Na konec června je plánováno vydání knihy Oliviera Delormea Třicet důvodů, proč odejít z EUropy, kterou jsme již na našem webu představovali (viz https://www.lukas-syn.cz/30-duvodu-proc-odejit-z-europy/). Do jejího vydání zde chceme uveřejnit ještě tři nebo čtyři charakteristické kapitoly. Dnešní kapitola je kapitola devátá.
.
Pro ordoliberála je to, co se v newspeaku Evropské unie stalo „volnou a nenarušenou“ hospodářskou soutěží, cílem samo o sobě a nejvyšším dobrem, ať už jde o vnitřní trh, nebo o volný obchod, a tedy o odstranění všech celních bariér bez ohledu na jejich důvod. Aby toho bylo dosaženo, musí se vytvořit vnější hospodářský řád nadřazený politické ústavě, jenž bude jednou provždy vyňat z demokratické rozpravy.
Základním pravidlem je cenová stabilita, která závisí na stabilitě měnové. Její udržování je svěřeno centrální bance, jež se nezodpovídá žádné demokratické autoritě a jejímž úkolem je za všech okolností bránit inflaci. V souladu s klasickou liberální teorií je měna chápána jako neutrální nástroj (jímž ale nikdy nebyla) a její tvorba nesmí ovlivňovat hospodářskou situaci, což je však v rozporu s doporučením keynesiánského pragmatismu. Množství peněz v oběhu se může měnit jen podle matematických modelů, jež spojují jeho vývoj s vývojem produkce, a to za účelem zajištění dostatečné likvidity hospodářských aktérů při stabilní cenové hladině.
Právě proto je Evropská centrální banka, založená po vzoru Německé spolkové banky, jedinou centrální bankou na světě, která se nikomu nezodpovídá a má jen jeden úkol: zajišťovat cenovou stabilitu. Ale například americký Federální rezervní systém musí od roku 1946 dbát také na umírněnost dlouhodobých úrokových sazeb a na plnou zaměstnanost, aby se neopakovaly chyby spáchané po roce 1929. Jeho činnost je navíc pod dohledem Senátu, před nímž předseda Rady guvernérů Federálního rezervního systému pravidelně obhajuje svou politiku.
Ordoliberální ideologie zakazuje centrální bance půjčovat státu, protože by to vedlo k vytváření peněz bez odpovídající protihodnoty. Stát se proto smí zadlužovat jen na finančních trzích, přičemž ve Francii tento vývoj započal zákonem č. 73-7 ze 3. ledna 1973. Trhy se tak povyšují na nejvyššího arbitra i trestající orgán. Podle ordoliberála totiž dokážou správně posoudit situaci jedině ony, zatímco demokratické instituce jsou ze své podstaty nezodpovědné, jelikož se snaží hlavně o své znovuzvolení. „Poslušnost vůči trhům bude odměněna, neposlušnost potrestána,“ napsal Wilhelm Röpke, jeden ze zakladatelů ordoliberalismu, ve své knize Sociální krize současnosti (The Social Crisis of Our Time) z roku 1942. Zatímco Pravidlo zakazuje refinancovat stát prostřednictvím centrální banky za nízké či nulové úrokové sazby a omezuje ji ve tvorbě peněz, pro obchodní banky je naopak mimořádně pružné, neboť poskytováním úvěrů a pouhými účetními operacemi dnes „vytvářejí“ v eurozóně více než 90 % peněz v oběhu.
Ordoliberál se dále domnívá, že jakýkoli zásah státu do hospodářské sféry musí být vyloučen. Veřejný sektor je proto předurčen k privatizaci a veřejné služby mají být otevřeny hospodářské soutěži, přičemž se musí stanovit povinnosti související s jejich posláním. Zde je namístě zmínit jednu z hlavních obsesí Evropské unie, kdy pro ni „veřejná služba“ neexistuje a její náhradou jsou „služby obecného zájmu“ a „služby obecného hospodářského zájmu“, které mají být zajišťovány nikoli státem, nýbrž soukromými provozovateli v konkurenčním prostředí.
Protože trvalá prosperita může podle této logiky vzejít jedině z dodržování zásad, musí se stát zároveň vzdát jakéhokoli rozpočtového deficitu. Zatímco Keynes posuzuje vhodnost (nevhodnost) schodku podle hospodářské situace a s ohledem na zásahy do ní, ordoliberál považuje každý deficit za nepořádek, jenž narušuje trh. Stejně tak se zadlužení státu může ospravedlnit jen tehdy, má-li protihodnotu v produktivních investicích, a pouze bezprostřední hrozba hospodářské deprese může vést k tomu, aby se po omezenou dobu a v co nejnižší míře tolerovala podpora ekonomiky ze strany státu. Pro ordoliberála jsou totiž hospodářské cykly nutným jevem. Nejenže nemá smysl snažit se jim bránit, ale také je to škodlivé.
