Rozhovor prof. Diesena s Joe Kentem, bývalým ředitelem amerického Národního protiteroristického centra. Kent popisuje, jak se Blízký východ rozpadá především proto, že Spojené státy a Izrael stále odmítají přijmout, že už nedokážou regionu diktovat podmínky silou. Washington podle něj opakuje stejnou chybu: místo dohody přitvrzuje, bombarduje a spoléhá na „drtivou sílu“, jenže výsledkem je vždy další chaos, nové nepřátele a oslabení vlastního postavení. V Jemenu podle Kenta nelze Húsíe vojensky porazit; Saúdové nakonec stejně budou muset jednat. Co se týká Izraele, Netanjahuova vláda těží z permanentního válečného stavu, rozšiřuje konflikty v Gaze, na Západním břehu, v Libanonu i Sýrii a využívá americké podpory k tomu, aby mohla riskovat stále agresivnější kroky bez ohledu na dlouhodobé následky. Kent dokonce tvrdí, že Izrael preferuje chaotickou a rozdrobenou Sýrii, protože v takovém prostředí může zasahovat, likvidovat nepohodlné vůdce a bránit vzniku silného centralizovaného státu. Celý rozhovor lze vnímat jako obžalobu politiky, která místo stability vyrábí další války. Podle Kenta už USA nemají sílu obnovit poměry devadesátých let a čím déle budou tento fakt popírat, tím vyšší bude cena: rozpad regionálního pořádku, další růst íránského vlivu, oslabení amerických spojenců a nakonec stejně nevyhnutelná dohoda s Teheránem — jen po mnohem větším krveprolití a ekonomických škodách.
.
Glenn Diesen: Dnes je s námi Joe Kent, bývalý ředitel Národního protiteroristického centra, který v roce 2026 rezignoval kvůli válce proti Íránu. Děkuji, že jste opět přijal pozvání. Říkám si, že to nejspíš nebyla špatná chvíle k rezignaci, protože se skutečně stala osudová chyba – a to nejen ve vztahu k Íránu, ale tím, že byl zapálen celý region. Začal bych tedy možná trochu obecnější otázkou, protože nyní vidíme, že válka s Íránem se nejen rozšiřuje, ale destabilizuje celý region: Sýrii, Libanon, Jemen, Saúdskou Arábii. Vidíme obnovené konflikty v Izraeli a Gaze. A vlastně nevím, kde začít. Možná Saúdskou Arábií a Jemenem, protože nyní vidíme, že Saúdové zaútočili na Jemen. V Jemenu jsou Húsíové a ti odpovídají. Kam to podle vás směřuje? A pokud Saúdové nebudou schopni zvítězit na bojišti, pokusí se dosáhnout míru?
Joe Kent: Doufal jsem, že Saúdové nebudou eskalovat a že se vrátí k tomu, co podle mě představuje jediné možné řešení: totiž že začnou uzavírat dohody s Húsíi. Říkáme Húsíové nebo Ansar Alláh, ale ve skutečnosti jde o konfederaci severních kmenů, která nemusí nutně představovat nějaký monolit. Myslím však, že v důsledku jejich úspěchů na bojišti a vzhledem k tomu, jak se vyvíjí válka v Íránu, jsou nyní poměrně silně stmeleni a mají důvod držet pohromadě. V Jemenu je však všechno založené na kmenech a s kmeny lze uzavírat dohody. Doufal jsem proto, že se MBS [Muhammad bin Salmán] právě o tento aspekt opře, osloví Húsíe a různé kmeny, které jsou pro jejich úspěch klíčové, především v jižních oblastech, kde Húsíové v poslední době získali další území. Mají tam podporu obyvatelstva, a přitom jde o oblasti daleko mimo území, která historicky obývali a kde měli silný vliv. Vždycky jsem proto měl pocit, že existuje možnost nějaké dohody. Strávil jsem v Jemenu nějakou dobu před revolucí, když byl u moci Alí Abdalláh Sálih, a potom i po ní. Sálih dokázal Jemen poměrně dlouho řídit právě proto, že neustále uzavíral dohody. Neustále používal něco, co bychom my považovali za úplatky, ale ve skutečnosti šlo spíše o patronát, výměny rukojmích a různé dohody, kterým většina lidí na Západě příliš nerozumí. Myslím, že právě to bude nakonec řešením. MBS je ale podle mě pod velkým tlakem, protože se obává, že někteří jeho vnitřní rivalové by mohli využít chaosu a rozvratu a pokusit se proti němu vystoupit. A tak nyní v podstatě následuje náš příklad: pořád přitvrzovat a hledat vojenské řešení na místě, kde žádné vojenské řešení ve skutečnosti není. Většina lidí se podívá na Jemen a vidí jen další zemi na jihu Arabského poloostrova. Představují si vyprahlou rovnou poušť. Jenže tak to není. Húsíové, Ansar Alláh, pocházejí z velmi obtížně dostupné horské oblasti, a právě to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme proti nim v roce 2025 neuspěli – a proč vlastně žádný cizinec nedokázal přijít do Jemenu a dobýt ho. Jemen se v tomto ohledu podobá spíše Afghánistánu než Saúdské Arábii, jejím pouštím nebo do určité míry Iráku. Takže vlastně nevím, proč se MBS snaží používat tento západní model: „Budu svého nepřítele prostě bombardovat a doufat, že se podvolí mé vůli, aniž bych zkoušel jiné možnosti.“ Chápu, proč to dělá, ale pokud s tím nepřestane, myslím, že tím kolem Ansar Alláhu sjednotí ještě více lidí a dalších kmenových skupin. Ty pak získají ještě větší kontrolu nad průlivem Bab al-Mandab. V současnosti máme vlastně docela štěstí, protože Húsíové – alespoň podle toho, co vidím – zatím útočí jen na tok ropy a lodní dopravu přes Bab al-Mandab spojenou se Saúdy a Izraelci. S námi stále ještě mají jakési předběžné příměří, stejně jako s řadou dalších zemí a dopravních společností. Pokud se však Ansar Alláh dostane pod tlak, mohl by skutečně přitvrdit. Nebo pokud se rozhodne plně přidat k Íráncům – a Íránci jim určitě říkají: „Potřebujeme vaši pomoc, potřebujeme omezit přísun ropy na světový trh.“ To, zda se Ansar Alláh rozhodne něco takového udělat, bude pro nás rozhodující. Protože pokud se ocitneme pod dvojím tlakem – současně v Bab al-Mandabu i v Hormuzském průlivu –, pak pokud si myslíme, že ceny jsou vysoké nyní, budou v období před volbami a před zimou ještě mnohem horší.
Glenn Diesen: Ano. Když sledujete počínání MBS, trochu to připomíná Hegsetha, který pořád opakuje, že musíme vyslat zprávu, že budeme neústupní, použijeme maximální tlak a drtivou sílu, a oni se pak nějak podrobí. Jenže ono to nefunguje. Jak vidíme, vede to pouze k další destabilizaci a uzavírá to některé diplomatické možnosti. Není jasné, nakolik jsou Saúdové schopni Húsíe porazit. Zdá se, že je mohou nanejvýš zpomalit. Ale pokud – jak říkáte – vojenské řešení neexistuje a oni dospějí k závěru, že musejí uzavírat nějaké dohody, jak přesně by takové dohody vypadaly? Zdá se totiž, že jedním z hlavních požadavků Húsíů neboli Ansar Alláhu by bylo ukončení blokády. Jenže to by je výrazně posílilo. Saúdové by tak vlastně museli přijmout téměř úplně nový Arabský poloostrov.
