Jako dušičkové ohlédnutí za volebním rokem povídka Ivana Olbrachta (1882 Semily – 1952 Praha, národní umělec z r. 1947) s názvem Neznámý vojín. Je ze sbírky Devět veselých povídek z Rakouska i republiky (později pod názvem Bejvávalo) z roku 1927.
.
Neznámý vojín (1922)
.
Prvního července pochovával vděčný národ na Staroměstském náměstí neznámého zborovského vojína.
Slavnost pochovávati neznámé vojíny dostala se do Prahy, jako všechny módy, z Paříže, a vlastenecký akt piety k představiteli bezejmenných hrdinů byl shledán také československou vládou krásným, ušlechtilým, politicky účelným a vojensky výchovným. Po diplomatickém vyjednávání s Polskem byla do Zborova vyslána vojenská komise a ta u vesnice Cecova na poli, zarostlém zatím prosem, vyryla hromádku ubohých kostí vojáka, kterého před pěti lety hodili sanitní vojáci nahého a možná že ještě i trochu živého do jámy. A jiná československá komise třináct set kilometrů odtamtud vyhrabala z vápencového kamení Alp kosti italských legionářů, které, chycené na hlídce, dal arcivévoda Bedřich na výstrahu ostatním velezrádcům a pro vlastní radost oběsit. Pozůstatky naloženy do rakví, dovezeny do Prahy a uloženy v muzejním panteonu. A tam, pokryty prapory a věnci, stály uprostřed palmových lesíků, u nohou se jim tyčily velké stříbrné svícny, kolem bylo rozprostřeno hedvábí stuh a vonělo tu náručemi květů. Čestné stráže vojáků a sokolů měly tasené zbraně a tváře přísné. Mnoho lidí proudilo kolem, zaštkalo několik matek, zamračeně postálo několik otců a bratrů a učitelé sem vodili žáky, říkajíce jim: „Nezapomeňte nikdy, chlapci, na tento pohled!Tak se odměňuje vlast hrdinům, kteří za ni položili život. Věčná sláva a nehynoucí paměť jest jejich údělem.“
Prvního července naložili rakve, zahalené státními prapory, na dělové lafety a vezli v průvodu čestné stráže a hustou alejí obecenstva na Staroměstské náměstí. Zde bylo rozestaveno vojsko a tam se na zvláštní pozvánky shromáždilo vše, co má národ vznešeného a hodného úcty: vláda, parlament, úřady, diplomacie, episkopalita, zástupci vysokého učení, banky a obchod, cizí hodnostáři, paní a dívky v národních krojích. Náměstí bylo zatopeno sluncem a barvami. Od Celetné ulice zadupaly podkovy a na dláždění zarachotila dělová kola. Do slavnostního ticha křikla trubka. Zazněly povely důstojníků, podpatky rot zaklapaly a ruce pleskly o pažby pušek, prapory se sklonily a slunce rázem ozářilo lysiny zbavené cylindrů a tvrdých klobouků.
Pak, když děla s rakvemi byla rozestavena, vystupovali na ozdobenou tribunu řečník po řečníku a pronášeli řeči oplývající dojetím, vlasteneckým vzletem a přísahami do budoucna.
A právě tehdy, to jest ve chvíli, kdy starosta města, apostrofuje „neznámého bezejmenného hrdinu od Zborova“, dokončoval svou řeč, se stala ona podivná a věru bezpříkladná událost: bílomodročervený prapor na rakvi se podezřele zavlnil a spadl i s víkem. Uvnitř rakve seděl voják.
Přejel si rukávem uniformy přes čelo a řekl:
„U všech sakramentů, ale vy tu máte horko!“
Celé Staroměstské náměstí sebou maličko trhlo kolmým směrem, jak se o centimetr zvedla ramena a hrudníky; a vojenské čapky i cylindry, dámské klobouky i krojové šátky se trochu zakývaly. Překvapení bylo příliš náhlé a příliš zúžilo dech, aby se mohlo projevit výrazněji.
Voják si rovnal nohy, vystrčil je z rakve a sedl si na její hranu. Mžouraje očima proti palčivému slunci, rozhlédl se po náměstí a pak se vesele zadíval na pana primátora, stojícího na řečnické tribuně právě proti němu. Řekl:
„I nebojte se mně! Já jsem člověk jako vy!“
Ale vtom již skupina dívek v národních krojích vyškvikla. Učinila první náběh rozstřiknout svou červenou parádu do všech koutů náměstí a způsobit paniku. Nablízku však stál rozvážný pán, který energicky vykřikl: „Klid, prosím! To je jedno z čísel programu!“ A jak už to bývá, že se rozvážné slovo ve chvílích sebezmatenějších stává heslem, tak tomu také bylo s tímhle, a uklidnili se jím také ti, kdož ten program dělali. Jen až k četnictvu rozestavenému u Mikulášské ulice, které nevědělo, co se děje, se heslo nedostalo, takže velitel dal nabíjet naostro a povzbudil mužstvo výzvou, jsou-li tu nějaké podvratné živly, aby to mydlili bez milosrdenství. Ale nebylo třeba: náměstí ustrnulo v napjatém klidu.
