědí, že pokud to udělají, skončí to katastrofou. To je naprostý nesmysl. A přesto se to děje. Ale vraťte o stovku let nazpět – do roku 1914, 1915. Stalo se to už dřív. Může se to stát znovu. Lidé říkají, že se to už nemůže opakovat v tak strašné podobě. Já říkám, že se to může opakovat v ještě horší podobě. Může dojít na použití jaderných zbraní.

GD: George Kennan [americký diplomat a historik, velvyslanec v SSSR v r. 1952 – pozn. překl.] napsal ke konci studené války – myslím, že to bylo v roce 1987 nebo tak nějak – že pokud by se Sovětský svaz zítra potopil do moře, USA by si musely rychle vymyslet jiného nepřítele, protože velká část ekonomiky a celé struktury společnosti stojí nejen na vojensko-průmyslovém komplexu, ale také na potřebě mít protivníka, vůči kterému se mohou sjednotit. A to lze samozřejmě rozšířit i na celý politický Západ: Co nás drží pohromadě?

LW: A podívejte se, jak rychle měníme názor. Sloužil jsem v jedné administrativě, která byla plně pro vstup Číny do Světové obchodní organizace, pro rovnoprávnost Číny a pro to, čemu jsme říkali strategická konkurence. A v této definici strategické konkurence šlo o ekonomiku, finance – žádná válka v tom nebyla. Všichni si samozřejmě nechávali zadní vrátka, ale válka v tom nebyla. Najednou – bum – jsme změnili názor. Objevili jsme Čínu a snažíme se ze všech sil přimět Evropany, aby se k nám přidali, aby se NATO přidalo k nám proti Číně. To ale nebude fungovat. Čína je příliš důležitá pro svět, příliš důležitá pro Evropu. Uvědomujete si ty tři železnice – vlastně už čtyři – které vedou z Číny do Evropy? Vidíte tu, která vede přes jižní část Íránu a nahoru přes Perský záliv, nebo podél něj, do měkkého břicha Kavkazu – všechny teď fungují, všechny přepravují náklady?

GD: Společným jmenovatelem konfliktů po celém světě je nyní to, že jediným uvažovaným řešením se zdá být řešení vojenské. Můžeme projít všechny světadíly – od Venezuely po Čínu, Rusko a Blízký východ – a vždy se jedná o vojenskou variantu. Když se podíváte na dnešní Rusko, jaké jsou hlavní důvody, proč s ním nemůžeme sdílet jeden světadíl? Vymýšlíme si příběhy o tom, že jsou jako Hitler, že chtějí obnovit Sovětský svaz, ale to je spousta nesmyslů. Kdyby nebyla svržena vláda na Ukrajině, nebyli bychom tady. Pokud jde o jejich ideologii, hodnoty nebo aspirace, není to tak, že bychom se nemohli dohodnout – ne všechno bude dokonalé, ale přesto. Současná prohlášení v tom smyslu, že se nemůžeme podřídit Hitlerovi 2.0, ani kdyby to vyžadovalo jadernou válku, je prostě šílené. Existuje tolik diplomatických možností a cest, které byly v posledních 30 letech ignorovány. Všechno prý vyžaduje vojenské řešení. Ale co se týká vojenského řešení, jaký máte názor na to, co se nyní děje kolem Íránu? Myslíte si, že zde směřujeme k další válce?

LW: Vrátím se k Powellově rozhovoru se mnou v roce 1989 o budoucnosti Evropy a o tom, jaké vůdce tam budou mít – tito lidé, kteří mluví o jaderné válce, mě opravdu děsí. Děsí mě, protože nevědí, o čem mluví. Nevyrůstali v té době. Nerozumí všem diskusím a debatám, které jsme vedli, všem doktrínám eskalace, které jsme vyvinuli, všem věcem, které jsme udělali, všem principům, které jsme stanovili, bunkrům, které jsme vykopali na našich zahradách. Oni to nechápou. A udeří je to přímo do tváře a svět to udeří přímo do tváře. Takže to mě opravdu děsí víc než cokoli jiného – tito naivní lidé, kteří mluví o jaderné válce a házejí s ní, jako by to byla jen další podoba války. Není to tak, lidi – zničí to vás a všechno kolem vás! Myslím, že půjdeme do války s Íránem. Myslím, že proto, že se Bibi dostal do svízelné situace s tou dohodou s Hamásem. Podařilo se mu přesvědčit Smotricha [izraelský ministr financí – pozn. překl.], Ben-Gvira [izraelský ministr národní bezpečnosti – pozn. překl.] a další, aby zůstali v koalici, ale to je založeno na jejich domluvě – na tom, co jim řekl v hebrejštině za zavřenými dveřmi – že nepřestanou zabíjet Hamás. A že pokud Hamás úplně neodzbrojí, aby je mohl zabíjet ještě rychleji a lépe, tak tuto dohodu nedovede do konce. Co udělá s Donaldem Trumpem? Donald Trump, myslím, totiž věří, že má Bibiho v hrsti a že Bibi udělá přesně to, co on chce. Bibi to ale naruší tím, že zahájí válku s Íránem. A vyzve Trumpa, aby se do toho zapojil. Steve Bannon nedávno řekl, že si myslí, že Trump řekne ne a nechá Bibiho potit se ve své vlastní porážce. Nemyslím si, že to tak bude. Myslím, že Trump se zapojí – možná neochotně – ale zapojí se. Pokud se to stane, pak všechno, o čem právě mluvíme, může velmi rychle přerůst v jaderný konflikt, a to dřív, než si kdokoli uvědomí, co se děje. Izraelci zdokonalili odpalování jaderných zbraní z jedné ze svých ponorek. Takhle by to podle mě začalo. Takže nejenže zmaříme vše, o čem všichni tak pozitivně mluví v souvislosti s Gazou – a ani nevím, jestli v tom lze najít něco pozitivního, protože Bibi, i když se dohoda uzavře, bude dál pomalu zabíjet a připojovat Západní břeh a tak dále. Jinými slovy, nikdo ho nezastaví. Ale myslím, že si uvědomuje, že pokud tuto válku nezačne, ocitne se v existenční situaci, politicky i jinak. A to je jeho poslední slib: zahájí tuto válku. Bude poražen a bude muset zavolat na pomoc Spojené státy. A když přijdeme, bude to znamenat rozpad impéria za méně než deset let. A pravděpodobně se naplní moje nejhorší obavy – vypustíme z láhve jaderného džina.

GD: Takže se opravdu domníváte, že Izraelci by mohli použít jadernou zbraň proti Íránu – ať už se do toho Spojené státy zapojí, nebo ne?

LW: Podle mě to záleží jen na načasování. Pokud bude Trump váhat – pokud se bude zdát, že váhá – a Bibi si bude myslet, že jde o existenční otázku, nemám pochyb o tom, že použije jaderné zbraně. Bude to Bibiho poslední zlý dar planetě. Bude první, kdo použije taktické jaderné zbraně na bojišti. Připojí se k USA jako jeden ze dvou států na světě, které kdy použily jaderné zbraně proti živým lidem.

GD: Slyšel jste však od bývalých kolegů nebo ze zpravodajských zdrojů něco, co by naznačovalo, že by se Izrael mohl vydat touto cestou?

LW: Myslím, že mezi námi, kteří tuto situaci velmi pozorně sledujeme, panuje shoda – komentovali jsme ji v podcastech a jinde, většinou v alternativních médiích. Dokonce jsem o tom několikrát hovořil v mainstreamových médiích, když mě pozvali. A myslím, že shoda je asi 60 až 70 procent jistoty. Všichni doufáme, že se mýlíme. Všichni doufáme, že někde zasáhne nějaká moudrost. Všichni doufáme, že Donald Trump dospěje a udělá to, co by měl udělat – důrazně a přímo do očí řekne Bibimu: „Pokud začneš válku s Íránem, je s tebou konec. Skončili jsme s tebou a ty jsi skončil s námi.“ Ale nemyslím si, že tato možnost je ve hře. A Íránci jsou připraveni. Pamatujete si, Glenne, jak před několika lety v Íránu zabili tu dívku či ženu? Vzniklo neuvěřitelně silné hnutí, kdy ženy odmítaly většinu toho, co říkala teokratická vláda. Vypadalo to, jako by – dokonce jsem to řekl na kameru – režim mohl padnout a příčinou by v podstatě byly tyto ženy. Režim by musel buď přijít s mnohem uvolněnějšími, shovívavějšími pravidly týkajícími se žen – a tím opustit mnoho svých přesvědčení o své verzi islámu –, nebo by musel nemilosrdně zakročit. A to by pravděpodobně byl důvod k povstání, k neozbrojenému povstání. Ovšem nedávno jsem z velmi dobrých zdrojů slyšel, že mezi Íránci, Peršany nikdy nebyla taková jednota. A není to proto, že milují vládu. Je to proto, že milují Írán. Není to proto, že chtějí pomoci vládě dělat to či ono v souvislosti s vládnutím. Je to proto, že Spojené státy a Izrael považují za naprosté, úplné satany. Nyní se zbavili svých iluzí. Íránci, kteří s námi dříve chtěli mít co nejlepší vztahy, nás nyní všichni nenávidí. A jsou připraveni na cokoli, co přijde. Bude to pekelná válka. Myslím, že skončí docela rychle. A Bibi bude mít velké, velké potíže. A proto si myslím, že je velká šance, že sáhne po jaderných zbraních.

GD: Tak na této velmi depresivní notě to nyní ukončíme – pokud nemáte nějakou myšlenku na závěr.

LW: Vlastně jen doufám, že v Trumpovi je víc, než se zdá. Opravdu doufám. Víte, modlitby celého světa se teď upínají k Donaldovi Trumpovi – pokud jde o Levantu [označení pro území dnešních států Izrael, Jordánsko, Libanon a Sýrie – pozn. překl.], možná i celý region, možná i celý svět. On netuší, že není dost chytrý, dost zběhlý v historii, dost schopný, dost zkušený. Nic z toho neví. Jedná v okamžiku a ten okamžik je výsledkem hlavně jeho vlastních vjemů v danou chvíli. Golf je pro něj ideální hra.

GD: No, pokud nás to nedostane do války s Íránem, pak má vždycky k dispozici Tomahawky, aby mohl začít válku s Ruskem.

LW: K tomu jen jedno: Vrátím se do roku 1984, kdy jsme poprvé dostali Tomahawky. Ano, je to stará raketa – pomalá, s mnoha vylepšeními a tak dále. Ale jediná verze Tomahawku, která je opravdu schopná, je jaderná verze.

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Rozhovor s prof. Glennem Diesenem se soustředí na kritiku amerického militarismu a neokonzervativní strategie po konci studené války. Plukovník Lawrence Wilkerson, bývalý náčelník štábu amerického ministra zahraničí Colina Powella, vysvětluje, že po pádu Sovětského svazu vznikla v USA myšlenka „unipolárního momentu“, kdy mohly bez odporu prosazovat své zájmy po světě. Tento přístup vyústil v sérii válek – od Iráku po Libyi a Sýrii – které podle něj oslabily nejen USA, ale i NATO a morální autoritu Západu.

Wilkerson tvrdí, že klíčovou roli hrála skupina neokonzervativců (Cheney, Rumsfeld, Wolfowitz, Feith), inspirovaná strategií „Čistý zlom“ (Clean Break), vypracovanou původně pro izraelského premiéra Netanjahua. Tato doktrína prosazovala svržení nepřátelských režimů a přetvoření Blízkého východu silou. 11. září podle něj poskytlo záminku pro realizaci těchto plánů, přičemž Spojené státy se nechaly vtáhnout do nekonečných konfliktů.

Wilkerson upozorňuje, že americká vojenská síla se nyní opírá o dovoz klíčových komponent z Číny a že impérium se rozpadá. Očekává ústup USA z Evropy a konec strategie „Čistého zlomu“. Evropu považuje za zoufalou a závislou na Washingtonu a s nedostatkem skutečného vedení.

Varuje, že Izrael může rozpoutat válku s Íránem, která by mohla přerůst v jaderný konflikt. Pokud by premiér Netanjahu cítil existenční ohrožení, mohl by podle Wilkersona použít jaderné zbraně. Rozhovor uzavírá skepsí: svět stojí na pokraji kolapsu kvůli neschopnému a krátkozrakému vedení na obou stranách Atlantiku.

.

GD: Dnes budeme diskutovat o militarismu, který se vymkl kontrole a vyčerpává USA i další spojence NATO, pokud jde o vojenskou sílu, hospodářskou sílu, morální postavení a celkovou pozici ve světě. A samozřejmě je tu také riziko toho, že by mohlo dojít k světové válce. Takže situace je taková, že jsme v podstatě zapálili celý Blízký východ, dosadili jsme vůdce Al-Káidy v Sýrii a podporujeme genocidu v Gaze. A vypadá to, že je možná na spadnutí další válka s Íránem. S ohledem na všechny války v posledních třech desetiletích často vzniká dojem, že jde o naprostý chaos – nedostatek směru – téměř jako by tyto neustálé války byly náhodné. Fascinující však je, že lze najít souvislost s obdobím po studené válce. Pamatujeme si, jak Paul Wolfowitz [mj. náměstek ministra obrany USA pro politické otázky v letech 1989-1993 – pozn. překl.] v roce 1990 tvrdil, že s koncem studené války můžeme nyní beztrestně využívat naši vojenskou sílu – Sověti nám nebudou bránit a my teď máme pět, možná deset let na to, abychom vyčistili tyto staré sovětské surrogátní režimy, jako je Irák a Sýrie, než se objeví další supervelmoc, která nám bude čelit. A pokud se posuneme vpřed o další desetiletí do roku 2001, máme tu slavný komentář generála Wesleyho Clarka [vrchní spojenecký velitel NATO v Evropě v letech 1997-2000, velel operaci Spojenecká síla během války v Kosovu – pozn. překl.], že Pentagon plánuje zaútočit na sedm zemí během pěti let. Mělo se jednat o Irák, Sýrii, Libanon, Libyi, Somálsko, Súdán a nakonec na Írán. To bylo v roce 2001. V té době jste byl v Bílém domě – jak jste reagoval, když jste se o tomto plánu – sedm zemí během pěti let – dozvěděl?

