Rubrika: Domácí politika

O navoňanej zdochline hlavného prúdu, o ktorom si lodní pasažieri jeho zatuchnutých kanálov ešte ani nestačili všimnúť, že už dávno prestal tiecť…

.

Viacerým z vás sa nepáčilo, keď som v pondelok na TA3 medzi príkladmi temných období našich dejín, ktoré vždy trvali našťastie krátko, spomenul obdobie komunistického teroru. Vraj čo mám proti minulému režimu, v ktorom nebolo všetko zlé… Takto. Verím, že v prípade väčšiny týchto hlasov ide len o nedorozumenie. Za obdobie teroru sa neoznačuje celé trvanie režimu, ale roky 1948 – 1953, kedy bolo v politických monsterprocesoch popravených vyše 200 ľudí, kedykoľvek vás mohli uniesť, uväzniť, nechať zmiznúť, ľudia sa navzájom podozrievali, udávali, zriekali sa rodinných príslušníkov a všade panoval strach, neistota, dusno. Chcem veriť, že za takýmto obdobím nikto nesmúti, a ak áno, ďalej ani nečítajte, lebo fanatici adorujúci krvavé diktatúry nasledujúcim riadkom nebudú rozumieť a ja o to ani nestojím.

Ale ľudia, ktorí tvrdia, že za minulého režimu nezažili len zlé časy, sa nemýlia, hoci propagandisti dnešných čias ich obviňujú, že trpia spomienkovou nostalgiou a urputne sa im pokúšajú vyvrátiť ich vlastné skúsenosti. Ich pocity dnes už totiž potvrdzujú historické výskumy. Medzi tie najkvalitnejšie zaraďujem štúdie francúzskej historičky Muriel Blaive, ktorá skúma obdobie komunistického režimu v Česko-Slovensku. Medzi jej základné zistenia patrí záver, že nejde o jednoliatu éru, že sa v priebehu svojho vývoja výrazne menila a že napríklad obdobie stalinizmu (1948 – 1956) a normalizácie (1969 – 1989) predstavujú dva diametrálne odlišné režimy. Odmieta preto uniformný pohľad, že celá éra rokov 1948 – 1989 bola obdobím „totality“, čo je napokon politologického hľadiska aj tak nezmysel, lebo normalizačný režim nebol (čo sa týka dohľadu a rozsahu moci) totalitný, ale autoritatívny. Rovnako Blaive búra všetky doterajšie predsudky založené na dojmoch a na základe tvrdých údajov z výskumov sa nebojí konštatovať nepríjemnú pravdu, že v päťdesiatych rokoch u nás nebola zlá ekonomická situácia a v porovnaní so západnými krajinami niekedy aj lepšia.

To sa však netýka len Česko-Slovenska. Dnes je takmer tabu spomenúť, že v šesťdesiatych rokoch bol sovietsky vodca Leonid Brežnev považovaný za schopného reformátora, ktorý významne naštartoval rast ekonomiky ZSSR. Spomína sa len ako človek, ktorý tankami rozdrvil Pražskú jar, pil prvú ligu a na konci života bol vo vleku gerontokracie, ktorá spôsobila stagnáciu a krízu celého systému – ale aj toto patrí k jeho príbehu. Preto je pri vyrovnávaní sa s minulosťou dôležité nediktovať, čo je pravda, uvedomiť si, že minulosť je komplexná a uniformná pamäť spoločnosti neexistuje.

To neznamená vzývať diktatúru, všadeprítomnú kontrolu, cenzúru a propagandu. To znamená pristupovať s rešpektom k tým, ktorí radi spomínajú na obdobie, keď mali ľudia sociálne istoty, viac času na svoje rodiny, panovala medzi nimi väčšia súdržnosť, solidarita, bližšie vzťahy. Diskutovať o tom neznamená túžiť po totalite, ale snažiť sa o zachovanie toho pozitívneho v nových podmienkach a nezatracovať paušálne to, čo fungovalo lepšie ako dnes. Nemôžete predsa ľuďom zatvárať ústa za to, keď sa po takmer štyroch desaťročiach fungovania formálne demokratického režimu legitímne dožadujú odpovede na to, prečo tento systém nedokázal vyprodukovať ani zlomok bytov z toho, čo sa postavilo za Husákovej normalizácie.

Preto je taký smiešny spolitizovaný antikomunizmus, ktorý nie je ničím viac ako dogmatickou primitívnou ideológiou: ponúka ľahké odpovede na všetky otázky a odvádza pozornosť od súčasných problémov. A preto ma tak fascinuje, že práve mladí ľudia, ktorí nadužívajú pojem kritické myslenie bez toho, aby mu rozumeli, sú takí očarení kazateľkou banálnych floskúl Zuzanou Čaputovou, ktorá ich ako taký guru všednosti či Paulo Coelho politiky dojíma totálne predžutými frázami podávanými ako na spiritualistickej seanse, pričom na konci každej vety sa očakávajú ovácie a omdlievanie.

Výrok Zuzany Čaputovej na Pohode, že kultúra môže vznikať iba v slobodnom prostredí, je vo svojej podstate taký hlúpy, až sa čudujeme, že to ten stan vydržal, keď nevydržal búrku. Ak by pod tým cirkusovým šapitó bolo naozaj kritické publikum, musel by sa nájsť aspoň jeden skeptik, čo by jej namiesto nacvičeného potlesku postojačky položil otázku, ako je možné, že tie najväčšie diela slovenskej i svetovej kultúry vznikali pod ťarchou tých najdespotickejších vlád, často na priamu objednávku tyranov; ako je možné, že v podmienkach tej najväčšej slobody vznikal väčšinou brak a ak sa aj objavili kvalitné projekty, nikdy nedosiahli význam tých predošlých.

Čaputová ani len netuší, koľko významných diel svetovej literatúry bolo napísaných napríklad vo väzení. Rímsky filozof Boëthius napísal jeden z najvplyvnejších textov stredoveku O úteche filozofie počas čakania na popravu v žalári. Anglický filozof a vizionár Roger Bacon napísal vo väzení väčšinu svojho diela. Jeden z najslávnejších románov Don Quijote začal písať Cervantes vo väzení. Dokonca aj monumentálny epos Božská komédia vznikol v období, keď sa dostal Dante do politickej nemilosti. Aj Janko Kráľ, Svetozár Hurban Vajanský či Laco Novomeský napísali významnú časť svojej tvorby v žalároch.

Civilizačným vrcholom slovenskej kultúry boli šesťdesiate roky minulého storočia. Do literatúry vstupovali jej vrcholní predstavitelia európskeho formátu Peter Jaroš, Ladislav Ballek, Vincent Šikula, Ján Johanides. Poézia Milana Rúfusa, Miroslava Váleka a Vojtecha Mihálika dosahovala svetovú úroveň. Slovenská kinematografia zažila bezprecedentný medzinárodný úspech, film Štefana Uhera Slnko v sieti položil svojou poetikou základy česko-slovenskej novej vlny, film Obchod na korze získal Oscara za cudzojazyčný film, prevratné debutové filmy nakrútil Juraj Jakubisko. Fotografia Ladislava Bielika získala najprestížnejšie ocenenie World Press Photo a býva pravidelne zaraďovaná do rebríčkov 100 najdôležitejších fotografií 20. storočia. Slovenská divadelná scéna mala svetovú úroveň. V architektúre vznikli medzinárodne významné ikonické stavby, ktoré dodnes definujú panorámu slovenských miest: most SNP v Bratislave, budova Slovenského rozhlasu či Pamätník SNP v Banskej Bystrici. Prakticky všetky oblasti dosahovali európsku úroveň: výtvarné umenie, hudba, dokonca aj žurnalistika, v ktorej hovoríme o zlatej ére reportáže. A nemôžem opomenúť ani skutočnosť, že vďaka významným humanitným dielam prežili spoločenské vedy normalizáciu, učilo sa z nich ešte tridsať rokov.

Nech nám teda pani slovutná prezidentka vysvetlí, prečo sa po roku 1989 nedostavila v kultúre a umení tá katarzia zo slobody, prečo je tu namiesto toho len ruvačka o peniaze, kde si tí menej talentovaní myslia, že majú rovnaký nárok na to, aby štát podporoval ich rozpačité experimenty, ktoré neoslovujú takmer nikoho… Je to, samozrejme, hlúposť.

Umenie túži po slobode, lebo po nej túži človek sám. Ale rozvíjať sa môže v tých najhorších podmienkach: neslobode, biede, ponížení. Lebo človek prirodzene sníva, túži, inšpiruje sa tým, čo ho presahuje. Dnešná doba kultúre nepraje, ale nemôže za to (len) Ficova vláda, ale ekonomický systém a s tým spojený úpadok hodnôt. A ten sa bude prehlbovať, ak budeme ľuďom odopierať prístup k zdrojom, ktoré by ich mohli inšpirovať k vzopretiu sa logike dneška. Lebo práve v tej revolte, ako si to všimol už Albert Camus, sa objavujú zárodky novej kultúry, nie v tejto navoňanej zdochline hlavného prúdu, o ktorom si lodní pasažieri jeho zatuchnutých kanálov ešte ani nestačili všimnúť, že už dávno prestal tiecť…

.

Zdroj: www.facebook.com/ChmelarEduard

Na úvodní fotografii Památník SNP v Banské Bystrici (zezadu), 1966-1969. Zdroj: Miroslav Zlevský

Podle zákona může Ústavní soud uložit pořádkovou pokutu až 100 tisíc korun tomu, kdo neuposlechne jeho příkaz. Například vládě České republiky, kdyby nerealizovala předběžné opatření ve věci kompetenční žaloby podané prezidentem Petrem Pavlem proti vládě České republiky.

Podle Aleše Pejchala, emeritního soudce Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud vydáním tohoto usnesení vytvořil nový – zákonu o Ústavním soudu neznámý – institut předběžného opatření v řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy. To je v rozporu jak s Ústavou České republiky, tak se zákonem o Ústavním soudu, protože Ústavnímu soudu nepřísluší suplovat úlohu zákonodárce při vytváření právních předpisů.

Aleš Pejchal podkládá svůj názor skutečností, že Ústavní soud v předběžném opatření přistoupil k „přiměřenému použití“ občanského soudního řádu, který však podle §3 slouží upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva. Každý se může domáhat u soudu ochrany soukromého práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Proto Pejchal logicky vznáší absurdní otázku, zda prezidentem republiky tvrzený kompetenční spor představuje jeho domáhání se ochrany soukromého práva, a proto je na místě použít přiměřeně občanský soudní řád pro vydání předběžného opatření?

Pejchal dále argumentuje, že prezident republiky z titulu svého úřadu nemůže být účastníkem řízení před Ústavním soudem v řízení o ústavních stížnostech, a dodává veledůležitou skutečnost, že pouze v tomto řízení zákon o Ústavním soudu upravuje institut předběžného opatření.

Prezident však podal kompetenční žalobu, nikoliv ústavní stížnost. Přesto prezident republiky podal návrh na vydání předběžného opatření s odkazem na přiměřené použití občanského soudního řádu a Ústavní soud ji nejen neodmítl, ale dokonce zcela nepřípadně vydal prezidentem požadované předběžné opatření.