A voják, ruce v kapsách, se dal také do řečnění:
„Odpusťte mi, vážené shromáždění, že jsem tak smělý a ruším vám zábavu, ale nemohu to přenést přes srdce, abych vám také něco neřekl. Poslouchám pány řečníky už chvíli, a nedá mi to. Tady jde rozhodně o velké nedorozumění. Já totiž nejsem žádný neznámý bezejmenný, já jsem přadlák Václav Pěnička z Kuchelny z čísla 18. Já také nejsem žádný hrdina. Totiž rozhodně ne větší než ti, co se z nás vrátili živi a zdrávi a kterým jste povolili trafikantskou boudu, udělali je úředními sluhy nebo jim dovolujete čistit vám u nádraží boty. Víte, já jsem byl totiž vždycky dobrý kamarád, nechtěl jsem nikdy mít nic extra a nemohu si dát líbit, abyste mi vyhrávali muzikami a obsypávali mě květinami jenom proto, že já jsem mrtev a oni ne. Já za to ani nemohu. A s tím Zborovem si to možná také špatně představujete. Víte, než jsme utvořili českou armádu, říkali nám, vyhrajeme-li, že se zbavíme Vídně, Říma, kapitalismu a šlechty, že si zřídíme demokracii, zesocializujeme velkostatky, těžký průmysl a banky a že se nám všem povede dobře, poněvadž jsme země bohatá a soběstačná a protože je naším programem Tábor. Nebyl mezi námi nikdo, kdo by tomu byl nevěřil, a kdyby byl někdo zapochyboval, byli bychom mu rozbili rypák, poněvadž bychom ho byli měli za rakouského provokatéra. A teď mi řekněte, který zbabělec by za tyhle věci nebyl vzal pušku do ruky a nešel se bít? Osm let nás do krve týral okresní hejtman Korbel; ve stávkách na nás posílal četníky, dával nám rozhánět schůze, zavíral naše řečníky a kolportéry, s prýglpatentem vstával a lehal. Patnáct let nad námi vládl jeho věrný spojenec farář Koudelka; ohlupoval nám děti a kazil ženy, udával nás pro rušení náboženství a urážky Veličenstva, organizoval mezi námi stávkokazecké a denunciantské roty. A ředitel Horowitz nám pil krev. A jak pil! Až se mu od úst kouřilo, a nepřestal, dokud ji nevypil do poslední kapky, a pak posílal nedokrevné holky s modrými kruhy pod očima na hřbitov a staré přadláky s kulatýma nohama na žebrotu. A když jsem si tak představil, že je všechny tři vypráskáme z jejich vycpávaných lenošek a pošleme na poctivou práci do fabriky, a pak že bude konec souchotinám a bídě a že si řickou přádelnu vezmeme sami do rukou a že se konečně vystěhujeme z plesnivého bytu, kde mi zemřely na anglickou nemoc tři malé sestry, a moje pětašedesátiletá máma s revmatickými koleny že se zbaví praní pro úřednické paničky, sakra, to mně puška v rukou zrovna rostla a byl bych se rval s čertem. Když to tenkrát u Zborova začínalo, víte, byl to docela týž pocit, jako když jsme se s deputací blížili ke kanceláři ředitele Horowitze říci mu, buďto ať přidá, nebo že zastavíme kola; nic jinak to nebylo. A když už člověk v tom pekle je, nu, tak je právě už v tom. Když jsme se hnali přes první zákop, dostal jsem do břicha dvě střely z kulometu. To bylo hrozně protivné, člověk najednou nemůže dál a neví, co mu je. A pak bác na zem. To už pak ví, co je. Trochu jsem si zasakroval, vzpomněl jsem si na mámu, Frantinu a na bratra s dětmi, byl jsem ještě chvíli při vědomí, a dost. Věru, ani nevím, kde jsem pro vlast hrdinsky skonal, jestli už tam nebo až v nemocnici. Ale to už je odbyto a věřte mi, je mi to milejší než u Masarykova nádraží cídit pánům Korběloví, Koudelkovi a Horowitzovi boty. To je tedy rozhodně omyl, že bych byl neznámý a bezejmenný, je to, jak vám to povídám.“ Voják se podíval na pana primátora, stojícího s očima poněkud vyjevenýma na řečnické tribuně, trochu se zamračil a pokračoval: „Zde pan řečník pravil, že jsem umřel za vás a za vaše děti. Toť se rozumí, že je to tak, jenže my jsme si myslili, že se bijeme také trochu za sebe a za svoje děti. A zatím jsme válčili jenom proto, aby se mohl stát pan okresní hejtman Korbel sekčním Šéfem v ministerstvu vnitra a pan farář Koudelka poslancem a ředitel Horowitz aby měl místo dvou patnáct miliónů a vy, slavné publikum, abyste se tu mohli nade mnou naparovat. A chromá máma se dře u valchy dál a bratr je už tři čtvrti roku bez zaměstnání a jeho patnáctiletou holku zavřeli, protože v obecním lese ukradla loktuši chrastí. A naše chudokrevné holky budou hrobníci zakopávat dál a v plesnivých bytech budou malé děti umírat dál a chromí přadláci budou chodit po žebrotě dál. A to se divíte, že to při vašich řečech člověkem v rakvi lomcuje a tak lomcuje, že to nakonec až víko vyrazí?…“ Voják se odmlčel. Mračil se. Pak se rozhlédl po náměstí. Kolem úst mu zahrál zlý úsměv. „A víte, panstvo, co si tak myslím, když vidím ty vaše vymydlené pleše a zlatem ověšená břicha, když se tak dívám na to hedvábí a parádu a když si myslím, že desetina toho, co stojí tyhle muziky, by stačila, aby bylo mámě pomoženo, a kdyby tyhle keťaské dcerunky daly peníze, za které nakoupily květin, bratrově rodině, že by bylo po bídě? Myslím si: Polibte vy mně i s tou vaší parádou holičkou.“ Tohle rčení je eufemismem jeho Podkrkonoší. A právě proto se mu mihlo vzpomínkou údolí Kuchelského potoka, jeho olše, baráky na stráni, po levici Slap a v zádech Kozákov. Tím se stalo, že blesk, který chtěl vyrazit z jeho oka, nevyšlehl. Řekl jenom: „S tím vám přeju dobré chutnání.“ Obrátil se ještě k vojákům: „Nazdar, bráškové! Odpusťte mi, já za to nemohu, že se tu pečete, to přec víte!“
Pak se neznámý, bezejmenný hrdina od Zborova zas položil a zmizel slavnostnímu shromáždění za stěnami rakve. Víko a trojbarevný prapor zůstaly na zemi.