LW: Vynechal jste dvě země, které pro mě byly velmi důležité – zejména vzhledem k mé pozici na ministerstvu zahraničí –, protože John Bolton [mj. poradce prez. Trumpa pro národní bezpečnost v letech 2018-2019, v době, o které se zde mluví, byl náměstkem ministra zahraničí pro kontrolu zbrojení a záležitosti mezinárodní bezpečnosti – pozn. překl.] se zasazoval o obě. A Bolton byl spojen s neokonzervativní klikou, která chtěla tohle všechno a ještě Severní Koreu a Kubu. Od Boltona jsem to velmi často slyšel. Někdy se dlouze vyjadřoval k Sýrii, ale opravdu se zajímal o Kubu a Severní Koreu. První briefing, který mě opravdu ohromil, byl v Pentagonu, protože jsem tak trochu odborník na Koreu. Strávil jsem na poloostrově každý rok po dobu asi deseti let, sloužil jsem tam a účastnil jsem se všech cvičení Týmový duch (Team Spirit) na poloostrově, takže Koreu znám docela dobře. V Pentagonu jsem tedy dostal od tříhvězdičkového generála letectva informaci, jak, jak se chystáme postavit Severní Koreji. Takže jsem měl dostal nejenom instruktáž o sedmi zemích – strategii „Čistý zlom“, chcete-li [A Clean Break: A New Strategy for Securing the Realm (obecně známá jako zpráva „Clean Break“) je politický dokument, který v roce 1996 vypracovala studijní skupina vedená Richardem Perlem pro tehdejšího izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Zpráva vysvětlovala nový přístup k řešení bezpečnostních problémů Izraele na Blízkém východě s důrazem na „západní hodnoty“. Od té doby je kritizována za prosazování agresivní nové politiky, včetně odstranění Saddáma Husajna od moci v Iráku a zadržování Sýrie zapojením se do proxy války a zdůrazňováním jejího držení „zbraní hromadného ničení“. Některé části politiky uvedené v dokumentu byly Netanjahuem odmítnuty, ale zpráva byla přijata a slouží jako základ pro moderní dnešní izraelskou politiku – pozn. překl., převzato z Wikipedie], – ale ještě i o Koreji a Kubě. Připadalo mi ohromující, že jsme po studené válce přistupovali k světu tímto způsobem, protože ze své zkušenosti s Georgem H. W. Bushem jsem věděl, že to bylo všechno jinak, než jak chtěl věci řešit on. Celý jeho přístup spočíval ve větě „Nebudu se chlubit.“ Tak to skutečně řekl: „Nebudu se chlubit. Nebudu se vytahovat vítězstvím, ale udělám, co bude v mých silách, abych zajistil, že to, co jsme začali po druhé světové válce – a více či méně zdokonalili v Ženevských úmluvách a dalších podobných dohodách –, bude způsob, jakým přistupujeme ke světu.“ Proto trval, absolutně trval na tom, aby byla přijata rezoluce OSN pro první válku v Iráku. A také trval na tom, navzdory velké kritice ze strany svých nepřátel jak v Republikánské straně, tak i odjinud, že odejde, jakmile bude mandát splněn. OSN po něm požadovala pouze zvrátit agresi, a on agresi zvrátil. Poté odešel – a za to trpěl. Izraelci pak podpořili ve volbách jeho protivníka a přispěli k jeho porážce. Byl zvolen Bill Clinton, který Izraelcům víc vyhovoval. Koneckonců, H. W. Bush je donutil k procesu z Osla a byl vůči nim velmi neústupný, pokud šlo o reakci na cokoli, co Saddám Husajn udělal, zatímco on sám proti Husajnovi bojoval. Umístil k izraelským obranným silám vojenské důstojníky, aby Izraelce sledovali a zajistili, že neudělají nic, co by se týkalo Saddáma Husajna. I když na ně Saddám Husajn vystřelil několik raket Scud, nemohli reagovat. To byl zlomový bod v řešení konce studené války humánním, slušným způsobem – a to, co přišlo poté, bylo všechno už zcela jiné. Postupně se to vyvíjelo – válka na Balkáně, bombardování Srbska, vytvoření Kosova, které Rusko stále neuznalo – a všechno, co jsme udělali Jelcinovi a pak Putinovi, až po Ukrajinu a naši zradu a podvod v této věci. To vše je výsledkem činnosti amerických prezidentů po H. W. Bushovi. A žádnému z nich to neodpustím. Neodpouštím to ani prezidentu Obamovi. Byl to on, kdo mi v Bílém domě řekl, že ví, že ve Washingtonu panuje zaujatost ve prospěch války. A to mi řekl po sedmi letech ve funkci prezidenta Spojených států. V Rooseveltově místnosti nám tehdy sdělil, že poslal Samanthu Powerovou jako velvyslankyni do OSN, aby se jí zbavil [protože byla příliš horlivá zastánkyně tzv. humanitárních intervencí („responsibility to protect“ – doktríny, že USA mají povinnost vojensky zasahovat, když někde dochází k porušování lidských práv) – pozn. překl.]. A John Kerry seděl vedle něj místo Hillary Clintonové z podobných důvodů. Myslím, že měl pocit, že byl donucen vstoupit do konfliktu v Libyi a že bude donucen vstoupit i do Sýrie. Kerry byl ten den také přítomen a Obama mu řekl: „Žádné pozemní jednotky v Sýrii,“ protože, jak si vzpomínáte, Kerry v té době jako ministr zahraničí prosazoval pozemní jednotky v Sýrii. Takže Obama možná naslouchal a pochopil, ale přesto pokračoval ve stejném přístupu k světu.

GD: Jakmile se tyto věci – sedm vlád, které musejí být zničeny – dostaly na veřejnost, jak probíhala diskuse v Bílém domě a v Pentagonu o důsledcích? Neboť se přece jednalo o zcela odlišný přístup k bezpečnosti. Hlavní soupeř, Sovětský svaz, zmizel, studená válka skončila… Nedávno jsem mluvil s jedním z vašich kolegů, který poukázal na to, že po 11. září existovala pochopitelná touha po pomstě. Ale také mi řekl, že mezi mnoha členy vlády panovala temnější touha využít této situace jako příležitost k vyčištění regionu, kde stále existovalo mnoho vlád, které se jim nelíbily. Jaké byly tedy hlavní rysy tehdejší diskuse o těchto věcech?

LW: Jsem si celkem jistý, že prezident George W. Bush, vzhledem ke své nezkušenosti – zejména v otázkách národní bezpečnosti – a své naivitě, a to nemyslím hanlivě, prostě byl takový, o tom nevěděl vůbec nic. Věděl, že chce udělat věci, které mu zajistí znovuzvolení. A věděl, že pokud bude válčit a válku vyhraje, zajistí mu to znovuzvolení. Protože viděl, jak podpora jeho otce z 90% po první válce v Iráku na konci jeho funkčního období strmě klesla. Věděl, že válka musí být načasována tak, aby byla vnímána nejen v daném okamžiku jako úspěch, ale aby byla vnímána jako úspěch i nadále, víceméně až do voleb v roce 2004. To pro něj podle mě byla primární politická motivace. Myslím, že měl mnoho důvodů, proč šel do války v Iráku, ale nemyslím si, že patřil k lidem z „Čistého zlomu“. Dick Cheney [ministr obrany v letech 1989-1993 a viceprezident v letech 2001-2009 – pozn. překl.], na druhou stranu, byl typickým představitelem tohoto hnutí. A myslím, že Donald Rumsfeld [ministr obrany v letech 1975-1977 a 2001-2006 – pozn. překl.] do jisté míry také – a Paul Wolfowitz samozřejmě – a nakonec ten zrádce, zrádce v Pentagonu. Musím to vysvětlovat? Zrádce. Douglas Feith [náměstek ministra obrany pro politické otázky v letech 2001-2005 – pozn. překl.]. Měl dvojí občanství a po celou dobu svého působení v Pentagonu byl ve své kanceláři obklopen Mossadem. Dokonce i Rumsfeld jednou řekl Colinu Powellovi [mj. ministr obrany v letech 2001-2005 – pozn. překl.]: „Já neřídím Pentagon – řídí ho Izrael.“ No, podle mého názoru to bylo trochu nepřesné tvrzení, protože Rumsfeld moc dobře věděl, že my využíváme Izrael, stejně jako oni využívají nás. Ovšem to, co jsem zažil, byl jen zlomek toho, co se tam dělo a o čem se mluvilo, protože poté, co mě Richard Haass, ředitel politického plánování, pověřil za ministerstvo zahraničí vedením jednání o plánování politiky s Pentagonem, absolvovali jsme první dvě nebo tři schůzky, a pak nás Rumsfeld vyhodil, protože nechtěl, aby u toho bylo ministerstvo zahraničí – alespoň tak to vnímám já. A Richard Haass, který téměř každý den mluvil s poradkyní pro národní bezpečnost Condi Riceovou [posléze ministryně zahraničí v letech 2001-2009 – pozn. překl.] mi to tak nějak potvrdil. Nechtěl, abychom tam špehovali. Nechtěl, abychom věděli, co se děje. A zejména Wolfowitz nechtěl, abychom věděli, co se děje. Takže jsme dostávali informace po kouskách. Jak jsem řekl, dostal jsem na starosti Severní Koreu, byl jsem tam na instrruktáži jako odborník na Koreu. Strategii „Čistý zlom“ mi obecně vysvětlili, pokud se to tak dá říct, někteří neokonzervativci z Powellova okolí na ministerstvu zahraničí. Mimochodem, většiny z nich jsme se zbavili ještě před koncem prvního roku. A od Richarda Haasse jsem dostal zprávu – které jsem moc nevěřil –, že velmi, velmi brzy půjdeme do války s Irákem, protože on mluvil s Condi pořád. Když to řekl, odborníci na Blízký východ z týmu pro politické plánování vyskočili ze židlí, protože to bylo v létě 2001. Ještě nedošlo ani k 11. září. A postupem času se to zhoršovalo. Stručně řečeno, nebylo nám jasné, jestli to není banda bláznů. Jak to vyjádřil H. W. Bush, když mu Wolfowitz poslal obrannou strategii, kterou chtěl schválit, a Bush na ni napsal: „Pošlete to zpátky těm bláznům v suterénu Pentagonu.“ Takže jsme tam měli tyto lidi a nevinného či nezkušeného prezidenta. Tak se do toho pustili naplno. Ale nebylo mi jasné, že se to děje v reálném čase, přímo před mýma očima – že se tenhle šílený nápad skutečně uskutečňuje. Když si přečtete strategii „Čistý zlom“, mluví se tam o Pearl Harboru a o tom, co to znamenalo pro Roosevelta. To byla motivace. 11. září byl jejich Pearl Harbor a to jim dalo impuls jít, jak si mysleli, až do Íránu. A my teď uvidíme, zda zde, v případě Íránu, dosáhnou svého cíle, protože Bibi zmaří dohodu s Íránem – ne tím, že z ní vycouvá, ale tím, že napadne Írán. [Wilkerson zde v souhrnu říká, že izraelský premiér Netanjahu je spojen s původní neokonzervativní strategií „Čistý zlom“, která měla destabilizovat Blízký východ ve prospěch Izraele; neokonzervativci v USA, kteří psali tuto strategii, využili 11. září jako záminku k válce v Iráku a plánovali jít dál — až do Íránu, a že Netanjahu nese tuto logiku dál: snaží se vyvolat konflikt s Íránem, aby zmařil diplomatické řešení a snahy o mírovou dohodu a udržel politiku konfrontace – pozn. překl.]

GD: No, velký díl „vyčištění“ regionu byl také spojen s myšlenkou zajištění – nebo upevnění – unipolárního momentu, tedy toho, že příští století bude, jak říkali, americké…

LW: Dělají ale pravý opak. Směřují k tomu, aby americké nebylo.

GD: No ano, zdá se mi, že veškerá síla, materiální i měkká síla, která byla soustředěna v USA, byla v posledních dvou a půl až třech desetiletích vyčerpána. Takže, když se ohlédnete zpět, řeknete si, že by se z toho mělo vyvodit ponaučení, ale obávám se, že k žádné nápravě nedochází. Po Afghánistánu a Iráku – a ani jedno toho nedopadlo dobře – jsme stále pokračovali touto cestou. Máme tu Libyi, Sýrii a opět to nedopadlo moc dobře. A s tím vším chaosem, co máme za sebou, se posunujeme k Íránu. To je docela šokující. Proč si myslíte, že nedochází k žádné nápravě? To, že od Iráku přes Libyi až po Sýrii šlo v podstatě o neúspěchy, se přece běžně říká. Proč tedy? A navíc jsme již měli válku s Íránem – a ta nedopadla podle očekávání. Íránci se nevzbouřili proti své vládě. Úder na vedení země nefungoval. Írán se neprojevil jako papírový tygr, byli docela silní. Proč tedy podle vás jdeme stále stejnou cestou?

