Roku 1868 vypravil se z Prahy do Ameriky třiadvacetiletý básník J. V. Sládek. Rozjel se tam, jak sám říkal, když mu bylo v rakouském žaláři již k zalknutí, aby se nadýchal volného vzduchu a naučil se ještě víc nenávidět tyrany.
Ameriku poznal za dva roky svého pobytu dobře. Poznal ji nikoli z elegantního výletu bohatého cestovatele nebo cestujícího boháče, ale z cest a z života mezi prostým lidem mnoha krajů, od státu Wisconsin až po Texas, kdy se živil krušnou prací jako učitel, redaktor, kostelník, varhaník i jako nádeník na stavbě železnice.
A jaké zkušenosti a zážitky si přivezl mladý básník z veliké neznámé země, udivující tehdy svět? Odpověď dává brzy po návratu v přednáškách, novinových feuilletonech i básních. Odpověď takovou, že jeho cesta se stává jednou z nejvýznamnějších v dějinách české literatury a české myšlenky vůbec. Není to náhoda, že naši novější buržoasní literární historii nebyla po chuti a že ji proto nepokládala za hodnu své pozornosti. Česká kosmopolitická buržoasie ráda mluvila s pohrdáním o „zápecnictví“, „úzkých obzorech“ a „naivním vlastenectví“ naší literatury minulosti — a hle, tu se čtyřiadvacetiletý, ještě neznámý básník odvážil již roku 1869 kritisovati, ba obžalovávati americkou demokracii! A ona v ní přec viděla čím dál tím víc svůj nejdokonalejší ideál, nemluvě ani o dnešku, kdy její trosečníci musí už vůbec zpívat jen tu píseň, kterou jim americký chlebodárce předpisuje.
Mladý básník spravedlivě ocenil tehdejší přednosti americké buržoasní demokracie (nezapomínejme, že jde o léta 1868–70!), tak veliké ve srovnání s feudální zaostalostí rakousko-uherské monarchie. S úctou mluvil o tradicích Washingtonových, Lincolnových, Franklinových. Rád připomíná ve svých feuilletonech „Ze života amerických Čechů“: „Čechové američtí nikdy nestranili Jihu a mnohý český synek dokrvácel za svobodu otrokův. A jak rádi se ti hoši bili za věc spravedlivou…!“
Ale Sládka neoslepil lesk svobod, jichž tehdy americký lid požíval. Brzy s odporem a rozhořčením poznává, že americká demokracie má svůj rub, že je založena na nesvobodě, na krvavém potlačení původních obyvatel Ameriky — Indiánů. Nejsou to nikterak nějaké romanticky sentimentální city, které ho k osudu Indiánů upoutaly. Ostatně sám též píše, že v osudu černochů nebo i Číňanů v Americe je mnoho podobného. A vystihl také, že tu nejde o náhodnou a ojedinělou „nedokonalost“ americké svobody, nýbrž o zlo, jehož je indiánská tragedie, právě v té době dovršovaná, jen jedním z projevů. I na kořen tohoto zla ukázal. Proč byly indiánské kmeny vyštvány jako zvěř ze svých krajů? „To pro dolar, ten klet bud!“, odpovídá.
…
Proto i do budoucnosti Ameriky hleděl Sládek bez ilusí. Americkou volnost viděl stříšněnu krví „dnes, v minulú a budoucnost je němá“. Tuto budoucnost, němou pro Sládka, my dnes žijeme. A opravdu: i ona je stříšněna krví, dokonce hojnější než kdykoli v minulosti. Američtí dolaroví bandité, kteří vyvraždili indiánské kmeny v jejich vlasti, ohrožují dnes vlasti všech národů světa. Proti všem národům světa používají dnes prostředků, vyzkoušených v boji za podmanění a vyhubení Indiánů, od lži a podvodu až po smrtonosnou zbraň.
…
Sládkova kritika americké volnosti již tehdy v sedmdesátých letech minulého století není ovšem náhodným zjevem, není jen soukromým míněním básníka. V ní je vyjádřena zkušenost malého národa, bojujícího proti cizí přesile za svoji svobodu, národa, který již sám po mnoho let zakoušel, že každá řeč o svobodě je přetvárkou, nepřiznává-li se všem národům a rasám.
