Západní profesně-manažerskou kastu (PMC), její podřízená média a její politické vyjádření, Stranu, obchází strašidlo. Podobná strašidla se objevovala už v minulosti – zejména strašidlo revoluce, komunismu a války – a za jejich původce či pomocníky byly označovány nejrůznější síly, od jezuitů po ilumináty, od svobodných zednářů po Židy, od KGB po CIA. V době, kdy píšu tyto řádky, dochází v Evropě k rozsáhlému politickému násilí a očekává se jeho další eskalace, takže obvyklí komentátoři se činí a obviňují obvyklé podezřelé.
Strašidlo, které mám na mysli, je však staré celé století a způsoby, jakými si je představujeme a jakými se ho obáváme, se za celou tu dobu téměř nezměnily. Fašismus – protože právě o něm zde mluvíme – sedí od té doby jako ošklivý pavouk uprostřed politické pavučiny. Jak poznamenal George Orwell, toto slovo „dnes už nemá žádný význam, kromě toho, že označuje ‚něco nežádoucího‘“. Patří k celé řadě pojmů, které mají jméno, ale žádný obsah, jde o označující bez označovaného. Jak Orwell poznamenal, v tomto ohledu se částečně podobá slovům jako „demokracie, socialismus, svoboda, vlastenecký, realistický, spravedlnost“, z nichž „každé má několik různých významů, které nelze navzájem uvést do souladu“. Jediné, co bylo možné tehdy – a dnes je to ještě horší –, byla prázdná volba mezi prázdnými slovy, jimž přisuzujeme významy, které nám v dané chvíli poskytují útěchu.
Orwell však správně zdůraznil, že ačkoli byl „fašismus“ už v době, kdy psal, sémantickým vakuem, prázdným nočníkem čekajícím na naplnění kýmkoli, kdo k tomu má moc, šlo o krajní případ. Naproti tomu „demokracie“, „svoboda“ a podobná slova, přestože ani ona nemají žádný všeobecně přijímaný význam, přitahují obhájce, komentátory a analytiky, kteří se snaží prosadit své vlastní chápání těchto pojmů. Jistě jste tedy slyšeli o „buržoazní demokracii“, „parlamentní demokracii“, „přímé demokracii“, „řízené demokracii“, „lidové demokracii“ a mnoha dalších. Lidé se zuřivě přou o to, co „demokracie“ znamená, ale právě urputnost boje o ovládnutí jejího významu nám říká, že jde o něco důležitého, o něco, kvůli čemu stojí za to vynaložit úsilí. Je tomu tak proto, že je velmi obtížné být proti demokracii v jejím doslovném významu „vlády lidu“ nebo alespoň „vlády občanů“. O to důležitější je tedy možnost určovat, která definice je přípustná, a ostatní vyloučit. Naproti tomu fašismus je odlišný, ne-li jedinečný tím, že skutečné, nikoli pouze polemické debaty o jeho povaze jsou obvykle přenechávány odborníkům: jediné, co potřebujete vědět, je, že fašismus je Něco Opravdu Špatného, i když si nejste tak docela jisti proč. Proto je heslo „zachránit demokracii před fašismem“ tak hluboce zakořeněné.
Právě obsahová prázdnota tohoto pojmu způsobila, že se „fašismus“ od samého počátku používal jako zbraň – k ospravedlňování vlastní politiky, k odsuzování politiky druhých, ale především k čistkám a disciplinování lidí na vlastní straně, kteří by se jinak mohli vymknout kontrole. Protože tento pojem nemá mimo bezprostřední polemický kontext prakticky žádný význam, je obvinění z „fašismu“ v podstatě nemožné vyvrátit. Sám Orwell byl, jak známo, obviněn z „fašismu“ za to, že kritizoval Stalinovo masové vraždění a čistky. Zčásti z důvodů souvisejících s vnitřní politikou Moskvy byly ostatně nekomunistické politické strany, dokonce i ty marxisticky orientované, běžně očerňovány jako „fašistické“. Velké evropské socialistické strany byly označovány za „sociálfašisty“, objektivní spojence kapitalistického systému a později nacistů. Po roce 1933 se tato politika s velkým halasem obrátila o sto osmdesát stupňů, ale tehdy už bylo trochu pozdě. Někteří historikové jsou tímto způsobem myšlení ovlivněni dodnes. Za Stalinových časů a dokonce i později bylo ostatně jeho přijetí povinné pod hrozbou vyloučení z komunistického hnutí. Mnoho inkoustu se promrhalo na dokazování, že označení socialistů, a nikoli nacistů za hlavního nepřítele na počátku třicátých let nebylo onou katastrofální strategickou chybou, jak někteří tvrdili. A naopak představa jakési přirozené spřízněnosti mezi kapitalistickým systémem a „fašistickými silami“ – další stalinské klišé, před nímž Gramsci varoval své marxistické druhy – má stále mnohem větší vliv, než by si zasloužila, přestože ji dobové důkazy nijak nepodporují.
