Rubrika: Literatura

Julius Komárek (1892 Železná Ruda – 1955 Praha), český učitel, vědec, spisovatel. Uvedená kapitola nese název Podivná vysoká zvěř a je z knihy Lovy v Karpatech (1942).

.

Jiný případ hladového lovení nás zastihl v krajině sice velmi frekventované, ale jinak přece jen od lidských sídlišť značně vzdálené, kde nás mnoho povinností, nemožnost nákupu a snad i málo peněz nutily živit se výhradně jen brambory. Tak se v nás při těžkých tělesných námahách, jimž jsme byli vydáni, nakonec vyvinula fanatická touha po mase.

Ze západního okraje Tater přitéká do Váhu prudká křišťálová řeka Bela, a kdybyste šli proti její vodě až za Podbansko, dostali byste se do dvou překrásných a strmých údolí. Jedno dlouhé a opuštěné je Tichá dolina a druhé je Koprovská dolina, nad níž trčí Kriváň a kudy chodí turisté. V dolinách řádila vichřice a při nesmírné strmosti údolních stěn a odlehlosti roklin nebylo možno vyvrácené dřevo včas zpracovat. Na vývratech se usazovali kůrovci a vznikla lokální kalamita těchto škůdců, která hrozila, že zbylé lesy zpustoší.

Za touto kalamitou jsme přišli my, abychom řekli, co lze k omezení nebezpečí učinit a jak dalece je věc vážná. Dva moji kolegové zlézali již čtrnáct dní úbočí dolin a proplétali se fantasticky zpřeházenými vývraty, když jsem je přijel navštívit. Zajásali, když viděli, že si vezu kulovnici. Byli odkázáni stále jen na brambory a starý chléb a stěžovali si, že jistě dostanou unudění žaludku, neobstarám-li jim rychle maso. Nemohli již téměř nic jist nechutí a byli hubení jako fakíři. Měli sice dovoleno střílet srnce, ale jednak na to neměli pušku, jednak se v obou dolinách zdržovali jen kamzíci a svišti. To však byla zvířena zakázaná a jen já jsem věděl, že existuje povolení k odstřelení několika svišťů a mimoto jednoho kamzíka pro Národní museum.

Když jsme se tedy drkotali na selském vozíku po oblázcích říčního koryta řeky Belé vzhůru, přeli se moji mládenci o úpravě sviští pečeně a kamzičích jater. Byly krásné letní dni a tatranské štíty stály bez mráčků nad houštinami kosodřeviny a nad kamenitými poli. Bránil jsem se zprvu houževnatě hladovým útokům svých kamarádů na lovecké zásady, ale s každým bramborovým dnem byla má odolnost menší a nakonec jsem povolil, že půjdu na srnce. To vzbudilo bouři odporu, protože to hoši považovali jen za výmluvu, neboť za čtrnáct dní svých toulek v obou dolinách srnce nespatřili.

Nevím, byli-li jste někdy těchto místech. Koprovská dolina je turistickým uzlem, kudy se chodívalo ze slovenské strany na polskou, a v této letní době se cesta hlavním údolím téměř netrhla. Bylo těžké podnikat tam nějaký hon na chráněnou zvěř, jakou byl kamzík nebo svišť, protože by byli turisté strhli v novinách poplach. A tak jsme mohli za naším lovem jen do odlehlých postranních strží, kam nikdo neviděl, ale tam bylo svišťů málo a kamzíci tam přicházeli nepravidelně.

Ale žaludek je všemocný pán. I já jsem dospěl po jisté době k onomu stadiu, kdy jsem již brambory nemohl ani vidět, a pozoroval jsem hrající si mladé sviště stejným dravým okem, jak to činil párek orlů, který tu každodenně brousil. Nevím, jste-li dosti obeznámeni s životem svišťů a s lovem na ně, a proto vás musím do života této zvěře, která patří mezi vysokou, trochu zasvětit. Tatranský svišť bydlí s oblibou na takových místech, kde veliké balvany z rozpadlých štítů skal leží na hlubokých svahových půdách, na nichž roste dostatek zelené trávy; podobná místa leží vždy vysoko nad hranici lesů tam, kde končí kosodřeviny. Teprve za těmito balvanovými pastvinami začínají kamenné suti, sněhy a strmé štíty. Území svišťů je tedy velmi vysoko, vždy nad jakoukoliv stromovou nebo kosodřevinnou vegetací, ale zase nikoliv tak vysoko, aby tam nebylo dostatek hlíny, nebo aby tam půda nerozmrzala dosti hluboko.

Sídliště svišťů jsou trvalá, protože jejich obydlí jsou pod zemí. Jsou to hluboké nory, v nichž tato zvířata tráví většinu svého života. Svišť vpravdě žije pohyblivým životem jen po krátkou dobu letních měsíců, kdy je jeho vysokohorské bydlišťě prohřáto sluncem a na povrchu roste svěží tráva. Obyčejně ještě dříve, než se přiblíží podzimní rovnodennost, zalézá svišť natrvalo do svých děr a upadá tu do zimního spánku, z něhož se probouzí až pozdě zjara, když se slunce blíží k letnímu slunovratu. Přes tuto dlouhou dobu zimního spánku a přes svůj krátký letní život je to zvíře neobyčejně bystré, má výborné smysly, zejména zrak a sluch, a žije svých několik letních měsíců vesele a čile. Je rozkošný pohled pozorovat společnost svišťů na jejich kamenitém bydlišti. Díváte-li se z větší dálky, vypadá to, jako by tam něco kutila tlupa skřítků. Jejich šedivé postavičky se batolí po trávě, zalézají mezi balvany a zase se zjevují, posedávají na bobku, jako by se spolu radily, nebo nosí chumáče trávy a mizejí s nimi v zemi. Na některém z vyčnívajících velkých balvanů, odkud je dobře vidět na všechny strany, sedí jeden starý svišť, který má strážní službu. Panáčkuje na zadních bězích, přední maje přitaženy k tělu jako ručičky. Jeho ostražitost prozrazuje černý štětkovitý chvost, kterým neustále bije sem tam. Otáčí se pozorně na všechny strany, jeho černým, bystrým očím nic neujde. Jakmile spatří něco podezřelého, pronikavě zahvízdne a celá společnost pidimužíků zmizí jako kouzlem v zemi. Pozornost strážce je hlavně soustředěna na oblohu, protože rodovým nepřítelem svišťů jsou orli, kteří brousí nízkým letem kolem skal a náhle se vynořují; pak má kulatý svišť co dělat, aby včas dostihl záchranné nory. Proto se svišti od otvorů svých děr nikdy daleko nevzdalují a na to musí pamatovat lovec, chce-li některého dostat.

Dorostlý svišť není tak malé zvíře, jak by si mohl myslit někdo, kdo je zná jen obrázků. Sedící dospělý svišť je přes půl metru vysoký a váží skoro sedm kilogramů, takže z hlediska hladových žaludků, jaké jsme měli my, je to potěšitelná pečeně. Jaká je chuť pečeného sviště, to byl ovšem problém, protože jsme nevěděli, zdali se toto zvíře dá vůbec jíst, ale jako zoologové jsme usuzovali, že všichni býložraví hlodavci jsou dobří, takže nebylo důvodu, proč by nám svišť neměl chutnat. Ostatně jsme byli přesvědčeni, že nám bude chutnat, i kdyby to zvíře lidé jinak nejedli. Naše touha po mase byla již příliš velká, a byla to jediná možnost, která mohla vyléčit naše zvadlé žaludky. Byla to ovšem zvěřina vzácná a zakázaná, ale neuznávali jsme, proč bychom se měli závistivě dívat na orly a proč by si místo orlů nemohl na svišti pochutnat i ubohý český odborník, který si ze svého platu maso koupit nemohl. Zkrátka a dobře svišť se jako pečeně stal pro nás téměř sociálním problémem. Orli pro nás představovali privilegovanou třídu, které je nespravedlivým způsobem dovoleno jíst vzácné sviští maso, kdežto my jsme byli odsouzeni jako chudí robotníci soukat do sebe suché brambory.

Takovými a podobnými příklady mě moji přátelé zpracovávali celý večer, dívajíce se s hnusem na brambory ve žhavém popelu, až jsem konečně zavrhl všechno dobré myslivecké chování a slíbil jsem, že jim zítra sviště přinesu. Vymínil jsem si jen, že mě jeden z nich jako spoluviník musí provázet a že si kořist sám odnese. Rázem jsem se stal miláčkem a hýčkaným vyvolencem a dostal jsem spousty rad, kam mám jít a za který balvan si mám lehnout, aby můj lovecký úspěch byl zaručen.

.

