Další ukázková kapitola (pětadvacátá) z připravované knihy Oliviera Delormea Třicet důvodů, proč odejít z EUropy – o knize viz https://www.lukas-syn.cz/30-duvodu-proc-odejit-z-europy/.
.
„Hitlerův výrok, že Anglie je ostrov, mě přece ještě nepřiměje tvrdit opak.“ To jednou údajně prohlásil Winston Churchill. Máme snad přestat tvrdit, že je nutné vystoupit z eura a z Evropské unie, protože to říká Národní fronta? Přesně takovou výzvu přitom politicko-mediální kasta bez ustání opakuje – a je to známka podivuhodné zvrácenosti toho, co ve Francii ještě zbylo z politické debaty. Tato výzva totiž přichází právě od těch, kdo provádějí nebo se profesionálně rozplývají nad politikami, které už více než čtvrt století nepřestávají posilovat Národní frontu. Neboť když mudrc ukazuje na měsíce eura a Evropské unie, není třeba upírat pohled na prst Národní fronty.
Přestože Národní fronta oslovuje jiné publikum, vyrůstá z téže půdy zoufalství jako islamistický nihilismus (viz kapitola 19). Čím více ustupuje regulační, ochranný a sociální stát, který občany chrání a zabezpečuje, a čím více jsou veřejné služby oslabovány opakovanými údery germánsko-evropského ordoliberalismu, tím více Národní fronta sílí. Čím více volný obchod, jehož je Evropská unie nástrojem, staví proti sobě dobře chráněné zaměstnance a „vyslané pracovníky“, hůře placené a méně chráněné, nebo polootroky z levných dílen globalizace, tím více Národní fronta sílí. Čím více se deindustrializuje pod vlivem iluze, že vyspělá společnost může žít výhradně ze služeb a špičkových technologií a že může obětovat výrobu, a přesto dál nakupovat všechno, co už sama vyrábět nechce, tím více Národní fronta sílí. Čím více se kvůli Evropě oslabuje národ a jeho symbolická pojiva, vůle žít spolu a podílet se na společné budoucnosti, a čím více Evropa ordoliberálních účetních, kteří neznají jiný cíl než konkurenci, trh a zisk, zbavuje národní demokracii jejího obsahu, tím více Národní fronta sílí.
Právě proto je pro národ, pro republiku a pro demokracii životně důležité nenechat Národní frontě monopol na kritiku škod, které působí euro a Evropská unie. Pokud jí ho necháme, pak všichni ti, kdo jsou přesvědčeni, že je třeba s těmito škodami skoncovat, a všichni ti, kdo cítí, že právě odtud pramení jejich těžkosti a jejich neštěstí, dají svůj hlas právě Národní frontě. Ovšem s jakým výsledkem?
Hrozí, že se Národní fronta jednou dostane k moci? Je to docela možné, budeme-li dál prostřednictvím Evropy rozkládat národ, republiku, sociální stát i demokracii. Jaká by pak ale byla její evropská politika? Národní fronta je politicky složitý útvar a její současná intervencionistická, sociální, protiunijní a protekcionistická linie, pro stručnost ztělesněná viceprezidentem Florianem Philippotem, zdaleka nepředstavuje dominantní tradici této politické strany. „Historický proud“, dnes soustředěný kolem Marion Maréchalové-Le Penovou, zastává zcela jiný hospodářský a společenský diskurz, a sice liberální, nepřátelský vůči státním zaměstnancům, daním a i k údajné závislosti na dávkách – výraz, který by neodmítl ani ordoliberál –, a někdy dokonce deflační. Antikapitalismus, jímž se radikální či krajní pravice ráda ohání v opozici, se po jejich nástupu k moci téměř nikdy nepromítl do praxe. Krajní pravice meziválečného období si sice přivlastnila národ, ale její část – počínaje Charlesem Maurrasem, hlasatelem integrálního nacionalismu – se připojila k vichistickému režimu, ke kolaboraci a k Evropě pod německým vedením, jakmile podrobení národa umožnilo triumf reakce.
Můžeme se tedy domnívat, že kdyby se Národní fronta v dnešní době dostala k moci, pravděpodobně v koalici s částí takzvaně klasické pravice, liberální a europeistické, jež ovšem stále více tíhne k identitární, bezpečnostně-progresivní a nakonec autoritářské politice, opustila by své antiliberální a proti unijní požadavky poměrně snadno, ale výměnou za to by zpřísnila principy, které tvoří její podstatu.