Je tedy snadné pochopit, proč je „fašista“ tak oblíbenou nadávkou a proč se stalo první urážkou, po níž sáhnete, když chcete pohanit politickou stranu nebo politika, kterého nemáte rádi. Je to slovo prakticky bez významu a zároveň označuje něco ze své podstaty špatného. Nikdo ho nebude obhajovat, každý bude tvrdit, že on fašista není, ale vy možná ano, a především se nikdo nikdy nezeptá: „Co tím vlastně myslíte?“ (Už si ani nepamatuji, kolik článků s názvy jako „Je Trump fašista?“ jsem zběžně přečetl, v nichž autoři neprojevovali sebemenší znalost toho, co by toto slovo mohlo znamenat, a dokonce ani zájem se tím zabývat. Stačilo několik paralel s nepříjemnými postavami minulosti a bylo hotovo.) Podobně se všechny ty senzační články s otázkou „Směřujeme k fašistickému státu?“ vůbec nezajímají o to, jaké fašistické státy skutečně byly, nýbrž jen o odsouzení dnešních jednotlivců a hnutí prostřednictvím účelových asociací.
Je to důležité, protože jsem stále více přesvědčen, že pravice – v tom smyslu, jak ji budu definovat – se v řadě západních států dostane k moci, a ne nutně jen prostřednictvím voleb. A nebude to ani probruselská neoliberální pravice. Tento proces bude téměř jistě provázen násilím – pokračováním toho, čeho jsme již byli svědky –, ale nemyslím si, že by pravice čelila organizovanému odporu levice. Ta se omezí na nadávky a symbolická gesta, díky nimž se jejich původci budou cítit jako hrdinové. Nepůjde však o nic, co by připomínalo historický „fašismus“, a z důvodů, které vysvětlím, o nic takového ani jít nemůže. Čím dříve lidé přestanou s těmito hloupými řečmi, tím lépe pro všechny.
Shodou okolností jsem právě ve chvíli, kdy jsem začínal psát tento odstavec, sledoval přímý televizní přenos ze začátku demonstrací v Paříži a Marseille a také v Orléans, kde 24. října pořádalo své výroční shromáždění Rassemblement national (Národní sdružení, RN). Většina transparentů byla vyrobena podomácku. Některé obsahovaly velmi konkrétní požadavky („RN by nemělo být dovoleno pořádat sjezdy“), jiné odkazovaly na požadavky studentů, mnohé si stěžovaly na ekonomické problémy a další neurčitě brojily proti fašismu, který už údajně nastal nebo se má brzy objevit.
Stejně jako mnoho podobných demonstrací, které jsem za ta léta sledoval, však i tato měla pohodlný, sebechvalný, jednolitý a povrchní charakter manifestace proti Hříchu, jakou by uspořádala katolická církev. Účastníci, s nimiž byly vedeny rozhovory, většinou říkali rozumné věci a jejich stížnosti byly často dobře formulované. Bylo však jen málo patrné, jak by se jejich požadavky daly řešit, natož jak by se daly spojit dohromady a skutečně uspokojit. Možná jsme se už, jak jsem naznačil minulý týden, dostali za tuto fázi a jediné, co zbývá, je hněv.
V posledních několika týdnech se stalo klišé tvrzení, že násilí a nepokoje v ulicích posílí politickou pravici ve Francii, a velmi pravděpodobně je to pravda. Marine Le Penová se nadále drží osvědčené politické zásady, že nemáte nikdy vyrušovat své nepřátele, když právě dělají chybu. Dál se vyjadřuje státnicky a své temperamentnější spolupracovníky drží na uzdě. Zda ji to v roce 2027 přivede do Elysejského paláce – a jakým mechanismem –, nelze říci a hodně bude záležet na tom, kdo bude jejím soupeřem ve druhém kole, pokud se nějaké uskuteční. Samozřejmě však existují i jiné pravicové strany a volby nejsou jediným způsobem, jakým se „pravice“ (nebo teoreticky „levice“) může dostat k moci. Abychom pochopili, jaké další možnosti (a nebezpečí) existují a které varianty jsou pravděpodobně vyloučeny, musíme udělat něco, čím se zabývá jen málokdo: alespoň stručně se podívat na moderní dědictví francouzské pravice a některé podoby, jichž nabývala. Naštěstí se už touto cestou vydalo několik odvážných badatelů.
Základní rozdíl mezi levicí a pravicí před sto lety spočíval v tom, že tehdy převládající předpotopní pravice nostalgicky vzpomínala na vládu monarchie a vliv církve. Jejím hlavním cílem bylo svrhnout sekulární republiku z roku 1870, aby mohl být vybudován silný a disciplinovaný konzervativní stát. I když byl doslovný návrat krále nepravděpodobný (ostatně existovali dva uchazeči o trůn), touha po pevné ruce u kormidla přivedla v roce 1940 armádu, církev a velkou část vládnoucí třídy na stranu Pétaina a proti de Gaullovi. Tato archaická pravice po roce 1945 z velké části zmizela a s ní i (velmi malá) krajně nacionalistická pravice. Její tradice však přežívá ve starých zámožných rodinách ve Versailles, které po celé generace dodávaly republice generály, bankéře, diplomaty a prefekty. Není jich mnoho, ale v určité chvíli by mohly mít vliv.
