Realistické varování

Doslov ke knize Glenna Diesena: Válka na Ukrajině a eurasijský světový řád

Válce na Ukrajině se dalo snadno zabránit, kdyby se dodržovaly vestfálské zásady. Západ však odmítl nevměšování a princip mocenské rovnováhy tím, že v roce 2014 podpořil státní převrat s cílem rozšířit NATO. Ústavní převrat podpořila menšina Ukrajinců a jen malá menšina si přála rozšíření NATO. Jak se ukazuje na základě četných důkazů, Západ věděl, že přeměna Ukrajiny z mostu mezi Ruskem a Západem na baštu proti Rusku pravděpodobně vyvolá občanskou válku a ruský vpád…

Norský profesor Glenn Diesen předkládá svojí knihou Válka na Ukrajině a eurasijský světový řád fakticky podložený pohled na válku na Ukrajině, který je v příkrém rozporu se vším, co dnes o této válce tvrdí většina západních politiků, úředníků, vojáků, aktivistů a jim poplatných médií. Válka nevypukla nevyprovokovanou ruskou agresí vycházející z Putinovy touhy obnovit Sovětský svaz a vládu nad střední Evropou. Diesen přesvědčivě dokládá, že válku vyprovokovala agresivní politika USA. Washington se dlouhodobě snaží oslabit jakoukoliv mocnost, kterou považuje za hrozbu své globální nadvládě.
Ačkoliv si Američané byli dobře vědomi toho, že Rusko považuje americkou expanzi ve východní Evropě za ohrožení, odmítali se s Ruskem o těchto otázkách bavit a posouvali svoji zónu vlivu až na ruské hranice. Přitom sami jsou připraveni prosazovat válkou své bezpečností zájmy tisíce kilometrů od vlastních hranic. Když Rusové opakovaně varovali, že nepřipustí, aby Američané převzali kontrolu nad Ukrajinou, Američané a jejich spojenci reagovali obviňováním Ruska z imperialistických choutek a mluvili o nutnosti respektovat touhy ukrajinského lidu. To, jak jim samým leží tyto touhy na srdci, předvedli v únoru 2014. Pomáhali svrhnout demokraticky zvoleného prezidenta Janukovyče, který se odvážil dát přednost Moskvě před Bruselem a Washingtonem, aby následně nastolili postmajdanskou vládu západních loutek. Ty už vyjadřovaly přesně ty touhy, jež se Američanům hodily.
Rusové tehdy reagují: zabírají Krym, kde mají vojenské základny zajišťující ruskou přítomnost v Černém moři, a podporují ruskojazyčné povstalce na východě země. Tito přívrženci svrženého prezidenta Janukovyče povstali proto, že jedním z prvních kroků kyjevské vlády byl zákaz ruštiny a diskriminace ruskojazyčných občanů. Kyjev se pokouší východ odříznout od zdrojů a zahajuje „protiteroristickou“ operaci, která si v průběhu let vyžádá 14 tisíc obětí; Rusko posílá zbraně, munici a poradce, ale přímo se vojensky neangažuje. Především Putin odmítá podpořit snahu povstalců o odtržení od Ukrajiny a upřednostňuje její federalizaci.

Na místě potom nejsou otázky, proč Rusko k invazi přistoupilo, nýbrž proč to udělalo tak pozdě a proč bylo zpočátku ve svém postupu tak umírněné. Z Diesenova výkladu vyplývá, že Putin věřil v možnost dohody a že termín „zvláštní vojenská operace“ neměl pouze maskovat vojenské obsazení Ukrajiny, nýbrž vystihoval podstatu věci. Tou bylo vynutit si ukrajinskou neutralitu, stvrdit příslušnost Krymu k Rusku a ochránit postavení ruskojazyčných Ukrajinců. Proto ruská vojenská operace nezahrnovala ochromující útoky na civilní infrastrukturu a minimalizovala ztráty ukrajinských civilistů. Stačí ji srovnat s americkým útokem na Bagdád před dvaceti lety či s izraelskými masakry v Gaze.
Diesen připomíná, že ještě po zahájení operace se chtěli dohodnout i samotní Ukrajinci. Prezident Zelenský byl připraven jednat o neutralitě a několik jednání se odehrálo za tureckého a izraelského zprostředkování. Zprostředkovatelé potvrzují, že dohoda mezi Rusy a Ukrajinci byla na spadnutí. Proč k ní nedošlo? Odmítli ji Američané a Briti. Válku si přáli, neboť očekávali, že zavlečením Ruska do dlouhé války ho politicky oslabí, ekonomicky vyčerpají a mezinárodně izolují. O samotnou Ukrajinu jim šlo až na posledním místě, pokud vůbec. Dnes je zřejmé, že žádný z těchto cílů se uskutečnit nepodařilo. Putinův režim je silnější než dříve, ruské ekonomice se daří a izolovat Rusko se podařilo pouze ve vztahu k Evropě, což poškodilo více Evropu než Rusko, zatímco pro globální jih zůstává Rusko respektovaným a vyhledávaným partnerem. Globální jih nestojí o porážku Ruska, která by v jeho perspektivě pouze posílila aroganci a agresivitu Západu. A Ukrajina? Je zničená a účet bude platit Evropa.

