Rubrika: Mezinárodní vztahy

Přinášíme přepis rozhovoru indických novinářek Anjany Om Kashyapové a Geety Mohanové z televizní stanice India Today, který se konal v Moskvě bezprostředně před oficiální návštěvou Vl. Putina v Indii 4. prosince 2025, kde se ruskému prezidentovi dostalo velkolepého a skutečně srdečného přivítání. To je vlastně pro nás to zajímavé, proto to takto píšeme – v rozporu s tím, co se často říká u nás, je vztah Ruska a Indie mimořádně přátelský a vlastně je příkladem nového multipolárního světa. Putin v rozhovoru opakovaně zdůrazňuje strategické partnerství s Indií, které podle něj stojí na dlouhodobé důvěře, sdílení technologií a spolupráci v energetice, obraně, jaderné energetice i špičkových technologiích včetně umělé inteligence. Sankční tlak Západu označuje za politický nástroj, který nelze dlouhodobě udržet, a vyzdvihuje přechod na obchod v národních měnách. V otázce Ukrajiny Putin tvrdí, že cílem Ruska není vítězství, ale ochrana vlastních zájmů, obyvatel a kultury na sporných územích; konflikt označuje za důsledek jednání Západu a rozšiřování NATO. Odmítá obnovení Sovětského svazu i návrat Ruska do G8 a zdůrazňuje význam multipolárního světa, v němž roste role Indie, Číny, BRICS a globálního Jihu. Rozhovor doplňuje Putinův pohled na terorismus, Blízký východ, umělou inteligenci a roli tradičních hodnot v ruské společnosti.

.

Na úvodním obrázku záběr z části uvítacího ceremoniálu.

.

GM: Máme tu člověka, který je známý jako jeden z nejdéle sloužících světových vůdců. Byl svědkem všeho: rozpadu zemí, změn různých nastavení světové politiky od Jelcina po Trumpa, od Atala Bihárího Vádžpejího a Manmóhana Singha a až po Nárendru Módího. Viděl, jak se svět mění před jeho očima. Provedl Rusko bouřlivými lety a dokázal upevnit svou pozici jako sílu, se kterou je třeba počítat. Děkujeme vám, pane prezidente, že jste dnes s námi.

VP: Doufám, že se vám u nás v Rusku daří dobře. Doufám, že se vám líbí Moskva, Kreml, kde právě vedeme rozhovor. Jak vidíte, u nás se vše vyvíjí podle plánu. Celkově jsme spokojeni se situací, která se u nás vyvíjí v ekonomice. A co je nejdůležitější, v tuto chvíli jsem velmi rád, že se chystá setkání s mým přítelem ministerským předsedou Módím. Dlouho jsme se domlouvali, že se setkáme právě v Indii, máme si o čem povídat, protože rozsah naší spolupráce s Indií je velmi velký. Nemluvím už o historii našich vztahů, ta je vůbec jedinečná. Rád bych řekl, že za pouhých 77 let od získání nezávislosti, což je v historii velmi krátká doba, Indie urazila obrovský kus cesty. No, ještě o tom budu mluvit. Víte, když žijeme, v průběhu svého života si příliš nevšímáme změn, které se dějí právě teď, před našima očima, to se stává velmi zřídka. A když se podíváme zpět, to, k čemu došlo v Indii, je v jistém smyslu opravdu zázrak. Vždyť, podívejte, málokdo z vás asi ví, že se za tu dobu délka života v Indii více než zdvojnásobila.

GM: O tom budeme ještě za chvíli mluvit.

VP: Určitě si o tom promluvíme. Ale v každém případě se naše vztahy s Indií rozvíjejí v mnoha směrech a jsem velmi rád, že se mohu setkat s premiérem Módím, s nímž nás spojují nejen obchodní, ale i osobní a přátelské vztahy.

AK: Pokud dovolíte, položím otázku. Právě jste hovořil o rusko-indických vztazích, jejichž historie sahá více než sedm desetiletí do minulosti. Tato družba, jak se říká v ruštině, trvá už více než 70 let. Jak hodnotíte sílu tohoto přátelství v současnosti? A co byste řekl premiérovi Nárendrovi Módímu a o premiérovi Módím?

VP: O premiérovi?

AK: Ano. A jemu.

VP: Víte, svět se velmi rychle mění, tempo změn se zrychluje, to všichni velmi dobře vidí. Uspořádání světa se mění, objevují se nová centra moci, dochází k jiné rovnováze sil ve světě. A v těchto podmínkách je velmi důležitá stabilita mezi velkými zeměmi. Vytváří určitou základnu, základ pro postupný rozvoj jak na bilaterální úrovni, tak ve světě jako celku. V tomto smyslu má naše spolupráce s premiérem Módím velmi velký význam, který dokonce přesahuje rámec bilaterálních vztahů. A tím spíše, když se to týká přímo našich zemí, je stabilita v některých oblastech spolupráce nesmírně důležitá, protože nám zaručuje dosažení cílů, které si klademe. A premiér ministr Modi klade před svou zemi – a především před sebe, a poté před vládu a před zemi – nesmírně složité úkoly. Vezměte si například jeho známou tezi „Make in India“. Ta má velký praktický rozměr, mimo jiné i v našich bilaterálních vztazích. Když se setkáváme, pořád říká: „Pojďme udělat tohle, tamto, a tam, v té oblasti se na to taky podíváme.“ Mohu tyto věci vyjmenovat. Proto máme mnoho, velmi mnoho praktických směrů spolupráce.

AK: Než Gita položí další otázku, dovolte jeden velmi krátký dotaz: Když jste se setkal na summitu ŠOS s premiérem Módím, existují záběry, kde jedete spolu v autě – bylo to předem naplánováno, že pojedete spolu? Jak k tomu došlo? A o čem jste v autě mluvili?

VP: Probírali jsme aktuální otázky. Nebylo to plánované, prostě jsme vyšli na ulici, předjelo moje auto, řekl jsem: „Poslyš, pojedeme spolu“ – a to je vše. Prostě jako lidé, jako kamarádi, jako přátelé. Nic víc, žádný složitý záměr, prostě jsme se posadili jako kamarádi, jako přátelé, a povídali si po cestě, to je vše. Vždycky máme o čem mluvit. Vlastně jsme se tak rozpovídali, že jsme nemohli vystoupit z auta. Pak jsem řekl: „No tak pojďme, už na nás čekají.“ Není na tom nic zvláštního. Jen to ukazuje, že máme o čem mluvit a že nás tato témata hodně zajímají.

GM: Děkuji, pane prezidente. Skutečnost, že pojedete do Indie, umožní oběma vůdcům upevnit, posílit záruky. Jaká prohlášení lze očekávat? Mluvili jsme o transferu technologií, o rozvoji obchodu. Jaká prohlášení lze očekávat během vaší návštěvy Indie? Ptám se Vás na to, protože svět – chápete, o kom mluvím – bude Vaši návštěvu sledovat.

VP: To, že svět bude sledovat naši návštěvu, není nic zvláštního. Indie je obrovská země, má jeden a půl miliardy obyvatel, rozvíjející se ekonomiku, sedmiprocentní růst – to je mezi velkými ekonomikami světa jednička. Módí to dokázal, dosáhl toho, rozumíte? Indický lid a on jako předseda vlády na to mohou být hrdí. Je jasné, že vždy se najdou kritici, kteří si myslí, že se dalo udělat víc. Ale je to dobrý výsledek. Máme celý plán naší spolupráce v nejdůležitějších odvětvích. A nejdůležitější z nich jsou samozřejmě ta, která směřují do budoucnosti, tedy špičkové technologie. V tomto ohledu spolupracujeme s Indií v kosmickém průmyslu, v oblasti energetiky – konkrétně v jaderné energetice je, jak je dobře známo, jedním z velkých projektů jaderná elektrárna Kudankulam – dále v lodním stavitelství, v letectví. Je tu mnoho zajímavých oblastí, které směřují do budoucnosti. Například umělá inteligence – možná si o tom ještě promluvíme. Je to jedna z klíčových technologií budoucnosti, která mění svět před našima očima, doslova před našima očima, vše znásobuje a vytváří velké výzvy. O tom všem budeme hovořit a vybírat to, co pro nás představuje – podle premiéra Módího i podle mě – největší hodnotu.

GM: Jsou nějaké konkrétní dohody, které mají být podepsány?

VP: Samozřejmě. V tuto chvíli je ale asi lepší je neoznamovat, protože je chceme představit veřejnosti po mé návštěvě, kdy na tom budeme pracovat. Poté nám naši kolegové předloží všechny připravené dokumenty a my je pak s konečnou platností schválíme.

GM: Navrhuji přejít k energetice. Promluvme si o udržitelnosti v obchodě. Na Indii a Rusko je vyvíjen obrovský tlak, zejména pokud jde o ropu, Indie trpěla tlakem ze strany Západu. Jak mohou obě země čelit sankčnímu tlaku Západu?

VP: Jde o to, že tento tlak, o kterém jste se zmínila, je nejčastěji využíváním politických nástrojů v běžném konkurenčním boji. Naše spolupráce s Indií v oblasti energetiky nesouvisí s aktuálním děním, s dnešní politickou situací, ani s tragickými událostmi na Ukrajině. Pokud jde o uhlovodíky, naši hospodářští představitelé již dlouho před událostmi na Ukrajině navázali mezi sebou velmi dobré, důvěryhodné a dobře fungující obchodní a ekonomické kontakty. Jak je známo, jedna naše velká společnost koupila v Indii ropnou rafinérii. Jednalo se o jednu z největších zahraničních investic do indické ekonomiky – přes 20 miliard dolarů. Naše společnost tento podnik rozvíjí, spolupracuje se svými partnery a daří se jí. Indie se stala jedním z velkých dodavatelů ropných produktů na evropský trh. A to nejen proto, že nakupuje naši ropu se slevou, ale proto, že se to vyvíjelo po léta a nemá to nic společného s aktuálními událostmi. Někomu se ovšem moc nelíbilo, že Indie zaujímá současné pozice na světových trzích díky spolupráci s Ruskem, a začali vymýšlet, jak Indii v těchto oblastech omezit, uměle, z politických důvodů, a začali jí tyto možnosti uzavírat.

AK: To je velmi důležitá věc. Moje další otázka se však týká obrany. Indie je stále jedním z největších odběratelů obranných produktů, vojenského materiálu – přibližně 38 procent ruského vývozu zbraní. Chci se zeptat – vzhledem k sankcím ze strany USA, v souvislosti s cly – to je Amerika, oni používají různé metody – jak to všechno plánujete obejít? Budete odmítat spolupráci, nebo naopak půjdete stále kupředu?

VP: Myslím si, že Indie i celý svět viděly, že s Indií nelze jednat tak, jak s ní jednali před 77 lety. Indie je velmoc, nikoli anglická kolonie, a s tím se všichni budou muset smířit. Navíc indický premiér Módí není člověk, který by podléhal tlaku. Indický lid může být na svého vůdce hrdý. To jsou zcela zřejmé věci. Má pevný, jasný postoj, který není konfrontační. Ani my nechceme s nikým vstupovat do konfliktu, ale prostě pracujeme na ochraně svých oprávněných zájmů. A totéž dělá Indie. V čem spočívají překážky? V platebním vypořádání. My však už více než 90 procent všech našich plateb provádíme v národních měnách. Existují zde určité problémy související s tím, že máme mnoho zprostředkovatelů, ale existují i řešení: Je možné přejít na systémy výměny finančních elektronických informací, které máme k dispozici jak v rámci Banky Ruska, tak u našich indických partnerů. Tato práce probíhá, je v plném proudu. A ti, kdo se pokoušejí omezit spolupráci v hospodářské oblasti třetích zemí, nakonec sami čelí problémům a ztrátám. Myslím si, že až toto pochopení a uvědomění plně dozraje, pak tato praxe vnějšího tlaku ustane.

AK: Tři konkrétní otázky, pane prezidente. Za prvé, během operace „Sindur“ se zbraně, které jsme zakoupili v Rusku, ukázaly jako nejdůležitější, klíčový prvek našeho úspěchu. Proto bych se chtěl zeptat na systém protivzdušné obrany S-400: Kdy můžeme očekávat systém S-400? Dále otázka týkající se S-500, ještě sofistikovanějšího systému. A třetí – Su-57, stíhací letoun nové generace. Jsou v těchto oblastech nějaké novinky?

VP: Jste přímo odbornice – jako bychom právě vedli jednání v oblasti vojensko-technické spolupráce! Ale pokud o tom mluvíme vážně a do hloubky, pak je Indie jedním z našich spolehlivých a mimořádně důvěryhodných partnerů v této oblasti. Protože nejde jen o to, že bychom Indii jen něco prodávali a Indie si jen něco kupovala v oblasti obrany a bezpečnosti – ne, u nás jde o jinou úroveň, jinou kvalitu vztahů s Indií, a toho si vážíme. A vidíme, že i indická strana si toho váží. Proč? Opakuji, my nejen prodáváme, ale my sdílíme technologie, a to je ve vojensko-technické spolupráci velmi vzácný případ, který svědčí o úrovni naší mezistátní důvěry a důvěry mezi národy, řekl bych. A jedná se o velmi širokou škálu výrobků: vojenské loďstvo, raketový průmysl, letecký průmysl. Zmínila jste Su-57. Indie ale používá i další naše stroje, letadla. A výroba obrněné techniky? Indie vyrábí naše tanky T-90. Ujišťuji vás, že to jsou jedny z nejlepších tanků na světě. Známá raketa „BrahMos“, kterou jsme vyrobili společně s Indií, se vyrábí v indických závodech. Takže uskutečňujeme výzvu premiéra Módího „Make in India“ i v této oblasti.

GM: Včetně Kalašnikovů.

VP: Kalašnikov je také důležitá zbraň, to je jasné. Ale my jsme teď mluvili o oblasti špičkových, dá se říci nejšpičkovějších technologií. A s ohledem na zkušenosti s použitím některých druhů zbraní v bojových podmínkách se jejich hodnota mnohonásobně zvýšila. Nyní i indičtí vojenští odborníci díky dobrým kontaktům s našimi vojáky dokonale chápou, co a za jakých podmínek účinně funguje, co, kde a jak je třeba použít. Toto mimořádně důležité pochopení je jak na ruské, tak na indické straně.

GM: Pane prezidente, ráda bych se vrátila k otázce ropy. Mluvil jste o strategické autonomii. Indie se snažila takové autonomie dosáhnout. Strategická autonomie předpokládá ochranu indických zájmů. Ale snížila Indie skutečně nákupy ruské ropy po tlaku ze strany Západu?

VP: Za prvních devět měsíců tohoto roku jsme zaznamenali určitý pokles obratu. Jedná se o určitou korekci. Celkově je náš obchodní obrat přibližně na stejné úrovni jako dříve. Nemohu vám teď přesně říct čísla za jednotlivé měsíce, ale obchod s ropnými produkty, ropou, výroba ropných produktů pro spotřebitele ropy, ruské ropy, v Indii probíhá naprosto rytmicky. Znám náladu ruských partnerů, ruských společností. Domnívají se, že jejich indické protějšky jsou spolehliví a velmi seriózní lidé.

GM: Další důležitou stránkou spolupráce Indie a Ruska je jaderná oblast, jak jsme už zmiňovali. Rusko je jedním z největších hráčů na jaderné scéně. Jsou nějaká nové prohlášení týkající se jaderné oblasti?

VP: Jsme skutečně jedním z největších hráčů, jak jste řekla. Ale my nejsme hráči, pokud mluvíme vážně, jsme výrobci nejnovějšího a nejspolehlivějšího zařízení pro jaderné elektrárny na světě. Ruská společnost Rosatom vyrábí a staví více jaderných reaktorů pro jaderné elektrárny v zahraničí než kterákoli jiná společnost na světě – celkem 22 jaderných bloků. Elektrárna Kudankulam je v tomto ohledu jedním z nejdůležitějších podniků. Jedná se o velké bloky, které pracují velmi účinně a, opakuji, v nejvyšší míře se osvědčily. Ale jsou tu i novinky, k nimž asi směřujete. V čem spočívají, o jaké novinky se jedná? Jde o to, že Rusko je pravděpodobně jedinou zemí na světě, která je schopna vyrábět a vyrábí jaderné elektrárny s malým výkonem. Takové elektrárny již v Rusku fungují, přičemž je můžeme vyrábět jak v nadzemní, tak v pozemní variantě. A to je velmi dobrá varianta, kterou lze účinně využít v některých oblastech, kde není nutné stavět velké elektrárny nebo poté táhnout elektrické sítě od výrobních zařízení k odběratelům, ale v některých těžko přístupných regionech a na těžko přístupných místech lze instalovat malé jaderné elektrárny.

GM: Jedná se o velmi širokou spolupráci. Mluvil jste o hesle „Make in India, Make in Russia“. Jak na to vše odpoví prezident Trump?

VP: Víte, ani já, ani premiér Módí, navzdory tomu, že pociťujeme určitý tlak zvenčí, nikdy – chci to zdůraznit, chci, abyste to slyšeli – nikdy neorganizujeme svou práci tak, abychom pracovali proti komukoli. Prezident Trump má svou politiku, své úkoly, my řešíme své – ne proti komukoli, ale pro sebe, zajišťujeme své zájmy: indické a ruské. Ve své práci nikomu neškodíme, a proto si myslím, že to by měli ocenit i vůdcové jiných států.

