Povinností Ministerstva obrany je vytvořit podmínky, aby Armáda České republiky byla schopna plnit základní úkol, kterým je podle zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR, připravenost k obraně České republiky. To znamená zajištění obrany též vzdušného prostoru České republiky, a to takovým způsobem, aby území České republiky nemohlo být narušeno podobně, jak se tomu stalo nedávno v Polsku, kdy polská protivzdušná obrana nebyla schopna zlikvidovat většinu z několika pomalu letících dronů, ať už přilétly odkudkoliv.
Česká armáda k takové obraně nepotřebuje nezbytně nejmodernější nadzvukové stíhačky páté generace, vyzbrojené raketami, které v hustě osídlených oblastech napáchají více škody než případné drony. Česká armáda potřebuje být vyzbrojena a vycvičena tak, aby mohla efektivně vykonávat obranné činnosti v reálných podmínkách, tak jak jí to ukládá zákon.
V případě, že by armáda selhala dokonce i v takovéto poměrně banální kauze, nesmí vláda České republiky činit pokus vytvořit z toho casus belli proti předem ideologicky nařčenému nepříteli. Je povinna zajistit, aby každý takový incident byl nejprve důkladně a hlavně nestranně vyšetřen, a aby byla dána šance se plnohodnotně bránit i potenciálnímu viníkovi.
Odpovědností vlády České republiky by však v takovém případě bylo vyvodit nejpřísnější důsledky ze selhání armády, a to okamžitým odvoláním jak příslušných armádních velitelů, od nejvyšších počínaje, protože nesplnili požadavky zákona č. 219/1999 Sb. Stejně tak by musela vláda odvolat odpovědné politiky na ministerstvu obrany, od nejvyšších počínaje, protože nesplnili základní povinnosti, uložené jim zákonem č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky.
Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) otevřelo v ukrajinském Dnipru (Lyvarna 4) detašovanou kancelář Úřadovny zastupitelského úřadu (ZÚ) Kyjev. Dnipr je v kritické blízkosti bojové fronty ukrajinsko-ruského konfliktu, jde o vůbec nejvýchodněji položenou kancelář kteréhokoli státu na Ukrajině, kterou od začátku války někdo otevřel, a dle předsedy Dněpropetrovské oblastní rady Mykoly Lukašuka k tomu byla potřeba „opravdová statečnost, protože raketa tam letí tři minuty“.
MZV musí z tohoto důvodu důrazně upozornit příslušné ukrajinské orgány, že přijímací stát má „zvláštní povinnost učinit všechna vhodná opatření k ochraně místností mise před jakýmkoliv vniknutím nebo poškozením a k zabránění jakémukoliv rušení klidu mise nebo újmě na její důstojnosti.“ (článek 22/2 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích).
Ministerstvo zahraničních věcí má též v Dnipru (Volodymyra Monomakha 25A-2) honorární konzulát. (Na věci nic nemění, jestli je honorární konzulát dle informace MZV dočasně uzavřen, nebo dle informace Velvyslanectví ČR v Kyjevě normálně v provozu.)
Přijímací stát má též „zvláštní povinnost podniknout všechna přiměřená opatření k ochraně konzulárních místností proti každému napadení nebo poškození a aby bylo zabráněno každému rušení klidu konzulárního úřadu nebo újmě na jeho důstojnosti.“ (článek 31/3 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích), jak ji zdůrazňuje článek 59 téže úmluvy: „Ochrana konzulárních místností: Přijímající stát učiní taková opatření, která jsou nezbytná k ochraně konzulárních místností konzulárního úřadu vedeného honorárním konzulárním úředníkem před napadením nebo poškozením a k tomu, aby se zabránilo rušení klidu konzulárního úřadu nebo újmě na jeho důstojnosti.“.
V případě, že by ukrajinská strana selhala v dodržení těchto zvláštních povinností, nesmí vláda České republiky činit pokus vytvořit z toho casus belli proti předem ideologicky nařčenému nepříteli, aniž by tomu předcházelo důkladné a hlavně nestranné vyšetření incidentu, v němž by byla dána šance se plnohodnotně bránit i potenciálnímu viníkovi.