Na druhé straně stojí jeden z nejzásadnějších a zároveň nejméně pochopených rozdílů v politice: rozdíl mezi stranami levice a socialistickými stranami. Ti, kdo po prvních několika letech převzali kontrolu nad Francouzskou revolucí, byli levicově orientovaní (protože podporovali republiku a prosazovali významné politické změny), ale nebyli socialisté. Byli to, nemáme-li lepší slovo, liberálové, a to v tom smyslu, že jejich organizace (a jejich voliči) pocházeli především z nových obchodních a profesních středních vrstev, jejichž moc revoluce uvolnila. Jejich potomci vytvořili Radikální stranu, nikoli Socialistickou stranu. Byli to právníci a zubaři, zatímco tradiční pravici mohli představovat bankéři a socialisté byli často učitelé. Nepochybně právě odtud pochází slavná poznámka prezidenta Chiraka adresovaná Blairovi: „Víte, já jsem člověk levice, zatímco vy jste člověk pravice.“ Ale i když se tento politický proud považoval za levicový, nebránilo mu to příležitostně spolupracovat s tradiční pravicí, aby zastavil socialistické iniciativy. Nejznámějším příkladem bylo násilné a krvavé potlačení Pařížské komuny v roce 1871.
Dosud jsem toho o fašismu mnoho neřekl. Ve Francii neměl velký vliv, ale přesto jsem si jej vybral za téma tohoto týdne. Tak tedy: Nejpodivnější na fašismu je, jak mnoho zdánlivých neshod kolem něj panuje. Jeho počátky, jak ukážu, jsou jednoduché a úzce spjaté s konkrétní historickou dobou a jeho ideologie, pokud vůbec nějakou měl, nebyla o mnoho rafinovanější než rána pěstí do obličeje. V podstatě se na nic víc ani nezmohla. Sami fašisté se tím nikdy netajili: naopak se vyžívali v činech na úkor únavného přemýšlení. Jde však o to, že pokud lze fašismus zpětně definovat jako něco, čím nebyl, nebo jako něco mnohem významnějšího, než ve skutečnosti byl, otevírají se tím nejrůznější zajímavé možnosti, jak své současné nepřátele označovat za „fašisty“. Jinak byste museli vymyslet jiné nadávky, které by nebyly tak působivé. Ignorováním toho, co fašisté skutečně říkali, a záměrným stíráním hranic mezi původní ideologií a pozdějším jednáním u moci si tak můžete vytvořit fašismus à la carte a použít jej proti komukoli nebo jakékoli organizaci, která se vám znelíbí. (Moji rodiče si mysleli, že poválečná Británie začíná být „trochu jako Hitlerovo Německo“, protože tam fungoval přídělový systém potravin a stát získával větší úlohu.)
Nuže, fašismus vznikl na velmi konkrétním místě a v konkrétní době a byl stejně tak estetickým jako politickým hnutím. Jako politické hnutí dosáhl v Itálii jen omezeného úspěchu, protože jej během deseti let do značné míry zkrotily existující mocenské struktury. Jiná jeho varianta však dosáhla většího úspěchu v Německu. Fašismus uctíval modernitu, technologie, populismus, rozvracení zavedených pořádků a násilí a věřil, že svět počátku dvacátého století prochází zásadní proměnou. Je pozoruhodné, že spoluautorem jeho Fašistického manifestu, vydaného v roce 1919, nebyl nikdo menší než Filippo Marinetti, jehož Futuristický manifest vyvolal v období bezprostředně před první světovou válkou rozruch v evropském uměleckém světě. Futuristé obdivovali rychlost a technologie a budoucnost spatřovali nejprve ztělesněnou v automobilu a později v letadle. Umění podle nich nemohlo být ničím jiným než „násilím, krutostí a nespravedlností“ a Marinetti následně začal prosazovat výrazně revoluční program, který počítal se záměrným ničením umění minulosti a oslavoval válku jako určitý druh hygieny. Tento pohled byl překvapivě vlivný v mnoha zemích, tehdy i později. Neomezoval se přitom pouze na umění: instinktivní odmítání dlouhého devatenáctého století se projevovalo od módy a morálky až po politické jednání. Ve všech velmocích, a zvláště v těch, které byly poraženy nebo se podobně jako Itálie nacházely v krizi, se všude ozývaly požadavky radikálně odmítnout minulost a vytvořit nové politické systémy založené na násilí, modernismu a technologiích.
Aby však fašismus mohl zvítězit jako politické hnutí, potřeboval vhodné okolnosti, které nastaly v Itálii po první světové válce. Je to spletitý a složitý příběh, jemuž byla v angličtině věnována překvapivě malá pozornost ve srovnání se záplavou knih o Hitlerovi a nacistech. Samotná proměnlivost a nevyhraněnost fašismu, stejně jako jeho relativně omezený konečný úspěch, odradily od jeho zpracování téměř všechny kromě hrstky autorů kvalitních historických prací. Ze zvědavosti jsem prošel několik prvních stránek nabídky knih na Amazonu a seznam se rychle zvrhl v tituly typu „Fašismus od Mussoliniho k Trumpovi“, což do jisté míry potvrzuje tezi této eseje: že fašismus je v podstatě prázdná branka, do níž si může kdokoli kopnout, aby prosadil svůj politický názor. Existují seriózní historikové fašismu a Mussoliniho Itálie, jako například Richard Bosworth, ale ztrácejí se v moři autorů, kteří by ve skutečnosti raději psali o Hitlerovi.