Zdroj úvodní fotografie: pixabay.com

Po nějaké době ještě jednou Josef Václav Sládek (1845 Zbiroh – 1912 Zbiroh). Feuilleton s názvem Stále v západ byl poprvé uveřejněn v r. 1871 v Národních listech.

.

Veškeré indiánské kmeny, bydlevší jednou v tak zvaných východních státech novoanglických, Marragausetové, Mohikáné, Pecotové žijí již jen v upomínce lidské. Lenapové, kteří před stošedesáti lety přijali Penna na březích řeky Delaware, zmizeli. Zbytky Iroquisů potulují se s žebráckou holí. Všichni tito kmenové rozpínali se někdy až k břehům mořským, dnes třeba vniknout na sta mil do středu země, abys viděl Indiána na honbě nebo ve wigvamu. Indiáni nejen že ustoupili – byliť zároveň zničeni. Místa Indiány opuštěná zaujata ihned jiným činným národem. Nikdy neviděno v historii tak bujného vývoje a tak rychlého hynutí. Způsob, jakým se ničení to děje, jest snadno naznačit. Dokud Indiáni sami obývali pustinu, byly potřeby jejich nepatrny; hotovili si sami své zbraně, nápojem jich byla voda řek a šatili se kožemi zvířat, jichž maso bylo jim potravou. Evropané přinesli Indiánům palné zbraně, železo a kořalku. Za to dá Indián co má kůže, a pronásleduje zvěř více než jindy, aby si jen co nejvíce bělochem přinášených věcí zaopatřiti mohl. Potřeby Indiánovy rostou a zvěře ubývá. Jakmile vzroste evropská osada poblíže území indiánského, dá se zvěř na útěk. Tisíce Indiánův bloudí lesy a zvěř to neleká, jakmile objeví se však běloch, uniká na západ do pustin.

Indiáni, kteří byli až dosud živi v dostatku, vidí, že to, co podávalo jim výživu, stále nikne, až zmizí docela. Instinktivní láska k půdě, která jich zrodila, poutá je k sobě, a přece nenalezají tu ničeho, než bídu a smrt. „Neprodáme ani stopu půdy, v níž odpočívá popel našich otců,“ jest obyčejná odpověď kmene, který území své ještě bělochům neprodal. Konečně jsou přece nuceni ustoupiti a za buvolem a bobrem a laní ubíhají na západ. Ani tak Evropan nehoní Indiány z rodné jejich půdy, jako hlad. Ten ale přišel v průvodu Evropana.

Nelze si představiti děsnou bídu, provázející takový z domova se stěhující kmen. Již, kdy odcházejí, jsou vyhladlí a decimováni. Kraj, kam se stěhují, jest obydlen kmeny, žárlivě patřícími na nové vetřelce. Za nimi hlad, před nimi válka – všude bída. Aby ubránili se snadněji tolikerých nepřátel, rozdělí se. Jeden po druhém se odkrádá, aby se snadněji uživil, a potuluje se v pustinách jako psanec. Páska, poutavší po celá století kmen, puká. Domov již ztratili, za nedlouho nebude ani kmene, ba ani jedné rodiny. Společné jméno se ztrácí, řeč se zapomíná, stopy jich původu mizejí a kmen zahynul. Neví o něm více nikdo, než některý archaeolog americký a v Evropě tu a tam některý učenec.

Před několika lety stěhoval se z Minnesotty jeden takový hynoucí kmen. Bylo to u sv. Pavla na levém břehu řeky Mississippi. Chtěliť se přepraviti na druhý břeh, kde jim vláda vykázala kus půdy. Byla zima, země zmrzlá a řekou valily se ledové kry. Indiáni měli s sebou své rodiny a za nimi vlekli se jich ranění, nemocní a starci. Nebylo stanů ani povozů; měli jen něco potravin a zbraně. Parník, stojící u břehu, je přijal. Nikdo ani nezavzlyk’, ani si nestěžoval. Neštěstí jejich bylo staré a beznadějné. Indiáni byli již všichni v lodi, jejich psi ostali ještě na břehu, když pak viděli, že se loď vzdaluje na vždy, začali výti, vrhli se do řeky a pluli za svými pány. – Jednou jel jsem v Louisianě po železnici. Na stanici žebral Indián. Neměl ničeho než psa. Kdos dal mu kus chleba. Indián vzal jej a půl dal psu.

Vydědování Indiánův děje se až podnes způsobem systematickým. Jakmile se osadníci počínají blížiti území Indiány obývanému, vypraví k těmto vláda slavné vyslanectví. Běloši shromáždí Indiány na planině a pokouřivše s nimi dí takto:

„Co vám počít v zemi otců vašich? Za nedlouho budete muset vyhrabat i kosti jejich, abyste se uživili. A proč? Zdaž jest krajina tato lepší některé druhé? Či není i jinde lesův, močálův, prérií, či nelze vám žít také jinde, než na této hroudě? Tam za těmi horami, jichž vidíte tam na obzoru, za tím jezerem, vroubícím na západu vaše území, jest nepřehledných ještě krajin, kde najdete zvěře dostatek; prodejte tuto zem a buďte šťastně živi tam.“

Pohovořivše tak, rozkládají před očima Indiánův pušky, vlněné šaty, soudky kořalky, železné kroužky, mosazné náramky, náušnice, zrcátka a podobné trety. Indiáni jsou ubozí a polonazí a vidí před sebou veškeré ty poklady. Ženy a děti nutí muže, aby jim aspoň něco koupili. Indián nezná než přítomnost – sáhne po hračkách a je vyděděn. Amerikáni kupují tak za halíř půdu, kterou by nejbohatší země evropská nebyla v stavu zaplatit. Roku 1808 prodali Osagové 48,000.000 akrů půdy za roční poplatek 1000 dol. Za pět let Osagové vyhynuli. Roku 1818 odstoupili Quapauové 20,000.000 akrů za 4000 dol., vyhraženo jim území 1,000.000 akrů, z kterého zanedlouho byli vyštváni, ač jim přisaháno, že budou nedotknutelnými.

Severoameričtí Indiáni vyhynou. Zbývá jim toliko dvé: válka nebo civilisace, zničení Evropanů nebo asimilování se jim. Za časů, kdy evropská kolonisace počala, bylo jim spojenými silami možno zhostiti se cizinců. Pokusili se o to několikráte a byli často blízci svému cíli. Dnes jest plemeno bílé již příliš mocným, než aby na to mohli pomyslit. Tu a tam povstane sice ještě mezi Indiány člověk, jenž tuše záhubu svého kmene, snaží se národ svůj sjednotit v zášti k Evropanům, avšak namáhání to jest marné. Kmeny, Evropanům sousedící, jsou oslabeny; ty, které žijí ještě v pustinách, nevidouce nebezpečí, nechtějí proti němu bojovat.

Není také naděje, že se budou Indiáni civilisovat; dosavad nechtějí se civilisaci podvoliti, a až budou chtít, bude již pozdě. Civilisace rozpíná se pozvolna – záhuba jde rychlejším krokem a předstihne ji. K civilisaci třeba především, aby se národ usadil na pevných místech. Indiáni tomu nechtějí, a kdy chtějí, vyžene je běloch. Indián považuje mimo to práci za nehodnou a raději honí. Honba a válka zdá se mu být jediným muže důstojným zaměstnáním. Ponejvíce ale brání jim v civilisování se přece jen nelidské s nimi nakládání a honění jich s místa na místo.

Že za příznivějších okolností civilisace jsou schopni a také se jí podvolí, toho důkazem jsou dva usedlí kmenové: Kreekové totiž a Čirokisi. Kmenové tito viděli se pojednou obklíčenými Evropany, přicházejícími od Atlantu k západu, po Ohio na jih a k severu po Mississippi se hrnoucími. Nebyli hnáni s místa na místo, ale tísněni vždy více na místo jedno. Indiánům zbývala než smrt – anebo civilisace – i chopili se práce, vzdělávají pole a neztratili při tom ani mravy své, ani obyčeje. Tak Kreekové. Čirokisi šli ještě dále. Mají písmo, dosti dobře zřízenou vládu a loni vycházelo v řeči jejich dvě Indiány dobře řízených listů.

Avšak k těmto chováno se mnohdy po otčimsku. Již před lety stěžovali si na to v kongresu. Vizme ten indiánský protest, jenž jest zároveň obrazem osudu severoamerických Indiánů. Zníť takto:

„Vůlí nebeského našeho otce, jenž vládne světem, kmen lidí červených v Americe stal se malým; kmen bílých velikým a slavným.

Když předkové vaši připluli k našim břehům, byl člověk rudý ještě mocným, i ač divoký byl a nevědomý, přijal je laskavě a dovolil noze jich znavené spočinouti na suché zemi. Otcové naši a vaši podali si ruce na znamení přátelství a žili v míru.