V takovém případě by bylo MZV povinno předat protestní nótu ukrajinskému ministerstvu zahraničí s žádostí o nápravu stavu, aby hostitelská země zabránila jakémukoliv narušení diplomatické mise nebo honorárního konzulátu ČR. Podobně, jak to MZV učinilo v těchto dnech v případě vandalského útoku na české velvyslanectví v Moskvě, což ministr zahraničí Lipavský okomentoval slovy: „Každý stát musí zajistit ochranu diplomatů a bezpečnost zastupitelských úřadů.“ Z toho je zřejmé, že si je aktuálnosti této povinnosti dobře vědom.
Cílem této výzvy ministerstvu obrany a ministerstvu zahraničních věcí a vůbec celé vládě České republiky je předejít možnosti, aby se případné narušení území, diplomatické mise, konzulátu či honorárního konzulátu České republiky mohlo vykládat jako záminka pro vyhlášení jakéhokoliv stupně krizového stavu.
Překvapivá odhalení utajovaných archivů a očitých svědků okupace, která, ač se udála před 57 lety, českou i slovenskou politiku stále silně ovlivňuje.
Jenže je třeba znovu zmínit: největší nervozita v Moskvě se netýkala věcí civilních, ale armády a rozvědky. Někteří generálové, jako byl Karel Pezl, vyřešili dilema „sovětská posádka v ČSSR versus sebezničení“ otevřeným projevením vůle k vyhlášení neutrality (vedle oficiálních pětadvacetičlenných týmů, kteří pod vedením R. Richty, Z. Mlynáře a O. Šika vypracovávali koncepci Dubčekovy reformy po sociologické, právní a ekonomické stránce, vytvořili stejnou skupinu i na neutralitu orientovaní vojáci), československá rozvědka, která byla v té době po té sovětské nejaktivnější (v Brazílii například přes prostředníky vlastnila a obsahově ovlivňovala všechen vlivný tisk) začala opouštět své hry a přiklánět se k liberalizaci. Vedle toho naší armádě v očích Sovětů velmi škodily vojenské aféry: generál Jan Šejna, o němž se dalo říct, že byl první opravdový český tunelář (v jeho případě v oblasti armády), v únoru 1968 ze strachu před trestem transparentní dubčekovské kontroly uprchl do USA, kde tamním orgánům řekl o zdejším systému i to, co nevěděl – zatímco prosovětský generál Janko, který chtěl Dubčeka svrhnout vojensky a nastoupit na jeho místo (za kterýmžto účelem poslal i vyjednavače na všechna československá velvyslanectví, aby během puče zachoval kontinuitu vlády), se po prozrazení v březnu 1968 zastřelil.
Za těchto okolností byly v Československu dostavovány sklady pro jaderné rakety. Tak jako Sověti volili taktiku nátlaku ze všech stran, naši reformátoři (kromě Františka Kriegela, který Sověty pobývající „na cvičení v ČSSR“ přímo vyzýval k odchodu, čímž se jim znelíbil ještě před srpnovým moskevským jednáním) zvolili taktiku zdržování ve jménu „objektivních potíží“. Prostory pro sovětskou techniku pořád nebyly dobudovány. Během telefonátu Brežněva a Dubčeka, jehož záznam v roce 1994 odtajnila Jelcinova administrativa, Brežněv naléhá na Dubčeka, „kdy budou splněny dohody?“ Šlo nejen o dohodu o vyhození nejreformnějších členů československé politické scény – ale také o dostavění jaderných objektů, které byly „razítkem“ nezvratitelnosti sovětské nadvlády a jejichž dokončení by Sověty ujistilo, že přes všechny vnější projevy neutrality má česká věrchuška v úmyslu skutečně zůstat uvnitř jejich bloku. Dubček Brežněvovi řekl, že všechny dohody z konce července nemohou být realizovány, dokud nebudou doustaveny nové vznikající státní orgány, které vyplývaly z tehdejší probíhající federalizace Československa. Slib z Čierné, že vše, co Sověti požadovali, provede v srpnu, posunul Dubček v telefonátu na říjen. Psal se 13. srpen 1968…
Brežněv už měl v té době v kapse zvací dopis, který lídr slovenských komunistů Vasil Biľak (etnicky Rusín, což je napříč dějinami zakazovaná národnost, tehdejší i dnešní ukrajinskou vrchností pokládaná za složku ukrajinského národa) během jednání v Čierné tajně předal lídrovi ukrajinských komunistů Petro Šelestovi. Armády byly připraveny. Vpád jako řešení první navrhl lídr východoněmeckých komunistů, stalinista Walter Ulbricht, který se obával přeskočení československých liberalizačních impulzů do své naprosto nereformované vlasti. Šéf Poláků Władysław Gomułka, bývalá oběť stalinismu, který v první polovině 50. let strávil čtyři roky ve vězení, myšlenku vpádu podpořil. Naopak János Kádár, opatrný liberalizátor, instalovaný Sověty po krvavém maďarském povstání roku 1956, byl proti.
