Vladislav Vančura (1891 Háj ve Slezsku – 1942 Praha) – spisovatel, dramatik a režisér, původním povoláním lékař. Člen Levé fronty, v r. 1929 vyloučen z KSČ. Za německé okupace se zapojil do odboje a za heydrichiády popraven. Povídka Dobrá míra je součástí sbírky Luk královny Dorotky z r. 1932.
.
Dobrá míra
To, co se vypravuje, bývá často tak zábavný nesmysl, že nikdo nemá chuť věřiti pravdivým příhodám a nikdo je ani nečte. Tak přichází poctivost ve psí a všelijaké výmysly jsou vynášeny až do nebe. Sper to ďas! Pravda, jak se zdá, ztratila svoje podkůvky a kulhá za lží, o níž se kdysi říkalo, že má krátké nohy. Pah, ta se neztratí! Nestyda nestydatá!
Ale nechť. Mlýn mele tak, jak je utažen, a písaři si nevedou jinak. Prodávají, jak koupili, poslouchají, co jim našeptáváte, a píší to, co jim řeknou všelijací svědkové, pamětníci a staré baby. Pravda nepravda, slyšeli to a dost!
Asi tři míle od města Krumlova stávala na počátku vlády císaře Františka Josefa pěkná hospoda. Podle jejích oken vedla vídeňská silnice. Projelo tudy hrůza formanských vozů a prošlo po ní všelijakých darmošlapů a lumpů a cikánů, až z toho šla hlava kolem.
Za všech časů bývalo více darebáků než poctivých lidí, ale současně musíme přiznat, že je obtížné nebytí taškářem. Co si máte počít, když za vámi stále někdo chodí a říká vám: musíš a nesmíš? Jakž byste mu něco nevyvedl?
Za času řečeného císaře bylo žandarmů jako máku, ale přece jen méně, než jich je dnes. Jak by ne, tehdy se stíhala nějaká ta krádež nebo loupežné přepadení nebo vraždička ze zlosti. K hrubostem a k věcem příšerným docházelo jen zřídka. Žandarmové se procházeli na pokraji lesů a byli by se rádi připlichtili k děvčatům, když žala trávu, holky však před nimi braly do zaječích. Žandarmové chodívají pomaloučku, ale takový zlodějský spratek pospíchá a stokrát je předběhne. Krátce, taškáři mívají nad nimi ve všem vrch.
Každá hospoda má šenkýře či šenkýřku. A každý šenkýř má jméno. Hospoda na vídeňské cestě se jmenovala Dobrá míra a šenkýřce se říkalo Isabella.
Ta dáma se nikdy neprovdala. Bylo jí asi kolem třiceti, ach, to jsou krásná léta! Tehdy se boky paniček zakulacují, jejich prsy se stávají těžkými a snižují se. Neříkám, že by patnáct let nebylo lepší než tato třicítka, ale v tak raném mládí se nepospíchá, a to se nám nehodí do krámu. S Isabellou žila na Dobré míře jakási baba nadmíru chtivá peněz. Šenkýřka někdy říkávala, že je to její příbuzná, ale již za chviličku se na ni dopálila a div div, že ji nevykázala ze dveří. Měla dvě jména: Johanka a Coletta. Ďas ví, které bylo méně falešné. Milá Johanka byla škaredá a zlá. Nejlépe, kdyby ji byli nechali v kuchyni či ve chlévcích, ale ne! Kde se co šustlo, již tam pádila, a sotva někdo klapl dveřmi u hospody, v tu chvíli byla v nálevně a koukala mu do huby, když pil. Mimo to byla ovšem i nesnášenlivá a některé její vlastnosti upomínaly na kuplířku.
„Pospěš si, pospěš si, Isabello,“ pravila, „v tvých letech není holka právě nejmladší! Jářku, ven, do pole!“ Řkouc to zatroubila na prsty, neboť mívala potíže s kapesníkem. „Já jsem měla do dvaceti dvojčata!“ dodala po chvíli.
„Což o to,“ odpověděla Isabella, „to není nesnadné, ale kde sebrat manžela? He?“
„Miláčku, miláčku,“ pravila opět babice, „zvol si, pro Ježíše Krista, chotě jako křesťanka a nedovoluj, aby tě objímali všelijací halamové. Je mi to někdy až hanba!“
Isabella jí chtěla odseknout, když se otevřely dveře a vešel cikán v milostném věku. Bylo mu tak osmnáct či devatenáct. Zdá se, že by byl nepadl do mdlob, kdyby byly dámy pokračovaly v své při, ale jak ho Isabella viděla, přešla ji načisto zlost a jala se usmívat.