Co lze rozumně říci, je, že Itálie v letech 1919–1922 prožívala politický chaos po nepopulární válce, během níž země změnila stranu a poté utrpěla katastrofální porážku u Caporetta v roce 1917, kterou vítězství u Vittoria Veneta v následujícím roce příliš nenapravilo. Země se nacházela v hospodářské krizi, kterou ještě prohlubovaly miliony nezaměstnaných válečných veteránů. Italská socialistická strana, která ve volbách roku 1919 získala třetinu hlasů, se hlásila k Leninově Třetí internacionále a její program požadoval nastolení „diktatury proletariátu“ prostřednictvím násilné revoluce. Dobrých výsledků dosáhly i další strany, které nebyly revoluční, ale podporovaly reformy, zatímco tradiční politická uskupení utrpěla těžké ztráty a zemí nadále zmítalo násilí. Král a armáda váhali zasáhnout, protože nechtěli riskovat občanskou válku, a právě v této chvíli nabídl Mussolini svou pomoc a bojovou sílu squadristů, většinou nespokojených bývalých vojáků. Pomohlo mu také to, že se různé části levice proti němu nedokázaly spojit – což byl první z mnoha takových případů. Když si italské mocenské struktury musely vybrat mezi populistickou levicovou revolucí, kterou nemohly ovládat, a populistickou pravicovou revolucí, o níž se domnívaly, že ji ovládat dokážou, zvolily Mussoliniho, aniž by skutečně chápaly, co tím získají. Výsledkem byl samozřejmě neustále rostoucí politický vliv nové Fašistické strany v době, kdy se tradiční stranický systém hroutil, a nakonec „Pochod na Řím“ v říjnu 1922 (jehož se Mussolini nezúčastnil), který zpečetil rostoucí kontrolu fašistů nad italským politickým systémem. Jak však tehdy poznamenal Gramsci, buržoazie místo „nástroje reakce“, v nějž doufala, přivolala něco „horšího než ďábla“.
Rád bych se ještě na chvíli zastavil u historie tohoto období, protože se k němu váže tolik nebezpečných mýtů. Prvním a nejhanebnějším z nich je tvrzení, že Mussolini (a po něm Hitler) byl „vynesen k moci“ nevzdělaným obyvatelstvem podléhajícím propagandě. Jak jsme viděli, vůbec to není pravda: Mussolini, stejně jako později Hitler, se dostal k moci díky organizovanému polovojenskému násilí, jemuž by stát mohl čelit pouze za cenu obrovských ztrát na životech. Současný argument, že „extremističtí“ politici a strany by měli být zakazováni, že komunikační média by měla podléhat cenzuře pro případ, že by lidé zaslechli něco nesprávného, a že koneckonců lidé jako vy a já jsme příliš hloupí na to, aby nám mohlo být svěřeno volební právo, proto nemá v historii naprosto žádnou oporu. Když už jsme u toho, stojí za to dodat, že také mýtus o „zvoleném Hitlerovi“ je zřejmě odsouzen k věčnému životu, přestože jde o naprostou karikaturu skutečnosti. Když byl Hitler, slovy Iana Kershawa, „protlačen k moci“, šlo o neuspokojivé provizorní řešení, jehož cílem bylo získat dostatek hlasů v Říšském sněmu, aby kancléř Brüning mohl přestat vládnout prostřednictvím dekretů. Jak to dopadlo, víme.
Fašismus nelze pochopit bez jeho bolševického protikladu ani mimo krizi modernity, která tehdy zasáhla velkou část Evropy. Byla to doba rostoucí moci lidových vrstev, ale neexistovala shoda na tom, jak se má tato moc projevovat. Počet voličů i vzdělaných lidí se neustále zvyšoval a tento proces už zjevně nebylo možné zastavit. Dokonce i v autoritářských státech se objevila nová generace městských dělníků, kteří uměli číst, a pro ně začala vycházet nová generace novin. V roce 1914 musely státy poprvé v době krize alespoň do určité míry brát v úvahu veřejné mínění a postoje parlamentu. Na jakém základě však mohl být politicky uspořádán stát opírající se o lid? Jak tehdy poznamenal vždy mnohoznačný a vždy pozorný pozorovatel Curzio Malaparte, bezprostřední budoucnost měla být střetem dvou revolucí, „italské, v níž převládá individualismus, a ruské, v níž převládá kolektivismus“. Jinými slovy fašismus proti komunismu, rasa proti třídě, bez prostoru pro jakoukoli jinou ideologii nebo systém politického uspořádání lidu. Postupem času, a zejména ke konci třicátých let, získal tento pohled mimořádný vliv mezi západními intelektuály, z nichž mnozí už v té době ztratili naději, že by parlamentní demokracie mohla být životaschopnou alternativou.