Jinými slovy – prezident podal kompetenční žalobu k ústavnímu soudu, v němž se dožadoval rozhodnutí, které však ústavní soud u kompetenční žaloby nemůže učinit. Ústavní soud přesto prezidentovi vyhověl, když rozhodl, jako by prezident podal ústavní stížnost, kterou však prezident podat nemůže.

Aleš Pejchal v závěru svého expozé píše, že jediným, kdo může pomoci dostat se z této šlamastyky, je skutečný hegemon, tedy LID. Podle Ústavy je LID zdrojem veškeré státní moci a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Jinými slovy – orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní nejsou nad lidem.

Aleš Pejchal končí doufáním, že to lidu v těchto horkých letních dnech nebude úplně jedno.

Aleš Pejchal je jedním z mnoha právníků, kteří si nad tímto bezprecedentním úkonem Ústavního soudu mohou hlavu ukroutit. Situace je dále komplikována následnými výroky prezidenta Petra Pavla, který se navíc naprosto bezdůvodně a smyšleně snaží uzurpovat právo vést vládní delegaci a sám určovat, jak bude reprezentovat stát navenek, což je v přímém rozporu s ústavním článkem 63, který k platnosti těchto jeho rozhodnutí vyžaduje kontrasignaci vlády, která je za ně pak odpovědná. Dokonce i někteří právníci, kteří přitom předběžné opatření Ústavního soudu schvalují, s touto gradací prezidentových požadavků výslovně nesouhlasí.

Podle právníka Pavla Hasenkopfa (jak řekl na Echo Salonu o cestě na summit NATO) v tuto chvíli platí, že kdyby se prezident Pavel na summitu NATO k něčemu zavázal způsobem, kterým to mezinárodní právo předvídá, tak to nás z toho už nikdo nevyreklamuje, protože ke zneplatnění takového úkonu bez oprávnění by muselo být zcela zjevné, že byl učiněn bez oprávnění, což by však v našem případě splněno nebylo.

Za této situace, kdy se prezident snaží vnutit vládě svoji agendu na základě mimoústavního předběžného opatření, jinými slovy uplést z exkrementu bič a práskat jím a nebýt potřísněn, vládě nezbývá, než toto předběžné opatření Ústavního soudu zcela ignorovat. Tím sejme z Ústavního soudu odpovědnost za reálné škody, které by se mohly nabalovat na realizaci tohoto ústavně neznámého institutu předběžného opatření ve věci kompetenční žaloby. Ústavnímu soudu pak zůstane pouze odpovědnost za ono právnické břídilství, což by mohlo být důstojně vyřešeno rezignací příslušných ústavních soudců.

Ústavní soud v tomto současném, zhudlařeném složení by pak ale velmi pravděpodobně vládě stihl uložit onu pořádkovou pokutu ve výši 100 tisíc korun.

Nebylo by však vhodné, aby ji vláda hradila ze státního rozpočtu, protože to by jí jistě opozice omlátila o hlavu coby nezdůvodněný výdaj (jakkoliv by byl směšný oproti škodám páchaným bývalou šestidemoliční vládou /pět bývalých vládních stran plus demolice Českého pavilónu v Osace/).

Myslím, že by lid mohl vyhovět páně Pejchalovu přání, a dát aktivně najevo, že mu to není jedno.

Svoji ústavně danou svrchovanou vůli by mohl reálně projevit uspořádáním sbírky na shromáždění finančních prostředků pro vládu, z nichž by mohla uhradit onu pořádkovou pokutu.

Do sbírky by mohli občané přispívat symbolickou jednou korunou! Tak by bylo vlastně uspořádáno celostátní referendum, protože množství vložených peněz by velmi názorně symbolizovalo, kolik lidí je odhodláno pomoci, aby se vláda tvých věcí zpět se k tobě navrátila, lide český!

.

Zdroj: prvnizpravy.cz

Pozorný čtenář Národní očkovací strategie (NOS) si nutně povšimne, že se jedná především o návrh rámce informačního systému, jehož cílem je žádoucím směrem ovlivňovat chování obyvatelstva České republiky. Je třeba si položit otázku, zda má stát využívat jím získané a analyzované informace k behaviorální manipulaci svých občanů, a kde leží hranice pro využití těchto dat k manipulaci tohoto typu. A naopak, jakým transparentním, racionálním a etickým způsobem lze tyto informace využít ke kvantifikaci systémových vazeb, u kterých jsou pochybnosti, že byly věrohodně verifikovány (konkrétně vliv některých typů vakcinace na mortalitu a morbiditu naší populace z hlediska účinnosti a nežádoucích účinků použitých vakcín), ale které jsou pro funkci systému zásadní.

Text NOS se snaží vyvolat dojem vědeckosti, společenské prospěšnosti a neškodnosti navrhovaného řešení. Ve skutečnosti však nenápadně pokládá základy centrálně řízené informační společnosti nejen v oblasti vakcinace, ale i v širším měřítku využívání vysoce citlivých zdravotnických údajů.

NOS lze hodnotit jako návrh komplexního centrálně řízeného informačního systému založeného na sběru, propojování a zpracování dat o šíření infekčních nemocí na našem území, úrovni proočkovanosti populace proti vakcinovatelným infekcím, demografických parametrech, personálních a ekonomických údajích, serologických profilech populace a sociologických studiích postojů veřejnosti k očkování. Vzhledem k charakteru požadovaných dat a častému odkazování na mezinárodní dohody WHO je zřejmé, že tento systém je připravován rovněž jako zdroj informací pro mechanismy pandemické smlouvy (příloha PABS), která bude členským státům ukládat povinnost sdílet údaje o patogenech s pandemickým potenciálem i související doprovodná zdravotnická a demografická data s vysokou informační hodnotou.

Tuto interpretaci potvrzuje i Strategický cíl 6: „Vytvořit systém monitorování a hodnocení národního imunizačního programu.“ Podle něj budou poskytovatelé zdravotních služeb v primární péči i laboratoře povinně zajišťovat pravidelné a včasné hlášení dat do hygienických informačních systémů, čímž přispějí k monitoringu infekčních nemocí a stavu proočkovanosti.

Pochybnosti vzbuzuje rovněž navrhované „propojení digitálního registru očkování s databází zdravotních pojišťoven za účelem efektivního monitoringu úhrad a proočkovanosti“ (str. 69). Takové propojení by mohlo být snadno zneužito k ukládání finančních sankcí vůči neočkovaným pojištěncům nebo málo očkujícím a neočkovaným lékařům.

Hlavním cílem NOS je zvýšit nízkou proočkovanost doporučenými hrazenými vakcínami, neboť podle dokumentu nízká proočkovanost negativně ovlivňuje nemocnost a úmrtnost populace, zejména ohrožených skupin (senioři nad 65 let, osoby s chronickými onemocněními, těhotné ženy, děti, mládež a zdravotníci). Jako hlavní nástroj ovlivňování chování jsou deklarovány „měkké“ techniky přesvědčování – informační a mediální kampaně zdůrazňující výhodnost a bezpečnost vakcinace. Dále se počítá s ekonomickým tlakem ze strany zaměstnavatelů (využití obavy ze ztráty zaměstnání), bonifikačními mechanismy zaměstnavatelů a zdravotních pojišťoven, „působením prostřednictvím systémových nástrojů veřejného zdravotního pojištění“ (str. 75) a „formulací odborných doporučení a podporou implementace národních vakcinačních standardů a schémat“ (str. 76).

Tyto poslední dvě poměrně obecné formulace mohou otevírat prostor pro tvrdší formy působení, než jsou v dokumentu běžně zmiňované „měkké“ techniky – od finančních a organizačních sankcí (malusů) ze strany zdravotních pojišťoven až po legislativní rozšíření vakcinačních povinností změnou schématu povinné vakcinace a zpřísnění sankcí za jejich neplnění.

Systém lze navíc v případě vyhlášení pandemické situace velmi rychle přeorientovat na represivnější režim pouhou změnou cíle (např. dosažení úplné proočkovanosti proti konkrétní nemoci) a úpravou použitých nástrojů. Dokument k tomu výslovně uvádí: „V reakci na aktuální vývoj však budou moci být doplněny také další cíle, které v NOS nejsou obsaženy, ale které je třeba chápat jako nezbytné a žádoucí pro naplnění specifických a následně i strategických cílů stanovených v NOS ČR.“ (str. 74).

Závažné pochybnosti o ochraně osobních údajů, soukromí občanů a zachování lékařského tajemství vyvolávají zejména návrhy na zavedení signálního kódu pro odmítnutí očkování, monitoring proočkovanosti zdravotníků nebo organizaci očkovacích akcí přímo na pracovištích. Tyto údaje lze velmi snadno využít nejen k obecnému mediálnímu působení na společnost, ale i k cílenému ekonomickému, společenskému či trestněprávnímu tlaku na jednotlivce.

Největší výhrady však v textu NOS vzbuzuje přístup k selhávajícímu systému farmakovigilance. Dokument sice přiznává mimořádně vysoký počet nahlášených podezření na nežádoucí účinky v době pandemie covid-19, nedostatečné hlášení šarží, nesprávné uvádění názvů vakcín i neprovádění pitev u podezřelých úmrtí, což znemožnilo seriózní analýzu nežádoucích účinků, navrhovaná nápravná opatření jsou však povrchní a nedostatečně propracovaná.

NOS nezmiňuje a nijak neřeší zásadní problémy současného systému farmakovigilance – především velmi pravděpodobnou masivní podhlášenost nežádoucích účinků protikovidových (a pravděpodobně i ostatních) vakcín a jednostranné posuzování hlášení pracovníky SÚKL jako nesouvisejících s vakcinací. Chybí analýza příčin této podhlášenosti a návrh na vytvoření skutečně funkčního systému, který by využil propojení databází registru očkovaných s databázemi zdravotních pojišťoven. Dokument nenavrhuje automatické aktivní oslovování registrujících lékařů (mají zákonnou povinnost nahlásit podezření na nežádoucí účinek vakcíny) na základě agregovaných dat o provedení vakcinace a následných úmrtích či závažných zdravotních komplikacích po vakcinaci. Taktéž nezmiňuje možnost uhrazení tohoto výkonu (nahlášení podezření na nežádoucí účinek vakcín) nad rámec současných úhrad zdravotními pojišťovnami (v současnosti není hrazen).

Musíme si položit otázku, komu současný stav udržování velmi pravděpodobné významné podhlášenosti podezření na nežádoucí účinky vakcín vyhovuje a jaké následky by mělo pro tyto aktéry zjištění o jejich skutečném výskytu, abychom pochopili proč je důležitost systému farmakovigilance v NOS tak upozaděna.

NOS sice zmiňuje nutnost provádět pitvy u pacientů vakcinovaných do 30 dnů před úmrtím, pokud příčina smrti není zřejmá, avšak neřeší, jakým způsobem bude ověřována posuzujícím lékařem skutečnost provedené vakcinace v tomto období, ani jakým způsobem bude vyžádáno povinné hlášení o podezření na nežádoucí účinky vakcíny od registrujícího lékaře při navrhnutí pitvy z důvodu vakcinace v období 30 dnů před smrtí během lékařského ohledání zemřelého. V případě pitev rovněž chybí požadavek na provedení speciálních imunohistochemických testů při podezření na úmrtí po mRNA vakcínách.

