Analytik vystupující pod přezdívkou Aurelien píše, že politici a komentátoři Západu trpí „problémem klasifikace“: nové krize se snaží násilně vtěsnat do starých a známých modelů, například NATO, EU, studené války, „velmocenské hry“ či dělení států na prozápadní a proruské. Podle autora to brání pochopení skutečnosti, že dnešní svět funguje spíše jako proměnlivá mozaika dílčích zájmů, krátkodobých spojenectví a ad hoc spolupráce. Na příkladech Ukrajiny a Íránu autor ukazuje, že americká moc je mnohem omezenější, než se předpokládalo, zejména kvůli logistice, výrobním kapacitám, surovinám a regionálním aktérům. NATO ani EU podle něj nezmizí, ale budou ztrácet význam ve prospěch pružnějších uskupení států. Budoucnost bude méně přehledná, s dočasnými spojenci a soupeři podle konkrétní situace. Západ je na tuto složitost špatně připraven, protože ztratil regionální znalosti, strategickou pružnost i schopnost realisticky jednat.
.
Jednou z největších obtíží, s nimiž se potýkají politici a odborníci při snaze pochopit změny ve světě, je to, co nazývám „problémem klasifikace“. Většina změn, které se jeví jako náhlé a bouřlivé, má tři společné rysy. Prvním je, že ve skutečnosti nejsou náhlé, ale vyvíjely se po dlouhou dobu, často nepozorovaně, a proto nebyly chápány. Druhým je, že do děje zasáhla nějaká událost, často neočekávaná, která tyto dříve skryté změny náhle zviditelnila. Třetí je, že téměř ve všech případech se tyto změny řídí jednoduchými pravidly, která platí již tisíce let, ale obvykle se o nich v učebnicích politiky a mezinárodních vztahů nemluví.
Lidé, kteří mají málo času a často i málo porozumění, jsou tedy zcela překvapeni a kladou si otázku ne „Co se to tady děje?“, ale spíše „Které minulé události nebo jakému modelu se to nejvíce podobá z věcí, o kterých vím nebo o kterých jsem slyšel?“ Odborníci a politici se velmi rychle pustí do intelektuálních sporů o to, zda se jedná o nové X nebo nové Y, či zda je to nejnovější příklad procesu Z, o kterém včera četli. V našem moderním světě se neočekávané události mohou během několika hodin objevit ve všech mezinárodních médiích, doprovázené komentáři, které sahají od těch snad užitečných přes beznadějně zmatené až po úmyslně lživé, a vlády musí reagovat, i když nemají čas a často ani prostředky na to, aby skutečně pochopily, co se děje. V politickém a mediálním světě tedy probíhá soutěž o to, jak události – tak, jak se jeví – vtěsnat do nějakého již zažitého a tedy známého vzorce. Situaci zhoršuje skutečnost, že téměř od prvních minut jsou vlády a další subjekty obtěžovány médii, aby reagovaly na situace nebo vývoj, které mohou být zcela nejasné a dokonce fiktivní („Pokud se tyto nepotvrzené zprávy ukáží jako pravdivé…“).