Vše, čeho člověk bílý potřeboval, dal mu Ind. Indián byl tenkrát ještě pánem a dával ze svého. Dnes se věci změnily; moc člověka rudého převrhla se v mdlobu. Čím více rostl počet jeho sousedův, tím více zmáhala se jeho mdloba a dnes ostalo z tolika a mocných kmenův, bydlivších na půdě, kterou zvete Spojené obce, sotva několik ušetřených povšechným neštěstím.

Kmenové severní, jednou tak proslulí mezi námi mocí svou, skorem vyhynuli. Takový jest osud rudochův v Americe.

Hle nás posledních z našeho kmene!

Od časů nepamětných dal společný náš otec, jenž jest v nebesích, předkům našim zem, kterou obýváte. Otcové naši zůstavili nám ji v dědictví. Milovali jsme ji, poněvadž skrývá předkův našich popel. Či odstoupili jsme vám kdys to dědictví, či jsme je ztratili? Dovolte nám, abychom se vás pokojně zeptali, zdali je práva ještě lepšího nad právo dědičné? – Víme, že stát Georgie a president Spojených obcí praví, že jsme práva toho ztratili. Jak? – Kdy? – Jakým zločinem zavinili jsme ztrátu tu svého domova? Nehoňte nás ze země naší jako bezpočetné jiné kmeny, které již zhynuly.“

.

Úvodní obrázek: kresba Fritjhofa Schuona (viz naše kniha F. Schuon: Opeřené slunce, https://www.lukas-syn.cz/operene-slunce/)

Milá kapitolka s názvem Nepřítel přírody z knihy Skauti dobrého pohodlí autora Václava Hlaváčka (1891 Praha – 1946 Praha).

.

Po mezi od lesa k potoku ubíral se muž dobře živený. Byl zamyšlen a roztrpčen, patrně nudící se oběť letního bytu. Avšak náhle s překvapujícím temperamentem, který by od něho nikdo neočekával, udeřil holí do obilí, a rány stupňoval do zuřivosti, povzbuzuje se ještě nadávkami: „Ty bestie lomikamenovitá, ty potvoro dlanitoklaná!“

Něžná květinka položila na mez hlavinku, skosenou úderem holí a byla kromě toho rozdrcena podpatkem. Teprve nyní opět nabyla tlustá tvář občana obvyklé mírumilovné usměvavosti, která mi dovolila otázku ve formě vědeckého protestu:

„Mýlíte se zásadně, pane. Květinka, kterou jste ráčil z neznámých mi důvodů tak ukrutně zničiti, není lomikamenovitá, ani dlanitoklaná, nýbrž křížatá, a přízemní její listy jsou peřenodílné až peřenolaločné!“

Můj názor narazil však na fanatika.

„Jaké je vaše zaměstnání?“ vykřikl opět rozdrážděn, až polekaně jsem ustoupil do obilí. Jeho vypouklé, naběhlé oči ve zrudlé tváři nevěstily mír a pokoj a žádaly urychlené odpovědi.

„Jsem, s odpuštěním, bankovním úředníkem, nehodím se k ničemu jinému,“ odpověděl jsem nejistě, ustupuje opatrně dále do obilí, abych nabyl většího prostoru k případnému útěku.

Muž se opět rychle uklidnil a otřev si pot se své tváře, mírumilovně prohodil:

„Je to štěstí pro nás oba. Kdybyste byl profesorem botaniky, byl bych dnes s vámi naložil, jako s onou květinkou. Ale nejste-li profesorem přírodopisu, jak můžete s takovou určitostí tvrditi, že jsem zničil květinku křížatou?“

„Nemohu to tvrdit s určitostí,“ vysvětloval jsem opatrně, „jest možno, že ona nešťastná květinka je opravdu lomikamenovitá. Těch několik odborných výrazů, sloužících ostatně jenom k mé osobní dekoraci, utkvělo mi v paměti z dob studií, a neumím jich ani správně použíti, neboť nerozeznám řípu od brambor nebo silenky naduté.“

Muž byl naprosto upokojen a srozuměn mou odpovědí, takže dovolil jsem si opět otázku:

„A jaká je příčina toho, že jste zanevřel na květinky, které — jak bývalo napsáno na tabulce v Riegrových sadech — také cítí?“

„Mstím se za své mládí,“ řekl vážně a slavnostně.

„Květinky jsou vinny tím, že si vaše mládí žádá pomsty?“ podivil jsem se.

„Ano, právě tyto květinky!“

„Tyto něžné bytůstky, opěvané básníky a milované ženami?“

„Ano, tyto. Vezměte na příklad tento kohoutek luční. Líbezné jméno, líbezná květinka. Dal jsem si včera před obědem tu práci a pošlapal jsem ho několik tuctů. Ptáte se proč? Protože má drsně pýřitou lodyhu, která je řídce porostlá listy vstřícnými, přisedlými, podlouhle kopinatými, celokrajnými, že květy mají trubkovitý, pětizubý kalich a korunu z pěti plátků, a každý plátek je rozeklán ve čtyři úzké, dlouhé cípy!“

„Přes to nechápu.“

„Nevíte, že má tato květinka deset tyčinek?“

„Nevím; možná že jich má dvanáct, a kdyby jich měla i desetkrát tolik, je mi to jedno.“

„A nevíte-li konečně, že tato květinka je jevnosnubná, krytosemenná, dvouděložná, prostoplátečná, hvozdíkovitá a konečně silenkovitá, pak máte zcela nedostatečnou, můžete se posadit a v pololetí jít na ševcovinu. Pro život jste nadobro ztracen, vy hlupáku!“

„Nechápu vašeho rozhořčení. Neznám-li těchto věcí, nepokládám se nijak za ztracenou existenci, nebo za hlupáka, třebaže jsem bankovním úředníkem.“

„A jak, člověče, jste jen mohl vystudovat? Tyto věci musí přece znát každý desetiletý primán, chce-li postoupiti do druhé třídy. A jak můžete uzavírati kontokorenty nebo pochopiti arbitráž devis, nemáte-li v malíčku těchto základních vědomostí?“

Odmlčel jsem se prozatím. Až jednou později, když jsme se opět setkali při sklenici piva, zeptal jsem se:

„Rád bych věděl, kdo má na svědomí, že se z vás stal takový nepřítel přírody?“

„Moji učitelé přírodních věd na reálce,“ odpověděl zasmušile a odmlčel se.

Teprve při druhé skleničce, jak se dalo očekávati, se rozpovídal:

„Nelze říci, že bych byl dědičně zatížen a měl sklony k ničení. Moji rodiče byli zdrávi na těle i duchu a přírodu milovali vášnivě. Můj otec měl vždy za oknem několik pelargonií a fuchsií, v polévce měl rád karfiol a v neděli odpoledne chodíval na Žofín. A matka, dávala-li si malovati pokoj, vždy volila pestré ornamenty růží a listoví. Miloval jsem přírodu a již v deseti letech chtěl jsem tráviti život v lesích, loviti divokou zvěř a Indiány a žíti divokým životem podle románů Mayových. Tehdy ovšem nebylo skautů, proto bylo ovšem těžko tyto ideály uskutečniti. Byl jsem po matce něžně založen a příroda ve mně vzbuzovala představy venkoncem vznešené. Bylo v rukou učitelů, aby tyto city a sklony prohloubili. Bylo třeba nás — kluky desetileté — vzíti za ruce a uvésti do chrámu přírody. Ostatní by bylo přišlo samo sebou. Nechtěl bych však znovu prožívati onu dobu ‚bezstarostného mládí‘, nechtěl bych omládnouti pro tyto hodiny přírodopisu. Ještě dnes na to s hrůzou vzpomínám, až dodnes mne pronásledují vidiny ze školních lavic. Blizny, bobule, dvoumocné a čtyřmocné tyčinky lehají mi na prsa a dusí jako upír. V celém svém dosti pohnutém životě nebyl jsem už tak zneklidněn starostmi, jako když, jsa primánem, jsem usínal neklidně s hlavou, přeplněnou neznámými jmény rostlin, z nichž každá měla jiné květenství, a já na konec nevěděl, je-li vijan rostlina a stulík květenství. A nade vším přísná, ironicky vyčkávací tvář profesorova s jedinou výstrahou: ‚Nebudete-li znáti těchto základních vědomostí jako Otčenáš, dostanete pětku a půjdete na ševcovinu!‘ Doba těchto studií je očistec na zemi, šeď bez jediného paprsku. Jen jedna světlá vzpomínka zachytila se v mé paměti, snad proto, že byla také jediná. Podnikli jsme povinný výlet na Podřipsko. Za nádražím veltruským sestavil nás profesor, zabodl hůl jako ukazováček do košaté koruny stromu a ukazoval nám záhady vznešené přírody.

