Závěrečné pokračování našeho seznámení s knihou Změna režimu: Instituce, která vyšla v nakladatelství Dauphin v rámci ediční řady Spolku Svatopluk.
.
V dalším článku z řady historických zamyšlení rozebírá Ivo Budil „Rooseveltův Nový úděl“ v „Americké třetí republice“. Předehrou politiky Nového údělu se stal krach na burze roku 1929 a následný počátek velké hospodářské krize. Americká ekonomika zažívala kolaps bezprecedentního rozsahu, nezaměstnanost vzrostla na dvacet pět procent a bohatství a životní úroveň Američanů se snížily na polovinu.
S těmito skutečnostmi se musel vypořádat nově zvolený prezident F. D. Roosevelt. Ten zahájil svou vládu nejintenzivnější legislativní ofenzívou v dějinách Spojených států. Jednotlivá opatření zahrnovala zřízení Správy pro zemědělské úvěry, ustavení Společnosti pro půjčky majitelům domů, přijetí zákona oddělujícího komerční a investiční bankovnictví a založení Federální depozitní pojišťovny. V roce 1933 byl schválen zákon o celonárodním oživení průmyslu a poté byla zřízena Národní správa pro obnovu.
O Rooseveltově politice se dodnes vedou spory. Jeho odpůrci mu vyčítali, že v Americe zavedl korporativní fašismus italského typu. Nový úděl však jen navazoval na válečnou ekonomiku Woodrowa Wilsona. I když Nejvyšší soud některé zákony Nového údělu zrušil jako protiústavní, prezident a jeho administrativa prokázali nakonec dostatek odolnosti, flexibility a vynalézavosti, aby Nový úděl nakonec prosadili.
Od té doby už nebyla federální vláda jen strážcem tržního prostředí, ale stala se aktivním činitelem sociální stability a garantem základní lidské důstojnosti v podmínkách liberálně tržního prostředí.
Také z této historické epizody si můžeme vzít poučení. Demokratická změna režimu a její prosazení i navzdory ústavnímu soudu se neobejde bez masové podpory. Roosevelt se opíral o rozsáhlou alianci, jež byla překvapivě sociálně, ideově a zájmově heterogenní, nicméně stabilní. Patřili k ní mezinárodní banky a korporace, dělníci z průmyslového jádra Spojených států, farmáři, drobní podnikatelé z jižní a západní periferie i představitelé etnických a náboženských menšin.
Americká třetí republika se tak zrodila z prolnutí charizmatické osobnosti a politického pragmatismu, z víry v sociální inženýrství i v produktivní síly volného trhu.
Ivo Budil je autorem i další stati „Charles de Gaulle: Zrod páté republiky“. Tento francouzský příklad změny režimu je snad nejznámějším příkladem politické transformace tohoto typu.
Mezi lety 1946 a 1954 se ve Francii vystřídalo dvacet vlád. Opozice dvou silných bloků – gaullistů a komunistů – vlády takzvané čtvrté republiky prakticky paralyzovala. Bylo čím dál jasnější, že čtvrtá republika je, navzdory pozoruhodným výsledkům při poválečné obnově, u konce s dechem. V roce 1954 se Francie musela vzdát svých kolonií v Indočíně a v Alžírsku vypuklo povstání. Snaha vlády, která usilovala o kompromis s alžírskými nacionalisty, případě o začlenění Alžírska do francouzského politického systému, vyzněla naprázdno. Armádní generálové připravovali vojenský převrat a Francouzi žijící v Alžírsku vytvářeli paralelní vládní struktury.
Jedinou alternativou k diktatuře nebo k občanské válce byl návrat de Gaulla. V roce 1958 jej Národní shromáždění zvolilo předsedou vlády se značnými pravomocemi, kterými měl disponovat až do dalšího zasedání parlamentu. K němu však už nedošlo.
Jeho vláda připravila návrh ústavní reformy, který byl schválen velkou většinou voličů v referendu. Nová ústava posilovala pravomoci prezidenta, zvyšovala akceschopnost vlády a podpořila i využití referenda. De Gaulle se pak mohl postarat i o diplomatické řešení alžírské otázky a provedl Francii kritickým obdobím dekolonizace a hledání nového postavení ve světovém uspořádání. Ve Francii tak vznikl nový režim, charakterizovaný syntézou pragmatismu, patriotismu, ústavního vizionářství a tvůrčí invence, která by mohla být inspirací i pro naši zemi, která se ocitá v kritickém údobí svých dějin.
Marek Pavka se v příspěvku „Islandská revoluce: Pokus o ústavu psanou občany“ zamýšlí nad neúspěšným pokusem o změnu režimu směrem k přímé demokracii na Islandu. Spouštěčem byla bankovní krize v roce 2008, v níž zkrachovaly tři největší islandské banky krátce předtím pochybným způsobem zprivatizované.
Po počátečních úspěších – demisi vlády, odstoupení bankovní rady i vedení úřadu pověřeného finančním dohledem – vznesli protestující občané požadavek na vypracování nové ústavy. Ta měla být cestou od zkrachovalého neoliberálního modelu k přímé demokracii. V předčasných parlamentních volbách získaly pohodlnou většinu strany slibující novou ústavu, ale hned po volbách se ukázalo, že nemají o novou ústavu navrženou ústavní radou, kterou tvořili zástupci veřejnosti, nikoli elity vzešlé ze zkostnatělých poltických struktur, žádný zájem.
