Text sleduje vývoj světové geopolitiky od vzestupu námořních mocností po současný „ruský obrat na Východ“. Autor ukazuje, že historicky byla nejdůležitější kontrola nad euroasijským kontinentem — kdo ovládl Eurasii, měl moc nad světem. Britské a později americké impérium zajišťovaly hegemonii prostřednictvím kontroly moří a rozdělování pevninských mocností, jak popsal britský geograf Halford Mackinder v teorii Heartlandu. Po pádu Sovětského svazu se Rusko snažilo o integraci s Evropou, ale po roce 2014, kdy došlo k převratu na Ukrajině a k posílení napětí se Západem, obrátilo svou pozornost k Asii. Spolu s Čínou začalo budovat koncept „Větší Eurasie“, propojený sítí dopravních, energetických a digitálních koridorů v rámci iniciativ jako Pás a cesta, BRICS či Šanghajská organizace pro spolupráci. Tento nový multipolární systém má nahradit hegemonii USA, které podle autora ztrácejí vliv a reagují čím dál agresivněji, čímž jen urychlují běh událostí.
.
Na titulním obrázku mapa eurasijského světadílu s vyznačenými státy.
.
Geopolitika se zabývá studiem vzájemného působení geografických faktorů a politické moci a strategie. Hlavním geografickým zaměřením geopolitiky byl vždy euroasijský kontinent. Jedná se o rozsáhlý kontinent, který se rozkládá od Atlantiku po Tichý oceán a od Arktidy po Arabské moře. Je to kontinent, na kterém žije většina světového obyvatelstva, nachází se zde většina světových zdrojů a také většina světového území. Obecně se vždy mělo za to, že kdo ovládá Euroasii, ovládá svět. Zde se budu zabývat stručnou historií toho, jak velmoci soupeřily především o kontrolu nad Eurasií. Na závěr se zaměříme na radikální posun moci, který v současné době pozorujeme a který mění celý světový řád.
Jak víme, Eurasie byla v minulosti propojena starověkou Hedvábnou stezkou, která zahrnovala pozemní i námořní koridory a sloužila k výměně kultury, myšlenek, technologií i materiálních statků. Starověká Hedvábná stezka byla decentralizovaná, sestávala z mnoha cest spojujících různé civilizace obchodními trasami, které obvykle spravovali kočovníci. Poslední říší, která hrála klíčovou roli v rozšiřování a udržování starověké Hedvábné stezky byla kočovná Mongolská říše . Ale v 14. století začala Mongolská říše upadat. Na počátku 16. století došlo ke vzestupu evropských námořních mocností. Kolumbus, Magellan, Da Gama, ti všichni rozpoutali revoluci v geografii, když propojili svět po moři. A to mělo řadu důsledků, protože se utvářely nové mocenské struktury. Na rozdíl od starověké Hedvábné stezky se námořní koridory evropských mocností staly velmi centralizovanými. Důraz byl kladen na kontrolu klíčových přístavů, námořních úžin, kde si jedna mocnost mohla monopolizovat kontrolu. A pokud jde o diverzifikaci, existovalo jen málo možností. Impuls k dominanci byl dále posílen technologickými inovacemi v Evropě, což je důvod, proč například Adam Smith uznal, že setkání Evropy se zbytkem světa se vyvíjelo ve velmi ničivé a vykořisťovatelské podobě. Adam Smith doufal, že v budoucnu bude méně nerovnosti moci, tedy méně koncentrace moci v rukou Evropanů, aby byly hospodářské vztahy vzájemně výhodnější, protože tato koncentrace moci v Evropě vytvořila na jedné straně velmi dominantní postavení Evropy a na druhé straně podřízenou a na vykořisťování zaměřenou roli pro území, s nimiž Evropané přišli do styku. Byl vybudován systém dominance námořních mocností. Obchodní impéria byly námořní mocnosti, protože kontrola nad přístavy a námořními trasami byla důležitá pro strategickou dominanci v globálním obchodu.
