František Jaromír Rubeš (1814 Čížkov u Pelhřimova – 1853 Skuteč) – právník, prozaik, básník, autor humoresek a divadelních her, současníci jej nazývali „českým Dickensem“.
.
Kdo ví, k čemu to dobré
.
„Komu je los nepřítelem, udělá ho učitelem,“ praví velmi staré přísloví, které, jak jsem se bohužel z vlastní zkušenosti přesvědčiti musel, doposaváde pravdivé jest. Bylť jsem také učitelem, a sice ouplných pět let u dětí pana Norberta, obchodníka v Praze. Pan Norbert byl velmi dobrý, ale tuze opatrný pán. Jeho laskavá choť byla snad ještě lepší než dobrá, ale ještě snad opatrnější než opatrná panička. Dítky jejich ale nebyly ani dobré, ani opatrné, a z toho již každý soudit může, že jsem v domě pana Norberta Galašovy časy [v té době ustálená figurka šťastného člověka, jehož „časy“ se citovaly jako symbol pohody – pozn. red.] neměl. Ach, za těch pět let jsem měl příležitost poznati, jak život krátký a jak učení dlouhé je.
Jednou na podzim vydal se pan Norbert se svým knihvedoucím na cestu do Vídně, kdežto mnoho zboží nakoupiti hodlal; a k tomuto cíli s sebou něco peněz na hotovosti a as deset tisíc ve směnkách vzal. Člověk míní, pánbůh mění. Náš pán do Vídně neměl již dojet. V jedné vsi u rakouských hranic se roznemohl, lehl a umřel, a sice tak náhle, že ani sám chudák nevěděl, jak k tomu tak neočekávaně přišel. Jaký rámus u nás v domě byl, když tu smutnou zprávu jízdný posel přinesl, to si může každý pomyslit. Jemnostpaní sedla hned na poštu a jela za pánem. Přijela na místo, několikrát omdlela, celou skoro noc proplakala a dala pána pochovat. Po funuse převzala pánovy věci, prohlížela jeho tobolku a jeho spisy. Hotové peníze byly tu, směnky ale byly všecky tytam. Prohledalo se všecko, poslalo se sem tam, pátralo se zde onde, směnky byly pryč. Když se směnky nikdež najiti nemohly, padl ubohý knihvedoucí do podezření, že je odcizil, neboť při smrti pána svého byl napotom všecky věci převzal, a nemohl se vykázati, že v tobolce směnky již nebyly, když ji byl převzal, a jen jeho desítiletá věrná služba v domě pana Norberta mu pomohla, že k právnímu vyšetřování pohnán nebyl.
Tyto nešťastné okolnosti naši jemnostpaní skoro zničily, a nebylo by také divu bývalo, kdyby byla o rozum přišla, neboť muže a deset tisíc skoro jednou ranou ztratit jest na opatrnou paničku, která se již vdávat nechce, jistě mnoho.
První změny, které panování naší paní v domě učinilo, byly, že jsme dostali já a knihvedoucí vejpověd. Knihvedoucí plakal, když odcházel z domu, a proboha jen o to paní prosil, aby si nemyslila, že on ty směnky zpronevěřil. Mně ho bylo od srdce líto, nebylť již mladý, byl otcem čtyř dětí, z nichž jenom nejstarší na jeho vejdělek nečekala. Za ním jsem z domu kráčel já, a neplakal jsem, neboť mi jemnostpaní kabát, v němž náš nebožtík dobrý pán zlé té smrti naproti jel, co remuneraci dala. Kabát byl skoro nový a padl mi, jak by ho na mne ulil, pročež jsem ho také bez dlouhých ceremonií za můj sváteční a mimořádních záležitostí kabát ustanovil. Kam se pan Linhart (tak se totiž propuštěný knihvedoucí jmenoval) se svou rodinou poděl, nevěděl žádný. Já nesl své kantorské pravítko o dům dále a tloukl jsem se s ním tak dlouho, až jsem se ním s pomocí několika vznešených lidumilů do službičky dotloukl, která mě aspoň hned do stavu postavila, že můj remunerační kabát hodnost svátečního podržeti nemusel.
Kdo žádného nepotřebuje, ten všude strejčky a tetičky najde, kdo by však něčí pomoci zapotřebí měl, ten ani v bratru matčinu strejčka, ani v sestře otcově tetičku nenajde. Mezi své přijde a oni ho nepoznají, říkával nebožtík pan Norbert, a on měl dobře; neboť dokavad jsem v jeho domě s těžkým srdcem a s lehkou kapsou na prvního čekával, darmo jsem se po přítelíčku ohlížel. Jak jsem ale službu dostal, dostal jsem také hned as kopu strejčků a také as tolik tetiček. Inu, co škodí, řekl jsem si při tom nadělení, kdo ví, k čemu to dobré.
