Sborník statí Změna režimu: Instituce vydalo nakladatelství Dauphin v roce 2025 jako V. svazek ediční řady Svatopluk zprava i zleva. Je kolektivní prací skupiny autorů sdružených ve spolku Svatopluk a vychází z jeho předpokladů a ideových stanovisek, jež by se daly shrnout do několika málo bodů. K nim patří zejména skutečnost končící euroatlantické hegemonie a s ní i nutnost reformovat instituce v nových podmínkách, tak aby zapojení České republiky do mezinárodních struktur odráželo potřeby české bezpečnosti a prosperity. Jednotícím základem, jemuž je podřízeno rozhodování státu a jeho institucí, musí být národ, jeho potřeby a budoucí rozvoj. Další rozvoj českého národa se neobejde bez posílení role státu, nikoli prostřednictvím početnosti jeho byrokracie, ale z hlediska jeho moci uplatnit svou vůli a odpovědnost vůči svým občanům. Druhou stranou této mince bude posílení demokratických mechanismů. Obojí pak logicky vyžaduje větší odolnost proti zasahování a rozhodování zvenčí, ať už ze strany nadnárodních organizací, nadnárodní oligarchie nebo jednotlivých mocenských aktérů. Další obecné cíle zahrnují zajištění bezpečnosti, což vyžaduje, aby se armáda, policie a zpravodajské služby vrátily zpět ke svému primárnímu úkolu a zřekly se možnosti ideologicky kontrolovat společnost, zajištění prosperity, která se bude opírat především o střední a malé podniky, včetně družstevnictví, a ochranu svobody, v našich podmínkách zejména svobody slova a projevu.
Jednotlivé institucionální kroky při takové změně režimu navrhují autoři už v samostatných příspěvcích.
Podněty k institucionálním změnám, které předkládá k úvaze známý právník Zdeněk Koudelka, jsou patrné už z názvu jeho stati „Silný prezident, referendum a omezení soudcokracie“. V úvodu konstatuje, že nestabilita a impotence vlád je důsledkem jejich konstrukce na základě často ideově nesourodých koalic, v nichž se rozpadají původně jasné volební programy do koaličního handlu, za nějž nikdo nepřijímá odpovědnost, a voliči tak ztrácejí víru v demokracii. Navíc je demokratický základ státu oslabován aktivismem Ústavního soudu, který si nezřídka uzurpuje roli zákonodárce. Přirozeně se nabízí východisko z této krize – stěží lze tento stav hodnotit jinak – posílením role prezidenta, který by tak stal nejvyšším orgánem výkonné moci, určoval by základy vnitřní a zahraniční politiky, jmenoval, odvolával a řídil vládu a mimo jiné měl právo veta vůči zákonům včetně ústavních, které by parlament mohl překonat kvalifikovanou většinou. Za jistých okolností by mohl prezident parlament rozpustit. Tato změna prezidentských pravomocí by nevyžadovala ani velký zásah do ústavy, ale byla by doplněna i posílením politické odpovědnosti. Tuto odpovědnost by realizoval Ústavní soud, kvalifikovaná parlamentní většina a v konečné instanci i referendum, jež by mohlo rozhodovat i v případných sporech vládních aktérů. Referendum by vyhlašoval prezident, nějak definovaná parlamentní většina, nebo by probíhalo na základě petice příslušného počtu a procenta voličů.
Jádro Koudelkovy kritiky soudcokracie spočívá v přesvědčení, že lidské právo – třeba na rozdíl od práva božského – je vytvořeno lidmi, a tedy lidmi změnitelné. Snaha Ústavního soudu najít transcendentální ohnisko ústavy, jemuž se musí pořídit i sám zákonodárce, připomíná hledání Boha mimo Boha a pasuje tak soudce na nové kněžstvo, tedy jeho neomezeného vykladače. Nicméně v demokratické společnosti má zůstat stanovení rigidních zákonů zvaných ústavní v rukou lidem voleného zastupitelského sboru. Obsah ústavních zákonů ani postup při jejich přijetí nemůže Ústavní soud přezkoumávat. Jinak si soudci nárokují vedoucí úlohu ve státě a obcházejí tak demokratické rozhodnutí lidu ve volbách.
Výmluvný je i název dalšího příspěvku z pera Tomáše Doležala „Bez senátu, s novým volebním systémem a opět s okresy“. Fungování zákonodárné a výkonné moci trpí závažnými nedostatky. Jedná se zejména o pozitivní diskriminaci Senátu, v jejímž důsledku vládní většina nemůže realizovat zásadní reformy, protože je blokována menšinou v Senátu s nesrovnatelně nižší volební legitimitou.
Dále je to podoba poslanecké sněmovny, která v důsledku specifické formy poměrného systému neodráží skutečné rozložení volebních preferencí. Důvěrou Sněmovny tak může disponovat i vláda, která nemá většinovou podporu.