Joe Kent: Myslím, že bychom měli na Saúdy tlačit. A i kdyby Saúdové nechtěli spolupracovat, měli bychom jít přímo za Ansar Alláhem a říct jim: Podívejte, vy v podstatě kontrolujete území, které bývalo Severním Jemenem. Před devadesátými lety, nebo přesněji do konce osmdesátých let, byly v Jemenu dva státy – severní a jižní, i když na mapě šlo vlastně spíš o západ a východ. Húsíové v zásadě kontrolují území bývalého Severního Jemenu. Odtamtud pocházejí. Odtamtud pocházel i Alí Abdalláh Sálih. Měli bychom tedy prostě uznat Ansar Alláh jako tamní vládu. Měli bychom uznat Saná jako hlavní město. Zrušit blokádu. Zrušit sankce. A v zásadě přimět zbytek světa, aby nás následoval. Je to totéž, co jsme udělali s aš-Šaráem. A podívejte se, v jeho případě to pro nás bylo velké rozhodnutí. Aš-Šará byl členem al-Káidy v Iráku. Byl členem ISIS. Byl členem al-Káidy v Sýrii. Bojoval proti americkým vojákům a potenciálně je i zabíjel. Jeho organizace americké vojáky zcela určitě zabíjela, i když je sporné, zda on osobně ano. A al-Káida je organizace, jejímž cílem je útočit na Američany, včetně útoků přímo na území Spojených států. Jestliže jsme byli schopni dospět až k dohodě s aš-Šaráem v Sýrii, pak neexistuje žádný důvod, proč bychom nemohli uzavřít podobnou dohodu s Ansar Alláhem. Ano, Ansar Alláh střílel na americké lodě a americká letadla – ale pouze tehdy, když jsme v Rudém moři, v Jemenu nebo v Bab al-Mandabu. Nejsou tu žádní Húsíové nebo členové Ansar Alláhu, kteří by nastupovali do letadel a pokoušeli se přiletět do Ameriky nebo na Západ a útočit na nás tady. Jestliže jsme mohli uzavřít dohodu s aš-Šaráem, můžeme ji uzavřít i s Ansar Alláhem. A pokud to uděláme, vezmeme Íráncům část jejich vlivu. Otázkou samozřejmě je, zda takovou dohodu dokážeme uzavřít právě teď a rychle. To je sporné, protože my i Saúdové jsme Jemenu způsobili obrovské utrpení. A tím, jak jsme se chovali – podporou toho, co oni označují za izraelskou genocidu v Gaze, rozpoutáním války s Íránem, zabitím nejvyššího vůdce, tragédií při úderech, při nichž zahynuly dívky ve škole –, se Húsíové a Ansar Alláh začali vnímat jako rovnocenná součást osy odporu. Už nejsou pouze zástupnou silou Íránu. Z tohoto postavení se vymanili a dnes sami sebe považují za rovnocenného člena odporu. Musíme jim proto předložit protinabídku. Pokud to neuděláme a necháme Saúdy, aby je dál bombardovali, případně pokud se později sami necháme přesvědčit, abychom proti nim vojensky zasáhli, bude mít Ansar Alláh stále větší motivaci eskalovat a získávat kontrolu nad Bab al-Mandabem. Pokud tedy nezačneme jednat pragmaticky a hájit vlastní zájmy, myslím, že se dostaneme do velkých problémů. A pokud se k tomu odhodláme, nemyslím si, že MBS a Saúdové budou mít jinou možnost než nás nakonec následovat. Mohou si potichu stěžovat, ale v dlouhodobém horizontu by to podle mě bylo lepší pro nás i pro celý region.
Glenn Diesen: Jak jste říkal, na Húsíe se útočí už mnoho let, více než desetiletí, a oni nikam nezmizeli. Kontrolují hlavní město a ovládají území, kde žije většina obyvatelstva. A jak jsme viděli během posledního týdne, své území dokonce poměrně rychle rozšiřují. Co by ale vlastně chtěli? Které jejich požadavky by bylo možné odmítnout a kterým by bylo možné vyhovět?
Joe Kent: Myslím, že podobně jako Írán a řada dalších takových skupin mají své veřejně prezentované maximalistické požadavky. Křičí „Smrt Americe“, „Smrt Izraeli“, mluví o válce v Gaze a podobně. Když se ale dostanete k samotné podstatě věci a opravdu s nimi jednáte, myslím, že chtějí především ovládat území, která historicky obývali. Chtějí být uznanou vládou v Saná. Opakuji: podle mě byl Alí Abdalláh Sálih jediný člověk, který dokázal celou zemi udržet pohromadě. Budoucí Jemen podle mě bude v zásadě opět připomínat Severní a Jižní Jemen – geograficky spíše západní a východní část – a Húsíové, tedy Ansar Alláh, budou dominantní silou v západním, respektive severním Jemenu. Pokud je jako takové uznáme a řekneme: „Dobře, budeme s vámi jednat podle toho, jak se budete chovat jako stát. Budeme vás považovat za skutečnou zemi. Zrušíme sankce, zrušíme blokádu, budeme s vámi obchodovat a začneme vám pomáhat postavit Jemen znovu na nohy,“ myslím, že zjistíme, že s Ansar Alláhem lze dělat obchody. Jemen byl chudou zemí už před revolucí, když jsem tam pobýval. A po desetiletí války, kterou proti němu Saúdové a my vedeme, se situace jen zhoršovala. Když jim dáme tuto příležitost, podle mě zjistíme, že s Ansar Alláhem lze spolupracovat. Pro Ameriku by to nebyl žádný zásadní problém. A znovu říkám: z dlouhodobého hlediska by to podle mě poškodilo Írán více než nás. Co se stane s východní částí země, v zásadě s oblastí od Adenu dál? Upřímně řečeno, kromě přístavu Aden a dalšího přístavu Mukallá není tato oblast zase tak důležitá. Mohla by tam být jiná vláda. To se teprve ukáže. Působili tam Emiráťané i Saúdové. Žádný z těchto přístavů ale není tak důležitý jako kontrola nad strategickým hrdlem Bab al-Mandabu. Musíme tedy zachovat hlavní věc hlavní věcí: naší prioritou je zajistit, aby mohla proudit energie. Pokud tedy Ansar Alláhu prostě řekneme: „Budeme s vámi obchodovat, uznáme vás jako vládu,“ a použijeme model, který jsme použili v případě aš-Šaráa při jeho opětovném začlenění do mezinárodního společenství, a pokud se budou chovat zodpovědně, odměníme je tím, že je prostě uznáme a budeme s nimi obchodovat. Znovu říkám: podle mě nám to z dlouhodobého hlediska pomůže a Íránu to uškodí.
Glenn Diesen: Zní to jako skvělý nápad. Ale pokud se touto cestou nevydají a brzy nepřijde mír, kam podle vás může eskalace dojít? Jak dlouho mohou Saúdové vydržet? Vidíme určité problémy s jejich armádou, ale ještě důležitější je jejich energetická a ekonomická infrastruktura. Energetická zařízení jsou napadána a ničena a jejich opravy budou pravděpodobně trvat dlouho. Lodní doprava Rudým mořem je zastavená. Přes Hormuzský průliv se také nedostanou. Nevím, co by Húsíové mohli udělat. Nevím, zda by vůbec uvažovali o překročení hranice do Saúdské Arábie, nebo zda by to už bylo příliš. Kam to tedy může dospět? Protože Saúdům přece v určitém okamžiku musejí začít docházet peníze…