As tři měsíce po mé instalaci obdržel jsem po venkovském čeledínu psaní, v němž mě mého otce bratr — kterýžto, jak jsem slýchával, v M-cích polesným byl a jehožto poznati jsem ještě nikdy čest neměl — žádal, abych mu tu radost učinil a ho navštívil, a že se mohu, bude-li mi možná se hned odprázdnit, po jeho příležitosti, která z Prahy prázdná pojede, svézt.
„Jakou máte příležitost tady?“ ptám se kočího.
„Poníženě prosím — kočár,“ byla jeho odpověď.
„Hezký?“ ptám se opět.
„Inu, aby tuze hezký byl, jemnostpane, to není,“ odpověděl kočí, „ale pohodlný je. Ten pán, co jsem ho sem vez, v něm ani nemukal.“
Kočár, pohodlný kočár, pomyslil jsem sobě, laskavý strejc a to čisté venkovské povětří — toto všecko se mě tak zmocnilo, že jsem si v tom okamžení řekl: „Pojedeš!“ Nato jsem se zeptal kočího, kde stojí, nařídil jsem mu, aby mě ráno v šest hodin očekával, a pospíchal jsem k představenému s žádostí, aby mě na týden na venkov dovolil. Představený mi přál šťastnou cestu, a já se až do noci na ty chvíle těšil, které mě dovedou do oudolí, kde kvete bez a kde slavíci tlučou.
Jak pánbůh den dal, stál jsem v remuneračním kabátě svém na dvoře v hospodě U zlatého křížku a obdivoval jsem tu ekvipáž, která mě do náručí mého laskavého pana strejce dovézti měla. Kočár byl již zasloužilý veterán, který snad už dvacátou kapitulaci [rozumí se hodně dlouho – „kapitulace“ byl v době před zavedením branné povinnosti závazek k vojenské službě na určitý počet let – pozn. red.] sloužil. Zpytatel starožitností mohl na něm kolikeré století číst, které na něm hryzly a spravovaly: tu jsem teprv věděl, proč ten pán, co se v něm vezl, celou cestu ani nemukal. Do toho prapraděda všech kočárů bylo zapřaženo párek koní, a ty byly tak hubené, že by se na nich pitva i bez nože studovat mohla, ba kterýkoliv z nich by byl mohl v Čarostřelci v strachomorně [narážka na výjev z opery německého skladatele Karla Marii von Webra „Čarostřelec“ – pozn. red.] místo oné famózní koňské kostry ostudu dělat; dát jim jen křídla, a Pegasové hotovi.
„Prosím vás,“ ptám se kočího, „náleží tato spřež celá mému strejci ?“ „Jen kočár,“ odpověděl on, „koně dal sedlák.“
„Ale prosím vás, proč jsou tak hubené?“ ptám se dále.
„Inu, jemnostpane, vysoký žlab dělá vysoké kyčle,“ pousmál se kočí, uvazuje za kočárem pytel s řezankou a otýpku sena, aby celý svět věděl, že to venkovská ekvipáž.
Ubohé koně, pomyslil jsem si, co jste musely zkusit, než jste se tímto obrazem živé bídy a mizerie staly. Ovšem léto dalo málo píce a zima byla dlouhá. Já se tomu podnes divím, jak ty koně svůj život na těch hubených nohách až do jara donésti mohly. Musely mít koňskou náturu.
Abych já ekvipáži a ekvipáž mně ostudu nedělala, šel jsem až za bránu pěšky, a tu jsem si teprv do toho ne tuze hezkého, ale pohodlného kočáru vlezl. Jízda šla ještě dost dobře, ač měli oba koně a kočí dohromady jen jedno oko, zato ale musel kočár celým svým tělem vidět, neboť se kácel, když se na padesát kroků v cestě ukázal kámen. Ostatně jsme ale jeli statně a také pokojně, dokavad jsme širým polem jeli, jak jsme ale do vsi přijeli, bylo zle, neboť náš kočár nekřesťansky rachotil a lidé, myslíce, že jedou někam se stříkačkou, vybíhali z chalup a vyvalovali na nás oči. Ještě dobře, že měly koně červené pentličky, kočár červené střapce, kočí červený nos a já červený míšek, jinak by nás byl ještě někdo uhranul. Čím jsme jeli dál, tím byli naši ořové mdlejší, až byli konečně tak mdlí, že jsem já i kočí, chtěli-li jsme přijít dál, celou ekvipáž tlačit museli. Okolo dvanácti byli ale naši koníci tak šachmat, že už ani naše tlačení, ani kočího vynasnažení (on totiž všemožně svým svěřencům na cit, totiž bičem, oučinkoval) žádného ovoce neneslo. Kočár i koně stály, jak by je byl k cestě někdo přimrazil, podsední by si byl dal snad přece říci, ale ten náruční byl tak desperát, že by se byl snad nechal raději utlouci, než by byl vzal. A jaký div také:
Ve dne v noci neustát,
v bouři běhat, v dešti stát,
málo jíst a málo spát,
odkud se má sila brát.
