Ještě listopadově, takže o opouštění, padání, smrti: Jiří Orten (30. srpna 1919 Kutná Hora – 30. srpna 1941 jej v Praze srazila německá sanitka, zemřel o dva dny později). Básně jsou ze sbírky Ohnice (1941).
.
Cvičení v šeru
.
Ó, širé šero pod deštníkem,
ó, báni šera na velikém
kostele nebe! Píši tu
do žhavého sešitu,
bolí mne oči, přivřu si je
a mírné světlo, jež se lije
z dalekých koutů stmívání,
mne ukolébá do spaní.
.
A přece ještě vzpomenu si
na úsměv, plný něžné rosy.
Je tichý, zná mne nejlépe.
Až jednou zima zaklepe,
ta bez sněhu a bez ledu
a bez soucitných pohledů,
uvidím zase úsměv ten.
A zemřu s ním. Ne samoten.
.
Cvičení před spaním
.
Bludičky, spát!
Jsem špatný kamarád.
Ale tak míti na svém čele
namísto vrásek za přítele
srpen a listopad,
to bych si ani neodpočal,
překročil poušť a přešel močál,
se srpnem trpíval bych rád
a s listopadem pad, až k zemi pad.
.
Ale já bývám sám.
Jen těžce usínám.
A měsíce se bídně plouží.
Přeskočím plot a přejdu louži
a potom ustávám.
Do vodovodu odkapává
za kapičkami moje hlava.
Přeji to kapičkám.
Bludičky, klam!
Všechno je klam.
.
Cvičení o smrti
.
Zatím co v duši prší mi,
hraji si s šerem na rýmy,
zpovídám se mu ze stmívání,
o kterém ještě neví ani.
.
Je jedna paní, jež mne mate.
Má jméno, jméno tolikáté,
že paměť je už nechce znát.
Ruce jí musí pomáhat.
.
Když si ty ruce k hrdlu vložím,
tu vím, tu vím, na jakém loži
mne jednou zcela přivine
ukrutnou láskou za jiné,
jež zmeškaly a neměly mne.
Ta paní z těla jas mi vymne,
že budu černý do rána.
A jmenuje se Morana.
Napsat komentář