Velmi vágně je nastíněna i otázka odškodňování obětí nežádoucích účinků vakcín a možnost „zvážit zřízení nezávislé komise pro hodnocení případů nežádoucích účinků“. Dokument nijak nespecifikuje, jakým způsobem by byli členové takové komise vybíráni, aby byla zajištěna její skutečná nezávislost a důvěryhodnost prostřednictvím zastoupení různých odborných a názorových pohledů na problematiku vakcinace.

Bez objektivního, transparentního a funkčního systému farmakovigilance a bez seriózní analýzy účinnosti a bezpečnosti protikovidové vakcinace observačními studiemi nelze obnovit v době kovidové ztracenou důvěru významné části veřejnosti ve vakcinaci jako zásadní léčebně-preventivní metodu současné medicíny. Lze předpokládat, že navrhované pochybné metody mediální manipulace a dehonestace a nálepkování kritiků současného i navrhovaného systému vakcinace a NOS spíše povedou k opačnému efektu, tedy ke zvýšení nedůvěry podstatné části veřejnosti nejenom k vakcinaci, ale i ke zdravotnickým a vědeckým poznatkům, autoritám, politikům a ke společenskému a politickému systému jako celku.

Důvěru naší veřejnosti v kvalitu, účinnost a bezpečnost vakcín by jistě zvýšil náš státní ústav nezávislý na vlivu skupin spojených s nadnárodními subjekty produkujícími vakcíny, který by kontinuálně kontroloval deklarované složení jednotlivých druhů a šarží u nás aplikovaných vakcín.

Sběr, agregace a analýza zdravotních dat je jistě vhodná a žádoucí pro transparentní kontinuální sledování účinnosti a bezpečnosti vakcinace, není však přijatelné, aby takováto analýza sloužila především k ovládání chování společnosti směrem k předem stanovenému cíli. Tím bychom otevřeli Pandořinu skříňku centrálně řízené datové společnosti, v níž centrálně stanovené cíle nemusí odpovídat smýšlení, postojům a zájmům podstatné části našich občanů, ale spíše zájmům vládnoucích elit a na ně napojených nadnárodních mocenských a ekonomických subjektů.

Tak se nám vyjádřil pan Posselt „z té německé říše“, kde se narodil, a to v městě Pforzheim, takže  není ani  rodilý Sudetoněmec, je potomek, jako jsme my potomkové obětí sudetského řádění, že prý podle něho „všechny katastrofy spustil nacismus“. Domnívám se, že myslí i ony údajné katastrofy, které postihly alias Sudetoněmce…

Položme si otázku: odpovídají naše dějiny tomuto tvrzení?Jak vzniklo Československo ? Otázku by měl správně zodpovědět každý náš středoškolák (jinde se to učí asi jinak, a u nás posledních 35 let se to někde učí a jinde neučí). Víme, že Republika Československá, zvaná později Československá republika, tedy nejdříve podle smlouvy Saint-Germainské RČS, později ČSR, byla ustavena se souhlasem Dohody roku 1918 vyhlášením tzv. Washingtonské deklarace, což byla deklarace státoprávní, nikoli jen politická jako např. pozdější česko-německá deklarace. Tato deklarace navázala na státní tradice Českého království a na přirozenoprávní tradici Slovenska, po tisíc let pod vládou Uher.

Ustavení RČS odmítli pohraniční Němci usazení v hranicích bývalého království Českého a odtrhli „čtyři provincie“ které chtěli připojit k Bavorsku. Jejich mluvčími byli  i dva šlechtici, v  jižních Čechách Logdman von Aue, na jižní Moravě Khuen-Belasi-Lützow. Tyto čtyři provincie se na Moravě a ve Slezsku nazývaly „Deutsche Südmähren“ (Břeclavsko, Mikulovsko, Znojemsko) a „Sudetenland“ (pouze Jesenicko!), v Čechách to byly „Böhmerwaldgau“ (Novohradsko, Český les, Šumava) a na severu „Deutsche Nordböhmen“ (Krušnohoří, Liberecko, a blízké oblasti). Byl tu plán na vytvoření Bavorsko-rakouskouherského království v souvislosti s povstáním Uhrů pro Karla I. letícího s manželkou Zitou do Uher v Junkersu 13, které ztroskotalo pro odpor regenta Horthyho – von Nagybanyiho a zradu Uhrů na Karlovi I. Nu, a naši  nově českoslovenští Němci se chtěli přidat, i když mezi nimi byly spory o připojení – jedni chtěli k tomuto nástupníku Rakousko-Uherska, druzí přímo k Říši… Toto vše zatrhla Dohoda, spojenci nemohli trpět ustavení nového válečného protivníka po vyhrané „Velké válce“, anobrž I. světové válce. Proto nalodili Karla I. s manželkou na křižník a dovezli je na Kanárské ostrovy do nuceného exilu, kde Karel I. posléze zesnul…

Zatím českoslovenští Němci bránili připojení k novému Československu, a proto bylo rozkazem dr. Beneše do pohraničí vysláno vojsko, aby učinilo pořádek mocí. Došlo k přestřelkám a padlým. I proto byl do RČS vyslán generál Pellé, který koordinoval vojenské akce jako vyslanec Dohody. Takže Herr Posselt nemůže tvrdit, že českoslovenští Němci alias Sudetoněmci (čtenář sám vidí, jak byl název Sudetoněmec nesprávně použit) dobrovolně uznali ustavený stát Republiku Československou. Teprve později část československých Němců uznala své postavení menšiny a začala s vládou republiky spolupracovat. A na tomto místě musíme říci, že Československo se k německé menšině chovalo velmi konstruktivně a nijak je neutlačovalo. Čs. Němci měli vše, co menšina (3 miliony 200 tisíc Němců) mohla žádat od svrchovaného státu. Měli veškeré školství – základní, střední až vysokoškolské, měli univerzitu a techniky. Měli svůj německý tisk, noviny, nakladatelství. Měli ve vládách 4 ministry – Czecha, Mayr-Hartinga (významný činitel uznávající československý lid), Spinu a Zajiczeka. Na výstavě soudobé kultury ČSR v Brně 1928 Němci vystavovali všechny úspěchy dosažené v republice od novin až po strojírenství firmy Storek, prvního výrobce Kaplanových turbin na světě.

Kdo tedy po léta rozbíjel toto soužití? Byla to nejen hospodářská krize, ale byla to podkopná práce nepřátel republiky – všech těch Lodgmanů von Aue, Georgů Buquoyů, Khuenů, Belasi-Lützowů, Mayerů, Mayů Jungů, Schwabů, K. H. Franků, Judexů, Czernych, Fries-Friesenbergů, Rohanů, Hohenlohe, Kinskych v Čechách, Walderodů, Colloredů, Schönbornů, a stovek dalších šlechticů, továrníků a velkostatkářů – pangermánů, kteří se nikdy nesmířili s postavením menšiny a s vládou kdysi opovrhovaných Čechů, Moravanů a Slováků.  Tam ať pan Posselt hledá příčinu „rozvratu a zničení státu ČSR německým agresorem“, jak to definují právníci. Ano, nacismus se již tehdy začal vyrábět a před Hitlerem jej vyráběl například alias Sudetoněmec Jung svou DNSAP na Liberecku. Čili nacismus nevyráběli národnostně nehmotní mimozemšťanští „nacisté“, ale pangermánští Němci říšští, dále Němci Ostmarky včetně Němců československých alias Sudetoněmců. Ti byli první!

O tom všem vyšla skvělá kniha významného českého badatele Emila Hrušky „Sudetoněmecké kapitoly“ (Start, Liberec 2008) nebo ze starší literatury práce Čestmíra Amorta „Drang nach Osten. Pangermánské plány na vyhubení slovanských národů“ (NV SPB, Praha 1971). Z poslední doby je to významná zásadní práce profesora Mojmíra Grygara „Proměny české otázky“ (STOA 2024) kde autor podal úžasný přehled, kde napsal i věty, které musím ocitovat a které vyjadřují v kostce celý problém:

Ve chvíli, kdy jsem končil první verzi cyklů esejů o české otázce, jsem se dozvěděl, že muzeální výstava Naši Němci v Ústí nad Labem bude obohacena digitální mapou, která ukáže místa násilností na německém obyvatelstvu „v krvavém létě 1945″. Pokud výstava zřetelně nezaznamenává podíl našich Němců na rozbití Republiky (připomenu,že naši Němci netvořili jednu skupinu, tu mírumilovnou drtivě potírali Hitlerovi stoupenci), pokud neodhalí jejich roli jako páté kolony Třetí říše, pokud se nepřipomínají všechna místa, kde byli v letech 1939-1945 a zejména na konci války zatýkání, mučení a zabíjeni čeští lidé (bylo jich 360 000), jaký potom má smysl tato popularizace knihy Krvavé léto? Místo toho jsme svědky toho, jak tvůrci výstavy pod hlavičkou Collegium Bohemicum přebírají nejen sudetoněmecký název organizace, ale také jejich verzi dějin Československa, a nevědomým divákům, zejména mladších generací, se snaží vštípit názor na odsun Němců jako nesprávný, živený pocitem msty a odplaty. Je to zásadní útok na jeden z podstatných výsledků války, jimž byl vítěznými státy potvrzený odsun všech Němců z osvobozených státu, kteří jako pátá kolona Hitlerovy říše podporovali válku a její cíle.“ (str. 361).

Z německé literatury jsou to práce profesora Detlefa Brandese nebo historiků  manželů Hahnových. 

Když se pan Posselt chce smiřovat, musí  se nejdříve důkladně poučit z pramenů i od svědků sudetských zločinů na Čechoslovácích, jaké byly historické reálie soužití a potýkání Němců s Čechoslováky, a nikoli naslouchat lžím a pomluvám československých zrádců a kolaborantů, očerňujících jak národy Československa, tak i jeho prezidenta dr. Beneše. V tomto ohledu by pan Posselt měl učinit kříž nad svou dosavadní politickou kariérou založenou na po desetiletí trvajících útocích na prezidenta Beneše a dekretální normotvorbu, založenou na protokolech Postupimi a Paříže. Měl by přestat naslouchat různým rádcům typu profesorů Ermacorů, kteří stále opakuji nepravdy o „dekretálním bezpráví a o vyhnání německé menšiny z ČSR“, když tyto mantry neodpovídají ani mezinárodnímu právu, ani poválečnému uspořádání Evropy. My tu naštěstí máme stále státoprávní kapacity typu profesorů JUDr. Václava Pavlíčka nebo profesorů Musila či Gerlocha, kteří přesně a pravdivě analyzují státoprávní stav Československa jak za ohrožení republiky, tak i za okupace a po osvobození od nacismu, a na německé straně skvělé historiky jako manžele Hahnovy, kteří by mohli panu Posseltovi svými díly vnést světlo do jeho ustarané popletené hlavy.