Mussolini se nikdy zcela nevzdal svých revolučních ambicí ani svého tvrzení, že zastupuje zájmy „obyčejného člověka“. Postupem času však považoval za výhodné tuto stránku svého hnutí upozadit a pokusit se stát přijatelným pro existující pravicové síly a mocenské struktury. Ve skutečnosti neměl příliš na vybranou, protože ačkoli do roku 1925 získal faktickou a nikomu neodpovědnou kontrolu nad politickým systémem, nikdy se mu nepodařilo zpochybnit skutečné pilíře italského státu: armádu, církev a průmyslníky, takže s nimi byl nucen spolupracovat. A poslední zbytky jeho socialistických ambicí zmizely s hloupými válkami, do nichž svou zemi zavedl a které nakonec vedly k jeho svržení a smrti.
Je zajímavé sledovat, jak malého úspěchu dosáhly fašistické strany jinde. Například ve Španělsku byly po „třech bolševických letech“ 1918–1920 pokračující dělnické nepokoje a rozsáhlé násilí nakonec zastaveny starým dobrým reakčním vojenským převratem v roce 1923. V té době se tam nikdy neobjevilo žádné významné fašistické hnutí, ačkoli pozdější Falanga určitou inspiraci z Mussoliniho čerpala. V Německu probíhal střet revolučních sil s existujícími mocenskými strukturami: Mnichovská republika rad byla svržena pravidelnými jednotkami z Berlína a milicí složenou z nedávno demobilizovaných vojáků. Hlavní pokus o svržení Výmarské republiky vzešel z vojensko-konzervativního politického okraje: takzvaný Kappův puč v roce 1920 ztroskotal, protože odbory zorganizovaly generální stávku a hluboce konzervativní byrokracie se odmítla podřídit vojenskému převratu. A tak dále.
To ovšem neznamená, že by fašistická hnutí byla v Evropě neznámá. Ve Francii je nejznámějším příkladem Parti populaire français (Francouzská lidová strana), vedená Jacquesem Doriotem, která měla na vrcholu své síly asi 120 000 členů. Doriot byl však ve skutečnosti bývalým vysokým funkcionářem komunistické strany, s níž se rozešel v roce 1936. PPF nikdy nebyla důsledně fašistickou stranou, i když ochotně kolaborovala s Němci a Doriot i další její členové odešli bojovat do Ruska v německých uniformách. Doriot však stál daleko od mocenských center a neměl žádný vliv ani na dramatické události roku 1940, ani na kolaborantskou politiku vichistické vlády, kterou považoval za nedostatečně radikální. A na druhém konci Evropy bylo hnutí Šípových křížů vedené Ferencem Szálasim nejvýznamnějším z řady nacismem inspirovaných nacionalistických hnutí, která do určité míry přejímala fašistické rysy a na konci třicátých let se těšila omezené podpoře obyvatelstva. Za nacionalisticko-vojenské diktatury admirála Horthyho však bylo zakázáno a teprve v roce 1944, kdy Němci vpadli do země a svrhli režim, se Šípové kříže na několik měsíců chopily moci a rozpoutaly vraždění.
Tady se zastavím, protože chci ještě jednou zdůraznit, že populární mýty o „fašistických vůdcích“, kteří byli „vyneseni k moci“ nevzdělanými davy, jsou samoúčelným sebeklamem lidí, kteří pohrdají obyčejnými lidmi a nedůvěřují jim. Takoví vůdci, pokud skutečně získali moc, byli zpravidla dosazeni jinými, dostali se k ní náhodou nebo prostě díky čiré hlouposti. A o nikom to samozřejmě neplatí více než o Adolfu Hitlerovi, který za svůj vzestup z vůdce okrajového mysticko-nacionalistického kultu na vůdce Německa vděčil neuvěřitelnému štěstí a neuvěřitelné neschopnosti svých protivníků. Ani tehdy však Hitler, stejně jako Mussolini, nemohl dělat všechno podle svého. Průmyslníci, na nichž mělo záviset veškeré důležité budoucí válečné úsilí, k němu a jeho populistické rétorice přistupovali s mimořádnou nedůvěrou. Byli proto za nimi vysláni přijatelnější Goebbels a Göring, aby je uklidnili ujištěním, že si ponechají své podniky i zisky. Hitler však průmyslníky nikdy zcela neovládl. A ostatně ani církev, ani armádu, která se jej několikrát pokusila zabít.
Skutečným modelem účinného výkonu pravicové moci a represe ve dvacátém století byl ve skutečnosti známý vzorec: uchopení moci tradičními silami, často pod názvy jako „národní revoluce“, jejichž cílem bylo svrhnout demokracii nebo, jak to samy chápaly, odvrátit chaos. Nejznámějšími příklady jsou Frankovo Španělsko, Pétainova Francie a Salazarovo Portugalsko. Tyto režimy měly daleko k násilnému populismu a revolučnímu zápalu fašismu. Šlo o autoritářské režimy vládnoucích elit, pevně opřené o tradiční mocenské síly aristokracie, armády a církve. (Pravděpodobně není náhodou, že všechny tyto režimy byly katolické.) To však neznamená, že by se kterýkoli z nich jednoduše pokoušel vrátit svět do podoby černobílé fotografie z předchozí generace. Většina měla nějakou vlastní ideologii, často založenou na neurčitých představách národní solidarity a obnovy, někdy ovlivněnou katolickým sociálním učením meziválečného období, a mnohé z těchto režimů nedůvěřovaly novým silám liberální pravice, jaké existovaly v Británii a Spojených státech.