Joe Kent: Povede to jen k dalšímu chaosu a konfliktům. Pokud Saúdové budou dál vojensky tlačit na Ansar Alláh a Húsíe, Ansar Alláh bude muset ukázat především dvě věci. Za prvé, že saúdské útoky na ně nemají zásadní účinek. A za druhé, že po nich přijde protiúder. Ansar Alláh chápe, že Saúdové by nic z toho, co proti nim dělají, nedokázali bez naší podpory. Takže v zásadě řeknou: „Jestli budete Saúdy dál podporovat, dříve nebo později nás Saúdové zasáhnou způsobem, který nás přiměje odpovědět nejen proti nim, ale i proti Američanům.“ Ať se nám to líbí, nebo ne, Ansar Alláh má nyní vůči nám větší páky než my vůči němu. Jak můžeme poškodit Ansar Alláh? Můžeme Saúdům dodat více prostředků, kterými ho budou bombardovat. Jak může Ansar Alláh poškodit nás? Může uzavřít Bab al-Mandab nebo tam výrazně omezit dopravu. Může začít příležitostně vypouštět balistické rakety a drony směrem k Sinaji, jako už to dělal dříve, a tím zasadit dvojitou ránu koridoru Rudé moře–Bab al-Mandab, což by ještě více omezilo tok ropy. A problémů už máme dost. Jsem právě v severní Virginii. Jel jsem natankovat a benzín stojí výrazně přes čtyři dolary za galon a nafta, myslím, kolem šesti a půl dolaru. Už teď tedy máme dost domácích tlaků. Ansar Alláh ví, že pokud zvýší tlak v Bab al-Mandabu, může tímto způsobem eskalovat proti nám. Pokud jde o Saúdskou Arábii, musíme být opatrní. Nejsem odborník na saúdskou královskou rodinu, ale MBS v ní provedl něco jako nepřátelské převzetí moci a mnoho jeho soupeřů dnes žije v podstatě v domácím vězení. Navíc existují šíitské bašty a severní provincie u hranice s Jemenem nejsou příliš hustě osídlené. Húsíové by tam, kdyby chtěli, pravděpodobně dokázali uskutečnit nějaký vpád. Nemyslím si, že by samotný takový vpád nutně ohrozil saúdskou královskou rodinu. Dal by ale do rukou rivalům MBS obrovské množství munice. Mohli by říkat: „Podívejte, kvůli MBS je teď naše země napadena.“ A pokud chcete mluvit o skutečném ohrožení jeho postavení, to už by znamenalo úplně jinou úroveň chaosu. Húsíové navíc – pravděpodobně v koordinaci s některými iráckými milicemi – ukázali, že dokážou zasáhnout východo-západní ropovod. Přístav Janbú a tento východo-západní ropovod měly představovat naši pojistku proti problémům v Hormuzském průlivu. Ale Húsíové, Ansar Alláh a irácké skupiny odporu poměrně sofistikovanou koordinací v zásadě ukázali, že ani tento ropovod nám nic neřeší. Naši protivníci mají tedy nyní bohužel vůči nám větší páky. A právě teď bychom měli být realisté a říct si: „Dobře, můžeme se s těmito lidmi dohodnout?“ Jaký je nejhorší scénář, pokud Ansar Alláh ovládá Saná a v podstatě může uzavřít Bab al-Mandab, ale když s ním budeme obchodovat, tak ho otevře? Je to pro Ameriku skutečně tak špatný výsledek? Pokud nezačneme být realisté, přijdou obrovské nezamýšlené důsledky. Už jsme totiž něco podobného viděli v Hormuzském průlivu s Íránem. Zaútočili jsme na Írán, zabili jsme nejvyššího vůdce a pak se stala celá řada velmi předvídatelných věcí – ale my jsme se tvářili překvapeně. A snažili jsme se minimalizovat škody. Přešli jsme od snahy svrhnout íránský režim přes cíl zajistit, aby Írán nezískal jadernou zbraň, až k dnešnímu: „Nemohli bychom prosím znovu otevřít Hormuzský průliv, který byl otevřený předtím, než jsme válku zahájili?“ V Hormuzském průlivu už jsme tedy ve fázi minimalizace škod. Pokud teď nezačneme jednat a neuzavřeme dohodu s Ansar Alláhem, dostaneme se do stejné situace i v Bab al-Mandabu – jen s ještě větším ekonomickým tlakem.
Glenn Diesen: Myslím, že všechno komplikuje i skutečnost, že nejen Spojené státy, ale politický Západ obecně se nachází v relativním úpadku oproti své dřívější hegemonní, případně kolektivně hegemonní pozici. A je obtížné přijmout rozdíl mezi tím, čeho bychom chtěli dosáhnout, a tím, čeho skutečně dosáhnout můžeme. V ideálním případě bychom chtěli A, B a C. Jenže schopnost stanovovat si priority a rozhodovat se, kde musíme uzavírat dohody, je něco, co jsme posledních více než 35 let příliš dělat nemuseli. Takže nás asi čeká strmá křivka učení. Vzpomínám si, že Scott Bessent ještě nedávno tvrdil, že Hormuzský průliv brzy přestane být důležitý, protože bude existovat dostatek ropovodů, které ho obejdou. Ale jak se ukázalo na saúdském východo-západním ropovodu, ropovod nikam neodnesete, všichni vědí, kde vede – nejen Íránci, ale i Húsíové. Takže to není tak jednoduché, pokud nechcete celý ropovod zakopat hluboko pod zem.
Joe Kent: Chtěl jsem právě říct, že jste velmi přesně vystihl naši neschopnost sednout si a říct si: existuje rozdíl mezi tím, co chceme, a tím, co skutečně můžeme získat. Zjistil jsem, že toho jsme téměř neschopni. V amerických kruzích národní bezpečnosti zní skoro jako kacířství něco takového vůbec vyslovit. Protože když to řeknete, přiznáváte tím, že naše moc není všemocná a že si nemůžeme všechno jednoduše vynutit čistou vojenskou silou. Bojoval jsem ve válce proti terorismu příliš dlouho na to, abych tomu ještě věřil. Když to ale lidem řeknete, velmi těžko se s tím smiřují. Je to tak daleko mimo zavedené myšlení, že vám skoro odpovědí: „Vy snad nemilujete svou zemi? Nevěříte v americkou výjimečnost?“ A já na to říkám: „Ano, věřím. Ale zároveň jsem realista.“ Vím, že pokud nezačneme právě teď dělat obtížná rozhodnutí a skutečně stanovovat priority, dostaneme se do obrovských problémů. Ale z nějakého důvodu toho pořád nejsme schopni. Máme obrovský problém jednoduše přijít a říct: „Dobře, uzavřeme nějaké dohody.“ Trump to alespoň rétoricky uměl poměrně dobře – v kampani v roce 2016, dokonce i v roce 2024 a do určité míry i během prvního funkčního období. Když například uzavřel dohodu v Dauhá s Tálibánem, všichni tak nějak chápali, že dohodu s Tálibánem uzavírat nechceme. Ale byli jsme tam dvacet let a nikam to nevedlo. Trump jednoduše řekl: „Dobře. Přijďte. Uzavřu dohodu. Přiměju Katarce, aby nám pomohli, a najdeme způsob, jak se z Afghánistánu dostat.“ Jenže bohužel – už jsme o tom spolu hovořili – různé síly výrazně ovlivnily způsob, jakým v tomto funkčním období uvažuje. A dnes v podstatě žijeme v karikaturní představě, že Amerika může se světem dělat, cokoli chce, a svět se podřídí naší vůli.
Glenn Diesen: V Evropě je ale podobný problém. Evropané 35 let ignorovali ruské bezpečnostní zájmy. Teď mají konflikt, v němž nemají žádnou cestu k vítězství, ale evropští představitelé stále tvrdí, že jakákoli dohoda musí znamenat další rozšiřování NATO, stažení Ruska a reparace. A když proti tomu namítnete: „Tohle se nikdy nestane,“ odpovědí vám, že vám tedy nezáleží na našich hodnotách.
Joe Kent: A že milujete Vladimira Putina.
Glenn Diesen: Ano, ano. Takže ochota ke kompromisu a schopnost přijmout svět takový, jaký je, a nové skutečnosti – po tom není příliš velká poptávka. Chtěl bych ale trochu přejít k Sýrii. To je další část regionu, která je všechno možné, jen ne stabilní. Má samozřejmě vlastní dynamiku, nezávislou na tom, co se děje v Íránu a Jemenu, ale regionální nestabilita ji samozřejmě ovlivní. Vidíme, že Sýrie začíná být velmi nestabilní a křehká. Vidíme všechny ty protesty. A ironicky se zdá, že hlavní osobou, která to celé drží pohromadě, je aš-Šará, bývalý vůdce al-Káidy, který nyní vládne Sýrii. Děje se tam toho hodně, takže otázku nechci příliš zužovat. Co se tam vlastně děje?
