Ode dneška budeme pravidelně přinášet po jedné kapitole (v tomto příspěvku je 0 proto, že kniha má kromě třiceti kapitol i úvod) z knihy francouzského politologa a spisovatele Oliviera Delorma 30 bonnes raisons pour sortir de ľEurope. Jedná se o politicko-historickou esej, která je rozdělena do dvou částí.
V první části – „Abychom skoncovali s propagandou – co Evropa není“ – autor rozebírá mýty o Evropské unii. Tvrdí, že EU není ani zárukou míru, ani nástrojem spolupráce národů, ale projekt, který od počátku sloužil ekonomickým a geopolitickým zájmům silnějších států a USA. Poukazuje na to, že evropská integrace vznikla v kontextu studené války a závislosti na americké moci – Marshallův plán a vytvoření OEEC podle něj nastartovaly proces podřízenosti Evropy. „Evropská mírová myšlenka“ je podle Delorma propaganda zakrývající trvalou hegemonii a soupeření. Kritizuje také euro jako nástroj ideologické kontroly a nezvládnutý experiment, který ničí ekonomiky jižní Evropy – zejména Řecka.
Druhá část – „Co ve skutečnosti je Evropa“ – popisuje podle autora skutečnou podstatu Evropské unie: elitářský, nedemokratický a technokratický projekt řízený „kněžstvem“ eurobyrokracie. Delorme používá paralelu s katolickou církví – Evropa má své dogma, svoje svaté (J. Monnet, R. Schuman, A. de Gasperi) a svoje inkvizitory, kteří vylučují každý kritický hlas. Podrobně rozebírá životopisy zakladatelů Evropského společenství a tvrdí, že jejich ideologické a konzervativní kořeny měly blíže k autoritářství než k demokracii.
V pozdějších kapitolách analyzuje vliv ordoliberalismu, německé dominance, ztrátu svrchovanosti členských států a vazbu EU na zájmy Spojených států. Podle Delorma je současná Evropská unie paralelou k nefunkčním imperiálním strukturám minulosti – jako Sovětský svaz nebo Rakousko-Uhersko – a nemůže se reformovat, protože je vnitřně zabetonovaná a odpojená od lidové vůle. Kniha končí výzvou k odvážnému odchodu z EU a návratu k demokratickému, sociálnímu a svrchovanému národnímu státu po vzoru ducha odboje a Rady národního odporu z roku 1943.
Celkově jde o kritickou analýzu evropského projektu, psanou s – vpravdě francouzským – ironickým a bojovným stylem (není třeba se ho bát!), která spojuje historické příklady, ekonomickou argumentaci a politickou výzvu k „dekolonizaci Evropy Evropany samými“. Kniha vyšla již v roce 2016, ale aktuální je (pořád, ale možná) právě teď, v souvislosti s prohranou válkou na Ukrajině a s tím, jak EU stupňuje agresivitu vůči některým svým rozumnějším státům, které nesouhlasí s jejím současným směřováním.
.
Předmluva
Evropa není „sama o sobě“ krásná myšlenka
6. listopadu 1941 byla v Grand Palais za přítomnosti Fernanda de Brinona, velvyslance Francouzského státu… v Paříži, slavnostně zahájena „největší výstava od roku 1937“, jak ji propagovala vláda ve Vichy. Její název zněl „Evropská Francie“. V dubnu 1942 byla opakována a nesla podnázev „Nový život“. O měsíc dříve se v Salle Wagram konala další výstava s názvem „Bolševismus proti Evropě“, na které obrovský panel hlásal, že „Sjednocená Evropa znamená sjednocenou práci, sjednocené úsilí, znásobený výkon, více volného času, rozšířené blaho, konec válek, svornost“: sliby mírové Evropy, prosperující Evropy a sociální Evropy tedy nejsou žádnou novinkou.
To, co se podařilo zamlčet evropské propagandě, pod kterou žijeme již desítky let, je skutečnost, že Evropa byla jednou z hlavních os nacistické propagandy, stejně jako všech kolaborujících vlád. Od června 1941 byla invaze Německa do SSSR prezentována jako „evropská“ křížová výprava (v podtextu: evropské a katolicko-protestantské kultury proti bolševismu, jak si s Brinonem notovala i apoštolská nunciatura u vichystické vlády), který byl střídavě přirovnáván k vedlejšímu produktu „asiatství“ nebo „judaismu“. V létě 1941 byly tak v okupované Francii vylepovány plakáty, které se pokoušely převzít Churchillovo „V“ jako „Victoria“, přičemž výčet „bolševických“ ztrát byl následován sloganem: „Triumf Německa, které bojuje za novou Evropu.“
Co se týče hesla vichistického režimu „Práce, rodina, vlast“, bylo by méně lživé, kdyby tento režim zrazující národní zájmy nahradil třetí část svého triptychu slovem „Evropa“. Vichy totiž neustále vyznávalo militantní evropanství. Chtěje ospravedlnit schůzku s Hitlerem v Montoire, která se konala šest dní předtím, Pétain ve svém rozhlasovém projevu z 30. října 1940 označil svůj vstup na cestu kolaborace za „součást konstruktivní činnosti nového evropského řádu“.