„Jabloň obecná! Květy vyrůstají ve zkrácených chocholících. Dávejte pozor, nelelkujte za motýly, ti nepatří do rostlinopisu! Co teď vykládám, budu zítra zkoušet. Tyto chocholky mají na konci stopky číšku, pět lístků kališních, pět plátků korunních. Čnělka je rozeklána v pět bliznových ramen.“

Přiblížil se k nám však hlídač s obvyklou vyhrůžkou:

„Nechaj, vašnosti, ty jabka na pokoji a jdou svou cestou!“

Jelikož však profesor pokračoval: „Po opylení koruna i tyčinky opadají a číška se neobyčejně zveličí a zdužnatí v kulovitý, nepravý plod,“ rozzlobil se nedůtklivý hlídač v domnění, že si z něho děláme dobrý den a hnal nás cestou necestou až k Vraňanům. U Vraňan byla honba zakončena profesorovým dodatkem: „a na vrcholku je jablko věnčeno zaschlým kalichem.“

Na konci roku dostal jsem tuto otázku:

„Vyjmenujte mi, studente, rostliny trubkokvěté!“

Začal jsem jako kolovrátek:

„Chrpa polní, bodlák obecný, pcháč rolní neboli oset, ostropes neboli troubil, pupava bílá…“ a v mé mysli vyvstávala další řada slov, nic nepovídajících, shluk nahodilých písmen.

„Příroda se nedá nabiflovat, studente,“ přerušil mne profesor, „do té se musí vniknout; vyjmenujte mi je nyní, ale pozpátku!“

Kolovrátek v mé mysli se rozlámal, dostal jsem reparát i nezbylo, než připravovati se k opravné zkoušce přes prázdniny. Místo koupání a hry na Indiány v krčském lese, seděl jsem doma a studoval a plakal nad rostlinopisem pro nižší třídy škol středních. Stokrát jsem si opakoval: Dymnivka má dvoubratré, řeřišnice má čtyřmocné tyčinky. Dlanitoklaný list má kontryhel, dlanitodílný list pryskyřičník prudký. Za dva měsíce prázdnin jakž takž orientoval jsem se teoreticky v tyčinkách i listech lichospěřených, nadplodních, peřenodílných, spěřenosložitých a dlanitosložitých.

Při opravné zkoušce po prázdninách dostal jsem opět známou otázku:

„Vyjmenujte mi, studente, rostliny trubkokvěté, ale pozpátku!“

Zaradoval jsem se v duchu, neboť na tuto otázku jsem se důkladně připravil, a začal jsem jako když bičem mrská:

„Alíb avapup, liburt, seportso, teso…“

„Co to je?“ zděsil se profesor.

„To je, prosím, řada květin trubkokvětých, čtená pozpátku,“ řekl jsem, a dostal jsem nedostatečnou, nevěda proč.

Bylo mi jedenáct let a pomýšlel jsem na sebevraždu, neboť podle slov profesorových byl jsem ztracená existence, která je rodičům i státu na obtíž. Teprve pozdější léta a nabyté zkušenosti vrátily mi opět sebedůvěru, neboť z tisíců lidí, které jsem poznal, nikdo těchto věcí neznal a přece nebyl nešťastný, naopak prospívali na duchu i těle. Moje mládí zůstalo však zkaženo.“

„Také já,“ řekl jsem, „trpěl jsem podobně ve svém mládí a chápu vaše ničivé choutky. Nabízím se vám k nezištné spolupráci.“

Dnes kapitola Zahradníkův červen z knihy Karla Čapka (1890 Malé Svatoňovice – 1938 Praha) Zahradníkův rok (1929).

.

Červen je hlavní doba senoseče; ale pokud jde o nás, městské zahrádkáře, nepředstavujte si, prosím, že jednoho rosného jitra naklepeme kosu a pak s rozhalenou košilí, mohutnými rozmachy kosíme jiskřící trávu, až to svítí, zpívajíce při tom lidové písně. Věc vypadá poněkud jinak. Předně my, zahradníci, chceme mít anglický pažit, zelený jako kulečník a hustý jako koberec, pažit dokonalý, trávník bez poskvrny, drn jako samet, loučku jako stůl. Nuže, z jara shledáme, že tento anglický pažit pozůstává z jakýchsi lysin, pampelišek, jetele, hlíny, mechu a několika tvrdých a zažloutlých trsů trávy. Musí se to předně vyplet; tu tedy usedáme na bobek a vytahujeme z pažitu veškeru neřádnou plevel, nechávajíce za sebou půdu pustou, zdusanou a tak holou, jako by na ní tančili zedníci nebo stádo zeber. Pak se to zaleje a nechá se na slunci rozpukat; načež se rozhodneme, že se to musí přece jen posekat.

Nezkušený zahradník se po tomto rozhodnutí sebere a jde do nejbližší periferie, až najde na ožrané a holé mezi babku s hubenou kozou, okusující hloh nebo síť tennisového hřiště.

„Babičko,“ praví zahradník přívětivě, „nechtěla byste pěknou travičku pro vaši kozičku? — Mohla byste si ji u mne nažnout, kolik byste chtěla.“

„A co mně za to dají?“ řekne babička po nějakém rozvažování.

„Dvacet korun,“ praví zahradník a vrací se domů, aby čekal na babičku s kozou a srpem. Ale babička nepřichází.

Tu si zahradník koupí srp a brousek a prohlásí, že se nebude nikoho prosit a požne si svou trávu sám. Jenže buď je ten srp tak tupý nebo městská tráva je tak tvrdá nebo co, zkrátka ten srp nebere; to se musí každé stéblo vzít za koneček, natáhnout a dole s velkou silou tím srpem přetnout, při čemž se obyčejně vyrvou i kořínky. Šicími nůžkami to jde podstatně rychleji. Když konečně zahradník ostříhal, oškubal a zpustošil svůj pažit, pokud to šlo, shrabal z toho přece jen jakousi kupičku sena; i sebere se a jde zase hledat babičku s kozou.

„Babičko,“ praví medově, „nechtěla byste si ode mne odnést nuši sena pro vaši kozičku? Je to pěkné, čisté seno —“

„A co mně za to dají?“ řekne babička po delší úvaze.

„Deset korun,“ prohlásí zahradník a běží domů čekat na babičku, která si má přijít pro seno; přece je škoda takové pěkné seno vyhodit, no ne?

Nakonec se toho ujme popelář, ale musí dostat korunu. „Tovedí, panešef,“ praví, „my to nemáme na vůz brát.“

Zkušenější zahradník si koupí prostě žací strojek; to je takové tento na kolečkách, rachotí to jako strojní puška, a když se s tím jede po trávě, tu stebélka zrovna lítají; říkám vám, to je jedna radost. Když přijde takový žací strojek do domu, perou se všichni členové rodiny, od děda po vnuka o to, kdo bude žnout trávu; taková je vám to zábava rachotit a kosit bujný pažit. „Pusťte,“ prohlásí zahradník, „já vám ukážu, jak se to dělá.“ Načež se rozjede po trávníku s obřadností strojníka a oráče zároveň.

„Teď zase já,“ žadoní druhý člen rodiny.

„Ještě kousek,“ trvá na svém druhý člen rodiny, a znovu se rozjede, rachotí a kose trávu, až to lítá. To je první, slavnostní senoseč.

„Poslouchej,“ povídá po čase zahradník druhému členu rodiny, „nechtěl bys vzít strojek a posekat trávu? To je moc příjemná práce.“

„Já vím,“ praví ten druhý vlažně, „ale já dnes jaksi nemám kdy.“

Senoseč, jak známo, je doba bouřek. Několik dní se podebírá na nebi i na zemi; slunce je palčivé a jaksi protivné, země se puká a psi páchnou; hospodář se dívá starostlivě k nebi a říká, že by mělo zapršet. Načež se objeví tak zvané zlověstné mraky a strhne se divoký vítr, ženoucí s sebou prach, klobouky a urvané listí; tu vyrazí zahradník na zahrádku s vlasy vlajícími, nikoliv aby vzdoroval živlům jako romantický básník, nýbrž aby přivazoval vše, co se klátí od větru, odnesl své nářadí a židličky a vůbec čelil živelním pohromám. Zatím co se marně pokouší přivázat stvoly delfinií, padají první velké a horké kápěje, udělá se chvíle k zalknutí, a prásk! Za rachotu hromu vyšplíchne těžký liják. Zahradník se uteče na zápraží a s těžkým srdcem přihlíží, jak se zahrádka zmítá pod údery deště a vichřice; a když je to v nejhorším, vyřítí se jako muž, který zachraňuje tonoucí dítě, aby přivázal nalomenou lilii. Pro Kristapána, to je vody! Do toho zachrastí kroupy, poskakují po zemi a jsou smeteny potoky špinavých vod; a v srdci zahradníka zápasí úzkost o kytičky s takovým jakýmsi nadšením, jež v nás budí velké živelní úkazy. Potom to rachotí temněji, příval se změní ve studený déšť a řídne v přepršku. Zahradník vyběhá do ochlazené zahrádky, zoufale kouká na trávník, zanesený pískem, na polámané kosatce a potrhané záhonky, a zatím co zakřičí první kos, volá přes plot na souseda: „Haló, mělo by nám ještě zapršet; na stromy je toho málo.“

Den nato píší noviny o katastrofální průtrži mračen, jež způsobila strašné pohromy zvláště na osení; ale nenapíší, že způsobila těžké škody zvláště na liliích nebo že zpustošila zejména Papaver orientale. My zahradníci jsme vždycky odstrčeni.

