Svět obrácený vzhůru nohama

Alastair Crooke ve své filozoficky laděné přednášce přednesené 7. září na Vyšší škole ekonomické v Moskvě (text označuje za „náčrt přednášky“)varuje před představou, že multipolární svět sám o sobě přinese větší mír a stabilitu. Podle něj Západ ztratil schopnost skutečně naslouchat jiným civilizačním okruhům, především Rusku, Íránu a Číně, protože jejich hodnotové a kulturní rámce posuzuje výhradně vlastní optikou. S odkazem na Alasdaira MacIntyra tvrdí, že západní společnost trpí morální fragmentací: tradiční pojmy dobra, spravedlnosti a povinnosti byly vytrženy z kulturního kontextu a nahrazeny emotivními, polarizujícími narativy. Ty podle Crookea následně umožňují manipulovat vnímáním reality a mohou společnosti dovést až k válce. Východisko vidí v obnovení starších způsobů myšlení, intuice a civilizačních tradic, které by umožnily chápat svět mnohovrstevnatěji. Jako příklad takového návratu k vlastním intelektuálním kořenům uvádí současný Írán.

.

Globální budoucnost bývá často vykreslována jako budoucnost multipolárního či vícepólového světa, přičemž se implicitně předpokládá, že státy spolu budou vycházet lépe a své rozdíly budou snáze řešit diskusí než válkou.

Taková představa byla široce rozšířená již v letech před první světovou válkou. Vycházely knihy, které naznačovaly, že válka už vlastně nemůže vypuknout. Zásadním textem této koncepce byla kniha Velká iluze (The Great Illusion), původně vydaná roku 1910, která se stala mezinárodním bestsellerem.

Její autor Norman Angell tvrdil, že vzhledem k tomu, jak silně jsou jednotlivé národy závislé na vysoce provázaném globálním obchodním systému, by ekonomické náklady války dramaticky převýšily jakýkoli možný zisk. Tvrdil, že vítězná země by utrpěla ekonomickou zkázu stejně jako poražená, čímž se tradiční pojetí vojenského dobývání stalo zastaralým. Jeho argumentace byla obecně vykládána tak, že válka se stala „nemožnou“.

Jeho argument se ukázal jako mylný; Velká válka skutečně vypukla.

Dnes představa určitého multipolárního soužití přetrvává, avšak hrozba války nezmizela. Naopak ji zvyšuje odmítání Západu naslouchat – či porozumět – tomu, co říkají civilizačně svébytné svrchované státy. Právě tato neschopnost naslouchat s empatickým zaujetím stojí u kořene katastrofálně chybných hodnocení Íránu a Ruska západními zpravodajskými službami. A také vykreslování Číny jako něčeho natolik „jiného“, že pro západní uši představuje uzavřenou knihu.

Alasdair MacIntyre ve své vlivné knize After Virtue z roku 1981 tvrdil, že osvícenský projekt odřízl západního člověka od jeho kořenů v tradici, avšak nedokázal vytvořit závaznou morálku založenou pouze na Rozumu. V důsledku toho mnozí lidé žijící na Západě obývají svět „morálního chaosu a fragmentace, v němž ‚chaotické‘, rozkladné síly téměř zcela vymazaly z evropské kultury skutečné morální tázání“.

Důležité je pochopit, že MacIntyrův „morální chaos a fragmentace“ jsou záměrně podporovány s cílem oslabit národní, komunitní a náboženskou sounáležitost – právě proto, aby byla oslabena národní soudržnost a civilizační suverenita.

MacIntyre tvrdí, že jedině kulturní tradice a její morální příběhy poskytují kontext pojmům, jako jsou dobro, spravedlnost a telos: „V nepřítomnosti tradic se morální debata vychyluje ze svého řádu a stává se divadlem iluzí, v němž hlavní roli hrají prosté rozhořčení a pouhý protest.“ … „Dělicí linie jsou vytyčeny brzy a účastníci se spěchají postavit na jednu či druhou stranu. Tím, že se však stavějí na jednu stranu, jako by sami sebe činili neschopnými naslouchat druhému … Všichni cítí žár, ale nikdo nevidí světlo,“ zdůrazňuje MacIntyre.

To, co dnes máme, jsou podle MacIntyra pouhé úlomky starší tradice – tradice hrdinské společnosti. Těchto fragmentů je však jednoduše příliš málo, protože náš morální diskurz, který používá pojmy jako dobro, spravedlnost či povinnost, byl zbaven kontextu, jenž by jej činil srozumitelným. Jinými slovy, ctnost hrdinského, homérského světa se tak dostává mimo dosah Západu.

