Rubrika: Mezinárodní vztahy

Další marné varování Scotta Rittera – hlas volajícího na – atomové – poušti. Příspěvek se týká nadcházejícího setkání NATO v Ankaře, kde se členské státy NATO sejdou, aby, jak píše Ritter, projednaly další cestu organizace, která ztratila svou legitimitu s rozpadem Sovětského svazu a která může svou existenci nadále ospravedlňovat pouze tím, že znovu vyvolává hrozbu Ruska prostřednictvím provokování Moskvy zástupnou válkou na Ukrajině.

.

S tím, jak konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou vstupuje do svého pátého roku, nadešel nejvyšší čas, aby si státy tvořící Severoatlantickou alianci — NATO — udělaly inventuru současné situace a toho, co znamená pro budoucnost transatlantického spojenectví, které existuje už nějakých osm desetiletí. Západní mainstreamová média a jejich ozvěny na sociálních sítích šíří narativ soustředěný kolem představy ruské únavy, ukrajinské odolnosti a západního odhodlání a s potěšením zdůrazňují argumenty založené na tvrzení, že Rusko uvízlo v bažině vleklé války, která trvá déle než Velká vlastenecká válka v letech 1941–1945. Tento narativ se překrývá s oficiálními postoji většiny států, které tvoří členskou základnu NATO, což není žádné překvapení vzhledem k těsnému propojení korporátně ovládaných médií a vlád, jež mají s týmiž korporacemi vztah založený na neustálém pohybu lidí tam a zpět.

Tento narativ je záměrně zavádějící, neboť jeho cílem není odrážet pravdu založenou na faktech, nýbrž podporovat fikci, která se používá k formování veřejného vnímání tak, aby mohl být rusko-ukrajinský konflikt udržován až do svého zamýšleného konce — strategické porážky Ruska. Tento cíl je formálním postojem NATO a jeho klíčových členských států a od chvíle, kdy byl poprvé formulován v květnu 2022, byl mnohokrát veřejně vysloven. Celý koncept stojí na třech základních pilířích: ekonomickém kolapsu Ruska vyvolaném hospodářskými sankcemi, vojenském vyčerpání Ruska způsobeném nekonečnou válkou financovanou kolektivním Západem a rozpadu ruských společenských struktur vedoucím k odstranění ruské vlády v čele s prezidentem Vladimirem Putinem.

Tento koncept má jeden zásadní problém: selhává. Ruská ekonomika roste, nikoli se zmenšuje, a dokázala najít rovnováhu mezi ekonomickými potřebami konzumně orientované společnosti a zároveň dramatickým rozšiřováním svého obranného průmyslu až do bodu, kdy Rusko v produkci klíčových válečných zbraní předstihuje své západní protějšky. Ruská armáda sílí, nikoli slábne, a na složitém bojišti vítězí navzdory snahám kolektivního Západu vyčerpat ji zdánlivě nekonečnou zástupnou válkou s Ukrajinou. Vláda ruského prezidenta Vladimira Putina si navíc nadále získává podporu nejen většiny ruského obyvatelstva, čímž maří představy těch, kdo doufali ve vyvolání moskevského Majdanu, ale také světa mimo omezené hranice transatlantického společenství.

Právě ty pilíře, které měl akční plán NATO zbořit uvnitř Ruska, se ve skutečnosti hroutí uvnitř samotného NATO. Energetická krize vyvolaná dobrovolným odříznutím Evropy od ruských energetických dodávek a zhoršená válkou na Blízkém východě přivedla několik klíčových evropských ekonomik téměř ke kolapsu. Vojenská síla NATO byla v letech po rozpadu Sovětského svazu výrazně oslabena do té míry, že dnes neexistuje jediný stát NATO schopný úspěšně vést v Evropě rozsáhlé pozemní boje takového typu, jaké se odehrávají mezi Ruskem a Ukrajinou. A náklady spojené s vybudováním vojenských sil NATO na úroveň nezbytnou k tomu, aby se mohly střetnout s ruskou armádou a zvítězit nad ní, jsou absurdně vysoké, a představují tak pro většinu Evropy, ne-li pro celou Evropu, vzhledem k celkově neutěšenému stavu evropské ekonomiky nedosažitelné cíle. Konečně politické a ekonomické elity, které se v Evropě v posledních třech desetiletích chopily moci a udržely si ji, samy ustupují ze scény. Spojené království mělo za čtyři roky čtyři premiéry. Německá vláda je na pokraji zhroucení, stejně jako vláda Francie. Stručně řečeno: cíle, které se NATO snažilo vnutit Rusku, se nyní — nechtěně, ale účinně — uskutečňují uvnitř samotného NATO.

Na současné situaci je nejvíce šokující to, že nejde o vedlejší produkt nějakého krátkodobého chybného úsudku, nýbrž o výsledek politik formovaných po celá desetiletí. Ještě předtím, než bylo NATO formálně ustaveno, Spojené státy a Spojené království osnovaly plány, jak z území střední Evropy, které dnes tvoří Ukrajinu, učinit jedovatou pilulku pro jakoukoli představu většího Ruska. Jak Jalta, tak Postupim měly od Ruska odkrojit území, která v roce 2021 tvořila součást Ukrajiny. CIA se otevřeně stýkala s bývalými nacistickými zpravodajskými pracovníky a organizacemi, aby na území Ukrajiny vybudovala protiruské odbojové hnutí rekrutované z nejhorších západoukrajinských nacionalistických organizací, včetně těch, které vedli Stepan Bandera a Andrij Melnyk. A dokonce i poté, co Sovětský svaz v letech 1954–1955 rozdrtil poslední zbytky těchto pronacistických sil, Spojené státy a NATO si nadále hýčkaly představy o spojenectví s přeživšími prvky ukrajinského nacionalistického hnutí. Americké speciální jednotky plánovaly vytvoření domácích odbojových hnutí na sovětském území a CIA mezitím udržovala odpudivou ideologii ukrajinského nacionalismu prostřednictvím přímého financování a výcvikové podpory, které nepřerušeně pokračovaly až do roku 1990.

Když studená válka skončila, NATO spolupracovalo se Spojenými státy na destabilizaci Ruska tím, že pomáhalo dosazovat v Kyjevě protiruské a proukrajinské vlády. Rozšiřování NATO probíhalo ve stínu; skutečné motivy zůstávaly skryty před veřejnou kontrolou těmi, kdo považovali Rusko za slabé a náchylné uvěřit zavádějícím narativům. NATO v tom pomáhaly různé nevládní organizace, které směřovaly peníze a zdroje do širšího plánu navrženého tak, aby vytvořil nevyhnutelnost války s Evropou a NATO. V roce 1993 publikoval George Soros, který je silně zainteresován na příležitostech ke změně režimu v Rusku, článek, v němž psal o nevyhnutelnosti a nutnosti násilí mezi NATO a Ruskem. Soros však otevřeně připustil, že NATO jako instituce není schopno udržet konflikt, který by posílal domů stovky tisíc jeho vojáků v pytlích na mrtvoly. Místo toho, poznamenal Soros, bude NATO muset poskytnout válečný arzenál nějakému nečlenskému východoevropskému zdroji lidské síly, který bude bojovat proti Rusku jako zástupce NATO.

Tímto zástupcem byla vždy jednoznačně Ukrajina.

Oranžová revoluce v roce 2004 byla ze strany NATO podporovaným a Sorosem financovaným úsilím, jehož cílem bylo nahradit proruského Viktora Janukovyče ukrajinskými nacionalisty, jako byl Viktor Juščenko, který se otevřeně hlásil k ideologii Stepana Bandery.

A uspěla.

Po Janukovyčově politickém návratu v roce 2010 NATO podpořilo americko-unijní snahy zorganizovat v únoru 2014 násilný převrat, který Janukovyče svrhl a nahradil jej ukrajinskými nacionalisty. Tím byly záměrně spuštěny události, jež vedly k tomu, že Rusko v únoru 2022 zahájilo zvláštní vojenskou operaci. Spoluvina NATO na tomto kroku je zjevná: NATO zřídilo na Ukrajině výcviková zařízení, jejichž úkolem bylo vybudovat ukrajinskou armádu schopnou obstát proti ruské armádě. Tento krok je doslovným naplněním Sorosovy vize z roku 1993 — východoevropské armády vyzbrojené NATO.

A právě to je samotná podstata vojenské situace, která dnes existuje mezi Ukrajinou a Ruskem: miliony ukrajinských životů a miliardy dolarů ukrajinských zdrojů byly obětovány, aby umožnily ne zcela tajnou válku NATO proti Rusku.

Válku, kterou NATO s velkým odstupem prohrává.

První generální tajemník NATO lord Ismay proslul výrokem, že úkolem NATO je „udržet Rusy venku, Američany uvnitř a Němce při zemi“.

Dnes vidíme NATO, z něhož Američané odcházejí, Němci znovu sílí a Rusové jsou proti své vůli nuceni vstupovat do přímé konfrontace s NATO, které aktivně usiluje o válku s Ruskem do konce tohoto desetiletí.

Je třeba poznamenat, že NATO si nemůže dovolit vybudovat takovou armádu, jaká by byla nezbytná k vítězství nad Ruskem v přímém konfliktu, a že jakákoli válka mezi NATO a Ruskem by nevyhnutelně vedla nejen k ekonomické devastaci členských států NATO, ale také k fyzickému zničení samotných společností, k jejichž ochraně mělo být NATO údajně vytvořeno.

Příští měsíc se kolektiv NATO sejde v Ankaře, aby projednal další cestu organizace, která ztratila svou legitimitu s rozpadem Sovětského svazu a která může svou existenci nadále ospravedlňovat pouze tím, že znovu vyvolává hrozbu Ruska prostřednictvím provokování Moskvy zástupnou válkou na Ukrajině.

Jak se věci mají, plánovaná konfrontace NATO s Ruskem je doslova sebevražedný pakt. Povede k porážce NATO a pravděpodobnému vyhlazení Evropy.

Ankarský summit se může ukázat jako poslední summit, který NATO kdy svolá. Evropa se dnes chová jako vzteklý pes a jediný způsob, jak se společenství před takovou hrozbou ochrání, je psa zastřelit.

Rusko se připravuje evropského psa zastřelit.

Prioritou NATO do budoucna musí být zabránění válce. To bude vyžadovat přijetí tvrdé pravdy, že ruské vítězství nad Ukrajinou je nevyhnutelné a že jakýkoli pokus NATO hledat jiný výsledek eskalací konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou povede pouze k přímému konfliktu s Ruskem, který NATO nemůže vyhrát, a jako takový pravděpodobně spustí jaderný konflikt, jenž navždy ukončí experiment evropské civilizace.

NATO hraje nebezpečnou hru ruské rulety, v níž je nabitá každá komora revolveru a výsledek je jistý.

Pokud tuto hru nepřestane hrát.

Volba je jasná — život, nebo smrt pro Evropu a transatlantické spojenectví.

A rozhodnutí padne příští měsíc v Ankaře.

Volte moudře.

.

Zdroj: scottritter.substack.com

Úvodní fotografie je ze summitu NATO v Haagu v roce 2025. Zdroj: Estonské ministerstvo zahraničí

Aktuální analýza Alastaira Crooka z jeho substacku Conflicts Forum.

.

Rámec pro zmírnění napětí, který vyvstal během americko-íránských jednání v Lucernu, se do značné míry držel původního íránského desetibodového plánu. Prezident Trump a viceprezident Vance mezitím záměrně zamlžují situaci tvrzením, že Írán již souhlasil s inspekcemi MAAE v íránských jaderných zařízeních (což Írán opakovaně popírá): Vance oznámil, že MAAE by mohla s inspekcemi začít již tento týden. Ne – „rámec“ se týká pouze možného dohledu MAAE nad ředěním zásob obohaceného uranu na 60 %, pod podmínkou, že bude dosaženo konečné dohody s USA.

Trump později na sociálních sítích nepravdivě prohlásil: „Írán plně a bezvýhradně souhlasil s jadernými inspekcemi na nejvyšší úrovni i v daleké budoucnosti“. Ve skutečnosti MAAE na žádost Ruska provádí inspekce pouze v íránsko-ruské elektrárně v Bushehru, protože Rusko chce zajistit dodržování svých závazků v rámci této spolupráce. Jinými slovy, jde o ruskou žádost, jejímž cílem je splnit vlastní závazek vůči MAAE.

Trump poté varoval Írán, že možná bude muset „dokončit práci [vojensky]“ — (pokud nedosáhne velmi výhodné dohody) — což by podle něj trvalo „asi týden“, a dodává, že Írán bude povinen použít veškeré rozmrazené íránské prostředky, které budou uloženy na účtech ESCROW (účty kontrolované USA), na nákup „kukuřice a sójových bobů pro svůj lid, protože právě teď jejich lidé velmi hladoví — a nakupovat výhradně od nás“.

Je tedy celkem jasné, co nás čeká – Trump se vrací ke svému newyorskému stylu vyjednávání z oblasti nemovitostí. V knize Art of the Deal z roku 1987, kterou za něj napsal Tony Schwartz, se radí používat „extrémní a nepředvídatelné požadavky, aby se vyvolala úzkost a vynutily ústupky od soupeřů“.

Vracíme se tedy k taktice generála Kellogga – ten Trumpovi poradil, že jediné, co na Putina nebo Íránce zabírá, je tlak – a pak ještě větší tlak. Známá trumpovská taktika. Nejprve projevit trochu flexibility, aby se protivníci nalákali k jednání; následně se pak pomocí falešných tvrzení o íránských ústupcích a extrémních požadavků zvyšuje tlak na Írán (zatímco Trump působí tvrdě na rozzlobené neokonzervativní voliče a na svou „základnu“ doma). Tento styl nátlaku může fungovat u newyorských realitních obchodů, ale vůči Íránu i Rusku bude neúčinný.

Takové výhrůžky budou vůči Íránu kontraproduktivní a uvedou USA na kolizní kurz. „Islámábádská dohoda nebyla výsledkem nátlaku a donucování, ale spíše výsledkem odporu a autority íránského národa“, reagoval hlavní íránský vyjednavač Qalibaf. Z praktického hlediska, jak poznamenává Will Schryver, bystrý analytik americké armády, má Írán možnosti, „které jsou početnější a účinnější, než jaké mohou USA uplatnit na bojišti“.

