Nejnovější analýza Alastaira Crookea z jeho substacku Conflicts Forum.
.
Trump v pátek večer nařídil americké armádě, aby neprováděla žádné nové údery proti Íránu, přestože předtím schválil „masivní útok, který měl otevřít brány pekla“.
Spojené státy nyní požádaly Írán o nové dočasné příměří a usilují o návrat k pozastavenému memorandu o porozumění. Jednání by měla zahrnovat také Jemen a Trump se snaží učinit z Ansaralláhu jednu ze stran rozhovorů.
Trump je očividně rozzuřený a obává se, že válka pohltí jeho prezidentské působení – i jeho historický odkaz. Írán během celého uplynulého týdne veškerá jednání kategoricky odmítal a potvrdil, že za žádných okolností žádné rozhovory nezahájí. Jednoduše řečeno: proč by měl Írán Spojeným státům poskytnout čas, aby přeskupily své síly, znovu se vyzbrojily a poté zahájily další kolo útoků, když je nyní zahnal na ústup? Návrat k memorandu o porozumění, jehož důvěryhodnost Trump opakovaně rozmetal na kusy? To je nepravděpodobné.
Will Schryver upozorňuje, že se šíří zvěsti, podle nichž Pentagon tlačí na Trumpa, aby válku s Íránem ukončil, protože Spojené státy již téměř vyčerpaly zásoby protiletadlových interceptorů a střel určených k úderům z bezpečné vzdálenosti. Také prezidentovi nejvyšší poradci jsou znepokojeni možností dalšího rozšíření války na Blízkém východě, odcizením klíčových spojenců v Perském zálivu, kteří jsou zranitelní vůči dalším íránským útokům, a blížící se energetickou krizí. „Jen málokdo z Trumpova nejužšího okruhu – pokud vůbec někdo – považuje plán další eskalace za rozumný,“ uvedli podle deníku The New York Times dva lidé, kteří byli o situaci informováni.
Zdá se rovněž, že při Trumpově ústupu sehrály určitou úlohu čachry kolem skutečného stavu zásob pohonných hmot ve Spojených státech. Larry Johnson píše:
„Analýza vypracovaná Karlem Millerem zkoumá, jak tajné operace americké armády zaměřené na nákup a vývoz pohonných hmot vyčerpávají národní zásoby motorové nafty a leteckého paliva, a to zejména v době, kdy jsou domácí zásoby již kriticky nízké.“
Miller v zásadě tvrdí:
„Značná část tohoto tajného vývozu pohonných hmot prochází neprůhlednými kanály, například přes překladiště v Rotterdamu, kde se konečné přidělení pro vojenské nebo zahraniční účely veřejně nevykazuje. Americká ekonomika je tak vystavena riziku nedostatku, zatímco vojenské a zahraniční operace – ‚zejména Izrael‘ – mají k palivům přednostní přístup.“
Zdá se, že tato Millerova zpráva souvisí s otevřenou manipulací amerických úřadů s referenčními cenami ropy, jejímž cílem je přesvědčit trhy, že nehrozí žádný nedostatek pohonných hmot v důsledku probíhajícího nouzového uvolňování 172 milionů barelů ze strategických ropných rezerv, které bylo zahájeno jako reakce na výpadky dodávek způsobené konfliktem s Íránem.
Ačkoli zákonem stanovená bezpečnostní hranice činí 250 milionů barelů – současná úroveň je přibližně 300 milionů –, prosazuje se tvrzení, že čerpání může pokračovat ještě mnohem dále, snad až k 70 milionům barelů. Je to ale skutečně možné? Na jakou minimální úroveň lze strategické ropné rezervy snížit?
Situace je složitější, než kdyby šlo o jednu obrovskou nádrž s ropou, v níž lze jednoduše měřit konkrétní hladinu. Strategické rezervy se nacházejí v mnoha podzemních kavernách a obsahují různé druhy ropy, které jsou čerpány různou rychlostí. Některým kavernám navíc pravděpodobně hrozí zřícení, budou-li vyprázdněny příliš. Stručně řečeno, nikdo neví, kam až lze zajít. Všechno jsou jen dohady.
Poté, co byla Trumpovu vojenskému útoku zlomena páteř, by jediná cesta zpět k jednáním spočívala v tom, že by Spojené státy hned na počátku nabídly skutečné a zásadní ústupky. Ale i kdyby to Trump udělal, věřil by mu vůbec někdo? A dokázal by jeho psychický stav unést takto otevřené ponížení?
Hlavní překážkou návratu k jednáním s Íránem je skutečnost, že Trump a jeho nejužší okolí chápou Írán zcela obráceně.
Tvrdí, že jednají s neústupným a tvrdým vedením, zatímco Íránci jako celek údajně touží nalézt cestu ven.
