Po nějaké době ještě jednou Josef Václav Sládek (1845 Zbiroh – 1912 Zbiroh). Feuilleton s názvem Stále v západ byl poprvé uveřejněn v r. 1871 v Národních listech.
.
Veškeré indiánské kmeny, bydlevší jednou v tak zvaných východních státech novoanglických, Marragausetové, Mohikáné, Pecotové žijí již jen v upomínce lidské. Lenapové, kteří před stošedesáti lety přijali Penna na březích řeky Delaware, zmizeli. Zbytky Iroquisů potulují se s žebráckou holí. Všichni tito kmenové rozpínali se někdy až k břehům mořským, dnes třeba vniknout na sta mil do středu země, abys viděl Indiána na honbě nebo ve wigvamu. Indiáni nejen že ustoupili – byliť zároveň zničeni. Místa Indiány opuštěná zaujata ihned jiným činným národem. Nikdy neviděno v historii tak bujného vývoje a tak rychlého hynutí. Způsob, jakým se ničení to děje, jest snadno naznačit. Dokud Indiáni sami obývali pustinu, byly potřeby jejich nepatrny; hotovili si sami své zbraně, nápojem jich byla voda řek a šatili se kožemi zvířat, jichž maso bylo jim potravou. Evropané přinesli Indiánům palné zbraně, železo a kořalku. Za to dá Indián co má kůže, a pronásleduje zvěř více než jindy, aby si jen co nejvíce bělochem přinášených věcí zaopatřiti mohl. Potřeby Indiánovy rostou a zvěře ubývá. Jakmile vzroste evropská osada poblíže území indiánského, dá se zvěř na útěk. Tisíce Indiánův bloudí lesy a zvěř to neleká, jakmile objeví se však běloch, uniká na západ do pustin.
Indiáni, kteří byli až dosud živi v dostatku, vidí, že to, co podávalo jim výživu, stále nikne, až zmizí docela. Instinktivní láska k půdě, která jich zrodila, poutá je k sobě, a přece nenalezají tu ničeho, než bídu a smrt. „Neprodáme ani stopu půdy, v níž odpočívá popel našich otců,“ jest obyčejná odpověď kmene, který území své ještě bělochům neprodal. Konečně jsou přece nuceni ustoupiti a za buvolem a bobrem a laní ubíhají na západ. Ani tak Evropan nehoní Indiány z rodné jejich půdy, jako hlad. Ten ale přišel v průvodu Evropana.
Nelze si představiti děsnou bídu, provázející takový z domova se stěhující kmen. Již, kdy odcházejí, jsou vyhladlí a decimováni. Kraj, kam se stěhují, jest obydlen kmeny, žárlivě patřícími na nové vetřelce. Za nimi hlad, před nimi válka – všude bída. Aby ubránili se snadněji tolikerých nepřátel, rozdělí se. Jeden po druhém se odkrádá, aby se snadněji uživil, a potuluje se v pustinách jako psanec. Páska, poutavší po celá století kmen, puká. Domov již ztratili, za nedlouho nebude ani kmene, ba ani jedné rodiny. Společné jméno se ztrácí, řeč se zapomíná, stopy jich původu mizejí a kmen zahynul. Neví o něm více nikdo, než některý archaeolog americký a v Evropě tu a tam některý učenec.
Před několika lety stěhoval se z Minnesotty jeden takový hynoucí kmen. Bylo to u sv. Pavla na levém břehu řeky Mississippi. Chtěliť se přepraviti na druhý břeh, kde jim vláda vykázala kus půdy. Byla zima, země zmrzlá a řekou valily se ledové kry. Indiáni měli s sebou své rodiny a za nimi vlekli se jich ranění, nemocní a starci. Nebylo stanů ani povozů; měli jen něco potravin a zbraně. Parník, stojící u břehu, je přijal. Nikdo ani nezavzlyk’, ani si nestěžoval. Neštěstí jejich bylo staré a beznadějné. Indiáni byli již všichni v lodi, jejich psi ostali ještě na břehu, když pak viděli, že se loď vzdaluje na vždy, začali výti, vrhli se do řeky a pluli za svými pány. – Jednou jel jsem v Louisianě po železnici. Na stanici žebral Indián. Neměl ničeho než psa. Kdos dal mu kus chleba. Indián vzal jej a půl dal psu.
Vydědování Indiánův děje se až podnes způsobem systematickým. Jakmile se osadníci počínají blížiti území Indiány obývanému, vypraví k těmto vláda slavné vyslanectví. Běloši shromáždí Indiány na planině a pokouřivše s nimi dí takto:
„Co vám počít v zemi otců vašich? Za nedlouho budete muset vyhrabat i kosti jejich, abyste se uživili. A proč? Zdaž jest krajina tato lepší některé druhé? Či není i jinde lesův, močálův, prérií, či nelze vám žít také jinde, než na této hroudě? Tam za těmi horami, jichž vidíte tam na obzoru, za tím jezerem, vroubícím na západu vaše území, jest nepřehledných ještě krajin, kde najdete zvěře dostatek; prodejte tuto zem a buďte šťastně živi tam.“
Pohovořivše tak, rozkládají před očima Indiánův pušky, vlněné šaty, soudky kořalky, železné kroužky, mosazné náramky, náušnice, zrcátka a podobné trety. Indiáni jsou ubozí a polonazí a vidí před sebou veškeré ty poklady. Ženy a děti nutí muže, aby jim aspoň něco koupili. Indián nezná než přítomnost – sáhne po hračkách a je vyděděn. Amerikáni kupují tak za halíř půdu, kterou by nejbohatší země evropská nebyla v stavu zaplatit. Roku 1808 prodali Osagové 48,000.000 akrů půdy za roční poplatek 1000 dol. Za pět let Osagové vyhynuli. Roku 1818 odstoupili Quapauové 20,000.000 akrů za 4000 dol., vyhraženo jim území 1,000.000 akrů, z kterého zanedlouho byli vyštváni, ač jim přisaháno, že budou nedotknutelnými.