Kočí, nežli k prostředku pro něj nejbolestnějšímu sáhnul, dal koňům as deset minut na rozmyšlenou. Když se ale i v tomto dosti dlouhém čase nerozmyslily a on přec za dne domů dorazit chtěl, nezbylo mu nic jiného nežli k poslednímu prostředku sáhnout. Vzal totiž z košatinky kousek sena a rozdělil ho mezi své svěřence, pak ometl kousek sena těm ubohým okolo nosu a šel před nimi. Koně se hned probraly z mrákot, a jako by nový život v žíly jejich vjel, klusaly ve tmách neštěstí svého po čuchu za senem, až jsme se dostali na vršek, pod nímž roztáhlá ves ležela. Tu jsme ostali přes oběd. Mezitímco kočí krmil, vyšel jsem si na procházku, přijdu na konec vsi, slyším z jedné zahrady ouzkostné volání o pomoc. Já se nerozmejšlím, přeskočím hbitě několik plotů a stojím před malou, doškami pošitou chaloupkou, z jejížto síně velký suchý sukovitý chlap s huňatou čepicí a špičatým nosem kozu za rohy vytahoval, kterou dvě ženské, pronikavě křičíce, zase do síně nazpět táhnout se vynasnažovaly. Hubený ten goliáš napřahoval na ženské hůl, ženské křičely a koza měla smrtelné ouzkosti, že bude na dvě půlky roztržena, nebude-li jedna nebo druhá strana brzo vítězem. Já přikročím blíže, udělám vážný obličej a ptám se, co to má znamenat.
„Ach, jemnostpane,“ volaly ženské, z nichžto jedna mladinká a velmi hezká byla, „on nám chce vzít naši kozu, která nás živí.“
„A pročpak?“ ptám se dále.
„Proto, že neplatějí žádnou činži!“ zahřměl ten hubený goliáš a trhl kozou tak upřímně, že ji i s ženskýma ze síně vytrhl. Tu byl teprv rámus hotový. Já se ptám toho goliáše, mnoho-li mu as ty ženské dlužny jsou, a on mi řekl, že pět zlatých. Já se ptám ženských, zdaž tomu tak, a tu mi ta stará ženská povídala, že je. Já se ptám na jejich okolostojičnosti, a tu jsem se dověděl, že to byla matka a dcera, které se od pletení košíků živí, že sice mají zásobu košíků, ale žádné peníze, a že hospodáři činži až po m-ské pouti, která za pár dní byla a kde něco svých košíků odbýt chtěly, zapravit mínily. Já začnu do toho goliáše mluvit, mluvím mu o lásce k bližnímu, o nepravosti jeho počínání, ptám se ho, je-li křesťanem, atd., načež mi ten goliáš docela odhodlaně odpověděl: „Víte-li vy, pane, co, když umíte o lásce křesťanské tak hezky kázat, ukažte vy, že jste křesťanem, a zaplaťte za ně. Vám snad bude lehčej těch pár zlatých dát než mně oželet.“ Co jsem měl dělat? Sáhnu do kapsy, dám goliášoví šest dvacetníků. Goliáš pustí kozu, ženské se hrnou ke mně, já ujíždím, přeskočím opět několik plotů a letím k hospodě, řeknu kočímu, že půjdu napřed, a prchnu ze vsi.
As dvě stě kroků za vsí mě dohonil kočí a ubírali jsme se dále. Před námi vezl již hodně zletilý muž na trakaři dvě prázdná vědra a jedno půlvědro. Dohonivše ho, ptali jsme se, kam jede, a on nám řekl, že jede do M-c, že je tam pomahačem v pivovaře, že musel pro nádobí do Kulíškova, protože o pouti malého nádobí v pivovaře zapotřebí bude. Dokavad jsme jeli po rovině, držel s námi pomáhač pevně krok. Když to ale s kopce počalo jít a náš kočár koně dolů hnal, nemohl nám dobře postačit, i rozejel se za námi, aby s námi zároveň dole byl, co však šlak nechce mít — vrazí na kámen, kolečko u trakaře se mu rozsype a soudky se kutálejí, kam se kterému líbí. Pomáhač ostal, jak by ho opařil, a udělal na ty kutálející se soudky tak kyselý obličej, že by se v nich pivo v ocet bylo muselo obrátit, kdyby ho naštěstí kulíškovští sousedé nebyli vypili.
„Co teď s pomáhačem?“ pomyslím si, „musíme mu pomoci, sic se do M-c nedostane.“ Kočí byl také toho mínění, a nežli pět minut uběhlo, leželo už jedno vědro v kočáře, půlvědro kočímu pod nohama, druhé vědro vězelo za kočárem a na něm byl uvázán ten nešťastný trakař, jehožto ramena jako dva rohy přes kočár vykukovaly. V takovýchto případnostech jsem si nechtěl sednout, poněvadž to ale s kopce šlo a mě bota tlačila a kočí mě neustále nutil, abych si jen sedl, dal jsem si říci a sedl jsem si podle vědra do kočáru.