Pan Posselt místo stálého lání na prezidenta Beneše a na dekrety, které nebyly Benešovy: kdyby je pan Posselt četl, věděl by, kdo všechno je podepisoval – od Jana Masaryka až po Msgre Šrámka, představitele lidové strany, jejímž nominálním členem je i  potomní notorický hanobitel Beneše pan Pithart. Panu Posseltovi, stejně jako jeho českým diadochům, by slušelo to, co páter Halík,  vyvolávající dojem inkarnáta kněze Pekla z husitské trilogie, doporučuje nám vlasteneckým českým voličům. A my mu jako praví kacíři nevyhovíme…Totiž usebrání, upřímné pokání a trhaní žíněného roucha na památku obětí odporného sudetoněmeckého řádění na našich Židech, Češích, Moravanech, Slovácích, Romech, Rusínech. Což se nikdy v historii landsmannů nestalo a pochybuji, že se to stane v dostatečné míře. Herr Posselt by měl ovšem začít důkladným studiem dějepisu. On totiž začal láním, ne smiřováním. My pozůstalí po obětech sudetoněmeckého řádění souhlas okolí nepotřebujeme. Máme své poznatky, zkušenosti a svou čest. Čest poškozených Čechoslováků.

.

Na úvodním obrázku Bernd Posselt (v r. 2013). Zdroj: Mef.ellingen, prostřednictvím Wikipedie Commons

Závěrečné pokračování našeho seznámení s knihou Změna režimu: Instituce, která vyšla v nakladatelství Dauphin v rámci ediční řady Spolku Svatopluk.

.

V dalším článku z řady historických zamyšlení rozebírá Ivo Budil „Rooseveltův Nový úděl“ v „Americké třetí republice“. Předehrou politiky Nového údělu se stal krach na burze roku 1929 a následný počátek velké hospodářské krize. Americká ekonomika zažívala kolaps bezprecedentního rozsahu, nezaměstnanost vzrostla na dvacet pět procent a bohatství a životní úroveň Američanů se snížily na polovinu.

S těmito skutečnostmi se musel vypořádat nově zvolený prezident F. D. Roosevelt. Ten zahájil svou vládu nejintenzivnější legislativní ofenzívou v dějinách Spojených států. Jednotlivá opatření zahrnovala zřízení Správy pro zemědělské úvěry, ustavení Společnosti pro půjčky majitelům domů, přijetí zákona oddělujícího komerční a investiční bankovnictví a založení Federální depozitní pojišťovny. V roce 1933 byl schválen zákon o celonárodním oživení průmyslu a poté byla zřízena Národní správa pro obnovu.

O Rooseveltově politice se dodnes vedou spory. Jeho odpůrci mu vyčítali, že v Americe zavedl korporativní fašismus italského typu. Nový úděl však jen navazoval na válečnou ekonomiku Woodrowa Wilsona. I když Nejvyšší soud některé zákony Nového údělu zrušil jako protiústavní, prezident a jeho administrativa prokázali nakonec dostatek odolnosti, flexibility a vynalézavosti, aby Nový úděl nakonec prosadili.

Od té doby už nebyla federální vláda jen strážcem tržního prostředí, ale stala se aktivním činitelem sociální stability a garantem základní lidské důstojnosti v podmínkách liberálně tržního prostředí.

Také z této historické epizody si můžeme vzít poučení. Demokratická změna režimu a její prosazení i navzdory ústavnímu soudu se neobejde bez masové podpory. Roosevelt se opíral o rozsáhlou alianci, jež byla překvapivě sociálně, ideově a zájmově heterogenní, nicméně stabilní. Patřili k ní mezinárodní banky a korporace, dělníci z průmyslového jádra Spojených států, farmáři, drobní podnikatelé z jižní a západní periferie i představitelé etnických a náboženských menšin.

Americká třetí republika se tak zrodila z prolnutí charizmatické osobnosti a politického pragmatismu, z víry v sociální inženýrství i v produktivní síly volného trhu.

Ivo Budil je autorem i další stati „Charles de Gaulle: Zrod páté republiky“. Tento francouzský příklad změny režimu je snad nejznámějším příkladem politické transformace tohoto typu.

Mezi lety 1946 a 1954 se ve Francii vystřídalo dvacet vlád. Opozice dvou silných bloků – gaullistů a komunistů – vlády takzvané čtvrté republiky prakticky paralyzovala. Bylo čím dál jasnější, že čtvrtá republika je, navzdory pozoruhodným výsledkům při poválečné obnově, u konce s dechem. V roce 1954 se Francie musela vzdát svých kolonií v Indočíně a v Alžírsku vypuklo povstání. Snaha vlády, která usilovala o kompromis s alžírskými nacionalisty, případě o začlenění Alžírska do francouzského politického systému, vyzněla naprázdno. Armádní generálové připravovali vojenský převrat a Francouzi žijící v Alžírsku vytvářeli paralelní vládní struktury.

Jedinou alternativou k diktatuře nebo k občanské válce byl návrat de Gaulla. V roce 1958 jej Národní shromáždění zvolilo předsedou vlády se značnými pravomocemi, kterými měl disponovat až do dalšího zasedání parlamentu. K němu však už nedošlo.

Jeho vláda připravila návrh ústavní reformy, který byl schválen velkou většinou voličů v referendu. Nová ústava posilovala pravomoci prezidenta, zvyšovala akceschopnost vlády a podpořila i využití referenda. De Gaulle se pak mohl postarat i o diplomatické řešení alžírské otázky a provedl Francii kritickým obdobím dekolonizace a hledání nového postavení ve světovém uspořádání. Ve Francii tak vznikl nový režim, charakterizovaný syntézou pragmatismu, patriotismu, ústavního vizionářství a tvůrčí invence, která by mohla být inspirací i pro naši zemi, která se ocitá v kritickém údobí svých dějin.

Marek Pavka se v příspěvku „Islandská revoluce: Pokus o ústavu psanou občany“ zamýšlí nad neúspěšným pokusem o změnu režimu směrem k přímé demokracii na Islandu. Spouštěčem byla bankovní krize v roce 2008, v níž zkrachovaly tři největší islandské banky krátce předtím pochybným způsobem zprivatizované.

Po počátečních úspěších – demisi vlády, odstoupení bankovní rady i vedení úřadu pověřeného finančním dohledem – vznesli protestující občané požadavek na vypracování nové ústavy. Ta měla být cestou od zkrachovalého neoliberálního modelu k přímé demokracii. V předčasných parlamentních volbách získaly pohodlnou většinu strany slibující novou ústavu, ale hned po volbách se ukázalo, že nemají o novou ústavu navrženou ústavní radou, kterou tvořili zástupci veřejnosti, nikoli elity vzešlé ze zkostnatělých poltických struktur, žádný zájem.

Vládní koalice jednání o ústavě v Althingu neustále protahovala, zatěžovala nepodstatnými technickými detaily a přijetí nové ústavy nebo ústavních zákonů podmiňovala stále přísnějšími kritérii úspěšného referenda. Establishmentoví politikové tak jednali bez ohledu na stranickou příslušnost jako kartel – proti vůli svých voličů.

Proti nové ústavě se postavili i islandští oligarchové, na ně napojená mainstreamová média, aktivistický Ústavní soud a nakonec i takzvaná benátská komise, tedy poradní orgán Rady Evropy.

Poučení si však můžeme vzít i z tohoto neúspěšného pokusu obnovit alespoň prvky přímé demokracie v této pro ni takřka ideální společnosti. Příprava systémové změny by měla být dlouhodobá, ale její provedení co nejkratší. Zásadní chybou však bylo to, že Islanďané chtěli vytvořit novou ústavu bez politiků, kterým už nevěřili, ale pak ji těm samým politikům předložili ke schválení. Jak to asi mohlo dopadnout?

V posledním příspěvku sborníku se Petr Balla věnuje případu, který má pro Českou republiku určitě nejvyšší relevanci. Ve stati „Maďarsko: Orbánova revoluce za volební plentou“ popisuje politickou krizi, která vyvrcholila nejen změnou vlády, ale i nastolením nového režimu. V roce 2010 vyjádřili voliči přesvědčení, že změna režimu po roce 1989 nebyla dokončena a že proces politické a ekonomické transformace v duchu neoliberálních principů se naprosto nepovedl.

Díky tomuto přesvědčení získala strana Fidesz přes padesát procent hlasů a naopak, dřívější vítězové prvních svobodných voleb z roku 1990 přestali prakticky existovat. Fidesz začal krátce po volbách činit kroky, které dávaly maďarské demokracii nový obsah s důrazem na morální, křesťanské, rodinné a národní hodnoty.

K této „revoluci za volební plentou“ vedla chaotická politika liberálních a socialistických vlád a neutěšený stav hospodářství i ekonomická situace občanů. Nový režim odmítá komunistické dědictví, ale stejně ostře se vymezuje i vůči liberalismu, který viní ze ztráty národní identity, z kulturního relativismu a zvyšování ekonomické nerovnosti. Příznačné je to, že k liberální ideologii se už většinou nehlásí ani opozice.

Fidesz vytvořil vlastní systém institucí, médií, škol a neziskových organizací, které podporují konzervativní hodnoty jako protiváhu do té doby mainstreamové liberální ideologie. Zásadní zde byl strategický postup vůči médiím, v němž sehrála klíčovou roli změna jejich vlastnictví a přechod od zahraničních vlastníků do rukou národně orientovaných majitelů čtyřista sedmdesáti mediálních titulů sdružených v neziskové nadaci jako jeden holding.

Byla posílena role samospráv. Stát jednorázově oddlužil obce, jimž se pak podařilo získat zpět zprivatizovanou klíčovou infrastrukturu, například vodárny. Důsledkem byl paradoxně silnější a centralizovanější stát s jednotnější politickou orientací.

V hospodářské oblasti zavedl Fidesz neortodoxní ekonomickou politiku, která kombinovala fiskální restrikci s aktivními zásahy státu do strategických odvětví a podporou malých a středních podniků. Stát například odkoupil celou distribuční síť elektřiny a rozhodující podíly ve firmě MOL (ropa a plyn), v energetických společnostech a ve velkých bankách. Vláda uvaluje mimořádné daně na firmy, které nepodléhají konkurenčnímu tlaku (banky, telekomunikační operátoři, maloobchodní řetězce), a naopak zvýhodňuje ty, které vyvážejí. Za zmínku stojí například i to, že vláda vytvořila vlastní systém stravenek, čímž z trhu vytlačila jejich distribuci nadnárodními korporacemi. A MMF zcela vypověděla ze země.

V zahraniční politice se Maďarsko otevírá směrem na východ, kdy hledá nové investory mimo EU především Číně, Rusku a Jižní Koreji. Odmítá se natrvalo stát jen montovnou, ale chce být i vývojovým centrem a posílit domácí přidanou hodnotu. V pojetí Fideszu má být Maďarsko pevným článkem středoevropského prostoru, kde se má spojovat německé know-how, kompetentní pracovní síla a levná energie z Ruska.