Citlivou okolností bylo i to, že východoněmecké, polské a maďarské jednotky okupovaly československé oblasti, kde žily jejich menšiny a které jejich země v letech 1938 anektovaly, což po válce v případě Němců vedlo k odsunu místních Němců (u mnohých i na území NDR), v případě Poláků ke stálým pohraničním miniválkám, které pod tlakem Sovětů skončily až po uzavření čs. – polské smlouvy v roce 1958, a v případě Maďarů k projektu odchodu menšinových Maďarů do MLR a jejich výměně za Slováky z Maďarska. (Transferová akce byla na nátlak maďarských komunistů v 50. letech zastavena, ale ještě stačila být zásadním důvodem pro uvěznění svého iniciátora Gustáva Husáka. Jeho označkování za buržoazního nacionalistu, který ve prospěch chudých Slováků odmítá vrátit předválečný majetek Židům, Čechům a vyhání Maďary, bylo dílem maďarských stalinistů, které Stalin přijal. A když na jednání Rady bezpečnosti OSN o okupaci ČSSR zástupce naší mise Jan Mužík protestoval proti vpádu slovy, že u nás k tomu nebyl důvod, na rozdíl od krve, kterou ještě před příjezdem Sovětů rozpoutala maďarská revoluce v roce 1956, dle očitého svědka, prvního tajemníka čs. mise Miroslava Polreicha, soptili maďarští delegáti vzteky.)
Posádky Národní lidové armády NDR na naše území dorazily, ale záhy musely být staženy na přání sovětského vedení, protože Sověti nechtěli vidět srážky přemotivovaných východoněmeckých důstojníků (z nichž, jak řečeno, někteří byli navíc dětmi vyhnaných sudetských Němců, dorazivších opět na otcovské území) s Čechy, kteří v nich budou vidět včerejší nacisty. Přestože jejich účast má autor potvrzenu nejméně od tří očitých svědků východoněmecké okupace (z nichž jeden byl spisovatel a předseda českého Penklubu Jiří Stránský, celoživotní antikomunista, který neměl žádný důvod srpnovou okupaci zkreslovat), dnešní oficiální verzí je, že u nás nebyly a ani nevznikla jediná historická studie o pohybech východoevropských jednotek na našem území.