„Podle mého názoru [říká Schryver] se silná vojenská přítomnost USA v oblasti Perského zálivu stala naprosto neudržitelnou. Teď se jen snaží zachovat si tvář. Nevěřím, [uzavírá], že by americká armáda v tuto chvíli dokázala provést ani 72hodinovou operaci vysoké intenzity“. „Myslím si ale, že to zkusí. Pravděpodobně jde jen o Trumpův bluf, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se pokusili zahrát poslední kartu, aby získali převahu“. (Možná až po volbách do Kongresu a poté, co USA do určité míry doplní své nedostatky ve výzbroji).

Na což Írán pravděpodobně zareaguje opětovným uzavřením Hormuzského průlivu a souběžným útokem na regionální infrastrukturu v Perském zálivu. Trump bude sázet na to, kdo jako první ustoupí v této hře na „kdo se bojí“. Další vojenský podnik pravděpodobně jen dále podkopá postavení americké armády.

Je však docela možné, že Trump bude připraven omezit své ztráty v Íránu – válka je pro jeho volební kalkulaci před volbami do Kongresu stejně přítěží – tím, že se vrátí k Ukrajině a Rusku. Kiev Independent zveřejnil včera zprávu, v níž cituje „vysokého ukrajinského úředníka, který uvedl, že Trump soukromě dal Zelenskému zelenou k tomu, aby proti Rusku jednal ‚odvážněji‘“. A je to tu zase, kruh se uzavírá — „Trump říká, že ve skutečnosti nevěří, že by Putin něco udělal bez nátlaku“, dodal ukrajinský úředník.

Simplicius spekuluje: „Trump je zjevně frustrován tím, že se mu nedaří snadno vyřešit žádný z konfliktů, jejichž urovnání slíbil. A nedávno, v návaznosti na kauzu kolem íránského memoranda, dokonce přiznal, že nyní ‚obrátí svou pozornost‘ zpět na Ukrajinu. Je tedy pravděpodobné, že Trump tajně povzbuzoval Evropany, aby ‚upravili bojiště‘ s cílem ‚oslabit‘ Rusko před tím, co by si Trump mohl naplánovat dál.“ Pokud je to pravda (a pravděpodobně je), Evropané si hrají se zápalkami a riskují, že zapálí požár.

Lídři E3, Starmer, Merz a Macron, se 7. června setkali se Zelenským, aby mu slíbili jak neochvějnou podporu, tak – v souvislosti s příslibem dalšího tlaku na Rusko, „zdůraznili naléhavou potřebu navýšit výrobu protiletadlových střel, kapacit pro hluboké údery a společný vývoj protiraketové obrany – a dále podporovat budoucí udržitelnost ukrajinských ozbrojených sil“. Stručně řečeno, Evropané mají v úmyslu zintenzivnit hluboké údery na Moskvu a Petrohrad, kde pravděpodobně dojde ke ztrátám na životech jejich obyvatel.

E3 pečlivě naplánovala, jak zinscenovat nadcházející summit G7 a summit EU, přičemž Zelenskyj bude na obou akcích vystupovat a slibovat zvýšení tlaku na „prezidenta Putina, aby souhlasil s okamžitým a úplným příměřím, jehož výchozím bodem bude současná kontaktní linie“. Evropští lídři se rovněž zavázali ke koordinaci před summitem NATO v Ankaře (7. – 8. července), aby dosáhli zvýšení příslibů vojenské podpory pro Ukrajinu.

Státy E3 se výslovně vyzbrojují novými raketami, aby mohly zasáhnout hlouběji a ničivěji do Ruska. Britská vláda například oznámila, že britský projekt vývoje levných pokročilých zbraní pro údery na velké vzdálenosti pro Ukrajinu dosáhl významného milníku, když byly úspěšně otestovány tři systémy britské konstrukce. Tyto pozemní útočné zbraně jsou údajně schopny zasáhnout cíle vzdálené více než 500 km rychlostí 600 km/h – a to s bojovou hlavicí o hmotnosti 225 kg.

Podle deníku Financial Times byl Trump na summitu G7 v minulém týdnu „velmi ohromen a nadšen“ nedávnými ukrajinskými dálkovými údery na cíle hluboko v Rusku. Na summitu Trump rovněž souhlasil se zpřísněním sankcí vůči ruskému energetickému sektoru.

Je zřejmé, že země E3 připravovaly rozsáhlou psychologickou operaci s cílem přesvědčit Trumpa, že Ukrajina není vůči Rusku v defenzivě (jak mohl být Trump informován), ale naopak znovu získala převahu, a že USA by měly podpořit evropskou agendu směřující k vynucení ruské kapitulace (příměří, beze změny hranic, reparace hrazené Ruskem a soudní procesy s ruskými úředníky obviněnými z válečných zločinů atd.).

Tyto události vyvolaly v Rusku dvě zásadní reakce: Za prvé, vysoce postavení poradci Kremlu, zejména Jurij Ušakov, Putinův mluvčí, v posledních třech dnech prohlašují, že „duch“ summitu v Anchorage a s ním související dohody „fakticky zkolabovaly“ — „USA je opustily“. Moskva již neočekává, že budou tyto závazky dodrženy, a soustředí se výhradně na zajištění svého vlastního vítězství vojenskými prostředky.

Ministr zahraničí Lavrov zašel ještě dále a popsal setkání na Aljašce jako možný americký trik určený k získání času pro Ukrajinu, aby mohla obnovit a přezbrojit svou armádu – v podstatě je přirovnal k Minským dohodám, které byly podobně zinscenovány jako podvod.

Náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov uvedl: „Zaznamenáváme také, že se linie Washingtonu přibližuje k nejfanatičtější protiruské politice, kterou prosazují nejbližší evropští spojenci USA – konkrétně Velká Británie a Francie“. To představuje obrovský strategický posun. Rusko již neusiluje o vztahy s Washingtonem, i když kontakty se Spojenými státy budou pokračovat.

Druhá věc vyplývá z projevu prezidenta Putina v Sále svatého Jiří před vojenskými kadety dne 23. června. Putin v souhrnu mladým důstojníkům sdělil, že Západ vytváří ruskou hrozbu a poté obviňuje Rusko z toho, že tuto hrozbu sám vyvolává. Jedná se, jak uvedl Putin, o historicky se opakující vzorec sahající až do roku 1941. Putin naznačil, že nyní byla překročena určitá hranice: Uvedl, že zatímco se země NATO donedávna omezovaly na podporu kyjevského režimu ve válce proti Rusku, Západ dnes otevřeně hovoří o přípravách na válku proti Rusku a navyšuje své rozpočty na vojenské útočné operace. Německý kancléř Merz se v tomto ohledu vyjadřuje poměrně hlasitě, uvedl Putin. Ruská reakce se podle něj soustředí na modernizaci jaderné triády a armády a na posílení bojové schopnosti leteckých a kosmických sil a námořnictva. Výslovná zmínka o jaderné triádě v bezprostřední souvislosti s diskusí o západních přípravách na válku proti Rusku byla nepochybně jasným vzkazem Trumpovi a Evropanům.

Rusko vyslyšelo evropské volání po válce. V reakci na to nyní přijalo strategické rozhodnutí připravit se na válku v Evropě.

.

Zdroj: conflictsforum.substack.com

Na úvodní fotografii britský premiér Keir Starmer, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, francouzský prezident Emmanuel Macron a německý kancléř Friedrich Merz v Londýně, 8. prosince 2025. Zdroj: Wikipedia Commons

Je až rozkošné, ako naše médiá odignorovali blamáž, ktorej sa dopustil Mark Rutte na štvrtkovej tlačovej konferencii. Generálny tajomník NATO doslova vyhlásil: „Rusko nie je väčšie ako Belgicko a Holandsko dokopy, takže vie, že ako NATO sme veľmi silní a nemôže nad nami vyhrať.“ Priemerne inteligentnému človeku vari nemusím vysvetľovať, že rozloha Ruska je v skutočnosti 235-krát väčšia ako spomínaných dvoch západoeurópskych štátov dohromady. A že je teda dosť desivé, ak našu obranu plánujú ľudia bez základných geografických znalostí. Ale je tu niečo oveľa horšie.

Stále viac a viac sa ukazuje, že Západ sa chystá na priamu vojnu s Ruskom. Nie ako súčasť preventívnych obranných opatrení, ale ako želateľné vyústenie a zmysel súčasného konfliktu. V Bruseli, Berlíne, Paríži a Londýne ignorujú varovné znaky stupňovania eskalácie až do bodu, z ktorého už nebude návratu. Nepripúšťajú si možnosť, že v dôsledku bezvýchodiskovej situácie v Kremli preberú do rúk opraty jastraby a prinútia Putina postupovať oveľa tvrdšie ako si väčšina ľudí dokáže predstaviť.

My vlastne vôbec neanalyzujeme správanie Ruska. Väčšina komentárov sa obmedzuje na debilné šovinistické hejty, ktoré nemajú so samotným Ruskom nič spoločné. Je to fantázia, patológia západných spoločností, ich vnútorná potreba vymyslieť si ruskú príšeru. Keď európski lídri hovoria o Rusku, hovoria v prvom rade o sebe samých. Ako výstižne poznamenáva francúzsky historik a antropológ Emmanuel Todd, Rusko je pre nich patologickou projekciou vlastných zlyhaní.

Nikdy sme Moskvu nepočúvali. Po rozpade Sovietskeho zväzu sme sa k Rusku správali, akoby nemalo nárok na vlastné záujmy. V deväťdesiatych rokoch ho Západ ekonomicky vydrancoval horšie ako po vpáde Hitlera v júni 1941. Nedodržali sme žiadne sľuby, ktoré sme dali Rusku. Vytláčali sme ho zo všetkých štruktúr, takže sme ho prinútili vyvíjať sa izolovane na asertívnu zmilitarizovanú veľmoc (podobne ako Nemecko a Taliansko po prvej svetovej vojne), ktorá s nami postupne prestala spolupracovať. A stále sme si nahovárali, že je to ich vina. Keď Putin v slávnom (a nepochopenom) prejave na Mníchovskej bezpečnostnej konferencii v roku 2007 varoval, že takto to ďalej nejde, hystericky sme dezinterpretovali jeho odkaz ako vyhrážku. A potom sme sa už len čudovali…

Pritom Vladimír Putin sa prejavoval až do tohto medzníka ako liberálny a voči Západu lojálny politik, veď pomáhal Američanom aj v boji proti terorizmu, v ťažení do Afganistanu a istý čas sa uchádzal aj o členstvo v NATO. Spupne sme prehliadali všetky signály a tvárili sme sa, že rozumieť Rusku (čo nie je to isté ako súhlasiť s ním) je vlastizrada. A ani dnes nevnímame a nerozumieme tomu, čo Rusko hovorí a celý čas konzistentne odkazuje.

A tak sme sa najprv pokúsili uškrtiť Rusko ekonomickými sankciami. Nevadí, že tie nikde a nikdy neviedli k politickým zmenám ako dokazujú dlhodobé štúdie, nevadí, že sme si tým zničili vlastné ekonomiky, hlavne, že sankčné balíčky pôsobia na svedomie politikov ako placebo. Potom sme sa rozhodli vyčerpať Rusko zástupnou vojnou. Ani to nepomohlo a Spojené štáty vyšli z tohto konfliktu oslabené natoľko, že neboli schopné poraziť Irán. A Európa? Tá sa vzdala akejkoľvek diplomacie a vyhlásila, že nebude robiť žiadneho sprostredkovateľa mierových rozhovorov, lebo podporuje Ukrajinu v boji, čím sa nezmyselne vyhlásila za vojnovú stranu a zatiahla nás všetkých proti našej vôli do vojny. O to väčším šokom pre Brusel bolo, keď Zelenskyj fakticky zavelil Západu, že vojna sa musí ukončiť do zimy, čo sa stretlo s nepochopením európskych lídrov. V hlavných vojnových centrách Londýna, Paríža a Berlína si totiž uvedomili, že premárnili obrovské zdroje, že zaznamenali rekordné straty a že chcú svoje investície do vojny späť. Ako to však dosiahnuť?

Briti sa rozhodli zarobiť peniaze unikátnym spôsobom. Rozhodli sa, že vyrobia pre Ukrajinu 350 rakiet dlhého doletu (čím prekračujú parameter zástupnej vojny) a 150 000 dronov v celkovej hodnote miliardy dolárov. Tento kontrakt chcú financovať z ukradnutých ruských zmrazených aktív, no Kyjevu ho nedodajú ako dar, ale ako pôžičku aj s úrokmi. Väčšiu zvrátenosť som už dávno nepočul. Tvárite sa, že niekomu pomáhate, a pritom zarobíte na ukradnutých peniazoch, ktoré vám nepatria. To je dedičstvo odchádzajúceho premiéra Starmera. Podobne chce na devastovanej Ukrajine zarábať aj Francúzsko s Nemeckom.

Európa sa neobáva vojny s Ruskom. Chce ju vyprovokovať. Paríž, Berlín a Londýn sa mentálne nikdy nevzdali predstavy podmaniť si Rusko. Snívajú o tom od Napoleona a na Hitlera sa nehnevajú preto, že zotročil milióny ľudí, ale preto, že to zbabral a prehral. Znovu to skúšajú. Nevyšlo to v roku 1812, ani v roku 1941, pokúsia sa podmaniť si ruské impérium opäť. A v tejto posadnutosti nie sú schopní pochopiť, že o nasadení taktických jadrových zbraní v prípade najvyššieho ohrozenia sa v najvyšších ruských kruhoch diskutuje už dlhší čas. Jeden z najvplyvnejších ruských intelektuálov, bývalý poradca prezidentov Putina, Jeľcina i Gorbačova, profesor Sergej Karaganov, ktorého osobne poznám, o tejto možnosti otvorene hovorí: „My predsa vieme, že použitie jadrovej zbrane je hriech. Ale nepoužiť ju v prípade existenčného ohrozenia štátu je smrteľný hriech.“

Varujem pred podceňovaním Ruska. Najmä ak na čele našej bezpečnostnej organizácie stojí hlupák, ktorý nepozná ani rozsah krajiny, nieto rozsah problému.