A to bylo důležitější než územní dobývání. Postupem času se však evropské obchodní impéria vyvinula v plnohodnotná impéria. A evropská impéria pak nepřímo soutěžila tím, že dobývala zbytek světa. Nakonec však také vstoupila do konfliktu mezi sebou. A postupem času začala jedna velmoc za druhou slábnout a dominantní námořní mocnost se pak stala globálním hegemonem. To jsme viděli na počátku 19. století po dlouhém soupeření mezi Francouzi a Brity, kdy porážka Napoleona se stala počátkem Pax Britannica, tedy míru pod nadvládou Británie, který trval sto let až do první světové války. V rámci Pax Britannica Britové ovládali moře a to, že ovládali moře, které spojuje svět, bylo zdrojem britské hegemonie. Britové navíc měli, zejména od počátku 19. století, také obrovský náskok v průmyslové revoluci a zároveň i finanční sílu, což pak vedlo k dalšímu posilování britské moci. Po tomto zrodu britské hegemonie se však geopolitika Eurasie změnila, protože během napoleonských válek se stalo něco velmi důležitého. Stručně řečeno, Rusko se spojilo s Napoleonem a v letech 1800 až 1801 vyslalo kozáckou výpravu přes Střední Asii, aby dosáhla Britské Indie. Britové se obávali, že by to mohlo ohrozit britskou kontrolu nad Britskou Indií. Vznikla tak nová geopolitická realita, a to, že britská kontrola nad moři nestačila k ovládnutí eurasijského kontinentu, protože velká eurasijská pozemní mocnost, jakou je Rusko, mohla postupovat po eurasijském kontinentu po zemi. Britsko-ruské soupeření probíhalo po dobu následujících sedmdesáti let, od roku 1820 do roku 1890, a vešlo ve známost jako „Velká hra“ – geopolitické soupeření 19. století o kontrolu nad střední Eurasií, tedy o soupeření o kontrolu nad obchodními cestami a přírodními zdroji. V roce 1828 Rusové vyhráli válku proti Persii, která hrozila ovládnout části jižní námořní periferie. Británie již zjevně nebyla dominantním státem, nedokázala Rusy odrazit a Persie byla pod velkým tlakem, aby se spojila s Ruskem, a společně tak mohly podniknout kroky proti Britské Indii. Současně se Britové a Francouzi obávali, že se Rusko stále více přibližuje k Osmanské říši.
Britové a Francouzi tedy zaútočili na Rusko v Krymské válce, která trvala od roku 1853 do roku 1856, s cílem vytlačit Rusko z Evropy. Rusové utrpěli ponižující porážku, jejíž důvody lze shrnout tak, že neměli žádné významné průmyslové odvětví, které by bylo možné převést na válečné účely. Bylo zřejmé, že Rusové výrazně zaostávají v industrializaci. Reagovali takzvanými „velkými reformami“ – rychlou industrializací a také výstavbou železnic přes Střední Asii. Zajímavé je, že tyto železnice vedly téměř po stejné trase jako starověká Hedvábná stezka a sahaly až do Afghánistánu. Po mnoha válkách Velká hra nakonec skončila protokoly Pamírské hraniční komise z roku 1895, které učinily z Afghánistánu nárazníkový stát mezi Ruskou říší a Britským impériem. To je důvodem velmi podivné geografie východních regionů Afghánistánu.
Díky této nárazníkové zóně se zdálo, že britská námořní dominance může pokračovat. V 90. letech 19. století však Rusko také vybudovalo transsibiřskou železnici spojující Moskvu s Vladivostokem na pobřeží Tichého oceánu. To opět ohrozilo britskou kontrolu nad východní Asií, tedy východním okrajem eurasijského kontinentu. Na základě toho všeho vznikla v Británii geopolitická teorie o Eurasii. Nazývala se teorie Heartlandu a vyvinul ji Halford Mackinder. Poprvé ji formuloval v roce 1904 v článku nazvaném Zeměpisné těžiště dějin (Geographical Pivot of History). V tomto článku Mackinder napsal: „Kdo ovládá východní Evropu, ovládá Heartland, kdo ovládá Heartland, ovládá světový ostrov, kdo ovládá světový ostrov, ovládá svět.“ Stručně řečeno, východní Evropa byla centrální oblastí, kterou bylo třeba ovládnout, aby bylo možné ovládnout svět. Mackinder tvrdil, že svět je rozdělen na dvě přirozeně antagonistické sféry: pevninu a moře. Námořní velmocí byla v té době Británie, která by byla ohrožena ztrátou své konkurenční výhody, pokud by Eurasii ovládla pevnina. Mackinder poznamenal, že železnice tradičně podporovaly pouze námořní obchod, to znamená, že železnice vedly nejkratší možnou cestou k pobřeží a odtud se přeprava zajišťovala lodní dopravou. S transkontinentálními železnicemi napříč eurasijským kontinentem však mohly být vytvořeny nové dopravní koridory, které by nahradily námořní dopravu a tím zcela ukončily dominanci námořních mocností. Mackinder napsal: „Suezský průplav zřejmě zvýšil mobilitu námořní moci ve srovnání s pozemní mocí. Železnice sloužily hlavně jako napájecí systém pro námořní obchod, ale transkontinentální železnice nyní mění podmínky pozemní moci a nikde nemají takový účinek jako v uzavřeném srdci Eurasie, v rozsáhlých oblastech, kde není k dispozici dřevo ani kámen pro stavbu silnic.“ Mackinder také poznamenal, že přítomnost ruské armády v Mandžusku byla dostatečným důkazem toho, že mobilní pozemní mocnosti se nyní stávají stejně konkurenceschopnými jako námořní mocnosti s přítomností britské armády v Jižní Africe. Nyní tedy existovalo klíčové soupeření mezi vedoucí námořní mocností a vedoucí pozemní mocností. To vytvořilo zcela novou realitu, protože již neexistovala konkurence mezi námořními mocnostmi o kontrolu nad světem, ale místo toho existovaly euroasijské pozemní mocnosti, které mohly zcela zvrátit význam kontroly nad mořem. Největší výzvou či hrozbou pro Brity proto bylo, kdo dokáže propojit euroasijský světadíl, a klíčovou hrozbou v 19. století v tomto smyslu bylo samozřejmě německo-ruské spojenectví. Je důležité si uvědomit, jak důležité byly tyto myšlenky pro geopolitiku, a to nejen pro formování britské strategie, ale také americké strategie, jakmile se Amerika stala dominantním státem.