Ale ještě chvíli potom hledělo na sebe vše ušlechtilé a úctyhodné, co národ má, velmi vyjeveně, nechápajíc, zda to byl sen či divadlo, a hledajíc v sousedových očích odpověd na svou otázku. První, kdo se poněkud vzpamatoval, byl generální inspektor armády. Dal rozkaz, aby byla slavnost ještě jedním řečníkem nenápadně ukončena, italští legionáři pochováni, víko zborovského přiklopeno a rakev pod přísnou vojenskou a policejní dohlídkou.dopravena na policejní ředitelství k zevrubnému prozkoumání.
Když se slavnost rozcházela, důstojníci, vedoucí oddíly, se mračili, ale vojáci v řadách se pošťuchovali a povídali, že to byla velká psinděra a že by jen rádi věděli, kdo to spískal. Slečny v krojích se dívaly do zrcátek, upravovaly si na skráních vlasy a říkaly, tenhle nápad že byl báječný a úžasně prima, jen škoda, že stály daleko a málo slyšely. Ale ti, kdož viděli a slyšeli zblízka, odcházeli z náměstí s tupým pocitem ve hlavách a byli již daleko v ulicích, kdy se jim teprve ta příhoda počínala v mozcích rozležívat. Zástupcové vědy, to jest profesorské kolegium univerzity a techniky, putovali odtud ve skupenství a uvnitř něho tvořili menší družiny, jako planety souhvězdí se opět kupí kolem vlastních sluncí. Všichni měli v obličejích shovívavý úsměv a tvářili se vědoucími. „Nu, co o tom soudíte, pane kolego?“ ptali se škádlíce se a odpovídali žertem ještě veselejším: „Nu, ovšem, že je věc jasná jako den! Či co o tom soudíte vy, pane kolego?“ Ale nikdo neřekl nic. Byloť zde nebezpečí nesmrtelně si škodit pro všechnu budoucnost a příští dějiny věd a literatury.
Ale bylo-li mezi vědci vzrušení, bylo mezi politiky a diplomaty pravé rozčilení. Vše proudilo nahoru do Staroměstské radnice, aby vyčkalo telefonické zprávy z policejního ředitelství. V radničních sálech se seskupovaly hloučky a po červených kobercích chodeb chodili po dvou, po třech poslanci. Jak si vysvětlit událost? Jaký bude mít vliv na politickou situaci? Co jí řekne zahraničí? Jak na ni bude reagovat valuta? Ale co hlavního: znamená krizi vlády nebo neznamená krizi vlády? Bylo učiněno několik pokusů nalézt vlastní stanovisko z mínění cizích diplomatů, nejprve francouzského. Ale zahraniční diplomati si utkvěle prohlíželi středověké portréty pražských purkmistrů na stěnách, jejich tváře byly nehybné a jakýmsi přírodovědným pochodem kolem sebe vytvořili vzduchoprázdný prostor, který svým mrazem zarážel dech a jímž nebylo možno projít.
V primátorově kanceláři bylo shromážděno ministerstvo. Čekalo na telefonickou zprávu policejního ředitelství. Konečně bylo zazvoněno. Nastalo velké mlčení. Policejní ředitel oznamoval, že prohlídka vykonána komisí za jeho přítomnosti. Rakev nalezena netknuta, víko zatlučeno hřebíky. V truhle byla kromě několika hrudek hlíny, které budou chemicky zkoušeny, jen hromada kostí zkoumaných policejními lékaři. Většina kostí náleží muži pětadvaceti až třicetiletému a možno o nich bezpečně konstatovat, že ležely v zemi po dobu pěti let, to jest od samého počátku července roku 1917. O jedné přebytečné klíční kosti že nelze prozatím říci nic určitého a nalezený úlomek pánve že je ženský.
Znalecký posudek byl oznámen kroužku vládních zástupců v odlehlém pokoji. Byl vyslechnut s hlubokou úctou k lékařské moudrosti a skutečnost, že téměř na den zjištěna doba úmrtí muže padlého v bitvě u Zborova, vyvolala podiv nad vědeckými možnostmi. Ale poněvadž policejní zpráva přece jen situaci nevysvětlovala, bylo rozhodnuto odtelefonovat, aby byly ostatky tajně převezeny do patologického ústavu za příčinou dobrozdání fakultativního.
Zatím se na Staroměstském náměstí shromáždily ohromné zástupy lidu. Zpráva o zborovském vojáku se totiž už hodinu valila Prahou, zasula ulice a prostranství, vnikala dveřmi, okny do všech obydlí, hrnula se telefonními dráty, a v této chvíli nebylo kromě lidí v agónii člověka, který by byl nevěděl, co se stalo, šesti ulicemi ústícími do Staroměstského náměstí proudili lidé a v době, kdy na radnici přijímali zprávu policejního prezidenta, byla na prostranství již hlava na hlavě a vyčníval nad ně jen Husův pomník. Rozumí se, že tam nebylo vidět pranic. Nejprve byl velký zájem o to, na kterém místě a na kterém čtverečním metru se to stalo a jak to vlastně bylo, potom se vedly vášnivé debaty, v nichž se utkávaly věda s vírou a jednotlivé učené názory mezi sebou, konečně se zdálo, že nabude vrchu humor mládeže obého pohlaví. Ale pak, pak se stalo něco velmi nebezpečného. Národ zjistil, že jsou na radnici schováni poslanci. To jej urazilo. To jej pobouřilo. To jej svrchovaně rozhořčilo. Byli to přec jeho poslanci! Nebýt hlasovacích lístků občanů, kteří zde už tak dlouho čekají, všichni ti mílostpáni by ještě prodávali na jarmarcích turecký med. Vidíte ty korupčníky? Vidíte tu lumpárnu? To je skandál! Ven s nimi! Místo zástupců lidu je mezi lidem! Ať vylezou na radniční balkón nebo na Husův pomník, promluví k lidu a řeknou mu co a jak! Nebo se snad odtud jakživi málo namleli hubou, když se ucházeli o hlasy? Ven z radnice! Ven, ven, ven! Okamžitě ven!