To platí na mnoha úrovních a je to výsledkem nejen samotné rychlosti a nejistoty vývoje, ale také existence těchto starých modelů, jak institucionálních, tak behaviorálních, které jsou odborníkům známé a které se jim jeví jako přirozené a nevyhnutelné. Minulost, nebo alespoň naše interpretace minulosti, utváří náš způsob uvažování o přítomnosti a budoucnosti a do značné míry omezuje interpretace, které jsme schopni přijmout, a možnosti, z nichž můžeme čerpat při hledání možných řešení. V případě řešení a institucí může být tato napodobenina dokonce záměrně vyhledávána ve snaze konkurovat bohatším a rozvinutějším zemím. Africká unie byla například výslovně vytvořena podle vzoru EU (která poskytuje velkou část jejího financování) a obavy, které mnozí z nás tehdy měli, že výsledek bude nepřiměřeně ambiciózní, byly, myslím, alespoň částečně oprávněné. Podobně jsem byl mnohokrát dotazován, zda by bylo možné zavést nějaký model EU k řešení problémů Blízkého východu, a to ne proto, že by lidé tuto myšlenku nutně důkladně promysleli (viz krátká a nešťastná historie Sjednocené arabské republiky), ale proto, že tento model je dobře známý a je spojován s bohatými a obecně stabilními státy. (Nadšení obvykle ochladne, když lidem připomenu, kolik generací strašného násilí bylo zapotřebí k dosažení politického konsensu, který umožnil vznik EU. )
Zůstaneme-li však na chvíli u institucí, zajímavé je, jak podmíněné ve skutečnosti většina z nich je a do jaké míry jsou produktem konkrétních míst a dob. To tedy ze své podstaty omezuje jejich širší použitelnost: „nová instituce X“ dává smysl jako řešení krize pouze tehdy, jsou-li základní situace alespoň v hrubých rysech srovnatelné. Podobně je mnoho zdánlivě univerzálních pravidel nebo běžných způsobů chování v mezinárodních vztazích ve skutečnosti stejně vysoce specifických a v mnoha případech jsou produktem teoretických modelů vytvořených v konkrétním politickém klimatu, neovlivněných vpádem všední zkušenosti. Není divu, že často máme potíže pochopit, co se děje, protože klademe špatnou otázku. Ptát se například: „Připomíná to událost X, která se stala loni? „Stojí za tím vším velmoc Y, nebo spíše velmoc Z? Jde tu o (doplňte komoditu)?“ nebo „Je to pokus o vytvoření nové (doplňte organizaci)?“ vás s největší pravděpodobností nikam nedovede, pokud jde o pochopení toho, co se děje, natož o předpovídání budoucnosti, ale má tu výhodu, že neshody úhledně zařadí pod nadpisy, které znáte. Odtud plynou účinky problému klasifikace.
A abychom byli spravedliví, musíme uznat, že jakýkoli vážný pokus zabývat se složitostí i těch nejmenších událostí v odlehlých částech světa může vést k ohromující složitosti. Když se loni objevily první známky konfliktu na thajsko-kambodžské hranici, kolik lidí mohlo upřímně říci, že rozumí pozadí a dokáže souvisle vysvětlit, proč boje začaly? Vlády však k takovým otázkám musejí něco říci a obchodní modely mnoha internetových expertů závisí na okamžitém komentáři k hlavnímu tématu dne, takže se lidé uchylují ke stereotypům nebo klišé, která jim alespoň umožňují něco říci, a prosazují řešení (OSN? ASEAN?), o nichž alespoň oni a jejich publikum už někdy slyšeli.
Snová, téměř katatonická reakce Západu na souhrn pravděpodobných důsledků jak ukrajinské, tak íránské krize se dá částečně vysvětlit touto neschopností zasadit dnešní stále složitější události do již existujících struktur a modelů. (Vzpomínám si na amerického diplomata z roku 1990, který v mé přítomnosti řekl, že „historie se ubírá směry, na které nemá právo.“) Výsledkem může být jakási intelektuální poloparalýza, která vede k čistě reflexivnímu pokusu vtěsnat zdánlivě anarchické a neočekávané události do nějakého paradigmatu, jakéhokoli paradigmatu, což nám dává uklidňující dojem, že jsme jim skutečně porozuměli. Ve skutečnosti jsou paradigmata a používání historických precedentů mnohem častěji problémem než řešením a sklon k nadměrnému zevšeobecňování přináší mnohem více zmatku než objasnění.