A naopak, česká podoba bikameralismu (dvoukomorového parlamentu) může vést k tomu, že jakoukoli ústavní reformu, byť by na ní byla široká celospolečenská shoda a podpořili ji případně i všichni poslanci, zablokuje nesouhlas pouhých jedenácti senátorů. Jaký dopad to má na důvěru občanů v demokratické instituce, není těžké si domyslet. K tomu autor dodává, že v Evropě má jednokomorový parlament 68 % zemí, zrušení Senátu by tedy nebylo ničím mimořádným.
Dalšími vadami trpí samotný volební proces, který je značně disproporční a deformuje transformaci vůle voličů zejména do podoby Poslanecké sněmovny. Popírá jeden ze základních principů demokratických voleb, totiž rovnost všech hlasů. Existuje dokonce i možnost, že subjekt, který na celostátní úrovni překročí uzavírací klauzuli (5 procent), nezíská ani jediný mandát. Například když ve středních a malých krajích získá jen šest až patnáct procent, ale nepřekročí pětiprocentní práh ve velkých krajích.
Počty propadlých hlasů někdy odpovídají většinovému systému, ovšem bez jeho výhod. Disproporce volebního systému zvýhodňuje velké strany, kterým stačí k zisku jednoho mandátu jen 25 000 hlasů, na rozdíl od malých stran, jež ke stejnému zisku potřebují dvojnásobek.
Základním cílem změny volebního systému by mělo být, aby volební kraje byly přibližně stejně velké, tj. mít stejné procento hlasů nutných ke zvolení alespoň jednoho mandátu. V podstatě jde o to najít rozumný kompromis mezi nadměrným omezováním možnosti vstupu politických subjektů do Poslanecké sněmovny spojeným s rozsáhlými propady voličských hlasů a přílišnou fragmentací politického spektra.
Změnu si zaslouží i současná diskriminační podoba převodu hlasů na poslanecké mandáty, která se provádí metodou Imperiali ve dvou skrutiniích. Jako nejvhodnější podoba volebního systému vychází jeho poměrná varianta aplikovaná v osmi volebních krajích s použitím volebního dělitele propadlých hlasů označovaným Sainte-Laguë s celostátní uzavírací klauzulí ve výši 1,5 procenta.
Neudržitelný je i mechanismus převodu hlasů odevzdaných v zahraničí losování do některých volebních krajů). Tyto hlasy musejí být buď rovnoměrně rozloženy, nebo je třeba pro ně vytvořit jeden zvláštní volební obvod. Nejlepší variantou by bylo úplné zrušení možnosti hlasovat ze zahraničí, respektive omezení tohoto nároku pouze na osoby, které mají v České republice trvalé bydliště, protože je nepřijatelné, aby šanci zvrátit volební výsledek měli lidé trvale žijící v zahraničí.
Samozřejmě by měla být zrušena korespondenční volba, která hrubě porušuje základní ústavní principy – tajnost hlasování a rovnost a přímost volebního práva.
Nevyhovující je i současná podoba organizace veřejné správy, která probíhá na třech úrovních: centrální, krajské a obecní. Samosprávné kraje získaly při svém vzniku kompetence a povinnosti, nikoli však už adekvátní finanční zdroje k jejich plnění. Jsou závislé na státních dotacích, což omezuje prostor pro jejich samosprávné rozhodování.
Tato nepovedená decentralizace vedla naopak k markantnímu zesílení politické role hlavního města Prahy. Jejím nejviditelnějším rysem je nespravedlivé nastavení podílu krajů na rozpočtovém určení daní, a to jak celkovým podílem (9,45 procenta) na vybraných daních, tak vzhledem k jeho rozdělení mezi jednotlivé kraje. V tom, co dostávají jednotlivé kraje v přepočtu na jednoho obyvatele, panuje totiž značný rozdíl: zatímco některé kraje obdrží jen asi něco přes devět tisíc korun, Praha dostává na hlavu téměř sedmdesát tisíc.
Legitimní je proto diskuse, zda by kraje neměly disponovat i určitým podílem na některých typech daní – typicky například na silniční dani, jestliže úkolem krajů je údržba komunikací. A naopak, zda by některé kompetence krajů neměly přejít na stát.
Obecný závěr vyznívá v tom smyslu, že strukturu organizace veřejné správy by měl doplnit okresní stupeň, tak jak je to obvyklé ve většině Evropských zemí, měl by se snížit počet krajů (při respektování historické česko-moravské hranice a nejspíše i odlišného zemského uspořádání na Moravě) a zásadně by se mělo změnit i jejich financování i kompetenční nastavení.