LW: V mnoha ohledech tomu tak úplně není. Ale jedna z otázek, kterou si stále kladu – a stále častěji i další lidé – je: Je si Trump vědom toho, co dělá? Je si někdo v jeho administrativě vědom toho, co dělá? Ať už to pro průměrného diváka může vypadat jakkoli nejasně, některé věci, které dělá, naznačují odpověď na tuto otázku. Jednou z nich je, že se zdá být více zainteresován v tom, aby své války vedl zástupně, než aby je vedl přímo on sám. A to mi říká, že nějakým způsobem ví, v jak zoufalé situaci ve skutečnosti jsme, pokud jde o skutečnou moc. A když mluvím o skutečné moci, mám na mysli to, že bez Číny nedokážeme ani vyrobit dělostřelecké granáty. V této zemi nemáme žádný TNT. TNT se zde nevyrábí už 40 let. Téměř vše, co potřebujeme pro klíčové součásti našeho vojenského aparátu, dovážíme ze zahraničí – většinu z Číny. A Čína to zastavila. Bez toho nemůžeme vyrábět dělostřelecké granáty, nemůžeme vyrábět řízené střely, nemůžeme vyrábět většinu toho, co tvoří naši výzbroj. A nejde jen o kritické zeminy, jde i o to, že řadu klíčových věcí už v této zemi neděláme, zvykli jsme si na to, že je za nás dělají jiní, nemáme na to prostě dodavatelské řetězce. A polovina zásob raket THAAD americké armády je v Izraeli! A Trumpovi se nějak zalíbila myšlenka vnitřní bezpečnosti (homeland security), nelíbí se mi, jak to formuloval. A ta myšlenka v nové obranné strategii ustoupit na západní polokouli – ta nevychází jen z filozofických či politických a podobných předpokladů, ale zároveň je i nevyhnutelná a nezbytná, protože už nemůžeme bránit naše rozlehlé impérium. Co to znamená pro to, co se děje ve světě, pokud jde o probíhající zástupné konflikty? To nikdo neví, ale myslím, že se z Ukrajiny úplně stáhneme. Nedokážeme dostat vojenské vybavení ani k NATO, ani na Ukrajinu, i kdybychom se snažili. Možná částečně v následujících čtyř až šesti letech. Nedokážeme to ani v případě Tchaj-wanu, jak jsme slibovali. Nemůžeme jim ho dodat, protože ho nemáme. Je si toho Trump vědom – v tom smyslu, že ustupuje a mění padesát, sedmdesát let trvající strategii USA? „Stále vpřed, nikdy už se nenecháme nachytat. Vždy vpřed. Vždy budeme v Evropě. Vždy budeme v Japonsku. Vpřed do boje s našimi nepřáteli. Nikdy, nikdy se nenecháme nachytat jako v letech 1939 a 1940.“ Měníme se? Snad ano, a nebudu to nazývat izolacionismem, budu tomu říkat realita, protože nemůžeme dělat to, co jsme dělali poslední půlstoletí. Ale nevím, nemám dobrou odpověď. Ale některé věci, které vzešly z Quantika [americká vojenská základna, na níž se 30. září konalo velké shromáždění amerických generálů za přítomnosti prez. Trumpa a ministra války Hegsetha – pozn. překl.]– i když to setkání bylo celkově odporné – a jedna či dvě poznámky, které pronesl Trump a Hegseth, mi naznačují, že si tuto situaci uvědomují. Takže tyto války skončí, alespoň pokud jde o účast USA, s výjimkou těch, které právě probíhají, a tyto dvě budou utlumovány. Co to bude ve výsledku znamenat, nevím. Zdá se, že podle Trumpa to znamená, že se zaměříme na naši polokouli – na Venezuelu, na města, která jsou modrá, demokratická – a politicky využijeme armádu tam. Ale nevím. Prostě nevím. Ale myslím si, že strategie „Čistého zlomu“ je u konce. Bude ukončena, pokud Bibi vstoupí do války s Íránem, protože ji ukončí Írán.

GD: V Evropě, když hodnotíme Spojené státy, vždy se díváme spíše na záměry než na schopnosti. Předpokládáme, že USA mají neomezenou palebnou sílu. Ale jak naznačujete, je to nyní nepříjemná situace – pokud by USA chtěly bojovat s Čínou, potřebovaly by dělostřelecké náboje, a Čína má antimon, který potřebujeme k jejich výrobě. A ano, vidíme, že Čína začíná omezovat dodávky vzácných zemin používaných ve zbraních.

LW: V mnoha klíčových kategoriích nás přitom Čína zásobuje ze 100%, takže by to opravdu znamenalo úplné zastavení výroby.

GD: Čína tedy dokáže demilitarizovat své protivníky… Zmínil jste také, že Trump má nyní větší zájem bojovat prostřednictvím zástupců, vést proxy války. To ovšem není nic nového. Ale pro Evropany je obtížné to pochopit, my Evropané jsme si vždycky mysleli, že máme místo u stolu – že to budeme my, kdo bude využívat zástupce. Myslím, že to jde pomalu.

LW: Nebo že vy budete tím zástupcem.

GD: No, pomalu se s tím smiřujeme – že jsme novými zástupci, protože Trump předává ukrajinskou válku Evropanům. Ale pro Evropu je to zajímavý vývoj, protože na začátku 90. let došlo k silnému odporu, zejména ze strany zemí jako Francie, které říkaly: „Potřebujeme rovnováhu vůči USA, protože po studené válce musí následovat multipolární systém.“ Mluvili trochu jako dnešní Číňané, Indové a Rusové. „Potřebujeme, aby OSN hrála větší roli, na rozdíl od USA, které diktují světu.“ A také, když se vrátíme k Iráku – když USA vstoupily do války proti Iráku, Evropané váhali, a proto se Američané museli spolehnout na „koalici ochotných“. Dnes však Evropané vypadají jako mnohem větší jestřábi než Spojené státy. Zdá se, že nám jde jen o to, abychom se co nejrychleji dostali do války s Ruskem. A předpokládá se, že pokud nás Američané budou následovat do této války, pak bude vše v pořádku. Chci říct, že to už není Evropa, jaká byla před pěti lety. Jak vnímáte to, co se stalo s Evropany?

LW: Myslím si, že jsou tak zoufalí, aby si udrželi Spojené státy, že udělají cokoli. Ale myslím si, že to brzy skončí, a to s brzkým odchodem tří klíčových vůdců – Scholze, Macrona a Merze. Zejména Macron možná nevydrží ani do konce roku. Ale nemyslím si, že někdo z nich vydrží dalších 12 až 18 měsíců, pokud v tom budou pokračovat. A to věci dramaticky změní. Právě jsem dal asi jedenapůlhodinový rozhovor týmu novinářů z Berlína a mluvili jsme o všem od Helmuta Kohla a Françoise Mitterranda po Jima Bakera, George H. W. Bushe a Colina Powella a o období bezprostředně po skončení studené války až po současnost. Dva byli z bývalé NDR, jeden z bývalého západního Berlína a všichni sdíleli stejnou myšlenku: Byli jsme pravděpodobně nejlepší výrobní centrum na povrchu Země, nebo jsme se za ně považovali. Byli jsme opravdu na vrcholu. A teď… jsme o to přišli. Hodně z toho jde na vrub energetické situace, ale hodně je také způsobeno špatnou vládou. A to se, myslím, do jisté míry děje v celé Evropě. Ale Německo je skutečně zoufalý případ. A co to bude znamenat, alespoň zpočátku, to se ukazuje právě teď: Musíme se schovat do impéria, musíme mít impérium, musíme být s impériem. Uvalíme na Írán sankce, i když víme, že je to hloupé a kontraproduktivní, ale impérium to chce. Ale nebude to trvat dlouho. Trump dodrží své slovo – mnoho slov – a nezůstane v Evropě. Odejde. A nepřekvapilo by mě, kdyby to netrvalo déle než čtyři roky, a budeme pryč z Evropy. Naše síly budou pryč z Evropy. Teď to zní šíleně, když máme vojáky v Polsku, ve Finsku a v Estonsku. Ale je také pravda, že už nemáme dost vojáků, abychom mohli být všude. Klíčové bude udržení Ramsteinu, jsem si jist, že armáda Trumpovi nedovolí, aby se ho zbavil, protože ten je klíčový pro všechno, co děláme, zejména s ohledem na Rusko a Čínu. Ale Ramstein bude podle mě poslední stopa Ameriky v Evropě. Ale vydrží o moc déle než deset let? Pochybuji. Takže se vracíme domů. Nová obranná strategie to odráží. Odráží úsporná opatření, a to je to, co budeme dělat. A tak nějak to odrážely i Trumpovy a Hegsethovy poznámky v Quantiku, když se nad tím zamyslíte.

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Podle Alastaira Crooka Trump zmařil vlastní plán na budapešťský summit s Putinem, když znovu navrhl „zmrazení konfliktu“ na Ukrajině – variantu, kterou Rusko dlouhodobě odmítá. Putin se podle autora poučil z historie a nechce opakovat brestlitevské ponížení z roku 1918. Crooke soudí, že Evropa se propadá do válečné psychózy a usiluje o porážku Ruska za každou cenu. Zároveň popisuje prudký geopolitický posun v Asii, kde Japonsko pod vedením premiérky Takaishiové odmítlo americkou obchodní válku s Čínou a spolu s Pekingem a Soulem zahajuje projekt společné měnové zóny, který může oslabit dolarovou hegemonii.

.

Na úvodním obrázku je pro pobavení ukázka současné „správňácké“ polské diplomacie – příspěvek ministra zahraničních věcí Polské republiky Radosława Sikorskiho adresovaný ministru zahraničních věcí Maďarska Péteru Szijjártóovi. Překlad: Petře, jsem hrdý na polský soud, který rozhodl, že sabotáž na útočníkovi není trestný čin. Navíc doufám, že váš statečný krajan, major Maďar, konečně uspěje v zničení ropovodu, který zásobuje Putinovu válečnou mašinerii, a že budete dostávat ropu přes Chorvatsko. Sikorski zde tedy a) chválí polský soud za to, že rozhodl, že (s největší pravděpodobností americká či americko-ukrajinská) sabotáž na plynovodu Nord Stream 2 v září 2022, není trestným činem; plynovod patří konsorciu firem, kde 51% vlastní ruský Gazprom, ale 49% německé a holandské společnosti, které se na stavbě plynovodu podílely, a b) otevřeně volá po tom, aby Ukrajinci ohrozili energetickou bezpečnost jiného státu EU. Major „Maďar“ je ukrajinský velitel dronových jednotek Robert Brovdi, zvaný „Maďar“, který je zodpovědný například za útok na čerpací stanici ropovodu Družba u města Uněča v ruské Brjanské oblasti v srpnu 2025. K tomu si připomeňme možný teroristický útok na maďarské rafinérie v Százhalombattě z úterý 21. října.

.

Ve svém příspěvku na platformě Conflicts Forum s názvem The World Financial and Geopolitical Framework at a Time of Imminent Disorder (Světový finanční a geopolitický rámec v době hrozícího chaosu) bývalý britský diplomat a analytik Alastair Crooke analyzuje nedávný vývoj kolem vztahů mezi Spojenými státy, Ruskem a Čínou s ohledem na širší geopolitický rámec.

Píše, že Trumpův pokus o vytvoření „budapešťského scénáře“ (tj. summitu Putin-Trump založeného na dřívější „dohodě“ z Aljašky) byl ze strany Spojených států jednostranně zrušen. Putin následně inicioval pondělní dvouapůlhodinový telefonát, v němž se podle všeho ostře vyjádřil k nedostatečné připravenosti USA na vytvoření politického rámce – jak v souvislosti s Ukrajinou, tak i, co je zásadní, v souvislosti s širšími bezpečnostními potřebami Ruska. Trumpův návrh se vrátil k doktríně Keitha Kellogga (amerického vyslance na Ukrajině) o „zmrazeném konfliktu“ na stávající kontaktní linii před jakýmikoli mírovými jednáními – nikoli naopak, přičemž musel ještě předtím, než se začalo uvažovat o budapešťských rozhovorech, dobře vědět, že tuto Kelloggovu doktrína Moskva opakovaně odmítá. Proč to tedy dělal? V každém případě musel být scénář budapešťského summitu zrušen poté, co předem dohodnutý přípravný telefonát mezi ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem a ministrem zahraničí Marcem Rubiem nevedl k uspokojivému výsledku. Lavrov totiž znovu trval na tom, že příměří ve stylu Kelloggovy doktríny nebude fungovat.

Zdá se, podotýká Crooke, že americká administrativa očekávala, že její hrozby dodávkami raket Tomahawk na Ukrajinu v kombinaci s tvrdší rétorikou USA ohledně hlubokých úderů do Ruska budou dostatečným tlakem, aby Putin souhlasil se zmrazením konfliktu v jeho současné podobě, přičemž veškeré diskuse o podrobnostech a širším řešení by byly odloženy na neurčito. Ruští vojenští analytici ovšem údajně Putinovi řekli, že Trumpovy hrozby jsou plané – i kdyby byly rakety Tomahawk dodány, jejich množství by bylo omezené a Rusku by nezpůsobilo taktickou ani strategickou porážku. Průběh událostí naznačuje, že Trump buď nepochopil tuto ruskou „realitu“ – navzdory dvouletému opakování, že Rusko neustoupí od „zmrazení zde a teď“ -, nebo tvrdě zasáhly velké finanční zájmy a sdělily Trumpovi, že skutečný mírový proces s Ruskem nechtějí. Trump tedy zrušil celý scénář a sdělovacím prostředkům zamumlal, že setkání v Budapešti by bylo „ztrátou času“ – a nechal svou administrativu (ministra financí Bessenta) oznámit nové sankce proti největším ruským ropným společnostem, doprovázené výzvou spojencům, aby se k nim připojili.

Crooke říká, že musíme mít určité znalosti historie a uvědomit si, že Putin nechce opakovat chybu z roku 1918, kdy Rusko pod tlakem Německa podepsalo ponižující brestlitevský mír. Putin často opakuje, že právě tlaky ve stylu „prostě to ukončit“ v roce 1918 stály Rusko jeho status velmoci a připravily ho o celé generace Rusů. Obrovské úsilí milionů lidí bylo vyměněno za ponižující brestlitevský mír. Následoval chaos a kolaps. Putin se tak nadále soustředí na dosažení nové celoevropské bezpečnostní architektury, i když Trumpova vrtošivost a neviditelná omezení, která jsou Trumpovi ukládána, Putinovy snahy zpochybňují. Je třeba si také uvědomit, že z hlediska Ruska bylo překročeno mnoho „červených čar“, což znamená, že se blíží eskalace – možná na bezprecedentní úrovni.