První hlavní obtíž spočívá v předpokladu, že politika mezinárodních institucí funguje tak, jak si myslíme, na základě velmi úzkého výběru osvědčených modelů, a že tento výběr modelů představuje souhrn všech možných variant. Právě z tohoto důvodu se Západ zdá být neschopný správně pochopit například BRICS, který je obecně vnímán jako něco neurčitého mezi EU a NATO, zatímco ve skutečnosti se zjevně nepodobá ani jednomu z nich. Odborníci tak předstírají, že jsou zmateni tím, proč Rusko a Čína nevyslaly vojáky na obranu Íránu, protože jediné modely, které znají, naznačují, že by se tak mělo stát. (Rusko tedy „vrazilo Íránu kudlu do zad“, když nezačalo nepřátelské akce proti USA.) Pomineme-li na chvíli to, že většina lidí nechápe, co vlastně říká článek V Washingtonské smlouvy, faktem je, že tyto dvě národní seskupení nemají z hlediska svého původu a cílů prakticky nic společného, tak proč bychom měli očekávat, že se budou chovat podobně? Co se ve skutečnosti stalo, pokud víme, je to, že obě země poskytly Íránu nepřímou pomoc prostřednictvím technologické a zpravodajské spolupráce, protože tím oslabují vojenskou sílu USA jak obecně, tak v regionu, a v širším měřítku podkopávají hospodářskou a politickou sílu Západu jako celku. To jim oběma prozatím vyhovuje, aniž by to mělo vliv na jejich dlouhodobější soupeření nebo dokonce na konflikty v jiných částech světa. To není tak těžké pochopit, že? Ale představa, že BRICS, nemluvě o všech možných dalších ad hoc dohodách mezi státy, neodpovídá modelům NATO nebo EU, stále lidi mate. Co ti cizáci asi chystají?
Vracíme se k otázce, jaké jsou funkce a účely mezinárodních organizací, zejména těch, o nichž se veřejně nediskutuje. NATO a (dnešní) EU byly tedy velmi specifickými produkty své doby a okolností: Evropy zdevastované druhou válkou během jedné generace, ekonomicky a politicky vyčerpané a vystrašené z dalšího konfliktu či krize, ať už v souvislosti s nevyřešenou francouzsko-německou nevraživostí, nebo s ohromujícím zastrašujícím účinkem sovětské vojenské moci, případně obojím. Navrhovaná řešení – na jedné straně určitý druh zapojení USA jako protiváhy sovětské moci a na druhé straně určitý druh nadnárodních evropských struktur – byla tedy produktem velmi specifických okolností. A militarizace NATO z obav, že korejská válka je předehrou k bezprostřednímu sovětskému útoku na západní Evropu, byla produktem ještě výjimečnějších okolností: nikdy předtím neexistovala stálá vojenská aliance v době míru.
Proč by tedy mělo být cokoli z toho dnes relevantní? Proč by například zakládající dokument Africké unie měl obsahovat klauzuli o vzájemné obraně, když pravděpodobně žádná africká země nedokáže bránit své vlastní hranice před útokem, natož pak hranice někoho jiného? Na tuto otázku jsem nikdy nedostal uspokojivou odpověď, kromě: „Proto.“ Ve skutečnosti však stačí se v historii vrátit jen kousek zpět, abychom našli mnoho příkladů mnohem volnějších a podmíněnějších dvoustranných a vícestranných ujednání, krátkých smluv bez propracovaných struktur pro implementaci, které jsou lepším vodítkem k tomu, jak svět z velké části funguje, a to i dnes. Jak jsem již naznačil a jak nelze dostatečně zdůraznit, mezinárodní scéna není anarchická. Funguje vůbec jen díky rozsáhlému aparátu mezinárodních organizací, technickým normám, formálním i neformálním způsobům politické a hospodářské spolupráce a ad hoc koordinaci v oblastech společného zájmu. Zdaleka neplatí, že by se národy slepě snažily o zvýšení své moci a vlivu; většina z nich hledá příležitosti ke spolupráci s většími či menšími partnery, avšak především v nenápadných strukturách se skromnými cíli a někdy i krátkodobým časovým horizontem.
Tyto příležitosti tedy nemusí nutně tvořit součást nějakého většího a ambicióznějšího programu, veřejně uznaného a kodifikovaného, natož pak programu, který by byl výlučně určen pro dotčené národy. Například země, které jsou jinak ve vzájemném rozporu, mohou spolupracovat v oblastech, jako je boj proti organizovanému zločinu. Příkladem je trojstranný obchod s kokainem mezi Kolumbií, několika chudými západoafrickými státy a Evropou, který je nejjednodušší zastavit na moři, když je náklad přepravován ve velkém množství. Africké státy, které v jiných kontextech hlasitě protestují proti neoimperialismu, v tomto případě rády spolupracují se Západem. Kontext je jiný a prospěch je vzájemný.