AK: Pane prezidente, pokud jde o Donalda Trumpa, mám ohledně něj ještě jednu otázku. Nedávno řekl, že pokud kupujete ropu od Ruska – mluvil o Indii –, financujete tím válku mezi Ruskem a Ukrajinou. Jak byste charakterizoval Donalda Trumpa, prezidenta Spojených států amerických?

VP: Víte, nikdy nehodnotím své kolegy, ani ty, s nimiž jsem dříve pracoval, a už vůbec ne současné představitele jednotlivých států. Tato hodnocení by měli provádět občané, kteří v rámci volebních kampaní hlasují pro toho či onoho představitele. Pokud jde o nákupy energetických surovin z Ruska ze strany Indie, chci poznamenat, a už jsem to jednou veřejně řekl: Spojené státy od nás dosud nakupují totéž jaderné palivo pro své jaderné elektrárny. Je to stejné palivo – uran pro jaderné elektrárny provozované v USA. Ale pokud mají USA právo nakupovat od nás palivo, proč by Indie měla být tohoto práva zbavena? Je to otázka, která vyžaduje pečlivé prozkoumání, a jsme připraveni o tom diskutovat i s prezidentem Trumpem.

GM: Vyjádřil jste se velmi laskavě, řekl jste, že Trumpa nehodnotíte, ale on to dělá neustále. Použil cla jako zbraň proti Indii, mimo jiné, a nyní jsou zde také otázky týkající se dodávek uhlí. Myslíte si, že byste měl na jeho slova reagovat?

VP: Víte, on provádí svou politiku a má poradce – nevymýšlí si to sám, ale má poradce, kteří se domnívají, že provádění takové celní politiky spojené se zavedením dodatečných cel na své smluvní partnery nakonec přinese prospěch americkému hospodářství. Domnívám se, že to dělá upřímně. Naši odborníci si myslí, že tu jsou rizika, ale je věcí té samotné země a jejich vůdců, jakou hospodářskou politiku zvolit. My jsme to nikdy nedělali, neděláme to a ani to neplánujeme, máme otevřenou ekonomiku. Doufáme, že nakonec budou odstraněna všechna porušení pravidel Světové obchodní organizace.

GM: Pane prezidente, stav vztahů mezi Ruskem a USA se poněkud změnil. Bylo by pro nás velmi zajímavé vyslechnout si vaše včerejší setkání s Whitcoffem a Kushnerem. Určitě to bylo velmi zajímavé setkání. Byly tam nějaké „červené čáry“, které Rusko znovu potvrdilo? K čemu tam došlo?

VP: O tom je teď ještě brzy mluvit. Nemyslím si, že by vás bavilo to poslouchat, protože setkání trvalo pět hodin. Už mě to samotného unavovalo – pět hodin! Ale bylo to nutné, protože…

AK: Pět hodin! Whitcoff a Kushner?

VP: Ano. A já sám. Umíte si představit, jaká to byla hrůza? Ale vážně, schůzka byla velmi užitečná, protože to, co nám přinesli američtí kolegové, bylo tak či onak založeno na našich dohodách před mým setkáním s prezidentem Trumpem na Aljašce. O těchto otázkách jsme tak či onak hovořili na schůzce v Anchoridgi. Ale to, co nám Američané nyní přinesli, jsme dosud neviděli, a proto jsme museli projít prakticky každý bod, a proto to trvalo tak dlouho. Byla to tedy potřebná, naprosto konkrétní a podrobná rozmluva.

AK: Chtěla bych se zeptat: Byly nějaké konkrétní body, nějaké konkrétní otázky, kde jste nesouhlasil?

VP: Ano, takové otázky byly, diskutovali jsme o nich. Ale je to složitá práce a složitá mise, kterou na sebe vzal prezident Trump, to je třeba ocenit, a to říkám bez jakékoli ironie, protože dosáhnout toho, aby strany sporu dospěly k nějaké shodě, není snadný úkol. Ale prezident Trump se o to opravdu, o tom jsem přesvědčen, upřímně snaží. Proto jsme prošli každý bod, opakuji, každý bod. A někde jsme řekli – ano, o tom se dá diskutovat, ale s tímto nemůžeme souhlasit. Právě v tomto duchu probíhala práce. Říct teď, co přesně nám nevyhovuje a s čím bychom mohli souhlasit, mi připadá předčasné, protože by to mohlo narušit pracovní režim, který se prezident Trump snaží zavést. A čím se američtí představitelé zabývají? Dělají kyvadlovou diplomacií. Mluvili s představiteli Ukrajiny, pak mluvili s Evropany, pak přijeli k nám, pak mají zase schůzku s Ukrajinci a Evropany. Myslím, že je třeba se do této práce zapojit, a ne ji narušovat.

GM: Mluví se o 28 bodech – tento návrh se nyní neprojednává?

VP: Projednává, o těchto bodech se diskutuje. Jenomže rozdělili těchto 28, poté 27 bodů do čtyř balíčků a navrhli diskutovat o těchto bodech v rámci těchto čtyř balíčků. Ale v podstatě se jedná o stejných 27 bodů.

AK: Ano, chtěly bychom se k tomu vrátit a pokusit se pochopit, jak práce postupuje. Takže co proběhlo na Aljašce? Setkal jste se s prezidentem Trumpem, vše se točilo kolem mírové smlouvy. K čemu došlo? Měl jste opravdu pocit upřímné vůle a úmyslu?

VP: Ano, měl jsem takový pocit, dokonce víc než jen pocit, nemám žádné pochybnosti, že prezident Trump má upřímnou touhu – teď nebudeme mluvit o tom, čím je to způsobeno, nebudeme mluvit o tom, čím je tato upřímná touha diktována, ale určitě existuje. Spojené státy i prezident Trump jistě mají své vlastní chápání toho, proč je třeba to ukončit, a to co možná nejrychleji. Mimochodem, včetně humanitárních otázek. Upřímně se domnívám, že to je také jeden z motivů chování prezidenta Trumpa v této věci, protože neustále říká, a jsem si jist, že upřímně, že chce co nejvíce umenšit počet obětí. A domnívám se, že vychází mimo jiné z těchto humanitárních důvodů. Ale jsou i jiné důvody: politické i ekonomické, proto si myslím, že USA usilují o nalezení řešení.

GM: Ano, skutečně hovořil o svých záměrech, máte naprostou pravdu. Říkal, že ukončil války a konflikty, prohlásil, k nelibosti Indie, že se mu podařilo nastolit mír mezi Indií a Pákistánem, a nyní se dívá na Rusko a Ukrajinu. Opravdu si myslíte, že je mírotvůrcem?

VP: V případě situace na Ukrajině ano, opakuji ještě jednou, jsem si jistý, nemám žádné pochybnosti, že upřímně usiluje o nalezení mírového řešení. Ještě jednou zdůrazňuji, že Spojené státy mohou mít k tomu různé důvody – humanitární povahy, osobně u Trumpa, protože on skutečně usiluje o ukončení bojových akcí a ztrát na životech, ale mohou tu být i politické zájmy ohledně ukončení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, a také zájmy ekonomické. Mimochodem, mohou se týkat v oblasti energetiky i dalších oblastí. Existuje mnoho oblastí, kde obnovení ekonomických vztahů mezi Spojenými státy a Ruskem je výhodné jak pro Rusko, tak pro Spojené státy. Ukázal jsem vám některé dopisy, teď už o tom nebudu mluvit, dopisy velkých amerických společností adresované nám. Nesmíme na ně zapomínat.

GM: Skutečně?

VP: Samozřejmě. Čekají, až skončí všechny problémy, a jsou připraveni se k nám vrátit a chtějí se vrátit, žádají, abychom na to nezapomínali.

GM: To je překvapivé!

VP: A co je na tom tak překvapivého? Mnozí se chtějí vrátit. Proto indická vláda samozřejmě správně říká: Proč bychom měli odcházet, když…

GM: Přijeli s dopisy od společností – to je přece velmi překvapivé.

VP: Ne, vy jste mě špatně pochopila. Máme dopisy od amerických společností, dopisy, které nám poslali a žádají nás, abychom na ně nezapomněli, nezapomněli, že existují, že jsou naši bývalí partneři, že neodešli z vlastní vůle, že se chtějí vrátit, čekají jen na politický signál a tak dále.

AK: Je to pro nás velmi zajímavá diskuse, protože opravdu začínáme chápat, co se děje… A líbí se nám i váš smysl pro humor. Ale přejděme k vážným otázkám. Jedná se o válku mezi Ruskem a Ukrajinou. Co by podle vás představovalo vítězství Ruska v rusko-ukrajinské válce? Jaké „červené linie“ tu jsou? Řekl jste zcela jasně, že Rusko složí zbraně pouze v případě, že se kyjevské jednotky stáhnou z území, která si nárokuje Rusko. O jaké části se jedná?

VP: Víte, nejde o vítězství, jak jste řekla, ale o to, že Rusko usiluje o ochranu svých zájmů – a určitě tak učiní. O ochranu svých lidí, kteří tam žijí, o ochranu našich tradičních hodnot, ruského jazyka a tak dále. Ochranu, mimochodem, náboženství, které se v těchto oblastech pěstuje po staletí. Víte přece, že ruská pravoslavná církev je na Ukrajině prakticky zakázána: Zabavují se chrámy, lidé jsou vyhazováni z kostelů a tak dále – to je problém. Nemluvím už o zákazu ruského jazyka a podobně. Je to celý soubor, velký soubor otázek. Ještě jednou připomínám: Tuto válku jsme nezačali my. Západ tomu napomáhal a přispěl k tomu, zorganizoval státní převrat na Ukrajině. Poté začaly události na Krymu a poté začaly události na jihovýchodě tehdejší Ukrajiny, v Donbasu. Víte, o tom se nemluví: Osm let, osm let jsme se snažili vyřešit tyto otázky mírovou cestou, podepsali jsme mírové dohody v Minsku, Minské dohody, v naději, že se podaří tento problém vyřešit mírovými prostředky. Pak jsme zjistili, že západní vůdcové, jak veřejně prohlásili, neměli v úmyslu tyto Minské dohody plnit, ale podepsali je pouze proto, aby Ukrajině umožnili vyzbrojit se a pokračovat v ozbrojeném boji proti nám. Po osmi letech ničení lidí, kteří žijí na Donbasu – o čemž se na Západě z nějakého důvodu nikdo nezmiňuje – jsme byli nuceni tyto republiky nejprve uznat a poté jim začít poskytovat podporu. A naše zvláštní vojenská operace není začátkem války, ale pokusem o její ukončení. Ukončení války, kterou proti nám rozpoutal Západ rukama ukrajinských nacionalistů. To je to, co se ve skutečnosti děje. V tom spočívá podstata současných problémů. A skončíme, až dosáhneme cílů, které jsme si stanovili před zahájením zvláštní vojenské operace – osvobodíme tato území. To je vše.

AK: Jaké jsou tyto cíle? Jaký je konečný cíl Vladimira Putina na Ukrajině?

VP: To jsem přece řekl. Poslyšte, osm let jsme neuznávali samozvané republiky, osm let! Oni vyhlásili nezávislost a my jsme se snažili navázat vztahy mezi zbytkem Ukrajiny a těmito republikami. Poté, když jsme pochopili, že to není možné, že je prostě ničí, byli jsme nuceni je uznat – a to ne v části území, ale v rámci správních hranic, jak existovaly ještě v sovětské době, a poté v době nezávislé Ukrajiny, po získání nezávislosti, v rámci správních hranic. A my jsme Ukrajině, ukrajinským vojskům, hned řekli: Lidé s vámi nechtějí žít, šli k referendu, hlasovali pro nezávislost, stáhněte odtud své vojáky a nedojde k žádným vojenským akcím. Ne, oni raději bojovali. Teď dobojovali, v zásadě to všechno došlo k tomu, že buď tato území osvobodíme ozbrojenou silou, nebo ukrajinská vojska nakonec tato území opustí a přestanou tam zabíjet lidi.

AK: Poslední otázka v této věci, než přejdeme k dalšímu tématu. 8. března 2014 jste vystoupil před Radou federace a řekl jste, že Kyjev je matkou ruských měst. Co jste tím myslel?

VP: To jsem si nevymyslel, tak se to historicky říkalo. Naše ruská státnost se původně skládala z několika center. Historicky první hlavní město bylo v oblasti města Novgorod na severozápadě. Poté se státnost „přelila“ do města Veliký Novgorod a o něco později do Kyjeva. A to byla Kyjevská Rus (Древняя Русь). Od té doby se Kyjev nazýval „matkou ruských měst“. Poté se dějiny vyvíjely tak, že došlo k rozdělení staroruského státu (древнерусского государства), část tohoto kdysi jednotného staroruského státu se začala rozvíjet s centrem v Moskvě, část se dostala do jiných zemí. Například ta část, kde se nachází Kyjev a některé další země, nejprve vytvořila spolu s Litvou stát, poté se spojila s Polskem a vznikla Polsko-litevská unie. A tak se tato část starověkého ruského státu ocitla v Polsku a v 17. století požádala o návrat do Ruska.

GM: Pane prezidente, mluvíte o dějinách, a to mě přivádí k tomu, co jsem začala dělat, když konflikt vypukl. Jela jsem do Luhansku, Doněcku, Chersonu. Většina lidí opravdu mluví rusky, mluví ruským jazykem. Byli velmi zklamaní, že na východě Ukrajiny Kyjev tento jazyk zakázal. Ale byli také šokováni: jak to Putin může dělat nám, jsme přece jeho lid! Mnoho žen, se kterými jsem mluvila, bylo šokováno. Co můžete říct lidem na východě Ukrajiny, kteří mají rodiny v Rusku a kteří se neustále stěhují mezi Ruskem a Ukrajinou? Co byste jim řekl?

VP: Nerozumím otázce: šokováni čím?

GM: Lidé, se kterými jsem se setkala, byli šokováni tím, že byla zahájena operace, během níž byly ničeny jejich domy. Žili na východě Ukrajiny, vždy milovali Rusko, ruský lid, sami mluvili rusky.

VP: Odpověď je velmi jednoduchá: Zřejmě žili v té části Ukrajiny, v té části, řekněme, Luhanské nebo Doněcké oblasti, která byla pod kontrolou kyjevských úřadů. Ale ta část Luhanské nebo Doněcké oblasti, která nebyla pod jejich kontrolou, byla ničena kyjevským režimem. A my jsme byli nuceni začít podporovat tu část, která vyhlásila svou nezávislost – to je první věc. A za druhé – poskytli jsme lidem možnost vyjádřit se v otevřeném referendu: Kdo považoval za účelné být spolu s Ruskem, ten pro to hlasoval, kdo ne, ten mohl klidně odjet do jiných částí ukrajinského státu. Prosím, nikdy jsme tomu nebránili.

GM: A co si myslíte o prezidentu Zelenském? Slíbili mu členství v NATO, členství v EU. Byla skutečně šance, že se Ukrajina připojí k NATO? Dostali reálnou nabídku?

VP: Když tento člověk přišel k moci, prohlásil, že bude za každou cenu a jakýmkoli způsobem usilovat o mír a že pro to nebude šetřit nic, včetně své kariéry. Ale jak vidíme, nyní to vypadá úplně jinak. Stejně jako a jeho předchůdci se začal řídit nikoli zájmy lidu, ale zájmy úzké skupiny nacionalistů, a to radikálně naladěných nacionalistů, a v podstatě plní jejich zadání. Tento režim je svou mentalitou skutečně velmi podobný neonacistickému režimu, protože krajní podoba nacionalismu a neonacismu je téměř totéž, jsou to téměř rovnocenné pojmy. A dnes se vše samozřejmě omezuje na vojenské akce ze strany tohoto režimu. Ale ani v tomto ohledu příliš neuspěli. Jak jsem již řekl: Nejdůležitější pro ně je uvědomit si, že nejlepším způsobem řešení problémů je dohodnout se mírovými prostředky na tom, o čem jsme se s nimi pokoušeli dohodnout již v roce 2022. A jak se k tomu hodlají postavit, na to je třeba se zeptat jich.

.

Zdroj úvodního obrázku: http://en.kremlin.ru/events/president/news/78654

Článek (glosa) Jiřího Weigla shrnuje novou Národní bezpečnostní strategii USA jako zásadní odklon od dosavadní globalistické a intervenční politiky. Autor píše, že dokument otevřeně přijímá multipolární svět, klade důraz na národní zájem, svrchovanost států, neintervencionismus a ekonomickou bezpečnost. Prioritou USA je západní polokoule a Indo-Pacifik, nikoli Evropa, kterou strategie hodnotí jako upadající vlastní vinou. USA chtějí stabilizovat vztahy s Ruskem, ukončovat vzdálené konflikty a omezit migraci.

.

V našich médiích proběhly v posledních dnech zmínky o právě zveřejněné nové Národní bezpečnostní strategii americké vlády, kterou američtí prezidenti obvykle vydávají jednou za své volební období.

Jak už to bývá u nás obvyklé, originál se obtěžoval číst málokdo a publikované informace byly zřejmě převzaty z komentářů v zahraničních médiích. Ty naše se pak soustředily výlučně na americkou kritiku dnešních poměrů a trendů v Evropě, především úlohy orgánů Evropské unie a dalších nadnárodních institucí při oslabování národních států, omezování jejich suverenity, občanských svobod, nadměrné regulace mající za následek deindustrializaci kontinentu a jejich podpory masové migrace, která směřuje k postupnému zániku evropské civilizace a kultury.