Hlasování pro Národní frontu v naději, že zemi zajistí odchod z eurozóny či z Evropské unie, proti čemuž se jasně staví část jejího vedení, tedy může přinést zklamání. Proto je naléhavě a bezpodmínečně nutné, aby gaullisté, kteří zbyli v klasické pravici, a představitelé levice, kteří se kvůli Evropě nestali stydlivou pravicí, přestali chodit kolem horké kaše. Je třeba přestat si pohrávat se slovy i s voliči. V Evropské unii, tak jak dnes funguje, nelze nic „přesměrovat“, povahu ordoliberálního eura nelze změnit a konkurenci nelze nahradit spoluprací. Všechno zašlo příliš daleko. Evropské smlouvy a komunitární právo všechno uzamkly. Tvrdit, že jen proto, že má člověk charakter, že udeří pěstí do stolu a řekne „já budu umět vzdorovat, se mnou to nebude jako s ostatními, já se dokážu prosadit“, bude možné zvrátit logiku působící už šedesát let, je projev iluze. Anebo je to kouřová clona po vzoru Syrizy.
Musí se přestat předstírat, že v tomto zkaženém rámci je ještě o čem vyjednávat. Musíme přestat přísahat, že když nás evropští představitelé nevyslechnou, budeme „neposlušní“.
Čas jazykových hrátek skončil v létě 2015, kdy germánsko-evropská diktatura rozdrtila řecký lid. Dnes je třeba mluvit k lidu jazykem odvahy a pravdy. Je třeba lidem jasně vysvětlit, že volba nestojí mezi pokračováním politik, které národům vnucuje Evropská unie, a změnou poměru sil za účelem jejího ‚přesměrování‘. Je třeba lidem jasně vysvětlit, že volba nestojí mezi pokračováním ve zhoršování týchž politik vnucovaných Evropou a změnou poměru sil za účelem jejího „přesměrování“. Dnes je třeba jasně říci, že poměr sil uvnitř tohoto zkaženého rámce změnit nelze, že „budování Evropy“ přesměrovat nelze a že jediná volba vede mezi neustálým zhoršováním současných politik a odchodem z eura i z Evropské unie. Je třeba otevřeně říci, že přijde šest měsíců až rok turbulentního období, během něhož bude nutné držet při sobě, ale že právě tato zkouška je nezbytná, chceme-li zachránit republiku, znovu vybudovat demokracii a sociální stát a uzavřít nový národní pakt.
Stejně tak je třeba přestat opakovat, jak to často slýcháme od takzvané radikální levice, ba dokonce krajní levice, že dokud se nerozejdeme s kapitalismem, je lepší v eurozóně a v Evropské unii setrvat, protože euro a Unie nás údajně chrání před spekulací a protože jejich opuštění bez odklonu od kapitalismu by nás vydalo na milost dominantnímu americkému vlivu. Surrealistický diskurz, skutečně!
Jak nás Evropské společenství uhlí a oceli chránilo před krachem hutnictví a uhelného průmyslu (viz kapitola 4)? Jak euro chránilo Řeky, Španěly nebo Portugalce před spekulací a před hloupými a zločinnými politikami, které jim jeho prostřednictvím mohla Unie vnutit? Jak nás dnes, v době dohody TAFTA vyjednávané Evropskou komisí, Unie chrání před choutkami amerického kapitalismu? Jak naše rolníky chrání přijetí dovozu chlorovaných kuřat, hovězího masa s hormony, vepřového s raktopaminem nebo geneticky modifikovaných produktů? A to ani nemluvě o prostoru, který se soukromým firmám otevírá: žalovat státy kvůli jakékoli nové legislativě, pokud by se domnívaly, že se změnilo právní prostředí, jehož stabilita jim má být zaručena. Soudní řízení se nebudou konat před běžnými soudy, ale před rozhodčími tribunály. Jejich představitelé — specialisté na obchodní právo, prodchnutí ideologií, která toto právo formuje, a zčásti jmenovaní žalující společností — budou mít bez možnosti odvolání pravomoc vnucovat svá rozhodnutí a ukládat demokraticky zvoleným vládám povinnost platit obrovská odškodnění. Po svěrací kazajce Evropské unie a eura je dohoda TAFTA již škrtidlem na krku demokracie.
Na levici je třeba skoncovat – nechceme-li, aby jakákoli levice zemřela – s očarováním fetišem Evropy, které už sociální demokracii přivedlo do volebního kómatu a stavu mozkové smrti.
Je nejvyšší čas přestat si plést ordoliberální a volnotržní principy Evropské unie s internacionalismem!
Ať si takzvaná radikální levice, nemá-li v úmyslu hrát roli ordoliberální rohožky po vzoru Syrizy, alespoň trochu promyslí poučení, jež si portugalský Levý blok vzal z řecké zkušenosti (viz kapitola 13). Anebo ať si přečte Jeana Jaurèse, to také není špatný nápad. Tento francouzský politik a filozof na počátku dvacátého století napsal: „Trocha internacionalismu odvádí člověka od vlasti, mnoho internacionalismu ho k ní vrací. Trocha vlastenectví odvádí člověka od Internacionály, mnoho vlastenectví ho k ní vrací.“
Napsat komentář