V československém právu nebyl princip kolektivní viny nikdy uplatněn

I. Vznik dekretů

Dekrety prezidenta republiky a Národního shromáždění (medialisty a politiky nesprávně zvané „Benešovy dekrety“) vyvolávaly a vyvolávají ve Spolkové republice Německo, v Rakouské republice i v České republice – státoprávním nástupníku ČSR – velké diskuze i politické vášně celá desetiletí od jejich vzniku a praktické aplikace. Historik pozitivista musí vycházet při pohledu na tyto státoprávní akty z přesné historické reálie a nikoli z takzvaných narativů, stvořených politiky nebo aktéry odsunutých československých Němců, nesprávně zvaných Sudetoněmci. Má tu na zřeteli poválečné organizace odsunutých Měmců, které se během historického vývoje spojily v takzvaná „krajanská hnutí“ neboli „Landsmannschafty“.

Je nutno vycházet z faktů, která jsou základními kameny pohledu jak právníka, tak i historika. V této souvislosti lze konstatovat – Československo nebylo jedinou zemí s dekretálním právem. Bylo to i Polsko (tzv. Bierutovy dekrety) a Jugoslávie (Dekrety AVNOJ – Antifašističko viječe narodnog osloboděnija Jugoslavije). Nás ovšem zajímá především Československo.

Mnichovská dohoda, vznik tzv. Slovenského klerofašistického státu a násilné protiprávní vytvoření tzv. Protektorátu Čech a Moravy byly vytvořeny ve prospěch okupační moci německého agresora, který podle analýzy prof. Karla Schelleho z Masarykovy univerzity v Brně  v kauze Salm-Reifferscheidt „rozvrátil a zničil republikánsko-demokratickou podstatu státu ČSR“. To samozřejmě platí o faktickém dočasném zániku ČSR, nikoli o zániku státoprávním.

Jak píše  JUDr. Ogňan Tuleškov, šéfredaktor Českých národních listů, ve svém článku „Dekrety prezidenta republiky“, který byl zveřejněn na webu České národní listy v červnu 2023, z hlediska státoprávního vznikl již 9. července roku 1940 v Británii v exilu Československý národní výbor, jenž položil základ prozatímního státního zřízení ČSR jako násilně okupované země. Tehdy  exilový president Beneš dne 21. července 1940 vydal Ústavní dekret č. 1/1940 Úředního věstníku československého, jímž zřídil Státní radu jako poradní sbor dr. Beneše a pomocný orgán prozatímního státního zřízení. Týž den britská vláda uznala čs, exilovou vládu jako prozatímní vládu s Čs. národním výborem. Důležité je konstatování dr. Tuleškova: „Vzniklá soustava ústředních odbojových orgánů a následná jejich činnost byly nejen jedním z výrazů teorie právní kontinuity Československé republiky, nýbrž i prvním jejím základním potvrzením.“ Dekrety prezidenta takto byly od počátku potvrzením právní existence Československé republiky. Dekrety nevytvářel sám prezident, ale londýnská exilová vláda v čele s lidovcem  dr. Msgre Janem Šrámkem. Ústavním dekretem č. 2/1940 z 15.října 1940 prezident Beneš a vláda upravili výkon zákonodárné moci tak, že dekrety vydávané po dobu prozatímní vlády spolupodepíše předseda vlády nebo členové vlády pověření jejich výkony. Tedy zákonodárná moc nebyla pouze prezidentova, nýbrž ve spolupráci s dalšími subjekty. To se projevilo i  od 4. února 1942, kdy dekretální normotvorbu zpracovávala Právní rada v čele s lidovcem JUDr. A. Procházkou. Na činnosti Právní rady se podilel Němec emigrant, sociáldemokrat JUDr. E.Schwelbe. Pokud dekrety měly platit i pro Slovensko, byly vydávány až do dubna 1945 po dohodě se Slovenskou národní radou. Po 4. dubnu 1945 se dekretální tvorba přesunula na I. československou vládu na části osvobozeného území republiky. Tolik stručně z analýzy dr. Tuleškova. 