Joe Kent: Myslím, že jste to vystihl docela dobře. Je to jeden z těch nezamýšlených důsledků. Nemyslím si, že když jsme sledovali všechno, co se dělo kolem Íránu, Hormuzského průlivu a Ansar Alláhu, někdo předpokládal, že nedostatek paliva v severní Sýrii, v Idlibu, kde má aš-Šará skutečnou mocenskou základnu, povede k protestům, které se pak rozšíří. A to je něco, co může ohrozit jeho vládu. Ač se mi minulost aš-Šaráa příliš nelíbí a měl jsem určité výhrady k tomu, jak jsme přistoupili k jeho uznání, obecně se ubíral správným směrem. Začlenil Kurdy. Dokázal uplatnit určitou míru kontroly. Nemá ale úplnou kontrolu nad všemi složkami, které ho přivedly k moci a které nyní tvoří syrské bezpečnostní síly. To musíme mít na paměti. Zároveň je sevřen mezi Turky a Izraelci. Izraelci už nějakou dobu velmi hlasitě hovoří o Turecku a turecké agresi a sami podnikají vpády do Sýrie. V Sýrii už tedy existuje velké množství doutnajících ohnisek a základního napětí. Aš-Šará to nyní podle mě drží pohromadě už jen proto, kým je. Mám obavy, že Izraelci nebo nějaká tvrdší skupina uvnitř jeho vlastního tábora využijí chaosu a pokusí se aš-Šaráa odstranit – atentátem nebo jiným způsobem. Jakmile by se to stalo, rozpoutal by se naprostý chaos. Všechny různé složky – bývalí členové ISIS, bývalí členové al-Káidy – dnes fungují pod hlavičkou syrské vlády. Ale v okamžiku, kdy by aš-Šará zmizel, jsem si poměrně jistý, že by jednoduše nenastoupila „dvojka“ a neudržela klid. Země by se podle mě propadla do velmi chaotické situace. A když se podíváte na to, čemu dává Izrael obvykle přednost, je to právě chaotická situace. Pak může v zásadě „sekat trávník“. Může likvidovat jednoho vůdce za druhým, dokud nenajde takového, který mu vyhovuje. A jakmile se mu přestane líbit, může zaútočit i na něj. Pak byste v podstatě měli Turky a Izraelce bojující o Sýrii. A vzhledem k množství bývalých členů ISIS, kteří se v Sýrii stále nacházejí a kteří byli nedávno propuštěni z táborů pro vnitřně vysídlené osoby a z věznic v souvislosti se začleněním Kurdů, si myslím, že by se ISIS v nějaké podobě vrátil. Znovu byste viděli černé vlajky, znovu by obsazovali území. A to by do Sýrie znovu vtáhlo Ameriku, protože Izraelci by za námi přišli a řekli: „ISIS je zpátky. Musíte nám pomoci proti nim bojovat.“ Měli bychom tam navíc znovu velký problém s Turky. Je to tedy zásadní nezamýšlený důsledek. Právě teď bychom měli vynakládat velké úsilí na omezení Izraelců a jejich držení mimo Sýrii. Protože čím víc Izraelci do Sýrie pronikají a provokují tamní síly, tím více mohou lidé, kteří přivedli aš-Šaráa k moci, říkat: „Počkej chvíli. Chápeme, aš-Šará, že musíš uzavírat nějaké dohody a nasadit novou tvář. Ale naši revoluci jsme nevedli pod praporem sunnitského džihádu proto, abychom se potom nechali odstrkovat Izraelci.“ Takže jednou z věcí, kterou můžeme udělat pro stabilizaci Sýrie, je držet Izraelce mimo ni a zajistit, aby nehráli roli rozvraceče. Musíme dát aš-Šaráovi a Sýrii skutečnou šanci, aby po dlouhé době konečně dosáhli alespoň určité míry míru.
Glenn Diesen: V ideálním světě by možná Spojené státy a Írán mohly spolupracovat a zbavit Sýrii ISIS. Existuje tam přece určitý společný zájem…
Joe Kent: Už jsme to jednou udělali. Lidé na to zapomínají, ale když jsme museli zlikvidovat ISIS, našimi pozemními silami byli převážně Kurdové. Větší bojovou sílu však představovaly šíitské milice, Lidové mobilizační síly v Iráku, PMF, které podnikaly přeshraniční operace do Sýrie. Když jsem v roce 2016 působil v Iráku jako poradce speciálních sil, pracoval jsem s Pešmergou. Jen o kus dál podél stejné zákopové linie ale doslova stály šíitské Lidové mobilizační síly a jejich poradci byli příslušníci íránských jednotek Quds. A my jsme jim proti ISIS poskytovali letecké krytí. Lidé tedy zapomínají, že Spojené státy a Írán už v minulosti skutečně spolupracovaly – byť de facto –, aby porazily něco tak zlého jako ISIS. Zajímavé je, že v regionu stále máme mnoho podle mě dobrých spojenců, kteří u toho tehdy byli. Bafel Talabání, který stojí v čele oblasti Sulajmáníja v Kurdistánu, respektive Kurdské regionální vlády, je právě nyní v Teheránu. Jeho síly a PUK i KDP byly klíčové pro naši schopnost bojovat proti ISIS. Takže je dnes v Teheránu a jedná s Íránci. Bafela i mnoho iráckých Kurdů znám velmi dlouho. Také oni se ocitli mezi mlýnskými kameny. Doufám tedy, že jeho diplomacie v Teheránu dokáže do regionu přinést alespoň určitou stabilitu.
Glenn Diesen: Rozumím vašemu názoru na domácí nestabilitu, ale jak jste zmínil, v Sýrii by se mohli střetnout také Turci a Izraelci. A širší napětí to samozřejmě ještě zesiluje – vidíme Izrael, který označuje Turecko za nepřítele, možná dokonce většího nepřítele než Írán. Jak to vidíte? Existuje podle vás možnost, že to skutečně přeroste v otevřený konflikt? A abych tu otázku ještě rozšířil: vidíme určitou aktivitu na irácké straně hranice se Sýrií. Existuje podle vás stále možnost zásahu Iráčanů v Sýrii, nebo by vás více znepokojoval případný ozbrojený konflikt mezi Tureckem a Izraelem?
Joe Kent: Obával bych se všeho z toho. V první řadě bych se obával, že se Izraelci, zejména vláda Likudu, rozhodnou, že se jim aš-Šará už nelíbí. Řeknou si: „Dobře, budeme financovat, vyzbrojovat a vybavovat drúzské milice, jiné milice nebo nějakou konkurenční skupinu uvnitř aš-Šaráových řad, aby ho zabily.“ Nebo ho Izraelci jednoduše otevřeně zabijí sami. Bál bych se tedy, že bude aš-Šará nějakým způsobem zabit a poté propukne chaos. Turci by pak podle mě cítili potřebu reagovat mnohem razantněji – zvláště pokud by situace začala připomínat nějaké nové „arabské jaro“ nebo revoluci s cílem aš-Šaráa svrhnout. Myslím, že Turci by zasáhli. A Izraelci by pak reagovali. A dostali bychom se právě do té chaotické situace, kterou jsme už popsali. Máte pravdu, že je třeba sledovat také situaci na irácko-syrské hranici u Abú Kamálu. Došlo tam myslím k několika útokům, průnikům a přestřelkám. Operovaly tam prvky ISIS uvnitř Sýrie nebo přímo u hranice a dostaly se do střetu se syrskými bezpečnostními silami. Iráčané podle mě přesunuli k hranici velké množství Lidových mobilizačních sil – těch šíitských milicí, které jsou dnes začleněny do státních struktur. Technicky už tedy nejde o milice, ale PMF. Přesunuli je k hranici, protože Iráčané se nestability velmi obávají. Kvůli aš-Šaráově minulosti jsou vůči němu také značně nedůvěřiví. Nepřekvapilo by mě tedy, kdyby Iráčané získali kvalitní zpravodajské informace, že se tam nachází nějaký prvek ISIS nebo jiné extremistické skupiny, a preventivně proti němu zasáhli. Vědí totiž, že aš-Šará sídlí až v Damašku a jeho dosah do tamního vnitrozemí je omezený. To sunnitské vnitrozemí na jejich hranici – provincie Dajr az-Zaur, údolí Eufratu sousedící s Anbárem – je tak daleko, že pravděpodobně nedokáže dostat své síly na místo dostatečně rychle. Mohli bychom tedy vidět zásah PMF proti některým těmto skupinám. Vůbec by mě to nepřekvapilo. Jenže to by samozřejmě dál zvyšovalo napětí.
Glenn Diesen: Říkám si ale, zda by právě to Izraelci nevítali, protože se zdá, že dávají přednost fragmentovanější Sýrii před Sýrií s centralizovanou mocí. Samozřejmě mají celou řadu různých zájmů. Velkým slonem v místnosti je ale vždy Izrael. Má spory se Sýrií, a můžeme k tomu přidat Libanon, Turecko a další. Jak stabilní je ale situace v samotném Izraeli? Stále neopustil Gazu, je značně přetížený. A jaké jsou vlastně jeho priority? Zdá se, že se snaží realizovat příliš mnoho projektů současně.