Evropané zatím propagují „nový/starý“ dvanáctibodový plán, který by vyloučil územní ústupky a předepsal příměří podél současných frontových linií. Západní vládnoucí vrstvy dávají jasně najevo, že Rusko musí být poraženo. Eskalace již začala: byly oznámeny nové sankce EU na dovoz ruského plynu do EU a byly zahájeny noční útoky na ropné rafinerie v Maďarsku a Rumunsku (tedy na státy, které jsou členy NATO). Polský premiér Donald Tusk napsal na síti X: „Všechny ruské cíle v EU jsou legitimní.“ EU je zjevně ochotna udělat cokoli, aby dospěla k válce. Ovšem vzhledem k tomu, připomíná Crooke, že Kyjev považuje za nemožné uvažovat o odstoupení jakékoli části svého území – zatímco Rusko si udržuje převahu tvrdé síly –, je těžké si představit možnost jakéhokoli vyjednávání. Ukrajina bude tedy nejspíš vyřešena silou. Naléhavost, s jakou se EU snaží získat Trumpa na svou stranu, odráží její obavy z urychlujících se a vršících se ruských vojenských vítězství.

Tyto události zasazuje autor do širšího geopolitického rámce a píše, že všechny to všechno se odehrává v době, kdy Bessent míří do Kuala Lumpuru, aby zpochybnil reakci Číny na náhlé rozšíření (po zjevně slibných obchodních jednáních) amerických vývozních omezení na americké technologické produkty dovážené do Číny. Čína odpověděla odvetným opatřením v podobě vyhlášení omezení vývozu vzácných zemin. Rozzlobený Trump pohrozil Číně stoprocentními cly. Americký akciový trh se podle dobře známého vzorce zpočátku propadl, ale Trump zavčas před otevřením termínových trhů (futures) zveřejnil optimistické prohlášení a akcie dosáhly rekordních maxim. Pro Američany bylo vše v pořádku.

V pondělí však Trumpova pochvalná slova na adresu Číny nečekaně vystřelila na rekordní úroveň, když řekl: „Myslím, že až dokončíme naše jednání v Jižní Koreji [s prezidentem Si], Čína a já uzavřeme opravdu spravedlivou a skvělou obchodní dohodu.“ řekl Trump. Vyjádřil naději, že Čína obnoví nákupy americké sóji poté, co dovoz ze strany Pekingu prudce poklesl v důsledku patové situace se cly. Zároveň vyzval Čínu, aby „přestala s fentanylem“, a obvinil čínské úřady, že nedokázaly omezit vývoz syntetického opiátu a jeho chemických prekurzorů, a aby se ujistil, že akciový trh opět vystřelí vzhůru, dodal, že si nemyslí, že Čína chce napadnout Tchaj-wan.

Crooke říká, že nevíme, jaký postoj vůči Trumpovým vrtochům zaujme prezident Si – setkání v Jižní Koreji není v tuto chvíli ještě potvrzeno -, ale že možná jsou ve hře i další faktory, které se odrážejí v Trumpově momentálně přehnaně pozitivnímu jazyku vůči Číně, totiž vývoj v Japonsku. Od nově jmenované japonské premiérky Sanae Takaičiové se totiž při nástupu do úřadu všeobecně očekávalo, že bude prosazovat silnou protičínskou rétoriku, posílí spojenectví s USA, posílí vojenskou sílu Japonska a bude zadržovat Peking. Stalo se však opak: Ve svém prvním projevu k národu Takaičiová řekla, že nebude podporovat obchodní válku USA proti Číně a nebude nástrojem ekonomického tlaku USA. Otevřeně kritizovala Trumpovu celní politiku a označila ji za „nejnebezpečnější chybu 21. století“. Podle agentury Reuters byl tento její postoj ve Washingtonu zcela neočekávaný, byl to velký šok. Ukázalo se, že od svého nástupu do úřadu měla nová premiérka řadu schůzek s největšími japonskými společnostmi, které jí jednoznačně a naléhavě sdělily, že, jednoduše řečeno, japonská ekonomika další obchodní válku nepřežije. O tomto jejím postoji se mluví jako o největším obratu v zahraniční politice Japonska od druhé světové války. Šokovaný Trump obvinil Takaičiovou z porušení zásad volného obchodu, CNN to označilo za „bodnutí do zad“ ze strany blízkého spojence. Ale to nejhorší mělo teprve přijít: průzkumy veřejného mínění ukázaly, že premiérka má pro svůj postoj k japonské ekonomické nezávislosti 60% podporu a více než 50 % podporuje i její postoj vůči Číně. Bloomberg pak přišel s další bombou: Takaičiová zahájila – ve spolupráci s Čínou a Jižní Koreou – strategickou rekalibraci asijské měnové architektury v reakci na rostoucí využívání ekonomické moci Washingtonem jako páky. Čína, Japonsko a Jižní Korea budují společnou měnovou zónu. Navrhovaný trilaterální swap by těmto třem zemím umožnil vypořádávat obchod, rozšiřovat likviditu a řídit krize prostřednictvím svých vlastních měn, a to zcela nezávisle na Západě. Pokud by tyto projekty dozrály, narušilo by to nadvládu amerického dolaru tím, že by se 15 % globálního obchodu dostalo mimo sféru dolaru, a pravděpodobně by došlo ke zhroucení celé stávající prozápadní rovnováhy sil v Asii. A šlo by to ještě dál: Tato vize premiérky Takaičiové by se spojila s rozvojem digitálního zúčtovacího systému Šanghajské organizace pro spolupráci a BRICSu v celé Střední Asii. Trump však chce BRICS rozložit, spolu s jakoukoli další hrozbou pro hegemonii amerického dolaru. Tedy další eskalace, další celní hrozby.

Pokud tedy Čína nebude na Trumpa reagovat dostatečně mile, pak se situace pravděpodobně vyostří – a to souběžně s eskalací proti Rusku, Venezuele a možná Íránu. Trump již pohrozil Japonsku sankcemi, což ovšem nejspíš jen přiblíží Japonsko k Číně, kde nyní leží převaha japonských obchodních zájmů. Čína přitom zůstává v geopolitických otázkách úzce spjata s Ruskem, přičemž obě země mohou mít další důvody, proč pokračovat v jednáních s Trumpem – mimo jiné třeba i proto, aby nechtěně nevyvolaly finanční krizi na Západě, za kterou by pak byly obviňovány. V současné době se ale zdá, že více než proti těmto státům samotným se Trumpova vyjednávací taktika obrací proti němu samotnému – a dluhová a úvěrová krize v USA se stále více prohlubuje.

V každém případě, uzavírá Crooke, je před námi nestabilní období, které bude pravděpodobně provázeno prudkými výkyvy na finančních trzích. Zároveň by kterákoli z těchto geopolitických situací mohla vyústit v širší konflikt: Ukrajina-Rusko, Venezuela, Írán, Sýrie, Libanon, Pákistán-Indie a samozřejmě Gaza a Západní břeh jsou jen některé z horkých míst. Situace je křehká; Trump je mimo strategickou analýzu a Evropané postrádají skutečné vedení a jsou vnitřně ponořeni do válečné psychózy. Jak říká staré vídeňské přísloví: „Ve Vídni je situace zoufalá – ale ne vážná“, tj. nečekejme, že se k tomu všemu někdo na Západě postaví s byť jen zrnkem střízlivostí a rozvahy.

.

Zdroj: https://substack.com/@conflictsforum

Text kritizuje EÚ a jej lídrov za marenie mierového summitu a podporu pokračovania vojny na Ukrajine. Autor tvrdí, že Európa stratila morálne aj politické smerovanie, prepadá sa do civilizačného úpadku a jej inštitúcie sú nefunkčné. Navrhuje opustiť „európsku myšlienku“, prijať realitu úpadku a namiesto rastu sa sústrediť na odolnosť spoločnosti.

.

Keď na JOJ 24 (bezkonkurenčne najneobjektívnejšej televízii v našom priestore) neokonzervatívny analytik Dalibor Roháč (v minulosti fanatický propagátor amerických imperiálnych vojen a taktiež kandidát progresívcov do parlamentu) s nadšením vyhlásil, že „hrozba mierového summitu je zažehnaná“, nemali by ste pochybovať o tom, že s rovnakou úľavou prijali správu o zrušení stretnutia Trump – Putin v Budapešti aj v Európskej komisii. Maďarský premiér Viktor Orbán dnes otvorene vyhlásil, že Brusel nie je pomocou, ale hrozbou mierového úsilia. V podobnom duchu včera slovenský premiér Fico obvinil lídrov EÚ, že sa snažia prekaziť mierový summit za každú cenu.

S týmito postrehmi možno len súhlasiť. Je naozaj desivé, keď Európska únia považuje mier za hrozbu, keď nabáda maďarského premiéra, aby dohodu prekazil a dal zatknúť Vladimíra Putina – čo by v Moskve nevyhodnotili nijako inak ako vyhlásenie vojny Ruskej federácii. Nebudem na tomto mieste rozoberať príčiny, prečo k dohode nedošlo. Chcem len upozorniť na to, že požiadavky Ruska (neutralita Ukrajiny a žiadne zahraničné vojenské základne na jej území) sú od začiatku konzistentné a nemenné a nič na tom nemení, že ich v Bruseli, Paríži, Berlíne a Varšave odmietajú akceptovať – kým požiadavky Európy a špeciálne Ukrajiny sa neustále menia.

Ešte pred rokom nechcel Zelenskyj o dohode s Putinom ani počuť, dušoval sa, že nepustí ani centimeter územia a že všetky okupované regióny dobyje späť. Dnes žobre, aby sa vojna zastavila aspoň na súčasnej frontovej línii. Lenže pomer síl sa zásadne zmenil a dnes si už na vyriešenie tohto komplikovaného konfliktu nevystačíme s optikou agresor – obeť. Čo je však horšie, Európa zohráva v tejto vojne hanebnú úlohu. Namiesto toho, aby hľadala mierové riešenie, povzbudzuje Ukrajinu v nezmyselnom ničení vlastnej krajiny a správa sa ako gangster. Ústami šéfa poľskej diplomacie Sikorského: veď peniaze zo zhabaných ruských aktív vydržia na vedenie vojny ešte tri roky… Toto umelé udržiavanie konfliktu bez ohľadu na obete je také hanebné, že po vojne by mal tribunál pre vojnové zločiny súdiť aj takéto nezodpovedné rozhodnutia.

Táto vojna však nevyvolala krízu Európy. Táto vojna iba zvýraznila jej dlhodobý úpadok a blížiaci sa koniec európskej civilizácie tak, ako sme ju poznali. Európa sa potápa. Už štvrťstoročie nedokáže plniť žiaden zo svojich dlhodobých plánov (podobne ako kolapsu komunistického systému predchádzali nesplnené päťročnice). Vzďaľuje sa svojim cieľom, jej politický a ekonomický vplyv upadá. Už dávno nie je vzorom pre podobné integračné zoskupenia v Latinskej Amerike a v Afrike ako kedysi, svoju silu už stratila.

Niektorí by chceli upadajúcu európsku civilizáciu neustále chrániť. Pred prisťahovalcami, pred homosexuálmi, pred kýmkoľvek, ale to je už len agónia systému. Buďme k sebe pravdiví: táto civilizačná troska už vôbec nestojí za záchranu. Netvrdím, že všetky naše ideály a hodnoty sú bezcenné. Tvrdím, že táto civilizácia končí ako neobhájiteľná katastrofa – či už ide o spôsob, akým sa k sebe správame, akým sa správame k ľuďom na iných kontinentoch, akým ničíme život na tejto planéte… Táto civilizácia je genocídna. Ekocídna. Imperialistická. Rasistická. Dystopická. Ponižujúca. Neľudská. Duchovne ochudobnená. Intelektuálne zotročená. Nie náhodou všetky moderné tyranie – nacizmus, stalinizmus či kolonializmus – vyšli z európskeho kontinentu. Prečo by niekto rozumný chcel, aby toto všetko pokračovalo?

Nie, my nepotrebujeme zachraňovať európsku civilizáciu pred vonkajšími silami, potrebujeme zachrániť samých seba pred európskou civilizáciou. Radikálne ju premeniť z vražednej, tyranskej a utláčateľskej nočnej mory, ktorou vždy bola. Tento spôsob života netreba zachraňovať, treba ho ukončiť. Nemôžeme v ňom pokračovať. Takto ďalej nemôžeme pokračovať! Nemôžeme neustále otravovať našu planétu, naše mysle, naše srdcia a naše duše zvrátenou ideológiou „McGenocídy“. Mierime niekam, kam predsa nikto z nás nechce ísť, preto musíme zmeniť smerovanie, kým nie je neskoro. Nemám na mysli, aby sme zostali stáť na mieste a už vôbec nie, aby sme sa vracali dozadu: musíme sa vyvíjať. A keď si chce niekto ešte stále namýšľať, aká sme vyspelá civilizácia, tak Gaza nám nastavila zrkadlo. V plnej nahote nám ukázala, čo sme zač, kým sme vždy boli a neprestali ním byť. Je najvyšší čas začať sa pozerať na veci tak, aké v skutočnosti sú.

Od osvietenstva fungoval pokrok ako sekulárna viera Európy. Naša spoločnosť bola definovaná presvedčením, že budúcnosť bude lepšia. Dnes je táto civilizačná viera vážne ohrozená. Aj tie najoptimistickejšie stratégie zmierňovania dopadov klimatickej krízy, rastúceho počtu vojen a sociálnej nestability nám v konečnom dôsledku sľubujú iba straty. Dochádza k oslabeniu verejnej infraštruktúry, vzdelávacie systémy, zdravotníctvo a doprava sú pod tlakom, čím zároveň rastú pochybnosti o schopnostiach liberálnej demokracie zvrátiť to. Dramaticky klesá dôvera v systém, namiesto prehlbujúcej sa demokratizácie sa vracia rivalita a násilie.