Kdyby to bylo něco platno, padl by zahradník denně na kolena a modlil by se asi takto: „Pane Bože, udělej to nějak tak, aby každý den pršelo asi tak od půlnoci do tří ráno, ale víš, tak pomalu a teple, aby to mohlo vsáknout; ale aby při tom nepršelo na smolničku, tařici, devaterník, levanduli a ty ostatní, které jsou Ti v Tvé nekonečné moudrosti známy jako byliny suchomilné — kdybys chtěl, napíši Ti je na list papíru; a slunce aby svítilo po celý den, ale ne všude (na příklad ne na tavolníky, aniž na hořec, bohyšku a rhododendron) a ne tuze moc; aby bylo hodně rosy a málo větru, dost žížal, žádné mšice a slimáci, žádné padlí, a aby jednou za týden pršela zředěná močůvka a holubí trus, amen.“ Neboť vězte, že tak tomu bylo v zahradě ráje; jinak by to tam tak nerostlo, co vás nemá.

Ale když už jsem řekl slovo „mšice“, měl bych dodat, že zrovna v červnu se mají mšice hubit. Jsou na to všelijaké prášky, preparáty, tinktury, extrakty, odvary a smrady, arsén, tabák, šmír a jiné jedy, které zahradník jeden po druhém zkouší, jakmile shledá, že se mu na růžičkách povážlivě rozmnožují zelené, kypře nacucané mšice. Užíváte-li těchto prostředků s jistou opatrností a v náležité míře, shledáte, že vaše růže někdy přežijí toto hubení mšic bez úrazu, až na to, že se tím jaksi spálí list i poupata; co se týče mšic, prospívají během tohoto hubení neobyčejnou měrou, takže pokryjí větvičky růží jako husté krumplování. Potom je lze — s hlasitými projevy ošklivosti — větévku po větévce rozmačkávat. Tímto způsobem tedy se hubí mšice; ale zahradník čpí ještě dlouho potom tabákovým výtažkem a šmírem.

.

Úvodní obrázek: ilustrace Josefa Čapka (1887 Hronov – 1945 Bergen-Belsen) ke knize

Otokar Březina (1868 Počátky – 1929 Jaroměřice nad Rokytnou), báseň Vonné soumraky ze sbírky Tajemné dálky (1895).

.

Z oltářů Věčného až nad obzor

sloup ohnivý se prochví ethernem,

a z hasnoucího uhlí žhavých hor

se zdvihne soumrak v tichu nádherném,

.

kouř schladlých paprsků svých proleje

nad unavená rozestření lích,

a v balsamických slzách oleje

utiší rány květů krvavých,

.

nad hříchem země stíny přikryje,

otevře hvězdná okna Tajemnu,

a hrubou šťávu barev vypije

a přelije ji, čistou, v kraje snu,

.

mou duší v teplých vlnách prostře se

v květ fosforeskující rozvitou,

cel unavenou tkaní otřese

a hořkou jejich vůní složitou.

.

Z ní vstane úsměv ranních záření,

když k mému loži chvěl se, zádumčiv,

pohřebních zvonů těžké vlnění

nad modrou dálkou nepřístupných niv,

.

den únavy, jenž bílým ohněm práh‘

a rozkoš síly vypil žárem svým,

čas tajemný, jenž krajem žití táh´

a dýchal hodin rythmem umdleným,

.

dech vůní cizích zahrad nasycen

a zráním cizí setby u mých cest,

zrak lásky v cizích nocích zanícen

a cizí štěstí v odpovědi hvězd,

.

zpěv marné touhy hlaholící v snech

na zlatých strunách příštích úsvitů,

kde v moři vůní nových sluncí žeh

plá modrým květem nových blankytů.

.

Úvodní obrázek: Beneš Knuepfer (1844 Frýdštejn – 1910 na moři na cestě do Ancony), obraz nese název Soumrak

Dnes konečně pohádka, autora nemusíme představovat. My si ji s klidem aktualizujeme jako pohádku o králi Eurotchořovi (královně Eurotchořce).

.

Král Tchoř

Bývaly prý v Čechách někdy časy, ale je tomu už dávno, kde každá slepičí obec také byla svým pánem; každá měla
svůj dvůr a své smetiště, kde slípky mohly bez překážky hrabati, a měla také svého staršího kohouta, kterýž ji
řídil. Co která slípka vyhrabala, bylo její; a když kohout našel zrnko nějaké, svolal k němu všecky své slípky a pak
ho nechal jedné, kterou měl nejradši, anebo slupnul to zrnko sám; a jestliže se která slípka proto rozhněvala,
klovnul ji a pak byla spokojena. Jakmile někde kohout na dvoře zakokrhal, kokrhali po něm všickni kohouti
v celé dědině. Tak to chodilo mnohé věky v nejlepší kázni a bázni a svornosti.

I přihodilo se tehdáž na neštěstí, že žáby kuňky počaly sobě oškliviti své staré řízení; i kuňkaly, kuňkaly, až si
vykuňkaly za krále nohatého čápa. To vidouce kohouti a slípky, nechtěli vzadu zůstati za kuňkami a pravili, že
by bylo dobré, aby také měli svého vlastního krále. I svolali se na obecný sněm a počali rokovati, co a jak? a byli
všickni potud jedné mysli. Když ale přišlo na to, kdo bude králem, tu počaly mezi nimi hádky a rozbroje; neb nikdo
nechtěl trpěti, aby druhý nad ním panoval, ale raději chtěl každý sám panovati nade jinými. I počali se kohouti
jeden na druhého vzpínati a štípali se, až se peří s nich sypalo a hřebeny jim krvácely. Tu poradil jim jeden starý
vážný kohout, že by bylo nejlépe, aby si pro zachování pokoje vzali nějakého mocného krále z ciziny; a hned jim
jmenoval pana tchoře, ten že je zubatý, silný pán, kterého se každý báti bude, a ten zajisté že mezi nimi učiní pokoj
a dobrý řád. I zalíbila se ta rada všem, a hned poslali k panu tchořovi, aby s ním o to udělali pořádnou smlouvu,
Pan tchoř, vyrozuměv jich žádosti, měl se k nim velmi přívětivě a povolně; sliboval, že je zachová při všech je.
jich právech a starobylých svobodách, že je bude chránit; před luňákem, kterýž jim děti unáší, před kunou, kteráž
jim vejce pije, i před vrabci zloději, kteří jim před samým nosem zrní kradou; sliboval také, že pěkné, velké kohouty
udělá svými královskými radami, komorníky a jinými důstojníky. I líbilo se to všem, co sliboval, slípkám i kohoutům, a s velikou slávou posadili pana tchoře na svůj královský trůn a byli rádi, že mají tak mocného a dobrotivého krále.