Mapa se zakresleným pohybem okupačních vojsk 21. srpna 1968 Zdroj: Antonín Benčík: Operace „Dunaj“. Vojáci a Pražské jaro 1968. Studie a dokumenty ÚSD, Praha 1994
Srpnová okupace zkrátka musí být ruská (i když ve skutečnosti byla sovětská, polská, maďarská, bulharská i východoněmecká) – a basta! Pro dnešek a jeho vzbuzování strachu z východní mocnosti je to důležitý obrat. Otevřete-li dnes noviny, rádio, televizi, křičí na vás: „ruská, ruská, ruská okupace“. Jak nesmyslný ten obrat fakticky je, nám okamžitě dojde, když si dáme tu práci a zjistíme, že co do tehdejšího okupačního Sovětského svazu hlava státu Brežněv, předseda parlamentu Pidhornyj, ministr obrany Hrečko, osm členů politbyra hlasujících pro vpád, velitel zásahu Pavlovskyj, ba i příjemce zvacího dopisu Šelest byli všichni rodáci z Ukrajiny, další tři hlasující pro vpád byli Bělorusové a velmi militantní protičeskoslovenské postoje zastával i zástupce sovětského Lotyšska (!) Arvīds Pelše. Pikantní je, že jedním z velitelů tehdejšího sovětského okupačního letectva v NDR, které obsazovalo i ČSSR, byl Volodymyr Kličko, otec dnešního nacionalisticky protiruského starosty Kyjeva Vitalije Klička, který své středoškolské vzdělání absolvoval v gymnáziu pro děti okupačních důstojníků v Mimoni. Tolik k „ruské“ okupaci, u jejíhož kormidla byla ve skutečnosti menšina oněch proklínaných Rusů. (Ostatně co se Rusů týče: již 25. srpna 1968 na Rudém náměstí v Moskvě protestovala proti vpádu do ČSSR dnes již slavná skupinka odvážných Moskvanů, kterým tento protest zničil celý život – a, jen tak mimochodem, jedním z nich byl fyzik Pavel Litvinov, vnuk ministra zahraničí Sovětského svazu z let 1930 – 39 Maxima Litvinova…).
Co se ale především dnes nehodí, je hlavní příběh, který vyprávím – že klíčovým důvodem okupace nebylo to, že Alexander Dubček vyšel na obálce amerického časopisu Time, že v Československu byli rehabilitováni političtí vězni, kteří si dokonce založili své spolky, byly znovupovoleny všechny zakázané společenské organizace a církve, zrušena cenzura, povoleno živnostenské podnikání a vydávání děl řady doposud zakázaných „nepřátelských“ a exilových umělců a hranice byly otevřeny prakticky pro všechny a po okupaci až do října 1969 úplně pro všechny. Ostatně jiné země východního bloku zašly v něčem i dál, například Nicolae Ceaușescu nejen že se se svou armádou odmítl okupace zúčastnit, ale porušil základní premisu východu nepůjčovat si od západních států peníze a s královnou Alžbětou se hrdě projížděl Londýnem ve zlatém kočáře. A co se týká vnitřní demokracie, János Kádár, který v roce 1968 radil Dubčekovi, aby na Sověty aplikoval metodu pomalu vařené žáby a reformy zaváděl postupně, se na konci své vlády ve své zemi v 80. letech dopracoval větší demokratizace než Dubček…
Hlavním důvodem vpádu byl nejdrzejší požadavek Pražského jara 1968: požadavek vyhlášení neutrality (který se v červenci 1968 ještě znásobil po pražské státní návštěvě toho, který už v roce 1948 zvolil třetí cestu mezi korporátkapitalismem a panzersocialismem sovětského typu: jugoslávského prezidenta Tita, který dokud žil, si neutralitu hájil a uhájil, což, jak se ukázalo z vývoje po jeho smrti, kdy neutralita v jeho zemi padla a vedení loutkových „národních“ vlád ve státech bývalé Jugoslávie převzaly vojenskoprůmyslové komplexy – bylo velmi prozřetelné…), a také československé nerespektování vojenských dohod a snížení až úplné zastavení odběru sovětských zbraní, což je i pro rozpočet velmocí položka, který se nedá snižovat beztrestně. A už vůbec ne, týká-li se daná pře i zbraní, které posledních 80 let rozhodují o všem: zbraní jaderných.
Překvapivá odhalení utajovaných archivů a očitých svědků okupace, která, ač se udála před 57 lety, českou i slovenskou politiku stále silně ovlivňuje.
Od střední školy, přes vysokou školu, na níž jsem studoval obor spjatý s historií, se touto etapou našich dějin zabývám, jako novinář i soukromý badatel jsem oslovil desítky pamětníků-klíčových aktérů 60. let a Pražského jara 1968 a došel jsem k překvapivému zjištění: občanská liberalizace hlavním důvodem k okupaci Československa nebyla.