Naštěstí ještě dříve, než se tyto nálady mohly stát příliš bouřlivými, byla na místě policie. Vyrazila z Celetné ulice na koních. A za jízdou pěší policie s obušky. Mužstvo pozdvihlo nad hlavy pendreky, zablýskalo bohatýrsky očima a už to šlo. A už to švihalo. „Ježíšmarjá,“ vykřikl pán, který dostal první ránu do kosti temenní, „vždyť já jsem vrchní účetní…“ — „Tak tu mají ještě jednu!“ odvětil mu strážník a bacil ho do kosti týlové. „Jen to řežte!“ povzbuzovali mužstvo jeho vojevůdcové. Zástupy utíkaly. Ti, co byli vpředu a nad nimiž se ještě nemíhaly koňské hlavy a obušky, křičeli: „Hambááá!“ Všechno se hnalo k Pařížské třídě, hledajíc tam záchranu. Ale když už se tam zástup navalil, najednou, kde se vzala tu se vzala, vyběhla útokem z úkrytů domů také v Pařížské třídě policie. A vyrazila ze slepé uličky U radnice. Jízdní a za ní pěší. „Mažte to!“ řvali policejní inspektoři. Všechno zase zběsile pádilo nazpátek, hledíc uniknout Dlouhou třídou. Ale z Dlouhé třídy se vyřítily také pendreky. A z Týnské uličky také. Ze Železné ulice také. A z Melantrichovy ulice také. Neboť moderní policejní strategie spočívá právě v tom, že z místa, které má být vyklizeno, udělá past, z níž neuteče ani myš. Pak se tam uspořádají manévry. Národu musí být nejprve řádně naklepány lebky, aby z nich zmizela každá revoluce, a pak se teprve žene tudy, kudy má jít.
V Celetné ulici byl velký nával. Byla od náměstí oddělena dvojnásobným kordónem strážníků, kteří se drželi za ruce a byli obráceni tváří do ulice. Nikdo nesměl z náměstí, ale nikdo také na náměstí, to je věc pořádku. A tak lidé, kteří se v Celetné ulici cpali, vystupovali na špičky a hleděli přes policejní přilby a mezi nimi na to, jak se to na Staroměstském náměstí pěkně prohání. Velel zde nějaký tuze hodný policejní komisař. „Matko, nemelou tady hubou a dou domů mužovi vařit oběd!“ pravil mírně jedné ženě. „Kdybych měla co!“ odsekla mu pohotově. A nějaký ideální mladík vpovzdálí, který pokládal příležitost za vhodnou k agitaci mezi policejním mužstvem, volal: „Jste stejní žebráci jako my, Že se nestydíte!“ Komisař se na něho klidně podíval: „Vy, mladíku, mlčte a zmizte, pozoruju vás už chvíli!“ Žena, která měla jít domů vařit, se dostala do ohně: „Když tuhle demonstrovali domácí páni, to jste je neproháněli pendreky, že?“ A jiná do toho křikla: „On je nejspíš sám domácí pán!“ Lidé se smáli. „Myslíte, kdybych byl domácím pánem, že bych dělal takovouhle blbou službu ?“ řekl pan komisař mírně, a dokonce s jistým nádechem melancholie.
Ale najednou a zničehonic vjela do něho energie: „Marš, marš! Hybaj!“ Začal lidem pěstmi vrážet do prsou. A komandoval: „Řežte to! Fest!“ Tak se bitva přenesla také do Celetné ulice. Manévry na Staroměstském náměstí trvaly půl hodiny. Teprve pak bylo národu dovoleno jít domů. Směl utéci Melantrichovou uličkou. Zřejmě proto, že je nejužší. Za další čtvrt hodiny bylo náměstí liduprázdné a patrolovaly zde jen policejní hlídky. Poslanci se z radnice ven ještě neodvážili.