Jedním z pilířů nové maďarské politiky se stala prorodinná politika, která je pojata jako civilizační alternativa k řešení demografické krize prostřednictvím migrace. Stát vytvořil komplexní systém podpor pro rodiny s dvěma a více dětmi, který zahrnuje příspěvky, slevy z daně až po jejich úplné zrušení, a výhodné půjčky, které mohou být v případě narození tří dětí zcela prominuty. Podpora rodiny by se měla stát největší inspirací i pro případný nový režim u nás, neboť bez zvýšení porodnosti jsou jakékoli debaty o funkci, působnosti a personálním obsazení úřadů politických a státních aktérů vlastně bezpředmětné. Stát se svou politikou prostě přestane existovat.

Maďarský příklad ukazuje, že vytvoření alternativy k liberálnímu modelu je možné, ale také – a zejména v důsledku odporu EU – velmi náročné. Proto by případný nový režim měl stejně jako Maďarsko hledat spolupráci s podobně zaměřenými vládami a organizacemi.

Sborník Změna režimu: Instituce nabízí komplexní a promyšlenou odpověď na otázky i obavy spojené se změnou stávajícího, ale už přežitého režimu takzvané liberální demokracie.

Pokračování našeho seznámení s knihou Změna režimu: Instituce, která vyšla v nakladatelství Dauphin v rámci ediční řady Spolku Svatopluk.

.

Ilona Švihlíková se věnuje ekonomickým aspektům změny režimu. Jak napovídá název jejího příspěvku, jde o „Posílení demokratické ekonomiky“. Globalizace vedla k odtržení ekonomického rozhodování nejen od lidu, ale i od národních vlád. Zatímco nadnárodní korporace si díky své mobilitě zajišťují čím dál větší výhody, národní stát se svými občany se nikam přemístit nemůže a sklízí negativní důsledky globalizace. Ukazuje se, že obraz státu přenechávajícího veškeré ekonomické aktivity soukromým aktérům, který jsme si malovali v devadesátých letech, už neodpovídá požadavkům současnosti. Řada klíčových ekonomických aktivit, zejména poskytování veřejných statků a celková energetická koncepce, musí být řízena a prosazována na úrovni národního státu. To však předpokládá, že prvořadým imperativem se stane důsledné uvědomění národního zájmu. Národní zájem by se měl stát svorníkem spojujícím všechny státní politiky a instituce.

Prvním krokem k prosazení národního zájmu v ekonomice je posílení demokratické kontroly takzvaných nezávislých institucí. V našem případě jde zejména o Českou národní banku, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a Energetický regulační úřad. Demokratická kontrola vyžaduje, aby se standardem odborné činnosti uvedených institucí a dalších státních ekonomických aktérů stalo zveřejňování podrobných zápisů z jednání, dopadové studie následků jednotlivých opatření na všechny skupiny obyvatel a firem nebo pravidelná slyšení v parlamentu. Do hodnocení konkrétních opatření by se měl zapojit i Nejvyšší kontrolní úřad. Nabízí se také zavedení osobní odpovědnosti za špatná rozhodnutí a v každém případě důsledné uplatňování zákazu střetu zájmu.

Dalším krokem je přijetí ochranných opatření proti oligarchickým strukturám, které si prostřednictví koncentrace ekonomické moci uzurpují i moc politickou, z níž pak zase těží ekonomické výhody. Tato opatření zahrnují vedle už zmíněných rozšířených ekonomických kompetencí státu i přímou kontrolu státu přinejmenším ve vybraných strategických odvětvích. Otázka, které to jsou, může být předmětem diskuse, ale obecně lze konstatovat, že se jedná o sektory, jejichž plné přenechání tržnímu procesu znamená ohrožení národního zájmu. Jde samozřejmě o energetiku nebo výrobu základních léků, ale Švihlíková k nim počítá i vodárenství, na němž se dá navíc názorně ilustrovat, kdy zapojení soukromých aktérů vede k opomíjení národního zájmu a jen k naprosto nepokrytému dobývání renty, jež nemá s kapitalistickým podnikáním nic společného a připomíná spíše provozování pirátského řemesla.

Samostatnou kapitolou v demokratizaci ekonomiky je pak potravinová soběstačnost. Stát by měl aktivně definovat svou roli ve výrobě potravin a udržování zpracovatelských kapacit.

To vše jsou opatření přijímaná shora, která by měla být doplněna také tlakem na demokratizaci ekonomiky zdola, ze strany občanů a zaměstnanců. Propojení obou sfér zvyšuje šanci na úspěch a vytváří soudržnou společnost. Pro implementaci národního zájmu je nutný sociální smír, na jehož zachování by měl stát dohlížet, ale který si vyžaduje hlavně aktivní roli odborů. Odboráři by měli například mít povinně zástupce ve správních radách velkých firem nebo se zasazovat o zavádění zaměstnaneckých akcií.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat družstevnímu typu podnikání, které má u nás dlouhou tradici a velkou perspektivu, přestože je spojováno s minulým režimem a nemá dobrou image.

Netřeba snad dodávat, že když je leitmotivem této ekonomické stati, jako ostatně celého sborníku, národní zájem, jako červená nit se i zde vine někdy výslovná, většinou však zamlčená kritika Evropské unie a její ekonomické politiky.

Odborník na mezinárodní vztahy Petr Drulák chce „Na Západ ubrat a všude jinde přidat“. Tato představa o změně zahraničně politické orientace vychází ze dvou nesporných skutečností. Za prvé, z ekonomických, vojenských a především demografických důvodů bude globální význam euroatlantického prostoru nadále už jen klesat. Evropské národy, které si chtějí zajistit bezpečnost a prosperitu, by na to měly nějak reagovat.

Současné západní státy si tento úkol vůbec neuvědomují, a přijímají proto řadu fatálně chybných rozhodnutí. Namátkou lze uvést politiku vůči migraci, opatření ohledně klimatické změny či zapojení do zbytečných válek. Jejich neustále rostoucí náklady nenesou a hlavně neponesou jen západní státy samy, ale i my, kteří jsme sice do západních struktur zapojeni, ale nerovnoprávným způsobem, takže se na těchto rozhodnutích nepodílíme. 

Přirozeným a vlastně jediným východiskem z této situace je oslabování vztahů se Západem, a naopak jejich posílení s Východem a Jihem v součinnosti se zeměmi střední Evropy.

Pravděpodobnost, že se euroatlantické struktury začnou rozpadat, se limitně blíží jistotě. V každém případě se naděje, že výlučná orientace na země politického Západu a vstup do EU a NATO nám zajistí bezpečnost, prosperitu a rovnoprávný podíl na společenství s hodnotově blízkými státy, ukázaly jako liché. Smlouvy, které omezují naši svrchovanost, je třeba přehodnotit nebo se z nich vyvázat, a z organizací, jež nás poškozují, musíme vystoupit. Na prvním místě je to Evropský soud pro lidská práva, který nám znemožňuje boj proti migraci.

Nicméně i smlouvy, které jsou jinak užitečné, mohou mít pro nás negativní důsledky. Proto je na místě zrušit článek Ústavy, který nadřazuje mezinárodní smlouvy českým zákonům. Tím by se naskytla možnost korigovat případné nepříznivé důsledky mezinárodní smlouvy schválením zákona.

NATO je vojenský pakt, který rozpadem sovětského bloku ztratil smysl. Opětovné nalezení smyslu jeho existence bylo spojeno s vyloučením Ruska z bezpečnostní architektury Evropy a stabilitu nahradila expanze k ruským hranicím. Evropu tak NATO destabilizovalo tím nejhorším možným způsobem, totiž tím, že se spolupodílelo na vypuknutí války mezi Ruskem a Ukrajinou.

Navíc se evropské státy NATO staly zdrojem zisku pro americké zbrojaře v podobě vazalského poplatku maskovaného jako výdaje na zbrojení ve výši nyní už pěti procent HDP. Reforma NATO je sice teoreticky možná, ale vzhledem k dominantnímu postavení USA je prakticky vyloučena.

Ze strategického hlediska bude vhodnější vystoupení z NATO koordinovat s jinými státy, ale bez okolků můžeme vystoupit z jeho vojenských struktur už dnes.

Slibný projekt sjednocené Evropy se zvrhl v těžkopádného přebyrokratizovaného a ideologicky pomateného molocha, který nám brání rozvíjet prosperující stát. Po více než dvacetiletém členství v EU musí už být všem jasné, jak EU „přispívá“ k naší prosperitě. Udržuje nás v postavení subdodavatelů, jejichž mzdy za stejnou práci se nemají šanci dostat ani na polovinu mezd německých.

Jak EU posiluje naši bezpečnost, lze ukázat na vztahu k masové migraci. Na místo ochrany vnějších hranic vnucuje Brusel členským státům, tedy i České republice, bezpečnostní hrozbu v podobě problematických migrantů. Evropskou bezpečnost podkopává EU i tím, že místo podpory míru na Ukrajině se připojila k válečnému projektu anglosaských velmocí, a dokonce se dnes staví do čela válečného úsilí.

EU se už nehlásí k tradičním evropským hodnotám svobody, racionality, demokracie, národa a rodiny, které vyměnila za potřeštěné ideologie genderové a etnické diverzity a iracionální boj s klimatem. V takové Evropě se nemůžeme cítit doma.

Protože reforma EU má mizivou naději na úspěch, zbývá nám v podstatě buď kličkovat a hrát si na schovávanou – tj. protahovat implementaci evropských zákonů, evropské závazky odmítat nebo je plnit jen na oko, za cenu rizika pokut –, nebo z EU vystoupit, což by vzhledem k odvetným sankcím ze strany EU představovalo hrozbu velkých hospodářských škod. Vystoupení je proto třeba koordinovat s blokem stejně smýšlejících zemí, který by měl dostatečnou sílu, aby si zajistil alespoň přibližně rovnocennou vyjednávací pozici.

Globální alternativa spočívá v rozvoji vztahů se zeměmi euroasijského prostoru a globálního jihu. Zde můžeme uplatnit výhodu nezatíženosti koloniální minulostí a dobrého jména České republiky z dob socialismu. To ovšem za předpokladu, že zbavíme ideologických předsudků a vztahy postavíme na pragmatický základ, bez vnucování našich hodnot, které je jinými státy vnímáno jako neokolonialismus či prosazování zájmů USA.

V tomto novém globálním nastavení geopolitických vztahů budou pro nás klíčovými státy Rusko a Čína. Rusko proto, že tato velmoc je nám kulturně a geograficky nejblíže, a když překonáme svou rusofobii, tak jako jsme překonali germanofobii, představuje potencionálního dodavatele levných surovin tolik potřebných pro naše hospodářství. Čína už je a v nejbližší budoucnosti bude stále více největší hospodářskou velmocí euroasijského prostoru a na dobrých vztazích s ní bude záviset i naše prosperita. Jakékoliv kádrování ze strany země velikosti a vlivu České republiky může být jen a jen kontraproduktivní.