Joe Kent: Je těžké na to aplikovat nějaké racionální uvažování, protože Izrael je ve válce se všemi svými sousedy nebo bojuje uvnitř vlastních hranic. Je poměrně zřejmé, že přinejmenším Likud – ale pravděpodobně to sahá ještě dál – čerpá značnou politickou sílu z toho, že země zůstává neustále ve válečném stavu. To je rozhodně Netanjahuův model udržení se u moci. A zdá se, že se na tom chce vézt až do říjnových voleb jako nejsilnější obránce Státu Izrael. Všechny tyto expanzivní války, které vede, prezentuje jako existenčně nutné pro samotné přežití Izraele. Taková je rozhodně jeho interpretace. Takže ano, stále vidíme další útoky a boje v Gaze i na Západním břehu. Osadníci se nyní snaží zabírat další území, protože pokud vím, představují důležitou součást koalice Likudu. Zkoušejí proto hranice toho, do jaké míry nad nimi bude Bibi dál zavírat oči výměnou za jejich politickou podporu před volbami. Když se dnes podívám na Izrael, prakticky nic z toho, co dělá, podle mého názoru neposiluje jeho dlouhodobé přežití. Většina těch kroků podle mě působí spíše proti jeho dlouhodobému přežití – nebo alespoň proti tomu, aby měl v budoucnosti nadále naši podporu. Zdá se ale, že mají přístup „teď, nebo nikdy“: dokud mají naši podporu, dokud je Trump v Bílém domě a dokud vědí, že si mohou dovolit v zásadě cokoli, jsou ochotni podnikat stále agresivnější kroky bez většího přemýšlení o dlouhodobých důsledcích. Bude mě tedy velmi zajímat, jak dopadnou říjnové izraelské volby, zda dojde ke změně a jestli tato změna skutečně povede k nějakému skutečnému rozdílu v izraelském jednání. Myslím ale, že bez ohledu na to, kdo v roce 2028 zvítězí v amerických prezidentských volbách, uvidíme zásadní změnu amerického přístupu k Izraeli. Mohli bychom ji vidět dokonce už po volbách v roce 2026, až v roce 2027 nastoupí nová Sněmovna reprezentantů a Senát – zejména pokud jde o rozsah podpory, kterou může Izrael získávat. Myslím, že se z toho stane mimořádně kontroverzní otázka. Takže na jedné straně máte likudovský přístup: vezměme si teď všechno, co můžeme. Doufám ale, že jsou v Izraeli i rozumnější hlavy, které říkají: „Než ztratíme všechny přátele na světě, měli bychom toho hodně omezit a začít dělat přesně to, o čem jsme mluvili ve vztahu k Americe – stanovit si skutečné priority národní bezpečnosti.“ Co chceme dosáhnout? A co skutečně můžeme dosáhnout?
Glenn Diesen: Tvrdíte tedy, že izraelská domácí politika zjevně ovlivňuje jeho zahraniční politiku a všechny jeho války. Jednou z – řekněme – výbušných zpráv, i když už není úplně nová, byl článek v izraelském deníku Haaretz o tom, že Spojené arabské emiráty varovaly Netanjahua před útokem Hamásu na Izrael ze 7. října. A z dostupných zpráv vyplývá – vlastně nejen vyplývá, je to zcela zjevné –, že Netanjahu tato varování ignoroval. Nakolik to může otřást izraelským politickým systémem?
Joe Kent: Vzhledem k tomu, jak strašlivé útoky 7. října byly, bych očekával, že většina Izraelců bude zuřit. Netanjahu a vláda Likudu však velmi schopně udržují zemi v neustálém stavu krize a války. A jen těžko byste mě přesvědčil, že tyto dvě věci spolu nesouvisejí. Po 11. září nám také velmi dlouho trvalo, než jsme vůbec mohli začít klást otázky, protože tehdejší narativ zněl: „Nemáme čas nad tím přemýšlet. Musíme jít do války. Musíme dostat al-Káidu v Afghánistánu. Musíme jít do války s Irákem. Je to globální válka proti terorismu, proti ose zla.“ A vlastně až po mnoha letech začali lidé ve větším počtu říkat: „Počkejte. Jak to myslíte, že někdo obchodoval s akciemi před 11. zářím? Co se tady dělo? Proč je stále tolik částí zprávy začerněných?“ Teprve dnes se některé z těchto otázek dostávají do hlavního proudu. Naše vláda byla totiž velmi schopná udržovat nás ve stavu chaosu. A v Izraeli to podle mě vypadá úplně stejně. Když došlo k útokům 7. října, nebyl jsem zrovna ve vládě, ale během působení v armádě a CIA jsem s Izraelci pracoval. A kroutil jsem hlavou. Říkal jsem si: „Nevím, jak je možné, že bylo z pásma Gazy vypuštěno cokoli, aniž by si toho Izraelci všimli – natož tak obrovský útok.“ Když jsem viděl motorové padákové kluzáky, říkal jsem si: „To si ze mě děláte legraci. Jak je možné, že si toho nevšimli?“ Rozumím tomu, že zpravodajské informace někdy propadnou systémem a že si lidé nespojí jednotlivé body. To se ve zpravodajské komunitě stává. Ale tohle bylo tak očividné, že nad tím podle mě kroutila hlavou spousta lidí. A nyní tato zpráva konečně vychází najevo – pochopitelně před volbami. Kdybych byl dnes Izraelec, požadoval bych od své vlády odpovědi: Co věděla a kdy to věděla? Netanjahu je ale mistr udržování narativu chaosu. Neustále útočí na Libanon, podnikají vpády do Sýrie, Západní břeh i Gaza stále hoří a stále nás povzbuzují, abychom zůstávali hluboce zapojeni v Íránu. Nevím o izraelské domácí politice tolik jako o americké. Opravdu ale doufám, že se z tohoto tématu v Izraeli stane zásadní politická otázka, protože každý Izraelec, který tím vším musel projít – a zvláště lidé, kteří 7. října ztratili své blízké – by měl požadovat, aby vláda zveřejnila úplně všechno, co o tom ví.
Glenn Diesen: Zajímalo by mě ale, jak dlouho to Izrael může udržovat. Všechny ty války ho výrazně přetížily a zároveň představují obrovskou zátěž pro ekonomiku. Viděli jsme také mnoho lidí, kteří Izrael opustili, včetně řady produktivních lidí. Izrael celkově ztrácí přátele a vytváří si nepřátele. Rozpadá se také obraz, který dříve měl – ne snad všemocného státu, ale země chráněné Železnou kopulí, kterou nic neprorazí, a s americkým spojenectvím pevným jako ocel. Nyní ale vidíte změnu veřejného mínění. V Americe se pohled na Izrael nejen trochu zhoršuje – doslova se rozpadá. Viděli jsme také některá vyjádření J. D. Vance, který otevřeně říká, že americká politika nemůže být podřízena izraelským zájmům. To jsou obrovské změny. Navíc máte společnost, která je podle mě stále unavenější válkou, ale zároveň neexistuje žádná zjevná cesta ven. Kdy podle vás může nastat okamžik, kdy se to celé začne rozpadat?
Joe Kent: Myslím, že opravdu výrazná změna přijde, jakmile se v Americe uskuteční další prezidentské volby. Pro Izrael bude velmi obtížné získávat od nás stejnou úroveň podpory jako dosud. A naše podpora je naprosto zásadní pro způsob, jakým je Izrael schopen jednat. Podívejte: myslím, že Izrael by se dokázal bránit sám. Nedokázal by ale vést permanentní válku proti všem svým sousedům. Musel by uzavírat mnohem více dohod s Palestinci v Gaze a na Západním břehu. Jakmile Amerika řekne: „Končíme s bianko šekem. Omezíme vojenskou pomoc,“ situace se změní. Mám ale obavy z ustanovení zákona National Defense Authorization Act, která nás v podstatě nutí stále více propojovat naše nejcitlivější schopnosti s Izraelci. Izraelci totiž uvažují dopředu. Chápou, že politické větry se mění. A proto jsme během posledního roku slyšeli nový narativ od Izraelců a jejich amerických zastánců, například Mika Huckabeeho: „Dobře, možná už Izraeli nebudeme poskytovat tolik pomoci. Možná pomoc dokonce úplně ukončíme. Ale přejdeme od pomoci k partnerství.“ A tak nyní v podstatě zakotvujeme do našich zákonů povinnost sdílet s Izraelci zpravodajské informace a určité technologické schopnosti. Izraelci tedy myslí dopředu a vědí, že konec bianko šeku se rychle blíží. Připravují se na to. Pokud ale budeme mít dostatečnou politickou odvahu, abychom některá z těchto ustanovení odstranili a zabránili tomu, aby Spojené státy a Izrael byly právně spojeny v bok, a Izrael bude skutečně stát sám za sebe a bude se muset chovat jako ostatní státy regionu, myslím, že uvidíme mnohem zdrženlivější Izrael. Protože fakta jsou fakta. Je to malá země. Za normálních okolností by neměla být schopna vpadnout do celého regionu a šikanovat všechny své sousedy. Jediným důvodem, proč to dokáže, je skutečnost, že jí poskytujeme tolik prostředků a stojíme za ní a přebíráme rizika a důsledky katastrof, které v regionu rozpoutává.