…
A je tím více ke cti naší kultury, že vášnivý obžalobný hlas Sládkův nezní osamocen v českém umění. Také mladý Mikoláš Aleš tvoří mohutné dílo o osudu indiánských plemen, dýšící stejně hlubokým soucitem k nešťastným Indiánům a stejně mocným odporem k nelidským podmanitelům. Alšovy obrazy a Sládkovy verše pojí se tak v jeden velkolepý celek, který je skvělou manifestací svobodomilovného ducha české kultury a českého národa, ba který svou ideovou hloubkou i uměleckým mistrovstvím je vynikajícím dílem pokrokové kultury světové…
(Z předmluvy Františka Nečáska k výboru s názvem Na hrobech indiánských, který vyšel v Československém spisovateli v r. 1951.)
.
VÁLEČNÁ VÝPRAVA
(Nár. Listy, 28. dubna 1871)
„Ryzko! Ryzko!“ — Pronikavé zahvízdnutí a z moskytového křoví vystoupil muž vysoké postavy s osmahlou až do temnohněda tváří, kterou stínilo široké mexikánské sombrero. Prodrav se křovím zastavil se, jako by naslouchal, a po chvilce znělo to zase do ranního vzduchu: „Ryzko, ryzko! Zpropadené zvíře!“
„Ach, vy jste tady!“ zvolal teprv nyní mne zpozorovav a tiskna mi ruku, „a tak časně již! Jste jako ten můj kůň, ten také nejraději spásá trávu za rosy,“ dodal s úsměvem, ukazuje na mou botanickou plechovku, z níž vyčnívalo několik právě utržených rostlin.
„Byl jsem tu přes noc, jak vidíte, oheň ještě nevyhas’. Toulám se tu již celý týden a můj ubohý kůň počíná již sténat pod tíží nasušených pokladův,“ odvětil jsem, opětuje ruky stisknutí „Mikše z pustiny“, jak nazývali českého farmáře v San Antonio de Bexar, kam dvakráte do roka přijížděl, aby svou kukuřici prodal a nakoupil věcí do domácnosti.
Mikeš pohlédl na mne jaksi nedůvěřivě a pak zabručel do hustých, ne právě uhlazených vousů: „Hm, tak vy se tedy nebojíte. Není dobro jezdit tu samotnému; zdá se mi, že dostali jsme návštěvu. Včera viděl jsem nedaleko farmy cizí koně a nech mne ďas vezme, nebyli-li tak podobni ponym těch červených ďáblů Komančů, jako můj pes vlku na prérii. Poslal jsem už své kluky po farmách, aby sousedé byli ostražití. Myslím, že bude dobře, trochu-li se společně po kraji ohlídáme. Když větříš ďábla, nečekej, až se ti zasedne do vazu. A moji angličtí sousedé mají dobré kaditelnice. Zakouří se, rána padne, jeden rudý ďábel s ní a ti druzí jak by se do země propadli! Snad u nás již někteří budou, jdu hledat svého koně – ryzko!“ a zase pronikavé hvizdnutí a naslouchání; po ryzce ale ani slechu, „a přece to zvíře zná můj hlas jako pes, a dnes se ho nemohu dovolat! Pojďte se mnou, vrátíme se domů, snad se s ní setkal některý z mých hochů.“
Osedlal jsem koně, vzal jsem ho za uzdu a zanedlouho octli jsme se před malým srubem, kolem něhož na pečlivě vzdělaném lánu právě vyrážela bavlna. Přivázal jsem koně, farmář snesl několik kukuřičných klasů, aby prý se kůň trochu posilnil, a odešel do srubu; já za chvilku za ním.