Dělicí linie jsou vytyčeny. Lidé se spěchají postavit na jednu či druhou stranu. Dnešní „chaotické“, rozkladné síly téměř zcela vymazaly morální tázání z evropské kultury. Nejvýraznějším rysem morálních debat je jejich sklon nikdy nedospět k řešení.

Když se všechny morální soudy – zbavené kontextu – stávají jen o málo víc než vyjádřením osobní preference, postoje či pocitu, tedy jinými slovy emotivismem, debata se vychyluje ze svého řádu. Mění se v divadlo narativů, v němž se do centra pozornosti dostávají rozhořčení a polarizace.

Tím, že se však aktéři stavějí na emotivně stranické pozice, sami sebe činí neschopnými slyšet Toho druhého. „Ti druzí“, ať už jde o Rusko, Írán nebo Čínu, se pak podle norem tohoto přístupu jednoduše stávají neviditelnými – protože jejich způsoby orientování lidské pozornosti vůči světu jsou zcela odlišné.

A tak můžeme být – a také jsme – vedeni k válce prostřednictvím narativních sdělení, která jsou záměrně vytvářena tak, aby přiměla lidi určitým způsobem prostorově uspořádat svět, aniž by si toho byli vědomi. Jsme vedeni k osvícenstvím inspirovanému „jednomu světu“, v němž se veškerá „jinakost“ – ať ruská, íránská či čínská – stává neviditelnou podle norem a způsobu přítomnosti, jimiž přistupujeme k „věcem“.

V této „válce“ je svět obrácen „vzhůru nohama“. Většina lidí si svět kolem sebe aktivně prostorově neuspořádává, ale zdá se, že se spokojila s tím, že jej někdo uspořádá za ně. Narativy jsou před našima očima hněteny a rozvalovány. Tak tento stroj funguje.

Většina lidí na Západě věří, že realitu pevně drží v rukou – fakta, důkazy a závěry. Ve skutečnosti však čelíme struktuře, která záměrně obrací toto domnělé uchopení reality naruby.

V tomto stroji probíhá „prostorové uspořádání“ obráceně: nejprve lidé obdrží určité sdělení, potom začnou jako těsto hníst a rozvalovat narativ „reality“, dokud neodpovídá zamýšlenému vzorci. A je-li to potřeba, mediální stroj přepnou na zpětný chod a tutéž realitu začnou hníst opačným směrem.

Jak tedy mohou suverénní civilizace uniknout z „MacIntyrovy pasti“? Mohou civilizace znovu poskládat fragmenty starších poznatků a způsobů vědění tak, aby obnovily kontext, díky němuž se morální diskurz znovu stane srozumitelným?

Vystoupit z faustovského prostoru mechanistického myšlení a manipulovaného narativu není snadné ani jednoduché. Právě naopak. Povšimněme si však, co to vyžaduje – změnu našeho způsobu přítomnosti; změnu způsobu, jakým zaměřujeme svou pozornost vůči světu.

Neurolog Iain McGilchrist nám říká, že způsob, jakým zaměřujete své vědomí vůči světu, je zásadní. Způsob, jakým to činíte, totiž mění a určuje to, co naleznete a čemu porozumíte. A jakmile začneme svět kolem sebe prostorově vnímat jinak, rozšíří se naše vnímání a před námi se otevře dosud skrytá prostornost toho, co leží za jeho hranicemi.

Obnova starších způsobů myšlení – onoho „všechno najednou, všechno společně“, tedy myšlení prostřednictvím obrazu, stejně jako dalších zdrojů poznání – může otevřít cestu ke zprostředkování mezi zdánlivě protikladnými póly subjektivního a objektivního, které mechanická racionalita tak často ponechává zatuhlé v podobě neřešitelných překážek.

Také apofatický přístup může otupit ostré hrany pojmového myšlení tím, že do takovýchto sporů vnese princip „mezilehlosti“, prostor mezi jednotlivými argumenty. Tyto způsoby myšlení mají svou vlastní logiku, která stojí mimo strnulost osvícenského myšlení.

Právě toto ponaučení dnes světu nabízí Írán prostřednictvím svého znovuobjevování starověkého myšlení.

Albert Einstein kdysi poznamenal: „Racionální mysl je služebník; intuitivní mysl je však vzácný dar. Náš svět ovšem uctívá služebníka – a na dar zapomíná [ignoruje jej].“

.

Zdroj: conflictsforum.substack.com