Glenn Diesen: Zdá se, že společným tématem všech těchto konfliktů je přechod, kterým region prochází – a který zahrnuje i Spojené státy. Všichni budou muset začít přemýšlet o uzavírání dohod. Jenže zatím nic takového nevidíme. Vidíme pouze další zdvojnásobování sázek, další eskalaci, trochu více tlaku ve snaze druhou stranu konečně zlomit nebo z ní získat výhodnější dohodu. Ale nikde se nezdá, že by to fungovalo. Co se vlastně v současnosti děje v Gaze? Po Trumpově dohodě tak trochu zmizela ze zpráv, ale konflikt samozřejmě ani zdaleka neskončil.
Joe Kent: Myslíte s Íránem?
Glenn Diesen: Ne, s Gazou.
Joe Kent: Gaza. Promiňte. Myslím, že ta dohoda přinesla pěkný titulek. Možná kdybychom se na ni soustředili a nezačali válku s Íránem, mohli jsme pomoci zajistit její realizaci. Ale podle mě ve skutečnosti příliš mnoho neznamenala. Prakticky každý den vidíme Izraelce podnikat v Gaze další akce. Je pro mě až neuvěřitelné, že v Gaze doslova stále zbývají další lidé, které lze zabít, a další budovy, které lze zbořit. Izraelci ale bohužel nacházejí způsob, jak v tom pokračovat. Gaza tak nadále funguje jako symbol a mobilizační heslo nejen pro lidi uvnitř Gazy a Palestince, ale i daleko za jejími hranicemi. Možná je to dokonce jeden z důvodů, proč v tom Izraelci pokračují – aby udržovali napětí v regionu. Je nešťastné, že jsme zahájili válku s Íránem. Je to jeden z mnoha důvodů, proč je nešťastné, že jsme ji zahájili, protože jinak jsme pravděpodobně mohli sehrát aktivnější roli při zajištění alespoň určitého míru v Gaze. Zdá se ale, že tam konflikt nikdy nekončí. A rozšiřuje se i na Západní břeh. Myslím, že Izraelci – přinejmenším Likud – chtějí anektovat velkou většinu Západního břehu a většinu Palestinců odtamtud vyhnat. Vidí v Gaze určitý model. Viděli, co se stalo v Gaze, a podle mě by – kdyby našli vhodnou záminku – chtěli udělat totéž také na Západním břehu.
Glenn Diesen: A co ten asi největší konflikt – USA a Írán? Vidíte nějaké přibližování k urovnání? Slyšel jsem Trumpa říkat, že po amerických volbách bude nutné učinit rozhodnutí: buď do toho jít naplno a Írán zničit, nebo – abych použil vaše slova – uzavřít dohodu. Do voleb v polovině funkčního období ale ještě zbývá několik týdnů. Kam to podle vás směřuje?
Joe Kent: Všechno, co Trump a jeho administrativa říkají, vychází z předpokladu, že Íránci zůstanou pasivní a budou pouze reagovat na nás. Jenže zejména během posledních několika měsíců nám ukázali, že to tak nebude. Pokud budou mít důvod, sami zahájí další kolo konfliktu. Slyšíte například Scotta Bessenta říkat: „Provedeme proti Íráncům ekonomický Den D.“ Íránci odpovědí agresivněji a útoky na další tankery. Tím začíná nový eskalační cyklus. Trump pořád říká: „Po volbách v polovině funkčního období je buď smetu z povrchu zemského, nebo ke mně přijdou a budou prosit o dohodu.“ Říká takové věci. Jenže Íránci nejsou hloupí. Vědí, kdy máme volby. Trump tím vlastně otevřeně říká, že chce tento konflikt dočasně dostat ze zpráv, aby ho nemusel řešit před volbami. To se ale dělá obtížně, protože Íránci vytvářejí tlak v Hormuzském průlivu a ceny benzínu prudce rostou. Trump chce, aby problém do voleb zmizel. Zároveň ale říká: „Po volbách něco udělám.“ To předpokládá, že Íránci prostě počkají, až je zasáhneme. Že budou čekat, co uděláme my. Myslím, že vzhledem k tomu, jak jsme se chovali v předchozích jednáních – několikrát jsme zahájili rozhovory a potom na Íránce překvapivě zaútočili, nakonec jsme zabili i nejvyššího vůdce – dnes už ani íránští umírnění, kteří by jinak o dohodu stáli, nemají zájem uzavřít s prezidentem Trumpem dohodu. Sami to v podstatě řekli. Někteří íránští představitelé prohlásili: „S Trumpem žádnou dohodu neuzavřeme. Prostě ho přečkáme.“ Hrajeme tedy velmi nebezpečnou hru. Říkáme: „Uděláme Íránu něco strašného.“ Zároveň ale očekáváme, že Íránci nebudou reagovat a nezaútočí na nás jako první. Přitom už nám ukázali, že dokážou střílet na naše lodě. Jedna jejich balistická raketa se podle všeho dostala poměrně blízko k našim lodím – nevíme přesně jak blízko, protože zprávy se liší. Pokud balistická raketa zasáhne jednu z těchto lodí, bude to událost s obrovským množstvím obětí. Jednotky na základnách můžete rozptýlit. Posádku lodi rozptýlit nemůžete. Íránci nám ukázali, že tuto schopnost mají. A mohli by situaci ještě zhoršit. Mohli by například začít útočit na překládky z lodi na loď, které jsou klíčové pro koridor, jímž nyní eskortujeme tankery. Íránci tedy stále mají v rukou velké množství eskalačních možností. My si to nechceme přiznat, ale kromě něčeho naprosto šíleného už příliš mnoho dalších možností nemáme. Můj nejlepší odhad je, že někdy na konci září, který se právě blíží, nebo během října Íránci provedou něco poměrně razantního, aby Trumpovi před volbami co nejvíce uškodili. Nebo možná zasáhnou bezprostředně po volbách, pokud jim nebude příliš záležet na tom, kdo ovládne Sněmovnu reprezentantů nebo Senát – v období, kdy už volby skončily, ale nový Kongres ještě nenastoupil. I to je možné. Představa, že můžeme proti Íránu dál používat sankce, trestat ho a působit mu škody a on nebude reagovat, je chybná. Stejně chybná je představa, že už nemá žádné další karty. Naše základny v regionu jsou nyní v podstatě zničené. Je sporné, zda se na ně vůbec někdy vrátíme. Doufám, že ne, protože by to znamenalo vyhazování peněz a příliš velké riziko. Dokonce ani naše lodě nemůžeme v regionu dostat do přístavů. Musíme je posílat do Thajska nebo na Diego Garcia, aby mohly doplnit zásoby. Takže i všechna improvizovaná řešení – eskorty tankerů a podobně – nás z dlouhodobého hlediska stojí více, než stojí Írán jeho postupná eskalace. A nemyslím si, že Íránci budou jen sedět a čekat. Pokud by naše velké údery zničily energetickou infrastrukturu nebo zabily velké množství íránských civilistů, současní íránští představitelé se musejí obávat i vlastní veřejnosti. Tvrdá linie je dnes posílena. Říká: „Celé roky jsme vám říkali, že s Američany nemůžete vyjednávat. Stejně udělají to, co jim řeknou Izraelci. A podívejte, kde jsme skončili. Zabili nejvyššího vůdce, rozpoutali válku, překvapili nás.“ Myslím tedy, že vůbec správně nechápeme způsob, jakým Íránci uvažují. Mají vlastní vůli a mnoho možností.