Kdybych byl právě před několika okamžiky neviděl jej do domku vcházet, byl bych ani nevěřil, že ten muž, jenž sedě na stoličce opíral ruku o stůl a hlavu o ruku a byl tak bledý jako stěna, jest náš Mikeš z pustiny. Před ním stál výrostek osmnáctiletý a podával otci zkrvavělý šíp. „Vidíte ho,“ pravil, „vytáh’ jsem jej ryzce z boku. Ubohé zvíře, zdá se, že se chtělo dovléci ještě k domu, leží tu nedaleko hradby a tak daleko by se byli Indiáni přece neodvážili.“ Otec vzal šíp, hleděl naň chvíli, pak mrštil jím, až se zabod’ v stěnu. „Také dobře,“ pravil vstávaje, „budeš tam aspoň na památku, ať mi střecha shoří nad hlavou, bude-li se ti tam stýskat, a nepřinesu-li ti ještě zejtra za družku kulí, již prvnímu indiánskému psu, kterého potkám, hlavou proženu. Pojďme se podívat k ryzce.“
Šli jsme, nedaleko; as dvě stě kroků za hradbou nalezli jsme mrtvého koně s šíjí nataženou, běhy jako do skoku a kalným, zaroseným okem. Na boku zela rána a z ní táhla se usedlá krev až do trávy jako stružka.
Ubohý Mikeš vjel mu rukou do hřívy, naklonil se koni k uchu a zašeptal ještě jednou: „Ryzko – ryzko!“ Ryzka ale neslyšela. Pak povstal a obrátiv se ke mně pravil: „Půjdete s námi na honbu?! Neviděl jsem to ještě nikdy, ale soused mi vypravoval, že to komedie až k zbláznění krásná, ta honba na ty červené veverky. Dnes půjdu, nechtěl jsem tomu až do dneška věřit, že se krev Indiánova smí tak snadno prolít, jako krev srnce, ale dnes půjdeme spolu, zabili mi mou ryzku!“
Ten obrovský Mikeš byl pravé dobrotisko, kolem prstu bys ho byl ovinul, ale zabili mu koně a toho miloval jako své dítě.
Kůň na pustinách texanských! Kam by se člověk stezkem poděl, kdyby neměl toho koně, to hrdé, přítulné zvíře, které nese tě celý den, a potřeba-li i noc, a nezastaví se a kluše stále, jedním okem pohlížeje k tobě a jedno ucho vpřed, druhé k tobě majíc obráceno. A odsedláš-li ho večerem a potleskáš-li mu v hřbet, nakloní ti šíji přes rameno a ráno zahvízdáš naň a přiletí jako bratr, a spíš-li mu příliš dlouho, přiběhne sám, očmuchává ti tvář, jako v bázni, zda ještě dýcháš, a potahuje za sedlo, jež máš pod hlavou, jako by dít chtělo, že už je čas vstát – jet dále; ten tvor, do něhož zdá se, že přešla část duše tvé, tak rozumí ti, tak povolným je každému kynu oka, každé myšlence, že není třeba ani uzdou zatáhnout, že s ním rozmlouváš jako s přítelem a v pustině ti líp než mezi lidmi. Ztráta koně, jenž ti přivykl, jesti na pustině větší ztrátou, větší bolestí, než u nás často ztráta přítele.
Vrátili jsme se do farmy. Čekalo tam již šest mužů z okolních farem. Samí to Češi. Amerikáni vyjeli prý již ze svých farem napřed; bude prý líp, rozdělíme-li se na dvě čety, které různým směrem krajinu prohlednou. Také prý jsou ti Evropané příliš nezkušení, rozumějí jemnocitní, a nehodí se tak k pronásledování Indiánů jako Amerikán. My abychom projeli nejbližší okolí, oni že pojedou dále.
Nastalo loučení, jako bychom jeli na smrt. Farmářka upekla kukuřičný chléb. Trochu špeku a namleté kávy, trochu upražené se skořicí kukuřice a jeli jsme na honbu na Indiány.
Ubozí Komančové! Jak hrozný to pluk nepřátel vyjel na válečnou proti vám výpravu! Bývalí čeští sedláci, kteří si doma uši zacpávali, když ženy husám zařezávaly hrdla, s puškami a s noži a se vší válečnou zbrojí chystali se na prolévání lidské krve s tak chladnou tváří, jako by se šlo doma do kostela.
Mikeš jel napřed se spenserovkou, nabitou osmi kulemi, v ruce a nataženým kohoutkem, já tvoře zadní voj s botanickou puškou a stavě každým krokem koně, kdy viděl jsem nějakou cizí mi ještě rostlinu. Hlavní voj šesti mužů cestou dosnídával, po každém soustu pečlivě si utíraje a prohlížeje si ruce, nelpí-li tam již krev indiánská. Pokud možno bylo jich rozprávku stopovat, seznal jsem, že rokovali s velikou vážností o tom, zda-li také Indián jest náš bližní a zda-li také, třeba by nám škodil, nezasluhuje křesťanského milosrdenství.