Sotvaže jsme as deset kroků odjeli, vyjede nám z lesíka naproti kočár, v kterém jsem ženské klobouky zpozoroval. Já sebou trhnu, chci se honem stěhovat z kočáru, bylo ale již pozdě, v okamžení byl kočár tu a v něm dvě dámy, z nichžto jedna k mému hrozně malému potěšení mladinká byla. Jak její sokolí zrak můj plný obličej mezi prázdnými sudy zastihl, usmála se tak čiperně, že mě chuť ku smání na několik neděl zašla. Abych se jí za to vysmání jaksepatří pomstil, neohlídl jsem se za ní ani jednou, ač se ona, jakž kočí povídal, za mnou několikrát ohlídla.
Chvíli mě ten malér mrzel, potom jsem si z toho nedělal nic, pomysle si, kdo ví, k čemu to dobré.
Tak jsme se dostali do M-c, pomáhač složil své nádobí a svůj trakař u první chalupy a já vjel pěkně pomalounku jako ňáká štiftsdáma [z němčiny – zchudlá šlechtična žijící v ústavu – pozn. red.] do dvora mého strejce.
Strejc a tetička mě laskavě přijali, a kam jsem se ohlídl, byl jsem rád viděn. Jakž ale jinak, měl jsem službu, byl jsem z Prahy, a k tomu jsem byl ještě svoboden.
Byly to časy u mého laskavého strejce! Když se nejedlo a nepilo, šlo se s bratrem mé tetičky, kterému Alois říkali a který u ouřadu prakticíroval, na honbu, kdežto jsem několika zajícům s mou flintou smrtelných strachů nahnal, to se rozumí bez ublížení.
Hned druhého dne po mém příjezdu jsem si vyšel odpoledne na procházku. Strejc šel někam přes pole, tetička dala mejt pokoje a pan Alois šel do kanceláře, následovně mi nezbylo nic jiného než si vyjít sám a jít, kam mě oči povedou.
Jda okolo jedné zahrady, která prkenným plotem a křovím ohrazena byla, zaslechnu dva líbezné hlásky, kouknu skrze škulinu, a tu jsem k mému největšímu podivení spatřil tu samou černookou slečinku, co se na mne za vědrem sedícího tak čiperně byla usmála. Seděla na lavičce pod kvetoucí jabloní a popisovala druhé slečince, které Julinka říkali, mou ekvipáž a mne mezi sudy sedícího tak živými barvami, že bych se sám byl dal sobě do smíchu, kdybych se nebyl bál, že se prozradím. Julinka se tomu jenom usmívala, zato se ale Lotinka — tak se jmenoval ten černooký andělíček — sama sobě tak srdečně smála, že až oko u punčochy pustila.
„Vidíš, pánbůh tě trestá,“ řekla jemným hláskem Julinka, „že se člověku vysmíváš, kterého ani neznáš.“
„Neznám?“ usmála se Lotinka, „on je dřevěný patron. Pomysli si, on se za námi ani neohlíd, a já měla svůj nový klobouk na hlavě.“
„To se ovšem těžce prohřešil, on to ale zase napraví,“ prohodila Julinka, novou řádku na punčošce začínajíc.
Lotinka: Což je tady?
Julinka: Ovšemže, je u polesnejch.
Lotinka: Škoda že se pantáta s polesným hněvá! Vidělas ho?
Julinka: Viděla jsem ho již několikrát.
Lotinka: Vid, on má sice obličej jako měsíc v ouplňku, ale ještě projde. Víš, co je?
Julinka: Jak mi polesného kuchařka povídala, — je prý ouředník z Prahy.
Lotinka: A je ještě svobodný?
Julinka: Aspoň prý se za svobodného vydává a chce prý tady ostat přes pouť.
Lotinka: To je moudrý člověk, že tu přes pouť ostane, budeme mít aspoň o jednoho tanečníka víc.
Julinka se na chvilku zamlčela a pak si vzdychla: „Nebudeme-li muset doma ostat, milá Loty, strejček se již dal trochu slyšet, z čeho nám hrozně malá naděje vysvítá.“
„Nech jenom mne jednat, však já tatínka tak oblomím, že nás sám do sálu dovede, vždyť jsem byla tři měsíce v Praze!“ To řekla, sebrala svůj košíček se štrykováním, vzala Julinku pod paždí a odešly k domovu.
Já ostal stát a hleděl jsem pilně za nimi, až mi mezi stromovím zmizely. A i potom jsem se nemohl se svým stanovištěm rozloučit, doufaje, že se snad ještě Julinka vrátí a že budu mít to štěstí ji ještě jednou spatřit. Julinka nepřišla, a já musel s těžkým srdcem domů.
Jakživ jsem nevěděl, jak může člověk, který přece něco študoval, na děvče čekat, do něhož mu pranic není, a jak se může na někoho těšit, který se na něj netěší, a tu jsem to zkusil sám.
Julinka byla spanilá dívčinka, štíhlá, modrooká a mohlo jí být as sedmnáct let. Vlásky její byly světlé kaštanové, pleť její jemná a bledounká, pohled její pohled nyjícího anděla.