Regionální alternativa vazby na Západ se nachází přímo zde ve středoevropském prostoru. Země mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem vnímají Českou republiku jako rovnocenného partnera a bez ohledu na historickou zátěž a momentální neshody s námi sdílejí tentýž osud. Takto pojatý region odpovídá zhruba polsko-americkému projektu Trojmoří, od něhož se bude lišt zejména důslednou neutralitou a navenek vzájemnou solidaritou při její obraně. První kroky k budování takového společenství by se měly podniknout neprodleně, ještě před rozpadem EU a NATO, což by dotčeným zemím usnadnilo překonat krize tento rozpad nutně provázející.

V druhé části sborníku jsou popsány a vysvětleny historické příklady nenásilné změny režimu, které se odehrály jak v poměrech velmocí, tak v malých zemích v důsledku mezinárodních tlaků nebo jim navzdory.

Ladislav Zemánek se ve stati „Alexandr II. a Stolypin. Změny režimu v carském Rusku“ zabývá dvěma komplexními reformami, které prováděl car Alexandr II. v druhé půli devatenáctého století a ministerský předseda Pjotr Stolypin za vlády posledního cara Mikuláše II. na počátku století dvacátého, jež ve svém úhrnu vedly ke změně režimu ještě před bolševickou revolucí.

Podstatou Alexandrovy reformy bylo zrušení nevolnictví. V návaznosti na zrušení nevolnictví probíhala reforma místní samosprávy charakterizovaná ustavením takzvaných zemstev, k nimž později přibyly i dumy, samosprávné orgány měst. Došlo také k oddělení soudní moci od exekutivy.

Porážka v krymské válce odhalila nutnost ekonomické modernizace. Ta předpokládala reformu školství. Následovalo uvolnění cenzury a liberalizace veřejného prostoru se svobodou slova. V oblasti národnostní politiky došlo zejména k emancipaci Židů.

Reformní kurz pod vedením Pjotra Stolypina pak probíhal už v odlišném politickém a právním rámci. Došlo k postupné implementaci parlamentních forem vlády a byla garantována základní občanská a politická práva. Jádrem reformního úsilí byla agrární reforma a zformování široké vrstvy prosperujícího a ekonomicky nezávislého rolnictva. Byly učiněny první kroky k zavedení sociálního a zdravotního pojištění. Pracovní doba dělnictva byla kratší než v západní Evropě.

V důsledku reformních politik zažívalo Rusko svůj ekonomický vrchol. Stalo se největším zemědělským producentem na světě a ročním růstem HDP ve výši sedmi procent překonávalo všechny ostatní velmoci. Nebývalým tempem rostl počet obyvatel. Slibný vývoj zmařilo zatažení Ruska do války a rozkladná činnost bolševiků a liberálů, která ve spolupráci s nepřátelským Německem rozvrátila zemi a vedla k miliónům mrtvých.

Ruský příklad změny režimu je nejen historickou kuriozitou, ale nabízí i hluboké poučení, pokud jde o tolik potřebnou změnu režimu v liberálních demokraciích.

Hluboké, strukturální změny musejí být navzájem provázané, koherentní, systematické a vyvážené. Jejich předpokladem je zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti, zejména mírová zahraniční politika. Změna musí být dalekosáhlá a důsledná. Kosmetické úpravy vedou jen k nespokojenosti, nestabilitě a ztrátě legitimity. Trvalé a efektivní reformy vyžadují výrazné zapojení společnosti do procesu vládnutí. Změna režimu se musí promítnout do nového právního a institucionálního nastavení.

V neposlední řadě musí vláda vzít v úvahu psychologický faktor: vysoká očekávání zvyšují i pravděpodobnost zklamání a frustrace.

.

Knihu je možné zakoupit na webu nakladatelství Dauphin: https://dauphin.cz/book_978-80-7645-655-6.html

Sborník statí Změna režimu: Instituce vydalo nakladatelství Dauphin v roce 2025 jako V. svazek ediční řady Svatopluk zprava i zleva. Je kolektivní prací skupiny autorů sdružených ve spolku Svatopluk a vychází z jeho předpokladů a ideových stanovisek, jež by se daly shrnout do několika málo bodů. K nim patří zejména skutečnost končící euroatlantické hegemonie a s ní i nutnost reformovat instituce v nových podmínkách, tak aby zapojení České republiky do mezinárodních struktur odráželo potřeby české bezpečnosti a prosperity. Jednotícím základem, jemuž je podřízeno rozhodování státu a jeho institucí, musí být národ, jeho potřeby a budoucí rozvoj. Další rozvoj českého národa se neobejde bez posílení role státu, nikoli prostřednictvím početnosti jeho byrokracie, ale z hlediska jeho moci uplatnit svou vůli a odpovědnost vůči svým občanům. Druhou stranou této mince bude posílení demokratických mechanismů. Obojí pak logicky vyžaduje větší odolnost proti zasahování a rozhodování zvenčí, ať už ze strany nadnárodních organizací, nadnárodní oligarchie nebo jednotlivých mocenských aktérů. Další obecné cíle zahrnují zajištění bezpečnosti, což vyžaduje, aby se armáda, policie a zpravodajské služby vrátily zpět ke svému primárnímu úkolu a zřekly se možnosti ideologicky kontrolovat společnost, zajištění prosperity, která se bude opírat především o střední a malé podniky, včetně družstevnictví, a ochranu svobody, v našich podmínkách zejména svobody slova a projevu.

        Jednotlivé institucionální kroky při takové změně režimu navrhují autoři už v samostatných příspěvcích.

        Podněty k institucionálním změnám, které předkládá k úvaze známý právník Zdeněk Koudelka, jsou patrné už z názvu jeho stati „Silný prezident, referendum a omezení soudcokracie“. V úvodu konstatuje, že nestabilita a impotence vlád je důsledkem jejich konstrukce na základě často ideově nesourodých koalic, v nichž se rozpadají původně jasné volební programy do koaličního handlu, za nějž nikdo nepřijímá odpovědnost, a voliči tak ztrácejí víru v demokracii. Navíc je demokratický základ státu oslabován aktivismem Ústavního soudu, který si nezřídka uzurpuje roli zákonodárce. Přirozeně se nabízí východisko z této krize – stěží lze tento stav hodnotit jinak – posílením role prezidenta, který by tak stal nejvyšším orgánem výkonné moci, určoval by základy vnitřní a zahraniční politiky, jmenoval, odvolával a řídil vládu a mimo jiné měl právo veta vůči zákonům včetně ústavních, které by parlament mohl překonat kvalifikovanou většinou. Za jistých okolností by mohl prezident parlament rozpustit. Tato změna prezidentských pravomocí by nevyžadovala ani velký zásah do ústavy, ale byla by doplněna i posílením politické odpovědnosti. Tuto odpovědnost by realizoval Ústavní soud, kvalifikovaná parlamentní většina a v konečné instanci i referendum, jež by mohlo rozhodovat i v případných sporech vládních aktérů. Referendum by vyhlašoval prezident, nějak definovaná parlamentní většina, nebo by probíhalo na základě petice příslušného počtu a procenta voličů.

        Jádro Koudelkovy kritiky soudcokracie spočívá v přesvědčení, že lidské právo – třeba na rozdíl od práva božského – je vytvořeno lidmi, a tedy lidmi změnitelné. Snaha Ústavního soudu najít transcendentální ohnisko ústavy, jemuž se musí pořídit i sám zákonodárce, připomíná hledání Boha mimo Boha a pasuje tak soudce na nové kněžstvo, tedy jeho neomezeného vykladače. Nicméně v demokratické společnosti má zůstat stanovení rigidních zákonů zvaných ústavní v rukou lidem voleného zastupitelského sboru. Obsah ústavních zákonů ani postup při jejich přijetí nemůže Ústavní soud přezkoumávat. Jinak si soudci nárokují vedoucí úlohu ve státě a obcházejí tak demokratické rozhodnutí lidu ve volbách.

Výmluvný je i název dalšího příspěvku z pera Tomáše Doležala „Bez senátu, s novým volebním systémem a opět s okresy“. Fungování zákonodárné a výkonné moci trpí závažnými nedostatky. Jedná se zejména o pozitivní diskriminaci Senátu, v jejímž důsledku vládní většina nemůže realizovat zásadní reformy, protože je blokována menšinou v Senátu s nesrovnatelně nižší volební legitimitou.

Dále je to podoba poslanecké sněmovny, která v důsledku specifické formy poměrného systému neodráží skutečné rozložení volebních preferencí. Důvěrou Sněmovny tak může disponovat i vláda, která nemá většinovou podporu.

A naopak, česká podoba bikameralismu (dvoukomorového parlamentu) může vést k tomu, že jakoukoli ústavní reformu, byť by na ní byla široká celospolečenská shoda a podpořili ji případně i všichni poslanci, zablokuje nesouhlas pouhých jedenácti senátorů. Jaký dopad to má na důvěru občanů v demokratické instituce, není těžké si domyslet. K tomu autor dodává, že v Evropě má jednokomorový parlament 68 % zemí, zrušení Senátu by tedy nebylo ničím mimořádným.

Dalšími vadami trpí samotný volební proces, který je značně disproporční a deformuje transformaci vůle voličů zejména do podoby Poslanecké sněmovny. Popírá jeden ze základních principů demokratických voleb, totiž rovnost všech hlasů. Existuje dokonce i možnost, že subjekt, který na celostátní úrovni překročí uzavírací klauzuli (5 procent), nezíská ani jediný mandát. Například když ve středních a malých krajích získá jen šest až patnáct procent, ale nepřekročí pětiprocentní práh ve velkých krajích.

Počty propadlých hlasů někdy odpovídají většinovému systému, ovšem bez jeho výhod. Disproporce volebního systému zvýhodňuje velké strany, kterým stačí k zisku jednoho mandátu jen 25 000 hlasů, na rozdíl od malých stran, jež ke stejnému zisku potřebují dvojnásobek.

Základním cílem změny volebního systému by mělo být, aby volební kraje byly přibližně stejně velké, tj. mít stejné procento hlasů nutných ke zvolení alespoň jednoho mandátu. V podstatě jde o to najít rozumný kompromis mezi nadměrným omezováním možnosti vstupu politických subjektů do Poslanecké sněmovny spojeným s rozsáhlými propady voličských hlasů a přílišnou fragmentací politického spektra.

Změnu si zaslouží i současná diskriminační podoba převodu hlasů na poslanecké mandáty, která se provádí metodou Imperiali ve dvou skrutiniích. Jako nejvhodnější podoba volebního systému vychází jeho poměrná varianta aplikovaná v osmi volebních krajích s použitím volebního dělitele propadlých hlasů označovaným Sainte-Laguë s celostátní uzavírací klauzulí ve výši 1,5 procenta.

Neudržitelný je i mechanismus převodu hlasů odevzdaných v zahraničí losování do některých volebních krajů). Tyto hlasy musejí být buď rovnoměrně rozloženy, nebo je třeba pro ně vytvořit jeden zvláštní volební obvod. Nejlepší variantou by bylo úplné zrušení možnosti hlasovat ze zahraničí, respektive omezení tohoto nároku pouze na osoby, které mají v České republice trvalé bydliště, protože je nepřijatelné, aby šanci zvrátit volební výsledek měli lidé trvale žijící v zahraničí.