Michal Semín se v příspěvku „Společenské podmínky neliberální demokracie“ zamýšlí nad tím, proč současný politický systém už neslouží svému deklarovanému účelu – ochraně spravedlnosti, svobody, národních zájmů a demokratické správy věcí veřejných. Věnuje se v něm zejména roli takzvané občanské společnosti a politicky angažovaného neziskového sektoru a navrhuje systémovou reformu soutěže politických stran včetně jejich financování. Jeho vize demokratického režimu vychází z ústředního postavení národa a rodiny.
Pro společnost je nezbytná možnost autonomního vývoje, která dnes není oklešťována jen nadnárodními institucemi, ale i zdola, z prostředí korporací a takzvaného třetího sektoru. Děje se tak obcházením principu, že rozhodují zvolení zástupci lidu, kteří nesou odpovědnost.
Dnes už existuje hustá, vzájemně provázaná, formálně nezisková, ve skutečnosti finančně bohatě saturovaná síť politicky řízených nevládních organizací, které postupují ruku v ruce s nadnárodními finančními kruhy, aby upevňovaly jim příznivý vládní režim. Politicky angažovaný sektor tak během let vytvořil síť paralelní moci, jež získává vliv nikoli volbami, ale skrze média, mezinárodní vazby a grantový systém. Výsledný politický systém jde pak proti vůli většiny voličů, a nelze ho tedy ani omylem pokládat za demokratický. Autor to ilustruje na tom, jak a komu přiděluje finanční prostředky Evropská unie, aby ovlivnila politiku v jednotlivých státech.
Praxi, kdy nevolené organizace mají zásadní vliv na rozhodování volených orgánů, je třeba jednou provždy ukončit a vrátit rozhodování tam, kam patří: do rukou demokraticky zvolených zástupců.
Dvojnásob to platí pro politické neziskovky financované ze zahraničí. Ty by měl stát vést (pokud jim činnost vůbec umožní) jako zahraniční agenty a bedlivě dohlížet na jejich činnost. Předešel by tak možnosti nedemokraticky ovlivňovat a manipulovat volby, nemluvě o různých barevných revolucích a převratech. Možná by stačilo jen uzákonit podobné regulační prostředí, jaké platí v USA od roku 1938, ale i v dalších státech. Jde o opravdovou obranu demokracie, jejíž jinou možností je financování politicky angažovaného sektoru za zahraničí zcela zakázat.
Jedním z nejvážnějších problémů dneška se stala skutečnost, že politické strany ztratily svůj masový charakter, a tím i sepjetí s národem (nebo alespoň s nějakou jeho částí). Politika přestala být nástrojem veřejné služby a stala se jen arénou parciálních zájmů. Demokracie, jak mnozí lidé cítí, se transformovala do režimu demokracii jen předstírajícího.
Obnova důvěry v demokracii předpokládá, že najdeme cestu k reformě stranického systému, a klíčovým prvkem této transformace musí být změna financování politických stran. Podstatné je to, aby se soukromé dary přestaly zaměňovat za investice do vlivu, jimiž si dárce kupuje přístup, postavení, zakázky a zákony na míru. Konkrétní podoba financování je věcí odborné diskuze, ale v zásadě by mohla být štědřejší ze strany státu, aby se kompenzoval zákaz soukromých darů od určité výše a odměnila se transparentnost a konkrétní práce se členy. Reforma by v každém případě měla posilovat demokratický charakter politických stran a vrátit jim společenskou prestiž.
V Semínově stati je zdůrazněno mimořádně cenné rozlišení lidu a národa. Zatímco lid bývá proměnlivý, ovlivněný přechodnými poryvy ducha doby, národ je vázán hlubokou kulturní, jazykovou a duchovní kontinuitou.
Z výše uvedeného vyplývá i ústřední postavení českého jazyka. Česká republika je jediným státem střední Evropy, který o svůj jazyk legislativně nepečuje. Přitom by potřebná právní úprava pomohla řešit nejen například ohavnou anglicizaci veřejného prostoru, ale stala by se i účinným nástrojem (anti)imigrační politiky, pokud by se znalost jazyka stala předpokladem dlouhodobého pobytu a udělení občanství.
Vedle národa je dalším společenstvím, které chce nový režim hájit, rodina. Když společnost přestane vnímat přirozenou rodinu jako ničím nenahraditelný institucionalizovaný výraz lidské sounáležitosti, přetne tím své kořeny a časem zahyne. A právě to je cílem progresivistického liberalismu. A protože bez manželství není stabilní rodina, bez rodin nejsou příští generace ani mezigenerační kontinuita, a bez nich ani český stát, patří manželství stejná ochrana jako lidské důstojnosti, svobodě nebo státní suverenitě.
Přechod k novému režimu tedy není jen technickou otázkou, ale hodnotovým obratem a návratem k přirozenému řádu.
.
Knihu je možné zakoupit na webu nakladatelství Dauphin: https://dauphin.cz/book_978-80-7645-655-6.html
Napsat komentář