V tomto kontexte dáva vzostup krajne pravicového populizmu zmysel. Sľubuje nám obnovu, získanie kontroly späť alebo že urobí Európu opäť veľkou… Nič z toho však nie je reálne. Krajná pravica kanalizuje hnev nad tým, čo zmizlo, ale poskytuje iba ilúziu rekonštrukcie. Najreálnejšou odpoveďou na úpadok Európy je totiž politika odolnosti. Táto stratégia vychádza z predpokladu, že negatívnemu vývoju sa už nedá zabrániť, ale je možné sa pred ním relatívne dobre chrániť. Cieľom je posilniť spoločnosť, aby bola menej zraniteľná.

Posilniť zdravotnícke systémy, vybudovať novú globálnu bezpečnostnú architektúru, stabilizovať trh s bývaním, brániť demokratické inštitúcie – to všetko dokážeme. Sľubovať nekonečný rast a zlepšovanie povedie v konečnom dôsledku k dezilúzii a posilneniu krajnej pravice, ktorá sa živí zradenými očakávaniami. Ak sa však naša spoločnosť naučí realisticky uznať úpadok, konfrontovať zraniteľnosť, redefinovať pokrok a usilovať sa o všeobecnú odolnosť, potom sa môže čiastočne obnoviť, aj keď mocenské centrá budú už mimo tohto kontinentu. Ale zabudnite na obnovenie európskej myšlienky.

Paneurópska idea je v podstate zastaraná koncepcia, ktorá mala svoj zmysel v prvej polovici 20. storočia. Dnes nás zaplavili globálne problémy, ktoré sa nedajú riešiť inak ako na celoplanetárnej úrovni. Európa už nestačí. Je zbytočným, neefektívnym a nefungujúcim medzičlánkom. A všetko ostatné demokratickejšie a pružnejšie vyriešia národné štáty. Civilizácia zaniká vtedy, keď stratí víziu, keď sa rozpadne nepísaný konsenzus a keď náklady potrebné na jej udržanie v chode prekročia objem zisku jej produkcie. Tieto znaky dnes charakterizujú Európsku úniu, ktorá sa unavila a vyčerpala svoj potenciál.

Viem, že toto všetko vám nepovedia predstavitelia Európskej komisie alebo najvyšší ústavní činitelia Slovenskej republiky. Ale zapamätajte si, čo som vám povedal. Úpadok nie je kríza. Kríza sa opakuje cyklicky a môžete ju zvrátiť. Ale úpadok je dlhodobý, pozvoľný a nezvratný proces. Rímska ríša nezanikla zo dňa na deň, rozpadávala sa niekoľko storočí a občas sa zdalo, že sa z toho pozviecha, aby vzápätí padla ešte hlbšie. Na takejto trajektórii je Európa. A my sa ani len nepripravujeme na transformáciu jej vzťahov…

Aby som sa vrátil na začiatok: je čoraz jasnejšie, že Európska únia riadená totálne neschopnými ľuďmi je dnes paradoxne najväčším nebezpečenstvom pre svetový mier. Berie nám peniaze na rozvoj a vráža ich do zbraní pre Ukrajinu. Niet peňazí pre zdravotníctvo a vôbec záchranu sociálneho štátu, ale sú peniaze pre vedenie vojny mimo EÚ. Je otázkou času, kedy dramaticky stúpne počet ľudí, ktorí sa budú pýtať z tohto smrteľného zovretia Bruselu preč a budú žiadať obnovenie svojej slobody. A nebude to vina nevďačných nacionalistov, ale arogantných eurohujerov.

.

Zdroj: https://www.facebook.com/ChmelarEduard

Ode dneška budeme pravidelně přinášet po jedné kapitole (v tomto příspěvku je 0 proto, že kniha má kromě třiceti kapitol i úvod) z knihy francouzského politologa a spisovatele Oliviera Delorma 30 bonnes raisons pour sortir de ľEurope. Jedná se o politicko-historickou esej, která je rozdělena do dvou částí.

V první části – „Abychom skoncovali s propagandou – co Evropa není“ – autor rozebírá mýty o Evropské unii. Tvrdí, že EU není ani zárukou míru, ani nástrojem spolupráce národů, ale projekt, který od počátku sloužil ekonomickým a geopolitickým zájmům silnějších států a USA. Poukazuje na to, že evropská integrace vznikla v kontextu studené války a závislosti na americké moci – Marshallův plán a vytvoření OEEC podle něj nastartovaly proces podřízenosti Evropy. „Evropská mírová myšlenka“ je podle Delorma propaganda zakrývající trvalou hegemonii a soupeření. Kritizuje také euro jako nástroj ideologické kontroly a nezvládnutý experiment, který ničí ekonomiky jižní Evropy – zejména Řecka.

Druhá část – „Co ve skutečnosti je Evropa“ – popisuje podle autora skutečnou podstatu Evropské unie: elitářský, nedemokratický a technokratický projekt řízený „kněžstvem“ eurobyrokracie. Delorme používá paralelu s katolickou církví – Evropa má své dogma, svoje svaté (J. Monnet, R. Schuman, A. de Gasperi) a svoje inkvizitory, kteří vylučují každý kritický hlas. Podrobně rozebírá životopisy zakladatelů Evropského společenství a tvrdí, že jejich ideologické a konzervativní kořeny měly blíže k autoritářství než k demokracii.

V pozdějších kapitolách analyzuje vliv ordoliberalismu, německé dominance, ztrátu svrchovanosti členských států a vazbu EU na zájmy Spojených států. Podle Delorma je současná Evropská unie paralelou k nefunkčním imperiálním strukturám minulosti – jako Sovětský svaz nebo Rakousko-Uhersko – a nemůže se reformovat, protože je vnitřně zabetonovaná a odpojená od lidové vůle. Kniha končí výzvou k odvážnému odchodu z EU a návratu k demokratickému, sociálnímu a svrchovanému národnímu státu po vzoru ducha odboje a Rady národního odporu z roku 1943.

Celkově jde o kritickou analýzu evropského projektu, psanou s – vpravdě francouzským – ironickým a bojovným stylem (není třeba se ho bát!), která spojuje historické příklady, ekonomickou argumentaci a politickou výzvu k „dekolonizaci Evropy Evropany samými“. Kniha vyšla již v roce 2016, ale aktuální je (pořád, ale možná) právě teď, v souvislosti s prohranou válkou na Ukrajině a s tím, jak EU stupňuje agresivitu vůči některým svým rozumnějším státům, které nesouhlasí s jejím současným směřováním.

.

Předmluva

Evropa není „sama o sobě“ krásná myšlenka

6. listopadu 1941 byla v Grand Palais za přítomnosti Fernanda de Brinona, velvyslance Francouzského státu… v Paříži, slavnostně zahájena „největší výstava od roku 1937“, jak ji propagovala vláda ve Vichy. Její název zněl „Evropská Francie“. V dubnu 1942 byla opakována a nesla podnázev „Nový život“. O měsíc dříve se v Salle Wagram konala další výstava s názvem „Bolševismus proti Evropě“, na které obrovský panel hlásal, že „Sjednocená Evropa znamená sjednocenou práci, sjednocené úsilí, znásobený výkon, více volného času, rozšířené blaho, konec válek, svornost“: sliby mírové Evropy, prosperující Evropy a sociální Evropy tedy nejsou žádnou novinkou.

To, co se podařilo zamlčet evropské propagandě, pod kterou žijeme již desítky let, je skutečnost, že Evropa byla jednou z hlavních os nacistické propagandy, stejně jako všech kolaborujících vlád. Od června 1941 byla invaze Německa do SSSR prezentována jako „evropská“ křížová výprava (v podtextu: evropské a katolicko-protestantské kultury proti bolševismu, jak si s Brinonem notovala i apoštolská nunciatura u vichystické vlády), který byl střídavě přirovnáván k vedlejšímu produktu „asiatství“ nebo „judaismu“. V létě 1941 byly tak v okupované Francii vylepovány plakáty, které se pokoušely převzít Churchillovo „V“ jako „Victoria“, přičemž výčet „bolševických“ ztrát byl následován sloganem: „Triumf Německa, které bojuje za novou Evropu.“

Co se týče hesla vichistického režimu „Práce, rodina, vlast“, bylo by méně lživé, kdyby tento režim zrazující národní zájmy nahradil třetí část svého triptychu slovem „Evropa“. Vichy totiž neustále vyznávalo militantní evropanství. Chtěje ospravedlnit schůzku s Hitlerem v Montoire, která se konala šest dní předtím, Pétain ve svém rozhlasovém projevu z 30. října 1940 označil svůj vstup na cestu kolaborace za „součást konstruktivní činnosti nového evropského řádu“.

A nesmíme zapomenout na Pierra Lavala! Stručně si připomeňme, kdo tento muž byl: pocházel z krajní levice blanquistů – v mládí nosil za všech okolností červenou kravatu –, byl pacifistou a odpůrcem Posvátného spojení (Union Sacrée) v roce 1914, poté socialistickým poslancem a starostou Aubervilliers. Poté přešel k pravici a v letech 1935–1936 se stal předsedou Rady, podporován „levicovou“ komorou zvolenou v roce 1932, a vedl politiku „úsporných opatření“ (tehdy se méně zdrženlivě hovořilo o deflační politice), podobnou té, kterou Merkelová uvalila na eurozónu – díky našim ochotným socialistům. Tato politika je také podobná politice německého křesťanskodemokratického kancléře (tehdy se říkalo Zentrum) Brüninga, která v kombinaci s důsledky krize neregulovaného kapitalismu, která začala na Wall Street v roce 1929, vynesla malou nacistickou skupinu z 2,6 % hlasů v parlamentních volbách v květnu 1928 na 37,3 % a na první místo mezi německými stranami v červenci 1932. Ve Francii naopak Lavalova deflace otevřela cestu Lidové frontě, ale poražení ve volbách v roce 1936 se pomstili v roce 1940 „božským překvapením“ porážky a Laval se stal zastáncem kolaborace – ve jménu místa, které si Francie musí zasloužit v Evropě, která se právě buduje. Když tedy 22. června 1942 prohlásil své slavné: „Přeji si vítězství Německa, protože bez něj by se zítra bolševismus rozšířil všude“, dodal – což se obvykle opomíjí – že alternativou pro Francii je „buď se integrovat do nové a mírové Evropy, přičemž bude respektována naše čest a naše životně důležité zájmy, nebo se smířit s tím, že naše civilizace zmizí“. Jako bychom slyšeli… zde si každý si doplní ta jména členů vládnoucí kasty, která uzná za vhodné.

Obecněji řečeno, malý svět francouzské kolaborace v různých odstínech, který ochotně využíval Johanku z Arku k podněcování nenávisti vůči Anglii, se po čtyři roky neustále odvolával na Evropu, aby ospravedlnil svou podřízenost Německu. Příklady by se daly uvádět donekonečna. Náborové kampaně bojovníků LVF (Legie francouzských dobrovolníků proti bolševismu) se konaly ve jménu Evropy a ještě v lednu a únoru 1944 bylo možné na adrese Champs-Élysées 42 obdivovat sbírku fotografií „evropské SS“. Výbor okamžité pomoci dělníkům, organizace vzájemné pomoci financovaná Němci a vedená bývalými francouzskými odboráři, se hlásila k „skutečné evropské socialistické solidaritě“ a výzva k dobrovolnému odchodu pracovní síly nezbytné pro německý průmysl na podporu nacistického válečného úsilí nepoužívala jinou rétoriku. Na plakátu z roku 1943, na kterém muž v modrých montérkách ozbrojený kladivem chrání štítem ženu a dítě a odhání medvěda s čepicí s červenou hvězdou, se píše: „Dělníku! Prací pro Evropu chráníš svou zemi a svůj domov.“

A co se týče maurassovského akademika, ultrakolaboranta, ministra národního školství a mládeže Abela Bonnarda (1942–1944), ten v dubnu 1943 v Saint-Denis oslavil 12. výročí narození Karla Velikého, císaře Západu a krále Franků.

Evropa, impérium: oba pojmy jsou úzce propojeny. Ale jedná se o západní impérium, impérium Karla Velikého, které dalo vzniknout Svaté říši římské – katolické a německé –, nikoli o římské impérium, středomořské impérium a samozřejmě ani byzantské impérium: naši dnešní patentovaní „evropeisté“, stejně jako ti z Evropy Nového řádu, nikdy neprojevovali nic jiného než pohrdání nebo nepřátelství vůči všem Balkáncům, Řekům a Rusům, kteří jsou dobří jen k tomu, aby dostávali lekce germánské morálky.

Neexistuje tedy – na rozdíl od toho, co se neustále omílá ve sdělovacích prostředcích, ve školních osnovách a dokonce i na univerzitách, od nichž bychom mohli očekávat trochu více nezávislosti a kritického myšlení – Evropa, která by byla „sama o sobě“ dobrá, přirozeně otevřená, z principu nositelka pokroku, míru a svobody, oproti národům, které ztělesňují sobectví, uzavřenost a válku. Připustit dnes, že Evropa je „sama o sobě“ krásná myšlenka, když byla motorem, záminkou a zástěrkou agresivní války a nejhorších zločinů v dějinách lidstva, je již porážkou myšlení. Znamená to zaměňovat fantazii za realitu: znamená to především přijmout, pomocí klamných slov a pojmů, uvažování založené na lži.

.

Abychom skoncovali s propagandou: Co Evropa není

Motto:

.