V našich médiích byly tyto z kontextu vytržené informace prezentovány jako jakýsi kuriózní a bezmála humorný důkaz trumpovské iracionality a v internetových diskusích posloužily před víkendem jako vhodná platforma k protitrumpovským výlevům levicových grafomanů. Po víkendu má již téma zřejmě zapadnout a širší veřejnost se o něj nemá zajímat. To by však byla velká škoda.

Zmíněný dokument je totiž zásadní, netýká se pouze citované výseče, ale na 33 stranách obsahuje velmi otevřený pohled na priority, cíle a prostředky zahraniční a bezpečnostní politiky této americké vlády, který je velmi odlišný od přístupu vlád minulých. Měli bychom se jím vážně a komplexně zabývat, abychom si ušetřili iluze a zklamání a byli schopni předvídat vývoj ve světě, na nějž má americká politika stále velký vliv.

Nová Národní bezpečnostní strategie je zřejmě prvním dokumentem tohoto typu, který otevřeně rezignuje na nárok na americkou dominanci a zodpovědnost za vývoj ve světě. Naopak, o snahách dřívějších administrativ řešit problémy všech částí světa bez ohledu na jejich význam pro národní zájmy USA se vyjadřuje velmi kriticky. Hovoří o tom, že USA přecenily svou schopnost řešit problémy celého světa, podlehly globalismu a důvěře ve volný trh, což je nakonec vážně oslabilo. Dokument proto deklaruje zásadní rozchod s touto politikou. USA v něm implicitně přiznávají multipolární charakter dnešního světa. A to má velké důsledky pro americkou zahraniční politiku i ostatní svět.

Strategie prohlašuje, že USA chtějí nadále zůstat nejsilnější světovou hospodářskou, vojenskou, vědeckotechnickou i kulturní mocností, která je hrdá na svou historii a tradice. Tohoto postavení chce docilovat mírovou, pragmatickou a realistickou politikou. Jejími principy jsou národní zájem, dostatečná síla k udržování míru, ne-intervencionismus, preference národních států a respekt k jejich suverenitě, mocenská rovnováha, respekt k rovnosti stran, požadavek sdílení nákladů a podpora kompetence a zásluhovosti ve vztazích USA se světem.

USA dále prohlašují, že skončila éra masové migrace, jíž budou všemi silami bránit. Prvořadou pozornost budou věnovat obraně svobody projevu a dalších občanských práv. Zásadní pozornost materiál věnuje ekonomické bezpečnosti – dosažení rovnováhy v obchodních vztazích, zbavení se závislosti na zahraničí ve strategických oblastech, reindustrializaci, silnému obrannému průmyslu a dostatku levných energií.

Při pohledu na současný svět je velmi zásadní vyhlášení Západní polokoule za prioritní oblast amerických zájmů a výslovné přihlášení se k Monroeově doktríně jako základu americké zahraniční politiky. Nikoliv Evropa nebo Asie, ale Západní polokoule stojí v nové americké strategii na prvním místě. USA prohlašují, že cílem jejich politiky není pouze potlačení masové migrace a šíření drog, ale také úkol explicitně vytlačit a odradit konkurenty z jiných částí světa a nedopustit zřízení jejich vojenských základen a zařízení na území latinskoamerických států.

Druhou prioritní oblastí je indo-pacifický region, kde se nachází Čína, o níž lze z jinak opatrných formulací textu cítit, že je považována za zásadního konkurenta a rivala USA. Vedle problematiky nevyrovnaných vzájemných obchodních vztahů se strategie poměrně obšírně zabývá problematikou Tchaj-wanu a ochranou obchodních cest ve východní Asii, v níž počítá se širokým zapojením Japonska a Jižní Koreje spolu s Austrálií a Novým Zélandem.

Blízký východ už není explicitně ohniskem prioritních amerických národních zájmů, jímž po dlouhé dekády býval, stejně jako Afrika. Prioritou USA tam je snaha ukončovat konflikty a zmírňovat nepřátelství, nikoliv šířit liberální ideologii.

Evropu strategie vnímá jako vlastní vinou silně upadající region, na němž USA velmi záleží a chce jí pomoci ubránit její civilizační základ a kulturu. Nic však od ní zjevně neočekává, kromě posílení vlasteneckých stran, které snad mají šanci zhoubné trendy postupně zvrátit. Dnešní evropské vlády a představitele a především Evropskou unii pokládá za původce problémů, se slabou legitimitou a snahou o udržení moci omezováním svobody a potlačováním demokracie. Z textu plyne, že současná americká administrativa chce Evropě pomoci, ale ne v jejích klimatických cílech a připravované válce s Ruskem, ale v návratu k tradicím svobody a demokracie a vlastním civilizačním kořenům. To musí být velmi důležitý poznatek i pro českou politiku.

NATO je ve strategii zmíněno pouze dvakrát- jednou v případě zmínky o 5% zvýšení nákladů na zbrojení jako příkladu tzv. burden-sharingu, podruhé pak v souvislosti s potřebou změnit dosavadní představu o jeho nekonečné otevřenosti pro další nové členy. Válka na Ukrajině je příkladem vzdáleného konfliktu, který je třeba urychleně ukončit, protože pro USA představuje zbytečnou zátěž. Válečné ambice Evropy považuje za nereálné a kontraproduktivní. Vztahy s Ruskem je třeba stabilizovat. Jinak se mu strategie nevěnuje, zjevně není považováno za hrozbu ani vážného rivala.

Z kontextu navíc plyne, že země, která nehodlá připustit cizí základny v Latinské Americe, má asi i pochopení pro oprávněnost ruských výhrad k požadovanému členství Ukrajiny v NATO.

Nová Národní bezpečnostní strategie USA tak nastavuje Evropě nemilosrdné zrcadlo. Amerika s Evropu vážně nepočítá a dnešní evropskou politiku považuje za zhoubnou. Evropští politici dělají vše naopak než USA – vedou nerealistickou velikášskou zahraniční politiku, na kterou nemají sílu, zeleným šílenstvím ničí svou ekonomiku a záměrně ožebračují své spoluobčany, vzdávají se dostupných energií a uměle je zdražují, nejsou schopni chápat změnu poměrů a sil. Napětí mezi oběma stranami Atlantiku očividně stoupá.

Amerika za hlavní hrozbu Evropě pokládá její vlastní sebedestrukci, nikoliv ruskou agresi. Je připravena pomáhat při záchraně a obnově staré Evropy a odvrátit její konflikt s Ruskem, nikoliv v něm proti Rusku bojovat. Tento americký zájem se odráží i v přístupu k řešení ukrajinského konfliktu. Evropa to nechápe a situaci neustále vyhrocuje.

Národní bezpečnostní strategie americké vlády je překvapivě otevřený a konzistentní dokument. Potvrzuje, že v USA došlo v reakci na globální změny k zásadní proměně zahraniční politiky a že Trumpova administrativa postupuje s touto novou strategií v souladu. EU nadále prosazuje své neudržitelné politiky, které ji přivedly k úpadku, a hodlá v nich pokračovat i za cenu konfliktu s USA. To není v zájmu naší země. Měli bychom to brát vážně a přizpůsobit tomu i naši zahraniční a vnitřní politiku.

.

Zdroj: https://www.institutvk.cz/clanky/3297.html

Dnešní příspěvek je upozorněním na vynikajícího amerického analytika Larry Johnsona. Často vystupuje v různých pořadech a podcastech, všechny informace a kontakt lze nalézt na jeho webové stránce www.sonar21.com. Přinášíme text, který byl na této platformě uveřejněn 30. listopadu a v originále nese název „Say Good-Bye to Reagan’s Vision of America as City on a Hill“, čili „Řekni sbohem Reaganově vizi města na hoře“. Autor zde píše, že Reagan chápal Ameriku jako morální vzor a „světlo národů“, zatímco současná politika Donalda Trumpa tuto vizi popírá mimosoudním zabíjením podezřelých z pašování drog. Johnson zdůrazňuje, že takové jednání odporuje ústavním principům presumpce neviny. Kritizuje také demokratické zákonodárce za vágní vyjádření a mlčení k těmto útokům. Závěrem tvrdí, že USA opouštějí ideál „města na hoře“ a mravně se propadají. (Podle všeho ale Johnson nevěděl, že si Spojené státy to, že to mohou a budou dělat, napíší přímo do nové Národní bezpečnostní strategie, která vyšla 4. prosince – viz příspěvek „Spojené státy musejí být dominantní mocností na západní polokouli“.)

Na úvodním obrázku přístav Pearl Harbour, Havaj, 2004.

.

Johnson se táže, co by Ronald Reagan řekl na Trumpovy pokračující mimosoudní popravy ve jménu boje proti narkoterorismu. Připomíná, že prezident Reagan během svých dvou funkčních období opakovaně představoval Ameriku jako „světlo národů“ a „zářící město na hoře“ [viz pozn. za textem], jehož svoboda, demokratické instituce a prosperita by měly sloužit jako vzor ostatním, tedy nikoli prostřednictvím dobývání, ale příkladem. Tvrdil, že Američané mají povinnost „zůstat věrní“ této vizi – udržovat omezenou vládu, silnou občanskou společnost a smysl pro morální cíl –, aby město zůstalo silné, svobodné a hodné pozornosti celého světa.

Výraz „zářicí město na hoře“ vychází z Bible, konkrétně z Matoušova evangelia, kapitoly 5, verše 14: „Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.“

To je jistě vznešená vize, píše Johnson, ale vzhledem k současné politice Donalda Trumpa zabíjet podezřelé z obchodu s drogami bez soudu, kterou americká armáda s radostí provádí, se Spojené státy chovají prostě jako krvežíznivý zloduch. Stali jsme se metaforickým městem temnoty a zla. Pokud Trump skutečně věří, že lodě a posádky, které vyhazuje do povětří, přepravují nezákonné drogy, pak by tyto lodě měly být zadrženy a náklad zkontrolován. Pouze v případě, že by lidé na palubě těchto plavidel začali střílet na blížící se americké plavidlo, bylo by použití smrtící síly oprávněné.

Podle podrobné investigativní zprávy zveřejněné deníkem The Washington Post 28. listopadu 2025 vydal americký ministr obrany Pete Hegseth ústní pokyn americkým vojákům, aby „zabili všechny“ na palubě plavidla podezřelého z pašování nezákonných drog v Karibském moři. Tento rozkaz údajně vedl k druhému raketovému úderu, který zabil dva přeživší, kteří se po prvním útoku drželi trosek lodi. K incidentu došlo 2. září 2025 u pobřeží Trinidadu a byl prvním z řady více než 20 amerických útoků na podezřelé lodě převážející drogy, při nichž bylo dosud zabito více než 80 lidí.

Zakladatelé Spojených států se varovali toho, aby udělili prezidentovi pravomoc zabíjet kohokoli, koho považuje za špatného. Podstatou amerického soudního systému je presumpce neviny, dokud není vina prokázána před soudem. To znamená předložit důkazy, které nenechávají žádné pochybnosti o tom, že daná osoba nebo osoby spáchaly trestný čin, a že o jejich vině rozhodne příslušná porota. Tento ústavní základ znamená, že policie nemůže jednoduše zastřelit a zabít někoho jen proto, že si myslí, že se tato osoba podílí na prodeji nezákonných omamných látek.

Jsem zděšen zbabělostí šesti demokratických členů Kongresu, kteří obecně hovořili o povinnosti vojáků a zpravodajských pracovníků odmítat „nelegální“ nebo „nezákonné“ rozkazy, ale neřekli ani slovo o těchto útocích na lodě opouštějící Venezuelu [např. zde – pozn. red.]. Pokud to neupřesní, pak se jen zapojují do laciného politického triku. Ačkoli Donald Trump a ministr války Pete Hegseth trvají na tom, že mají zákon na své straně, ani jeden z nich není právník a ani jeden z nich zřejmě nerozumí americké ústavě. To, že nějaký politický kariérista z ministerstva spravedlnosti (DOJ) napíše memorandum ospravedlňující nezákonné a nemravné jednání, ještě neznamená, že kdokoli – včetně prezidenta – má právo provádět mimosoudní popravy. Stejnou taktiku použil George W. Bush k ospravedlnění mučení… americké ministerstvo spravedlnosti řeklo, že je to v pořádku, ale nebylo.

Donald Trump není prvním americkým prezidentem, který nařídil mimosoudní popravy. Dělal to George W. Bush, Barack Obama i Joe Biden. Ve skutečnosti je program vražd v CIA je jen dalším projevem tohoto zla. Co mi připadá děsivé, je to, že většina amerických zákonodárců buď toto šílenství podporuje, nebo mlčí a není ochotna zpochybnit zkorumpovanou a nezákonnou politiku.

Myslím si, uzavírá autor, že Ronald Reagan upřímně věřil, že činy USA a jejich prosazování svobody, demokratických institucí a prosperity, jak doma, tak v zahraničí, budou sloužit jako vzor pro ostatní národy. Donald Trump vysílá temnější poselství – zabíjíme, koho chceme, bez ohledu na zákon a lidskou slušnost. Věřím, že nastavujeme měřítko toho, jak by se měly státy chovat, ale je to měřítko založené na zkaženosti. Jako Američan s 28 předky, kteří bojovali v americké revoluci v roce 1776, se stydím za to, čím se moje země stala. Místo města, které je majákem světla, se chováme jako obyvatelé Sodomy a Gomory, kteří žili v temnotě a oslavovali zabíjení.

.

Pozn. red.: Tento výrok vychází z Bible, jak autor dále uvádí. V americkém politickém diskurzu jej zpopularizoval puritánský vůdce John Winthrop v roce 1630 ve svém kázání A Model of Christian Charity (Vzor křesťanské lásky), v němž varoval, že nová kolonie Massachusetts Bay bude sledována celým světem. Poté ji prezident Ronald Reagan ve svých projevech, zejména ve svém rozlučkovém projevu z roku 1989, proslulým způsobem přetlumočil jako nadějnou vizi Ameriky.

.

Zdroj: https://sonar21.com/say-good-bye-to-reagans-vision-of-america-as-city-on-a-hill/

Zdroj úvodního obrázku: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:US_Navy_040702-N-4304S-136_Warships_from_several_nations_sit_pierside_at_Naval_Station_Pearl_Harbor,_Hawaii.jpg

Dnes přinášíme překlad kapitoly nové americké Národní bezpečnostní strategie, která se týká Evropy. Říká se v ní, že mezi zásadní problémy Evropy dnes patří aktivity Evropské unie a dalších nadnárodních institucí, které podkopávají politickou svobodu a svrchovanost, migrační politika přetvářející kontinent a vyvolávající napětí, cenzura svobody projevu a potlačování politické opozice, propad porodnosti a úbytek národních identit a sebevědomí, Strategie uvádí, že z důvodů neevropské migrace může být Evropa do dvaceti let k nepoznání a „je tedy otázkou, zda budou vnímat své místo ve světě nebo spojenectví se Spojenými státy stejným způsobem jako ti, kdo podepsali chartu NATO“ (jde jednoduše o to, jak se bude chovat britský či francouzský kalifát s atomovkami). Ať jsou na to jakékoli názory, už to, že se toto hodnocení nachází v oficiálním americkém dokumentu stěžejní důležitosti, znamená, že tento výhled je reálný. Určitým důvodem k optimismu může podle strategie být vzestup vlasteneckých stran v Evropě, který chtějí Spojené státy podporovat. Strategie vyjmenovává hlavní cíle, kterých by se Spojené státy vůči Evropě měly držet. Mezi nimi je jen tak schováno klíčové tvrzení (důvod války na Ukrajině): „Ending the perception, and preventing the reality, of NATO as a perpetually expanding alliance“ (překlad v textu).

Celý text Národní bezpečnostní strategie je ke stažení na webových stránkách Bílého domu: https://www.whitehouse.gov/wp-content/uploads/2025/12/2025-National-Security-Strategy.pdf?utm_source=chatgpt.com

.

Podpora evropské velikosti

Američtí představitelé si navykli uvažovat o evropských problémech s ohledem na nedostatečné vojenské výdaje a hospodářskou stagnaci. Něco na tom je, ale skutečné problémy Evropy jsou ještě hlubší.

Kontinentální Evropa ztrácí podíl na globálním HDP – z 25 procent v roce 1990 na dnešních 14 procent – částečně kvůli národním a nadnárodním regulacím, které potlačují tvůrčí přístup a pracovitost.

Tento hospodářský úpadek je však zastíněn vážnější perspektivou výmazu civilizace (civilizational erasure). Hlavními problémy, jimž Evropa čelí, jsou aktivity Evropské unie a dalších nadnárodních institucí, které podkopávají politickou svobodu a svrchovanost, migrační politika přetvářející kontinent a vyvolávající napětí, cenzura svobody projevu a potlačování politické opozice, propad porodnosti a úbytek národních identit a sebevědomí.

Pokud budou současné trendy pokračovat, kontinent bude do dvaceti let nebo i méně k nepoznání. Není tedy vůbec jisté, zda některé evropské státy budou mít ekonomiku a armádu dost silnou na to, aby zůstaly spolehlivými spojenci. Mnohé z těchto zemí přitom své současné směřování ještě upevňují. Chceme, aby Evropa zůstala evropská, znovu nabyla civilizační sebedůvěru a opustila svůj neúspěšný důraz na svěrací kazajku regulací.

Tento nedostatek sebedůvěry se nejzřetelněji projevuje ve vztahu Evropy k Rusku. Evropští spojenci mají vůči Rusku výraznou převahu v „tvrdé síle“ podle téměř všech ukazatelů kromě jaderných zbraní. V důsledku ruské války na Ukrajině jsou evropské vztahy s Ruskem silně oslabeny a mnoho Evropanů považuje Rusko za existenční hrozbu. Řízení evropských vztahů s Ruskem bude vyžadovat významné zapojení USA v diplomacii – jednak k obnovení podmínek strategické stability napříč euroasijským prostorem, jednak ke snížení rizika konfliktu mezi Ruskem a evropskými státy.