„Odkudpak jdeš, příteli?“ pravila nalévajíc mu holbu, dříve než o ni požádal.
Cikání neradi odpovídají na otázky, a tak se zasmál, řka: „Odkud bych šel?“
Isabella si pomyslila, že je to malý nezpůsoba, a sedla si k němu na lavici. Přehodila si nohu přes nohu, a aby se neřeklo, chopila se vyšívání. Poutníkovi se to líbilo. Zahodil čepici do kouta, sundal si šátek s krku, rozepjal kazajku, a ještě mu bylo horko. Zdálo se, že mu přichází nanic. Požádal o sklenici vody. A jakmile se napil a přišel k sobě, předstihla jeho chamtivost všechno ostatní a dal se do obchodování.
„Vizte,“ děl rozkládaje krámy z košíku a z pytle, „to koření pomáhá od nemoci plicní a ode všech neduhů, jež přivodila vlhkost. Stačí, abyste vypila půl šálku.“
„Jdi se s tím schovat!“ řekla Isabella a div že se nedopálila. „Vidím, že jsi neporozuměl mé shovívavosti,“ dodala na vysvětlenou a dotkla se jeho brady. „Já nejsem měšťka, která se dá nachytat na dryjáky!“
„To jsem si hned myslil,“ děl opět cikánek, „nač se léčit, když nestůněme? Nechme to být! Mám pro vás něco jiného, má paní. Budu vám hádat z dlaně!“
„To si dám líbit,“ odpověděla hospodská, „zde je ruka!“
Cikán se na ni zběžně podíval a dal se do řeči, mluvě páté přes deváté o penězích, o cti, jíž šenkýřka dojde, o věcech lásky, o tom, co na ni čeká, po čem šlape a čemu neujde. Byly to ovšem samé hlouposti a cikán tomu nepřikládal váhy. Mluvil jednotvárným hlasem jako předřikavač na mši a polykal slova, tak tak že mu bylo rozumět.
„Naposled,“ řekl, naznačuje, že je už čas, aby si šenkýřka odpočítala v kapse peníze za dobrou věštbu, „naposled se vám přihodí neuvěřitelné věci skrze jinocha, který je nablízku…“
Řka to umlkl. Isabella chviličku čekala, co z toho bude. Znala podobná odmlčení od svých milenců a věděla, že se nesluší, aby hned dorážela, co a jak. To je okolků, než takové house promluví, myslila si, a aby ho povzbudila, sevřela mu lýtko koleny. Potom schýlila hlavu tak nízko, že Cypriana lechtaly šenkýřčiny krátké vlásky na skráních.
Nešťastník mlčel a mlčel. Pro pána boha! Když se Isabella podívala, co se s ním děje, byl ve mdlobách a stěží se držel na lavici. Ani kat by se mu nebyl dořezal krve.
„Coletto! Coletto!“ křičela šenkýřka, a když babizna přišla (poslouchala beztoho za dveřmi), vpravily mu do úst hlt kořalky. Po chvíli otevřel Cyprian oči, a když si oddechl, mohl říci pár slov o příčinách své mdloby.
„Paní Isabello,“ děl pokrývaje své čelo a ramena křížem, „ve jménu Boha i Syna i Ducha svatého, viděl jsem, že je váš osud svázán s mým osudem!“
„Proto,“ odpověděla šenkýřka, „nemusíš ani křičet ani omdlévat!“
„Neskákejte mi do řeči,“ pokračoval opět Cyprian a již bez přerušení vypravoval, že je svedlo neštěstí. „To, co nás víže, je vražda!“ řekl vposled.
„A vyjde najevo, či zůstane utajena?“ otázala se Isabella.
„Jakž by nevyšla, tu si odskáčeme na popravišti,“ odtušil Cyprian.
Takové řeči nedodají nikomu chuti k jídlu ani k milkování. Sedí to v hlavě, třeba byste tomu nevěřili ani za mák. Což ve dne, to ještě jakž takž ujde, ale v noci se člověku zdá o strašidlech nebo o šibenici.