Jak jsem domů přišel, hned jsem se kuchařky na onu osudnou zahradu a na spanilé jejich obyvatelky ptal. A z toho všeho, co mi kuchařka sdělila, jsem se alespoň tolik dověděl, co jsem prozatím nevyhnutelně potřeboval. Zahrada ta náležela s výnosným dvorem panu Radomilovi, bývalému důchodnímu na panství sokolovském. On byl vdovec a Lotinka byla jeho jediné dítě. Julinka byla dcera po jeho bratrovi, vojenském lékaři, nešťastné děvčátko, které již co outlé dítko otce i matku ztratilo. Hospodářství vedla sestra pana Radomila.
Od té chvíle, co jsem byl Julinku spatřil, byl jsem hned celý jiný. V srdci mém se uhostil ňáký neznámý a tak znamenitý host, že jsem i z hlavy myšlenky všecky vyházel, aby se pohodlné usadit mohl. Pokoje jsem neměl nikde, neustále jsem vykukoval z okna a mluvil jsem nesmysly, že bych si byl za každé slovo přes hubu dal, kdybych se nebyl bál, že bych se Julince s oteklou tváří ještě méně líbil. Přiblížila se noc, já nemohl usnouti, polštář mě pod hlavou pálil, srdce se mi chtělo seschnout a hlava se mi chtěla rozskočit. Ráno se probudím a myslím, že to bylo vše jen sen, když jsem ale na Julinku dřív než na modlitbu vzpomenul, viděl jsem, že je zle, že jsem zamilován.
Mé studium záleží nyní jediné v tom, jak bych se do domu pana Radomila dostal. Strejce a celý jeho rod jsem o pomoc žádati nesměl, neboť žili s panem Radomilem v nepřátelství, a já tedy v té záležitosti jen sám na sebe se spolehnout musel. I pátrám zde a pátrám tam, až jsem se přece záminky dopídil, pod kterou jsem se poctivě do domu pana Radomila dostati mohl. Pan Radomil byl, jak mi řečeno bylo, zvláštní ctitel malby, měl mnoho obrazů a mezi nimi co zvláštní poklad obrázek, jejž náš slavný malíř Prantl [míněno Petr Brandl – pozn. red.], dobré nebe ví proč, místo štětcem — prstem byl maloval. Z toho všeho jsem si vybrati mohl, že panu Radomilovi nevítaným hostem nebudu, když mu řeknu, že co ctitel malby obrazy jeho obdivovat přicházím. Že bych do rozpaků na té cestě mohl přijít, toho jsem se nehrozil, neboť jsem, bydle po šest let u člověka, který piksly maloval, o malbě tolik se dověděl, že jsem si, když se o tom umění jednalo, od leckohos ledacos na nos namalovat nechat nemusel.
Co ctitel malby jsem se také panu Radomilovi představil a jen jako mimo jsem mu řekl, co a odkud jsem. Pan Radomil mě vlídně přijal, dal mi sesli, vyptával se mě na pražské malíře, ptal se mě, kolikrát jsem viděl Zauberschleier [„Čarovný závoj“ – divadelní hra se zpěvy a tanci, kterou z německého orig. přeložil do češtiny J. K. Tyl a která se tehdy s velkým úspěchem hrála v Praze – pozn. red.], chodím-li také ve čtvrtek do Bubenče [tj. na taneční večírky do Stromovky – pozn. red.] atd. Pak se zvedl a ukazoval mi své obrazy; mnoho, velmi mnoho obrazů jsem viděl, i toho prstem malovaného Prantla jsem viděl, ale ten obrázek, který jsem právě hledal, — Julinku mou — tu jsem nespatřil. Prohlídnuvše obrazy, sedli jsme si opět ke stolu, já koukal po očku na dveře, brzo-li se otevřou a Julinka se mi objeví. Vtom vezme někdo za kliku, dveře se otvírají, mně se žene krev do hlavy, a do pokoje vstoupí paní již při letech.
„Moje paní sestra!“ řekl pan Radomil, ukázaje na příchozí paničku.
Já se honem seberu a činím svou nejponíženější poklonu. Ona se mi slušně poděkovala, mezitím však jedno oko na pana Radomila a druhé na jeho na stole ležící šátek upřela. Pan Radomil vzal šátek se stolu a strčil ho do kapsy. Jak to jeho paní sestra zhlédla, hned nás zůstavila, a v několika okamženích bylo víno a pocukrované suchárky na stole. Pít a přikusovat jsem musel, neboť paní sestra hostinného pana Radomila uměla tak nutit, že by i méně zdvořilý člověk samou zdvořilostí na své zdraví a na cestu domů zapomenul. Když jsme as hodinu při víně seděli, přišly slečinky. Julinka mě uvítala srdečně jemným hláskem, Lotinka usmívavě, jako by říci chtěla: Člověče, tebe neuvidí člověk jinde než u sudu anebo u lahvice. Pan Radomil mi explikoval, co která slečna je, já dělal poklonu na poklonu, a než uprchlo čtvrt hodiny, hovořil jsem se slečinkami tak důvěrné, jak bychom se již dávno byli znali. Přiblížil se večer a já musel domů. Když jsem odcházel, žádal mě pan Radomil, bych jej častěji navštívil. Já ho — vlastně jeho slečny — navštěvoval pilně a chvíle mi u přítomnosti Julinky utíkaly tak hbitě, že se přiblížila pouť, aniž jsem to byl pozoroval.