Je základním zájmem Spojených států vyjednat rychlé ukončení bojů na Ukrajině, aby se stabilizovaly evropské ekonomiky, zabránilo neúmyslné eskalaci nebo rozšíření války a obnovila strategická stabilita s Ruskem, a také aby bylo možné zahájit poválečnou obnovu Ukrajiny a zajistit její přežití jako životaschopného státu.

Válka na Ukrajině měla neblahý dopad na zvýšení vnější závislosti Evropy, zejména Německa. V současné době německé chemické společnosti stavějí v Číně některé z největších zpracovatelských závodů na světě, přičemž využívají ruský plyn, který nemohou získat doma. Trumpova administrativa se ocitla v rozporu s evropskými představiteli, kteří mají nerealistická očekávání ohledně války a jsou součástí nestabilních menšinových vlád, z nichž mnohé pošlapávají základní principy demokracie, aby potlačily opozici. Velká většina Evropanů chce mír, ale tato touha se nepromítá do politiky, a to především kvůli tomu, že tyto vlády podrývají demokratické procesy. To je strategicky významné pro Spojené státy právě proto, že evropské státy se nemohou reformovat, pokud jsou uvězněny v politické krizi.

Přesto Evropa zůstává pro Spojené státy strategicky i kulturně zásadní. Transatlantický obchod je jedním z pilířů globální ekonomiky a americké prosperity. Evropská odvětví od výroby přes technologie po energetiku patří mezi nejrobustnější na světě. Evropa je domovem špičkového vědeckého výzkumu a světově významných kulturních institucí. Nejenom, že si nemůžeme dovolit Evropu odepsat, ale bylo by to i v přímém rozporu s cíli této strategie.

Americká diplomacie by měla nadále hájit skutečnou demokracii, svobodu projevu a hrdou oslavu individuálního charakteru a historie jednotlivých evropských národů. Amerika povzbuzuje své politické spojence v Evropě, aby podporovali toto oživení jejího ducha – a rostoucí vliv vlasteneckých evropských stran skutečně dává důvod k velkému optimismu.

Naším cílem by mělo být pomoci Evropě napravit její současné směřování. Potřebujeme silnou Evropu, aby nám pomohla úspěšně soutěžit a spolupracovat s námi na tom, aby žádný protivník nezískal nad Evropou dominanci.

Spojené státy jsou pochopitelně citově připoutány k evropskému kontinentu – a samozřejmě k Británii a Irsku. Charakter těchto zemí je zároveň strategicky důležitý, protože se spoléháme na tvořivé, schopné, sebevědomé a demokratické spojence, kteří pomáhají vytvářet podmínky stability a bezpečnosti. Chceme spolupracovat se zeměmi, které usilují o návrat své dřívější velikosti.

Z dlouhodobého hlediska je více než pravděpodobné, že nejpozději během několika desítek let se někteří členové NATO stanou převážně neevropskými. Je tedy otázkou, zda budou vnímat své místo ve světě nebo spojenectví se Spojenými státy stejným způsobem jako ti, kdo podepsali chartu NATO.

Z širšího pohledu by naše hlavní cíle vůči Evropě měly zahrnovat:

• Obnovení podmínek stability v Evropě a strategické stability s Ruskem;
• Umožnit Evropě stát na vlastních nohách a fungovat ve vzájemném spojenectví jako skupina svrchovaných států, které přebírají hlavní odpovědnost za svou obranu a nejsou ovládány žádnou nepřátelskou mocností;
• Podpora odporu vůči současnému směřování v rámci evropských zemí;
• Otevírání evropských trhů americkému zboží a službám a zajištění spravedlivého zacházení s americkými pracovníky a firmami;
• Posilování zdravých států střední, východní a jižní Evropy prostřednictvím obchodních vazeb, prodeje zbraní, politické spolupráce a kulturních a vzdělávacích výměn;
• Ukončení vnímání NATO jako stále se rozšiřující aliance a zabránění uskutečňování tohoto rozšiřování;
• Povzbuzování Evropy k tomu, aby podnikala kroky proti nadměrné výrobě způsobené státními zásahy a exportní politikou (mercantilistf overcapacity), technologické krádeži, kybernetické špionáži a dalším nepřátelským hospodářským praktikám.

4. prosince byla zveřejněna Národní bezpečnostní strategie Spojených států amerických, dokument, který má americký prezident ze zákona předkládat pravidelně, zpravidla se to děje jednou za funkční období (ale, pro zajímavost, např. za Clintona se tak dělo téměř každoročně). Z této strategie, jíž se Spojené státy stahují z role univerzalistického hegemona a celosvětového garanta „demokracie a lidských práv“, přinášíme dvě ukázky: „Spojené státy musejí být dominantní mocností na západní polokouli“, jež dokládá, jak si Spojené státy jasně a syrově vymezují svůj „dvorek“ – tedy západní polokouli (tím se zde rozumí celý americký světadíl včetně pobřežních zón a klíčových námořních tras), přičemž otevřeně říkají, že jakékoli pokusy o politické, hospodářské či jakékoli jiné pronikání do oblasti západní polokoule ze strany států mimo tuto polokouli budou považovat za strategickou hrozbu a jako takové jí budou čelit, a že to budou výlučně Spojené státy, kdo budou rozhodovat o politickém a hospodářském uspořádání v celém tomto regionu. Zítřejší ukázka se bude týkat nešťastné Evropy.

Celý text Národní bezpečnostní strategie je ke stažení na webových stránkách Bílého domu: https://www.whitehouse.gov/wp-content/uploads/2025/12/2025-National-Security-Strategy.pdf?utm_source=chatgpt.com

.

Na úvodním obrázku pečeť prezidenta Spojených států.

.

Západní polokoule: Trumpovo prohloubení Monroeovy doktríny

Po letech zanedbávání Spojené státy znovu potvrdí a prosadí Monroeovu doktrínu, aby obnovily americkou převahu na západní polokouli a ochránily naši vlast a náš přístup do klíčových geografických oblastí v celém regionu. Zabráníme soupeřům mimo polokouli, aby v naší polokouli rozmístili síly nebo jiné ohrožující kapacity, nebo aby vlastnili či ovládali strategicky důležitá aktiva na naší polokouli. Toto „Trumpovo prohloubení“  Monroeovy doktríně je rozumné a účinné obnovení americké moci a priorit v souladu s americkými bezpečnostními zájmy.

Naše cíle pro západní polokouli lze shrnout jako „zapojit a rozšířit“. Budeme zapojovat své zavedené přátele na polokouli do kontroly migrace, zastavení toku drog a a posílení stability a bezpečnosti na souši i na moři. Budeme se rozšiřovat pěstováním a posilováním nových partnerů a zároveň posilováním přitažlivosti naší vlastní země jako přednostního hospodářského a bezpečnostního partnera v rámci polokoule.

Zapojit

Americká politika by se měla zaměřit na získávání vůdčích států v tomto regionu, které nám  mohou pomoci vytvořit snesitelnou stabilitu v regionu, a to i za hranicemi těchto partnerů. Tyto země nám pomohou mimo jiné zastavit nezákonnou a destabilizující migraci, neutralizovat kartely, přesunout výrobu do blízkých zemí (near-shore manufacturing) a rozvíjet místní soukromé ekonomiky, mimo jiné. Budeme odměňovat a podporovat vlády, politické strany a hnutí v regionu, které jsou v zásadě v souladu s našimi principy a naší strategií. Nesmíme však přehlížet vlády s odlišnými názory, s nimiž nicméně sdílíme zájmy a které s námi chtějí spolupracovat.

Spojené státy musí přehodnotit svou vojenskou přítomnost na západní polokouli. To znamená čtyři zřejmé věci:

• Přizpůsobení naší globální vojenské přítomnosti tak, aby řešila naléhavé hrozby na naší polokouli, zejména mise stanovené v této strategii, a odešla z oblastí, jejichž relativní význam pro americkou národní bezpečnost v posledních desetiletích nebo letech poklesl;

• Vhodnější přítomnost pobřežní stráže a námořnictva za účelem kontroly námořních tras, zabránění nezákonné a jiné nežádoucí migraci, omezení obchodování s lidmi a drogami a kontroly klíčových tranzitních tras v případě krize;

• Cílené nasazení sil za účelem zabezpečení hranic a porážky kartelů, včetně použití smrtící síly, pokud to bude nutné, jako náhrada za neúspěšnou strategii pouze založenou na vymáhání práva, která byla používána v posledních několika desetiletích; a

• Zajištění nebo rozšíření přístupu na strategicky důležitá místa.

Spojené státy budou upřednostňovat obchodní diplomacii s cílem posílit vlastní hospodářství a průmysl, přičemž jako účinné nástroje budou využívat cla a vzájemné obchodní dohody.  Cílem je, aby naše partnerské země posílily své domácí ekonomiky a aby se hospodářsky silnější a vyspělejší západní polokoule stávala stále přitažlivějším trhem pro americký obchod a investice. Posílení kritických dodavatelských řetězců na této polokouli sníží závislost a zvýší odolnost amerického hospodářství. Vztahy vytvořené mezi Amerikou a našimi partnery budou přínosem pro obě strany a zároveň ztíží soupeřům mimo polokouli zvyšovat svůj vliv v regionu. A i když upřednostňujeme obchodní diplomacii, budeme pracovat na posílení našich bezpečnostních partnerství – od prodeje zbraní přes sdílení zpravodajských informací až po společná cvičení.

Rozšířit

Při prohlubování našich partnerství se zeměmi, s nimiž má Amerika v současné době silné vztahy, musíme usilovat o rozšíření naší sítě v regionu. Chceme, aby nás ostatní národy vnímaly jako svého partnera první volby, a budeme je (různými prostředky) odrazovat od spolupráce s jinými.

Západní polokoule je domovem mnoha strategických zdrojů, které by Spojené státy měly ve spolupráci s regionálními spojenci rozvíjet, aby se sousední země i naše vlastní staly prosperujícími. Rada pro národní bezpečnost okamžitě zahájí rozsáhlý mezirezortní proces, v jehož rámci uloží jednotlivým agenturám – s analytickou podporou naší zpravodajské komunity – určit strategická místa a zdroje na západní polokouli s ohledem na jejich ochranu a společný rozvoj s regionálními partnery.

Soupeři z oblastí mimo naši polokouli v posledních letech výrazně pronikli do naší polokoule – jak způsobem, který nás ekonomicky poškozuje již nyní, tak způsoby, které nám mohou strategicky uškodit v budoucnu. Umožnit tyto průniky bez vážné protiakce představuje další z velkých amerických strategických omylů posledních desetiletí.

Spojené státy musí být na západní polokouli dominantní mocností, protože je to podmínka naší bezpečnosti a prosperity – podmínka, která nám umožňuje sebevědomě se prosazovat tam a tehdy, kdy je to v regionu potřeba. Podmínky našich spojenectví i jakékoli podoby pomoci, kterou poskytujeme, musí být navázány na omezování nepřátelského vnějšího vlivu – od kontroly vojenských základen, přístavů a klíčové infrastruktury až po nákupy strategických aktiv v širokém slova smyslu.

Některé podoby zahraničního vlivu bude obtížné zvrátit vzhledem k politickému sladění určitých latinskoamerických vlád s některými zahraničními aktéry. Mnoho vlád však není ideologicky navázáno na cizí mocnosti, ale přitahuje je obchodní spolupráce z jiných důvodů – včetně nízkých nákladů a menších regulačních překážek. Spojeným státům se v minulosti podařilo omezit vnější vliv na západní polokouli tím, že do podrobností ukázaly, kolik skrytých nákladů – v oblasti špionáže, kybernetické bezpečnosti, dluhových pastí a dalších – je obsaženo v údajně „levné“ zahraniční pomoci. Tyto úsilí bychom měli urychlit, mimo jiné využitím amerického vlivu ve financích a technologiích, abychom přiměli tyto země takovou pomoc odmítat.

Na západní polokouli – a všude na světě – by Spojené státy měly jasně ukázat, že americké zboží, služby a technologie jsou z dlouhodobého hlediska mnohem lepší volbou, protože mají vyšší kvalitu a nejsou spojeny s takovými podmínkami, jaké doprovázejí pomoc jiných států. Současně upravíme náš vlastní systém tak, aby se urychlilo schvalování a udělování licencí – opět s cílem stát se partnerem první volby. Volba, před níž by měly všechny země stát, zní, zda chtějí žít ve světě vedeném Spojenými státy, tvořeném svrchovanými státy a svobodnými ekonomikami, nebo v paralelním světě, v němž budou ovlivňovány zeměmi z druhé strany zeměkoule.

Každý představitel USA, který v regionu působí nebo se jím zabývá, musí znát celý obraz škodlivého vnějšího vlivu a zároveň vyvíjet tlak a nabízet pobídky partnerským zemím s cílem ochrany naši polokoule.

Úspěšná ochrana naší polokoule si rovněž vyžaduje užší spolupráci mezi vládou Spojených států a americkým soukromým sektorem. Všechny naše ambasády musí být obeznámeny s hlavními podnikatelskými příležitostmi ve své zemi, zejména s významnými vládními zakázkami. Každý představitel vlády USA, který s těmito zeměmi jedná, musí chápat, že součástí jeho práce je pomáhat americkým firmám soutěžit a uspět.

Vláda Spojených států určí strategické příležitosti k akvizicím a investicím pro americké společnosti v regionu a tyto příležitosti předloží k posouzení všem programům vládního financování – mimo jiné těm, které spadají pod ministerstva zahraničí, války a energetiky, dále pod Agenturu pro rozvoj malého podnikání, Mezinárodní finanční korporaci pro rozvoj, Exportně-importní banku a Korporaci Millennium Challenge. Měli bychom také spolupracovat s regionálními vládami a podniky na budování modulárně rozšiřitelné a odolné energetické infrastruktury, investovat do přístupu ke kritickým nerostným surovinám a posílit stávající i budoucí kybernetické komunikační sítě tak, aby plně využívaly americký potenciál v oblasti šifrování a bezpečnosti. Výše zmíněné vládní subjekty by měly být využívány k financování části nákladů na nákup amerického zboží v zahraničí.

Spojené státy musí rovněž odolávat a zvrátit opatření, jako jsou cílené daně, nespravedlivá regulace či vyvlastňování, která znevýhodňují americké podniky. Podmínky našich dohod – zejména s těmi zeměmi, které jsou na nás nejvíce závislé a u nichž máme tudíž největší vliv – musí být nastaveny tak, aby naše společnosti získávaly zakázky jako jediný dodavatel. Současně bychom měli vyvinout veškeré úsilí k vytlačení zahraničních firem, které v regionu budují infrastrukturu.

.

Zdroj úvodního obrázku: https://www.flickr.com/photos/35034346178@N01/3219466034/ (prostřednictvím Wikipedie)

Autor začíná historickým přirovnáním k bitvě u Slavkova (2. prosince 1805) a říká, že požadavky EU vůči Rusku jsou nereálné. Popisuje informační válku kolem jednání o ukončení konfliktu na Ukrajině a zpochybňuje ukrajinské vedení, zejména prezidenta Zelenského. Ukrajina je vyčerpaná, Západ brzdí mír a hlavní příčinou války je podle rozšiřování NATO. Závěrem upozorňuje na roli generála Zalužného a možnost další eskalace.

.

Úvodní fotografie je z dubnového moskevského setkání prezidenta Putina se zvláštním vyslancem prezidenta USA Stevem Witkoffem, poradcem prezidenta Jurijem Ušakovem a zvláštním zástupcem prezidenta pro investice a hospodářskou spolupráci se zahraničními zeměmi, generálním ředitelem Ruského fondu přímých investic Kirillem Dmitrijevem.

.

Pred 220 rokmi (2. decembra 1805) sa odohral jeden z najvýznamnejších vojenských stretov svetových dejín, bitka pri Slavkove, ktorú považoval Napoleon Bonaparte za svoje najväčšie víťazstvo. Francúzsky cisár rozdrvil spojené rakúske a ruské vojská, ktoré stratili 37 percent svojej bojovej sily. Porazení boli donútení podpísať o tri týždne neskôr v Bratislave Prešporský mier, na základe ktorého museli zaplatiť vysoké vojenské reparácie, Rakúsko stratilo Benátsko, Istriu, Dalmáciu, Kotor, Augsburg i Tirolsko.