Isabella vzdychla a stahovala si sukni přes kolena. Bylo ticho a v tom tichu krásně slyšeli, že někdo přichází. Štrachal se ze široka a jeho boty hlomozily na kamení a na schůdcích před hospodou. Každý hlupák mohl poznat, že příchozí je z řeznického pytle. Byl, jenže se už po dvě léta nezabýval řemeslem. Zlákala ho krásná jara krumlovská a překrásná pohoda, jež v těch končinách trvá do pozdního podzimu a dále přes zimní měsíce až do února. V březnu bývá na silnicích bláto, ale těch pár dnů se přečká po hospodách. Chlapík se vyučil (jak bylo již řečeno) řezníkem, ale potom praštil řemeslem a po dva roky honil kance od statku k statku, vychvaluje jeho plemenné vlastnosti.
To nebyla lehká práce! Jeho zvíře se tak málo podobalo kanci jako osel lvu. Chudinka čuníček! Běhal za svým pánem jako psík a uši se mu plandaly před očima. Hrome, to by byl jakýsi důkaz, že Kabrhel mluvil pravdu označuje zcípáka za kance. Ba věru, bylo to tak. Na konci Kabrhelova provazu kráčel kaneček! Chudinka, jeho dobrý rozmar byl podlomen a přece měl, jak se v kraji vypravovalo, hojnost potomstva.
Kabrhel podal Isabelle ruku a loupl očima po cikánovi.
„Prosím vás,“ děl ukazuje prstem přes rameno, „co se mu stalo? Snad ho neokradli cikáni?“
„Od nich je ještě vyváznutí,“ odpověděla šenkýřka, „dokud ho nepřepadne černá zvěř, bude mu hej. Ale nedopouštěj bůh, aby se pocestný (třebas byl ozbrojen) setkal s vaším zvířetem někde na lesní cestě!“
Podobné řeči slyšel Kabrhel nerad a vpadl tedy opakuje hodně hlasitě: „Nechte na hlavě, nechte na hlavě!“ Potom si vypůjčil klíč od chlívce a vyšel ven. Bylo slyšeti, jak prohání kanečka kolem hospody, jak jej láká a jak se mu nevěrník pošklebuje.
Konečně zapadla petlice, chuďas se stočil do kolečka a usnul.
Vrátiv se do nálevny požádal Kabrhel o teplé pivo. Dala se do něho taková zima, že nechtěl slyšet o jiném. Dobrá, Isabella je ohřála, div nevřelo.
Zatím co si všichni tři povídali o všelijakých nicotných věcech, začalo venku sněžit. Nebe zešedlo a sypal se sníh, jako by se již nikdy nemělo vrátit jaro. Za chvíli zavála metelice práh a okna málem oslepla.
„To je mi vhod, že jsem v teplíčku,“ řekl Kabrhel, „to se to krásně sedí,“ řka to přitáhl si Isabellu k sobě a vlepil jí hubičku na tvář. „Milá holka,“ pokračoval mezi polibky, jako by se nechumelilo, „dnes u tebe zůstanu na večeři a přes noc. Beztoho by ses tady sama bála.“
Šenkýřka se na to usmívala, ale Coletta povídá: „Bála nebála, jen abyste ráno nezapomněl platit. Tak namátkou si vzpomínám, že tady visíte pěkným penízem již od léta.“
Upomínat Kabrhela? Ach, to se milá Coletta potázala se špatnou! Tropil si z ní žerty. „Já ti zaplatím, až naprší a uschne, ty ochechule,“ říkal směje se z plna hrdla, „co mi budeš povídat! Isabella si mě v masopustě vezme za muže a ty mi budeš ráno nosit do postele polévku. Nu, já tě naučím, jak se jídává na jatkách a jak se ve dvou hraje v karty! No, no, no, nic ve zlé, vždyť tě nechci svést, ty škaredko, na to jsi stará, na to tě zrovna dnes nepotřebuji.“
Ten mezulán Kabrhel si byl tak sebou jist a tak pošilhával po Isabelle, že dostal Cyprian vztek. Prosím vás, před chvílí mu div nepadla do náruče, a teď nic a nic! Dívá se mimo a nemá oči než pro toho hulváta. Směje se jako holčička. Fi! Taková dorota! Všecek se třásl, mrazilo ho v zádech a pálily ho uši. Byl by se radši neviděl.
Po chvíli vytáhl Kabrhel váček s penězi a odpočítal, kolik stojí půl libry masa. To myslil na večeři.