Byla pouť. Ráno jsem byl v kostele a odpoledne zase v Radomilově zahradě. Bylo to utěšené odpoledne. Na lávce v stínu kvetoucího bezu seděl jsem se slečnami. Julinka byla smutnější než jindy, zato se ale Lotinka na několik neděl vydovádět chtěla. Když se Julinky dost naškádlila, škádlila mne. Vyptávala se neustále, mám-li jakou milenku v Praze, já řekl, že ne, ona se mi smála a nechtěla tomu věřit, já se dokládal živým bohem, že nemám milenku v Praze, a doložil jsem, Julinku za ruku bera, že jen venkovance srdce mé náležeti má.
„To je vidět, že jste jeden z pražských panáčků!“ zvolala čtveračivá Lotinka, „máte štěstí, že vás žádná pražská slečinka neslyšela, ty umějí takové rozmilé lháře krotit. Ale my ubohé venkovské prostoty, my musíme být rády, když si z nás pražský panáček blázínka udělá. Ale aťsi, však ony vám to pražské panenky zaplatí, co jste se na venkovských prohřešil.“
Přitom se na mne ostře podívala, nahnula se k Julince, jako by ji políbit chtěla, a šeptala jí nahlas do ucha: „Nevěř mu nic, on je z Prahy“ — dala se do smíchu a zmizela, tancujíc po cestičce mezi kvetoucími keři se vinoucí.
Já ostal s Julinkou sám, ruku její v rukou pevně drže, ptal jsem se jí, jestli tomu věří, co Lotinka pravila. Ona na mne upřela modré oči své a řekla, že ne. Já se jí zakoukám do očí, lilie tvářiček jejích přelítnou lehounké červánky, ona sklopí hlavinku. Já chci před ní klesnout na kolena a chci jí vyznat, že ji miluji, ohlížím se již po místě, kde bych si tuze koleno nezamazal, najdu ho, již chci kleknout — vtom přinese neštěstí tu dovádivou komediantku. Rovnou cestou kráčí ke mně, přede mnou se zastaví a tu mi začne povídat, že na mne před zahradou čeká děvče.
„Děvče — na mne? To bude jen žertík, slečno, já bych nevěděl, co by mi chtělo,“ řekl jsem, nesnázi svou ukrývaje.
„Žádný žert,“ volala Lotinka, „jak vám povídám, — hezké mladé černooké děvče, jako já. Chce s vámi mluvit, chce vám něco zaplatit a pak vám chce dát — košík. Jestli tomu nechcete věřit, přivedu vám ji.“ A již byla tatam. Já se podívám na Julinku, ona outrpně hleděla na mne, a to mě ještě více zarazilo. I chtěl jsem něco říci, než jsem ale patřící slovo nalezl, byla tu již Lotinka s hezkou, čistě oblečenou dívkou venkovskou. Přivede ji až ke mně, vezme Julinku pod paždí, odejde a nechá nás samotný stát. Já byl jako v Jiříkovu vidění, děva mi běží líbat ruku, já se jí uhýbám, koukám na ni a poznám, že to dcera té báby, jížto jsem činži zaplatil, když jim ten goliáš kozu odvésti chtěl. Ó zpropadená komedie, co jsem přestál nesnáze pro nic za nic. Děvče mi povídalo, že tu s maminkou na pouti košíky prodávají, že mě viděly do zahrady jít a že přišla mně těch pět zlatých zaplatit. Když jsem nechtěl peníze přijmout, prosila mě, abych alespoň ty dva košíčky přijmul, co mně přinesla. Já je také nechtěl přijmout, děvče mi je ale strčí do rukou a odběhne. Za malou chvíli přišly opět slečny a Lotinka mi pravila, že mně již věří, že venkovským děvčatům nepřítelem nejsem. Já prezentuju slečinkám obdržené košíčky, a košíčkem jsem nedostal. Tím a několika omluvami jsem myslil, že již zas všecko napraveno, a pokojně jsem doprovázel slečny k domovu. Když jsem se jim ale poroučel, řekla mi čiperná Lotinka, jak se těšily, že jim na památku srdce své zanechám, a jak se vidí v naději své zklamané, když dostaly — košíčky. Já se začnu vymlouvat, nic naplat, já mohl říci, co jsem chtěl, odpověď byla vždy: „Vy jste nám dal košíčky.“
Smutně jsem tenkráte kráčel domů, obávaje se, že za dva košíčky jeden dostanu. Přijda domů, byl jsem celý mrzutý, ta historie s těmi košíky mě tak mrzela, že jsem se mrzel, že jsem té bábě z nouze pomohl. Posléz mě to přece rozešlo a já si pomyslil: kdo ví, k čemu to dobré.
