Text Alastaira Crooka je z 28. února, tedy ze dne napadení Íránu ze strany Izraele a USA.

.

Čtvrteční diplomatická jednání (26. února) – navzdory optimistickým prohlášením zprostředkovatelů a vyjednavačů – potvrdila zásadní patovou situaci. Požadavky USA vůči Íránu byly následující:

• Úplné odstranění jaderných zařízení ve Fordow, Natanzu a Isfahánu.
• Převod veškerého obohaceného uranu do Spojených států.
• Ukončení všech časově omezených ustanovení (sunset clauses) a zavedení trvalých omezení.
• Přijetí nulového obohacování – s výjimkou výzkumného reaktoru v Teheránu, který smí zůstat v provozu.
• Minimální zmírnění sankcí předem; další zmírnění až po úplném splnění požadavků.

Tyto požadavky byly zjevně formulovány tak, aby bránily diplomatickému řešení, nikoli aby jej usnadňovaly. Odráží strategii zakořeněnou v instinktivním předpokladu slabosti Íránu, který v případě demonstrace síly americké armády jistě podlehnou a kapitulují. Tato hypotéza byla vždy arogantní. Ukázala se jako zjevně nepravdivá, protože Teherán, jak bylo předvídatelné, požadavky USA odmítl:

• Írán trval na uznání svého práva (podle NPT [Nuclear Non-Proliferation Treaty, Smlouva o nešíření jaderných zbraní z r. 1968 – pozn. red.]) obohacovat uran pro civilní účely.
• Odmítl „nulové obohacování“.
• Odmítl převést íránský obohacený uran ze svého území.
• Trval na tom, že jakákoli dohoda musí zahrnovat uznání jeho práva na obohacování – a významné zrušení sankcí. Írán odmítá pojetí neomezených omezení, které jsou mu ukládány.

Nálada na konci jednání byla rozhodně optimistická. Hlavní íránský vyjednavač ministr zahraničí Arágčí řekl: „Dnešní kolo bylo dosud nejlepší. Jasně jsme představili naše požadavky.“ Íránská strana chtěla domácímu i zahraničnímu publiku jasně ukázat, že vyjednávání bere velmi vážně.

Zprávy z USA však naznačují, že rozhodnutí o útoku bylo již učiněno během summitu v Mar-a-Lago 29. prosince 2025 mezi Netanjahuem a Trumpem.

Íránské vedení dobře chápalo, že žádné ústupky, které by Írán mohl v jednáních rozumně nabídnout, by Trumpovi nepřinesly jeho vytoužené rychlé politické „vítězství“. O to více, že Írán trval na tom, že protiraketová obrana není předmětem jednání.

Ačkoli americký ministr zahraničí Rubio kladl jaderný program Íránu do centra jednání, před tímto (posledním) kolem jednání nicméně zdůraznil, že z pohledu Washingtonu je hrozba íránských balistických raket „základní složkou, kterou nelze ignorovat“.

Rubiovo tvrzení ovšem koresponduje s izraelským hebrejským [psaný v hebrejštině – pozn. red.] tiskem, který uvádí, že po setkání Netanjahua s Trumpem v prosinci 2025 to byl Netanjahu, kdo požadoval, aby USA zaútočily na íránské balistické rakety – a že útok na íránský raketový arzenál musí mít přednost před útoky na íránská jaderná zařízení.

Zároveň izraelský hebrejský tisk uvedl, že Trump Netanjahuovu kategorickou žádost přijal.

Celkově Trump zůstal neústupný v tom, že bez ohledu na výsledek íránského patu – ať už bude dosažen kapitulací Íránu nebo vojenskou silou – musí z konfrontace osobně vyjít jako „silný“ a s tím, že bude mít kontě „historický úspěch“.

.

Válka hledající své zdůvodnění

S úpadkem diplomacie se tak konflikt přesunul z oblasti strategických kalkulací a realismu do sféry psychologického formování. Tedy k otázce, jak charakterizovat válku bez jasného zdůvodnění před stále pochybující americkou veřejností. A jak nejlépe vyvolat válku takovým způsobem, aby Trumpovi poskytla správnou psychologickou výhodu před nadcházejícími volbami do Kongresu v polovině volebního období.

Proto přicházejí absurdní Trumpova tvrzení, že Írán pracuje na výrobě mezikontinentálních balistických střel (ICBM), jimiž by mohl zaútočit na území Spojených států. V tomto psychologickém narativu Trump nezachraňuje jen Izrael, ale zachraňuje Ameriku!

Tyto úvahy o psychologickém formování nutí rozdělený Trumpův tým vzdalovat se stále více realitě — horečně hledat věrohodný casus belli, který by ospravedlnil vojenský úder proti Íránu. Írán navzdory Rubiovým tvrzením Spojeným státům mezikontinentálními střelami nevyhrožuje. Írán nepředstavuje pro USA žádnou hrozbu — a ani nevlastní jaderné zbraně.

Nenechte se mýlit, poznamenává Will Schryver,

„Toto je americká válka z vlastní volby. Tato válka – a všechny její důsledky – jsou na odpovědnosti Spojených států. Toto je Trumpova válka. Tato válka byla zahájena 3. ledna 2020 na přímý rozkaz Donalda Trumpa.“

Ale Trumpův tým se domnívá, že říkat nahlas, že úder na Írán má upevnit hegemonii Izraele na Blízkém východě, je pro americké voliče, kteří jsou proti obětem a jsou stále více skeptičtí k Trumpově upřednostňování izraelských zájmů, je nepřijatelný způsob, jak propagovat „další velkou válku na Blízkém východě“.