„Pojď sem, Coletto,“ zavolal, chřestě měďáky v hrsti. „Vezmi si kožíšek a hajdy k Pisarovi do vsi. Řekni mu, že potřebuji půl libry zadního masa na pečeni. Jářku, nezapomeň podotknout, že je to pro mne! Když sebou hodíš, jsi za hodinku zpátky. Teď jsou tři, nu, řekněme, že čekám do půl páté.“
„Ty šňupko, ty planýři,“ odpověděla stará Coletta, „co si myslíš: Já ti mám sloužit? No, to se podíváme!“ Jal ji veliký hněv, tloukla polínkem (neboť v té chvíli se právě hotovila přiložit do kamen) a nakonec, dočista již zuřivá, je vmetla kamsi do kouta. Byla to pekelná rána.
„Jen si to přepočítej,“ poznamenal Kabrhel, jsa jist, že neodolá tolika penězům, „co přebývá, je tvé.“
To znělo již lépe. Přistoupila tedy ke stolu a srazila prstem peníze srovnané do sloupku. Napočítala právě o čtyrák víc, a tu se dohřála z plna srdce. Nadávky jen fičely, a jaké!
Isabella ji chtěla poprosit, aby se mírnila, ale nedostala se k slovu. Kdežpak! Byla dočista nesmiřitelná.
Kabrhel měl rozum a vida, že ji nepřiměje, aby vytáhla paty, ledaže by ji strkal, a pociťuje náramnou chuť na masné jídlo, obrátil se k cikánovi.
„Víš co,“ řekl, „ty tady okouníš a nemáš, do čeho bys píchl. Se mi zdá, že ti kručí v žaludku až až! Nu, a to tě nenapadne, abys skočil pro maso! Posloucháš, co si páni povídají, a jsi jako dřevo, ty kluku nezdvořilá! Hajdy, hajdy, tady máš moji beranici, aby ti nenamrzly uši, a ať jsi už venku!“ Nejpodivnější při tomto vypravování je, že Cyprian poslechl. Bůh ví, nešlo mu o výděleček ani o to, aby se splnilo Kabrhelovo přání. Cyprian poslechl z rozpaků! Protože to bylo takové jehňátko. Protože měl plnou hlavu Isabelly, které se na něho v tu chvíli podívala. Vstal a nevěděl, proč vstává, narazil si čepici, dříve než vyšel, zavadil o stoličku, utáhl si řemen a octl se venku, potlačuje zavzlykání. Jak mu to bylo hanba! Jak se styděl, že poslechl!
Rozběhl se zpátky ke dveřím hospody. Chtěl toho pitomce zpražit a připravoval si pár pěkných slovíček. Hodí mu peníze pod nos a řekne mu pěkně zvysoka: Ty honáku kance, to bys tak poroučel, kdyby tě někdo poslouchal! To by sis potřel zobák, kdyby byla pečená kýta! To bys pálil do Isabelliny postele, ale dej si pozor, abych ti nevyrazil zuby!
Už bral za kliku, ale přece jen se nemohl odhodlat, aby vstoupil, neboť odedávna je rozdíl mezi těmi, kdo věci vymýšlejí, a kdo je uskutečňují. Cyprian měl rozkošnou povahu, ale přece jen byl takový budižkničemu. Šel od hospody s rukama v kapsách a se skloněnou hlavou. Loudal se a nevěděl, co si má počíti. Chumelenice neustávala a mráz mu zalezl za nehty. Byl by si nejraději sedl na bobeček a dal se do pláče.
Všichni dobří spisovatelé vypravují, že se lidská mysl zoceluje strázní a že v bídě a v příkoří je nutno hledati počátek hrdinnosti. Možná, že tomu není doslova tak, ale něco na tom bude, neboť Cyprian, přemýšleje o své pohaně a nouzi, nalezl v nich pohnutku, aby se obrátil. Napřed se styděl, potom se hněval, ale naposled luskl prsty a hvízdnuv nechal řezníka řezníkem a vesele se vrátil na Dobrou míru.