Ale po vyklizení náměstí nastala policii teprve pravá práce. Přitáhly svěží oddíly, obsadily všechna domovní vrata a vydaly rozkaz: „Nikdo tam, nikdo ven!“ Dvacet zkušených detektivů za asistence uniformované stráže provádělo prohlídku bytů. Měli příkaz: „Jest pátrati po optických přístrojích a gramofonech všeho druhu. Předměty méně podezřelé jest při záznamu přesné adresy sbírati, ale majitele jakýchkoliv přístrojů promítacích či jiných aparátů podezřelých jest okamžitě zatknouti.“ Do rodin vešla hrůza. Tím větší, že na Staroměstském náměstí bydlí rodiny vesměs řádné, u nichž domovní prohlídky nejsou nijak obvyklé. Byly prohledány všechny kouty a nenechán nezpřeházen jediný prádelník. Paní Rajnyšová, manželka finančního respicienta, byla při vpádu policie stižena hysterickým záchvatem, dopustila se strašných urážek státu, utrhla strážníkovi na blůze tři knoflíky, poškrábala mu nos a byla v obecní truhle dopravena do vazby. Na slečnu Vlachovou, dceru domácího pána z čísla 6, která jim nechtěla otevřít, vylomili do koupelny dveře. Ale chovali se slušně, a když všechno viděli, zdvořile řekli: „Neračte se znepokojovat, přijdeme za chvíli.“ V rodině magistrátního oficiála Titla našli v zásuvce pohovky laternu magiku. „Čí je to?“ zeptal se ledově policejní inspektor. „To je našeho šestiletého Emila,“ odpověděla paní oficiálová a chvěla se na celém těle. „Zavolejte mi ho sem!“ Byl podroben křížovému výslechu. Odpíral jakoukoli výpověď; pak hledal východisko v breku, ale konečně doznal, že dostal laternu magiku od dědečka. Byli zatčeni otec, matka i dědeček a Emil dán prozatím na vychování do Klárova ústavu slepců. V bytě trafikanta na penzi Němečka v čísle 17 na rohu Týnské ulice byl nalezen předmět patřící zřejmě do kategorie aparátů krajně podezřelých. Stál na ozdobném stolku a skládal se z duté skleněné koule, tenké hadice a součástky nálevkovitého tvaru. „Nač to tady máte?” zahřměl inspektor na starého pána. „Na památku,” odpověděl klidně pan Němeček. „My vám už ukážeme památky! Seberte to!” Ale objevilo se, že starý pán je odhodlán pustit policii k památce jen přes svou mrtvolu. „Pánové, to je čibuk! Snad nemyslíte, že vám vydám svůj čibuk? Ukořistil jsem jej roku dvaaosmdesátého v Hercegovině. Nedotýkejte se, pánové, mého čibuku!“ „Vemte ho!“ řekl vlídně policejní inspektor a k panu Němečkovi skočili dva strážníci, chňapli ho v zápěstí, zkroutili mu obě ruce a rvali ho ke dveřím. „Pane, to je surovost,“ zaúpěl pan Němeček a zbledl. Policejní inspektor vytáhl ze záňadří notes a psal nasliněnou tužkou: „Gust. Němeček pen. trafi. Star. ná., č. p. 17 III p. surovci.“ Z toho koukaly alespoň tři měsíce.
Domovní prohlídky se protáhly do pozdní noci. Kořist byla velká. Z bytů, půd, prádelen a sklepů byl zabaven celý vůz gramofonů, starých gramofonových trub a desek, divadelních kukátek, obzorek a triedrů, stereoskopů, kaleidoskopů, fotografických aparátů, magických lateren, kapesních svítilen, lup a zvětšovacích skel. Brejle a skřipce shledány neškodnými. Bylo zatčeno jedenadvacet lidí. V době, kdy byl vůz se zabavenými přístroji pod ochranou silné stráže dopravován na policejní ředitelství, vypadalo Staroměstské náměstí a jeho okolí jako právě dobyté město. Ticho, pusto. Ve svitu obloukových lamp patrolovaly jen vojenské hlídky.
Ale za obvodem vojenské pravomoci byly kavárny a hospody nabity. Všude se vášnivě debatovalo a spotřeba nápojů byla velká. A poněvadž se chýlilo k půlnoci, byly v tu hodinu v soukromých bytech shromážděny i všechny spiritistické kroužky a kluby, co jich po Praze je. Dveře byly zamčeny, elektrické žárovky zhašeny a rozsvíceny svíčky, jejichž měkký svit duchové milují. Zborovský vojín se ukázal pravým hrdinou, a začav jednou svou svízelnou práci, byl odhodlán vydržet ji až do konce: lítal ze seance do seance a navštívil je všechny. Událost ze Staroměstského náměstí arci dokonale vysvětlil. A všude pronesl překrásné řeči. Vypravoval mnoho o sociálních a kulturních poměrech života záhrobního, pronášel myšlenky velmi hluboké a okázal se vůbec duchem vyššího řádu. Údaje o jeho minulém životě se však poněkud rozcházely. Tvrdil-li na Vinohradech, že býval hejtmanem Prokopa Holého a padl v bitvě u Lipan, a v Košířích, že je vlastně vítěz nad Tatary Jaroslav ze Šternberka, nemohlo být námitek; ale vykládal-li v Praze, že byl v minulém životě Karlem Havlíčkem Borovským, a na Malé Straně, že býval otcem Radeckým, musila v tom býti rozhodně mýlka. V Nuslích, kde se vydával za korunního prince Rudolfa, říkal, že je to jeho poslední astrální projev, a po půlnoci se velmi omlouval, že už nemá kdy, že musí do Libně k porodu a bojí se, aby nezmeškal. Narodí se tam z chudobných rodičů dítě a do toho se musí vtělit, aby vybojoval českému národu také ještě svobodu duchovní a přivedl lidstvo k pravé víře Kristově.
V té době zasedaly ještě také všechny výkonné výbory politických stran. Ve schůzi strany lidové bylo mnoho debatováno o tom, je-li účelno, aby se dnes dopoledne byl stal na Staroměstském náměstí zázrak, či je-li výhodnější, aby se nebyl stal zázrak. Protože zjevení nebylo smýšlení katolického a mohlo být nejvýše zhodnoceno jako mámení zlého ducha, mínění se rozcházela a otázka ponechána zatím nerozřešena. Bylo však vysloveno jednotné mínění, že události musí být politicky využito, a uloženo poslaneckému klubu, aby ze situace hleděl co nejvíce vytěžit ve prospěch katolických úvěrních a spotřebních spolků a proti československým odpadlíkům. Podobná stanoviska byla zaujímána také v klubech ostatních.