V hospodě byla muzika a celá osada, jak se večer přiblížil, tam putovala. Já byl mrzut a umínil jsem si, že nepůjdu nikam. Pan Alois měl ale tisícero chutí tam jít, tetička ale, co starší a jej živící sestra, mu to zrovna zapověděla, a aby jí nemohl v noci prchnout, vzala mu všecky jeho šaty, zamkla je do jarmary, vzala klíček k sobě a odešla. Byla to smutná noc, já nemohl usnout a pan Alois také nemohl usnout, posléz jsem přece usnul.
Mohlo být as půl noci, tu slyším hrozný rámus ze spaní. Já si začnu oči protírat, a tu zpozoruji, že as dvě ženské pode mnou peřiny vytahují, křičíce: „Hoří! hoří!“ Já vyskočím rovnýma nohama z postele, letím k oknu, slyším šturmovat, koukám nalevo, koukám napravo, nikde žádný oheň, nikdež žádná záře, a přece pořád se šturmovalo. „Pro spasení boží, snad mi nehoří konečně nad hlavou.“ I chci honem sebrat šaty své a prchnout, po mých šatech ale nikde ani památka, já běhám sem tam, hledám — kde nic tu nic. Pan Alois pryč, peřiny pryč a mé šaty také pryč. Jaká pomoc! Vyběhnu já, jak jsem byl, před dům a tu jsem se teprv přesvědčil, že mi nad hlavou nehořelo. Ve vsi bylo všecko na nohách, dolejší mysleli, že hoří nahoře, a běželi s konvemi a háky nahoru; z hořejšího dílu osady myslíce, že hoří dole, běželi s konvemi dolů, před obydlím strejce mého se potkávali, každý se ptal, kde hoří, a žádný se nemohl ohně dokoukat. Poněvadž ale zvoník neustále šturmoval, běželo několik lidí do vížky za zvoníkem. Když jsem já se před domem mrzna třepetal, přiběhne pan Alois celý polekaný, popadne mě za ruku a táhne mě do domu, já se naň podívám a poznám na něm své šaty. On mě začne prosit, abych žádnému nic neříkal, že musel nevyhnutelně do hospody. Já mu slíbil, že se žádnému o tom nezmíním, on se svlékl a já se oblékl. Pak jsem šel se přesvědčit, jak to s tím šturmováním asi dopadne, a tu jsem se dozvěděl, že zvoník, který o pouti trochu hlouběji do skleničky nahlídl, zvoně klekání, na zeď se podepřel, usnul a tak až do půlnoci spal, o půlnoci se však probudil, a cítě v ruce provaz, myslil, že zvoní klekání. Pročež začal zvonit, a zas dřímal, a zas se probudil a zas podtrhl zvonem, a tak celou osadu pobláznil.
Jakmile pánbůh den dal, vyšel jsem si na procházku mezi zahrady.
Tu jsem spatřil u jednoho plotu velmi krásný lískový proutek, já vytahuju z vesty nožejček, abych si ho mohl uříznout; vtom však mi vypadne z kapsy ňáký papír, já ho vezmu, rozbalím, bylo to psaníčko a ruka byla ženská, já čtu:
Drahý příteli!
Pan strejc nám nedovolil k munice se podívat, ač ho Lotinka snažně žádala. Že nás ten pán z Prahy, co u vás bydlí, navštěvuje, to Vás pranic nezarmucuj. Vaše Julie jest a ostane Vaší
J. R.
„To je pěkné nadělení; Julinka má tedy známost s panem Aloisem, proto měl on tolik chutí k muzice. Pryč, pryč odtud, kde mě má první láska oklamala I“ zvolal jsem a běžel jsem domů, chtěje hned spakovat a hned odejet. A byl bych to byl snad udělal, kdyby mě všichni domácí nebyli zrazovali a mě nebyli přemluvili, abych aspoň ještě přes jednu noc počkal.