.

Zdroj: www.facebook.com/ChmelarEduard

Na úvodní fotografii Mark Rutte v Pentagonu, 2025. Zdroj: Americké ministerstvo války

Pokračování rozhovoru prof. Glenna Diesena s bývalým britským zpravodajcem a diplomatem Alastairem Crookem.

.

GD: No, navazuji na to, co jste řekl, a také mi přišly zajímavé jeho poznámky o íránských balistických raketách, protože v minulosti panovala shoda v názoru, že těmto teroristům by nemělo být dovoleno mít balistické rakety. Tento program balistických raket, který ohrožuje sousední země, byl opět klíčovou součástí požadavků USA. Musel být zrušen. Viděl jsem teď Trumpův projev, ve kterém poukazoval na to, že, víte, Saúdové mají balistické rakety, tak budou je muset mít samozřejmě i Íránc.? Najednou, jak jste řekl, to znamená posun. Nejsou to teroristé, kteří jsou nelegitimní a vlastní balistické rakety. Jsou to stát s základními národními zájmy a budou se muset bránit jako všichni ostatní. Myslím tím, že zacházet s nimi jako s normální velmocí, to je obrovský krok. Jedním z našich prvních cílů bylo vždy delegitimizovat, delegitimizovat protivníky. Myslím tím, že zbavujeme legitimity Putina a Si Ťin-pchinga a kdykoli se chystáme jít do války, dbáme na to, abychom protivníka delegitimizovali. A myslím, že skutečnost, že se to teď ubírá opačným směrem, je docela pozoruhodná. A opět to otevírá dveře pro tolik lidí ve Spojených státech, aby uvažovali zdravým rozumem. Jde o to, že jsou státem, mají právo na základní národní zájmy a na to, aby se bránili. Víte, můžete jít ještě o krok dál a říci, že bychom vlastně měli podporovat jejich balistické rakety, protože jim to dává konvenční odstrašující sílu a snižuje závislost na jaderném odstrašování. Myslím tím, že by se mohl prosadit zdravý rozum. Takže ano, myslím, že jazyk má velkou sílu.

AC: Ano, jde o ten celkový obraz. Írán v podstatě bojuje za svou svrchovanost, za své právo určovat si vlastní cestu vpřed. A to zapaluje představivost velké části světa. Není to tak, že bychom se hlavně vraceli k tomu poválečnému období, víte, ke konferenci v Bandungu a všem těm věcem, nezávislosti a svrchovanosti. Ale země si samozřejmě všimly: „Jak to dokázali?“ No, dokázali to tím, že se vzepřely snaze Spojených států uvalit na ně finanční a celní blokády. Zatímco Rusko má zablokované přístavy, Čína čelí uvaleným blokádám a Íránu se alespoň částečně podařilo uspět díky rozhodným krokům proti Spojeným státům. Myslím, že se jedná o precedens, který bude mít dalekosáhlé důsledky.

GD: Teď bych chtěl trochu změnit téma či zaměření. Ne úplně, stále jde o západní války, jde mi o ten včerejší bombový útok na Moskvu, který neměl obdoby. A další věc, která je teď jinak, je to, že se zdá, že na Západě, v západních zemích, se už příliš nesnaží skrývat svou účast. Vidíme, jak přicházejí všechny ty zbraně, zpravodajské informace, využívání území NATO. A teď samozřejmě ten masivní úder, masivní bombardování Moskvy. Chci říct, že stopa NATO je tady velmi zřejmá. Je to skoro jako by to vyvěšovali na vývěsku. Jak to vnímáte vy? Protože mě právě tohle ze všeho nejvíc nenechá v noci spát. Jeví se mi to jako pochod směrem k něčemu, co by byla masivní válka s Ruskem, u které si nedokážu představit, že bychom měli nějakou kontrolu nad eskalací, a velmi rychle by to přerostlo v jadernou válku. Možná jsem pesimista, ale tohle je šílenství.

AC: Myslím, že to, co říkáte, je velmi relevantní pro celou situaci. Nevím, kolik dronů a raket bylo vypáleno, 136 nebo tak nějak – a bylo to na okrajové čtvrti v některých částech Moskvy. Ale v každém případě se jedná o zásadní eskalaci. A má to za cíl znervóznit Rusy, znervóznit Moskvany a lidi v Petrohradu, aby měli pocit, že nejsou v bezpečí. Myslím, že to bylo také koordinované, protože to bylo předem domluveno na schůzce Euro 3 – setkání Starmera, Macrona a Merze, myslím, že to bylo v Londýně těsně předtím, než předložili sankce proti Rusku, a pak znovu záměrně přivedli – Macron přivedl Zelenského na toto setkání a na evropské setkání. A myslím si, že to, co tedy vidíme, je velká snaha Evropy změnit narativ. Macron na začátku řekl, a věří tomu, že Trump si myslel, že Rusko jako velký stát Ukrajinu snadno rozdrtí a že to bude hotovo rychle. A, říká, Rusko prý Ukrajinu stále nerozdrtilo. A smyslem těchto raket a smyslem toho, že se Zelenskyj dostal takřka do popředí, těchto dvou setkání bylo říct Trumpovi: „Podívej, všechno se změnilo. Nejsou v defenzivě, jsou v ofenzivě.“ Samozřejmě víme, že to není pravda. Shromáždit takové množství raket vyžadovalo obrovské úsilí. A celkově vzato tyto útoky na rafinerie Rusku způsobily jen malou strategickou škodu. Ekonomika se nijak nepropadá. Ve skutečnosti ekonomika roste a zaměstnanost stoupá. Je to tedy falešný příběh. Ale oni byli odhodláni to zinscenovat společně se Zelenským. A víš, celá ta záležitost se točila kolem summitu G7 a summitu EU, který se měl konat a který se konal v posledních dnech, protože se na summitu mělo jednat o rozpočtech EU a finančních zdrojích. A v Evropě panuje velký rozkol ohledně toho, zda souhlasit s tímto obrovským rozpočtem, který navrhuje Komise a proti němuž některé státy vznesly námitky. Cílem je tedy v první řadě prosadit, aby na Ukrajinu směřovalo více prostředků na obranu. Zadruhé, stanovit rámec, který Evropa chce, a tím je příměří. Poté se Británie, Francie a další státy, které budou ochotné, zapojí do udržování míru. NATO tedy vstoupí na Ukrajinu. Ukrajina se stane součástí NATO a nakonec i EU. A hlavním prvkem toho všeho je zapojit Ameriku do této dohody a do tohoto procesu, přivést Ameriku zpět do Evropy tím, že řekneme: „Podívejte, my jsme splnili svou část, děláme to. Podívejte se, co se děje.“ A Zelenskyj ukazoval fotografie katedrály a to, jak Rusové tuto katedrálu v Kyjevě zničili. Ve skutečnosti to byla pravděpodobně raketa Patriot, která selhala a způsobila škodu, ale tak to bylo prezentováno veřejnosti. A tak ano, tímto směrem se ubíráme. A uvidíme, jak na Rusko bude reagovat. Musí na to reagovat. A otázka zní: přibližujeme se k tomu, aby reagovali tak, jak říkali Sergej Karaganov a další, jako Dmitrij Trenin a další na konferenci v Petrohradu – tedy tím ejdiným způsobem, který zastaví tuto eskalaci, která se pořád posouvá dál a dál. A mám na mysli jednu z dohod, která vzešla z toho trojstranného setkání: více příprav, více raket, více dronů, zapojení do takzvané společné výroby, což znamená, že prostě dodávají součástky k sestavení na Ukrajině a Ukrajina je pak pálí na Rusko. Jak tomu zabránit? A to je debata v Rusku. A myslím, že se to čím dál tím více přibližuje tomu, co je smyslem Karaganovy argumentace: Víte, problém je v tom, že nevěří, že budeme reagovat, myslím my jako Rusové. A my, jako Západ, říkáme: „To je všechno jen Putinovo žvanění. Neberte to vážně. On nic neudělá, protože jsme v rámci článku 5 Severoatlantické smlouvy.“ Ale já myslím, že Rusové a Putin, věří, že článek 5 je jen bluf – a myslím, že Karaganov ve vašem pořadu argumentoval docela důrazně a přímo, že opravdu pochybuje, že by Amerika zasáhla, i kdyby byla proti evropskému členskému státu NATO použita taktická jaderná zbraň. A profesor Mearsheimer, pokud si dobře vzpomínám, souhlasil s tím, že si myslí, že Spojené státy by se nutně nemusely přímo zapojit. Oba se ale také shodují na tom, že by to mohlo vést k něčemu mnohem horšímu, že by to mohlo eskalovat a vymknout se kontrole. A myslím, že vše, co jsme v posledních dnech viděli, je snaha Evropy dostat se do pozice, kdy – myslím, že to byl Macron nebo někdo podobný – prohlásili, že chtějí z Ukrajiny vytvořit „pěst“ v čele evropské a vojenské architektury NATO proti Rusku, že má být přední linií vyvíjející tlak a útočící na Rusko za ní. Já jsem k těmto tvrzením velmi skeptický. Nevěřím, že Evropa má schopnost vybudovat takovou vojenskou architekturu. To prostě nejde, víte, trvá 20 let, než se vybudují zásobovací trasy a vojenská infrastruktura kolem tanků, a to nemluvím o tom, že nemají ani dostatek lidí. Chci říct, podívejte se na Evropu, na Velkou Británii – víte, ta v tuto chvíli nedokáže ani zajistit námořní plavidla. Nedokáže to zajistit. Mají asi 40 tanků, které jsou provozuschopné. Chci říct, že evropské obranné struktury jsou v hrozném stavu, opravdu hrozném stavu. To za tři roky nezměníte. A stejně, velká část těch peněz je jen další z těch zbytečných projektů. Ty peníze skončí u dodavatelů Evropského obranného velitelství, jejich akcie porostou a spousta lidí vydělá spoustu peněz tím, že budou spekulovat na tom, kdo ty obranné peníze dostane. Je to tedy spíš podobné tomu, co se podle mě děje ve Washingtonu s ropnými futures: těsně předtím, než Trump něco oznámí, dojde k velkému prodeji či nákupu ropných futures. A pak se oznámí: „Ach, mír.“ A myslím, že určitý prvek toho se odehrává i v evropském kontextu. Takže si nemyslím, že by to bylo reálné. To, co ve skutečnosti chtějí – pokud mohu použít poněkud podivné přirovnání –, je, pokud si představíte Evropu podobně jako Izrael. Izrael využívá Libanon jako prostředek k tomu, aby přetáhl Ameriku na svou stranu ve válce proti Íránu. A Evropa to dělá podobným způsobem, stejně jako Izrael provádí útoky uvnitř Libanonu – Evropa odpaluje rakety hluboko do Ruska, aby Americe dala najevo: „Podívejte, my to můžeme vyhrát. Víte, vytvořili jsme pro to rámec. Můžeme to vyhrát. Stačí jen vás do toho vtáhnout a trvat na podmínkách, že Rusko se musí vzdát, stáhnout se ze všech svých suverénních území, zaplatit odškodné a postavit své představitele před soud za válečné zločiny.“ Chci říct, že Evropa prostřednictvím Evropské rady velmi rychle připravuje všechny prostředky pro soudy za válečné zločiny a reparace, sestavuje seznamy škod, aby mohla Rusku účtovat náklady – všechny tyto věci. Nemyslím si, že to bude vůbec fungovat. Chci říct, Putin tomu jasně rozumí. Četl jsem prohlášení, které měl Lavrov zveřejnit v Politico. Nevím, jestli jste to viděl, ale je to velmi jasný popis systému. Politico to nakonec, myslím, odmítlo zveřejnit.

GD: Ale ruské ministerstvo zahraničí to v Rusku zveřejnilo.

AC: Opravdu? No, je to velmi jasný článek, velmi silný text. Předpokládám, že si to lidé přečtou, protože je to velmi jasné a dává to velmi jasný signál. Takže teď víme velmi jasně, jak se věci mají. Evropané se do toho snaží Trumpa vtáhnout a byli velmi spokojeni se zasedáním G7, protože ho vlastně donutili usednout k jednacímu stolu se Zelenským a přiměli ho, aby víceméně souhlasil s evropským postojem, který spočívá v tom, že musí dojít k okamžitému příměří, k návratu úplné suverenity pro Ukrajinu. Všechny tyto požadavky Evropy jsou skutečně maximalistické. Rusko by s žádným z nich nikdy nesouhlasilo. Snaží se tedy přimět Rusko, aby to přijalo jako konsenzus, a pokusit se vtáhnout Ameriku do svého konsenzu. A pokud se jim podaří přimět Ameriku, aby podpořila jejich válku a spolu s Evropou vstoupila do války proti Rusku – to je, jak víte, cílem Němců, Francouzů a Britů: vyvolat válku proti Rusku, do které by, podobně jako ve druhé světové válce, vtáhli Američany. Víte, najít k tomu záminku. Tehdy to byl Pearl Harbor… tedy vtáhnout Ameriku do jejich války proti Rusku – to by bylo katastrofální. A lidé by měli pochopit, jak je to nebezpečné, jak katastrofální by to mohlo být, protože Rusko to nebude tolerovat. Velmi mě zaujalo, co ve vašem pořadu řekl Karaganov, který se v jaderných otázkách vyzná, o Německu. Zabývá se tím už roky, desetiletí. A víte, řekl, že nebudeme tolerovat, aby Německo mělo jaderné zbraně, zlikvidovali bychom je. Byl to velmi tvrdý komentář. Myslím, že si hrajeme s ohněm.

GD: Ano, myslím, že to je cíl Evropanů – mít Ukrajinu před sebou a Američany za zády. Takhle se budou snažit oslabit Rusko v příštích letech a desetiletích.