A teraz si predstavte, že by maršal Kutuzov a knieža Lichtenstein oznámili Napoleonovmu ministrovi zahraničia Talleyrandovi, že ho nesmú za agresiu odmeniť, že musí porazeným zaplatiť za škody a musí vrátiť dobyté územia… Lebo presne to požaduje Európska únia od Putina…

Vo chvíli, keď píšem tieto riadky, v Moskve ešte stále prebiehajú rokovania, ale som veľmi skeptický k tomu, že sa skončia úspešne. Prečo? Je dôležité si uvedomiť, že sa nachádzame uprostred informačnej vojny, v ktorej obe strany taktizujú, zahmlievajú, zavádzajú a klamú. Ale predsa len, zo všetkých zúčastnených mi Volodymyr Zelenskyj pripomína irackého ministra informácií Muhammada Saída as-Sahháfa prezývaného „komický Alí“, ktorý začiatkom apríla 2003 – v čase, keď už delá amerických okupačných jednotiek duneli na predmestí Bagdadu – informoval na tlačovej konferencii o drvivom víťazstve irackých vojsk…

A práve takto Zelenskyj mystifikuje o tom, že ukrajinská armáda sa úspešne bráni, hoci každý vie, že situácia na bojisku je katastrofálna. Len v októbri dezertovalo z modro-žltého tábora vyše 20 000 vojakov. Ukrajina už bojovať nechce, tým skôr, odkedy s hnevom zistila, že bojuje za zlaté toalety oligarchov. Práve preto považujem za bezočivé také slová, aké vyslovil zahranično-politický expert PS Ivan Korčok, že Ukrajina je obranným valom Európy a je v našom záujme, aby bojovala čo najdlhšie. V čase, keď si drvivá väčšina Ukrajincov želá mier aj za cenu územných strát, keď už mladí muži stratili motiváciu bojovať, by mali posielať do prvej línie takýchto lotrov, ktorí huckajú iných, aby umierali za ich záujmy. Ľudia ako Korčok, Káčer či Krúpa by mali ryť rypákmi v blate (presne tak ako kaprál Himmelstoss v Remarqueovom románe Na západe nič nové), aby pochopili, čo je to vojna.

Niekoľko dní sme počúvali „zaručené“ mediálne správy, ako Američania a Ukrajinci dosiahli na rokovaniach pokrok. Nebolo to nič iné ako delostrelecká príprava propagandistického poľa (aby mohli hovoriť, že oni sa dohodnúť chceli, ale Putin nechce), pretože bez Rusov je ich dohoda bezcenná. A keďže Európa a Ukrajina odmietli základné body, v podstate filozofiu amerického mierového návrhu a Rusi ich absurdné požiadavky zmietli zo stola, v tejto chvíli neviem, na základe čoho by mohlo dôjsť k dohode.

Brusel s Kyjevom od začiatku torpédujú mierovú dohodu. Či už zverejnením nahrávok Witkoffových rozhovorov (čistá provokácia spravodajských služieb) alebo nerealistickými požiadavkami, ktoré Moskvu demotivujú k uzavretiu mieru. A my si pripomeňme, že trvať na požiadavke členstva Ukrajiny v NATO je po takomto priebehu vojny tragikomickou provokáciou. Hlavným dôvodom tejto vojny nie je Putinova túžba zmocniť sa Európy (ako o tom paranoidne blúznia v Bruseli, Berlíne či Varšave). Je to obava Ruska z expanzie NATO. Potvrdil to aj bývalý generálny tajomník NATO Stoltemberg, ktorý priznal, že Washington a Brusel ešte na jeseň 2021 odmietol striktnú požiadavku Moskvy, aby sa Severoatlantická aliancia zastavila a nepribližovala k ich hraniciam. Hovoril o tom aj zosnulý pápež František, keď odsúdil ako provokáciu „štekanie NATO pred bránami Ruska“. Celá šialená militarizácia Európy je založená na klamstve, že Putin chce zaútočiť na NATO, hoci vo všetkých ukazovateľoch máme už dnes obrovskú prevahu.

Urobme si malú rekapituláciu, lebo veľa ľudí ma hlúpo, účelovo a lživo obviňuje, že v tejto vojne stojím na strane Ruska. Oni vedia, že to nie je pravda a liečia si tým len vlastné zlé svedomie, lebo na rozdiel od nich som z princípu nikdy žiadnu vojnu nepodporoval. Aj túto som odsúdil medzi prvými ešte skoro ráno 24. februára 2022 ako flagrantné porušenie medzinárodného práva, o tom nemôže byť medzi príčetnými ľuďmi sporu. Keď som však začal kritizovať ukrajinské vedenie, propagandisti ako Šnídl, Goda, Soltész a podobní začali tárať, že zaskočená „dezinfoscéna“ sa vydržala pretvarovať len niekoľko týždňov. Samozrejme, že tieto bludy treba brať vážne asi tak ako rozprávky starej matere.

Kedy som začal kritizovať Zelenského? Prirodzene, vtedy, keď odmietol dohodu z Istanbulu – najvýhodnejší mierový plán, aký odvtedy Ukrajina už nikdy nedostala, na základe ktorého sa ruské vojská mohli stiahnuť z Donecka a Luhanska výmenou za neutralitu Ukrajiny. Vojnoví štváči, ktorí zacítili pach krvi, však chceli pokračovať vo vojne za každú cenu a mierotvorcov vyhlasovali za zradcov. Západ vtedy Zelenského junte nabulíkal, že môže vyhrať aj bez dohody. Výhovorka, že Kyjev odmietol dohodu po masakri v Buči, je obyčajná lož – v skutočnosti vyjednávania pokračovali ešte niekoľko týždňov po tomto nevyjasnenom incidente.

Takže nie ja, ale Korčok, Káčer, Šebej, Mesežnikov a podobní vždy uprednostňovali vojnu, podporovali všetky nezákonné vojenské agresie, či už Juhosláviu 1999, Irak 2003 alebo genocídu v Gaze – a iba na Ukrajine „zázračne“ objavili termín medzinárodného práva, ktorým dovtedy otvorene pohŕdali, lebo jedna hlúpa Putinova chyba im umožnila otvorene prejaviť dovtedy latentný antiruský šovinizmus. Preto je úplne zbytočné týmto ľuďom vysvetľovať fakty, lebo oni nikdy nechceli mier, chcú iba ponížiť a rozbiť Rusko. Preto je zbytočné osvetľovať im skutočný stav veci, lebo keď im ju štyri roky vysvetľujete tak ako to naposledy urobil aj ukrajinský generál Zalužnyj, iracionálne v tom odmietajú pochopiť realitu, a za všetkým vidia fanaticky iba zradu.

Mimochodom, Zalužnyj… Jeho prekvapujúci návrat do Kyjeva je možno najdôležitejšou správou týchto týždňov. Generál Zalužnyj nie je len protivníkom Zelenského, ale aj geopolitickým koňom Veľkej Británie proti Trumpovmu mierovému úsiliu. Zalužnyj na rozdiel od Zelenského priznáva, že Rusko víťazí, ale je ešte tvrdší ako súčasná kyjevská junta: požaduje členstvo Ukrajiny v NATO a jadrové zbrane. To môže znamenať niekoľko scenárov. Buď sa Zalužnyj pokúsi o prevrat alebo je jeho úlohou zabrániť občianskej vojne (keďže je jeden z posledných, ktorý má na Ukrajine celospoločenský rešpekt). V každom prípade s týmto tvrdým mužom na čele Ukrajiny zabudnite na trvalý mier s Ruskom. Rád by som sa mýlil, ale až príliš veľa aktérov na oboch stranách chce vojnu. Ľudia, ktorí nie sú otvorení argumentom, si nepripustia, že sa mýlili alebo že prehrali. Boj o podobu sveta sa ešte zďaleka neskončil. Naopak. Ešte sa len začína.

.

Zdroj: https://www.facebook.com/ChmelarEduard

Zdroj úvodní fotografie: http://static.kremlin.ru/media/events/photos/big2x/FMwhqBd6zrsBehd0HMJpwAgtrAqTAkPu.jpg

Rozhovor prof. Glenna Diesena s historikem Michaelem Carleym se soustředí na kontinuitu ruské a sovětské zahraniční politiky, na její realistické pojetí a důraz na bezpečnost hranic. Carley zdůrazňuje, že historická paměť Západu je často politizovaná a neodpovídá archivním faktům. Vysvětluje zásadní roli Sovětského svazu při porážce nacistického Německa – Rudá armáda zničila zhruba 80 % německých sil – a upozorňuje na rozsah sovětských ztrát. Kritizuje moderní narativy, které srovnávají Sovětský svaz s nacismem či zpochybňují sovětský podíl na vítězství. Vysvětluje okolnosti Paktu Molotov–Ribbentrop jako reakci na opakované odmítnutí západních mocností vytvořit obrannou alianci proti Hitlerovi. Vyjadřuje se také k negativní roli Polska ve 30. letech, k povaze hladomoru z let 1932–1933 (nikoli jako genocidy Ukrajinců) a k příčinám zimní války s Finskem, kde podle něj Stalin špatně vyhodnotil situaci i své možnosti. Rozhovor ukazuje, jak zjednodušené politické narativy zkreslují skutečnou, ale složitou historii.

.

Na úvodní fotografii (zleva doprava) náš ministr zahraniční Edvard Beneš, rumunský ministr zahraničí Nicolae Titulescu a jugoslávský ministr zahraničí Bogoljub Jevtič na ministerské konferenci států Malé dohody v roce 1932 v Bělehradě.

.

GD: Chtěl jsem se také zeptat na historickou paměť holodomoru, tedy hladomoru, který postihl Ukrajinu, protože v 90. letech, myslím, že v roce 1994, vyšel skvělý článek Barryho Posena, v němž autor píše, že pokud se tento hladomor uznává jako důsledek činů šíleného gruzínského diktátora, kterým byl Stalin, pak by se jednalo jednoduše o hladomor a tragédii. Pokud by se však někdo pokusil vykreslit to jako nějaké ruské spiknutí proti Ukrajině, čímž holodomor podle něj nebyl, pak by to vyvolalo občanskou válku na Ukrajině, ale také by to podnítilo válku mezi Ukrajinci a Rusy. Je to tedy citlivé téma a ukazuje to, jak nebezpečná může být politika vyhlašování genocidy. V prosinci 2022, samozřejmě po vpádu Ruska na Ukrajinu, Evropská unie označila holodomor za genocidu ukrajinského národa. Jakmile označíte oběť, musíte samozřejmě hledat pachatele, a oni naznačují, že pachatelem je Rusko. Takže teď jste vytvořili vztah mezi těmito dvěma národy, jak v rámci Ukrajiny, tak i jako sousední země, jako vztah mezi tím, kdo páchá genocidu, a obětí. Takže nikdy nenechávejte historii na politicích. Proto se vás ptám, jak hodnotíte tuto tragickou kapitolu sovětských dějin?

MC: No, první věc, kterou bych řekl, je, že nemám žádný osobní zájem ani podíl na této debatě o hladomoru v Sovětském svazu v letech 1932–1933. Zajímá mě to, ale není to pro mě ústřední téma, nehraje to ústřední roli v mém výzkumu sovětské a Stalinovy zahraniční politiky. Ale mám na to svůj názor, svůj odborný názor. A první věc, kterou bych řekl, je, že podle mě nejlepší nedávný popis hladomoru, který se odehrál v tom období, je ve druhém svazku rozsáhlého Stalinova životopisu z pera Stephena Kotkina. A Kotkin nedělá propagandu pro Rusy, pro Putina nebo pro Stalina. On jen podává kvalitní, upřímný historický pohled založený na důkazech, které prozkoumal, a jeho závěr byl, že v roce 1932 došlo k hladomoru, ale nešlo o záměrný pokus o genocidu ze strany Stalinovy vlády proti lidu, proti rolnictvu na Ukrajině. A navíc, teď jen stručně shrnu jeho názory a některé své vlastní, hladomor byl výsledkem mnoha činitelů, přičemž mezi nejdůležitější patřila Stalinova rychlá industrializace a kolektivizace zemědělské půdy na konci 20. let. Víte, je to dlouhý a složitý příběh, ale abych to shrnul do několika minut, kolektivizace vyvolala rozsáhlý odpor rolníků a v podstatě rolnickou vzpouru. Pozdní Isaac Deutscher, polský historik a životopisec Stalina a Trockého, to nazval ludditským povstáním rolníků, sovětských rolníků, a slovem ludditský měl na mysli akce britských dělníků na počátku 19. století, kteří protestovali proti špatným mzdám a pracovním podmínkám ve Velké Británii a ničili své stroje. A rebelující rolníci v Sovětském svazu udělali něco podobného – zabili svůj dobytek, spálili obilí, rozbili pluhy a zemědělské stroje, aby je nemohly používat sovětské kolchozy. Zabíjení hospodářských zvířat mělo tak zničující dopad, že k úplnému zotavení, co se týká hospodářských zvířat, skotu, prasat a tak dále, došlo až po druhé světové válce v 50. letech. Kromě toho se v roce 1932 zhoršily povětrnostní podmínky, na jaře bylo příliš mnoho deště, v létě zase příliš málo, úrodu napadli škůdci a hladomor se rozšířil do většiny sovětského pšeničného pásu. A ve skutečnosti byl nejvíce postiženou oblastí Kazachstán, nikoli Ukrajina. Během tohoto období se Sovětský svaz snažil poskytovat pomoc, ale sovětská vláda to většinou zpackala. Můj závěr, a pokud mohu shrnout to, jak jsem pochopil Kotkinovy závěry, je tedy takový, že došlo k ničivému, smrtelnému hladomoru, ale ten nebyl zaměřen výhradně proti ukrajinskému rolnictvu a rozhodně nešlo o pokus o genocidu tohoto obyvatelstva. V roce 1934 nastalo ve skutečnosti oživení. Takže tento, jak jej nazýváme, holodomor se nezaměřoval na Ukrajinu, nezaměřoval se na ukrajinské rolníky za účelem genocidy. To je politický mýtus, aspekt západní politické propagandy zaměřené proti Sovětskému svazu, potažmo Ruské federaci. V žádném případě se nesnažím zbavit sovětskou vládu ani Stalina odpovědnosti za to, co se tehdy stalo, ale víte, stejně jako v mnoha jiných aspektech sovětských dějin, když se toho chopili politici, proměnili to v protiruskou propagandu a v podstatě v nesmysl.

GD: Dovolte mi položit poslední otázku, týkající se období před druhou světovou válkou – finské Zimní války. V této části světa je to dnes totiž docela relevantní, protože Švédsko a Finsko vstoupily do NATO a z Finska se ozývá nové vyprávění, narativ, že žádná země neví víc o boji za svobodu než Finsko. Takže v podstatě nyní budují narativ, že NATO je způsob, jakým budou schopni zachovat svou bezpečnost, protože už mají zkušenost ze své války se Sověty. Poté měli samozřejmě neutralitu a mír a po druhé světové válce už žádné další boje nebyly, ale je zajímavé, že se k této historii vracejí. Co se týká této války – důvodem pro Sovětský svaz bylo to, že chtěl zabránit tomu, aby Finsko bylo použito jako možná odrazový můstek proti Sovětskému svazu, k čemuž lze samozřejmě namítnout, že ve výsledku se to obrátilo proti nim, protože to jen povzbudilo Němce, kteří viděli špatný výkon sovětských sil, k útoku na SSSR.

MC: Zde bych rád zpropagoval svou trilogii o Zimní válce, protože ve třetím dílu trilogie se jí podrobně zabývám. Je to složité téma, ale v zásadě jsem na základě důkazů, které jsem objevil v archivech, došel k závěru, že Stalin v tomto případě udělal chybu, což se samozřejmě s odstupem času snadno říká. Zároveň je třeba si uvědomit, že Finsko v té době mělo blízko k nacistickému Německu. Ne že by Finsko bylo v tomto ohledu samo, většina zemí v Evropě, většina evropských elit měla velmi sympatický vztah k fašismu a nacistickému Německu. Ale sovětská strana viděla Finsko jako možného souputníka nacistického Německa v případné válce proti Sovětskému svazu. Takže ze sovětského pohledu byli Finové potenciálními protivníky. Ale je tu kontext, pokud jde o sovětsko-finské vztahy na konci roku 1939. Stalin měl velké úspěchy, uzavřel pakt o neútočení mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, podařilo se mu udržet SSSR mimo válku. Získal sféry vlivu ve východní Evropě, které vyplynuly z dohody s nacistickým Německem. Získal zpět území v Bělorusku a na Ukrajině, která byla zabrána Polskem v letech 1919 a 1920, když Sovětský svaz a Polsko vedly válku. V září a říjnu vyjednal bezpečnostní dohody s Litvou, Lotyšskem a Estonskem, jejichž cílem bylo zajistit přístup k Leningradu. Stalin měl šťastnou ruku. Byl na koni. Myslel si, že nemůže udělat žádnou chybu… Rád tady přirovnávám Stalina k hráči, který hraje ruletu v kasinu. Sedí u ruletového stolu a všechna čísla, která tipuje, mu padají. A posedne ho myšlenka, že nemůže prohrát. Že zkrátka nemůže prohrát. A tento postoj zaujali Sověti při jednáních s Finskem, která začala v říjnu 1939 a pokračovala do listopadu. Stalin v podstatě chtěl posunout sovětsko-finskou hranici dále na Karélii, dále od Leningradu, protože hranice byla jen asi 30 kilometrů od Leningradu, a proto byla v dosahu dělostřelectva nepřátelského Finska. Na oplátku nabídl větší území ve východní Karélii. A byly tam, víte, další podrobnosti jejich jednání. Ale Finové nesouhlasili, nechtěli přijmout sovětské podmínky a zdá se, že v tom dostali podporu z britské strany, která nechtěla, aby Finové kapitulovali před Sovětským svazem.

GD: Britové povzbuzovali Finy, aby proti nim bojovali?