„Vztahy“ tedy ani mezi velkými státy nejsou homogenní, ale hsou spíše mozaikou mikrovztahů v různých oblastech, z nichž některé mohou být snazší a produktivnější než jiné, některé mohou být výhodné pro jednu stranu, jiné pro druhou, a nemalá část přináší vzájemný prospěch: něco, co odborníci na mezinárodní vztahy podle mých zkušeností považují za obtížné nebo nemožné pochopit. Ti často žijí (nebo se tak alespoň zdá) ve světě, kde je jedinou realitou hrubá fyzická síla a kde velké mocné státy říkají menším státům, co mají dělat, a tím to končí. (Tento předpoklad je obzvláště běžný v alternativních médiích, která, jak to bývá, nekriticky přijímají analýzy tradičních médií, ale stěžují si na důsledky.) Když se tedy mluví o postavení menších národů, najdete tam dětské urážky jako „pudl“ a „lokaj“, které slouží jako náhrada za skutečné myšlení a analýzu.
Jen málokterý menší národ by to však viděl tímto způsobem. Například spojenectví s většími státy lze politicky i finančně proměnit v praktickou výhodu, může vám poskytnout lepší postavení ve srovnání se sousedy a konkurenty a může posílit vaši bezpečnost tím, že spojí větší mocnost s ochranou vaší nezávislosti. Pár slov podpory nebo hlas v Valném shromáždění OSN je za to malá cena. A samozřejmě od nepaměti menší státy obratně rozehrávají velké státy proti sobě, aby si zajistily výhody a ochranu. (Není nic cennějšího než přesvědčit velký stát, že je v jeho zájmu zaručit vaši bezpečnost.) To by nikoho nemělo překvapit, ale trvám na tom nyní, protože po Ukrajině a po Íránu očekávám, že uvidíme, jak se tato logika bude vyvíjet a rozšiřovat poněkud odlišným způsobem.
Ukrajinská krize nebyla předurčena k tomu, ale byla dobrým příkladem tématu, které bylo řešeno podle různých a často protichůdných krátkodobých tlaků, skrze které mezinárodní systém ve skutečnosti funguje, zejména na Západě. NATO pokračovalo po roce 1990, protože jeho členové cítili, že neexistuje žádný dobrý důvod k jeho zrušení, protože existovaly smlouvy, které vyžadovaly jeho další existenci, a především kvůli nedostatku zjevné alternativy. Doslova nikdo nechtěl návrat k anarchii ve stylu 30. let a neustále se měnícím spojenectvím ve střední Evropě. Ačkoli NATO nebylo pro západní mocnosti hlavní prioritou, s výjimkou konfliktů v Bosně a Kosovu a nasazení v Afghánistánu, panoval pocit, že vnáší trochu soudržnosti a logiky do vztahů mezi zeměmi, které mezi sebou vedly více válek, než by se dalo spočítat, a také dávalo USA hlas v otázkách evropské bezpečnosti a poskytovalo Evropě užitečnou transatlantickou protiváhu v případě krize s Ruskem, jakkoli nepravděpodobná se to mohlo zdát. Jako děravá trubka, o níž si řekneme, že ji jednou opravíme, se to nakonec všechno rozpadlo.
Zajímavé však je, že jelikož se pozornost soustředila jinde, nikdo si příliš neuvědomoval, že se základní realita od dob studené války již výrazně změnila, až dokud nebylo příliš pozdě. USA byly posedlé Irákem a Afghánistánem, Evropané byli posedlí důsledky brexitu, imigrací a snahou vybudovat soudržnou společnou zahraniční politiku. Zejména pro ty druhé nebylo Rusko přílišnou prioritou, kromě rituálních odsouzení po Krymu v roce 2014 a použití sankcí, aby se EU prezentovala jako aktér na světové scéně. Evropa v roce 2022 nevnímala Rusko jako skutečnou hrozbu: kdyby tak učinila, podnikla by alespoň nějaké konkrétní kroky k řešení této situace. Evropa však uvízla v časové smyčce: Podle ní bylo Rusko ekonomikou založenou na ropě se směšnou armádou a upadající mocností, se kterou se dalo zametat. Západní síly, výzbroj a výcvik byly natolik nadřazené všemu, co měli Rusové, že jakýkoli konflikt by byl krátký a vítězný.