AC: Vezměte si, že i v Izraeli teď lidé říkají, že se nevedla žádná diskuse o útoku na Írán. Nebyl tam nikdo, víte, z Mossadu ani z vojenské rozvědky, nikdo, kdo by řekl: „Ale co se stane, když Írán přežije a vyjde z toho silnější?“ Nikdo nic neřekl. A pokud na to mysleli, mlčeli. A myslím, že stejná otázka by se měla položit Evropanům. Jak si představujete válku proti Rusku? Jednalo by se o pozemní jednotky? Byla by to prostě jaderná válka? Jak byste ji vedli? Chci říct, budete soustřeďovat vojáky? A byla by to konvenční válka, nebo asymetrická válka, vedla by ji Ukrajina tímto způsobem? A jaký by byl výsledek? Když vidíte, že členské státy NATO si to tak nějak nacvičují budováním táborů pro válečné zajatce v některých částech, je to prostě šílené. Ale vůbec nechápu, jestli Evropa přemýšlí o tom, co se vlastně snaží dělat, kromě toho obecného pohledu. Tedy vyvíjet tlak na Rusko, vyvíjet tlak na Rusko, přivést Ameriku zpět do Evropy, přimět Evropu, aby dala Ukrajině více peněz a více zbraní. Jak říkám, otázky typu co by válka s Ruskem znamenala v praxi, byla by to vzdušná válka, byla by to pozemní válka, byla by to prostě jen jaderná válka, ty nikdo neřeší. Možná proto, že se jimi nikdo nechce zabývat. Protože stejně jako nikdo v Izraeli nechtěl mluvit jinak než: „Víte, jsme v tom, jsme součástí týmu. Půjdeme a budeme bok po boku s Američany a zničíme Írán. Bok po boku s Američany. Půjdeme a zničíme Rusko.“ Určitě.

GD: Myslím, že v tom je ten problém. Často si myslí, že ta válka bude prostě, ano, něco s nízkou intenzitou, co dokážou zvládnout. Myslím, že jim často uniká, proč Rusko dosud neprovedlo odvetný úder proti evropským zemím nebo proti NATO obecně. Protože jakmile to udělají, i Rusové pochopí, že už nebude možné eskalaci kontrolovat. Bude to nemožné. A s největší pravděpodobností by to eskalovalo do totální války, kde by mohly být rychle nasazeny jaderné zbraně. Chci říct, stále přetrvává představa, že stačí na Rusy jen trochu víc zatlačit, ještě trochu víc, a jakmile vypukne válka a Rusové vtrhnou do Evropy, tak – jako že Nizozemci staví tábory pro ruské zajatce – je budou Evropané zajímat a posílat do zajateckých táborů… to už je tak obscénní představa, že už snad nejde ani o propagandu, oni tomu skutečně věří. Proč by jinak stavěli tyhle tábory? Oni si skutečně myslí, že takhle by se válka vedla. To ale vyvolává otázku: řídí to vůbec někdo? Protože tohle všechno je nevyslovitelně absurdní.

AC: To je otázka, která, jak jsem uvedl, teď vyvstala v Izraeli. Nikdo si takovou otázku nekladl. A tady je to totéž. Řekl bych, že celá strategie vychází z evropského přesvědčení, že Rusko se vzdá a musí se vzdát, že proti spojeným silám Evropy nebude mít na výběr – tolik zemí, tak velký HDP, taková vojenská síla NATO, že nebude mít na výběr. A stejně jako to, co se stalo v Íránu, odráželo naprosté nepochopení povahy Íránců, charakteru Íránců, tak i takové přesvědčení, že Rusko kapituluje nebo snadno kapituluje, je naprostým nepochopením Ruska a ruského povědomí o jeho historii.

.

Zdroj: glenndiesen.substack.com

Rozhovor prof. Glenna Diesena s bývalým britským zpravodajcem a diplomatem Alastairem Crookem.

.

GD: Vítejte zpět. Dnes máme velkou radost, že je tu s námi Alastair Crooke, jeden z vynikajících diplomatů Velké Británie a Evropy, jakých je v dnešní době bohužel nedostatek. Chtěl bych se vás dnes zeptat na spoustu věcí. Od toho, co se děje v Íránu, až po – samozřejmě – masivní úder na Moskvu. To není moc dobré, zapojení Západu není zrovna subtilní. Ale začněme s Íránem. Takže tu máme toto memorandum o porozumění. Pokud vím, už bylo podepsáno, ale nevíme to jistě. Je to obestřeno velkou tajností a má to mnoho důsledků. Budou ho Američané dodržovat? Do jaké míry to ovlivní situaci v regionu? Vidíme, že to má dopad i na vztahy mezi USA a Izraelem. Netanjahu se skutečně zdá být nyní v mnohem slabší pozici. Ale pokud bude vytlačen, víte, nejde jen o přeskupení sil? Myslím tím, že jeho nástupce bude s největší pravděpodobností mnohem více zastáncem tvrdé linie. Podle toho, co vím, měl Netanjahu alespoň dříve určitou podporu u některých arabských stran. Teď už nevím. Zdá se, že toto memorandum o porozumění, bez ohledu na to, zda bude skutečně realizováno, bude mít přesto obrovský dopad na vztahy mezi USA a Izraelem i na širší region. To je obrovská, zásadní otázka, ale jak už jsem řekl, i samotný problém je obrovský.

AC: No, je to opravdu obrovská otázka, kterou jste právě položil, takže se pokusím vysvětlit alespoň dvě její části. Za prvé, říkám tomu rámec, protože to není to 3D. Absolvoval jsem řadu mírových jednání s Izraelci, Palestinci a dalšími. A ten rámec je vlastně často ta nejjednodušší část. Nejtěžší je vymyslet, jak vybudovat ochrannou zónu, aby se věci mohly posunout vpřed, i když dojde k narušení. Jednou z věcí, která narušila jeden z těch procesů, byla určitě bomba v autobuse. Stejně tak ale může někdo vystoupit a říct: „Poslyšte, nevěříme, že to myslí vážně, a jakmile něco udělají, tvrdě na ně udeříme.“ Některé z těchto prvků už v souvislosti s tímto rámcem začínají být viditelné. Podívejme se ale na ty tři body, o kterých jste mluvil. První se týká Íránu. Zdůrazňujete kontroverznost této dohody ve Spojených státech. Je však důležité pochopit, že je kontroverzní i v Íránu. V Íránu panuje určité napětí, což je pochopitelné, protože Íránci zažili a prožili zkušenost s JCPOA, kdy nebyl dodržen mír a Írán se v mnoha ohledech ocitl v sevření, z něhož se dosud nedostal. A přesto včera, myslím, že včera večer, vydal Nejvyšší vůdce prohlášení, v němž uvedl, že ačkoli sám byl proti rámcové dohodě, nechal se přesvědčit, a předpokládám, že mluvil o ctihodném prezidentovi, že nedojde k žádnému ustoupení od podmínek rámcové dohody ani k poškození íránských zájmů. Íránské zájmy se pro Nejvyššího vůdce podle mého názoru soustředí především na Hormuz. Myslím tím, že to považuje za klíčový bod, díky kterému by se Írán mohl vymanit ze současné situace a vstoupit do jiného geopolitického kontextu. Z jeho pohledu jde o tak široký záběr, nejde jen o zítřek, pozítří nebo cokoli jiného. Hormuz je klíčový. Můžeme se zabývat důvody, proč je to tak geopolitické, ale on to vnímá právě v těchto souvislostech. Myslím, že se snažil dát na vědomí, a to nejen, pokud chcete, reformnímu křídlu v Íránu, ale i skeptické veřejnosti. Že se to nebude ubírat cestou JCPOA, že Írán prostě nedovolí, aby se vytvořily nějaké precedenty, které by se pak rozšiřovaly a rozšiřovaly, až by celý smysl rámcové dohody zmizel. V podstatě říká, že jim nedovolíme vytvořit nějaký precedens, který by umožnil, aby se něco stalo. Dalším prvkem je samozřejmě Libanon. A Libanon je klíčový. Írán podstatně změnil svůj postoj, protože v minulosti, pokud jde o „osu odporu“, nezasahoval přímo proti Izraeli až do tohoto posledního období. Bylo to poprvé, co přímo vystoupili a pohrozili masivním bombardováním severního Izraele. Kdyby k tomu došlo. Kdyby Izrael svou hrozbu uskutečnil, prostě srovnal se zemí předměstí Bejrútu a plně zaútočil na Bejrút, řekl, že vtrhneme dovnitř, obejdeme jih a zaútočíme na sever. To je ta část, která se táhne od hranic až po Galileu. A to byl důvod, proč se do toho tehdy vložil Trump a útok byl zastaven. To je tedy ta druhá část. To, co nyní vidíme, je situace, která již prochází zkouškou, a pak přejdeme k Americe, pokud souhlasíte, za chvilku. Ale nejprve k izraelskému tisku, hebrejskému tisku, který dnes ráno opět přináší stížnosti a hněv. A myslím tím, že Izrael se nachází ve skutečném zmatení, psychologickém, duševním, emocionálním zmatení. Není to nic malého, co by se dalo jen tak přejít, ale jde o hluboké zmatení. Vnímají to jako obrovskou porážku. Vidí jen ten celý velkolepý příběh o vítězství, který jim servírovala vláda a kterému mnoho Izraelců uvěřilo – že Amerika bude létat, jak to sami formulují, „křídlo vedle křídla“ s odvážnými izraelskými letci, aby Írán zcela zničila, a že zničí Hizballáh a s povolením určitých lidí v Bejrútu anektují a ukradnou polovinu Libanonu. A to stále pokračuje. A včera došlo k útoku na hřeben poblíž Beaufortu. Myslím, že se začali pokoušet obsadit více území v této oblasti, na těchto kopcích; Izrael a Hizballáh na ně zaútočily protitankovou raketou a zahynuli čtyři vojáci, včetně podplukovníka, který byl velitelem 82. pluku – v Izraeli to vyvolalo opravdové pozdvižení. Všichni říkají, víte, tohle se nesmí dopustit. Chci říct, čtyři mrtví za jeden den. To je přece skandální. Jak řekl Ben Gvir: „Libanon musí hořet s námi.“ A další říkají podobné věci, že Hizballáh musí trpět. Musíme tam vtrhnout a dát jim lekci. Libanon musí hořet. Nevím, co se stane, ale ten tlak… A jak správně říkáš, Netanjahu je pod obrovským tlakem, protože průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že jeho šance na vítězství v březnových volbách byly, pokud si dobře vzpomínám, asi 49 nebo 50 procent – přesné číslo si nepamatuji –, a dnes jsou téměř na polovině, na 34 procentech. Takže je to těžké. Pokud má Trump problémy se svými preferencemi v Americe, Netanjahu jich má ještě víc. A jak víš, mohlo by to znamenat, že skončí ve vězení, ale to za předpokladu, že nic neudělá. Ve skutečnosti totiž v současné izraelské politice platí, že pokud Netanjahu v souvislosti s Libanonem nic neudělá, tedy pokud v Libanonu nepřejde do ofenzívy, volby prohraje a o moc přijde. Chci říct, že to je všeobecný konsenzus. Taková je situace. A právě tomu čelí Spojené státy i Izraelci, protože existuje spousta otázek a nejasností ohledně toho, co to všechno znamená. Protože i když to na Západě není takto chápáno, Izraelci to vnímají jako obrovský zlom. Víte, to skutečně praskaly žárovky, když Trump skutečně upřednostnil jednání s Íránem před podporou práva Izraele zabrat polovinu Libanonu, okupovat ji a pokračovat ve své politice v celém regionu. A pak Trump na tiskové konferenci po zasedání G7 řekl věci, které, jak víte, v Izraeli nikdy předtím nikdo neslyšel. Myslím tím věci, které nikdy předtím neřekl. Že v Bejrútu postupujete prostě příliš tvrdě. Viděl jsem ty fotografie. Chcete někoho zabít, a tak zboříte celou budovu, ve které lidé žijí. To je nepřijatelné. Všichni jsme si mysleli, že pro Trumpa je to přijatelné. Řekl: „Nezvládáte to moc dobře.“ A pak pronesl takřka hanlivé prohlášení. Řekl: „Možná bychom to měli předat Šaraovi. Ten by byl při řešení situace s Hizballáhem a v Libanonu sofistikovanější.“ Jinými slovy, naznačil, že by to možná lépe zvládl bývalý vůdce ISIS. To byla, chci říct, bezprecedentní facka pro Izraelce. Jsou tím šokováni. V izraelském tisku je kolem toho spousta komentářů. Je ale také jasné, že Izraelci chápou, o co jde. Blízký východ se změnil. Je to nová éra. Nemají šanci zničit Irán. Nedojde k změně režimu. Bez Spojených států to nedokážou. Spojené státy zajišťují všechno. Nemohou zaútočit na Írán, aniž by měly po boku Spojené státy. Je to nemožné. Oni to chápou. Vědí, že je po všem. A pro celý projekt to znamená obrovskou psychologickou porážku. Stejně tak i postoj, že tento projekt „Velkého Izraele“, v rámci kterého předpokládají, že mohou vytvořit Velký Izrael silou zbraní, bez ohledu na právní normy, na cokoli – že to prostě udělají. Ať už je to legální nebo ne, udělají to. Teď ale chápou, že Trumpova slova ve skutečnosti znamenají, že Spojené státy to tentokrát možná myslí vážně s uvalením sankcí, přísných sankcí na Izrael, pokud přistoupí k reakci nebo odvetě v Libanonu, protože to bude vnímáno jako podkopávání Trumpa a jeho velkého úspěchu v podobě otevření Hormuzského průlivu. Proto jsem v úvodních poznámkách zdůraznil právě ten bod o Hormuzu a nejvyšším vůdci, když jsem řekl, že Hormuz je pro Nejvyššího vůdce a pro vedení v Íránu nejdůležitější a Libanon je až na druhém místě. No, obě věci samozřejmě souvisejí, protože v tuto chvíli směřujeme k tomu, že Hormuz bude otevřen. Pokud však situace v Libanonu představuje porušení příměří – a to je jistě íránský pohled, o čemž svědčí jejich odmítnutí zúčastnit se pátečních jednání, pak se i tato věc stává spornou. A jak na to Trump zareaguje? Protože to řekl nahlas, bylo to docela překvapivé. Trump řekl: „Poslyšte, museli jsme tu dohodu uzavřít, protože nám docházejí zásoby.“ Včera jsem viděl čísla, podle nichž se americké strategické zásoby snížily na 20 milionů barelů. Jinými slovy, jsou na dně – ten zbytek, jak víte, už nemá žádný smysl. Stejně to nemá žádné konkrétní využití. Než můžete využít, víte, tu nejnižší část takové rezervy, musí se to nejprve zpracovat a tak dále. Takže se to posouvá dál. Myslím, že právě v tomhle bodě se s tímto rámcem nacházíme. Tento rámec, více než mnozí Íránci očekávali, více než jsem očekával já, vyvolal tuto změnu ve Spojených státech, částečně kvůli Hormuzu a částečně proto, že se blíží ekonomický propad. A Trump to řekl: Museli jsme to udělat, protože nám za čtyři týdny měla dojít ropa. Takže to vyvolalo tuto změnu a nyní to vyvolalo kontroverzní boj ve Spojených státech. Obrovský boj mezi proizraelskými sionistickými skupinami a Trumpovými příznivci s „America first“. A blíží se nyní volby do Senátu. Otázkou je obecný konsenzus, konsenzus zastánců „normality“, že to bude pro Trumpa tak zničující, že prohraje. Prohraje on a prohrají i republikáni. Musím říct, že jsem si to také myslel, ale teď si tím už nejsem tak jistý. Zaprvé proto, že si myslím, víte, že volební proces do Senátu probíhá postupně. Nejde o vše najednou. Nejprve se volí jedna část a pak další část, a tak to pokračuje. Takže vlastně, chci říct, tyhle čísla možná nejsou úplně přesná, ale v tuto chvíli je ve hře asi 20 republikánských křesel. Tedy republikánská křesla ve Sněmovně reprezentantů – to by samozřejmě mohlo rozhodnout o výsledku voleb v polovině volebního období. Ale zároveň to není beznadějné, alespoň podle názoru, jak se domnívám, pro Trumpa a jeho tým. 20 křesel – ne všechna se přehlasují. A navíc není jasné, zda pevná základna hnutí MAGA na Trumpa nefunguje píše díky osobní loajalitě než čemukoli jinému – ne proto, že by se jim líbila válka v Íránu nebo něco podobného, ale z osobního pocitu loajality k němu, který má emocionální podtóny, které je velmi těžké přesně definovat. Má však na lidi značný vliv. A v mnoha ohledech, jak poukazují významné osobnosti v souvislosti s touto debatou, je to opravdu Amerika, která má pod kontrolou svou vlastní zahraniční politiku? Nebo jsme delegovali naši zahraniční politiku na… Tyto otázky uchvátily základnu hnutí MAGA v důsledku toho, co se stalo. Nedávná vražda křesťanského mluvčího v Mekce a také Joe Kent a další na tuto otázku upozorňují. Výsledek tedy nemusí být tak katastrofální. Ve skutečnosti se v republikánské straně najdou někteří, kteří si možná budou myslet, že na tom všem není nic špatného, a proto budou Trumpa podporovat více, než jsme si mysleli. Ale pokud teď Netanjahu zaútočí na Libanon, myslím, že to už nebude vnímáno jen jako facka Trumpovi, ale jako facka celé Americe. Tak to uvidí příznivci hnutí „Make America Great Again“, možná ne všichni. Myslím tím, že samozřejmě ne neokonzervativci a zapálení sionisté, ale mnoho Američanů, kteří nechápou všechny nuance celé záležitosti. Ale vidí, že existoval rámec, který Trump viditelně podepsal, a Netanjahu s Izraelem ho ničí. Chci říct, že pokud se na to podíváte z tohoto jednoduchého úhlu pohledu, nebylo by překvapivé, kdyby se to ve skutečnosti politicky obrátilo v Trumpův prospěch. Možná je ještě příliš brzy to říkat, a nepochybně dojde k velkému úsilí o zvrácení situace ze strany těch, kteří usilují o nadvládu Izraele v regionu a o regionální dominanci. Nevíme samozřejmě, jak to dopadne. A zda uspějí. Bude to poprvé, co se prezident postavil proti. Ale Netanjahu – v podstatě ne Netanjahu osobně, protože to vychází z celého Izraele, od všech vůdců včetně opozice napříč politickým spektrem, ti všichni říkají, že Hizballáh musí zaplatit, že musí trpět, že musí stát na straně těch, kteří byli včera zabiti. Pokud k tomu dojde, podle mého názoru to ještě více prohloubí propast mezi Spojenými státy a Izraelem. Posune to obě země od sebe ještě dál. Spojené státy mohou uvalit na Izrael nějaká opatření – zejména pokud na izraelské akce Íránci zareagují tím, že omezí, ne úplně, ale do určité míry, průjezd Hormuzským průlivem. Nevíme přesně, co mohou udělat, ale to by byla jedna z možností, myslím tím, že velmi jasně chápou, že právě to vyostřilo situaci a vedlo k vytvoření tohoto rámce, a právě tímto směrem by se mohli vydat.