A konečně, od počátků snah o vytváření národních států existovaly krajně nacionalistické skupiny, které byly natolik realistické, že chápaly, že hranice budou ve většině případů určovány silou a menšinové obyvatelstvo bude vyháněno, ne-li vystaveno ještě horšímu osudu. Pokud měl jejich „lid“ přežít, musely si tedy opatřit zbraně a být připraveny k nezbytné bezohlednosti. Za uplynulé generace vzniklo tolik takových skupin, že je nelze ani vyjmenovat, natož o všech pojednat. Lze však učinit dvě obecná pozorování. Za prvé, tyto skupiny se štěpí a znovu štěpí, a kdykoli dojde k nějakému urovnání, objeví se ještě radikálnější skupina, která jej odmítne a pokračuje v boji. S tím se prostě musíme naučit žít. Je to nakonec jedna z mnoha různých cen, které platíme za existenci národního státu: vždycky bude někdo nespokojený. Za druhé, takové skupiny mohou vraždit, ale jejich vliv je jen zřídka zásadní, pokud není splněna jedna ze dvou podmínek. První je podpora některé velmoci během války. Takové skupiny jsou však nakonec na této podpoře existenčně závislé, jak se ukázalo na krajně nacionalistických skupinách podporovaných nacisty během druhé světové války, z nichž žádná dlouho nepřežila. Mohou být také začleněny do existujících mocenských struktur, jako je tomu na současné Ukrajině, ale tam není jasné, kdo má vlastně hlavní slovo. Občas se také mohou náhodou ocitnout uprostřed nějaké krize a zhoršit ji bombovými útoky či atentáty. Zřejmým příkladem jsou mladí srbští nacionalisté, kteří v roce 1914 zavraždili v Sarajevu arcivévodu Františka Ferdinanda.
Jde v podstatě o pravicové nacionalistické skupiny, které pohání nenávist a strach z jiných skupin a velmi často i touha po pomstě za křivdy, jichž se údajně někdo dopustil na jejich předcích. V šedesátých a sedmdesátých letech některé z nich (například Irská republikánská armáda) převzaly tehdy módní rétoriku národního osvobození a alternativního marxismu, mimo jiné proto, aby získaly peníze a zbraně ze zemí, jako byla Libye. Téměř z definice však jde o malé skupiny (IRA pravděpodobně nikdy neměla v daném okamžiku více než několik stovek aktivních členů) a pro většinu dnešních zemí představují spíše problém veřejného pořádku a bezpečnosti než problém politický. Nikde nemají vážnou šanci dostat se k moci.
Nebudu zde používat hodnotící označení jako „extrémní“, ale na závěr bych rád promluvil o tom, odkud dnes některé organizované pravicové strany pocházejí. Musíme přitom mít na paměti, že jejich původ je jiný než dříve a že je jiný i ve srovnání s obdobím po roce 1945. A tím se dostáváme k ústřednímu, obecně nedoceněnému paradoxu moderní politiky. Na začátku jsem v souvislosti s Francouzskou revolucí hovořil o tradičním rozdílu mezi levicí a pravicí: první chtěla změnu, někdy velmi rychlou, druhá chtěla zachovat kontinuitu nebo alespoň omezit změny na nejmenší možnou míru. V tehdejší době bylo možné přesvědčivě tvrdit, že „změna“ je v zájmu obyčejných lidí, zatímco odpor proti změně bylo možné oprávněně považovat za reakcionářství. Ačkoli republikánská levice vedla, často násilně, střety s rozvíjejícím se socialistickým hnutím, obě strany se shodovaly, že svět se víceméně ubírá správným směrem. Jak známo, v letech 1936–1937 spolupracovaly ve francouzské vládě Lidové fronty. Dnes mám pokušení říci, že si obě strany vyměnily místa. Současná republikánská levice (PMC), věčně oddaná bezmyšlenkovité změně a inovacím, nekriticky přijímá všechno nové a odlišné, od ekonomické deregulace přes transsexualismus až po „umělou inteligenci“. Mimo PMC si ovšem prakticky každý uvědomuje, že svět je pro obyčejné lidi stále horším místem, a velmi mnoho lidí je s tím nespokojeno, někteří až násilně. Přesto hluboce zakořeněné návyky posledních dvou století vedou k tomu, že se stále dokola vytahují tatáž otřepaná hesla: tmářský, zahleděný do minulosti, reakční, neschopný držet krok s dobou a samozřejmě „fašistický“. Je hluboce urážlivé říkat synovi kvalifikovaného kovodělníka, jehož továrna byla před lety přesunuta do zahraničí, že je nějak jeho vlastní vinou, pokud dnes dokáže najít jen práci spočívající v přerovnávání krabic. Ale právě to PMC dělá a vysvětluje to značnou část toho, odkud se bere hněv.