Ve zprávách Národní bezpečnostní rady USA od roku 1948 a dále vidíme, že se odkazuje na politiku zadržování Eurasie v jazyce Mackindera a jeho teorie Heartlandu. Například na první stránce Národně-bezpečnostní strategie USA z roku 1988 se píše: „Vládne přesvědčení, že nejzákladnější národní bezpečnostní zájmy Spojených států by byly ohroženy, pokud by nepřátelský stát nebo skupina států ovládla euroasijský kontinent – oblast světa, jejíž kontrola je pro naši bezpečnost zásadní.“ Dále se zde vysvětluje, že právě proto se USA postavily proti Sovětskému svazu. USA jako vedoucí námořní mocnost nemohly dovolit, aby se euroasijské mocnosti spojily po zemi. Americká strategie zadržování spočívala v ovládnutí Eurasie z jejího pobřeží, tedy z námořní periferie. Evropa by tak byla západním okrajem Eurasie a na východním okraji by byly ostrovní státy u pobřeží Číny, které USA bezprostředně po druhé světové válce koncepčně definovaly ve své strategii zadržování prostřednictví dvojitého ostrovního řetězce.
Vrátíme-li se k Rusům, ti na počátku 20. století také vycházeli z myšlenek Mackindera a poté, co bylo carské Rusko smeteno bolševickou revolucí a nahrazeno Sovětským svazem, odešli ruští eurasianisté do exilu. Lidé jako Petr Savický [Pjotr Savickij, 1895 Černihov – 1968 Praha – pozn. překl.] , kteří ve 20. letech nastínili myšlenky, co by mělo nahradit Sovětský svaz poté, co nakonec selže, varovali, že první světovou válku z velké části způsobily námořní mocnosti, které donutily Německo expandovat na východ, aby získalo strategický prostor. Zároveň lze říci, že rusko-německé spojenectví by proto byla ideální pro vyvážení hegemonických snah námořních impérií. Námořní mocnosti byly považovány za přirozeně imperialistické a destruktivní, protože jejich dominance z periférie závisela na strategii „rozděl a panuj“, to znamená, že musely zabránit spojení velmocí v Eurasii, tedy Čína, Rusko, Německo a Turecko musely zůstat rozdělené, aby námořní mocnosti mohly dominovat z moře. Eurasijská reakce na západní námořní mocnosti, imperiální mocnosti, byla proto lidmi jako Savický vnímána jako snaha o spolupráci v celé Eurasii. Rusko bylo eurasijskou mocností, od dob Petra Velikého se však pokoušelo rozvíjet se a profilovat jako západoevropská námořní mocnost. A nejlepším způsobem, jak Britové, Američané a kdokoli jiný mohli Rusy držet na uzdě, bylo jednoduše odříznout jim přístup k námořním koridorům. Tato strategie stále funguje – je snaha o omezení přístupu Ruska k Černému moři, Baltskému moři a Arktidě. Pak by samozřejmě bylo Rusko vytlačeno do Asie, taková byla logika. Vidíme však, že po skončení studené války a následném rozpadu Sovětského svazu se Rusko nevrátilo k eurasijské vizi lidí jako Savický.
Místo toho se Rusko vrátilo k velmi západocentrické politice a do značné míry ignorovalo země na východě, protože sledovalo cíl větší Evropy, tedy inkluzivní evropskou bezpečnostní architekturu. Ruská strategie však nebrala do úvahy to, že Rusko je oslabené a USA vidí historickou příležitost vytvořit trvalý hegemonický systém v Evropě a ovládnout Eurasii také z námořní periferie. Viděli jsme, že méně než dva měsíce po rozpadu Sovětského svazu byla v uniklém návrhu obranného plánování z roku 1992 nastíněna Wolfowitzova doktrína [Paul Wolfowitz – v té době náměstek amerického ministra obrany pro politické otázky – pozn. překl.], v níž se uvádělo: „Je nepravděpodobné, že by se v příštích mnoha letech znovu objevila globální konvenční výzva pro bezpečnost USA a Západu z eurasijského vnitrozemí [v orig. „heartland“ – pozn. překl.]“ Hlavním cílem však bylo zabránit tomu, aby se taková výzva objevila. Toho mělo být dosaženo zajištěním zájmů vyspělých průmyslových zemí, opět cituji: „A konečně musíme udržovat mechanismy, které odradí potenciální konkurenty od toho, aby vůbec usilovali o větší regionální nebo globální roli.“ USA tedy musely kontrolovat klíčové regiony, klíčové energetické koridory a klíčové dopravní korfidory, aby zajistili, že se neobjeví žádní soupeři. Jako možní soupeři se přitom uvádělo dokonce i Německo, Japonsko a další spojenci.
.
Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)
Napsat komentář