GD: Moje první myšlenka, když jsem se dozvěděl o těch pozoruhodných prohlášeních Trumpa, byla, že zaostávají za činy. To znamená, že jde jen o slova. Na druhou stranu ale na těchto slovech záleží. Jak jste řekl, zní to v izraelských médiích a vyvolává to šok. Ale také ve Spojených státech – všichni zastánci „America First“, tedy lidé, kteří si stejně jako Tucker Carlson myslí, že by neměli dávat přednost Izraeli, ale Americe, se jistě cítí ospravedlněni. V tuto chvíli mají vítr v plachtách. Takže se to mění.

AC: V tomto smyslu se to mění opravdu hodně. Chci říct, že se něco zlomilo, pokud chcete, nějaké paradigma se rozpadlo, a to právě na tomto kousku papíru, který, není závazkem k ničemu konkrétnímu. Je to jen rámec pro zahájení jiného procesu. Ale paradigma se rozpadlo, protože Trump jasně citoval příslušné pasáže, formulaci, která hovoří o svrchovanosti a svrchovaných právech Íránu a implicitně i Libanonu. Píše se tam o respektu ke svrchovanosti státu, Írán se tam traktuje jako suverénní stát, jedná se s ním, spolupracuje se s ním jako se suverénním státem, a ne jako s neposlušným teroristickým státem. A to je změna! A pak Trump na summitu G7 mluvě o Izraeli řekl: „Stejně nevíte, co v Libanonu děláte. Takže bude nejlepší, když se odtamtud stáhnete.“ To je šok, psychologický šok. Celý model se zhroutil a Izraelci nevědí, co s tím dělat. Myslím tím, že opravdu nevědí, co s tím dělat. A lidé říkají – a seriózní Izraelci říkají, že o tom budeme muset po tom všem přemýšlet, protože původní strategie Izraele selhala. A musíme si uvědomit a pochopit, že Trump směřuje k novému druhu porozumění mezi Amerikou a Íránem. Nevím, jestli to nakonec vyústí v dohodu a jak širokou, ale panuje tu nová atmosféra. Blíží se nová atmosféra a on to myslí vážně a říká: „Nemyslím si, že by to poškodilo izraelskou bezpečnost.“ Páni! Chci říct, je docela zajímavé tvrdit, že můžete mít vztah s Amerikou a zároveň se sblížit s Íránem. A víte, zdá se, že všechny ty podivné komentáře, které dříve pronášel, že Írán by mohl být součástí Abrahamových dohod, a říkal i různé další podivné věci o Íránu, naznačují – alespoň v těch záhadných spletitých zákoutích Trumpova mozku – že se jaksi přiklání k myšlence, že může nastat, „dokonalý mír“, nebo jak tomu on říká. Tento velký mír by mohl na Blízkém východě nastat a klíčovou roli v něm by mohlo sehrát uklidnění konfliktu s Íránem. A zmírnění napětí s Íránem by mohlo vést k větší bezpečnosti v regionu. A v tom má nejspíš pravdu. Chci říct, přiznejme Trumpovi, že v tom smyslu jedná. Zmírnění napětí s Íránem je klíčem k mírumilovnější alternativě, než jakou představuje Izrael – prostě tam vtrhnout a zničit zemi i všechny ty skupiny, to není řešení pro stabilitu. Není to cesta ke stabilitě. Naopak. A to všechno se nějak prosazuje ve Washingtonu uprostřed obrovského odporu. Takže se objeví tenhle vlastně docela neškodný dokument a – páni! Napětí v Iráku, napětí v Izraeli, obrovské napětí v Izraeli a napětí ve Spojených státech. Řekl bych, že jde o strategické napětí, protože to bude mít na situaci velký vliv. Víte, nadcházející volby ve Spojených státech se budou točit kolem otázky, kdo řídí zahraniční politiku Spojených států a v čím zájmu je tato zahraniční politika formulována. Myslím, že to bude klíčová otázka. Takže o to půjde.

.

Zdroj: glenndiesen.substack.com

Článek ministra zahraničních věcí Ruské federace Sergeje Lavrova, který byl původně plánován k uveřejnění v evropském vydání Politico Europe, avšak na poslední chvíli bylo rozhodnutím redakce jeho zveřejnění zrušeno.

.

Několik myšlenek o řešení ukrajinské krize, Evropě a globální bezpečnosti

Představitelé Británie, Francie a SRN, stejně jako V. Zelenskyj, na setkání v Londýně 7. června předložili Rusku pět požadavků jako podmínky „spravedlivého a trvalého míru“ na Ukrajině. Na základě tohoto souboru požadavků sjednocená Evropa navrhuje vést dialog s Moskvou.

Pozadí

Veškerá zkušenost z vyjednávání s Evropou jako součástí „kolektivního Západu“ za posledních více než dvacet let svědčí pouze o jednom. Jednání s Ruskem jsou klamnou taktikou, diplomatickým krytím geopolitické expanze Západu a jeho institucí, především NATO a Evropské unie, na východ – směrem k ruským hranicím.

Podíl Evropy na rozdmýchání ukrajinské krize nelze popřít. Spolu s Američany Evropané v roce 2004 v Kyjevě podnítili „oranžovou revoluci“. Ve snaze vytvořit na Ukrajině protiruské předmostí po léta skupovali politiky i celé strany, přepisovali dějiny a vzdělávací programy, přiživovali a pěstovali ukrajinský nacionalismus a dělali vše pro to, aby Ukrajinu vzdálili Rusku.

V roce 2013 Evropská unie odmítla náš návrh hledat kompromisní řešení asociační dohody, k jejímuž uzavření Brusel nutil V. Janukovyče. Připomínám: Ukrajině bylo navrhováno, aby otevřela své trhy bez příslibu vzájemnosti, přestože by to bylo neslučitelné s pokračující účastí Kyjeva v zóně volného obchodu SNS. Poté, co V. Janukovyč požádal o odložení podpisu dohody, Evropané vyprovokovali pouliční nepokoje a následně i státní převrat v Kyjevě v únoru 2014.

Poté se Německo, Francie a Polsko zachovaly stejně věrolomně. Poté, co poskytly záruky plnění dohody opozice s V. Janukovyčem, „umyly si ruce“, jakmile se tato opozice, kterou měly pod kontrolou, chopila moci: demokracie prý může nabývat nečekaných podob.

Následně Evropané začali podporovat nové úřady. Když byly 2. května 2014 v Oděse upáleny desítky zcela nevinných stoupenců sblížení s Ruskem, z Evropy nezaznělo jediné slovo odsouzení.

Jako garanti minských dohod z roku 2015 Francie a Německo de facto podporovaly sabotáž závazků ze strany ukrajinského režimu. Jak A. Merkelová a F. Hollande přiznali již po zahájení zvláštní vojenské operace, plnění minských dohod ze strany Kyjeva, jednomyslně schválených Radou bezpečnosti OSN, se neplánovalo. Úkolem bylo získat čas na „posílení moci“ Ozbrojených sil Ukrajiny a na jejich napumpování západními zbraněmi.

Rusko ze své strany dělalo maximum možného, aby bezpečnostní krizi v Evropě překonalo pomocí diplomacie. V lednu 2022 však USA a NATO odmítly ruský návrh na uzavření právně závazných dohod o vzájemných bezpečnostních zárukách. Evropští členové Aliance se na tom aktivně spolupodíleli.

Po zahájení zvláštní vojenské operace jednotná Evropa podpořila linii britského premiéra směřující ke zmaření istanbulských jednání mezi Ruskem a Ukrajinou. Výzva B. Johnsona adresovaná Kyjevu, aby „nic nepodepisoval a prostě bojoval“, na dlouhou dobu uzavřela možnosti skutečné diplomacie.

Současná situace

Nabízí se otázka, proč evropští lídři najednou „změnili směr“, začali mluvit o jednáních a čeho svými prohlášeními sledují. Například podle vyjádření šéfky diplomacie Evropské unie K. Kallasové je dialog s Ruskem zapotřebí k tomu, aby nám byly sděleny podmínky Evropy, včetně vyplacení „reparací“ Ukrajině, stažení vojsk z Podněstří a Zakavkazska, zrušení zákona o „zahraničních agentech“ a stanovení maximálního počtu příslušníků Ozbrojených sil Ruské federace. Domnívá se, že „není možné dosáhnout spravedlivého a trvalého míru bez pohnání Ruska k odpovědnosti“. Dne 19. května tohoto roku zástupce Evropské unie během zasedání Rady bezpečnosti OSN zdůraznil, že „vojenská podpora Ukrajiny není v rozporu s úsilím o mír, je předběžnou podmínkou pro vedení jednání v dobré víře“.

Jednání s Ruskem hodlá Evropa vést souběžně s pokračováním právní agrese uskutečňované po linii Rady Evropy. Při této kdysi respektované organizaci vznikají struktury „pro pohnání Ruska k odpovědnosti“: „registr škod“, „komise pro nároky“ a „zvláštní tribunál“.

