Pád rodu Saúdů

Scott Ritter

20. 10. 2026

Scott Ritter píše: Muhammad bin Salmán, korunní princ a předseda vlády Saúdské Arábie, prosazoval neúspěšnou zahraniční i domácí politiku, která oslabila jeho mocenské postavení. A to je dobře.

Možná právě prožíváme jeden z nejvýznamnějších okamžiků v dějinách geopolitiky západní Asie i celého světa. V roce 1977 si svět nedokázal představit Perský záliv, aniž by bral v úvahu existenci Pávího trůnu. V roce 1979 pád Rézy Šáha Pahlavího všechny překvapil. Ještě v loňském roce si svět nedokázal představit západní Asii bez vlivu rodu Saúdů a pevné ruky (a bezedných kapes) Muhammada bin Salmána (MbS). Dnes je budoucnost rodu Saúdů i samotného MbS značně nejistá, a to z velké části kvůli důsledkům, které se po celá desetiletí hromadily v důsledku neúspěšné války, již MbS z vlastní vůle rozpoutal proti jemenskému hnutí Ansar Alláh.

Západ by neměl pádu rodu Saúdů litovat.

Především to byl rod Saúdů, kdo umožnil vzestup wahhábismu, zvrácené podoby islámu, která se rozrostla v celosvětovou rakovinu rozsévající smrt a zkázu po celé planetě. Diríjská dohoda z roku 1744, která položila základy světsko-náboženského spojenectví mezi Muhammadem bin Saúdem a Muhammadem ibn Abd al-Wahhábem, byla po dobytí Mekky a Medíny na Hášimovcích v roce 1925 dále upevněna. Tehdy byla tato dohoda aktualizována novým paktem s ďáblem: Ibn Saúd, zakladatel Saúdskoarabského království, přenechal wahhábistickému duchovenstvu náboženskou kontrolu nad dvěma nejposvátnějšími místy islámu výměnou za pokračující politickou podporu.

Právě tento pakt s ďáblem se nakonec může stát rodu Saúdů osudným. Ibn Saúdův vzestup k moci umožnili Ichwánové, wahhábisticko-bedouínská kmenová armáda, která na počátku 20. století sehrála klíčovou úlohu při upevňování vlády Saúdů nad Arabským poloostrovem. V roce 1929 se však vedení Ichwánů proti Ibn Saúdovi vzbouřilo a po potlačení povstání bylo zlikvidováno. Vojáci Ichwánů byli následně rozptýleni do řad tehdy vznikajících saúdských ozbrojených sil.

Dnes potomci Ichwánů slouží především v Saúdskoarabské národní gardě (Saudi Arabian National Guard, SANG), bezpečnostní složce určené k zajišťování vnitřní bezpečnosti, která je nezávislá na ministerstvu obrany. Čítá přibližně 125 000 vojáků pocházejících z kmenů považovaných za loajální rodu Saúdů. SANG velí princ Chálid bin Abd al-Azíz bin Ajjáf Ál Mukrin, který byl do této funkce dosazen v roce 2017 v rámci upevňování moci Muhammada bin Salmána.

Princ Chálid Ajjáf dohlížel na zatčení a uvěznění jedenácti saúdských princů a dalších 38 významných saúdských hodnostářů a předáků v rámci operace, která byla vydávána za protikorupční kampaň, ve skutečnosti však nešlo o nic jiného než o bezostyšné uchvácení moci Muhammadem bin Salmánem. Mezi zatčenými byli princ Mitab bin Abdulláh, který před jmenováním prince Chálida Ajjáfa velel SANG a svého času byl považován za vážného uchazeče o saúdský trůn, a jeho bratr, princ Turkí bin Abdulláh, někdejší guvernér Rijádu. Oba jsou syny zesnulého krále Abdulláha, který vládl před svým nevlastním bratrem, králem Salmánem.

SANG představuje bezpečnostní základ, o který se opírá vláda rodu Saúdů. Je silně ovlivněna wahhábistickou náboženskou ideologií a její jednotky odpovídají za bezpečnost v Mekce a Medíně a jejich okolí, stejně jako za osobní ochranu členů saúdské královské rodiny. Problém spočívá v tom, že kromě zastrašování saúdských kmenových vůdců a utlačování saúdských princů není SANG příliš schopná bojovat. Její vojáci jsou špatně vycvičeni, mají neschopné velitele, a jakmile jsou konfrontováni s realitou moderní války, její jednotky i důstojníci selhávají při plnění svých základních vojenských úkolů. Názorně se to ukázalo v roce 2019 během útočných operací Húsíů v oblasti jižně od Nadžránu. SANG a její jemenští spojenci, kteří za ni vedli boj, utrpěli ztráty v řádu tisíců mužů a stovky jejich vozidel byly zničeny, ukořistěny nebo těžce poškozeny.

Podstatné je, že SANG není bezpečnostním pilířem, na který by měla jakákoli královská dynastie sázet svou budoucnost. Je to rozvrácený systém, neschopný čelit jakékoli vážnější bezpečnostní hrozbě vůči režimu. Je to instituce ovládaná nepotismem, v níž se s velitelskými funkcemi zachází podobně jako s fiktivními pracovními místy v podnicích ovládaných mafií. Jsou to dobře placené trafiky pro obtloustlé příslušníky nižší šlechty nebo kmenové náčelníky, kteří pouze zastávají své funkce a pobírají plat. Jakmile peníze přestanou proudit, skončí i jejich loajalita. A saúdskému režimu v důsledku jeho nedomyšlených válek proti Íránu a Ansar Alláhu peníze rychle docházejí.

Nelitujte pádu rodu Saúdů. Wahhábistické Saúdskoarabské království není přítelem ani spojencem Spojených států či Západu jako celku. Naopak, samotná kultura a způsob života kolektivního Západu jsou wahhábistickými puristy považovány za něco zavrženíhodného. Tajné setkání Franklina Roosevelta a Abd al-Azíze ibn Saúda 14. února 1945 na palubě torpédoborce amerického námořnictva v Suezském průplavu mělo více společného s osobními vztahy než se strategickým spojenectvím. Ano, existovala určitá neformální dohoda o vztahu založeném na principu „bezpečnost výměnou za ropu“, ale nikdy nebyla formálně stvrzena. A Rooseveltův hlavní cíl tohoto setkání – získat saúdskou podporu pro vytvoření židovské domoviny v Palestině – zůstal nenaplněn.

Ačkoli „petrodolarová dohoda“ z roku 1974 navázala prodej saúdské ropy na americký dolar a pomohla upevnit stabilitu světového energetického trhu podle toho, jak si usmysleli ve Washingtonu, cenou za to bylo, že Amerika začala zavírat oči před vývozem wahhábistické ideologie za hranice Saúdské Arábie. Afghánistán byl pouhým začátkem – v desetiletích následujících po uzavření petrodolarové dohody vedl vývoz wahhábismu k šíření radikálního islámu nejen po celé západní Asii, ale také do Evropy, Afriky a dalších částí Asie.

Saúdská Arábie ve své současné podobě je nepřítelem moderní civilizované společnosti.

Nebojte se pádu rodu Saúdů.

Přestože krátkodobé důsledky zhroucení moci MbS a jeho rodiny vážně otřesou regionální geopolitikou i světovými energetickými trhy, svět se přizpůsobí. A rychleji, než si většina analytiků myslí.

Zbavení moci wahhábistické sekty, která ovládá Saúdskou Arábii a obě svatá města, Mekku a Medínu, bude mít navíc očistný účinek na radikální islám v celosvětovém měřítku.