Čs. komunistická strana byla už před válkou třetí nejpočetnější na světě (po sovětské a německé). Po válce, během níž drtivou část našeho území osvobodila sovětská armáda (ano oblast Čech by stihli osvobodit Američani, ale bránila tomu známá dohoda), jejíž ztráty, ještě než se dostala na naše území, činily 11 milionů mužů (přičemž na našem území jich bylo za osm měsíců osvobozování víc, nežli domácích nežidovských obětí za celou válku – okolo 150 tisíc), byla podpora SSSR a KSČ taková, že ve zcela svobodných volbách roku 1946 zvítězili komunisté bez jakéhokoli nátlaku. Navíc někteří naši komunisté sami od sebe projevili zájem o připojení ČSR k Sovětskému svazu (což Stalin neakceptoval z prostého důvodu: po založení OSN nepotřeboval „socialismus v jedné zemi“, ale co nejvíc satelitů pro víc bodů v mezinárodních hlasováních – z toho důvodu také udělil větší formální autonomii i Ukrajině a Bělorusku a vymohl pro ně v OSN stejná nezávislá hlasovací práva, jaké měl sám Sovětský svaz a ostatní členové OSN).
Československo bylo také jedinou zemí východní Evropy, kde po válce znovu mohla zasednout do čela země předválečná hlava státu, Edvard Beneš – protože byl jediným státníkem v londýnském exilu, který se ve svém sporu s Německem obracel nejen na Západ, ale i na SSSR, a za tím účelem s ním podepsal dvě řady smluv v letech 1935 a 1943. (To, aby mohl podepsat první z nich, byl i jeden z důvodů, proč odstoupil prezident Masaryk, který s vysláním nouzových signálů na východ souhlasil, ale nechtěl to udělat sám, protože by tím popřel některá svá celoživotní maxima.)
Tato loajalita vedla k tomu, že poválečné Československo bylo zemí, k níž Sověti zaujali postoj zvláštního zacházení a nadstandardních práv: byli jsme jedinou zemí, které byl formálně ponechán její předválečný systém více politických stran (po sloučení KSČ a ČSSD byly v parlamentu i ve vládě nadále účastny i čtyři další strany, sdružené až do pádu režimu v tzv. Národní frontě) a prezidenta v čele (všude jinde byl nastolen sovětský systém předsedů státních rad, v PLR a NDR byli sice po válce Bierut a Pieck prezidenty na doživotí, ale po jejich smrti v letech 1952, respektive 1960, byla funkce zrušena) – a hlavně: byli jsme jedinou zemí, z níž se sovětské posádky po osvobození v roce 1945 stáhly. Po nástupu Chruščova pak byl tento systém ponechán proto, že Novotný (původně stalinista z garnitury, která měla nahradit odstavené v procesu se Slánským) se stal ve všem Chruščovovou přesnou československou kopií – včetně propuštění většiny politických vězňů na svobodu (kde byli hlídáni tajnou službou) a liberalizace národní kultury.
Jenomže když sovětský vojenskoprůmyslový komplex Chruščova (který stalinské výdaje na armádu, chystající se na vpád do Evropy, silně omezil, a přišel s novou koncepcí „oteplování“ a mírového sbližování mezi socialistickým východem a kapitalistickým západem – neboli „my jim budeme dávat příklad působit sociálně, oni nám v oblasti lidských práv“) v roce 1964 během palácového puče odstranil a byl nastolen neostalinista Brežněv, Novotný už se neobrátil zpět. Naopak v roce 1964 propustil i zbytek politických vězňů, kteří byli vězněni na paragraf spojený se zbraněmi, a od roku 1965 začal svým občanům masově udílet víza na návštěvu západní Evropy. Stál za tím příklad druhého východoevropského komunistického prezidenta, který ovšem nebyl pod kuratelou SSSR (jugoslávského Josefa Broze Tita, který tehdy otevřel hranice Jugoslávie pro všechny své občany, včetně povolení v zahraničí pracovat – a k masové emigraci ze SFRJ kupodivu nedošlo!) i reformátoři, kteří se dostali do Novotného nejtěsnější blízkosti (například prosaditel nejvýznamnější složky československého kulturního zázraku 60. let = čs. nové filmové vlny, spisovatel a barrandovský dramaturg Jan Procházka). Tento nesoulad mezi novou brežněvovskou politikou sovětské vrchnosti (která pomalu začínala znovu provozovat Chruščovem zrušené věznice) a československou mocí, v jejímž čele stál už od Gottwaldovy smrti Novotný, byl alarmující. Dubček namísto Novotného byl v čele státostrany schválen více méně proto, že jeho předlednové postoje se daly charakterizovat jako neradikální. Nejakutnější ale nebyl problém v oblasti vnitřní politiky – ale vojenství.