Evropská unie dala „zelenou“ zadržování obchodních lodí na volném moři. Několik incidentů již nastalo v Baltském moři a v Atlantiku. Zároveň Západ zavírá oči před teroristickými diverzními akcemi Ozbrojených sil Ukrajiny v Černém a Středozemním moři.

Skutečným cílem evropských lídrů tedy nejsou jednání s Ruskem, ale záchrana režimu V. Zelenského a jeho zachování jako předmostí pro pokračování boje proti nám. Za tímto účelem chtějí evropské metropole dosáhnout co nejrychlejšího příměří, aby zabránily zhroucení Ozbrojených sil Ukrajiny na frontě. Chtějí konflikt „přimrazit“, aniž by byly odstraněny jeho základní příčiny. A okamžitě na Ukrajinu zavést vojenské kontingenty britsko-francouzské „koalice ochotných“.

Je všeobecně známo, že evropské elity investovaly do konfrontace s Ruskem svůj „politický kapitál“, vynaložily stovky miliard dolarů na podporu kyjevského režimu a na navyšování vojenských rozpočtů zemí Evropské unie a NATO. Dosáhnout „bojové připravenosti“ pro konflikt s Ruskem plánují v Evropě do roku 2030. Do té doby chtějí různými způsoby získávat čas. Jak cynicky prohlásil v dubnu tohoto roku náčelník belgického generálního štábu, „máme ještě několik let díky krvi Ukrajinců, kteří nám tento čas kupují“.

Jednotná Evropa nadále sní o expanzi, hodlá si přisvojovat Ukrajinu a Moldavsko a vtahuje do svého orbitu Arménii. NATO se rozšířilo na východ, když pohltilo Finsko a Švédsko. Ukrajina je vnímána jako „úderná pěst“ budoucích evropských ozbrojených sil, autonomních vzhledem k USA a NATO.

Rizika pro globální bezpečnost

Taková situace nese vážná rizika pro globální bezpečnost, protože přímý střet mezi NATO a Ruskem může rychle přerůst ve výměnu jaderných úderů s katastrofálními následky.

Pod heslem „strategické autonomie“ dochází v Evropě k vážnému posilování silových kapacit, včetně jaderné oblasti. Hluboké znepokojení vyvolávají záměry Paříže poskytnout „jaderný deštník“ několika zemím Evropské unie a NATO. K posílení bezpečnosti ani samotné Francie, ani příjemců její „pomoci“ to rozhodně nepovede.

Při tom všem političtí a vojenští činitelé v Evropě připisují Rusku agresivní plány, které se údajně neomezují pouze na Ukrajinu. Ruský prezident mnohokrát prohlásil, že jde o nesmysl, provokaci a dezinformaci s cílem vymoci si rozpočtové peníze na boj proti Rusku. A to není prostředí, v němž lze vést věcná jednání o čemkoli.

Postoj Ruska

Pokud jde o jednání, jak V. V. Putin znovu poznamenal na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru, neodmítáme kontakty s nikým. Evropu však vnímáme jako stranu konfliktu, která má zájem na porážce Ruska; Evropané se tak ostatně sami otevřeně vymezují. Dialog s Evropou proto nemůže být budován tak, jako by byla nestranným vnějším pozorovatelem.

Rusko dává přednost tomu, aby cílů zvláštní vojenské operace bylo dosaženo pomocí diplomacie. K tomu je nutné, aby byla spolehlivě zajištěna bezpečnost Ruska na jeho západních hranicích, čest a důstojnost našich občanů a krajanů, včetně jejich práva na rodný ruský jazyk a pravoslavnou víru. Nemůže být řeči o pokračování západní vojensko-politické a ekonomické expanze – to odporuje imperativům mnohopolárního světa.

Evropští lídři musejí pochopit, že model regionální bezpečnosti, který se v Evropě budoval po desetiletí počínaje přijetím Helsinského závěrečného aktu v roce 1975, byl zničen jejich vlastníma rukama. Návrat k němu nebude. Nyní je třeba postupovat směrem k vytvoření celoevropské, pro všechny země Eurasie otevřené bezpečnostní architektury, která bude odrážet mnohopolární realitu současnosti. Princip rovné a nedělitelné bezpečnosti, pošlapaný v euroatlantických konstrukcích, lze uvést v život v nové euroasijské architektuře. Až dozrají podmínky, Evropa se bude moci k této velké práci připojit.

Klíčové je, že pro věcný dialog je nutné obnovit důvěru, kterou podkopaly protiruské kroky Západu a Evropy jako jeho součásti v období po „studené válce“. Důvěru lze vrátit pouze praktickými kroky, které prokáží upřímnost odmítnutí využívat diplomacii jako krytí pro uskutečňování expanzionistických záměrů. Důvěru nelze obnovit a dialog nelze znovu zahájit pomocí ultimát podobných tomu, které bylo Rusku předloženo v Londýně 7. června.

Místo epilogu: Příznačné je, že londýnské ultimátum bylo bez jakékoli možnosti námitek potvrzeno velvyslanci Británie, Francie a SRN na setkání na ruském ministerstvu zahraničí 11. června, o které naléhavě žádali. To bylo jediným cílem jejich návštěvy ruského zahraničněpolitického úřadu.

.

Zdroj textu i úvodní fotografie: Ministerstvo zahraničních věcí Ruské federace.

Následuje analýza Alastaira Crooka týkajíci se podepsání Rámcové dohody o deeskalaci mezi Íránem a USA. Jako vždy je jedna věc dohodnout se na rámcové dohodě, ale zcela jiná věc je ochránit ji před rušivými činiteli nebo zlovolným zkreslením textu, píše Crooke. Kdo ví, jak dlouho vydrží v neporušeném stavu? Memorandum o porozumění nicméně představuje důležitou fázi – byť jen jeden krok – na dlouhé cestě, která Írán čeká. Dohoda však může také vyvolat širší geoekonomické „posuny“.

Íránu se podařilo přimět neochotného Trumpa, aby překročil Rubikon. Danny Citrinowicz, bývalý vysoký izraelský analytik vojenské rozvědky pro Írán, říká, že pro Trumpa „dosažení dohody s Íránem a ukončení současného cyklu eskalace není pouhou možností, ale jasným strategickým cílem … Nyní má širší vizi vztahů mezi USA a Íránem“.

Nezpochybnitelné dogma se rozpadlo: „V některých kruzích v Jeruzalémě a Washingtonu dlouho panovalo očekávání, že trvalý tlak by mohl vést ke změně režimu v Teheránu … Avšak oznámená dohoda naznačuje novou zásadní realitu: Kampaň, od níž si mnozí slibovali oslabení či dokonce destabilizaci Islámské republiky, naopak skončí tím, že režim zůstane nedotčený, posílený a formálně zapojený do spolupráce s USA … To znamená zhroucení širšího strategického předpokladu, že koordinovaný tlak USA a Izraele by mohl vytvořit podmínky vedoucí k zásadní politické změně uvnitř Íránu. Místo toho je pravděpodobný výsledek opačný … Je to výsledek, který spíše posílí důvěru mezi íránskou vládnoucí elitou, než aby ji oslabil.“

Tento okamžik představuje pro Írán významný strategický úspěch: po celém světě se šíří hrdinský obraz – zatímco izolace Izraele v otázce Íránu, a to i mezi jeho spojenci v Perském zálivu, prudce vzrostla. Na osobní úrovni se Netanjahuova popularita v Izraeli katastrofálně propadla.

Samozřejmě se „dohoda“ může rychle rozpadnout – Trump má sklon k náhlým změnám názoru a proti němu se rozpoutává plná síla americké sionistické třídy miliardářů, která ho nutí změnit kurz (možná tím, že se snaží mobilizovat opozici v Kongresu a Senátu).

Obojí je možné, ale skutečnost, že Trump skutečně dosáhl dohody – byť předběžné – s Íránem, podtrhuje rostoucí rozpor mezi Trumpem a Izraelem. A Netanjahuův pokus přerušit vazbu mezi memorandem o porozumění a jakýmkoli příměřím v Libanonu (prostřednictvím nedělního útoku v bejrútské čtvrti Dahhiya) paradoxně vedl k opačnému výsledku – Trump okamžitě vylepšil podmínky memoranda o porozumění ve prospěch Íránu.

A pokud se dohoda skutečně rozpadne, Írán má možnost jednoduše uzavřít Hormuzský průliv – a potenciálně i průliv Bab el-Mandeb. A co může Trump dělat? Čím více se USA přibližují k „ekonomické propasti“ a k volbám do Kongresu, tím méně bude pro něj lákavé znovu rozpoutat válku. V každém případě Írán plně očekává obnovení vojenských úderů a připravuje se na ně.

Kromě lokálních dopadů toho, že Trump upřednostňuje dohodu s Íránem před zájmem Izraele udržet válku v Libanonu v plném proudu, může tato dohoda předznamenávat širší geopolitické důsledky.

Írán je již čtyři desetiletí obklopen stále se utahujícími spirálami sankcí, energetickým škrcením a vyloučením z dolaru, což odráží neustálé úsilí židovsko-izraelských supremacistů v Izraeli a Americe o udržení dominance USA na Blízkém východě.

USA již čtyřicet let vyvíjejí maximální tlak s cílem zlomit Írán, avšak paradoxně svou nepřátelskou politikou právě tohoto protivníka (Írán) zocelily, takže ten nyní využívá svůj vliv k tomu, aby se postupně vymanil z obepínajících smyček amerického hada a mohl začít volněji dýchat.

Íránský odpor zaujal představivost velké části světa – právě proto, že je vnímán jako morální boj za znovuprosazení íránské vize vlastní budoucnosti.

Ve skutečnosti však příklad Íránu spíše otevřel oči celému světu ohledně amerického projektu, jehož cílem je násilím donutit státy, aby se podřídily požadavkům USA a připojily se k prosazování sionistické hegemonie na Blízkém východě.

Státy, které již vidí rozsah škrcení uvaleného na Írán, hledají způsoby, jak se ochránit před podobným zneužitím zahraničního obchodu s potravinami, ropou, hnojivy – a prakticky čímkoli, u čeho mohou USA vytvořit „úzké místo“ – k použití proti nim.

Bude tedy podpis memoranda o porozumění skutečně zlomovou událostí? Je ještě příliš brzy na to, aby se to dalo říci, ale první otázka, kterou si musíme položit, zní: zasadil Trumpův obrat o 180 stupňů Izraeli nezvratnou ránu?

Lazar Berman, vojenský korespondent deníku Times of Israel, konstatuje, že „totální vítězství“ a „jeho iluze“ skončily: „Války po 7. říjnu, které s sebou přinesly očekávání a sliby ‚úplného vítězství‘, skončily – stejně jako jejich iluze. Palestinci z Gazy neodejdou. Hamás se neodzbrojí, stejně jako Hizballáh. Trump se nevrátí k válce v Íránu, který nyní může pohrozit odstoupením od dohody, aby donutil Trumpa zastavit jakoukoli větší izraelskou operaci proti Hamásu nebo Hizballáhu … Blízký východ se rozhodně změnil“.

Trumpovým cílem, jak se nyní zdá, je dosáhnout dohody s Íránem – zřejmě také věří, že tento krok bude sloužit i zájmům Izraele. To může, ale nemusí být realistické. Jak totiž píše Aluf Benn v Haaretz, „myšlenka, že Izrael a Írán jsou schopny usmíření po desetiletích nepřátelství, které loni vyvrcholilo bombovými útoky a raketovými údery, nebyla v Izraeli nikdy ani diskutována“. A právě to vedlo k tak obrovské aroganci v izraelském establishmentu.

Jak zdůrazňuje přední izraelský komentátor Nahum Barnea, Izrael ani na okamžik nepomyslel na to, že by Írán mohl přežít útok vedený USA: „Pravděpodobně nikdo z vojenské rozvědky, Rady národní bezpečnosti ani z Mossadu na schůzkách nevznesl možnost, že by íránský režim mohl přežít a vyjít z toho silnější. I kdyby v místnosti bylo pár skeptiků, mlčeli“.

V Izraeli je pocit porážky přímo hmatatelný.

Trump se nyní pravděpodobně snaží získat větší manévrovací prostor pro svou vizi míru na Blízkém východě. Jeho spekulace o tom, že by se Írán mohl připojit k Abrahamovým dohodám; že by si rád promluvil s Hizballáhem, a jeho (ještě absurdnější) komentáře v tom smyslu, že Džúlání a Sýrie by se měli „postarat“ o Hizballáh v Libanonu, však podporují Citrinowiczovo tvrzení, že Trump prozatím zvažuje nějakou (možná nepravděpodobnou) širší vizi toho, kam by mohly směřovat vztahy mezi USA a Íránem.

V této přetvořené izraelské strategické situaci by snad i zbabělí Evropané mohli zahájit nápravná opatření tím, že budou trvat na návratu k tradičnímu chápání války – v němž údery zaměřené na likvidaci vedení a kampaně s hromadnými vraždami žen a dětí leží mimo veškeré civilizované normy války, natož pak lidské morálky. Íránští vyjednavači při jednáních trvali na tom, že jakékoli atentáty či vraždy by vztahy s USA definitivně pohřbily.

Další klíčovou otázkou, která z těchto událostí vyplývá, je: jaký bude dopad podpisu memoranda o porozumění na podobu americké politické scény? Ukáže se to jako samostatný a strategický bod zlomu? Začne se Amerika jako celek od Izraele odklánět?

V americkém elektorátu existuje jasné rozdělení. Demografická skupina lidí starších 55 let jeIzraeli obecně nakloněna; postoje mladých lidí se však radikálně změnily. Dokonce i mezi americkými Židy 61 % dospělo k závěru, že Izrael se v Gaze dopustil válečných zločinů, a 39 % považuje chování Izraele v Gaze za genocidu. Samozřejmě zastánci „Izrael na prvním místě“ svůj postoj nezmění a budou trvat na tom, aby Kongres postupoval podle jejich pokynů.

Nedávný komentář ve Wall Street Journal s názvem „Netanjahu ztratil Ameriku středních tříd“ — však dochází k závěru: „Vzhledem k tomu, že se Izrael blíží k podzimním volbám, jsem přesvědčen, že pokud se jeho voliči rozhodnou pokračovat se stávající vládou navzdory smrtelným chybám, které udělala, mnoho Američanů dojde k závěru, že Izrael, který po desetiletí podporovali, již neexistuje.“

.