Přišed pozdravil, jako by byl stále ještě onen mladíček z včerejška. Kabrhel seděl u kamen a měl nohu na stolici. Tloukl špačky. „Nu, že jdeš!“ zamručel protahuje si olbří údy, „už jsem si myslil, že jsi mi pláchl s penězi.“
„Je mi líto, pane,“ odpověděl cikán a jal se vypravovati lež, kterou si usmyslil. Mluvě sahal si Cyprian často k srdci, neboť v té končině, kde sídlí, cítil příjemné teplo a dotek smíchu. „Přišel jsem k Písařovi,“ řekl, „a uctivě jsem ho požádal o maso. Opakoval jsem nejméně třikrát, pro koho to je, ale víte, co mi řekl: Řekl mi, že jste prťák a nikoliv řezník! Mimo to povídal ještě sto jiných věcí a každá je hrozná. Rozumíte prý petrželi, nosíte prý řetěz na břichu; ale jen ať se vás někdo zeptá, kolik je hodin. Propijete prý nos mezi očima. Váš kanec je jako kočička (a pán bůh ví, teď řekl něco strašně sprostého), měl byste prý dát jednou tomu zvířeti nažrat a vás by měli vodit ode vsi ke vsi jako kaňoura.“
„Dost!“ vykřikl rozhněvaný Kabrhel, „nechci to poslouchat. Kdybys nebyl nemehlo a taková sušinka, byl bys mu jednu přišil,“ povídá Kabrhel mezi chůzí, neboť jej vypravování vzrušilo a vztek mu nedal sedět.
To vše poslouchala Isabella, to vše slyšela i baba Coletta. Prvá se usmívala, ale té druhé je její velká huba ještě málo, ještě jí nestačí, jak se chechtá. Má hadr v ruce, tluče se jím přes zadnici a smích se z ní řine jako voda z chrličů na krumlovském zámku, když silně prší.
Teprve za hodnou chvíli mohl Cyprian pokračovat a řekl: „Myslil jsem si, že by Pisar opravdu zasluhoval jednu za ucho. Jenže já se v takových věcech nevyznám. To je přec vidět, že by mi nařezal i kostelník. Nu, to není ještě vše! Mé-li člověk něco v hlavě, nemusí se bát, že nedá takovému hloupému lamželezu na pamětnou!“
„Podívejme se!“ řekl Kabrhel, „copak jsi provedl, rozbil jsi mu okno, co?“
„Ani zdání, ukradl jsem mu vepříka!“ odpověděl Cyprian. Řekl to tak, že mu věřila i Coletta. Nyní se rozchechtal zase Kabrhel, udeřil Cypriana po rameni a povídal mu všelijaké lichotky, jako jsou: „Ty jsi se povedl! Nu, jen co je pravda, vyznáš se v tlačenici,“ a tak podobně.
„Abys viděl, že mám uznání,“ řekl, když byla Isabella hodně blízko, „dám ti za toho Písařova vepříka všechny peníze, co jsem ti svěřil. Nech si je! Popřej si jednou, co hrdlo ráčí!“
„Děkuji, milostpane,“ odpověděl cikán a začal se rozehřívat. „Velmi rád bych jej přinesl, ale je to pořádný kus a nemám s něho sílu. Nechtěl byste mi pomoci?“ Řezník si založil ruce a odpověděl, že ho to ani nenapadne. Kdopak se prý dá zavřít kvůli mizerné pečeni! To se hodí pro cikána, ale pro člověka jeho stavu? Ani se nehne ze světnice! Cyprian pokrčil rameny a povídá: „Když jinak nedáte, půjdu sám. Půjčte mi nějaký sekáček, abych mohl čuníka rozčtvrtit a oddělit mu údy. Přinesu jen lepší kusy a to ostatní zahrabu do sněhu.“ Řka to měl se cikán k odchodu.
Již byl v síni, a tu si Isabella vzpomněla, že je pověst Dobré míry v nebezpečí, a vyšla za ním: „Jen mi tady, prosím tě, nenadělej krve! Dej si, jářku, pozor! Venku leží sníh, a ať se hneš kamkoliv, zůstavíš všude stopu. Jsi už takový smolař, že by bylo lépe, kdybys seděl doma, ještě nás přivedeš do lidských řečí.“
Šenkýřka měla ještě něco na jazyku, ale Cyprian zhasil lampičku, kterou držela v ruce, a objal ji, až v chudince zapraskaly kosti. Najednou mu začala skákat brada a před očima se mu jiskřilo.
Isabella jen tak zlehounka vypískla a udeřila ho po tváři, řkouc: „Ty tajnůstkáři!“
Potom spolu narychlo vyměnili několik slov a dohodli se, že budou dnes spolu spát.
„Jen se nestarej, já Kabrhela vystrnadím,“ řekl cikán, zavíraje za sebou dveře.