Netrvalo dlouho a zachtělo se panu králi tchoři slepičí krve. I umínil si na některého svého poddaného vyhledati
nějakou vinu, aby ho pak pod tou zástěrou mohl zakousnouti a krev jeho vycucati; neb nechtěl ještě zjevně ukázati svou pravou tchoří povahu, aby si kohoutův a slípek nerozplašil. I povolal k sobě milostivě jednoho pěkného,
tučného kohouta a ptal se ho, zdali nic necítí? Kohout byl dobrá, poctivá duše a řekl upřímně: „Rač,Vaše Milost
královská, odpustiti, cítím náramný smrad.“ Byl to smrad, kterým všickni páni tchořové zapáchají, byť i na slepičím
trůně seděli. „Ho, drzý, hanebný padouchu!“ osopil se na něho tchoř, „tak-li se opovažuješ svému králi a pánu vůči mluviti?“ a chňap! jedním rázem ukousl kohoutovi hlavu a pak mu vycucal krev. Potom povolal k sobě druhého a ptal se ho též, zdali nic necítí? Kohout vida tu bezhlavé tělo svého tovaryše a ústa Jeho Milosti tchořovské zmazané krví, poznal, že dobře není. I počal se strachem velikým po celém těle třásti a nemohl ani slova promluviti. „Proč se třeseš?“ osopil se na něj král, „tuším, že nemáš dobrého svědomí? pověz, co cítíš.“ Kohout sebral všecky své síly, poklonil se hluboce a řekl tenkým, slaďoučkýmhláskem: „Královská Milosti! cítím přelíbeznou i“ — „Ho, zrádce ošemetný!“ vzkřikl král zuřivě, „chceš lichocením zastříti své padoušství?“ a chňap‘ kousl mu hlavu zas a krev vycucal. Tchoř měl sice už
nyní dost, ale ta hračka s kohouty dělala mu potěšení; a proto povolal si ještě jednoho kohouta a také se ho tázal,
co cítí? Ale ten byl chytrák; viděl tu sice dobře ty dva bezhlavé a také pozoroval něco na královských vousech
jako krev, ale dělal se nevida. I uklonil se zdvořile několikrát a odpověděl panu králi opatrně: „Rač odpustiti,
Vaše Milosti královská!, dostal jsem náramnou rýmu z letošního vlhkého počasí, a proto, bohužel ničehož necítím.“
Pan král vida, že se mu kohout z nastrojené smyčky vyvlekl, a nemaje v nenadání na něj nic jiného pohotově,
ráčil se dobrotivě usmáti a propustil jej v milosti…

Píseň Stojí hruška…, původně uvedená v Čelakovského Slovanských národních písních (1. 1822, 2. 185, 3. 1827), přetištěná např. v Halasově a Holanově výboru Láska a smrt.

.

Stojí hruška v sadě,

vpoly je zelená;

pod ňo se Hanička

s milým na karty hrá.

.

Jak sa oni hrali,

tak sa oni hrali,

od velkej lubosti

oba dva zaspali.

.

Zaspala Hanička

na zelenom pníčku,

zaspal i mládenec

na jej bielom líčku.

.

Keby jsom já mala

klúče od svítání,

nědala by svítat

kromě o poledni.

Ukázka z kapitoly Umění starých hudců ze slavné knihy dr. Vladimíra Úlehly (1888 Vídeň – 1947 Brno) Živá píseň.

.

Ještě je brzo obědu a švarný, černý dr. Jožka Frolka, syn zesnulého malíře Antoše Frolky, přichází nám v restauraci Praha vstříc s návrhem, abychom zašli na chvíli dolů do městského sklepa, sešlo se tam prý pár muzikantů a zpěváků pozdravit ses námi.

A tak jsme brzo u sklenky strážnického vína v družné zábavě za stolem dosti hustě obsazeným, když nás byl po vstupu uvítal sám pan starosta Stanislav.

(Později jej Němci zatkli a zahubili v koncentračním táboře spolu s několika jinými strážnickými předáky, se kterými jsme se tehdy v devětatřicátém roce v onom sklepě ještě setkali.)

Co chvíli přistoupí některý z hostí pozdravit se se mnou jako se starým známým. Nejednu tvář musím hádat, protože jsme se už léta neviděli. Ale o to srdečnější je pak vítání se starými druhy.

Vy jste se mezitím pustili do živého hovoru se starým panem Chludem. Nemohu vám dobře v té chvíli říci, kdo vlastně ten pan Chlud je. Tento vyčouhlý, hubený muž, přes svých šestasedmdesát let stále ještě jako mladík, představuje totiž právě konkurenta strážnických hudci! Přišel před lety do Strážnice jako mladík, aby tu založil první plechovou kapelu, a tak zahájil i ve Strážnici onen boj proti smyčcové domácí hudbě, který zatím vedl jinde již k nezvratnému zániku hudecké hry, k zániku tak dokonalému, že dnes na různých slavnostech vystupují „pravé slovácké dechové kapely z X. Y.“, cožje takový protimluv jako pravé dřevěné benátské sklo.

Ale ve Strážnici se na štěstí panu Chludovi nepodařilo smyčce pohřbít, a – budiž mu to ke cti řečeno – on to ani nezamýšlel. Měl sice konkurenční tahání s Janem Mlýnkem, ale sám je moravský Slovák či Valach rodem ze Zlínska, ví dobře o Bartošovi, váží si ho, donesl si z rodné obce zásobu lidových písní toho druhu, jak je zachytil Bartoš v prvé své sbírce v oddílu zlínských kúlaných, a ve Strážnici k tomu přidal znalost mnoha strážnických. A nejen to: přizpůsobil se domácímu mravu a zvolil jakýsi kompromis, který později napodoboval i Jan Mlýnek: do půl noci se hrálo na plechy, od půl noci „na šmytce“.

Tak se přenesla konkurence obou kapel na stejnou úroveň a to nesporně pomohlo, že písně ve Strážnici nezanikly tak rychle jako jinde, kde je plechy v pravém slova smyslu ubily.

Tohle zatím nevíte, ale snad právě proto se pana Chluda otevřeně vyptáváte, nyní právě na nápěv, na který začal minule stařeček Machálek narážet všechny písničky: Zaspala nevěsta zelenej dubině. „Ja tož jak bych to zpíval? Jak všeci“… povídá rozmyslně pan Chlud. – „No ja, oni chcú vědět, esli věc friško alebo pomali,“ pomáhá uvést věc na správnou kolej Jožka Cundrla, starý piják, zpěvák a cifréř. „Ja, tož to je podlevá teho, k čemu by to bylo, es na poslech lebo na danaj,“ odpovídá na to hezký mladý muž – syn Františka Jamného, zpěvák a houslista. „Na danaj by to bylo tak,“ dodává a notí živě beze slov, jen na takové m ta m ta. Zkoušíte to zapsat. – Nu ano, a na poslech Tak byste to vy zazpíval? – obracím se na Jožku Cundrlu. Ten popěvuje rovněž polohlasem. – A co vy, pane Vajčnere? … „Tož stejně, také tak,“ odpovídá lahodným hlasem František Vajčner-Plaček, kterého isme dopoledne marně hledali, a rovněž jen náznakem zanotí. – Srovnáváte záznamy a divíte se: Vždyť oni to přece zpívají každý jinak, každý umístí lichý rytmus na jiném místě. – „Co by ináč, šak to zpívajú všecí na iednu notu, to je pořád tá istá nota,“ vloží se do věci pan Chlud. „Umíte číst noty, pane Chlud? Jak to má být psáno: ve dvoučtvrtním taktu s triolami, či ve tříčtvrtním taktu? Nevycházejí vám na takt tři stejné noty?“ – Pan Chlud se zarazí: „Ja co by tři, šak máme dvě nohy a dvě ruky, tož nač tři?“ – A zbaviv se takto kličky mu nastražené, přece se zamyslí, a aby nás přesvědčil, že ho vedou dvě nohy a dvě ruce, spustí píseň sám tak, že první takt zazpívá právě ve tříčtvrtním metru, ale pak přejde do metra dvoučtvrtního, v němž se to hemží triolami. A že to jsou opravdu trioly, nemůže být pochyby, nebot’ pan Chlud si ukazováčkem pravé ruky důrazně taktuje do dvoučtvrtního taktu. Musím se přemáhat, abych se nezasmál, a vy hledíte zaraženi.

Ale nechci vás uvést do zmatku. Což tu nejsou housle?- Jsou, pan hoteliér má nahoře jedny na klavíře, a pan Chlud už je ladí. – „Tak, prosím vás, pane Chlude, včil to zahrajte, iak by to mělo byt na danaj!“ – „Tož tak,“ povídá pan Chlud a hraje přesně tak, jako dříve notil pan Jamný mladší, to jest dokonale ve dvoučtvrtním taktu, bez triol, bez kvintol.

Zde máte tedy vysvětlení. Setkáváte se tu s něčím, čeho v české písni není. Naše taneční písně změní při každé strofě rytmus dvakráte. Po prvé se strofa zpívá, po druhé a po třetí se beze slov tančí. Při zpěvu ie metron bohaté na trioly a kvintoly v rámci dvoučtvrtního taktu. Rytmus taneční je zjednodušený přesně do čtyř osmin, lichá metra v něm více méně zmizí, a to při druhém opakování více než při prvém…

Jan Neruda (1834 Praha – 1891 Praha): Matka Sedmibolestná ze Zpěvů pátečních (1896).

.

Na naší Kalvárii, v charém kříže stínu,

hle matka Vlast – syn Národ v jejím klínu.

.

Do noci skleslo slunce, bouří hnáno,

do prázdna bouř své vyhučela amen,

syn, matka bez pohnutí, jeden kámen –

je ticho, mrtvo – vždyť je dokonáno!

Co matce slunce, co jí nové ráno!

Zrak nemá citu, srdce nemá tluku,

mráz smrti ledem pokryl chvějnou ruku

a spálil myšlénky – je dokonáno!

