Julius Komárek (1892 Železná Ruda – 1955 Praha), český učitel, vědec, spisovatel. Uvedená kapitola nese název Podivná vysoká zvěř a je z knihy Lovy v Karpatech (1942).
.
Jiný případ hladového lovení nás zastihl v krajině sice velmi frekventované, ale jinak přece jen od lidských sídlišť značně vzdálené, kde nás mnoho povinností, nemožnost nákupu a snad i málo peněz nutily živit se výhradně jen brambory. Tak se v nás při těžkých tělesných námahách, jimž jsme byli vydáni, nakonec vyvinula fanatická touha po mase.
Ze západního okraje Tater přitéká do Váhu prudká křišťálová řeka Bela, a kdybyste šli proti její vodě až za Podbansko, dostali byste se do dvou překrásných a strmých údolí. Jedno dlouhé a opuštěné je Tichá dolina a druhé je Koprovská dolina, nad níž trčí Kriváň a kudy chodí turisté. V dolinách řádila vichřice a při nesmírné strmosti údolních stěn a odlehlosti roklin nebylo možno vyvrácené dřevo včas zpracovat. Na vývratech se usazovali kůrovci a vznikla lokální kalamita těchto škůdců, která hrozila, že zbylé lesy zpustoší.
Za touto kalamitou jsme přišli my, abychom řekli, co lze k omezení nebezpečí učinit a jak dalece je věc vážná. Dva moji kolegové zlézali již čtrnáct dní úbočí dolin a proplétali se fantasticky zpřeházenými vývraty, když jsem je přijel navštívit. Zajásali, když viděli, že si vezu kulovnici. Byli odkázáni stále jen na brambory a starý chléb a stěžovali si, že jistě dostanou unudění žaludku, neobstarám-li jim rychle maso. Nemohli již téměř nic jist nechutí a byli hubení jako fakíři. Měli sice dovoleno střílet srnce, ale jednak na to neměli pušku, jednak se v obou dolinách zdržovali jen kamzíci a svišti. To však byla zvířena zakázaná a jen já jsem věděl, že existuje povolení k odstřelení několika svišťů a mimoto jednoho kamzíka pro Národní museum.
Když jsme se tedy drkotali na selském vozíku po oblázcích říčního koryta řeky Belé vzhůru, přeli se moji mládenci o úpravě sviští pečeně a kamzičích jater. Byly krásné letní dni a tatranské štíty stály bez mráčků nad houštinami kosodřeviny a nad kamenitými poli. Bránil jsem se zprvu houževnatě hladovým útokům svých kamarádů na lovecké zásady, ale s každým bramborovým dnem byla má odolnost menší a nakonec jsem povolil, že půjdu na srnce. To vzbudilo bouři odporu, protože to hoši považovali jen za výmluvu, neboť za čtrnáct dní svých toulek v obou dolinách srnce nespatřili.
Nevím, byli-li jste někdy těchto místech. Koprovská dolina je turistickým uzlem, kudy se chodívalo ze slovenské strany na polskou, a v této letní době se cesta hlavním údolím téměř netrhla. Bylo těžké podnikat tam nějaký hon na chráněnou zvěř, jakou byl kamzík nebo svišť, protože by byli turisté strhli v novinách poplach. A tak jsme mohli za naším lovem jen do odlehlých postranních strží, kam nikdo neviděl, ale tam bylo svišťů málo a kamzíci tam přicházeli nepravidelně.
Ale žaludek je všemocný pán. I já jsem dospěl po jisté době k onomu stadiu, kdy jsem již brambory nemohl ani vidět, a pozoroval jsem hrající si mladé sviště stejným dravým okem, jak to činil párek orlů, který tu každodenně brousil. Nevím, jste-li dosti obeznámeni s životem svišťů a s lovem na ně, a proto vás musím do života této zvěře, která patří mezi vysokou, trochu zasvětit. Tatranský svišť bydlí s oblibou na takových místech, kde veliké balvany z rozpadlých štítů skal leží na hlubokých svahových půdách, na nichž roste dostatek zelené trávy; podobná místa leží vždy vysoko nad hranici lesů tam, kde končí kosodřeviny. Teprve za těmito balvanovými pastvinami začínají kamenné suti, sněhy a strmé štíty. Území svišťů je tedy velmi vysoko, vždy nad jakoukoliv stromovou nebo kosodřevinnou vegetací, ale zase nikoliv tak vysoko, aby tam nebylo dostatek hlíny, nebo aby tam půda nerozmrzala dosti hluboko.