Toť se ví, že se Cyprian nerozběhl krásti vepříka do vsi. Proč by to byl dělal? Došel k prasečímu chlívku, otevřel si jej paklíčem (to není pro cikána žádná práce), vzbudil Kabrhelova kanečka a zvíře za ním běželo ze vrátek, jako by od věků chodívalo právě s ním. Cyprian myslil na Isabellu a přidržoval zvířeti rypáček, aby ze sebe nevydalo nějaký bláznivý ryk nebo zaječení. Tu se mu kanec vysmekl a už byl ten tam. Chlupáč měl asi za to, že nastává jedna z nekonečných poutí, a vyrazil ze dvorku na silnici. To by bylo málem spletlo Cyprianovy plány, neboť si přál, aby zvíře zůstavilo kolem prasečince a kolem hospody bezpočet otisků svých kopýtek.;
Zatím se rozjasňovalo a metelice ustala. Kanec upaloval, co mu stačily nohy, a nebylo ani pomyšlení přiměti ho, aby se vrátil. Co dělat? Cypriana dnes po prvé políbila milenka (co je na tom divného? Cikáni rovněž jednoho dne začínají, předtím však jsou učiněná neviňátka) a skrze to políbení se stal cikánem, jenž nezaváhá a po čertech málo pečuje o zítřek. Rozhodl se tedy, že utratí kance na místě, kam doběhl. Přišlápl provaz a buch, buch! srazil jej jakýmsi topůrkem, které vyštrachal na dvoře Dobré míry. Potom mu otevřel krční tepny sekáčkem. Krev zbarvila sníh do černa a byla to celkem truchlivá podívaná. Možná, že by z toho některý útlocitný člověk dávil. Prosím vás! Osamělé místo, metelice, sekera a cikánovy ruce, na nichž nasychá krev! Hu, kolikrát byly podobné věci vypravovány a kolikrát jste sekli knihou právě v nejlepším. Neobrací se z toho člověku žaludek? Už ani slovo o krvi, dost, dost!
Když Cyprian vyťal ty částky, které si přál, a když byl hotov s ostatní prací, vracel se pomalu do hospody. Nespěchal, čekaje, až jeho kořist zmrzne. Tak se dostal k šenkýřce a před Kabrhela kolem páté. Isabelle se celá věc zatím rozležela v hlavě. Představovala si živě žandarma, jenž odvádí zloděje příliš sličného, a bylo jí z toho do pláče. Od setkání v síňce změnila o věci mínění. Zdálo se jí už všechno zbytečné a dětinské. Jaké tahačky s Kabrhelem, proč s ním žertovat? Krátce Cyprian byl půvabný hoch a neslušelo se, aby se vydával v nebezpečenství kvůli nějakému křiklounovi. Šenkýřka neměla však ani tušení, čí zvíře bylo ukradeno.
Kabrhel počínal již asi po desáté rozmluvu a vedl si velmi něžně. Ale Isabella se s ním hašteřila, odpovídajíc hned obšírně (to když mu něco vyčítala), hned zkrátka: ano, ano, ne, ne. Na rozdíl od své paní byla Coletta šťastna a nemyslila než na večeři, která se již blíží.
A měla pravdu. Cyprian vešel právě do dvora, již bere za kliku, již vybírá z pytle pečínku. To je tiba! to je tiba, pro pánaboba, Coletta má plné náručí vepřoviny. Jakž by se neusmívala!
Kabrbel vzal do ruky kousek plecka a kýty. „Nu,“ děl, „není to valné, mohl jsi vybrat něco lepšího, ale vem to nešť. Coletta má suché dříví, upeče mi kousek na rožni a to ostatní se nasolí. Počítám, že za dvě, za tři neděle bude to masíčko jako perník.“ „Copak je to tvé maso? Ty hltoune, já ti posvítím, řekneš-li to ještě jednou!“
„Nu dobrá, vem si! Vždyť na nějaký ten ždibeček nekoukám,“ odpověděl a jal se odřezávati špalíčky masa, které propichoval drátem. Ale ani tu nemlčel a vytýkal Cyprianovi, že se dal podvést. Je prý to starý kus a zcípák.
Asi za malou hodinku byla večeře hotova. Jeden popadl vidličku a druhý jedl rovnou s rožně, maje chvilku zdviženy lokty do roviny úst a chvilku přitaženy k hrudní kosti. Obnažován chrupy, byli mastní, byli učernění (neboť něco masa se připálilo), plýtvali solí, pili, jedli a pili.
Je staré pravidlo, že se za jídla vzmáhá bujnost a veselí. Když se Coletta napije a když se dá do žertování – nu, tu je lépe odejít.
A když se napije Kabrhel? O tom je lépe pomlčet.