K nákupu a rozmístění jak pozemní tak letecké techniky, z níž bylo možno uvolňovat jaderné střely, došlo v Československu pod tlakem Sovětů už v roce 1961, ale šlo zatím o akci tajnou. Když v roce 1964 v SSSR nastoupila garnitura, která odstranila Chruščova a nastolila Brežněva, rozhodli se Sověti vyjít s pravdou ven i směrem na západ – přičemž coming out, že v ČSSR jsou nosiče na jaderné zbraně, šel ruku v ruce s Akcí Neptun, kdy v Černém jezeře na Šumavě byly „objeveny“ skryté nacistické archivy, které mimo jiné odhalily spojení řady tehdejších vysoce postavených politiků SRN s nacismem. Ve skutečnosti šlo o dokumenty navezené ze sovětských archivů. Nová doktrína by se tedy dala shrnout: „SRN je hrozba a je třeba se proti ní účinně bránit.“ Zároveň byl stupňován tlak na Čechoslováky, poslední východoevropskou armádou SSSR neobsazenou zemi ležící na hranici mezi bloky (železné oponě), aby na svém území akceptovali rozmístění sovětských jednotek i jako personálu pro obsluhu budované sítě jaderné obrany. Jak logické.
V rámci tohoto tlaku Sověti přepracovali i koncept hlavních tahů útoku v případě konfliktu se západem: hlavní úder už neměl jít přes Polsko a východní Německo, nýbrž přes ČSSR, a československé jednotky měly za úkol se v tomto tahu s minimální podporou probít až do francouzského Dijonu (západ samozřejmě o této strategii věděl a od té doby se v dané věkové kategorii datuje znalost francouzštiny u řady našich důstojníků a češtiny u těch francouzských). Velení Československé lidové armády sečetlo své síly a ocitlo se mezi dvěma zlými variantami: buď připustí sovětské jednotky na našem území, nebo v případě války dojde k absolutní genocidě armády i národa. Sověti navíc uplatňovali i taktiku permanentního připomínání svých uniforem: z deseti cvičení Varšavské smlouvy mezi lety 1961 – 1968 bylo na území ČSSR konáno pět, přičemž naše vláda rozhodně nebyla tou, která by rozhodovala o vybrané lokaci. Při poslední z nich, Šumava, byl dohodnutý termín opuštění území ČSSR pro zahraniční vojáky 30. červen 1968. Vojska NDR a PLR jej dodržela, sovětská ne. Odjela nakonec až 3. srpna…
Je třeba říct, že Brežněv nebyl tím, kdo by byl hlavní hybatel sovětského nátlaku. Jako důstojník útvaru, který osvobozoval Československo a konec dosud nejkrvavějšího konfliktu lidských dějin prožil na Českomoravské vrchovině, měl k Československu nadstandardní vztah. V roce 1968 poslal do Prahy na soukromou návštěvu za prezidentem-generálem Svobodou maršála Koněva, v té době už důchodce. Dozvěděl se od něj, že po stránce civilní se v Československu nic tak strašného neděje. (Z pohledu Koněva, velitele zásahu proti maďarskému povstání v roce 1956, kdy se věšelo na lucerny, se u nás skutečně nic moc nedělo.) Stejně Brežněv dopadl se šéfem své rozvědky v USA Dmitrijem Jakuškinem (který byl mimochodem z rodiny účastníků slavné šlechtické vzpoury proti carovi z roku 1825 – děkabristů), jenž naší liberalizaci fandil, a tak po vzájemné dohodě dodával do Moskvy neškodné zprávy od svého československého protějšku JUDr. Miroslava Polreicha (který se pak z protestu proti okupaci stal normalizačním disidentem). Bohužel byli i Čechoslováci, kteří posílali do Moskvy zcela jiné zprávy a vyvíjeli jinou činnost…