Samozřejmě by měla být zrušena korespondenční volba, která hrubě porušuje základní ústavní principy – tajnost hlasování a rovnost a přímost volebního práva.

Nevyhovující je i současná podoba organizace veřejné správy, která probíhá na třech úrovních: centrální, krajské a obecní. Samosprávné kraje získaly při svém vzniku kompetence a povinnosti, nikoli však už adekvátní finanční zdroje k jejich plnění. Jsou závislé na státních dotacích, což omezuje prostor pro jejich samosprávné rozhodování.

Tato nepovedená decentralizace vedla naopak k markantnímu zesílení politické role hlavního města Prahy. Jejím nejviditelnějším rysem je nespravedlivé nastavení podílu krajů na rozpočtovém určení daní, a to jak celkovým podílem (9,45 procenta) na vybraných daních, tak vzhledem k jeho rozdělení mezi jednotlivé kraje. V tom, co dostávají jednotlivé kraje v přepočtu na jednoho obyvatele, panuje totiž značný rozdíl: zatímco některé kraje obdrží jen asi něco přes devět tisíc korun, Praha dostává na hlavu téměř sedmdesát tisíc.

Legitimní je proto diskuse, zda by kraje neměly disponovat i určitým podílem na některých typech daní – typicky například na silniční dani, jestliže úkolem krajů je údržba komunikací. A naopak, zda by některé kompetence krajů neměly přejít na stát.

Obecný závěr vyznívá v tom smyslu, že strukturu organizace veřejné správy by měl doplnit okresní stupeň, tak jak je to obvyklé ve většině Evropských zemí, měl by se snížit počet krajů (při respektování historické česko-moravské hranice a nejspíše i odlišného zemského uspořádání na Moravě) a zásadně by se mělo změnit i jejich financování i kompetenční nastavení.

Michal Semín se v příspěvku „Společenské podmínky neliberální demokracie“ zamýšlí nad tím, proč současný politický systém už neslouží svému deklarovanému účelu – ochraně spravedlnosti, svobody, národních zájmů a demokratické správy věcí veřejných. Věnuje se v něm zejména roli takzvané občanské společnosti a politicky angažovaného neziskového sektoru a navrhuje systémovou reformu soutěže politických stran včetně jejich financování. Jeho vize demokratického režimu vychází z ústředního postavení národa a rodiny.

Pro společnost je nezbytná možnost autonomního vývoje, která dnes není oklešťována jen nadnárodními institucemi, ale i zdola, z prostředí korporací a takzvaného třetího sektoru. Děje se tak obcházením principu, že rozhodují zvolení zástupci lidu, kteří nesou odpovědnost.

Dnes už existuje hustá, vzájemně provázaná, formálně nezisková, ve skutečnosti finančně bohatě saturovaná síť politicky řízených nevládních organizací, které postupují ruku v ruce s nadnárodními finančními kruhy, aby upevňovaly jim příznivý vládní režim. Politicky angažovaný sektor tak během let vytvořil síť paralelní moci, jež získává vliv nikoli volbami, ale skrze média, mezinárodní vazby a grantový systém. Výsledný politický systém jde pak proti vůli většiny voličů, a nelze ho tedy ani omylem pokládat za demokratický. Autor to ilustruje na tom, jak a komu přiděluje finanční prostředky Evropská unie, aby ovlivnila politiku v jednotlivých státech.

Praxi, kdy nevolené organizace mají zásadní vliv na rozhodování volených orgánů, je třeba jednou provždy ukončit a vrátit rozhodování tam, kam patří: do rukou demokraticky zvolených zástupců.

Dvojnásob to platí pro politické neziskovky financované ze zahraničí. Ty by měl stát vést (pokud jim činnost vůbec umožní) jako zahraniční agenty a bedlivě dohlížet na jejich činnost. Předešel by tak možnosti nedemokraticky ovlivňovat a manipulovat volby, nemluvě o různých barevných revolucích a převratech. Možná by stačilo jen uzákonit podobné regulační prostředí, jaké platí v USA od roku 1938, ale i v dalších státech. Jde o opravdovou obranu demokracie, jejíž jinou možností je financování politicky angažovaného sektoru za zahraničí zcela zakázat.

Jedním z nejvážnějších problémů dneška se stala skutečnost, že politické strany ztratily svůj masový charakter, a tím i sepjetí s národem (nebo alespoň s nějakou jeho částí). Politika přestala být nástrojem veřejné služby a stala se jen arénou parciálních zájmů. Demokracie, jak mnozí lidé cítí, se transformovala do režimu demokracii jen předstírajícího.

Obnova důvěry v demokracii předpokládá, že najdeme cestu k reformě stranického systému, a klíčovým prvkem této transformace musí být změna financování politických stran. Podstatné je to, aby se soukromé dary přestaly zaměňovat za investice do vlivu, jimiž si dárce kupuje přístup, postavení, zakázky a zákony na míru. Konkrétní podoba financování je věcí odborné diskuze, ale v zásadě by mohla být štědřejší ze strany státu, aby se kompenzoval zákaz soukromých darů od určité výše a odměnila se transparentnost a konkrétní práce se členy. Reforma by v každém případě měla posilovat demokratický charakter politických stran a vrátit jim společenskou prestiž.

V Semínově stati je zdůrazněno mimořádně cenné rozlišení lidu a národa. Zatímco lid bývá proměnlivý, ovlivněný přechodnými poryvy ducha doby, národ je vázán hlubokou kulturní, jazykovou a duchovní kontinuitou.

Z výše uvedeného vyplývá i ústřední postavení českého jazyka. Česká republika je jediným státem střední Evropy, který o svůj jazyk legislativně nepečuje. Přitom by potřebná právní úprava pomohla řešit nejen například ohavnou anglicizaci veřejného prostoru, ale stala by se i účinným nástrojem (anti)imigrační politiky, pokud by se znalost jazyka stala předpokladem dlouhodobého pobytu a udělení občanství.

Vedle národa je dalším společenstvím, které chce nový režim hájit, rodina. Když společnost přestane vnímat přirozenou rodinu jako ničím nenahraditelný institucionalizovaný výraz lidské sounáležitosti, přetne tím své kořeny a časem zahyne. A právě to je cílem progresivistického liberalismu. A protože bez manželství není stabilní rodina, bez rodin nejsou příští generace ani mezigenerační kontinuita, a bez nich ani český stát, patří manželství stejná ochrana jako lidské důstojnosti, svobodě nebo státní suverenitě.

Přechod k novému režimu tedy není jen technickou otázkou, ale hodnotovým obratem a návratem k přirozenému řádu.

.

Knihu je možné zakoupit na webu nakladatelství Dauphin: https://dauphin.cz/book_978-80-7645-655-6.html

I. Vznik dekretů

Dekrety prezidenta republiky a Národního shromáždění (medialisty a politiky nesprávně zvané „Benešovy dekrety“) vyvolávaly a vyvolávají ve Spolkové republice Německo, v Rakouské republice i v České republice – státoprávním nástupníku ČSR – velké diskuze i politické vášně celá desetiletí od jejich vzniku a praktické aplikace. Historik pozitivista musí vycházet při pohledu na tyto státoprávní akty z přesné historické reálie a nikoli z takzvaných narativů, stvořených politiky nebo aktéry odsunutých československých Němců, nesprávně zvaných Sudetoněmci. Má tu na zřeteli poválečné organizace odsunutých Měmců, které se během historického vývoje spojily v takzvaná „krajanská hnutí“ neboli „Landsmannschafty“.

Je nutno vycházet z faktů, která jsou základními kameny pohledu jak právníka, tak i historika. V této souvislosti lze konstatovat – Československo nebylo jedinou zemí s dekretálním právem. Bylo to i Polsko (tzv. Bierutovy dekrety) a Jugoslávie (Dekrety AVNOJ – Antifašističko viječe narodnog osloboděnija Jugoslavije). Nás ovšem zajímá především Československo.

Mnichovská dohoda, vznik tzv. Slovenského klerofašistického státu a násilné protiprávní vytvoření tzv. Protektorátu Čech a Moravy byly vytvořeny ve prospěch okupační moci německého agresora, který podle analýzy prof. Karla Schelleho z Masarykovy univerzity v Brně  v kauze Salm-Reifferscheidt „rozvrátil a zničil republikánsko-demokratickou podstatu státu ČSR“. To samozřejmě platí o faktickém dočasném zániku ČSR, nikoli o zániku státoprávním.

Jak píše  JUDr. Ogňan Tuleškov, šéfredaktor Českých národních listů, ve svém článku „Dekrety prezidenta republiky“, který byl zveřejněn na webu České národní listy v červnu 2023, z hlediska státoprávního vznikl již 9. července roku 1940 v Británii v exilu Československý národní výbor, jenž položil základ prozatímního státního zřízení ČSR jako násilně okupované země. Tehdy  exilový president Beneš dne 21. července 1940 vydal Ústavní dekret č. 1/1940 Úředního věstníku československého, jímž zřídil Státní radu jako poradní sbor dr. Beneše a pomocný orgán prozatímního státního zřízení. Týž den britská vláda uznala čs, exilovou vládu jako prozatímní vládu s Čs. národním výborem. Důležité je konstatování dr. Tuleškova: „Vzniklá soustava ústředních odbojových orgánů a následná jejich činnost byly nejen jedním z výrazů teorie právní kontinuity Československé republiky, nýbrž i prvním jejím základním potvrzením.“ Dekrety prezidenta takto byly od počátku potvrzením právní existence Československé republiky. Dekrety nevytvářel sám prezident, ale londýnská exilová vláda v čele s lidovcem  dr. Msgre Janem Šrámkem. Ústavním dekretem č. 2/1940 z 15.října 1940 prezident Beneš a vláda upravili výkon zákonodárné moci tak, že dekrety vydávané po dobu prozatímní vlády spolupodepíše předseda vlády nebo členové vlády pověření jejich výkony. Tedy zákonodárná moc nebyla pouze prezidentova, nýbrž ve spolupráci s dalšími subjekty. To se projevilo i  od 4. února 1942, kdy dekretální normotvorbu zpracovávala Právní rada v čele s lidovcem JUDr. A. Procházkou. Na činnosti Právní rady se podilel Němec emigrant, sociáldemokrat JUDr. E.Schwelbe. Pokud dekrety měly platit i pro Slovensko, byly vydávány až do dubna 1945 po dohodě se Slovenskou národní radou. Po 4. dubnu 1945 se dekretální tvorba přesunula na I. československou vládu na části osvobozeného území republiky. Tolik stručně z analýzy dr. Tuleškova. 

Ještě je nutno připomenout „Prohlášení válečného stavu mezi Československou republikou a státy, které jsou ve válce s Velkou Británií, Svazem sovětských socialistických republik a Spojenými státy Americkými, ze dne 16. prosince“, které určilo zpětně válečný stav s Německem a Maďarskem, „trvající od chvíle,kdy se tyto státy dopustily násilných činů proti bezpečnosti, samostatnosti a územní celistvosti republiky“. Proč je to důležité? Tímto prohlášením válečného stavu byly delegitimizovány nacistické německé a sudetoněmecké organizace (zejména Ordneři, Freikorps, Volkssport, Turneři  a jiné) a  fašistické organizace tzv. Sudetoněmců a karpatských Němců, jakož i slovenských fašistů a kolaborantských moravských organizaci (Hlinkových gard na Slovensku, maďarského Szabatpatoku a moravských Svatoplukových gard) ve znění pozdějších dekretů.