Ještě je nutno připomenout „Prohlášení válečného stavu mezi Československou republikou a státy, které jsou ve válce s Velkou Británií, Svazem sovětských socialistických republik a Spojenými státy Americkými, ze dne 16. prosince“, které určilo zpětně válečný stav s Německem a Maďarskem, „trvající od chvíle,kdy se tyto státy dopustily násilných činů proti bezpečnosti, samostatnosti a územní celistvosti republiky“. Proč je to důležité? Tímto prohlášením válečného stavu byly delegitimizovány nacistické německé a sudetoněmecké organizace (zejména Ordneři, Freikorps, Volkssport, Turneři  a jiné) a  fašistické organizace tzv. Sudetoněmců a karpatských Němců, jakož i slovenských fašistů a kolaborantských moravských organizaci (Hlinkových gard na Slovensku, maďarského Szabatpatoku a moravských Svatoplukových gard) ve znění pozdějších dekretů.

II. Poválečné dekrety prezidenta republiky a Národního shromáždění

Po osvobození nastal čas vyrovnání se skupinami, ktere v čase  okupace Čech, Moravy a Slezska a za tzv. fašistického Slovenského štátu tyranizovaly, věznily a vraždily občany okupovaného Československa. Zde je nutno uvést, že londýnská exilová vláda stejně jako moskevská poslanecká skupina v letech okupace mnohokrát varovaly okupanty a kolaboranty, že po vítězné válce budou souzeni národními a lidovými soudy podle jejich skutků za okupace.  Tato varování vysílala pravidelně londýnská BBC a výzvy pronášeli především prezident dr. Beneš, dále JUDr. Prokop Drtina alias Pavel Svatý a Jaroslav Stránský. Jejich projevy byly po osvobození vydány tiskem a mohli je číst i ti  čs. Němci znalí českého jazyka, kteří byli určeni  vyšetřovacími komisemi k odsunu z republiky („A nyní promluví Pavel Svatý“, Žikeš, Praha 1945, Jaroslav Stránský: „Hovory k domovu“, Borový, Praha 1946; mnoho čs. Němců bylo odsunuto až v r. 1946).

Nyní se dostáváme k vyšetřování osob provinilých podle poválečného dekretálního práva: Okruh těchto osob byl stanovený nikoli na základě německého jazyka, ale podle jejich provinění k republice. Byli to:

– Němci přihlášení k říši, 

– Maďaři přihlášení k fašistickému státu, 

– moravští a slovenští gardisté (na Moravě Svatoplukovy gardy, na Slovensku Hlinkova garda) 

– čeští a slovenští zrádci (například vojenští zrádci přisahající wehrmachtu a Volkssturmu, tzv. čeští válečníci, příslušnici tzv. vládního vojska a četníci,kteří nevykonali vzpouru či povstání vůči wehrmachtu),  

– čeští a slovenští kolaboranti (ředitelé protektorátních závodů pracujících pro wehrmacht a vojenský průmysl říše, novináři kolaborantského tisku, propagátoři antisemitismu, akcionáři podniků mající prospěch z říšských peněz, např. Heydrichovy akce pro zaměstnance zbrojovek atd., funkcionáři Kuratoria a Nár. odborové ústředny aj.), církevní řády kolaborující s Němci (cisterciáci, němečtí rytíři apod.), čeští a slovenští funkcionáři a příslušnici politických stran a svazů spolupracujících s Němci (výčet stanoven v oběžnících Zemských národních výboru v Praze a v Brně – například Vlajka,  Strana zeleného hákového kříže, Arijský svaz válečníků, Liga proti bolševismu, Národní obec fašistická, Arijský svaz mlynářů, Česká arijská fronta, Český svaz pro spolupráci s Němci, Hlavní vedení protektorátních fašistů Brno,  Nacionální hnutí Brno, Nacionální hnutí – Černé šiky Brno,  Úprkova Národopisná Morava atd. – výčet zde neúplný.) Konečně pak Nositelé Čestného štítu Čechy a Morava – Svatováclavské orlice ve třech stupních. Někteří nositelé byli po vyšetřování osvobozeni (Max Švabinský, dirigent Talich). K dispozici je dnes neúplný seznam nositelů. Okruh těchto osob byl značně široký, protože kolaborace byla značně široká. Vyšetřovaly ji tři typy komisí, které vyšetřovaly i odsunuté Němce.