*

Jedná se o všeobecně známá fakta, nicméně oficiální propaganda je natolik potlačuje, že jejich samotné shrnutí představuje čin záslužný a doufejme, že stále ještě nikoliv trestný. Diesenova kniha však nabízí více. Mimo jiné nám umožňuje lépe pochopit charakter kyjevského režimu včetně zdánlivého paradoxu: Zelenský, který se stal prezidentem se slibem míru a dohody s Ruskem, dovedl zemi do války a je oslavován americkými jestřáby nadšenými, že válka za americké zájmy se vede za ukrajinské životy.

Diesen vysvětluje, jak moc jsou nejvyšší politici jako Zelenský závislí na extrémistických či dokonce neo-nacistických skupinách a milicích. Tyto živly jistě nepředstavují většinu ukrajinské veřejnosti, a pokud náhodou kandidují, dosahují jednotek procent. To však není měřítkem jejich vlivu. Právě tito násilníci uskutečnili majdanský převrat, mimo jiné střelbou do prozápadních demonstrantů, aby z jejich smrti vzápětí obvinili Janukovyče. Diesen uvádí, že v roce 2020 tvořily polovojenské milice asi 40 % všech ukrajinských ozbrojených sil, že byly prošpikovány extrémisty a vyzbrojovány a cvičeny západními mocnostmi. Když se Zelenský pokoušel získat nad nimi kontrolu, neuspěl a byl nucen se jim přizpůsobit, neboť v jejich ozbrojených rukách se nachází reálná moc. K paradoxům ukrajinských poměrů patří i to, že neonacistický prapor Azov i Zelenský měli téhož sponzora – židovského oligarchu Igora Kolomojského.

Podstatnější je však západní podpora ukrajinským extrémistům a neonacistům. Diesen připomíná, že státy NATO mají poměrně hlubokou tradici podpory extrémistických a teroristických skupin. Dnes to vidíme především na podpoře islamistickým teroristům v boji proti režimům, které Američanům překážejí, jako například v Afghánistánu, Rusku, Sýrii, Íránu či v Kaddáfího Libyi. Nicméně po celou studenou válku fungoval v rámci NATO přísně utajovaný projekt Gladio, který organizoval v řadě západoevropských států pravicově extrémistické skupiny jakožto záložní partyzánské armády pro případ sovětské okupace. Některé z nich se čas od času vymkly kontrole a podnikaly teroristické útoky proti nic netušícím Západoevropanům.

Že nacisté či neonacisté mohou být užitečnými a motivovanými spojenci proti Rusku, se v NATO ví už od jeho vzniku. Nicméně nikde v Evropě se těmto skupinám nikdy nedostávalo takového veřejného uznání jako na dnešní Ukrajině. Z hlediska Západu představují užitečnou pátou kolonu, kterou mohou západní zpravodajské služby mobilizovat jak proti Rusku, tak i proti ukrajinským politikům, kteří by se chtěli s Ruskem dohodnout, jako svého času Zelenský. Na druhou stranu ani sám Západ je nedokáže zcela kontrolovat a podobně jako v případě islámských fundamentalistů zde vytváří monstra, která se v určitý okamžik mohou proti němu obrátit.
*