MC: Jak jsem řekl, Britové je povzbuzovali, aby odolali sovětským snahám uzavřít s nimi dohodu založenou na těchto územních úpravách a některých dalších bezpečnostních opatřeních. Pokud vaše posluchače zajímají podrobnosti, mohou si přečíst třetí díl mé trilogie… Vyjednávání se ale nevyvíjela dobře a začalo to vypadat, že bude válka. Vjačeslav Molotov, který byl, myslím, Stalinovou pravou rukou a v té době byl zahraničním komisařem, řekl, že podle jeho názoru bude Rudé armádě trvat jen dva nebo tři dny, než se dostane do Helsinek. Vrchní velení Rudé armády odhadovalo, že to bude trvat dva nebo tři týdny. A Stalin sází na ruletu. Myslí si, že stačí vyvinout na Finy tlak a oni se vzdají. Ale ruleta se točila, zastavila se a Stalinovi číslo nevyšlo a vypukla válka. Vypukla válka. Existují určité otázky ohledně toho, jak přesně k tomu došlo, což rozebírám ve své knize. Ale v zásadě válka od začátku probíhala velmi špatně. Rudá armáda utrpěla mnoho těžkých ztrát. Ale nakonec se sovětské vrchní velení poučilo ze svých chyb a Finsko bylo nuceno v březnu 1940 požádat o podmínky míru. Ale co většina lidí neví, je to, že francouzská vláda se v té době pokoušela sabotovat finsko-sovětské vztahy s cílem válku udržet. A existovaly plány, že francouzské a britské ozbrojené síly budou vyslány přes Skandinávii, Norsko a Švédsko, aby se připojily k boji proti Rudé armádě. A když finská delegace dorazila do Moskvy, aby se zúčastnila závěrečných jednání o ukončení války, sovětská strana musela finskou delegaci skrýt, aby zabránila Francouzům navázat kontakt s Finy a přesvědčit je, aby neuzavírali dohodu se Sovětským svazem. Francouzi nechtěli, aby válka skončila. Nezní vám to nějak povědomě?

GD: Ano, zní.

MC: Ježíši Kriste, to je neuvěřitelné. Takže každopádně důsledkem bylo, že, Sovětský svaz získal od Finska to, co chtěl, posunutí hranic, Karelskou šíji a ještě i další menší území. Ale Finsko si zachovalo svou nezávislost. Ale co bylo špatné pro Sovětský svaz, kromě velkých obětí, bylo, jak jste řekl, to, že Němci došli k závěru, že Rudá armáda neumí bojovat a že by byla snadnou kořistí, kdyby se Hitler v budoucnu rozhodl vést válku proti Sovětskému svazu. Ale opravdu je to velmi složitý příběh.

GD: No, jak jsme s tím začali na začátku pořadu, existuje mnoho geopolitických paralel a historie se opravdu do jisté míry opakuje…

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Zdroj úvodního obrázku: německý Bundesarchiv, Bild 183-2010-0420-500 / o.Ang. / CC-BY-SA 3.0 (prostřednictvím Wikipedie)

Rozhovor prof. Glenna Diesena s historikem Michaelem Carleym se soustředí na kontinuitu ruské a sovětské zahraniční politiky, na její realistické pojetí a důraz na bezpečnost hranic. Carley zdůrazňuje, že historická paměť Západu je často politizovaná a neodpovídá archivním faktům. Vysvětluje zásadní roli Sovětského svazu při porážce nacistického Německa – Rudá armáda zničila zhruba 80 % německých sil – a upozorňuje na rozsah sovětských ztrát. Kritizuje moderní narativy, které srovnávají Sovětský svaz s nacismem či zpochybňují sovětský podíl na vítězství. Vysvětluje okolnosti Paktu Molotov–Ribbentrop jako reakci na opakované odmítnutí západních mocností vytvořit obrannou alianci proti Hitlerovi. Vyjadřuje se také k negativní roli Polska ve 30. letech, k povaze hladomoru z let 1932–1933 (nikoli jako genocidy Ukrajinců) a k příčinám zimní války s Finskem, kde podle něj Stalin špatně vyhodnotil situaci i své možnosti. Rozhovor ukazuje, jak zjednodušené politické narativy zkreslují skutečnou, ale složitou historii.

.

Na úvodní fotografii (zleva doprava) náš ministr zahraniční Edvard Beneš, rumunský ministr zahraničí Nicolae Titulescu a jugoslávský ministr zahraničí Bogoljub Jevtič na ministerské konferenci států Malé dohody v roce 1932 v Bělehradě.

.

GD: Dnes je tu s námi profesor Michael Carley, přední odborník na Stalina, který o něm napsal rozsáhlou trilogii. Jsem opravdu rád, že s vámi mohu mluvit, protože bych rád lépe porozuměl tomu, jak studium Stalina z vašeho pohledu přispívá k lepšímu pochopení geopolitiky dneška a zejména tomu, jak historická paměť a poučení z historie nadále ovlivňují současnost. Takže, děkuji vám moc, že jste přišel do pořadu.

MC: Děkuji za pozvání.

GD: Myslím, že dobrým způsobem, jak zahájit tuto diskusi, je položit otázku, jak podle vás studium Stalina ovlivňuje naše chápání dnešní geopolitiky?

MC: No, já bych tu otázku malinko přeformuloval ve smyslu toho, jak vnímám studium Ruské federace a Sovětského svazu, Stalin byl dlouhou dobu vůdcem Sovětského svazu. Je to velmi sporná historická postava, o níž se mluví hodně negativně. Je to složitá historická postava. Je zodpovědný zejména za krvavé čistky ve 30. letech, ale byl také vůdcem Sovětského svazu během války s nacistickým Německem a stal se velmi dobrým válečným vůdcem. Pracoval na upevnění spojenectví proti mocnostem osy. A víte, dá se o něm říci mnoho negativních věcí, ale také mnoho pozitivních věcí, a jako vůdce Sovětského svazu byl v mnoha ohledech vůdcem Ruska. Byl tím, koho bych nazval ruským gosudarem, a byl realistou. Západní historici, když se dívají na zahraniční politiku Sovětského svazu, často říkají, že Sovětský svaz neměl zahraniční politiku, ale politiku světové socialistické revoluce, a že sovětská politika pro sovětskou vládu neexistovala. Když začnete zkoumat sovětské archivy, které byly otevřeny na počátku 90. let, první věc, která historikům padne do oka, je skutečnost, že národní zájem byl, alespoň v sovětském ministerstvu zahraničí, nejdůležitějším činitelem při tvorbě sovětské politiky. A západní hodnocení, že Sovětský svaz neměl žádnou zahraniční politiku, je mylné. Proto si myslím, že je důležité zdůraznit kontinuitu ruské a sovětské politiky. Rozdíl mezi nimi je velmi malý. Car Alexandr III. jednou řekl, že jedinými přáteli Ruska jsou jeho armáda a námořnictvo. A vsadil bych se, že pokud byste dnes mluvili s mnoha Rusy, řekli by přesně to samé. Nemůžete se spolehnout na nikoho jiného než na sebe. Co bych zde zdůraznil, co se nemění je to, co bych nazval chladnokrevným realismem ruské vlády a její zásadní starostí o bezpečnost svých hranic a blízkého zahraničí. Nemyslím si, že by většina ruských diplomatů byla ochotna slevit z těchto základních zájmů, neudělali to před druhou světovou válkou a rozhodně to neudělají ani dnes. Existuje však ještě jedna stránka ruské a sovětské politiky, kterou na Západě přehlížejí, a tou je touha sovětské a ruské strany po slušných vztazích se západními mocnostmi a se Západem obecně. A dokonce i sovětští diplomaté již v roce 1918, pouhých několik měsíců po bolševickém převzetí moci v Petrohradě v listopadu 1917, začali usilovat o zlepšení vztahů se západními mocnostmi, dokonce to tehdy nazývali mírovým soužitím. A pak je tu otázka využití historie v souvislosti se SSSR a Ruskou federací na Západě. Víte, jedna z prvních věcí, kterou říkám nebo jsem říkal studentům kurzů o druhé světové válce, sovětské zahraniční politice a tak dále, je to, že historie, o které s nimi budu diskutovat, není čistě historická, ale že se na Západě stala politizovanou a v podstatě se proměnila v protiruskou propagandu, která nemá nic společného s fakty, které vyplývají ze studia různých národních archivů.

GD: V této souvislosti zmiňme Kaju Kallasovou, která se nedávno velmi odmítavě vyjádřila k celé myšlence, že Rusko a Čína byly vítězi ve válce proti fašismu. A nedávno měla další komentář, že za posledních 100 let žádná země nenapadla Rusko, ale Rusko napadlo asi 19 zemí. Takže si myslím, že určitě vynechala pár hodin dějepisu, nicméně jde tu o širší snahu o znevážení sovětského a ruského přínosu k porážce nacistického Německa. Není to nic nového a je to něco, co Rusy opravdu uráží. Proč je ale pro Evropu tak důležité podkopávat úlohu Ruska a proč je pro Rusko tak důležité ji hájit? Připomněl jsem proto Kaju Kallasovou, která podle všeho nezná ani základní fakta, ale to jí nebrání se k těmto věcem zcela absurdně vyjadřovat.

MC: Moje první myšlenka byla, že by se měla zapsat do některého z mých kurzů na univerzitě v Montrealu, protože její výroky nemají nic společného s realitou, jak ji chápu já po 50 letech zkoumání dějin Sovětského svazu a Ruska. Její výroky o Číně a Sovětském svazu a jejich úloze ve válce jsou urážkou čínského a ruského lidu. Začněme Číňany, kteří byli od roku 1937 v totální válce s Japonskem. Zapomněl jsem přesné číslo obětí mezi čínským lidem, který se bránil japonské agresi, ale je to velmi vysoké číslo. Myslím, že to bylo asi 15 milionů. Je to složitá historie, historie čínské účasti ve druhé světové válce, kvůli rozporům mezi Čínskou komunistickou stranou a Kuomitangem, Čankajškem, ale přesto byl odpor Číňanů proti Japoncům velmi důležitý a nelze jej jednoduše přehlížet. Co se týká role Sovětského svazu, mohu vám nějaká čísla, jež podtrhují význam Sovětského svazu při zničení nacistických ozbrojených sil. Obecně přijímané číslo pro procento nacistických sil zničených Rudou armádou je asi 80 % na konci války. A to nezahrnuje zničení velkého počtu divizí italské, rumunské a maďarské armády, které se během války účastnily bojů v Sovětském svazu. Od června 1941 do července a září 1943 bojovala Rudá armáda sama proti nacistickým pozemním silám a jejich spojencům na západní a východní frontě.

GD: Příznačné je, že například průzkum YouGov z roku 2018 odhalil, že pouze 11 % Američanů a 15 % Francouzů věří, že Sovětský svaz nejvíce přispěl k porážce nacistického Německa, a jsou tu i průzkumy ve Francii, na nichž je vidět, jak se to v průběhu času měnilo – v roce 1945 asi 57 % Francouzů uznávalo, že Sověti měli největší podíl na porážce nacistického Německa, což je ale trochu málo, a dnes je to už jen 15 %. Ano, je tu propaganda, narativy, ideologie, ale ani tak to vzhledem k faktům nedává žádný smysl. Pořád nechápu, jak je možné, že v Americe pouze 11 % lidí uznává, žebyli Sověti hlavní silou v porážce Německa.

MC: Dovolte mi uvést pár dalších čísel. Od června 1941 do září 1943 bojovala Rudá armáda sama proti nacistickým ozbrojeným silám. Na evropském kontinentu nebyla ani jedna americká, britská nebo kanadská divize, která by bojovala na zemi proti německé branné moci, ani jedna, která by bojovala proti společnému nepříteli. V severní Africe bojovaly proti Britům dvě nebo tři německé divize. Na sovětské frontě bylo ve stejné době více než 200 nacistických divizí, nemluvě o italských, rumunských, maďarských a finských divizích, které se postavily proti Rudé armádě. Toto je něco, co šokuje mnohé z mých studentů. Takže statisticky Rudá armáda bojovala proti 99 % německých divizí a západní spojenci proti 1 %. Osud nacistického Německa byl rozhodnut v bitvě u Stalingradu, která skončila na konci ledna či začátku února 1943. To byl názor amerického prezidenta Franklina Roosevelta. Zvažte tedy data, začátek února 1943, to je 16 měsíců před vyloděním v Normandii. Osud Německa byl rozhodnut Rudou armádou u Stalingradu. Chraň bůh, abychom zlehčovali příspěvek Spojených států a Británie k válce. Ale bylo tomu tak, že západní spojenci pomohli Rudé armádě, ne naopak. A je důležité si uvědomit, že Sovětský svaz utrpěl během války ztráty 27 milionů lidí, z nichž 18 milionů byli sovětští civilisté a asi 9 milionů sovětští vojáci. Ztráty Britů a Američanů byly ve srovnání s tím zanedbatelné. A co se týká paní Kallasové, nevím, jak ji označit – za šarlatánem, protiruskou propagandistku, ale určitě ne jako někoho, kdo zná historii. A neměli bychom ji označovat ani za diplomatku.

GD: Ovšem hodně z toho nezačalo s Kallasovou. Po roce 2000, zejména kolem roku 2008, jsme začali vidět, jak se Evropská unie snaží upírat Sovětům či Rusům jejich úlohu v porážce nacistického Německa, a zároveň se začalo stále více naznačovat, že vinu za zahájení války mělo jak Německo, tak i Sovětský svaz. V základu toho všeho byla myšlenka, že druhá světová válka byla v podstatě válkou mezi liberálními demokraciemi a autokraciemi, a vzhledem k tomu, že jak Sovětský svaz, tak Německo byly autokracie, byly obě země za válku zodpovědné, a to se samozřejmě opíralo o selektivní paměť na Pakt Molotov-Ribbentrop. Jak se k těmto tvrzením stavíte?

MC: No, první věc, kterou bych řekl, je, že snahy o očernění reputace Sovětského svazu v souvislosti s nacisticko-sovětským paktem o neútočení nezačaly v roce 2008, ale už na podzim roku 1939. A to byli Britové, kteří v té době vedli kampaň proti Sovětskému svazu za to, že uzavřel pakt o neútočení mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. A pokud se podíváte na ikonografii té doby, ikonografií myslím politické karikatury a plakáty, tak hlavním tématem této ikonografie na Západě byly obrázky Hitlera a Stalina, jak spolu pijí pivo, ťukají si pivními sklenicemi, chodí ruku v ruce, jsou zobrazováni jako kamarádi, přátelé, klíčovým slovem, jak to slýcháte i dnes, že byli spojenci. Ale oni nebyli spojenci. Jejich vztah bych přirovnal ke dvěma štírům, kteří kolem sebe tančí se zvednutými ocasy, připraveni se navzájem napadnout. David Low, který byl velmi důležitým, vlastně ikonickým britským karikaturistou té doby, kreslil obrazy Hitlera a Stalina, jak kráčí ruku v ruce, ale každý z nich má v druhé ruce za zády připravenou pistoli. A nikdy se nezmiňuje kontext, ve kterém byl onen pakt o neútočení mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem podepsán. Tímto kontextem je šest let sovětských snah mezi koncem roku 1933 a srpnem 1939 o uzavření obranného politického a vojenského spojenectví, zejména s Francií a Británií, proti nacistickému Německu. A jaká byla odpověď? Možná to vaše posluchače překvapí či ohromí, ale odpověď Západu na tyto návrhy ze strany Sovětského svazu byla záporná. Spojené státy, Francie, Velká Británie, fašistická Itálie, Rumunsko jeden po druhém vyjádřily nezájen o sovětské návrhy týkající se organizace míru a bezpečnosti v Evropě. Šokujícím příkladem jsou události v březnu a dubnu 1939. 17. dubna roku 1939 Sovětský svaz nabídl Francii a Británii formální politickou a vojenskou alianci proti nacistickému Německu. Pamatujte, že na jaře 1939 všichni věděli, že se válka blíží, že je nevyhnutelná a že může vypuknout téměř kdykoli. Proto existovalo velké nebezpečí pro bezpečnost západních mocností, zejména pro Francii a Británii. A co se stalo? Britové tuto sovětskou nabídku na začátku května 1939 odmítli. Je to neuvěřitelné, i pro mě je pořád těžké pochopit, jak to mohli udělat. Hrozilo, že každou chvíli vypukne válka a oni sovětskou nabídku odmítli. V létě 1939 probíhala jednání, poslední zoufalé pokusy uzavřít spojenectví, trojstranné spojenectví proti nacistickému Německu. A přesto Britové a Francouzi váhali. V srpnu 1939 vyslali delegace do Moskvy. Ale delegace neměly plnou moc k uzavření válečného spojenectví se Sovětským svazem. Formální pokyny Britů pro jejich delegaci, která odjela do Moskvy, zněly, cituji: „Postupujte velmi pomalu.“ Sovětský svaz měl velmi dobré zpravodajské zdroje a byl si vědom dvojí hry Francouzů a Britů. V tomto okamžiku, v srpnu 1939, sovětská rozvědka věděla, že nacistické Německo může zaútočit na Polsko každou minutu. A tak, když Sověti viděli, že Britové a Francouzi nemyslí válečnou alianci proti nacistickému Německu vážně, rozhodli se pro pakt o neútočení s nacistickým Německem, aby udrželi Sovětský svaz mimo válku.

GD: Často se říká, že Francouzi a Britové doufali, že v Mnichově budou moci nasměrovat německé síly na východ, aby tak v podstatě postavili Němce proti Sovětům. A jaká byla role Poláků, protože Polsko přece mělo klíčovou roli v zabránění Sovětskému svazu uzavřít spojenectví se západními zeměmi, jež by mohlo zadržet Německo – což by možná zabránilo Mnichovu?