Dante, Goethe, Chateaubriand patří celé Evropě právě proto, že každý z nich byl hluboce a mimořádně Italem, Němcem a Francouzem. Evropě by příliš neprospěli, kdyby byli lidmi bez vlasti a kdyby přemýšleli a psali v jakémsi integrovaném „esperantu“ nebo „volapüku“. (…) Rád bych se zvláště vyjádřil k námitce integrace. Často se nám říká: „Spojme šest států do jednoho nadnárodního celku; bude to přece jednoduché a praktické.“ Ale takový celek je nemožné vytvořit, protože v Evropě dnes není žádný federátor, který by měl dostatek síly, obratnosti a důvěry, aby ji sjednotil. Proto se sahá po jakémsi hybridu, v němž se šest států zaváže podřídit se tomu, co bude rozhodnuto určitou většinou. (…)

Jsou to myšlenky, které mohou snad okouzlit některé duchy, ale já vůbec nevidím, jak by se daly prakticky uskutečnit – i kdybychom měli šest podpisů pod jedním papírem. (…) Je pravda, že v takové „integrované“ Evropě, jak se o ní mluví, by možná vůbec nebyla žádná politika. To by jistě věci velmi zjednodušilo. Neboť pokud by už nebylo Francie, nebylo by ani Evropy – a nebylo by ani politiky, protože by nebylo možné vnutit jednu politiku každému ze šesti států -, pak bychom se prostě zdrželi jejího vytváření. Ale v takovém případě by se možná tento svět vydal za někým zvenčí, kdo by takovou politiku měl. Snad by tu pak byl federátor – ale nebyl by to Evropan... [Viz vysvětlivka překl. níže.]

Charles de Gaulle, tisková konference ze dne 15. května 1962, Discours et messages, Avec le renouveau (květen 1958 – červenec 1962), Plon, Paříž, 1970, s. 407–409.

.

Vysvětlivka:

Tento slavný projev Charlese de Gaulla z 15. května 1962 je jedním z nejjasnějších projevů jeho vize Evropy národů – tedy Evropy spolupracujících, ale svrchovaných států, nikoli „integrované“ Evropy pod nadnárodní autoritou. Stojí za to si ho probrat po částech, protože v něm De Gaulle vyjadřuje hlubokou filozofii evropské identity.

1. „Dante … Francouzem.“ De Gaulle zde říká, že evropská kultura je společná právě díky rozmanitosti svých národních kultur. Evropa nevzniká tím, že se rozdíly smažou, ale že se každý národ rozvíjí naplno a přináší své dílo do společného prostoru. Tedy: jednota v různosti, ne jednotnost skrze zrušení rozdílů.

2. „Evropě by příliš… „volapüku“.“ To je ironie mířená proti tehdejším federalistům, kteří chtěli Evropu „sjednotit“ do nadnárodního státu. De Gaulle tím zdůrazňuje, že bez národní identity není skutečná kultura ani duch – a „evropský esperanto-člověk“ by byl duchovně prázdný. Je to kritika kosmopolitního univerzalismu, který podle něj ničí sílu jednotlivých národů.

3. „Rád bych se… sjednotil.“ De Gaulle reaguje na návrhy vytvořit „nadnárodní celek“ – tedy Evropské společenství s vlastními institucemi nad státy. Říká, že bez přirozeného vůdce („federátora“), kterého Evropa nemá (žádný stát nemá dost síly, důvěry ani autority vést ostatní), se taková nadnárodní entita nemůže udržet. Odmítá tedy myšlenku „federální Evropy“, která by měla nadvládu nad národy.

4. „Proto se sahá… určitou většinou.“ Toto je přesná předpověď dnešního mechanismu EU – hlasování kvalifikovanou většinou. De Gaulle to považoval za nebezpečný kompromis, protože menší státy by mohly být přehlasovány, čímž by ztratily svrchovanost.

5. „Je pravda… nebyl by to Evropan…“ Pokud Evropa ztratí schopnost rozhodovat sama, protože žádný stát už nebude mít autoritu, moc převezme někdo zvenčí – tím De Gaulle myslel hlavně Spojené státy americké. Tedy: když Evropa nebude mít vlastní politiku, podřídí se politice jiného mocenského centra.

Shrnutí

De Gaulle zde vyjadřuje tři klíčové principy:

1. Evropa je společenství národů, ne jeden stát.
2. Národní kultura a svrchovanost jsou zdrojem síly, nikoli překážkou jednoty.
3. Nadnárodní princip vede k bezmocnosti a podřízenosti vůči cizím mocnostem.

Je to v podstatě manifest „gaullistické Evropy“, tzv. „Evropy národů“, která stojí v přímém kontrastu k federalistické, byrokratické a centralizované Evropě, jak ji kritizuje Olivier Delorme.

Rozhovor profesora Glenna Diesena s bývalým britským diplomatem Alastairem Crookem se zabývá propojením politiky Donalda Trumpa, Izraele a širší americké strategie. Crooke tvrdí, že Trumpova doktrína, úzce spjatá s Netanjahuovou, nahrazuje liberální hegemonii „tvrdým impériem“, které odmítá mezinárodní právo i morální zábrany. USA a Izrael podle něj usilují o regionální dominanci prostřednictvím nátlaku a militarizace, přičemž cílem je oslabení Íránu a zajištění izraelské hegemonie. Crooke varuje, že kolaps jaderné dohody JCPOA vytváří prostor pro nové ultimátum vůči Íránu, které může vést k válce, a že Izrael i Západ se ocitají ve vnitřním rozkladu a rostoucí iracionalitě.

.

GD: Zdá se, že kdyby chtěl řešení jaderné otázky, mohlo by to být snadné a transparentní, myslím, kdyby se to bralo odděleně od všeho ostatního. On ovšem do jaderné dohody záměrné dohody zahrnul otázku dosahu balistických raket i regionálních partnerství Íránu, čímž v podstatě odsoudil dohodu k neúspěchu – pokud chce, aby Íránci kapitulovali, tak to vypadá jako požadavek kapitulace. Neznamená to, že se vyhnou zničení, jen je to činí zranitelnějšími a zbavuje je to jakékoli obrany. Myslíte si tedy, že válka proti Íránu přijde bez ohledu na to, jak Írán na Trumpa zareaguje?

AC: No, myslím, že teď není na co reagovat. To je můj názor. Myslím, že snapback nastane, to je hotová věc. Rusové a Číňané říkají, že nedovolí, aby se jakákoli komise sešla a zvážila důsledky snapbacku nebo to, jak bude aktivován. A protože Rusko je od 1. října předsedou Rady bezpečnosti, myslím, že se to nestane. Takže není nic, neexistuje žádný diplomatický formát, postupy ani struktury, o kterých by se dalo jednat. Takže si myslím, že ano, dojde k útoku. Nemyslím si, že se Trump domnívá, že Íránci kapitulují. Myslím si, že uvažuje o útoku. A Netanjahu to samozřejmě podporuje. Říká, že Íránci nyní mají balistické rakety, které mohou doletět do vzdálenosti 7 000 kilometrů. Přidejte k tomu dalších 3 000 kilometrů a zasáhnou New York a Mar-a-Lago. Takže útok je určitě na pořadu dne. Trump to říká, i Witkoff. I Barrack. Tom Barrack řekl velmi jasně: „Podívejte se, nevím, jestli se chystají zaútočit na Írán, ale když se nad tím zamyslíte, víte, s Gazou a Hamasem, myslím, že bez toho nelze skutečně vyřešit problémy, nelze skutečně vyřešit problém, kterému Izrael čelí.“ A totéž řekl Witkoff v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem: „Podívejte se kolem sebe v regionu. Víte, v Sýrii je ten muž. Je to sice trochu hajzl, ale teď je to náš hajzl, chápete? Věřím, že se zaváže k Abrahámovským dohodám. Vím, že to vypadá nepravděpodobně, ale říkám vám, že si myslím, že dokonce i Libanon by se mohl připojit k dohodám.“ Ale pak řekl: „No, víte, mohli bychom dosáhnout úplné normalizace. Ale musíte se vypořádat s iracionalitou Íránu, s jeho podporou těchto skupin. A bez toho to nepůjde. Pokud vyřešíme Írán, budeme mít klidný Blízký východ. Bylo by úžasné, kdybychom vyřešili Írán a pak by se všichni přidali k Abrahámovským dohodám a podpořili by je a byla by nastolena hegemonie Izraele v regionu!“ Myslím, že je to docela jasné, protože Barack je dlouholetým přítelem Trumpa a Witkoffa, takže víte, že to jsou lidé, kteří s ním o těchto věcech mluvili, hodně mluvili. Musíte to tedy vidět v širším kontextu, i toho, co včera řekli Rusové [Crooke má na mysli vyjádření náměstka ministra zahraničí Ruské federace Sergeje Rjabkova – pozn. překl.]. Řekli, že podněty z rusko-amerických jednání se vyčerpaly. Nic nefunguje. Už nevěří, že Trump má zájem o nové vztahy, kvalitativně nové vztahy s Ruskem, že to míní upřímně. Cítí, že celý proces je nyní zastaven, nebude se pokračovat v jednáních ani v technických schůzkách. To skončilo. A také litovali skutečnosti, že pokud jde o smlouvy o raketách, nic se neděje. Nepokročili, Amerika nic neposunula, ani leteckou dopravu mezi oběma hlavními městy. Došli tedy k závěru, že je třeba ze strany Američanů očekávat eskalaci. Takže se zdá, že Američané jsou mentálně ponoření v této nové doktríně, kdy se snaží se o univerzální dominanci, a to hlavně z finančních důvodů, aby mohli vydírat spojence o více peněz, ale také ukládat podmínky Paříži a dalším v rámci svých snah o vyrovnání výdajů na svém kapitálovém účtu, aby pokryly rozpočtové deficity. To je Trumpův plán, jak dosáhnout nové struktury. A Rusko bylo velmi dlouho vůči Američanům velmi smířlivé. Chválili Trumpa a říkali, že kdyby byl Trump prezidentem, k ukrajinské válce by nedošlo. Zapomněli, že Trump ji vlastně zahájil ve svém prvním funkčním období? Nebo se jedná o úmyslné selhání paměti? Ale teď se zdá, že z těchto prohlášení vyplývá, že Rusko se rozhodlo, že je konec. Nebude už ztrácet další čas.

GD: Moje poslední otázka je, pokud teď bude další válka proti Íránu, do jaké míry může Izrael další válku vydržet? Nemyslím jen na materiální ničení, které jsme viděli v minulé válce, ale v důsledku událostí probíhá i značná emigrace, kdy Izraelci opouštějí Izrael, vidíme ekonomické výzvy, ale také domácí napětí, jazyk, jakým nyní mnoho Izraelců mluví o Netanjahuovi.

AC: Ptáte se na otázku, na kterou nedokážu dát dobrou odpověď. Víme, že Američané dodali Izraeli hodně raket, v současné době dodávají Izraeli obrovské množství zbraní a munice. Umístili lodě kolem Íránu. Posílají tankovací letadla na Blízký východ, na svou leteckou základnu v Kataru. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že válka je na spadnutí, a Írán to rozhodně také tak vnímá, že válka je téměř jistá. Kdy k ní dojde? To nevím, ale řekl bych jen jednu věc, která je podle mě podstatná a vysvětluje, proč se vše tak rychle vyvíjí, možná kromě Nobelovy ceny míru. Když jsem byl během války v roce 2006 v Libanonu, bylo velmi zřejmé, že Izraelci neradi létají v období zhruba od druhé poloviny listopadu, kdy je hustá mlha a oblačnost a déšť, ano, samozřejmě mají moderní letadla, ale v těchto podmínkách prostě neradi létají, a jak víte, Íránci zřejmě přišli právě kvůli těmto podmínkám o prezidenta. Ano, mají přístroje. Ale jak víte, že jsou v pořádku? Íránci už vědí, že GPS lze oklamat, a teď se od GPS úplně odklonili a přešli na čínskou verzi GPS, myslím, že to bylo minulý týden. Takže si myslím, že pokud to Izrael neudělá v příštím měsíci, tedy před polovinou až koncem listopadu, vypadá to, že nás čeká docela těžká zima. Ale ke konci listopadu budou muset čekat na jaro, několik měsíců. Protože nemůžete tak dlouho udržovat letadla, muže a lodě v bojové pohotovosti, až do té doby se všichni budou muset vrátit. Takže si myslím, aniž bych měl jakékoli interní informace o datech nebo plánech nebo něčem podobném, že Izrael se bude snažit přesvědčit Američany, aby do toho šli před změnou počasí, protože čekat do března, dubna příštího roku, kdo ví, jaká bude politická situace, jak bude svět vypadat za tři měsíce… Možné to tedy je.

GD: Ale pokud do této války půjdou, nemyslíte si, že Netanjahuova pozice bude doma zpochybněna?