Květ její duše, květ jejího těla,

syn krásný, libý jak vše jara vůně,

muž, jímž se země nebi rovnat chtěla,

bůh člověk, jehož dosud nepoznáno –

zlým lidstva duchem zdáven zas zde v lůně

své matky ztlívá – již je dokonáno!

.

Sám kámen zřím, jak kameníte spolu,

má duše trne, ret můj sotva dýše,

třesoucí ruka k vašim nohám píše:

„Vy všichni, kteříž božím světem jdete,

krok zastavte svůj a sem pohlédněte,

zda jesti bol, jenž tomu roven bolu!“

Roku 1868 vypravil se z Prahy do Ameriky třiadvacetiletý básník J. V. Sládek. Rozjel se tam, jak sám říkal, když mu bylo v rakouském žaláři již k zalknutí, aby se nadýchal volného vzduchu a naučil se ještě víc nenávidět tyrany.

Ameriku poznal za dva roky svého pobytu dobře. Poznal ji nikoli z elegantního výletu bohatého cestovatele nebo cestujícího boháče, ale z cest a z života mezi prostým lidem mnoha krajů, od státu Wisconsin až po Texas, kdy se živil krušnou prací jako učitel, redaktor, kostelník, varhaník i jako nádeník na stavbě železnice.

A jaké zkušenosti a zážitky si přivezl mladý básník z veliké neznámé země, udivující tehdy svět? Odpověď dává brzy po návratu v přednáškách, novinových feuilletonech i básních. Odpověď takovou, že jeho cesta se stává jednou z nejvýznamnějších v dějinách české literatury a české myšlenky vůbec. Není to náhoda, že naši novější buržoasní literární historii nebyla po chuti a že ji proto nepokládala za hodnu své pozornosti. Česká kosmopolitická buržoasie ráda mluvila s pohrdáním o „zápecnictví“, „úzkých obzorech“ a „naivním vlastenectví“ naší literatury minulosti — a hle, tu se čtyřiadvacetiletý, ještě neznámý básník odvážil již roku 1869 kritisovati, ba obžalovávati americkou demokracii! A ona v ní přec viděla čím dál tím víc svůj nejdokonalejší ideál, nemluvě ani o dnešku, kdy její trosečníci musí už vůbec zpívat jen tu píseň, kterou jim americký chlebodárce předpisuje.

Mladý básník spravedlivě ocenil tehdejší přednosti americké buržoasní demokracie (nezapomínejme, že jde o léta 1868–70!), tak veliké ve srovnání s feudální zaostalostí rakousko-uherské monarchie. S úctou mluvil o tradicích Washingtonových, Lincolnových, Franklinových. Rád připomíná ve svých feuilletonech „Ze života amerických Čechů“: „Čechové američtí nikdy nestranili Jihu a mnohý český synek dokrvácel za svobodu otrokův. A jak rádi se ti hoši bili za věc spravedlivou…!“

Ale Sládka neoslepil lesk svobod, jichž tehdy americký lid požíval. Brzy s odporem a rozhořčením poznává, že americká demokracie má svůj rub, že je založena na nesvobodě, na krvavém potlačení původních obyvatel Ameriky — Indiánů. Nejsou to nikterak nějaké romanticky sentimentální city, které ho k osudu Indiánů upoutaly. Ostatně sám též píše, že v osudu černochů nebo i Číňanů v Americe je mnoho podobného. A vystihl také, že tu nejde o náhodnou a ojedinělou „nedokonalost“ americké svobody, nýbrž o zlo, jehož je indiánská tragedie, právě v té době dovršovaná, jen jedním z projevů. I na kořen tohoto zla ukázal. Proč byly indiánské kmeny vyštvány jako zvěř ze svých krajů? „To pro dolar, ten klet bud!“, odpovídá.

…

Proto i do budoucnosti Ameriky hleděl Sládek bez ilusí. Americkou volnost viděl stříšněnu krví „dnes, v minulú a budoucnost je němá“. Tuto budoucnost, němou pro Sládka, my dnes žijeme. A opravdu: i ona je stříšněna krví, dokonce hojnější než kdykoli v minulosti. Američtí dolaroví bandité, kteří vyvraždili indiánské kmeny v jejich vlasti, ohrožují dnes vlasti všech národů světa. Proti všem národům světa používají dnes prostředků, vyzkoušených v boji za podmanění a vyhubení Indiánů, od lži a podvodu až po smrtonosnou zbraň.

…

Sládkova kritika americké volnosti již tehdy v sedmdesátých letech minulého století není ovšem náhodným zjevem, není jen soukromým míněním básníka. V ní je vyjádřena zkušenost malého národa, bojujícího proti cizí přesile za svoji svobodu, národa, který již sám po mnoho let zakoušel, že každá řeč o svobodě je přetvárkou, nepřiznává-li se všem národům a rasám.

…

A je tím více ke cti naší kultury, že vášnivý obžalobný hlas Sládkův nezní osamocen v českém umění. Také mladý Mikoláš Aleš tvoří mohutné dílo o osudu indiánských plemen, dýšící stejně hlubokým soucitem k nešťastným Indiánům a stejně mocným odporem k nelidským podmanitelům. Alšovy obrazy a Sládkovy verše pojí se tak v jeden velkolepý celek, který je skvělou manifestací svobodomilovného ducha české kultury a českého národa, ba který svou ideovou hloubkou i uměleckým mistrovstvím je vynikajícím dílem pokrokové kultury světové…

(Z předmluvy Františka Nečáska k výboru s názvem Na hrobech indiánských, který vyšel v Československém spisovateli v r. 1951.)

.

VÁLEČNÁ VÝPRAVA

(Nár. Listy, 28. dubna 1871)

„Ryzko! Ryzko!“ — Pronikavé zahvízdnutí a z moskytového křoví vystoupil muž vysoké postavy s osmahlou až do temnohněda tváří, kterou stínilo široké mexikánské sombrero. Prodrav se křovím zastavil se, jako by naslouchal, a po chvilce znělo to zase do ranního vzduchu: „Ryzko, ryzko! Zpropadené zvíře!“

„Ach, vy jste tady!“ zvolal teprv nyní mne zpozorovav a tiskna mi ruku, „a tak časně již! Jste jako ten můj kůň, ten také nejraději spásá trávu za rosy,“ dodal s úsměvem, ukazuje na mou botanickou plechovku, z níž vyčnívalo několik právě utržených rostlin.

„Byl jsem tu přes noc, jak vidíte, oheň ještě nevyhas’. Toulám se tu již celý týden a můj ubohý kůň počíná již sténat pod tíží nasušených pokladův,“ odvětil jsem, opětuje ruky stisknutí „Mikše z pustiny“, jak nazývali českého farmáře v San Antonio de Bexar, kam dvakráte do roka přijížděl, aby svou kukuřici prodal a nakoupil věcí do domácnosti.

Mikeš pohlédl na mne jaksi nedůvěřivě a pak zabručel do hustých, ne právě uhlazených vousů: „Hm, tak vy se tedy nebojíte. Není dobro jezdit tu samotnému; zdá se mi, že dostali jsme návštěvu. Včera viděl jsem nedaleko farmy cizí koně a nech mne ďas vezme, nebyli-li tak podobni ponym těch červených ďáblů Komančů, jako můj pes vlku na prérii. Poslal jsem už své kluky po farmách, aby sousedé byli ostražití. Myslím, že bude dobře, trochu-li se společně po kraji ohlídáme. Když větříš ďábla, nečekej, až se ti zasedne do vazu. A moji angličtí sousedé mají dobré kaditelnice. Zakouří se, rána padne, jeden rudý ďábel s ní a ti druzí jak by se do země propadli! Snad u nás již někteří budou, jdu hledat svého koně – ryzko!“ a zase pronikavé hvizdnutí a naslouchání; po ryzce ale ani slechu, „a přece to zvíře zná můj hlas jako pes, a dnes se ho nemohu dovolat! Pojďte se mnou, vrátíme se domů, snad se s ní setkal některý z mých hochů.“

Osedlal jsem koně, vzal jsem ho za uzdu a zanedlouho octli jsme se před malým srubem, kolem něhož na pečlivě vzdělaném lánu právě vyrážela bavlna. Přivázal jsem koně, farmář snesl několik kukuřičných klasů, aby prý se kůň trochu posilnil, a odešel do srubu; já za chvilku za ním.