„Vždyť ho také Pán Bůh stvořil.“ – „Járku, Mikši – počkej, nemyslíš, že bychom ti mohli tu tvou ryzku nějak nahradit? Dám ti za ni pěkného hřebce, toulají se mi tuto po prériích, sám nevím ani mnoho-li. Nemyslíš, že je Indián také bratr?“ zvolal jeden z hlavního voje. „Bratr Slovan,“ dodal jsem, doklusávaje za nimi, jsa tomu rád, že nejde jim to s tou honbou tak od srdce, a chtěje celou věc více ještě učinit směšnou. – „Járku, Mikši, probůh, co děláš?! Stůj!“ vzkřiklo to pojednou jako jedním hlasem z celého zástupu a vše pustilo se tryskem za Mikšem, jenž seskočiv s koně, mířil na malou mýtinu, kde v zděšení stálo několik polonahých bytostí s černým hřebíkovitým vlasem, měděnou tváří a jiskřícíma, jak uhel černýma očima.
„Hrome! To jsou oni! Zadrž, Mikši, chytíme je živé.“ Stisk koní v bok a Indiáni octli se ve svírajícím je kruhu. Mikeš sklonil pušku i – hlavu. Ano, byli to oni, byli to Indiáni. Dva muži s ponchem (pokrývkou, mající otvor, tak že se jí hlava prostrčí) na plecích a s lukem v rukou, dvě ženy tulící k sobě dvě malé děti. Schoulili se k sobě jako v zimě houfec koroptví. Mužové hleděli divoce a šípy, jež k luku přikládali, byly znamením, že hotovi k odporu. Ženy hleděly úzkostlivě na nás – děti vytrhly se matkám z objetí a letěly nám vstříc, volajíce „Caridad, comer!“ – slitování, jíst! Ubohý Mikeš, proč to jedno dítě běželo zrovna k němu? Proč zrovna jemu zaupělo v sluch s tím svým „comer“?! Ubohý, rozzuřený Mikeš! Seskočil s koně – rukou do vaku a bochník kukuřičného chleba octnul se v ruce děcka se slovy tak něžnými, že by jej byl člověk v tom velikánu nehledal: „Tu máš, holoubku – jez!“ – Slzy mu stály v očích.
Bylo po válce, bylo po honbě, po vraždění. Ubozí Indiáni seznavše, že nejsme nepřáteli, stali se brzo přítulnými. Mluvili španělsky, jako vůbec mluví tak mimo svou řeč skoro všichni indiánští kmenové v Texasu a v sousedním Mexiku.
Vojsko sesedlalo koně, rozdělán oheň, uvařena káva a obědvalo se vesele i s Indiány, obědvalo se s chutí a bez prohlížení si rukou. Návrat z výpravy byl veselejší.
Zůstal jsem na farmě na tak dlouho, dokud nedošla zpráva od Amerikánů, jak jim se dařilo. Minulo několik dní, až jednoho večera vrátil se hoch farmářův ze sousední anglické farmy se zprávou, že se druhým vedlo lépe. Napadli četu mexikánských a francouzských tuláků v táboru, kde hotovili si šípy. Byli ale také ozbrojeni puškami a revolvery. Je to cháska, která zdržujíc se v Mexiku, přecházívá často Rio grande a krade koně. Aby pak vše svedlo se na Indiány, zabijí na každé výpravě několik koní šípy. Takový osud zastihl nebohou ryzku. Mikeš byl smířen, neboť loupežná tlupa, která bezpochyby ryzku sprovodila se světa, Amerikány byvši napadena, pykala za to strašlivě.
Nevím, byla-li to komedie až k zbláznění krásná, avšak stočená oprátka, již každý texanský jezdec k šíji svého koně připíná, aby jej, kdy toho potřeba, přivázal, sloužívá mnohdy také k jiným věcem.
Když jsem odjížděl, byl šíp, jenž zastihl nešťastnou ryzku, ještě v stěně zabodnut. Po kuli, již mu Mikeš za družku slíbil, bude se mu bezpochyby ještě dlouho stýskat.
.
Úvodní obrázek: Mikoláš Aleš, z cyklu Živly
Napsat komentář