Zdroj: conflictsforum.substack.com

Na úvodní fotografii americký ministr obrany Pete Hegseth a izraelský ministr obrany Israel Katz, Pentagon, Washington, 18. července 2025. Zdroj: Ministerstvo války USA.

Přestože s optimismem je třeba šetřit, zdá se, že Američané s Íránci směřují k ceremoniálnímu podpisu memoranda o ukončení vzájemných bojů, otevření šedesátidenního okna k dalším vyjednáváním, otevření Hormuzského průlivu a uvolnění obchodu s ropou a dalšími ropnými produkty. To jsou – po měsících tvrdých vojenských úderů a vzájemného vyhrožování na hranici použití zbraní nepředstavitelného účinku – zprávy nadějné. Intenzita, s jakou k vyjednávání přistoupila zejména americká strana, svědčí o tom, že si Američané ve válce s Íránem sáhli na horká kamna, zle se popálili a dělají vše pro to, aby z této pasti co nejrychleji vyklouzli.

Budoucnost teprve ukáže, jakým směrem a s jakou rychlostí se bude situace v Perském zálivu zklidňovat, bylo by proto příliš zbrklé vyvozovat předčasné závěry či dokonce poučení, několik postřehů si ale snad již dovolit můžeme.

Postřeh 1: Je moudré vést války pro dosažení cizích cílů?

Je evidentní, že USA se nechaly zatáhnout do války s Íránem kvůli izraelským zájmům a dosažení izraelských cílů na Blízkém východě. Izraelskému premiérovi Netanjahuovi se ve druhé polovině února podařilo přesvědčit v té době stále ještě váhajícího Trumpa o nezbytnosti okamžitého úderu na Írán kvůli Izraelem vyfabulované zámince, že Írán je těsně před dokončením nukleární zbraně a je připraven ji pomocí svých raket použít. Americké zpravodajské služby sice nic podobného nepotvrzovaly, což jejich ředitelka Gabbardová prohlásila veřejně (a posléze ji to stálo místo), přesto Američané s Izraelci začali Írán intenzivně bombardovat a nechali se Netanjahuem vmanévrovat do složitě řešitelné situace, která nemohla skončit jinak než americkým ponížením v regionu.

Postřeh 2: Írán se nerozsypal

Američané, zřejmě pod vlivem Izraelců, podlehli představě, že Íránci nečekají na nic jiného, než na několik vojenských úderů na íránská centra politické a vojenské moci, vyjdou do ulic a tamní režim rychle svrhnou sami. K ničemu podobnému nedošlo a Trump musel být šokován íránskou reakcí a sjednoceným íránským odporem. Po každém útoku, jehož cíli bylo systematicky zabíjet politické a vojenské špičky íránského režimu, se okamžitě objevili další připravení lidé. Írán prokázal mimořádnou připravenost na válku, personální odolnost i propracované metody, kterými dokázal klamat útočníky. Ovšem to hlavní, to, co Američany zřejmě překvapilo nejvíc, byla ochota obyčejných Íránců podpořit íránskou vládu (od které si toho moc dobrého neužili). Írán se vnitřně nerozsypal, nenechal si vnutit vnitřní revoluci a rozklad, nerozpadnul se na jednotlivá proti sobě bojující teritoria (jak doufal Izrael). V tomto slova smyslu Írán potvrdil, že je regionální mocností, která se dá porazit jen velmi obtížně. Válka s Íránem znovu (pokolikáté již v americké historii) Američanům ukázala, že promýšlet a vést válku z moralistických, wilsonovsky idealistických důvodů, nemusí nakonec dobře skončit.

Postřeh 3: Ropa jako geopolitická páka

Je až neuvěřitelné, jak Američané podcenili schopnost Íránu využít své nerostné bohatství (a bohatství států celého Perského zálivu) jako mohutnou vyjednávací páku, v jejímž důsledku se významná část světa stala jen bezmocným rukojmím americko – íránské války za izraelské cíle. Stačí pohled na mapu regionu a člověk nemusí být stratégem: od začátku bylo přece jasné, že uzlovým problémem i klíčem řešení bude průchodnost Hormuzského průlivu. Nedomyšlení, podcenění (či jak to vůbec nazvat) hospodářských důsledků, které zaminování a uzavření Hormuzu vyvolaly, donutily Američany vážně vyjednávat a jsou příčinami i jejich porážky v této válce, přestože Trump tvrdí opak.

Postřeh 4: Svět neexistuje? Proč existují jen izraelské zájmy?

Je prokazatelnou pravdou, že v USA nejvlivnější a nejorganizovanější politicko – hospodářskou lobby jsou Židé. Na tyto kruhy se Netanjahu může vždy spolehnout. Mají přístup do centrálních amerických úřadů, umějí vzít za správnou kliku ve Sněmovně reprezentantů a Senátu. Jejich vliv skrze média je ohromný (Mark Levin ve svém programu Life, Liberty and Levin na televizi Fox News veřejně vyzýval k jadernému útoku na Írán). Izrael, pro dosažení svých zájmů na Blízkém východě, umí svého vlivu v USA využít. A nejen tam. Podobně se mu daří v Evropě. Vyjádřit své výhrady na počínání izraelské politiky na Blízkém východě v důsledku okamžitě znamená být „propalestinský“. Tato atmosféra, která má své hluboké historické kořeny i podhoubí, ze kterého vyrůstá, umožňuje Izraeli sledovat výhradně a beztrestně své cíle a nebrat při tom ohledy na zbytek světa. Americko – izraelská válka s Íránem to ukázala jasně, příkladů lze uvést více než dost.

Doufejme, že situace v Perském zálivu se bude postupně zklidňovat. Je to v našem zájmu. Čas ukáže, kdo bude vítězem a kdo bude poraženým. Čas ukáže, jak to bylo s íránskými jadernými zbraněmi a jejich balistickými nosiči. Čas ukáže, jak hospodářské důsledky této války promění okolní svět i Západ samotný.

Co je ovšem vidět už dnes, je potvrzení staré pravdy: pouč se z toho, když si sáhneš na rozpálená kamna!

.

Zdroj: www.institutvk.cz.

Na úvodní fotografii účastník s protestním transparentem s nápisem „Jsme v ulicích, abychom ochránili svět před Epsteinovci“ během íránských veřejných shromáždění proti útoku USA a Izraele, 2026. Zdroj: Re000searchist, prostřednictvím Wikipedie Commons.

Další ukázková kapitola (pětadvacátá) z připravované knihy Oliviera Delormea Třicet důvodů, proč odejít z EUropy – o knize viz https://www.lukas-syn.cz/30-duvodu-proc-odejit-z-europy/.

.

„Hitlerův výrok, že Anglie je ostrov, mě přece ještě nepřiměje tvrdit opak.“ To jednou údajně prohlásil Winston Churchill. Máme snad přestat tvrdit, že je nutné vystoupit z eura a z Evropské unie, protože to říká Národní fronta? Přesně takovou výzvu přitom politicko-mediální kasta bez ustání opakuje – a je to známka podivuhodné zvrácenosti toho, co ve Francii ještě zbylo z politické debaty. Tato výzva totiž přichází právě od těch, kdo provádějí nebo se profesionálně rozplývají nad politikami, které už více než čtvrt století nepřestávají posilovat Národní frontu. Neboť když mudrc ukazuje na měsíce eura a Evropské unie, není třeba upírat pohled na prst Národní fronty.

Přestože Národní fronta oslovuje jiné publikum, vyrůstá z téže půdy zoufalství jako islamistický nihilismus (viz kapitola 19). Čím více ustupuje regulační, ochranný a sociální stát, který občany chrání a zabezpečuje, a čím více jsou veřejné služby oslabovány opakovanými údery germánsko-evropského ordoliberalismu, tím více Národní fronta sílí. Čím více volný obchod, jehož je Evropská unie nástrojem, staví proti sobě dobře chráněné zaměstnance a „vyslané pracovníky“, hůře placené a méně chráněné, nebo polootroky z levných dílen globalizace, tím více Národní fronta sílí. Čím více se deindustrializuje pod vlivem iluze, že vyspělá společnost může žít výhradně ze služeb a špičkových technologií a že může obětovat výrobu, a přesto dál nakupovat všechno, co už sama vyrábět nechce, tím více Národní fronta sílí. Čím více se kvůli Evropě oslabuje národ a jeho symbolická pojiva, vůle žít spolu a podílet se na společné budoucnosti, a čím více Evropa ordoliberálních účetních, kteří neznají jiný cíl než konkurenci, trh a zisk, zbavuje národní demokracii jejího obsahu, tím více Národní fronta sílí.

Právě proto je pro národ, pro republiku a pro demokracii životně důležité nenechat Národní frontě monopol na kritiku škod, které působí euro a Evropská unie. Pokud jí ho necháme, pak všichni ti, kdo jsou přesvědčeni, že je třeba s těmito škodami skoncovat, a všichni ti, kdo cítí, že právě odtud pramení jejich těžkosti a jejich neštěstí, dají svůj hlas právě Národní frontě. Ovšem s jakým výsledkem?

Hrozí, že se Národní fronta jednou dostane k moci? Je to docela možné, budeme-li dál prostřednictvím Evropy rozkládat národ, republiku, sociální stát i demokracii. Jaká by pak ale byla její evropská politika? Národní fronta je politicky složitý útvar a její současná intervencionistická, sociální, protiunijní a protekcionistická linie, pro stručnost ztělesněná viceprezidentem Florianem Philippotem, zdaleka nepředstavuje dominantní tradici této politické strany. „Historický proud“, dnes soustředěný kolem Marion Maréchalové-Le Penovou, zastává zcela jiný hospodářský a společenský diskurz, a sice liberální, nepřátelský vůči státním zaměstnancům, daním a i k údajné závislosti na dávkách – výraz, který by neodmítl ani ordoliberál –, a někdy dokonce deflační. Antikapitalismus, jímž se radikální či krajní pravice ráda ohání v opozici, se po jejich nástupu k moci téměř nikdy nepromítl do praxe. Krajní pravice meziválečného období si sice přivlastnila národ, ale její část – počínaje Charlesem Maurrasem, hlasatelem integrálního nacionalismu – se připojila k vichistickému režimu, ke kolaboraci a k Evropě pod německým vedením, jakmile podrobení národa umožnilo triumf reakce.

Můžeme se tedy domnívat, že kdyby se Národní fronta v dnešní době dostala k moci, pravděpodobně v koalici s částí takzvaně klasické pravice, liberální a europeistické, jež ovšem stále více tíhne k identitární, bezpečnostně-progresivní a nakonec autoritářské politice, opustila by své antiliberální a proti unijní požadavky poměrně snadno, ale výměnou za to by zpřísnila principy, které tvoří její podstatu.

Hlasování pro Národní frontu v naději, že zemi zajistí odchod z eurozóny či z Evropské unie, proti čemuž se jasně staví část jejího vedení, tedy může přinést zklamání. Proto je naléhavě a bezpodmínečně nutné, aby gaullisté, kteří zbyli v klasické pravici, a představitelé levice, kteří se kvůli Evropě nestali stydlivou pravicí, přestali chodit kolem horké kaše. Je třeba přestat si pohrávat se slovy i s voliči. V Evropské unii, tak jak dnes funguje, nelze nic „přesměrovat“, povahu ordoliberálního eura nelze změnit a konkurenci nelze nahradit spoluprací. Všechno zašlo příliš daleko. Evropské smlouvy a komunitární právo všechno uzamkly. Tvrdit, že jen proto, že má člověk charakter, že udeří pěstí do stolu a řekne „já budu umět vzdorovat, se mnou to nebude jako s ostatními, já se dokážu prosadit“, bude možné zvrátit logiku působící už šedesát let, je projev iluze. Anebo je to kouřová clona po vzoru Syrizy.

Musí se přestat předstírat, že v tomto zkaženém rámci je ještě o čem vyjednávat. Musíme přestat přísahat, že když nás evropští představitelé nevyslechnou, budeme „neposlušní“.

Čas jazykových hrátek skončil v létě 2015, kdy germánsko-evropská diktatura rozdrtila řecký lid. Dnes je třeba mluvit k lidu jazykem odvahy a pravdy. Je třeba lidem jasně vysvětlit, že volba nestojí mezi pokračováním politik, které národům vnucuje Evropská unie, a změnou poměru sil za účelem jejího ‚přesměrování‘. Je třeba lidem jasně vysvětlit, že volba nestojí mezi pokračováním ve zhoršování týchž politik vnucovaných Evropou a změnou poměru sil za účelem jejího „přesměrování“. Dnes je třeba jasně říci, že poměr sil uvnitř tohoto zkaženého rámce změnit nelze, že „budování Evropy“ přesměrovat nelze a že jediná volba vede mezi neustálým zhoršováním současných politik a odchodem z eura i z Evropské unie. Je třeba otevřeně říci, že přijde šest měsíců až rok turbulentního období, během něhož bude nutné držet při sobě, ale že právě tato zkouška je nezbytná, chceme-li zachránit republiku, znovu vybudovat demokracii a sociální stát a uzavřít nový národní pakt.
Stejně tak je třeba přestat opakovat, jak to často slýcháme od takzvané radikální levice, ba dokonce krajní levice, že dokud se nerozejdeme s kapitalismem, je lepší v eurozóně a v Evropské unii setrvat, protože euro a Unie nás údajně chrání před spekulací a protože jejich opuštění bez odklonu od kapitalismu by nás vydalo na milost dominantnímu americkému vlivu. Surrealistický diskurz, skutečně!