Kdybych byl právě před několika okamžiky neviděl jej do domku vcházet, byl bych ani nevěřil, že ten muž, jenž sedě na stoličce opíral ruku o stůl a hlavu o ruku a byl tak bledý jako stěna, jest náš Mikeš z pustiny. Před ním stál výrostek osmnáctiletý a podával otci zkrvavělý šíp. „Vidíte ho,“ pravil, „vytáh’ jsem jej ryzce z boku. Ubohé zvíře, zdá se, že se chtělo dovléci ještě k domu, leží tu nedaleko hradby a tak daleko by se byli Indiáni přece neodvážili.“ Otec vzal šíp, hleděl naň chvíli, pak mrštil jím, až se zabod’ v stěnu. „Také dobře,“ pravil vstávaje, „budeš tam aspoň na památku, ať mi střecha shoří nad hlavou, bude-li se ti tam stýskat, a nepřinesu-li ti ještě zejtra za družku kulí, již prvnímu indiánskému psu, kterého potkám, hlavou proženu. Pojďme se podívat k ryzce.“

Šli jsme, nedaleko; as dvě stě kroků za hradbou nalezli jsme mrtvého koně s šíjí nataženou, běhy jako do skoku a kalným, zaroseným okem. Na boku zela rána a z ní táhla se usedlá krev až do trávy jako stružka.

Ubohý Mikeš vjel mu rukou do hřívy, naklonil se koni k uchu a zašeptal ještě jednou: „Ryzko – ryzko!“ Ryzka ale neslyšela. Pak povstal a obrátiv se ke mně pravil: „Půjdete s námi na honbu?! Neviděl jsem to ještě nikdy, ale soused mi vypravoval, že to komedie až k zbláznění krásná, ta honba na ty červené veverky. Dnes půjdu, nechtěl jsem tomu až do dneška věřit, že se krev Indiánova smí tak snadno prolít, jako krev srnce, ale dnes půjdeme spolu, zabili mi mou ryzku!“

Ten obrovský Mikeš byl pravé dobrotisko, kolem prstu bys ho byl ovinul, ale zabili mu koně a toho miloval jako své dítě.

Kůň na pustinách texanských! Kam by se člověk stezkem poděl, kdyby neměl toho koně, to hrdé, přítulné zvíře, které nese tě celý den, a potřeba-li i noc, a nezastaví se a kluše stále, jedním okem pohlížeje k tobě a jedno ucho vpřed, druhé k tobě majíc obráceno. A odsedláš-li ho večerem a potleskáš-li mu v hřbet, nakloní ti šíji přes rameno a ráno zahvízdáš naň a přiletí jako bratr, a spíš-li mu příliš dlouho, přiběhne sám, očmuchává ti tvář, jako v bázni, zda ještě dýcháš, a potahuje za sedlo, jež máš pod hlavou, jako by dít chtělo, že už je čas vstát – jet dále; ten tvor, do něhož zdá se, že přešla část duše tvé, tak rozumí ti, tak povolným je každému kynu oka, každé myšlence, že není třeba ani uzdou zatáhnout, že s ním rozmlouváš jako s přítelem a v pustině ti líp než mezi lidmi. Ztráta koně, jenž ti přivykl, jesti na pustině větší ztrátou, větší bolestí, než u nás často ztráta přítele.

Vrátili jsme se do farmy. Čekalo tam již šest mužů z okolních farem. Samí to Češi. Amerikáni vyjeli prý již ze svých farem napřed; bude prý líp, rozdělíme-li se na dvě čety, které různým směrem krajinu prohlednou. Také prý jsou ti Evropané příliš nezkušení, rozumějí jemnocitní, a nehodí se tak k pronásledování Indiánů jako Amerikán. My abychom projeli nejbližší okolí, oni že pojedou dále.

Nastalo loučení, jako bychom jeli na smrt. Farmářka upekla kukuřičný chléb. Trochu špeku a namleté kávy, trochu upražené se skořicí kukuřice a jeli jsme na honbu na Indiány.

Ubozí Komančové! Jak hrozný to pluk nepřátel vyjel na válečnou proti vám výpravu! Bývalí čeští sedláci, kteří si doma uši zacpávali, když ženy husám zařezávaly hrdla, s puškami a s noži a se vší válečnou zbrojí chystali se na prolévání lidské krve s tak chladnou tváří, jako by se šlo doma do kostela.

Mikeš jel napřed se spenserovkou, nabitou osmi kulemi, v ruce a nataženým kohoutkem, já tvoře zadní voj s botanickou puškou a stavě každým krokem koně, kdy viděl jsem nějakou cizí mi ještě rostlinu. Hlavní voj šesti mužů cestou dosnídával, po každém soustu pečlivě si utíraje a prohlížeje si ruce, nelpí-li tam již krev indiánská. Pokud možno bylo jich rozprávku stopovat, seznal jsem, že rokovali s velikou vážností o tom, zda-li také Indián jest náš bližní a zda-li také, třeba by nám škodil, nezasluhuje křesťanského milosrdenství.

„Vždyť ho také Pán Bůh stvořil.“ – „Járku, Mikši – počkej, nemyslíš, že bychom ti mohli tu tvou ryzku nějak nahradit? Dám ti za ni pěkného hřebce, toulají se mi tuto po prériích, sám nevím ani mnoho-li. Nemyslíš, že je Indián také bratr?“ zvolal jeden z hlavního voje. „Bratr Slovan,“ dodal jsem, doklusávaje za nimi, jsa tomu rád, že nejde jim to s tou honbou tak od srdce, a chtěje celou věc více ještě učinit směšnou. – „Járku, Mikši, probůh, co děláš?! Stůj!“ vzkřiklo to pojednou jako jedním hlasem z celého zástupu a vše pustilo se tryskem za Mikšem, jenž seskočiv s koně, mířil na malou mýtinu, kde v zděšení stálo několik polonahých bytostí s černým hřebíkovitým vlasem, měděnou tváří a jiskřícíma, jak uhel černýma očima.

„Hrome! To jsou oni! Zadrž, Mikši, chytíme je živé.“ Stisk koní v bok a Indiáni octli se ve svírajícím je kruhu. Mikeš sklonil pušku i – hlavu. Ano, byli to oni, byli to Indiáni. Dva muži s ponchem (pokrývkou, mající otvor, tak že se jí hlava prostrčí) na plecích a s lukem v rukou, dvě ženy tulící k sobě dvě malé děti. Schoulili se k sobě jako v zimě houfec koroptví. Mužové hleděli divoce a šípy, jež k luku přikládali, byly znamením, že hotovi k odporu. Ženy hleděly úzkostlivě na nás – děti vytrhly se matkám z objetí a letěly nám vstříc, volajíce „Caridad, comer!“ – slitování, jíst! Ubohý Mikeš, proč to jedno dítě běželo zrovna k němu? Proč zrovna jemu zaupělo v sluch s tím svým „comer“?! Ubohý, rozzuřený Mikeš! Seskočil s koně – rukou do vaku a bochník kukuřičného chleba octnul se v ruce děcka se slovy tak něžnými, že by jej byl člověk v tom velikánu nehledal: „Tu máš, holoubku – jez!“ – Slzy mu stály v očích.

Bylo po válce, bylo po honbě, po vraždění. Ubozí Indiáni seznavše, že nejsme nepřáteli, stali se brzo přítulnými. Mluvili španělsky, jako vůbec mluví tak mimo svou řeč skoro všichni indiánští kmenové v Texasu a v sousedním Mexiku.

Vojsko sesedlalo koně, rozdělán oheň, uvařena káva a obědvalo se vesele i s Indiány, obědvalo se s chutí a bez prohlížení si rukou. Návrat z výpravy byl veselejší.

Zůstal jsem na farmě na tak dlouho, dokud nedošla zpráva od Amerikánů, jak jim se dařilo. Minulo několik dní, až jednoho večera vrátil se hoch farmářův ze sousední anglické farmy se zprávou, že se druhým vedlo lépe. Napadli četu mexikánských a francouzských tuláků v táboru, kde hotovili si šípy. Byli ale také ozbrojeni puškami a revolvery. Je to cháska, která zdržujíc se v Mexiku, přecházívá často Rio grande a krade koně. Aby pak vše svedlo se na Indiány, zabijí na každé výpravě několik koní šípy. Takový osud zastihl nebohou ryzku. Mikeš byl smířen, neboť loupežná tlupa, která bezpochyby ryzku sprovodila se světa, Amerikány byvši napadena, pykala za to strašlivě.

Nevím, byla-li to komedie až k zbláznění krásná, avšak stočená oprátka, již každý texanský jezdec k šíji svého koně připíná, aby jej, kdy toho potřeba, přivázal, sloužívá mnohdy také k jiným věcem.

Když jsem odjížděl, byl šíp, jenž zastihl nešťastnou ryzku, ještě v stěně zabodnut. Po kuli, již mu Mikeš za družku slíbil, bude se mu bezpochyby ještě dlouho stýskat.

.

Úvodní obrázek: Mikoláš Aleš, z cyklu Živly