Vládní koalice jednání o ústavě v Althingu neustále protahovala, zatěžovala nepodstatnými technickými detaily a přijetí nové ústavy nebo ústavních zákonů podmiňovala stále přísnějšími kritérii úspěšného referenda. Establishmentoví politikové tak jednali bez ohledu na stranickou příslušnost jako kartel – proti vůli svých voličů.
Proti nové ústavě se postavili i islandští oligarchové, na ně napojená mainstreamová média, aktivistický Ústavní soud a nakonec i takzvaná benátská komise, tedy poradní orgán Rady Evropy.
Poučení si však můžeme vzít i z tohoto neúspěšného pokusu obnovit alespoň prvky přímé demokracie v této pro ni takřka ideální společnosti. Příprava systémové změny by měla být dlouhodobá, ale její provedení co nejkratší. Zásadní chybou však bylo to, že Islanďané chtěli vytvořit novou ústavu bez politiků, kterým už nevěřili, ale pak ji těm samým politikům předložili ke schválení. Jak to asi mohlo dopadnout?
V posledním příspěvku sborníku se Petr Balla věnuje případu, který má pro Českou republiku určitě nejvyšší relevanci. Ve stati „Maďarsko: Orbánova revoluce za volební plentou“ popisuje politickou krizi, která vyvrcholila nejen změnou vlády, ale i nastolením nového režimu. V roce 2010 vyjádřili voliči přesvědčení, že změna režimu po roce 1989 nebyla dokončena a že proces politické a ekonomické transformace v duchu neoliberálních principů se naprosto nepovedl.
Díky tomuto přesvědčení získala strana Fidesz přes padesát procent hlasů a naopak, dřívější vítězové prvních svobodných voleb z roku 1990 přestali prakticky existovat. Fidesz začal krátce po volbách činit kroky, které dávaly maďarské demokracii nový obsah s důrazem na morální, křesťanské, rodinné a národní hodnoty.
K této „revoluci za volební plentou“ vedla chaotická politika liberálních a socialistických vlád a neutěšený stav hospodářství i ekonomická situace občanů. Nový režim odmítá komunistické dědictví, ale stejně ostře se vymezuje i vůči liberalismu, který viní ze ztráty národní identity, z kulturního relativismu a zvyšování ekonomické nerovnosti. Příznačné je to, že k liberální ideologii se už většinou nehlásí ani opozice.
Fidesz vytvořil vlastní systém institucí, médií, škol a neziskových organizací, které podporují konzervativní hodnoty jako protiváhu do té doby mainstreamové liberální ideologie. Zásadní zde byl strategický postup vůči médiím, v němž sehrála klíčovou roli změna jejich vlastnictví a přechod od zahraničních vlastníků do rukou národně orientovaných majitelů čtyřista sedmdesáti mediálních titulů sdružených v neziskové nadaci jako jeden holding.
Byla posílena role samospráv. Stát jednorázově oddlužil obce, jimž se pak podařilo získat zpět zprivatizovanou klíčovou infrastrukturu, například vodárny. Důsledkem byl paradoxně silnější a centralizovanější stát s jednotnější politickou orientací.
V hospodářské oblasti zavedl Fidesz neortodoxní ekonomickou politiku, která kombinovala fiskální restrikci s aktivními zásahy státu do strategických odvětví a podporou malých a středních podniků. Stát například odkoupil celou distribuční síť elektřiny a rozhodující podíly ve firmě MOL (ropa a plyn), v energetických společnostech a ve velkých bankách. Vláda uvaluje mimořádné daně na firmy, které nepodléhají konkurenčnímu tlaku (banky, telekomunikační operátoři, maloobchodní řetězce), a naopak zvýhodňuje ty, které vyvážejí. Za zmínku stojí například i to, že vláda vytvořila vlastní systém stravenek, čímž z trhu vytlačila jejich distribuci nadnárodními korporacemi. A MMF zcela vypověděla ze země.
V zahraniční politice se Maďarsko otevírá směrem na východ, kdy hledá nové investory mimo EU především Číně, Rusku a Jižní Koreji. Odmítá se natrvalo stát jen montovnou, ale chce být i vývojovým centrem a posílit domácí přidanou hodnotu. V pojetí Fideszu má být Maďarsko pevným článkem středoevropského prostoru, kde se má spojovat německé know-how, kompetentní pracovní síla a levná energie z Ruska.
Jedním z pilířů nové maďarské politiky se stala prorodinná politika, která je pojata jako civilizační alternativa k řešení demografické krize prostřednictvím migrace. Stát vytvořil komplexní systém podpor pro rodiny s dvěma a více dětmi, který zahrnuje příspěvky, slevy z daně až po jejich úplné zrušení, a výhodné půjčky, které mohou být v případě narození tří dětí zcela prominuty. Podpora rodiny by se měla stát největší inspirací i pro případný nový režim u nás, neboť bez zvýšení porodnosti jsou jakékoli debaty o funkci, působnosti a personálním obsazení úřadů politických a státních aktérů vlastně bezpředmětné. Stát se svou politikou prostě přestane existovat.
Maďarský příklad ukazuje, že vytvoření alternativy k liberálnímu modelu je možné, ale také – a zejména v důsledku odporu EU – velmi náročné. Proto by případný nový režim měl stejně jako Maďarsko hledat spolupráci s podobně zaměřenými vládami a organizacemi.
Sborník Změna režimu: Instituce nabízí komplexní a promyšlenou odpověď na otázky i obavy spojené se změnou stávajícího, ale už přežitého režimu takzvané liberální demokracie.
Napsat komentář