Sídliště svišťů jsou trvalá, protože jejich obydlí jsou pod zemí. Jsou to hluboké nory, v nichž tato zvířata tráví většinu svého života. Svišť vpravdě žije pohyblivým životem jen po krátkou dobu letních měsíců, kdy je jeho vysokohorské bydlišťě prohřáto sluncem a na povrchu roste svěží tráva. Obyčejně ještě dříve, než se přiblíží podzimní rovnodennost, zalézá svišť natrvalo do svých děr a upadá tu do zimního spánku, z něhož se probouzí až pozdě zjara, když se slunce blíží k letnímu slunovratu. Přes tuto dlouhou dobu zimního spánku a přes svůj krátký letní život je to zvíře neobyčejně bystré, má výborné smysly, zejména zrak a sluch, a žije svých několik letních měsíců vesele a čile. Je rozkošný pohled pozorovat společnost svišťů na jejich kamenitém bydlišti. Díváte-li se z větší dálky, vypadá to, jako by tam něco kutila tlupa skřítků. Jejich šedivé postavičky se batolí po trávě, zalézají mezi balvany a zase se zjevují, posedávají na bobku, jako by se spolu radily, nebo nosí chumáče trávy a mizejí s nimi v zemi. Na některém z vyčnívajících velkých balvanů, odkud je dobře vidět na všechny strany, sedí jeden starý svišť, který má strážní službu. Panáčkuje na zadních bězích, přední maje přitaženy k tělu jako ručičky. Jeho ostražitost prozrazuje černý štětkovitý chvost, kterým neustále bije sem tam. Otáčí se pozorně na všechny strany, jeho černým, bystrým očím nic neujde. Jakmile spatří něco podezřelého, pronikavě zahvízdne a celá společnost pidimužíků zmizí jako kouzlem v zemi. Pozornost strážce je hlavně soustředěna na oblohu, protože rodovým nepřítelem svišťů jsou orli, kteří brousí nízkým letem kolem skal a náhle se vynořují; pak má kulatý svišť co dělat, aby včas dostihl záchranné nory. Proto se svišti od otvorů svých děr nikdy daleko nevzdalují a na to musí pamatovat lovec, chce-li některého dostat.
Dorostlý svišť není tak malé zvíře, jak by si mohl myslit někdo, kdo je zná jen obrázků. Sedící dospělý svišť je přes půl metru vysoký a váží skoro sedm kilogramů, takže z hlediska hladových žaludků, jaké jsme měli my, je to potěšitelná pečeně. Jaká je chuť pečeného sviště, to byl ovšem problém, protože jsme nevěděli, zdali se toto zvíře dá vůbec jíst, ale jako zoologové jsme usuzovali, že všichni býložraví hlodavci jsou dobří, takže nebylo důvodu, proč by nám svišť neměl chutnat. Ostatně jsme byli přesvědčeni, že nám bude chutnat, i kdyby to zvíře lidé jinak nejedli. Naše touha po mase byla již příliš velká, a byla to jediná možnost, která mohla vyléčit naše zvadlé žaludky. Byla to ovšem zvěřina vzácná a zakázaná, ale neuznávali jsme, proč bychom se měli závistivě dívat na orly a proč by si místo orlů nemohl na svišti pochutnat i ubohý český odborník, který si ze svého platu maso koupit nemohl. Zkrátka a dobře svišť se jako pečeně stal pro nás téměř sociálním problémem. Orli pro nás představovali privilegovanou třídu, které je nespravedlivým způsobem dovoleno jíst vzácné sviští maso, kdežto my jsme byli odsouzeni jako chudí robotníci soukat do sebe suché brambory.
Takovými a podobnými příklady mě moji přátelé zpracovávali celý večer, dívajíce se s hnusem na brambory ve žhavém popelu, až jsem konečně zavrhl všechno dobré myslivecké chování a slíbil jsem, že jim zítra sviště přinesu. Vymínil jsem si jen, že mě jeden z nich jako spoluviník musí provázet a že si kořist sám odnese. Rázem jsem se stal miláčkem a hýčkaným vyvolencem a dostal jsem spousty rad, kam mám jít a za který balvan si mám lehnout, aby můj lovecký úspěch byl zaručen.
.
Zdroj úvodní fotografie: pixabay.com
Napsat komentář