Levice a pravice si tak fakticky vyměnily místa, nikoli jako organizované politické subjekty, nýbrž jako soubory myšlenek. Levice se zběsile žene stále kupředu, bez skutečného ohledu na lidské důsledky svého jednání, a bez jediného říhnutí spolkla někdejší ekonomická dogmata liberální pravice. Tradiční pravice, zejména ve své poválečné křesťanskodemokratické podobě, z velké části zmizela, ale tam, kde ještě existuje, se fakticky spojuje se zbývajícími socialisty ve snaze zachránit, co se ještě zachránit dá. A tak jakkoli halucinačně může působit označování lidí, kteří se snaží vrátit průmyslovou výrobu do vlastní země, bránit veřejné služby nebo zlepšit úroveň čtenářské gramotnosti, za představitele „krajní pravice“, v dnešním politickém světě obráceném naruby to dává určitý zvrácený smysl. Tento svět totiž ztotožňuje jakoukoli změnu se ctností a jakýkoli odpor s neřestí, a takový odpor pak označuje za „fašismus“.
To je možné jen proto, že velká část někdejší politické architektury zmizela. Elitní, vzdělaná, individualistická levice ovládla a do značné míry zničila socialistické strany, jejichž populismus a péči o společenství v minulosti neochotně tolerovala. Tradiční socialistický zájem o obecné blaho a život obyčejných lidí nahradila vzájemně soupeřící individuální práva, skutečné či přisuzované křivdy menšin, prosazování abstraktních normativních standardů a šíření těchto standardů do zahraničí prostřednictvím politického, a dokonce i vojenského nátlaku. Tradiční pravici, opírající se o zvyky a osvědčené postupy, malá města a místní společenství, církev a tradiční profese středních vrstev, ovládla neoliberální pravice finančníků, spekulantů s nemovitostmi a nejrůznějších rentiérů žijících z dobývání renty. Oba proudy si ve své zaslepenosti udělaly ze změny pro změnu samotnou fetiš: šílenství kolem „umělé inteligence“ je jen nejnovější fází propadu západní vládnoucí třídy do psychického zhroucení.
Právě proto se současné politické analýzy zdají být tak vzdálené realitě a pojmy „levice“ a „pravice“ v podstatě ztratily význam. Oba moderní proudy se totiž spojily v jakousi Stranu permanentní revoluce s vlastními frakcemi a vlastními hořkými vnitřními spory. Nyní se naposledy krátce vrátím k Francouzské revoluci, a to ze dvou důvodů. Prvním je, že její obraz je stále silně karikován a používá se jako argument proti jakékoli podobě moci lidu. „No ano, nejprve bylo dobytí Bastily a pak přišel teror,“ ačkoli tyto události od sebe dělily roky složitých a převratných politických změn. Opatrné pokusy o reformy v prvních letech ustoupily radikalismu teprve tehdy, když se král pokusil uprchnout do zahraničí a povzbuzoval jiné země k invazi do své vlastní země. Druhým a v tomto případě důležitějším důvodem je, že ultraradikálové mezi jakobíny, kteří s prohlubující se krizí postupně získávali moc, představovali první politický rozkvět manažerské revoluce, která je dnes na Západě již téměř dokončena: byli to příslušníci tehdejší PMC.
Zatímco první radikální roky revoluce přinesly celou řadu reforem, které dnes považujeme za samozřejmé – zrušení otroctví, základní lidská práva, rovnost mužů a žen, rozvod na základě vzájemného souhlasu a mnoho dalších –, objevila se také tendence k vyprahlému normativismu vynucovanému právnickou represí. Krátkodobé pokusy zavést desetidenní týdny a desetinné dělení měsíců nebo povinné uzavírání kostelů a jejich nahrazování kultem Nejvyšší bytosti tak byly prvními známkami toho, že se manažerský, racionalistický, legalistický liberální duch začíná vymykat kontrole. To je koneckonců důvod, proč má vaše organizace bezobsažné Prohlášení o poslání a proč právě s velkou slávou zavedla nový systém vyúčtování výdajů, který vyžaduje patnáctiminutové školící video, jeho používání zabere dvakrát tolik času než u předchozího systému a neustále dělá chyby. A samozřejmě byl zadán externímu dodavateli. Ale Avanti! Musíme vpřed! Tyto tendence, které byly dříve většinou alespoň do určité míry drženy pod kontrolou, dnes smetly všechno, co jim stálo v cestě.
Obyčejným lidem se to příliš nelíbí. Jejich přání jsou skromná a fantazijní budoucnost je příliš nezajímá. Chtějí práci, za kterou dostanou mzdu umožňující důstojný život, slušné bydlení, dostatek jídla, dobré vzdělání pro své děti, bezpečnost v ulicích… Právě zajišťováním těchto věcí nebo vytvářením podmínek pro jejich zajištění získávají státy legitimitu a jejich nedostatkem ji ztrácejí. (Pokud jste někdy pobývali v zemi, kde stát ztratil legitimitu, nebudete nijak spěchat s návratem.) Na otázku „Proč bych měl poslouchat stát?“ existuje jediná rozumná odpověď, kterou formuloval už Spinoza: „Protože je to v mém zájmu.“ Ani ten nejrepresivnější stát na světě nedokáže lidem skutečně zabránit v jízdě na červenou, v pokusech o podvody při placení daně z příjmu nebo v krádežích v supermarketech. Společnost vůbec funguje jen proto, že souhlasíme s dodržováním psaných i nepsaných pravidel, za což nám stát na oplátku poskytuje ochranu.