Glenn Diesen: Ano. Něco podobného jsem slyšel i od některých íránských představitelů: hlavní prioritou by mělo být zabránit Spojeným státům v získání „eskalační dominance“, tedy schopnosti rozhodovat, kdy válka a boje začínají a kdy mají skončit. Pokud Trump kalkuluje s tím, že do voleb bude situace klidná a potom přitvrdí, pak by přirozenou kalkulací Íránců bylo nedovolit mu mít před volbami klid a naopak ho před nimi ponížit. Jak jste říkal, úplně bychom z té rovnice vynechávali jejich schopnost samostatně jednat. Podobnou analogii bych znovu použil u Evropy. Vidíme evropské představitele hovořit o válce s Ruskem. Stanovují data – 2028, 2029 – a říkají: „Musíme zbrojit, protože ještě nejsme připraveni.“ Zároveň doufají, že Rusové tam prostě budou sedět a čekat, dokud se Evropané dostatečně nevyzbrojí, aby na ně mohli zaútočit. V určitém okamžiku si samozřejmě Rusové sami musejí spočítat, zda na něco takového chtějí čekat. Pokud jde o Írán, jeho schopnost vyvíjet ekonomický tlak na Spojené státy a také na státy Perského zálivu je značná. V určité chvíli budou státy Zálivu muset začít prodávat americké dluhopisy. Nemění se tedy pouze ekonomická situace, ale i diplomatická. Viděli jsme, že se státy Zálivu měly – všechny kromě Bahrajnu – sejít v Ománu. Saúdové však na poslední chvíli účast zrušili či odložili. Nevím, zda to bylo pod tlakem Spojených států. Pokud ale začnou tyto státy uzavírat diplomatické dohody bez Spojených států, nedostane to USA do velmi nepříjemné pozice? Nezdá se, že by čas nutně hrál ve prospěch Spojených států.
Joe Kent: Myslím, že se velmi rychle dostáváme do této fáze. Vlastně už v ní podle mě jsme. Všichni naši partneři v Perském zálivu a země, které byly historicky našimi spojenci, se začnou rozhlížet a říkat: „Ty bezpečnostní záruky, které nás měly chránit, se ve skutečnosti staly přítěží. Protože jsme měli na svém území americké základny, přiletěly na nás íránské balistické rakety a drony a naše ekonomiky jsou v troskách.“ Takže přátelství s Američany najednou nevypadá jako tak výhodný obchod. Nemyslím si, že nám ze dne na den podrazí nohy. Do očí nám budou říkat, že s námi chtějí dál obchodovat – protože s námi skutečně dál obchodovat chtějí. Začnou si ale budovat vlastní bezpečnostní uspořádání. A právě něco takového se podle mě odehrávalo v Ománu. Mohlo jít o konferenci ve stylu: „Buďme realisté. Všichni tady v regionu žijeme. Pojďme najít způsob, jak spolu dál žít a obchodovat, aniž bychom zničili vlastní ekonomiky.“ Pak jsme ale přišli my a podle mého názoru jsme na Saúdy vyvinuli určitý tlak, aby z toho vycouvali. Nevím to jistě, ale myslím si to. Z nějakého důvodu se totiž stále – a znovu se vracíme k této americké fantazii – snažíme vystupovat, jako bychom byli ti, kdo v regionu rozdávají karty. A i kdyby to tak skutečně bylo, vůbec nechápu, proč by to mělo být pro Ameriku výhodné. Jen nás to zavazuje k zemím a regionu, které jsou od nás velmi vzdálené, a nutí nás účastnit se každé hádky, každého konfliktu a každého detailu všeho, co se tam odehrává. Z dlouhodobého hlediska nás to stojí víc. Nechápu, proč tento vývoj jednoduše nepřijmeme. Starý Trump by podle mě něco takového přijal a řekl by: „Všechny tyto dohody vytvořili jiní prezidenti, kteří byli hloupější než já. Já uzavřu novou dohodu, stáhnu naše lidi a zaměříme se na domácí problémy.“ Jenže to dnes nedělá. Naopak se do regionu znovu zaplétáme. Ve skutečném světě se ale země Perského zálivu podle mě začnou přibližovat k vlastní bezpečnostní spolupráci. Něco takového jsme možná viděli u dohody z Mekky. Samozřejmě že dohoda mezi Pákistánem, Saúdskou Arábií a Turky nejspíš nestála ani za papír, na kterém byla napsaná. Ale byla to první verze. Uvidíme, kam se věci posunou. Státy Zálivu – Emiráty, Katar, Bahrajn, Kuvajt, Irák – nakonec všechny budou muset uzavřít nějakou dohodu s Íránci. To jim pravděpodobně vynese několik ostře formulovaných nót a příspěvků na sociálních sítích od nás Američanů. Ale ony chápou, že se celý region mění. A pokud se budeme pokoušet držet starého uspořádání, myslím, že nakonec utrpíme více škod. Měli bychom se soustředit na tok ropy z Hormuzského průlivu a na zachování petrodolaru. Bohužel ale neuvažujeme strategicky.
Glenn Diesen: Tím se vlastně vracíme k mému původnímu bodu: čím déle to pokračuje, tím více věcí se může pokazit. Jak jste říkal, také Kuvajťané mohou nakonec uzavřít dohodu s Íránci. Pokud se všechno bude příliš dlouho odkládat, říkám si, zda Íránci třeba nakonec nedají Iráčanům zelenou k zásahu v Kuvajtu a jeho opětovnému připojení. Zní to možná absurdně. Ale v okamžiku, kdy se celý systém začíná rozpadat, už to není zcela nepředstavitelné. Dokonce i íránský mluvčí poukazoval na to, že z toho, že se islámské země navzájem ničí, profituje pouze Izrael. Dokážu si představit, že právě takový argument by mohl být v regionu přesvědčivý jako důvod k reorganizaci celé bezpečnostní architektury. Než zapomenu, chtěl jsem se ještě zeptat na Saúdy. Požádali Trumpa o pomoc při útoku na Jemen. Jak jste již zmínil, Amerika něco podobného udělala a nefungovalo to. Jaké budou širší důsledky? Budou to Saúdové vnímat jako obrovskou zradu ze strany Spojených států, nebo naopak chápou obtížnou situaci, v níž se USA nacházejí? Jak to ovlivní bezpečnostní architekturu regionu?
Joe Kent: Určitě ji to ovlivní. Myslím, že MBS stále doufá, že ho přijdeme zachránit, protože ví, že už nemá mnoho dalších možností. Doufá, že přijdeme s nějakým zázračným řešením. Kdybych tam ale byl já, řekl bych mu: „Podívejte, viděl jste, jak jsme v roce 2025 bojovali s Húsíi. Kdyby existovala nějaká zásadní zpravodajská informace o cílech, která by celý jejich systém zhroutila, použili bychom ji už sami. Nic takového ve skutečnosti neexistuje.“ Můžeme Saúdům prodat další bomby. Můžeme jim poskytnout další tankování letadel za letu. Můžeme jim dodat další informace o cílech. Jenže my sami jsme proti Húsíům použili v podstatě všechno, co jsme měli, v době, kdy byli naším jediným hlavním cílem. Nebyli jsme tehdy ve válce s Íránem. A přesto jsme nedokázali záležitost dotáhnout do konce. Takže opravdu nevím. Mám pocit, že MBS teď trochu tápe a zoufale hledá nějaké řešení. A až my nedokážeme dodat onu zázračnou zbraň, myslím, že se bude cítit zrazen. Saúdská delegace se přitom účastnila pohřbu íránského nejvyššího vůdce. Myslím tedy, že Saúdové nakonec řeknou: „V určité chvíli se prostě musíme dohodnout s Ansar Alláhem a v určité chvíli musíme nějakým způsobem vyřešit vztahy s Íránci.“ A nám se to opět nebude líbit. My budeme mít pocit, že oni zradili nás. Ale čím dříve pochopíme a skutečně přijmeme skutečnost, že celý tento region musí existovat i dlouho poté, co bude Amerika frustrovaná a nevyhnutelně odejde – což nakonec děláme skoro vždy –, tím lépe. Měli bychom nechat státy regionu, aby si vytvořily vlastní uspořádání. A my bychom si měli skutečně stanovit priority podle toho, co je důležité pro nás. Jenže toho zřejmě nejsme schopni. Doufám, že se to naučíme ještě předtím, než dojde k dalším katastrofám a dalším konfliktům.
Glenn Diesen: Na závěr ještě jedna otázka, i když tuto otázku vlastně nemám rád. Máte nějakou předpověď? Není to příliš dobrá otázka, protože nikdo z nás nemá křišťálovou kouli. A zvláště dnes v západní Asii existuje příliš mnoho proměnných, příliš mnoho aktérů a příliš mnoho soupeřících zájmů. Ale když se podíváte na směr, kterým se přesouvá moc, kam podle vás celý vývoj směřuje? Jaký výsledek je pravděpodobný? Můžeme asi vyloučit úplné vítězství Washingtonu a návrat poměrů devadesátých let. Kam tedy směřujeme, pokud se starý status quo nevrátí?