Diesen tyto události včleňuje do širšího historického kontextu, jímž je přechod od americké liberální hegemonie k multipolárnímu uspořádání světa. Úvodní kapitoly proto věnuje pojmu mezinárodní řád a ukazuje, jak se napříč staletími proměňoval. Vychází přitom ze školy politického realismu, která za hlavní znak mezinárodního řádu považuje rozložení moci. Moc může být rozptýlena mezi řadu hráčů, jako ve starověkém Řecku mezi Athénami, Spartou, Korintem, Thébami a dalšími, nebo naopak soustředěna v rukách jednoho z nich, jako tomu bylo v Římském impériu. Každý model má své výhody a nevýhody a v průběhu staletí se střídají. Dnes zažíváme přechod od centralizovaného systému americké hegemonie k systému, v němž bude více mocenských center, vedle USA také například Čína, Indie, Rusko či Brazílie, a kterému se říká multipolarita.

Válka na Ukrajině se dnes odehrává na pozadí amerického odporu vůči ztrátě výsadního postavení hegemona a snahy oslabit hlavní hráče nastupující multipolarity. Tento odpor není v historii ničím výjimečným, máme jen málo příkladů, kdy se velmoc dobrovolně vzdává výsadního postavení, jako to učinil Gorbačovův Sovětský svaz, když na přelomu osmdesátých a devadesátých let uvěřil v možnost velmocenské dohody s USA. Diesen připomíná, že Velká Británie a po ní USA se ve vztahu k Evropě a Asii důsledně držely mocenské logiky, která jim velela podkopávat potenciálního konkurenta tím, že podporovaly jeho nepřítele. V posledních dvou stoletích se to projevovalo rozehráváním Ruska proti Německu a později Číny proti Rusku. Devadesátá léta byla výjimečná tím, že USA dosáhly takové převahy, že všechny tyto státy se staly satelity životně závislými na vztazích s USA. Většina realistů by vysvětlila, že takový stav může být pouze dočasný, neboť hegemonie nutně vede k arogantní přezíravosti vůči bezpečnostním zájmům ostatních, což plodí odpor vůči hegemonovi.

Diesen na historických příkladech toto mocenské jednání dokládá. Ukazuje, jak Velká Británie po celé devatenácté století bojovala proti mocenské expanzi ruské říše, ale i jak ještě ve dvacátých minulého století nevylučovala válku s nastupujícím hegemonem USA či jak již na jaře 1945 uvažovala o nasazení zajatých nacistů ve válce proti SSSR. Po roce 1945 však tuto roli přebírají USA, když zahajují politiku zadržování komunismu. K méně známým kapitolám, které autor připomíná, patří také americké veto mírové smlouvy mezi SSSR a Japonskem v padesátých letech. Poté, co v devadesátých letech Gorbačov a Jelcin uvěří slibům Spojených států o plnoprávném partnerství, se arogantně prohlásí za vítěze studené války a dělají vše proto, aby Rusko geopoliticky oslabily, vyloučily z Evropy a upevnily své postavení světového hegemona.
Tímto způsobem USA nepřistupují pouze ke svým rivalům, jednají tak i se svými vazaly. Poznali to Němci, když přišli o plynovod Nordstream, pocítil to i Tchaj-wan. Diesen uvádí, že ministr obrany tohoto amerického chráněnce varoval před americkým útokem na svůj strategický průmysl, neboť ve Washingtonu uvažují o zničení největšího tchajwanského výrobce čipů TSMC, aby jeho továrny na výrobu polovodičů nepřebrala Čína.

Vzhledem k šíři historického záběru se do Diesenova výkladu občas vkrádají až přílišná zjednodušení a nepřesnosti. Středověká Svatá říše římská neměla co do mocenského uspořádání téměř nic společného se starověkým Římským impériem. Nejenže byla moc rozdělena mezi císařem a papežem, ale větší část Evropy tvořila samostatná království, která císaře neuznávala. Samostatný problém představuje mocenská rovnováha, formálně je zakotvena až mírem utrechtským, nikoliv vestfálským a Thomas Hobbes nepatří k jejím teoretikům. Autor rovněž pomíjí, že mocenská rovnováha může dobře fungovat i v podmínkách bipolarity, neboť mocenské vyvažování se nemusí opírat pouze o flexibilní alianční politiku, nýbrž i o mobilizaci vnitřních zdrojů, což podle neorealistů svědčí stabilitě. Nicméně to jsou jen drobnosti, které nezneplatňují Diesenovy argumenty.