To je mylné. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Pragmatické je íránské vedení, zatímco „ulice“ je celkově tvrdší, požaduje pomstu a chce vědět, proč by se vůbec mělo jednat.
Trumpův tým a jeho roztleskávači ve Fox News navíc opustili někdejší americkou představu Spojených států jako vykupitelského národa a podle profesora Vlahose přešli k radikálně manichejskému sebepojetí, v němž:
„Americkou ‚radostnou zvěst‘ nahradil všudypřítomný přízrak Zla a hrozba použití síly. Posvátná slova Svoboda a Demokracie se sice stále opakují, ale stala se prázdnou mantrou. Americké ‚evangelium‘ již nekáže o vykoupení a odčinění. Nyní se zabývá vynucováním a trestáním. K tomuto obratu došlo v jediném okamžiku – 11. září a s Guantánamem.“
Problém tedy spočívá v samotném postoji: jak je možné jednat nebo hovořit se ztělesněním zla, za něž Trump Íránce označuje? Samozřejmě to není možné. Právě v tom spočívá smysl vykreslování nepřátel v tak temných barvách. Takový přístup vylučuje skutečné zprostředkování. Vylučuje řešení, které by bylo možné vykládat jako posílení moci „jednoho z nejhorších lidí v dějinách“, stojícího v čele „bandy krvelačných hrdlořezů“. Politiku tak redukuje na hledání nadvlády nad „jinakostí“.
Západ uplatňuje určitý způsob myšlení, o němž se domnívá, že představuje samu podstatu lidství. Tento způsob uvažování – často označovaný jako apollinský – je spojen s patriarchátem, zákonem a vertikálním, shora dolů postupujícím sekulárním, racionálním a mechanistickým myšlením. Pro prostor „mezi“ v něm téměř není místo. Věci jsou buď „A“, nebo „ne-A“.
Jiná sféra – často označovaná jako dionýská – však vyjadřuje živoucí dualitu přítomnou v přírodě i v člověku: mužské a ženské, řád a bujaré překračování hranic, mravnost a úpadek. Tyto prvky vytvářejí póly uvnitř vědomí, které v nás současně přebývají a vzájemně se spoluutvářejí. Dionýský logos lze snad chápat jako stín, či dokonce jako vzpouru proti Apollónovi.
A potom je tu Persefona – skrytá spodní strana dionýského „stínu“ –, která vyjadřuje chthonickou, ženskou existenci. Zde není žádný mužský protipól, pouze bohyně vyzařující sepětí se zemí a ženský princip rozmnožování, růstu a péče, stejně jako poznání podsvětí, jemuž říkáme intuice. Symbolizuje cyklický život Afrodity, rozklad, smrt a konečnou obnovu.
Vědomí však lidskou povahu většinou vyjadřuje z jedné konkrétní orientace. Všechny civilizace nicméně čerpají z plné rozmanitosti těchto složek vědomí, které tak či onak odpovídají povaze dané civilizace.
Myslet uvnitř jedné kultury znamená myslet určitým způsobem. Příslušnost k jiné kultuře, jinému etniku nebo jinému náboženství však znamená, že se bude lišit i způsob myšlení. Přesto všichni zůstáváme lidmi.
Trumpova imperiální zpupnost tak začíná narážet na skutečnost, že řešení situace na Blízkém východě bude hledat jen velmi obtížně – a možná je nenalezne vůbec. Pohlížet na svět čistě z apollinské perspektivy totiž znamená přijmout pohled, který je ve své podstatě mužský a výlučný, nedokáže pochopit „jinakost“ a namísto toho se spoléhá na výsadní postavení. Pluralitu myslí jednoduše neuznává – a ani ji uznat nedokáže.
Spojené státy válku prohrály. A přijetím nesmiřitelného manichejského jazyka se Trump fakticky odřízl od jakéhokoli možného diplomatického řešení. Rozšířením války na Libanon, Jemen, Sýrii a Irák navíc jakoukoli diplomatickou cestu zásadně zkomplikoval.
Všechny tyto prvky spolu souvisejí, ale zároveň sledují vlastní cíle. Řešení proto vyžaduje složitou síť vzájemně propojených otázek, nikoli pouze binární spor mezi Spojenými státy a Íránem. Spojené státy budou nakonec muset kapitulovat. Výsledkem bude, že se Írán stane regionální velmocí, což posílí Rusko a Čínu, zatímco celý region se bude postupně vyrovnávat s touto novou západoasijskou realitou.
.
Zdroj: conflictsforum.substack.com
Na úvodní fotografii nádrže na skladování ropy v terminálu St. James. Zdroj: Ministerstvo energetiky USA
Napsat komentář