Neboť zatímco národ ve veřejných místnostech byl zmítán rozčilením a očekáváním, politikové usuzovali docela reálně. Oni a burziáni. Kavárna Continental, kde se scházejí, byla nabita. Pan Roubiček, který hrál á la baisse, si mnul ruce a pravil panu Spitzrovi, který tu seděl bledý a sklíčený: „Ale voni sou starej chamr mit ihrem tatíček und naše mladá republička. Ted si budou moct se svejma papírama vytapecírovat altánek.“
Úřední tisková kancelář v té době také ještě bděla. Šlo o oficiální zprávu. Po poradách s ministerstvem bylo konečně rozhodnuto připojit na konec referátu větu: „Drobnou událostí, jíž nelze přikládati vážnějšího významu, nebyl pořad slavnosti nikterak porušen.“ O přívlastku k podstatnému jménu událost bylo dlouho mezi ministerstvem vnitra a ČTK telefonováno. Přídavné jméno „jistý“ nalezeno příliš povšechné, „trapný“, či dokonce „záhadný“ naprosto nepřípustné, a voleno posléze slovo „drobné“. Zároveň dán všem státním zastupitelstvím rozkaz jakoukoli jinou zmínku o zborovském zjevení konfiskovat. Ale vědělo se předem, že je to jen oddálení, nikoli vyřízení věci. Neboť zahraniční diplomati už svým vládám telegrafovali a zítra bude mluvit o Praze celá Evropa. Tato skutečnost byla také jediným potěšujícím momentem v celém dnešním rozčilujícím dni.
Ráno se sešla ministerská rada znova.
Byli tam pozváni znalci. A to pan policejní prezident, děkan fakulty teologické, rektor vysokého učení technického a znalec psychiatrie z fakulty medicínské.
První podal zprávu policejní ředitel, a pojednav o průběhu prohlídek a vyšetřování, resumoval: „Pokládám za vyloučeno, že by se mohl do uzavřené rakve někdo živoucí dostat. Povolal jsem také znalce z oboru eskamotáže pana Viktora Ponrepa, který prohlédl rakev a se vší určitostí prohlásil, že neskrývá žádný eskamotérský trik. Je, slavná ministerská rado, naprosto nemožné, aby se v panteonu, hlídaném vojskem, policií a sokolstvem, někdo k mrtvému hrdinovi vplížil, stejně jako je nemožné, aby uprostřed spolehlivého bezpečnostního kordónu na cestě mezi Staroměstským náměstím a policejním ředitelstvím vylezl. Prohlídky zabavených optických přístrojů nevedly k žádnému pozitivnímu výsledku. Stejně tak bezvýsledný zůstal i výslech zatčených, v němž se s plnou energií pokračuje nepřetržitě přes celou noc až do nynější chvíle. Věc v sobě skrývá přímo sherlockholmesovskou záhadu. Pokusím se jít po jiné stopě, ale pátrání jest neobyčejně ztíženo tím, že naši nejlepší detektivové jsou právě z rozkazu pana ministra vnitra na Slovensku za účely politickými. Jediné, co bych se ještě odvážil dodat, je, aby mi slavná ministerská rada poskytla více finančních prostředků ke zdokonalení policejní služby, aby se takovéto trapné rušení veřejného pořádku nemohlo podruhé opakovat. Poměry hlavního policejního orgánu jsou na republiku až příliš uzoučké a to jest také jedna z hlavních příčin dnešní události.“
Když byl o úsudek požádán monsignore děkan fakulty teologické, uklonil se, pokorně usmál, a dotýkaje se hroty prstů pravice hrotů prstů levice, pravil: „Dostalo-li se mi veliké cti, že jsem žádán o skromný úsudek já, pak si to dovedu vysvětliti jen tím, že se slavná vláda zabývá otázkou, zda v zdánlivě nevysvětlitelném případě na Staroměstském náměstí nejde o zázrak, usuzujíc, že posouditi to přísluší teologům.“ Monsignore rozvinul pak široce pojem zázraku, jednoho ze základních dogmat církve. A pravil: „Jde-li v daném případě o zázrak, o tom rozhodnouti vymyká se chabým silám mé maličkosti. Bude třeba zahájiti nejprve církevní šetření a rozhodující slovo ponechati Svaté stolici. Jest však nade všechny pochybnosti povznesena skutečnost, že takzvané přírodní síly či zákony může libovolně a kdykoli měniti jak bůh se svými svatými, tak také s jejich dopuštěním satan se ■svými ďábly. Příkladů o tom máme v Písmě svatém a v církevních dějinách i doby nejnovější na tisíce. Neboť musíme se otázati: Co jsou to takzvané přírodní zákony? Přírodní zákony, slavná ministerská rado, toť jen způsob, jakým jsme si navykli hleděti na pořad jevů. Ale nesmíme se dát másti zvykem a pýchou svého rozumu, a otáčí-li se dnes Země od západu na východ, není to důkazem, že tak bude i zítra a že mocnosti, jež patrně většina z vás ráčí podle své terminologie nazývati iracionální, nerozhodnou právě opačně. A o zjev takzvaný nadpřirozený šlo zřejmě včera také na Staroměstském náměstí. Blíže se k svému hlubokému politování o něm vysloviti nesmím, ale jest jisto, že vysvětlení může podati toliko teologie, stejně jako je tomu u všech záhad, před nimiž stojí lidská věda bezradná. Nakonec bych si dovolil přednésti slovutnému panu ministru národní obrany uctivý dotaz: Nebylo by možno administrativní cestou mezi vojáky zjistit, zda ve své blízkosti necítili zápach, snad dokonce sirný nebo smolný?“
„No, po tom smradu se budeme moci poptat,“ řekl ochotně ministr národní obrany.