A nesmíme zapomenout na Pierra Lavala! Stručně si připomeňme, kdo tento muž byl: pocházel z krajní levice blanquistů – v mládí nosil za všech okolností červenou kravatu –, byl pacifistou a odpůrcem Posvátného spojení (Union Sacrée) v roce 1914, poté socialistickým poslancem a starostou Aubervilliers. Poté přešel k pravici a v letech 1935–1936 se stal předsedou Rady, podporován „levicovou“ komorou zvolenou v roce 1932, a vedl politiku „úsporných opatření“ (tehdy se méně zdrženlivě hovořilo o deflační politice), podobnou té, kterou Merkelová uvalila na eurozónu – díky našim ochotným socialistům. Tato politika je také podobná politice německého křesťanskodemokratického kancléře (tehdy se říkalo Zentrum) Brüninga, která v kombinaci s důsledky krize neregulovaného kapitalismu, která začala na Wall Street v roce 1929, vynesla malou nacistickou skupinu z 2,6 % hlasů v parlamentních volbách v květnu 1928 na 37,3 % a na první místo mezi německými stranami v červenci 1932. Ve Francii naopak Lavalova deflace otevřela cestu Lidové frontě, ale poražení ve volbách v roce 1936 se pomstili v roce 1940 „božským překvapením“ porážky a Laval se stal zastáncem kolaborace – ve jménu místa, které si Francie musí zasloužit v Evropě, která se právě buduje. Když tedy 22. června 1942 prohlásil své slavné: „Přeji si vítězství Německa, protože bez něj by se zítra bolševismus rozšířil všude“, dodal – což se obvykle opomíjí – že alternativou pro Francii je „buď se integrovat do nové a mírové Evropy, přičemž bude respektována naše čest a naše životně důležité zájmy, nebo se smířit s tím, že naše civilizace zmizí“. Jako bychom slyšeli… zde si každý si doplní ta jména členů vládnoucí kasty, která uzná za vhodné.
Obecněji řečeno, malý svět francouzské kolaborace v různých odstínech, který ochotně využíval Johanku z Arku k podněcování nenávisti vůči Anglii, se po čtyři roky neustále odvolával na Evropu, aby ospravedlnil svou podřízenost Německu. Příklady by se daly uvádět donekonečna. Náborové kampaně bojovníků LVF (Legie francouzských dobrovolníků proti bolševismu) se konaly ve jménu Evropy a ještě v lednu a únoru 1944 bylo možné na adrese Champs-Élysées 42 obdivovat sbírku fotografií „evropské SS“. Výbor okamžité pomoci dělníkům, organizace vzájemné pomoci financovaná Němci a vedená bývalými francouzskými odboráři, se hlásila k „skutečné evropské socialistické solidaritě“ a výzva k dobrovolnému odchodu pracovní síly nezbytné pro německý průmysl na podporu nacistického válečného úsilí nepoužívala jinou rétoriku. Na plakátu z roku 1943, na kterém muž v modrých montérkách ozbrojený kladivem chrání štítem ženu a dítě a odhání medvěda s čepicí s červenou hvězdou, se píše: „Dělníku! Prací pro Evropu chráníš svou zemi a svůj domov.“
A co se týče maurassovského akademika, ultrakolaboranta, ministra národního školství a mládeže Abela Bonnarda (1942–1944), ten v dubnu 1943 v Saint-Denis oslavil 12. výročí narození Karla Velikého, císaře Západu a krále Franků.
Evropa, impérium: oba pojmy jsou úzce propojeny. Ale jedná se o západní impérium, impérium Karla Velikého, které dalo vzniknout Svaté říši římské – katolické a německé –, nikoli o římské impérium, středomořské impérium a samozřejmě ani byzantské impérium: naši dnešní patentovaní „evropeisté“, stejně jako ti z Evropy Nového řádu, nikdy neprojevovali nic jiného než pohrdání nebo nepřátelství vůči všem Balkáncům, Řekům a Rusům, kteří jsou dobří jen k tomu, aby dostávali lekce germánské morálky.
Neexistuje tedy – na rozdíl od toho, co se neustále omílá ve sdělovacích prostředcích, ve školních osnovách a dokonce i na univerzitách, od nichž bychom mohli očekávat trochu více nezávislosti a kritického myšlení – Evropa, která by byla „sama o sobě“ dobrá, přirozeně otevřená, z principu nositelka pokroku, míru a svobody, oproti národům, které ztělesňují sobectví, uzavřenost a válku. Připustit dnes, že Evropa je „sama o sobě“ krásná myšlenka, když byla motorem, záminkou a zástěrkou agresivní války a nejhorších zločinů v dějinách lidstva, je již porážkou myšlení. Znamená to zaměňovat fantazii za realitu: znamená to především přijmout, pomocí klamných slov a pojmů, uvažování založené na lži.