Dilema nedostatku důvodů pro válku se zjevně stalo tak akutní, že se američtí představitelé shodli, že Izrael by měl zaútočit jako první, aby byla válka s Íránem pro domácí publikum co nejvíce „politicky stravitelná“.

Anna Barskyová minulý týden v hebrejském deníku Ma’ariv napsala, že návrh, aby Izrael „zaútočil jako první… přechází od ironie k mrazivosti. Protože nastiňuje scénář, ve kterém Izrael vědomě a záměrně funguje jako úvodní výstřel k tahu, jehož prvotním cílem je vyvolat účinek ve vědomí ve Spojených státech“.

Trump si nejprve představoval, že samotné posílení amerických sil bude pro Írán dostatečně psychologicky zastrašující, že bude kapitulace předem daná. Witkoff to jasně řekl ve Fox News: Trump byl zmatený a frustrovaný, proč Írán ještě nekapituloval tváří v tvář takovému americkému vojenskému nasazení v jeho blízkosti.

Ale co víc, Trump, který žije grandiózními prohlášeními a sliby „neuvěřitelné americké vojenské síly“, byl znepokojen úniky informací, které odhalily, že navzdory nárůstu sil USA nemají vojenskou kapacitu „udržet [déle než] čtyř až pětidenní intenzivní letecký útok na Írán – nebo týden útoků nižší intenzity“ a svým generálům v tom odporoval.

Ti mu totiž předložili mnohem komplexnější obraz: nebyli ochotni zaručit změnu režimu; nebylo jisté, jak dlouho bude kampaň trvat, a nebylo možné přesně předpovědět reakci Teheránu – ani regionální dopady.

Trump si pravděpodobně navzdory varováním představoval (nebo v ní doufal) krátkou krvavou válku trvající několik dní, po které by mohl nad troskami země vyhlásit „vítězství“ a manévrovat směrem k příměří – s mediálními titulky hlásajícími další „Trumpův mír“.

Války samozřejmě nikdy nerozhoduje pouze jedna strana. Írán varoval, že pokud bude napaden, vyvolá to totální válku – nejen v Íránu, ale v celém regionu. Hned první den války to Írán udělal, když zaútočil na americké základny v Perském zálivu – americké vojenské základny hoří, a to všem na očích. Velké ropné společnosti právě pozastavily dodávky přes Hormuzský průliv.

Trump – ale přesněji Netanjahu – právě vyvolal válku na několika frontách, s útoky na Izrael z mnoha směrů (z Íránu, Jemenu, Iráku…). Dlouhá válka je pravděpodobnější než rychlá válka.

Trump se dostal do „zugzwangu“, nuceného tahu, kdy je nucen podniknout tah proti Íránu, ale tím zhoršuje svou vlastní situaci – takže „zugzwang“. Podle toho, co víme mnozí v Pentagonu věří, že USA čelí nebývalé katastrofě, pokud se příliš angažují ve velkém konfliktu s Íránem (a neprovedou to „brilantně“).

Přesto byl ideologický impuls k úderu, pocházející z tábora Netanjahua a jeho různorodých pomocníků a dárců v USA, natolik silný, že se ukázal jako nepřekonatelný. Ti vidí americký úder jako „příležitost jednou za generaci“, jak přetvořit geopolitickou mapu — přetvořit Írán v pro-západního spojence Izraele v nové koalici bojující proti islámskému radikalismu.

Takové názory – i když jsou fantastické – by neměly být lehce odsunuty stranou. Jsou hluboce zakořeněny v kultuře a v různých eschatologických přesvědčeních.

Válečná logistika má svou vlastní dynamiku: jakmile se „spustí“ vojenské nasazení, je velmi obtížné jej zastavit. Na počátku první světové války se ukázalo, že evropské vedení není schopno zvrátit mechanismus nasazení vojsk – jednoduše kvůli omezením daným železničním systémem. Zastavení rozsáhlé válečné dynamiky vyžaduje značné úsilí.

Trump, který spustil existenční globální zkoušku síly, nebude schopen, jako král Knut, „přikázat“ přílivu, aby ustoupil. Zahájil události, které budou určovat naši globální geopolitickou budoucnost. Půjde o budoucnost Číny, Ruska i Íránu.

V sázce je také ekonomický řád. Trumpovo řešení dluhové krize do značné míry závisí na jeho obchodní válce. Schopnost Trumpových cel zmírnit dluhové závazky závisí na hegemonii dolaru. A hegemonie dolaru je do značné míry funkcí zachování mýtu o výjimečné vojenské nezranitelnosti USA.

Ale protože Írán Trumpovo blafování prokoukl, stojí Trump před ponižující volbou: buď se stáhnout (tj. předčasně vyhlásit příměří, jako v 12denní válce, a vyhlásit takzvané „vítězství“), nebo v případě delší války přijmout, že americká armáda bude vnímána jako papírový tygr, a sledovat, jak se to odrazí na dluhových trzích.

Trump je skutečně oddaným zastáncem Izraele, ale je jen krůček od toho, aby na této skále potopil své prezidentství.

Možná neměl na výběr.

.

Zdroj: conflictsforum@substack.com

Na úvodní fotografii prezident Trump v izraelském Knessetu, 2025. Zdroj: Bílý dům (prostřednictvím Wikipedie Commons)