Dnes konečně pohádka, autora nemusíme představovat. My si ji s klidem aktualizujeme jako pohádku o králi Eurotchořovi (královně Eurotchořce).
.
Král Tchoř
Bývaly prý v Čechách někdy časy, ale je tomu už dávno, kde každá slepičí obec také byla svým pánem; každá měla
svůj dvůr a své smetiště, kde slípky mohly bez překážky hrabati, a měla také svého staršího kohouta, kterýž ji
řídil. Co která slípka vyhrabala, bylo její; a když kohout našel zrnko nějaké, svolal k němu všecky své slípky a pak
ho nechal jedné, kterou měl nejradši, anebo slupnul to zrnko sám; a jestliže se která slípka proto rozhněvala,
klovnul ji a pak byla spokojena. Jakmile někde kohout na dvoře zakokrhal, kokrhali po něm všickni kohouti
v celé dědině. Tak to chodilo mnohé věky v nejlepší kázni a bázni a svornosti.
I přihodilo se tehdáž na neštěstí, že žáby kuňky počaly sobě oškliviti své staré řízení; i kuňkaly, kuňkaly, až si
vykuňkaly za krále nohatého čápa. To vidouce kohouti a slípky, nechtěli vzadu zůstati za kuňkami a pravili, že
by bylo dobré, aby také měli svého vlastního krále. I svolali se na obecný sněm a počali rokovati, co a jak? a byli
všickni potud jedné mysli. Když ale přišlo na to, kdo bude králem, tu počaly mezi nimi hádky a rozbroje; neb nikdo
nechtěl trpěti, aby druhý nad ním panoval, ale raději chtěl každý sám panovati nade jinými. I počali se kohouti
jeden na druhého vzpínati a štípali se, až se peří s nich sypalo a hřebeny jim krvácely. Tu poradil jim jeden starý
vážný kohout, že by bylo nejlépe, aby si pro zachování pokoje vzali nějakého mocného krále z ciziny; a hned jim
jmenoval pana tchoře, ten že je zubatý, silný pán, kterého se každý báti bude, a ten zajisté že mezi nimi učiní pokoj
a dobrý řád. I zalíbila se ta rada všem, a hned poslali k panu tchořovi, aby s ním o to udělali pořádnou smlouvu,
Pan tchoř, vyrozuměv jich žádosti, měl se k nim velmi přívětivě a povolně; sliboval, že je zachová při všech je.
jich právech a starobylých svobodách, že je bude chránit; před luňákem, kterýž jim děti unáší, před kunou, kteráž
jim vejce pije, i před vrabci zloději, kteří jim před samým nosem zrní kradou; sliboval také, že pěkné, velké kohouty
udělá svými královskými radami, komorníky a jinými důstojníky. I líbilo se to všem, co sliboval, slípkám i kohoutům, a s velikou slávou posadili pana tchoře na svůj královský trůn a byli rádi, že mají tak mocného a dobrotivého krále.
Netrvalo dlouho a zachtělo se panu králi tchoři slepičí krve. I umínil si na některého svého poddaného vyhledati
nějakou vinu, aby ho pak pod tou zástěrou mohl zakousnouti a krev jeho vycucati; neb nechtěl ještě zjevně ukázati svou pravou tchoří povahu, aby si kohoutův a slípek nerozplašil. I povolal k sobě milostivě jednoho pěkného,
tučného kohouta a ptal se ho, zdali nic necítí? Kohout byl dobrá, poctivá duše a řekl upřímně: „Rač,Vaše Milost
královská, odpustiti, cítím náramný smrad.“ Byl to smrad, kterým všickni páni tchořové zapáchají, byť i na slepičím
trůně seděli. „Ho, drzý, hanebný padouchu!“ osopil se na něho tchoř, „tak-li se opovažuješ svému králi a pánu vůči mluviti?“ a chňap! jedním rázem ukousl kohoutovi hlavu a pak mu vycucal krev. Potom povolal k sobě druhého a ptal se ho též, zdali nic necítí? Kohout vida tu bezhlavé tělo svého tovaryše a ústa Jeho Milosti tchořovské zmazané krví, poznal, že dobře není. I počal se strachem velikým po celém těle třásti a nemohl ani slova promluviti. „Proč se třeseš?“ osopil se na něj král, „tuším, že nemáš dobrého svědomí? pověz, co cítíš.“ Kohout sebral všecky své síly, poklonil se hluboce a řekl tenkým, slaďoučkýmhláskem: „Královská Milosti! cítím přelíbeznou i“ — „Ho, zrádce ošemetný!“ vzkřikl král zuřivě, „chceš lichocením zastříti své padoušství?“ a chňap‘ kousl mu hlavu zas a krev vycucal. Tchoř měl sice už
nyní dost, ale ta hračka s kohouty dělala mu potěšení; a proto povolal si ještě jednoho kohouta a také se ho tázal,
co cítí? Ale ten byl chytrák; viděl tu sice dobře ty dva bezhlavé a také pozoroval něco na královských vousech
jako krev, ale dělal se nevida. I uklonil se zdvořile několikrát a odpověděl panu králi opatrně: „Rač odpustiti,
Vaše Milosti královská!, dostal jsem náramnou rýmu z letošního vlhkého počasí, a proto, bohužel ničehož necítím.“
Pan král vida, že se mu kohout z nastrojené smyčky vyvlekl, a nemaje v nenadání na něj nic jiného pohotově,
ráčil se dobrotivě usmáti a propustil jej v milosti…
Napsat komentář