Jednalo se o tyto komise:

• Trestně nalézací komise,
• Bezpečnostní komise,
• Očistné komise.

Trestně nalézací komise vyšetřovaly a předávaly národním a lidovým soudům činy týkající se funkcionářství v nacistických složkách – NSDAP,  SS, SA, HJ, BDO, NSRKB, DAF, v gestapu a SD atd. a ve fašistických organizacích protektorátu a dále válečné zločiny a zločiny proti lidskosti včetně udavačství gestapu a SD. Činily to podle dekretu č. 16/1945 Sb. Zde bylo mnoho zanedbáno. Mnoho zločinců bylo odsunuto bez vyšetření a tím unikli trestu. Dále někteří vyšetřovanci byli zproštěni dalšího vyšetřování a tím unikli konfiskacím a jiným nápravným řízením (případ Serényi). Dále byli šetřeni tzv. treuhändři (nucení správci majetků) a arizátoři židovského majetku.

Bezpečnostní komise vyšetřovaly podle dekretů 5, 12, ústavního dekretu 33, dále podle dekr. 100 a 108. Tam byl okruh osob mnohem širší – jednalo se o kolaboraci spojenou se zradou přihlášení dobrovolně k III. říši a k norimberským zákonům. Zde ovšem dekrety stanovily výjimky, když se jednalo o tzv. nátlak okupačních orgánů k němectví. Na tomto tzv. nátlaku jsou postaveny obhajoby celé řady restituentů hlavně šlechtických panství. 

Vznikl tak obrovský problém dokazování, navíc stížený rozkradením nacistické dokumentace v čs. archivech, někdy záměrným (kauzy Walderode, Colloredo, Salm, Serényi, Möse aj. – viz publikace Benda J.: Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989, I. vyd 2010, II. vyd. 2013.) Zde se stát dopustil řady fatálních omylů a kauzy trvaly až 33 let (kauza Salm), 29 let (kauza Walderode), kauza Colloredo 20 let atd. a skončily buďto prohrou restituentů, nebo zastavením restitucí. Dodejme, že bez jakéhokoli zájmu sdělovacích prostředků v otázce konce kauz. Média navíc nepokrytě nadržovala restituentům i šířením dezinformací a nepravd. Stát vůbec tyto restituce neměl připustit – a ještě je tu fatální selhání tzv. novely restitučního zákona, kdy původní hranice restituce 1948 se posunula do roku 1945!

Očistné komise vyšetřovaly hlavně propagátory nacismu a kolaborace s nacistickou říší.

III. Charakter dekretů okem historika

Zde je dlužno odmítnout názory typu „Dekrety jako etnická msta“ (Posselt a jiní), „Dekrety jako etnická čistka ve stínu Moskvy“ (Herman a jiní).

Ani jeden dekret nelze pokládat za perzekuci na základě německého nebo maďarského jazyka. Dekrety, jak uvedeno výše, řešily otázku viny žadatelů o čs. občanství, a zejména o Osvědčení o státní a národní spolehlivosti! Žádný žadatel nemohl nabýt čs. občanství (nutné k pobytu v ČSR a nabytí případně konfiskovaného majetku), pokud neobdržel Osvědčení o státní a národní spolehlivosti. Tedy každý Němec (Maďar), který prokázal, že splňuje čtyři podminky dekretálního práva – přihlášení k říši a norimberským zákonům pod nátlakem, trpění pod nacistickým terorem, případný boj proti okupantům a nečlenství v nacisložkách -, byl oprávněn nabýt toto osvědčení a získat zpět čs. občanství a případně zabavený majetek. Podle různých zdrojů a zpráv ministra spravedlnosti vedené dr. Drtiny odhadem 22O tisíc  čs. Němců toto oprávnění získalo. Tedy v československém právu nebyl princip kolektivní viny nikdy uplatněn! 