II. Poválečné dekrety prezidenta republiky a Národního shromáždění

Po osvobození nastal čas vyrovnání se skupinami, ktere v čase  okupace Čech, Moravy a Slezska a za tzv. fašistického Slovenského štátu tyranizovaly, věznily a vraždily občany okupovaného Československa. Zde je nutno uvést, že londýnská exilová vláda stejně jako moskevská poslanecká skupina v letech okupace mnohokrát varovaly okupanty a kolaboranty, že po vítězné válce budou souzeni národními a lidovými soudy podle jejich skutků za okupace.  Tato varování vysílala pravidelně londýnská BBC a výzvy pronášeli především prezident dr. Beneš, dále JUDr. Prokop Drtina alias Pavel Svatý a Jaroslav Stránský. Jejich projevy byly po osvobození vydány tiskem a mohli je číst i ti  čs. Němci znalí českého jazyka, kteří byli určeni  vyšetřovacími komisemi k odsunu z republiky („A nyní promluví Pavel Svatý“, Žikeš, Praha 1945, Jaroslav Stránský: „Hovory k domovu“, Borový, Praha 1946; mnoho čs. Němců bylo odsunuto až v r. 1946).

Nyní se dostáváme k vyšetřování osob provinilých podle poválečného dekretálního práva: Okruh těchto osob byl stanovený nikoli na základě německého jazyka, ale podle jejich provinění k republice. Byli to:

– Němci přihlášení k říši, 

– Maďaři přihlášení k fašistickému státu, 

– moravští a slovenští gardisté (na Moravě Svatoplukovy gardy, na Slovensku Hlinkova garda) 

– čeští a slovenští zrádci (například vojenští zrádci přisahající wehrmachtu a Volkssturmu, tzv. čeští válečníci, příslušnici tzv. vládního vojska a četníci,kteří nevykonali vzpouru či povstání vůči wehrmachtu),  

– čeští a slovenští kolaboranti (ředitelé protektorátních závodů pracujících pro wehrmacht a vojenský průmysl říše, novináři kolaborantského tisku, propagátoři antisemitismu, akcionáři podniků mající prospěch z říšských peněz, např. Heydrichovy akce pro zaměstnance zbrojovek atd., funkcionáři Kuratoria a Nár. odborové ústředny aj.), církevní řády kolaborující s Němci (cisterciáci, němečtí rytíři apod.), čeští a slovenští funkcionáři a příslušnici politických stran a svazů spolupracujících s Němci (výčet stanoven v oběžnících Zemských národních výboru v Praze a v Brně – například Vlajka,  Strana zeleného hákového kříže, Arijský svaz válečníků, Liga proti bolševismu, Národní obec fašistická, Arijský svaz mlynářů, Česká arijská fronta, Český svaz pro spolupráci s Němci, Hlavní vedení protektorátních fašistů Brno,  Nacionální hnutí Brno, Nacionální hnutí – Černé šiky Brno,  Úprkova Národopisná Morava atd. – výčet zde neúplný.) Konečně pak Nositelé Čestného štítu Čechy a Morava – Svatováclavské orlice ve třech stupních. Někteří nositelé byli po vyšetřování osvobozeni (Max Švabinský, dirigent Talich). K dispozici je dnes neúplný seznam nositelů. Okruh těchto osob byl značně široký, protože kolaborace byla značně široká. Vyšetřovaly ji tři typy komisí, které vyšetřovaly i odsunuté Němce.

Jednalo se o tyto komise:

• Trestně nalézací komise,
• Bezpečnostní komise,
• Očistné komise.

Trestně nalézací komise vyšetřovaly a předávaly národním a lidovým soudům činy týkající se funkcionářství v nacistických složkách – NSDAP,  SS, SA, HJ, BDO, NSRKB, DAF, v gestapu a SD atd. a ve fašistických organizacích protektorátu a dále válečné zločiny a zločiny proti lidskosti včetně udavačství gestapu a SD. Činily to podle dekretu č. 16/1945 Sb. Zde bylo mnoho zanedbáno. Mnoho zločinců bylo odsunuto bez vyšetření a tím unikli trestu. Dále někteří vyšetřovanci byli zproštěni dalšího vyšetřování a tím unikli konfiskacím a jiným nápravným řízením (případ Serényi). Dále byli šetřeni tzv. treuhändři (nucení správci majetků) a arizátoři židovského majetku.

Bezpečnostní komise vyšetřovaly podle dekretů 5, 12, ústavního dekretu 33, dále podle dekr. 100 a 108. Tam byl okruh osob mnohem širší – jednalo se o kolaboraci spojenou se zradou přihlášení dobrovolně k III. říši a k norimberským zákonům. Zde ovšem dekrety stanovily výjimky, když se jednalo o tzv. nátlak okupačních orgánů k němectví. Na tomto tzv. nátlaku jsou postaveny obhajoby celé řady restituentů hlavně šlechtických panství. 

Vznikl tak obrovský problém dokazování, navíc stížený rozkradením nacistické dokumentace v čs. archivech, někdy záměrným (kauzy Walderode, Colloredo, Salm, Serényi, Möse aj. – viz publikace Benda J.: Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989, I. vyd 2010, II. vyd. 2013.) Zde se stát dopustil řady fatálních omylů a kauzy trvaly až 33 let (kauza Salm), 29 let (kauza Walderode), kauza Colloredo 20 let atd. a skončily buďto prohrou restituentů, nebo zastavením restitucí. Dodejme, že bez jakéhokoli zájmu sdělovacích prostředků v otázce konce kauz. Média navíc nepokrytě nadržovala restituentům i šířením dezinformací a nepravd. Stát vůbec tyto restituce neměl připustit – a ještě je tu fatální selhání tzv. novely restitučního zákona, kdy původní hranice restituce 1948 se posunula do roku 1945!

Očistné komise vyšetřovaly hlavně propagátory nacismu a kolaborace s nacistickou říší.

III. Charakter dekretů okem historika

Zde je dlužno odmítnout názory typu „Dekrety jako etnická msta“ (Posselt a jiní), „Dekrety jako etnická čistka ve stínu Moskvy“ (Herman a jiní).

Ani jeden dekret nelze pokládat za perzekuci na základě německého nebo maďarského jazyka. Dekrety, jak uvedeno výše, řešily otázku viny žadatelů o čs. občanství, a zejména o Osvědčení o státní a národní spolehlivosti! Žádný žadatel nemohl nabýt čs. občanství (nutné k pobytu v ČSR a nabytí případně konfiskovaného majetku), pokud neobdržel Osvědčení o státní a národní spolehlivosti. Tedy každý Němec (Maďar), který prokázal, že splňuje čtyři podminky dekretálního práva – přihlášení k říši a norimberským zákonům pod nátlakem, trpění pod nacistickým terorem, případný boj proti okupantům a nečlenství v nacisložkách -, byl oprávněn nabýt toto osvědčení a získat zpět čs. občanství a případně zabavený majetek. Podle různých zdrojů a zpráv ministra spravedlnosti vedené dr. Drtiny odhadem 22O tisíc  čs. Němců toto oprávnění získalo. Tedy v československém právu nebyl princip kolektivní viny nikdy uplatněn! 

Norimberský soud řešil většinovou vinu a tzv. Sudetoněmce dle americké Aldermannovy žaloby označil jako Německem placené rozbiječe ČSR. Srovnej Ečer, B.: Norimberský soud, Praha, Orbis 1946. Z tohoto hlediska zpráva Novinek.cz o tom, že „některé dekrety uplatnily princip kolektivní viny“ je bludná, nepravdivá.

Požadavek na zrušení dekretů obecně i zvláště byl předmětem soudních rozhodnutí Soudního dvora v Luxemburgu (kauzy Harrach a  Des Fours Walderode) a Soudu pro lidská práva ve Strassburgu (kauza Dreithaler vs. Česká republika). Obě kauzy potvrdily platnost dekretů (na příkladě dekretu 108) a odmítly rušení dekretů z důvodu nemožnosti uplatňovat retroaktivitu v evropském právu.

Na závěr chci dodat, že tento rozbor není elaborátem právníka, nýbrž pohledem historika dokumentátora v emeritní Historicko dokumentační komisi ČSBS Praha pod vedením zesnulého gen. Vranského.

Krátký výběr literatury:

Tuleškov, O.: Dekrety prezidenta republiky, 790. publikace Křesťanskosociálního hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme etc. Praha, 30. června 2023.

Pavlíček, V., Suchánek, R.: O některých otázkách majetkových nároků v česko-německých vztazích, České národní listy, Praha, 17. říjen 2016. Vydání druhé.

Pavlíček, V.: Právní problematika restituce velkého pozemkového majetku šlechty a spory o česko státní ideu. Předmluva ke knize Josefa Bendy „Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989“, separát, Tuláček, Praha 2013.

Kolektiv autorů: Křehké vítězství… Proměny československé státnosti 1918-1948, Mladá fronta, Praha 2008 (vyhlášení válečného stavu s Německem a Maďarskem str. 55.)

Frajdl, J.: Konference v Postupimi 17.7. – 2.8. 1945 a transfer Němců z ČSR, České národní listy,  10. srpna 2020.

Potočný, M.: K otázce „vyhnání“ tzv. sudetských Němců z Československa po skončení války Spojených národů s Německem, České národní listy, Praha, 4. dubna 2017.

Nález ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 1995 (č. 55/1995 Sb.), České národní listy, Praha. 24. leden 2022.

Jaroš Nickelli, J.: Dvoje vyhnání Čechů 1938-1939, 1940-1944. První vyhnání 1938-1939 jako vina alias sudetských Němců a III.říše. České národní listy, Praha, 12.3.2025

Jaroš Nickelli, J.: Ideologie sudetismu jako politický podvod, České nár. listy, duben-červen 2022, str 1-6 s lit.

Jaroš Nickelli, J-: K restitucím. My se zlobíme pro kolaboraci – Liechtensteini se zlobí na dekrety,  České národní listy, 5. září 2021.

Jaroš Nickelli, J.: Heslář nacistů Blanenska (seznam nacistických a fašistických organizaci na Moravě), Blansko-Brno, 2004, str. 125-154.

Jaroš Nickelli, J.: Zámky plné nacistů… Jak republika neochránila nacistickou dokumentaci, Brno, 2021.

Jaroš Nickelli, J.: Tajemství Neurathovy knihy. Od únosu Štěchovického archivu po nález v Knihovně Kongresu USA. Bibliofilie pro přátele legionáře k autorovým 75. narozeninám, Jaroš-Jarošová, Brno, 2024

Národní fronta a komunisté 1938-1945 (dekrety Bierutovy a AVNOJ), Praha-Bělehrad-Varšava, 1968.

.

Na úvodním obrázku úmrtní lože Edvarda Beneše. Zdroj: Ondřej Žváček, prostřednictvím Wikipedie Commons