Joe Kent: V bezprostředním horizontu je velmi těžké říct, co se stane. Dojde k dramatické eskalaci? Budou nasazeny pozemní jednotky? Stane se něco úplně jiného? Nevím. Myslím, že možné je všechno. Lidé by ale měli mít na paměti, že některé věci, které ještě nedávno zněly absurdně – například vámi zmíněná možnost, že by irácké PMF pochodovaly do Kuvajtu – by před šesti nebo osmi měsíci vyvolaly reakci: „O čem to proboha mluvíte? To je absurdní.“ Jenže právě taková je válka. A tato válka je natolik chaotická a má tolik vedlejších důsledků… Podívejte se na nepokoje v Sýrii, které nyní ohrožují aš-Šaráa. Mohly by vést k válce mezi Izraelci a Turky. Mohly by vést k obnovení ISIS. To jsou právě všechny ty nezamýšlené důsledky, které vznikají, když se pustíte do velkých strategických válek, aniž byste všechno skutečně promysleli. Myslím tedy, že nás čeká mnoho nezamýšlených důsledků, které dnes nikdo neočekává. V dlouhodobém horizontu ale podle mě Írán vyjde z tohoto konfliktu – nebo se znovu vynoří, chcete-li – přinejmenším jako regionální velmoc. Řada různých států regionu bude muset tuto skutečnost přijmout. Ansar Alláh se stane samostatnou regionální silou. Nebudeme schopni úplně demontovat irácké PMF ani další milice, které považujeme za síly pod kontrolou Íránu. V regionu se tedy podle mě objeví nové mocenské uspořádání, jehož zásadní součástí bude Írán. Nakonec to uznáme. Nemyslím si, že to uzná tato administrativa. Myslím, že tuto válku předá příští administrativě. Podle mě bude pokračovat i potom. A v určité chvíli nakonec s Íránci uzavřeme dohodu. Tvrdil bych, že čím dříve takovou dohodu uzavřeme, tím lépe pro nás. Mezitím zemře méně lidí a utratíme méně prostředků. Ale nakonec se k dohodě stejně dostaneme. A vlastně si nemyslím, že je to nutně špatně. Podle mě tam celý vývoj nakonec skončí. Bohužel také máme talent vytvářet sebenaplňující se proroctví. Trump říká, že do tohoto konfliktu vstoupil proto, aby zabránil Íránu získat jadernou zbraň. Jenže někdy v nepříliš vzdálené budoucnosti Íránci podle mě jadernou zbraň získají. Snažili se být prahovým jaderným státem – a výsledkem bylo, že jim zabili nejvyššího vůdce a utrpěli obrovské následky. Současná íránská vláda se proto musí postarat, aby se něco takového už nikdy neopakovalo. A jediný způsob, jak toho dosáhnout, je vytlačit nás z regionu a získat jadernou zbraň. Protože právě teď je nejchytřejším člověkem na světě Kim Čong-un v Severní Koreji. Z naší strany žádné problémy nemá. Naopak ho chválíme. Takže jsme tvrdili, že chceme Íráncům zabránit získat jadernou zbraň, ale z dlouhodobého hlediska ji podle mě získají. A znovu: nemyslím si, že to automaticky znamená, že Írán předá jadernou zbraň teroristům a nastane nějaký scénář konce světa. Myslím, že se prostě stane zemí, která má jadernou zbraň, a my se s touto realitou naučíme žít. Taková je moje dlouhodobá předpověď. V krátkodobém horizontu si myslím, že nás může čekat mnohem více konfliktů, chaosu a mnohem širší válka, pokud nezačneme uvažovat výrazně pragmatičtěji.
Glenn Diesen: Pokud jde o Severní Koreu, té se vlastně daří docela dobře. Ekonomika si vede poměrně dobře. Získala velmi mocné přátele. Nikdo si na ni netroufá. Její armáda získává skutečné bojové zkušenosti. Ale to si budeme muset nechat na jindy. Pokud jde o íránskou jadernou zbraň – jak daleko podle vás od ní jsou? Zdá se, že mají velké množství potřebného materiálu i know-how. Pokud jsou prahovým státem, mohli by skutečně jaderné zbraně vyvinout. Jenže pokud by to udělali, nebyla by hlavní obava v tom, že by si jaderné zbraně následně pořídili také jejich sousedé? Írán se navíc snaží upevnit strategičtější partnerství s Čínou a Ruskem. Mohlo by to způsobit obrovský zlom v celém systému.
Joe Kent: Mohlo. Pokud existuje způsob, jak by Čína a Rusko dokázaly Íránce prostřednictvím měkké moci přesvědčit, aby jadernou zbraň nezískali, pak by to bylo skvělé. Bohužel to, co americká tvrdá síla proti Íránu – a vlastně i naše chování ve zbytku regionu – ukázala světu, je toto: Pokud nemáte jadernou zbraň, Amerika se v určitém okamžiku rozhodne, že se jí nelíbí něco, co děláte, a přijde změnit váš režim. Kaddáfí se v podstatě vzdal všeho svého jaderného materiálu a řekl: „Nechci, aby se mi stalo to, co Saddámovi.“ A co se stalo Kaddáfímu? Saddám různě naznačoval a hrál si s otázkou, zda jadernou zbraň má, nebo nemá. Podívejte se, co se stalo Iráku. Íránci se snažili navléct nit do jehly. Říkali: „Jadernou zbraň nemáme, ale mohli bychom ji získat.“ To byla jejich pozice a používali ji jako určitou pojistku proti invazi. Jenže ani to je neochránilo. V určitém okamžiku tedy podle mě lidé v Íránu, kteří už dlouhá léta říkají: „Můžeme postavit jednu takovou zbraň, dvě nebo deset,“ vyhrají domácí politickou debatu právě v důsledku našeho chování. Bývalý nejvyšší vůdce, kterého jsme zabili, měl od roku 2003 nebo 2004 fatvu, která bránila skutečnému vývoji jaderné zbraně. Íránci technologické schopnosti mají. Ano, byly oslabeny. Zničili jsme některá jejich jaderná zařízení. Ale jsou to inteligentní lidé. Mají přírodní zdroje. Neexistuje žádný důvod, proč by nedokázali jadernou zbraň postavit, pokud by se k tomu skutečně rozhodli. Podle mě je to v tuto chvíli už téměř nevyhnutelné. Neříkám, že je to dobré. Říkám pouze, že je to důsledkem našich kroků a našeho chování. A netýká se to jen Íránu. Existují další země po celém světě, které dnes musejí vést přesně stejnou debatu, jakou jsme právě vedli my. Říkají si: „Podívejte se, co se stalo Íránu. A podívejte se dnes na Severní Koreu.“ Takže naše vlastní kroky zaměřené podle našich slov na zabránění tomu, aby takzvané darebácké státy získávaly jaderné zbraně, ve skutečnosti působily přímo proti našemu deklarovanému cíli. Když se nad tím zamyslíte, je to šílené.
Glenn Diesen: Vzpomínám si, že jsem už před deseti lety říkal svým studentům, že zpráva, kterou vysíláme světu, je přesně taková, jak jste ji popsal. Pokud jste země, která jaderné zbraně nezíská nebo se svého programu vzdá – například Irák nebo Libye –, vaše země může být zničena. Pokud je naopak vyvinete v utajení a potom se s nimi objevíte – například Pákistán nebo Severní Korea –, jste v bezpečí. A vyslat tuto zprávu Íránu tak silným způsobem… Ano. Toho pravděpodobně budeme litovat. Jak už jsem ale říkal, teď se může stát mnoho věcí. Zítra může být MBS svržen, Sýrie se může zhroutit, Spojené státy se mohou rozhodnout nasadit pozemní vojsko v Jemenu, Iráčané mohou vpochodovat do Sýrie nebo Kuvajtu. Zdá se, že se může stát prakticky cokoli. Čím déle tato válka pokračuje, tím větší je nepředvídatelnost. Člověk by doufal, že nemusíme čekat až na americké volby v polovině funkčního období, než začneme uzavírat dohody. Každopádně vám jako vždy mnohokrát děkuji, že jste si udělal čas.
Joe Kent: Samozřejmě. Kdykoli. Děkuji.
.
Zdroj: glenndiesen.substack.com
Napsat komentář