Jak nás Evropské společenství uhlí a oceli chránilo před krachem hutnictví a uhelného průmyslu (viz kapitola 4)? Jak euro chránilo Řeky, Španěly nebo Portugalce před spekulací a před hloupými a zločinnými politikami, které jim jeho prostřednictvím mohla Unie vnutit? Jak nás dnes, v době dohody TAFTA vyjednávané Evropskou komisí, Unie chrání před choutkami amerického kapitalismu? Jak naše rolníky chrání přijetí dovozu chlorovaných kuřat, hovězího masa s hormony, vepřového s raktopaminem nebo geneticky modifikovaných produktů? A to ani nemluvě o prostoru, který se soukromým firmám otevírá: žalovat státy kvůli jakékoli nové legislativě, pokud by se domnívaly, že se změnilo právní prostředí, jehož stabilita jim má být zaručena. Soudní řízení se nebudou konat před běžnými soudy, ale před rozhodčími tribunály. Jejich představitelé — specialisté na obchodní právo, prodchnutí ideologií, která toto právo formuje, a zčásti jmenovaní žalující společností — budou mít bez možnosti odvolání pravomoc vnucovat svá rozhodnutí a ukládat demokraticky zvoleným vládám povinnost platit obrovská odškodnění. Po svěrací kazajce Evropské unie a eura je dohoda TAFTA již škrtidlem na krku demokracie.

Na levici je třeba skoncovat – nechceme-li, aby jakákoli levice zemřela – s očarováním fetišem Evropy, které už sociální demokracii přivedlo do volebního kómatu a stavu mozkové smrti.

Je nejvyšší čas přestat si plést ordoliberální a volnotržní principy Evropské unie s internacionalismem!
Ať si takzvaná radikální levice, nemá-li v úmyslu hrát roli ordoliberální rohožky po vzoru Syrizy, alespoň trochu promyslí poučení, jež si portugalský Levý blok vzal z řecké zkušenosti (viz kapitola 13). Anebo ať si přečte Jeana Jaurèse, to také není špatný nápad. Tento francouzský politik a filozof na počátku dvacátého století napsal: „Trocha internacionalismu odvádí člověka od vlasti, mnoho internacionalismu ho k ní vrací. Trocha vlastenectví odvádí člověka od Internacionály, mnoho vlastenectví ho k ní vrací.“

Seznamujeme čtenáře s dalším zajímavým bloggerem – Kitem Klarenbergem, následující příspěvek přejímáme z jeho substacku kitklarenberg.substack.com.

.

Mezi Kyjevem a Varšavou vypukla ostrá roztržka poté, co Volodymyr Zelenskyj přejmenoval jednu ukrajinskou vojenskou jednotku na „Hrdinové UPA“. UPA – Ukrajinská povstalecká armáda – byla ultranacionalistická frakce silně zapletená do holokaustu, která během druhé světové války povraždila až 100 000 polských civilistů. Kromě připomenutí této militantní skupiny páchající masové vraždy bylo v Kyjevě znovu pohřbeno tělo Andrije Melnyka, vůdce mateřské organizace UPA, Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN-B). Při velkolepém doprovodném ceremoniálu Zelenskyj prohlásil:

„Dnes všichni vidíme, že ukrajinská idea dokáže překonat to, co se kdysi zdálo naprosto nepřekonatelné. Nyní, když stojíme na ukrajinské půdě, pod naší ukrajinskou vlajkou, za zvuku ukrajinské státní hymny, vzdávajíce náležitou poctu našim ukrajinským hrdinům, cítíme ve svých srdcích vše, čím byli Ukrajinci nuceni projít, vše, co musel náš lid vytrpět.“

Nevýslovné hrůzy, které Polákům – a komunistům, Židům, Romům a dalším „nežádoucím“ – způsobil Melnyk a jeho kolegové – nacističtí kolaboranti, samozřejmě zmíněny nebyly. Stejně tak nebylo zmíněno, že genocidní nacionalismus, který Melnyk praktikoval a hlásal, byl po desetiletí skrytě podporován a sponzorován angloamerickými zpravodajskými službami, a to na Ukrajině i mimo ni. Probíhající zástupný konflikt je přímým produktem přízračného vměšování, které se konkrétně zaměřovalo na podporu kulturních a etnických rozdílů a nepřátelství mezi Rusy a Ukrajinci po celém světě.

Jak tento novinář již dříve odhalil, v srpnu 1957 CIA tajně vypracovala podrobné plány americké invaze speciálních jednotek na Ukrajinu. Spiknutí agentury, jehož cílem bylo zničit Sovětský svaz, silně záviselo na náboru místních fašistů jako pěšáků. Významnou překážkou pro CIA však bylo to, že velká část ukrajinského obyvatelstva ve skutečnosti chovala vůči Rusům nebo komunismu „jen málo stížností“. „Body konfliktu“ mezi Rusy a Ukrajinci, které by CIA mohla využít k podnícení masového povstání, byly vzácné.

Agentura bědovala nad tím, že „dlouhá historie spojení mezi Ruskem a Ukrajinou, která se táhne téměř nepřerušenou linií od roku 1654 do současnosti“, vedla k tomu, že „mnoho Ukrajinců“ si „osvojilo ruský způsob života“. Navíc podobnost jejich „jazyků, zvyků a původu“ a „velký vliv“ ruské kultury na Ukrajině znamenaly, že drtivá většina Ukrajinců pociťovala „jen malý národní antagonismus“. CIA přesto věřila, že „existují důležité stížnosti“ a že „za příznivých podmínek“ by Ukrajinci pomohli americkým útočníkům.

V dokumentech plánujících invazi nebylo zmíněno, že CIA se již od roku 1949 skrytě snažila tyto „příznivé podmínky“ vytvořit. Klíčovým aktivem agentury využívaným k tomuto účelu byl šéf OUN-B Mykola Lebed. V roce 1943 navrhl „očistit celé revoluční území“ – dnešní západní Ukrajinu – od polského obyvatelstva, aby se zabránilo jakémukoli budoucímu polskému státu nárokovat si tento region. Poválečná zpráva kontrarozvědky americké armády označila Lebeda za „známého sadistu“ a nacistického kolaboranta.

Jádrem Lebedovy mezinárodní fašistické agitace byl Prolog, vydavatelský podnik se sídlem v New Yorku. Memorandum CIA z roku 1966 uvedlo, že tato „krycí organizace“ pro Ukrajinskou nejvyšší osvobozeneckou radu (ZP/UHVR) byla založena za účelem provádění „tajné činnosti“. S uznáním dodalo, že práce Prologu „přispívá k ukrajinskému nacionalistickému kvasu a k intelektuálnímu odporu vůči sovětské represi tím, že využívá existující a podporuje nové odchylkářské tendence“ na Ukrajině. Jinde agentura prohlásila, že je „důležité nadále podporovat rozdělující projevy“ tohoto druhu. Výslovně uvedeným cílem bylo vyvolat v SSSR „nacionalistické výbuchy“: „[ZP/UHVR] byli vysláni z Ukrajiny v roce 1945 Ukrajinskou nejvyšší osvobozeneckou radou, aby navázali kontakt se západními zpravodajskými představiteli a jednali jménem vlasti… [ZP/UHVR] zorganizovala síť spolupracovníků po celé západní Evropě a ve Spojených státech… pocit nacionalismu je velmi živý. ZP/UHVR se ukázala jako realistická ve svém přístupu k operačním záležitostem i ke své propagandistické činnosti.“

Memorandum agentury z roku 1953 dokládá, jak CIA po léta vysílala „černé rozhlasové přenosy“ v ukrajinštině z tajného zařízení CIA v Athénách v Řecku. „Sovětští činitelé, sovětské vojenské síly rozmístěné na Ukrajině, původní civilní obyvatelstvo… podzemní hnutí a Ukrajinská povstalecká armáda (UPA)“ byly zamýšleným cílovým publikem o 40 milionech lidí, na něž si agentura přála mít „významný propagandistický dopad“. Projekt, vytvářený ultranacionalistickými emigranty, kteří po druhé světové válce uprchli z Ukrajiny, se snažil podněcovat povstalecké antikomunistické násilí: „Poskytnout důkazy o vnějších sympatiích a porozumění vůči ukrajinskému lidu; zesílit protirežimní nespokojenost podporováním zášti, hořkosti a nedůvěry vůči sovětskému režimu a jeho osobnostem; udržovat národní vědomí mezi Ukrajinci a pobízet je, aby si zachovali hrdost na individualitu a dědictví své kultury; vytvářet nespokojenost mezi ukrajinským vojenským personálem v sovětských ozbrojených silách rozmístěných na Ukrajině; vytvářet a zesilovat nespokojenost ukrajinských civilních orgánů vůči sovětskému režimu.“

Veřejně byly americké vysílací relace stanice – které zahrnovaly ukrajinské lidové písně – „připisovány smyšlené skupině ukrajinských antikomunistů“. Neexistovalo žádné spojení, „skutečné ani naznačené, s jakoukoli zavedenou ukrajinskou emigrantskou skupinou“. Nanejvýš důležité také bylo, aby byla skryta ruka CIA při vytváření a provozování stanice – „bude vynaloženo veškeré úsilí, aby bylo toto riziko udrženo na minimu“. Ničivé plody operace však byly považovány za hodné těchto rizik. „Poskytne to klín, který může být zaražen hlouběji mezi Sověty a Ukrajince, a zhorší existující podezření a antagonismy mezi oběma etnickými frakcemi,“ prohlásila CIA. Agentura se také snažila vytvořit širší „psychologické klima“ mezi ukrajinským publikem, které by bylo „příznivější“ pro další protisovětské operace, jež současně prováděla. Navíc se předpokládalo, že „sovětská reakce na vysílání může naznačit určité oblasti zranitelnosti nebo citlivosti, které dosud nebyly rozpoznány“, a ty by mohly být dále využity.

Snahy CIA povzbuzovat ukrajinský nacionalismus a separatismus pokračovaly po celou studenou válku. Prostřednictvím přiznané krycí organizace CIA, National Endowment for Democracy, byla otevřená americká pomoc poskytována Ruchu (Lidovému hnutí Ukrajiny). Ruch, jedna z prvních opozičních stran sovětské Ukrajiny, je široce považován za subjekt, který sehrál klíčovou roli při zajištění ukrajinské „nezávislosti“ v prosinci 1991. O čtyři měsíce dříve navštívil Kyjev americký prezident George H. W. Bush a pronesl známý projev, v němž Ukrajince varoval před přijetím „sebevražedného nacionalismu založeného na etnické nenávisti“.

Jeho komentáře rozzuřily ukrajinské nacionalisty a americké protisovětské jestřáby. Bushovy obavy však byly dobře podložené. V té době se Jugoslávie rychle rozpadala, pohlcená stále násilnějšími bratrovražednými napětími. Jeho administrativa se proto v této době formálně zavázala v nějaké podobě zachovat Sovětský svaz a podnikla neúspěšná opatření ve službě tomuto cíli. Příliš málo, příliš pozdě – selhání této mise vrhlo Ukrajinu směrem k otevřenému konfliktu s Ruskem. Jak si CIA dlouho přála, „antagonismy mezi oběma etnickými frakcemi“ nyní sahají hluboko.

Hořkým zvratem je, že právě proto, že NEDem zorganizovaný únorový převrat na Majdanu v roce 2014 vedly zuřivě protiruské nacionalistické prvky, většina Ukrajinců hnutí Majdan nepodporovala. Jak poznamenala tehdejší analýza Washington Post, Viktor Janukovyč zůstával „nejpopulárnější politickou osobností v zemi“ a žádný dosud provedený průzkum nikdy nenaznačil masovou podporu povstání. Průzkumy naopak ukazovaly, že „velké většiny“ Ukrajinců se stavěly proti násilnému obsazování regionálních vlád majdanovskými povstalci.

Toto nepřátelství bylo podníceno tím, že „protiruská rétorika a ikonografie západoukrajinského nacionalismu… se u ukrajinské většiny neuchytily“. Washington Post poznamenal, že neonacistická strana Svoboda stála v popředí Majdanu. Její vůdce Oleh Ťahnybok nechvalně proslul chválou UPA za boj „proti Moskali [Rusům], Němcům, Žydům [Židům] a jiné špíně“. Jeho slova nebyla dobře přijata 50 % ukrajinského obyvatelstva žijícího v regionech, které se po více než dvě století „silně identifikovaly s Ruskem“. „Téměř všichni jsou odcizeni protiruskou rétorikou a symboly“: „Protiruské formy ukrajinského nacionalismu vyjadřované na Majdanu rozhodně nepředstavují obecný názor Ukrajinců. Volební podpora těchto názorů a politických stran, které je zastávají, byla vždy omezená. Jejich přítomnost a vliv v protestním hnutí daleko přesahují jejich roli v ukrajinské politice a jejich podpora se geograficky sotva rozšiřuje za několik západních provincií.“

Rychlý přesun do současnosti: v reakci na státní oslavu ultranacionalistické UPA a jejího hlavního „genocidáře“ Andrije Melnyka ze strany Ukrajiny polský prezident Karol Nawrocki oznámil, že bude usilovat o odebrání Řádu bílého orla Zelenskému, nejvyššího polského vyznamenání, které mu bylo uděleno v roce 2023. Mezitím premiér Donald Tusk odsoudil kroky ukrajinského vůdce jako „zraňující naši historickou citlivost“ a „znepokojivé z hlediska našich vztahů“.

Úřady v Kyjevě se zdají být zcela neznepokojeny tím, že jejich blízký soused a spojenec v zástupné válce byl tak závažně uražen. Mluvčí ministerstva zahraničí tvrdil, že Zelenskyj nechtěl způsobit žádnou urážku. „Naše historie potvrzuje, že ze sporů mezi Ukrajinci a Poláky těží pouze Moskva,“ uvedl. Kromě toho pro ukrajinské vojáky „boj UPA symbolizuje výhradně odpor vůči imperiální politice Moskvy“. Jak CIA vždy zamýšlela, dvě protikladné verze historie spolu v Donbasu fakticky válčí. Těžko by se hledal ničivější moderní příklad principu rozděl a panuj v praxi.

.

Zdroj: kitklarenberg.substack.com

Na úvodní fotografii pochodňový pochod na počest 106. výročí narození Stepana Bandery, Kyjev, 1. ledna 2015. Zdroj: All-Ukrainian Union „Freedom“ Picasa web album, prostřednictvím Wikipedie Commons

Citace v uvozovkách v první polovině článku jsou z odtajněných materiálů CIA.