V posledních několika týdnech se však děsivě jasně ukázalo, že stát tuto ochranu ve skutečnosti nedokáže poskytnout, když se začínají rozpadat neformální pravidla a normy. Vždycky se to tak nějak vědělo, ale dokud se problém omezoval na chudá předměstí, bylo možné jej ignorovat. Nyní se však sám pozval do center velkých měst, včetně několika ve Francii. Francouzské pořádkové síly nebyly nikdy slabší, a to nejen početně, ale ani co do svých schopností, zejména po sérii chybných reforem. A přestože i velké demonstrace lze zvládnout, je zřejmé, že poměrně malé počty casseurs – násilníků a výtržníků – dokážou ochromit celé město. Pracují v malých skupinách a při svém postupu rozbíjejí výlohy a rabují. Dnes odpoledne jsem viděl obchodníky v centru svého města, jak si před očekávanými nepokoji příští sobotu zatloukají výlohy deskami. Už nevěří, že je stát ochrání, a mají pravdu.
Curzio Malaparte, o němž jsem se již zmínil, je autorem proslulé knihy Technique du coup d’État (Technika státního převratu), která poprvé vyšla ve Francii, protože v Itálii ji nebylo možné vydat. Zapomeňte na masová hnutí a dobývání barikád, říkal Malaparte, revoluce jsou technickým procesem prováděným malými skupinami kvalifikovaných profesionálů. Jeho kniha je návodem, jak to provést, ale pro naše účely je nejdrtivější její hlavní závěr: „Parlamentní demokracie dělají chybu, když příliš důvěřují vítězstvím svobody, zatímco ve skutečnosti není nic křehčího než moderní evropský stát.“ A státy byly v roce 1931 silnější než dnes a neformální společenské kontrolní mechanismy a normy byly rovněž nesrovnatelně silnější.
Pravděpodobně tedy budeme svědky vzniku skupin sebeobrany, dobrovolných hlídek se psy a whatsappových skupin bývalých vojáků a policistů. Ve Francii je poměrně hodně střelných zbraní. A některé podniky samozřejmě zavřou nebo se přestěhují do bezpečnějších oblastí. Ani bohatí nebudou výjimkou: soukromí bezpečnostní strážci placení minimální mzdou nebudou umírat při ochraně bloků luxusních (většinou prázdných) bytů, obchodů se starožitnostmi nebo obchodních domů. (Jeden velký pařížský obchodní dům už byl vyrabován.) Blížíme se k okamžiku, kdy samotné peníze přestanou poskytovat ochranu: v nejlepším případě vám pomohou rychleji utéct. Technologičtí magnáti přijdou při nadcházejícím krachu „umělé inteligence“ o většinu svého bohatství a s ním i o většinu svého politického vlivu. Ani oni se nestanou našimi novými vládci.
Skutečná moc se může začít poměrně rychle přesouvat pryč od gestikulujících politiků. Ti však budou dál gestikulovat, pronášet stále stejné fráze a tvářit se, jako by na nich záleželo, zatímco voda kolem nich bude stoupat. Zdá se to tak neintuitivní, že lze téměř pochopit, proč jsou v některých kruzích populární konspirační teorie o tom, kdo všechno nás ovládá (skupina Bilderberg, mimozemšťané ze Zety Reticuli). Bohužel na tom však není nic nového: konvenční, seriózní politici hlavního proudu ve třicátých letech dělali přesně totéž – tvrdošíjně snižovali vládní výdaje během recese, přestože nezaměstnanost prudce rostla. Na místní úrovni se moc pravděpodobně přesune k nejrůznějším skupinám a spontánně vznikajícím hnutím, která budou označována za pravicová. Nebude to ani tak díky jejich vlastní síle jako spíše kvůli posvátné tradici levice, která nedokáže zorganizovat ani pijatiku v pivovaru. Malaparte měl pravdu, když upozorňoval na křehkost moderních států, což ví každý, kdo někdy pracoval uvnitř státního aparátu. V jeho době však byl organizovaný zločin méně mocný a neexistovaly žádné radikální islamistické skupiny.
Společenství, která se začnou organizovat na svou obranu, vytvářet hlídky a požadovat předkládání dokladů totožnosti, protože už nedůvěřují státu, však nevyhnutelně přivítají výkřiky „Fašismus!“, jako by problémem byla sama tato společenství. Od nynějška do roku 2027 bude panovat shoda, že volby (pokud se vůbec uskuteční) jsou „ohroženy fašismem“, čímž se myslí, že jsou ohroženy populismem, což zase znamená, že jsou ohroženy demokracií. Skutečná hrozba je však psychologická: nepsaná dohoda o zajištění bezpečnosti mezi občany a státem, která nikdy nebyla formálně uznána, se začala rozpadat a nikdo nedokáže říci, kam nás to zavede.
.
Zdroj: aurelien2022.substack.com
Napsat komentář