Zástupce vysokého učení technického měl jiný názor než děkan fakulty teologické. Pravil v podstatě toto: „Jsem rád, že pan policejní ředitel vyloučil možnost eskamotáže, neboť pak se stává problém jasným jako den. Laikové, jak jsem včera zjistil, byli v pokušení vykládati si problém promítáním světelných obrazů po způsobu kinematografickém a z opatření pana policejního prezidenta, které jeho svědomitosti dělá jistě čest, vidím, že tak usuzovali laikové vysoké inteligence. Obávám se dokonce, že tuto hypotézu budou chtít držet i někteří lidé, kteří se pohříchu počítají ke kruhům vědeckým. Ale jest vyloučena. K promítání světelných obrazů potřebujeme dosud promítací plochu značné kompaktnosti, ať je to již plátno, sklo, či jiná pevná hmota, a neznáme ještě způsob, jak promítati do pouhého vzduchu, notabene na nejbližší vzdálenost a v plném poledním slunci to je již samo o sobě nonsens. A kdyby byl v poslední době učiněn podobný vynález, prominete, velevážení pánové, mému sebevědomí, pravím-li, že bych o tom také něco musil vědět. Včerejší obraz byl něčím jiným: byla to fata morgána spojená s břichomluvectvím.“ Pan profesor, vysloviv tuto tezi, rozhlédl se po posluchačstvu, aby se přesvědčil, jakým dojmem působí. Oči ministrů byly upřeny na něho a zračila se v nich hluboká úcta k jeho moudrosti. Zástupce fakulty teologické se s vlídnou shovívavostí usmíval. Ale znalec psychiatrie, pán velmi nervózní, blýskal a mrkal pod skřipcem očima, trhal levým ramenem a zdálo se, že každou chvíli vyskočí. Přemohl se. Pan profesor pak, nedávaje se nikým rušit, pokračoval: „Zrcadlení vzduchu, známé všeobecně pod jménem faty morgány či v Africe pod jménem serábu, vzniká lomem a úplným odrazem světla v nestejně hustých vrstvách vzduchových. Letní ulice se svou rozžhavenou dlažbou, která, zahřívajíc spodní vrstvy, činí je teplejšími, a tedy i řidšími, než jsou vrstvy nad nimi ležící, jest podmínkou pro zrcadlení vzduchu obzvláště vhodnou. To, co jsme včera viděli na Staroměstském náměstí, byla fata morgána, jíž nějaký čiperný agitátor, vyznající se v břichomluvectví, použil k agitační řeči. Toť jediné vysvětlení. Každý jiný vědecký výklad jest omyl. Dokonce omyl směšný. Do spekulací teologických nebo dokonce fantazií spiritistických se technická věda, kterou mám čest zastupovati, ovšem pouštěti nemůže. Věc jest ostatně jasná jako bílý den. Pan policejní ředitel bude jednati plně ve shodě s moderní vědou, propustí-li nevinně zatčené majetniky promítacích přístrojů a dá pátrati, který z hodnostářů, včera na Staroměstském náměstí přítomných, se ve svém minulém životě zabýval břichomluvectvím.“
Znalec psychiatrie, byv vyzván, aby řekl stanovisko své, pomuchlal se trochu na skřipci, potrhal nervózně rameny a řekl:„Hm!“ A pak se ještě trochu pomuchlal na skřipci. A pak pravil: „Co vám tady tuhleten povídal, je nesmysl.“
„Račte dovolit, pane kolego?“ vyskočil zástupce věd technických.
„Sednou si, nerozčilujou se a poslouchají!“ odvětil psychiatr a zatrhal svalstvem na levé tváři.
Bylo to předzvěstí strašlivých bojů, krvavých polemik a srážení hlav, které se zítra rozpoutají mezi fakultami.
Psychiatr, zaškrabav se malíkem v koutku ucha, pokračoval: „A co vám tady řekl tamhle velebný pán, je nesmysl nakvadrát.“
Děkan fakulty teologické se zatvářil pokorně a jako by se za toho rouhače právě modlil. Ale oba katoličtí ministři vyskočili, zaujavše bojovný postoj.
Pan profesor psychiatrie pokračoval, zřejmě poněkud přepínaje: „Dnes už každé dítě z opatrovny je poučeno o sugesci, hypnóze a fascinaci a každá hokynářka ví, že takové davové sugesce, jaké jsme byli včera svědky na Staroměstském náměstí, jsou při fakírských obřadech indických a při náboženských úkonech a tancích na ostrovech Sundajských na denním pořádku. Ale je pravda, že pro davovou sugesci rozměrů tak velkých není v Evropě příkladu od doby takřečeného zjevení lurdského.“
Tedy tohleto nervózní znalec psychiatrie říkat neměl. Neboť v téže chvíli pan ministr strany lidové zvolal a mrskl rukou: „Ale teď už mám těch urážek náboženství dost!“
A odešel prásknuv za sebou dveřmi.
Totéž učinil druhý pan ministr strany lidové.
A monsignore děkan fakulty teologické, pokorně se ukloniv, pravil: „Předpokládám, slavná ministerská rado, že mých skromných služeb zde již nebude potřebí.“
A také on důstojně, a jako by ploval, odešel.
„Kdo nechce slyšet pravdu, ať si jde,“ řekl profesor psychiatrie, projevuje neuvěřitelnou nechápavost pro otázky politické, a zahájil přednášku o náboženských tancích Olo Ngandžů na ostrově Borneu.
Ale secese části vlády ve chvíli pro národ tak vážné mohla ohrozit vlast a předseda strany agrární zamrkal na jednoho z kolegů. Ten vyběhl za třemi katolíky. Dohonil je až na nádvoří a pan ministr železnic kladl právě nohu na stupátko automobilu. Ale učinil to až tehdy, když viděl agrárního ministra se blížit.
„Nono, snad byste nechtěl pro nijaké zborovské strašidlo rozbíjet koalici,“ volal na ně.
Ale když přátelsky uchopil lidoveckého kolegu za rameno, zpozoroval, že je strnulé a chladné jako žerd kostelní korouhve.
Jednání mezi čtyřmi muži trvalo dlouho. Velmi dlouho. A teprve za deset minut se dostalo tak daleko, že pánové vyřkli slovo „zadostiučinění“. A za dalších deset minut odcházeli oba katoličtí ministři zpět do ministerské rady, nesouce si opravy ve školském zákoně, čtyři chrámy Páně uloupené československými odpadlíky, daňové a nákupní úlevy pro záloženské spolky a spotřební družstva strany lidové a zostřenou cenzuru proti nevěreckému tisku.