MC: Poláci se dnes často, alespoň na Západě, vykreslují jako oběti paktu o neútočení mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. „Bodnutí do zad“, to je obraz, který Poláci často používají. Faktem však je, že Poláci hráli v 30. letech velmi zápornou roli, pokud jde o začátek války. Byli to narušitelé a sabotéři kolektivní bezpečnosti a vzájemné pomoci, kterou sovětská strana chtěla zorganizovat se Západem. Ale chci být v jistém smyslu k Polákům spravedlivý: Viděli se jako uvězněné mezi dvěma potenciálně nepřátelskými velmocemi, Německem na jedné straně a Sovětským svazem na straně druhé. Ale velkou otázkou 30. let bylo, kdo je nepřítelem číslo jedna? Nacistické Německo, nebo Sovětský svaz? A Poláci, stejně jako mnoho jiných vládnoucích elit v Evropě, na tuto otázku odpověděli špatně. A když na to přišlo, když si museli vybrat mezi Německem a Sovětským svazem, Poláci se rozhodli pro německou stranu. Poláci například podepsali s Německem v lednu 1934 pakt o neútočení. Navzdory tehdejším snahám sovětské vlády o zlepšení vztahů Poláci během celého tohoto období jakékoli zlepšení sabotovali, zejména s Francií a také s Rumunskem. Rumunsko-sovětské vztahy byly v té době poměrně dobré díky někomu, o kom většina vašich posluchačů nikdy neslyšela. Jmenoval se Nicolae Titulescu a byl rumunským ministrem zahraničí. Byl silným zastáncem kolektivní bezpečnosti s účastí Sovětského svazu. Poláci však Tituleska považovali za podivína, nepřítele, a jejich zastoupení v Bukurešti spolupracovalo s Němci a Italy, aby Tituleska odstranili. Někteří polští představitelé dokonce vyhrožovali, že Tituleska zavraždí. V roce 1938 Poláci spolupracovali s Němci na rozdělení Československa. Dokonce si vzali malý kousek československého území jako odměnu za pomoc nacistům při rozdělení Československa. Když v roce 1939 došlo k posledním zoufalým pokusům o vytvoření aliance proti nacistickému Německu, Poláci stále působili jako sabotéři a odmítli se připojit k jakékoli bezpečnostní organizaci nebo obranné alianci proti nacistickému Německu, a to dokonce ještě i v srpnu 1939. V polském tisku – a věřte mi, že sovětská ambasáda ve Varšavě polský tisk četla – se objevovaly titulky typu: „Není Vasil svině?“ Poláci stále vyjadřovali svou nepřátelství a pohrdání vůči Sovětskému svazu, a ještě dva týdny, týden, dny předtím, než Němci napadli Polsko. Takže v odpovědi na vaši otázku Poláci hráli velmi negativní, destruktivní roli ve 30. letech při pokusech organizovat odpor proti nacistickému Německu. V rámci snah o ochranu míru a bezpečnosti Evropanů ve 30. letech se chovali jako skunkové.

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Zdroj úvodního obrázku: německý Bundesarchiv, Bild 183-2010-0420-500 / o.Ang. / CC-BY-SA 3.0 (prostřednictvím Wikipedie)

Pokračujeme v uveřejňování jednotlivých kapitol knihy francouzského politologa a spisovatele Oliviera Delorma 30 bonnes raisons pour sortir de ľEurope. Jedná se o politicko-historickou esej, která je rozdělena do dvou částí.

V první části – „Abychom skoncovali s propagandou – co Evropa není“ – autor rozebírá mýty o Evropské unii. Tvrdí, že EU není ani zárukou míru, ani nástrojem spolupráce národů, ale projektem, který od počátku sloužil ekonomickým a geopolitickým zájmům silnějších států a USA. Poukazuje na to, že evropská integrace vznikla v kontextu studené války a závislosti na americké moci – Marshallův plán a vytvoření OEEC podle něj nastartovaly proces podřízenosti Evropy. „Evropská mírová myšlenka“ je podle Delorma propaganda zakrývající trvalou hegemonii a soupeření. Kritizuje také euro jako nástroj ideologické kontroly a nezvládnutý experiment, který ničí ekonomiky jižní Evropy – zejména Řecka.

Druhá část – „Co ve skutečnosti je Evropa“ – popisuje podle autora skutečnou podstatu Evropské unie: elitářský, nedemokratický a technokratický projekt řízený „kněžstvem“ eurobyrokracie. Delorme používá paralelu s katolickou církví – Evropa má svá dogmata, své svaté (J. Monnet, R. Schuman, A. de Gasperi) a svoje inkvizitory, kteří vylučují každý kritický hlas. Podrobně rozebírá životopisy zakladatelů Evropského společenství a tvrdí, že jejich ideologické a konzervativní kořeny měly blíže k autoritářství než k demokracii.

Celkově jde o kritickou analýzu evropského projektu, psanou s – vpravdě francouzským – ironickým a bojovným stylem (není třeba se ho bát!), která spojuje historické příklady, ekonomickou argumentaci a politickou výzvu k „dekolonizaci Evropy Evropany samými“. Kniha vyšla již v roce 2016, ale aktuální je (pořád, ale možná) právě teď, v souvislosti s prohranou válkou na Ukrajině a s tím, jak EU stupňuje agresivitu vůči některým svým rozumnějším státům, které nesouhlasí s jejím současným směřováním.

.

V

Evropa není mír, je to věčná studená válka

De Gaulle měl již v roce 1966 jasno v tom, že nás musí vyvést z integrované vojenské organizace NATO, a vysvětlil, že pokud máme vést války, musejí to být naše vlastní války, ne války jiných, kde riskujeme, že do nich budeme zataženi bez svého souhlasu. Museli jsme mít volné ruce, protože iluze, že je lepší být uvnitř, údajně proto, abychom „ovlivňovali“ něco, co ovlivnit nemůžeme, místo abychom převzali odpovědnost za svůj osud, má vždy, dříve či později, tragické následky.

NATO, jež mělo zadržovat sovětskou hrozbu, mělo navíc být rozpuštěno, jakmile SSSR zmizel. Namísto toho se rozšířilo. A pod záminkou „evropské obrany“, stavěné jako „pilíř NATO“, zahájil Chirac náš návrat pod americký vliv při příležitosti nezákonné války NATO proti Srbsku. Sarkozy znovu začlenil Francii do integrovaného vojenského velení, poté Hollande, který tvrdil, že bude proti tomuto rozhodnutí bojovat – skupina PS dokonce podala proti němu v roce 2008 návrh na vyslovení nedůvěry –, ratifikoval 7. dubna 2016 Pařížský protokol, který toto rozhodnutí potvrdil. Evropa opět posloužila jako zástěrka pro podřízení se Spojeným státům, v tomto případě pro likvidaci francouzské výjimky – 50 let po rozhodnutí generála de Gaulla.

Horší je, že od roku 1990 EU neustále hraje roli pomocníka americké politiky a zároveň slouží jako předstupeň začlenění zemí bývalého sovětského bloku do NATO. Navíc se vžilo používání velmi výmluvného výrazu „euroatlantická integrace“, což jasně znamená, že EU nikdy nebyla a nikdy nebude ničím jiným než podskupinou velkého celku pod americkým vedením.

Bylo by iluzí si myslet, že EU je pro země střední a východní Evropy evropskou volbou. Jistě, je to zdroj příjmů, ale ty jsou částečně zachycovány dravčími „elitami“, často pocházejícími z elit „socialistických“ režimů, obohacenými dekolektivizací a zajišťujícími podřízenost příkazům dominantní zahraniční mocnosti, kterou je EU, stejně jako kdysi SSSR. Pokud jde o vztah obyvatel k EU, lze jej změřit při volbách do evropského rádobyparlamentu. Volební neúčast, která od jejich přistoupení neustále klesá, dosáhla v roce 2014 závratných výšek: více než 63 % v Estonsku a Bulharsku, více než 67 % v Rumunsku, více než 69 % v Lotyšsku, více než 71 % v Maďarsku, kolem 75 % v Chorvatsku, Slovinsku a Polsku, 81,8 % v České republice, 86,95 % na Slovensku. To hodně vypovídá o míře legitimity evropských poslanců z těchto zemí!

Ve skutečnosti však hospodářská politika, kterou EU uložila jako podmínku pro přistoupení, nepřinesla očekávané zvýšení životní úrovně, ale spíše rozpad, zánik nebo privatizaci veřejných služeb, konec přístupu všech k zdravotní péči, vzdělání, kultuře a propastné prohloubení nerovností. A namísto rozvoje vnitřního trhu vedlo členství většinou k zavedení koloniálního typu ekonomiky. Těm, kdo vydělali na přechodu od sovětského impéria k evropskému impériu, umožňuje vývoz pracovní síly díky směrnici o „vyslaných pracovnících“ omezit vnitřní napětí a zabránit zpochybnění politického a sociálního status quo. Pro zaměstnavatele v zemích dovážejících pracovní sílu se jedná o nenahraditelný prostředek, jak vydírat místní pracovníky: buď přijmete „mzdovou umírněnost“ a zpochybnění svých sociálních výdobytků, nebo přijdete o práci. Na druhé straně jsou tyto země s nízkými mzdami částečně zapojeny do výroby polotovarů určených k dalšímu zpracování v západní Evropě, zejména v Německu, jehož konkurenceschopnost do značné míry závisí na této ekonomické kolonizaci.

Faktem zůstává, že členství v EU bylo pro tyto země, jejichž zahraniční politika je určována obavami z Ruska (nebo nepřátelstvím vůči němu), vždy logickým důsledkem bezpodmínečné solidarity se Spojenými státy. To s rozhořčením konstatoval bývalý prezident Chiracⁱ, když se v roce 2003 pokusil postavit (naposledy, kdy se Francie, spolu s Německem a Ruskem, odmítla chovat jako podřízená) proti nezákonné invazi Iráku ze strany Spojených států a Spojeného království, která vedla k chaosu, z něhož vzešel Islámský stát. Nicméně, když tyto země vnímají svou účast v EU jako druhořadou ve srovnání se svou loajalitou k USA, dobře chápou skutečnou povahu EU, která pro Američany vždy byla pouze prostředkem k ekonomické integraci oblasti, v níž prostřednictvím NATO uplatňují svou strategickou dominanci.

Bylo tedy iluzorní si myslet, že po roce 1990 bude EU mít jakoukoli autonomii k rozvoji skutečného partnerství s Ruskem (které, ať si o něm myslíme cokoli, je a zůstane evropskou velmocí), zatímco Spojené státy se ho snažily podrobit, a to díky katastrofální Jelcinově éře, a obklíčit ho prostřednictvím integrace střední a východní Evropy do NATO a zřizováním amerických vojenských základen v bývalé sovětské střední Asii.

Nezákonná válka NATO proti Srbsku (1999) po přípravě evropské veřejnosti podobné té, která předcházela invazi do Iráku; jmenování generálního tajemníka NATO (1995-1999) Solany jako vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku EU (1999–2009); summit k padesátému výročí NATO ve Washingtonu v dubnu 1999, který přijal „nový strategický koncept“, podle kterého Aliance může zasáhnout mimo území svých členů a v krizích, které se netýkají útoku na jednoho z nich; odtržení Kosova vynucené Spojenými státy v roce 2008, v rozporu s rezolucí 1 244 Rady bezpečnosti OSN a sliby danými Rusku; zneužití ze strany Francie a Spojeného království rezoluce 1973 (2011) téže Rady, kterou Rusko souhlasilo odhlasovat, protože se týkala pouze ochrany civilního obyvatelstva, za účelem svržení libyjského režimu; nasazení protiraketového štítu na hranicích Ruska, o kterém jen naivní lidé mohou věřit, že je namířen pouze proti Íránu… Výčet událostí, které od roku 1990 činí z NATO, za podpory EU, agresivní organizaci a jeden z hlavních faktorů mezinárodní destabilizace, je až příliš dlouhý. Je příliš dlouhý na to, abychom si nemysleli, že Putin, který svou politickou kariéru postavil na návratu důstojnosti své země, která se opět stala mocností, s níž je třeba počítat, by nechal projít další provokaci – navíc na svých hranicích.

Putin rozhodně není žádný svatoušek – zatímco Bush, naši saúdskoarabští spojenci nebo nový sultán Erdogan jsou samozřejmě oděni do „nevinné poctivosti a bílého plátna“. Zůstává však faktem, že všichni věděli – a to ještě více od jugoslávských válek – že nelze bez rizika proměnit vnitřní správní hranice federálního státu bez politické reality na mezinárodní hranice. Všichni také věděli, že vždy existovaly dvě Ukrajiny: jedna ruská, z hlediska historie a kultury; druhá připojená k Rakouskému císařství, poté k Polsku, než ji v roce 1945 připojila SSSR. Na této západní Ukrajině byla spolupráce s nacisty masivní a krutá, revizionismus a neonacismus jsou zde mimořádně vlivné.

Všichni věděli, že ustavení moci v Kyjevě, která by ať už oprávněně či neoprávněně jednala nepřátelsky vůči Moskvě, vyvolá Putinovu odvetu. Všichni také věděli, že Krym je ruský od té doby, co přestal být součástí Osmanské říše, a že byl v roce 1954 uměle připojen k Sovětské republice Ukrajina jako dárek od Chruščova, který chtěl dát trochu pozapomenout na krvavé represe, které tam vedl po roce 1945. Všichni také věděli, že žádný ruský státník hodný toho jména by nenechal Sevastopol padnout do rukou moci, která by mohla jednoho dne zpochybnit svobodné užívání tohoto přístavu ze strany Ruska.

V této souvislosti Evropská unie, když v roce 2007 zahájila jednání o přidružení s Ukrajinou, přičemž od roku 1990 bylo přidružení nebo vstup do EU vždy předstupněm členství v NATO, prokázala přinejlepším značnou lehkomyslnost, abychom citovali Huberta Védrina – spolu s Dominique de Villepinem našeho posledního ministra zahraničních věcí hodného tohoto jména. Spíše se ale dopustila provokace v době, kdy Moskva připravovala – v květnu 2014 – spuštění Eurasijské hospodářské unie.

Víme, jak to dopadlo: prezident Janukovyč, zvolený v roce 2010 s masivní podporou východní části země, odmítl v listopadu 2013 podepsat asociační dohodu. A tak se spustilo to, co západní sdělovací prostředky začaly okamžitě představovat jako lidovou revoluci (omezenou na západ země a Kyjev), zatímco různé skupiny, některé ozbrojené a/nebo neonacistické, působily v pozadí toho, co lze odůvodněně považovat za státní převrat proti moci vzešlé z řádných voleb.

Nemluvě o tom, že zprostředkování EU, které vedlo k dohodě, kterou okamžitě porušili „povstalci“ chránění Spojenými státy a EU, je přinejmenším značně podivné. Je totiž zvykem, že tento druh mise je veden zemí, která předsedá Radě Evropské unie, spolu se zemí, kterou nahradila, a zemí, která ji nahradí: v tomto případě by to byly Řecko, Litva a Itálie. Ale protože Řecko a Itálie byly zřejmě považovány za příliš málo nepřátelské vůči Rusku, byla tato trojice nahrazena – stále si klademe otázku, na základě jakých kritérií! – Francií, Německem a Polskem, které je považováno za jestřába a k němuž byla mezi dvěma světovými válkami připojena západní Ukrajina, ale mělo být prokazatelně vyloučeno z delegace, jejímž cílem mělo být nalezení kompromisu.

Pokud jde o novou ukrajinskou vládu složenou z oligarchů stejně zkorumpovaných jako oligarchové zákonné svržené svržené vlády, neonacistů, které EU považuje za přijatelné, protože jsou protiruští, a osob úzce napojených na Spojené státy, ta přijala opatření, která byla zjevně nepřijatelná pro východní Ukrajince a Moskvu, což vedlo k povstání v několika regionech, připojení Krymu… k hloupým evropským sankcím proti Rusku a financování nenávratného dluhu Ukrajiny z prostředků EU – téže EU, která drtí Řeky a odmítá snížit jejich dluh.

V konečném důsledku tak EU vytvořila v Evropě ohnisko napětí, které jen tak nezmizí, protože Ukrajina nemůže mít budoucnost bez úzkých vztahů s Ruskem. Ohnisko napětí, které umožňuje NATO posilovat svou přítomnost ve východní Evropě pod záminkou, jak uvádí závěrečné prohlášení summitu ve Varšavě z 8. a 9. července 2016, „agresivních akcí Ruska, včetně jeho provokativních vojenských aktivit na okraji území NATO“. Jako by NATO bylo JEDEN stát s JEDNÍM územím! A jako by státy NATO neporušily Chartu OSN v Srbsku/Kosovu, v Iráku, v Libyi, na Kypru od roku 1974… Ve skutečnosti NATO stejně jako jeho pobočka v podobě EU potřebují nepřítele, aby mohly ospravedlnit svou existenci: nezáleží na tom, že nepřítel z dob studené války už není komunista, nezáleží na tom, že Spojené státy a naše vládnoucí kasta neustále lichotí kmotrům a finančníkům (Saúdská Arábie, Katar, Turecko) radikálního islamismu, skutečné hrozby pro Evropany, proti které je Rusko naším přirozeným spojencem!