Severoameričtí Indiáni vyhynou. Zbývá jim toliko dvé: válka nebo civilisace, zničení Evropanů nebo asimilování se jim. Za časů, kdy evropská kolonisace počala, bylo jim spojenými silami možno zhostiti se cizinců. Pokusili se o to několikráte a byli často blízci svému cíli. Dnes jest plemeno bílé již příliš mocným, než aby na to mohli pomyslit. Tu a tam povstane sice ještě mezi Indiány člověk, jenž tuše záhubu svého kmene, snaží se národ svůj sjednotit v zášti k Evropanům, avšak namáhání to jest marné. Kmeny, Evropanům sousedící, jsou oslabeny; ty, které žijí ještě v pustinách, nevidouce nebezpečí, nechtějí proti němu bojovat.
Není také naděje, že se budou Indiáni civilisovat; dosavad nechtějí se civilisaci podvoliti, a až budou chtít, bude již pozdě. Civilisace rozpíná se pozvolna – záhuba jde rychlejším krokem a předstihne ji. K civilisaci třeba především, aby se národ usadil na pevných místech. Indiáni tomu nechtějí, a kdy chtějí, vyžene je běloch. Indián považuje mimo to práci za nehodnou a raději honí. Honba a válka zdá se mu být jediným muže důstojným zaměstnáním. Ponejvíce ale brání jim v civilisování se přece jen nelidské s nimi nakládání a honění jich s místa na místo.
Že za příznivějších okolností civilisace jsou schopni a také se jí podvolí, toho důkazem jsou dva usedlí kmenové: Kreekové totiž a Čirokisi. Kmenové tito viděli se pojednou obklíčenými Evropany, přicházejícími od Atlantu k západu, po Ohio na jih a k severu po Mississippi se hrnoucími. Nebyli hnáni s místa na místo, ale tísněni vždy více na místo jedno. Indiánům zbývala než smrt – anebo civilisace – i chopili se práce, vzdělávají pole a neztratili při tom ani mravy své, ani obyčeje. Tak Kreekové. Čirokisi šli ještě dále. Mají písmo, dosti dobře zřízenou vládu a loni vycházelo v řeči jejich dvě Indiány dobře řízených listů.
Avšak k těmto chováno se mnohdy po otčimsku. Již před lety stěžovali si na to v kongresu. Vizme ten indiánský protest, jenž jest zároveň obrazem osudu severoamerických Indiánů. Zníť takto:
„Vůlí nebeského našeho otce, jenž vládne světem, kmen lidí červených v Americe stal se malým; kmen bílých velikým a slavným.
Když předkové vaši připluli k našim břehům, byl člověk rudý ještě mocným, i ač divoký byl a nevědomý, přijal je laskavě a dovolil noze jich znavené spočinouti na suché zemi. Otcové naši a vaši podali si ruce na znamení přátelství a žili v míru.
Vše, čeho člověk bílý potřeboval, dal mu Ind. Indián byl tenkrát ještě pánem a dával ze svého. Dnes se věci změnily; moc člověka rudého převrhla se v mdlobu. Čím více rostl počet jeho sousedův, tím více zmáhala se jeho mdloba a dnes ostalo z tolika a mocných kmenův, bydlivších na půdě, kterou zvete Spojené obce, sotva několik ušetřených povšechným neštěstím.
Kmenové severní, jednou tak proslulí mezi námi mocí svou, skorem vyhynuli. Takový jest osud rudochův v Americe.
Hle nás posledních z našeho kmene!
Od časů nepamětných dal společný náš otec, jenž jest v nebesích, předkům našim zem, kterou obýváte. Otcové naši zůstavili nám ji v dědictví. Milovali jsme ji, poněvadž skrývá předkův našich popel. Či odstoupili jsme vám kdys to dědictví, či jsme je ztratili? Dovolte nám, abychom se vás pokojně zeptali, zdali je práva ještě lepšího nad právo dědičné? – Víme, že stát Georgie a president Spojených obcí praví, že jsme práva toho ztratili. Jak? – Kdy? – Jakým zločinem zavinili jsme ztrátu tu svého domova? Nehoňte nás ze země naší jako bezpočetné jiné kmeny, které již zhynuly.“
.
Úvodní obrázek: kresba Fritjhofa Schuona (viz naše kniha F. Schuon: Opeřené slunce, https://www.lukas-syn.cz/operene-slunce/)
Napsat komentář