„A co republikánská strana českého venkova?“ ptali se páni lidovci na cestě.
„Ale nějaké malinké zvýšení cen masa, mléka a obilí, takovouhle příležitost přec nezanedbáme. Národní demokrati dělali sice potíže u plodin průmyslových, ale ráno jsme se už dohodli, dostanou úlevy pro textil.“
„A českoslovenští socialisté?“
„Problém jasný jak den, jak to prve řekl pan profesor. Z nedostatku proveditelného programu jiného podniknou radikální útok na peníze dispozičního fondu.“
„A sociální demokrati?“
Agrární ministr pokrčil rameny a nechal je zdvižená chvíli. „V těch se Člověk nikdy nevyzná,“ odpověděl za chvíli. „Je to strana čistě ideová. Doufám ostatně, že budou nejlacinější.“
Když se čtyři pánové vrátili do ministerské rady, byli už znalci s poděkováním propuštěni a zástupce sociální demokracie právě dokončoval svou řeč: „Jsem jistě poslední, pánové,“ pravil čechraje si řidnoucí rusou kštici, „který by chtěl upírat oprávněnost vědě technické, teologické nebo filozofické, ale přesto myslím, že jsme se dopustili zásadní chyby, že jsme se na toto pole dali svést. Co je nám do vědy? Vědátoři jsou od toho, aby bádali, my jsme od toho, abychom dělali politiku. A včerejší událost musíme hodnotit jen a výhradně z hlediska politického. Tajemného zjevení, ať to bylo co bylo, musí být použito proti nepřátelům státu. Lid chce vysvětlení. Bude mu dáno! Spojenecká cizina chce důkaz, že jsme státem pořádku a disciplíny. Dostane se jí ho! Ale co nadto: nepříteli bude zasazena rána, z níž se tak brzy nevzpamatuje. To, pánové, je v zájmu nejen sociální demokracie, nýbrž v zájmu všech státotvorných stran a v zájmu vlasti. A o tu jde. Jen o ni!“
Proti sociálně demokratickému řešení nebylo námitek. Bylo východiskem.
Úřední tisková kancelář rozeslala ještě téhož odpoledne listům oficiální zprávu a ty ji ještě večer vytiskly ve zvláštních vydáních s příslušnými úvodníky, komentáři a palcovými tituly. V titulech se vyjadřovalo opovržení, v úvodnících se burcoval národ a v komentářích se volalo po nej energičtějších policejních opatřeních proti hanobitelům svátých ostatků našich hrdinů. Úřední zpráva zněla:
V Praze 2. července. ČTK. Včerejších zborovských slavnosti použila komunistická strana ke hrubé nepřístojnosti. Nezjištěným dosud způsobem vniklo neznámé individuum do rakve s pozůstatky zborovského hrdiny, na Staroměstském náměstí prorazilo víko rakve a proneslo agitační řeč, která hrubě urazila city přítomných. Krajně nevkusná agitace byla všemi slušnými živly Jednomyslně odsuzována. Třeba se zadostučiněním konstatovati, že obecenstvo zachovalo naprostý klid a pořad slavností nebyl příhodou nikterak rušen. Bylo zahájeno obsáhlé vyšetřování a provedena řada zatčení. Bezpečnostní úřady jsou pachatelům již na stopě.
To bylo geniální rozřešení.
Volání listů po energických opatřeních vyšla vláda s neobvyklou rychlostí vstříc. Ještě dříve, než byla dotištěna zvláštní vydání, bylo v pražském a kladenském kraji zatčeno tři sta komunistů a v sekretariátu komunistické strany a v soukromých bytech provedena řada prohlídek. Prezident zemského soudu dostal telefonický rozkaz, aby ihned zastavil poskytování dovolených a pány z letních bytů okamžitě povolal zpět.
Tak se stalo, že skončil 1. červenec ke všeobecnému uspokojení. Ale nejen to. Aféra zborovského vojáka, hrozící způsobit vlasti úhonu, obrátila se, dík státnické moudrosti, k dobru a prospěchu národa. Lid se upokojil. Dohodová cizina, vzrušená možnostmi nějakých socialistických štvanic, či dokonce protiválečných agitací, nabyla k ČSR staré důvěry. A když bylo do Ženevy posláno k podepření kursu koruny dvaašedesát miliónů, vzpamatovala se také burza. Vzpamatovala se natolik, že již za tři dny mohl v Café Continental říci pan Spitzer panu Roubičkovi: „Tak co, kdo je starej chamr s tou naší mladou republičkou?! Aby věděli, zejtra kupuju holkám oringle. Puknou!“
Ale v noci, která následovala po 1. červenci, se krátce před dvanáctou hodinou probudil v kryptě jeden z italských legionářů. Sedl si na rakev, prohledával si kapsy, a když nalezl nedopalek cigarety, zapálil si jej.
„Hej, bráškové, spíte?“
Bráškové nadzdvihli víka rakví: „Co chceš?“
„Poslouchejte, když jsem ještě chodil do školy, tak nás tam učili, že tady kolem staroměstského orloje chodí každou půlnoc Pán Ježíš s těmi sedmadvaceti popravenými českými pány. Tak jsem si myslil, jestli bychom se k nim neměli připojit, že bychom přece jen byli trochu mezi těmi, za které jsme padli.“
Zborovský se také posadil na rakev. Tmou se opovržlivě zadíval na planoucí ohník cigarety. Řekl: „Člověče, viděls dnes dopoledne na náměstí ten lid, za který jsi padl?“
„Ne.“
„Ne?! No tak mlč a bud rád, že ležíš!“
Napsat komentář