AC: Vše záleží na výsledku možné války. A je jasné, že Amerika by do toho šla s něčím víc než jen s pár symbolickými údery, myslím, že bychom viděli něco mnohem těžšího. A je docela pravděpodobné, že Izrael o tom také uvažuje. Nemám to nijak potvrzené, ale plukovník Wilkerson nedávno uvedl, že některé jeho zdroje komentovaly překvapení nad počtem jaderných hlavic, které byly nakládány do izraelských ponorek. To může být pokus o vyvíjení tlaku na Íránce, možná záměrný, možná ne, nevím. Ale nevíme, jak by se tato válka mohla vyvinout. A co by se pak stalo, jaká by byla reakce Moskvy a Pekingu na tento jiný typ, jinou povahu konfliktu. Nic nepředpovídám, protože to prostě nikdo neví, kromě skutečných aktérů těchto událostí. Ale je tu velmi mnoho nejistého. Netanjahu ovšem říká – dominujeme, poté, co jsme zvítězili nad Íránem ve 12denní válce. Myslím tím, že je to považováno za velké vítězství. A Amerika stále věří, že její vojenské síly jsou nejlepší na světě a že jsou nezastavitelné. INSS [izraelský Institute of National Strategic Studies – pozn. překl.] vydal zprávu, ve které uznává, že všechny předpoklady týkající se války z 12. a 13. června selhaly. Měla svrhnout a zničit Írán, ale nestalo se tak. A s lítostí uvedli, že Íránci se bohužel sjednotili způsobem, jakým to nikdy předtím neučinili. To je uvedeno ve zprávě od nejvyšší izraelské bezpečnostní nevládní organizace. A řekli, že bylo neuvěřitelné, jak se všichnv Íránuz sjednotili a podpořili vládu. Nebyly žádné známky něčeho, co by směřovalo ke svržení vlády. Nic takového. Zpráva nicméně dospěla k závěru, že je třeba íránskou vládu svrhnout, že je třeba pokračovat v změně režimu. To je zcela protichůdné. Všechny důkazy, které dosud předložili, to nepotvrzují, a oni to otočili a řekli: „Ano, ale přesto je naprosto nezbytné provést útok, který skončí svržením vlády v Teheránu.“ Takže nevím. Izraelci možná stále věří, že to je cesta k velkému vítězství a že poté budou v bezpečí. Poprvé jsem to slyšel od Rona Dermera [ministr pro strategické záležitosti Izraele – pozn. překl.] v podcastu, v hebrejštině. Moderátor se ho ptal na budoucnost Gazy a Dermer řekl: „Podívejte, nejdříve musejí být všichni Palestinci odzbrojeni. Pak musí být deradikalizováni. To je cesta vpřed, to je jediná cesta.“ A moderátor se zeptal: „No, a co tím myslíte? Co je to deradikalizace?“ Dermer odpověděl: „No, například to, co se stalo s Němci po skončení války. A ještě lépe, to je lepší příklad, s Japonci na konci války, to je deradikalizace. Absolutní ponižující porážka.“ A pak Netanjahu předevčírem řekl téměř přesně stejná slova jako Dermer: „Potřebujeme deradikalizaci Hamásu, musejí zažít úplnou porážku.“

GD: Když si mysleli, že Íránci podpoří bombardování USA a Izraele, svrhnou vládu a přivítají je jako osvoboditele, myslel jsem si, že to bylo pro propagandistické účely, ale pokud tomu skutečně věří, je to trochu děsivé. Doufal jste, já tak trochu doufám, že zpravodajské služby budou lepší… Zeptám se ale ještě jednou přímo: Myslíte, že Izraelci by byli ochotni, pokud by to Amerika schválila, skutečně použít jaderné zbraně?

AC: K tomu se nedokážu vyjádřit. Jen cituji, co bylo řečeno. Opravdu nevíme, jaké by byly důsledky takového kroku. A ani nevíme, jaké zbraně Írán nepřiznal, nemyslím teď jaderné zbraně, ale některé jiné zbraně, víte, protože podle mého názoru jsou jaderné zbraně v jistém smyslu zastaralé. Myslím taktické jaderné zbraně. Pokud chcete zničit celou zemi najednou, pak ano, ale když se podíváte na něco jako Orešnik, který používá Rusko a který není jaderný, tak ten může být v jistém smyslu mnohem lepší, protože zničíte jen daný cíl – už to, co jsme viděli během 12denní války, bylo docela pozoruhodné, že totiž íránské rakety dokázaly zničit cíl a nechat všechny budovy kolem něj nedotčené. Bylo to mimořádně přesné a i Rusové mají tyto schopnosti. Takže už není nutné srovnat se zemí 50 čtverečních kilometrů města, abyste zasáhli jeden cíl, můžete to udělat přesně. Takže celý jazyk tohoto, celé myšlení ohledně použití jaderných zbraní se mění, ale my jsme uvízli ve stejném myšlení o jaderné válce, že musíme jít do jaderné války. A nemyslím si, že Rusko to nutně tak vnímá, i když v Rusku je velká obava, a v Íránu by mohla být podobná, mluvil jsem s Rusy, kteří se těmito otázkami zabývají, obava, že Američané jsou stále přesvědčeni o své schopnosti prvního úderu a o tom, že první úder je nejen možný, ale že by znamenal vítězství. Jinými slovy, že byli by schopni udeřit jako první a zároveň zničit jakékoli ruské schopnosti druhého úderu. Nejsem vůbec odborník, abych mohl zvážit klady a zápory nebo správnost tohoto názoru, ale skutečně si například vzpomínám, že nějaký admirál, který má v Americe na starosti jaderné záležitosti, před několika měsíci řekl, že ano, můžeme uvažovat o jaderné válce s Ruskem a můžeme v ní zvítězit. To je prostě neuvěřitelné, neuvěřitelně hloupé. Říkám často Iráncům, že přisuzují Západu míru racionality, která tam není, že Západ se do značné míry řídí emocemi, předsudky a iracionalitou a jakýmisi kalkulacemi ohledně politické výhody na domácí scéně. A jsou dnes na Západě nějací strategičtí myslitelé? Nevím, neznám nikoho takového kalibru, s jakým jste se možná setkal na své nedávné cestě. Myslím tím, že na Západě opravdu není mnoho strategických myslitelů.

GD: Zdá se, že na Západě procházíme obdobím intenzivního stresu a nejsem si jistý, kam to směřuje.

AC: Západ se rozpadá, je zoufalý a chová se hloupě, snaží se o šílené věci. Chceme uzavřít Baltské moře? Je to tak hloupé. Sestřelíme ruské letadlo! Máme odvahu sestřelit ruské letadlo, Turci to udělali a my to můžeme udělat taky a všichni musíme být na jedné straně a basta!

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (https:/substack.com/@glenndiesen)

Rozhovor profesora Glenna Diesena s bývalým britským diplomatem Alastairem Crookem se zabývá propojením politiky Donalda Trumpa, Izraele a širší americké strategie. Crooke tvrdí, že Trumpova doktrína, úzce spjatá s Netanjahuovou, nahrazuje liberální hegemonii „tvrdým impériem“, které odmítá mezinárodní právo i morální zábrany. USA a Izrael podle něj usilují o regionální dominanci prostřednictvím nátlaku a militarizace, přičemž cílem je oslabení Íránu a zajištění izraelské hegemonie. Crooke varuje, že kolaps jaderné dohody JCPOA vytváří prostor pro nové ultimátum vůči Íránu, které může vést k válce, a že Izrael i Západ se ocitají ve vnitřním rozkladu a rostoucí iracionalitě.

.

GD: Nejprve bych se vás chtěl zeptat na stabilitu Izraele v současné době, protože se zdá, že velkolepý izraelský plán na porážku klíčových protivníků včetně Íránu a zároveň na vyřešení palestinské otázky vede k tomu, že Izrael se přetěžuje a vyčerpává, alespoň do určité míry. Konkrétně, jaké vnitřní problémy zde vidíte?

AC: Myslím, že se nejprve musíme podívat na celkový obraz. A abychom získali celkový obraz, musíme poněkud poodstoupit. Obecně musím říct, že Trump a Netanjahu jsou opravdu nerozluční v tom, jak nyní uvažují o své politické doktríně. A tato politická doktrína má záměrně být tvrdší, ostřejší, méně tolerantní, méně liberální, rychlejší, ničivější. Je to doktrína, která záměrně ignoruje normy, zákony, ignoruje chartu OSN. V jistém smyslu se vyžívá v tom, že dělá věci, které jsou nekonvenční. Takže i na americké straně máte někoho, jako je Tom Barrack, kterého se zeptají: „Jak to je, Izrael přece ignoruje hranice.“ On odpoví: „Poslyšte, co jsou to hranice? Je to jen vyjednávací taktika. Nemají žádný význam. My hranice překračujeme neustále. Ignorujeme hranice.“ Takže skutečně jsme v jiném světě. Mezi Trumpem a Izraelem je v tom velmi úzká spřízněnost. A Barrack, který je Trumpovým vyslancem v regionu, zejména v Sýrii, ale také v Turecku a jinde, dále říká, že to, o čem teď mluvíme, je nátlak, vojenský nátlak, budeme nutit státy, Sýrii, Asada, Libanon a další státy, aby se podřídily. Víme, že Izrael usiluje o hegemonii, regionální, vojenskou hegemonii. A tato hegemonie samozřejmě znamená, že druhá strana rovnice se musí podřídit. Buď dominujete, nebo se podřídíte. Izrael tedy o podřízení nevyjednává. Podřízení vnucuje. A tak uvažuje i Trump. Říká: „Ve Vietnamu jsme prohráli, protože jsme byli politicky korektní. Ale teď politicky korektní nejsme. Takže vyhrajeme. Vyhráváme. Vyhráváme všude. Stejně tak v Afghánistánu. Měli jsme v Afghánistánu vyhrát. Ve Vietnamu jsme ve skutečnosti vyhráli.“ K tomu ještě ty jeho působivé zprávy: Máme moc, máme sílu, mohli jsme všechny pozabíjet. To je druh argumentace, kterou slyšíme od Trumpa a jeho týmu. A Trump říká, že americká armáda je nezastavitelná. Je největší, jakou svět kdy viděl. Je největší, je nejlepší, může si podrobit kohokoli, může si vydobýt dominanci. Takže se zdá, že to je opravdu Trumpova politika. Říká docela jasně, že hledá způsob, jak dosáhnout nadvlády, ať už prostřednictvím financí, cel nebo prostě vydíráním investic do Spojených států od svých spojenců a podřízených zemí. Jedná se o to, co nazývám, nevím, jestli vám to dává smysl, „rekolonizací kolonií“, Amerika provádí rekolonizací svých kolonií. To se právě teď děje, Amerika znovu kolonizuje Evropu, která už byla kolonií či vazalem, ale nyní je znovu kolonizována. Van der Leyenová Trumpovi v jeho golfovém klubu prakticky všechno odkývala. Takže zpět k vaší otázce. Chtěl jsem obecně říct, že se nacházíme v rámci určité obecné dynamiky, která ovlivňuje Rusko, Írán a celý region, a která je jakousi snahou vyřešit rostoucí problém Ameriky z hlediska toho, že její deficity mohou narůst natolik, že je vláda nebude s to řešit. A aby toho dosáhla, musí vyvolat strach a pocit, že lidé nemají jinou možnost, než se finančně nebo vojensky podřídit. Vojenská síla je na Blízkém východě vhodnější, protože tam samozřejmě stále existuje odpor, který chtějí neutralizovat. Ptáte se tedy, zda je to udržitelné? Bude to pokračovat? Co se děje uvnitř Izraele? Pokud si vzpomenete, co na počátku odporu řekl Hassan Nassraláh, jaké jsou cíle odporu? Řekl, že jedním z nich je vojensky vyčerpat Izrael. Druhým cílem je vyvolat rozkoly uvnitř Izraele. A to je rozhodně současná situace. A třetím cílem je zpochybnit celou myšlenku sionismu. Sionismus v podstatě znamená, že jeden národ má zvláštní práva nad ostatními, s nimiž sdílí stejnou zemi. A vidíme, jak se izraelský sionismus posunul od Ben Guriana ke Kahaneovi. Mám na mysli brutální pravicový typ sionismu, násilný, nový násilný sionismus. A to způsobuje rozkol, hluboké rozkoly v Izraeli, protože mnozí nemají pocit, že by tuto brutalizaci chtěli. A když mluvím o brutalizaci, mám samozřejmě na mysli Gazu a to, co se děje v Libanonu a všude jinde. Ale jde také o brutalizaci uvnitř země. Podívejte se na fotografie z protestů rodin rukojmích, které volaly po návratu svých blízkých. Bylo s nimi zacházeno hůř než s Palestinci. Byli proklínáni, nazýváni zrádci, biti policií. Jsou to Izraelci, vlastenečtí Izraelci, kteří jen chtějí zpět rukojmí. Bylo s nimi zacházeno velmi brutálně. Stát se tedy postupem času stal brutálnějším. A směrem ven překročil hranici brutality a dospěl k genocidě a masakru. Je to udržitelné? Bude to trvat i v dlouhodobém horizontu? To samozřejmě nevím, ale vidím, že se něco může měnit. Je pravda, že Evropa vykazuje známky změny svého postoje, například minulý pátek v Itálii bylo všechno uzavřeno na podporu Palestinců. Šlo sice o víc než jen o palestinskou otázku, ale byly to obrovské, nebývalé demonstrace. Takže Evropa se určitým způsobem mění, ale klíčové je to, co Netanjahu nazývá „osmou frontou“, na níž Izrael bojuje. Co je to osmá fronta? Je uvnitř Ameriky. Osmá fronta je fronta, kterou Izraelci považují za existenciálnější než jakoukoli jinou frontu. To je fronta, na které propagují izraelskou věc, podporují ji, koupili téměř všechny sdělovací prostředky hlavního proudu kromě CNN, většinu z nich v současné době vlastní syn Larryho Ellisona, myslím, že David Ellison. A nyní, po vraždě Charlieho Kirka, vypukl velký boj o to, zda se Izrael pokusí ovládnout mladé americké konzervativce, zejména influencery. A v tuto chvíli Izraelci tuto bitvu prohrávají. Prohrávají ji, i když mají hlavní sdělovací prostředky. Možná ji vyhrávají u lidí nad 50 a 60 let, ale u mladých vůbec ne, a někteří z MAGA jsou opravdu nepřátelští vůči Izraeli a nepřátelští vůči tomu, co považují za naprosté porušování prvního dodatku americké ústavy, práva na svobodu projevu. A oni požadují svobodu projevu a budou za ni bojovat. Říkají – my jsme hlasovali pro Ameriku na prvním místě. Takže z dlouhodobého hlediska je otázka, na které podle mě vše závisí, otázka, zda ztratí, nebo neztratí tyto mladé lidi. Dosud to pro ně bylo dobré, protože měli a mají Trumpa a jeho neochvějnou podporu. Ale Trump je nyní už ve svém druhém funkčním období, takže je otázkou, zda do budoucna se ztrátou mladých Američanů nakonec neztratí i Ameriku.

GD: Ano, to je zajímavá otázka, protože zastánci „America first“ přece uznávají, že Izrael je jedinou výjimkou, kde Amerika musí být na druhém místě.

AC: Ale u mladých to tak není. A oni, mluvím o MAGA, lidech, kteří následují lidi jako Nick Fuentes a další, kteří každodenně ve svých pořadech odhalují to, jak se podle nich Izraelci snažili Charlie Kirka zastrašovat a podplácet, aby pokračoval v prezentování izraelské kauzy mladým lidem. A s tím, jak to vychází ve známost, přichází hněv. A jak říkám, je tu velký odpor, protože se to spojuje s širší obavou o první dodatek, o svobodu projevu v širším smyslu. Myslím tím, že v poslední době vyšlo taky najevo mnoho informací o lidech, kteří byli zařazeni na seznamy teroristů, a senátorech, kteří byli 6. ledna vyšetřováni FBI. A tak se objevuje mnoho otázek ohledně potlačování svobody projevu ze strany vlády a dalších věcí. A Trump je uprostřed toho všeho.