Stát nemá mít za úkol ani přerozdělovat vytvořené bohatství. Pomoc nejslabším se má omezit na naprosté minimum a má fungovat jen tehdy, pokud jim ji nemůže poskytnout rodina. Tato pomoc má být zároveň tak skromná, aby neodváděla od práce. A zde se dostáváme ke starému luteránskému principu, který z povolání činí mravní povinnost: Zalíbit se Bohu znamená plnit svou povinnost prací tam, kam vás Bůh postavil. Výraz „sociálně-tržní hospodářství“ pak není ničím jiným než zástěrkou velmi staré a velmi falešné představy, že jedině svobodný trh přináší prosperitu, která poté prostupuje i k chudým.
Ludwig Erhard, vybraný Američany a Brity roku 1947 do čela hospodářské správy jejich bizóny (a po vynuceném sloučení s francouzskou okupační zónou v roce 1948 trizóny), ministr hospodářství Spolkové republiky Německo od jejího vzniku v roce 1949 až do roku 1963, od roku 1957 vicekancléř a v letech 1963 až 1966 kancléř, vytváří Německou spolkovou banku v souladu s ordoliberálními principy a obsazuje ordoliberály klíčová místa ve svém ministerstvu. Teprve léta sociálnědemokratické vlády (1969–1982) přinesou jisté promíchání německého ordoliberalismu s keynesiánsky inspirovaným sociálním státem. Avšak právě sociální demokrat Gerhard Schröder (1998–2005) se vrací k čistotě zakladatelské ortodoxie Spolkové republiky Německo, když slučuje ministerstva práce a hospodářství a drasticky omezuje sociální dávky a zákony, zatímco reformátor Peter Hartz (2003–2005) dereguluje trh práce.
Ordoliberalismus je tedy zakladatelským a dominantním prvkem dějin západního Německa, avšak ještě jímm nebyl v počátcích Evropského hospodářského společenství, vytvořeného Římskou smlouvou z roku 1957, jejímž německým vyjednavačem byl sice přesvědčený ordoliberál, ale přesto představovala kompromis. Snižování celních překážek uvnitř Evropského hospodářského společenství odpovídalo jednomu z ordoliberálních požadavků, naproti tomu zásady společného vnějšího cla a komunitární preference z něj vybočovaly. Stejně tak Římská smlouva mluví jen o soutěži nenarušené, nikoli volné. Jde o vytvoření poctivé soutěže mezi členy, která měla být prostředkem k dosažení jiných cílů. A pokud jde o společný zemědělský trh, jehož zavedení de Gaulle těžce prosadil, s garantovanými minimálními cenami vyjednávanými mezi státy nebo s nápravnými mechanismy trhu, jako je skladování při nadprodukci, ten představuje pro ordoliberála cosi téměř obludného. Sotva de Gaulle odejde, je systém postupně rozebírán, aby byla společná zemědělská politika očištěna od všech prvků… zemědělské politiky a navrácena k posvátnému principu hospodářské soutěže.
Pod společným tlakem thatcherovského ultraliberalismu a německého ordoliberalismu se dogma nyní už „volné a nenarušené“ soutěže usazuje v samotném srdci Evropy jako nepřekročitelný horizont, a to mezi Jednotným evropským aktem platným od roku 1987 a vznikem Světové obchodní organizace v roce 1995. Tyto kroky stvrzují likvidaci dvou ze tří pilířů původního Evropského hospodářského společenství, a sice společného vnějšího cla a komunitární preference. Jediným historickým přínosem Jacquesa Delorse tak ve skutečnosti bylo dodat této zkáze socialistické a francouzské krytí.
Francouzský socialista François Mitterrand, když přišel s iniciativou jednotné měny, poskytl německému ordoliberalismu jeho nejmocnější zbraň a příležitost povýšit se na hlavní ideologii Evropské unie, založené Maastrichtskou smlouvou v roce 1992. A to ve chvíli, kdy se Spojené království, Dánsko a později Švédsko nebo Česká republika, státy sice liberální, ale nepřátelské vůči dogmatické a protidemokratické strnulosti této ideologie, rozhodly zachovat si měnovou svrchovanost, přičemž se jejich ekonomikám dnes daří mnohem lépe než těm v eurozóně.