Norimberský soud řešil většinovou vinu a tzv. Sudetoněmce dle americké Aldermannovy žaloby označil jako Německem placené rozbiječe ČSR. Srovnej Ečer, B.: Norimberský soud, Praha, Orbis 1946. Z tohoto hlediska zpráva Novinek.cz o tom, že „některé dekrety uplatnily princip kolektivní viny“ je bludná, nepravdivá.

Požadavek na zrušení dekretů obecně i zvláště byl předmětem soudních rozhodnutí Soudního dvora v Luxemburgu (kauzy Harrach a  Des Fours Walderode) a Soudu pro lidská práva ve Strassburgu (kauza Dreithaler vs. Česká republika). Obě kauzy potvrdily platnost dekretů (na příkladě dekretu 108) a odmítly rušení dekretů z důvodu nemožnosti uplatňovat retroaktivitu v evropském právu.

Na závěr chci dodat, že tento rozbor není elaborátem právníka, nýbrž pohledem historika dokumentátora v emeritní Historicko dokumentační komisi ČSBS Praha pod vedením zesnulého gen. Vranského.

Krátký výběr literatury:

Tuleškov, O.: Dekrety prezidenta republiky, 790. publikace Křesťanskosociálního hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme etc. Praha, 30. června 2023.

Pavlíček, V., Suchánek, R.: O některých otázkách majetkových nároků v česko-německých vztazích, České národní listy, Praha, 17. říjen 2016. Vydání druhé.

Pavlíček, V.: Právní problematika restituce velkého pozemkového majetku šlechty a spory o česko státní ideu. Předmluva ke knize Josefa Bendy „Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989“, separát, Tuláček, Praha 2013.

Kolektiv autorů: Křehké vítězství… Proměny československé státnosti 1918-1948, Mladá fronta, Praha 2008 (vyhlášení válečného stavu s Německem a Maďarskem str. 55.)

Frajdl, J.: Konference v Postupimi 17.7. – 2.8. 1945 a transfer Němců z ČSR, České národní listy,  10. srpna 2020.

Potočný, M.: K otázce „vyhnání“ tzv. sudetských Němců z Československa po skončení války Spojených národů s Německem, České národní listy, Praha, 4. dubna 2017.

Nález ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 1995 (č. 55/1995 Sb.), České národní listy, Praha. 24. leden 2022.

Jaroš Nickelli, J.: Dvoje vyhnání Čechů 1938-1939, 1940-1944. První vyhnání 1938-1939 jako vina alias sudetských Němců a III.říše. České národní listy, Praha, 12.3.2025

Jaroš Nickelli, J.: Ideologie sudetismu jako politický podvod, České nár. listy, duben-červen 2022, str 1-6 s lit.

Jaroš Nickelli, J-: K restitucím. My se zlobíme pro kolaboraci – Liechtensteini se zlobí na dekrety,  České národní listy, 5. září 2021.

Jaroš Nickelli, J.: Heslář nacistů Blanenska (seznam nacistických a fašistických organizaci na Moravě), Blansko-Brno, 2004, str. 125-154.

Jaroš Nickelli, J.: Zámky plné nacistů… Jak republika neochránila nacistickou dokumentaci, Brno, 2021.

Jaroš Nickelli, J.: Tajemství Neurathovy knihy. Od únosu Štěchovického archivu po nález v Knihovně Kongresu USA. Bibliofilie pro přátele legionáře k autorovým 75. narozeninám, Jaroš-Jarošová, Brno, 2024

Národní fronta a komunisté 1938-1945 (dekrety Bierutovy a AVNOJ), Praha-Bělehrad-Varšava, 1968.

.

Na úvodním obrázku úmrtní lože Edvarda Beneše. Zdroj: Ondřej Žváček, prostřednictvím Wikipedie Commons