Cyprian a Isabella si vedli o něco méně nehorázně, ale náležité to rovněž nebylo. Tiskli si ruce, stáli vedle sebe trouce bok o bok, šeptali si tak zblízka, že se to podobalo polibkům, krátce ze všeho jejich jednání bylo zřejmě viděti, že si usilovně přejí a že touží horempádem býti spolu v posteli.
Ženštiny dovedou vždy držeti krok se svými milenci, stávají se na obrátku ušlechtilými, jestliže mají na mušce nějakého vznešeného chlapíka, a den potom mluví jako vykutálený zloděj jen proto, aby se zalíbily lehkomyslnému cikánkovi, jenž je po panu otci nenechavý. Isabella skončila tedy napomínání a hlásila se k zlodějskému cechu, jako by se již byla zúčastnila výpravy po prasečích chlévcích a po kurnících.
Vám je radostí sledovati milenku v rozletu hudby? Jste si jist, že hraje překrásně Beethovena? Ale vaši sousedé vypravují, že tříská do klavíru, až jim zaléhají uši. Ach, to je příliš těžká věc, shodnouti se o tom, co je krásné a slušné. Konec konců lze Isabellu a Cypriana obhajovati. Ba věru, my je obhájíme na váš účet, vy šibalové a krasoduché dámy, již všichni hřešíte v myšlenkách jako kozy a kozlové. Jediné, co vám dodává zdání zdrženlivosti, je chatrné tělo, neboť můžete uskutečniti pouhou polovinu svých snů. Kabrhel se na ně díval se zlostí. Ani jednou si nepomyslil, že jim to sluší, ne, byl dopálen, měl ohromný vztek, jako by Isabella byla sezdána jenom s řezníky.
„Milostpane,“ řekl Cyprian, jenž si jako na posměch nebo z vrozené pokory uchoval sluhovský způsob řeči, „proč byste se rmoutil? Pojedl jste jak náleží jen mou zásluhou. Ještě zítra máte postaráno o večeři a za to za vše jste mi ani nepoděkoval. Kdybych vás byl zůstavil samého sobě, měl byste teď hlad a vaší krásce by kručelo v bříšku.“
„Jaké krásce?“
„Nu, Colettě,“ odpověděl mu Cyprian, „jéminku, snad jste si nemyslil na Isabellu, vy nestydo!“
Chasník zaklel a hnal se na cikána s rožněm. Je velmi pochybno, že měl v úmyslu zabiti tak sličného jinocha, ale pokud jde o nějaký šrám a o píchnutí, nebyl by rozvažoval vetknouti svůj nástroj Cyprianovi do zadnice. Cikán ovšem nečekal, a než se milý Kabrhel obrátil, byl již ze dveří. Kabrhel se hnal za ním, ale tu šenkýřka položila ruku na závoru a povídá: „Co vás to napadá, Kabrheli, pamatujete se, že se moji hosté někdy rvali? Byla u Dobré míry rvačka? Ani se nehýbejte, nebo vás přetáhnu, jak jste dlouhý, tou utěrkou.“
Kabrhel zaváhal, temný záměr, který mu byl přisouzen, zračil se sdostatek v jeho vytřeštěných očích. Setrvával proti Isabelle, co byste třikrát udeřili prstem na desku stolu. A tu se ozval pod okny zvuk, jejž vydávají čuníci. Napřed bylo slyšeti slabounké zachrochtání, pak cupot a kvik.
„Hrome,“ děl Kabrhel, „to je můj kanec! Všivák Cyprian pustil z chlívce mého kanečka!“
Sotva to však dořekl, bylo slyšeti cikána, jak volá, že je na dvoře zloděj. Vzápětí vběhl Cyprian do síně, ale to již byl Kabrhel se ženskými ve dveřích. Rozumí se, že nastala strkanice, vráželi do sebe, odskakovali a křičeli jeden přes druhého: „Tudy!“
„Tudy!“
„Tudy!“ Je snadno předvídati konec této povídky. Kabrhel hledal v metelici kance a Cyprian s Isabellou si vlezli do vytoužené postele.
Chyba lávky! To není daleko vše, to je jenom menší a méně důležitá část toho, co se zběhlo.
Asi za hodinu bušil Kabrhel na domovní dveře.
„To je on,“ pravil Cyprian a stiskl své milence ruku. Možná, že byla Isabella dorotka, možná však, že ne, v této chvíli se aspoň chovala spíše mateřsky než milenecky. Pocítila tak mocnou bázeň o toho malého taškáře, že se jí až stahovalo srdce.