Přestože se všechny tyto předpoklady rychle a důkladně ukázaly jako mylné, největším šokem byla v podstatě irelevantnost Spojených států. Je zřejmé, že Rusy neodradilo nevyhnutelné zapojení USA do krize. Evropští lídři nevěnovali dostatečnou pozornost skutečnosti, že americké síly v Evropě se ztenčily téměř na nulu a ty, které zůstaly, sloužily hlavně k operacím na Blízkém východě, a že velká část americké výzbroje byla zastaralá a nevhodná pro boj na Ukrajině, ani tomu, že americké zásoby byly omezené a nemohly být rychle nahrazeny. Kromě toho se o otázky obrany nezajímali natolik, aby si uvědomili, že i jejich vlastní síly se ztenčily téměř na nulu.
Navíc v minulosti vždy panovala naděje, že USA budou vnímat Evropu jako natolik významnou oblast zájmu, že se od ní nikdy neodvrátí a znovu se nestanou izolacionistickými. I během studené války panovala neustálá obava z nějakého řešení krize v Evropě mezi USA a Sovětským svazem nad hlavami Evropanů, protože nikdo si nebyl jistý, zda USA dodrží své smluvní závazky. Umístění amerických sil v Evropě jakožto faktických rukojmích bylo jedním ze způsobů, jak zajistit, že USA v případě nové krize nemohou jen tak utéci. Přesto je to v podstatě to, co nyní vidíme. Vztahy s Ruskem nejsou a už nikdy nebudou pro USA tak důležité jako pro Evropany a porážka na Ukrajině, byť ponižující, bude pro USA mnohem snáze stravitelná. Jsou to Evropané, kdo se bude muset vypořádat s troskami, které po ní zůstanou, a zapojení USA tento úkol spíše zkomplikuje. Na druhou stranu USA pravděpodobně stejně nebudou mít prakticky jinou možnost, než se z Evropy stáhnout a přenechat tam strategickou převahu Rusku.
Je pochybné, zda navzdory nářkům z Bruselu bude „Evropa“ schopna vystupovat vůči Rusku jako soudržný celek, a Moskva samozřejmě udělá vše pro to, aby takový jednotný přístup zmařila (ačkoli ani ona nebude chtít vyloženou anarchii). Faktem je, že celá Evropa bude žít ve stínu projekce ruské vojenské síly a bude se muset vypořádat s politickými důsledky tohoto stavu. To bude mít na jednotlivé země velmi odlišný dopad a nejpravděpodobnějším výsledkem bude řada volných a neformálních seskupení, která budou sdílet stejnou obecnou představu o tom, jak se k Rusku chovat, ale která budou zároveň jednat nezávisle nebo ve spolupráci se zeměmi z jiných seskupení. To vlastně není tak těžké pochopit, pokud pomineme veškerou teorii a podíváme se na to, jak se národy ve skutečnosti navzájem chovají. Jsou chvíle, kdy se zájmy národů shodují, a chvíle, kdy se neshodují. I když si národy rády zachovávají alespoň určitou soudržnost ve svých celkových zahraničněpolitických vztazích, existuje spousta případů, kdy například mohou podporovat různé politické nebo vojenské frakce, mít odlišné ekonomické zájmy nebo aktivně usilovat o spolupráci či nikoli, a to vše s tou samou zemí.
Můžete tedy zapomenout na nesmysly o nástupu „proruských“ vlád k moci. Celý diskurz o „pro-X nebo Y“ je pozůstatkem binárního, dualistického myšlení z dob studené války, a ani tehdy nebyl příliš užitečný. Dnes je v podstatě irelevantní. Budeme mít řadu států, které vidí své nejlepší zájmy v užším a méně konfrontačním vztahu s Ruskem: koneckonců, čeho vlastně dosáhne konfrontační vztah za pět let? Je pochybné, zda to pomůže i z hlediska domácí politiky. Můžeme očekávat, že sousedé se budou snažit koordinovat politiku vůči Rusku a že různé skupiny se budou snažit ovlivňovat politiku NATO a EU vůči této zemi. Ale krutou realitou je, že v tom hraje roli příliš mnoho různých zájmů, než aby se kdy podařilo dosáhnout větší koordinace než na čistě verbální úrovni.
.
Zdroj: aurelien2022.substack.com
Napsat komentář