Závažnější námitka může být vznesena k optimismu, s nímž Diesen vyhlíží multipolární svět a který shrnuje názvem jedné z kapitol: Od unipolárních konfliktů k multipolárnímu míru. Čtenář může na tomto základě dojít k závěru, že multipolarita a mocenská rovnováha představují uspokojivé řešení otázky po optimálním rozložení moci v mezinárodním systému. Tento závěr se navíc nabízí ve světle výstřelků amerického imperialismu, které autor přesvědčivě dokládá. O nesnesitelnosti upadající americké hegemonie není sporu.

To však neznamená, že multipolarita zaručuje mír. V dějinách často ústila do vyhlazovacích válek, které účastníky přiměly hledat alternativu. Řecká města byla ve vzájemných konfliktech naprosto nemilosrdná. O řecké zkušenosti lze jistě s Diesenem říci: „Blahodárná spolupráce a soupeření mezi různými řeckými městskými státy byly zdrojem rozmanitosti myšlenek a vitality, které pozvedly řeckou civilizaci.“ Pokud však k tomu nedodáme nic o ničení, vyhlazování a zotročování, která toto soupeření doprovázela, uniká nám podstatná skutečnost. Rovněž je třeba podtrhnout, že novověká evropská mocenská rovnováha končí jatkami dvou světových válek. Období multipolárního míru jistě může nastat, ale není to automatické a půjde jako vždy o mír dočasný. To, že se dnes Čína, Rusko, Indie a další chovají ve stínu americké hegemonie poměrně zodpovědně, jak uvádí Diesen, neznamená, že totéž od nich můžeme očekávat i do budoucna.
Neměli bychom skrývat tragický charakter otázky po ideálním mocenském uspořádání – žádné není. To nám však nebrání promýšlet mechanismy, které budou tuto tragičnost zmírňovat a zamezovat destruktivním dopadům nakládání s mocí na lidstvo. Tento úkol před námi stojí jak za hegemonie, tak i v multipolaritě.

*

Složitost nastavení stabilního a spravedlivého řádu souvisí také s tím, že mezinárodní řád není definován pouze rozložením moci. Charakterizují ho také ekonomické vztahy a normy, které jeho hlavní účastníci sdílejí. Americkou hegemonii doprovází ekonomika globalizovaného kapitalismu a normy progresivistického liberalismu. Těchto otázek se Diesen dotýká spíše letmo.
Podstatu normativního problému však vystihuje přesně. Kritizuje univerzalismus, s nímž Američané prohlašují své vlastní liberálně progresivistické normy za všeobecně závazné. Jak autor poznamenává, Američané nahrazují diplomacii socializací. Zatímco diplomacie předpokládá rovnoprávnou dohodu, socializace znamená přijetí amerických norem bez možnosti o nich diskutovat, či je dokonce měnit.

Americký univerzalismus je od počátku zatížen obrovským pokrytectvím a v poslední době navíc degeneruje. Pokrytectví spočívá v tom, že vznešenými ideály zastírá mocenskou povahu amerického jednání, což také objasňuje neustálou potřebu propagandy, která je proto v americké demokracii silnější než v autoritářských režimech. Ke slušným propagandistickým výkonům patří výrok Trumpova ministra zahraničí Pompea o plynovodu Nordstream: „Uděláme vše, co bude v našich silách, abychom zajistili, že tento plynovod nebude ohrožovat Evropu.“ Vskutku dojemná péče o evropskou bezpečnost ze strany Washingtonu! Když pak Američané či jejich spojenci tento plynovod zničí, ze sabotáže bezostyšně obviní Moskvu.
Degeneraci vládnoucího univerzalismu pozorujeme na tom, že namísto slibovaného věčného míru se dostáváme do věčných válek ve jménu míru, demokracie a lidských práv. Jak autor píše: „Demokracie a lidská práva paradoxně přestaly být hodnotami, které by sloužily ke kritice a omezování moci; místo toho se využívaly za účelem použití moci.“ Úpadek západního univerzalismu pak skvěle vystihuje citát maďarského premiéra Orbána: „Dnešní západní hodnoty znamenají tři věci: migraci, LGBTQ a válku.“