„Prosím tě, nech ho být a já mu toho kance třeba zaplatím,“ pravila zadržujíc Cypriana, aby neotvíral okno. Dozvěděla se od svého milence vše, co řezníkovi provedl, a bála se, že se mu to nevyplatí.
Kéž by se byl Cyprian přidržel její rady! Kladla mu ještě, když chtěl mluvit, ruku na ústa a prosila ho, aby se Kabrhelovi nevysmíval. Všechno nadarmo!
„Hej, hej!“ křičel z okna, domnívaje se, že dveře nepovolí a že zůstane v bezpečí, „copak vzkazuje Písař, mluvil jsi s ním? Ten chlap se pomstil a za čuníka, kterého jsem mu vzal a jejž jsi koupil tak lacino, ti vypálil zas kance. Nu, jste vyrovnáni, a kdyby ses přec cítil poškozen, pak bude nejlepší, když půjdeš k soudu a tam jim vypovíš, co se ti přihodilo. Jen pozor, brachu, abys nezapomněl odejít! Ať si tě tam nenechají jako přechovavače, jenž z míry rád jí kradeného kance, a i když si nacpe břicho ze svého, přece si vede jako zloděj!“
Na ta slova se Kabrhel obrátil a běhal kolem chalupy, jako by byl pozbyl rozumu. Snad dal Colettě zlaťák, aby ho vpustila, snad spadly závory, snad bušil do dveří, až povolily v závěsech, nikdo už neví, jak se věc přihodila, krátce a dobře, Kabrhel vpadl dovnitř hospody a vedl si jak ďas. Bil pěstí, řval a opět kvílel pro zboží, jež ztratil. Sliboval cikánovi smrt, až místo hlasu se mu dralo z krku chrčení. Hryzl se do prstů, jako se hryžou ti, kteří jsou stiženi padoucí nemocí, a tak se rozlítil, že se jeho zlost podobala bláznovství. Když Cyprian slyšel, jak se řezník hrne do schodů, dostal strach a byla v něm hned malá dušička. Byl by rád odprosil a s chutí by byl zradil Isabellu. „Vždyť mu šlo o život! Ten lítý hlupák mu srazí ještě hlavu.“
Isabella si natáhla narychlo košili a bosa běhala sem tam, vymetla s chlapy všechny kouty, neboť ti dva si vedli jako nezbedové, kteří se dali do hry na slepou bábu.
Kabrhel měl v ruce sekerku, touž, kterou cikán čtvrtil kanečka. Ach, kdyby nebylo té sekery! Už ji zvedá, už se rozpřahuje, již vede ránu.
Kriste Ježíši! Cyprian uhnul hlavou. Jaká úleva, čepel teď vězí na tři prsty ve dveřích a ani Kabrhel ji nevytrhne zpátky. Ta sedí, panečku!
Nyní se hrne na Cypriana jenom tak s pěstí. Ať mu tedy namele, aspoň ho přejde vztek, o výprask není zle, když nepoteče krev, pak je to v pořádku, pak máme vyhráno.
Isabella se smála do hrsti a chtěla se již obléci, aby těm rváčům natočila po žejdlíku piva. Cyprian zatím utíkal dolů do nálevny a Kabrhel v patách za ním. Vběhl na síňku a odtud do kuchyně.
Na příručním stole u ohniště ležely rožně. Cyprian je zhlédl a ve strachu a v hrozné panice, neboť měl dosud v živé paměti sekeru, sebral je do hrsti. To však jej zdrželo o malou chvíli, o mrknutí oka, a právě tato chvíle stačila, aby jej řezník chytl. Jako nic mu vyrval dráty a smykl Cyprianem tak, že letěl do kouta. Rožně se rozsypaly a pouze po jednom zůstalo v ruce Cyprianově a v ruce řezníka.
Oba chlapi stáli proti sobě. Kabrhel mířil na cikánovo srdce. Byl dobrák od kosti, bůh ví, co se s ním stalo, že takhle zvlčil. Snad přece jen ležela příčina té zuřivosti v Isabelle. Vždyť i ten Cyprian napřáhl ruku a míří na srdce Kabrhelovo.
Teď přijde konec! To je on! To je onen slavný a proslulý konec konců. Smrt!
Slaboch Cyprian bodl ze všech sil a ubohý drát, jenž nebyl silnější, než bývá hřebík, se zanořil asi tak na dva couly do pátého mezižebří, a silák Kabrhel se svalil na zem. Hlava mu řinkla o hliněnou podlahu, byl mrtev, či jak se říká za novějších časů, měl to odbyto.