Ach, to byl dlouhý den! Odpoledne jsem se byl poroučet u pana Radomila, kdežto jsem se již jen co přítel na Julinku podíval. Když jsem odcházel a vyprovázejícím mě slečnám sbohem dáti měl, začala mi láska opět v srdci i v hlavě strašit. Mé sotva ukonejšené sny začaly se opět bouřit, já počal opět doufat, pročež jsem vytáhl to psaníčko z kapsy, okážu ho Julince a ptám se: „Slečno, jest toto psaní od vás?“ — Julinka se zapejřila a řekla: „Ode mne!“ — „A jsou to také slova srdce vašeho?“ ptám se opět a Julinka zašeptala: „Jsou!“
Tak jsem byl odbyt. Slečny mě vyprovázely přes celou zahradu, natrhaly kvítí a každá mi dala hroznou kytku na památku. Jakmile jsem za zahradu přišel, strčil jsem do každé kapsy jednu kytku a ubíral jsem se vsí domů. V myšlenkách pohřížen kráčel jsem, aniž jsem pozoroval, kudy jsem šel. Však tu na mne vyskočí z jedné chalupy muž a nutí mě, abych s ním do jeho bytu šel. Byl to onen pomáhač, jehož vědra a trakař se mnou se vezly. Já s ním musel jít do jeho bytu a musel jsem si sednout, žena jeho přinesla na talíři koláče a já musel aspoň jeden sníst. Když jsem odcházel, chtěli, abych si ostatní koláče vzal, já se děkoval, nebyla pomoc žádná, jeden jsem musel přece vzít, který jsem, maje ostatní kapsy plné kytek, do náprsní kapsy strčit musel.
Ještě večer mi objednal strýc příležitost a odjezd byl na šestou hodinu ráno určen. Jakmile se rozednilo, stála již zapřažená bryčka pod okny. Já se honem nasnídám, oblíkám kabát — kdo popíše ale mé leknutí, když jsem na levé náprsní straně hroznou díru spatřil! Já honem s kabátem dolů, prohlížím tu díru, a tu jsem viděl, že mi to udělala myš, která se v kapse zapomenutého koláče zmocniti chtěla a také zmocnila.
Všichni okolo mne stáli a dělali dlouhé obličeje. Já ale vzkázal pro krejčího a pomyslil jsem si: Kdo ví, k čemu to dobré. Krejčí přiběhl a řekl, že to hned spraví; vytáhl nůžky, začne párat a vytáhne za podšívkou ňáké papíry a mně je podá. Já se na papíry podívám, poznám, že to směnky, čtu, a tu vidím, že to ty samy směnky, které po smrti pana Norberta darmo hledali. Jakž je mohli také najít, když je pan Norbert do kabátu zašil. Já myslel, že se radostí zblázním, a kteří okolo mne byli, také myslili, že jsem se skutečně zbláznil. Když jsem jim ale celou tu historii o těch směnkách a o neštěstí našeho pana knihvedoucího pověděl, radovali se se mnou.
Já se se všemi rozloučil, kočí práskl do koní a jeli jsme radostně ku Praze. Na poledne jsme přijeli do Liškova. Pan hospodský byl švitořivý človíček a vypravoval mi o svých sousedech tak hořké věci, jako by chtěl mému chatrnému apetytu na nohy pomoci, a o sobě zas tak sladké, jako by své nakyslé pivo nimi osladit chtěl.
Mezitímco do mne pan hospodský mluvil, přišla do hostince ňáká holčice se škatulí, kterou jsem pro pana hospodského nemohl zahlídnout. Jak ji pan hospodský zpozoroval, obrátil se k ní a řekl: „Jděte spánembohem, vždyť jste tu už včera a předvčírem byla.“ Ženská odešla. Já se ptám, co chtěla ta ženská, a hospodský řekl, že prodává forhemetky [náprsenky – pozn. red.]. Já řeknu hospodskému, aby ji zavolal. Hospodský tak učinil,ženská se vrátí, a kdo to byl? Nešťastného našeho knihvedoucího Marinka, bleďounká a slze jí ještě v očích stály, které jí lítost, když ji hospodský odbyl, vynutila. Jakmile mě nebohá dívka poznala, zesinala a nemohla promluviti slova. „Kde je váš otec, Marinko zlatá, a co dělá?“ ptám se uleknuté dívky.
„On je zde,“ odpověděla dívka, slze si utírajíc, „a stůně.“
Několik minut nato jsem stál u postele, na níž onen poctivý nemocí sklíčen ležel, jehož náhoda o službu a poctivé jméno připravila. U postele seděly tři malé děti, na jejichžto vadnoucích tvářičkách viděti bylo, že se již i o ně krutý osud otce opíral. Marinka se zdála býti jejich andělem. Jak ji zhlédly, běžely jí naproti a jedno přes druhé volalo: „Neseš nám, Marinko, něco? Budeme dnes, Marinko, jíst?“
Marinka se teskně na ně podívala a okázala mi na otce. On mě poznal hned, stiskl mi ruku a vítal mě srdečně. Jak jsem mu povídal, že jeho nevinnost najevu jest, a jemu směnku ukázal, sepjal ruce a vroucí díky vzdával bohu. Marinka radostí se dala do pláče, a děti vidíce sestřičku plakat, plakaly s ní.
Když jsem přijel do Prahy, hned jsem pospíšil k paní Norbertové, odevzdal jsem jí směnky a pověděl jsem jí vše, co se mi bylo strany nich přihodilo. Hned druhého dne jela paní Norbertová k nemocnému knihvedoucímu a zaopatřila ho.
Po půl létě byl bývalý knihvedoucí opět v službě paní Norbertové a Marinka byla mou Julinkou navěky. Kdo ví, k čemu to dobré!