V Maastrichtu tedy byla stanovena kvalifikační kritéria pro přijetí jednotné měny (maximální míra inflace a rozpočtového schodku, poměr dluhu k HDP a úroveň dlouhodobých úrokových sazeb), která nejsou založena na žádné racionalitě ani na žádném vědeckém důkazu. Když se následně Německá spolková banka rozhodla zvýšit úrokové sazby, aby odvrátila riziko inflace vyvolané veřejnými výdaji spojenými se sjednocením, musely totéž učinit i ostatní země, které stejnému riziku vystaveny nebyly, a zarazit tak vlastní růst, jen aby nedošlo ke zhodnocení německé marky, jež by ohrozilo stabilitu směnných kurzů, podmínku pro zavedení jednotné měny. Nesmyslnost tohoto projektu byla zjevná už při jeho zrodu. Nicméně jsme ji přehlíželi a cynicky usoudili, že posedlost měnou stojí za obětování několika továren a za několik nezaměstnaných navíc.
Od doby, kdy euro nabylo konkrétní podoby, se ordoliberální logika, kterou jednotná měna uvedla do pohybu, jen dále rozvíjela. Euro bylo zároveň jejím nositelem, záminkou i alibi. Důsledky jsou různé: privatizace na všech frontách, omezování sociálního státu směřující k jeho zániku, otevírání veřejných služeb hospodářské soutěži či jejich rozklad, liberalizace finančních trhů, dohody o volném obchodu včetně TAFTA (jež je ordoliberální svým obsahem i absencí jakékoli demokratické kontroly nad jejím vyjednáváním) a likvidace pracovního práva (jelikož plná zaměstnanost má vzejít jedině z nenarušeného fungování trhu práce). Směrnice o „vyslaných pracovnících“, která staví proti sobě chráněné a nechráněné zaměstnance a představuje mocný nástroj „mzdové zdrženlivosti“, nebo zákon El Khomri (viz kapitola 18), podobný mnoha dalším zákonům přijatým v zemích Evropské unie za poslední desetiletí, nejsou ničím jiným než praktickými projevy ordoliberální logiky spjaté s eurem.
Souběžně s tím vyvolává návrat k základnímu Pravidlu celou kaskádu disciplinárních textů. Pakt stability a růstu („růstu“ ale jen naoko, jelikož růstové složky evropských smluv bývají zcela prázdné), přijatý roku 1997, je prvním z nich. Následují v roce 2011 evropská nařízení „Six-pack“, poté Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii z roku 2012, obsahující velmi ordoliberální a velmi hloupou zásadu, že stát nesmí vydat více, než vybere, a roku 2013 přichází „Two-pack“, tedy další balíček nařízení. Ve výsledku je nedemokratická Evropská komise vybavena pravomocemi vyšetřovat a trestat vlády, které jsou automaticky nezodpovědné, neboť vzešly ze všeobecného volebního práva. Euro tak není jen ideologická svěrací kazajka, ale i metoda vládnutí.
A jako v každé ideologii ani zde není měřítkem výsledek. Pro historika je opakované přijímání zákonů o téže věci a jejich neustálé zpřísňování známkou toho, že nedokážou realitu ohnout podle svých představ. Pro ordoliberála však špatné výsledky nemohou vyplývat z podstaty Pravidla, nýbrž pouze z toho, že se dostatečně nedodržuje. Jediným řešením je tedy Pravidlo ještě zpřísnit, více dohlížet a více trestat. Politika, která prohrává, se nemění. Je třeba ji zpřísnit a klidně i přidat různé účetní vynálezy, různé triky či neupřímné odhady růstu, aby bylo možné předstírat její uplatňování a zároveň se pokoušet uniknout jejím ničivým důsledkům.
A tak jsme viděli Angelu Merkelovou, strážkyni kultu, a Wolfganga Schäubleho, velkého inkvizitora pověřeného přimět kacíře k doznání a pokání, jak od zemí sužovaných deflací požadují stále další „strukturální reformy“, které mají vytvořit podmínky pro „zdravý a trvalý růst“ a jejichž jediným účinkem je podněcování deflační spirály, jež vede ke stále větší nejistotě, nezaměstnanosti a bídě a diskredituje demokracii.
Jak daleko může toto popírání reality zajít? Až do takového stupně absurdity, že se lze obávat, že ordoliberálové, kteří v Evropě vládnou, dají raději přednost obrovským problémům řeckých, portugalských, španělských, italských, francouzských a dalších občanů před zpochybněním vlastního dogmatu a že s nimi nechají zemřít i demokracii. Nakonec totiž nezáleží na tom, že národy hynou, hlavně když euro přežije! Nezáleží na tom, že národy hynou, hynou-li uzdravené a v souladu s Pravidlem!
Napsat komentář