Na svém blogu italský ekonom Alberto Bagnai (viz úvodní část III. části) citoval 14. října 2016 výňatek z deníku Altiera Spinelliho, který je velmi aktuální, i když pochází z 12. dubna 1953. Co tedy napsal tento velký Evropan, který vzešel z komunismu, zakladatel Evropského federalistického hnutí a Unie evropských federalistů, evropský komisař v letech 1970 až 1976, poslanec rádobyevropského parlamentu v letech 1979 až 1986 a v roce 1984 iniciátor projektu federalistické smlouvy, který vyústil v Jednotný evropský akt z roku 1986?: „Nelze to říci veřejně [to je ZÁKLADNÍ princip „evropského projektu“: všechno důležité musí být před lidmi utajeno], ale faktem je, že Evropa, aby mohla vzniknout, potřebuje silné rusko-americké napětí a ne uvolnění. Stejně tak ke svému upevnění bude potřebovat válku proti Sovětskému svazu a schopnost vést ji v pravý čas.“ⁱⁱ Stačí nahradit Sovětský svaz Ruskem…

V tom nejlepším z europeistických světů se rozhodně nic nemění. Evropa, to je rozhodně jenom samý mír! A rozhodně, abychom měli opět volné ruce a nebyli vtaženi do války, která nebude naše, je naléhavě nutné co nejrychleji a současně vystoupit z EU a NATO.

.

i „Promeškali příležitost mlčet,“ reagoval Chirac na takzvané prohlášení z Vilniusu (5. února 2003) podepsané Albánií, Bývalou jugoslávskou republikou Makedonií, Bulharskem, Chorvatskem, Estonskem, Lotyšskem, Litvou, Rumunskem, Slovenskem a Slovinskem, které konstatovalo, že Spojené státy předložily Radě bezpečnosti OSN „nezpochybnitelné důkazy o tom, že Irák disponuje programy zbraní hromadného ničení, o jeho zjevných snahách vyhnout se kontrole inspektorů OSN a o jeho vazbách na mezinárodní terorismus“.

ii Blog Alberta Bagnaiho (http://goofynomics.blogspot.fr), „Va tutto bene… “, 14. října 2016. Citát je převzat z knihy Altiero Spinelli: Diario europeo (1948-1969), Il Mulino, Bologna, 1989, s. 175. Za překlad děkuji Frédéricu Farahovi.

Rozhovor prof. Glenna Diesena s plk. v. v. Jacquesem Baudem se věnuje novému tzv. osmadvacetibodovému návrhu mírové dohody pro Ukrajinu, který oba mluvčí vnímají jako překvapivý, protože diplomatická jednání byla považována za zastavená. Podle jejich výkladu se jednání obnovila kvůli rychlému ruskému postupu a ochabující schopnosti ukrajinské armády manévrovat či znovu dobývat území. Návrh údajně výrazně vychází vstříc ruským zájmům, což vede k ostrému odmítnutí ze strany Zelenského i evropských politiků, kteří odmítají neutralitu Ukrajiny, limity armády a uznání ruských územních zisků.

Mluvčí připomínají, že Ukrajina mohla získat lepší podmínky už v Istanbulu 2022, ale Západ ji přesvědčil, aby jednání ukončila a spoléhala na rozsáhlou podporu. Dnes však Evropa podle nich nemá ani vojenské, ani finanční kapacity konflikt dále nést a její veřejná rétorika je v rozporu s reálnými možnostmi. USA naopak hledají cestu, jak válku ukončit, a jejich vyjednávací pozice je dominantní.

Diskutuje se také ruská nespokojenost s body jako využití zmrazených ruských aktiv na obnovu Ukrajiny či s představou, že NATO zůstane jen garantem. Zároveň roste únava obyvatelstva na obou stranách konfliktu. Celkově text naznačuje, že o výsledném řešení mohou rozhodnout především USA a Rusko, zatímco Evropa zůstává diplomaticky nevýznamná.

.

Na úvodním obrázku Kirill Dmitrijev a Steve Witkoff během Witkoffovy dubnové návštěvy v Petrohradě.

.

GD: Chápu, proč by Ukrajinci mohli být značně nespokojeni s tímto americkým přístupem, protože, jak jste již naznačil, Ukrajinci měli v březnu a dubnu 2022 díky istanbulské dohodě docela výhodnou pozici. Byli to Američané a Evropané, zejména Britové, kteří oslovili Zelenského a přesvědčili ho, aby od této mírové dohody odstoupil, s tím, že na oplátku poskytnou Ukrajině všechny zbraně, které bude potřebovat k vítězství. Oni budou bojovat po boku Ukrajinců a udělají ze Zelenského nového Churchilla, což bude znamenat zaručené vítězství! NATO Ukrajinu plně podpoří… A nyní se zdá, že USA jsou připraveny vyvinout velký tlak, aby Ukrajinu potrestaly, pokud nepřijme tuto mírovou dohodu, což je pro ni opravdu hrozné, zejména ve srovnání s tím, čeho mohla Ukrajina dosáhnout v Istanbulu, kdyby nepodlehla veškerému tomuto západnímu tlaku. Co se týče sankcí, zmínil jste, že Rusové by je mohli vnímat jako příležitost, ale Putin také učinil komentář směrem k Američanům, protože Američané by nejspíš rádi sankce v podstatě zrušili, ale Putin uvedl, že to nebylo Rusko, kdo opustilo americký dolar a americké banky. Byl to americký dolar a americký finanční systém, které opustily Rusko tím, že uvalily tyto sankce. Myslím si tedy, že vzhledem k tomu, že hlavní starostí Ameriky je vzestup BRICS a postamerického finančního či ekonomického řádu, jde jim o to, aby Rusko integrovalo do unipolárního světa. I když to by asi byl příliš velký krok… Mimochodem, je třeba zmínit to, že Marija Zacharovová i Dmitrij Peskov říkají, že jim Američané zatím nic neposlali, že jen čtou zprávy ze sdělovacích prostředků jako my všichni. Jsem si jistý, že mají víc informací, protože s Američany mluví, ale přesto. Ale v každém případě Rusové dnes možná mají za to, že i když jsou věci, s nimiž nesouhlasí, nemusejí je zatím vyjadřovat, protože pokud Ukrajina odmítne, proč si znepřátelit Trumpa kvůli řekněme drobnostem, když Zelenskyj zamítne všechny klíčové otázky. Tak proč se neposadit a nenechat Američany, aby na Zelenského vyvinuli tlak, aby se podřídil… A co se týká financí, když jsem poslouchal, co ruští politici a Duma říkají o krádeži ruských svrchovaných fondů, tak si těžko dokážu představit, že by byli ochotni nejen se těch peněz vzdát, ale v podstatě je předat Ukrajině. To je těžko uvěřitelné. Na druhou stranu by se dalo říci, že vzhledem k tomu, že bojiště, tedy to, kde došlo k největším škodám, je v podstatě na ruské straně, tedy na území obsazeném Ruskem, tak si myslím, že by mohl být jakýsi přirozený kompromis, že Rusko by pomohlo s obnovou území, která obsadilo, a Evropané by mohli zaplatit za druhou stranu nových hranic… Ale chtěl jsem se vás zeptat na Evropany, kteří také kladou tvrdý odpor a zdá se, že dělají vše, co je v jejich silách, aby dohodu zablokovali. Spolupracují se Zelenským na protinávrhu, který ve skutečnosti znamená ruskou kapitulaci. Je podle vás možné, aby Američané a Rusové získali Ukrajince na svou stranu a Evropany prostě převálcovali? Myslím tím, že v politických kruzích někdo z americké strany řekl, že je jedno, co si Evropa myslí. Myslíte si, že je to převládající názor?

JB: Jsou tu dvě věci. Za prvé, a to souvisí s otázkou zmrazených aktiv, před několika týdny, koncem října, pokud se nemýlím, když se vedla diskuse o tom, co dělat se zmrazenými aktivy, belgický premiér Bart de Wever uspořádal tiskovou konferenci, diskusi s novináři, kde vysvětloval, proč je Belgie velmi opatrná, pokud jde o použití těchto zmrazených aktiv a jejich předání Ukrajině. Zajímavé je, že řekl, že ve válce rozhoduje o tom, co se stane se zmrazenými aktivy, vítěz, nikoli poražený. Z toho je zřejmé, že měl na mysli, že není o čem diskutovat – Rusové vyhrávají a nakonec rozhodnou, co se stane. A pokud si budou nárokovat zpět svá aktiva, která jsou teď jednoduše zmrazena, měla by být okamžitě vrácena. A jeho obava byla, že pokud Rusové požádají o okamžité vrácení těchto aktiv, tak pokud by byla použita, nebyla by Belgie schopna to udělat. Potřebuje tedy záruky od jiných evropských států, protože většina z toho, tedy asi 180 miliard eur, je v Euroclearu – nebo se jedná celkem o 180 miliard eur, ale částka, která měla být vyplacena Zelenskému, je 140 miliard. Ale v každém případě, ať už je částka jakákoli, faktem zůstává, že Belgie by měla na požádání ty peníze okamžitě vydat. A jak se zřejmé z toho, co řekl Bart de Wever, Belgie má na paměti, že Rusové vyhrají, a proto v určitém okamžiku budou ty peníze požadovat, a pokud je Belgie nebude mít, bude mít problém. To znamená, že navzdory oficiální rétorice, že Rusové by měli být poraženi a bla bla bla, skutečnost je taková, že v zákulisí si lidé nedělají žádné iluze o tom, jak věci stojí. A všichni chápou, že čím déle bude tento konflikt trvat, tím horší bude situace pro Ukrajinu. Vzpomeňte si na onen desetibodový Zelenského plán z listopadu 2022, který pak představoval na různých setkáních až po konferenci ve švýcarském Bürgenstocku, kde oněch 10 bodů museli omezit na tři, protože zbývající byly očividně zcela nepřijatelné. Evropané ovšem stále uvažují v rámci těchto deseti bodů, protože, jak správně říkáte, to vyžaduje ruskou kapitulaci. A to je oficiální jazyk, Kaja Kallasová, to, co se říká v tisku. Ale domnívám se, že ve skutečnosti všichni chápou, že se věci takhle nevyvinou a že Ukrajina je v podstatě odsouzena k porážce. Otázkou je, jak můžeme Ukrajině porážku co nejvíce ulehčit. Myslím, že to je to, co se odehrává v zákulisí. A protože Evropané nechtějí zavrhnout sami sebe, stále se drží oficiální rétoriky, že není možný žádný kompromis a Rusko by mělo zaplatit, a to přesně v rámci toho, jak to říkala Kaja Kallasová, tedy že Rusko je agresor a Ukrajina oběť. To je samozřejmě argument, který Rusové nesdílejí. A mimochodem, stále více hlasů, bývalých pozorovatelů OBSE a dalších dospívá ke stejnému závěru jako já, že ve skutečnosti šlo o provokaci. Cílem bylo vyprovokovat ruskou intervenci, aby bylo možné uvalit sankce, protože bez této provokace by Rusko do Ukrajiny nevstoupilo. A pokud by do Ukrajiny nevstoupilo, nebylo by možné uvalit sankce a porazit Rusko, protože v té době panovala představa, že ruská ekonomika je tak slabá, že masivní a četné sankce uvalené ve velmi krátkém časovém období izolují Rusko a způsobí kolaps celého systému. A přesně to řekl tehdejší francouzský ministr hospodářství Bruno Le Maire, a to 1. března 2022. To znamená, že v té době vládlo přesvědčení, že existuje možnost přivést Rusko ke kolapsu, a proto prováděli provokace podle stejného vzorce, jaký jsme viděli v Jižní Osetii v roce 2008, kde gruzínská vláda zahájila provokace proti Osetii, pravděpodobně aby dosáhla situace podobné té, kterou jsme měli 22. února 2022 na Ukrajině. ale nefungovalo to tak, jak očekávali, a proto operaci zopakovali. Pokud se podíváte na všechny události, které předcházely ruské intervenci na Ukrajině, uvidíte, že jsou velmi podobné tomu, co se stalo v Gruzii. Stejné znaky na obou stranách. Můj osobní názor je, že Ukrajinci se inspirovali gruzínským modelem a pokusili se ho použít. Z toho důvodu, možná si vzpomínáte, Joe Biden věděl, že Rusko zaútočí 16. února. Proč 16. února? Protože to je přesně den, jak to zaznamenala OBSE, kdy došlo k masivnímu nárůstu ostřelování Donbasu ukrajinskými silami. Joe Biden si myslel, že to vyvolá okamžitou reakci Ruska. Trvalo to asi osm dní, než se Rusko rozhodlo zasáhnout, ale je zajímavé, že Joe Biden jen několik dní před 16. únorem řekl, že ví, že Rusové zaútočí 16. února. Nechci nějak rozsáhle připomínat slavný rozhovor s Alexejem Arestovičem z 18. března 2019, v němž Arestovič tři roky předem řekl, že konflikt pravděpodobně vypukne na konci roku 2021 nebo na začátku roku 2022. To znamená, že šlo o provokaci. Takže si myslím, že Rusové, bez ohledu na to, co si mohou myslet lidé v Evropě, jsou přesvědčeni, že byli k této operaci vyprovokováni… V každém případě Evropané mohou říkat, že budou Ukrajinu podporovat, ale nemají na to prostředky. Ve skutečnosti vše, co jsme viděli v posledních řekněme dvou měsících, s těmi všemi drony a různými rádobyútoky, mělo ve skutečnosti za cíl udržet pozornost na Ukrajině, udržet pozornost Američanů, možná dokonce vyprovokovat podstatnější reakci Američanů, aby pokračovali v podpoře Ukrajiny. Vzpomeňte si, že jsme měli všechny ty problémy s drony v Polsku a tak dále, a zároveň jsme měli ukrajinského premiéra, který žádal, aby Evropa nad Ukrajinou vytvořila bezletovou zónu. Zelenskyj přišel s otázkou raket Tomahawk, kterou již dříve nastolil, ale v říjnu s ní přišel velmi důrazně, protože byla založena na všech těch údajných provokacích ze strany Rusů. A protože Evropané nemají prostředky na to, aby něco udělali, bylo zapotřebí většího zapojení USA. Problém je, že Trump to nechce, a proto museli najít způsob, jak donutit USA změnit svou politiku a nadále se angažovat v ukrajinském konfliktu. To se však nepodařilo. Z tohoto důvodu se nyní nacházíme v situaci, kdy jsou Evropané bezmocní, nemohou Ukrajinu finančně ani vojensky podporovat, nemohou jí poskytnout vybavení, a proto si myslím, že navzdory všem rétorickým prohlášením budou Evropané nuceni přiznat, že situace není pro Ukrajinu příznivá, a že v určitém okamžiku budou muset poslechnout USA. Je velmi významné, že celá diskuse, jak jste správně řekl na začátku, byla vedena v zákulisí – měli jsme USA a Rusko, které spolu mluvily, bez Ukrajinců, bez Evropanů. A to znamená, že Evropa na to vše ve skutečnosti nemá žádný vliv. Mimochodem, není to překvapivé. Myslím tím, že když jsme měli letos problém s Íránem, Evropa byla nepřítomná. V případě Palestiny byla Evropa nepřítomná. Myslím tím, že v každé otázce Evropa jen mluví, ale nedělá nic, prakticky nic. A když měla Evropa problém s Čínou, Kaja Kallasová odjela do Číny, a o čem tam mluvila? O Rusku, protože v její hlavě není nic jiného než Rusko. Jak můžete s takovými lidmi spolupracovat? Evropa se v celé této záležitosti stala irelevantní. Je irelevantní. Nepřišla s žádnými iniciativami. Samozřejmě Biden byl Biden, ale za Trumpa jsme viděli řadu kroků. Možná nebyly všechny úplně chytré a nejspíš často velmi neohrabané, ale alespoň tu byl nějaký nápad. Byla tu nějaká představa, jak problém nějak vyřešit nebo najít alespoň dočasné řešení pro Ukrajinu. Američané se alespoň o něco pokusili. Ale Evropané se ani o nic nepokusili. Udržovali rétoriku, kterou měli od samého začátku krize, drželi se té rétoriky a nic víc. Mimochodem, to řekla Ursula von der Leyenová během svého projevu o stavu Evropské unie, myslím, že v září 2022, že nebude žádné vyjednávání s Ruskem. A oni se této politiky drží. Dnes existují pouze dvě řešení – buď porážka Ukrajiny, nebo politické řešení. A protože Evropa nechce politické řešení, směřujeme k porážce Ukrajiny, ale to není to, co chtějí USA, proto může být politické řešení, ale bez Evropy, to je jednoduché.

GD: Zdá se, že hlavním cílem Evropy je, jak jste řekl, prostě udržet válku v chodu, a k tomu by bylo ideální využít Trumpovo přání ukončit válku, tedy najít způsob, jak to prezentovat tak, že Rusko brání míru. Bezpodmínečné příměří, které se tak líbí Evropanům, by ovšem mělo vést k ukončení války bez politického urovnání, což je pro Rusko nemožné… Ale zdá se, že, jak jsme o tom již mluvili, Rusko se nebude muset vůči navržené dohodě nijak vymezovat, protože to již dělají Evropané a Zelenskyj. Takže myslím, že je zřejmě možné očekávat, že nyní začne nátlak na Ukrajinu ze strany USA, což může znamenat cokoli od omezení zbraní, zpravodajských služeb, logistiky, existuje mnoho oblastí, kde může být vyvíjen tlak. Dochází k tomu v kritickém okamžiku, kdy Ukrajina utrpěla velkou porážku na bojišti. Právě teď potřebují další podporu. Takže je to asi vhodná doba pro Američany, aby na ně vyvinuli tlak. Je pravda, že Trump má sklon brát celý svět na emoční horskou dráhu, skoro jako by svět vnímal jako svou osobní reality show, ale myslím, že nyní je čas na optimismus, pokud se jedná o možnost nějakého rozumného politické urovnání, byť jsme stále ještě daleko…

.

Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)

Zdroj úvodního obrázku: www.kremlin.ru (prostřednictvím Wikipedie)