GD: Je zajímavé, že mnoho lidí se domnívalo, že Trump by mohl impérium oslabit. On sice odmítl liberální hegemonii, ale ne hegemonii jako takovou, liberální hegemonii nahradil politicky nekorektním impériem. Někdy mi to připomíná konec 19. století, kdy byla celá premisa liberálního impéria nahrazena „tvrdším“ impériem, které ve skutečnosti nefungovalo pod záminkou prosazování liberálních ideálů.

AC: Ano, z toho, co Trump řekl svým generálům, je to docela jasné. Myslím tím, že pořád opakoval, že jsme tehdy byli „woke“, a proto jsme prohráli válku ve Vietnamu, v Afghánistánu a všude jinde. A teď vyhráváme, teď nejsme politicky korektní a budeme vyhrávat a vyhrávat. A řekl, že nám teď nic nehrozí, protože máme největší armádu, máme nejlepší zbraně. A tak se posouváme k velmi militaristickému antiliberálnímu stanovisku, myslím tím, že starý řád založený na pravidlech je pryč. Ta éra skončila a my máme novou éru, která porušuje normy, porušuje zákony, ignoruje chartu OSN, ignoruje lidská práva, jak to vidíme. A jim to nevadí, je to v pořádku. To je cesta do budoucnosti. A je to také velmi izraelský způsob. Takže se spojili v úzkém spojenectví vzájemného porozumění. Vzpomeňte si na zákeřný červnový útok Izraele na Írán, kdy zároveň mělo probíhat jednání s Witkoffem v Ománu o íránské otázce. Trump během útoku volal různým lidem a pořád opakoval – to bude skvělé, že ano! Bude to opravdová senzace! Izraelci jsou v těchto věcech tak dobří, že ano! Oni vědí, co dělají a určitě vyhrají! Vyhrají! Byl tak nadšený, protože opravdu očekával, že Netanjahu splní svůj slib, že Izrael zboří domeček z karet, jímž měl být Írán, a že pak budou otevřené dveře do Íránu, podobně jako v Sýrii, prostě tam vejdou, obchod bude otevřený a oni si budou moci vzít, co budou chtít. Ale namísto toho se stal pravý opak. Nicméně to nijak neovlivnilo Trumpovo odhodlání ukázat vojenskou převahu, nejprve ve Venezuele a pravděpodobně opět v Íránu. A ještě něco – možná jsem trochu cynický, ale to, co se teď dělo v Gaze, myslím dohodu o příměří, podle mě do určité míry souviselo s očekávaným oznámením kandidátů na Nobelovu cenu míru. Takže bylo všechno uspěchané, velmi uspěchané. Máme tu tedy obrovský tlak na Hamás ze strany Kushnera, Turecka a Kataru, a uspěchanou dohodu, ve které nejsou zakotveny žádné podrobnosti. Opravdu ne. Kromě prvního odstavce, po 24 hodinách začne stažení, po 72 hodinách dojde k výměně vězňů. Nebylo ale ani dohodnuto, o kolik Palestinců se bude jednat a o koho. Co se stane potom, jak budou probíhat rozhovory, jak to bude vypadat dlouhodobě, co se stane s Hamásem, zda bude odzbrojen, zda budou Izraelci pokračovat v útocích. Nic není dohodnuto. Nic. Je to typické, prostě se strašně spěchalo. Jak asi víte, byl jsem zapojen do mnoha iniciativ ve věci příměří mezi Izraelem a Palestinci a vím, že tyto věci je třeba vyřešit do nejmenších podrobností, protože se stane něco, co nečekáte, a většinou to v určitém okamžiku vybouchne.

GD: No, do jisté míry lze sympatizovat s Trumpovým argumentem, že by neměli bojovat s jednou rukou svázanou za zády, ale problém s tímto chápáním je, že pokud vše vidíte pouze z hlediska materiální síly, pomocí níž můžete zničit své nepřátele, mám na mysli tento brutální, až příliš pragmatický přístup ke konfliktu, kdy se zbavíte všech omezení, tak jakmile jednou odhodíte mezinárodní právo a morálku, v určitém okamžiku si lidé začnou klást otázku, k čemu to všechno je, a identita nejen Američanů, ale i Izraelců bude pod tlakem. Já jsem třeba ohledně Izraele tradičně docela sympatizoval s myšlenkou, která za tím stojí, po hrůzách, které židovský lid zažil v Evropě – tedy že Izraelci mají mít vlastní vlastní domovinu, kde se mohou bránit a tak dále. Ale celá tato myšlenka sekulárního Izraele, ke které se lidé upínali v 60. a 70. letech, je dnes už z velké části pryč. Myslím tím, že máme před sebou nový genocidní, velmi ošklivý Izrael – a vidíte možnost, že se udrží pohromadě, pokud, jak se domnívám, takto opustísvou vlastní základní identitu?

AC: Myslím, že to, co jste řekl, je správné. Myslím, že i mnoho Izraelců se obává, kam to směřuje. Budeme nadále trávit čas tím, že budeme zabíjet co nejvíce Arabů a udržovat všechny pod kontrolou? Je to pro armádu proveditelné? Vzpomeňte si, jak Ben Gurion od začátku říkal: „Podívejte, jsme malá země, nemůžeme udržovat profesionální armádu. Musíme se spoléhat na záložníky, kteří často nejsou tak dobře vycvičení nebo jsou vycvičení dost špatně a také, jak víte, nejsou ochotni být opakovaně povoláváni, protože mají své podniky, rodiny a jiné závazky.“ A skutečně vidíte, že je velký nedostatek záložníků, kteří se nedostavili, i když byli povoláni. Nedostavují se a morálka je nízká. Před mnoha lety jsem byl během apartheid v Jižní Africe u a moje práce spočívala v tom, že jsem byl v kontaktu s pravicovými afrikánskými skupinami, AWB a dalšími. Trvalo to dlouho, než mě přijali, chodil jsem na jejich schůzky a seděl v moři prázdných židlí, protože na mě všichni syčeli. Ale nakonec začali ustupovat a začali si klást otázku – jaká bude Jižní Afrika pro naše vnoučata? Jak budou žít? A tak se to začalo měnit, částečně i proto, že velké podniky došly ke stejnému závěru. Mimochodem, nemluvím o Africkém národním kongresu, bylo to uvnitř světa AWB, kde začali mít pochybnosti o tom, jakou budoucnost budou mít jejich vnoučata. Takže si myslím, že něco z toho musí fungovat i v Izraeli. Co říkají svým dětem o budoucnosti svých vnoučat, jejich dětí, v Izraeli? Bude zde probíhat trvalá válka proti zbytku regionu? Můžeme také uvidět, že se lidé začnou od Izraele odklánět, ti, kteří mají druhý pas, odejdou do zahraničí a zanechají po sobě jen skupinky sionistů a opravdu velmi stagnující ekonomiku, protože ta je na tom špatně už teď a podle toho, jak se věci vyvíjejí, to bude ještě horší. Netanjahu dal přece jasně najevo, že aby dosáhli neutralizace regionu, aby dosáhli deradikalizace Blízkého východu, musí být zničen Írán. Źe v Íránu musí dojít ke změně režimu. Vůbec přitom nejde o jadernou otázku. Ví se, že Írán je plný chytrých mladých lidí s technickými znalostmi. V Íránu je asi pět hlavních technických institucí na světě, které jsou ve všech těchto oblastech velmi pokročilé. A tak Íránci říkají, že i kdyby zítra začínali znovu od nuly, budou schopni bez větších obtíží pokračovat v programu obohacování uranu. A profesor Postol ukázal, jak by se obohacování uranu dalo provádět i v menším bytě, pokud by měli obohacený uran. Už nepotřebujete 10 000 odstředivek. Jakmile se dostanete na určitou úroveň, pak už to jde samo a hladce se dostanete na 90 %. Takže si myslím, že k tomu nevyhnutelně dojde. A já zároveň prostě nevěřím Trumpovým řečem o míru, protože když se ohlédnu zpět na to, co říkal, když odstoupil od smlouvy JCPOA, myslím, v roce 2018, říkal přesně ty samé věci, co dnes – že musí být „snapback“, musí být omezení raket, musí dojít k úplnému přerušení spojení zahraničněpolitických vazeb Íránu s jeho vazbami na Hizballáh a jiná hnutí a tak dále. A po svém uvedení do úřadu vydal takzvaný „prezidentský nález“, jímž se musí řídit každý každý vládní orgán. A zase přesně to samé. Nařídil ministerstvu zahraničí, aby spolupracovalo s partnery na brzkém zavedení „snapbacku“, to znamená, že Írán by byl hnán k odpovědnosti za nedodržení JCPOA, že by nesměl mít rakety, žádné obohacování a tak dále, stále stejná písnička. To všechno tam bylo, a on to podepsal, myslím, že 14. ledna, zveřejněno to bylo v únoru, ale podepsáno to bylo dříve. Obnovení sankcí bylo spuštěno evropskou trojkou a bylo spuštěno 28. srpna. Takže o 30 dní později vstoupí v platnost, pokud nedojde k dalšímu hlasování. Každopádně to hlasování je procedurální záležitost, není to v rámci formátu bezpečnostní rady. Je to procedurální záležitost, je to záměrně zařazeno jako procedurální záležitost, a hlasování proběhlo a žádný postoj nebyl podpořen. Takže došlo k obnovení sankcí, ale jde o to, že 18. října JCPOA zanikne. Dosáhne své přirozené smrti, vstoupí v platnost doložka o skončení platnosti a bude po všem. Pak budou samozřejmě stále platit sankce ze strany Ameriky a tak dále. Takže ohledně JCPOA máme před sebou prázdnou obrazovku. A myslím si, že to není náhoda. Je to prázdný list papíru před Trumpem, na který může napsat své vlastní ultimátum Íránu – buď se vzdáte, nebo budete čelit vojenské akci. Možná doufá, že se vzdají. Pravděpodobně si myslí, že se vzdají, vzhledem k tomu, že čelí „největší armádě, jakou svět kdy viděl, s obrovskými silami, které jsou nezastavitelné“. Nevím, jak to dopadne, je to hop nebo trop. [Viz následující poznámka.]

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (https:/substack.com/@glenndiesen)

.

Poznámka:

Alastair Crooke jako obvykle mluví hodně „nahusto“, bez jasné struktury, a často předpokládá, že čtenář rozumí kontextu mezinárodní politiky. Vzhledem k důležitosti toho, o čem se zde mluví, shrnutí řečeného:

Crooke mluví o JCPOA, což je jaderná dohoda s Íránem (Joint Comprehensive Plan of Action) z roku 2015, uzavřená mezi Íránem, USA, EU, Ruskem a Čínou. Donald Trump od ní odstoupil v roce 2018 a zavedl zpět sankce proti Íránu.

Crooke zde:

1. Nevěří Trumpovým řečem o míru.
   Tvrdí, že když Trump mluví o míru, není to upřímné. Podle něj už v minulosti (konkrétně při odstoupení od JCPOA) říkal stejné věci – že chce mír, ale ve skutečnosti činil kroky, které k míru nevedly.
2. Připomíná Trumpovy požadavky z roku 2018.
   Když Trump od dohody odstoupil, požadoval:
   • „Snapback“ sankcí (tedy jejich automatické obnovení),
   • omezení íránských raketových programů,
   • přerušení vazeb Íránu na skupiny jako Hizballáh. Jinými slovy, chtěl, aby Írán zcela změnil svou zahraniční politiku – což bylo pro Írán nepřijatelné.
3. Zmiňuje „presidential finding“ – tedy formální dokument, který v USA zavazuje všechny složky vlády k určité linii. Trump v něm nařídil ministerstvu zahraničí spolupracovat s partnery na znovuzavedení sankcí vůči Íránu, pokud Írán nedodrží požadavky JCPOA.
4. Mluví o „snapback“ mechanismu. To je klauzule v dohodě, která umožňuje automaticky obnovit sankce, pokud jedna strana (např. Írán) poruší podmínky. Crooke připomíná, že tento proces byl spuštěn evropskými zeměmi (tzv. „E3“ – Británie, Francie, Německo) 28. srpna tohoto roku s tím, že po 30 dnech vstoupí v platnost, pokud by tomu OSN nezabránila. Podle něj šlo o procedurální trik – formálně se to neřeší hlasováním v Radě bezpečnosti, takže „snapback“ ve skutečnosti nastal.
5. Upozorňuje, že JCPOA nyní definitivně končí. 18. října vyprší tzv. „sunset clause“, tedy doba platnosti hlavních omezení dohody. To znamená, že dohoda přirozeně zaniká a zůstává jen „prázdná stránka“.
6. Trump podle něj tuto situaci využije. Crooke tvrdí, že to ovšem není náhoda:
   • „Prázdná stránka“ po zániku JCPOA umožní Trumpovi vytvořit vlastní ultimátum vůči Íránu.
   • Bude to něco ve smyslu: „Buď se podřídíš, nebo budeš čelit vojenskému útoku.“
7. Trump možná věří, že Írán ustoupí, protože čelí obrovské americké vojenské síle. Crooke to označuje za sázku s nejasným výsledkem – Trump sází na to, že Írán se zalekne a ustoupí, místo aby čelil válce.

Shrnutí: Trumpovy řeči o míru jsou falešné. Když byl prezidentem, usiloval o tvrdý nátlak na Írán, ne o mír. Zánik jaderné dohody s Íránem (JCPOA) není náhoda – vytváří prostor, aby mohl Trump znovu diktovat podmínky a hrozit Íránu vojensky. To celé je riskantní sázka, ne cesta k míru.