.
Abychom skoncovali s propagandou: Co Evropa není
Motto:
.
Dante, Goethe, Chateaubriand patří celé Evropě právě proto, že každý z nich byl hluboce a mimořádně Italem, Němcem a Francouzem. Evropě by příliš neprospěli, kdyby byli lidmi bez vlasti a kdyby přemýšleli a psali v jakémsi integrovaném „esperantu“ nebo „volapüku“. (…) Rád bych se zvláště vyjádřil k námitce integrace. Často se nám říká: „Spojme šest států do jednoho nadnárodního celku; bude to přece jednoduché a praktické.“ Ale takový celek je nemožné vytvořit, protože v Evropě dnes není žádný federátor, který by měl dostatek síly, obratnosti a důvěry, aby ji sjednotil. Proto se sahá po jakémsi hybridu, v němž se šest států zaváže podřídit se tomu, co bude rozhodnuto určitou většinou. (…)
Jsou to myšlenky, které mohou snad okouzlit některé duchy, ale já vůbec nevidím, jak by se daly prakticky uskutečnit – i kdybychom měli šest podpisů pod jedním papírem. (…) Je pravda, že v takové „integrované“ Evropě, jak se o ní mluví, by možná vůbec nebyla žádná politika. To by jistě věci velmi zjednodušilo. Neboť pokud by už nebylo Francie, nebylo by ani Evropy – a nebylo by ani politiky, protože by nebylo možné vnutit jednu politiku každému ze šesti států -, pak bychom se prostě zdrželi jejího vytváření. Ale v takovém případě by se možná tento svět vydal za někým zvenčí, kdo by takovou politiku měl. Snad by tu pak byl federátor – ale nebyl by to Evropan... [Viz vysvětlivka překl. níže.]
Charles de Gaulle, tisková konference ze dne 15. května 1962, Discours et messages, Avec le renouveau (květen 1958 – červenec 1962), Plon, Paříž, 1970, s. 407–409.
.
Vysvětlivka:
Tento slavný projev Charlese de Gaulla z 15. května 1962 je jedním z nejjasnějších projevů jeho vize Evropy národů – tedy Evropy spolupracujících, ale svrchovaných států, nikoli „integrované“ Evropy pod nadnárodní autoritou. Stojí za to si ho probrat po částech, protože v něm De Gaulle vyjadřuje hlubokou filozofii evropské identity.
1. „Dante … Francouzem.“ De Gaulle zde říká, že evropská kultura je společná právě díky rozmanitosti svých národních kultur. Evropa nevzniká tím, že se rozdíly smažou, ale že se každý národ rozvíjí naplno a přináší své dílo do společného prostoru. Tedy: jednota v různosti, ne jednotnost skrze zrušení rozdílů.
2. „Evropě by příliš… „volapüku“.“ To je ironie mířená proti tehdejším federalistům, kteří chtěli Evropu „sjednotit“ do nadnárodního státu. De Gaulle tím zdůrazňuje, že bez národní identity není skutečná kultura ani duch – a „evropský esperanto-člověk“ by byl duchovně prázdný. Je to kritika kosmopolitního univerzalismu, který podle něj ničí sílu jednotlivých národů.
3. „Rád bych se… sjednotil.“ De Gaulle reaguje na návrhy vytvořit „nadnárodní celek“ – tedy Evropské společenství s vlastními institucemi nad státy. Říká, že bez přirozeného vůdce („federátora“), kterého Evropa nemá (žádný stát nemá dost síly, důvěry ani autority vést ostatní), se taková nadnárodní entita nemůže udržet. Odmítá tedy myšlenku „federální Evropy“, která by měla nadvládu nad národy.
4. „Proto se sahá… určitou většinou.“ Toto je přesná předpověď dnešního mechanismu EU – hlasování kvalifikovanou většinou. De Gaulle to považoval za nebezpečný kompromis, protože menší státy by mohly být přehlasovány, čímž by ztratily svrchovanost.
5. „Je pravda… nebyl by to Evropan…“ Pokud Evropa ztratí schopnost rozhodovat sama, protože žádný stát už nebude mít autoritu, moc převezme někdo zvenčí – tím De Gaulle myslel hlavně Spojené státy americké. Tedy: když Evropa nebude mít vlastní politiku, podřídí se politice jiného mocenského centra.
Shrnutí
De Gaulle zde vyjadřuje tři klíčové principy:
- Evropa je společenství národů, ne jeden stát.
- Národní kultura a svrchovanost jsou zdrojem síly, nikoli překážkou jednoty.
- Nadnárodní princip vede k bezmocnosti a podřízenosti vůči cizím mocnostem.
Je to v podstatě manifest „gaullistické Evropy“, tzv. „Evropy národů“, která stojí v přímém kontrastu k federalistické, byrokratické a centralizované Evropě, jak ji kritizuje Olivier Delorme.
Napsat komentář