Diesen upozorňuje na konzervativní politické proudy na Západě, pro něž se tato ideologie stává nepřijatelnou a kterým se proto současné Rusko jeví jako ideologický spojenec. Nicméně tento fakt by si zasloužil hlubšího rozboru. Asi by bylo na místě odlišit respekt k Putinovým mocenským výkonům, jimiž pozvedl Rusko z oligarchizace a liberálního marasmu, a tomu, jak dnes dokáže čelit americké rozpínavosti, od obdivu Putina coby nositele konzervativních hodnot. Tento obdiv většinou pochází z nedorozumění, neboť Putinův režim postrádá jasné ideologické směřování a praktické nakládání s mocí je natolik ruské, že jeho západní obdivovatelé by své iluze rychle ztratili, pokud by s ním byli přímo konfrontováni. Zůstává pak otázka normativního zakotvení nastupující multipolarity. Jistě se nemůže jednat o silný univerzalismus jako ten, který dnes protlačují USA, ale určitá univerzální shoda je nezbytná. Řecká multipolarita fungovala v rámci jednoho jazyka a kultury, novověká evropská multipolarita vycházela z křesťanství. Oč se bude opírat nový řád, zatím nevíme.
Také není jasné, jak budou v multipolaritě uspořádány ekonomické vztahy. Diesen vysvětluje, jak se myšlenka globálního volného obchodu stala nástrojem nejprve britské a později americké hegemonie. Na této koncepci stojí i dnešní globalizovaný kapitalismus, který zajišťuje výjimečné zisky západním korporacím, ale který také umožnil Číně jako hlavnímu americkému rivalovi raketový vzestup.

Globalizovaný kapitalismus je svojí podstatou přísně hierarchický. Tuto hierarchii vystihuje autorem citovaný závěr anglického politického ekonoma Davida Ricarda, který před dvěma sty lety volný obchod obhajoval s tím, že „víno se bude vyrábět ve Francii a Portugalsku, obilí se bude pěstovat v Americe a Polsku a železářské a jiné zboží se bude vyrábět v Anglii“. Tento princip neříká jen to, že se každá země specializuje na to, co jí jde relativně nejlépe, nýbrž také vytváří hierarchii, v níž nejvýnosnější aktivity jsou soustředěny v nejvyspělejších zemích, zatímco méně vyspělé paběrkují. Na podobné hierarchii stojí současné neokoloniální vykořisťování části globálního jihu, z něhož profitují korporace americké, evropské ale i čínské a další.
Nelze autorovi vyčítat, že se nezabývá budoucností globalizovaného kapitalismu, což přesahuje válku na Ukrajině. Ale k úvaze o příštím mezinárodním řádu tato otázka nutně patří. Současný globalizovaný kapitalismus se svými hierarchiemi je plodem americké hegemonie a vůbec není zřejmé, že by byl slučitelný s multipolaritou. Spíše si lze představit změnu hegemona při zachování systému, například Čínu střídající USA podobně jako svého času Američané vystřídali Brity, než udržení jednotného ekonomického systému v soutěži několika mocenských center. Současně má však dnes řada ekonomických aktivit na rozdíl od minulosti zcela přirozeně globální záběr. Řešení tohoto rozporu bude rozhodujícím způsobem utvářet nastupující mezinárodní řád.

*

Diesenova kniha je výjimečná jak svým shrnutím války na Ukrajině, tak i jejím zasazením do širší souvislosti změny světového řádu. Autor racionálně vyhodnocuje fakta, která jsou dnes propagandisty zamlčována a cenzory stíhána. Diesen nutně rozzlobí i české hlídače veřejné debaty. Čtenáři však dává možnost zahlédnout pravou tvář mezinárodní politiky i konfliktu v našem sousedství, který tak neblaze dopadá na naše životy. Jeho text je také výzvou Evropanům, aby si uvědomili, že pokud budou jejich vlády pokračovat v nastoupené zahraniční politice, řítí se do katastrofy.

prof. Petr Drulák